Povídka “Ostrov Khym – 2. část”

Pauline Alverse – manželka viceprezidenta místní banky, 37 let
Tina Alverse – dcera viceprezidenta místní banky, 18 let

José Alverse tuto akci chystal delší dobu, ale chystal ji špatně, i když on sám může být relativně spokojený. Převáděl si část peněz ze zisku banky na svůj účet a chystal se je odeslat do Švýcarska, kam chtěl i s manželkou a dcerou promptně odcestovat za nimi. Jenže tajná služba jeho čachry prohlédla a tak když dal příkaz k převedení peněz, následovala připravená protiakce. Peníze samozřejmě nikam neodešly a na rodinu jsme si počkali na letišti. Tady jsme u jeho štěstí: nepřišlo se na to, že protože nechtěl být nápadný, necestoval s rodinou běžnou linkou, ale objednal si soukromé letadlo. Na letišti jsme tedy sebrali jen manželku a dceru, zatímco on byl v prachu a asi si dá pozor, aby se vracel, i když zůstal bez peněz. My se teď pokusíme z těch dvou dostat nějaké informace o tom, kde se měli setkat, abychom se eventuelně mohli na schůzku dostavit místo nich.

***

Když Pauline Alverse s dcerou přijely na letiště, bezpečnostní služba je nejprve odvedla do V.I.P. prostor, abychom je oddělili od ostatních cestujících. Pauline měla na sobě kalhotový kostým, nadýchanou blůzku a lodičky, Tina vypasované tričko, kraťasy a na nohou adidasky. Nebylo na nich znát ani překvapení, ani strach, byly manželkou a dcerou významného bankéře a očekávaly zvláštní pozornost personálu. Mělo se jim ho dostat.

Jen jsme prošli dveřmi, prosklenými polopropustnými skly, zaklaply jim na rukou pouta.

“Co si to dovolujete…” spustila Pauline.

“Jste zatčeny pro defraudaci peněz ve spolupráci s José Alversem a následný pokus o útěk ze země! Kde je? Jak jste byli dohodnuti?”

“Měl by přijet za námi na letiště. To všechno je omyl, on to určitě vysvětlí. Počkejte, zavolám mu…” spustila, ale v tom okamžiku měla mezi zuby gumovou kouli, která jí vyvracela čelisti a Tině se nevedlo lépe.

“To určitě, abyste ho mohla varovat! Odveďte je a připravte k transportu do vazby, než chytíme ještě jeho!” Velitel se otočil a dával spěšné pokyny do vysílačky.

Ke každé z nich přistoupili dva vojáci a chytili je pevně za paže spoutané za zády. Současně jeden z nich vytáhl Pauline blůzu z kalhot, povytáhl ji až byla vidět její bílá krajková podprsenka a nakonec jí blůzu přetáhl přes hlavu, čímž ji částečně oslepil. Stejně se vedlo Tině, jen s tím rozdílem, že ona podprsenku neměla a přes své sportovní tričko viděla ještě méně než matka.

“Z bezpečnostních důvodů jsou ženy transportovány od pasu nahoru nahé,” poučil je seržant, když strhával Pauline její podprsenku. Na obou bylo vidět, že mají v sobě část domorodé krve. Měly velké pevné prsy, s neméně velkými dvorci a tlustými bradavkami. Obě se zjevně opalovaly bez plavek.

Odvedli jsme je po schodech za nenápadnými dveřmi dolů, do bezpečnostních prostor letiště. Tady už šlo všechno ráz naráz. Sundali jsme jim pouta, svlékli do naha a nasadili postroj. Zápěstí měly znovu spoutaná za zády, kromě toho jim další řemen stahoval lokty k sobě. Kolem pasu jsme jim utáhli silnější řemen – chlapci si dali záležet, aby vypadaly jako vosy. Tenký, ale pevný řemínek, který byl připevněný k poutům na zápěstích jim protáhli mezi pysky a důkladně utažený přivázali vpředu k řemeni kolem pasu. Aby jim řemen nesklouzl dolů, byly na něm shora připevněny dva další řemínky, které měly na koncích kovové aligátory s ostrými zuby na čelistech, které se přicvakly na bradavky. Prsy už měly podvázané a tažené vzhůru ve smyčkách na koncích dalších dvou řemenů, připevněných k poutům na loktech. Postroj byl pečlivě promyšlený – vězenkyně v něm neměla sebemenší pomyšlení na libovolný pohyb, který jí přinášel jen další a větší bolest.

Pak jsme každou postavili na dno rozložené skládací transportní krychle. Ty byly kovové, o hraně asi metr. Na kotníky dostala každá okovy na řetězech, přivařených k podlážce. Musely udělat dřep a pak jsme zvedli boční stěny. Dostaly obojek se čtyřmi řetězy, které se zacvakly ke stěnám a v tu chvíli zatčené nemohly pohnout hlavou ani v jednom směru. Nakonec jsme zaklapli víko.

Do odletu letadla zbývala ještě asi hodina. Už když jsme je oblékali do postrojů, byly celé mokré od potu studem, strachem, ale i bolestí. Bedny dobře těsní, takže si je brzo zadýchají a zima jim nebude. Měli jsme vyzkoušeno, že se do tří hodin neudusí, ale to už bylo tak tak. Teď se půjdeme podívat po Josém.

***

Tak je to jasné – José Alverse s nimi cestovat ani nechtěl. Letadlo jsme zpozdili asi o půl hodiny, mezitím se vrátila skupina, která byla prohledat jejich haciendu, ale po něm ani vidu ani slechu. Tak se tedy pozeptáme našich holubiček, co nám zazpívají o tom, jak se domluvili na příští schůzce.

Popadli jsme krabici s Paulinou a ne zrovna šetrně jsme ji hodili do džípu. Ať si zvyká na zvláštní zacházení! Předpokládali jsme, že mladá by mohla změknout lépe a proto jsme její krabici zase rozdělali. Když jsme otevřeli víko, její obličej měl barvu čerstvě vařeného raka. Vlasy měla potem celé mokré, pod sebou měla louži. Sundali jsme jí obojek a řemínek, který měla protažený rozkrokem jsme přivázali k lanu, přivázanému za džíp. Cestou k výslechu se trochu proběhne!

Vezli jsme je k výslechu do podzemních cel v Justičním paláci, asi tři kilometry od letiště. Justiční palác se nacházel v Citadele, části Starého města. Podzemí této budovy bylo velmi rozsáhlé, chodby měřily dohromady mnoho kilometrů a propojovaly palác s dalšími vládními budovami. Přístup sem pochopitelně neměl každý, středověké chodby jsme vylepšili nejmodernější technikou – optické zámky, apod. – a samozřejmostí byla i řada strážných. Na větší vzdálenosti jsme používali elektrické vozíky, ale vyslýchané znaly pouze dlouhé pochody, v poutech a nahé.

Pouta zdaleka neznamenaly jen spoutané ruce. Ty měly samozřejmě spoutané za zády a to nejen na zápěstích, ale i lokty měly stažené skoro k sobě. Na krku měly asi deset centimetrů široký kovový prstenec, ke kterému byla přivařená tyč, ke které byla připevněna pouta na zápěstí a lokty. Konec tyče měly přitažený k zádům, řemenem kolem pasu, což je nutilo chodit se zakloněnou hlavou, takže i v případě, že jim strážní nenasadili kuklu, viděly jen strop. K řemenu se dal připevnit další, který měly zatčené protažený mezi nohama. Býval velmi pevně utažený a umožňoval zasunutí kolíků do konečníku nebo přirození. Často jsme také používali svorky na bradavky nebo klitoris a v případě, že dotyčná v nich již měla zasazené kroužky, i různě těžká závaží. Na kotnících měly také okovy, spojené asi půlmetrovým řetězem. K jeho středu byl připevněný další, jehož konec se připojil ke konci tyče. Podle toho, jak ho strážní zkrátili, zkracovala se zatčeným možná délka kroků.

Jak už jsem řekl, jednotlivé budovy byly spojeny podzemními chodbami. Poměrně často jsme ale zatčené vodili po ulicích, nahé, v poutech, pro potěchu ostatních obyvatel a pro výstrahu dalším. To byl i případ Tiny, která teď klusala za džípem jedoucím asi patnáctikilometrovou rychlostí ulicemi k Justičnímu paláci. Pokud trochu zpomalila, řemen se jí zařízl mezi půlky i pysky a lano v tu chvíli také stahovalo dolů řemínky s aligátory, které měla na bradavkách. Pečlivě se snažila, aby udržela tempo, pot z ní jen stříkal, její měkká chodidla naříkala na kamenné dlažbě. Středověká dlažba nebyla nejrovnější a tak i krabice s Paulinou různě nadskakovala a smýkala se na korbě.

Zastavili jsme na nádvoří paláce. Tina zhluboka dýchala, rozkrok, rozedřený od řemenu jí nesnesitelně pálil. Otevřeli jsme bednu. Pauline lapala po dechu, hlavu omlácenou od zmítání v bedně. Přinutili jsme ji zvednout a odvedli je do podzemí, každou do jedné cely a začli s výslechem.

Pauline jsme sundali postroj, s výjimkou řemenu kolem pasu, mezi nohama a aligátorů na bradavkách. Palce u nohou jsme jí připoutali ke kruhům upevněným v podlaze asi metr a půl od sebe. Palce na rukou pak ke koncům tyče, dlouhé také asi metr a půl, zavěšené na laně, spuštěném přes kladku u stropu. Vyndali jsme jí z úst gumovou kouli a v ten samý okamžik začala prosit.

“Já… nic nevím… proč tu jsem? Nic jsme neudělaly… Jaká zpronevěra? Jaký útěk? Jeli jsme na dovolenou… Přestaňte…, prosííím!!!”

Vytáhli jsme tyč až visela za palce a provazy, kterými měla přivázané palce u nohou ke kruhům, se napnuly. Okamžitě se ozvala bolest v palcích a další, ne o mnoho snesitelnější, v ramenou. Teď jsme si jí mohli dobře prohlédnout. Měla dobře stavěné tělo, udržované tenisem a dalšími sporty. Jak jsem se již zmínil, bylo vidět, že v ní z části koluje domorodá krev – byla snědá, vysoká asi metr sedmdesát, černé vlasy na ramena. Ve velkých tmavých očích jí stály slzy, zoufale pomrkávala víčky s dlouhými řasami. Její velké pevné prsy se zdvíhaly a padaly dechem zrychleným strachem, bolestí i ponížením. Měla je ještě zrudlé od podvázání, řemínky s aligátory jí bolestivě táhly bradavky dolů. Na svůj věk útlý pas ještě zeštíhloval stažený řemen. Pod plochým břichem byl výrazný podbřišek, hustě porostlý černými přistřiženými chloupky. Bujný porost byl rozdělený utaženým řemínkem, který se zařezával mezi výrazné pysky. Boky měla naopak výrazné, stejně jako silná, ale ne tlustá stehna. Pod napjatou kůží byly vidět výrazné svaly, opět výsledek pravidelného sportování. Natažení jí krásně zaoblovalo stehna a zdůrazňovalo žensky plné hýždě. I lýtkové svaly měla vypracované, kotníky naopak vypadaly velice křehce. Mohutně se potila, ještě se nevyrovnala s předchozím nedostatkem kyslíku v krabici a už tady visela rozpnutá, všem na očích…

“Jak jste byly s manželem dohodnuti?” šlehla tichem otázka.

“Jeli jsme na dovolenou, měl jet svým autem asi čtvrt hodiny za námi – něco ho zdrželo v práci,” vyrazila ze sebe a vyděšeně se rozhlížela.

“Zdrželo? A kde jste měli bydlet?”

“V Ženevě. V hotelu Ambassador, v ulici des Bergues,” špitla.

“Ale podívejme, a vy jste měli jet spolu? To jste měli dohodnuté, jak nám máš lhát? Seržante!”

Seržant se bez dalších dotazů postavil před Paulinu, v ruce širokou zelenou pásku. Beze slova pásku pečlivě přilepil od břicha až do jejího rozkroku. Zvedl oči, aby jí viděl do tváře a pásku prudce strhl. Pauline zaječela a měla pocit, jako by jí někdo praštil pěstí. Uvědomila si, že páska s sebou vzala také část jejího ochlupení. Seržant s úšklebkem pásku zvedl tak, aby si jí mohla prohlédnout.

“Tak znova… Kde na tebe čeká? Mluv!”

“Měli jsme letět spolu… Néééé…!!!”

Seržant už znovu lepil další kus pásky, aby jí vzápětí strhl. A znovu… a znovu až měla podbřišek holý jako novorozeně. Pokaždé jí nechal prohlédnout pásku s jejími chloupky. Visela tam se svou bolestí, podbřišek rozcitlivělý na nejvyšší míru.

Seržant vzal do ruky důtky, na jejichž silných řemenech byly pro zvýšení účinku udělané uzlíky a přetáhl ji vší silou přes záda. Další bolest jí vystřelila mezi ramena. Zazmítala sebou a znovu zoufale zaječela. Seržant chvíli počkal a zasadil jí další ránu, tentokrát tak, že uzlíky na koncích důtek zasáhly její podpaží. Vyšlehl v ní další plamen bolesti! A další a další! Dával si záležet, zhruba polovina ran dopadla tak, že zasáhla podpaží nebo bok. Asi po deseti ranách přestal.

“Tak co nám povíš?” ozval se velitel

“Nevím, kde je… Nevím, co udělal… Nechte mě prosím… Ááááá!” žadonila.

Začaly pršet další rány, teď níž, na ledviny. Seržant se při nápřahu zakláněl, vkládal do ran veškerou sílu. Aby se neunavil, střídal pravou i levou ruku, takže rány padaly z obou stran. Na jejích zádech se tvořila jelita, v místech, kde se rány zkřížily, se objevovala krev. Po dalších deseti ranách omdlela.

Vychrstli jsme na ní kbelík ledové vody. Probrala se a začala ihned sténat. Voda byla totiž mořská a sůl se jí začala zažírat do oděrek. Seržant se teď věnoval jejím hýždím. Pokoušela se uhýbat, vlnila celým tělem, ale jediné, čeho dosáhla, byla ještě větší bolest v bradavkách, stále pevně vězících v aligátorcích. Dalších deset ran, a zadnici měla jak zebra. Seržant trochu změnil polohu a začal jí mrskat šikmo vzhůru přes vnitřní strany napjatých stehen. Její nářek ještě zesílil. Poslední dvě rány dopadly přímo do jejího rozkroku a vypadalo to, že si vytrhne palce z kloubů.

Bolestí se pomočila a zase omdlela. Opět jsme jí polili slanou vodou a tentokrát dostala ještě injekci. Jejím následkem byla schopná vydržet při vědomí i při daleko větší bolesti a náležitě si jí vychutnat! Seržant odložil důtky, nasadil si silné rukavice a vzal ze stolu jinou injekční stříkačku. Měla objem celou deci a tlustou, dlouhou jehlu. Odešel s ní do kouta a když se vrátil, ze stříkačky šla pára. Nabral do ní vroucí slanou vodu. Jehlu jí pomalu začal zavrtávat z boku do pravého prsu, asi tři centimetry do hloubky. Už teď chraptivě ječela a když seržant začal ze stříkačky vytlačovat její obsah, zvrátila oči, ale předchozí injekce jí udržela při vědomí. Celá se kroutila bolestí, její skřeky ztratily jakoukoli artikulaci.

“Nechceš se přiznat? Jak jsi mu pomáhala?”

Nereagovala. Poté, co seržant postupně vyprázdnil stříkačku do jejího prsu, visela, hlavu svěšenou dopředu, vlasy mokré od potu. Pravý prs měla nyní rudofialový, nateklý jako balón. Horká slaná voda ještě zvýšila její pocení. Visela a jen tiše sténala. V tom okamžiku seržant začal zapichovat znovu naplněnou stříkačku do jejího levého prsu. Ochraptěle se rozječela, zmítala sebou, jak šílená.

“Doóóóssstt!!! Přiznám… všechno přiznáááámm… prosííím!”

Velitel kývl na seržanta, ať pokračuje. Pauline se znovu pomočila a jak seržant plnil její levý prs horkou slanou vodou, také se pozvracela. Hlavou zmítala vpřed vzad a vyrážela ze sebe zoufalé skřeky. Bylo jasné, že nám moc nepomůže, ale ke spolupráci se přizná. Seržant jí dalším kbelíkem opláchl zvratky.

Velitel vstal, přistoupil k ní a sundal jí nejprve jednu a pak i druhou svorku z bradavek. Trčely z napuchlých prsů, sálajících horkostí a na Pauline bylo vidět, že rozhodně neprožívá nijakou úlevu. Jak se do nich vracela krev, bolest se ještě zvětšila. Pak jí sundal i řemen kolem pasu, takže už na sobě neměla vůbec nic. Vzal levou bradavku mezi palec a ukazovák a zatím poměrně jemně si s ní hrál.

“Takže jste spolu připravovali defraudaci a útěk ze země, viď?” stiskl bradavku a zakroutil s ní.

“Áááá… ano, prosím, doóóst…”

“Hm, a co ta malá, Tina, ta o tom věděla taky, nemám pravdu?” teď si hrál s oběma bradavkami.

“Áááůůůů… neééé… ona niíííc nevěděéééláááá, proosíííím… dóóóósttt,… ona neéééé!!” vyrážela ze sebe.

Velitel poodstoupil a ve stejný okamžik dopadl na její ztýraný podbřišek seržantův opasek. Opět rána vší silou, konec opasku se zakousl do kůže rozbolavělé vytrháváním ochlupení. Bolest jí téměř vyrazila dech.

“Tak co?”

Jen nepatrně zavrtěla hlavou. Vzápětí seržant koncem opasku zasáhl levou bradavku a hned poté i pravou – měl v tom značný cvik a dosáhl téměř mistrovské dokonalosti. Zvrátila hlavu dozadu, ale opět jen sténala, její nateklé prsy se rozhoupaly. V rychlém sledu znovu seržant zasáhl všechna tři místa ještě jednou. A pak se zlomila. Bylo vidět, že je zhýčkaná. S rebelkami, to byla jiná práce. Vydržely běžně několik dnů, bez jídla, spánku, jen s minimem vody.

“Ano… věděla všechno… už dost…” zhroutila se.

Vzal do ruky láhev a přiložil jí Pauline k ústům. Hltavě vypila celý obsah.

“Aby tě nenapadlo zapomenout, co jsi přiznala, dal jsem ti teď vypít projímadlo! Půjdu si teď promluvit s tou malou čubkou a ty si zatím snaž zapamatovat, co jsi řekla a co budeš zítra povídat soudci!” řekl s úšklebkem a opustil místnost. Než stačila něco říct, seržant jí znovu vtlačil gumovou kouli mezi zuby a pevně jí utáhl řemen kolem hlavy. Pak vzal další kus pásky a důkladně jí zalepil konečník.

“Abys nám to tady nepodělala!” řekl, zhasl a nechal jí ve tmě s její bolestí.

Velitel odešel do své kanceláře. Uvařil si kávu a pustil monitor, aby si prohlédl záznam přípravy Tiny. Když jí přivedli do druhé místnosti, sundali jí postroj, ale ruce jí hned zase spoutali za záda a pevně jí podvázali prsy. Roubík jí nechali. Přivedli jí ke kádi plné vody, postavené na čtyřech nohách, jejíž horní hrana byla asi ve výši desky stolu. Ve výšce asi dvacet centimetrů nad zemí byl ke každé noze přivařený okov, do kterého jí zamkli kotníky. Měla tak nohy asi metr a půl od sebe a stát mohla jen na špičkách. Spoutaná zápěstí jí přivázali k provazu, spuštěnému přes kladku u stropu, a vytáhli je tak, že měla obličej těsně nad hladinou vody. Musela hlavu stále trochu zaklánět, aby se neutopila. Pod břichem měla na okraji kádě tupé hroty, které jí nutily napínat nohy, aby se o ně nemusela opírat. Byla přesnou kopií své matky, samozřejmě v mladším provedení. Trochu štíhlejší, na napjatých lýtkách vystupovaly zřetelně trénované svaly. Její poloha nádherně vystavovala ochlupenou kundičku a roztahovala konečník. Chlapi se nenechali dlouho pobízet a znásilnili jí všichni tři. Každý dvakrát – nikdo si nenechal ujít ani jeden z otvorů. Přitom jí hnětli podvázané prsy, opakovaně jí potápěli hlavu pod vodu, přiráželi jí boky na hroty a vůbec jí různě zpříjemňovali pobyt. Když se zrelaxovali, opustili místnost. Předtím ještě stiskli vypínač, který upozorňoval ostatní, že je zde vyslýchaná, která si zaslouží pozornost. Jeho zapnutím jednak rozsvítili lampu zvenku u dveří a kromě toho se na informačním panelu v ubikacích rozsvítilo číslo cely. Po celou dobu co jsme se věnovali Pauline, se u Tiny střídali strážní, kteří měli volno. Bylo jich přes dvacet a každý ji znásilnil minimálně dvakrát, jeden dokonce pětkrát. Po stehnech jí teď stékalo sperma smíšené s krví z natrženého konečníku, boky rozedřené od hrotů, prsy se barvou příliš nelišili od prsů její matky a zoufale lapala po dechu. S ní nebude těžká práce!

Velitel si přepnul na monitor kameru. Do dlouhou dobu napnutých lýtek jí braly křeče a tak i přes bolest, kterou jí musely způsobovat hroty na kraji kádě, byla opřená o boky. Celým jejím tělem škubaly vzlyky, nos jen milimetry nad vodou, bylo na ní vidět vyčerpání. Nevěděla, že velitel, když vstoupil do své kanceláře, vypnul upozornění a netušila, co má znamenat přerušení znásilňování. Velitel chystal klasickou variantu “hodný a zlý policajt” a potřeboval jí připravenou. Vypnul monitor, zazvonil na seržanta a vstoupili do místnosti.

“No co to s tebou udělali, maličká! Seržante!” a na tento pokyn seržant povolil provaz, který jí nutil být v předklonu. “To je určitě nějaký omyl, jen mi odpovíš na pár otázek a hned tě pustíme!” hlaholil, zatímco seržant Tině vyndával z úst gumovou kouli. Měla čelisti tak vyvrácené, že skoro nemohla ústa zavřít. Ruce jí ale nechali přivázané k provazu, stejně jako kotníky v okovech a rozbolavělé podvázané prsy.

“Takž tys s rodiči chtěla utéct ze země, je to tak?” zeptal se úlisně. Zmatená Tina nereagovala. “Ale musíš se mnou spolupracovat, jinak zase odejdu a nechám tě tady…”

“Ne, ne, ne… prosím už ne… jeli jsme na prázdniny… já nic nevím…”

“Ale takhle by to nešlo, ale já ještě chvíli počkám… Seržant ti pomůže si vzpomenout…” Seržant zase vytáhl provaz, což vyvolalo její protesty a zoufalé kroucení hlavou. Velitel mlčel a seržant přivezl z kouta láhev se stlačeným vzduchem a hadicí. Byla to metoda dobře vyzkoušená z Vietnamu: vyslýchanému se zasunula hadice do konečníku a pustil se vzduch. Pokud se množství nepřehnalo, na vyslýchaném nebyly vidět žádné známky násilí, zato bolest byla příšerná. A přesně to udělal seržant.

Skřeky, které se vydraly z Tiny, byly nepopsatelné. Myslela si, že jí rozervou vnitřnosti! Zmítala hlavou, sama se potápěla hluboko pod vodu, ale bolesti se nezbavila. “Nechceš mi povědět něco o tom útěku?”

“Prosíím… neééé… doóóóósst…” žadonila. Seržant na okamžik vytáhl hadici. Vzduch se tlačil ven. “Tak ty nám tu budeš prdět?” řekl, zatímco velitel se jen díval. Vzal tenkou rákosku a přetáhl jí přesně v místech, kde stehna přecházejí v hýždě. Zoufalá bolest vedla Tinu k povolení svalů. Další vzduch se dral ven a následoval trest – tentokrát jí seržant švihl přes znovu napnutá lýtka. A tak to šlo ráz naráz ještě třikrát, střídavě stehna, lýtka, stehna. Konečně se ovládla.

“Mám říct seržantovi, aby přestal? Povíš mi, co chci slyšet, nebo znovu zkusíš hadici?” Nic. Mlčela až do chvíle, kdy se opět ozval stlačený vzduch.

“Ááááá… při…znááám… se… doóóóst!” a seržant vypnul vzduch, ale nepustil rákosku a vyrovnal počet úderů přes lýtka a stehna.

“Tak to bychom měli… teď nám jen předvedou, jak budou poslušné, a dáme je do cel na noc. Seržante, sem s tou druhou!”

Tady je nutná poznámka, že cely pod Justičním palácem zdaleka nebyly cely v běžném smyslu. Rozhodně se zde nedala najít postel. Vzhledem k tomu, že sloužily buď pro zatčené, které byly vyslýchány a ty se sem dostaly ne proto, aby si odpočaly, ale aby si mohli odpočinout vyšetřovatelé, nebo pro ty, které čekaly na soud a nebylo třeba, aby byly vzpurné, nic takového tu nebylo třeba. Středověké místnosti byly různě upravené – na stěnách byly různé kruhy a háky na vyvěšování nebo znehybnění zatčených, další cely byly takové, že se v nich dalo jen stát nebo jen klečet a další byly ještě různě vylepšené. A ty čekaly na naší dvojici.

Když seržant rozsvítil v cele s Paulinou, ta už byla celá bez sebe, ochotná udělat cokoli. Ruce měla v jednom ohni a měla pocit, že se jí vytrhnou z ramen, oteklé prsy bolestí pulzovaly, ale nejhorší bylo to co se jí dělo ve vnitřnostech. Projímadlo působilo, všechno se v ní vařilo, měla křeče, ale páska držela pevně. Myslela si, že praskne, ale nemohla naprosto nic dělat. Přes všechno, co jí provedl, byla šťastná, když seržanta uviděla.

“Když budeš poslušná, holubičko, dočkáš se a já ti sundám pásku! Jestli ne… co bys říkala několika ranám řemenem přes břicho?” Jen zavrtěla hlavou a očima házela prosebné pohledy. “Teď půjdeš se mnou a uvidíme!” spustil jí na zem a odvázal nohy. Kolena se jí vyčerpáním podlamovala. “Budeš stát, nebo tě mám zas vytáhnout?” Znova zavrtěla hlavou a ze všech sil se držela, aby nespadla. Alespoň bolest v rukou opadla! Ale stejně je téměř necítila. Odvázal jí palce a zavelel “Ruce za záda!” Ztuhlé klouby protestovaly, ale věděla, že cokoli jiného by znamenalo ještě větší bolest. Spoutal jí zápěstí a stáhl lokty k sobě. Pak jí vzal za pravou bradavku a vedl jí za sebou do druhé cely. Jejího prosebného mumlání si nevšímal.

Když uviděla Tinu, kolena se jí zas rozklepala. Co to s ní prováděli? Skoro zapomněla na své bolesti, křeče v břiše a slzy jí vstoupily do očí. Její malá holčička…

“Takže už jste se shodly… Teď nám předveď, jak budeš poslušná… Vidíš její nohy? Celé od semene? Takhle jí přece nemůžeš nechat… Důkladně jí olížeš a aby se trochu uvolnila, hezky jí jazykem uděláš… Seržante!”

Seržant jí vyndával roubík. Co to po ní chtějí? To přece nejde… Je to její dcera… Vrtěla hlavou a pak ze sebe vyrazila “Ne, to nemůžu…”

“Když nemůžeš, tak nemůžeš.” Po těchto velitelových slovech jí seržant nasadil na levý prs smyčku a než stačila jakkoli reagovat, vytáhl jí tak, že stála jen na špičkách. Ze stolu vzal krabičku, ze které vyčníval kovový kužel a přistoupil k Tině. Kužel jí zasunul do konečníku a stiskl tlačítko. Tina zareagovala, jako by jí někdo kopl a také se tak cítila. Dostala totiž do rozbolavělého konečníku elektrický šok. Zaječela, ale přitom předklonila hlavu a napila se. Mezi dalšími steny plivala vodu a v tom další šok. Vypadala, že si vyvrátí ruce z ramen.

“Jak se ti to líbí? Tancuje moc hezky… Co myslíš, jak dlouho to vydrží?” týral Pauline velitel.

“Přestaňte, udělám cokoli, cokoli…”

“To samozřejmě, ale už za tohle budete potrestané, tak to nezhoršuj… Seržante!”

Seržant přistoupil k Pauline a přisunul jí k ústům kužel k olízání. Už neváhala. Otevřela rty a nechala si kužel vsunout do úst. Olizovala ho jako zmrzlinu – ovšem ta chuť! V tu chvíli seržant stiskl tlačítko! Jako by jí kopl do hlavy! Přestala se ovládat a povolila napnuté nohy, ovšem v tu chvíli se zavěsila za svůj zmučený prs! Její šílený řev naplnil místnost!

“To aby sis pamatovala, jak se máš chovat! Víš, co máš dělat?”

Znovu nabyla rovnováhu a postavila se na špičky. Bezhlese kývala hlavou. Seržant jí odvázal a na jeho pokyn se svezla na kolena. Po kolenou se doplazila k Tině. Otočila se na velitele a ten jen pokývl hlavou. Bez sebe hanbou začala pomalu olizovat Tininy nohy.

“Tak tahle ne! To bychom tu byly týden!” velitel pokynul seržantovi. “Každou čtvrt minutu jí připomene, jak málo na ní její matka myslí!” a seržant vzal Tinu za vlasy, nadzvedl ji, přiložil kužel k pravému prsu a stiskl. Exploze bolesti mu jí téměř vytrhla z ruky. Opět začala ječet a přestala, až když jí seržant potopil hlavu. Než jí znovu vytáhl, neudržela se a proud moči vystříkl Pauline přímo do obličeje. Ta však už nehleděla ani na zoufalé ponížení, bolest ve vnitřnostech ani na odpornou chuť v ústech a co nejrychleji se snažila olízat Tininy nohy a ochránit jí od další bolesti. Ta zatím kašlala vodu a také se pozvracela. Když měla olízanou pravou nohu, seržant Tinu opět pozvedl a opakoval akci s levým prsem. Zaječela, seržant jí potopil, Pauline se zoufale snažila co nejrychleji lízat levé lýtko. Velitel přistoupil k seržantovi a něco mu řekl. Vzápětí měla Pauline kužel v konečníku a proud explodoval. Hodilo to sní tak, že ležela na břiše, obličejem na zemi a jako zdálky slyšela: “To aby sis uměla představit, jak jí je!”

Než dokončila čištění levé nohy, dostala Tina ještě jednu ránu. Nebyla už schopná napnout nohy a postavit se na špičky, okovy se jí zarývaly do lýtek a stejně jako hroty jí musely působit značnou bolest. Povolila svaly na krku a kdyby jí seržant nevytáhl, asi by se utopila.

Velitel mu dal znamení a řekl Pauline, že další šoky bude dostávat ona. Musela se otočit a zaklonit, aby se dostala Tině mezi nohy. Přitom ještě více vystavila své nateklé, stále rudofialové prsy. Její bradavky byly stále napůl ztopořené a představovaly ideální cíl. Seržant neodolal a hned vyzkoušel, co udělá šok do levé bradavky. Pauline se nejprve pokusila narovnat, ale v tom jí bránil Tinin rozkrok. Zaklonila se tedy ještě víc a svaly na jejích stehnech vypadaly, že prasknou. Zmítala sebou a vydávala chroptivé zvuky. Když se ovládla, začala svůj jazyk zasunovat do Tininy nevyholeného, odřeného a notně upoceného pohlaví, kde stále byl ještě dostatek spermatu strážných. Po čtvrt minutě následovala repríza, tentokrát s pravou bradavkou, vylepšená ještě proudem moči. Co tento tělocvik prováděl s jejími křečemi týranými útrobami si nikdo nedokáže představit.

Přestože Tina byla na pokraji sil, jazyk její matky jí začínal přivádět k vyvrcholení. Ale seržant to viděl jinak. Teď už nečekal stále stejnou dobu, ale když dívčiny boky začaly reagovat, ihned dal Pauline další šok. Znovu a znovu jí zoufalá bolest donutila přestat lízat a po chvíli znovu začít. A v okamžiku, kdy Tina vyvrcholila, vysázel jí seržant pět rychlých ran přes hýždě, zatímco se Pauline vyčerpaně svalila na zem. Prsy jí pálily ještě víc, stehna a kolena naříkala a vnitřnosti dávaly najevo, že brzo vybuchnou.

“No vidíš, když chceš tak umíš být poslušná!” kývl velitel na seržanta a ten Paulinu zvedl a odvedl na latrínu. Šla v hlubokém předklonu, aby si alespoň trochu ulevila a seržant jí nechal. Otevřel dveře dokořán, otočil jí zády k otvoru a nechal jí přidřepnout, aby dostal konečník nad otvor. Pak strhl pásku, nechal jí posadit.

“Kolena od sebe a narovnej se!” Další ponížení! Pauline už ale neměla sílu se bránit a udělala, co jí poručil. Vystavovala mu tak svá nejintimnější místa, ztýrané prsy i zmučený podbřišek. Pro ní byla důležitá úleva ve vnitřnostech, jejichž obsah se teď hrnul ven. Po chvíli se chtěla zvednout. Seržant kývl, ale jen vyšla z místnosti, musela se rozkročit a předklonit do polohy, ve které viděla Tinu. Seržant jí vrazil do konečníku hadici a s varováním, aby neuhýbala, pustil vodu. Nebylo jí moc, asi litr a půl, ale Pauline myslela, že zešílí.

“Potřebuješ vyčistit!” řekl seržant a posunul jí zpět k otvoru. Když se znovu vyprázdnila, vedl jí zpět. Musela uznat, že se jí vnitřnosti trochu uklidnily.

“Tak a teď si vyzkoušíme, jak budou poslušné! Ve vlastním zájmu provedete všechno, co se vám řekne, jakmile se to řekne, bez odmluv a okolků!” kývl na seržanta a ten je zbavil zbytku pout.

“Ruce za hlavu, lokty dozadu, prsy ven! Rozkročit, ale pořádně!” zazněly rozkazy, které byly vzápětí vykonané. Velitel si prohlížel následky dnešního večera – s rudými prsy obou (Pauline si sice vytrpěla víc, ale Tině popruh, který jí prsy stahoval, sundali teprve před chvílí) si pohrával, zvláštní pozornost věnoval bradavkám (Pauline je po elektrošocích měla obzvlášť citlivé, ale držela), prohmátl jim pohlaví i konečník (Tininy otvory se ještě stále po opakovaném znásilňování zcela nestáhly), Paulinu několikrát popleskal po břiše i podbřišku a pak jí poručil, aby se předklonila.

“Mladá už si užila, tak ať nemáš pocit, že jsi o něco přišla!” S těmito slovy jí ho vrazil do konečníku a za jejího bolestného sténání se do ní udělal. Spokojeně jí pleskl po zadku a pustil seržanta, ať si také užije. Potom ještě oba věnovali pozornost jejímu druhému otvoru a nechali si je olízat do sucha. Potom seržant přitlačil na poměrně vysokém vozíku šestilitrový barel, ve kterém bylo uchyceno několik hadic. Tině přikázali, aby se také předklonila. Stály tam s nohama roztaženýma, vystavovaly jejich pohledům svá přirození i roztažené konečníky, přičemž Pauline z otvorů teď vytékalo jejich sperma.

“Seržant vás teď napustí trochou vody – ne abyste uhýbaly, jinak se těšte – a až vám vyndá hadice, budete vodu držet v sobě! Máme pro vás připravené dvě cely. Ta která to pustí první, bude v té obzvlášť vylepšené! Jasné?”

Ne, že by se jim vyhlídka líbila, ale co mohly dělat? Obě pokývaly hlavou, ale to už jim seržant rval hadice do útrob. Obě měly konečníky už značně zrasované, ale teď jen tiše úpěly. Pak pustil vodu. Trocha znamenala tři litry ledové vody pro každou! Měly pocit, že prasknou. Jak stály s roztaženýma nohama, musely vyvinout veškerou vůli, aby z nich voda nevystříkla hned, jak z nich seržant vytrhl hadice. Navíc v ní bylo asi ještě něco přidáno, takže pochvíli je začaly brát křeče. Po chvíli jim velitel přikázal narovnat se a seržant jim mezi nohy vsunul široká vědra, která jim nedovolovala dát nohy k sobě ani o centimetr blíž.

“A teď si trochu zacvičíme! Dřep a zvednete se až vám řeknu!” Na tento velitelův příkaz udělaly dřep a tlak ve vnitřnostech se ještě zvýšil. Po půl minutě je nechal zvednout, ale hned zase zavelel dřep. Při třetím to už Paulina nevydržela a vystříkl z ní proud vody. Než si stačila ulevit Tina, velitel řekl: “Jestli to vydržíš ještě dva dřepy, pro dnešek končíme. Jinak si dáme ještě nějaký přídavek!”

Připadalo jí to nekonečné, při posledním dřepu částečně vrávorala, ale vydržela do okamžiku než slyšela, že může. Konečně konec! Teď je nechají odpočinout! Brzo měla pochopit, že to je omyl.

Pauline jsme svázali ruce zase za záda, Tině vpředu a každou jsme odvedli do jedné ze speciálních cel. Cela, do které jsme odvedli Pauline, měla v podlaze čtvercový otvor, zakrytý dřevěnými posunovacími dveřmi. Nad nimi visela krychlová klec o straně asi metr a půl a byl tu značný puch. Strčili jsme ji do klece a kolem pasu jsme jí dali řemen, který byl na asi sedmdesát centimetrů dlouhém řetězu, přivařenému ke středu dna klece (i dno bylo tvořeno pruty, nebylo tedy plné). Vlasy jsme jí stáhli do ohonu a druhý konec tohoto provazu jsme přivázali k prutům nahoře. Zavřeli jsme klec a odsunuli dveře. Zápach teď vyloženě udeřil! Pod dveřmi byla totiž nádrž, do které byly svedeny veškeré latríny v budově! Byla to dost hustá směs moči a výkalů a do ní jsme začali klec spouštět. Začala prosit, ale byli jsme hluší a hlavně jsme to chtěli mít za sebou a být z místnosti pryč. Spustili jsme klec natolik, že musela napnout řetěz na maximum, aby měla krk a hlavu nad hladinou (je pravda, že rebelky jsme spouštěli hloub, ale jak jsem řekl, ty jsou z jiného těsta). I tak si užije, když nebude dávat pozor a sjede jí noha nebo povolí nohám a tím i řetěz, vykoupe si určitě párkrát i bradu, ale to se bude věšet za vlasy. Měli jsme vyzkoušenou délku provazu, takže se utopit nemohla. Bylo už po půlnoci a ráno ji musíme připravit pro soud, takže tu nebude ani pět hodin, ale to jí určitě bude stačit.

Tinu jsme zavedli do cely, která měla podlahu asi o dvacet centimetrů níž než práh a byla hluboká i široká asi jen šedesát centimetrů. Odřené kotníky jsme jí opět zacvakli do okovů u bočních stěn. Ruce musela zvednout nad hlavu a pod pouty jsme provlékli tyč. Její výška se dala měnit a my jsme ji nastavili tak, že když jí nechtěla táhnout dolů, nemohla stát na plných chodidlech, ale částečně na špičkách. Ze zásuvky na boční zdi vedli tři dráty se zubatými aligátory na koncích. Probudili jsme její bradavky a klitoris a zacvakli na nich aligátory. Pak jsme jí vysvětlili, jak to funguje: pokud se bude dotýkat tyče nebo se na ní věšet, spustí proud do kabelů. Je jen na ní, jak se udrží na špičkách a kdy bude brát elektroléčbu! Stiskl jsem vypínač a stlačil tyč. Se zaječením byla okamžitě na napjatých špičkách! Poslední vylepšení už čekalo na chodbě. Stály tam tři trestankyně, každá s třicetikilovým boxem s ledem. Ty postupně vysypaly na podlahu cely. To jí zchladí nohy, a i když led roztaje, bude stát do rána v ledové vodě. I ona prosila, když jsme zavírali dveře…

***

Ráno jsme si zašli nejdřív pro Pauline. Od strážných u monitorů jsme věděli, že několikrát sklouzla a pověsila se za vlasy. Bylo to na ní vidět – celý obličej upatlaný, pravděpodobně se několikrát napila… Vytáhli jsme páchnoucí klec a zasunuli dveře.

“Pamatuješ si, co budeš povídat soudci nebo chceš spustit zas dolů?” bylo první co uslyšela. Chtěla odpovědět, ale ještě před tím se pozvracela. Sklonili jsme se k posuvným dveřím.

“Néééé, prosííím néééé!! Přiznám všechno, dolů už néééé!!!” ječela hystericky. Bylo vidět, že je dobře připravená. Strážný vzal hadici a začal jí prudkým proudem ledové vody oplachovat. Po chvíli vodu přepnul na horkou a takhle je prohodil ještě několikrát.

“Zvednout! Kolena od sebe!” Takové a další příkazy dostávala a bez zaváhání otupěle vykonávala. Obzvlášť pečlivě se věnoval jejímu obličeji, vlasům, ale i prsům a rozkroku. Když byla jakž takž očištěná, vpustili jsme do klece vězenkyni s rukama spoutanýma za zády. Svými zuby jí musela uvolnit opasek, na kterém stále zbýval povlak výkalů. Kdo by na to sahal! Provaz, kterým měla přivázané vlasy jí povolil strážný v rukavicích.

Tina také strávila nádhernou noc. Křeče do lýtek jí braly už při výslechu a led, resp. později ledová voda jí na formě nepřidaly. Opakovaně se neudržela a stahovala tyč dolů a sama si do těla pouštěla elektrošoky. K ránu už přitom prakticky ani neječela – byla ochraptělá, netečná. Navíc byla (u nás na ostrově překvapivě) podchlazená – bledá, speciálně nohy, celá se třásla. Rozhodně si příliš neodpočala!

Dostala stejnou otázku jako Pauline a reakce byla totožná – cokoli, jen ne zůstat v cele ve stejné pozici, v jaké strávila noc. Obě se setkali v koupelně, když jsme je před tím upozornili, že spolu nesmějí mluvit. Koupelna měla oproti běžným sprchám několik vylepšení. Pod každou růžicí byla k podlaze čepem připevněna asi metr a půl dlouhá tyč s pouty na koncích. Podobná visela ze stropu, do pout jsme jim upevnili zápěstí a kotníky a začali opět střídat horkou a ledovou vodu, což vrátilo k normálu i Tinu.

Vypnuli jsme vodu z růžice a vzali hadice. Napumpovali jsme jim nejprve střeva a pak kundičky vodou, každý otvor třikrát, takže nyní byli vyčištěné zvenku i zevnitř. Nyní byly připravené předstoupit před soudce.

Podle očekávání dostala každá patnáct let nucených prací.