|

Povídka “Ve službě na hradu”

-1-

 

Tento příběh se odehrál v 15.století na jednom z těch mnoha hradů, z nichž dnes zůstávají jen zříceniny jako němí svědkové dávných dob.

 

Janě z nedaleké vesnice bylo 18 let, když nastoupila do služby v hradní kuchyni. Zpočátku vykonávala jen pomocné práce, vlastní přípravu jídel měly na starosti kuchařky. Ty také určovaly, jakou práci má Jana vykonávat. Velice často byla poslána do hradních sklepení pro nápoje, zeleninu, ovoce či jiné suroviny pro přípravu jídel. Občas se jí ale stávalo, že požadovanou surovinu nemohla hned najít. Proto se rozhodla, že si sklepení jednou provždy pořádně projde a zapamatuje si, kde co je uloženo. Jakmile měla trochu času, vzala louč a vydala se na obhlídku. Přitom se dostala až na konec sklepení, kde dosud nikdy nebyla. Otevřela poslední dveře, louč osvítila místnost a Jana leknutím ztuhla.

 

Přímo před ní stála těžká dubová lavice s pouty. Dále tu byl sloup s okovy, další okovy visely na řetězech na klenutém stropu. Na zdi bylo několik háků. Na nich visely důtky, biče, v koutě pak byly opřeny rákosky. Jakmile se Jana trochu vzpamatovala, vyběhla ze sklepa, pryč od toho hrozného místa. Den plynul dál, práce najednou přibylo, takže jí ani nezůstával čas na přemýšlení o tom, co viděla tam dole. Zato večer vůbec nemohla usnout. Neustále se jí hlavou honily otázky: “Za co se výprask uděluje? Jsou trestány i ženy? Kolik ran může člověk dostat? Jak moc to bolí? A jaké je očekávání začátku trestu? Jak bych výprask snášela já? Křičela bych hodně?…”. Najednou zjistila, že jí představy výprasku sice nahánějí hrůzu, ale zároveň ji i svým způsobem fascinují.

Druhý den, když se jí podařilo vyšetřit trochu času, pod záminkou přinesení nějaké zeleniny vzala louč a okamžitě se vydala do oné poslední místnosti ve sklepení. Otevřela dveře a zasunula louč do držáku. Poté se nejprve položila na lavici. Představovala si, jak je poutána a následně trestána. Pak se postavila ke sloupu s okovy a opět následovaly představy upoutání a výprasku. Nyní vzala do ruky rákosku. Až ji mrazilo, když zjistila, jak je pružná, jak sviští vzduchem. Odložila rákosku zpět a sundala jedny důtky. Chvíli si je prohlížela a pak jimi středně silně švihla do lavice. V uzavřené prostoře to ovšem byla taková rána, až sebou leknutím trhla. Rychle pověsila důtky zpět a celá rozechvělá vyběhla ze sklepení zpět do kuchyně.

 

Dny plynuly dál, Jana byla šikovná, svou práci perfektně zvládala, takže všichni s ní byli spokojeni. A tehdy dostala ne právě šťastný nápad: kdyby občas přinesla domů něco ze zásob, přilepšila by mladším sourozencům a na hradě si nikdo tak malých ztrát nemůže všimnout. V tom měla pravdu. Ale nepočítala s tím, že jednou, až zase půjde do vesnice, neopatrně šlápne, podvrkne si kotník a upadne. A že se to stane přímo před očima stráže. Jeden strážný k ní ihned přiskočil, aby jí pomohl. Ve skutečnosti chtěl hlavně využít příležitost a trochu osahat Janino pěkné tělo. Hladil jí zraněný kotník a druhou rukou jel nenápadně po dívčině noze nahoru. A jak odhrnul sukni, všiml si několika váčků s hradními zásobami potravin. Strážný okamžitě začal konat svou povinnost a přistiženou zlodějku předal purkrabímu.

“Je zle”, pomyslela si Jana. Teď mě dovede k hradnímu pánu, ten mě vyhodí a já budu místo příjemné služby v kuchyni muset dřít na poli. Purkrabí Janu vedl přes nádvoří, pak ale nezamířili ke komnatě pána hradu, ale do sklepení. Janě se rozbušilo srdce. Bude potrestána! Představa trestu ji dříve sice vzrušovala, ale tváří v tvář této skutečnosti se jí zmocnila panika. Teď už to není jen “jako”, teď to bude doopravdy! A to je sakra rozdíl. To přece není možné! Třeba mi jen chce ukázat, co by mě čekalo, kdybych se zase něčím provinila, utěšovala se. Tak došly až do místnosti na konci sklepení. Tam purkrabí k Janě promluvil: “Jsi pracovité děvče, všichni tě chválí, takže by bylo škoda tě vyhodit a shánět za tebe náhradu. Dopustila ses ale velmi vážného přestupku a ten musí být potrestán.” A již se těšil, jak v této činnosti rád zastoupí kata, jenž má právě jinou práci v nedalekém městě. Janě bušilo srdce až v krku, strachy se chvěla po celém těle. “Trest za přestupek, kterého ses dopustila, je stanoven na 40 ran rákoskou na holý zadek.” “Panebože nééé!!!” vyjekla Jana a cítila, jak se jí podlamují kolena a jdou na ní mdloby. “To přece néé!!! To nemůže být pravda!!! ” Ale purkrabí pokračoval: “A musím tě upozornit, že pokud se od této chvíle budeš pokoušet smlouvat nebo jinak narušovat vykonání trestu, dostaneš ještě přidáno.” Teď se Jana přece jen trošičku vzpamatovala. Uvědomila si, že jakýkoliv odpor je zbytečný.

 

A již atmosféra houstne. Jako ve snu slyší první příkazy: “Svlékni se a lehni si tady na tu lavici!” Chce protestovat, ale ihned si vzpomene na předposlední purkrabího větu. Beze sebemenšího odporu, jako v mátohách uposlechne. Chlad vnímaný celým nahým tělem a zejména bosými chodidly ji připomíná její bezmocnost. Dojde k lavici a ulehne poslušně na břicho. Purkrabí ji poutá za ruce, nohy a v pase k lavici, takže se téměř nemůže pohnout. Je zcela bezbranná vůči asi metr dlouhé rákosce, která se objevuje v ruce purkrabího. Ten si s ní pohrává, zkouší její pružnost, pošvihává s ní vzduchem. Jana je strachy celá bez sebe. A nyní již purkrabí přistupuje k boku lavice. Napětí vrcholí.

A již rákoska s mohutným svistem protíná vzduch a v zápětí mlaskne na holý zadek. “Áááááááááááááááááhhh”, vykřikne Jana a celé její tělo se prohne, co jen pouta dovolí. Má pocit, jako by byla přeseknuta v půli zadku. Sotva první nápor bolesti trochu odezní, je tu druhá rána. “Áááááááááááíííííáááááááá…” .A třetí. “Áááááááááááááááááíííííííííííííííííííééé…”. Trest teprve začíná, ale Jana již teď zažívá bolest dosud nepoznanou a navíc spojenou s vědomím, že bude ještě mnohem hůř….. Sedm… Osm… Devět… Deset.. “Ááááááááájééééééééé… eheh. jááááááíííííííííííííííííííehéééééééé…”. A jedenáct…Dvanáct… Třináct… Jana křičí, celé její tělo se vzpíná, vibruje, kroutí se, po tvářích jí stékají slzy mísící se s potem, obličej se křiví bolestí. Dvacet… Dvacet jedna… “Áááááááááíííííííííííííjááááááááááá..ááá..áááá..jéééééééééééééé..eheheh..béééééé…” Janin křik je už zcela nekontrolovaný, svět kolem sebe přes závoj slz téměř nevidí. Ale trest je teprve v polovině. Přesto má Jana pocit, že už nemůže vydržet ani jednu ránu. Její zadek je pokryt rudými jelity, objevují se první krůpějě krve. A pálí, jako by byl v jednom ohni. “Už dóóóóóóóóst, to nevydržííííííííííím!!! jáááááááááááááá…”. “Chceš snad ještě přidat?!!!”, připoměl purkrabí důrazně svá předchozí slova. Představa, že by trest byl ještě navýšen, odrazuje Janu od dalších podobných zoufalých projevů ukončit své utrpení. Dvacet dva… Dvacet tři…… Dvacet devět…Třicet… Třicet jedna… Třicet dva… Koncert pro rákosku a jedno zmučené tělo pokračuje. “Bééééíííííííííííííí.. ahah.. áááááááááhhh… ááááíííííííjááááááá… aháááááhjáááááááááááuuuíííííííííííííííííí… béééééeh…béééééééééé……”. Jana v agónii příšerně řve a zmítá se. Není schopna vůbec nic vnímat a výprask pokračuje. Třicet tři……. Třicet devět… Čtyřicet. Dopadla poslední rána. “Bééééééééééííííííííííííííííííííí… ahah.. áááááááááááááááááááhhh… ááááááááááuuuuííííííííííííííííííjááááááááá… aháááááhíí… béééééééééééééeh… béééééééééééééé… bééééééé…”.

 

Purkrabí odložil rákosku. Chvíli si prohlížel výsledek své práce. Janin zadek byl hustě pokrytý napuchlými jelity a obarvený krví, která zvolna stékala v drobných pramíncích na lavici. Poté uvolnil vzlykající a třesoucí se Janu z pout. Přehodil přes ní její šaty a dovedl ji do její komůrky. Pak zavolal jednu služebnou, aby Janu trochu ošetřila. Jana dostala na zotavení dva dny volna. V poloze na břiše a se zadkem ještě dlouho pálícím tak měla dostatek času na přemýšlení o tom, že od této chvíle udělá vše pro to, aby si podobnou lekci napříště odpustila.

 

-2-

 

Uplynul rok. Jana vzorně plnila své předsevzetí, že již nedá sebemenší příležitost k tomu, aby opět musela nedobrovolně navštívit místnost na konci sklepení, kde získala svoji první zkušenost s výpraskem. Místnost, která ji před tím fascinovala i děsila zároveň a kde poznala ten propastný rozdíl mezi představami a realitou. Naopak její šikovnost a pracovitost způsobily, že se pod vedením jedné zkušené kuchařky sama začala učit připravovat pokrmy a servírovat je. A právě při tom si jí všiml jeden mladý voják a Jana se mu velice zalíbila. Však také byla krásná, štíhlá a vždy veselá. Nutno říci, že ani Jiří, jak se voják jmenoval, nebyl Janě lhostejný. Byl urostlý a přitom milý a něžný. Jednoduše řečeno, najednou tu byla láska. V kraji tou dobou zcela bezpečno nebylo. Zchudlý zeman Jan posbíral bandu loupežníků a s nimi přepadával obchodní karavany a dokonce úspěšně přepadl a zcela vyraboval hrad vzdálený půl dne cesty od našeho. Pán hradu dal pro jistotu posílit stráže, takže i Jiří byl ve službě mnohem častěji, s Janou se nevídal tak často a když, býval k smrti unavený.

 

Byla žhavá srpnová noc. Jiří byl opět na stráži na jižním křídle hradeb. Jeho úsek byl přehledný a popravdě řečeno, nepředpokládalo se, že právě odtud hrozí nějaké nebezpečí. Navíc šly zprávy, že Jan se svou bandou se utábořil v lesích asi dva dny cesty odtud a nejspíše se chystá přepadnout tamní hrad. Jana leží ve své komůrce nedaleko jižních hradeb a nemůže usnout. Již několik dní se s Jiřím nemilovala a celé její tělo ovládá nepopsatelná touha po mužném objetí. Rukou si pohladí prsa a bradavky okamžitě trčí jak tvrdé ostré hroty. Druhou rukou si zajede až k rozkroku a prsty si pošimrá kočičku. Ne, to se již nedá vydržet! Vyběhne ze své komůrky a rovnou na hradby k Jiřímu. A protože Jiří na stráži prožíval podobná muka jako Jana v komůrce, oba okamžitě podlehnou lásce a skončí v objetí v Janině komůrce na lůžku. Co by se dnes v následující hodině mohlo stát? A kdyby byl přece vyhlášen poplach – nepřítel půjde od severu a Jiří se rychle oblékne a zapojí se do obrany.

 

Vůdce loupežníků Jan byl ovšem liška podšitá. Schválně nechal několik členů své družiny u jiného hradu fingovat přípravu přepadení (proto se tam nechali vidět) a nyní již obhlížel náš hrad. V jednu chvíli se lekl, že vidí na hradbách bílou paní. Záhy však poznal, že se nejedná o strašidlo, ale dívku z masa a kostí. Její objetí s vojákem na stráži toho bylo dostatečným důkazem. Když je vzápětí viděl odcházet spolu z hradeb někam pryč, bylo mu jasné, že nastala nejvhodnější příležitost k útoku. Přistaví žebříky, vniknou do hradu, pobijí zbylé strážné, z hradu vyrabují vše cenné – zlato, peníze, šperky a rychle zmizí. Všechno Janovi vycházelo podle plánu. Několik členů jeho družiny vylezlo po žebřících na nestřeženém místě hradeb a již se postupně rozmisťovali k útoky na zbytek posádky. Tu však jeden z členů jeho družiny zakopl o štít, který na svém stanovišti odložil Jiří. To byl rachot!!! Zbylé stráže okamžitě vyhlásili poplach. Také Jiří se chvatně oblékl a okamžitě se chopil zbraně a vyrazil do boje. Chtěl se nejprve rychle dostat na místo, které měl strážit a zde zahájit boj proti vetřelcům. Ti však mu již odřízli cestu a Jiří musel nakonec proti přesile bojovat o život svůj i Jany přímo zde nedaleko od její komůrky.

 

Boj byl krátký. Posádka hradu několik loupežníků pobila, zbytek uprchl. Jiří byl v boji zraněn, naštěstí ne příliš vážně, aby byl ohrožen jeho život. Velitel vojáků okamžitě zahájil vyšetřování, proč se loupežníci tak snadno dostali do hradu. A to bylo jednoduché – stačilo se trochu rozhlédnout. Jiří nebojoval na hradbách, kde měl strážit, ale někde úplně jinde. Ležel zde zraněný, Jana se nad ním skláněla a ošetřovala ho. Nebyl předpisově ustrojen, některé součásti jeho oděvu a zbroje se válely v Janině komůrce. A také Janino lůžko vypadalo jako po boji… Jinými slovy vůbec nebylo těžké odhadnout, kolik uhodilo. A vlastně nebylo ani těžké uhodnout, kolik uhodí! V každém případě Jiří bude muset prokázat svou statečnost ještě jednou, to až jeho holá záda budou muset odolávat útokům biče. Jana se po zbytek noci starala o zraněného Jiřího a druhý den ráno, jakmile přišla do kuchyně, přišel jeden voják se vzkazem, že se má dostavit k hradnímu pánu. Jana věděla, že Jiří je v průšvihu – opustil kvůli ní své stanoviště a celý hrad vystavil smrtelnému nebezpečí. Ale věřila, že svou statečností v boji a zraněním vše odčinil. Jak mladá a naivní byla!

 

O pánovi zdejšího hradu všichni věděli, že je přísný, ale spravedlivý. Jana se k němu chtě nechtě ihned vydala. Věděla, že nijak příjemná rozmluva ji nečeká. Určitě půjde o události uplynulé noci. Chudák Jiří, co ho asi čeká? A to kvůli ní. Však i Janě hradní pán určitě vyčiní. A také, sotva přišla k němu do komnaty, začal: “Vím, že se s Jiřím máte rádi. O tobě vím, že jsi pracovitá a šikovná kuchařka. Jiří se v bitvě projevil jako dobrý voják a slibuji, že ho za statečnost vyznamenám. Na druhou stranu svým nezodpovědným jednáním vystavil do obrovského nebezpečí celý hrad. Mnohde je zvykem, že za takovéto provinění se i stíná hlava!” V Janě by se v tu chvíli krve nedořezal. Ale hradní pán ihned pokračoval: “Ale neboj se o něj. Myslím, že si vše srovná hlavě a já nemám dobrých vojáků nazbyt. Proto bude pouze pro výstrahu všem veřejně zbičován.” Jana leknutím málem vykřikla, když slyšela, co Jiřího čeká a chystala se za něj prosit. Jenže hradní pán okamžitě pokračoval: “Ovšem budeme muset počkat, až se uzdraví. Naproti tomu ty jsi zdráva, takže v tvém případě nutnost čekání odpadá.” Teď teprve Janě došlo, že i ona je vlastně také považována za viníka vzniklé situace se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Co všechno jí v tu chvíli prolétlo hlavou! Její první náhodná setkání s nástroji k výpraskům, následné úvahy a fascinace výprasky, pak její vlastní zkušenost a předsevzetí, že se to již nikdy nesmí opakovat. A najednou je to tu zas!!! “Doufám,že je ti jasné, že Jiří by neopustil své stanoviště, kdybys ho nesvedla. I ty jsi měla mít rozum a uvažovat nad důsledky vašeho jednání! Takže zítra ráno budeš odvedena do sklepení, kde dostaneš 25 ran důtkami na holá záda.” Jana cítila, jak jí vysychá v krku a v okamžiku vyslovení trestu naprázdno polkla a roztřásla se. Rukama se chytla za ústa, aby nevykřikla. “Teď můžeš odejít za svou prací.” ukončil pán hradu audienci.

 

Jana se vypotácela ven z komnaty. Věděla, že prosit či smlouvat nemá cenu. V kuchyni si všimli, že jindy veselá Jana je tentokrát nezvykle zamlklá a tušili, proč. Ale v duchu si říkali: “Zaslouží si to! Vždyť jsme teď mohli být mrtví.” Jana znovu byla v myšlenkách ve sklepení. Vzpomínala na to, jak kdysi držela důtky v ruce. Jak jsou pružné. A jak umí při dopadu mlasknout! Poznala již na vlastním těle, co umí rákoska. A což asi teprve důtky! Janě je z toho všeho nanic. A přichází večer. Jana se převaluje, vůbec nemůže usnout. Její myšlenky se stále upírají k zítřejšímu ránu. Snad už by bylo lepší, kdyby to měla za sebou. Nakonec zmožena únavou z předchozí probdělé noci přece jen usíná. Ráno s Janou někdo zacloumal. Otevřela oči a vidí biřice. Ten ji okamžitě uchopí za loket, stáhne ji z postele a strká před sebou směrem ke sklepení. Jana se dopotácí až na konec sklepení do oné poslední místnosti. Ta je již osvětlena loučemi. V místnosti již stojí hradní pán a kat. Janě buší srdce až v krku. Kat má na hlavě červenou kápi a je vysvlečený do půli těla. Jana vidí jeho mohutný hrudník a svalnaté paže. “Panebože, ten musí mít sílu”, pomyslí si a při představě, jak tuto sílu přenese na důtky a ty dopadnou na její kůži na zádech, je jí mdlo. Kat ji uchopí zezadu za zápěstí a tlačí ji k poutům visícím od stropu. Jana zpanikaří, zapře se nohama, cuká se a křičí: “Né, né, já nechcííí…!!!”, ale vzdorovat obrovské přesile fyzické síly dlouho nemůže. Než se naděje, upíná biřic obě její zápěstí do pout. Kat nepatrně poodstoupí a mohutným trhnutím rozerve horní polovinu jejích šatů. Následuje několik dalších nacvičených pohybů a Jana je až do pasu nahá. Sotva stačila vyjeknout, jak to bylo rychlé. Mezitím již všichni obdivují její nádhernou postavu. Jenže trest musí být vykonán a kat proto sundává z háku důtky, poodstupuje na správnou vzdálenost a zaměřuje se na cíl. Jana tupě zírá před sebe, nemá odvahu se ohlédnout. Celá se chvěje strachy, žaludek sevřený, hrdlo stažené, srdce divoce rozbušené. Je to zvláštní pocit – stát tu v chladu s holými zády s rukama nad hlavou rozevřenými do písmene V, fixována jen ve dvou bodech, přitom však je to upoutání velice dokonalé, nedávající možnost nějak uhnout ráně. Co asi prožívá člověk v takových chvílích!…

 

A již Jana vytuší, že kat se připravuje k první ráně. Zavírá oči, obličej křiví s vidinou očekávané bolesti. Pramínky důtek zasviští vzduchem a mlask! Jana vypíná své tělo v mohutném prohnutí zad, jak jen pouta dovolí. “Ááááááááááááááááááááááááá…” Bolest se rozlévá po jejích zádech jak žhavé železo. Sotva bolest nepatrně odezní , napětí v prohnutém těle povolí a Jana se narovná, svist a prásk! Druhá rána. “Ááááááááááááááááááááááhhéééééé…” Opět mohutné prohnutí, záklon hlavy, prsa mohutně vypnutá dopředu. Pro všechny tři přítomné pány je ta podívaná doslova elektrizující. Opět napětí těla povoluje a to je pokyn pro kata ke třetí ráně. Svist a mlask! A všechny reakce zákonitě následují. “Áááááááááááááááííííííííeááááá…” A v pravidelných intervalech následuje čtvrtá, pátá, šestá rána. Znovu a znovu se Jana při každém uderu prohýbá a zaklání hlavu. Po každém dopadu důtek bolestí křiví tvář, křičí, celé její tělo vibruje. Z rudých pruhů na zádech místy prýští krev. Sedm. “Áááááááááááááááíííííííííííííííííííeáááááhhh…” Osm. “Áááááááááááááááííííííííejjááááá…” Devět. “Áááááááááááááááííííííííeááááá…” Jana již příšerně řve. Podlahu kropí její slzy a krev, která se rozstřikuje po každé ráně. A deset. “Áááááááááááááááííííííííeáááááhh..jáááá…” Jedenáct. “Áááííííííííííííííááááááááááááííííííííeáááááhh…áááááááá…” Možná si předem říkala, že by měla být statečnější než minule. Ale bolest je silnější, všechna předsevzetí jsou pryč. A navíc je před ní ještě více než polovina trestu! Dvanáct, třináct. Jednotlivé bolestivé výkřiky už nejsou ohraničeny ranami důtek, ale nutností se nadechnout. Jinak by snad křik nebyl vůbec přerušován. Čtrnáct, patnáct. “Áááááááíííííííííííííééééééééhhheh áááááááá jááááááááááááhéhhééé ááááááááááá” Jana je již permanentně prohnutá, kolena podlomená, téměř bezvládně visící, celá zpocená. Přesto s ní každá rána pořádně škubne. Šestnáct, sedmnáct, … dvacet, dvacet jedna. Křik se mění ve sténání, k bezvědomí nemá daleko. Trest však pokračuje….. Dvacet čtyři. Dvacet pět. “Ááááééééé..éééééééhhh..áááhhááhh..hhááá…ááááááááhhh…” Konečně je po všem. Tedy, skutečně po všem? Jana bezvládně visí, sténá, vzlyká, záda má v jednom ohni. Z vlastní zkušenosti ví, že rány bude ještě dlouho cítit. A každým neopatrným pohybem bolest zesílí. Ale od toho je výprask výpraskem a proto je jeho výchovná role je neoddiskutovatelná.

 

Kat s biřicem odepnou sténající a vzlykající Janu z pout, každý ji uchopí z jedné strany, podepřou ji a odvedou do její komůrky. Položí ji na lůžko. Hradní pán mezitím vydal příkaz Janu ošetřit a 2 dny nechat v klidu. Jana tak má opět dost času na přemýšlení o tom, že nikdy, opravdu již nikdy nesmí dát příležitost k podobnému soupeření kůže s kůží, neboť ta, co pokrývá její záda, z tohoto soupeření zcela jistě nevyjde jako vítěz. Naproti tomu všichni pánové přítomní exekuci v duchu neustále chválí výchovnou roli výprasku, jednak potrestanou osobu nevyřadí z pracovní činnosti na dlouhou dobu ve srovnání s dobou, po kterou si tato osoba dává moc dobrý pozor, aby si podobnou zkušenost nezopakovala, a pak v případě trestání pohledné ženy se pro přihlížející jedná opravdu o nevšední zážitek!

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 4 / 5. Počet hlasů: 1

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *