Povídka „Cesta odevzdanosti 2.“

Rád se seznámím s dívkou či ženou, kterou vzrušuje být otrokyní. Kontakt: prootrokyni@email.cz

 

„Eliška,“ řekl tiše, ale s nepopiratelnou autoritou v hlase. Nebyla to otázka, ale konstatování.

„Jirka,“ odpověděla jsem a překvapilo mě, jak slabě a nejistě zněl můj hlas. Okamžitě jsem se za to nenáviděla – celý život jsem trénovala sebevědomé vystupování, perfektní artikulaci, profesionální tón. A teď jsem zněla jako ustrašená školačka.

Posadil se proti mně s klidnou grácií. Zblízka jsem viděla jemné vrásky kolem jeho očí, které svědčily o věku, ale dodávaly jeho tváři zajímavý charakter. Jeho oči byly tmavě modré, inteligentní a pronikavé. Měl elegantní, štíhlé ruce s dlouhými prsty, které se pohybovaly s přesností chirurga.

„Jsem rád, že jsi přišla,“ řekl a mírně se usmál. „To samo o sobě vypovídá mnohé o tvé odvaze.“

„Nejsem si jistá, jestli je to odvaha nebo zoufalství,“ odpověděla jsem upřímněji, než jsem zamýšlela. Okamžitě jsem zrudla studem. Proč jsem to řekla? Proč odhaluji svou nejistotu před tímto cizím mužem?

Jeho úsměv se lehce rozšířil. „Často jdou ruku v ruce.“

Objednal si espresso, a když servírka odešla, naklonil se mírně dopředu. „Řekni mi, Eliško, co tě sem dnes přivedlo? Co očekáváš od našeho setkání?“

Ta otázka mě zaskočila svou přímočarostí. Co jsem mu měla říct? Že jsem prázdná uvnitř? Že mám pocit, že se dusím pod tíhou očekávání? Že mě děsí a zároveň přitahuje představa, že bych odevzdala kontrolu nad svým životem někomu jinému?

„Vaše slova,“ řekla jsem nakonec, soustředíc se na to, abych zněla klidněji. „Způsob, jakým rozumíte tomu, co cítím, i když to sama nedokážu vyjádřit.“

Přikývl, jako by to očekával. „Mnoho lidí prožívá podobný konflikt jako ty, Eliško. Žijí životy plné zdánlivých úspěchů, a přesto pociťují hlubokou prázdnotu. Mají neomezenou svobodu volby, a přesto se cítí uvězněni. Víš proč?“

Zavrtěla jsem hlavou. Ruce se mi třásly, takže jsem je pevně spojila pod stolem, nehty zarývající se do dlaní.

„Protože skutečná svoboda nespočívá v neomezených možnostech, ale v souladu mezi tím, kým jsme, a tím, jak žijeme. A někdy,“ odmlčel se a upřel na mě pronikavý pohled, „někdy nalézáme tento soulad paradoxně tím, že se vzdáme zdání kontroly.“

Jeho slova mě zasáhla jako elektrický výboj. Vyslovil nahlas to, co jsem cítila, ale nedokázala pojmenovat. Mluvil o tom bez stopy studu, bez zaváhání, jako by to byla nejpřirozenější věc na světě – tato touha po odevzdání, po podřízení se.

„Na naší fakultě učí, že člověk je ze své podstaty autonomní bytost,“ řekla jsem tiše. „Že svoboda rozhodování je základním právem a největší hodnotou.“

„A přesto,“ odpověděl s náznakem úsměvu, „lidé po celá staletí vstupovali dobrovolně do vztahů založených na hierarchii, na vedení a následování. Vojáci, mniši, učedníci… všichni nalézali smysl v podřízení se vyššímu cíli, vyšší autoritě.“

Naše konverzace pokračovala hodiny. Mluvili jsme o filozofii, o Nietzscheho pojetí vůle k moci, o buddhistickém konceptu ne-já, o Foucaultově analýze moci a subjektivity. Jirka mluvil s hlubokou znalostí těchto témat, ale nikdy se nesnažil ohromovat nebo zahlcovat. Jeho argumenty byly jasné, precizní, logické. A přesto pod tím vším, pod tou intelektuální fasádou, pulzovalo něco primitivnějšího, něco, co ve mně vyvolávalo fyzickou reakci – zrychlený tep, sucho v ústech, teplo rozlévající se v podbřišku.

Postupně jsme přešli od abstraktních filozofických témat k osobnějším otázkám. Ptal se na mé dětství, na vztah s rodiči, na mé ambice a sny. Naslouchal s intenzivní pozorností, která mě povzbuzovala k větší upřímnosti, než jsem kdy projevila před kýmkoli jiným.

Přistihla jsem se, že mu vyprávím o svém otci – respektovaném soudci, jehož uznání jsem nikdy plně nezískala. O matce – úspěšné lékařce, která mě od dětství vedla k dokonalosti, nemilosrdně poukazujíc na každý nedostatek. O tom, jak jsem se naučila být tou, kterou všichni chtěli, abych byla – perfektní studentka, zdvořilá dcera, nadějná budoucí právnička.

„A co ty?“ zeptal se tiše, když jsem skončila. „Kdo je skutečná Eliška, pod všemi těmi vrstvami očekávání a předstírání?“

Otázka mě zasáhla jako úder. Kdo je skutečná Eliška? Věděla jsem to vůbec sama?

„Já…“ začala jsem a pak se zastavila, neschopna pokračovat. Nikdo se mě nikdy na nic takového neptal. Nikdo nikdy nezpochybnil identitu, kterou jsem si tak pečlivě vybudovala.

„To je v pořádku,“ řekl jemně. „Nemusíš odpovídat. Vlastně to byla řečnická otázka. Odpověď na ni nelze nalézt v konverzaci, ale v prožitku. A to je přesně to, co ti nabízím – příležitost objevit své skutečné já skrze zkušenost, kterou bys jinak nikdy nepoznala.“

A pak, když kavárna začala zavírat a my byli téměř poslední hosté, změnil téma.

„Eliško, myslím, že oba víme, proč jsme se dnes setkali,“ řekl tichým, ale pevným hlasem. „Nabízím ti možnost vztahu, který je zcela odlišný od všeho, co znáš. Vztahu založeného na absolutní upřímnosti, jasných pravidlech a striktní hierarchii.“

I když jsem to čekala, slyšet ta slova nahlas mě zasáhlo jako ledová sprcha. Mé srdce začalo bušit tak silně, že jsem se bála, že ho musí slyšet. V kavárně bylo najednou příliš horko, příliš dusno. Cítila jsem, jak mi po zádech stéká kapka potu.

„Co přesně nabízíte?“ zeptala jsem se a snažila se, aby můj hlas zněl klidně, přestože uvnitř jsem byla sevřená panikou i vzrušením.

„Nabízím ti cestu k osvobození skrze disciplínu a poslušnost,“ řekl přímo. „Stanu se tvým učitelem, tvým průvodcem na cestě sebepoznání. Budu ti stanovovat pravidla, úkoly, protokoly chování. Budu tě učit, jak sloužit, jak se podřídit, jak nalézt radost v odevzdání své vůle.“

Polil mě horký, palčivý stud. Ta slova byla tak explicitní, tak konkrétní. Už nešlo o abstraktní filozofické koncepty, ale o reálnou nabídku vztahu založeného na mém podřízení. Sklopila jsem oči, neschopna vydržet jeho pohled.

„Stydíš se,“ konstatoval. Nebyla to otázka. „To je přirozené. Byli jsme vychováni k tomu, abychom se styděli za své nejhlubší touhy, pokud se vymykají společenským normám. Ale stud je jen další formou kontroly, kterou společnost uplatňuje nad tvou myslí. Musíš se naučit přijmout své touhy, své potřeby, svou přirozenost – bez studu, bez viny.“

Zhluboka jsem se nadechla, donutila se zvednout pohled. „A co… co by to znamenalo prakticky?“

„To by záleželo na dohodě mezi námi,“ odpověděl klidně. „Začali bychom pomalu, postupnými kroky. Nejprve by šlo o základní pravidla komunikace, chování, způsobu odívání, možná specifické úkoly. Naučil bych tě základním protokolům – jak stát, sedět, klečet, jak mluvit, jak se pohybovat. Později, s rostoucí důvěrou, by náš vztah mohl zahrnovat více aspektů tvého života.“

Odmlčel se a pak dodal: „Vše by bylo formalizováno písemnou smlouvou s jasnými podmínkami, omezeními a bezpečnostními mechanismy. Včetně tvého práva kdykoliv odejít.“

„Smlouvou?“ zeptala jsem se překvapeně. Představa právního dokumentu upravujícího takový vztah mi připadala bizarní, a přesto… přesto v tom byla určitá logika, určitá útěcha.

Přikývl. „Jsem zastáncem jasných a explicitních dohod. Žádné nedorozumění, žádné skryté očekávání. Vše je na papíře, vše je předem definováno a odsouhlaseno. Ty, jako právnička, bys to měla ocenit.“

Bylo v tom něco uklidňujícího – ta konkrétnost, ta struktura. Jako právnička jsem chápala hodnotu jasně definovaných podmínek. Ale zároveň mě děsila představa, že by existoval fyzický dokument popisující takové věci… dokument, který bych podepsala, který by mohl být nalezen, přečten…

„A co… co byste z toho měl vy?“ zeptala jsem se tiše, nejistá, zda chci slyšet odpověď.

Usmál se, tentokrát jiným způsobem, který ve mně vyvolal zvláštní chvění. „Hluboké uspokojení z vedení někoho na cestě sebepoznání. Potěšení z vybudování dokonalého vztahu založeného na naprosté důvěře a odevzdání. A samozřejmě,“ dodal s náznakem intenzity v hlase, „radost z kontroly nad někým tak inteligentním a schopným, jako jsi ty.“

Cítila jsem, jak mi po zádech přeběhl mráz. Byla v tom směs strachu a vzrušení, kterou jsem nikdy předtím nepocítila.

„Nežádám tvou odpověď hned,“ řekl a vytáhl z vnitřní kapsy saka obálku. „Tady je návrh naší smlouvy. Přečti si ji. Promysli vše důkladně. Dávám ti týden. Pokud se rozhodneš souhlasit, kontaktuj mě. Pokud ne, zničíš smlouvu a nikdy se neuvidíme.“

Vzala jsem obálku a cítila, jak se mi chvějí prsty. Papír byl těžký, kvalitní, samotná obálka musela stát víc než běžný dopisní papír.

Když jsme se loučili před kavárnou, řekl ještě jednu věc, která se mi vryla do paměti: „Cokoliv se rozhodneš, Eliško, věz, že jsi mnohem silnější a odvážnější, než si myslíš. Na to nikdy nezapomínej.“

Pak odešel a já zůstala stát na chodníku s obálkou v ruce, zmítaná emocemi, které jsem nedokázala pojmenovat.

---

Následující dny byly nejdelšími v mém životě. Smlouvu jsem četla snad stokrát, každý odstavec, každou klauzuli, každé slovo. Byl to dokonale formulovaný právní dokument, s jasně definovanými právy a povinnostmi obou stran. Ale obsah… obsah mě přiměl střídavě rudnout studem a třást se vzrušením.

Smlouva detailně popisovala vztah, ve kterém bych se dobrovolně podřídila Jirkově autoritě. Kde bych plnila jeho příkazy, přijímala jeho výcvik a tresty, odevzdala mu kontrolu nad různými aspekty svého života. Každé základní pravidlo bylo podrobně rozepsáno – od způsobu oslovování („Pane“ a nikdy jinak), přes způsob komunikace (vždy upřímně a s absolutní poslušností), až po povinnost okamžitě reagovat na jeho zprávy či telefonáty.

Dokument obsahoval i detailní popis základních protokolů chování – jak stát v jeho přítomnosti (rovně, s rukama za zády, pohledem sklopeným), jak klečet (kolena přesně na šířku ramen, záda rovná, ruce položené na stehnech dlaněmi vzhůru), jak mluvit (jasně, stručně, vždy s projevem respektu). Byla tam i klauzule o zákazu uhýbání před jakýmkoli jeho dotekem, bez ohledu na povahu dotyku.

Zahrnoval striktní pravidla pro neverbální komunikaci, přísná ustanovení o výcviku různých dovedností, detailní postupy pro rituální službu. Některé pasáže popisovaly tak explicitní, intimní věci, že jsem je nedokázala číst celé najednou, aniž bych musela obálku odložit a projít se po bytě, snažíc se uklidnit svůj zrychlený tep a zklidnit dech.

A přesto – přesto byly ve smlouvě i pasáže o bezpečnosti, o mém právu kdykoliv vztah ukončit, o respektu k mým hranicím a limitům. Nic nebylo ponecháno náhodě, každý aspekt vztahu byl precizně definován.

S každým čtením, s každým novým pohledem na ten dokument ve mně rostla fascinace i strach. Část mě byla přitahována tou představou naprosté jasnosti, naprosté struktury. V takovém vztahu by neexistovala nejistota, neexistovaly by pochybnosti o tom, co se ode mě očekává, co mám dělat. Vše by bylo přesně stanoveno, přesně definováno.

Jiná část mě byla děsena tou explicitností, tou intimitou. Tím, jak detailně smlouva popisovala mé podřízení, mou poslušnost, mou službu. Slova jako „otrokyně“, „poddaná“, „služebná“ ve mně vyvolávala hluboký, palčivý stud. A přesto – přesto jsem se k nim vracela, znovu a znovu, přitahována něčím hlubším než rozum, něčím, co nešlo potlačit ani ignorovat.

Chodila jsem nadále na přednášky, odpovídala na otázky, usmívala se na spolužáky – ale vše jako ve snu, s myslí neustále vracející se k obsahu té smlouvy a k možnosti, kterou představovala. Procházela jsem chodbami právnické fakulty a přemýšlela, co by si moji profesoři pomysleli, kdyby věděli, že jejich nejlepší studentka uvažuje o tom, že se dobrovolně stane něčí… ne, to slovo jsem nedokázala ani v myšlenkách vyslovit, tak hluboce bylo spojeno s pocitem studu a ponížení.

Pátý den po našem setkání, uprostřed přednášky z ústavního práva, jsem pocítila nával paniky. Co to proboha dělám? O čem to přemýšlím? Jak by takový vztah mohl být slučitelný s mými ambicemi, s mým životem, s mou budoucností? Co kdybych po nějaké době chtěla odejít? Existoval by fyzický důkaz – ta smlouva, s mým podpisem, popisující věci, které by navždy zničily mou pověst, mou kariéru, kdyby byly odhaleny.

Odešla jsem z přednášky uprostřed, cítíc nevolnost. Venku, na lavičce v parku před fakultou, jsem se snažila uklidnit, nadechovat se čerstvého vzduchu, vrátit se k rozumu.

A přesto – přesto jsem věděla, že se k té smlouvě vrátím. Že ji budu číst znovu a znovu, fascinována možností, kterou představovala.

Jednou večer jsem seděla v univerzitní knihovně, předstírala studium a ve skutečnosti zírala do prázdna, když ke mně přistoupil Martin, spolužák, který se mnou už měsíce flirtoval.

„Ahoj, Eliško,“ řekl s úsměvem. „Nechtěla bys zajít na kafe? Nebo možná na skleničku?“

Podívala jsem se na něj – byl pohledný, inteligentní, ambiciózní. Ideální partner podle všech konvenčních měřítek. Před týdnem bych možná souhlasila, přesvědčila sama sebe, že je to rozumná volba, správný krok na cestě k úspěšnému, společensky uznávanému životu.

Ale teď… teď jsem si uvědomila, jak prázdná by taková volba byla. Jak by to byl jen další krok v řadě očekávaných, předvídatelných kroků, které vedly do té samé klece, jen s jiným pozlacením.

„Ne, díky,“ odpověděla jsem klidně. „Mám hodně práce.“

Jeho výraz zklamání ke mně vůbec nepronikl. V duchu jsem už byla jinde, stála jsem na prahu rozhodnutí, které by mě mohlo odvést daleko od této předvídatelné existence.

Tu noc jsem se probudila ve tři ráno, oblečená v potu, ze snu, ve kterém jsem klečela u Jirkových nohou. Ten sen byl tak živý, tak intenzivní, že jsem se třásla ještě dlouho po probuzení. Přesně jsem cítila tvrdou podlahu pod koleny, jeho ruku ve svých vlasech, jeho hlas dávající mi příkazy… a ten pocit naprostého klidu, naprosté jistoty, který mě zaplavil, když jsem se podřídila jeho vůli.

Nebyl to první takový sen v tom týdnu. Moje podvědomí jako by zkoumalo možnosti, které ta smlouva nabízela, hraniční situace, které by mohly nastat. Někdy byly ty sny děsivé, jindy zvláštně osvobozující, ale vždy intenzivní, vždy zanechávající po probuzení pocit, že jsem se dotkla nějaké hlubší pravdy o sobě samé.

Poslední den lhůty jsem strávila procházkami po Praze. Chodila jsem ulicemi bez cíle, snažila se uspořádat své myšlenky, zvážit všechna pro a proti.

Co kdybych souhlasila? Vstoupila bych do vztahu, který je naprostým popřením všeho, k čemu jsem byla vychovaná. Vzdala bych se své autonomie, své nezávislosti, podřídila bych se vůli jiného člověka. Byla by to zrada všeho, co jsem dosud budovala – své kariéry, svého obrazu úspěšné, nezávislé ženy.

A co kdybych odmítla? Vrátila bych se ke svému starému životu, ke svým ambicím a úspěchům, k uznání profesorů a hrdosti rodičů. Pokračovala bych po vytyčené cestě k bezpečné, respektované budoucnosti.

Ale byla by to skutečně moje volba? Nebo bych jen dál hrála roli, kterou pro mě napsali jiní?

Zastavila jsem se na Karlově mostě a dívala se na řeku pod sebou. Byl už večer, světla města se odrážela na temné hladině Vltavy. Cítila jsem zvláštní klid, jako by rozhodnutí už bylo učiněno a já jen čekala, až si ho plně uvědomím.

Vrátila jsem se domů, sedla si ke stolu a napsala Jirkovi jediný řádek:

„Souhlasím.“

Odeslala jsem zprávu a cítila, jak se mi ulevilo. Jako bych konečně přiznala pravdu, kterou jsem celou dobu znala, ale bála se ji vyslovit nahlas. Poprvé po letech jsem cítila, že dělám něco, co skutečně chci, ne něco, co se ode mne očekává.

Jeho odpověď přišla během několika minut:

„Zítra, 19:00, můj byt. Adresu najdeš ve smlouvě. Přines podepsanou smlouvu. Obleč se formálně, jako bys šla na důležitou pracovní schůzku. Od okamžiku, kdy vstoupíš do dveří, začíná náš nový vztah.“

Četla jsem ta slova znovu a znovu, s rostoucím vzrušením a nervozitou. Bylo to skutečné. Opravdu jsem se rozhodla vydat se touto cestou.

Tu noc jsem spala hlubokým, klidným spánkem bez snů. Jako by mé podvědomí konečně našlo mír v přijetí rozhodnutí, které jsem učinila.

Ráno jsem se probudila s jasnou myslí a zvláštním pocitem účelu. Seděla jsem nad čistou kopií smlouvy, kterou mi Jirka poslal elektronicky, a ještě jednou četla každou klauzuli, tentokrát s plným vědomím toho, co to znamená.

Pak jsem přiložila pero k podpisové řádce a pomalu, s rozmyslem, jsem podepsala své jméno. Ten jednoduchý akt se zdál být tak významný, tak definitivní, že jsem se zadívala na svůj podpis, jako by to byl někdo jiný. Jako by to podepsala nová Eliška, jiná Eliška, než jakou jsem dosud znala.

Večer jsem strávila pečlivou přípravou. Vybrala jsem si přísný černý kostým, který jsem obvykle nosila na důležité zkoušky. Vlasy jsem si stáhla do pevného uzlu, nalíčila jsem se jen minimálně. Chtěla jsem vypadat profesionálně, důstojně… a možná jsem se tak pokoušela naposledy přidržet svého starého já, než vstoupím do nové existence.

Když jsem stála před zrcadlem, cítila jsem směs emocí – strach, vzrušení, pochybnosti, ale nad tím vším zvláštní pocit správnosti. Jako bych konečně našla cestu, která byla celou dobu přede mnou, jen jsem ji nedokázala vidět.

V 18:55 jsem stála před dveřmi Jirkova bytu. Byl v elegantní čtvrti, v rekonstruovaném činžovním domě. Zhluboka jsem se nadechla, narovnala ramena a zazvonila.

Dveře se otevřely a tam stál on, v tmavých kalhotách a bílé košili, s klidným, trochu vážným výrazem.

„Vítej, Eliško,“ řekl tiše. „Vstup, prosím.“

Překročila jsem práh a cítila, jak za sebou zanechávám svůj starý život a vstupuji do něčeho zcela nového. Do nové existence, která mohla být buď mým osvobozením, nebo mým pádem.

Rád se seznámím s dívkou či ženou, kterou vzrušuje být otrokyní. Kontakt: prootrokyni@email.cz