Povídka “Internát II.”

Tato povídka je pokračováním povídky Internát I.

Po úvodní lekci, která pro mne znamenala na jednu stranu mírnou bolest, na druhou stranu velký a silný pocit vzrušení, začaly paní Alena a slečna Zdena se školením.

    „Dnes si probereme základní normy a předpisy, kterými se řídí veškerá činnost související s denním řádem našeho internátu.“ Řekla paní Alena a zároveň kradmým pohledem sledovala reakci paní ředitelky, která se mezitím opět oblékla a upravila.

Ředitelka však byla evidentně v tuto chvíli myšlenkami úplně jinde. Bylo zcela zřejmé, že snad slova svých podřízených vychovatelek ani nevnímá. Prohlížela si mne po provedené exekuci a sledovala, jak si opět navlékám košili, kalhotky a usedám ve vedlejší místnosti do jakési „školní lavice“.

„Základní zásady jsou obsaženy v Denním řádu internátního zařízení, doporučuji ti, co nejdříve se naučit nazpaměť prvních dvanáct paragrafových znění. Od nich se totiž odvíjí veškerá činnost a souvisejí také se způsoby chování k nadřízeným.“

Prohlásila rezolutně slečna Zdena, která se pro tuto chvíli pasovala do role učitelky.

„ V žádném případě nechci vidět, že by ses jakýmkoliv způsobem pokusila narušit již zde perfektně fungující systém““

Do rukou mi daly sešit svázaný kroužkovou vazbou ve formátu A 4. Barevně zde byl oddělen úvod, jednotlivé paragrafy až po závěrečný podpis paní ředitelky. Již úvodní ustanovení budilo respekt. Uvádělo se zde, že základním smyslem tohoto nápravného zařízení je převychovat neposlušné chovanky. Systém umísťování do internátu byl i přes svou zdánlivou složitost vcelku jednoduchý. V podstatě záleželo jen na „známostech“ a finanční solventnosti jednotlivých rodin, respektive matek, které sem svou dívku chtěly umístit. Zároveň bylo konstatováno, že v průběhu výchovných lekcí nesmí dojít k takové újmě, která by měla za následek trvalé následky. Tady bylo myšleno především na neodstranitelné jizvy, škrábance a podobně. Naopak však byla velmi výrazně posílena role fyzických trestů v určité kombinaci s psychickým ponížením a pokorou.

Sotva jsem se začetla do dalších ustanovení, někdo zaklepal na dveře kanceláře paní ředitelky. „Dále“, ozvalo se a do místnosti vstoupila slečna Pavlína s mladou dívkou. Byla oděna stejně jako já, blond vlasy sčesané dozadu, krásné modré oči ale především krásná, plná postava.

„Paní ředitelko, přivedla jsem chovanku 211“ „Co provedla?“ zeptala se paní ředitelka, přičemž v hlase již opět bylo cítit vzrušení.

„Včera večer u ní bylo nalezeno nepovolené množství cigaret a především mobilní telefon, kterým se pokoušela volat.“ „Co navrhuješ Pavlínko?

„Dle Denního řádu by teoreticky postačovalo dvacet pět ran rákoskou. Ovšem to bych zvládla ve spolupráci s kolegyní sama. Jde spíše o to, že odmítá vypovídat o tom, kdo jí mobilní telefon do internátu přinesl. S největší pravděpodobností musí jít o někoho z personálu, nebo o zaměstnance zajišťující dovážení prádla, potravin a podobně. Proto jsem tady. Mám za to, že pokud využijeme společně váš kufříček s veškerými pomůckami, bude mluvit.“

„Dobrá, nemusím ještě domů, i když je sobota“ řekla ředitelka. Vstala od svého stolu a otevřela velký trezor na druhé straně místnosti. Z něj vytáhla běžný kufřík, který používají lidé na cestu do práce. Nedalo se ale přehlédnout, co ukrýval trezor dále. Kromě nutných administrativních šanonů a podobných věcí zde na stěně visely biče, roubíky, důtky, rákosky, pouta, jehly, kolíčky na prádlo, svíčky a další sadomasochistické pomůcky. Nedalo mi, abych vše nesledovala. Navíc obě mé vychovatelky tiše přešly z místnosti zpět do kanceláře ředitelky a nechaly mírně pootevřené dveře. Samozřejmě že zvědavost byla silnější než strach, potichu jsem se postavila za roh a sledovala dění uvnitř.

„Takže miláčku, máš ještě jednu šanci, aby jsi nám pověděla něco bližšího o telefonu“ prohlásila paní ředitelka, přičemž již samotný tón prozrazoval spíše skutečnost, že si přeje pravý opak.

„Nikdy vám nic neřeknu, mobil na ubytovně jsem našla náhodou, nikdo mi nic nepřinesl.“ Odpověděla dívka sice jasně a jakoby tvrdě, již však s náznakem obav z dalších okamžiků.

„Dobře, jak chceš“ pronesla nyní slečna Zdena. „Svlékni se a postav ke kříži“.

Dívka se začala svlékat, na rozdíl ode mne měla na sobě ještě podprsenku. Tu jí pomohla odepnout paní Alena a již ji vedly úplně nahou ke kříži. Otočily ji čelem do místnosti, zvedly ruce, které v zápěstí připoutaly ke každému rohu. Rovněž tak postupovaly u nohou.

Všechny dámy si zapálily svou nezbytnou cigaretu a paní ředitelka obcházela kolem kříže. Dívku si prohlížela ze všech možných stran. Když dokouřily, slečna Pavlína otevřela kufřík a vyndala svíčky, kolíčky a jehly. V očích měla opět podobný lesk, jako paní ředitelka.

„Začneme torturou prsů a poté tvé malé kundičky“ Začala připínat na ňadra mladé dívky kolíčky na prádlo. Krásně seřazené od horní poloviny přes bradavky až dolů k břichu. Na dívce bylo poznat, že se jedná o bolestivý zákrok, přesto však, když zřejmě viděla veškeré připravené pomůcky, očekávala ještě něco mnohem tvrdšího.

Slečny začaly dívku pálit voskem z hořících svící, později nadešla chvíle i pro bičík. Rány svištěly jedna za druhou a stejně bylo zřejmé, že nejde o výslech, nýbrž cílené mučeníčko, které si dámy vychutnávaly.

Pokračování příště