Povídka “Reformy 1. část”
Na počátku 18.ho století uskutečnil Ruský car Petr Veliký ve své říši celou řadu reforem. Jednou z nich bylo i vydání právoplatného dekretu, který by byl současnou mluvou patrně nazván PRAVIDLA SLUŠNÉHO CHOVÁNÍ. Text byl jakýmsi souborem všeobecných etických norem, platných pro celou společnost. Korigoval i podobu partnerských a rodinných vztahů. Mj. se zde uvádělo, že je nepraktické a tedy společensky nevhodné užívat k bití manželek a žen těžkých kovových předmětů, potažmo bít do hlavy a do obličeje…
Aňuta byla drobná, štíhlá, ale pěkná černovláska s dlouhými copy, které krásně rámovaly její bílý, usměvavý obličejík.
Její otec byl bohatý statkář ve vesnici xxxxx a když jí před dvěma roky táhlo na šestnáct, neměla o nápadníky nouzi. Přišla ale neúroda a všechno bylo jinak. Otec zadlužil celé hospodářství, začal pít a než bys řekl švec, patřily lichváři z města i Aňutiny a matčiny poslední šaty. Otec se ze žalu utopil a poslední hřebík do rakve zlých zpráv byl, že statek od lichváře koupil jakýsi muž z daleké Moskvy a přijede sem hospodařit.
Že Aňutu i s matkou vyžene, měla celá vesnice za hotovou věc. „Není zbytí, dcerunko!“
Vzdychla toho večera v maličké čelední komůrce matka Varja. „Není zbytí. Chovala jsem tě, pravda, pro dobré vdavky, ale teď, nechceme-li skončit na žebrácké holi bědných tulaček, musíme se přičinit o to, co život dá. Musíš se novému pánovi zalíbit! Hodně a hned!
Stůj co stůj!“
Aňuta jen nadskočila. Až příliš dobře věděla, co matička myslí a přestože jí chlapci nikdy proti mysli nebyli, podbízet se nějakému kupeckému přivandrovalci se statkářské dcerce dvakrát nechtělo. A hned to také matičce pěkně pověděla. Sedla na posteli, kdes matkou obě na noc lehaly, kolena i duchnu přitáhla až pod bradu a povídá: „Možná jsem chudá, matičko, ale určitě jsem čestná! A abyste věděla, tak raději žebráckou hůl, než vyhrnovat sukně kvůli nějakému cizákovi! Tak!“ Matce blýsklo v očích, jak v bouři nad Uralem. Sama byla z poddanského, dobře znala bídu, potulku, zimu a hlad. Svatba se sedlákem Hryhoryjem byla velkým štěstím, které ji stálo notné úsilí a sebezapření. A dcerunka děvenka si teď bude vymýšlet…?! Tak to tedy ne!
Vstala z lavice a pokročila k posteli, pěsti v bocích. „Tak čestná že jsi?!!! To myslíš, že je máma hloupá?!!! To myslíš, že nevím o Aljošovi?!!! O Gregorovi?!!! O všech, co sis připustila, dokad viděli statek a lezli za tebou?!!!“ Aňa jen leknutím skousla ukazovák zaťaté pěsti. To už ale matka stála nad samou postelí. „Tak čestností se ohání a matku odbývá! No počkej! Já tě naučím! A víš ty, co tě naučím?!! Já tě naučím, namísto sukně, košili vyhrnovat!!!!!“
A hnedle se do toho dala. Než bys řekl švec, shýbla se k nohám postele, popadla tam cíp peřiny a „HUPS!“ jedním rázem ji přehodila dceři přes hlavu. A jak děvčica v posteli seděla, byla teď zakrytá od hlavy k pasu. A matka se nezastavila. Popadla její bosé kotníky a zdvihla je dceři k hlavě, že jimi duchnu notně přimáčkla. Aňuti se tím navíc opravdu vyhrnula pod kolena dlouhá noční košile, takže teď měla dívka její vyšívaný lem zrovna na vyšpuleném kulatém zadečku. Varja ho škubnutím odhrnula a začala dceru po holé vyplácet.
Pěkně celou dlaní a nic jí nešidila.
PLESK!-PLESK!-PLESK!-PLESK!-PLESK!
Dívčina se rozpištěla, rozječela a rozvřískala, že se to komorou i přes duchnu rozléhalo, jak pleskance pálily. Zadnicí začala kroutit a pohazovat, nohama zkoušela kopat, ale kdepak. Matka držela pevně a bila a bila bez přestávky, jako když prádlo vytlouká. A ještě si začala předříkávat. „Košili budeš sama roztahovat! Sukni vyhrnovat! Stehna rozevírat-a mrskat se budeš, jak ohněm pálená lasice! Tak! Tak! Tak! Tak! Tak!“
A bila o sto šest a byla zrovna v nejlepším, když zpozorovala, že dveře komory jsou otevřené. Vyjeveně se ohlédla – a strnula. Ve dveřích stál vysoký, statný mládenec, který nebyl nikým jiným, než novým pánem statku, takto Sergejem xxxxxxxxx, tedy jediným mladíkem, který se před svým odchodem do armády o Aňu ucházel – a kterého odmítla. A smál se a smál, až mu slzy tekly.
„Tak ty mi dcerunku takhle pěkně vychováváš?“ Vypravil ze sebe po chvíli. „No to je dobře! Pamatuju si, že to už tenkrát hodně potřebovala! A víš ty co? Vysázej jí pětadvacet tímhle a já ti dávám slovo, že vás až na další nevyženu! Tedy – jestli si Aňa vezme to tvé vychování pěkně, jak se patří, k srdci! A TEĎ HYBAJ – sic do noci potáhnete!“
Bývalá selka byla sice pořád jako tumpachová, ale probrala se rychle. Sergej byl pán a na Aňutu měla pořád zlost. Tak popadla lískovici, co jí mládenec hodil a otočila se k dceři. Ta se zatím vymotala z duchny a když uhlídla, komu holou ukazuje a co ji čeká, rozječela se víc než prve a chtěla utéct. Varja jí ale popadla, smýkla s ní zpátky na postel, na břicho otočila, košili vyhrnula a dala se do výprasku, jaký statek nepamatoval. Tři tucty švihanců dopadly, než Serjoža poručil přestat a řevu, ryku, vřískotu a pískotu bylo, že by se městský pranýř musel schovat. A to byl teprve začátek nového života dříve namyšlené selské dcerky…
