Povídka „Pensionát“

Asi týden po mém nástupu na místo vychovatelky zde mělo být při jedné příležitosti potrestáno mladé, osmnáctileté děvče, a to tak, že od každého učitele a učitelky kterých bylo celkem osm, obdrží pět ran na holou. Představená institutu, miss Smithová, se tohoto úkolu ujala, poněvadž tato školačka urazila celý učitelský sbor. “Poněkud se to dotklo i mne,” nechává se slyšet reverend Hobbes, zatímco hledí polozavřenýma očima na to hezké klečící děvče. Jeho připomínka je pro ředitelku ústavu rozhodující. “Pokud budu chtít, Dolly Rintedyová, mohu tvoje prosby vyplnit, avšak pod podmínkou, že budeš i nadále pokorná a poslušná a nedáš záminku k potrestání, rozuměla jsi?” “Ano, ano, slečno,” vzlyká kajícně. “Mary a Kitty, jděte ven!” Na tvářích obou služek bylo dobře vidět nelibost, protože se mohly pobavit pohledem na bití tak hezké, noblesní slečny, a teď o to byly oloupeny. Teď se na nás zase bude dívat jako vždy svrchu, myslí si zklamaně Mary. Když služebné odešly, vzala si slovo paní Knocherová:

“Ty mě máš, Dolly, správně o potrestání poprosit. Tím bych od něho mohla z určitých důvodů upustit. Upustit od potrestání a návrh slečny Tennysové změnit. Kdyby to byla předtím udělala i Georgie Harderová, nebyla by potrestána tím samým způsobem. Ale ona už to má za sebou. Konec konců můžeš jít k ní do pokoje a zeptat se, jaký díl dostala tady přede všemi dámami a pány. Tobě, moje dítě, musí odpustit tvoji učitelé a učitelky tím, že mimo prominutí budeš potrestána, a to každým z nich tak, že ti vlastní rukou našvihají na znamení, ze příště, až vyvedeš nějakou nezbednost, musíš sama požádat o potrestání. Jsme tady dohromady, se mnou pět dam a tři muži a tímto jsem rozhodla, že dostaneš od každého pána a každé dámy pět ran a po každém posledním pátém úderu každému políbíš ruku!” Po tomto oznámení se vhrnula krev do Dollyina obličeje, teď byla ráda, že obě služky musely odejít, neuvidí tedy její stud, nemusí být bita před těmi sprostými stvořeními. Ovšem při pomyšlení, že bude muset být bita také mužskou rukou, a to ještě na tak choulostivé místo svého těla, které si každý chrání před pohledem druhého, myslela, že jí zoufalstvím pukne srdce. Mezitím slečna Knocherová připravila na stůl, hned vedle kozlice na trestání, metlu, kterou pro svou výbornou přiléhavost nebylo si co přát. Nebyla silná a hustá, nýbrž byla složena z jednotlivých březových větviček. Ty však byly pečlivě vybrány, dlouhé, pružné a poddajné, takže každá rána musela po sobě zanechat naběhlé pruhy. K metle slečna Knocherová přiložila rovněž dámsky jezdecký bičík a pletený bičík na psa, aby měli páni a dámy podle své chuti na vybranou. Mezi dámami panovala lehká nervozita, neboť se nemohly dočkat, až se dozví, která z nich bude ředitelkou vybrána, aby nastoupila k trestání toho hezkého, nafoukaného děvčete jako první. Pro Dolly to byly hrozné okamžiky a nyní, až bude vyzvána lehnout si přes lože utrpení, zcela již ztratí poslední zbytky svého dřívějšího klidu a zbude již jen strach a hrůza z nadcházejícího mučení. “No, copak jsi neslyšela, Dolly? Teď budeš bita!” “Oh ano, slečno…”

“Úplně se přehni na druhou stranu kozlice. Ještě dál!!” Slečna Knocherová ji lehce se vzpírající přehnula přes pranýř, uchopila konce řemenů připevněných ke stojanu a přezkou je pevně sepjala, takže dívenka byla nyní v pase jimi k pranýři připoutána. Poté jí pokleknuvší pod kozlicí svázala ruce v zápěstí tím samým řemenem, kterým šněrovala ruce i Georgině. Následně jí vykasala sukni, spodničku i kombiné a přehodila jí je na záda tak, že se objevily bílé kraječkové kalhotky, pod jejich okrajem v půli plných stehen mašlemi přidržované černé punčochy a vysoké knoflíkové boty. Nyní ředitelka postupně připoutala v kotnících k postranním trnožům ohýbadla i delikventčiny nožky. Ubožačka byla tedy nyní přehnuta se zadničkou vystrčenou vzhůru, v pase ke kozlici pevně připjata, ruce spoutány, stejně tak i nohy jež ke všemu byly roztaženy do širokého V, jelikož trnože trestného ohýbadla byly poměrně daleko od sebe. Už pohled na kalhotky dával tušit, že zadnička mladé dámy je hezky baculatá, nádhernost a kulatost té dívčiny zadní části křížkované vypjaté spodní kalhotky s kraječkou složenou z bílých kvítků ještě více vykreslovaly. Dolly se rozplakala a chtěla se v poutech obrátit, když ucítila, že jí ředitelka chce teď kalhotky rozepnout. Úpěnlivě počala paní Knockerovou prosit, aby si na sobě mohla uchovat alespoň ten maličký kousek prádla, ale ta bujná dáma byla pokusům školačky ledově nevšímavá. Postupně rozepjala všechny knoflíčky na obou bocích a zadní díl kalhotek spustila dolů, takže spoutaná chuděra byla nyní od pasu až ke kolenům nahatá. Chtivým pohledem si ředitelka prohlížela krásné svěží dívčiny obliny plná bílá roztažené stehna a bezkrevnou panenskou zadnici, macatou a vyšpulenou k výprasku.

Paní Knocherová se nyní konečně ozbrojila dlouhým pružným pleteným jezdeckým bičíkem, připravena k první ráně když si předtím na ruku, která bude bičíkem švihat, navlékla dlouhou glazé rukavičku. Byl to hezký obrázek, když teď ta velká dáma popadla ze strany šaty děvčete a ještě je co nejvíce poodhrnula, když potom s výsměšným pohledem přejela dlaní dosud bělounkou perlící se Dollyinu zadnici, aby nakonec pozdvihla ruku s bičíkem, ještě výš, pro správnou sílu úderu. A jako by to ubohá Dolly tušila, vzduchem to zasvištělo a rána dopadla s hlasitým zasyčením. Zadnice se nervózně zacukala sem a tam, a když ji spoutaná dívka bezděčným impulsem ještě více vystrčila, právě v tom momentu dopadla ohebná kůže biče znovu. “Oh, bože, ah, to bolí, ne tak moc, ne tolik, dobrá, milá paní”, prosí ten roztomilý puberťáček a přitom sebou tak hází, že div nespadne z kozlice. Ta se ale směje a ironicky říká: “Tak to je ta Tvoje slibovaná pokora, dceruško? Bude nafoukaná panenka laskavě klidně a způsobně držet? No počkej, moje děťátko, když jsi tak nezvedená, budu tě bít ještě víc!” A znovu zasvištěl bič a třetí rána otřásla s pálícím pruhem Dollyinu zadnici. “Oh, oh, au, au, můj bože, ne tolik, ach prosím, prosím, ne tak moc, to nevydržím, ne, ne, prosím, to tak strašně bolí, aaaaaah-aaaaaaumúí….” “Krása”, šušká slečna Tennysová své sousedce, “podívejte se jen na ty její ohnivé červené, rozpálené tváře.” “No ano”, souhlasí jiná, “ta už teď celá září zoufalstvím.” Čtvrtá rána sviští dolů. Před poslední, pátou si pí. Knockerová napíná rukavičku, je vidět, jak zatíná zuby do spodního rtu a jak sbírá všechnu energii k poslednímu úderu. Žalostný výkřik bolesti pronikl celou místností. Pátá rána dopadla. Ředitelka si nechala od delikventky políbit pravou ruku, jež byla ještě navlečena v glazé. Potom požádala reverenda Hobba ke kozlici.

Šosy jeho červené sutany se zavlnily, jak elegantním způsobem kráčel ten korpulentní muž na své místo trestajícího. Na rozdíl od paní Knocherové si vybral metlu. Dolly propadla panickému strachu a otočila hlavu do strany : “Ach, důstojnosti, prosím pěkně, mějte slitování, to je tak strašné, taková je to hrozná bolest…”, naříká vyplácené děvče a natolik si vyvrací hlavu, že téměř vidí na svoji velikou zadnici. Je to skutečně hrozný pocit strachu, když leží pevně připoutaná ke stojanu, zcela obnažená s vypjatou vyšpulenou zadnicí a rozevřenými stehny, vystavujíc všem pohledům na odiv jindy tak pečlivě hlídané a stydlivě ukrývané partie dospívajícího dívčího tělíčka, každým okamžikem očekávajíc bolestivou ránu, kterou provází řezavá bolest. Je to hrozné, ukrutné, když mladá, osmnáctiletá dáma musí nabízet pánům a dámám svou všech ochran zbavenou zadní stranu!!! To ubohé děvče si své nesnesitelné zoufalství musí vychutnat, neboť duchovní, se svýma krutě chladnýma očima úmyslně duševní bolest své oběti protahuje. “Jeho důstojnost se do Dolly zamiloval”, soudí slečna Tenyssová, tiše ke své kolegyni. “Psst, ticho, ne tak nahlas, děťátko!” “Já jsem jen zvědava, zdali tito pánové a dámy mají radost z utrpení Dollyiny prcinky, to by pak jistě dostala ještě mnohem víc, než musí.” “Máš pravdu, ode mně dostaneš těch pět ran přes kyčle a stehna, a to bude bolet ještě mnohem víc.” V tom okamžiku zazněl výkřik bolesti. Reverend Hobbes načal prvním šlehem svoji sérii úderů. Pětkráte pod metlou zčervenaly Dolyiny zadní polokoule, až se zbarvily purpurovým nachem. Ale tyto rány byly daleko svou kvalitou za ranami představené a byly pro Doly jen jakýmsi poohřátím. Ale přeci jen byl reverend při políbení ruky spokojen, když na svých prstech ucítil Dollyiny slzy. Jeho rány ji tedy přeci jen bolely, vždyť to ostatně prozrazoval i její křik a úpění po dobu jeho mrskání. Paní Websterová zůstala u metly. Rány této dámy nebyly vedeny tak přesně, ale přeci jen se Dollyina zadnice barvila stále červeněji a leskla se ve své nabubřelosti.

Slečna Kreakerová stála vedle stojanu a svými štíhlými bílými prsty ohmatávala zbitý terén, aby zjistila, který prostředek si má k bití zvolit. Potom sáhla ta hezká dáma po jezdeckém bičíku. Její rány byly kvalitní a zanechávaly po sobě dlouhé červené pruhy. A tato dáma ještě mířila tak, že všechny údery dopadaly stále na stejné místo, což bolest ještě zvyšovalo a znásobovalo. “Aaaach, aaaaach, oh bože, slečno Kreakerová, slečno Kreakerová, dost už, už dost, ach ne tam – aúúúúúuúí – ne nééé, prosím, tam už ne – e -ééémúí, ach prosím, prosím oh bože, och bože, vyslyšte mě přece, prosím, prosím, tam ne, tam – ne – aaáááááách!!!!” Ale slečna Kreakerová nepřikládala žádnou váhu jejím prosbám, nýbrž odpočítávala pět pořádných úderů na ty tlusté polštáře pod sebou, takže po výkonu této lekce zůstaly na nich stopy silných, dlouhých, tlustě vystupujících krvavě rudých otoků. “Tak, ty nezvedené děvče, teď už nezapomeneš na mé rány.” S těmito slovy podala slečna Kreakeová svou pravou ruku k políbení. Přes nesnesitelnou bolest, která těchto pět ran provázela, podstoupila Dolly okamžitě pokoření příkazu políbení ruky. S posledním, velice potěšeným pohledem na tmavě červenou, lesknoucí se zadnici, položila učitelka bič na stůl a sedla si na své místo. Svou povinnost splnila. Na jejích pět speciálních ran muselo děvče po týdny vzpomínat. Ruka slečny Kreakerové tomu nezvedenému děvčeti pořádně rozsekala zadek. Dříve než se ujala svého úkolu slečna Ripsonová, pokusila se Dolly znovu uprosit přísnou ředitelku o smilování. To ubohé děvče prodělávalo skutečně velmi bolestivé mučení, hlavně když rány bičem rozdávaly paní Knocherová a slečna Kreakerová, které byly známy svým exemplárním trestáním. To ale neznamenalo, že by ta jemná, panenská dívčí zadnice byla kdy bez potrestání, ale na takovou barbarskou krutost nebyla zvyklá. Taková mladá dámička obvykle byla bita při zlém provinění metlou, která zanechávala pruhy za pruhem, nebo taky sem tam, při delším mrskání drobné kapičky krve na růžové pleti. Ale tady to vypadalo skoro jako naschvál – zadnice skrz na skrz zpráskaná, a ta milá, vší silou do výšky vystrčená panenská prdelka, jenom samé rudofialové jelito, i do modra již hrající, ale krve ani krůpěj.

Když přistoupila paní Ripsová s úsměvem ve tváři ke stojanu, byla očividně potěšená, že může tu malou děvku seřezat. Nebyl proto žádný div, že Dolly prosila velmi úpěnlivým tónem, že už další bití nevydrží. Přistoupila ředitelka a rukou pomalu ohmatala celou dívčinu vyšpulenou zadnici, aby jí poté řekla: “Chci ti ráda věřit, mé dítě, že musíš vydržet velkou bolest, ale dřív té nemohu pustit, dokud celé nadiktované bití neabsolvuješ. Svou zvůlí sis to vysloužila, a najednou mě prosíš o smilování. Musíš být důkladně a přísně potrestána, že si ten výprask budeš do budoucna pamatovat. Teď tedy, mé dítě, snášej hezky bolest, které přibývá, je to trest za spáchanou drzost.” Slečna Ripsová si zvolila velice tenkou, přes metr dlouhou, svižnou ohebnou rákosku a švihla s ní netrpělivě nahoru a dolů. Její světlé, čilé oči byly upřeny na ten uboze k bití odsouzený prostřední kus holčičího tělíčka, který její ozbrojená ruka počastuje ještě více. Ah, bylo jí lhostejné, že pod údery tou strašně vypadající španělskou rákoskou bude se ta malá drzounka svíjet bolestí a kousat se do rtů, bití je bití a kdo je podstupuje, musí je pořádně cítit. A tak žádný ohled, žádné slitování, bez milosti a vší silou. Opět Dolly otočila žhnoucí, uplakaný obličej ke straně, aby viděla, jaká věc je na ni připravena a co se za jejími zády odehrává. Znovu a okamžitě zvedly se její prosby a žalostné úpění: “Ach ne, slečno Ripsová, nebijte mně tou rákoskou, prosím, prosím, slečno Ripsová, slečno Ripsová, sleč – no, Rip – so – vá, sleč – no Rip – so – vá…” Nervózně sebou strachy před výplatou tou dlouhatánskou rákoskou házelo to mladé děvče sem a tam, ale žádná síla na světě nemohla zadržet učitelčiny rány, z nichž první již zasyčela vzduchem a na zadečku dívčiny zanechala po sobě krvavý naběhlý zduřelý pruh. “Au, au, au, aaaaah, aaááááh-h, můj bože, můj bože, mějte slitování, ach, všechno u-udělám, o bože, už ne, já umřu, já už to nemůžu vy – dr – žet, já….aaaah…”, horký proud slzí vyrazil Dolly z očí. I paní Knocherová zvedla děvčeti hlavu v dlaních : “Jen dál, slečno Ripsová, rychle, rychle!” neměla ředitelka slitování se svou hezkou žákyní. Druhá rána byla stejně silná, ne-li horší, proviněná ze sebe vyrážela nové výkřiky bolesti. Úpěnlivé prosby, sténání, řvaní, zoufalé házení zadnicí ze strany na stranu. A potom jí slečna Ripsová dala dvě rány vší silou rychle za sebou na to nejvyšší, silně již pruhované místo. Na žhavé a vařící se maso vyrazily teď první krůpěje krve, jak tenké tvrdé dřevo rákosky rozseklo podél na několika místech vypjatou kůžičku bité prdelky. “Drž, Dolly, drž, tvé kňučení a jekot nic neznamená, musíš to bití unést, ta tvoje lehkomyslnost tě přišla draho”, tak utěšovala paní Knocherová to zoufale bolestí řičící dítě. A to již zasvištěla poslední rána rákoskou na rozloučenou, hezky dole přes stehýnka, kde to bolí ještě více. Dívčina prdelka byla nyní již rozsekána nadranc. A to ji čekalo ještě patnáct ran.

Nyní tedy udělali všichni místo slečně Tennyssové, kouzelné rusovlásce, třímající již krátký těžký pletený karabáč na psa. A tak jedna líbezná kráska říká druhé: “Opravdu toho lituji, slečno Dolly Rintedyová, ještě do té čerstvé bolesti ti však musím přidat novou, ten nařízený trest nesnese průtahu. Dám ti pět ran tímto bičem, a to s co největší přísností. Dostaneš třikrát doprostřed tvé k potrestání odhalené zadnice, vždy na stejné místo, abys je dobře cítila, a stejně tak dvakráte na nejhořejší okraje tvých stehen, kde máš dosud tak krásně jemnou kůžičku. Teď teprve poznáš, co je to bolest a jak se na tebe hněvám.” A ta bujná, hezká mladá dáma zvedla ruku s karabáčem do výše. Zasvítila jemná růžová kůže její ručky. Jaký to protiklad! Ta mladistvá svěží ženská paže a tam dole – ještě mladší, plné tuhé půlky zadnice téměř již dospělé dívenky, seřezané, vystrčené do výšky a oteklé, samé jelito. A jak se tak posměšně dívala na potrestanou slečnu, její tenké, navoněné letní šaty se napjaly přes její plnoštíhlé tvary těla, vypjala se na špičky, aby její úder dostal plnou sílu, a spletené řemínky tvrdé kůže ostrým zvukem proťaly vzduch. Po pěti ranách slečny Tennyssové kapala z rozšvihaného zadku té maličké rudá šťáva a v pramíncích stékala po nohou na zem. Nelidskou bolestí řičící zmučená dívka natočila hlavu, aby mohla políbit ruku, která jí tak do krve rozšvihala zadek, ale tento rozkaz již nedokončila, neboť již opravdu neunesla toto poslední kruté mučení a bolestí omdlela.

Pan Stefs a 0’Brain však nechtějí čekat, ta potvora si svůj kalich hořkosti musí vypít až do dna. Džber vody probírá mučené děvče k vědomí a do krve zbičovaná zadnice je připravena k pokračování exekuce. Pan Stefs se zvedá, uhlazuje si knír a bere do ruky těžký býkovec…