|

Povídka “Pokání”

“Odpusťte mi, otče, protože jsem zhřešila.” Otec Johnston už ani neměl ponětí, pokolikáté toho dne slyšel ta stále stejná, důvěrná známá slova. Určitě to bylo více než dvacetkrát a když se již domníval, že všichni odešli, najednou se objevila další hříšnice, které mohl pomoct najít absolutno v náručí církve svaté před vševidoucím zrakem boha. “Kdy jsi byla naposledy u zpovědí, mé dítě?” “Minulý týden otče, ale od té jsem již znovu strašně zhřešila!” “Nikdo kromě Něj není naprosto dokonalý o bez jediného hříchu, mé dítě. Učiň zpověď a pokání a bezpochyby ti bude odpuštěno. A teď, jakým způsobem jsi konkrétně zhřešila, má dcero?” Jakmile mladá žena opět promluvila, kněz s jistotou poznal její hlas. Jednalo se o Christine Shannonovou, mladou ženu, která ještě neměla třicet let a která, jak duchovní věděl učila na místní škole. Vzápětí Christine začala se svou zpovědí.

“Otče, pracuji jako učitelka na místní chlapecké škole. Na začátku tohoto týdne mi pan ředitel zapůjčil velice hodnotnou knihu ze školního archívu. Opravdu neúmyslně a čistě náhodou jsem ji však poškodila a vytrhla z ní při tom dva listy. Já… já, no prostě jsem nevěděla, co mám dělat, zvláště proto, že by mě stálo více peněz, než si můžu dovolit, aby se ten vzácný svazek zase uvedl do původního stavu. Měla jsem hrozný strach, abych panu Hillovi řekla, co jsem s jeho knihou provedla, a proto jsem se rozhodla provést něco opravdu odporného. Využila jsem totiž jednoho chlapce ze své třídy, Johna Lainga, který vskutku není příliš bystrý takže jsem mu svěřila dotyčnou knihu o poté ho snadno přinutila k tomu, aby si myslel, že ji poškodil právě on. Když jsem pak knihu vrátila panu řediteli, pochopitelně jsem jako hlavního viníka označila právě nevinného Johna. Je jasné, že pan Hill byl se mnou velmi nespokojený, ale skutečně naštvaný byl hlavně na nešťastného Johna. Okamžitě si jej nechal zavolat do kanceláře, kde mu uštědřil výprask rákoskou. Chlapec dostal za trest osm tvrdých ran, které ho vskutku bolely, takže ředitelovu kancelář opustil v slzách. Ještě teď si ten chudák nemůže pořádně sednout. Otče, věřte, že jsem nikdy neměla v úmyslu, aby mu bylo fyzicky ublíženo. Opravdu jsem neočekávala, že bude takto potrestán, protože mě vůbec nenapadlo, že pan Hill ještě stále používá rákosku, ale když jsem s ním o tom posléze hovořila, ředitel prohlásil, že je to podle něj stále ten nejefektivnější způsob potrestání pro takové náctileté syčáky. Otče, jak jen budu moci tak strašný hřích odčinit? Může mi vůbec být odpuštěno?”

Otec Johnston delší dobu mlčel, než se konečně dostal k odpovědi. Zpočátku totiž očekával, že se bude jednat o nějaký menší prohřešek související s hříšnými sexuálními představami. Jak už dávno zjistil, tyto byly jak u učitelek a učitelů, tak také u studentů velice obvyklé. Jenže tohle bylo podstatně závažnější. “Má dcero,” začal rozvážně. “Opravdu jsi se dopustila hrozného hříchu. Nejen že jsi vůbec nedbala na cizí majetek ti svěřený, ale následně jsi rovněž lhala a co je nejhorší, způsobila jsi jak psychické, tak také fyzické utrpení naprosto nevinné osobě, která se navíc nemohla ani v nejmenším bránit.” Následovala další krátká přestávka, po které kněz trochu důraznějším hlasem pokračoval: “Dle mého soudu jsou zde dvě cesty, které ti mohou zajistit odpuštění tvých hříchů. Osobně bych preferoval tu první. Musíš jít s pravdou ven, má dcero, a vysvětlit vše jak Johnu Laingovi, tak také panu Hillovi. Dále se jim samozřejmě rovněž musíš omluvit a nabídnout, že veškeré náklady s uvedením knihy do původního stavu uhradíš. Jsi ochotna to provést?” “Ne, otče,” zamumlala ihned mladá žena. “To prostě nedokážu, nemůžu to udělat! Nehledě na to, že opravdu nemám peníze na to abych restauraci toho svazku zaplatila. Jaká je ta druhá cesta?” “Vskutku bolestivá, mé dítě, odtušil tiše kněz. “Abys odčinila svůj hřích, musíš především přijmout stejný trest, jaký stihl toho nevinného chlapce, Johna, tedy osm ran rákoskou. Jsi připraveno toto podstoupit?” Následovala další přestávka, tentokrát o poznání delší. Konečně mladá žena potichu promluvila: “Ano, otče, pokud mě ovšem potrestáte vy osobně a nikdo se to nikdy nedozví.” “Neexistuje žádný důvod, proč by to měl někdo vědět. Vrať se sem zítra večer v osm hodin, kdy již bude kostel naprosto prázdný. Nemám ovšem žádný vhodný nástroj, takže budeš muset přinést rákosku ze školy, je to možné?” “Ano, otče, to můžu udělat, Ale co si mám zítra obléct? Budu potrestáno přes oděv, anebo přímo na obnaženou pokožku?” Otec Johnston zaváhal. Trest musel být samozřejmě citelný, jenže on musel dodržovat celibát o jak moc dobře věděl, učitelka patřila mezi velice půvabné ženy, takže si rozhodně nehodlal sám přidělávat starosti a pokušení. “Oblečeš si co nejtenčí kalhoty, pod nimiž již nebudeš mít žádné spodní prádlo,” prohlásil nakonec. “Tím bude zachováno vše v plné počestnosti a současně budeš trest náležitě vnímat.” Jakmile Christine opustila zpovědnici, otec Johnston setrval ještě několik minut bez pohnutí na místě a přemýšlel, jestli zvolil opravdu tu nejvhodnější alternativu. Definitivní odpověď mu však stejně mohl dát až následující večer.

Druhého dne večer stál kněz přesně v osm hodin téměř přímo uprostřed kostela a čekal. Zatímco se zadumaně rozhlížel po potemnělém o chladným vzduchem naplněném prostoru kolem sebe, přemítal, jestli se zde Christine skutečně objeví. Danou otázkou se však nemusel trápit déle než několik následujících desítek vteřin. Těžké dveře se pomalu otevřely a kněz spatřil mladou štíhlou ženu s úžasně dlouhými, černočernými vlasy, jak rozpačitě, opatrně vstupuje dovnitř. Christine měla na sobě dlouhý světlý plášť a v ruce držela ohromnou nákupní tašku. Jakmile mladá učitelka zaregistrovala knězův upřený pohled, okamžitě celá zrudla jako pivoňka. Christine k němu pozvolna přistoupila o otevřela tašku. Otec Johnston ihned bez jakýchkoli potíží a pochybností rozeznal rukojeť klasické dřevěné rákosky. “Tak se do toho dáme, ať už je to za námi,” poznamenal kněz tak trochu s náznakem odevzdanosti, zatímco se vydal k hlavním dveřím, které vzápětí zamkl. Za normálních okolností byl kostel pochopitelně takřka neustále otevřen, ale tentokrát byl otec Johnston nucen učinit výjimku.”Sundej si ten plášť a přehni se přes některou z lavic a předkloň se tak hluboce, jak jen to dokážeš!” Jakmile Christine vykonala veškeré povely k jeho plné spokojenosti, kněz v ruce potěžkal a hmatem prozkoumal rákosku. Jelikož dříve pracoval v chlapecké katolické škole, přirozeně měl s podobnými nástroji více než bohaté zkušenosti, které nyní mohl za poněkud odlišné situace zúročit. Ačkoli s mužskými zadnicemi měl pochopitelně množství více či méně příjemných osobních zážitků, ještě nikdy nebil ani mladou dívku, natož pak vskutku dokonale vyvinutou ženu. Rákoska, kterou nyní držel v ruce, patřila mezi naprosto klasické typy, byla málo pružná, dlouhá, s ostrým zakončením a silnou rukojetí. Každý úder musel bezpochyby velmi bolet. Po rákosce přišla na řadu vyšpulená zadnice mladé učitelky, kterou si však kněz neprohlížel zdaleka tak důkladně jako bicí nástroj, ačkoli to byla vskutku parádní podívaná. Christine měla prdel hezky macatou a zaoblenou a když byla nyní natěsnána do úzkých, přiléhavých kalhot světle hnědé barvy, vyhlížela opravdu báječně. Kněz se nemohl ubránit tichému obdivu, i když žádné nefalšované sexuální vzrušení se u něj zatím k jeho vlastnímu štěstí a potěše – neprojevilo. Raději se posléze pohledem zaměřil rovnou na látku kalhot, která byla dostatečně tenká na to, aby poznal, že se pod ní vskutku neskrývají ani žádné kalhotky, ani punčocháče či snad punčochy. V tomto ohledu jej tedy Christine naprosto přesně poslechla. “Jsi připravena, má dcero?” “Ano, otče.” Vzápětí již kněz pozvedl rákosku do výše, na nepatrný zlomek času ji podržel nahoře, aby posléze za doprovodu ostrého svistu slétla dolů na vyšpulenou prdelku mladé učitelky. Otec Johnston ani v nejmenším nešetřil silou o zároveň udeřil Christine přes zadnici mírně ze strany díky čemuž se do pravé poloviny její zadní části zavrtalo i ostré zakončení. Bylo to vůbec poprvé, co Christinina zadnice pocítila něco podobného. Mladá žena dříve dostala výprask pouze od své matky, ale tehdy se pochopitelně nejednalo o nic jiného než o plácání holou rukou, jaké se nedalo s rákoskou ani v nejmenším srovnat. Bolelo to podstatně více, než si kdy vůbec dokázala představit. Proto také ihned nahlas vykřikla, prohnula se v zádech jako luk a jen s vypětím všech sil se dokázala udržet přehnutá přes lavici. Ostrá bolest jí bleskurychle rozpálila celou prdel. Otec Johnston jí dopřál pár sekund na odpočinek a poté, právě v momentu, kdy uvědomění bolesti u Christine dostoupilo vrcholu, uštědřil učitelce další bezohlednou ránu. I druhý úder byl stejně mocný jako první a kněz jej vedl paralelně k dráze úvodního, pouze o něco málo níže. Tentokrát již Christine samozřejmě moc dobře věděla, co může čekat, pročež také její šok a utrpení byly o něco málo menší. Ale i přesto byla bolest takřka nesnesitelná a učitelka vzápětí cítila, jak jí do očí stoupají slzy. Oběma rukama se křečovitě chytila tvrdého dřeva, z něhož byla lavice zhotovena, o zároveň vnímala, jak ji prdelka pod těsnými kalhotami napuchá. Aby lépe překonala utrpení snažila se Christine usilovně myslet na boží odpuštění vlastních hříchů, ale příliš to nepomáhalo. Nejraději by se hned zvedla a utekla. Kněz opět krátký moment počkal a zatímco Christine nahlas přerývaně oddechovala, přemítal, kam přesně by měl zasadit následující ránu. Jakmile se rozhodl, široce se rozpřáhl o prudce mladou ženu trefil do spodní části zadnice, jen těsně nad stehna, do jedné z vůbec nejcitlivějších partií těla. Učitelka hlasitě zasténala bolestí a celá se nekontrolovaně zachvěla, zatímco otec Johnston s nemalým uspokojením sledoval, že dokonce i na kalhotách se zřetelně objevila klasická podélná stopa označující naprosto přesně místo dopadu rákosky. Když otec Johnston trestané učitelce znovu dopřával trochu času na odpočinek a přitom sledoval její třesoucí se tělo, počal vnímat pocity, které mu až dosud byly naprosto cizí. Díky dlouholetému celibátu byl pochopitelně hodně vzdálen světským potěšením, avšak podívaná na krásnou zadnici stěsnanou pod napnutou látkou kalhot jej nevídaným stylem stimulovala, zvláště když se k tomu dal připočítat i zbytek nádherně tvarovaného těla, které se mu na lavici doslova nabízelo. Aby z vlastní mysli vypudil odporně chlípné myšlenky, udeřil kněz následně ještě větší silou, až se zdálo, že rákoska rozerve světle hnědé kalhoty a hladově se zahryzne přímo do krásně jemné pokožky oblé zadnice. Jelikož otec Johnston byl skutečně silný a mohutně stavěný muž, jednalo se o ránu, jakou by stěží bez problémů snesl i trénovaný voják, natož pak mladá, štíhlá učitelka. Brutální úder zapůsobil na její tělo vskutku mimořádně devastujícím účinkem. Christine zavřeštěla bolestí, nohy jí okamžitě vylétly do výše, zatímco rukama se pokusila chytit za postiženou prdelku. Vzápětí se znovu rukama zachytila lavice a vyskočila na nohy. Momentálně vůbec nedbala na to, že by měla setrvat v kýžené pozici, důležité bylo pouze to, aby jakýmkoli způsobem zapudila děsivou bolest. A tak Christine poskakovala mezi dřevěnými lavicemi jako kašpar bavící jeho veličenstvo krále, bleskově střídavě přenášela váhu z jedné nohy no druhou a současně se svými tenkými, dlouhými prsty s nenalakovanými nehty snažila opatrně zkoumat a především hladit postižená místa na zadnici. Z očí se jí zároveň řinuly snad nekonečné přívaly slz. Když ji v takovém stavu otec Johnston sledoval, jeho pocity se vzápětí transformovaly do jediného, do nefalšované lítosti. Ta ho však nemohla ani v nejmenším zadržet od dokončení jeho úkolu. “Vrať se na místo, mé dítě,” řekl kněz relativně laskavě. “Zatím jsi absolvovala pouze polovinu určeného potrestání. Musíš obdržet ještě další čtyři údery, aby ti mohlo být odpuštěno. Musíš být statečná, má dcero, a uvidíš, že bůh ti dá sílu. Možná bude pro tebe lepší změnit poněkud pozici. Přesuneme se ke kazatelně, kde se nebudeš muset tak předklánět a naopak se budeš moci lépe držet.” Christine ho odevzdaně následovala ke kazatelně, stále se oběma rukama držíc za bolavou prdel a nahlas vzlykajíc. Když dorazila na určené místo, učitelko se pokorně předklonila a opřela se rukama o vzdálenější konce kazatelny. Pokusila se co nejvíce uvolnit, ale i přesto se mohla díky nesmírné bolesti jen stěží opanovat a zabránit instinktivním křečovitým stahům téměř veškerého svalstva na těle. Jejímu utrpení ovšem ani zdaleka nebyl konec. Jakmile učitelka zase pořádně vyšpulila rajcovní prdel a mezi macaté půlky se jí hluboko zařezaly těsné kalhoty, otec Johnston bleskurychle pocítil nejen již známé a nepříjemné vzrušení, ale následně i zlobu jak vůči vlastním chlípným myšlenkám, tak rovněž vůči dráždivé hříšnici, která je svým zjevem bez ustání vyvolávala. Kněz se ihned rozhodl, že poslední čtyři rány zasadí do prostoru co nejblíže nad místo, kam dopadla první čtveřice. A současně si také usmyslel, že každý z následujících úderů bude ještě více brutální a bezohledný než ten předchozí. Koneckonců, učitelka musela za své hříchy trpět a už to nebyla žádná malá holčička, která se nemohla bránit, respektive za své činy odpovídat – vždyť byla o dobrých deset let starší než nešťastník John Laing a nebyla na rozdíl od něj na nikom závislá. Pátá rána tvrdě dopadla na zadnici mladé učitelky právě v ten nejméně vhodný okamžik, kdy se na nepatrný zlomek času poněkud uvolnilo. I proto jí připadala ještě horší než všechny předchozí. Znovu zakřičela bolestí a prdel měla v jednom ohni, zatímco se zase celá roztřásla. Nikdy by nevěřila, že někdy pocítí takovou bolest – jakoby jí obě půlky olizovaly skutečné pekelné ohně. A přesto se šestý úder zdál být ještě podstatně bolestivějším než ty předcházející. Rukama se křečovitě držela kazatelny až se jí hrany tvrdě zarývaly do dlaní o zatímco se v duchu bez ustání modlila, aby její utrpení již konečně dospělo k závěru, nedokázala se ubránit hlasitým stenům, které otce Johnstona svým způsobem povzbuzovaly k ještě větší aktivitě. Slzy jí stékaly po tvářích dolů, odkapávaly z brady na podlahu vedle kazatelny, o kterou se za doprovodu slyšitelného pleskání tříštily. Předposlední rána dopadla na vyšpulenou prdelku s ostrým mlasknutím, které se s mnohonásobnou ozvěnou rozlehlo po ohromném prostoru prázdného kostela. Když se zakončení rákosky potkalo s macatou prdelkou sevřenou v těsných kalhotách, otec Johnston pocítil zpětný náraz s nečekanou intenzitou v celé paži. Přitom jej styl, jakým se nyní vrtělo celé Christinino pozadí, iritoval stále více. Děsivě chlípné obrazy spojené s mladou učitelkou mu v hlavě vyvstávaly stále častěji a když se napřahoval k poslední ráně, pokoušel se ze všech sil potlačit vlastní vzrušení respektive vložit jej do úderu. Proto také závěrečný úder byl nejefektivnějším ze všech. “Aáááúúú!” zaječela zoufale Christine. zatímco otec Johnston s mírným překvapením zaregistroval, že se mu snad právě díky vzrušení – anebo se mladá učitelka přespříliš vrtěla – ruka svezla o něco níže, než předpokládal, pročež rákoskou mimořádně bolestivě zasáhl spíše horní partie jejích stehen než samotnou zadnici. Mladé ženě hlava vylétla nahoru, krásné dlouhé vlasy jí divoce zakroužily kolem dokola a ona opakovaně zavřeštěla jako v agónii. Křičela a křičela, avšak v jejích hlasitých projevech utrpení se nyní objevoval i podtón nefalšované radosti, potěšení z toho, že má celé potrestání konečně za sebou.

“Povstaň, mé dítě!” Christine se počala pozvolna zvedat, pokoušeje se ihned vykonat jeho příkaz, ale teprve poté, co jí otec Johnston pomohl, se jí to zcela podařilo. Zpočátku učitelka pouze přešlapovala z jedné nohy na druhou o pomalu, opatrně si bolavou, napuchlou prdelku hladila. Teprve o něco málo později se poněkud uklidnila a obrátila se obličejem ke knězi, avšak ani jeden z nich delší dobu nepromluvil. Christine bez ustání usedavě vzlykala. Otec jí podal vlastní kapesník a téměř jí sám osušil slzy, ovšem v poslední vteřině se dokázal zadržet, aby nepřekročil jistou mez, za níž by ho mohly čekat již jen pekelné ohně. Následovala další delší přestávka vyplněná tichými vzlyky, až se Christine konečně dostatečně vzpamatovala, aby mohla vyslechnout knězova závěrečná slova. “Ve jménu otce, syna i ducha svatého ti tvé hříchy odpouštím, dcero,” prohlásil kněz. “Nyní odejdi v pokoji, mé dítě!” Christine se o to opravdu ihned pokusila. Avšak okamžitě zjistila, že se může pohybovat pouze tehdy, když dělá malé kroky, skoro jako začínající baletka. Těsné kalhoty se totiž nyní projevily jako dokonalá past pro její nateklou zadnici, kterou momentálně ze všech stran pevně stahovaly. Zvláště když se její bolavé půlky třely o sebe, měla co dělat, aby se znovu nerozbrečela. Kněz jí mezitím do tašky vrátil rákosku a vzápětí se vydal odemknout hlavní dveře, aby Christine mohla opustit kostel. Mladá černovlasá učitelka opatrně postupovala k otevřeným dveřím a při každém kroku zakoušela nemalé utrpení. V duchu si přitom bez ustání opakovala, že se už nikdy nedopustí žádného podobného hříchu. Takovou strašnou bolest již nikdy nechtěla pocítit.

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 4.7 / 5. Počet hlasů: 6

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *