Povídka „Přísná velitelka“

„To nemá obdoby-taková ostuda! A ještě příslušnice vzorného družstva. Vašeho družstva! Co mi na to odpovíte, poručíku?“ běsnil kapitán Wágner a pohledem se zavrtával do očí před ním v bezvadném pozoru stojící poručici Strohé. Ta stále nemohla věřit, že se to stalo. Kdyby na vlastní oči neviděla ty fotografie… Ale naprosto zřetelně poznala dvě ze svých vojaček, jak v bizarních kožených oblečcích provádějí jakési sadomasochistické hrátky.

„Naštěstí se mi to povedlo zachytit včas a doufám, že se to nedostalo ven z kasáren. Jistě si dovedete představit, co by s tím nadělal bulvár! Necháme zbytečných debat, poručíku. Já se o to postarám. Ale vy se postaráte, aby se taková věc už nikdy neopakovala-a ty dvě výtečnice pořádně potrestáte!! V tomto směru máte zcela volnou ruku. Škoda, že neplatí řády starého dobrého Rakouska-Uherska. Ale pevně věřím, že vy si s tím jistě i tak poradíte.“ řekl kapitán, významně se pousmál a rázně odpochodoval z místnosti.

Velitelka Strohá stála a dívala se na fotky. Jedna z členek jejího družstva je ohnutá přes jakousi kozu a druhá jí vyplácí rákoskou přes vysazenou holou zadnici. A jak se u toho vzrušeně šklebí. Dělaly to na objednávku-nebo se jim to líbí? No každopádně si je hned předvolám-ty se budou divit. Jenom je divné, že jsem si toho sklonu u nich sama nevšimla.

Velitelka byla totiž v této „oblasti“ velmi zkušenou ženou. Spanking, jak se dnes moderně tato záliba nazývá, tak ten ji učaroval už v ranné pubescenci. Ale v kasárnách o této její zálibě neměl nikdo tušení, na to byla velmi opatrná. Dobře věděla, že by riskovala celou svou kariéru. A tak praktikovala své záliby velmi utajeně v úzkém okruhem svých přátel a pouze v suterénu své vilky, kde měla naprosté soukromí-a také patřičné vybavení.

Po dlouhém přemýšlení dospěla k názoru, že se jí vlastně nabízí skvělá příležitost obě dívky „otestovat“, aniž by riskovala prozrazení svých sklonů. Byla přesvědčena, že obě provinilé vojandy podstoupí jakýkoli trest, jen když to nebudou mít v osobních záznamech. Po výslechu bude moudřejší. Zvedla telefon.

---

A skutečně. Nemohla si přát víc. Obě děvčata jí již po pár minutách vyklopily naprosto pravdivě vše-jak o oněch fotkách, tak o sobě. O spankingu kdesi něco četly a viděli pár kazet-a tak to prý chtěli zkusit. A fotily se samy, nikdo u toho nebyl. Bohužel, při kontrole objevil fotky kapitán Wágner. Trest prý obě podstoupí jakýkoli, jen když se to nebude vyšetřovat oficiální cestou. To by byl konec jejich kariéry v armádě.

Na to jim velitelka sdělila, že si to nechá projít hlavou a že se mají hlásit zítra večer u ní doma.

V určenou hodinu se obě dívky dostavily ke své velitelce aby vyslechly svůj ortel. Seděly v její pracovně a sledovaly s obavami přísnou tvář své nadřízené.

„Tak děvčata, dlouho jsem přemýšlela, jak vás potrestat tak, abyste si to pamatovaly na celý život. A nakonec jste mne inspirovaly vlastně vy samotné. Respektive vaše fotečky. Co to tam předvádíte? Výprask, že? No-a tak já vás potrestám právě takovým výpraskem. A navíc ve stylu, na který si hrajete. Je ovšem na vás, zda s tímto druhem trestu budete souhlasit. Výprask musíte podstoupit naprosto dobrovolně a také o tom učiníme zápis. Člověk nikdy neví…“ řekla velitelka s úsměvem. „Tak Vando a Ivo, čekám!“

Obě dívky na sebe rozpačitě pohlédly . Vanda po chvilce ticha prohlásila, že s tímto trestem souhlasí. Pak se stejně rozhodla i Iva.

„Dobrá,“ pravila spokojeně velitelka, „tak nebudeme otálet-ať to máte za sebou. Pojďte za mnou!“

Po chvilce stály v suterénu před železnými dveřmi. Velitelka dveře otevřela a pobídla obě dívky, aby vstoupily do tmavé místnosti.

Když vešly, velitelka zabouchla těžké dveře a rozsvítila světlo. Místnost byla holá, bez oken, pouze na jedné stěně bylo veliké zrcadlo. Děvčata zůstala zaraženě stát. Uprostřed místnosti stál jakýsi stůl, jehož horní deska byla potažena kůží a po stranách byly řemeny na přivázání oběti. Na stěně viselo pár plácaček z černé kůže, různých velikostí a tvarů a také několik rákosek. Vedle stál dřevěný stojan a na něm nějaké předměty, v rohu pak věšák, na kterém visely kožené krátké kalhoty. Děvčata stála jako zařezaná, až je probral hlas velitelky.

„Tak, zde vám nyní předvedu výchovný výprask. Toto je trestná stolice a právě na ní se výprasky provádí. A tady, to jsou mé oblíbené plácačky ze silné kůže, které si vybírám podle velikosti provinění. Některými to bolí víc a naopak. Plácačka je velmi vhodným nástrojem pro výprasky, protože po nich na zadnici nejsou příliš viditelné stopy jako třeba po rákosce či řemenu. A navíc- plácačka pěkně přilehne, zvláště, když se před výpraskem použije pro zostření trestu speciální vazelína. A aby ztrestané zadky byly ještě více ušetřeny případných stop po výprasku, obléknou si někdy odsouzené tyto trestné krátké kalhoty. Jak vidíte, jsou z jemné kůže-ale nemyslete si, když plácačka pěkně přilehne, štípne to pořádně. No a pro trest za velmi těžká provinění je zde tento kožený řemen-tím bolí výprask nejvíc.“ ukončila velitelka svou „exkurzi“ .

Podívala se na první vojínku. „Dostanete jich vysázeno pětadvacet! Výprask bude vykonán  lehkou koženou plácačkou a na trestné kalhoty. Je to ten nejmírnější trest, ale myslím, že to vašemu provinění dostatečně odpovídá.“

Pak oslovila desátnici Vandu: „Vás odsuzuji také k pětadvaceti-ale pěkně na holou zadnici, namazanou vazelínou. Výprask vykonám stejnou plácačkou, jakou dostane vaše kolegyně. Tak se připravte k výprasku! Sukně a kalhotky dolů!“

Sama si sundala blůzu a zůstala jen v bílé košili s tmavě modrou kravatou. Tu si teď povolila, pak si vyhrnula rukávy a na pravou ruku si navlékla koženou rukavici. Tmavá sukně uniformy jí pevně obepínala pěkně tvarované boky a dávala tak vyniknout nádherně vyklenutému zadečku. Vypadala nyní opravdu velmi dominantně.

Obě dívky vykonaly příkaz a po chvíli stály před svou velitelkou s obnaženými zadečky. Ta si pak si vybrala plácačku. Zvolila velikou, kulatou, ze silné kůže a zkusmo s ní pleskla do kůže stolice. Prásklo to pořádně. Velitelka se sotva znatelně pousmála, poté přistoupila ke stojanu s koženými kalhotkami a pokynula vojínce: „Tak pojďte, Ivo-jakou máte velikost… zkusíme tyhle… oblečte si je!“

Iva si oblékla krátké kožené kalhoty a velitelka si ji prohlížela. „Otočte se… trochu se ohněte… výborně sedí pro výprask,“ řekla spokojeně velitelka a poplácala ji po zadnici, upnuté v lesklé kůži. „Teď se postavte čelem sem, ke stolici… ták… pořádně se předkloňte a položte se na desku… pořádně až sem… výborně. Nohy mějte u sebe a lehce je pokrčte, aby byla vaše zadnice co nejvíc vysazená. Pak vám budou připoutány nohy a ruce, abyste se případně příliš při výprasku nevrtěla .“

  Vyzvaná bez otálení přešla pár kroků po místnosti a s odevzdaným výrazem ve tváři se položila na práskací stolici. Velitelka jí ještě upravila do lepší polohy tak, aby měla zadnici co nejvíc vysazenou. Pak pokynula Vandě, aby jí pomohla odsouzenou připoutat řemeny. Za chvíli měla Iva připoutané ruce i nohy a nakonec jí ještě velitelka přitáhla ke stolici širokým řemenem v pase.

Vanda nyní ležela zcela bezmocně na kůži stolice, lesklou zadnici do krajnosti vysazenou. Nemohla se skoro pohnout a s obavami čekala na svůj výprask.

Velitelka ji spokojeně popleskala po napnuté kůži trestných kalhot. Ta nádherná, připoutaná zadnice přímo vybízela k výprasku.

To se velitelce samozřejmě velmi líbilo. Stoupla si za delikventku a poté se obrátila k desátnici: „Vy budete během trestu počítat. Ale jakmile se spletete, čeká vás za to výprask navíc! A řemenem!! Tak-a můžeme začít s prvním výpraskem. Během výkonu musíte pokorně ležet, nesmíte sebou škubat a nesmíte křičet, jinak se vám výprask prodlouží! Hlavně se uvolněte, nestahujte půlky, bolí to pak víc, to mi věřte. Ale především přijměte tento váš první výprask s naprostou pokorou!“

Vanda, stojící v rohu, vyděšeně pozorovala, jak se velitelka rozkročila, jednu ruku si dala v bok, rozpřáhla se a pak vší silou švihla svalnatou paží. Plácačka dopadla mlaskavě na  krásně vysazený, připoutaný zadek. Zvuk byl tak hlasitý, že sebou Vanda viditelně škubla. Viděla, jak se zadnice její kolegyně po dopadu plácačky zavlnila a její tělo, připoutané na stolici, sebou lehce škublo.

 Iva po dopadu plácačky necítila skoro nic… Až se podivila, čekala větší bolest. V tom již dopadla další pleskavá rána, přesně doprostřed její vysazené zadnice. Slyšela, jak Vanda počítá nahlas vysázené rány jejího výprasku. Velitelka jí vyplácela pomalu, s malými pauzami. Vždy před úderem přiložila plácačku na trestanou zadnici, chvíli ji tam podržela, lehce přejíždějíc nádherné půlky, pak se rozpřáhla a –prásk! Opět nechala dopadnout plácačku na polokoule trestané dívky. A výprask pokračoval, rány hezky po pauzách dosedaly znovu a znovu, a do toho se mísilo Vandino hlasité počítání.

Trestaná Iva zatím snášela výprask od své velitelky kupodivu dobře. Zadnice, obepnutá lesklou kůží, ji začínala sice pálit, ale dalo se to vydržet. Jen  ji trochu tlačily poutací řemeny a vadila jí ta nedůstojná poloha, kterou musela při tomto výprasku zaujmout… A velitelka pokračovala ve výprasku, plácačka pěkně přiléhala na zadnici.

Vanda počítala a dívala se na scénu výprasku. Všimla si, že velitelce zčervenal obličej a oči jí v něm podivně svítí… Práskala vyšpulenou zadnici jakoby s chutí, dokonce ji několikrát před dalším prásknutím kradmo pohladila. Vanda tomu vůbec nerozuměla…

Náhle uslyšely  velitelčin hlas: „Tak tohle byla třináctá. Že to není tak strašné, co říkáte? A držíte se statečně. Nechcete udělat malou pauzu?“

Iva si řekla, že přerušení výprasku docela uvítá, zadek ji už začal opravdu pálit a tak poprosila o krátké přerušení výprasku.

Velitelka odložila plácačku, přistoupila blíž k Ivě a začala ji jemně masírovat půlky. Bylo to velmi příjemné a dívka se uvolnila. „Malá masáž vám pomůže lépe snést druhou polovinu vašeho výprasku.“ protáhla velitelka a popleskala se zjevným potěšením dívčin zadek, krásně se lesknoucí v napjaté kůži šortek.

Pak opět uchopila plácačku a pokračovala ve výprasku. Sázela pleskavé rány na vysazenou zadnici trestané dívky. Se zájmem pozorovala, jak Iva statečně přijímá udělovaný výprask. Výplata je sice mírná, ale už ji ta zadnice musí pěkně pálit… Uvidíme, jak si povede do konce výplaty.

Přihlížející Vanda si také všimla, že se její trestaná kamarádka drží při výprasku neobyčejně statečně, dokonce se vůbec při vyplácení nekroutí a zadnici má vzorně vystrčenou, jako by ji to vůbec nebolelo. Když se podívala  na výraz jejího obličeje při krátké masáži velitelčinou rukou, skoro se jí zdálo, že se jí to zamlouvá… Sama Vanda si ale musela přiznat, že i ji scéna výprasku podivně oslovila. Jako by ji ten pohled na trestající velitelku, na její královskou postavu i nádhernou zadnici, která se po každém švihu paže  krásně zavlní přitahoval… A ten vyšpulený zadek, jak na ni mlaskavě dopadá kůže plácačky… Byla z toho tak zmatená, že přestala mít přehled o počtu vysázených ran…

 A přesně v ten moment se ozval hlas jejich přísné velitelky: „Tak kolikátou jsem právě vysázela, desátnice? Zdá se, že jste duchem někde mimo. Odpovězte! Čekám!“

Vanda stála jako solný sloup. Vůbec totiž netušila, kolik ran už Iva od velitelky obdržela. Vzpomněla si na varování velitelky a v duchu se už viděla, jak dostává výprask tím hrozným řemenem! Kolik to mohlo být? Dvacet… nebo víc? Nevěděla. Pak vsadila vše na jednu kartu a vyhrkla: „dvacet?“ Ulekaně hleděla na svou velitelku a na její pobavený úsměv. Bylo naprosto jasné, že se netrefila. Pane- a je to tady „kolik jich dostane navíc? To bude hrozný výprask.

„Ale ale, nedávala jste při výprasku pozor a tak jistě víte, co vás čeká. Byla to devatenáctá-čili dostáváte ke svým pětadvaceti ještě pět navíc… a řemenem! Jistě se už na ten výprask těšíte… a já také.“ usmívala se velitelka a Vanda si najednou byla zcela jistá, že ten celý „ výpraskový“ rituál  velitelku vzrušuje. A když zahlédla pobavení  i ve tváři Ivy, udělalo se jí mdlo. Snad se to líbí i jí ? Ale já nechci-mě výprasky nevzrušují…

A opět slyšela velitelku, jak ji vybízí pokračovat v počítání. „Tak, mé dámy, výprask nepočká… jen, co vypráskám Ivu, přijdete na řadu vy, má milá! Tak si dávejte pozor, ať se vám výprask ještě nezvýší… vezměte si příklad tady z Ivy, ta přijímá výprask vzorně.“

Velitelka opět začala s výpraskem a vyplácela zadnici s patrným zalíbením. Iva ležela na práskací stolici vzorně, zadek jakoby vystrkovala vstříc trestající ruce své nadřízené. Teď už ji sice pálil, ale bylo to takové zvláštní pálení, celé jakoby vystřelovalo z oblasti obou jejích „dírek“ . A také zjistila, že se jí líbí, jak tak leží přivázaná, bez možnosti pohybu a přijímá odevzdaně celkem nečekaně příjemný výprask od své půvabné velitelky. Slyšela Vandu, jak počítá“ „třiadvacet… čtyřiadvacet… pětadvacet…“ Ale to ne, teprve je to přeci dvacet, vždyť si také sama počítá… Vanda se znovu spletla!

„Opět špatně!! Vy snad po tom výprasku řemenem vyloženě toužíte, desátnice“, zvolala velitelka s očividnou radostí v hlase. „Teď prosím počítejte pořádně, zbývá jich do určených pětadvaceti ještě pět, tak že prosím.“ dodala a vysázela s chutí posledních pět ran na trestaný zadek. Vanda počítala až do pětadvaceti a  pak se ozvalo její : „Hotovo.“ A velitelčina odpověď: „Ano, tak  teď to bylo těch určených pětadvacet! Vando, odvažte potrestanou!“

Pozorovala, jak Vanda odvazuje spráskanou dívku v duchu se těšila na další, tentokrát přísnější výprask. Ano, výprasky ji vzrušovaly už od dětství, stejně jako krásné, plné dívčí zadnice… proto si také vybrala profesi, kde při troše opatrnosti mohla holdovat této své libůstce. A teď s radostí pozorovala, že Iva by mohla být její favoritkou.

 Iva se opatrně zvedla z mrskací stolice a přejela si hřbetem ruky po obou půlkách svého horkého zadečku. Příjemné pálení ji působilo skoro rozkoš a nejraději by šla políbit tu trestající ruku své velitelky… Takové pocity ještě nepoznala. A teď jí ke všemu ještě čeká další zážitek-výprask Vandiny velké zadnice… a snad i tím řemenem… přímo se na ten výprask těšila.

„Ivo, sundejte si trestné kraťasy a uložte je na místo!“ Pak pokynula desátnici: „Vando, teď je řada na vás. Ivo, připoutejte ji na trestnou stolici! .

Zkroušená blondýnka se oběma rukama pevně držela za zadek a vystrašená předcházejícím výpraskem si připadala, že jde na popravu. Jen velmi pomalu přešla ke stolici, teprve tam svůj zadek odkryla a za nešťastného vzdychání se na ni uložila. Natáhla ruce před sebe, položila si na ně hlavu a čekala, až bude před výpraskem připoutána. To se také ihned stalo. Ležela tedy nyní na kůži stolice, která byla ještě teplá od těla spráskané Ivy, holou zadnici do krajnosti vysazenou a připravenou na nadcházející výprask. Tiše si vzdychla.

„Ale no tak, Vando,“ napomenula ji velitelka, „musíte snad něco vydržet. Podívejte se na vaši kamarádku, jak se statečně držela po celou dobu výprasku.“

Pak přešla ke stolku a vyndala malou plechovku s „vazelínou na výprasky“ . Přistoupila k vysazené holé zadnici desátnice a pomalu začala roztírat kluzkou hmotu po nádherných oblinách. Bylo to velmi příjemné a velitelka si ten moment opravdu vychutnávala. Desátnice cítila, že ji klouzající ruka velitelky zajíždí i do intimních partií a mimovolně stáhla půlky. V zápětí však přes ně dostala ostré plesknutí s tím, ať zadnici tolik nestahuje, naopak- ať se pěkně uvolní. Vanda věděla, že odpor je marný a odevzdaně vysadila zadnici, aby byla velitelka spokojená. Čekal ji přece velký výprask její rukou! Kolik jich vlastně dostane? A ten řemen. Bude to opravdu mastný výprask…

„Tak teď přistoupíme k druhému trestu výpraskem. Výprask bude proveden na holou a namaštěnou zadnici a nejprve vám vysázím pětadvacet ran, ale nikoli slíbenou plácačkou. Zostřuji vám trest a budete spráskána… touto rákoskou! Mam ji tady pro zvlášť zatvrzelé schovanou vedle stolice. Poté budete spráskána silným a řádně namaštěným řemenem. Při druhém výprasku vám jich vysázím deset. Nebudete li se během výprasků vzorně chovat a řádně spolupracovat, může vám být výprask zvýšen, a to až na oněch klasických-no klasických… kolik?“ zeptala se velitelka a než se zmohla vyděšená Vanda na odpověď, Iva přímo bez přemýšlení vykřikla: „pětadvacet!“ Ta zmije, blesklo Vandě hlavou… Jak ji jeden výprask od velitelky změnil… vždyť je úplně vzrušená.

„Velmi správně… Dívejte se dobře, Ivo- a počítejte, dokud jich nebude pětadvacet.“ řekla s úsměvem velitelka a rozpřáhla se. Rákoska zasvištěla vzduchem a poprvé přistála na Vandině odhalené  a namaštěné zadnici. Prásklo to pořádně. Iva se zachvěla. Pozorovala, jak se desátnici po dopadu stáhly půlky, pak se opět rozevřely a na zadnici se objevil červený pruh.

Přišla druhá rána. Vanda vykřikla. Při třetí ráně již nevydržela předepsanou polohu a snažila se před ranami té hrozné rákosky uhnout. To ovšem nešlo, neboť byla velmi pevně a důkladně přivázaná. Tak sebou na stolici alespoň zmítala a škubala svými pouty.

„Okamžitě zaujměte předepsanou polohu při výprasku, nebo dostanete další přídavek!!! Ivo, pořádně ji přidržte!“

Iva horlivě přikývla a položila se Vandě plnou vahou na záda. Měla teď probíhající výprask přímo před očima a sledovala s obdivem a vzrůstajícím vzrušením svou velitelku, jak ho vykonává.

Velitelka pochvalně přikývla a opět začala s požitkem práskat svou plácačkou zmítající se zadnici desátnice. Ale že si ta Iva vede výborně, určitě jí ty výprasky také vzrušují… musí ji ještě vyzkoušet.

Iva zatím nahlas počítala a s napětím očekávala slibovaný výprask řemenem. Konečně dopadla pětadvacátá.

Velitelka trochu poodstoupila, podívala se spokojeně na spráskaný zadek desátnice a pak ho pohladila ho rukou. Cítila rozpálenou kůži zadnice, která ale byla i po takovém výprasku skoro netknutá. Velitelka věděla proč. Široká plocha plácačky rozloží úder tak, že zvuk je sice po dopadu velmi ostrý a silný, leč pokožka zůstane nezraněná.

Uložila plácačku na místo a vzala do ruky široký, silný řemen. Pečlivě ho potřela vazelínou a pak pokynula Ivě. „Natřete odsouzené před dalším výpraskem pořádně zadnici, ať se ji dobře promastí a řemen pěkně přilne!“ Byla zvědavá, jak si bude Iva počínat.

Ta přistoupila ke spráskané desátnici a začala ji potírat vysazené půlky vazelínou. Velmi se jí to líbilo, což s uspokojením pozorovala i její statná nadřízená. Stoupla si k ní a ukazovala, jak správně namastit zadnici před výpraskem. Když zajela hlouběji mezi půlky, šibalsky na Lucii zamrkala… Začaly si rozumět.

„Tak a nyní ten slíbený přídavek. Deset koženým řemenem!! Předpisové držení při výprasku je samozřejmostí, jinak vám jich vysázím opět celých pětadvacet! Ale teď si budete počítat sama-a běda, jak se spletete a nebo vám nebude rozumět! Jasné?“, zavolala velitelka a řemen zasvištěl a dopadl s nádherným mlasknutím na mastnou zadnici desátnice

„Jedna“, vykřikla bolestivě vyplácená. Cítila, jak se jí po zadnici rozlévá oheň. A další a další mlaskavé údery řemenem dopadají na cukající se půlky. Velitelka supí, oči jí poživačně svítí a práská a práská svou upoutanou oběť v jakési extázi. Vyplácená sebou začíná opět  škubat tak silně, že je výprask přerušen.

  „Sedněte si jí na záda, Ivo, a já zvyšuji tento výprask na pětadvacet. Zbývá tedy ještě patnáct. A víte co? Za to, jak si vedete, smíte výprask dokončit vy. Já odsouzenou přidržím sama!!!“ rozhodla náhle udýchaná velitelka. Byla totiž velmi zvědavá, jak si při výprasku Iva povede.

Ta, neskrývaje radostné překvapení, uchopila podávaný řemen a zvědavě si ho prohlédla. Pak zaujala pozici, jak to viděla u své učitelky a začala s výpraskem. Pravidelně se rozpřahovala a pravidelně dopadal řemen s nádherným plesknutím na vysazenou, lesknoucí se zadnici. Byla silně vzrušená, výprask ji úplně pohltil, práskala  a sázela je jednu za druhou. Cítila, že je dole vlhká… Maně si tam zajela rukou.

Velitelka to pozorovala a ihned si stoupla za ní. „Jen jí práskej… pokračuj v tom sladkém výprasku… já tě trochu přidržím.“, začala ji chraptivým hlasem tykat velitelka a než se Iva nadála, začala ji rukou laskat v rozkroku. Obě byly zpocené, zrychleně dýchaly, Iva práskala zadnici desátnice, ta už jen sípala… Velitelka cítila, že se Iva brzo udělá a druhou rukou si to začala dělat také… Náhle jim to přišlo skoro ve stejnou dobu. A v tom okamžiku slyšely, jak vypráskaná desátnice zvolala: „Pět-a-dvacet…“

   Po chvíli, když to nádherné běsnění ustalo, poručila Vandu odvázat. „Můžete slézt dolů, desátnice.“

Vanda slezla a padla na zem. Pak velice pomalu vstala, oběma rukama se chytila za svou spráskanou zadnici a tiše popotahovala. Bylo zjevné, že o právě proběhlých aktivitách Ivy a velitelky nemá tušení.

Velitelka přešla ke skříni a uložila řemen zpět na místo. Pak se obrátila a podívala se na obě mladé vojákyně, které právě tak důkladně a nádherně potrestala. „Tak teď si snad budete pamatovat, co je to výprask! Obléknout a odchod.“ Při tom se významně usmála na Ivu.

Když obě potrestané dívky odešly, otevřely se malá postraní dvířka a v nich se objevil-kapitán Wágner. Jeho tvář zdobil úsměv a ruku dlouhá, pružná rákoska.

„Bylo to skvělé, to jednosměrné zrcadlo se opravdu osvědčilo. Tak, paní velitelko-připravte si výpraskovou kozu a už ať jste v předepsané poloze!“