Povídka “Ženská věznice”

Poslední co Jana uslyšela byl nemilosrdný soudcův hlas „odsuzuje se Jana F. k 25 letům přísného žaláře“. Probrala se až na ošetřovně vazební věznice. Po chvíli k ní přišel dozorce a oznámil ji že dalšího dne ráno bude převezena k výkonu trestu. Skoro celou noc Jana nezamhouřila oči. Trápily ji představy o tom co ji čeká, sice byla 3 měsíce ve vazbě, ale to se nedalo srovnávat se skutečným vězením. Ráno přišel dozorce, dal jí pouta na ruce i nohy a odvedl ji k autu. Tam už čekalo několik dalších dívek. Řidič si je zvědavě prohlížel, obzvlášť Jana se mu líbila. Znalecky hmátl do Janina výstřihu, v ten moment Jana, jak jen jí to spoutané nohy dovolily, uskočila. Řidič se jízlivě zasmál „ á slečna je stydlivka, tak to jí za krátko odnaučíme“. Pak převzal převozní papíry a naznačil kolegovy ať naloží vězenkyně.

Do nového domova dorazila Jana až pozdě odpoledne. Spolu s ostatními se musela napřed svléknout a podrobit se lékařské prohlídce. Pak byli odvedeny do velké místnosti, kde se musely postavit do vyrovnané řady a počkat na příchod velitele věznice. Ten však dlouho nešel a Jana se začala trochu ošívat, protože ji podlaha studila na bosém chodidle. Dozorce ji okřikl a rozkázal jí ať stojí v pozoru. V tom přišel velitel, tvářil se nasupeně a v ruce držel rákosku. Okamžitě začal vykřikovat rozkazy „vězenkyně se nedívá dozorci do očí, v přítomnosti dozorců nemluví, není-li tázaná, odedneška je vašim jménem jen číslo, které vám přidělíme. Každý příkaz dozorců je pro vás svatý a když ne tak budete litovat!Dozorce která dělala problémy“. Dozorce ukázal na Janu „ dobře děvko vystup z řady, nohy dej na žluté tečky, rukama se chytni madel a pořádně vyšpul prdel. Dostaneš 15 ran rákoskou, budeš počítat každou ránu, za chybu 5 ran navíc, když budeš schovávat prdel tak celý výprask znovu“. Jana dostala strach její rodiče ji nikdy nebyli, ale strach ji nedovolil vzepřít se. Hned při první ráně ucítila ostrou bolest, chtěla křičet, ale přemohla se a řekla „jedna“. Velitelova ruka byla pádná a Janina prdelka byla za chvíli červená. Jana plakala, ale i když ji celá prdel pálila a řezavá bolest pronikala celím tělem, stále vydržela počítat. Po patnácté ráně velitel poslal Janu spět do řady a řekl „tak, kurvy! Tohle byla jen malá ukázka co vás čeká když nebudete hodné“.

Poté byla plačící Jana i s ostatními odvedena do sprchy (vězenkyně byly nahnány do klece a s rukama za hlavou byly postříkány hasičskou hadicí). Pak dostaly vězeňské oblečení (podprsenka, kalhotky, noční košile, dvě denní uniformy a nazouváky) toaletní papír, balíček vložek a malou deku. Na každé uniformě bylo číslo, z Jany F. se tak stala 10254. Pak byly vězenkyně odvedeny do svých cel. Janina cela byla na oddělení pro nejnebezpečnější vězně. Jako všechny cely byla i tahle pro 6 vězňů. Ještě než se za Janou zavřely dveře popřála ji dozorkyně pěknou zábavu. Jako každá atraktivní dívka, která se dostala do vězení mohla i Jana od svých spoluvězňů očekávat jen to nejhorší. A vskutku, jakmile vstoupila do cely obklopily ji ostatní vězenkyně a ta, o které se Jana později dozvěděla, že má celu pod palcem, ji poručila ať se svlékne. Jana chtěla klást odpor, ale dostala ránu do hlavy a upadla. Jakmile ucítila Jana ruce spoluvězeňkyní na svém těle pokusila se ještě jednou na odpor, dostala však facku a několik ran do břicha po kterých už jen odevzdaně křičela. První její zvlhlou píču vyzkoušela šéfka cely, po ní i všechny ostatní. Ještě dlouho poté ležela Jana na chladné zemi a plakala. Postavila a oblékla se teprve až jí to šéfka poručila, vysvětlila též Janě že od dnešního dne sní není jen vězeňkyně, ale i její osobní služka a otrokyně dělající vše co se jí přikáže, jinak že i díru bude považovat za svou spásu. Navrch dostala Jana několik ran nazouvákem do hlavy, aby si to dobře zapamatovala. Poté jí šéfka dovolila vylézt si na kavalec a protože už bylo po večerce šla sama spát. Jana se však na svém úzkém a tvrdém kavalci (oblečená do tenké noční košile) třásla zimou a dlouho do noci tiše vzlykala.

Vězeňský řád byl neúprosný, ženy vstávaly v 4:15 ráno a bylo celkem jedno jestli spaly nebo řvaly do deky. V 4:30 musely být oblečeny a cely musely být předpisově upraveny(ranní úklid byl jednou z Janiných povinností ), po kontrole cel byly odvedeny na snídani. Vězeňská strava byla monotónní snídaně, oběd i večeře se skládaly z podivné kaše v níž se vyskytovaly hovězí šlachy a čas od času i brambor, hlavní složkou však byla mouka s tukem (aby vězenkyně nehubly a měly sílu na práci), přílohou byl starší černý chléb a voda. Janě se při pohledu na jídlo udělalo zle a i když už dlouho nejedla nemohla se donutit dát si lžíci s kaší do úst. „Jestli to nebudeš jíst tak nedostaneš dneska už nic jiného“ řekla jí šéfka „za nedojedení je deset ran na holou a odebrání dalších dvou jídel“. A protože strach Janin strach z výprasku byl větší než její odpor k odporné mináži, byl její talíř za chvíli prázdný. Po snídani následovalo počítání a od 5:00 začínala deseti až dvanáctihodinová pracovní směna. Vězeňkyně z oddělení pro nejtěžší zločince a s nimi i Jana musely pracovat na plantáži. Po celou směnu byly trestankyně pod neustálým dohledem dozorců s bičíky, kterými holky které dle jejich mínění nepracovaly dost rychle pořádně přetáhly. Jana která nebyla zvyklá na práci a teď musela s malou motyčkou okopávat dostala za směnu několik nepříjemných ran na prdel. Přesně v poledne byla půl hodinová přestávka během níž byly ženy nahnány do vězeňské latríny a poté dostaly oběd. Po směně následovalo počítání, večeře a poté byly vězenkyně odvedeny do svých cel. Během odpoledního volna nesměly vězenkyně spát, to mohly až po večerce v 21:30. Jednou za čtrnáct dní byl sanitární den, vězenkyně dostaly čisté šaty a sprchu (pokud jim nebylo toto právo za trest pozastaveno).

Po prvním dni byla Jana úplně zničená a měla strach jít na celu, její spoluvězeňkyně jí však daly pokoj, s tím že zítra pro ni mají speciální prácičku. Jana neměla nejmenší tušení o co se jedná, ale byla ráda že si může trochu odpočinout a vyspat se. Dalšího dne v poledne, zrovna když čapěla nad latrínou přišla k ní šéfka a řekla „tak sem tě za jeden oběd a pět krajíců chleba prodala jedné přítelkyni, buď k ní milá nebo uvidíš a hlavně rychle za deset minut je nástup k obědu“. Jana byla v šoku, teď přede všemi se musí milovat s jinou ženou. Jakmile ucítila její ruce na svých prsou a uslyšela „neboj bude něžná“ zapomněla na lekci z prvního dne a vší silou jí udeřila do břicha. V ten moment se na Janu vrhly všechny ostatní vězeňkyně a začaly jí být přes obličej do hlavy i do břicha. Když po chvíli skončily nemohla se Jana ani hnout. Při odchodu na oběd přistoupila k Janě bezmocně se choulící v rohu latríny šéfka a řekla „tak teď dostaneš co ti patří kurvo, až tě tu najdou a ty jim řekneš co se stalo tak tě zabiju“ a aby dodala svým slovům váhu tak Janu několikrát kopla do podbřišku. Dozorci vždy kontrolovaly jestli se nějaká vězenkyně neschovává před prací na latríně. Některá holka se čas od času na latríně zdržela a když se nato přišlo čekal ji nemilosrdný trest. Ten byl vykonán ještě týž den večer, ale v Janině případě se k tomu přidala i rvačka a vězenkyní bylo třeba napřed vyslechnout s kým a proč se porvala. Jana nevnímající příliš co se sní děje byla napřed odvedena k vězeňskému doktorovi. Ten po prohlídce prohlásil že Jana neutrpěla žádné zranění, ale doporučil s výslechem počkat do dalšího dne. Jana zatím byla dána na díru, tam také po několika hodinách přišla k sobě. Díra byla malá temná cela z dírou v zemi a malou matrací. Jakmile nabyla sílu zvednout se z matrace začala bušit na dveře a křičet. Za chvíli se dveře otevřely a dozorce Janě poručil ať opustí celu. Odvedl ji k výslechu. Referent si Janu dlouze prohlížel a pak se jí zeptal s kým a proč se rvala. „S nikým pane“ odpověděla Jana „10254 nevymýšlej si a svlékni se“ Jana se neochotně svlékla „ty modřiny sis udělala sama co!“. Třesoucí se Jana zakroutila souhlasně hlavou. „Takže po dobrém to nepůjde, hoši odveďte ji vedle“. Tím vedle myslel malou mučírnu vybavenou k výslechům sveřepých trestankyní. Pro Janu měl připraveno jen lehčí mučení, protože zjištění všech viníků nebylo moc důležité, úplně stačilo že Jana bude přede všemi velmi přísně potrestaná, přesto se chtěl alespoň pokusit sté krásné ženy něco dostat.

Jana se více než bolesti bála reakce spoluvězeňkyní, kdyby něco prozradila. Referent jí přikázal aby si lehla na dřevěný stůl. Když tak učinila, připoutal ji za zápěstí, kotníky a krk k lavici a naposledy se jí zeptal zdali nechce vypovídat. Jana zavrtěla hlavou že ne. „Tak dobře 10254 pro začátek dostaneš pár ran po kozách“řekl referent, pohladil její prsa a dodal „bude jich škoda“. Pak vzal do ruky bičík a rozmáchl se. Janiným tělem projela silná bolest chtěla se pohnout, ale byla připoutaná a referent s evidentním potěšením zvedl ruku k další ráně. Tentokrát trefil rovnou jednu z bradavek. Jana zakřičela jak jen mohla, referent který řev vyslýchaných vězenkyní neměl příliš v lásce jí proto nasadil roubík a v klidu pokračoval. Jana se na lavici zmítala, ale bolest byla za chvíli tak silná že už jen nehybně ležela a plakala. Její kozy i břicho se začaly červenat ránami, které referent s radostí udílel. Při každé měla Jana pocit jako by měla vyletět s kůže a už ani neměla odvahu podívat se na své tělo jak vůbec vypadá. Po chvíli už bolest Janu ochromila natolik že už ani nevnímala co se děje. Referent ji však probral studenou vodou a znova se zeptal jestli nechce s pravdou ven. Jana už byla odhodlána vypovídat, ale neměla sílu aby mu dala hlavou znamení.

Referent si tedy přivezl vozíček na kterém Jana celkem snadno rozeznala nástroje pro mučení elektrickým proudem. Zmocnil se jí panický strach. Referent jí napřed na krví podlité bradavky připevnil svorky a poté jí chtěl do kundy nacpat elektrodu ne nepodobnou umělému penisu. V ten moment se Jana strachem pochcala, což referentovy udělalo velkou radost. Přistoupil k pultíku a začal si hrát s ovládáním el. proudu. Janou projela prudká bolest a jak jen jí to pouta umožňovala napjala všechny své svaly. Referent šoky postupně přerušoval, aby po krátké chvíli, zrovna v moment kdy byla Jana nejméně připravená na novou bolest, znova pustil elektřinu s novou větší intenzitou. Hned po prvním elektrošoku ucítila Jana na prsou i v pochvě silné pálení, které se ze zvětšující intenzitou proudu též rostlo. Jana už bolest nemohla dál snášet a tak zrovna když byl referent v nejlepším omdlela. Když přišla k sobě byla stále na lavici v místnosti však byl i vězeňský lékař rozmlouvající s referentem. Jana z jejich hovoru zaslechla jen to že jí doktor lehce ošetřil rány a přikázal odložit její potrestání minimálně o týden. Pak ji nahou odvlekly dva dozorci zpátky do díry. Aby se Janě pomstil za omdlení přikázal aby byla až do exekuce Jana nahá a aby její ruce byly spoutány za zády. Dozorci jí též zabavili matraci takže Jana musela spát na holé zemi. Protože na cele byla neustále tma tak Jana neměla nejmenší ponětí o čase a tak ani nevěděla že už uplynul její týdenní odklad.