Povídka „Carol“

Carol zděšeně pohlédla na budík. Bylo sedm hodin dvacet minut, do začátku vyučování chybělo jen deset minut. To nemohla stihnout. Jak to, že ten zasraný budík nezvonil, nadávala v duchu, zatímco na sebe v rychlosti navlékla své svršky a vyběhla z vily, ve které bydlela se svými rodiči.

V minulosti řešila podobné problémy tím, že se hodila marod, ale tato možnost se stala nereálnou ve chvíli, kdy školní lékařku, sympatickou a kamarádskou, ještě ne třicetiletou doktorku, nahradil po jejím odchodu na mateřskou elegantní, leč krajně nesympatický a nesmlouvavý čtyřicátník, který už dokázal mnoha dívkám simulování nemoci odnaučit. Zatímco doktorka s pochopením a úsměvem omluvila prakticky jakoukoliv absenci, ten blb dokázal studentkám jejich snahu ulít se pěkně znepříjemnit.

Také Carol už se seznámila s jeho vyšetřovacími a léčebnými postupy. Stalo se to před necelými dvěma měsíci, kdy se vydala k doktorovi ve snaze vyhnout se písemce, na kterou nebyla připravená. Zpočátku to probíhalo vcelku v pohodě, podíval se jí do krku, poslechl a změřil tlak, od měření teploty však začalo opravdové peklo. Ačkoli se Carol snažila odmlouvat a smlouvat, k její nevoli jí byl teploměr zasunut do její panenské zadní dírky. A aby toho nebylo málo, odnesla si nešťastná Carol z ordinace ještě dva glycerinové čípky, které jí pořádně prohnaly a jen silou vůle doběhla domů na toaletu. A to ještě mohla mluvit o velikém štěstí, z doslechu věděla, že některé její spolužačky z vyšší třídy dokonce od úchylného lékaře dostaly i pořádné klystýry. A o to Carol věru nestála.

Tyto myšlenky se jí honily hlavou cestou do školy, když uvažovala, jestli je lepší rozčílit třídního profesora pana Martinse, který k její smůle vyučoval zrovna první dnešní hodinu, nebo riskovat čípek či snad dokonce klystýr od doktora Shawa. Měření teploty v análu, to by snad ještě Carol vydržela, ale ty dvě šílenosti, to tedy určitě ne. Vždyť si dobře pamatovala, že i tak statečná žena, jako její matka neměla daleko k slzám, když před časem trpěla několikadenní zácpou a rodinný lékař, pan Cowan, jí přišel udělat klystýr.

Vyučování už trvalo více než deset minut, když Carol po sprintu ztichlými chodbami obrovské školní budovy, stanula před dveřmi její třídy. Zhluboka se nadechla, pomodlila, aby měl pan profesor Martins výjimečně dobrou náladu a zaklepala.

„Dále,“ ozval se ostrý profesorův hlas.

Carol otevřela dveře, pozdravila a hned spustila svou omluvnou řeč.

„Carol, posaďte se do vaší lavice, pro tentokrát vám to prominu, ale koukejte sekat dobrotu, nebo si mě nepřejte.“

Dívka s úlevou usedla do lavice a profesor pokračoval ve svém výkladu.

„Nyní mi odevzdejte sešity s domácím úkolem na stůl, vybere je třeba Wadeová,“ prohlásil profesor ve chvíli, kdy se přiblížil konec vyučovací hodiny.

Carol hrábla do své školní kabely a zděsila se. Měla zde několik učebnic a sešitů, ale ten požadovaný, s domácím úkolem nikoliv. Rozpomněla se, že ho zřejmě nechala včera večer na stole poté, co ho napsala, ve chvíli, kdy jí vyrušila telefonem jedna kamarádka.

„Nějaké problémy ?,“ zeptal se profesor, když Wadeová zůstala stát vedle Carol marně čekajíc na sešit.

„Omlouvám se, pane profesore, ale já ráno ten sešit v tom spěchu asi zapomněla doma,“ oznámila zdrcená dívka. Tušila, že druhý prohřešek už nebude přehlédnut jen tak a měla v tom naprosto přesný odhad.

„ Carol, vidím, že si začínáte ze školy dělat holubník,“ nasadil profesor ještě přísnější výraz, než míval obvykle. „Ve vašem zájmu vás tedy budu muset potrestat, takže po skončení vyučování vás očekávám v mém kabinetě a věřte, že dnes budete spát na břiše.“

„Ano, pane profesore,“ zašeptala Carol a v očích se jí zaleskly slzy.

Zbývajících pět hodin vyučování se Carol zdálo býti věčností. Na jednu stranu brzdila ve své mysli čas oddalujíc své potrestání, na druhé straně si přála mít vše už za sebou. Nemohla se absolutně koncentrovat na vyučování a vysloužila si ještě dva káravé proslovy dalších vyučujících. Carol ještě nikdy v době studií nebyla tělesně potrestána, ne, že by byla svatá, to rozhodně ne, ale v podstatě byla slušná a dobře se učila, takže jí tak nějak tyto nepříjemné záležitosti míjely.

„Carol, aspoň uvidíš, jaké to je, když se nemůžeš posadit,“ rýpla do ní o přestávce před poslední vyučující hodinou velmi rozpustilá a tudíž i často trestaná Stoneová. „A můžu ti říct, že nikdo nedává tak strašné výprasky, jako profesor Martins. Radím ti, aby sis zašla na malou i na velkou, než za ním zamíříš, abys mu tam neznečistila kabinet, až ti bude jeho rákoska dělat jelita na té tvé netknuté zadnici.“

Carolin obličej zbledl až zezelenal a musela se posadit, aby neomdlela. Uvědomila si, že pokud je pravda, co říká Stoneová, je toto sezení na nějakou dobu její poslední.

Konečně vyučování skončilo a zatímco ostatní studentky s radostným povykem vesele opouštěly prostory školy, nešťastná Carol mlčky mířila do kabinetu profesora Martinse, který se nacházel až v tom nejvyšším patře celé budovy. Ve chvíli, kdy klepala na dveře, cítila, že se začíná potit a třást.

„Dále.“

Carol vešla do kabinetu, do kterého občas zavítala když nesla profesorovi nějaké úlohy a sešity a vždy zde obdivovala tu fantastickou čistotu a precizní pořádek. Toto vše zde bylo i tentokrát, jen Carol na to nějak neměla myšlenky.

„Dobrý den, pane profesore, já se strašně moc omluvám za ty mé dnešní prohřešky, slibuji, že už se to nebude opakovat a chtěla bych vás poprosit, jestli byste mi ten trest nemohl prominout,“ našla v sobě Carol odvahu k této smělé prosbě.

Profesor Martins seděl za stolem a pečlivě si Carol prohlížel. Musel uznat, že to je neskutečně krásná mladá slečna. Tmavé vlasy měla stažené do culíku, obličej jako andílek, přiléhavá školní uniforma dávala dostatečně vyniknout jejím krásným křivkám, líbezný hlásek pak tomu všemu dodával kouzlo dokonalosti.

„To je hrozně složité, milá slečno,“ promluvil profesor po dlouhotrvajícím, snad dvouminutovém naprostém tichu a zadíval se Carol do jejích krásných, tmavých očí. „Prominul jsem vám už ten pozdní příchod, s ohledem na vaše jinak slušné chování, ale pokud bych vám prominul i ten zapomenutý sešit, nebyl bych fér vůči těm studentkám, které za tyto prohřešky byly potrestány.“

Carol už měla na jazyku návrh, že by spolužačkám klidně zalhala, že byla potrestána, i kdyby odešla netknutá, ale včas se zarazila. Uvědomila si, že pro takovéto navádění k podvodu by vždy přísný, ale spravedlivý profesor měl jen těžko pochopení a situaci by to mohlo jen zhoršit.

„Víte, já vám musím přiznat, že jste jedna z mých nejoblíbenějších studentek. Inteligentní, pracovitá, slušná, milá, vždy krásně upravená, ten výprask mě bude bolet stejně jako vás. Jediné, co mohu pro vás udělat je, že s přihlédnutím k těmto všem vašim výše zmíněným kladům, nedostanete klasických pětadvacet, ale pouhých šest ran a doufám, že to bude vašich šest ran prvních a také posledních a že vaše chování mi už nikdy nezavdá důvod, abych musel přistoupit k tomuto nepopulárnímu rozhodnutí.“

Carol byla na rozpacích. Na jedné straně spokojená, že unikla většímu trestu, na druhou stranu ani na těch šest ran se rozhodně netěšila. Rozhodla se však podřídit a spolupracovat, aby profesora náhodou nějak nerozčílila a nevykoledovala si nějaké zostření trestu.

Profesor přistoupil ke skříni, otevřel pečlivě promazané dveře, které ani nezavrzaly, a vytáhl ze skříně tenoučkou, pružnou rákosku. Carol se při pohledu na ten nástroj zatřásla a když profesor cvičně prořízl švihnutím třikrát vzduch v místnosti, vehnalo jí to opět slzy do očí. Tušila, že i těch šest ran bude stát za to.

„Svlékněte si sukni a kalhotky,“ nařídil profesor hlasem, který nepřipouštěl námitky.

Carol rozepla sukni a vystoupila z ní, načež jí pečlivě složila a přehodila přes opěradlo židle. Stála před profesorem v bílých kalhotkách s krajkou a nejraději by se někam propadla.

„Tak, ještě ty kalhotky,“ vybídl jí profesor.

„Musí to být ?,“ zakňourala Carol. „Já se tak stydím.“

„Stud je součástí vašeho trestu, milá Carol, je mi líto. Kalhotky dolů, nebo budu nucen navýšit počet ran.“

Tato hrozba zcela postačila k tomu, aby dívka bleskurychle stáhla své kalhotky a přiložila je k sukni. Profesorovi se naskytl pohled na úhledně zaholený proužek tmavých chloupků mezi stehny nádherné tmavovlásky a ačkoli si to nikdy nepřipouštěl, tentokrát pocítil ve svých kalhotách vzrušení. Carol ho naprosto okouzlovala.

„Nyní přistupte čelem ke stolu a ohněte se o jeho desku, nohy mírně rozkročit,“ oznámil profesor.

Caroliny půlky se sevřely strachem, ale neodvážila se protestovat. Pomalu přistoupila ke stolu a zaujala požadovanou pozici. Poté, co se rozkročila, neodolal profesor aby labužnicky nepřejel špičkou rákosky odshora dolů mezi dívčinými zatím stále ještě bělostnými půlkami. Carol se otřásla. Profesor uznale pokýval hlavou. Ať přemýšlel jak přemýšlel, nemohl se rozpomenout, že by kdy předtím měl možnost vidět a vyplácet krásnější ženský zadeček. A že už jich za ta léta, co se věnoval učitelské práci, spatřil požehnaně.

„Takže jste připravena, slečno Carol ?“

Dívka přikývla a rychle dodala.“ Ano, pane profesore.“¨

Profesor Martins se napřáhl, ozvalo se zasvištění a rákoska poprvé přistála na Carolině zadnici. Přestože profesor neudeřil zrovna nejsilněji, dívka vydala srdceryvný výkřik a zatímco dosud jen vzlykala, nyní se hlasitě rozplakala.

Druhé napřáhnutí a druhý kontakt rákosky s jemnou pokožkou půvabného zadečku. Další výkřik bolesti, Carol nadskočila, narovnala se a její ruce se přemístili ze stolu na zasažená místa. „Ach bože, ach bože,“ bědovala.

„Okamžitě zaujměte požadovanou polohu, Carol, nebo budu nucen navýšit váš trest. Je mi líto, ale pravidla se musí dodržovat i při výprasku,“ upozornil jí rázně profesor.

Carol možná až trochu pomalu a neochotně se vrátila do požadované pozice a profesor Martins v klidu počkal, až bude opět připravena. A poté přistála rákoska na dívčině zadečku potřetí. Tentokrát profesor udeřil nejsilněji ze všech tří úderů a byl až překvapen, že Carol i přesto zachovala požadovanou pozici. Rozhodně však neubrala ze svých hlasitých projevů, ječela jako kdyby jí vraždili.

„Vy jste asi nebyla nikdy tělesně trestána, viďte ?,“ otázal se profesor.

„Ne….ne….ni….ni….nikdy,“ vzlykala Carol.

„Už máte polovinu trestu za sebou, to zvládnete,“ pokusil se jí uklidnit profesor, ale moc se mu to nepodařilo. Jediným uklidněním by bylo, kdyby jí zbytek trestu prominul, ale o tom rozhodně neuvažoval.

Naopak. Čtvrtý zásah zamířil do míst, kde zadek přechází ve stehna a Carolin jekot vypovídal o tom, že profesor mířil přesně a tvrdě. Odshora dolů nyní na Carolině pozadí vynikaly čtyři červené pruhy. Profesorovi bylo až líto, že poznamenává tak rozkošný, kulatý zadeček jelity, ale nedalo se nic dělat.

Pátý zásah byl trochu slabší, Carol se při něm přesto zatřásla a vykřikla, z nosu jí začala téct nudle, i když rýmou vůbec netrpěla. Přestože si před tím, než se vydala do kabinetu, zašla na malou, nyní začala cítit silné nucení a to dokonce i na velkou. Zřejmě to způsobil ten stres, tlak na břicho o desku stolu i skutečnost, že po ranním zaspání si nestihla zajít na svou pravidelnou ranní toaletu. Jen se nyní modlila, aby už byl všemu konec a aby ta mrcha Stoneová neměla nakonec pravdu s tím, že Carol znečistí profesorův kabinet.

Do šesté rány dal profesor největší sílu, aby stála opravdu za to. Už po dopadu rákosky bylo jasné, že toto jelito bude pěkných pár dní „zdobit“ to skvostné pozadí. Carol poskočila, prohnula se jako luk, křečovitě stáhla svůj svěrač a poté klesla na kolena.

„Pane.…pro….profesore….já….potřebuju….na….na….na velkou,“ oznámila mezi vzlyky. „Já už to….ne….nevydržím.“

„Ach, nešťastná Carol, to jste měla říct, mohli jsme udělat přestávku a dokončit výprask později,“ litoval jí profesor a podával jí sukni.

Dívka si jí v rychlosti natáhla, ani jí nezapínala a jen jí přidržovala rukami, kalhotky nechala ležet v kabinetu a jak jen mohla nejrychleji, zamířila na chodbu a na nejbližší toaletu. Zde usedla svým rozbolavěným pozadím na prkýnko a v ten okamžik se oba její otvory povolily. Byla to fantastická úleva, pokud ovšem vzhledem k těm jelitům a šílené bolesti mohla o nějaké úlevě být vůbec řeč.

Po několika minutách se dívka opět vrátila do kabinetu, kde na ní stále čekal profesor. Přivítal jí tentokrát dokonce i s mírným úsměvem a podával jí kalhotky. Carol je s poděkováním srolovala, nehodlala do toho těsného prádýlka utěsnit své pozadí, kterému přece jen bylo lépe v pouhé sukni.

„Tudíž mohu konstatovat, že máte váš trest za sebou. Doufám, že si z těch dnešních událostí vezmete dostatečné ponaučení a že opět budete tou skvělou a vzornou studentkou Carol, jakou jsem znal až do dnešního rána.“

„To vám slibuji, pane profesore,“ odpověděla už klidným hlasem Carol. Začínala už opět získávat klid, i přes tu stále trvající bolest cítila dobrý pocit, že už to je vše za ní.

„Dobře, Carol. Takže vám přeji pěkný zbytek dne a těším se na vás zítra ráno v první hodině, nemusím vám asi připomínat, že začíná v půl osmé a je potřeba přijít včas, viďte ?“

Carol se rozloučila a odešla z kabinetu. Večer pak usínala na břiše, pod noční košilí měla na zadku přiložen studený obklad a slibovala sama sobě, že už nikdy nezavdá příčinu k tomu, aby dostala na holou. A to se jí podařilo dodržet, vystudovala s vyznamenáním a když jí profesor Martins blahopřál k ukončení studia, spiklenecky na sebe mrkli a Carol si pohladila své v minisukni ukryté pozadí.