Povídka “Poker”

Bylo to k vzteku. Z rychlíku, na který jsem měl přestoupit, jsem zahlédl už jen
koncová červená světla mizící v dáli v houstnoucí tmě večera. Další pojede až
zítra. Courák, který mne sem přivezl, míval sice zpoždění tak pravidelně, že by
se na to dal vsadit život, ale tak velké jako dnes ještě nikdy nebylo. Ten
rychlík mu ještě nikdy neujel. Zajímat se o jiné spoje ani nemělo cenu. Všechny
autobusy odjíždí pět minut před příjezdem rychlíku, aby mu přebraly pasažéry. Na
ty, co jim vlak ujede, nemyslí nikdo. Nezbývalo, než se smířit s tím, že dnešní
noc strávím tady na nádraží.

Milan měl lepší nápad. Proklínat noc v mrazu v čekárně se mu také nechtělo, ale
prý mají v téhle díře až překvapivě dobrý hotel. To by mohla být trochu lepší
perspektiva. Nechal jsem se tedy vést Milanem temnotou do neznáma. Milana jsem
sice znal jen asi hodinu, protože jsme se seznámili právě v tom nemožném couráku,
a to jen proto, že jsme náhodou seděli vedle sebe v jednom kupé, ale z jeho řečí
už jsem poznal, že je to asi dobrý společník a že je asi znalý světa a života.
Přinejmenším je asi znalý téhle díry o něco líp než já, protože mne by ani
nenapadlo, že tady může být nějaký hotel.

Ten hotel opravdu vypadal dobře. Bylo tam i dost živo. Možná prosperoval právě
proto, že vlaky mají tak příšerná zpoždění. Kdoví, jestli ten courák nemívá
zpoždění právě proto, aby tenhle hotel tak dobře prosperoval. Ale to už je hodně
odvážná domněnka. Nechme toho.

Zasedli jsme do hotelové restaurace a dali si večeři. Bylo tam téměř plno.
Rozhodně jsme nebyli sami, komu rychlík ujel. Rozhlížel jsem se po sálu, ale ty
dvě krásky uviděl jako první Milan. Možná proto, že seděly až skoro na opačné
straně sálu, ale možná byl opravdu znalec života. Stály totiž za podívání, a
možná i za něco dalšího. Navíc seděly u stolu samy a nevypadaly, že by na někoho
čekaly. Sám bych si s nimi asi nezačal nic, ale Milan dlouho neváhal a jakmile
uviděl číšníka, dal jim poslat lahvinku. Když se pak ty dvě překvapeně
rozhlížely, odkud jim taková pozornost ukápla na stůl, Milan jen lehce zamával
jedním prstem jakoby se nic nedělo. Krásky se netvářily nijak odmítavě, tak jsme
se tedy oba přestěhovali k jejich stolu. Rychle jsme zjistili, že ony jsou na
tom stejně jako my dva. Také jely tím courákem a také jim to ujelo. Rozdíl byl
jen v tom, že se seznámily až tady u toho stolu, protože jinde už volné místo
nebylo. Navíc se zdálo, že stejně jako nás, ani je moc neláká noc strávená o
samotě v pustém hotelovém pokoji.

“Já jsem Hanka!” představila se ta tmavovlasá.

“A já Jindřiška.” následovala blondýnka. “Ale slyším i na jméno Jindra.” dodala
rychle, abysme si nemysleli hned kdovíco.

“Ale Jindřiška je hezčí!” ujistil jsem ji.

Zábava se rozproudila mnohem snadněji, než jsem čekal. Dívenky to byly opravdu
zajímavé. Moc dobře se s nimi povídalo, a když Milan položil Hance ruku na
stehno, Hanka se jen usmála a v očích jí zasvítili rozkošní čertíci. Zkusil jsem
totéž s Jindřiškou. Sice sebou trochu trhla, ale také neprotestovala. Začínalo
to vypadat nadějně. Zdálo se, že dívenkám nebude nic lidského cizí. Smály se,
bavily se, bylo s nimi dobře. Nad drsnějšími vtipy se ani moc nepohoršovaly.
Vyzkoušeli jsme si je postupným přitvrzováním vtipů a ujistili se, že s nimi čas
určitě neztrácíme. I tělesně vypadaly k světu. I když měly na sobě tlusté svetry,
které moc nekopírovaly tvary jejích těl, přesto bylo poznat, že tam někde v
hloubi uvnitř se skrývají dvě perly. Zejména prsa se jim nezkrotně draly kupředu
bez ohledu na trochu beztvaré oblečení. Bylo jasné, že se máme na co těšit.

Když se čas nachýlil, zcela samozřejmě jsme se všichni čtyři odebrali do našeho
apartmá. Milan si asi byl už předem zcela jistý, jakým způsobem budeme trávit
večer a noc, protože objednal veliký pokoj s předpokojem ještě dřív, než jsme
Hanku s Jindřiškou vůbec poprvé dole uviděli. Teď se nám to hodilo. Nemuseli
jsme mít žádné obavy, že bysme se tam nevešli. Nic nám tedy nebránilo pokračovat
v načatém večeru jinými prostředky.

Náladu nám trochu pokazilo přání obou dívenek, aby večer byl jen erotický, bez
závěrečného šukání. Přišla s tím Jindřiška, a Hanka se velice ochotně přidala.

“V dobách AIDSu je to ta nejlepší ochrana!” obhajovala svůj požadavek Jindřiška.
“Já jsem taky negativní!” odpovídala na Milanovu námitku, že se dal testovat
právě před pár týdny. “To nic neznamená. Z takového testu se člověk dozví akorát
to, že před půl rokem byl zdravý, ale o jeho současném stavu mu to neřekne nic.”

Moc nadšeně jsme se netvářili, ale dívenky byly neoblomné. Měli jsme na výběr
pouze erotiku nebo nic. Co se dalo dělat. Jít si hledat jiné se nám už nechtělo,
mimoto jiné tak pěkné tam dole stejně nebyly. Dívali jsme se na jejich
postavičky, které i přes zimní oblečení nabízely slibné tvary, a představovali
jsme si, jak asi vypadají in natura. To přece musíme vidět! Přikývli jsme tedy
na erotiku a doufali jsme, že až dívenky uvidí naše mužná těla a náš
neodolatelný šarm, neovládnou se a přestanou se upejpat. Jen je třeba je správně
nastartovat, a budou podajné jako plastelína. Budou ještě samy toužit, abysme
jim to udělali pořádně.

Milan byl na dnešní večer připravený skutečně dokonale. Na úvod té erotiky
navrhl svlékací poker, který prý viděl v nějakém filmu. Pravidla prý jsou velice
jednoduchá. Každý vezme jednu kartu, a kdo má nejnižší, prohrává a musí si
sundat nějakou část svého oblečení. Pak zase každý vezme jednu kartu a celé se
to tak dál opakuje. Karty měl Milan u sebe už připravené, nic tedy nebránilo to
zkusit.

Jako první prohrála Hanka. Trochu nejistě se rozhlédla kolem sebe, jakoby
nemohla uvěřit. Pravidla však byla jasná, musela něco shodit. Po chvíli váhání
tedy pomalu svlékla svetr. Pod ním měla blůzku, takže z jejího těla jsme sice
neuviděli o moc víc než to, co jsme už znali, ale blůzka byla tenší a
přiléhavější než svetr, takže tvary jejího těla se pod ní rýsovaly mnohem
plastičtěli a slibněji.

Jako další prohrál Milan. To byla zbytečná ztráta času. Jeho tělo mne nezajímalo.
V dalším kole to padlo na Jindřišku. To už bylo lepší. Jindřiška měla obrovská
prsa, a i když mi bylo jasné, že teď ještě je neuvidím v plné kráse, přesto
každá slupka, která z nich ubude, je dobrá a přibližuje tu chvíli, kdy se jimi
budu moci dosyta pokochat.

Hra pokračovala. Byla to dobrá hra, měla rychlý spád, žádné zbytečné zdržování.
Jindřiška s Hankou měly trochu smůlu, už seděly před námi jen v tričku, a
Jindřiška už i s obnaženýma nohama. Už toho na nich moc nezbývalo. My dva s
Milanem jsme sice také už byli bez sak a bez kravat, ale přecejenom jsme toho na
sobě měli trochu víc. Jindřišce se to asi nějak nelíbilo.

“Nebylo by možné trochu upravit pravidla?” zeptala se. “Třeba by to pak bylo
zajímavější!”

“Jak upravit? Jak zajímavější?” nechápal Milan.

“Tohle přece není žádný poker!” namítala Jindřiška. “Vůbec se tady nikdy
neuplatňuje ten slavný poker-face!”

“To je pravda.” uznal Milan. “Ale ten je potřeba při licitování o výši sázky. A
my tady na nic nesázíme.”

“Ale můžeme. Na vítězství.”

“Na vítězství? Jak? Proč? To nechápu!”

“Tak třeba ten – nebo ta, která si myslí, že asi prohraje, může tipnout, kdo
zvítězí. Když uhodne, pak neprohraje, i kdyby měla nejnižší kartu. Pak prohraje
ten, kdo by jinak zvítězil. A pokud tipne a neuhodne, tak prohrává, i kdyby
neměla nejnižší kartu.”

“Hmmm – a co si od toho slibuješ?”

“No přece že to už nebude jen pustá náhoda, že bude záležet i na tom, jak je kdo
šikovný!”

“No dobře, ale k čemu by to mělo být? Copak na tom záleží?”

“Třeba ano. Bude to zajímavější, když bude mít každý aspoň jakousi možnost
ovlivňovat svůj osud!”

Nakonec jsme se dohodli, že to zkusíme. Pokud nikdo nebude nic tipovat, nic se
nestane. A pokud bude – pak se uvidí.

Jako první to zkusila Hanka. Prohlásila, že tohle kolo vyhraju já. To bylo dost
pravděpodobné, měl jsem kluka. Když jsme vyložili každý svou karty, ukázalo se,
že Hanka měla trojku. Dost málo, nebylo divu, že zkusila využít nové pravidlo.
Jindřiška ale vyložila krále. To znamenalo, že Hanka neuhodla. A co hůř, Milan
měl dvojku. Normálně by tedy měl prohrát Milan. Jenže Hanka neuhodla, takže
prohrála ona. Tričko muselo dolů. Konečně se před námi objevil první krásný
ženský trup krytý už jen podprsenkou. Bylo na co se dívat. Hanka nás nezklamala.
Měla tělo nádherně vytvarované, jako nějaká socha Venuše. Od té chvíle nám bylo
jasné, že Jindřiška měla výborný nápad. I když se Hanka dožadovala návratu k
původním pravidlům, já s Milanem už jsme to nepřipustili.

Zákeřnost nového pravidla jsem pocítil hned v následujícím kole, Chytil jsem
pětku. Je to málo nebo moc? Prohraju s ní? Mám se ozvat a tipnout si vítěze nebo
ne? Zkoumavě jsem se podíval na ostatní. Oni už také ví, co dostali. Jak se na
to tváří? Cítí se někdo na vítězství? Jenže při pohledu na Hanku jsem nedokázal
studovat její obličej. Oči mi sklouzávaly stále na její tělo, krásné, hladké, ve
světle lampy matně zářící, dokonalé. Jen ta podprsenka ho hyzdila, bez ní by
bylo ještě krásnější. Byla na něm jakoby napnutá k prasknutí, ramínka se Hance
zařezávala do kůže, prsa vypadala jako násilím napěchovaná do podprsenky a zdálo
se, že bez ní by byly mnohem větší. I na té napjaté podprsence zřetelně
plasticky vystupovaly Hančiny prsní bradavky. Nemohl jsem z nich spustit oči.

Pak se mi zazdálo, že se Jindřiška nějak podezřele usmála. Jakoby si byla něčím
jistá. Podíval jsem se na ni pozorněji, ale ani u ní jsem se nemohl soustředit
na výraz jejího obličeje. Jindřiška měla prsa ještě větší a rozložitější než
Hanka. Sice je ještě krylo tričko, takže nebylo tak dobře vidět jejich tvar, ale
tím více přitahovaly můj zrak. Pokoušel jsem se odhadnout, co asi uvidím, až
Jindřiška to tričko sundá, místo abych sledoval, jak se Jindřiška tváří. Když
jsem pak přecejen zvedl oči k jejímu obličeji, zase jsem měl dojem, že je nějak
moc spokojená. Tak jsem to riskl. Jestli skutečně drží v ruce nejvyšší kartu,
pak si budu moci prohlédnout její prsa bez trička mnohem lépe než teď.

“Mým favoritem je tady Jindřiška.” prohlásil jsem a usmál se na ni.

To jsem neměl dělat. Když ukázala svou kartu, pochopil jsem, jak mne převezla.
Měla dvojku. Kdybych držel hubu, prohrála by a tričko by bylo dole. Takhle jsem
místo toho já prohrál kalhoty.

Licitování mi tedy moc nešlo. Milanovi také ne, možná ze stejného důvodu. Ale
zato suverénně nejlepší byla Jindřiška. Od zavedení nového pravidla ne a ne
prohrát. Tričko na ní drželo jako přilepené. Já i Milan jsme se pokoušeli ji
porazit, aby si ho musela konečně sundat, ale vždycky nás nějak převezla. Navíc
nám to začala oplácet. Jednu chvíli například vsadila na vítězství Milana. Vyšlo
jí to, měl krále, ale ona měla dámu. To znamená, že jí prohra vůbec nehrozila a
že se sázet nemusela. Kdyby se nevsadila, prohrála by Hanka, protože měla čtyřku,
a musela by obnažit prsa. Kvůli Jindřiščině zbytečné sázce ale prohrál Milan a
přišel o kalhoty. Nebo ta sázka nebyla zbytečná, ale naopak úmyslná? Nevím. To
se u Jindřišky nedalo odhadnout. V každém případě hra podle nových pravidel byla
opravdu zajímavá, jenže jinak, než jsem si původně myslel.

Pak konečně prohrála Hanka a musela si svléct něco dalšího. Už jí ale zbývaly
jen kalhotky a podprsenka. Nastalo pro ni těžké rozhodování, který kousek je pro
ni méně důležitý. Podle mne na tom nezáleželo, protože za chvíli bude muset
stejně odložit i ten druhý kousek, ale Hanka váhala a váhala. Na chvíli vzala do
rukou podprsenku, bezradně se rozhlédla kolem sebe, pak se zase rozhodla jinak a
sáhla si na kalhotky, podívala se na nás, zaváhala, vrátila se k podprsence, a
zase nic.

“Neměli bysme jí nějak poradit?” navrhl jsem.

“Asi ano!” ochotně souhlasil Milan. “Ale kdo? A jak?”

“Třeba ten, kdo zvítězil. Z vítězství zatím žádná výhoda neplynula. Co kdyby
vítěz určoval, co má ta poražená udělat?”

Nápad se líbil. Milanovi stoprocentně, o sobě se zmiňovat nemusím, a Jindřiška
byla vítězka, takže jí vyhovoval také. Hanka už tak nadšená nebyla, ale zcela
demokraticky jsme ji přehlasovali.

Jindřiška se zkoumavě podívala na nás, v očích se jí objevili čertíci, a
rozhodla, že Hanka si musí sundat kalhotky.

No, nezastřelili jsme ji za to. Byla vítězka, měla na to právo, a vymyslel jsem
to já. Na Hančina prsa jsme si museli ještě chvíli počkat. Nepochyboval jsem, že
to moc dlouho trvat nebude. Kromě toho by mne stejně víc zajímaly ty Jindřiščiny.
To bysme ji ale museli párkrát porazit, a to nám nějak nešlo. Přehrát Jindřiščin
poker-face a její sázky se ukazovalo jako veliký problém.

Museli jsme si ale počkat hodně dlouho i na Hančina prsa. Měli jsme prostě smůlu.
Hanka ne a ne prohrát, zato já s Milanem prohrávali v jednom kuse. Už jsem byl
jen ve slipech. Milan byl na tom jen o trochu lépe, jemu vítězky dovolily
ponechat si kromě slipů i levou ponožku. Pak se to už ale stalo. Hanka prohrála
a podprsenka musela pryč. Prsa se jí vykulila ven v plné kráse, a Hanka si je
rychle zakryla rukama. Neprotestovali jsme. Věděli jsme, že to dlouho nevydrží.
Hra pokračovala a Hanka bude potřebovat ruce na hru. Musela vzít kartu a podívat
se na ni. Pokusila se sice zakrývat si prsa jednou rukou, ale na to je měla moc
veliké. Do jedné ruky se jí nevešly. Vyklouzly jí z ruky a vykulily se jí do
šířky mnohem krásněji než kdyby si s nimi nedělala nic. Byly to krásné okrouhlé
kozy, pěkně plné, pevné, nádherně vytvarované. Až jsem se podivil, proč vlastně
Hanka nosí podprsenku. Určitě ji nepotřebovala, Její prsa sama udržovala tak
perfektní tvar, jaký jim žádná podprsenka nemohla dát. Na prsou měla veliké
nalité bradavky, které teď netísněny v podprsence trčely nepoddajně kupředu jako
nějaká kopí. Přiznávám, že mne ty prsa trochu překvapily. I když už tvar a obsah
podprsenky hodně napovídal a sliboval, přesto takovou parádu jsem nečekal.

A pak přišla moje chvíle. Vyhrál jsem, a tím, kdo prohrál, byla zase Hanka. Jako
vítěz bych jí měl určit, co si má svléct teď. Jenže ona už byla nadobro nahá,
neměla už na sobě vůbec nic. Na okamžik jsem nevěděl, co mám dělat.

“Budeš jí muset poručit něco jiného.” ušklíbl se Milan. “Svléknout už si nemá co!”

“Pravidla jsme doplnili už dvakrát, proč bysme je nemohli doplnit i potřetí?”
souhlasila Jindřiška. “Přece tuhle hru neskončíme takhle předčasně?!”

“Tak pověz, co bysis od Hanky přál nejvíc, když ji tak vidíš?” pobízel mne Milan.

Věděl jsem, co bych si přál. Nejen ji vidět, ale také se jí dotýkat. Teď mne
Hanka jako vítěze musela poslechnout.

“Krása se má vnímat všemi smysly.” řekl jsem. “Očima jsem Hanku viděl. Ještě
jsem ji ale nedržel v rukou!”

Hanka se musela postavit přede mne, zvednout ruce nad hlavu, a já ji zezadu
objal rukama. Hanka napjala všechny svaly v těle a zadržela dech. Tím se její
tělo stalo na omak ještě půvabnější. Bylo teď krásně pevné, ztvrdlo, takže jeho
tvary mi teď neuhýbaly pod rukama a daly se nahmatat mnohem lépe. Přejel jsem jí
zlehka dlaněmi po trupu od pěkně klenutého hrudníku přes proláklinu tenkého pasu
až na širokánské boky. Otočil jsem si ji bokem k sobě, levou rukou ji pohladil
po oblých bocháncích hýždí a pravou po silných stehnech. Pak jsem jí zajel rukou
lehce i mezi stehna. Hanka sice stahovala kolena k sobě, ale i tak měla mezi
stehny dostatek místa. Její hebká a přitom pevná stehna mne hřála do dlaně i do
hřbetu ruky. Pomalu jsem posunoval ruku mezi stehny výš, až na doraz. Vchod do
Hančina těla byl pevně uzavřený a zcela suchý. Nic jiného jsem ani nečekal,
dohoda o erotice ze začátku hry stále platila, a ani samotné erotiky ještě moc
nebylo. Proto mne to ani moc nepřekvapilo, natož abych byl nějak zklamaný. Na to
všechno byl ještě čas. Zatím jsem Hanku jen párkrát lehce pošimral prsty na
bráně a posunul jsem jí ruku po těle výš. Pravou rukou po pevně napjatém bříšku
až na mírně vystupující hrudní koš, levou rukou po zádech údolím páteře až k
lopatkám. Pohladil jsem ji po okraji hrudníku a přejel prsty po dolní straně
prsou. Z profilu jsem viděl její tvář a najednou mne napadlo, že právě takhle z
profilu jsem ji dole uviděl poprvé, a že by mne v té chvíli rozhodně ani ve snu
nepomyslel, že už za pár hodin ji nejen uvidím celou nahou, ale ještě jí budu to
nahé tělo ohmatávat.

Přejel jsem jí rukou po vyklenutém ňadru odspoda až nahoru. Prsní bradavka mi
projela dlaní tuhá málem jako nějaký kamínek. Pohladil jsem Hanku ještě i přes
druhé ňadro. I na něm měla bradavku stejně nepoddajnou. Neuhnula mi pod rukou
skoro ani o kousek, spíš jsem uhnul já jí a poskytl jí v dlani místo, kterého se
tak tvrdě domáhala. Pak jsem si otočil Hanku zase zády k sobě, abych si mohl s
jejími ňadry pohrát oběma rukama. Každá moje ruka měla přece právo na své
vlastní ňadro! Přitáhl jsem si Hanku blíž k sobě a opřel si ji zády o hruď a
břicho, abych její hřejivé hebké tělo cítil lépe a více částmi těla než jen
rukama. Vzal jsem Hančina ňadra do dlaní a sevřel je prsty trochu silněji.
Nebyla tak měkká jako jiná ňadra, která jsem už kdy v rukou držel. Byla trochu
tužší, jak se ostatně i dalo čekat u ňader, která se na ženské hrudi tyčí tak
pevně a drží svůj tvar samy i bez podprsenky. Prohnětl jsem Hance prsa jemně do
hloubky, vyzkoušel jsem jí mezi prsty tuhost a nepoddajnost jejích bradavek,
vyzkoušel jsem si i pružnost, s jakou se její ňadra vrací do původního tvaru,
když je zmačkám v dlani jako kus papíru a pak zase pustím. Byla to opravdu
perfektní ňadra. Hladil jsem je dlaněmi, přejížděl po nich rukama a stále znova
se přesvědčoval, jak jsou dokonale oblé a pevně nalité. Nemohl jsem se jich
nabažit. Chvílemi jsem zajel Hance rukama i na jiné části těla. Na ramena s
pěkně vyrýsovanými svaly napjatými tím, že držela ruce nad hlavou. Na krásný
stvol krku, na to dlouhé hrdlo, které Hance zřetelně vystoupilo, když před mou
postupující rukou zaklonila hlavu dozadu. Stále jsem se ale musel vracet rukama
k jejím ňadrům, které byly tak půvabné, že se to ani popsat nedá.

Nebyl jsem sám, kdo byl toho názoru. Koutkem oka jsem zahlédl, že Milanovi se
vpředu nějak podezřele napínají slipy. Pohled na mne s Hankou byl asi dost
nebezpečný. Ostatně i já jsem najednou měl dojem, že jsou mi slipy nějak malé.
Přitom jsem si je dnes do ničeho nenamočil, aby se mi na těle srazily. Byl
prostě nejvyšší čas skončit a vrátit se ke hře a ke kartám.

Hra pokračovala. V následujícím kole prohrál Milan a musel svléhnout levou
ponožku. A pak se v příštím kole stalo něco neuvěřitelného. Jindřiška prohrála!
Nevím, jestli ji tak pobavila Milanova ponožka, že přestala dávat pozor, ale
naprosto nečekaně prohrála svoji sázku na vítěze. Byla tak překvapená, že se
nemohla ani pohnout, a tvářila se tak vyděšeně, jako kdyby přicházel konec světa.
Přitom přicházel jen konec jejího trička. Jindřiška musela ukázat další kousek
svého těla.

Jistěže jsem si nedělal naděje, že bych už teď uviděl její impozantní prsa nahá.
Bylo mi jasné, že tak mohutná prsa musí pod tričkem držet nějaká podprsenka.
Ovšem to, co se vynořilo pod tričkem, předčilo všechna naše očekávání. To nebyla
podprsenka, to bylo spíš menší bolerko bez rukávů, pod prsy pevně přiléhající k
tělu, ale zato nahoře obrovsky přeplněné. Nad prsy žádná tenká ramínka, ale
pěkně široké popruhy přes ramena. Samozřejmě: pořádná prsa potřebují pořádnou
podprsenku. Mohutnost té podprsenky ovšem podněcovala naši fantazii. Jestliže
Jindřiščina prsa vyžadují něco takového, pak určitě uvidíme světový rekord, až
Jindřiška tuhle lodní plachtu ze sebe sundá.

Na to si ovšem budeme muset ještě počkat. V dalším kole jsem sice vyhrál, ale
nad Milanem. Co s ním? Milanovo tělo mne nezajímalo. Neměl jsem na výběr ani to,
co mu poručit. Měl na sobě už jen slipy.

Navíc měl smůlu. V další hře prohrál zase. Tentokrát byla vítězkou Jindřiška.
Měla toho na výběr ještě méně než já. Milan už neměl na sobě nic. Jindřiška
musela vymyslet něco jiného. Chvíli na něj přemýšlivě hleděla a pak rozhodla.

“Svaž si nohy!” poručila mu.

“Cože?” podivil se Milan, jakoby nerozuměl. “Proč?”

“Protožes prohrál!” usmála se Jindřiška. “A já to po tobě chci! Na takových
pravidlech jsme se přece dohodli!”

“No dobře, ale…”

“Do erotiky patří všechno možné.” pokrčila rameny Jindřiška. “Proč bysme nemohli
zkusit i tohle?”

“Ale já jsem nic takového ještě nikdy nedělal!”

“Fajn. Tak to bude poprvé. Všechno dělá člověk někdy poprvé. Příště už nebudeš
tak nezkušený!”

“A jak se to dělá?” prozradil Milan svoji nezkušenost.

“Jednoduše. Odepneš si opasek od kalhot, zkřížíš nohy kotníky k sobě, opaskem si
je omotáš dvakrát nebo třikrát, podle toho, jak ti to vyjde, a zapneš přezku.”

“A co z toho budu mít?”

“Ty nic. Zato my z toho budeme mít zábavu. Svázaný člověk vypadá a chová se
úplně jinak než volný. A o to přece v erotice jde. Poznávat stále něco nového,
něco neobvyklého. Člověk se svázanýma nohama není moc obvyklý, to snad uznáš!”

Milan si tedy začal omotávat kotníky řemenem.

“Pořádně si to utáhni!” napomínala ho Jindřiška. “Máš ten řemen dost dlouhý, to
musíš dokázat omotat natřikrát!”

Milan měl trošku bříško, takže mu opasek vyšel opravdu natřikrát. Natáhl pak
nohy se zkříženými spoutanými kotníky daleko před sebe a chvíli si je prohlížel.
Pohyboval koleny a chodidly a zkoušel, co všechno mu utažený opasek dovolí.
Všichni jsme chvíli se zájmem přihlíželi, jak si vede a co to s ním udělalo.
Snášel to vcelku dobře. Skrčoval nohy a zase je natahoval, ale o moc víc s nimi
dělat nemohl. Když nám předvedl už všechno, čeho byl nohama schopen, pokračovai
jsme ve hře. Milan musel přestat zabývat se svýma nohama a musel se přidat.

Tentokrát to nebyla moc dobrá hra. Prohrál jsem a musel jsem stáhnout slipy.
Stanul jsem před ženskými v plné kráse, kterou mi příroda nědělila, a ony to
uvítaly potleskem a jásotem. Tehdy jsem si myslel, že je to pocta mé kráse, ale
dnes si myslím, že to bylo spíš proto, že už nám oběma s Milanem nezůstalo na
těle nic – tedy kromě Milanova řemenu na kotnících, zatímco Jindřišce ještě
zbývala podprsenka i s kalhotkami.

A ženské vítězily dál. Tentokrát to byla Hanka a pech padl zase na Milana. Ten
měl opravdu smůlu. Zase byl vydaný napospas nějaké vítězce a tomu, co si usmyslí
mu poručit.

Jenže Hance nápady chyběly. Koukala na Milana a bezradně mlčela. Musela jí
napovědět Jindřiška.

“Ať si uklidí ty svoje hadry, co ze sebe stáhl! Proč se tady máme pořád dívat na
ten jeho binec?”

“Jak si to má uklidit, když má spoutané nohy?” nechápala Hanka.

“To je snad jeho problém, jak to udělá! To my nemusíme vědět. Však on nám to
ukáže, jak se to dělá, a my se podíváme a pak už to budeme vědět. – Kdyby neměl
ty nohy spoutané, tak by to nic nebylo. Takhle to bude mnohem zajímavější. –
Když si chceš vychutnat spoutaného chlapa, tak ho musíš přimět dělat něco, při
čem mu budou ty pouta co nejvíc překážet!”

Milan se tedy postavil na nohy, zapotácel se a zamával rukama kolem sebe. Chvíli
se učil udržet rovnováhu na spoutaných nohou a my se zájmem přihlíželi. Pak
začal opatrně sbírat součásti svého oblečení.

“Kravatu si tady nech!” přikázala mu Jindřiška. “Tou ti pak svážu ruce, až zase
prohraješ. – A ponožky si tady nech taky.” dodala.

“Na co?” zeptal se s mírnými obavami Milan.

“To ti teď říkat nebudu.” usmála se Jindřiška. “To by nebylo překvapení.”

Konečně měl Milan v náručí všechno a chtěl vykročit. Nějak zapomněl, že se
svázanýma nohama nemůže normálně kráčet, a jen tak-tak že se nezřítil na zem.
Pár věcí ale poztrácel a musel je znova posbírat. Pak se pokusil poskočit na
spoutaných nohou o kousek kupředu. Podařilo se mu to, ale jen o pár centimetrů.
Nic jiného ovšem dělat nemohl, tak pokračoval podobnými skoky opatrně dál.
Prohýbal se při tom celým tělem na všechny strany jako housenka, aby udržel
rovnováhu. Byla to podívaná, jaká se hned tak nevidí. Jindřiška měla pravdu.
Tohle bylo skutečně mnohem zajímavější než když s těma spoutanýma nohama jen tak
nehybně seděl na místě. Hance i Jindřišce zářily oči nadšením.

Milan zmizel za dveřmi a po chvilce se objevil už bez nákladu, s rukama volnýma.
Všiml si pohedu těch dvou a pokusil se poskakovat elegantněji. Předváděl se před
ženskými, usmíval se na ně a zapomněl, co má s nohama. Najednou zamával rukama
jako startující kachna a zřítil se na zem jako žok. Pokusil se sice vstát, ale
zjistil, že na holé zemi to nebude tak jednoduché. Ženské se rozchechtaly, jak
se na zemi neobratně vzpínal do výšky a padal zpět, protože se na spoutaných
nohou neudržel. Nakonec musel dolézt zpátky po zemi tak podivným způsobem, jakým
určitě ještě nikdy nikam nelezl. Chtělo by se říct, že lezl po čtyřech, ale bylo
to spíš po třech. Natahoval se kupředu jako píďalka a nepopsatelným způsobem
tělem nadskakoval, když musel posunot obě nohy současně pod sebou o kousek vpřed.

Když se ženské dosyta vychechtaly, hra mohla pokračovat. Karta se obrátila, a
tentokrát Hanka prohrála. Tím, kdo Hanku vyhrál, jsem byl já. Ani uvěřit jsem
tomu nemohl. Už podruhé za tak krátkou chvilku jsem mohl rozhodovat, co se s ní
stane.

Mohl jsem si vymyslet cokoliv, ale ty svázané nohy se mi zdály nejlepší. Ovšem
ne tak, aby si to udělala sama. Hanka měla krásné dlouhé nohy, kterých bude
radost se dotýkat a prohlédnout si je pěkně zblízka. Svážu jí je sám, vlastníma
rukama.

Hanka mi jen musela vydat jednu svou punčochu a natáhnout nohy před sebe.
Přiklekl jsem k nim a vzal jejich kotníky do rukou. Kůže na nich byla krásně
jemná, držely se velice příjemně. Položil jsem Hance kotníky nohou křížem přes
sebe a omotal kolem nich punčochu. Hanka zahýbala chodidly a napjala lýtka.
Punčochu na kotnících si tím trochu uvolnila. To jsem jí ovšem nemínil trpět.
Kousek punčochy jsem odvinul a pořádně ji utáhl. Podařilo se mi omotat ji Hance
kolem kotníků ještě jednou navíc. Hanka ohnula prsty na nohou a napjala i stehna.
Nic se nestalo. Utažená punčocha držela beze změny. Zavázal jsem ji na uzel a
přejel jsem dlaní Hance po napjatých lýtkách, pohladil jsem jí kolena a sáhl
jsem jí i na napjatá stehna. Byly to nádherné nohy, a svázání jim nijak na kráse
neubralo. Hanka nohy pomalu uvolnila a podívala se, co jsem jí s nimi udělal.
Ještě jsem jí stiskl rukou uvolněné lýtko, jen tak ze zvědavosti, jak ho má
pevné a tuhé. Hanka znovu zapracovala chodidly a její lýtko se mi v dlani
pohnulo, protáhlo, ztvrdlo a změnilo tvar. Druhou rukou jsem pořád ještě na
poutech na jejích kotnících a tou jsem ucítil, jak se jí uvnitř pout napnuly
achilovky. Utažená punčocha je bez problémů udržela. Tím jsem byl hotov a vrátil
jsem se na své místo.

Bohové hazardu mi nepřáli. V další hře jsem prohrál a o mém osudu rozhodoval
tentokrát Milan.

“Tak dělej!” pochechtával se škodolibě. “Dej si nožičky pěkně k sobě a svazuj!”

Nechtělo se mi. Představa, že se tady budu potácet se svázanýma nohama jako
Milan, mne vůbec nelákala. Nebylo ale vyhnutí. Hra je hra. Ale tak jednoduché to
se mnou mít nebudou.

“Nemám čím. Já nenosím na kalhotách opasek.” prohlásil jsem s pocitem vítěze. “Ani
punčochy nenosím!”

“To nevadí.” pomohla Milanovi Jindřiška. “Měls přece košili. Dej si ji pod lýtka,
rukávy si omotej kolem kotníků a zavaž na uzel.”

“A jestli to neumíš, já to s radostí udělám za tebe!” nabídl se přeochotně Milan
a prudce se vymrštil do vzduchu. Zapomněl totiž, že sám už má nohy spoutané,
takže se mu nepodařilo vstát, jak mínil, a místo toho se málem zřítil na zem.
Hanka vyprskla smíchy, Jindřiška se jen tak-tak udržela. Milan se tedy opatrně
převalil směrem ke mně a s gustem mi nohy svázal podle Jindřiščina návodu. Pak
se zase překulil zpátky. Bylo vidět, jak moc mu při tom svázané nohy překážejí.
Jindřiška měla pravdu. Všechny jeho pohyby byly skutečně hodně neobvyklé. Určitě
jsem ještě nikdy neviděl nikoho přemísťovat se takovým způsobem.

Okamžitě jsem to ovšem pocítil také. Svázané nohy se mi připomínaly při každém
pohybu. Jsem zvyklý sedět se zkříženýma nohama, a to jsem teď nemohl. Vlastně
jsem se teď nemohl žádným normálním způsobem pohodlně posadit. Poznal jsem, že
mám jen jedinou možnost: svázané nohy natáhnout do délky přímo před sebe tak,
jak to už udělal Milan i Hanka. Teď už jsem věděl, proč to dělají. Moc pohodlně
se tak sice nedá sedět, ale jiná možnost asi neexistuje.

Ostatně, bohové karbanu byli spravedliví. Hned nato Milan prohrál. Zase se stal
obětí Jindřiščiny škodolibosti, která na něj vsadila jako na vítěze. Nemusela to
udělat, měla dobrou kartu a neprohrála by, ale udělala to a vyhrála.

“Tak sem dej kravatu a nastav ruce!” řekla s neskrývaným potěšením. Elegantně
vstala, s kočičí plavností došla k Milanovi, přímo provokativně nám předváděla,
že má nohy úplně volné a co všechno s nimi může dělat. Téměř tančila, když
přebírala od Milana jeho kravatu, kterou jí podával. Když jí pak nastavil ruce
ke svázání, srovnala mu paže podle svých představ, beze slova a bez okolků ho
popadla za ruce, překřížila mu předloktí a přiložila mu je zápěstími k sobě. Já
ale nespouštěl oči z jejích prsou, které se jí teď v předklonu znatelně zvětšily
a napínaly to její bolerko ještě víc. V koutku duše jsem doufal, že jí aspoň
trošku vylezou vrškem ven, ale nedočkal jsem se. Kdy už konečně Jindřiška
prohraje a bude muset to bolerko sundat?! To bylo děsné, jak jí přeje štěstí.
Zatím jsem si mohl jen představovat, jak asi vypadá ta nádhera, kterou bolerko
ukrývá. Jindřiška zatím Milanovi omotala zápěstí kravatou a svázala mu je k sobě
dohromady. Trochu mu zalomcovala předloktími na zkoušku, jak pevně mu drží
zápěstí pohromadě, a pak se tou svou plavnou kočičí chůzí na volných nohou
spokojeně vrátila zpět na své místo.

Milan si překvapeně prohlížel svá svázaná zápěstí, jakoby nechápal, co se mu to
stalo. Zkoušel pohnout rukama, natahoval prsty, zvedal paže vzhůru a zase je
pokládal na kolena.

“Jak teď budu hrát?” zeptal se.

“To jsem taky zvědavá.” usmála se Jindřiška. “To už je tvůj problém, jak se s
tím vypořádáš. Určitě to bude zajímavé, a já se na to ráda budu dívat.
Nepochybuju, že se mi to bude líbit.”

Milan neobratně natáhl svázané paže před sebe, těžkopádně uchopil do jedné ruky
kartu, přitáhl si ji, a pak poznal, že se svázanými zápěstími nemůže otočit ruku
tak, aby se na kartu mohl podívat. Chvíli se marně pokoušel udělat něco rukama,
opatrně si přendával kartu z jedné ruky do druhé, ale neuviděl nic. Pak začal
kroutit celým tělem, nakláněl hlavu, zvedal ramena, zkoušel všechny možné polohy
svázaných paží i trupu, cloumal s kravatou na zápěstích, pomáhal si i svázanýma
nohama. Čekal jsem, kdy udělá v poutech stojku nebo aspoň kotrmelec. Jindřiška
nadšeně pozorovala jeho prostocviky. Když konečně zahlédl, co drží v ruce, a
uklidnil se, dokonce mu zatleskala. I Hanka se jeho výkonem viditelně bavila.

Tahle hra vypadala nadějně. Dostal jsem nádhernou kartu a byl jsem si jistý
vítězstvím. Už jsem si představoval, co udělám tomu či té, která prohraje. Moc
jsem si přál, aby to byla Jindřiška a aby už konečně musela ukázat prsa. Jenže
Jindřiška najednou vsadila na mé vítězství, a byl jsem nahraný. Přitom zase
vsadila úplně zbytečně, jen ze zlomyslnosti. Nebyla na tom tak špatně, s tou
svojí kartou by neprohrála. Teď byla vítězkou a měla mne v hrsti.

“Tys měl taky kravatu, že?” zeptala se mne skoro výsměšně. “Tak mi ji najdi a
nachystej si ruce!”

“Jak to?” podivil jsem se. “Podle pořadí bych přece měl uklízet své věci jako
Milan!”

“Podle jakého pořadí?” podivila se Jindřiška. “Žádné pořadí jsme si přece
nedohodli! Prohráls, a co ti udělám, to záleží jenom na mně jako vítězce! Jenom
na tom, co se mi zachce! Ty věci si uklidíš až pak. Až prohraješ příště. A budeš
si je uklízet svázanýma rukama!” triumfovala.

Co se dalo dělat. Podal jsem jí kravatu a nastavil ruce jako Milan. To se jí ale
nelíbilo.

“Dej si je za záda!” přikázala mi.

“Jak to?” zaprotestoval jsem znova. “Milan je má svázané vpředu!”

“Jenže ty nejsi Milan!” usmála se na mne Jindřiška. “Ruce svázané vpředu jsem už
viděla. Ty je budeš mít svázané vzadu! Abysme viděli zas něco jiného!”

Rezignovaně jsem dal ruce za záda. Tím padla moje naděje, že až se mi bude
Jindřiška sklánět k rukám a svazovat mi je, podaří se mi podívat se jí do
výstřihu a třeba tam něco zahlédnout. Teď mne Jindřiška obešla, zmizela mi za
zády a já jen cítil dotyky jejích rukou na svých předloktích. Byly to sice
příjemné dotyky, když mi Jindřiška rovnala paže do správné polohy, ale já
přecejenom počítal s něčím trochu jiným. Co se dá dělat. Soustředil jsem se tedy
aspoň na dotyky jejích rukou. Jindřiška měla ruce trochu silnější a dotýkala se
mne dost energicky. Představoval jsem si, jaké by to asi bylo, kdyby se takhle
energicky dotýkala i jiné části mého těla. Té, kterou nemám vzadu. Pak mi ale
obě zápěstí tvrdě sevřela utažená kravata, a to už tak něžné nebylo. Držel jsem
dál a čekal na další něžný dotyk, ale žádný už nepřišel. Místo toho se Jindřiška
vrátila na své místo, a mně zůstaly ruce dál uvězněné za zády. A také zůstával
neutuchající a neslábnoucí tlak do nepříjemně sevřených a stisknutých zápěstí.
Pokusil jsem se podívat se na své ruce, ale ani jsem je nezahlédl, na rozdíl od
Milana, který si své svázané ruce prohlížel ještě pořád. Rychle jsem také poznal,
jak moc mi budou ty svázané ruce vadit. Ještě dřív, než Jindřiška dosedla na své
místo, jsem si chtěl prohrábnout vlasy, které mi padaly do čela. Nemohl jsem.
Hned poté mne začalo něco svrbět v obličeji. Zase jsem s tím nemohl nic udělat.
Trochu závistivě jsem hleděl na Milana, který mohl. Sice ho to stálo hodně úsilí,
ale on si svýma rukama dosáhl na hlavu nebo do obličeje. Já ne. A ještě něco
jsem nemohl.

“Jak mám hrát?” zeptal jsem se. “Rukama teď nemůžu!”

“Stačí říct! Podívej, jak je to snadné!” nabídla se přeochotně Jindřiška.
Postavila přede mne skleničku, vzala kartu, která patřila mně, a opřela ji o
skleničku tak, abych na ni viděl. Udělala to tak, že sama určitě ani na okamžik
nezahlédla, jaká karta to je. Tím jsem si jistý, na to jsem si dával pozor, a
všichni ostatní asi se mnou.

Důkazem mohlo být i to, že jsem dostal nejlepší kartu a Jindřiška si na mé
vítězství nevsadila a nesebrala mi ho tím. Jen mne mrzelo, že neprohrála.
Strašně rád bych jí poručil, aby si už konečně sundala to bolerko. Kdyby si
Jindřiška vsadila na kohokoliv jiného, byla by v tom a nemohla by už před námi
nic skrývat. Mohli jsme si ji už prohlížet a vychutnávat podle libosti. Jenže
Jindřiška tentokrát nevsadila na nikoho, a tak prohrála místo ní Hanka. Nevadí.
Ta je také hezká, také je na ní co ke koukání. I k ohmatávání. Na to teď ovšem
musím zapomenout. Se svázanýma rukama si ji znova neosahám. Co se dá dělat. Tak
si ji aspoň pořádně prohlédnu. Milan už tady prováděl jakési prostocviky, které
mne ale nijak nevzrušovaly. Kdyby je ale předváděla Hanka… A tak jsem jí
přikázal, aby obešla celou místnost kolem nás. Se svázanýma nohama, které stále
ještě ode mne měla, to bude určitě zajímavá podívaná.

Hanka se tedy postavila na nohy, zamávala rukama jako větrný mlýn a honem si
zase sedla. Pak se postavila znovu, jednou rukou se přidržovala stolku, druhou
mávala kolem sebe a snažila se udržet rovnováhu. Moc jí to nešlo. Když si trochu
zvykla, pustila se stolu a kromě mávání rukama se začala ještě celým tělem
prohýbat všemi směry. Nakonec to ale vzdala a znova se chytila stolku. Poznala
asi, že bez držení to nedokáže. Jednou rukou se tedy přidržela stolku, druhou se
opřela o Milanovo tělo a opatrně poskočila svázanýma nohama o kousek kupředu.
Pak už se musela oběma rukama opírat jen o Milana, protože její cesta vedla
kolem něho, a stolek už neměla v dosahu. Skláněla se nad ním, ručkovala po jeho
těle a drobnými poskoky postupovala směrem ke mně. Krásně pracovala celým tělem,
přikrčovala se, vzpínala se, všechno na jejím těle jen hrálo. Takhle se
pohybující nahé ženské tělo jsem ještě nikdy neviděl. Při každém poskoku jí prsa
poskočila také a velice nezvyklým způsobem se jí pohupovaly.

A pak jsem přišel na řadu já. Teď se musela opírat o moje tělo a přidržovat se
ho. Natočil jsem se tak, abych byl natažený celou délkou těla ve směru jejího
postupu, aby se o mne opírala co nejdelší dobu. Teď zase osahávala ona mne, a
musela mne osahávat po celé délce těla pečlivě místečko vedle místečka, protože
postupovala skutečně jen kratinkými skoky. Teď jsem si ji mohl prohlížet z
nejtěsnější blízkosti. Byla těsně vedle mne a nemohla se ode mne vzdálit. Její
poskakující a pohupující se prsa s trčícími bradavkami jsem měl téměř přímo před
očima. Mohl jsem si na nich prohlížet všechny detaily z nejtěsnější blízkosti.
Jen jsem si na ně nemohl sáhnout. To, co mi Jindřiška provedla s rukama, to bylo
něco příšerného. Zrovna v takovéhle chvíli mít ruce bezmocně uvězněné kdesi, kde
mi nejsou vůbec nic platné! Budu muset na tu Jindřišku něco vymyslet. Takhle to
dál nejde. Sama prsa neukáže, a mně navíc úplně zbytečně znemožní, abych si
sáhnul aspoň na ty Hančiny. Jak to dělá, že nikdy neprohraje? Že ty sázky
vždycky vyhraje? Jak já k tomu přijdu, že tady mám před očima takovou nádheru a
nemohu se jí ani dotknout?!

Sledoval jsem Hanku, bohužel jen očima, jak se ode mne vzdaluje a osahává teď
při tom Jindřiščino tělo. Vida, ona může, a já jsem se Jindřiščina těla ještě
ani nedotkl. Natožpak jejích prsů.

Hanka udýchaně padla na své místo a hra mohla pokračovat. A pak se stalo něco
neuvěřitelného. Jindřiška prohrála! Vsadila na vítězství Hanky a spletla se!
Podle karet jsem měl vyhrát já a prohrát Milan. Jindřiščina nepovedená sázka to
ovšem změnila. Teď vyhrála Hanka a prohrála Jindřiška! Jindřiščino
nepřekonatelné bolerko půjde dolů! Konečně se mi splní, po čem tak dlouho toužím.
Konečně uvidím Jindřiščina obnažená prsa, ničím nezakrytá!!!

Jenže Hanka mne krutě zklamala. Takový podraz jsem od ní opravdu nečekal.

“Rozvaž mně nohy!” přikázala Jindřišce.

Ani jsem nemohl uvěřit vlastním uším. Takovou šanci Hanka promarnila! Nevěřícíma
očima jsem přihlížel, jak Jindřiška, stále v tom svém bolerku, přiklekla k
Hančiným nohám a začala rýpat do mého uzlu, který jsem tam Hance udělal. Prsa jí
zase napínala bolerko k prasknutí, viděl jsem, že se všemožně snaží dostat se z
něj ven. Jindřiška dokonce musela na chvilku přerušit rozvazování a trošku si
prsa v bolerku upravit. Pokoušel jsem se při té příležitosti aspoň kousek z nich
zahlédnout, ale Jindřiška si hlídala svá prsa jako pes kost a nepřipustila, aby
z nich byl vidět sebemenší kousíček. Dokončila rozvazování a vrátila se na své
místo. Z jejích prsou jsem neuviděl nic. Hanka si lehce hladila dlaněmi
osvobozené kotníky a prohlížela si je. Naprázdno zacvičila chodidly a prsty u
nohou a zdálo se, že je s přejímací prohlídkou svých osvobozených nohou
spokojena.

A pak Jindřiška zase vyhrála, a zase sázkou. Tentokrát se stal její obětí Milan.
Už to začínalo být trochu jednotvárné, jak často Jindřiška vyhrávala. S těmi
sázkami to nějak uměla. Místo abysme se kochali pohledem na její obnažená prsa,
jeden po druhém jsme končili v poutech, a Jindřiška byla stále volná a stále s
prsy zabalenými. Bude potřeba s tím něco udělat. Přijít na to, jak to s těmi
sázkami dělá.

“Tak kdepak máš ty ponožky?” s neskrývaným potěšením se zeptala Jindřiška Milana.
Sebrala Milanovy ponožky, přičichla k nim a udělala z nich úhledný balíček.
Spoutaný Milan ji sledoval s rostoucími obavami.

“Otevři pusinku! Dostaneš do ní roubík!” s úsměvem sdělila Milanovi a nastrčila
mu ponožkový balíček před obličej.

“Ne!!!” s neskrývaným děsem vykřikl Milan a křečovitě zaťal zuby. Vytřeštěnýma
očima sledoval balíček v Jindřiščině ruce a pobavený úsměv v Jindřiščině tváři,
a svázanýma rukama si zakryl obličej.

“Ne?” ironicky se podivila Jindřiška. “Pro tebe pravidla neplatí? Prohráls,
drahoušku, a já jsem vyhrála, takže já rozhoduju o tom, co ti udělám! Ne ty!”

“Ne! Tohle ne!” vykřikl Milan ještě jednou.

“Opravdu ne? – Tak dobře. Že jseš to ty…” přikývla shovívavě Jindřiška a
zamyslela se. “Tak pro tvou spokojenost, ale skutečně jen kvůli tvému blahu,
navrhuju ještě jeden doplněk pravidel. Dovoluje se jedno odmítnutí, ale skutečně
jen jedno v jedné hře. Místo odmítnutého rozhodnutí vítěz rozhodne nějak jinak,
a toto druhé rozhodnutí už nelze odmítnout. Souhlas?”

Milan ochotně přikyvoval na souhlas, nic jiného mu ani nezbývalo. Ani já, ani
Hanka jsme nic nenamítali, a tak byla novelizace pravidel přijata jednohlasně:
jedním hlasem – tím Milanovým.

“Tak se zvedej!” přikázala Jindřiška Milanovi hned po schválení. “Polož se tady
na zem! Posloužíš mi jako živá pohovka. Hubený nejsi, tak z tebe bude určitě
měkčí pohovka než ta židle, na které jsem seděla doposud!”

Milan se neobratně zvedl. Pouta na rukou a na nohou mu vydatně překážely při
každém pohybu. Svázanýma rukama se snažil chytat se všeho, co měl v dosahu. Na
zem se spíš svalil než sedl. Opatrně si lehl naznak, natáhl nohy a svázané ruce
složil na břiše.

“Ty ruce si dej za hlavu!” přikázala mu Jindřiška, a když poslechl, rozkročila
se nad ním a elegantně mu usedla na břicho. Milan vyhekl, Jindřiška z něj asi
vymáčkla všechen vzduch, co v sobě měl. Vymrštil ruce do vzduchu a bleskově
skrčil nohy. Jindřiška se usmála a pohodlně se opřela zády o stehna Milanových
skrčených nohou. Milan pod ní křečovitě napjal celé tělo a na krku mu naběhly
žíly. Jindřiška se mu na břiše mírně zavrtěla a líně jako kočka se mu na něm
rozvalila. Milanovi námahou vylézaly oči z důlků a Jindřiška se spokojeně
usmívala.

“Tak hrajeme, ne?” zeptala se ležérně a natáhla se pro svou kartu. Vzala i
Milanovu a znuděně ji strčila Milanovi do svázaných rukou, aby se na ni mohl
podívat.

“Tak mně napadlo, že když někdo něco odmítne, tak by za to měl splnit dvě jiná
rozhodnutí.” prohlásila Jindřiška najednou. “Aby těch odmítnutí nebylo zbytečně
moc. To by nemělo cenu. Aby si to odmítnutí každý napřed pořádně rozmyslel.”

S tím se dalo souhlasit. To už mne také napadlo, že příště už si nenechám nic
líbit a rovnou všechno odmítnu. Jenže kdyby to tak dělali všichni, bylo by po
zábavě. To, co udělala Jindřiška mně, to nebylo moc zajímavé, ale to, co dělala
ostatním, – toho by bylo škoda.

“Neboj se, brouku, po tobě už teď nic dalšího chtít nebudu!” usmála se Jindřiška
na Milana a popleskala ho po tváři. “Žádné pravidlo nemůže platit zpětně. Ty jsi
odmítl ještě předtím, než mne to napadlo. Kromě toho na tobě se sedí docela
dobře, takže tebe si budu šetřit!” dodala a rošťácky se mu zahoupala na břiše.
Milan tiše zaúpěl.

Uvědomil jsem si, že jsem na tom vlastně úplně stejně jako Milan. Až zase
prohraju, čeká mne určitě něco podobného. Musím přestat myslet na Jindřiščina
prsa a začít myslet na hru. Jindřiška zatím téměř vždycky poznala, kdy si stojím
na výhru, a svými sázkami mne vždycky o tu výhru připravila. Musím nasadit
pověstný poker-face, jinak velice rychle skončím příšerným způsobem. Milanovy
ponožky bych sice teď mohl také odmítnout, ale co by následovalo pak, jsem si
raději nechtěl ani představovat. Jindřiška přitvrzovala, to bylo jasné. Nesmím
se koukat Hance na nahá prsa, ale do obličeje. Je to sice nepředstavitelně těžké,
ale jinak to nejde. Musím uhodnout, co si vytáhla. Nesmím hádat, jakou krásu
ukrývá Jindřiška v bolerku, musím hádat, co drží v ruce. Moje karta nebyla ani
moc dobrá, ani moc špatná. Jakobych ale na okamžik zahlédl spokojené pousmání v
Jindřiščině tváři. – Že by? – Mám to risknout? – Ale ano! Jindřiška mlčela, tak
jsem vsadil na Jindřiščino vítězství. Doslova jsem vsadil všechno na jednu kartu.
Hlas se mi zachvěl, když jsem to říkal. Kdybych neměl ruce pevně svázané za zády,
asi by se mi třásly taky, a kdoví, jestli bych v nich svou kartu udržel.

Podařilo se! Sázka vyšla! Já vyhrál a Jindřiška prohrála! Poprvé jsem mohl o
Jindřišce rozhodovat, co se s ní stane!

Už-už jsem chtěl ze sebe vychrlit příkaz, aby si sundala bolerko a ukázala prsa.
V poslední chvíli mne ale napadlo: A co dál? Mám jí na ně jenom zírat? S rukama
svázanýma za zády? Nemohl bych jí na ně sáhnout ani špičkou prstu. Neměla by mi
napřed ty ruce rozvázat? Jenže pak už mi ty prsa neukáže! Budu mít ruce volné,
ale Jindřišce bolerko zůstane. Jistě, jen do té doby, než Jindřiška prohraje
podruhé. Pak bude muset bolerko sundat už bez milosti. Jenže co když do té doby
vyhraje a sváže mi ruce znova? To by pak tahle moje příležitost zůstala zbytečně
promarněná! Když jí teď přikážu obnažit prsa, tak je prostě uvidím, a to už mi
nikdo nevezme. Ovšem kdybych si je mohl prohlížet nejen očima, ale i rukama,
bylo by to mnohem lepší. Těžké dilema. Jak se rozhodnout? Ruce nebo prsa? Hleděl
jsem na Jindřišku, na její tělo, na její vyzývavá prsa uvězněná v bolerku,
škubal jsem za zády rukama uvězněnýma v kravatě, a nevěděl jsem, co mám
Jindřišce poručit.

Nakonec jsem se rozhodl pro ruce. Vlastní ruce jsou bližší než cizí prsa.
Osvobození prsou přijde na řadu až Jindřiška prohraje příště. Na to přece nemusí
prohrát jen se mnou, odhalit prsa jí může přikázat kdokoliv. Zato na moje
svázané ruce se kdokoliv jiný vykašle. O své ruce se musím postarat sám. Tak mi
Jindřiška musela osvobodit ruce, a bolerko jsem jí na těle ponechal. Prozatím.
Konečně jsem si mohl podrbat svrbící nos. Některé věci jsou prostě důležitější
než ženská prsa. Jindřiška se vrátila na své místo na Milanově těle i s bolerkem.
Milan, který se zatím stačil volně vydýchat, znovu ze všech sil napjal celé tělo,
aby na ně přijal Jindřiščinu váhu.

V příštím kole jsem zkusil svůj poker-face trochu vylepšit. Zkusil jsem se při
pohledu na svou kartu jakoby omylem lehce pousmát, i když ta karta nestála za
nic. Byl jsem na prohru, ale Hanka se na fintu chytila a vsadila na mé vítězství.
Tím prohrála a mně dopřála vítězství. Byl jsem jejím pánem, a ona musela
poslechnout. Byl jsem v pokušení přikázat jí, aby mi rozvázala nohy, ale pak
jsem usoudil, že tak hezká ženská se dá využít i jinak. Nohy počkají. Svázané
nohy mi zase tak moc nevadily. Napadlo mne něco lepšího. Přikázal jsem Hance,
aby mi nahonila ptáka. Když může přitvrzovat Jindřiška, tak já můžu taky. Jen
jsem se trochu obával, jestli Hanka podle pravidel neodmítne, ale naštěstí
nechtěla kazit zábavu. Přitulila se k mému klínu a začala si hrát s mým ptáčkem.
Položil jsem jí ruce na hlavu a na záda, abych cítil její pohyby a její snažení
nejen ptáčkem, ale i rukama. Pokusil jsem se roztáhnout nohy, protože mezi
stehny to mám nejraději. Svázané kotníky mi v tom sice hodně překážely, ale když
jsem trochu skrčil nohy, podařilo se mi odtáhnout kolena od sebe. Hanka rychle
sama pochopila, co od ní žádám. Zajela mi rukou mezi stehna a začala mne tam
hladit. Bylo to tak krásné, až mne to překvapilo. Hanka byla fantastická. Sice
mne vzrušuje každá žena, jejíž způsob opečovávání mého ptáčka ještě neznám, ale
Hanka to uměla mimořádně báječně. Anebo to bylo možná i tím, že jsem při tom
musel dost napínat stehna a vůbec se namáhat, abych udržel kolena roztažená
navzdory svázaným kotníkům. To jsem ještě nikdy v životě nemusel. Budu si to
muset ještě někdy vyzkoušet znova, abych zjistil, jestli na mne pouta mají
opravdu tak blahodárný vliv.

Ptáček mi utěšeně stoupal k výšinám, Hance přibývalo práce. Měla před sebou
stále vyšší a vyšší věž, kterou musela opečovávat po celé délce. Činila se
radost pohledět. Hlavně radost pocítit. Milan s Jindřiškou přihlíželi, ale to mi
nevadilo. Pak si Jindřiška na Milanově břiše poposedla a sáhla Milanovi mezi
nohy, jakoby jí tam najednou něco tlačilo do zad. Nebylo těžké uhodnout, co ji
tam tlačilo. Jindřiška si ale jen odsedla a nechala to být. Milan nevyhrál,
takže neměl nárok. Ruce měl svázané, takže ani sám si jimi nemohl pomoci. Mohl
se jen dívat, jak si užívá vítěz.

Chvíli jsem ještě nechal Hanku pracovat a pak jsem ji odstrčil. Nechtěl jsem
vystříknout už teď a připravit se tak o životní sílu na celý zbytek večera.
Kromě toho by to neodpovídalo dohodě o erotice, kterou jsme si stanovili ze
začátku. To byl ale ten nejmenší problém. Pravidla se změnila už několikrát. Až
přijde čas, změní se i tahle dohoda. Teď jsem ale ještě chtěl zůstat nadržený.

Můj poker-face s maximálně nenápadným pousmáním se náramně osvědčoval. V dalším
kole se na něj nachytala Jindřiška. Nejvyšší kartu měla nakonec Hanka, ale
Jindřiška vsadila na mne a tím Hance její výhru sebrala a dala ji mně. Sama tím
pochopitelně prohrála. Moje chvíle přišla. Ta vytoužená chvíle, o které jsem
snil celý večer, je tady! Jindřiška na mne hleděla poněkud s obavami, co si na
ni vymyslím.

“Sundej si to bolerko!” pronesl jsem vytoužený příkaz.

Jindřiška na chvilku zaváhala a pak zavrtěla hlavou.

“Ne.” prohlásila nejistě. “Odmítám.”

“Jak to?” nechápal jsem. “Jak – odmítáš? To přece nemůžeš!”

“Můžu.” pokrčila rameny Jindřiška. “Dohodli jsme si přece pravidlo, že můžu
odmítnout.”

To byla pravda, na to jsem zapomněl. Ale rychle jsem si vzpomněl.

“To ano.” uznal jsem. “Ale místo toho pak musíš splnit dva jiné příkazy, a ty už
nesmíš odmítnout. Je to tak?”

Jindřiška neochotně přikývla. Její pravidla se poprvé obracela proti ní.

“Tak mi rozvaž nohy!” poručil jsem jí první úkol.

Jindřiška poslechla celkem ochotně. Ruce měla překvapivě šikovné a měla asi i
slušnou sílu v prstech, takže utažený uzel uvolnila jako nic. Než jsem se nadál,
měl jsem nohy zase volné.

“A teď sem dej ruce!” poručil jsem jí pak a vzal do rukou vázanku.

Jindřiška se zatvářila trochu překvapeně, ale pochopila. Rezignovaně se otočila
ke mně zády a poslušně zapažila. Vzal jsem do rukou její zápěstí. Poprvé jsem se
tak dotkl rukama nějaké části jejího těla. Jindřiška odevzdaně držela. Zkřížil
jsem jí paže a zápěstí jsem jí nad otevřenými dlaněmi ovinul vázankou.
Jindřiščiny ruce se dobře svazovaly. Měla je dost veliké, takže je utaženou
kravatou určitě neprotáhne. Zápěstí měla silnější, takže nebylo potřeba je nijak
šetřit. Ona Jindřiška vůbec nebyla žádná pápěrka. Paže měla pěkně svalnaté,
musela mít možná i slušnou sílu. Musela se pořádně nadřít, než si takové svaly
cvičením vypěstovala. Vypadaly dobře, ale teď už jí na nic nebudou. Moje kravata
by stačila i na mnohem silnější svaly. Jindřiška ze všech sil napínala paže, asi
někde četla, že si tím pouta uvolní. O to víc jsem jí je mohl utáhnout bez obav,
že bych jí tím nějak ublížil. Na zápěstích jí pod kravatou vystupovaly tvrdé
napjaté šlachy, na předloktích jí námahou nabíhaly drobné modré žíly. Celé její
paže se všemi svaly napjatými vypadaly velice půvabně. Se zájmem jsem si je
prohlížel. Vlastně to bylo poprvé, co jsem si mohl Jindřiščino tělo prohlížet
takhle zblízka a podrobně. Měla pěkně vypracované celé tělo, nejen paže.
Jindřiška měla tělo trochu podsaditější, silnější, pevně stavěné. Škoda, že jsem
ho teď viděl jen zezadu. Obíhání a prohlížení jejího těla ze všech stran se ale
jaksi nehodilo ke svazování rukou za zády. Nevadí. Neprohrála naposledy, tím
jsem si byl jistý. Až bude úplně nahá, prohlédnu si ji a ohmatám ještě
důkladněji než Hanku.

Jindřiška se vrátila k Milanovi a znovu se na něm usadila, ale už to neměla tak
pohodlné. Už se nemohla opřít zády o Milanovy pokrčené nohy. Paže zkřížené za
zády jí v tom překážely. Nespokojeně poposedávala Milanovi na hruď a zase zpátky
na břicho, vrtěla se mu na těle, všelijak se nakláněla a obracela a hledala
nějakou pohodlnější polohu. Milan ze všech sil napínal všechny svaly v těle,
zatínal zuby a zadržoval dech, a přesto mu občas prudce vyletěl vzduch z plic,
když mu Jindřiška trochu prudčeji poposedla na hrudi nebo na břiše.

“Jak dlouho chceš na mně takhle sedět?” vypravil ze sebe s obtížemi Milan. Skoro
mu ani nebylo rozumět, slova z něj prudce a s přestávkami vyrážela, jak z něj
Jindřiška svou vahou vymačkávala vzduch.

“Až vyhraješ a poručíš mi, abych se vrátila na své místo.” usmála se na něj
Jindřiška a smyslně a s požitkem se mu na břiše zavrtěla. Milan tiše zaskučel a
povylezly mu oči z důlků.

Aby mu to nebylo málo, v dalším kole prohrál a patřil Hance. Hleděl na ni a
poněkud s hrůzou očekával její ortel. Už měl ruce i nohy svázané, na břiše se mu
rozvalovala Jindřiška, a teď měl na krku další prohru. Měl prostě smůlu. Byl na
něj legrační pohled.

Hanka se inspirovala tím, co jsem po ní chtěl já, a chtěla to od Milana také.
Lehla si na postel a Milan se musel přemístit k ní. K takovému účelu jí ho
Jindřiška ochotně půjčila, ovšem pouta na rukou i na nohou mu nechala, a Hanka
také. Milanovi dalo hodně práce, než se s těmi pouty se země na postel vůbec
vyškrábal a než se mu podařilo si k Hance lehnout či posadit se a natočit se tak,
aby svázanýma rukama dosáhl, kam si Hanka přála. Jeho nemotorné prostocviky při
tom vypadaly tak neodolatelně, že to Hanku několikrát rozesmálo. Jindřiška
mezitím ve stoje nad nimi prováděla zase jiné prostocviky. Všemožně se kroutila,
aby se mohla podívat na své ruce za zády, a usilovně lomcovala svázanými pažemi,
aby si vyprostila ruce z mé kravaty. Milan se stejně usilovně snažil udržovat
nepohodlnou polohu těla, kterou jedině mohl v poutech zaujímat, pokud měl Hance
splnit její příkaz. Pracoval na ní rukama jak jen to šlo. Hanka se blaženě
rozvalovala a vychutnávala si nejen to, co jí Milan dělal, ale i to, co při tom
vyváděla Jindřiška, a asi i to, jaké potíže způsobí Milanovi, když se na posteli
trochu posune nebo otočí a MIlan ji musí v poutech těžkopádně následovat. Jen já
neměl nic co dělat, ale pohled na ty tři mi docela stačil. Bylo to natolik
neobvyklé, že se mi pták znova zvedl do výšin a kdybych si na něj sáhl, určitě
by vystříkl a všechny tři pokropil. Hanka se na posteli svíjela a vzpínala
blahem, svázaný Milan za ní nemotorně poskakoval, aby mohl pokračovat, a nad
nimi se zmítala Jindřiška jako palma v uragánu v marném zápase s mou kravatou.
Zvukovou kulisu k tomu vytvářela Hanka svými výkřiky extáze a Milan svým funěním
námahou.

Když Milan padl únavou a Hanka se pomalu uklidnila ze své extáze, hra mohla
pokračovat. Milan si ovšem zase musel lehnout na zem a Jindřiška se na něm
pohodlně uvelebila. Už přišla na to, na které místo jeho těla přesně si má
sednout a jakým způsobem se opřít lopatkami o jeho kolena, aby se jí sedělo
pohodlně a svázané ruce za zády jí při tom moc nepřekážely. Její kartu jsem jí
vždycky ukázal a pak odložil na stůl. Nechtělo se mi ji držet, musela si ji
zapamatovat. Milan na tom byl stejně.

Nebylo to na závadu, protože Milan i navzdory tomu teď vyhrál.

“Tak, a teď už konečně ze mne slez!” přikázal Jindřišce.

“Proč?” podivila se Jindřiška. “Mně se na tobě sedí docela dobře! Je to takové
pěkně měkkounké, pohodlné… A příjemně to houpá, když se tam dole pode mnou
nafukuješ a splaskáváš. Docela mne to vzrušuje!” pochválila ho. “A kromě toho,
já jsem neprohrála, takže mi nemáš co poroučet!” dodala.

To byla pravda, prohrál jsem já. Měl jsem trošku obavy, co se mnou chce Milan
udělat, ale naštěstí měl dost problémů sám se sebou. Nechal si ode mne rozvázat
ruce, a tím to bylo odbyté. Z téhle prohry jsem tedy vyšel velice lehce a hlavně
bez následků. Ruce i nohy mi zůstaly volné.

Jindřiška asi nějak znervózněla, že zůstala už jediná s rukama svázanýma.
Kdybychom se rozhodli, že jí to její bolerko sundáme sami, určitě by nám v tom
nedokázala zabránit. Sice nikdo z nás nechtěl porušit pravidla, ale určité obavy
jsem v Jindřiščině obličeji rozeznával. Já v další hře zachovával neutrální
poker-face, nepokoušel jsem se předstírat, že mám na výhru, a přesto si
Jindřiška na mne vsadila. Nevím, kde to vzala. Určitě jsem na ni žádnou fintu
nenahrál. Asi myslela víc na své svázané ruce a na svá teď už ničím nebráněná
prsa než na hru. Neuhodla, a proto prohrála, i když nejvyšší kartu měla sama,
takže mohla vyhrát, kdyby zůstala zticha. Měla pětku a asi v její vítězství
nevěřila. Jenže v téhle hře padaly jen mimořádně nízké karty. Nejlepší na tom
bylo, že nejnižší kartu jsem měl já, takže bych prohrál a musel bych strpět, co
by si vymyslela. Jenže ona to tou svou nepovedenou sázkou otočila, takže teď
byla ona v mé moci, a ne já v její.

“Tak, a teď se podívám, jaká máš prsa.” řekl jsem pomalu a vychutnával jsem
každé slovo. “Minule sis ten hadřík mohla sundat sama. Teď už nemůžeš. Teď ti ho
sundám já. Tak pojď!”

“Nesundáš!” prohlásila Jindřiška rozhodně jako nějaká hrdinka. “Odmítám!”

To už překvapilo nejen mne. I Hanka s Milanem zpozorněli. Jindřiška musela vědět,
že za tohle odmítnutí ji určitě nic příjemného nečeká, a že navíc bude muset mé
nápady snášet s rukama svázanýma za zády. Tyhle pravidla ale vymyslela ona sama,
tak neměla nikomu co vyčítat. Já navíc byl těžce zklamaný, že její prsa si zase
neprohlédnu a neosahám. V této náladě jsem se rozhodl, že tentokrát ji musím
mnohem tvrději přesvědčovat, aby příště už neodmítala. Svázané ruce k tomu
zřejmě nestačily.

“Tak pojď!” kývl jsem na ni. “Tak to zkusíme jinak.”

“Co se mnou chceš udělat?” zeptala se nejistě Jindřiška, znepokojená tónem mého
hlasu.

“Uvidíš!” ujistil jsem ji. “A ucítíš! Zvedni se a pojď!”

Jindřiška váhavě vstala z Milanova těla. Sice se mi moc nechtělo připravovat
Milana o její váhu, ale jinak to nešlo. Vzal jsem ji za paži a odvedl do
předsíňky. Šla se mnou nejistě a já cítil na její paži, že je nějak rozechvělá.
Postavil jsem ji pod věšák na šaty a zvedl jí svázané paže za zády nahoru.
Jindřiška se mírně předklonila, trochu se natáhla celým tělem do výšky a pak
vystoupila na špičky. Nestačilo to. Vzal jsem do dlaně její rameno a povytáhl jí
paže ještě o kousek výš. V dlani jsem cítil, jak se její ramenní kloub pohybuje,
protože ona sama už se výš vytáhnout nedokázala. Zůstávala ale zticha,
neprotestovala, snášela to hrdinně. Jen mi pod rukama napínala svaly a naprázdno
zatínala pěsti bezmocně trčící do prázdna. Pak jsem jí svázaná zápěstí pověsil
na věšák jako kabát. Paže jí tím trošku poklesly a jejím ramenům se ulevilo.
Pustil jsem ji a nechal ji stát na špičkách pod věšákem. I ostatní se přišli
podívat, jak se Jindřiška pod věšákem klaní. Přejel jsem jí dlaněmi po pažích,
po ramenou a po bocích trupu až na stehna. Měla celé tělo pěkně vypjaté a ze
všech sil se snažila vytáhnout se co nejvýš. Ruce z věšáku ale nedokázala sundat,
i když je k němu neměla přivázané.

“To není všechno!” ujistil jsem ji, když zvedla hlavu a podívala se na mne jako
raněná laň. “Pravidla se musí dodržovat! Když nechceš ukázat prsa…” pokrčil
jsem rameny. “Jako druhé moje rozhodnutí teď ještě dostaneš roubík. Ten tvůj
vynález, ty Milanovy ponožky.”

V Jindřiščině tváři se zableskl výraz děsu. Přinesl jsem si balíček z Milanových
ponožek, který Jindřiška sama vyrobila, přistrtčil jsem jí ho pod nos a nechal
přičichnout. Jindřiška na něj třeštila oči, její tělo se trochu zacukalo, ale
uhnout před ním nemohla. Paže vyvrácené nahoru na věšák jí nedovolovaly se téměř
ani pohnout.

“Nemůžeš odmítnout! Taková jsou pravidla!” připomněl jsem jí. “Otevři pusinku!”
přikázal jsem jí, a pro případ, že by nechtěla dodržovat pravidla, jsem jí
druhou rukou stiskl nos, aby mohla dýchat jedině ústy.

Jindřiška sice opravdu chvilku zadržovala dech, ale dlouho to nevydržela. S
viditelným sebezapřením a odporem otevřela ústa a nechala si do nich zamáčknout
ponožky. Kulila přitom na mne dokořán vypoulené oči, celá se napínala a škubala
sebou. S rukama nahoře na věšáku se ale nemohla skoro ani pohnout, natožpak
uhnout. Hlavu jsem jí přidržoval za stisknutý nos a ještě jsem jí ji zaklonil o
trochu víc, aby otevřela ústa pořádně. Smotek Milanových ponožek jí padl do úst
jako ulitý, jakoby si ho připravila speciálně pro sebe. Zadržovala dech a na
čele jí naběhly žíly. Když jsem byl hotov, začala ponožky opatrně přežvykovat a
pak sklonila hlavu k zemi.

“Doufám, že se nepokusíš to vyplivnout, dokud ti to nedovolím. To by nebylo
podle pravidel.” poznamenal jsem na její adresu. “To bych ti musel pusinku ještě
něčím převázat. Třeba punčochou. Tak se starej, aby ti ta pochoutka z pusinky
nevypadla!”

Jindřiška zase zvedla hlavu a zadívala se na mne. Říct už ovšem nemohla nic, jen
tiše supěla přes ponožky. Ústa otevírala jak nejvíc to bylo možné, asi proto,
aby se těch ponožek uvnitř úst dotýkala co nejmíň. Už se nepokoušela o nic, ruce
nechávala nehybně viset na věšáku. Nechali jsme ji tam stát a vrátili se ke hře.
Náš poker se dá hrát i ve třech, nebo třeba i v deseti, ale když jsme Jindřišce
trochu pomohli, šlo to i s ní jako dřív. Jen už nebyla schopná na nikoho vsadit,
když nemohla mluvit. Mohli bysme jí sice určit nějaké signály, ale to se nám
nechtělo. Všem nám už ležely v hlavě ty její prsa. Proč je nechce ukázat, proč
je jí milejší raději žvýkat cizí ponožky a vyvracet si ruce na věšáku? Už jsme
na hru ani moc nemysleli, a jakmile Jindřiška poprvé prohrála, rozhodl by o
jejích prsou každý z nás naprosto stejně. Jen mne zamrzelo, že to vyhrála Hanka.
Mnohem raději bych Jindřišce obnažil prsa já vlastníma rukama. Hanka si takovou
příležitost rozhodně nedokáže vychutnat tak, jak bych si to uměl užít já.
Pravidla jsou ale pravidla.

Jindřiška se pod věšákem zoufale zazmítala, když se k ní Hanka blížila. Nemohla
se ovšem hnout z místa ani o krok, a pažemi také nemohla ani pohnout. Vydávala
jen jakési zvuky přes ponožky, ale nerozuměli jsme, co chce říct. Hanka jí
pomalu rozepnula na prsou knoflíčky, bolerko se naráz otevřelo a ven se vyvalily…

Zírali jsme na to jako na zjevení. Jindřiška neměla vůbec žádná prsa. Měla v
bolerku jen jakési vycpávky. To, co se před námi předklánělo s rukama na věšáku,
to bylo mužské tělo. Když tomu Hanka stáhla ještě i kalhotky, nebylo už žádných
pochyb. Z kalhotek vyletěl pravý mužský pták.

“Přišli jste na to.” přiznala Jindřiška, když jsme jí vytáhli ponožky z úst. “Jmenuju
se Jindřich. Ale slyším i na jméno Jindra.”

“Co to má znamenat?!” vyhrkli jsme snad všichni najednou.

“Já – já vám to vysvět – vysvětlím!” zakoktávala se Jindřiška – vlastně Jindra.
“To já, abych – chtěl jsem – to jsem dělal, když – no – prostě, chtěl jsem vidět
– chtěl jsem se podívat – vidět to – ženské!”

“Jak – ženské?” nechápal nikdo z nás.

“No – ony mne nechtěly – nechtěly mi nic ukázat – žádná – tak jsem – to – aby
nepoznaly, že jsem – to – chlap, – aby mne pustily mezi sebe, abych – to – abych
viděl – abych se mohl podívat – aby jim to nevadilo!”

“Tak ty jsi šmírák!” řekla pomalu Hanka, jako kdyby teprve teď pochopila, co
Jindra říká. “Tak proto jsi navrhl to svazování! – Abys mohl nerušeně zírat!”

“No – ano.” přiznal neochotně Jindra.

“Tak teď mne teda vidíš!” prohlásila najednou téměř útočně Hanka a vypjala před
ním prsa téměř jako nějaký argument. Protože jsem předtím uvázal Jinřišku – tedy
Jindřicha tak, že musel stát v jakémsi předklonu, nastrčila mu Hanka svá bujná
prsa skoro až do obličeje. Jindra se celý napjal a zalomcoval uvázanýma rukama.
Docela jsem ho chápal, že si chce na tu nádheru i sáhnout, ale moje pouta mu
držela ruce pevně. Dobře ti tak, potvoro! říkal jse si. Kvůli tobě je tady teď
jen jedna ženská na nás dva s Milanem.

“Tak co? Co to s tebou dělá?” dorážela mezitím Hanka na Jindru a popadla jeho
ptáka do ruky. “Máš, co jsi chtěl, tak teď se předveď! Když jseš takový ubožák,
že nedokážeš přimět ženskou ke svléknutí jinak!”

Jindra asi nebyl takový ubožák, protože jeho pták rychle ožíval a v Hančině ruce
málem vzlétl. Na první pohled bylo poznat, jak tvrdě je vztyčený, Hanka ho měla
plnou ruku. Jen tak-tak, že ho dokázala prsty obejmout. Zaujalo ji to natolik,
že si s ním začala pohrávat. Jindru za něj lehce zatahala, pak ho vzala i do
druhé ruky, chvilku si ho jakoby přehazovala z dlaně do dlaně, pak ho začala
Jindrovi jemně válcoval mezi dlaněmi a nakonec mu ho obejmula jednou rukou a tou
druhou mu začala dlaní masírovat ten citlivý koneček. Jindra se celý napjal,
zavřel oči, zvedl hlavu, otevřel ústa a dokonce se celým předkloněným tělem
trošku narovnal, nakolik mu to vyvracená ramena dovolovaly, aby ptáka přistrčil
aspoň o kousek blíž k Hance. Dech se mu zrychloval, pak začal lehce pohybovat
tělem v rytmu Hančina masírování. Hanka ho pobaveně pozorovala a když se Jindra
najednou zhluboka nadechl, zaťal zuby a zvedl hlavu ještě výš, najednou pustila
jeho ptáka a nechala mu ho trčet do prázdna.

“Ne!” téměř zavyl Jindra. “Pokračuj!”

“To bys tak rád, co?” zachechtala se Hanka. “Kepak! Ani náhodou!”

“Vždyt jsem už skoro byl!” naříkal Jindra.

“Já vím! Já jsem to poznala, k čemu se chystáš!” přikývla Hanka. “Snad sis
nemyslel, že tě nechám vystříknout! Za to, co jsi provedl?”

Jindra se zoufalstvím ve tváři usilovně přešlapoval pod věšákem, otáčel se na
všechny strany nakolik mu to uvázané ruce umožňovaly a snažil se trčícím
vztyčeným ptákem se něčeho dotknout, aby se mohl dokončit a udělat. Nic vhodného
ale kolem sebe v dosahu ptáka neměl.

“Ale já jsem – ” pokusil se něco namítnout.

“Myslím, že jsi nám už řekl všechno.” přerušila ho Hanka. Sebrala se země
ponožky ještě zpěněné Jindřiščinými slinami, “Fuj, brrr!” řekla zhnuseně, když
se jich dotkla, a rychle je zastrčila Jindrovi zpátky do úst, aby je nedržela v
ruce déle než bylo nezbytně nutné. “To je hnus!” prohlásila ještě a s odporem si
otřela ruku o Jindrovo tělo.

Jindra se v poutech téměř vzepjal, vydal jakýsi nepopsatelný zvuk, vykulil na
Hanku oči div mu nevypadly z důlků a neuvěřitelnou rychlostí přešlapoval z nohy
na nohu. Pokusil se jěště něco říci, ale už mu nebylo rozumět. Pak se pomalu
uklidnil, ale pták mu stál dál.

“Co mi předvedeš ty?” obrátila se pak Hanka na mne. “Umíš i něco jiného než jen
svázat mi nohy a pak mne s nimi honit po místnosti?”

“To musíš zkusit!” pokrčil jsem rameny s úsměvem.

“Osahával jsi mne pěkně.” ocenila mne Hanka. “Můžeš v tom pokračovat!” dodala a
přivinula se ke mně.

Takové nádherné tělo se ke mně už dlouho netisklo, a navíc tak plavně a
roztouženě. Hanka byla celá nažhavená tím, co se zde až dosud dělo, to jsem
poznal okamžitě. Přitom jsem teď měl Hanku jenom sám pro sebe. Milanovi zůstaly
nohy svázané, takže mi v téhle chvíli nemohl konkurovat. Pohladil jsem Hančino
tělo vinoucí se ke mně, a to tělo se celé slastně prohnulo, aby bylo mé ruce
blíž. Najednou jsem si uvědomil, že celé to tělo dokonale znám, že jsem ho před
hodinou celé dokonale ohmatal a prozkoumal a mám ho vypálené v paměti asi už na
věčné časy. Už jsem věděl, kam na něm sáhnout, kde přitlačit a kde jen lehce
pošimrat. Přejížděl jsem rukama po tom nádherném těle, a Hanka se slastně
prohýbala a vinula se mi k těm rukám i k tělu tak plavně a vyzývavě, že se to
nedalo vydržet. I můj pták se mi vztyčil a taky se dožadoval práva hladit to
jemné pružné tělo a dotýkat se ho. Hanka si všimla, že ji hladí hned tři údy
současně, usmála se a jemně vzala mého ptáka do dlaně. Lehce mi ho sevřela,
takže když jsem zavřel oči, měl jsem pocit, jako bych ho už zasunul tam, kam
patří. Druhou rukou mi Hanka sáhla mezi nohy a s tím správným přítlakem mne tam
pohladila. Po těle se mi z toho rozlil tak nádherný pocit, že jsem málem vyletěl
z kůže, jaké blaho to bylo. Odkud může Hanka vědět, že právě na tohle jsem tak
ohromně citlivý? napadlo mne. Jak to poznala, že právě tohle se mnou tak zacvičí?
Cítil jsem, jak se mi celé tělo napjalo tou rozkoší. Toho si už Hanka musela
všimnout. Pobaveně se usmála a teď už věděla nabeton, co na mne platí. Podruhé
mi tam už ale nesáhla. Dál už si pohrávala jen s mým ptákem. I v tomto případě
naprosto přesně věděla nebo rychle poznala, které místečko na něm mám
nejcitlivější. Druhou rukou mi jemně hladila koule.

Její prsa se mi tiskla na hruď a jak se Hanka přede mnou slastně kroutila, ta
sametová prsa mi jezdila po těle a šimrala mne svými trčícími bradavkami. Věděl
jsem sice, že sahání na prsa nemají ženy moc rády a proto jsem nechtěl tu
nádheru pokazit, ale teď už jsem se neudržel a ty prsa jsem Hance vzal do rukou
a nadzvedl jí je. Hanka sebou cukla a v první chvíli jakoby chtěla uhnout a svá
prsa mi z rukou vytrhnout. Pak se ale zarazila a přivinula se ke mně ještě
těsněji, čímž ni prsa do rukou přímo nastrčila. Sevřel jsem jí je mezi prsty
pevněji a Hanka tiše vzdychla blahem. Zaklonila hlavu, zavřela oči, otevřela
ústa a se zatajeným dechem čekala, co jí s prsy udělám dál. Měla je nádherně
měkká a poddajná, dala se hníst a tvarovat lépe než plastelína. Promačkával jsem
jí je a propouštěl mezi prsty a zase svíral v ruce a mačkal jako kus papíru. Do
dlaní mne lehce tlačily její bradavky, tuhé a nepoddajné. Trčely Hance z prsou
kupředu jako dvě antény nebo jako dvě tlačítka, ale nedaly se zatlačit do prsu
ani když jsem je zamáčkl prstem, ani když jsem je stiskl dlaní.

Prohnětl jsem Hance prsa do hloubky až na žebra, zvedal jsem jí je až skoro k
ramenům, natahoval jsem jí je do délky i do stran, mačkal jsem jí je k sobě
navzájem dohromady na hrudi, a Hanka se zakloněnou hlavou a zavřenýma očima
prudce oddychovala jedním slastným výkřikem za druhým. Přitom ani na chvilku
nezapomínala honit mi ptáka. Sám jsem cítil, jak ho mám tvrdého a pevného. Každý
pohyb Hančiny ruky jsem cítil nejen na něm, ale i uvnitř těla. Občas mi Hanka
druhou rukou potěžkala koule a pak mi znova zajela rukou mezi nohy tam, kde to
na mne nejvíc působí. To byl asi ten poslední impuls, který jsem potřeboval.

Jenže Hanka to asi poznala a naráz přestala. Pustila mého ptáka a téměř ode mne
odskočila. Pokusil jsem se ji za prsa přidržet, protože tak jsem ji v té chvíli
držel, a přitáhnout si ji zpět k sobě, ale chytila mi ruce, otevřela mi je a svá
prsa si z nich jemně vyvinula.

“Nejsi tady sám!” řekla mi s úsměvem jako nějakou lichotku. “Je vás tady víc!
Musíš počkat, až zase přijdeš na řadu! Přivedl sis kamaráda! Snad bys nechtěl,
abych ho nějak zanedbávala?” a obrátila se k Milanovi.

Milan napolo ležel na zemi na zádech, protože se spoutanýma nohama si netroufal
pokoušet se vstát a nějak se vysoukat na židli. Ani se neodvážil si nohy
osvobodit. Ty přece patřily ke hře, a on si asi nebyl jistý, zda tahle hra už
skončila nebo zda ještě bude pokračovat dál. Opíral se lokty o zem a hleděl na
nás dva. Následky byly na něm vidět na první pohled. Pták mu stál přímo
předpisově. Hanka, která se k němu sklonila, měla usnadněnou práci. Klekla si
rozkročmo nad jeho hlavu, prsa mu položila na hruď, do rukou uchopila jeho
vztyčeného ptáka a začala ho oběma rukama pilně opečovávat. Milan se pod ní
položil na záda, aby si uvolnil ruce, a začal jimi její tělo ohmatávat. Hanka s
doširoka roztaženými koleny se nad ním tyčila s obrovským širokým kulatým zadkem
vysazeným vzhůru ke stropu. Hančinu díru měl Milan přímo před očima, takže se
konečně dovtípil a začal se věnovat rukama jí.

Vlastně jsem to ani nesledoval. Pořád jsem se vzpamatovával z toho, že mne Hanka
opustila těsně předtím, než bych asi vystříkl. Jistě, mohl bych si pomoci sám a
dokončit Hančinu práci vlastnoručně, ale to jsem nechtěl. To můžu dělat doma, na
to Hanku nepotřebuji. Teď ji tady ale mám, a proto jsem to chtěl od ní. A
nejlépe přímo do ní, pokud to nějak šikovně zaonačím. Proto jsem tu svou
připravenost k vystříknutí raději nějak ustál a nechal ptáka splasknout. Říkal
jsem si, že příště už se to určitě podaří, takže by bylo škoda se o část své
síly připravit takhle hloupě samoobsluhou. Příště se mi určitě podaří to v sobě
nějak utajit, aby to Hanka nepoznala, že už jsem těsně před výbuchem.

Pak jsem se znova podíval na ty dva. Hanka usilovně oběma rukama hoblovala
Milanova ptáka a Milan stejně usilovně honil Hanin poštěváček. Hanka měla svou
díru doširoka otevřenou, ta její šťáva z ní prýštila tak, že málem odkapávala
Milanovi na obličej. Slastně se celým tělem prohýbala nahoru a dolů, prudce
oddechovala, až jí prsa na Milanově těle poskakovala, a vyrážela ze sebe výkřiky
slasti. I Milan se pod ní kroutil jak jen mohl, přitlačován k zemi její vahou.

Hanka ale i při své extázi zřejmě nepolevovala v ostražitosti. Jakmile se Milan
pod jejími prsy začal kroutit trochu jinak, okamžitě pustila jeho ptáka, zvedla
se z jeho těla a zůstala klečet vzpřímená za jeho hlavou. Milan divoce zaúpěl a
prohnul se celým tělem do oblouku do výšky, jakoby ji chtěl svým ptákem
následovat, kam se zvedla. Pak natáhl ruce za hlavu, aby ji zachytil a přitáhl
si ji zpět. Neomylně nahmatal její prsa, zaťal jí do nich prsty a pokusil se
přitáhnout si ji za prsa blíž. Hanka se zasmála, stejně jako předtím mne chytila
za ruce i Milana, plavně zavlnila tělem a prsa si z jeho rukou vyvlekla. Rychle
vstala a hbitě uskočila z Milanova dosahu. Milan se na zemi převalil na bok,
natáhl se po jejích kotnících, ale jeho spoutané nohy mu nedovolily vstát a
pronásledovat ji. Zůstal ležet na zemi a vyčítavě hleděl za unikající Hankou.
Ani se nemohl převrátit na břicho, to mu nedovoloval tvrdě vztyčený pták.

Hanka si už jeho pohledů nevšímala. Zašla se podívat na Jindru.

“Tak co, koukáš, koukáš?” zeptala se škodolibě. “Jakpak se ti to líbí?”

Jindra s vyvalenýma očima slintal do roubíku, bezmocně sebou škubal, ale stále
zůstával spoutanýma rukama zavěšen na věšáku. Vyvěsit z něj si je nedokázal, ač
se jimi vzpíral do výšky jak jen mohl, jak jen mu to vyvracená ramena dovolovala.
Chumáč ponožek v ústech měl zpěněný slinami, přebytečné sliny mu vytékaly z úst
na zem, kde už vytvořily před jeho nohama dost velkou loužičku. Ptáka měl stále
tvrdě vztyčeného do prázdna před sebou, ale nebyl schopen absolutně nic s ním
udělat. Úpěnlivě zíral na nahou Hanku před sebou, ale ta se jeho utrpením jen
bavila.

“Máš přece co jsi chtěl!” utahovala si z něj. “Můžeš si mne prohlížet podle
libosti! Po tom jsi přece toužil, ne? Tak teď jsi viděl, co všechno dovedu!
Takhle jsi mne ještě neviděl, že? A můžu ti i předvést, co všechno dovedu!”
prohlásila a vzala do prstů koneček jeho vztyčeného ptáka.

Jindra dlouze zakňučel přes zmuchlané mokré ponožky a udělal krůček kupředu, až
mu zapraštělo v ramenou, aby ptáka zastrčil Hance do ruky hlouběji, až do dlaně.

“Copak, ty bys chtěl i něco jiného než jen se podívat?” se smíchem se podivila
Hanka. “Ale o tom jsi nic neříkal! To jsi přece jako žena nemohl chtít!”

Pomalu si pohrávala rukou s jeho ptákem, ohmatávala mu ho ze všech stran, jakoby
ho zkoumala, mačkala mu ho konečky prstů jako když hudebník hraje na flétnu nebo
na housle, zkoušela mu ho ohýbat do stran a nahoru a dolů, jakoby zkoušela, jak
pevně ho má v těle zakotveného v té vztyčené poloze a co všechno se s ním dá
dělat. Jindra celým tělem následoval každý pohyb její ruky jak jen mu to ohnutý
trup a svázané ruce zavěšené nahoře na věšáku umožňovaly, a rychle zmítal celým
tělem, aby se jeho pták v Hančině ruce pohyboval rychleji než jak mu to Hanka
dopřávala. Pomalé pohyby Hančiny ruky mu zjevně nestačily.

Hanka se jeho úsilím viditelně bavila. Pohybovala rukou po Jindrově ptáku čím
dál méně. Nakonec se zastavila nadobro a držela pak Jindrova ptáka naprosto
nehybně a nechávala Jindru, ať se snaží sám. Pak mu to ještě ztížila tím, že
uvolnila prsty a držela mu pak ptáka jen mezi palcem a ukazovákem u samotného
kořene. Jindra zakňučel přes roubík na protest a ucouvl, aby dostal do Hančiných
prstů ten citlivý koneček svého ptáka. Hanka mu ale nemilosrdně sáhla zpět na
kořen ptáka a dál mu ho držela jenom tam, těsně u těla a jakémukoliv dotyku
citlivého konce se úzkostlivě vyhýbala. Jen když Jindra polevil ve svém úsilí a
zpomalil své zmítání, obejmula mu ptáka celou dlaní i s tím citlivým koncem a
někdy i druhou rukou trošku namasíroval, aby povzbudila Jindru k další aktivitě.
Jakmile se ale Jindra znova začal zmítat a snažit a začal vyrážet přes roubík
slastné vzdechy a vyprskávat tím sliny přes ponožky, zase mu ten koneček pustila
a držela mu ptáka jen těsně u těla. Napadlo mne, že určitě musí cítit i jak má
Jindra ptáka tvrdého a jak mu měkne a tvrdne v důsledku těch jejích hrátek a že
se určitě řídí i podle toho.

Pohrávala si s Jindrou přímo příšerným způsobem. Já bych něco takového zažít
nechtěl. Když jsem si ale připomněl, co Jindra provedl nám všem, docela jsem mu
to přál. Když se pak Jindra celý rozdivočil, že to až vypadalo, že ten svůj
věšák utrhne, Hanka ho najednou pustila a nechala mu ptáka trčet do prázdna
samotného. Jindra zoufale zaskučel do ponožek a natáhl se za ní bez ohledu na
svá vyvrácená ramena. Ovšemže mu to nebylo nic platné, tohle Hanka čekala. Jen
se zasmála, jak se Jindra marně snaží na ni ptákem dosáhnout.

“Snad bys nechtěl ještě něco?” zeptala se posměšně. “Tohle smějí zažít jen
opravdoví chlapi, kteří se za to nestydí, že jsou chlapi! Kteří to neskrývají!
To není pro tebe! Na to ty nemáš nárok!”

Až když se Jindra trochu uklidnil, zase k němu přikročila blíž a vytáhla mu
ponožky z úst.

“Tak copak mi řekneš teď?” zeptala se. “Co jseš doopravdy zač?”

Jindra na ni hleděl a neodpovídal. Asi už mu bylo jasné, co od ní může čekat, a
vyvrcholení že mu asi nedopřeje nikdy.

“Nu, když mi to neřekneš ty, tak se musím podívat sama!” pokrčila Hanka rameny a
začala se prohrabávat v Jindrově kabelce. “Doufám, že ti to nevadí!” poznamenala
koutkem úst směrem k Jindrovi. “Kdyby ti to nějak vadilo, tak si můžeš stěžovat
třeba na policii, aby se všichni dozvěděli, za koho ses tady vydával! A pokud si
na nic nestěžuješ, tak to znamená, že s tím souhlasíš a že můžu pokračovat!”
prohlásila a naráz vysypala celou Jindrovu kabelku na zem.

“Hele, co to tady máš!” podivila se a zvedla se země svazeček vizitek. “Obchodní
zástupce společnosti QYX! Tak ty jsi obchodník!” řekla obdivně. “Tak to chápu!
Obchodník musí oklamávat zákazníky všemi způsoby!”

“Vy jste z firmy Q-Y-X?” zeptal se najednou s velkým zájmem Milan. “S QYXem jsme
nedávno jednali, ale chtěl jsem se ještě s někým z té firmy domluvit – jaksi –
soukromě!”

“Ano, jsem z QYXu.” přikývl neochotně Jindra. Asi měl v téhle chvíli myšlenky na
úplně jiné věci než jsou firemní kšefty. “A vy jste…”

“Mám určitou nabídku – ze zahraničí. Jaksi – soukromou…” odpověděl opatrně
Milan. “O tom by QYX nemusel zrovna vědět…”

“To zní zajímavě!” ožil Jindra a už se netvářil tak znechuceně. “A o co by asi
tak mělo jít?”

“No pánové!” pohoršila se Hanka. “To jsme tady na obchodním jednání, nebo kde?!”

Jenže Milan ani Jindra už se o ni nezajímali. Začali se domlouvat na nějaké
úžasné příležitosti a dokonce i Jindrův pták začal viditelně splaskávat.

“Ty taky myslíš jenom na kšefty?!” obrátila se Hanka vztekle na mne.

“Ani náhodou!” ujistil jsem ji. “Já myslím na něco úplně jiného!”

“Jóóóó?” protáhla podezřívavě a zadívala se na mne s nějakou nadějí. “A co jseš
ochoten pro to udělat?”

“Všechno!” usmál jsem se na ni.

“I tomu tvému – kamarádovi?”

“No, že by to byl můj kamarád… Poprvé jsem ho uviděl hodinu předtím, než jsem
uviděl tebe!”

“No a? K zamilování stačí jediná vteřina! A může z toho být láska na celý život!”

“Tak to v tomhle případě rozhodně nehrozí!” zasmál jsem se.

“Takže jseš ochoten nás ho zbavit?”

“Když za to dostanu příslušnou odměnu…”

“To by za to stálo.” uvážlivě pronesla Hanka a pokrčila rameny. “Tak jdeme na
něj?”

Milan ani Jindra vůbec neposlouchali, co si s Hankou povídáme. Bavili se jen
nějakými detaily nějakého nesmírně výhodného kšeftu, o kterém se podle jejich
slov nesměl nikdo dozvědět. Oba byli tím tak zaujatí, že jim ptáci nadobro
uletěli. To ovšem znamenalo, že už můžeme Milana převrátit na zemi na břicho,
aniž by se mu na těle něco ulomilo. Tak jsme se na něj s Hankou naráz vrhli. Než
si Milan uvědomil, co se děje, už ležel obličejem dolů. Musel ale nejdřív
dopovědět nějakou nesmírně důležitou větu o nějaké nesmírně důležitém opatření,
než se mohl začít věnovat tomu, co jsme mu s Hankou dělali. Proto jsem mu celkem
snadno pochytal obě ruce a stáhnul mu je nahoru na záda. Přišlápl jsem mu tělo k
zemi a vyvrátil paže do výšky, takže když tu větu dokončil, nebyl už schopen se
bránit. Mohl jsem mu s pažemi cvičit jak se mi zlíbilo, a on nebyl schopen klást
žádný odpor. Docela lehce jsem mu zkřížil zápěstí a Hanka mu je stejně snadno
svázala jeho vlastní vázankou dohromady. Pak doběhla pro mokré ponožky, z nichž
ještě kapaly Jindrovy sliny, popadla Milana za vlasy, dosti nelaskavě mu zvedla
hlavu do záklonu až na záda, takže musel naplno otevřít ústa, a do nich mu pak
ty ponožky dost nešetrně nacpala.

“Jen si dej!” pobízela ho posměšně. “Však jsou tvoje! Sám sis je donesl!
Pochutnáš si! Jindra přímo slintal, když je měl!”

Milanovo tělo se mi pod nohou vzepjalo a zazmítalo se. Stále jsem ho ale držel
za svázané a vzhůru vyvrácené paže, takže Milan moc možností k pohybu neměl. Jen
párkrát kopl spoutanýma nohama do země, což žádné následky nemělo. Vydal
zacpanými ústy podobný tichý dlouhý zvuk, jaký jsem předtím slyšel od Jindry.
Hanka pustila jeho vlasy, ale Milan dál držel hlavu nahoře v záklonu a
zpracovával čelistmi ponožky v ústech tak vydatně, že je přímo ždímal a z úst mu
vytryskovaly pramínky Jindrových slin. Nohou na jeho zádech jsem ale po chvilce
ucítil, že se mu trup začal pravidelně zvedat a klesat a že tedy Milan může i
přes roubík normálně dýchat a že tedy není důvod, proč bysme mu neměli ty
ponožky v ústech nechat.

“No jo! Ale co teď zbude na Jindru, když mu tu pochoutku pohltil Milan?”
připomněl jsem Hance.

“No jo!” přikývla Hanka, prtotože si asi teprve teď připomněla ten problém. “Budeme
mu muset dát něco jiného!” rozhlížela se po pokoji. “Hele!” spočinuly její oči
na Jindrově podprsence pohozené na zemi. “Tohle si přece přinesl! Určitě po tom
touží! Tak mu to dopřejeme, ne?”

Sebrala podprsenku, zmuchlala ji do klubka a zavázala na uzel, aby se klubko
nerozpadlo.

“Ham!” řekla Jindrovi a nastrčila mu klubko pod nos. “Otevři pusinku! Dostaneš
mňamku!”

Jindra vykulil oči na její ruku a mimoděk si olízl vyschlé rty.

“No vidíš, jak se na to těšíš!” pochválila ho Hanka. “Tak dělej!” pobídla ho. “Víš
přece, že tomu stejně neujdeš, když jsem to rozhodla! Tak to nekomplikuj! Ať ti
to nemusím ještě nějak znepříjemňovat! To přece nechceš!”

Jindra usoudil, že bude asi opravdu nejlepší Hance neodporovat, a tak poslušně
otevřel ústa a nechal si do nich zastrčit smotek podprsenky. Hanka si ovšem
neodpustila zamáčknout mu palcem smotek podprsenky do úst co nejhlouběji. Jindra
přímo nadskočil, jak to s ním zacloumalo. Vydal zvuk ještě divočejší než předtím
Milan. Rychle přešlapoval z nohy na nohu, zuřivě hryzal do roubíku a kroutil
trupem jak jen mu to uvázané paže na věšáku umožňovaly. Hanka pobaveně
pozorovala, jak snáší to, co mu udělala, a co to s ním dělá. Až když Jindra
začal slyšitelně supět zacpanými ústy a trochu se uklidnil, ztratila o něj zájem
a vrátila se zase k Milanovi.

“Co s ním uděláme?” zeptal jsem se. “Chceš ho nechat tady ležet?”

“Nechci.” řekla lehce Hanka. “Kazil by mi náladu, kdybych se na něj musela
koukat. Nechceš ho dát k tomu jeho kumpánovi? Obchodnímu partnerovi?”

To by šlo, usoudil jsem. Na tom věšáku bylo vedle Jindry místo ještě pro jednoho.

“Tak vstávej!” rýpla nohou Hanka Milana do žeber. Já jsem mu pustil paže, aby se
mohl pohnout. Svázané paže padly Milanovi bezvládně na záda. Milan se pomalu
otočil a posadil se na zemi. Pažemi se opřel za zády o zem.

“Tak na co čekáš?” pobízela ho Hanka. “Ten tvůj kunčoft už se tě nemůže dočkat!”

Ukázalo se ale, že Milan se se svázanýma rukama i nohama nedokáže sám zvednout
ze země. Na podlaze jen různě poskakoval, převracel se, prohýbal tělo všemi
směry, kopal svázanýma nohama do vzduchu, škubal svázanýma rukama, ale po každém
pokusu se zhroutil zase zpátky na podlahu. Po několika pokusech pak dokonce
přestal nadobro a znehybněl. Jen těžce supěl přes mokrý roubík a hruď se mu
mohutně vzdouvala jako při té nejnamáhavější činnosti. Asi při těch pokusech
spotřeboval všechny zásoby kyslíku v těle a vzduch protahovaný přes roubík mu na
ně nestačil.

Vzal jsem ho tedy za vlasy jako předtím Hanka a zvedl jsem ho do stoje na nohou.
Hančino půvabné křehké tělíčko by určitě tolik síly nemělo. Milan sice přes
roubík tiše skučel na protest nebo snad bolestí, ale to mi nevadilo. Milan se
ovšem všemožně snažil mi pomáhat, aby nevisel plnou vahou těla za vlasy v mé
ruce zbytečně dlouho. Zmítal se jako divý, a jakmile se mu podařilo dostat paty
svázaných nohou pod tělo, vzepřel se a postavil se na nohy už sám. Velice mi to
tím usnadnil. Nebylo to ani zdaleka tak namáhavé, jak jsem původně čekal. Já
jsem ho pak za vlasy jen chvíli přidržoval, aby neztratil rovnováhu a nezhroutil
se zase zpátky na zem. Pak jsem ho pustil. Milan stál před námi s rukama za zády,
nepravidelně se kymácel jako opilec a těžce sípal dokořán otevřenými zacpanými
ústy.

“Myslíš, že se dokáže k tomu věšáku nějak dostat?” zapochybovala Hanka.

“Moc na to nevypadá.” souhlasil jsem.

“Jindra tam došel sám! A bez problémů.” připomněla Hanka.

“Jindra neměl svázané nohy. To mu v kartách nevyšlo.” připomněl jsem zase já. “Tomuhle
to tak vyšlo. Chceš mu je rozvázat?”

“Nechci. Kartám se nesmí odporovat.” zakroutila hlavou Hanka.

“Tak mu holt budu muset zase pomoci.” pokrčil jsem rameny. Popadl jsem ho zase
za vlasy a táhl jsem ho k věšáku. Milan se sice pokusil poskočit na svázaných
nohou tím směrem, ale mně se nechtělo se mu přizpůsobovat a po každém jeho skoku
čekat, až ho na svázaných nohách ustojí. Všiml jsem si, že Hance se líbí rázné a
nemilosrdné zacházení s nepohodlným člověkem. Táhl jsem tedy Milana tak rychle,
jak jsem uznal za vhodné já. Milan se samozřejmě ihned napůl zhroutil k zemi a
zase visel jen za vlasy v mé ruce. Aspoň se ale odrážel nohama od země, abych ho
nemusel za vlasy táhnout po zemi, a tím mi to všechno opět náramně ulehčoval.

Dotáhl jsem ho pod věšák a tam ho zase postavil na nohy. Vlastně jsem mu umožnil,
aby se na nohy postavil sám. Udělal to velice ochotně, aby to už měl za sebou.
Pak jsem mu paže za zády vyzvedl nahoru a zavěsil mu je na věšák úplně stejně
jako předtím Jindrovi. Milan nebyl schopen svázanýma rukama klást odpor. Musel
se předklonit a vystoupit na špičky jako Jindra. Byl ale o kus větší než on,
takže jsem mu nemusel tolik napnout tělo do výšky jako Jindrovi, a také ramena
si tolik nevyvracel. Až jsem měl obavu, jestli nedokáže ruce z toho věšáku
sundat, kdyby se pořádně natáhl vzhůru. Naštěstí mu od zápěstí visely dolů dost
dlouhé konce vázanky, které mu tam Hanka nechala, když mu svazovala ruce. Tak
jsem mu těmi volnými konci ruce k věšáku přivázal.

Hanka spokojeně přihlížela, jak se Milan s Jindrou ze všech sil vypínají na
špičky a hrbí pod věšákem a usilovně žvýkají roubíky. Milan ještě pohyboval
rukama nad svázanými zápěstími a pokoušel se asi něco nahmatat, Jindra už se
nesnažil o nic, jeho ruce už spočívaly v poutech naprosto nehybně. Oba hleděli
na Hanku s obavami, co jim udělá dál.

“Rozkaz splněn!” ohlásil jsem Hance jako voják to, co sama viděla. “Nemluvilo se
tady o nějaké odměně?”

“Mluvilo.” přiznala Hanka nepříliš nadšeně. Pak se podívala na Milana s Jindrou
a najednou se rozhodla. “Tak jo!” prohlásila s vervou. “Jdeme na to! Ať vidí, o
co přišli!” a skočila na mne.

Nestačil jsem zírat, natožpak se vzpamatovat. Hanka byla už předtím senzační,
ale teď to byl uragán. Povalila mne na zem přímo tam, kde jsme právě byli, tedy
v předsíňce s věšáky, nalehla na mne, přitiskla se ke mně celou délkou a tak
těsně, jakoby naše těla byla stvořena jen jedno pro druhé a zapadaly do sebe
jako díly jedné stavebnice, a začala na mém těle řádit jako dračice. Prsa jí při
tom poletovala do stran a tančila mi na hrudi divoký tanec. Jak jsem tak ležel
na podlaze na zádech, objal jsem její zmítající se tělo rukama i nohama a
přitiskl si je k sobě ještě více, abych si co nejlépe vychutnal každý jeho pohyb.
Moje sevření ji trochu omezilo v pohybu, ale začala se proto vzpínat na mém těle
o to silněji. Prsa jí už teď nepoletovala vzduchem, ale ležely mi plnou vahou na
hrudi, svou měkkostí se přizpůsobovaly tvaru mého těla a přilnuly k němu a
jejich bradavky mi jezdily po kůži podle každého Hančina pohybu. Svíral jsem to
divoce se prohýbající tělo všema čtyřma a cítil, jak se mi pták rychle vztyčuje
a staví do pozoru, aby se toho zběsilého tance také zúčastnil.

Po chvilce Hanka nohama ucítila, že se mi na těle vztyčuje nějaký maják.
Roztáhla nohy, aby mi ho nepoškodila, a pak mi ho sevřela mezi stehny. Přitom
ani na okamžik nepřestávala ve svém prudkém zmítání se v mém náručí, takže její
stejně prudce se pohybující stehna mi začala můj maják masírovat neuvěřitelným
způsobem. Byla to taková síla, že se mi celé tělo křečovitě napjalo, abych tu
nádheru vydržel. Celý jsem se na zemi prohnul do oblouku a zvedl tím na svém
těle Hanku do výšky. Hanka se šťastně zasmála, když to ucítila, a začala na mém
těle vyklenutém teď do oblouku jako most řádit ještě divočeji, pokud to bylo
vůbec možné.

Hanka teď už mohla strčit ruce pod má záda a objala mne tedy jimi stejně pevně
jako jsem objímal já ji. Teď už jsem ten fantastický tanec jejího těla cítil
nejen zepředu, ale pohyby jejích paží i kolem celého hrudníku i na zádech. I ta
její fantastická měkkounká prsa mi teď objímala polovinu hrudi, přelévala se mi
po ní, poskakovaly mi po ní. Hančiny bradavky jsem cítil na hrudi čím dál
silněji, jak jí vzrušením tvrdly a vztyčovaly se ještě pevněji.

To se nedalo vydržet. To bylo tak úžasné, to byla taková smršť, to bylo silnější
než já. Musel jsem s tím něco udělat, dřív, než se něco stane. Vzepřel jsem se
nohama o zem a převrátil se na bok, aby Hanka na mně neležela plnou vahou, abych
tu její divočinu necítil plnou intenzitou a síla toho zážitku nebyla tak
obrovská. Hance to ale nevadilo ani v nejmenším. Jen mne objala ještě větší
silou a řádila stejně divoce dál. Cítil jsem, že jsem jí jedno prso asi trochu
zalehl, ale to ji nejen nezastavilo, ale ještě jí to dodalo energii. Zmítala se
mi v objetí rukou i nohou tak, že jsem měl co dělat, abych ji v náručí udržel.
Její druhé prso zalehlo naopak mne, rozložilo se mi po žebrech a nadskakovalo mi
tam podle toho, jak mi Hanka v náručí řádila.

Mezi stehny mi stále držela a opracovávala mého ptáka. Měl jsem ho už vztyčeného
do plné délky a tvrdého jako skála, a to, co mi s ním Hanka nohama dělala, bylo
nepopsatelné. Jak se mi v náručí kroutila a svíjela a tiskla mého ptáka mezi
stehny, cítil jsem jím každý její pohyb tak silně, až jsem se bál, aby mi ptáka
neutrhla. Rytmicky napínala svaly na stehnech jako kdyby stříhala nůžkami, a
svírala mi tím ptáka a mačkala ho právě v tom rytmu, který mne nejvíc vzrušoval.
Ta nádhera z něj se mi rozlévala do celého těla. Pořád to byla taková síla, na
jakou jsem ještě nebyl zvyklý.

Převalil jsem se tedy na Hanku a přitiskl ji svou vahou k zemi. To ji trochu
zpomalilo, protože neměla tolik síly, aby mohla zápasit s mou váhou. Přesto se
pode mnou vzpírala ze všech sil dál a kroutila se pode mnou co jí síly stačily.
Teď to bylo to pravé. Teď jsem mohl intenzitu jejího divočení ovládat a docela
snadno řídit. Když jsem se nad ní trochu nadnesl a poskytl jí tím prostor,
začala znova řádit jako dračice puštěná ze řetězu. Pokud to bylo na mne moc
silné, zalehl jsem ji a tím ji trochu utlumil. Hanka se pode mnou zmítala
spolehlivě tím nejdivočejším způsobem, jaký jsem jí dopřál. Mohl jsem si tak
řídit intenzitu té krásy tak, jak mi to právě vyhovovalo.

Když jsem ji zase jednou zalehl tak, aby zmírnila, měl jsem ruce volné, protože
jsem se o ně nemusel opírat, když jsem plnou vahou ležel na Hance. Sáhl jsem jí
tedy mezi nohy, abych zjistil, jak tam na tom je. Bylo to, jako bych sáhl prstem
do vany plné vody. Hančina díra byla doširoka otevřená a tou její šťávou přímo
přeplněná. Nahmatal jsem i její poštěváček. Hanka se pode mnou prudce vzepjala a
hlasitě zavyla blahem. Kdybych na ní neležel plnou vahou těla, možná bych se na
ní v té chvíli neudržel. Zaviklal jsem jí poštěváčkem na všechny strany a Hanka
se pode mnou vzpínala jako bych najednou vůbec nic nevážil. Pohrával jsem si s
jejím poštěváčkem a to jí pode mnou dodávalo tak obrovskou sílu, jakou bych v
tak křehkém tělíčku rozhodně nečekal. Tiskl jsem se k ní a ona ve své extázi mne
na svém těle téměř nadhazovala.

Vydržela to neuvěřitelně dlouho. Četl jsem někde, že ženský orgasmus je
nekonečný anebo snad že ženské dovedou prožívat nekonečnou řadu orgasmů těsně po
sobě, ale to, co mi předváděla Hanka, bylo snad obojí současně. Hanka byla
prostě k neutahání. Pořád se pode mnou vzpínala stále stejně mohutně, pořád
ječela blahem a zaplavovala mi ruku na poštěváčku tou svou šťávou stále víc.

Nakonec jsem to byl já, kdo musel přestat. Ono ležet na jejím těle tak, abych ji
svou vahou co nejvíc tiskl k zemi, a přitom se rukou natahovat k jejímu
poštěváčku není zrovna moc pohodlné. Kámasútra je sice krásná věc, ale ruka
umdlela. Už jsem pro tebe udělal dost, pomyslel jsem si. Teď je řada na mně. Můj
pták to chce taky. Posunul jsem se tedy po Hančině těle kousek dopředu, aby můj
pták opustil Hančina stehna a dostal se na dosah toho správnějšího místa. Z
posledních sil umdlené ruky jsem si připravil Hančinu díru, ptáka si do ní
namířil a pak ho tam jediným prudkým pohybem zarazil.

Zajel tam hladce jako fretka do nory. Jakoby tam odjakživa patřil. Hančina brána
byla tak dokonale promazaná tou její šťávou, že nekladla absolutně žádný odpor.
Vnitřek Hančina těla mi objal ptáka tak teple a hladce, že jsem tím blahem asi
také vydal nějaký zvuk. Hanka se pode mnou zazmítala, měl jsem pocit, že možná
tak úplně nesouhlasí s tím, co se právě stalo, ale nic s tím nadělat nemohla. Že
se zpode mne dostat nedokáže, jsem už věděl a věděla to nepochybně i ona.
Nakonec, za zpacifikování Milana mi slíbila patřičnou odměnu, tak ať teď drží
slovo – a díru.

Nakonec to uznala asi i Hanka a začala spolupracovat. Když jsem do ní ptáka
dorážel do maximální hloubky, začala mi vstřícnými pohyby pomáhat. Pak se začala
pode mnou zase kroutit, takže každé mé doražení šlo trochu jiným směrem. Pak
jsem ucítil, že mi svírá ptáka v těle trochu silněji než dřív. A pak začala
pulzovat. Sevření mého ptáka jejím tělem se začalo rytmicky zesilovat a
zeslabovat. Trochu jsem své dorážení zpomalil, abych si ty pulzace vychutnal. To
byla neskutečná nádhera, jakou jsem u žádné jiné ženy ještě nezažil. Už jsem byl
na své cestě k extázi hodně daleko a tyhle Hančiny pohyby dělaly z mého vzrušení
neovladatelné torpédo. Musel jsem úplně zastavit, přestat dorážet, abych svůj
vrchol trochu oddálil a užil si té nádhery o něco déle. Teď jsem ale na nehybném
ptáku ucítil ty Hančiny pulzace s takovou silou, že se to prostě nedalo vydržet.
Torpédo bylo najednou nezastavitelné. To by musela Hanka s těmi pulzacemi
přestat. Anebo bych musel ptáka z díry vytáhnout. Jenže to bych v té chvíli
neudělal za nic na světě. Naopak jsem se ještě prohnul a zamáčkl ptáka Hance do
těla co největší silou, aby ani ona ho nemohla žádným způsobem vypudit ven.

A pak to přišlo. Ta nepopsatelná rozkoš mi vyrazila z ptáka a projela mi celým
tělem až do mozku a do samotných konečků nohou i rukou a do všech orgánů, a
prostě všude. Cítil jsem, jak stříkám do Hančina těla zase svoji šťávu. Cítil
jsem každé vystříknutí a byla to tak fantastické, až mne to samotného překvapilo.
Hanka byla sice úžasná, ale že to s ní bude tak senzační, to jsem opravdu
nečekal.

A nad námi stáli u svých věšáků Milan s Jindrou, hleděli na nás a měli ptáky
bezvládně svěšené. I v téhle chvíli mysleli jen na ty jejich kšefty. Ty byly pro
ně důležitější.

K o n e c