Povídka „Stopem do Pekla – první část“

Jít s Lottou na stopa byl asi nejhorší nápad, který Dean kdy dostal.

Jenže měl auto v servisu, Charlotte neměla žádné, a potřebovali se dostat domů na svátky.

Mohli jet autobusem, ale i když oba při škole pracovali, s penězi to bylo napjaté. Studentská půjčka… a ten servis taky nebude zadarmo.

Kdyby věděl, že peníze se brzy stanou tím posledním, o co by měl mít starost…

Tenhle rok mu bylo pětadvacet. Mohl už skončit, spokojit se s bakalářem, možná se vykašlat na vyšší univerzitní vzdělání a prostě jít dělat automechanika, což bylo to, co ho opravdu bavilo, nicméně pokračoval na magistra.

Lotta byla o dva roky mladší.

Tvořili spolu téměř legendární pár.

Dean, s tělem vypracovaným z wrestlingu, což bylo jeho sportovní zaměření, se zelenýma očima a tváří z dívčích vlhkých snů, a Lotta, křehká rusovláska, s téměř dokonalou postavou, tichá a milá, typ sexy knihovnice.

 

Nestáli u silnice moc dlouho. Nevypadali podezřele, zkrátka dokonalý  americký par, vysoký mladý muž v džínách, tričku Metallica a flanelové košili, drobná rusovláska v zelených šatech a kabátku.

Pět minut, vystrčený palec.

A už u krajnice brzdil pickup.

„Yeah, pick us up,” broukl Dean.

Lotta se uchechtla.

Za volantem toho obyčejného auta se stříbrnou metalízou taky neseděl nikdo podezřelý. Byl to formálně oblečený muž, s ostře řezanými rysy, trochu orlím nosem, krátce střižené vlasy mu prokvétaly šedinami.

Navíc na sedačce spolujezdce seděla o něco mladší plavovlasá žena, s květovanými šaty a vínově červeným svetříkem.

Oba vypadali velmi mile, a žena rovnou vystoupila.

„Ahoj,” zamávala na Deana s Lottou. „Posadte se dopředu, mladý muži, já si sednu se slečnou dozadu.”

To bylo maličko zvláštní, ale ani v tu chvíli Deanovy instinkty nespustily poplach.

Ti dva ani náhodou nepřipomínali dva predátory na lovu. Ačkoli právě tím byli.

Dean a Lotta si hodili batohy do kufru, nasedli, Dean dopředu, Lotta s blondýnkou dozadu. Rádio tiše hrálo, motor předl, a chvíli probíhala nezávazná konverzace, klasická stopařská – co studují, jak dlouho ještě…

To Deana ukolíbalo.

Lotta si s blondýnkou, Ritou, vyměňovala recepty, on tak líně odpovídal muži, Scottovi, co ho baví, a nakonec se začali bavit o autech a automechanice, načež Dean shledal, že je Scott vážně sympaťák, a to všechno vydrželo až ke sjezdu z hlavní silnice…

Z které sjíždět neměli.

„Tudy… eh, Scotte, ale tudy se tam nedostaneme,” začal Dean, přišlo mu trapné něco řidiči říkat.

Jenže pak…

Pak se ve Scottově ruce objevila injekční stříkačka a Dean široce rozevřel oči, nechápavě, šokovaně.

Než se stačil pohnout, už měl jehlu zabodnutou ve stehně a obsah stříkačky v krevním oběhu.

Stačil se ohlédnout dozadu, jen aby viděl, že totéž potkalo Lottu z rukou usměvavé blondýnky.

„Ne…” hlesnul.

Vědomí mu odplouvalo.

„Tohle… ne.”

Lotta vykřikla, ale pak už se všechno začalo halit do sametové, těžké tmy.

***

Probuzení bylo těžké.

Hlava mu třeštila, bolela, tupě v ní tepalo a ostře píchalo.

Zvracel.

Ještě o sobě pořádně nevěděl, ale vnímal, že se nachází ve vertikální poloze a že zvrací do nějakého plechového kýble…

Někdo…

Někdo mu jej přidržoval.

Až zůstala jen bolest hlavy, pachuť v ústech, sucho, strašná žízeň.

A pomalé uvědomování si, že…

Se nemůže hýbat.

Ještě nedokázal otevřít oči, ale začínal cítit. Ruce svázané hrubým provazem za zády, za opěradlem dřevěné židle, na které byl zhroucený. Nohy, připoutané k nohám židle. To bylo zatím všechno, ale stačilo to k tomu, aby Dean začal panikařit.

Z hrdla se mu dralo jakési ochraptělé kňučení, když se začal škubat, pokoušet se přervat provazy.

A v tu chvíli přiletěla facka, až mu hlava nadskočila, zvrátil ji dozadu.

„Uklidni se,” přišel… rozkaz.

Chladným, ledově klidným hlasem.

„S… Scott?” zachraptěl.

Konečně otevřel oči.

Nacházel se, připoutaný na židli, v jakési sklepní místnosti. Vzduch tu byl teplý, vlhký, mírně páchl zatuchlinou, ale mnohem víc úklidovými prostředky.

Kromě židle se tu nacházela velká dřevěná skříň, a co bylo mnohem divnější a děsivější, tak v rohu místnosti klec, jako pro psa, ale se silnějšími mřížemi, v níž na dřevěné podlaze ležela vrstva slámy a dvě misky.

Přeběhl mu mráz po zádech, ale dál se díval, oči mu slzely.

U stropu kromě jasně svítící zářivky visely různé háky a oka.

U jedné zdi se nacházel mohutný dřevěný kříž ve tvaru X, s pouty na nohy a ruce.

„Co to… do pekla…”

Scott stál před ním, a nechával ho se dívat. S rukama založenýma na hrudi.

„Kde je Lotta?! Co jste s ní udělali?!” vykřikl Dean a začal se zase zmítat v poutech.

Načež přiletěla další facka, po které znehybněl, poněvadž s bolestí hlavy to bylo, jako by mu měla hlava vybuchnout.

„Teď ti ještě odpovím,” řekl Scott chladně. „O tu malou čubičku se stará Rita. Ty se teď soustřeď na sebe.”

Rychle, jako útočící had se pohnul, chytil Deana za vlasy, a už stál nad ním, zvrátil mu hlavu dozadu, tak, aby se mu musel dívat do očí.

Ty Scottovy byly šedé, jako ocel.

A stejně tvrdé a chladné.

„Ulehčíš to sobě i mně a budeš poslouchat?”

Bolavou hlavou Deanovi proběhlo několik myšlenek.

Někdo nás bude hledat… musíme vydržet.

Co po nás ale tyhle dva… zvrhlý zmrdi chtějí?

Co je s Lottou?

Lotto…

Díval se do Scottových studených očí a bolestí mu do těch jeho stoupaly slzy.

„Nemám… já nemám žádný prachy, ani moje rodina,” zašeptal, ale Scott mu za vlasy trhnul hlavou ještě víc dozadu.

„Na to jsem se neptal!”

Když to budu hrát s ním, mohli bychom… z toho vyjít… nějak… nějak…

„Odvaž mě, ty sráči, a já ti ukážu-” vyjelo z něj, aniž by sám chtěl.

Jenže nepřišla další rána, Scott mu ani nezlomil vaz, místo toho se krátce zasmál a pustil Deanovy vlasy, odstoupil od něj.

„Jistě. Ještě jsi nepochopil… nic.”

Pak, místo čehokoli dalšího, odešel z místnosti.

***

Bolest hlavy, sžíravá žízeň.

Nemožnost se protáhnout, ačkoli se cítil jako zmlácený.

A ticho.

Ani ho nenapadlo zkoušet volat o pomoc. Byli pod zemí. Nebylo tu žádné okno, jen větrací šachta.

A jeho představy, o tom, co se děje s Lottou. Strašlivější než všechno ostatní.

Musím… musím se kousnout, musím toho parchanta poslouchat, musíme to s Lottou přežít, musíme…

A po celé věčnosti se otevřely dveře.

Dean zamžoural před sebe a vzduch mu v hrdle zmrznul.

Lotta.

Jenže nahá, s jakýmsi na pohled těžkým obojkem na hrdle.

Blondýnka Rita ji strčila dovnitř, třesoucí se, uplakanou, maskaru měla Lotta rozmazanou slzami, černé stružky, zaschlé na kůži.

Vklopýtala do středu místnosti a zůstala stát, oči zabodnuté do země.

Dean otevřel ústa, ale místo jejího jména mu z nich uniklo jen zachraptění.

Dovnitř vstoupil za Ritou i Scott, opřel se o zeď a ušklíbl se.

„Ona to pochopila velice rychle.”

„Nechte ji být… prosím, nechte-”

Scott zavrtěl hlavou, a Dean raději zmlknul, tímhle si nemohl pomoct, ani Lottě.

Rita mlaskla a Lotta sebou trhla.

„Na kolena,” přikázala blondýnka, načež Lotta poslechla a Dean to jen sledoval vytřeštěnýma očima. „Řekni mu, o co tu jde.”

Lotta, s očima stále sklopenýma k zemi, pořád se chvějící, začala okamžitě prázdným, slabým hlasem odříkávat: „Patříme teď jim. Je to… jsou to pán a paní. B-budeme jim vykat. A poslechneme všechno, co nám přikážou, a…”

Rita přišla blíž k ní, chytila ji za vlasy, až se Lotta zajíkla.

„Pokračuj, čubko.”

To už Dean nevydržel. Ve svalech jako by měl kyselinu, jak je napínal, snažil se podvědomě dostat k Lottě.

„Nesahej na ni, ty stará kurvo, nebo přísahám, urvu ti hlavu!”

To už se pohnul Scott.

„Vypadá to, že se neumíš ovládat,” řekl s chladným klidem a pro něco sáhl do skříně. „A máš vážně dost nevymáchanou hubu, čili ti s tím teď trochu pomůžu.”

***

Nebyl to obyčejný roubík, byl to kus mýdla, jádrového, hořkého a odporného, upraveného jako roubík.

Deanovy zuby se do něj proti jeho vůli zaťaly, slyšel, jak Lotta začala plakat.

Na okamžik, protože Rita ji dalším nespokojeným zamlaskáním zastavila, dívka teď už jen dusila vzlyky.

„Pokračuj,” poručila blondýnka.

Scott stál za Deanem, a držel ho za vlasy, nutil ho se dívat.

Lotta vkleče, přerývaně, začala dál mluvit.

„Ne-nemluvíš bez v-vyzvání. Ale… ale vždycky odpovíš. Nedíváš se pánovi ani paní d- do očí, p-pokud tě nevyzvou. Vždycky p-poslechneš, cokoli… nejsme nic. N-nejsme nic.”

Jak ze studentky filosofie mohli udělat takový roztřesený… zvířátko?

Na tu otázku dostal odpověď vzápětí.

„T-tresty… Uh, tresty jsou pro nás… vzájemné,” zašeptala Lotta. „Za tvoje prohřešky p-potrestají mě, za moje… t-tebe.”

Deanovi se oči ještě rozšířily.

Divoce zavrtěl hlavou, palčivá chuť mýdla, cítil, jak mu po bradě stékají sliny smíšené s mýdlem.

„A-až budeme… až budeme vycvičení, p-prodají nás novým m-majitelům,” vystoupala ze sebe ještě Lotta, a vypadala, jako že se každou chvíli sesype.

„Hodná holka,” ozvala se Rita a na chvíli ji pustila.

„Názorná ukázka,” řekl Scott a přešel dopředu. Před klečící dívku, před Deana. „Protože tvoje špinavá držka zhřešila, bude za to platit ta její.”

„Nghhh,” vydralo se zpod mýdla.

To už si Scott rozepínal kalhoty, a zpod boxerek vyklouzl jeho úd, velký, žilnatý a plně ztopořený.

Podíval se na Deana a v jeho tváři se objevil varovný výraz: „Jestli uhneš pohledem, bude toho ta čubka hořce litovat. Rozumíš mi?”

Dean se za sebe styděl, ale kývnul.

Díval se.

Strašně moc chtěl zavřít oči, podívat se jinam, ale díval se.

Oči mu plavaly v slzách vzteku a bezmoci.

Lotta teď působila jako nějaký robot, a přitom… tak moc lidsky, jak se třásla a drobně kňučela, ale Rita ji už zase držela za vlasy.

Blondýnka se teď ke klečící dívce sklonila.

„Radši by to měla být ta nejlepší kuřba, kterou kdy Scott zažil, ty malá kurvičko.”

Z Lottiných očí už se zase valily slzy, ale poslušně otevřela ústa.

Kdo ví, čím jí hrozili.

Dean si byl jistý, že jí museli hrozit něčím strašným, nejspíš, že udělají něco strašného jemu.

Pozoroval, jak jí Scott přejíždí lesklým žaludem po rtech, a proniká do jejích úst, s pomalou obscénností.

Ritiny ruce pustily Lottiny vlasy, blondýnka se sklonila, a chytla do dlaní dívčina ňadra, ta, která tak akorát vždycky padla do Deanových dlaní, stiskla je, mezi prsty drtila drobné bradavky.

Lotta tiše úpěla, ale evidentně jazykem a rty usilovně pracovala na Scottově penisu.

„Zapoj ruce, čubko,” zasyčela jí do ucha Rita a tvrdě zmáčkla její prsa, až Lotta vyjekla, ale poslušně zvedla ruce, jednou začala Scotta hladit po zadku, druhou se věnovala jeho koulím.

Teď ji chytl za vlasy Scott, a zdušené sténání z Lottiných úst vystřídaly zvuky dušení se a dávení, když si ji narážel na svůj úd, šoustal její ústa se zvyšující se intenzitou, vrážel jí mezi mandle a do hrdla.

Dean sebou škubal, nevědomky, provazy se mu zařezávaly do zápěstí a kotníků. Chtěl zavřít oči, tak strašně moc se chtěl přestat dívat, jak Scott s chladnou rozkoší mrdá jeho holce ústa, ale nesměl.

Jestli něco pochopil, tak tohle.

Chránit Lottu teď znamenalo… poslouchat.

V ústech ho samotného štípalo mýdlo, podařilo se mu něco spolykat, a teď se mu zvedal žaludek, z toho, co viděl, i z té odporné žlučovité pachuti.

„Ani kapka nepůjde na zem,” upozornila Rita Lottu, když to celé už trvalo celou věčnost. Nějak musela odhadnout, že se Scott blíží k vyvrcholení.

Dean si vzpomněl, jak Lotta kouřila jemu. Jak pokaždé běžela do koupelny odplivnout a vypláchnout si ústa, kolikrát si i čistila zuby.

Bylo mu jí teď strašně líto.

Zároveň…

Ten pohled byl strašný, nechutný, zvrácený ale…

Jemu se začínala dělat boule v rozkroku, a jeho stud byl teď takřka dost silný, aby ho dokázal poslat do bezvědomí.

Jak mě tohle může vzrušovat?!

Scott se prohnul v zádech, naposledy přirazil proti Lottině pusince, a napumpoval do ní plnou dávku.

Nešťastná dívka zachrčela, současně jí Rita stiskla ňadra tak, že jí málem popraskala, ale bylo i slyšet, jak se horečnatě snaží polykat.

Jenže když z ní Scott vytáhl svého ptáka, pořád vztyčeného, jen pokrytého slinami a mrdkou, na zem skanulo několik kapek.

Dean měl dojem, že je slyší.

Jako zvuk dopadající gilotiny.

„Názorná ukázka číslo dvě,” prohlásil Scott, „ale nejdřív mě kurva pořádně očisti!”

Lotta se rozplakala, ale současně poslechla, a Dean bezmocně sledoval, jak jazykem dočista leští Scottovo péro.

Když měla hotovo, Rita s ní smýkla dozadu, pustila její prsa a počkala, až se vzlykající dívka znovu dostane do kleku.

Scott si zapínal kalhoty a ukázal na těch pár kapiček na kamenné podlaze.

Dean si uvědomil, že ta působí, jako by ji někdo pravidelně šůroval kartáčkem na zuby, a nebyla to až tak absurdní myšlenka. Možná-

„Ukliď to. Jazykem.”

Scottův hlas nepřipouštěl odpor.

Ale Lotta nejspíš ještě nebyla dost zlomená, vycvičená, jakkoli tomu ti úchylní zmrdi říkali.

„Ne, prosím, p-prosím, ne…”

A zhroutila se v záchvatu pláče.

Rita mlaskla. Lotta sebou trhla, a teprve teď, jak byla ohnutá, viděl Dean rudé pruhy na jejích zádech a zadečku.

Ale to bylo všechno.

Opakování příkazu nepřišlo.

Měli pochopit, že tady se příkazy neopakují.

Scott zase přešel k němu, zezadu se nad ním naklonil.

Jeho ruka pak sjela do Deanova klína a stiskla pevně, co tam našla.

Deanovi se zatmělo před očima, zvrátil hlavu a zařval do mýdla.

„Ne… prosím! Já… já to udělám!” slyšel jako zdálky Lottin roztřesený hlas.

A když znovu uviděl, spatřil ji, jak se vzlykáním olizuje z podlahy ty prokleté kapky slin a Scottova spermatu.

Zase se mu zhoupl žaludek, ale to už se pohnul i Scott, zase ke skříni.

„Pozdě, čubko,” uchechtla se Rita. „Čas na další lekci.”

Tentokrát se obojek sevřel na krku Deanovi.

Těžká, kožená záležitost vyztužená kovem, s krátkými ostny mířícími dovnitř, a Scott ho utáhl tak, až se ostny zaryly do masa a Dean se skoro začal dusit.

Proklínal v tu chvíli vlastní tělo, protože napětí v rozkroku vůbec nepovolovalo, a Scott si toho všiml.

„Tomuhle čoklovi se to všechno líbí, lásko,” obrátil se na Ritu. „Tak schválně, jak se mu bude líbit názorná ukázka tady pro čubičku.”

„Prosím,” hlesla Lotta, už hotová s podlahou před sebou.

„Nikdo ti nedovolil mluvit,” usekla Rita a pak…

Scott stiskl tlačítko na malém ovladači, který vyndal z kapsy, a z hrotů uvnitř obojku vystřelila ochromující bolest.

A znovu, a znovu.

Lottin pláč.

Jiskření před očima.

Mýdlo mezi zuby, mazlavé a odporné.

Další šok.

A další.

Až už Dean jen bezvládně visel na židli, jeho svaly se ještě škubaly, po tom, co jimi projížděl výboj.

„Stačí, zatím stačí.”

Scottův hlas. Dean ho upřímně nenáviděl.

A Rita, která někam odvedla stále ještě plačící Lottu.

Potom zmizelo mýdlo z jeho úst.

Zalapal po dechu, a když se mu u rtů objevil kelímek s jakousi tekutinou, pil.

Dostal jen pár loků, než mu zase Scott za vlasy zvedl hlavu.

„Takže, už rozumíš? Nebo za tebe bude zase ta čubina dostávat bídu?”

Myšlenka na Lottu.

Nenávist, vzdor… a obraz rudých šlinců na její bílé kůži.

„Rozumím,” zasípal.

„Rozumíš… co?”

„Rozumím, pane.”

Scott ho pustil a jemu zase hlava klesla.

Napětí v rozkroku bylo pryč.

Nenávist, vzdor…

Tak zbytečné a nebezpečné.

A uvědomění si.

Jsou oba v pekle.