Povídka “Internát”

Nastoupit na nové místo není asi nikdy žádná legrace. Zvlášť když je to první
místo v životě. A zvlášť když není úniku. Ocitla jsem se na opačném konci
republiky, bez kamarádek, které jsem znala doposud, v neznámém baráku, ve kterém
jsem se absolutně nevyznala, a mezi cizími lidmi, které jsem v životě neviděla.
A musela jsem dělat věci, o kterých jsem neměla ani potuchy.

Samozřejmě jsem se snažila co nejrychleji se všechno naučit. Ovšemže jsem chtěla
především co nejdřív se seznámit s lidmi kolem sebe. Někteří byli kamarádští.
Hlavně chlapi, ti se kolem mne brzy začali rojit jako včely kolem medu.
Přiznávám, že nějaký důvod k tomu měli. Nejsem žádná čarodějnice, je na mně něco
k vidění, a oni si toho okamžitě všimli. S ženskými to bylo horší. Některé byly
kamarádské, to zase musím uznat. Hlavně ty ošklivější. Hned první den jsem ale
poznala, že je tady skupina ženských, které se baví jen samy mezi sebou a
kdokoliv cizí je pro ně míň než vzduch. Když jsem zkusila některou z nich
oslovit, buď vůbec nereagovala, jakoby se vůbec nic nestalo, anebo se jen
pohrdavě podívala skrz mne, jakobych byla průhledná, a zase se beze slova
lhostejně odvrátila k ostatním z toho jejich spolku.

“To jsou holky z internátu!” informovala mne Jiřina, moje nová kolegyně. “Teda
nejsou to všechny, co jsou ubytované na internátě!” opravila se hned. “To je
taková skupinka, která se na internátě dala dohromady. To Klára je zbuntovala.
Ta si je všechny otočila kolem prstu. V té se všechny vidí a udělají všechno, co
řekne!”

Takové namyšlené čůzy by mne normálně nezajímaly. Tenhle spolek měl ale mezi
ostatními jakýsi nepochopitelný respekt. Všichni s nimi jednali jaksi uctivěji.
Všimla jsem si, že i chlapi se jim vyhýbají obloukem. Zatímco ke mně si
dovolovali čím dál víc, na členky toho spolku se neodvažovali málem ani
pohlédnout. S nimi se bavili jen služebně, a to ještě na každém z nich, kterého
to postihlo a musel za nimi jít, byly vidět jakési obavy. A ostatní chlapi se mu
proto vůbec nesmáli.

“Jo! To jsou takové amazonky!” přikyvovala Jiřina. “Nikoho se nebojí a s každým
jsou rychle hotové. Drží pohromadě a nedopustí, aby proti některé z nich někdo
něco měl. Na takového se hned všechny sesypou jako vosy, takže je rád, když se
mu podaří uprchnout bez úrazu!” zasmála se.

Ty ženské mne začínaly zajímat. Nevěděla jsem, co si mám o nich myslet. Ten
první den jsem se ale o nich nedozvěděla nic víc než jen jak se jmenují. Klára
byla zajímavá, poměrně hezká holka. Na těch ostatních nic zvláštního nebylo. Víc
se ten první den zjistit nedalo, první den na novém místě má člověk úplně jiné
starosti.

Večer jsem na internátě už padala únavou. Těch nových dojmů a všeho ostatního,
co jsem si musela zapamatovat, bylo už příliš. Docela jsem se těšila, až po tom
perném dni padnu do pelechu a ani se nehnu.

Na pokoji jsem zjistila, že jsem ubytovaná společně s Hanou. To byla jedna z
těch ženských kolem Kláry. Docela jsem se zaradovala. Říkala jsem si, že od Hany
bych se po večerech mohla o tom jejich spolku třeba dozvědět o něco víc.

Nakonec jsem se to ale dozvěděla mnohem dřív než jsem si myslela.

Ležela jsem na posteli blaženě uvolněná, hleděla do stropu a užívala si toho
nádherného klidu, když se otevřely dveře a na prahu stála Klára s kohortou svých
souputnic.

“Vítám tě u nás na internátě!” pronesla hlasem, o kterém jsem si nebyla jistá,
jestli je zdvořilý nebo výhrůžný. “Zdálo se mi, že se o nás nějak zajímáš!”

“No tak – jsem tady nová, tak se snažím co nejrychleji tady všechny poznat!”
vysvětlovala jsem a slezla jsem z postele, abych nevypadala před tou návštěvou
nezdvořile.

“Na mne to dělalo dojem, že se chceš stát členkou našeho sdružení!” odpověděla
Klára.

“To bych třeba i chtěla.” připustila jsem. “Kdybych věděla, o co jde…”

“To ti Jiřina neřekla?” podivila se Klára. “To je velice jednoduché. Přece sis
už všimla, že jsou chlapi silnější než my, takže musíme držet pohromadě a
navzájem se bránit jedna druhou, pokud nechceme, aby si s námi chlapi pohrávali
jak se jim zlíbí. Proto jsme založily tohle naše sdružení!”

“To zní dobře.” zhodnotila jsem Klářino vysvětlení. “K takovému sdružení se
přidám ráda!”

“To ale není tak jednoduché!” prohlásila Klára chladně a měla jsem dojem, že
jakoby povyrostla, když uslyšela moje přání připojit se k jejím nohsledkám. “My
máme zájem jen o takové členky, které nám jsou něco platné!”

Já vám budu platná víc, než si dovedete představit! chtěla jsem vyhrknout, ale
včas jsem se zarazila. Takové chlubení a taková dychtivost asi nebyly na místě.
V odhánění dotěravců mám sice bohaté zkušenosti, ale jsem tady nová, ještě to
tady neznám. Asi bych se ze začátku měla držet zpátky, dokud nepoznám, jak to
tady chodí. Tak jsem jen chápavě přikývla.

“To je samozřejmé!” souhlasila jsem s Klárou. “To docela chápu!” pokusila jsem
se o zasmání. “A jak to u nové členky poznáte, že vám bude něco platná?”

“Jednoduše!” usmála se Klára. “Vyzkoušíme si ji!”

“Jak? Z čeho?” zajímala jsem se. “Co musí splňovat?”

“Především se nesmí ničeho bát!” prohlásila Klára a hleděla na mne tak zkoumavě,
až mi z toho trochu zamrazilo.

“Já se chlapů nebojím!” pokrčila jsem rameny.

“To jsem dneska viděla!” usmála se Klára. “Lepili se na tebe pěkně – a nedala
ses! Ale to není to, co myslím. Chlapi tě nebudou vždycky jenom hladit po zadku
jako dneska! Chlapi dovedou být mnohem tvrdší a neurvalejší! A ženská to musí
vydržet, když chce proti nim obstát! Nesmí se bát toho, co jí chlap může udělat,
když před ním neustoupí! Když některá žena potřebuje pomoc, pak se členka našeho
sdružení nesmí bát jí tu pomoc poskutnout! Musí být připravená něco vydržet!
Musí to prostě být tvrdá žena! – Proto si také říkáme Sdružení tvrdých žen!”

“A o mně si myslíte, že jsem nějaká měkkota?” opáčila jsem hrdě.

“To ještě nevíme.” pokrčila rameny Klára. “To bysme si tě musely napřed
vyzkoušet. Musela bys nám předvést, co všechno sneseš!”

“Klidně vám předvedu co budete chtít. Já snesu všechno!” prohlásila jsem. “Já se
nebojím ničeho!”

“No – to uvidíme.” protáhla Klára a upřeně se mi zadívala do očí. Pak natáhla
ruku a bez varování mne chytila za levý prs. Stiskla mi ho tak příšernou silou,
že jsem vyjekla bolestí a popadla její ruku, abych si prs chránila.

“Tak to teda toho moc nevydržíš!” prohlásila Klára pohrdavě a stisk její ruky
polevil. Nicméně držela mi prs v ruce dál. “Tohle ti udělá každý druhý chlap
několikrát denně! Kdybyses měla tohohle bát, tak to bys nám nebyla na nic!”

“Ale vydržím!” ujišťovala jsem Kláru horlivě, protože ten první nával bolesti už
pominul a já nechtěla, aby ta prožitá bolest přišla vniveč. “To jsem jen
vykřikla překvapením! Prostě jsem to nečekala!” vysvětlovala jsem.

“Tvrdou ženu nesmí překvapit nic!” řekla Klára nemilosrdně. “Ale budiž! Jsi nová
a asi jsi něco takového ještě od nikoho nezažila.” dodala shovívavě. “I to je
totiž smysl našich přijímacích zkoušek, abysis vyzkoušela a zažila všechno, co
ti kdo může udělat a abys to už všechno znala! Abys už nikdy nebyla překvapená
něčím, co ti nějaký chlap třeba udělá!”

“Ano, rozumím!” přikyvovala jsem. Klára měla pravdu. Tohle jsem opravdu ještě
neznala, tohle mi s prsem ještě nikdy nikdo neudělal. Přitom jsem uznávala, že
mi to opravdu může kdykoliv kdokoliv udělat, a že chlapi k tomu opravdu mají
mimořádné sklony. “Teď už bych to vydržela!” ujišťovala jsem Kláru. “Teď už bych
věděla, co mne čeká, už bych nebyla překvapená!”

“Tak dobře.” milostivě svolila Klára. “Tak připaž!” přikázala mi.

Pustila jsem tedy její ruku a poslušně připažila. Pak se Klářiny prsty na mém
prsu znovu sevřely jako ocelový drapák. Tentokrát jsem byla na ten příval
bolesti připravená, takže se mi podařilo zadržet bolestný výkřik v hrdle. Jen
jsem zavřela oči a zaťala zuby. Své ruce jsem ale neuhlídala. Vymrštily se mi
vzhůru úplně samy a znova chytily Kláru za zápěstí.

“Tak to ne!” prohlásila Klára rozhodně. “Ty ruce musí pryč!” rozkázala a pustila
můj prs. Rychle jsem spustila ruce podél těla.

“To nestačí.” nespokojeně řekla Klára. “Když se neumíš ovládat, tak se to musí
zařídit jinak. Svažte jí ty její šlahouny!” kývla na své poddané, které stály v
kruhu kolem nás a přihlížely.

Ani nedořekla a dvě z přihlížejících se horlivě chopily mých paží. Nemělo smysl
se jim bránit. Jednak jsem okamžitě pocítila jejich sílu, ale i kdybych je
přeprala, pořád zbýval nadbytek těch ostatních, které by jim určitě okamžitě
přišly na pomoc. Nechala jsem si tedy bez odporu stáhnout paže za záda a než
jsem se nadála, už jsem je tam měla něčím napevno spojené za zápěstí dohromady.
Pak mi ty dvě amazonky paže pustily, ale nechaly mi je svázané a dychtivě
koukaly, co mi Klára udělá teď.

“To taky patří do té vaší přijímací zkoušky?” zkusila jsem zaprotestovat. “Dost
pochybuji, že by mi někdy někdo svazoval ruce!”

“Život je mnohem pestřejší, než si dovedeme představit!” usmála se Klára. “To
byses asi divila, až budeš někdy stát před někým naprosto bezmocná! Na to ani
nemusíš mít svázané ruce. Na to stačí, abys stála před někým o hodně silnějším.
Anebo proti několikanásobné přesile. Jenže to už pak bude pozdě, když tím budeš
překvapená a vyvedená z míry! Tvrdá žena musí být na bezmocnost zvyklá, aby ji
to nešokovalo, protože to by pak nemohla rozumně uvažovat, jak takovou situaci
vyřešit!”

Klára měla pravdu, že jsem se teď cítila naprosto bezmocná. Byl to příšerný
pocit, jaký jsem ještě nikdy nezažila. Prsa mi trčela kupředu teď zcela bez
možnosti obrany. Měla jsem pocit, že je Kláře přímo nastrkuji k čemukoliv, co ji
jen napadne.

Jak se dalo čekat, Klára toho okamžitě zneužila. Sáhla po mém prsu stejně
samozřejmě jako po rohlíku v samoobsluze. Instinktivně jsem ucukla a couvla o
krok dozadu. To nebylo úmyslné, to bylo silnější než já. Najednou jsem poznala,
že s rukama svázanýma za zády vnímám svoje prsa úplně jinak než když jsem
schopná si je chránit rukama.

“No to snad ne!” komentovala to Klára. “Tobě ty svázané šlahouny nestačí?! A to
chceš vstoupit mezi nás?! Ty máš teda do tvrdé ženy hodně daleko! – Udělejte jí
něco i s těma nohama, ať nám tady nepobíhá po celé místnosti jako splašená!”

Teď se mi po nonou vrhly hned čtyři z přihlížejících. Málem se mi k nohám ani
nevešly. Ani nevím, která z nich vytáhla odněkud řemen a tím mi spoutali kotníky.
Utáhli mi ho tak, až to zabolelo. Teď jsem nebyla schopná udělat ani sebemenší
krůček. Nebyla jsem schopná pohnout se z místa. Navíc jsem okamžitě pocítila, že
budu muset soustředěně udržovat rovnováhu, abych se nezřítila na zem a
nezpřerážela si tím všechny kosti v těle. Nedovedla jsem si představit, jakým
způsobem bych měla padat, když mám ruce bez užitku uvězněné za zády.

“Tak co? Pořád ještě se chceš stát tvrdou ženou?” zeptala se posměšně Klára. “Nebo
chceš radši dál zůstat ufňukanou cácorkou?”

“Já nejsem žádná ufňukaná cácorka!” ohradila jsem se.

“No tak nám to předveď!” chytila mne za slovo Klára. “Zatím jsi toho moc
nevydržela!”

Neodpověděla jsem. Duševně jsem se připravovala na to, co mne teď nepochybně
čeká. Znova jsem si intenzivně uvědomila zoufalou nechráněnost svých prsou.
Podívala jsem se na ně a všimla si, jak mi na nich bradavky i přes tričko trčí
kupředu. Musela si toho všimnout i Klára.

“Tak ukaž!” začala Klára a stiskla mi mezi prsty právě tu trčící bradavku.

Strašlivý úder příšerné bolesti mi projel celým tělem. Zadržela jsem dech, abych
nezařvala. Se zaťatými zuby jsem se snažila vydržet, co mi Klára s bradavkou
dělala. Nedívala jsem se na to, jen jsem vnímala přívaly děsné bolesti, které mi
to působilo. Jen okrajově jsem viděla Klářin obličej, který se ironicky usmíval
a se zájmem sledoval, co dělám a jak to snáším.

Té šílené bolesti se nedalo uniknout. Kdybych věděla jak, okamžitě bych to
udělala. Se svázanýma rukama i nohama se ale nedalo udělat absolutně nic.
Zadržovala jsem dech, až mi začal docházet vzduch v plících, jen abych zůstala
potichu a neudělala Kláře škodolibou radost.

Konečně mi Klára bradavku pustila. Nechala mi ji zmrtvělou a otupělou – a
okamžitě se mi zmocnila té druhé.

Bylo to ještě horší. Zavřela jsem oči, protože jsem cítila, že mi z nich tou
bolestí vyrazily slzy, a nechtěla jsem, aby si toho Klára všimla. Nevím proto,
co všechno mi s bradavkou dělala. Vím jen, že to byla nepopsatelná hrůza.

Nemám ani představu, jak dlouho to trvalo. Když to skončilo, měla jsem i tu
druhou bradavku nadobro vyřízenou. Ještě štěstí, že třetí prs nemám.

Rychle jsem vydýchávala nedostatek vzduchu. Zase jsem otevřela oči a uviděla
před nimi strop. Ani si neuvědomuji, v kterém okamžiku té hrůzy jsem zvedla
hlavu tak vysoko ke stropu. Zato jsem okamžitě uviděla Klářinu ruku, která poté,
co mi pustila prsní bradavku, mi zamířila k hrdlu. Se zvednutou hlavou jsem měla
hrdlo stejně odkryté a nechráněné jako předtím prsa. Přímo mne zamrazilo při
pomyšlení, že to, co mi Klára dělala s prsními bradavkami, mi teď chce udělat i
s hrdlem. Rychle jsem sklonila hlavu na prsa, takže Klářina ruka se mi místo na
hrdle sevřela na tvářích.

“Copak, copak? Nemáš ty nějaký choulostivý krček?” posmívala se mi Klára. “Něco
takového si tvrdá žena nemůže dovolit! Ty si myslíš, že tě nikdy nikdo nebude
držet pod krkem? Že na to nemusíš být připravená? – Zvedni hlavu!” rozkázala mi.

Opatrně jsem trošku pohnula hlavou. Klářiny prsty mi okamžitě pronikly do
vzniklé škvíry mezi bradou a hrudí a neomylně mi zamířily přímo ke krčním tepnám.
Nepochybovala jsem, že mi je Klára nemilosrdně stiskne, a už předem jsem napjala
všechny svaly, které v krku mám. Nic jiného jsem na obranu svých tepen udělat
nemohla.

“Tak to teda ne!” prohlásila Klára, když to zjistila. “Zvedněte jí tu hlavu!”
kývla na svoje spřeženkyně. “Ať si můžeme ten její krček důkladně prohlédnout! –
Co v něm má, že si to tak zoufale brání!” dodala posměšně.

Okamžitě mne něčí ruka chytila zezadu za vlasy a nemilosrdně mi strhla hlavu
nazad. Tomu nebylo možné zabránit. Teď jsem měla hrdlo úplně odkryté a naprosto
vydané včanc Kláře a jejím vlezlým prstům. To ale nebylo všechno. Cítila jsem,
že mi Klářiny přisluhovačky za zády dělají něco s vlasy i s rukama. Vytáhly mi
svázané ruce po zádech nahoru, až se mi pouta na zápěstích bolestivě zařízla do
kůže a lopatky mi málem vylezly z těla ven. Pak se mi bolestivě napjaly vlasy –
a už to tak zůstalo. Pochopila jsem, že mi za zády přivázaly vlasy k rukám – ale
tak nakrátko, že jsem musela držet hlavu zakloněnou dozadu tak daleko, že jsem
si div nezlomila krk, a svázané ruce vytahovat za zády co nejvýš, abych si vlasy
z hlavy nevytrhla. Teď jsem měla hrdlo tak protažené do délky a napjaté, že jsem
ani nemohla zavřít ústa, abych si ho nepřetrhla. Kláru jsem už neviděla, před
očima jsem měla jen strop a nic jiného jsem už ani nezahlédla.

“Tak co? Takhle se ti to líbí víc?” uslyšela jsem posměšný Klářin hlas. Pokusila
jsem se něco říct, ale dokořán otevřenými ústy bez možnosti artikulovat se
mluvit nedá. Vydávala jsem jen neurčité zvuky, kterým jsem nerozuměla ani já
sama.

“No tak vidíš! Bylo ti to zapotřebí?” komentovala to Klára vyčítavě. “Nebo si už
teď budeš pro příště pamatovat, že mně nesmíš klást žádný odpor a v ničem mi
bránit? Jestli chceš udělat přijímací zkoušky, tak musíš bez mrknutí oka vydržet
všechno, co ti určíme!”

A pak jsem znovu ucítila na krku Klářiny prsty. Pochopitelně přímo na mých
krčních tepnách. Teď už jsem na jejich ochranu nemohla udělat vůbec nic. Sice
jsem zase napjala krční svaly, ale tentokrát jsem rychle poznala, že mi to není
vůbec nic platné. Jasně jsem cítila, jak mi tepny dál rytmicky narážejí do
Klářiných prstů stejně jako předtím.

Najednou jsem si uvědomila, že mi Klára vlastně nic zvláštního nedělá. Nestiskla
mi tepny, neztrácela jsem vědomí, nedělo se vůbec nic. Klářiny prsty mi sice
tlačily na tepny, ale dalo se to vydržet. Žádné následky to nemělo.

“Tak se mi zdá, že nejseš moc klidná! Pulzuješ jako divá!” konstatovala Klára
nespokojeně. Tak ona mi jen měří tep! pochopila jsem. A že jsem nebyla klidná po
tom, co mi udělala, to jsem věděla i bez ní. Sama jsem cítila, že mi srdce buší
jako splašené. Jakoby mi tím mohlo nějak pomoci.

“Tak s tím budeš muset něco udělat!” pokračovala Klára kazatelským tónem. “Tvrdá
žena nesmí takhle jančit, když si na ni někdo něco dovoluje! Myslím, že tě
budeme muset napřed důkladně vycvičit, než se staneš skutečně tvrdou ženou!”

Cítila jsem, že mi Klára ohmatává hrdlo. Podívat jsem se nemohla, s přivázanými
vlasy jsem nemohla pohnout hlavou ani o milimetr. Napjatě jsem čekala, co mi
Klára s hrdlem udělá.

“Uvolni se!” přikázala mi Klára. “Nenapínej to!” poklepala mi prstem na napjaté
krční svaly. “Na to si musíš zvyknout, že ti občas někdo může sáhnout na ten
tvůj choulostivý krček! Tvrdou ženu to nesmí vyvádět z míry!”

Pokusila jsem se uvolnit krk a přijímat dotyky Klářiných rukou na svém hrdle co
nejklidněji. Nevím, nakolik se mi to podařilo, ale Klára už dál nenamítala nic.
Pohrávala si s mým krkem takovým způsobem, jaký jen podle toho, co jsem cítila
na krku, nedokážu popsat, a asi už byla se mnou spokojená. Dalo se to vydržet,
takže jsem se pomalu uklidňovala. Klára mi občas ohmatala tepny a asi si také
všimla, že se mi tep vrací do normálu.

“No – zdá se, že byses časem mohla naučit chovat se jako tvrdá žena.” vynesla
nakonec svůj ortel. “Co to tady máš?” projevila najednou o cosi zájem. Pustila
můj krk a pak jsem cítila, že mi na prsou vzala můj medailón ve tvaru velikého
srdce, který jsem měla pověšený na šňůrce kolem krku.

Nemohla jsem jí odpovědět, co je to za medailón, ale Klára asi žádnou odpověď
neočekávala. Cítila jsem, že mi medailón s krku odepjala, a pak jsem najednou
uviděla její ruku s medailónem přímo před obličejem. Klára mi bez okolků
zastrčila medailón hluboko do otevřených úst jako roubík. Musela jsem držet a
nechat si to líbit, protože jsem nebyla schopná ústa zavřít ani jakýmkoliv jiným
způsobem jí v tom zabránit. Kov medailónu mne zastudil na jazyku. Pokusila jsem
se aspoň jazykem s ním něco udělat, ale to už jsem ho měla šňůrou přivázaný k
hlavě. Jasně jsem cítila, že mi Klára protahuje šňůru od medailónu pod vlasy na
šíji a jak mi tam uvazuje uzel.

“Myslím, že by to pro dnešek mohlo stačit. Zítra budeme pokračovat.” rozhodla
potom. “Tak si na to tady ještě chvíli zvykej, a my jdeme, holky!”

Zaslechla jsem, že opravdu všechny odchází. Nakonec cvakly dveře a já zůstala ve
ztichlém pokoji sama. S rukama i nohama svázanýma, s hlavou vyvrácenou skoro až
na záda, s ústy vyplněnými svým oblíbeným medailónem pro štěstí, neschopná
sebemešího pohybu. Především sama jsem si netroufala se sebeméně pohnout, abych
neztratila rovnováhu a nespadla na podlahu, na kterou jsem se teď nemohla ani
podívat. Poslouchala jsem, jestli se už Klára s ostatními nevrací, aby mne
osvobodily, ale za dveřmi bylo ticho. Nedělo se nic, a pouta mne držela
bezmocnou stále stejně dál.

Vlastně něco se dělo. Od chvíle, kdy mi Klára strčila do úst medailón, se mi tam
k němu hrnula ze všech stran spousta slin, jako kdyby mi tam Klára strčila
nějaké jídlo. V prvních okamžicích jsem se pokoušela jazykem ten medailón z úst
vystrčit, ale měla jsem ho přivázaný k hlavě, takže jsem s ním ani nehnula. Pak
už jsem se musela starat, aby mi ta záplava slin nestékala do krku a do plic.
Jazykem jsem si musela cestu do krku zahradit a už jsem se dál medailónu věnovat
nemohla. Tušila jsem, že s hlavou tak vyvrácenou nazad asi nedokážu sliny
polykat. Zkusila jsem si to, naštěstí napřed naprázdno, a skutečně jsem cítila,
že s tak nataženým hrdlem se mi ten ventil do plic neuzavřel. Kdybych polkla
doopravdy, všechno by mi to šlo do průdušnice a do plic.

Jenže v ústech už jsem měla povodeň. Musela jsem se jí nějak zbavit. Zkusila
jsem se opatrně předklonit a doufala jsem, že mi ta záplava z úst vyteče. S tak
zakloněnou hlavou se mi to ale nepodařilo. To bych se asi musela předklonit až
ke kolenům, a k tomu jsem na spoutaných nohou neměla odvahu. Zato jsem ale
zahlédla svou postel. Připomněla jsem si, že pořád ještě stojím vedle ní na
místě, kde jsem z ní vstala, když přišla Klára. Možná bych se na ni mohla
posadit.

Nebylo to tak jednoduché. Musela jsem se na spoutaných nohou otočit zády k
posteli. Nevěděla jsem, jak to mám udělat. Zkusila jsem přešlapovat z nohy na
nohu, ale výsledek jsem na stropě neviděla. Musela jsem se zase předklonit,
abych viděla, kam jsem natočená. Jenže v předklonu jsem zase neměla odvahu k
nějakému přešlapování.

Nicméně po několika pokusech se mi podařilo natočit se tak, že jsem postel už v
předklonu neviděla. To znamenalo, že ji mám za zády, kam jsem se ohlédnout
nemohla. Zkusila jsem se tedy opatrně posadit. Do neznáma, jakoby doprázdna,
poslepu. Pomaloučku jsem klesala dolů na ohnutých kolenou a napjatě čekala,
jestli vzadu pod sebou ucítím okraj postele.

Podařilo se! Skutečně se mi podařilo posadit se na postel! Jen mi to nebylo nic
platné. Získala jsem sice velikou stabilitu, už jsem se nemusela bát pádu na zem
a potlučení, mohla jsem se teď už bez obav předklonit ke kolenům, jenže teď už
to nestačilo. Jezero v ústech se mi přelévalo z místa na místo, jen ke rtům se
mi nechtělo ani přiblížit, zato se mi neustále vnucovalo dozadu do krku, kde
jsem ho už z posledních sil zadržovala jazykem unaveným a rozbolavělým od
neustálého napínání a námahy. Z úst mi nevyteklo nic a slin v nich mi přibývalo
neuvěřitelnou rychlostí. Bylo mi jasné, že už to dlouho nevydržím. Musela jsem
rychle vymyslet něco jiného.

Musím si na tu postel lehnout, upjala jsem se k dalšímu nápadu. Vleže na břiše
se mi snad podaří naklonit hlavu o něco víc aniž bych si tím skalpovala všechny
vlasy. Musím nějak dostat spoutané nohy na postel, ale přitom z ní nespadnout.
Jenže jak, když si nemohu pomoci rukama?

Narovnala jsem se, čímž se mi jezero v ústech znova přelilo dozadu ke krku
přesně tam, odkud jsem ho potřebovala dostat co nejdál, a zaplavilo mi medailón,
který mi to všechno způsobil a dál mi v ústech způsoboval záplavu stále větší a
vetší. Podařilo se mi poposednout si na posteli o kousek dozadu a položit se na
ní na bok. Několikrát jsem se přitom mimoděk pokusila pomoci si rukama a vždycky
mi bolestivé škubnutí za vlasy a zacloumání hlavou připomnělo, že mám ruce za
zády přivázané k vlasům a nemohu s nimi ani pohnout. Už jsem ale stabilně ležela
na posteli na levém boku a mohla vytáhnout nahoru i nohy. Jezero v ústech se mi
přelilo na levou tvář, ale především se vzdálilo od toho nebezpečného místa
vzadu v krku. S úlevou jsem cítila, že mi dosáhlo až ke koutku úst a dokonce
troška z něj se mi vylila ven. Byla jsem zachráněna! Sice jsem si dále musela
vzadu jazykem ucpávat průchod do krku, ale už to bylo snadnější. Sliny z úst mi
stékaly po levé tváři a odkapávaly mi do postele, ale hladina v ústech už mi
nestoupala.

Brzy jsem ale ucítila pod hlavou mokrou a studenou louži. Uvědomila jsem si, že
v té mokré poslintané posteli budu muset dneska spát, až mne Klára přijde
osvobodit. Asi bych s tím měla něco udělat! Naštěstí teď už jsem viděla, jak a
kde na posteli ležím. Nebyl už problém kopáním spoutanýma nohama se posunout po
posteli k okraji, aby mi hlava trčela do uličky a sliny mi kapaly na zem a
nikoliv do postele. Jen jsem si teď nemohla hlavu nikam položit, protože jsem
měla pod ní prázdno. Musela jsem neustále napínat krk, takže mne rychle začaly
všechny svaly na pravé straně krku bolet únavou. Musím to nějak vydržet, než
přijde Klára a osvobodí mne! říkala jsem si. Jsem přece tvrdá žena! Nebo se jí
aspoň chci stát!

Jenže krk bolel stále víc a víc a Klára nepřicházela a nepřicházela. Napjatě
jsem naslouchala každému kroku každého člověka, který za dveřmi procházel po
chodbě, ale žádné kroky se u našich dveří nezastavily a dveře nikdo neotevíral.
Přistihla jsem se, že mi hlava klesá s postele dolů. Naštěstí na mé jezero v
ústech to nemělo žádný nepříznivý vliv. S úlevou jsem tedy uvolnila krční svaly
a nechala hlavu svěšenou dolů do uličky. Moje nešťastné vlasy na pravé straně
hlavy se sice napjaly a zabolely a některé se možná i vytrhly, ale můj krk si
odpočinul, a to bylo pro mne v té chvíli nejdůležitější.

Snažila jsem se svázané a zkroucené ruce za zády posunout co nejblíž lopatkám,
aby se mi vlasy tolik nenapínaly a nebolely. Stálo mne to nesmírné úsilí a
jediným výsledkem bylo to, že mne začaly bolet ještě i napínané paže a přitom
jsem si tím nijak nepomohla.

Konečně klika cvakla a dveře se otevřely. Nemohla jsem se podívat, kdo vstoupil,
nemohla jsem otočit hlavu ke dveřím. Vlastně jsem se nemohla pohnout ani nijak
jinak, pokud nepočítám pokrčování kolen a kopání spoutanýma nohama na posteli.
Nezbývalo než trpně čekat, co udělá ten, kdo vstoupil.

“No nazdar!” uslyšela jsem Hanin hlas. “Ty jseš teda prase! Jak tys to tady
zaneřádila! To mám šlapat v takové kaluži? Jak se teď mám dostat ke své posteli?”
rozhořčovala se Hana. “To jsi nemohla ty své trávicí šťávy pouštět někam jinam?”

Ani jsem se nepokoušela nějak odpovídat. Už jsem věděla, že toho nejsem schopná,
dokud mi někdo neodváže vlasy.

Pak jsem ucítila, že mi Hana skutečně něco vzadu dělá s vlasy a rukama. V první
chvíli jsem se vyděsila: Co mi ještě chce udělat dalšího?! Pak se mi ale vlasy
uvolnily a já konečně po té nekonečné době mohla zase pohnout hlavou. Pochopila
jsem, že mi Hana odvázala vlasy od rukou. Cítila jsem sice, že mám ruce dál
svázané, ale aspoň jsem si mohla narovnat paže a natáhnout je do délky. Ta úleva!

“Ty jseš nějaká plná energie!” komentovala to Hana. “Koukám, že ti vůbec nevadí,
že jseš svázaná! Z tebe možná fakt bude tvrdá ženská!”

Naštěstí mi během těch nemožných řečí osvobodila i ruce. Konečně jsem si mohla
vytáhnout z úst svůj medailón. Kapaly z něj sliny, musela jsem ho chvíli čistit,
než zase začal vypadat jako dřív. Až pak jsem si osvobodila i nohy.

“Takže myslíš, že jsem tu zkoušku udělala?” zeptala jsem se Hany.

“To ještě nebylo všechno!” zasmála se Hana. “To by sis to představovala moc
jednoduše! To byla jenom první část!”

“A co mne ještě čeká?” zajímala jsem se.

“Jóóó – to ti nesmím prozradit!” protáhla Hana významně. “To by mne Klára hnala,
kdyby zítra zjistila, že ses na to nějak připravovala!”

“Zítra?”

“Ano.” přikývla Hana. “Tahle zkouška trvá obvykle tři večery. To aby sis to
mohla řádně promyslet a případně si ten strach z další části zkoušky patřičně
vychutnat. Abysis nemohla stěžovat, žes nedostala možnost se rozhodnout. Takhle
můžeš kdykoliv říct, že o zbytek zkoušky už nemáš zájem, a nic už se ti dál
nestane.”

“A tvrdou ženou z toho vašeho spolku se nikdy nestanu.” doplnila jsem já.

“Správně!” potvrdila mi Hana.

“To každá z vás prodělala takovou zkoušku?” zeptala jsem se. “Ty taky?”

“Samozřejmě!” přikývla hrdě Hana. “Akorát že já jsem při tom nemusela mít
svázané nohy. Já jsem totiž chtěla tu zkoušku udělat, takže já jsem neuhýbala.
Teda vlastně – ” zatvářila se provinile. “Taky jsem si ze začátku nechtěla
nechat sáhnout na hrdlo, takže mi taky musely tu hlavu uvázat… Ale jinak jsem
snesla všechno!” ujišťovala mne. “To, myslím, jen Irča dokázala sama hned
napoprvé dobrovolně nastavit hrdlo, když jí to Klára přikázala. Jinak měly hlavu
uvázanou všechny. – Ale takového svinstva nevyteklo z žádné, jako z tebe!”
podívala se vyčítavě na velikou louži slin, která u mé postele na podlaze byla.
“Tohleto jsem ještě nikdy neviděla!” pohoršovala se. “Jak dlouho to tady chceš
ještě nechat?”

Opravdu jsem to musela uklidit sama. Jako kdybych to zavinila já. Jako kdybych
tu louži tady udělala z vlastního rozhodnutí, pro své vlastní potěšení.

Druhý den jsem ihned zaregistrovala, že členky Klářina klanu na mne hledí
podstatně přívětivěji než dříve. Navíc jsem nebyla sama, kdo si toho všiml.
Otrapů, kteří by mne chtěli obtěžovat, najednou podstatně ubylo. Vlastně jen dva
se odvážili sáhnout mi na zadek, ale hned se klidili a tvářili se velice omluvně
a zkroušeně, když jsem jim dala najevo, že se mi to nelíbí. Přesvědčovala jsem
se, jaký respekt Klára se svým klanem má. Přiznávám, že se mi docela začínalo
líbit být pod ochranou tak mocné síly.

Večer mne ovšem čekala další část přijímací zkoušky. Netušila jsem, co to bude,
ale pomyšlení na to už nebylo tak příjemné. Měla jsem od Kláry přikázáno čekat
ve svém pokoji tak jako včera. Dnes ale měl být dole v internátě veliký mejdan,
kterého bych se docela ráda zúčastnila také. Místo toho jsem ale tvrdla sama
nahoře ve svém pokoji, čekala jsem, až Klára přijde a něco mi udělá, a jen
zdálky naslouchala, jak se to tam dole rozjíždí.

Konečně cvakly dveře a objevila se Klára se svou suitou.

“Tak co? Pořád ještě se chceš stát tvrdou ženou?” zeptala se posměšně.

“Proč myslíš, že tady jsem?” pokrčila jsem rameny, zatvářila se pohrdavě a
snažila se, aby se mi nezatřásl hlas.

“Pořád ještě si myslíš, že na to máš?” vysmívala se mi Klára. “No tak dobře! Tak
ji připravte!” kývla pak na své souputnice.

Holky z jejího doprovodu, které se mezitím rozmístily do kruhu kolem nás, se mi
na ten povel vrhly po rukou, a než jsem stačila zareagovat, už jsem měla ruce
zase svázané za zády. V poslední chvíli jsem se zarazila, abych neřekla nějakou
námitku. Rychle jsem si připomněla, že je to zkouška a že musím bez hnutí brvou
snést všechno, co k té zkoušce patří. Pokusila jsem se tedy zatvářit se znuděně,
jakoby svázané ruce byly pro mne naprosto běžnou každodenní rutinou.

“Tak co dělá tvůj krček?” šklebila se Klára, jakoby řekla něco kdovíjak vtipného.
“Pořád ještě ho máš tak choulostivý?”

Chytila mne za ramena, jediným trhnutím si mne otočila bokem k sobě, a pak jsem
najednou ucítila její ruku na šíji. Její prsty se sevřely a mně projela tělem
taková bolest, až jsem se celá zkroutila. Málem jsem před Klárou klesla na
kolena, jak mi to její sevření zamávalo celým tělem.

“Koukám, že tě to nějak bere!” zasmála se Klára škodolibě. “Takhle chytit tě
může kdokoliv kdykoliv! Na to si budeš muset zvyknout, a ne se kroutit jako
přišlápnutá žížala! Tohle tvrdé ženě nesmí vadit!”

Při těch slovech mi hnětla prsty krk po stranách takovou silou, že mi bolest
vystřelovala do celého těla. Hlavně nevykřiknout! držela jsem se vší mocí své
vůle, abych neudělala Kláře radost.

Konečně Klářin stisk povolil a já se mohla před Klárou znova narovnat. Hleděla
jsem přímo před sebe, nechtěla jsem se ohlížet po Kláře, která stála u mého
pravého ramene, aby mi nestiskla ta bolestivá místa znova.

Pak mi náhle přistála na krku i druhá Klářina ruka. Pochopitelně přímo na hrdle
a pochopitelně se mi hned sápala po tepnách. Ucítila jsem svůj puls narážející
do Klářiných prstů.

“No vidíš! To už je lepší než včera!” zhodnotila Klára můj tep. “Možná, že z
tebe přece jenom bude nakonec aspoň embryo tvrdé ženy!”

Pootočila jsem hlavu, abych aspoň koutkem oka mohla vidět Kláru. Jaký tep máš
asi teď ty? pomyslela jsem si. Jakpak ses kroutila ty, když ti někdo ryl prsty
do páteře? To bych docela ráda viděla! Máš přece krk úplně stejný jako já!
Stejně citlivý! Rozdíl mezi námi je jen v tom, že já mám ruce svázané, zatímco
ty ne!

Klára mi zatlačila jedním prstem do krku a do jedné tepny tak, že jsem musela
narovnat hlavu a dívat se zase přímo před sebe, abych tomu tlaku unikla. Prostě
mi otočila hlavu tak, abych se na ni a na její krk nemohla dívat. Pak se mi její
ruka posunula po hrdle nahoru a zarazila mi dech. Pochopitelně jsem okamžitě
napjala krční svaly, abych mohla dýchat. To se ale Kláře nelíbilo.

“Tak tohle jsem ti neporučila!” zahřměla mi přímo do pravého ucha, až mi málem
zalehlo. “Tohle si dělej, až když tě někdo chytí pod krkem doopravdy! Ale tady
jsi u zkoušky! Tady mi musíš předvést, co jsi schopná vydržet!”

Cítila jsem, že se Klára nepokouší nějak přemáhat moje napjaté krční svaly. Její
ruka mi stále ležela na hrdle přesně na tom nejnebezpečnějším místě, ale její
tlak nesílil. Tušila jse, že jestli se nepodvolím, Klára můj krk pustí a bude po
zkoušce. Členkou spolku tvrdých žen se nestanu. Nebylo vyhnutí. Rychle jsem se
aspoň zhluboka nadechla, abych při té zkoušce vydržela s dechem co nejdéle, a
pomalu, opatrně jsem uvolnila krční svaly. Klářina ruka se mi stejně pomalu, jak
jsem uvolňovala svaly, zabořovala zpátky do hrdla. Jasně jsem cítila, jak se mi
dýchací cesty v krku uzavírají. Teď už bych se nenadechla. Současně se mi v
dosud otevřených ústech začal posouvat jazyk kupředu, i když jsem s ním vůbec
nic nedělala. Klářina ruka zabořující se mi do hrdla mi jej vytlačovala z úst
ven. Jazyk v ústech se mi neuvěřitelně zvětšil, vyplnil mi celá ústa do
posledního místečka a ani se mi tam najednou nemohl celý vejít. Ráda bych
otevřela ústa víc, ale Klářina ruka pod bradou mi to nedovolovala. Přitom uhnout
jí nebylo kam. Klára si mne druhou rukou přidržovala za šíji tak, aby měla k
mému hrdlu dokonalý přístup a mohla si s ním dělat, co se jí zlíbí.

“No vidíš, jak jseš učenlivá!” uslyšela jsem Klářin posměšný hlas. “Předpokládám,
že teď už si budeš navždycky pamatovat, že když tě někdo chytí za krk, tak že se
musíš především rychle a co nejvíc nadechnout – dokud ještě můžeš!”

Protože mi tlačila pod bradou zespoda nahoru, mimoděk jsem vystoupila na špičky,
abych tomu tlaku unikla. Hned jsem se lekla, že ani tohle mi Klára nepřikázala,
takže to bude znamenat konec zkoušky a ztrátu všech nadějí patřit k tvrdým ženám.
Klára ale neřekla nic, jen její ruka se mi na hrdle nepatrně pohnula. Držela mi
ale hrdlo neprodyšně uzavřené dál, takže snad ještě nebylo všechno ztraceno. Jen
mi už ale nedovolila postavit se zase patami na zem. Musela jsem se teď před
Klárou vytahovat na špičkách co nejvýš už napořád, i když mi to nebylo vůbec nic
platné. Sevřeným hrdlem jsem nedokázala protáhnout ani sebemenší trošičku
vzduchu.

“Tak co? Už začínáš aspoň trochu chápat, k čemu tahle zkouška má být?”
pokračovala Klára stále pobaveným tónem. “Teď právě sis sama nejlépe vyzkoušela,
že vystupování na špičky není na nic! Ničeho tím nedosáhneš a jen se zbytečně
vysiluješ a ztrácíš pevný postoj!”

Na důkaz svých slov se mnou několikrát zacloumala dopředu a dozadu. Musela jsem
neobratně na špičkách nohou přešlapovat, kam mne její ruce právě za krk táhly,
abych nezůstala v jejích rukou viset za hrdlo plnou vahou těla, a skutečně jsem
v těch chvílích moc pevně na nohou nestála.

“A teď počítej do deseti! Pěkně nahlas!” přikázala mi Klára, když se mi podařilo
se na špičkách postavit tam, kam mne postrčila.

V první chvíli jsem nechápala, jak to myslí, když jsem stisknutým hrdlem nebyla
schopná vydat ani hlásku. Napnout krční svaly a vzdorovat Klářinu stisku jsem se
neodvažovala, abych tuhle zkoušku nezkazila. Nechtěla jsem, aby to všechno, co
jsem už prožila a vydržela, přišlo vniveč. Zatlačila jsem tedy hrudníkem, co
jsem měla sil, a napjala jsem hlasivky, ale nebylo to k ničemu. Moje hrdlo
zůstalo neprůchodné, nevytlačila jsem ze sebe ani špitnutí. Jen jsem cítila, jak
mi krk v Klářiných rukou tím tlakem naběhl a jakoby ztloustl, a můj stisknutý
hrtan zatlačil do Klářiných prstů.

Klára si toho musela všimnout.

“To musíš zatlačit pořádně!” zachechtala se. Tlak jejích prstů na mém hrdle ale
trochu povolil. Zatlačila jsem znova, div mi nepraskly plíce, a podařilo se mi
sevřeným hrdlem trochu vzduchu prorazit.

“Eee – aaa!” vyšlo mi z úst jako výsledek mé námahy.

Vůbec jsem svůj hlas nepoznávala. Chtěla jsem říct “Jedna!”, ale vydala jsem jen
naprosto nesrozumitelný pazvuk. S jazykem napůl vyplazeným z úst a ucpávajícím
mi uvnitř úplně celá ústa jsem nebyla schopná artikulovat lépe.

“Tak dál! Pokračuj!” pobízela mne nemilosrdně Klára.

“Eee! – Iii!” vymačkávala jsem ze sebe s vypjetím všech sil mého hrudníku. Klára
mi přitom utlačovala průdušnici v krku stále stejně silně, neulevila mi ani
trošičku.

Po pěti číslech jsem se pokusila nadechnout, ale nešlo to. Klára mi držela hrdlo
takovým způsobem, že jsem mohla vydechovat a mluvit, i když s velkými obtížemi,
ale nazpátek, do plic, to nešlo.

“Tak dělej! Na co čekáš?” pobízela mne Klára. “Dochází ti vzduch!”

To mi říkat nemusela, to jsem věděla i bez ní. S každým vysloveným číslem mi
životodárného vzduchu v plicích ubývalo, a přitom mi chyběl čím dál víc. Klára
určitě poznala, že jsem se pokusila nadechnout, protože její ruka se mi na hrdle
pohnula a přimáčkla mi ho o trochu víc. Cítila jsem, že mi jazyk povylezl z úst
ještě dál. Na okamžik jsem uvažovala, jestli bych nemohla nějak opatrně napnout
krční svaly a uvolnit si tím dýchací trubici tak, aby to Klára nepoznala, ale
pak jsem se raději neodvážila. Tuhle zkoušku jsem prostě chtěla udělat.

Začala jsem tedy dál ze sebe vymačkávat další čísla. Šlo mi to teď podstatně hůř,
protože jsem měla hrdlo víc stisknuté. To ovšem nebylo všechno. Také jazyk mi
teď mnohem důkladněji ucpával ústa a já se musela víc namáhat, abych si nad ním
vytvořila aspoň nějakou škvírku, kterou bych nohla vyrážet vzduch z plic a
vydávat nějaké zvuky. Ty zvuky byly teď ještě nesrozumitelnější než dřív. Horší
bylo, že mi každým dalším číslem zoufale ubýval vzduch v plicích, a já ho přitom
potřebovala čím dál víc. Stála jsem cítila své krční tepny rytmicky bušící do
Klářiných prstů. Tep se mi zrychloval, moje tělo bojovalo s nedostatkem kyslíku
jak jen mohlo, a já mu nesměla pomoci napnutím svalů ani na okamžik. Musela jsem
jen počítat – a ztrácet tak další a další doušky drahocenného vzduchu.

“Eee – eee! Eee – ceee!” dospěla jsem konečně k vytoužené desítce. Plíce jsem
měla úplně prázdné. Jako na smilování jsem čekala, že mi teď Klára hrdlo uvolní
a já se budu konečně smět nadechnout.

Nedělo se nic. Tlak Klářiny ruky nepolevoval. Prázdný hrudník se mi začal
neovladatelně cukat touhou po vzduchu. Cítila jsem, že mi hrtan v krku pod těmi
nápory jezdí nahoru a dolů a naráží do Klářiny ruky, ale její hradbu neprorazil.
Já se silou vůle snažila udržet krční svaly v klidu, nenapnout je, abych v téhle
zkoušce nakonec nepropadla.

“Tak co?” zasmála se Klára. “Jak pevnou máš vůli?”

Pochopila jsem, že Klára přesně ví, jak mi je a co potřebuji ze všeho nejvíc.
Cítila to rukama na mém krku. Především jsem ale pochopila, že vůbec nezáleží na
mně, jestli tu zkoušku udělám nebo ne. Klára mne může dusit jak dlouho se jí
zachce. Jí se neděje nic, ona dýchat může a žádným počítáním se o vzduch
nepřipravila. Klidně mi může držet hrdlo uzavřené tak dlouho, až ty svaly
nakonec napnu a zkoušku tím pádem neudělám. Přesto jsem se snažila vydržet bez
dechu dál, i když to bylo příšerné a čím dál horší.

Majednou se mi hrdlo uvolnilo. Kláru to nestálo ani jediný sebemenší pohyb, a já
mohla zase dýchat. Rychle jsem se nadechla – a do průdušnice jakoby se mi zarylo
tisíc žhavých nožů. Prudce jsem se rozkašlala. Hrdlo jsem měla od Kláry tak
pomačkané a rozdrážděné, že se to nedalo vydržet. Zmítala jsem se v záchvatech
kašle, a Klára mne při tom stále držela za krk, vytahovala mne na špičky a pak
mi mé těžce zkoušené hrdlo znovu přimáčkla. Můj očistný kašel se ihned změnil v
pouhé přerývané sípání vyrážené zúženým hrdlem a tlumené navíc i vyplazeným
jazykem, který mi Klára znova vytlačila z úst ven a který mi znova vyplnil celá
ústa. Myslela jsem, že mi prasknou plíce, když mi hrudníkem cloumal kašel a já
měla přitom hrdlo znovu neprodyšně uzavřené. Musela jsem to ale respektovat,
svaly na krku jsem ani teď nesměla napnout ani náznakem. Exploze kašle se mi tak
draly z plic přiškrceným hrdlem a prorážely si cestu ústy ucpanými vyplazeným
jazykem kdykoliv mi to Klára jen trochu umožnila. V hrdle se mi ženili všichni
čerti a já neměla žádnou možnost si ho pročistit. Vykašlala jsem a vysípala
všechen vzduch z plic a nový jsem uzavřeným hrdlem nassát nedokázala.

Konečně mi Klára dopřála další nadechnutí. Jakmile jsem se ale rozkašlala, hned
mi hrdlo zase přivřela. Krutě mi tím ztěžovala návrat průdušnice do normálního
stavu, protože přiškrcený kašel mi moc nepomáhal. Ještě víc mi komplikovala
potřebné nadechování, protože mi stále držela hrdlo zúžené a jazyk vyplazený,
který mi při dýchání hrozně překážel. Nezbývalo mi než ho schválně vyplazovat
ještě víc, abych si kolem něj v ústech udělala aspoň malou skulinku pro vzduch.
Nevím, jestli právě tohle mělo být účelem té zkoušky, ale skutečně jsem se v
těch chvílích naučila pár věcí, jak dýchat přiškrceným hrdlem, které by mne
předtím nikdy nenapadly.

Klára si pohrávala s mým krkem, chvílemi mi zúžila dýchací cesty více, chvíli
méně, občas mi zavřela přívod vzduchu úplně a pak mi ho zase pustila, ale já už
to zvládala docela dobře. Naučila jsem se nadechovat se co nejvíc, jak jen mi to
hrudník umožňoval, a vydechovat jen napolovic, aby mi stále v plicích zůstávala
nějaká rezerva pro případ, že mi Klára zarazí dech právě v okamžiku, kdy budu
vydechnutá. Už jsem věděla, že nějakou dobu bez dechu vydržím, i jak být
připravená využít každý sebekratší okamžik, kdy mi Klára přístup ke vzduchu
dopřeje. Naučila jsem se hospodařit se vzduchem, který jsem do plic dostala,
nenamáhat se, nebojovat, nechat svaly v klidu, šetřit kyslíkem.

Pak mi Klára najednou hrdlo pustila. V první chvíli ve mně strašlivě hrklo, že
jsem tu zkoušku neudělala a že mne Klára vyhodí. Klára ale neříkala nic, držela
můj krk v rukou dál, takže jsem to snad nepokazila. Jen jsem se najednou mohla
zase volně nadechnout. Nikdy bych nevěřila, jak nádherný pocit to je. Klářina
ruka mi lehce sklouzla po krku dolů a ponechala mi to choulostivé místo pod
bradou nadobro volné. Mohla jsem klidně vydechnout až na doraz bez obav, že se
už pak nenadechnu – že mi to Klára nedovolí. Dýchací cesty se mi úplně otevřely,
žádný odpor jsem už plícemi překonávat nemusela. Dýchalo se mi najednou tak
lehce, jak jsem si to ještě před chvilkou nedovedla ani představit. Jazyk mi
jakoby zmizel z úst – nejenže se mi tam už zase celý vešel, ale ještě mi tam
zbývala kolem něj obrovská spousta volného místa. Najednou mi připadalo, že mám
jazýček neuvěřitelně malý. Mohla jsem zavřít ústa a mohla jsem také zase začít
dýchat nosem, což předtím z nějakého důvodu nešlo. Poprvé v životě jsem poznala,
jak fantastickou věcí je takový kyslík a jak úžasný pocit je mít plíce plné
čerstvého vzduchu.

Chvilku jsem se oddávala blaženému vědomí, že už mám tu zkoušku za sebou. To
jsem se ale krutě mýlila. Najednou mi Klára zaryla palec do průdušnice dole na
krku v jamce mezi klíčními kostmi. Měla jsem pocit, že mi ho tam zastrčila
nekonečně hluboko až někam do plic. Prudce jsem se rozkašlala. To se nedalo
zadržet. Byl to pocit, jako kdybych měla uvnitř v průdušnici celou hroudu něčeho
nesnesitelného a musela to za každou cenu co nejrychleji vykašlat ven. Jenže to
nebylo uvnitř, byl to Klářin palec, který si mi pohrával s průdušnicí a kterého
jsem se žádným kašláním zbavit nemohla. Ovšem ten kašel byl naprosto
nezastavitelný. Rychle jsem vykašlala všechen vzduch z plic a snažila jsem se
kašlat dál, protože Klára mi nepřestávala rýpat palcem do průdušnice, ale už
jsem dál nemohla. Potřebovala jsem se nadechnout, ale kašel mnou cloumal tak
neovladatelně, že jsem toho prostě nebyla schopná. Už jsem ani nevydávala žádné
zvuky, protože jsem měla plíce úplně prázdné, ale hrudník se mi stále zmítal
nezadržitelnými pokusy o další kašlání. Měla jsem příšerný pocit, že se snad
udusím. Nemohla jsem vůbec nic dělat, protože Klára si stále druhou rukou
přidržovala můj krk, abych nemohla nikam uhnout. Skláněla jsem hlavu jak jen
jsem mohla, abych si chránila krk aspoň bradou, ale Klára už měla palec zarytý
do té mé jamky, takže moje brada už jí nijak nepřekážela. Dokonce se mi zdálo,
že si ten její palec bradou sama zatlačuji ještě hlouběji do hrudníku. Musela
jsem toho nechat. Klára tak zase měla moji průdušnici zcela volně k dispozici.

Konečně mi Klára nechala průdušnici na pokoji. Kašel mne okamžitě přešel a já se
mohla zase nadechnout. Jakmile se mi ale hrudník naplno vzedmul, Klára mi zaryla
do průdušnice znova. Znova mne přepadl prudký, nezadržitelný kašel. V několika
vteřinách jsem vykašlala všechen nadechnutý vzduch zpátky a byla jsem zase tam,
kde předtím. Němě jsem se zmítala Kláře v rukou, hrudník se mi naprázdno cukal a
hrouda, kterou jsem cítila v průdušnici, se mi tam převalovala nahoru a dolů
podle toho, jak mi Klára rýpala palcem do krku.

“Dávej pozor, ať ze sebe nevymačkáš všechen pajšl!” posmívala se mi přitom. “Měla
by sis nějaký v sobě nechat! Co když ho ještě někdy budeš potřebovat?”

Nemohla jsem na to nijak reagovat. Plně mne zaměstnával můj nezadržitelný
bezhlučný kašel. Nebyla jsem schopná odpovědět, protože s prázdnými plícemi jsem
nedokázala vydat ani hlásku, a kromě toho ten nekonečný kašel by mi stejně
nedovolil cokoliv říci.

“Tak tohle jsi tedy nezvládla!” prohlásila Klára nemilosrdně, když mi přestala
dráždit průdušnici a nechala mne normálně se nadechnout. “Tvrdá žena se musí
umět ovládat za každé situace! To si budeš muset to sebeovládání do zítřka ještě
trochu procvičit, a zítra si tě pak takhle vyzkouším znova!”

Přiznám se, že mne trochu polilo horko, když jsem si představila, že budu muset
tuhle hrůzu zítra zažít znova. Dlouho jsem se ale touhle představou zabývat
nemohla. Klára mi na to nedopřála čas. Její prsty, až dosud mi jen lehce
objímající krk, se mi teď kolem krku pevně sevřely.

Přiznám se, že jsem to očekávala od samého začátku. Už včera jsem se obávala, že
mi to Klára udělá. Teď se to tedy stalo. V prvním momentu jsem instinktivně
napjala krk, ale pak jsem si připomněla, že skládám zkoušku a že mám přikázáno
neklást odpor, a tak jsem krk zase uvolnila. Ulevilo se mi, že to Klára naštěstí
ani nijak nekomentovala.

Ta úleva byla ovšem jen duševní. Tělesně to bylo mnohem horší. Cítila jsem, jak
se mi krev valí do hlavy. Klára mi svým stiskem uzavřela krční žíly, takže se mi
krev nemohla vracet do těla a hromadila se mi v hlavě. Měla jsem pocit, že se mi
hlava nafukuje jako balón. To by mi možná ještě tak moc nevadilo, horší bylo, že
se mi nafukovalo i všechno uvnitř hlavy. V nose mi naběhly sliznice a úplně mi
nos ucpaly, takže jsem možnost dýchat nosem velice rychle ztratila. Ještě horší
bylo, že mi začaly otékat i sliznice v ústech, takže ani dýchání ústy nebylo
nijak jednoduché. Jazyk se mi začal také nafukovat jako balón a začal mi při
dýchání příšerně překážet, i když teď úplně jinak než když mi ho Klára předtím z
úst vytlačovala. Teď jsem ho musela vypláznout sama, abych si uvolnila dýchací
cesty. Naštěstí už jsem to znala a věděla jsem, jakým způsobem si místo pro
dýchání v ústech udělat.

Tlak v hlavě byl ale čím dál strašnější. Cítila jsem, jak se mi prudce zrychlil
tep. Prudké údery mých tepen do Klářiných rukou to jasně dokazovaly. Začalo mi
hučet v uších a měla jsem pocit, že mi oči vylézají z důlků. Měla jsem je
najednou jaksi suché a mrkání bylo obtížnější. Jakobych měla víčka nějaká menší
než obvykle. Jakoby nebyla dostatečně velká, aby se mi pod ně oči vešly. Musela
jsem se trochu víc snažit, abych oči zavřela. Najednou jsem ani nevnímala, na co
se to právě dívám, vnímala jsem jen to děsné sevření Klářiných prstů. Snažila
jsem se to vydržet, neustále jsem si připomínala, že je to zkouška a že ji musím
udělat, ale bylo to strašné. Už ani nevím, jestli jsem přitom mohla dýchat,
protože nějaký nedostatek vzduchu byl pro mne v té chvíli úplně bezvýznamný.
Měla jsem úplně jiné starosti a cítila úplně jiné věci. Měla jsem pocit, že mi
hlava musí tím přetlakem prasknout, vybuchnout jako granát a rozprsknout se na
všechny strany. Do obličeje jsem najednou dostala tik, pleť se mi na několika
místech nezvladatelně škubala. Tep srdce mi bušil do mozku jako kladivo. Už jsem
ani nevěděla, co se kolem mne děje. Nebylo to důležité. Vnímala jsem už jen to
příšerné sevření Klářiných prstů a především všechno to, co se mi dělo v těžce
zkoušené hlavě.

Pak sevření mého krku povolilo. Ani bych si toho nožná nevšimla, tak neznatelné
to bylo, ale najednou jsem cítila, že mi hlava jakoby splaskává, zevně i uvnitř.
Ani nemohu říci, že by to byla nějaká úleva, jen to už nebylo tak hrozné.

“Tak tohle taky snášíš nějak špatně!” konstatovala Klára. “Bouchá ti to tam jako
kulomet!” Tím asi myslela moje krční tepny. “Tak to by takhle nešlo!” rozhodla.

Pořádně ve mně hrklo. Takže jsem tu zkoušku neudělala? Tak to přece jenom bylo
všechno zbytečné?

Klára mi ale svírala krk dál, přetlak krve v hlavě mi nepolevoval. To bylo
nadějné, to mohlo znamenat, že ještě není všechno ztracené.

Pak mi ale Klára krk nadobro pustila. Přetlak v hlavě rychle zmizel, nemusela
jsem už ani dál stát na špičkách, ale připadala jsem si, že se mi zhroutilo
všechno, oč jsem se snažila. Konec!

“Budeš si muset zvykat!” prohlásila Klára. “Abys zůstala klidná, když ti někdo
něco takového udělá! To se budeš muset naučit! Takže…” na chvíli se zamyslela
a já se zoufalou nadějí očekávala její ortel. “Takže to uděláme takhle!”
rozhodla se nakonec Klára.

Chytila mne za ramena a rázně si mne otočila zády k sobě. Zacházela se mnou jako
s nějakou věcí. Stejně jako včera mi na šíji rozepjala šňůrku medailónku pro
štěstí, který jsem i dnes měla na prsou, ale teď mi šňůrku silně utáhla kolem
krku a zajistila. Cítila jsem, že už mi ji nedrží, a přesto mi šňůrka svírala
krk skoro stejně silně jako předtím Klářiny ruce. Nový příval krve se mi valil
do hlavy a nafukoval mi ji, moje krční tepny teď bušily do utažené šňůrky. Klára
si mne dalším trhnutím za ramena otočila obličejem k sobě a spokojeně pozorovala,
co mi tou šňůrkou způsobila. I sama jsem cítila, že se mi do obličeje hned zase
vrátil ten podivný tik.

“Tak, a teď si na to zvykej!” prohlásila Klára stále tím svým výsměšným tónem. “Teď
už můžeš dělat, co chceš! Teď už ti nic zakazovat nebudu!”

Okamžitě jsem pochopila, co tím myslí, a rychle jsem napjala krční svaly, abych
si ulevila. S hrůzou jsem ale zjišťovala, že mi to není vůbec nic platné.
Napínala jsem krk, co jsem měla síly, ale přetlak v hlavě nepolevoval. S ucpaným
nosem jsem těžce oddechovala otevřenými ústy a s cukajícím se obličejem jsem
zírala na Kláru.

“No vidíš, jak se učíš!” sarkasticky mne pochválila Klára. “Teď už určitě víš,
že nemá žádný smysl takhle šíleně napínat krk!” zabrnkala mi palcem na napjaté
krční svaly pod šňůrkou. “Že tím vůbec nic nezískáš!”

Ano, to jsem právě zjišťovala. Šňůra byla pevná a všem mým snahám o roztažení
vzdorovala naprosto nehybně. Svírala mi krk stále stejně. Nepříjemně mne tlačila
do hrdla, ale to bylo to nejmenší. Měla jsem pocit, že mám hlavu nejméně dvakrát
větší než obvykle. Uvnitř v čele se mi šířila dál do mozku tupá bolest. Hleděla
jsem na usmívající se Klářin obličej a netrpělivě jsem čekala, kdy mi Klára tu
šňůrku zase uvolní.

“Jen si zvykej na to, co tě čeká, až tě někdo chytí pod krkem!” řekla mi Klára
místo toho. “Ať potom nejseš překvapená, co všechno ti to způsobí! Co všechno
při tom budeš cítit! Něco takového nesmí tvrdou ženu rozhodit tak, jak jsi to
dneska tady předvedla mně!”

Pochopila jsem, že mi Klára asi hned tak nepomůže. Se zájmem si mne prohlížela,
ale neudělala nic. Bolest v hlavě mi sílila, ale potíže s dýcháním už se mi dál
nezhoršovaly. Ani hlava se mi už dál nezvětšovala, aspoň já jsem měla ten dojem.
Můj organismus se už asi vyrovnal s tím, co mi Klára provedla, a přizpůsobil se
tomu. Cítila jsem, jak mi srdce pravidelně a silně bije jako zvon a pumpuje mi
krev zúženým krkem do mozku. Přetlak v hlavě byl už asi dost velký, aby mi
protlačil krev přiškrcenými žílami zpět do těla. Dýchala jsem sice otevřenými
ústy, ale hrdlo jsem měla volné, vzduch do plic se mi dostával bez větších
potíží. Opuchlé sliznice v krku jsem sice cítila, ale v dýchání mi nepřekážely.

“Jde ti to obstojně.” zhodnotila Klára můj stav. “Snášíš to docela dobře. Akorát
že vypadáš jako strašidlo. Kdyby tě někdo uviděl v tomhle stavu, tak z tebe
dostane psotník. Takže tě tady ještě trochu zajistím, aby tě třeba nenapadlo
tady někde pobíhat a budit veřejné pohoršení, a můžeme se jít bavit!” rozhodla.

Lekla jsem se, co mi ještě chce Klára udělat dalšího. V ničem jsem jí ovšem
zabránit nemohla. Klára mne chytila za šňůrku na šíji a já na okamžik bláhově
zadoufala, že mi ji třeba uvolní. Ani ji to nenapadlo. Místo toho jsem musela
usednout na zem zády k pelesti své postele a Klára mne konci té šňůrky prostě k
té pelesti za šíji přivázala.

“Hotovo!” prohlásila spokojeně, když se pak zase narovnala. “Mám ti dát ještě
roubík, anebo se budeš chovat slušně sama od sebe?” zadívala se na mne zkoumavě.
“No, uvidíme.” pronesla přemýšlivě. “Zatím to s tebou zkusím bez roubíku. Ale
jestli od tebe uslyším sebeslabší zvuk, jestli dáš o sobě sebeméně vědět, tak
jsi u mne skončila! Tak to pak na nějaké členství zapomeň!” řekla mi výhrůžně. “Tak
jdeme, holky! Dole jede bezva mejdan, takže škoda každé vteřiny, kdy tam nejsme!”
pobídla svoje spřeženkyně. “A ty tady řádně trénuj!” obrátila se naposledy ke
mně. “Ať zítra nejseš tak nemožná jako dneska!”

Skutečně všechny odešly a mne nechaly na pokoji samotnou, přivázanou a
přiškrcenou, sedící na zemi u postele se svázanýma rukama a s nohama nataženýma
do uličky.

Bylo mi jasné, že tam budu sedět asi dost dlouho. Pokoušela jsem se tedy srovnat
si tělo do nějaké co nejsnesitelnější polohy. Nebylo to nijak jednoduché. Při
každém sebemenším pohybu mi šňůrka nepříjemně zacloumala přivázaným krkem a
hrtanem a vším, co v krku mám. Musela jsem měnit polohy těla jen velice opatrně.

Musela jsem se prohnout do pořádného oblouku. Šíji jsem měla přvázanou těsně k
pelesti, což mi pořádně prohýbalo páteř už samo o sobě. Samotný záklon hlavy
rozhodně nestačil. Navíc jsem si musela mezi zády a postelí udělat místo pro své
svázané ruce. Poposedávala jsem po zemi po malých kouscích, aby mi při těch
pohybech šňůrka nenadělala z těch vnitřností v krku guláš.

Při těch pokusech jsem zjistila, jak velice moc záleží na tom, jak držím hlavu.
Když jsem ji zvedla, šňůrka mne přiškrtila úplně nesnesitelně. Rychle jsem
objevila, že když hlavu trošku skloním, krk se mi ztenčí a šňůrka na něm trošku
uvolní. Snadno jsem našla ten správný sklon hlavy, při kterém mi šňůrka
utiskovala žíly v krku nejméně.

Také jsem zjistila, že vůbec není pravda, že by napínání krku nebylo nic platné.
To platilo jen když jsem měla hlavu zvednutou. Pokud jsem ji sklonila do toho
správného úhlu, takže se mi šňůrka trochu uvolnila, napnutím krčních svalů jsem
si ji mohla trošku odtlačit od utlačovaných krčních žil a ulevilo se mi ještě
víc. Ne sice mnoho, ale pořád lepší než nic. Přetlak v hlavě mi citelně polevil.
Nezmizel sice zcela, ale byl mnohem snesitelnější.

Potíž byla v tom, že jsem moc dlouho nevydržela ty svaly napínat. Unavily se mi
a začaly bolet. Musela jsem povolit, a ten přetlak v hlavě se mi zase rychle
vrátil. Šňůrka se pochopitelně neunavila. Bojovala jsem s ní jak jen to šlo, ale
velice brzy jsem tenhle zápas začala prohrávat. Únava mých krčních svalů byla po
krátké době už naprosto nepřekonatelná. Ani bolest hlavy, ani bušení v uších,
ani pocit, že se mi hlava roztrhne na kusy, mne nepřinutil ty svaly napnout.

Zpočátku jsem se trochu bála o své oči. Měla jsem pocit, že je mám nadobro suché,
přímo mne pálily. Mrkání nepomáhalo. Bála jsem se, že mi úplně vyschnou.
Začínala jsem špatně vidět, jakobych si víčky rozmazávala po očích nějaké
svinstvo. Potřebovala bych si oči protřít rukama, ale hlavně si co nejrychleji
uvolnit tu prokletou šňůrku, která mi to vše způsobovala. Horlivě jsem
ohmatávala rukama pouta na zápěstích, kam až jsem prsty dosáhla, a doufala jsem,
že mi oči snad vydrží do té doby, než se mi podaří si ruce osvobodit. Neobjevila
jsem ale žádný způsob, jak se těch pout zbavit. Nenahmatala jsem za zády ani na
zápěstích nic.

Naštěstí si můj organismus pomohl sám. Z očí se mi po chvíli začala valit úplná
záplava slz. Nevím, kde se vzaly, žádnou plačtivou náladu jsem neměla. Možná to
působil ten přetlak v hlavě, že mi začalo z hlavy vytékat všechno, co mohlo.
Aspoň jsem si mohla tou záplavou a mrkáním uvést oči zase do pořádku. S úlevou
jsem zjišťovala, že se mi podařilo se těch rozmazaných šmouh na očích zbavit, že
mi je slzy očistily i bez pomoci rukou a že už zase vidím normálně. Tedy
normálně – přes tu povodeň slz jsem toho sice moc neviděla, ale toho už jem se
nebála, to už jsem znala.

Slzy mi totiž tekly z očí dál naprosto nezadržitelně, tekly mi potůčkem po
tvářích a odkapávaly mi na prsa. Docela mne tam po chvíli začaly studit.
Rozpíjely se mi po halence a šířily se mi po těle stále dál. Také v ústech mi
prýštily proudy slin snad ještě větší než včera, i když jsem dnes žádný
medailónek do úst zastrčený neměla. Dnes jsem sice mohla ty sliny polykat, ale
se skloněnou hlavou, otevřenými ústy a napuchlým jazykem to nebylo tak
jednoduché jako za normálních okolností. Sice to šlo a byl to takový neobvyklý
pocit cítit, jak se mi hrtan prodírá pod napjatou šňůrkou nahoru a dolů, každý
jeho hrbolek mi šňůrka přenášela do celého krku, ale nikdy se mi nepodařilo něco
spolknout. Všechno mi v ústech proudilo opačným směrem, od krku pryč dopředu.
Musela bych zvednout hlavu a přiškrtit se tím ještě víc. Většina slin mi tedy
také vytekla z úst a skončila mi na prsou ve výstřihu. Vsakovaly se mi do
podprsenky a později mi začaly stékat po břiše dál až do pasu. Nemohla jsem
proti tomu udělat vůbec nic.

Cítila jsem nějakou zvláštní vlhkost i mezi nohama. Nevěděla jsem, zda mi ta
povodeň dotekla až tam nebo zda je to způsobeno něčím jiným. Přesvědčit jsem se
o tom nemohla nijak. Ruce jsem měla stále beznadějně uvězněné za zády. Kromě
toho se mi příšerně potilo celé tělo. Nechápala jsem, proč. Horko mi rozhodně
nebylo, spíš naopak. Ten pot byl studený, přímo mne mrazil, a přesto jsem se v
něm přímo koupala. Z čela mi přímo tryskal a stékal mi po obličeji, cítila jsem,
že mi studené kapky stékají i po pažích, provazy na zápěstích jsem měla po
chvíli nadobro promáčené. Nohy natažené před tělem se mi leskly jako kdybych
právě vylezla z bazénu. Mohla jsem pozorovat, jak mi na nich naskakují kapičky,
zvětšují se a pak stékají na zem. Ale i uvnitř těla, v břiše, se mi děly nějaké
věci, kterým jsem nerozuměla. Čím dál víc jsem měla pocit, že si mé tělo začíná
dělat, co se mu zlíbí, že ho přestávám ovládat. No ano, říkala jsem si, můj
mozek přece mimo jiné také řídí celé mé tělo, a přitom tím přetlakem v hlavě
musí přece dostávat pořádně zabrat, takže se to musí projevit v celém těle,
nejenom v hlavě. Věděla jsem, že se musím co nejdříve zbavit té šňůrky na krku,
než se mi stane v těle ještě kdovíco dalšího. Dělala jsem rukama za zády všechno
možné, ale vytrhnout je z promáčených provazů se mi nepodařilo. Šňůrka mi
svírala krk stále stejně neúnavně a nemilosrdně dál.

Stejně jako včera jsem i dnes upírala oči na dveře, kdy už jimi konečně vstoupí
Hana nebo kdokoliv jiný, kdo mi pomůže a vysvobodí mne. Zdola zněla divoká hudba,
mejdan byl zřejmě v plném proudu. Nebyla šance, že by si tam na mne někdo
vzpomněl a přišel za mnou. Klára i všechny ostatní se tam nepochybně báječně
baví, zatímco já musím sedět tady přivázaná a ještě navíc se tak děsně škrtit.
Všechno oblečení na sobě už jsem měla naskrz promáčené potem, slzami, slinami a
vším ostatním, co už ze mne vyteklo. Nemohla jsem s tím nadobro nic dělat.
Seděla jsem v těch mokrých studených hadrech a začínala jsem se chvět zimou.
Nebo to nebylo zimou? Co se mi stane ještě dál? Co dalšího mi s tělem udělá můj
mozek těžce zkoušený tím příšerným přetlakem? Co všechno ještě budu muset
vydržet?

Konečně rytmické dusání dole zvolna utichlo, mejdan asi skončil. Dveře se
otevřely a vstoupila Hana.

“No nazdar!” vyjevila se, když mne uviděla. “Ty teda tečeš jak prostřílený sud!
Ty jseš ale číslo! To ti to teklo i z prsou?” sáhla mi na promáčenou blůzku. “Fuj!”
zhodnotila svůj dojem a otřela si ruku o mé vlasy. “S tebou to teda zacvičilo!”

Pak mi ale rozvázala ruce a nechala mne, abych si osvobodila i krk.

“Cos to tady vyváděla, že jseš celá mokrá jako myš?” vyptávala se Hana a
vypadala, že má z toho náramnou legraci.

“Tak si to zkus!” odsekla jsem. “A uvidíš, co to s tebou udělá!”

“To jsem si už zkusila!” ušklíbla se Hana. “Skládala jsem zkoušky úplně stejně
jako ty, nemysli si! To všechno jsem zažila taky a dalo se to vydržet! Rozhodně
jsem se při tom nezřídila tak jako ty! A viděla jsem i pár dalších holek skládat
tyhle zkoušky. Vyváděly sice ledacos, ale takhle se neroztékala žádná!”

“A co teda vyváděly?” zajímalo mne.

“Ledacos.” pokrčila lhostejně rameny Hana. “Třeba Jaruna cukala rukama i nohama
jako papírový skákací panáček na niti!” zasmála se. Vybavilo se mi, jak se mně
cukal obličej. “A Martina se z toho po…tento!” rozchechtala se už nadobro. “S
tou jsme si užily! Nechali jsme jí ruce svázané i potom, takže se musela
očišťovat těma svázanýma rukama! To byla podívaná! – Ale i Martina si nakonec
zvykla. Napodruhé už tu zkoušku udělala a dnes je z ní stejně tvrdá holka jako
všechny ostatní.”

“Napokolikáté jsi to udělala ty?” zajímala jsem se. “Jak dlouho jsi tady byla
přivázaná ty?”

“Jak dlouho? To nevím. Hodinky jsem měla na ruce a ruce svázané za zády, takže
jsem se na ně nemohla dívat. Ale byla jsem tady uvázaná jen jednou, a docela mi
to stačilo.” ušklíbla se. “Napodruhé už jsem to radši udělala. Aspoň jednou to,
myslím, musela absolvovat každá. Ale třeba Jaruna se musela škrtit čtyřikrát,
než si na to zvykla tak, aby to s ní ani nehnulo.”

“Čtyřikrát?!” vyjevila jsem se. Až mi přeběhl mráz po zádech při té představě. “To
si teda musela pořádně vytrénovat ty svaly na krku!” pokusila jsem se o vtip,
abych zakryla svůj prvotní okamžik zděšení.

“To asi ano!” uchechtla se Hana. “Můžeš se jí na ně podívat! Má je docela pěkně
výrazné! Ta už teď musí být přímo expertka na umění jak vzdorovat škrtidlu!”

“To asi ano!” přikývla jsem s úsměvem, abych vypadala jakože jsem nad věcí. “Já
jsem na to přišla za pár minut, jak sklonit hlavu, aby to fungovalo. Na co
všechno asi musela přijít ona? – Ale – ” zarazila jsem se najednou. “Tak mne
napadlo – Klára mi přece tvrdila, že žádné napínání svalů na krku mi nebude nic
platné! A přitom bylo! Sice ne moc, ale trochu přece! To je nějaké divné!”

“Vidíš, to mne nenapadlo!” podivila se Hana.

“Nevíš, proč mi to Klára tvrdila?”

“Aby tě oklamala!” pokrčila rameny Hana. “Abys to nezkoušela!”

“To je nesmysl! To přece musí zkusit každá a dřív nebo později jsem na to musela
přijít, že to pomáhá!” protestovala jsem. “Dovedeš si představit, že bys něco
tak přirozeného nezkusila?”

Hana neměla co odpovědět.

“No řekni sama!” dorážela jsem na ni dál. “Tys to přece zažila také! Aspoň to
tvrdíš! Objevila jsi to taky, že při určitém sklonu hlavy to pomáhá a při jiném
ne?”

“Ano!” přikývla Hana. “A hodně mně to pomáhalo! Skoro vůbec jsem se neškrtila,
když jsem na to přišla a napjala je! To byl obrovský rozdíl!”

“To mně to pomáhalo jenom trošku.” přiznala jsem.

“Asi nemáš tak dobrý krk jako já!” usoudila Hana. “Asi to nefunguje u všech lidí
stejně!”

“No jo, ty máš ty svaly vpředu na krku pěkně vystouplé!” zhodnotila jsem Hanin
krk. “Takové ti asi musí dobře chránit ty žíly vespod!”

“Zato tobě tam není vidět skoro nic!” konstatovala Hana, když se mi podívala pod
bradu. “To se nedivím, že ti moc nepomohly!”

“Myslíš, že to pomáhá jenom nám dvěma? A žádné jiné?”

“To nevím.” pokrčila rameny Hana. “Ale podle toho, co jsem viděla…”

“Cos viděla?”

“No – viděla jsem už pár holek při téhle zkoušce. On při tom každé dost ztmavne
obličej, jak se škrtí. Víc nebo míň, podle toho, jak moc ji Klára rukama
přiškrtí. A nevšimla jsem si, že by potom, když už má kolem krku natrvalo
utažený nějaký obojek, některé ten obličej zesvětlal, když napjala krk!”

“Takže myslíš, že to u ostatních nefunguje?”

“To mne nikdy nenapadlo!” přiznala Hana. “Ale můžu se jich zeptat!”

Tu noc jsem neusnula. Pořád jsem musela přemýšlet nad tím, co mne napadlo a co
jsem se zatím neodvažovala vyslovit. Ale také se mi pořád vracelo, že ta zkouška
ještě není celá a že mne to škrcení čeká zítra znova. Jarunu to potako čtyřikrát!
Kolikrát to asi budu muset vydržet já, než mi to Klára uzná? Horečně jsem
přemýšlela, co mám dělat. Mám tu celou zkoušku vzdát? To samozřejmě mohu
kdykoliv, ale nebyla by to škoda po tom všem, co jsem už zažila? A hlavně, co
potom? To by se okamžitě rozkřiklo, že už nejsem pod ochranou Klářina gangu! To
by byl jasný signál pro všechny vometáky v širém okolí, že jsem tady připravená
jenom pro ně, jim k dispozici, že si mohou vůči mně dovolovat naprosto cokoliv!
To by si všichni pochutnali na bývalé člence Klářiny kamarily!

Hana nezklamala. Skutečně druhý den obešla většinu tvrdých žen a vyptala se jich
na jejich zážitky z přijímací zkoušky. V poledne mi pak přišla říci výsledek.
Jak jsem předpokládala, jejich zkušenosti byly vesměs podobné mým.

Několik těch tvrdých žen přišlo spolu s ní. Byly zvědavé, k čemu to vyptávání
mělo sloužit.

“To je vlastně pravda! Mně to Klára, myslím, také říkala!” přiznala s určitým
překvapením postupně každá z nich, když jsem jim pověděla, co je mi divné. “Ale
nikdy jsme nad tím nepřemýšlely! Nenapadlo nás, že by to mohlo něco znamenat!”

“To se mi nezdá, že by nás Klára chtěla nějak oklamat!” prohlásila jedna z nich.
“Klára není blbá! Musí jí být jasné, že to každá adeptka zkusí bez ohledu na to,
co jí kdo řekne nebo neřekne, a že na to nutně musí přijít! Zvlášť když zůstane
kdovíjak dlouho sama bez dozoru!”

“Tak proč to teda každé říká?” namítala druhá. “To přece nedává žádný smysl!”

“A co když to Klára prostě neví?” předhodila jsem svou domněnku.

“To je nesmysl!” zarazily mne skoro všechny téměř jednohlasně. “Klára ví všechno!
Klára je přece nejlepší z nás!”

“I ta nejlepší nemusí vědět všechno!” namítala jsem.

“To je nesmysl! Klára nás přece všechny zkoušela!” odmítaly mne všechny. “Proto
to musí znát nejlíp z nás všech! Takové zkušenosti jako ona žádná z nás nemá!”

“Ano, zkušenosti ze škrcení rukama, kdy žádná z vás nesměla klást odpor!” nedala
jsem se. “Ale pak jste každá z vás zůstala někde sama jen s nějakým škrtidlem na
krku a to už se pak Klára o vás nezajímala! Která z vás zkoušela napínat krk a
přišla na ten správný sklon hlavy ještě před Klárou? Která z tvrdých žen jí to
předvedla?”

Odpovědí mi bylo mlčení.

“A jak to, že to funguje jen při určitém sklonu hlavy?” ozvala se Dáša, když už
to ticho bylo moc dlouhé.

“No protože při té poloze hlavy máš nejtenší krk!” nabídla vysvětlení Jaruna.

“Jak to, nejtenší?” nechápala Dáša. “Copak rozměry krku závisí na poloze hlavy?”

“No samozřejmě!” vysvětlovala Jaruna. “Když držíš hlavu zvednutou, tak máš na
šíji svaly napjaté. Máš je krátké a tlusté a tím se ti objem krku zvětší! Ty
svaly ti stáhnou obojek dozadu a tím pádem ti pak ten obojek vpředu přimáčkne
žíly!”

“Jak to můžeš vědět?” pochybovala Dáša.

“Vždyť jsem to přece zažila čtyřikrát!” argumentovala Jaruna. “Dovedeš si
představit, jak dlouho to všechno dohromady trvalo?! Za tu dobu jsem měla dost
času zjistit všechno, co se se mnou dělo!”

“Se svázanýma rukama jsi nic zjišťovat nemohla!”

“To by ses divila!”

“Tak mně vysvětli, proč mi napínání krku nepomáhalo, když jsem měla hlavu
zvednutou!”

“Protože ten obojek se ti nezvětší jen proto, že bys to potřebovala! Že napínáš
nějaké svaly! Když zvedneš hlavu, tak se ti prostě šíjové svaly zvětší a proto
se ti musí něco v krku zase zmenšit, když se ti má krk vejít do toho obojku i
potom! Na tom žádným napínáním čehokoliv nic nezměníš! Chápeš? A páteř se ti
nezmenší, to je kost! Ani hrtan se ti nezmenší, ten je taky tvrdý a nepoddajný!
A tepny si ti i v přiškrceném krku vždycky místo pro sebe vyboxují! Takže
zbývají už jenom žíly, nic jiného už v krku nemáš! Takže jedině tvoje žíly se
mohou zmenšit, přiškrtit!”

“Ale když skloním hlavu, tak to jde! Jak to vysvětlíš?”

“Jednoduše! Když skloníš hlavu, tak se ti svaly na šíji protáhnou a ztenčí. Tím
získáš v obojku místo a něco v krku se ti může zase zvětšit. Tvoje žíly už pak
nejsou tak stísněné a mají pro sebe víc místa. A když ještě napneš svaly, hlavně
ty vpředu, co ti ty žíly chrání, tak ti ty svaly ten obojek trochu roztáhnou do
stran a udělají ti tam toho místa pro žíly ještě trochu víc!”

“No dobře, ale proč to takhle nefunguje, když mám hlavu vztyčenou?”

“No protože když zvedneš hlavu, tak se ti páteř v krku prohne do oblouku,
vytlačí ti hrtan dopředu a z krku ven a spolu s ním i ty žíly. Zatímco ty svaly
ti zvednutá hlava stáhne dzadu, takže už na těch žílách neleží a nemohou je
chránit. Se vztyčenou hlavou máš prostě ty žíly ničím nekryté, a navíc podložené
páteří, takže ti nemohou nikam uhnout a obojek ti je může zmáčknout úplně
nejsnadněji!”

“Ty jseš nějaká chytrá!” ozvala se Martina.

“Každá nemůže být tak blbá jako ty!” zastala se Jaruny jiná z tvrdých žen, jejíž
jméno jsem ještě neznala.

“No dovol!” rozhořčila se Martina.

“To bys nebyla ničím tak zvláštní a zajímavá, kdyby byly všechny tak blbé jako
ty!” zazněla odpověď.

Nartina se zarazila, protože jí najednou nebylo jasné, jestli to byla urážka
nebo lichotka.

“Myslíte, že tohle všechno, co nám tady Jaruna vykládala, Klára zná taky?”
předhodila jsem do ticha zase znova svůj názor.

“Proč by to neměla znát?” podivila se Martina.

“Protože žádnou z vás neviděla, když jste to zkoušely a objevovaly!”

“To je pravda!” připustila váhavě Jaruna. “Určitě o tom nemůže vědět víc než já!”

“Proč ne?!” oponovala Martina. “Může to znát úplně stejně jako my! Z vlastní
zkušenosti!”

“Ano?! A kdopak ji zkoušel?! Kdopak ji přijímal do sdružení tvrdých žen?!”
vyslovila jsem konečně svoje největší podezření.

“Jak to máme vědět?” podivila se bezelstně Martina. “To se musíš zeptat jí!”

“Ne, počkejte! To je zajímavá otázka!” chytila se mého nápadu Jaruna. “Klára je
přece zakladatelkou našeho sdružení! Klára to všechno vymyslela. Klára nás
všechny přijímala a zkoušela. Ale kdo zkoušel Kláru? Kdo zkouší a prověřuje
zakladatele?”

“Ty myslíš…” začala něco tušit Dáša. “My všechny jsme prozkoušené. Všechny
jsme musely dokazovat, že jsme opravdu tvrdé ženy. Ty myslíš, že Klára je – že
je jediná neprozkoušená?! Že jako jediná z nás není – že není tvrdá žena?!”

“A viděla snad některá z vás Kláru skládat tyhle zkoušky?” podporovala jsem
horlivě Dášu v jejím temném tušení. “Která z vás ji viděla třeba přiškrcenou
obojkem? Měla Klára někdy svázané ruce?”

“Klára je naše vůdkyně!” ohradila se Martina. “Něco takového nikdo nesmí Kláře
udělat! To prostě nedovolíme! Proto přece naše sdružení existuje!”

“No ano!” souhlasila jsem s ní. Souhlas s protivníkem je v jakékoliv hádce tou
nejlepší zbraní. “Proto přece Klára tohle sdružení založila, aby ji chránilo!
Aby Kláře nemohl nikdo nic udělat! Abyste to prostě nedovolily!”

“Že by se Klára bála?!” vyslovila váhavě strašlivé podezření Dáša.

“Bránila někdy ona vás, nebo vždycky jen vy ji?” přihodila jsem další své
polínko.

“No – my jsme se, myslím, vždycky ubránily samy!” váhavě pronesla Jaruna. “Jsme
přece tvrdé ženy! Nějak si nevzpomínám, že by nám Klára někdy pomáhala…
Nemusela!”

“Takže Klára si z vás vychovala ochránkyně, naučila vás vydržet i to nejhorší,
co vám může někdo udělat, abyste byly na všechno zvyklé, abyste se ničeho nebály,
abyste nemusely myslet na sebe a mohly jen bránit ji, aby jí někdo neudělal to,
co dělala při zkouškách ona vám!” vychrlila jsem ze sebe už všechno najednou. “Všechno,
čeho se sama bojí, dělala při těch zkouškách vám, abyste si na to zvykly, abyste
vy se toho nebály a mohly proto před tím chránit ji!”

“Jak si dovoluješ Kláru obviňovat z něčeho takového?!” pustila se do mne Martina.
“Za to by tě měla Klára okamžitě vyloučit!”

“Vždyť k nám ještě ani nepatří!” namítla Dáša.

“Ale má pravdu!” zastala se mne Jaruna. “Měly bysme se Kláry zeptat, jak to s ní
je! Já jsem se kvůli ní škrtila čtyři dny, než tím byla uspokojená! Hrozně ráda
bych věděla, jak by to snášela ona sama! Velice ráda se na to podívám!”

“Zeptat bychom se mohly!” přidala se jedna z těch, které jsem ještě neznala. “Všechny
jsme ty zkoušky udělaly, vydržely jsme všechno, co si na nás Klára vymyslela,
tak snad máme právo žádat totéž i od ní!”

“Jasně!” přidala se nadšeně druhá. “Zatím vždycky zkoušela jen ona nás! Proč
bysme nemohly prozměnu stejným způsobem vyzkoušet my ji?”

“Něco na tom je!” prohlásila přemýšlivě Dáša. “Každou z vás jsem už viděla se
svázanýma rukama a se zrudlým napuchlým obličejem, jen Kláru ne!”

“Takže je nejvyšší čas to napravit!” doplnila ji Jaruna.

Vypadalo to nadějně. Začínala jsem se docela těšit, co se asi stane večer, až
nadejde čas mé zkoušky.

Na večerní zkoušku jsem se připravila trošku jinak než předchozí dny. Především
jsem si sundala svůj medailónek pro štěstí. Ten, a hlavně jeho šňůrka, mi zatím
moc štěstí nepřinesl. Tentokrát jsem si nenechala na krku nic, co by mi mohla
Klára utáhnout či jakkoliv jinak zneužít. Na sebe jsem si vzala blůzku bez
výstřihu, o níž jsem si myslela, že mi bude aspoň trochu chránit krk. Nedělala
jsem si sice iluze, že by tahle blůzka mohla Kláře v něčem zabránit, ale aspoň
bude mít Klára k mému krku obtížnější přístup, až mi s ním bude chtít něco
udělat. Takto vystrojená jsem pak seděla na své posteli a očekávala příchod
Kláry a jejích pomocnic.

Tentokrát jsem musela čekat dost dlouho, než klika cvakla a dveřmi dovnitř
vznešeně proplula Klára se svým průvodem. Nevím, kde se všechny tak zdržely.
Pokud s Klárou řešily ten problém, který jsem jim v poledne předhodila, pak na
nich rozhodně žádný výsledek vidět nebyl.

“Tak co? Jak sis připravovala na dnešek ten svůj choulostivý krček?” spustila
Klára tím svým posměšným tónem. “Nebojíš se o něj? Pořád ještě chceš v té
zkoušce pokračovat?”

“Nebojím se ničeho!” odpověděla jsem co nejhrději. “A tebe už vůbec ne!”

“No dobře! To se hned ukáže!” přikývla Klára. “Tak mi ji nachystejte!”

Na ten povel se po mně Jaruna s Dášou vrhly, div se nepřerazily. Jestli jsem po
poledním rozhovoru doufala, že aspoň některá z členek se postaví proti Kláře na
moji stranu, pak právě tuhle dvě mne teď zklamaly nejvíc. Svázaly mi ruce za
zády tak zručně, jakoby mi to dělaly celý život. Ostatní členky jen přihlížely
úplně stejně jako včera. Žádná neřekla ani ň. Po poledním nažhavení proti Kláře
v nich nezbylo ani stopy.

“Ty ses na to dneska nějak nastrojila!” konstatovala Klára, když jsem před ní
stála bezmocná s rukama znehybněnýma za zády. “Ty sis asi myslela, že tím něčeho
dosáhneš, že ano? – Tak dávej pozor!”

Při těch slovech mne chytila za blůzku pod krkem a prudce si mne za ni přitáhla
k sobě těsně před obličej.

“S tímhle jsi nepočítala, že?” řekla mi téměř vítězně z nejtěsnější blízkosti
přímo do očí. “Takhle jsem tě včera popadnout nemohla, když jsi měla výstřih od
ramen až po pupek! Ale teď můžu!”

Svírala mi blůzku v pěsti tak, že se mi límeček blůzky trošku utáhl kolem krku.
Sice mne neškrtil ani zdaleka tak jako včera šňůrka od medailónku, ale určitý
nával do hlavy jsem přesto ucítila i tak.

“A přitom tohle je to první, co ti každý chlap udělá ze všeho nejdřív, když se
mu něčím znelíbíš!” pokračovala Klára a zacloumala se mnou, že jsem málem
ztratila rovnováhu.

Moc velký dojem tím ale na mne neudělala. Tohle už jsem kdysi od jednoho kluka
zažila, a mnohem silnější. Klára asi moc velkou sílu nemá, napadlo mne. To já
jsem o dost silnější, poznala jsem okamžitě. Kdybych neměla svázané ruce,
dovedla bych si s tebou poradit docela snadno, pomyslela jsem si. Neubránila by
ses mi, a na krk bys mi nedokázala sáhnout ani náhodou! Zato já bych si mohla s
tvým hrdlem pohrávat takovým způsobem, jaký si nedovedeš ani představit!

Jenže ruce jsem měla za zády k nepotřebě. Klára si mohla se mnou dělat, co se jí
zlíbilo. Postrčila mne, že jsem musela udělat pár kroků nazad, zalomcovala mnou
jako jabloní a pak mne tlačila před sebou a někam mne vedla. Musela jsem jít
před ní pozpátku poslepu a děsit se, do čeho vrazím a o co za sebou zakopnu.

Zády a spoutanými pažemi jsem narazila na zeď. Klára pustila moji blůzku, její
ruka mi přejela po krku nahoru a její prsty se mi už známým způsobem přissály ke
krčním tepnám. Její dlaň se mi přilepila na hrdlo. Blůzka mi tedy nepomohla ani
v nejmenším.

“Tak co? Jak sis to tady včera večer užívala?” vysmívala se mi Klára do očí. “Ukaž,
co to s tebou udělalo!”

Snažila jsem se zůstat co nejklidnější. Už jsem věděla, že jestli Klára na mých
tepnách ucítí, že se mi zrychlil tep, zkoušku neudělám a zítra ji budu muset
opakovat zase znova. Přitom před jejími zvědavými prsty nebylo úniku, nikam jsem
si před nimi tepny ukrýt nemohla.

Klára asi ucítila rukou nějaký můj pohyb. Zatlačila mi na hrdlo a přitiskla mi
krk šíjí na zeď. Musela jsem prohnout tělo, vypnout prsa, hlavu stáhnout co
nejvíc dozadu a sklonit ji dolů, abych tlaku Klářiny dlaně unikla. Vzadu na šíji
mne zastudila zeď, vpředu se mi Klářina ruka zabořila do hrdla. Nezarazila mi
sice dech jako včera, ale tu dýchací trubici mi citelně zúžila. Hlavně zachovat
klid! říkala jsem si usilovně. Tohle přece už znám! Včera mi to neudělalo nic,
ani dnes mi to nic neudělá! Nic se neděje!

Pak mi Klára druhou rukou přejela po těle a začala mi ho ohmatávat. Nevěděla
jsem, co to má znamenat. Nic jsem proti tomu nemohla dělat. S krkem přitisknutým
na zeď jsem se nemohla skoro ani pohnout. Když jsem se o to pokusila, Klára mi
jediným drobným pohybem ruky na hrdle uzavřela přívod vzduchu do plic. Sice jen
na chvíli a pak mne zase nechala dýchat normálně, ale já pochopila, že to byl
trest. Od té chvíle jsem věděla, co se mi stane, pokud nebudu šmejdění Klářiny
ruky po mém těle snášet bez jediného hnutí.

Klára mi osahávala tělo systematicky místo vedle místa. Její ruka mi přejížděla
po bocích, po břiše, po žebrech, obkroužila mi ňadra. Levou rukou mne přitom
stále držela za hrdlo a přitlačovala mi krk šíjí ke zdi. Pak mne pravou rukou
najednou chytila za ňadro a pevně mi je v prstech sevřela. Bylo to tak náhlé, že
jsem sebou citelně trhla a vysloužila si tím další ucpání dýchacích cest. Klára
mne zatahala za ňadro tak silně, až jí z ruky vyklouzlo. Já ale se zaraženým
dechem a naprázdno otevřenými ústy čekala, až mi Klára zase pustí vzduch do plic.
Klára mi ale napřed rozmáčkla a málem utrhla ještě i druhé ňadro a teprve potom
mi dovolila zachrčet a znova se nadechnout.

Lapala jsem po vzduchu a Klára si mezitím stále pohrávala s mými prsy. Zatím jen
přes blůzku, ale to jí brzy přestalo stačit. Vyhrnula mi blůzku na břiše od pasu
nahoru a zajela mi i pod ni. Ucítila jsem její ruku na holém těle. Rejdila mi po
břiše jako myš, nahmatala mi pupík a prstem mi ho důkladně vysmýčila. Ohmatala
mi boky a pečlivě mi prozkoumala okraje žeber. Nechtěla jsem přijít o vzduch a
tak jsem nehybně držela, snášela všechno to rejdění všetečné ruky po mém těle a
sledovala jsem jen tu druhou ruku na hrdle, každé její sebemenší pohnutí. Ta
byla pro mne mnohem důležitější, každý její pohyb měl pro mne mnohem osudovější
následky než nějaké hemžení kdesi na břiše.

Klára se ale jen s mým břichem nespokojila. Její ruka zamířila výš. Sunula se mi
po boku nahoru směrem do podpaždí, ohmatávala mi jedno žebro po druhém a
nevynechala ani jediné. Jsem trochu lechtivá a ta šmejdící ruka se mi zlehka
přibližovala k těm nejcitlivějším místům, které na těle mám. To se nedalo snést.
Musela jsem se aspoň pokusit té všetečné ruce uhnout. Samozřejmě že se mi to
nemohlo podařit, vysloužila jsem si jen další uzavření přístupu ke vzduchu. Bylo
to ale silnější než já. I bez dechu jsem se stále musela před Klárou kroutit a
zmítat a všemožně se snažit té nesnesitelné ruce uniknout. Ovšemže to nebylo
možné, s krkem přitisknutým nehybně ke stěně jsem neměla téměř žádnou možnost
pohybu, zatímco Klára mi mohla dosáhnout na těle kamkoliv uznala za vhodné.
Přidržovala si mne za hrdlo a ohmatávala mi na těle bezostyšně všechno, čeho se
nesměl zatím nikdo ani dotknout.

“S tebou to nějak mává, nezdá se ti?” komentovala to tím svým ironickým tónem. “Přitom
každý chlap, kterého potkáš, ti může kdykoliv udělat totéž a ještě mnohem víc,
než ti teď dělám já! Tak si zvykej, abys pak nebyla překvapená, až ti to některý
udělá! Abys to už znala! Tvrdou ženu to nesmí rozhodit! Tvrdá žena musí i v
takové situaci zůstat naprosto klidná, aby si dovedla poradit!”

Při těch slovech mi prsty rychle několikrát přimáčkla krční tepny, asi abych
snadněji pochopila, jaký klid má na mysli. Skutečně jsem v té chvíli měla trochu
zrychlený puls, to jsem na svých tepnách proti jejím prstům cítila sama, ale to
bylo způsobeno určitě mým neovladatelným znítáním. To šátrání Klářiny ruky po
mých žebrech v těsné blízkousti mých spoutaných paží se opravdu nedalo vydržet v
naprostém klidu.

Klára se v tom vyžívala nekonečně dlouho a náramně se bavila, zatímco mně při
těch úhybných prostocvicích celým tělem současně docházel vzduch v plících.
Netušila jsem, zda mi Klára zadržuje dech úmyslně, nebo zda si mne jen za krk
přidržuje a moje přiskřípnutá vzdušnice je jen vedlejším efektem, ale pro mne to
vycházelo nastejno. Snažila jsem se vydržet bez dechu co nejdéle, abych u téhle
zkoušky nepropadla.

Konečně se Klára mého zmítání se nabažila a její ruka mi zamířila po hrudi jinam.
Když jsem se přestala kroutit a znehybněla, pootevřela se mi i průdušnice v krku.
Co nejrychleji jsem doháněla kyslíkový dluh, který mi Klára během toho
nesnesitelného šimrání v podpaždí způsobila, a ani jsem v té chvíli nevnímala,
že si Klára mezitím pohrává s mým levým prsem. Promačkávala mi ho, prsty mi ryla
do něj, do žeber kolem něj i pod ním a pak se mi začala dobývat přímo dovnitř do
podprsenky. Přes blůzku to asi moc vidět nebylo, ale já, když jsem se vydýchala,
jsem jasně cítila, že mi Klára pomalu, ale dost necitelně vytahuje levé ňadro z
podprsenky vzhůru ven. Přímo mi ho odtud prsty dolovala. Po chvilce se mi
probojovala vnitřkem podprsenky až k mé prsní bradavce a pevně mi ji chytila do
prstů. Vyjekla jsem bolestí, ale ten zvuk mi Klára okamžitě zarazila v hrdle. Se
zaraženým dechem jsem cítila, jak mi Klářina ruka pod blůzkou vytahuje ňadro za
bradavku z podprsenky ven. Až když mi ňadro z podprsenky úplně vypadlo, mi Klára
pustila bradavku a dopřála mi znova škvírku v krku na dýchání.

Její ruka se mi ale z prsu neztratila. Sevřela mi prs do dlaně a začala mi ho
mačkat a žmoulat jako kus papíru. Se skloněnou hlavou jsem viděla, jak se mi
blůzka na prsou vlní a vzdouvá podle pohybů Klářiny ruky uvnitř. Co nebylo vidět,
jak mi Klára zatíná prsty do prsu. Jen já jsem cítila, jak se mi Klářiny poněkud
delší nehty zarývají do jemné kůže prsu. Snažila jsem se to snášet bez pohybu,
možnost dýchání byla pro mne důležitější. Pak si Klára vymačkala moje ňadro z
ruky jako kus hlíny a stiskla mi ho mezi dvěma prsty. Začala mi s ním kroutit a
tahat mi za něj všemi směry. Prsní bradavka, která mi přitom trčela mezi jejími
prsty dopředu, se mi při každém tom pohybu dřela o rubovou stranu látky blůzky.
Najednou jsem zjišťovala, jak je ta blůzka zevnitř drsná. Ale nejvíc mi vadil
šev na okraji falešného výstřihu, přes který mi Klára přejížděla bradavkou ze
všeho nejčastěji. Snažila jsem se nevnímat to a soustřeďovala jsem se raději jen
na své zúžené hrdlo, protože jsem se musela dost snažit, abych si ho pod
Klářinou levou rukou udržela průchodné. S šíjí přitisknutou na zeď jsem musela
hodně sklánět hlavu, takže se mi Klářina ruka na mém hrdle pod bradu skoro
nevešla a ztěžovala mi dýchání i když to Klára teď možná vůbec neměla v úmyslu.
Navíc se prsty té ruky občas pohnuly nebo i na okamžik trochu víc sevřely a
dělaly mi tím v krku dost velkou paseku. Nevím, čeho tím chtěla Klára dosáhnout
nebo zda to třeba nebyly jen bezděčné pohyby, které si Klára ani neuvědomovala,
když dělala druhou rukou něco jiného, ale pro mne měl každý ten pohyb přímo
osudový význam. Sledovala jsem každý sebemenší pohyb té ruky jako nejdůležitější
věc na světě. Neodvažovala jsem se napnout krční svaly, i když mi v krku
zůstávala jen nepatrná škvírka na protahování vzduchu do plic. Soustřeďovala
jsem se jen na uhýbání každému pohybu Klářiny ruky, abych si tu škvírku uchovala
a udržela přitom všechny krční svaly co nejuvolněnější.

Klára se mezitím dosyta nabažila mého levého prsu a vytáhla mi z podprsenky i
ten pravý. Poničila mi ho skoro stejně jako ten levý. Prohnětla mi ho až na
žebra a rozmačkala snad až na kaši a tahala mne za něj tak, že jsem si myslela,
že ho teď budu mít nejmíň o půl metru delší. Asi mi na obou prsech odřela
bradavky o látku blůzky a o ten šev, protože mne obě bradavky začaly nepříjemně
pálit, když se blůzky dotýkaly. A dotýkaly se jí pořád, protože Klára mi už
ňadra do podprsenky nevrátila, když ji hraní si s nimi přestalo bavit. Cítila
jsem, jak mi stále zapnutá a utažená podprsenka tvrdě tlačí zespodu do okraje
ňader, jak mi ňadra visí přes podprsenku dolů, dokonce jsem i viděla na blůzce
obrysy svých trčících bradavek, které látka blůzky dost věrně kopírovala, ale
nic jsem s tím dělat nemohla. Svázané ruce mi bezmocně visely za zády a žádným
jiným způsobem si dát ňadra a podprsenku do pořádku nešlo.

Kláru teď začalo zajímat něco úplně jiného. Rozepnula mi opasek a začala se mi
pravou rukou dobývat po těle i dolů, pod pás. Nejdřív mi pečlivě ohmatala
kalhotky a pak mi její ruka pronikla i dovnitř do nich. Chvilku mi ohmatávala
stehno a pak mi neomylně zamířila do rozkroku. Horečně jsem přemýšlela, co mám
dělat. Klára mi bezostyšně ohmatávala bránu do těla a dokonce se pokoušela
protlačit mi dovnitř prst. Kdyby mi tohle dělal nějaký muž, snad by se to ještě
dalo snést. Když jsem ale viděla před sebou Kláru a představila si, že ta
příšerná ruka, která mi tak neomaleně ohmatává ta nejintimnější místa mého těla,
je ruka ženská, tak to bylo děsné. Uvědomovala jsem si sice, že tohle má být
tréning na to, co by mi mohli dělat muži, ale moc mi to nepomáhalo. Snažila jsem
se sice vší mocí představovat si, že ta ruka, která mi rejdí mezi nohama, je
ruka mužská, ale nešlo to. Mužská ruka je přecejenom něco úplně jiného.

“Ty jseš suchá jako troud!” konstatovala Klára nespokojeně. “Jako sušená treska!
Tak tohleto se budeš muset odnaučit! Až ti tohle bude dělat nějaký chlap, tak s
tebou nebude jednat tak jemně jako já! Jestli ti tam bude chtít něco vrazit a ty
budeš takhle uzavřená, tak ti to tady může třeba taky roztrhnout! Takže se musíš
ve vlastním zájmu naučit, že když už se ti nějaký chlap dostane takhle na tělo,
tak že se musíš co nejrychleji otevřít a zvlhnout, aby se ti nic nestalo, až ti
ho tam vrazí! Protože potom je každý chlap vyřízený a dá se zvládnout docela
snadno, pokud ovšem do té doby zachováš klid a vydržíš to! – Tak, a teď se
otevři!” přikázala mi na závěr.

To se snadno řekne. Za nic na světě bych to normálně v takovéto situaci
neudělala. Jenže tohle byla zkouška, a já ji chtěla za každou cenu udělat. Jen
jsem nevěděla, jak k tomu svoji bránu přinutit. Na druhé straně jsem v té chvíli
uznávala, že na tom roztržení může něco být. Asi bych se o to opravdu měla nějak
pokusit. Ovšem pohled na Kláru asi nebyl tím nejlepším receptem.

Nebudu prozrazovat, kdo je mým mužným idolem. Zavřela jsem ale oči a zkusila si
přestavit, že ten nádherný mužský teď stojí přede mnou a touží po mně. Opatrně
mne osahává a zkouší, jestli bych ho přijala. Ta ruka, která mi teď prozkoumává
bránu, je ve skutečnosti ta jeho fantastická ruka, která se mi vždycky tak
líbila. Nikdo na celém světě nemá krásnější ruce než on. Jenže ta ruka, která mi
dost necitelně masírovala vchod do těla, byla ruka Klářina, a navíc byla dost
netrpělivá. Nebyla ochotná počkat, až se otevřu.

Ta ruka se mi totiž začala dobývat dovnitř do těla. Byla jsem sice tam dole mezi
nohama pevně uzavřená, ale ta děsná ruka si našla cestu a začala mi bránu
postupně otevírat. Nechtěla jsem jí to dovolit, ale zjišťovala jsem, že nemám
šanci jí v tom zabránit. Až dosud jsem byla zvyklá jen na velice jemné zacházení
s touto částí svého těla, ale ta ruka si prorážela cestu do mých útrob dost
násilně. Cítila jsem, že mi proniká stále hloub a hloub sice po milimetrech, ale
zato neúnavně a nezadržitelně. Sice jsem srazila kolena k sobě a aspoň sevřením
stehen jsem se pokoušela chránit si bránu, jenže kvůli šíji přitisknuté na zeď a
také kvůli pažím uvězněným za zády jsem musela mít tělo prohnuté do oblouku kus
od zdi a tím jsem právě své intimní partie přímo nastrkovala Kláře k libovolnému
použití. Klářiny prsty mi jezdily v rozkroku volně dopředu i dozadu i po
stehnech, probíraly se mi bránou a nezadržitelně mi ji postupně otvíraly.

A pak mi jeden Klářin prst pronikl branou hluboko dovnitř. Cítila jsem, jak se
mi uvnitř těla pohybuje a hmatá mi tam do všech stran jakoby zkoumal, co všechno
tam mám. Za chvilku za ním pronikl i druhý a začaly se mi tam uvnitř společně
roztahovat. Skutečně jsem měla pocit, že mi tam uvnitř roztahují pochvu do šířky.
Sice jsem nemohla vidět, co mi tam dole Klára dělá, a myslím, že to nemohly
vidět ani ostatní členky Klářina sdružení, protože to možná bylo zakryté mými
kalhotkami a ostatními zbytky mého oblečení, ale cítila jsem, že mi Klára dalším
prstem otevírá bránu dokořán a nejspíš se snaží protlačit mi dovnitř do těla
celou ruku.

“Otevři se pořádně!” přikázala mi Klára nespokojeně. “Musíš se naučit otevřít se
tak, aby bylo možné proniknout do tebe úplně hladce, bez odporu!”

“A ty to umíš?” pokusila jsem se vzepřít. Nevím, jak to vyznělo, protože tou
uzoučkou škvírou v hrdle se moc srozumitelně mluvit nedalo, ale Klára tomu
určitě rozumněla.

“Jak to – já?” podivila se. Tohle jí asi ještě nikdy žádná při zkouškách neřekla.

“Protože ty to neumíš! Tys žádné zkouš…” vychrlila jsem ze sebe chvatně, ale
Klára mi zamáčkla hrdlo v půli slova, abych svůj objev nedořekla. Já už ale byla
rozjetá, a tak jsem napjala krk, abych si hrdlo uvolnila a mohla svoje obvinění
dokončit. “Všechny tvrdé ženy skládaly přijímací zkoušky u tebe. Ale u koho jsi
skládala zkoušky ty?!”

“Tak dost! Takovou drzost jsem v životě neslyšela!” vykřikla Klára. Pustila můj
krk a odstoupila ode mne. “Končíme! Zkoušky jsi neudělala a do našeho sdružení
nikdy patřit nebudeš! O to se postarám!”

“Ale ona má pravdu!” ozvala se jaksi nesměle Jaruna. “Kdo tě zkoušel, jestli
vydržíš to, co požaduješ od nás?”

“A ona ty zkoušky už všechny udělala, takže už patří do našeho sdružení!”
přidala se tiše Dáša.

“Tak o tom se vůbec nebudeme bavit!” vykřikla Klára. “O tom tady rozhoduji já,
která ty zkoušky udělala a která ne! Kterou přijmu a kterou ne! A já ji
nepřijímám!”

“Ale my ji přijímáme!” nedala se Dáša. “Ona totiž vydrží víc, než ty! – A jestli
s tím nesouhlasíš, tak nám dokaž, že sama vydržíš aspoň to, cos dělala jí! A nám
všem ostatním!”

“Já vám nic dokazovat nemusím! A nebudu!”

“Protože máš strach!” zaútočila Jaruna. Ostatní členky mlčely a tvářily se
trochu bezradně, na čí stranu se mají přidat. “Protože se bojíš, že by ti mohl
někdo udělat to, co ty jsi při zkouškách dělala nám a co my jsme vydržely! A
proto nejseš tvrdá žena jako my a nepatříš mezi nás!” zaútočila Jaruna ještě
razantněji.

“Já že nepatřím mezi vás?!” užasla Klára. “Já že nejsem tvrdá žena?”

“Dokud nesložíš přijímací zkoušky, tak nejseš!” nedala se Jaruna.

“Ale já jsem přece vaše vůdkyně!” argumentovala Klára.

“Už nejseš!” chladně ji informovala Dáša.

“A kdo je teda naše vůdkyně?” zeptala se Martina nechápavě jako malé děcko.

“No – ” zarazila se Dáša. Na chvilku se rozhostilo všeobecné ticho.

“Vidíte? Kdo vás povede?” triumfovala Klára. “Beze mne se neobejdete!”

“Ale obejdeme!” mávla rukou Jaruna.

“Ano? A jakpak? Kdepak máte nějakou jinou vůdkyni?!” už zase posměšně
vykřikovala Klára.

“Hmmm – tady!” ukázala najednou Jaruna na mne.

“Tahle?” rozchechtala se Klára. “Vždyť ta je přece úplně nová! Ta přece vůbec
nic neví!”

“Ví toho víc než my všechny dohromady!”

“No počkej! Jak to?!” naježila se Martina.

“Přišla na to, jak to s Klárou je!” vysvětlovala překotně Jaruna. “My všechny
známe Kláru už tak dlouho a nepřišly jsme na nic. A ona na to přišla už během
přijímacích zkoušek! Tak přece má vypadat pravá vůdkyně! Na všechno musí přijít,
musí mít nejlepší nápady!”

“Na to přece může přijít každý!” zaprotestovala jedna z těch ostatních členek,
aby se také zapojila do diskuze.

“No právě!” přikývla Jaruna. “Každá z nás na to mohla přijít už dávno! A
nepřišla! Musela přijít až teprve tady tahle, aby nám to řekla! Tak ať nám
všechno říká i dál! Nebo to snad dokážeš ty líp? Protože vůdkyní musí být ta,
které to nejlíp myslí!”

Jen ticho jí bylo odpovědí.

“Takže kdo je pro to, aby tahle nová byla naší vůdkyní?”

Nad hlavami hloučku členek se pomalu, váhavě zvedaly ruce jedna za druhou, jako
když roste les.

“Takže odhlasováno!” konstatovala Jaruna, když už byl rukou pěkný lesík. “Máme
novou vůdkyni! A Klára, pokud chce dál patřit mezi nás, tak musí složit stejné
přijímací zkoušky jako my všechny! A vyzkouší ji naše nová vůdkyně!”

Načež byla Klára vyhozena z místnosti na chodbu jako nečlenka a já jsem byla
slavnostně prohlášena všemi zbylými členkami za vůdkyni sdružení tvrdých žen.

Jen ty ruce mi zapomněly rozvázat.

K o n e c