|

Povídka “Překvapení pro Samanthu”

Samantha Jonesová byla jednou z nejvíce neposlušných dívek, které na dívčí privátní škole, kam ji poslal její otec, přirozeně velmi bohatý obchodník, studovaly. Ne že by byla opravdu zlá, nevychovaná nebo natolik vzdorná, aby neustále proti něčemu protestovala, prostě jen nedovedla kontrolovat svou od přírody divokou, nespoutanou a svobodomyslnou povahu. Proto také patřilo mezi nejoblíbenější dívky na škole a zároveň se bez ustání potýkalo s kázeňskými prohřešky a tresty za ně. Ačkoli rákoska nepatřila na ústavu v Melville Grarige mezi nejprotěžovanější nástroje, s příchodem Samanty Jonesové se vše změnilo. Zatímco žádná jiná dívka v její třídě nebyla trestána rákoskou více než dvakrát a z celkového počtu dvaceti jich pouze pět vůbec poznalo, jak takový žhavý polibek od rákosky chutná, Samantha měla za sebou již v polovině roku výprasky hned čtyři. Ale jakoby to na ni ani v nejmenším nepůsobilo, pokaždé byla tichá a pokorná pouze tak dlouho, dokud si zase nemohla normálně sednout, jakmile bolest a ponížení z výprasku odezněly, vše se vracelo do obvyklých kolejí. Sam vážně zbožňovala praktikování rozmanitých vtípků a recesí. Ani náhodou se při tom přirozeně nejednalo o nějaké slovní hrátky, ale naopak kanadské žertíky a různé gagy byly u Samanthy Jonesové na denním pořádku. Není proto divu, že jeden z nich také později vedl k jejímu definitivnímu pádu…

 

Mary Mossová, jedna z dívek v její třídě, byla právě na studijním pohovoru u jedné z vychovatelek, když Sam dostala další ze svých ďábelských nápadů. A jelikož zrovna probíhala “velká” přestávka, nebylo pro ni žádným problémem ihned jej zrealizovat, Samantha nikdy nelitovala jakékoli vynaložené námahy, aby své nápady v praxi provedla. Sebrala se a s hrstí drobných vyběhla ze školní budovy ven, aby si na protější straně silnice koupila dva kornouty zmrzliny. Ty se o pár minut později ocitly v kabele nešťastné Mary Mossové a poněvadž se třída právě dělila do skupin, Samantha se o její další osud již přímo nestarala. Samozřejmě předpokládala, že Mary zmrzlinu objeví okamžitě po svém návratu, ovšem věci se zvrhly docela jiným směrem. Sam se po škole klidně vydala domů, i když ji trochu překvapovalo, že jí Mary ani nepřišla vynadat, respektive že se kolem její tašky nestrhl žádný poprask. Zřejmě jsem to udělala tak dobře, že si mě ani nikdo nevšiml, předpokládala. Jenže vše se mělo úplně jinak. Mary Mossová totiž věci ze své tašky toho dne ve škole už vůbec nepotřebovala, k Samanthině smůle absolvovala ještě další pohovory a pak už měla jen tělocvik, pročež ji otevřela až pozdě odpoledne po návratu domů. Co našla uvnitř, to si každý jistě dokáže přesně domyslet, nechutnou změt rozteklé, ulepené hmoty, která takřka kompletně zničila veškeré její učebnice a sešity. Jakmile tuhle hrůzu spatřila paní Mossová, bylo zle. Ještě toho dne se vypravila do školy, kde si velice důrazně stěžovala na chování dívek, které její dceru prý “napadly” a způsobily jí osobné finanční újmu, vedení ústavu přirozeně nedalo mnoho práce, aby vinici odhalilo. Samantha byla natolik známá firma, že mohli jít víceméně najisto, nehledě na to, že se jako obvykle našlo pár “dobrých duší”, které to na Sam práskly. Sotva ráno začalo probíhat pátrání, bylo Sam jasné, že je zle, tentokrát to navíc vypadalo vskutku vážně, protože dokonce i samotná Mary Mossová se jí omluvila za to, že ji dostala do takových potíží, ačkoli stejně neopomněla jedním dechem doplnit, že je to všechno tak jako tak její vlastní chyba a že si za to může sama. A potom se již uprostřed další vyučovací hodiny objevila v jejich třídě slečna Baxterová, jejich třídní učitelka s oznámením, že paní ředitelka by po vyučování ve své kanceláří velice ráda viděla slečnu Jonesovou. Ach jo, povzdechla si v duchu Sam s kyselým úsměvem, tak už je to tady zase… A neklidně se na židli zavrtěla v předtuše nadcházející bolesti, která ji ovšem již nijak zvláště neděsila. Vlastně si na ty výprasky už skoro stihla zvyknout…

 

Po skončení vyučování, přesně ve čtvrt na čtyři odpoledne, stanula Samantha přede dveřmi ředitelny, za nimiž již nepochybně čekala přísná paní Millerová. Sam se na výprask pochopitelně ani v nejmenším netěšila, ale za dobu působení na škole již přišla na to, že nechat čekat paní Millerovou rozhodně není rozumná taktika, taky by si tím mohla vysloužit pořádný návdavek. Naposledy se otočila na několik svých věrných kamarádek, který ji následovaly a přišly povzbudit až k ředitelně, na znamení vlastní odvahy jim předvedla vítězně pozvednutý palec a poté již opatrně zaklepala na masivní dubové dveře. Okamžitě se ozvalo vyzvání, aby vstoupila. “Slečna Samantha Jonesová – už zase!” zvolala ředitelka sarkasticky, jakmile za sebou mladá dívka zavřela dveře. “Já už vážně nevím, co si s tebou mám počít! Člověk by řekl, že to děláš snad schválně, jen aby sis užila rákosky! To ji tak zbožňuješ, nebo co?!” Sam ihned svou krásnou hlavou zavrtěla. Rákosku samozřejmě nenáviděla, jenže si jaksi nedokázala odpustit provádění stále nových a nových skopičin, což ji opakovaně přivádělo právě na tohle místo. “No dobře, tentokrát se pokusím dát ti opravdu za vyučenou, aby jsi na další výprask neměla chuť co nejdéle… nejlépe už nikdy,” prohlásila ředitelka, načež se otočila a ze skříně vytáhla dlouhou, již na první pohled hrůzu budící rákosku. Samantha na ni překvapeně vykulila oči, tohle rozhodně nebyl nástroj, kterým byla až dosud vyplácena. Proti tomuhle vypadala každá normální rákoska jako zakrslé nedochůdče. “To je rákoska pro dospělé,” řekla ředitelka na vysvětlenou. “Možná se s ní jednou setkáš na univerzitě, ale v tvém vlastním zájmu doufám, že ne. Koneckonců za chvíli se s ní důvěrně seznámíš.” Paní Millerová pozvedla rákosku do úrovně Samanthiných očí, aby si ji dívka mohla pořádně prohlédnout. Najednou se jí jaksi nedostávalo dechu. “Nepoužila jsem ji už dobrých deset let,” pokračovala ředitelka po chvíli, “ale tentokrát je to myslím na místě. Ne ani tak kvůli tomu tvému hloupému nápadu se zmrzlinou, ale prostě už nestojím o to, abych tě tu měla co chvíli nastěhovanou. Už mě to vážně nebaví trestat tě pořád dokola, takže tentokrát dostaneš opravdu pořádnou lekci, která ti snad bude stačit jednou provždy. A pokud ne, tak příště to bude dvakrát tolik, to ti říkám rovnou!” Sam se při těch slovech jen rozpačitě kousala do rtů a zírala na rákosku. Nenadále vnímala docela neznámý pocit, silný skoro panický strach, při němž se jí křečovitě svíraly půlky. Tahle rákoska vskutku budila posvátnou hrůzu! Její ubohá zadnička…

 

Paní Millerová se konečné pohnula, čímž přerušila tok Samanthiných neradostných úvah. Odkráčela před svůj stůl, ukázala na místečko vedle sebe rákoskou a poručila: “Pojď sem, Samantho, a trochu si pohni, ať už to máme za sebou!” O což ale Sam momentálně zase tolik nestála, čím děle se bude bolest odkládat, tím lépe, říkala si v duchu, zatímco se pozvolna šinula ke stolu. Ředitelka jí to s útrpným výrazem snášela až do chvíle, kdy se Samantha počala neskutečně pomalu přehýbat přes desku stolu. Tehdy ladným pohybem pozvedla paži s rákoskou a zdánlivě jen tak lehce švihla jejím zakončením Samanthu přes ruku, mladá dívka ovšem okamžitě zakňučela bolestí a začala postiženou končetinou mávat stejně zběsile, jakoby se právě opařila. “Trochu rychleji, mladá dámo,” poznamenala s úšklebkem ředitelka. “A dnes všechno dolů!” Samantha na paní Millerovou pouze vykulila překvapené oči, ovšem neudělala ani jediný pohyb pro to, aby vyplnila její poslední povel. Zaťala odhodlaně zuby a čekala, co se bude dít. Prozatím nic, jen zase slyšela ředitelku, jak opakuje v podstatě to samé, snad jen poněkud důraznějším tónem: “Řekla jsem, že dnes to bude na holou, copak jsi nerozuměla, Sam?! Koukej si okamžitě sundat ten blejzr, vyhrň si sukni a stáhni kalhotky! A pokud ne…” Vzduchem opět zasvištěla rákoska, ovšem tentokrát se jen tak otřela o její ještě stále bolavou ruku. Jako varování to ovšem bylo docela dostačující, ačkoli šokovaná Samantha se ještě pořád nehodlala jen tak bez boje vzdát. Kromě obav z bolesti se navíc i strašně styděla, takže se uchýlila k poslední naději, která jí zbývala – k rodičům. Její vehementní protesty však na paní Millerovou očividně neudělaly pražádný dojem. Proč, to se Sam dozvěděla obratem. “Veškeré protesty jsou zbytečné, Samantho… Buď akceptuješ výprask na holou a snad se z něj poučíš, anebo tuhle školu ihned s definitivní platností opustíš! A s tvými rodiči jsem už o tom mluvila – oba souhlasí, takže…” Sam sklopila zkroušeně hlavu. Konečně pochopila, že nemá na vybranou. Když ji i vlastní rodiče zradili, co mohla dělat… Pomalu si svlékla školní blejzr v barvě námořnické modři a ještě pomaleji si vyhrnula sukni až do pasu. Ředitelka spokojeně pokývala hlavou a odstoupila stranou, aby se Sam mohla “pohodlně” přehnout přes desku stolu. Studem zčervenalá Samantha Jonesová stála strnule před ředitelkou pouze v bílé blůzce a školní černé kravatě se sukní potupně vyhrnutou, díky čemuž v plné parádě vynikaly její vysoké bílé podkolenky a především tmavě zelené kalhotky, lehce zaříznuté mezi nádherně zaoblené půlky. “V pořádku, mladá dámo. A teď dolů s těmi kalhotkami!” poručila paní Millerová. “Ale paní ředitelko, prosím! Nemohla bych si je přece jen nechat?” zoufale škemrala Samantha. Bylo jí sice jasné, že bavlněné kalhotky toho mnoho nezmění na pociťované bolesti, když už si musela sukni vyhrnout, ale alespoň by se tak zmenšilo její ponížení na únosnou míru. O něčem podobném však samozřejmě paní Millerová nechtěla ani slyšet. “To přirozeně nepřipadá v úvahu, Samantho,” odtušila vzápětí. “Buď si je okamžitě stáhneš sama, anebo to udělám místo tebe já! Jediný rozdíl bude v tom, že pokud to budu muset udělat sama, dostaneš pět ran navíc!” Tváří v tvář takové volbě se ze Samanthina rozhodnutí stala jednoduchá záležitost – pokorné si svlékla kalhotky a odložila je k ostatnímu oblečení. “Hodná holčička!” ušklíbla se ředitelka spokojeně. “A teď se už konečně přehni přes ten stůl!”

 

Samantha neochotně provedla, co bylo po ní požadováno, přičemž nedokázala myslet na nic jiného než na nadcházející bolest a na vlastní ponížení. Dovedla si živě představit, jak její nahá prdelka nechutně vulgárně svítí do příšeří kanceláře a jakou vzrušující podívanou nyní ředitelce poskytuje, vnímala jak se její pipka skoro fyzickou silou tlačí mezi stehny ven, aby i ona byla dobře viditelná. Proto také bez ustání tiskla nohy k sobě, ale sama cítila, že je to spíše horší než lepší. “Teď dostaneš tucet ran touhle rákoskou… Slyšíš, Samantho?! Dávej laskavě pozor, když s tebou mluvím!” ozvala se opět důrazně ředitelka, čímž přivedla mladou dívku zpět do nehostinné reality. “Bude tě to pořádně bolet, ale tak to má být! Tentokrát to ani náhodou nebude žádná hra, ale trest, jaký si zasloužíš… A v tvém vlastním zájmu doufám, že bude natolik citelný, že už nikdy nebudeš potřebovat další. A ještě poslední varování – jestliže se budeš bez mého svolení hýbat, nebo se snad dokonce vzpírat, počítej s tím, že hned dostaneš další výprask!” “Takže si veškeré své následující kroky předem dvakrát dobře rozmysli, Samantho,” dodala vzápětí paní Millerová, přičemž na zvýšení důrazu svých slov přiložila zakončení rákosky mladé dívce na zadnici, “než něco opravdu uděláš. Skutečně nerada bych podobný výprask ještě někdy v budoucnu opakovala.” Sam se zachvěla rozrušením, zatímco po její zadničce pozvolna putovala špička rákosky. To bylo ostatně také na dost dlouhou dobu naposledy, co Samantha Jonesová svou prdel normálně cítila. Paní Millerová nenadále přestala rákoskou po její bělostné vyšpulené zadnici zvolna přejíždět a bleskurychle ji pozvedla až za hlavu. O vteřinku později už rákoska přistála na dívčině zadnici s nevídanou silou – takový úder Samantha při “normálních”, předchozích výprascích ani v nejmenším nezažila. Nejdříve se v ní vše křečovitě sevřelo a Sam jen tak naprázdno zalapala po dechu, aby vzápětí ze všech sil zoufale zavřeštěla. Stejně jako se po její prdelce táhla rudá stopa po ráně, zrovna tak se jejím tělem nyní točila ohnivě pálivá křivka bolesti, která bleskově klesala a stoupala pouhých pár vteřinek, dokud nebyla znásobena dalším švihem rákosky z ruky nemilosrdné ředitelky. Tentokrát Sam ani nestačila pořádně ztuhnout při prvním náporu žahavé bolesti a už se u stolu zmítala a poskakovala jako šílená, v nesmyslném rytmu zvedala jednu nohu za druhou, kopala kolem sebe a jediná rozumná věc, na kterou se teď zmohla, bylo zachytit se ještě pevněji desky stolu jako záchranného kruhu. I přes krvavě zabarvený opar bolesti si Samantha prozatím jasně uvědomovala předchozí varování paní Millerové, aby se ani náhodou nepokoušela vzpírat nebo snad utéct. Na původně nádherné alabastrově zbarvené zadnici se postupně formovala jedna odporně napuchlá červená linie za druhou, jak ředitelka své svěřenkyni uštědřovala další a další rány. Paní Millerová přitom velice pečlivě dbala na to, aby údery bez ustání vedla plnou silou a na odlišná místečka dívčina pozadí. Ačkoli se Sam vskutku snažila opanovat, vytrvale řvala jako když na nože berou, ovšem ve stanovené pozici k vlastnímu údivu vytrvala až do samého konce, kdy na její rozpálené, červené prdeli přistála úplně poslední rána. Všechny její kamarádky a známé na chodbě, respektive úplně všichni, kdo její řev slyšeli zpočátku vůbec nevěřili, že jde o skutečný nářek – Samanthina pověst je nabádala k tomu, aby předpokládali, že mladá dívka jen tak ječí, aby si z nich pak ještě mohla sama utahovat, ovšem čím déle se řev školou ozýval, tím bylo jasnější, že tohle tedy žádná legrace není. Zvláště pro Sam… Po třech ranách myslela, že to už nevydrží, po šesti o tom byla pevně přesvědčená a u desítky tancovala kolem stolu bolestí jako africký šaman při záchvatu padoucnice, avšak posléze přece jen vytrvala, dokud nebyl stanovený tucet završen. Poslední, dvanáctý úder byl pochopitelně nejsilnější a nejtvrdší ze všech, však si na něm také paní Millerová dala obzvláště záležet, aby na něj Samantha pokud možno už nikdy nezapomněla.

 

Sotva se mohla postavit, popadla se Samantha oběma rukama za rozpálené půlky a předvedla ředitelce další zběsilý taneček, tentokrát kolem její kanceláře, kde běhala okolo jako pomatená s rukama přitisknutýma na pochroumanou zadnici. Slzy jí při tom v potůčcích stékaly po nachově zbarvených tvářích a nešťastná dívka ani v nejmenším nedbala na to, jak směšně vyhlíží, když tak pobíhá po místnosti polonahá, s chlupatou kundičkou odhalenou a lehce zmáčenou. Paní Millerová ten výjev s uspokojením a jistým vzrušením minutu sledovala, načež Samanthinu šílenou eskapádu rezolutně ukončila s tím, že na její šaškování nemá ani čas, ani náladu ať se kouká obratem obléknout a zmizet jí z očí. Uplakaná Sam bleskurychle splnila její povely, aby si snad náhodou ještě nevysloužila nějaký přídavek, načež se zvolna vyšourala z kanceláře ven na chodbu. Předtím ale přirozeně ještě nezapomněla paní ředitelce pokorně poděkovat za udělenou lekci.

 

Všechny dívky, které Sam poté, co opustila kancelář paní Millerové, na chodbách potkala, nevěřily vlastním očím – ta vždy veselá a rozpustilá holka zmizela kamsi do nenávratna a místo ní se po kamenné podlaze pozvolna ploužila mírně předkloněná postava, která držela nohy od sebe, obě ruce měla položené na zadnici, na tvářích se jí leskly velké slzy a kolem očí měla tmavě červené kruhy – podobnou barvu, snad jen trochu více do fialova, ostatně měla nyní i její bolavá prdelka, ale tu naštěstí nikdo neviděl. Samantha všechny kolem sebe zatvrzele ignorovala, sem tam je tak jako tak ani nevnímala, a bez jediného slůvka vytrvale směřovala ke svému cíli, k dívčím toaletám. Jakmile se v jedné z kabinek zamkla, zase se pustila do usedavého pláče. Snad poprvé ve svém životě Samantha Jonesová náhle nenacházela na své ani okolní existenci vůbec nic k smíchu.

 

Po zbytek ročníku pak měla Sam slova paní ředitelky neustále na paměti a dávala si na své chování mimořádný pozor, obzvláště při sedání…

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 4.4 / 5. Počet hlasů: 7

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *