Povídka „Cesta odevzdanosti 1. část“

Rád se seznámím s dívkou či ženou, kterou vzrušuje být otrokyní. Kontakt: prootrokyni@email.cz

Znovu jsem se probudila ve tři ráno, zalitá studeným potem. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem ho cítila až v krku. Další noc, kdy se můj spánek rozpadl na kousky jako špatně poskládané puzzle.

Posadila jsem se na posteli a zhluboka se nadechla, snažila se uklidnit. Na nočním stolku ležely uspořádané hromádky právnických učebnic a poznámek z přednášek. Všechno perfektně srovnané, očíslované, barevně označené. Můj život v kostce – dokonalý navenek, prázdný uvnitř.

„Eliško, jsi nejlepší studentka, jakou jsme kdy měli,“ řekl mi včera profesor Novotný po semináři z občanského práva. Usmála jsem se, poděkovala, a pak jsem se zamkla na toaletě a třásla se tam dvacet minut. Další očekávání. Další tlak. Další důkaz toho, že nesmím nikdy, nikdy selhat.

Vstala jsem z postele a přešla k oknu svého malého bytu. V tichém pražském bytě zněly mé kroky jako ozvěna v prázdném prostoru. Dole na ulici bylo ticho, jen občas projelo auto. Jako bych byla jediná vzhůru v celém světě.

Sedla jsem si k počítači a automaticky otevřela mailbox. Samé univerzitní zprávy, připomínky termínů, nabídky stáží. Tlak, který nikdy nekončil. Při pohledu na ten seznam úkolů se mi znovu sevřelo hrdlo a žaludek se stáhl do pevného uzlu.

Otevřela jsem nové okno prohlížeče a začala bezcílně brouzdat. Potřebovala jsem něco, cokoliv, co by mě na chvíli vytrhlo z té šedivé, dokonalé klece, kterou jsem si sama vytvořila. Po třech hodinách proklikávání různých stránek, kdy jsem se dostala do podivných zákoutí internetu, jsem narazila na diskuzní fórum o alternativních vztazích.

Nejdřív jsem to chtěla zavřít. Jako budoucí právnička, dcera ze spořádané rodiny, studentka s vyznamenáním – co bych dělala na takové stránce? Ale něco mě zastavilo. Možná ta upřímnost, s jakou tam lidé psali o svých touhách, o pocitu osvobození, který prožívali v rámci vztahů založených na disciplíně a striktní hierarchii.

Četla jsem dál a dál, fascinovaná popisy životů, kde jedna osoba odevzdávala kontrolu druhé. Popisy rituálů podřízenosti, striktních pravidel a trestů za jejich porušení. Každé slovo ve mně vyvolávalo směs studu a vzrušujícího mrazení. Tyto pocity byly tak intenzivní, že jsem několikrát musela stránku zavřít, jen abych se k ní o pár minut později vrátila, přitahovaná něčím, co jsem nedokázala pojmenovat.

Přistihla jsem se, že si představuji sebe v takové pozici – podřízenou, poslušnou, osvobozenou od neustálého břemene rozhodování. Ta představa ve mně vyvolala pocit takového zahanbení, že jsem cítila, jak mi hoří tváře, přestože jsem byla v místnosti sama. Co by řekli moji rodiče, kdyby věděli, že jejich dokonalá dcera má takové myšlenky? Co by řekli moji profesoři, spolužáci?

A přesto jsem nemohla přestat číst, nemohla jsem potlačit to zvláštní chvění, které jsem cítila při představě, že bych odevzdala kontrolu nad svým životem někomu jinému. Bylo v tom něco osvobozujícího – představa, že by někdo jiný nesl tíhu rozhodnutí, že bych jen následovala pokyny, plnila úkoly, žila podle jasně stanovených pravidel.

Než jsem si to uvědomila, založila jsem si účet a napsala svůj první příspěvek. Nemohla jsem uvěřit, že to dělám, že odhaluji své nejhlubší, nejstydlivější myšlenky cizím lidem. Ale anonymita internetu mi dávala odvahu, kterou jsem jinak neměla.

„Celý život jsem dělala, co se ode mě očekávalo,“ napsala jsem. „Vždy jsem byla ta dokonalá, ta úspěšná, ta, na kterou jsou všichni hrdí. Ale uvnitř se cítím prázdná, vyčerpaná neustálým předstíráním. Někdy, v nejtemnějších hodinách noci, toužím po tom, aby někdo jiný převzal kontrolu, aby mi řekl, co mám dělat, jak mám žít. Je to špatné? Je se mnou něco v nepořádku?“

Jakmile jsem příspěvek odeslala, zachvátila mě panika. Co jsem to udělala? Právě jsem odhalila své nejhlubší, nejstydlivější touhy úplně cizím lidem. Rychle jsem stránku zavřela a šla si lehnout, přesvědčená, že ráno celý účet smažu a nikdy se k tomu nevrátím.

Ale když jsem se vzbudila – po nejklidnějším spánku po mnoha týdnech – první, co jsem udělala, bylo, že jsem zkontrolovala fórum. Měla jsem několik odpovědí. Většina byla povzbudivá, empatická. Lidé, kteří prošli podobnými pocity, nabízeli své zkušenosti, rady, podporu.

Ale jedna odpověď se odlišovala. Byla stručná, věcná, bez emocí, a přesto ve mně vyvolala silnější reakci než všechny ostatní dohromady.

„Tvá slova prozrazují osobnost, která zoufale hledá směr,“ napsal uživatel s přezdívkou JK40. „Máš pocit, že stojíš na vrcholu, a přesto tě to nenaplňuje. Protože to není tvůj vlastní vrchol, ale ten, který pro tebe vybrali ostatní. Pokud máš zájem o hlubší diskusi na toto téma, kontaktuj mě přes soukromou zprávu.“

Četla jsem ta slova znovu a znovu, s pocitem, že vidí přesně do mého nitra. Jak mohl někdo tak přesně popsat můj vnitřní konflikt? S směsí strachu a fascinace jsem mu napsala soukromou zprávu.

Představil se jako Jirka, čtyřicetiletý podnikatel se zájmem o filozofii, psychologii a „výchovu oddaných osob“, jak to elegantně nazval. Jeho zprávy byly vždy formální, kultivované, ale pod povrchem jeho slov jsem cítila klidnou, sebejistou dominanci, která ve mně vyvolávala zvláštní směs vzrušení a podřízení.

Naše konverzace se rychle stala součástí mé každodenní rutiny. Ráno jsem se těšila, až si přečtu jeho novou zprávu, a večer jsem trávila hodiny pečlivým formulováním svých odpovědí. Povídali jsme si o filozofii, literatuře, hudbě – ale vždy se vraceli k tématu hierarchických vztahů, poslušnosti, odevzdání kontroly.

„Skutečná svoboda není v neomezeném výběru,“ napsal jednou, „ale v dokonalém souladu mezi tvou existencí a jejím smyslem. Někdy musíme odevzdat kontrolu, abychom nalezli skutečnou svobodu.“

Jeho slova ve mně rezonovala způsobem, který mě zároveň fascinoval i děsil. Začala jsem vnímat svůj každodenní život – přednášky, studium, společenské aktivity – jako jakousi hru, kterou hraji, zatímco mé skutečné já žije v těch večerních konverzacích s Jirkou.

Jednoho večera, asi dva týdny po začátku naší komunikace, mi napsal něco, co změnilo vše:

„Eliško, naše konverzace mi přinesly mnoho potěšení a myslím, že i tobě. Ale slova mají své limity. Pokud chceš opravdu prozkoumat své touhy, své možnosti, musíme se setkat osobně. Nabízím ti příležitost stát se mou žákyní, učit se pod mým vedením cestu k osvobození skrze poslušnost a disciplínu. Je to odvážný krok a plně pochopím, pokud odmítneš. Ale pokud souhlasíš, slibuji ti, že poznáš aspekty své osobnosti, o jejichž existenci jsi dosud neměla tušení.“

Četla jsem tu zprávu znovu a znovu, srdce mi bušilo tak silně, že jsem slyšela jeho tlukot ve svých uších. Bylo to reálné. Už ne jen fantazie, už ne jen slova na obrazovce, ale konkrétní nabídka, konkrétní možnost.

Zavřela jsem počítač a procházela se po bytě, zmítaná protichůdnými pocity. Touha a strach, vzrušení a zahanbení, zvědavost a panika. Co vlastně vím o tomto muži? Co když je nebezpečný? Ale hluboko uvnitř jsem věděla, že mé obavy nepramení z pochybností o Jirkově charakteru. Pramenily z poznání vlastních tužeb, které se probouzely s každou jeho zprávou.

Tři dny jsem se zmítala v nejistotě. Nemohla jsem spát, jíst, soustředit se na studium. Přednášky se staly rozmazanou kulisou mých vnitřních bojů. Procházela jsem chodbami právnické fakulty jako duch, neschopná vnímat přítomnost, myslí neustále u té nabídky.

Čtvrtý den, během bezesné noci, jsem dospěla k rozhodnutí. Napíšu mu a souhlasím se setkáním. Jen setkáním, nic víc, přesvědčovala jsem sama sebe. Jen se s ním setkám, promluvíme si osobně, a pak se rozhodnu, zda chci pokračovat. Neexistuje žádný závazek, opakovala jsem si, když jsem psala odpověď.

„Souhlasím se setkáním,“ napsala jsem jednoduše, neschopná formulovat delší větu kvůli třesu v rukách.

Jeho odpověď přišla téměř okamžitě, jako by čekal u počítače:

„Jsem rád, že jsi učinila toto rozhodnutí. Čtvrtek, 17:00, kavárna Černá labuť. Přijď sama a buď přesná.“

Těch několik dní do čtvrtka se vleklo v podivném stavu mezi snem a realitou. Chodila jsem na přednášky, odpovídala na otázky, plnila své povinnosti – ale všechno jako v mlze, s myslí neustále upnutou k nadcházejícímu setkání.

Co mu řeknu? Jak se budu chovat? Jak on bude vypadat? Představovala jsem si ho tisíci různými způsoby – a pokaždé mě ta představa naplnila směsí strachu a zvláštního, téměř elektrizujícího vzrušení.

Večer před setkáním jsem nemohla usnout. Ležela jsem v posteli, neschopná zastavit vír myšlenek. Co když je to všechno velká chyba? Co když je tento Jirka úplně jiný, než jak se prezentuje online? Ale co když ne? Co když je přesně takový, jak jsem si představovala, a nabídne mi přesně to, po čem tajně toužím?

V deset večer jsem vstala, přesvědčená, že neusnu. Vzala jsem si knížku – Nietzscheho „Tak pravil Zarathustra“, Jirkovo doporučení – a četla při světle lampy. Slova o přehodnocení všech hodnot, o nadčlověku, který překračuje konvenční morálku, ve mně rezonovala s novou intenzitou.

„K nadčlověku směřuj. Každou chvíli, kdy příliš snadnou cestu volíš. Kde bolest svojí vyhýbáš se, tam poslední člověk se rodí,“ četla jsem a cítila, že v těch slovech je nějaké poselství pro mou současnou situaci.

Možná, pomyslela jsem si, možná je toto má cesta k něčemu víc, než je konvenční existence. Možná je toto cesta k hlubšímu sebepoznání, k autentičtějšímu bytí. Nebo možná jen hledám intelektuální ospravedlnění pro touhy, které jsou ve mně tak hluboce zakořeněné, že se jich nemohu zbavit.

S touto myšlenkou jsem konečně, těsně před úsvitem, upadla do neklidného spánku.

Čtvrtek přišel s překvapivou rychlostí. Přednášky toho dne jsem sotva vnímala, myslí neustále u nadcházejícího setkání. Vrátila jsem se domů, strávila téměř hodinu výběrem oblečení – chtěla jsem vypadat profesionálně, důstojně, ale zároveň atraktivně. Nakonec jsem zvolila jednoduchý, ale elegantní kostým, decentní make-up a vlasy stažené do úhledného drdolu.

Když jsem se podívala do zrcadla, viděla jsem ženu, kterou by každý popsal jako úspěšnou, sebevědomou, ambiciózní. Nikdo by netušil, že uvnitř se chvěji nervozitou a vzrušením z myšlenky na setkání s mužem, kterému bych možná – možná – odevzdala kontrolu nad svým životem.

Cestou do kavárny jsem se několikrát zastavila, téměř se otočila k návratu. Ale něco mě táhlo dál, nějaká hlubší, silnější část mé osobnosti, která už nechtěla dál žít v té pozlacené kleci očekávání a předstírání.

Než jsem si to uvědomila, stála jsem před kavárnou Černá labuť. Elegantní, diskrétní podnik v centru města, s tlumeným osvětlením a soukromými boxy. S posledním hlubokým nádechem jsem vstoupila dovnitř, připravená konečně tváří v tvář setkat se s mužem, který možná – jen možná – držel klíč k mému skutečnému já.

Kavárna byla poloprázdná, což mě uklidnilo. Vybrala jsem si stůl v rohu, odkud jsem viděla na vstupní dveře, a objednala si kávu, kterou jsem nedokázala pít kvůli sevřenému žaludku. Ruce se mi třásly tak, že jsem se bála, že šálek převrhnu.

Přesně v pět hodin se dveře otevřely a vešel muž. I kdybych neviděla jeho fotku, kterou mi poslal, okamžitě bych věděla, že je to on. Měl v sobě zvláštní kombinaci nenápadnosti a přirozené autority. Střední výška, pečlivě střižené tmavé vlasy s náznakem šedi na spáncích, oblečený v dokonale padnoucím, ale nepříliš nápadném obleku. Nic okázalého, a přesto z něj vyzařovala jakási tichá sebejistota, která okamžitě přitahovala pozornost.

Naše oči se setkaly a já pocítila zvláštní směs strachu a úlevy. Přišel ke mně, aniž by se rozhlížel – jako by přesně věděl, kde sedím.

„Eliška,“ řekl tiše, ale s nepopiratelnou autoritou v hlase. Nebyla to otázka, ale konstatování.

V tom okamžiku jsem věděla, že můj život už nikdy nebude stejný.

Rád se seznámím s dívkou či ženou, kterou vzrušuje být otrokyní. Kontakt: prootrokyni@email.cz