Povídka “Tajemství”

Ilonku jsem znal asi měsíc a za tu dobu jsem už věděl, že jsem potkal tu
nejúžasnější kočku na světě. Nemá smysl, abych popisoval její tělo, protože něco
tak krásného jste stejně nikdy neviděli – a ani nikdy neuvidíte, protože to tělo
je tady jenom pro mne. A jak se to nádherné tělíčko chová v posteli, to se ani
popsat nedá, to se musí zažít – a to také nikdy nezažijete, protože Ilonka má
všechny svoje finesy rezervované jen pro mne.

Je to možná neuvěřitelné, ale i takové andělské stvoření může mít občas nějaké
problémy. Ilonku vyhodili z práce. Místo divokých způsobů extáze, které mívala
pro mne připravené vždycky, když jsme se sešli, se mi tentokrát rozbrečela na
hrudi zoufalstvím. Co prý s ní teď bude?! štkala. Co prý teď bude dělat?!

Což o to, já bych věděl, co by měla dělat: To, co vždycky na těch schůzkách
dělávala. Proč bysme nemohli jako vždycky zapomenout na celý svět a všemi
způsoby si užívat tu nádheru, že jsme spolu? Byla tady přece se mnou, to její
fantastické tělíčko bylo pořád nádherné a pořád plné života, síly a energie,
pořád plné touhy a nenasytnosti po mém elixíru života, který jsem jí vždycky tak
rád nastříkal do její studánky, tak proč toho nevyužít? Proč si lámat hlavu
něčím, co se už stalo a nemůže se odestát? Jenže Ilonka na to neměla ani
pomyšlení. Všechno jí dnes teklo z očí místo z té něžné bezedné studánky.

“Nevěděl bys o nějakém fleku pro mne?” vyptávala se nešťastně.

Tak na to jsem měl tak akorát pomyšlení! Jako kdyby dobré fleky padaly z nebe!
Kde vzít a nekrást? Jenže pro milenku je potřeba občas taky něco udělat. Ženské
prý musí chlap něčím imponovat. No, co se dá dělat! Zkusil jsem tedy, jestli
bych něco nevymyslel. Něco imponujícího, nejlépe přímo impozantního. Moc mi to
ale nešlo. Nemohl bych jí zaimponovat raději něčím jiným? pomyslel jsem si. Ale
pak mne něco napadlo.

“Nechtěla bys dělat hospodyni?” zeptal jsem se.

“Hospodyni?” podivila se Ilonka. “Kde? U koho?”

“U mne!” pokrčil jsem rameny. “Moje stará pořád hudruje, že toho má moc, že na
to nestačí, že na domácnost nemá čas… Kdyby měla nějakou pomocnici, třeba by
hudrovala míň! Co ty na to?”

“Pomocnici? Hospodyni?” zeptala se Ilonka nepříliš nadšeně.

“Pracovala bys u mne! Byli bysme spolu každý den! Ne jako teď!”

“To bysme…” začínala Ilonka projevovat zájem.

“Ano, bysme!” přikývl jsem. “Mohli bysme kdykoliv by se nám zachtělo!”

Přiznám se, že i mně samotnému se tenhle náhlý nápad začínal líbit čím dál víc.
To by přece bylo naprosto dokonalé! Taková hospodyně přece vždycky bývala paní k
ruce a pánovi k tělu! Kdykoliv potřebovali!

Bylo poznat, jak to v té Ilončině rozkošné hlavince šrotuje. Argumenty ale byly
jasné. Bylo to zaměstnání, a být každý den se mnou byl bonus, který se nedal
přebít ničím.

Přesvědčit mou starou, že potřebuje do domácnosti pomocnici, bylo už to nejmenší.
Stará se sice trochu šklebila, když zjistila, že se na to místo přihlásila
taková mladá a půvabná krasavice, ale když se žádná jiná nepřihlásila (ona se o
tom místě žádná jiná nedozvěděla), nakonec se s Ilonkou smířila. Oba jsme se s
Ilonkou tvářili, že se navzájem neznáme, že se vidíme poprvé v životě, a to ji
nakonec uklidnilo.

Dopadlo to tedy nakonec nejlíp, jak jen to dopadnout mohlo. Ilonka byla docela
dobrá pomocnice, šikovná, snaživá, učenlivá. Moje stará sice hudrovala dál, ale
už jen tak obecně. Na Ilonku si nestěžovala. Měl jsem dojem, že spolu vycházejí
vcelku rozumně. Především jsem ale měl Ilonku pořád doma, pořád jsem ji měl po
ruce. Můžete si být jisti, že jsem toho patřičně využíval. Kdykoliv jsem byl
doma ve své domácí pracovně, kam mi moje stará nesmí ani vkročit, přišla tam
Ilonka za mnou (pochopitelně uklízet!) a mohli jsme si spolu užívat dosyta a jak
se nám zachtělo. Tak začaly nejkrásnější chvíle mého života. To jsem si nikdy
nepomyslel, že se mi podaří zařídit si to s Ilonkou takhle perfektně. Nemusel
jsem nikam chodit, nikam se trmácet za kdovíjakého počasí, nemusel jsem se bát,
kdo a při čem mne někde s Ilonkou uvidí. Měl jsem ji pěkně pod jednou střechou,
pod dohledem. Věděl jsem, že patří jenom mně. Když jsem na ni dostal chuť,
stačilo zavolat nebo jen kývnout z otevřených dveří. Ilonka okamžitě přiběhla a
posloužila mojí touze. Když jsem s ní byl hotový, udělal jsem jí ještě orgasmus,
aby z toho také něco měla, a ona se pak vrátila zase ke své práci, jakou jí
uložila moje stará.

Občas jsem si všiml, že se Ilonka s mou starou nepohodly, ale nepřikládal jsem
tomu důležitost. To je normální, že se slepice na jednom dvorku občas poklofou.
Jednou jsem ale přišel domů z práce a uviděl jsem něco, co jsem rozhodně nečekal.

Ilonka pobíhala po hale, ruce měla svázané za zády a ústa přelepená náplastí.
Moje stará stála uprostřed haly nehybně jako socha, tvářila se jako bůh pomsty,
ruce měla velkopansky založené na prsou a vítězoslavně pozorovala, co Ilonka v
poutech dělá. Ilonka kroutila tělem na všechny strany, prohýbala se do oblouku,
vystrkovala spoutané ruce za zády do stran, aby je vedle trupu zahlédla a mohla
se podívat, co s nimi má. Vydávala nesrozumitelné zvuky nosem, prsa se jí
mohutně vzdouvala, svaly na pažích napínaly. Ilonka usilovně lomcovala svázanýma
rukama, ze všech sil se snažila vyrvat je z pout. Zatínala pěsti, točila se na
místě na všechny strany, neklidně přešlapovala z nohy na nohu a přebíhala po
místnosti od ničeho k ničemu, jakoby jí to mohlo nějak pomoci.

“Co se stalo?” podivil jsem se a potlačil v sobě touhu okamžitě Ilonku osvobodit.
Moji starou přece nesmí ani napadnout, že mi na Ilonce nějak záleží! připomenul
jsem si rychle.

“Odmlouvala!” oznámila mi stručně stará, jakoby to bylo dostatečné vysvětlení. “Tak
jsem jí tu pusu zalepila.”

“A proč má svázané ruce?”

“Přece aby si to nemohla odlepit!” usmála se stará jako kdyby odpovídala
absolutnímu blbečkovi.

Ilonka se na mne zadívala jako na své spasení, ale já jsem ji nemohl vysvobodit.
Tím bych všechno pokazil. Jen jsem tedy omluvně pokrčil rameny tak, aby to moje
stará neviděla.

“Ale takhle ti moc práce neudělá!” zkusil jsem ještě namítnout, abych Ilonce
pomohl. “Myslel jsem, že jsi ji přijala jako pomocnici. Na práci! Svázanýma
rukama nemůže pracovat!”

“To se ještě ukáže!” prohlásila vzdorně stará. “Ukliď to tady!” přikázala Ilonce.

Ilonka se rozhlédla po zemi kolem sebe. Asi tady předtím luxovala, dokud ještě
měla ruce volné. Lux byl na podlaze sestavený do plné pohotovosti. Člověk s
volnýma rukama by ho složil a odklidil během jediné minuty. Ilonka zalepenými
ústy ovšem nic namítat nemohla. Musela poslechnout. Bezradně přikročila k luxu,
bezúčelně zaškubala svázanýma rukama za zády, pak zašmátrala jednou rukou po
poutech na svých zápěstích, ale na uzel nedosáhla. Po chvilce přemýšlení se
otočila zády k luxu, přidřepla k němu a rukama za zády ho nejistě nahmatala.
Chvíli ho poslepu ohmatávala, až na něm nalezla hadici a pokusila se ji odpojit.
Mohla ji ale uchopit jen jednou rukou, druhou použít nemohla, protože ta jí
trčela z pout doprázdna do prostoru. Tou na lux nedosáhla. Když tahala za hadici,
lux jezdil za ní a neodpojoval se. Po několika pokusech Ilonka pochopila, že se
jí to jednou rukou nepodaří. Klekla si vedle luxu na zem a pokusila se přidržet
si lux aspoň nohama. Doširoka roztáhla kolena, sevřela lux mezi kotníky a celým
tělem se hluboce zaklonila, aby dosáhla tou jednou rukou na hadici. Chvíli se
kroutila a namáhala, ale pak se jí skutečně podařilo hadici odpojit.

“No vida, jak jí to jde!” komentovala její úsilí moje stará. “A pak že jí ty
svázané ruce nějak vadí!” dodala směrem ke mně.

Nemělo cenu s ní diskutovat. Uznal jsem, že Ilonka uložené úkoly zvládá i
svázanýma rukama, a odebral jsem se do své pracovny jako obvykle. Jako kdyby se
nic nedělo. Pro mne to ovšem mělo ten nepříjemný důsledek, že teď tam za mnou
Ilonka asi nepřijde, i když jsem na ni měl po celém dni v práci pořádnou chuť.
Ty její svázané ruce by mi ale strašně vadily, protože Ilonka mi těma rukama
dovede dělat neuvěřitelně krásné věci, a to by v těch poutech nemohla. Budu si
na to muset nechat zajít chuť, dokud moje stará Ilonce ty ruce nerozváže.

“Nebojíš se, že z toho budeš mít nějaké nepříjemnosti?” zeptal jsem se staré,
když jsme se večer sešli u televize. “Právníci tomu říkají omezování osobní
svobody!”

“Nebojím!” zasmála se stará. “Kde není žalobce, není ani soudce!”

“Myslíš, že si nepůjde někam stěžovat?”

“Kam? Na nádraží? Do lampárny? A i kdyby, kdo by jí to uvěřil? Jak by to komu
dokazovala?”

“Třeba otlačenou kůží na zápěstích. Ty červené pruhy od pout budou na ní vidět
možná ještě i zítra!”

“A jak dokáže, že jsou od pout a ne třeba od těsných rukávů?”

Tak to jsem opravdu nevěděl, jestli je v tom nějaký rozdíl.

Ilonka za mnou přišla až v noci. Jsem zvyklý pracovat dlouho do večera, a moje
stará Ilonce rozvázala ruce teprve až když šla spát. Ilonka už to beze mne
nemohla déle vydržet ani okamžik a přišla ke mně do pracovny hned jak měla ruce
volné. Měla sice opravdu zápěstí zarudlá od provazů, ale na obratnost jejích
rukou to naštěstí nemělo žádný vliv. Ruce měla stále stejně šikovné, něžné a
neodolatelné jako dřív. Byla ten večer dokonce ještě mnohem lepší než kdykoliv
předtím. Ani jsem se nestačil divit, co všechno mi nejen těma osvobozenýma
rukama, ale i celým tím svým báječným tělíčkem předváděla. Byl to tak
neuvěřitelně nádherný večer, že se to ani popsat nedá. Na to prostě slova
nestačí. Nejenže byla Ilonka vůbec nejlepší za celou tu dobu, co ji znám, ale i
sama si to užívala nesrovnatelně divočeji než kdykoliv předtím. Stačilo jen jí
sáhnout na těle na to správné místo a už vřískala blahem a svíjela se v extázi.
Skoro by se chtělo říct, že jí to spoutání ohromně prospělo.

“To ti to nevadilo, že jsi byla tak dlouho svázaná?” podivil jsem se, když jsme
po prožité fantazii odpočívali jeden druhému v náručí.

“Tohle mi za to stálo!” prohlásila rozhodně Ilonka. “Pro tebe klidně vydržím i
víc! Cokoliv!” ujišťovala mne.

“Pro mne?” podivil jsem se. “Co já jsem s tím měl společného?”

“Víc, než si myslíš!” zasmála se Ilonka. “Nenapadlo tě někdy, že ona o nás ví? O
to jsme se rafli! Proto mi zalepila pusu!”

“To je nesmysl!” protestoval jsem. “Jak by na to přišla?!”

“To nevím. Ale ví to. Asi není tak blbá, jak vypadá.”

“Chceš to někde hlásit, co ti provedla?”

“Nechci.” ujistila mne Ilonka. “To bysme pak už přece nemohli bývat spolu, kdyby
se to nějak vyšetřovalo! To by byl konec!”

“Takže to nikomu nepovíš?”

“Ne. Bude to takové naše malé tajemství.” usmála se.

Víc už o tom nechtěla mluvit. Prý si tím nebudeme kazit krásné chvíle, kdy jsme
spolu. Místo toho znova rozehrála koncert pro dvě šikovné ruce a jeden
vystříkaný mužský orgán. Tomu koncertu se nedalo odolat, zvlášť když byl s
doprovodem úžasného a báječně pohyblivého ženského těla rozdivočelého k
nepoznání. Říká se sice, že kde nic není, ani smrt nebere, ale to fantastické
Ilončino tělíčko umělo brát i tam, kde už, jak jsem se domníval, nebylo vůbec
nic. Vystříkal jsem se do něj znova. I když už měla Ilonka svoji studánku plnou
až po okraj, přesto jsem jí tam ještě něco přidal, ač jsem tomu sám nemohl
uvěřit. Ilonka je prostě mocná čarodějka, které se vždycky všechno podaří.

Nebyli jsme ten den s Ilonkou jediní, komu se to líbilo. Mojí staré se to asi
zalíbilo také. Když jsem se druhý den vrátil z práce, Ilonka zase měla ruce
svázané na zádech. Jen ústa neměla zalepená. Tentokrát měla do otevřených úst
zastrčený dlouhý dřevěný špalík přivázaný k hlavě jakousi šňůrou, aby ho nemohla
vyplivnout. Nemohla kvůli němu zavřít ústa a asi nemohla ani polykat, takže jí
se rtů stékal na prsa pramínek slin, kdykoliv při práci musela sklonit hlavu. A
pracovat musela, i navzdory svým svázaným rukám. Moje stará si dobře
zapamatovala, že včera uměla Ilonka ledacos dělat i rukama svázanýma za zády, a
dnes toho nestoudně využívala. Komandovala Ilonku stejně nemilosrdně jako v
dobách, kdy jí ještě ruce nesvazovala, anebo možná ještě hůř. Dnes ji nutila
těma svázanýma rukama stěhovat nábytek. Když jsem přišel, právě musela Ilonka
přenášet židle od stolu do sousední místnosti. Rukama za zády vždycky poslepu
nahmatala židli, uchopila ji za opěradlo, nadzvedla a nesla ji pak napříč přes
místnost na určené místo. Lépe řečeno táhla ji po zemi, protože rukama za zády
ji nedokázala zvednout dostatečně vysoko.

“Netahej to po zemi!” vztekala se moje stará. “Zvedni to pořádně!”

Ilonka se poslušně předklonila, čímž jí z otevřených úst vytekla na podlahu
další dávka slin, zapažila svázané ruce do výšky, čímž zvedla nesenou židli o
kousek výš, a v tom nepohodlném předklonu a s křečovitě napjatými pažemi
pokračovala dál v cestě ke dveřím a do sousední místnosti. Tam se otočila zády
ke stěně, židli konečně s úlevou postavila na zem, nohou ji přistrčila do
správné polohy a bez odpočinku, který jí moje stará nedopřála ani na okamžik,
šla hned zpátky ke stolu pro další náklad.

“Musí se tady umýt podlaha, proto to musí všechno pryč!” řekla mi stará na
vysvětlenou, když si všimla mého příchodu. “Až to umyje, tak to sem nastěhuje
zase všechno zpátky!”

Nedopřála Ilonce klidu ani když už byly všechny židle přestěhované.

“Teď ten stůl!” přikázala důrazně, když se Ilonka konečně zastavila a určitě
doufala, že si bude moci chvilku odpočinout. Vypadala dost schváceně, zhluboka
sípavě oddechovala otevřenými ústy a zatínala zuby do toho špalku, co v nich
měla, aby se jí uvnitř úst nekymácel a nepohyboval. Příkazu mé staré ale musela
poslechnout. Vzala do svázaných rukou desku stolu, o kousek ji nadzvedla,
nakolik to rukama za zády bylo možné, a pokusila se popotáhnout stůl ke dveřím.
Moc jí to nešlo, ten stůl byl nákladem pro dva lidi a s volnýma rukama, ale moje
stará byla nemilosrdná. Ilonka musela ten stůl vléci sama i navzdory tomu, jak
moc jí v tom pouta na zápěstích překážely. Jednu chvíli jsem měl nutkání Ilonce
pomoci, ale pohled na nelítostnou tvář mé staré mne odradil. Z dlouholetých
zkušeností vím, že s ní není radno dostat se do sporu, zvlášť pokud mám jiný
názor než ona.

“Ty dnešní mladé holky jsou děsné chcípliny!” komentovala moje stará Ilončino
úsilí. “Žádnou sílu to nemá, vůbec nic to nevydrží! Na to se nedá dívat! Budu ji
muset trochu vytrénovat, aby byla aspoň k trochu k něčemu dobrá!”

Ilonka je tak úžasně dobrá, že si to nedovedeš ani představit! pomyslel jsem si.
Jen je dobrá k něčemu úplně jinému než k tomu, co po ní chceš ty!

“A začnu s tím tréningem hned teď!” rozhodla stará rázně, jakmile Ilonka konečně
dovlekla stůl k židlím. Popadla zničenou Ilonku za vlasy a odvedla ji po
schodech dolů do komory, kde jsme měli zřízenou posilovnu. Ilonka s rukama
zkříženýma na zádech a s tělem nepřirozeně překrouceným tak, jak ji k tomu
nutila ruka mé staré, bezmocně klopýtala po schodech za ní.

“Už ani pořádně chodit ty dnešní mladé holky neumějí!” hudrala moje stará, když
musela Ilonku několikrát za vlasy přidržet, aby se při té nepřirozené chůzi s
těch schodů nezřítila. “Tak čím bysme tak začali?” rozhlížela se po strojích,
které máme v posilovně nainstalované.

“Tohle, myslím, bude pro začátek nejlepší!” rozhodla se při pohledu na běžecký
chodníček. Ilonka se na něj musela postavit a moje stará jí tam přivázala za
vlasy ke stropu k háku, na kterém kdysi visel květináč. Seřídila Ilonce
chodníček na nejprudší svah a pak jí přitáhla vlasy ke stropu ještě víc, aby
musela vystoupit na chodníčku výš a nebyla schopná z něj slézt na zem. Pak
chodníček spustila.

Ilonka tiše vyjekla, když se pod ní chodníček pohnul a vlasy se jí napjaly, a
rychle vykročila po chodníčku vzhůru. Začala energicky pochodovat s hlavou
prkenně nataženou do výšky, aby se jí uvázané vlasy nenapínaly. Spoutané paže se
jí na zádech rytmicky cukaly, protože jimi asi potřebovala pohybovat podle své
rázné chůze po chodníčku.

Moje stará ji pozorovala a nevypadala moc spokojeně. Ilonka to zvládala asi líp,
než podle jejích představ měla. Já ale už byl s Ilonkou na několika výletech a
tak jsem věděl, že Ilonka je dobrá turistka a chůze v těžkém terénu jí nedělá
žádné problémy. Stará tedy po krátké úvaze zvýšila Ilonce rychlost. Ilonka
zpočátku šlapala rychleji, ale když jí moje stará zrychlila chodníček ještě víc,
musela se už rozběhnout. Chodníček jí ujížděl pod nohama dolů, Ilonka musela
klusat do kopce a zakrátko se začala zadýchávat námahou. Dřevěný špalek, který
jí vyplňoval ústa a pokrýval se jejími zpěněnými slinami, jí dýchání nijak
neusnadňoval, spíš naopak. Prsa se jí vzdouvala čím dál víc a čím dál rychleji a
její dech byl čím dál sípavější. Lomcovala pažemi za zády, protože je
potřebovala k udržení rovnováhy při běhu a pouta jí v tom bránily. Nepřirozeně
kroutila celým tělem do stran jako hadí žena, aby se obešla bez pomoci svých
spoutaných paží. Natahovala krk do délky jak nejvíc mohla a zvedala hlavu co
nejvýš, aby si uchránila svoje vlasy přivázané ke stropu. Hlava jí poskakovala v
rytmu běhu a vlasy se jí tím napínaly i navzdory všemu jejímu úsilí. Tvář se jí
zkřivila bolestí. Přesto neustávala ve svém usilovném běhu, protože kdyby se
sebeméně opozdila, běžící chodníček by jí podrazil nohy a ona by zůstala viset
plnou vahou těla jen na svých vlasech. Zoufale hleděla na regulátor rychlosti
chodníčku, který měla přímo před očima, jen kousek před sebou. Jak snadno by
mohla chodníček zpomalit, jen kdyby neměla ruce svázané!

Moje stará spokojeně přihlížela její námaze. Ilonka zpočátku běžela pružně,
poměrně lehce, jak jen jí to znehybnělé paže na zádech umožňovaly, ale běh do
kopce ji brzy začal zmáhat. Nohy jí únavou ztěžkly a zvedala je stále namáhavěji.
Stále častěji se jí stávalo, že na okamžik zaostala a vlasy se jí bolestivě
napjaly. Sice vždy okamžitě zrychlila a ztrátu dohnala, ale v jejím obličeji
bylo poznat, kolik úsilí ji to stojí. A chodníček běžel stále stejně rychle,
stejně neúnavně, moje stará nehnula ani prstem, aby Ilonce nějak ulevila. Ilonka
čím dál častěji klopýtala, protože už únavou nezvedala nohy tak, jak bylo
potřeba. Prudce oddechovala, pot z ní jen lil a svázané ruce jí teď vadily ještě
mnohem víc než dřív. Už nezatínala zuby do špalku v ústech, naopak otevírala
ústa dokořán a přímo jimi lapala po vzduchu.

Konečně se moje stará pohnula. Pomalu natáhla ruku k regulátoru a po krátkém
zaváhání chodníček zpomalila. Ilonka okamžitě přešla z běhu na normální chůzi.
Tedy normální – chodníček pořád jel hodně rychle, tolik zas moje stará Ilonce
usnadnit život nehodlala. Ilonka musela šlapat hodně rychle, ale přece jenom už
to nebyl běh. Rychlá chůze jí nevadila, to jsem o ní věděl.

Pomalu se vydýchávala, její dech se zklidňoval. Znova zaťala zuby do špalku v
ústech. Ruce na zádech už ponechávala v klidu, asi už si na pouta zvykla.
Šlapala rázně jako zkušená turistka v těžkém terénu.

Její rychlé zklidnění se ale nelíbilo mojí staré. Když viděla, že se Ilonce
vlastně nic neděje, chodníček zase zrychlila. Ilonka se znova musela rozběhnout.
V jejím obličeji jsem na okamžik zahlédl výraz děsu.

Tentokrát to s ní šlo dolů velice rychle. Už po pár minutách zase lapala po
vzduchu, klopýtala a zaostávala. Jednu chvíli zaostala natolik, že už to
vypadalo že jí chodníček podrazí nohy. Jen s vypětím všech sil se jí podařilo
ztrátu dohnat. Moje stará zářila spokojeností. Vyloženě si Ilonku vychutnávala.
Pohrávala si s ní jako kočka s myší. Chvílemi ji zpomalila, nechala ji jít jen
mírnou chůzí, nechala ji nabrat síly a vydýchat se a pak ji zase rozběhla do
nejvyšší rychlosti. Ilonka statečně bojovala v tomhle souboji, ve kterém neměla
naději na úspěch. Vydávala se ze všech sil, aby vydržela až do – do kdy vlastně?
To záviselo jenom na mojí staré a jejích rozmarech.

Vlastně ještě na něčem to záviselo. Blížila se hodina televize. Bylo potřeba to
s Ilonkou nějak skončit. Sice neochotně, nerada, ale přece jen stará zastavila
chodníček a Ilonka zůstala na něm stát zničená jako kdyby vylezla na Mont
Everest. Pak jí moje stará odvázala vlasy od stropu. Pod Ilonkou se podlomila
kolena a ona se bezvládně zhroutila na zem. Svinula se tam do klubíčka jako
embryo, jen svázané paže jí za zády trčely od těla pryč. Moje stará ji tam
nechala ležet a šla se dívat na televizi, aby jí něco neuniklo. Šel jsem s ní,
protože tak je to u nás doma zvykem. Ilonku jsem nechal svázanou, protože bych
si nerad vysloužil nepřízeň mojí staré. Nebylo by o co stát.

“Proč ji nepropustíš, když ti tak moc nevyhovuje?” zeptal jsem se, když byl
pořad v televizi obzvlášť nudný.

“Jo! To by se ti tak hodilo, co?! Já ji propustím a ty ji pak přijmeš jako svou
sekretářku!” ušklíbla se moje stará. “Kdepak! Ani mne nenapadne! Ta zůstane tady
u mne, abych ji měla pěkně pod palcem!”

Na tom už zůstalo. Nechtěl jsem dávat najevo, že mi na Ilonce nějak zvlášť
záleží, proto jsem o ní už dál nemluvil. Jen jsem si představoval, jak se asi
dole v komoře Ilonka zotavuje, jak ožívá a jak asi vypadá, když se svázanýma
rukama se nemůže nijak upravit.

Opět musela vydržet se svázanýma rukama dokud moje stará nešla spát. Osvobozena
byla jen proto, že později už by se moje stará musela kvůli ní budit a vstávat.
Místo domů ale šla opět rovnou za mnou do mé pracovny. Tantokrát toho tam ale
moc s mým orgánem nenapracovala. Musel jsem ji napřed trochu oživit. Už dávno
znám ta správná citlivá místa na jejím těle a dovedu jí s nimi zacházet.
Tentokrát to sice trvalo o trochu déle a dalo mi to trochu víc práce než jindy,
ale nakonec se mi podařilo rozehrát její tělo do plného výkonu a plné extáze.
Pak už to nebyl problém. Ilonka se pode mnou vzpínala jako divá, ječela blahem a
řádila navlečená na mém mackovi jakoby se dnes tam dole v komoře vůbec nic
nedělo. Bylo to až k neuvěření, kolik energie jí po tom všem ještě v těle zbylo
a že jsem to jenom já, kdo jí dokáže několika správnými hmaty tu energii v těle
uvolnit.

“Nevadilo ti to moc, že jsem tě v tom nechal? – Tam dole?” zeptal jsem se Ilonky,
když jsme si oba užili svoje a už se jen klidně k sobě tulili. “Když jsem tam na
tebe jen koukal a nepomohl ti?”

“Hmmm – ” protáhla Ilonka. “Já vím, že bys rád pomohl, ale že to nešlo. Už jsem
přece tu tvou starou poznala!” usmála se. “Docela chápu, že se nechceš stavět
proti ní! Kdoví, co by udělala tobě! Ne, to nejde! Já to vydržím, kvůli tobě mi
to za to stojí. Ale kdyby se něco takového mělo stát tobě – ne, to bych nesnesla!”

Tak toho bych se nebál, že by mi moje stará udělala něco takového. To by si
nedovolila, ale dovedla by mi udělat nepříjemnosti úplně jiného druhu, pomyslel
jsem si. Ty jsem ale Ilonce nemusel popisovat. Ilonka je fantastická ženská,
když je ochotná se pro mne takhle obětovat. Není potřeba, aby si ještě navíc
lámala hlavu problémy, které mám se svou starou. Místo toho jsem raději několika
odbornými hmaty rozehrál Ilončino tělo k dalšímu orgasmu, aby Ilonka přišla na
jiné myšlenky. Dobře jsem udělal. Rozvášněná Ilonka je to nejlepší, co na světě
znám. Takovému uragánu se nedá odolávat. Ani jsem se o to nesnažil. Užíval jsem
si to fantastické divoké tělíčko jak nejlíp jsem uměl. Bylo to rozhodně lepší
než nějaké problémy s mojí starou.

Další den jsem celou cestu z práce přemýšlel, v jakém asi stavu najdu Ilonku
doma dnes. Ilonka ale umývala v kuchyni nádobí a byla úplně volná. Ruce jí při
práci jen kmitaly, radost pohledět. Všechno bylo v naprostém pořádku.

“Copak že nemá dneska svázané ruce?” zeptal jsem se z legrace mojí staré. “Copak
se stalo?”

“Nic se nestalo.” klidně odpověděla moje stará. “Na tohle ale musí mít ruce
volné. Jinak by to dělat nemohla. A přece to nebudu za ni dělat já!” řekla téměř
rozhořčeně. “Napřed práce a pak teprve svázané ruce!”

“To jako za odměnu? Za dobře vykonanou práci?” zeptal jsem se ironicky. Víc jsem
pro Ilonku nemohl udělat. Byla to zaměstnankyně mojí staré, nikoliv moje.

“Samozřejmě!” ušklíbla se moje stará. “Kromě toho dneska ještě netrénovala.
Takže hned, jak bude s tou prací hotová, jí ty ruce svážu a půjde trénovat. Aby
nebyla taková chcíplina! – Anebo, víš co?” napadlo ji najednou. “Dneska jí ty
ruce svážeš ty!” rozhodla.

“Já? Proč já?!” podivil jsem se.

“Protože můžeš taky jednou něco udělat ty! Nemusím všechnu práci v téhle
domácnosti dělat jenom já!”

Chtěl jsem ještě namítnout, že to neumím, ale nechal jsem si to pro sebe. To
bych jí nahrál na smeč na nekonečné litanie, k čemu je v domě chlap, který nic
neumí a nehne ani prstem. Nemělo to cenu.

Ilonka mezitím naskládala nádobí do myčky, kousky, které se do myčky dát nedaly,
umyla ručně, utřela si ruce a byla hotová.

“Tak dělej!” pobídla mne moje stará. “Ať neztrácíme čas! Přines si ten provaz!”
přikázala Ilonce.

Ilonka přinesla provaz, který jsem už dobře znal, protože jsem ho včera i
předevčírem viděl na jejích zápěstích. Beze slova mi ho podala, dlouze se mi
zahleděla do očí, pak se obrátila zády ke mně, zkřížila paže na zádech, zapažila,
aby měla ruce výš a já se k nim nemusel shýbat, a nehybně čekala, až jí je svážu.

Ovinul jsem jí provaz kolem zápěstí. Měla je ještě vlhké, ruce jemně zrůžovělé.
Když jsem se dotkl její hebounké kůže, okamžitě se mi vybavilo, k čemu ty ruce
používala vždycky, když jsme byli sami, a můj macek se mi okamžitě začal
zvětšovat. Připadalo mi příšerné, že tyhle fantasticky něžné ruce teď mám takhle
barbarsky svázat dohromady. Ilonka měla po umývání vyhrnuté rukávy, asi si je
zapomněla stáhnout dolů, takže na rozdíl od včerejška jí teď nad pouty byly
vidět i předloktí až k loktům, sametově jemné, hladké, nádherné. Tím to bylo
horší. Ty nahé paže nad provazem a ty půvabné ruce pod ním mi tím víc
připomínaly, co všechno mi jimi Ilonka uměla dělat. Na těch perfektních,
krásných pažích se ten hrubý provaz vyjímal skoro jako svatokrádež. Nebylo ale
vyhnutí. Utáhl jsem provaz a pouta se zabořila Ilonce do kůže. Ilonka napjala
svaly na pažích a zaťala pěsti. Pod pouty na zápěstích jí vystoupily napjaté
šlachy. Zavázal jsem provaz na uzel a byl jsem hotov. Ilonka pomalu spustila
svázané ruce na záda a narovnala se. Jednou rukou zachytila konec provazu visící
od uzlu a zkusila za něj zatahat. Žádný význam to nemělo, můj uzel nemohla
rozvázat. Pohrávala si s koncem provazu, dokonce se jí podařilo dosáhnout
konečky prstů na uzel. Ilonka má neobyčejně pohyblivé klouby, umí dosáhnout na
neuvěřitelná místa, ale ani to jí teď nebylo nic platné.

“A teď si přines ten roubík!” přikázala jí najednou moje stará.

“Proč roubík?” podivil jsem se. “Vždyť přece dnes neříkala nic!”

“No a co?” podivila se zase moje stará. “Přece jí nenechám tu pusu prázdnou!”

Mezitím Ilonka přinesla ve svázaných rukou špalík s provázky, který jsem už také
znal. Předklonila se, zapažila a čekala, až si ho moje stará převezme.

“Tak ukaž!” pobídla ji moje stará, když si ho z jejích rukou vzala.

Ilonka se narovnala, s povzdechem se otočila, zavřela oči a odevzdaně otevřela
ústa. Moje stará jí do nich zastrčila špalík. Ilonka sebou škubla a sevřela
špalík mezi zuby. Vykulila oči, zadržela dech a začala rychle naprázdno polykat.

“No – no! Ty s tím naděláš!” komentovala to moje stará. “No tak to máš trochu
hlouběji než včera! A co má být?!”

Omotala provaz od špalíku Ilonce kolem hlavy a zavázala. Ilonce na jejím dlouhém
krku jezdila průdušnice nahoru a dolů jako divá. Ilonka škubala svázanýma rukama,
jazykem a rty ohmatávala špalík v ústech, ale nenadělala s ním už nic. Pomalu se
uklidňovala.

“Tak jdeme!” zavelela moje stará, chytila Ilonku za vlasy a odvedla ji dolů do
posilovny.

“Co sis to udělala s těmi vlasy?!” zeptala se rozzlobeně.

Ilonka dnes neměla volně rozpuštěné vlající vlasy jako včera, ani je neměla
sepnuté do ohonu jako předevčírem. Dnes si vlasy upravila do elegantního
vzdušného a objemného účesu, který nádherně rámoval její půvabný obličej. To
bylo naprosto normální, že si Ilonka upravovala vlasy každý den jinak.
Projevovala v tom nevyčerpatelnou tvořivost a nekonečnou fantazii. Navzpomínám
si, že bych na ní někdy viděl nějaký účes dvakrát. Ovšem dnes jí z toho účesu
nevlálo nic, za co by bylo možné ji přivázat.

“Snad sis nemyslela, že si tím nějak pomůžeš?” zachechtala se moje stará. Účes
jí rozhodila, vlasy jí rozpustila do plné délky na záda a pročísla je mezi prsty,
aby se jí s nimi lépe pracovalo. Zkroutila je Ilonce do jediného silného pramenu
a přivázala k nim provaz, na kterém byla Ilonka uvázaná ke stropu včera. Ilonka
držela bez pohnutí, se svázanýma rukama se ani nepokoušela klást odpor a s
roubíkem v ústech nemohla ani nic namítat proti takovému zničení své originální
krásy.

“Vylez na to!” přikázala moje stará Ilonce a ukázala na bicyklový trnažér.

Ilonka se neobratně vyškrábala do sedla trenažéru. Poznal jsem, že tenhle stroj
není moc dobře konstruován pro lidi s rukama svázanýma za zády. Navíc stroj
nebyl nastaven na její malou výšku, takže Ilonka seděla v sedle, nohy volně
spuštěné dolů a přesto jí až na zem nedosahovaly.

“Postav se!” přikázala Ilonce moje stará.

Ilonka si tedy nohama srovnala pedály, postavila se na ně a opatrně se vztyčila.
Nejistě zakolísala, protože pohyblivé pedály jí nebyly moc pevnou oporou a
svázané ruce jí nedovolovaly udržovat rovnováhu máváním pažemi. Ilonka ale měla
až neuvěřitelně dobrý balanc, to jsem už poznal při našich výletech do těžkého
terénu. Rychle se tedy srovnala i bez pomoci rukou a stála teď na pedálech
vzpřímeně a málem stejně pevně jako na zemi. Moje stará jí pak uvázala vlasy ke
stropu stejně jako včera.

Hák ve stropě ovšem nebyl nad trenažérem, ale kousek před ním. Když moje stará
přitáhla Ilonce vlasy k háku, naklonila ji tím dopředu a vychýlila ji tím z
rovnováhy. Bylo by to přirozené, kdyby ovšem Ilonka neměla ruce uvězněné za zády
a mohla se jimi opřít vpředu před sebou o řidítka trenažéru. Prudce zacloumala
spoutanými pažemi, ovšem bez výsledku. Musely jí stačit jen nohy na pedálech.
Pochopitelně se tou nohou vpředu opřela, aby nepřepadla dopředu a nezůstala
viset za vlasy na stropě. Pedály se ovšem ihned daly do pohybu. Uhýbaly jí pod
nohama, klesaly pod její vahou a Ilonka musela hbitě šlapat, aby se udržela v
dostatečné výšce a vlasy se jí nenapínaly.

I když se snažila opravdu poctivě, moc jí to nepomáhalo. Dařilo se jí sice při
každém šlápnutí se nadzvednout a vlasy si uvolnit, pak ale pedál pod ní sjel až
dolů a tam už Ilonka nenadělala nic. Dokud se jí nenastavil do správné polohy
druhý pedál a ona se nemohla postavit na něj, vlasy se jí pokaždé napjaly až se
šklebila bolestí. Ilonka šlapala, co mohla, jen aby tyto okamžiky byly co
nejkratší. Křivila krk, nakláněla hlavu nepřirozeně do strany a dozadu tak, jak
jí moje stará vlasy uvázala.

Stál jsem s mojí starou před ní a díval se, jak se trápí. Nejstrašnější mi na
tom připadalo to srovnání, jak se Ilonka musí namáhat a snažit, zatímco moje
stará, která jí to všechno způsobila, si klidně stojí a nemusí dělat nic. Ilonka
se dře a ztrácí síly a přitom tím nemůže na své situaci nic změnit, protože o té
rozhoduje moje stará, které se to přitom vůbec netýká, protože jí se neděje nic.
Ona se nijak neunavuje, ona tady může stát jak dlouho se jí zachce. Ona nemá
žádný důvod, proč to ukončovat.

Ona si navíc ještě začala s Ilonkou pohrávat. Začala Ilonce přestavovat
obtížnost nastavenou na trenažéru. Poznal jsem ale, že to v tomto případě
funguje opačně než normálně. Ze začátku měla Ilonka nastavenou vysokou obtížnost,
takže jí pedály klesaly pod nohama poměrně pomalu. Teď moje stará nastavila
menší obtížnost, takže se pedály pod Ilonkou propadaly rychleji. Ilonka
pochopitelně musela šlapat stále stejnou silou danou vahou jejího těla, ale teď
musela šlapat daleko rychleji.

Dostávala do těla zjevně mnohem víc než včera na běžícím chodníčku. Uvázané
vlasy se jí pravidelně napínaly, tvář se jí křivila bolestí. Snažila se
natáhnout krk do délky, aby tah za vlasy nebyl tak velký. Co chvíli se ze všech
sil snažila vyrvat ruce z pout, šlapala do pedálů jako o život, oddechovala tak
prudce, až jí z otevřených úst kolem roubíku vystřikovaly chuchvalce zpěněných
slin. Prsa se jí mocně vzdouvala a vypadala o dost větší než obvykle. Napínala
celé tělo, na krku jí mohutně vystupovaly křečovitě napjaté svaly a přes ně jí
ještě mohutněji pod kůží nabíhaly žíly. Po chvíli se z ní pot jen lil.

Když začala ochabovat a vlasy už se jí nedařilo uvolnit ani na okamžik, moje
stará jí milostivě trenažér trochu přibrzdila. Obvykle to znamená ztížení jízdy,
ale Ilonce to ulevilo, protože pedály jí pod nohama klesaly pomaleji. Ilonka
zvolnila, přestala se rvát s pouty na rukou, ale trup a krk napínala dál a
dýchala přes roubík stejně těžce a prudce jako dřív. Zírala na nás široce
rozevřenýma očima, žádnou úlevu jsem v její tváři neviděl. Šlapat musela dál.

Mojí staré to nestačilo. Nejspíš se jí zdálo, že se Ilonka fláká, a tak trenažér
opět odbrzdila. Ilonka musela znova začít šlapat nejvyšší rychlostí, jaké byla
schopná. Bylo na ní poznat, že už toho má dost, ale neměla žádnou možnost jak to
skončit. To mohla ukončit jen moje stará, a ta se tvářila, že to rozhodně nemá v
úmyslu. Bylo na ní vidět, že se Ilončiným utrpením docela baví. Bylo na ní vidět,
jak se jí to líbí, když může tak jednoduše regulátorem ovládat Ilončinu rychlost
a námahu. Pohrávala si s ním, zpomalovala a zrychlovala Ilonku jak se jí
zachtělo a nezdálo se, že by s touhle zábavou chtěla v dohledné době přestat.

Ilonka už měla blůzku na prsou promáčenou potem a viditelně ztrácela síly. Pak
se jí najednou jedna noha smekla z pedálu, pod druhou jí pedál uhnul nazpátek.
Ilonka ztratila oporu pod nohama a zůstala viset plnou vahou těla jen za vlasy.
Na zem nohama nedosáhla. I přes roubík zaskučela bolestí. Pokoušela se dosáhnout
na pedály, ale ty jí pod nohama uhýbaly, takže postavit se na ně už se jí
nedařilo. U stehen měla řidítka trenažéru, které se normálně drží rukama.
Pokusila se dostat se na ně koleny a kleknout si na ně, ale ani na ně se
nedostala. Na to byla uvázaná zase moc nízko.

Moje stará napřed chvíli zírala, co se stalo a co to Ilonka vyvádí, ale pak
jediným trhnutím rozvázala uzel na stropě a Ilonka spadla dolů. Dopadla sice na
nohy, ale na vysílených nohou se neudržela a zhroutila se na zem vedle trenažéru.
Moje stará se k ní sehnula a chtěla s ní ještě něco dělat, ale pak si uvědomila,
že se blíží čas televize, a ztratila o ni zájem. Drby z televize byly
důležitější.

“Za co jsi ji trestala dneska?” zeptal jsem se, když nejhorší drby dozněly. “Dneska
snad neprovedla nic!”

“Však jsem ji taky za nic netrestala!” usmála se moje stará. “To přece nebyl
trest! To bylo cvičení! To přece dělala pro své zdraví! Pro svoji lepší tělesnou
kondici!”

“Nevypadala, že by jí to bylo nějak zvlášť příjemné!” namítl jsem.

“Ano! Správně!” přikývla moje stará. “Z toho sám vidíš, že to bylo pro její
zdraví! Nebo ty snad znáš něco, co je zdravé a přitom příjemné?”

Tak to neznám. To jsem musel uznat. Moje stará prostě musí mít vždycky pravdu.

Ilonka pak ten večer skutečně měla kondici jako ještě nikdy předtím. Do mé
pracovny se spíš připotácela než přišla. Vypadala jako troska. Rozcuchané
slepené vlasy jí padaly přes obličej, takže skoro neviděla na cestu. Blůzku měla
úplně promočenou potem a přilepenou na těle tak, že jí byl vidět tvar prsou i
bradavek na nich do všech detailů. Měla totiž pořád ještě ruce svázané na zádech,
takže se nemohla upravit tak jako jindy. I dveře jsem před ní musel otevřít já,
sama toho nebyla schopná. Když jsem jí osvobodil ruce, začala si rychle
upravovat aspoň vlasy. Ty jsou pro ni nejdůležitější, i když ví, že je pro mne
krásná v jakémkoliv stavu. Teprve potom si vytáhla roubík z úst. A pak začala
pít vodu jako velbloud. Prý je úplně vysušená, jako kytka v herbáři. To pocení
na trenažéru a slintání do roubíku jí prý vyssálo všechny zásoby tekutin v těle.
Už prý nemá v sobě ani kapičku.

Tak to byl závažný důvod. To, co jsem se jí chystal udělat teď já, na to tu svou
studánku dole nesměla mít suchou. To bylo nutné okamžitě ověřit a důkladně
prozkoumat. Zatímco Ilonka hasila žízeň, já jsem z ní sundával oblečení. Když
jsem jí sundal pouta, proč bych jí nemohl sundat i všechno ostatní? Stejně měla
všechno na sobě propocené, promáčené. Bez toho oblečení jí bude rozhodně líp.

Naštěstí neměla svoji studánku tak vyschlou, jak vyhrožovala. To její úžasné
tělíčko se zotavovalo z utrpěného vyčerpání fantasticky rychle. Stačilo pár mých
zázračných hmatů na těch správných místech a už se mi to překrásné tělíčko
dychtivě vinulo k rukám i k tělu. Už zase bylo plné energie a nedočkavě
připravené znova podávat maximální výkon – tentokrát ovšem zcela jiným způsobem
než tam dole na tom trenažéru. Ilonka je prostě nezdolná ženská. Navzdory únavě
z posilovny řádila na mém těle a hlavně na mém mackovi nezkrotně jako dračice.
Nechápal jsem, jak je to možné, ale Ilonka byla od té doby, co pracovala pro
moji starou, čím dál úžasnější. Naše společné večery v mé pracovně jí dodávaly
křídla. Nikdy se nespokojila s nějakou pasivní rolí. I když jsem ji měl pod
sebou a zalehl ji celou svou vahou, přesto se pode mnou vášnivě vzpínala jakoby
jí tíha mého těla vůbec nevadila. Když pak byla nahoře ničím netížená, ničím
neomezovaná, vyváděla tak divoce, že se nedala udržet ani když jsem ji svíral v
náručí. Tolik energie, tolik výbušnosti a tolik rozkoše jsem nikdy předtím v
rukou nedržel. Ani svého macka jsem nikdy dřív nestrkal do tak roztoužené, tak
nádherně pulzující a tak pilně spolupracující studánky. To byla taková síla, že
se to nedalo dlouho vydržet. Skutečně, vždycky, když jsme skončili, bylo to
kvůli mně. To já jsem vždycky vystříkl a dál už jsem nemohl. To bylo
neovladatelné. Ilončina studánka pracovala s mým mackem tak fantasticky, že se
to nedalo zadržet. Přitom Ilončina studánka pracovala s mým mackem dál, to jen
já jsem splaskl a pak z ní zbaběle vypadl. Ilonku ale ani to neodradilo. Řádila
dál, dokud se jí nepodařilo mého macka zase oživit a znova se na něj nabodnout.
A pak řádila ještě víc, ještě radostněji. Ilonka byla k neutahání.

“Tys ji včera osvobodil!” udeřila na mne ráno moje stará, když zjistila, že
Ilonka už nemá ruce svázané. “Tys jí ty ruce rozvázal!”

“Ano.” přiznal jsem se. “Já jsem jí ty ruce svázal, já jsem jí je taky rozvázal.
Co má být? Když jsi jí je předtím svazovala ty, tak jsem se jich ani nedotkl.
Rozvazovala jsi jí je pak vždycky jenom ty. Kdo jí je sváže, ten jí je pak taky
rozváže. Co je na tom špatného?”

“No dobře.” smířila se s tím moje stará. “Jen abys to taky vždycky dodržoval!”

“Ty jsi jí chtěla nechat ty ruce svázané celou noc?” zeptal jsem se. “Až do rána?”

“A proč ne?” pokrčila rameny moje stará. “Žádnou práci jsem jí přece na noc
neurčila, tak na co by potřebovala mít ty ruce volné?”

“A jak by se pak vracela v noci domů? Se svázanýma rukama?”

“A co ty se tak najednou o ni staráš?!” vyjela na mne najednou moje stará. “To
už je snad její problém! To už ať si vyřeší sama! Taková ochechule si dovede
poradit v každé situaci! To už já za ni přece řešit nebudu!”

“To tady měla zůstat přes noc? Celou noc tady chodit se svázanýma rukama? Vždyť
je tady přece jako zaměstnankyně! Jako pomocnice!”

“No a co? V pracovní smlouvě přece nemá žádnou pevně určenou pracovní dobu!
Nemůže tvrdit, že má ve dvě nebo v deset padla a jde domů! Musí tady být tak
dlouho, jak rozhodnu já! Zato tam má napsané, že se musí ve všem podřizovat mým
rozhodnutím! Takže když rozhodnu, že bude mít svázané ruce, tak je bude mít
svázané tak dlouho, dokud já se nerozhodnu, že jí je zase rozvážu! A nemůže
proti tomu namítat ani ň, protože je to přesně podle pracovní smlouvy!”

Ten den jsem se vrátil domů o něco později, v době, kdy už moje stará proháněla
Ilonku v posilovně. Tentokrát se rozhodla procvičit Ilonce paže, protože v
minulých dnech poznala, že nohy má Ilonka vytrénované dostatečně. Pro ni to
možná byl objev, já ovšem věděl už dávno, že Ilonka má nohy nádherné a
nepřekonatelné. Kdyby se mne moje stará zeptala, nemusela Ilonku trápit na
trenažéru ani na chodníčku.

Teď ji trápila s činkou. Ilonka ležela na lavičce a musela nad sebou vzpírat
těžké železo. Moje stará přihlížela a Ilonku komandovala. Na první pohled jsem
poznal, že Ilonce nenaložila plnou váhu. To ani nešlo. Ilonka měla sice nohy
perfektně vytrénované, ale ruce jemné a něžné a paže elegantní, éterické,
rozhodně ne těžce svalnaté. Moje stará se asi rozhodla to změnit. Odstavila
stojan, takže Ilonka neměla kam činku odložit a musela s ní cvičit stále dál,
bez oddechu, bez možnosti přestat.

Nevím, jak dlouho už to trvalo ani jak dobře to Ilonce šlo ze začátku, ale když
jsem přišel, Ilonka už vypadala dost unaveně. Zvedání činky do výšky ji stálo
obrovské úsilí a trvalo jí to už hodně dlouhou dobu, zato dolů jí činka v rukou
klesala nepřiměřeně rychle a Ilonku stálo další veliké úsilí ji včas zastavit,
obvykle až těsně u svého hrdla. Moje stará jí nedopřávala ani okamžik odpočinku.
Chrlila povely, podle nichž měla Ilonka mávat činkou přímo olympijskou rychlostí.
Ilonka se poctivě snažila dodržovat diktované tempo, ale už jí docházely síly.
Opožďovala se za povely mé staré čím dál víc. Zvednutí činky do výše jí trvalo
stále delší dobu.

A pak ji najednou už nedokázala zvednout až nahoru. Chvilku s ní zápasila
nenapnutými pažemi a pak se jí činka zřítila zpátky dolů na tělo. V první chvíli
jsem se vyděsil, že jí spadne na krk a ublíží jí, ale Ilonka dobře věděla o
tomhle nebezpečí. Podařilo se jí činku trochu odstrčit, takže jí dopadla na hruď.
Ne sice přímo doprostřed ňader, ale přesto Ilonka hlasitě vyjekla. Nevím, jestli
bolestí nebo jen proto, že jí činka vymáčkla vzduch z plic. Ilonka otevřela ústa
a začala lapat po dechu, přičemž rukama dál ze všech zbývajících sil tlačila do
činky, aby se jí neskutálela z prsou dolů na krk a nerozmačkala jí tam
průdušnici.

Moji starou to ponechávalo v klidu.

“Pokračuj! Nahoru!” přikazovala Ilonce. “Neulejvej se! Nedovolila jsem ti
přestat!”

Ilonka nereagovala. Hrudník měla stlačený vahou činky, dýchat mohla jen pohyby
břicha. Lehce pohybovala nohama jakoby se jimi chtěla nějak odstrčit, ale neměla
se jimi o co opřít, takže jejich síla jí teď nebyla nic platná.

Až když moje stará ochabla ve svém udílení příkazů, Ilonka se znova pokusila
pohnout činkou. Napjala celé tělo, zadržela dech a vzepřela se pažemi proti té
strašlivé tíze spočívající jí na prsou. Podařilo se jí činku nadzvednout téměř
do poloviny délky paží, ale dál to už nešlo. Zatínala zuby, napínala krk,
vzpírala se nohama o lavičku, i když jí to nemohlo nijak pomoci, paže se jí
třásly námahou, ale lokty narovnat nedokázala. Hruď měla volnou, mohla by teď
dýchat podle libosti, ale měla všechny svaly v těle napjaté tak, že nebyla
schopná se nadechnout. Rudnula v obličeji, na čele i na krku jí obludně nabíhaly
žíly, oči jí vylézaly z důlků, ale nedokázala pohnout činkou dál už ani o
milimetr.

Pak jí najednou došly síly, paže se jí podlomily a činka jí dopadla zpět na prsa.
Měla v té chvíli tak napjaté tělo, že jí ten dopad odpružilo a činka jí na prsou
poskočila. Ilonka zůstala chvíli pod ní nehybně ležet a pak se pomalu uvolnila,
aby mohla zase dýchat, aspoň břichem.

To už i moje stará začínala pomalu chápat, že cvičení je u konce. Ilonka byla
úplně vyřízená. Moje stará tedy přistavila stojan zpět k Ilončině hlavě.

“Tak to tam dej a končíme!” řekla Ilonce.

Přidušená Ilonka téměř obrátila oči v sloup, hleděla na vrchol stojanu za hlavou,
ale ani se nepohnula, jen lapala po vzduchu.

“Tak dělej!” pobídla ji moje stará. “Nebo snad čekáš, až se udusíš nadobro?”
zeptala se sarkasticky.

Ilonka napjala svaly na pažích ze všech sil, zaťala zuby, vykulila oči a
vzepjala se k heroickému výkonu. Zvedla činku asi o píď, pak se zastavila,
chvilku s ní zoufale zápasila, paže se jí třásly námahou, a pak jí činka spadla
zpátky na prsa. Vyrazila jí z plic všechen vzduch a přimáčkla ji k lavičce.

Bylo jasné, že Ilonka už činku dnes nezvedne. Byla už tak vysílená, že ji
chvějícími se pažemi ani neudržela na prsou a činka se jí začala pomalu kutálet
po těle s prsou dolů ke krku. Moje stará sice dál chrlila další a další rozkazy,
co musí Ilonka udělat, ale pomoci jí buď nechtěla nebo nedokázala. Přitom bylo
jasné, že Ilonka tuhle situaci sama nezvládne. Činka se nebezpečně blížila k
jejímu ničím nechráněnému hrdlu. Ilonka samozřejmě věděla, co jí hrozí a vší
mocí se snažila činku zastavit, ale tolik síly v umdlévajících pažích už neměla.
Musel jsem zasáhnout já.

Rozkročil jsem se nad Ilonkou a zvedl činku z jejího těla. Moje stará toho sama
nebyla schopná, protože naložila Ilonce na činku takovou váhu, jakou sama ještě
nikdy v životě nezvedla. Na stojan jsem ji tedy musel odložit já.

Ilonka se pokusila vstát, ale zhroutila se z lavičky na zem a zůstala tam
bezvládně ležet, jak už se při těchto cvičeních stávalo tradicí. Moje stará se k
ní sklonila, vysílené bezvládné paže jí poskládala na záda a svázala jí je
dohromady kusem provazu.

“Abys věděla, že já nemluvím do větru!” řekla jakoby na vysvětlenou. “Když
neplníš moje příkazy, tak musíš nést následky!”

Ilonka nijak nereagovala, nechala si svázat ruce bez jediného pohybu, jen
rozevřenými ústy zhluboka rychle oddechovala a doháněla kyslíkový dluh, který
pod činkou utrpěla.

“Chceš jí zase nechat ty ruce svázané až do rána, jako jsi chtěla včera?” zeptal
jsem se mojí staré u televize.

“Copak? Bojíš se, že nám tady bude chodit o půlnoci po domě jako bílá paní?”
zachechtala se moje stará. “Neboj, přivázala jsem ji k zábradlí, takže tady
určitě nikde chodit nebude!” řekla mi konejšivě.

“Nebojíš se, že se na tebe vykašle?” zeptal jsem se.

“Že jako dá výpověď? V to doufám!” usmála se moje stará. “Jestli se vykašle na
mne, to je mi srdečně jedno. Já chci, aby se vykašlala na tebe! Aby odtud odešla
sama, z vlastního rozhodnutí a vlastního přesvědčení a hlavně s odporem ke všemu
a ke každému, kterého tady potkala!”

Tentokrát jsem si musel pro Ilonku dojít. Ilonka sama přijít nemohla. Seděla
dole u schodů na zemi, ruce za zády, krk přivázaný ke sloupku zábradlí. Moje
stará ji nešetřila ani tady. Provaz kolem krku jí utáhla víc, než bylo nezbytně
zapotřebí, takže Ilonka musela celou tu dobu napínat krční svaly, aby se
neškrtila. Přesto měla obličej i část krku nad provazem mírně zrudlý a o poznání
temnější než kůži na krku pod provazem.

Rozvázal jsem jí provaz na krku, ale ruce jsem jí nechal svázané dál. Nechtěl
jsem porušovat dohodu s mojí starou, abych nezavdal příčinu k dalším nekonečným
kázáním. Na Ilončin krk se ovšem ta dohoda nevztahovala, o tom moje stará
neřekla ani slovo. Mluvila jen o rukou. Odvedl jsem si tedy Ilonku do pracovny i
s těma svázanýma rukama.

Tentokrát ovšem všechno záviselo jenom na mně. Ilonka sama nemohla nic, nemohla
se ani svléknout. Musel jsem si ji svléknout sám. Rozepnul jsem jí blůzku na
prsou a rozhrnul do stran. Vynořilo se její nádherné hebounké tělo kryté už jen
bělostným spodním prádlem. Zaplavil mne nepopsatelný pocit, že dnes si s tímhle
úžasným tělem mohu dělat co jen se mi zamane, protože Ilonka svýma svázanýma
rukama mi dnes nemůže v ničem bránit, ani z legrace. Mohu si celé to fantastické
tělo osahat a prozkoumat do všech detailů, i v místech, kam mne Ilonka ještě
nikdy nepustila.

Nebylo ovšem možné svléci jí halenku úplně, protože svázané ruce se z rukávů
vytáhnout nedaly. Přehrnul jsem jí tedy halenku přes ramena a stáhl po pažích
dolů až k zápěstím. Dále to nešlo. Tam už mi ale halenka nevadila, tam už jí
zakrývala jen spoutané ruce, a ty teď nebyly na Ilončině těle tím
nejdůležitějším.

Zato jsem ocenil, že Ilonka snad dokonce možná i předem počítala s tím, že bude
mít něco s rukama a vzala si na sebe jen takové věci, které se daly úplně
rozepnout. Neměla na sobě nic, co by se dalo svlékat jen přes hlavu nebo nějakým
jiným způsobem, který by byl s pažemi spoutanými za zády neuskutečnitelný. Měla
na sobě půvabnou sukénku, na které stačilo rozepnout jen jedinou sponku a spadla
s Ilonky sama. Kalhotky jsem jí sice musel stáhnout ke kotníkům sám, ale to mi
nevadilo. Aspoň jsem se důkladně rukama seznámil s každým centimetrem jejích
fantasticky dlouhých nádherných a pevných nohou a z nejtěsnější blízkosti si
prohlédl všechny jejich detaily.

Podprsenku si Ilonka také sehnala takovou, která se dá rozepnout vpředu a pak
stáhnout po pažích za zády dolů. Prsa jí vypadla z rozepnuté podprsenky jako na
povel a pružně se rozhoupala. Pak už Ilonka stála přede mnou v celé nádheře
svého těla, nehyzděné žádnými hadříky, s rukama uvězněnýma za zády neschopná
cokoliv na svém těle skrývat či chránit, s tělem dokonale naservírovaným k
libovolnému použití.

Pár zajímavých míst na jejím těle jsem už znal a věděl, jak je na ně Ilonka
citlivá a jak na ně reaguje. Teď byla příležitost vyzkoušet si bez zábran i
všechna ostatní. Ohmatával jsem Ilonce tělo ze všech stran, místečko vedle
místečka, slabě i silně, a Ilonka se mi v rukou kroutila a svíjela tak
neuvěřitelně, jak jsem ji ještě neznal. Zjišťoval jsem, že je ohromně lechtivá
na tolika a takových místech, o kterých by mne to nikdy nenapadlo. Svíjela se
smíchy a uhýbala mi jak mohla, ale mým rukám neunikla. Dnes mi nemohla ruce
pochytat a zadržet, dnes musela snést všechno, co se mi zachtělo.

Ale nebyla jen lechtivá. Objevoval jsem na jejím těle místa, která s ní dovedla
zacvičit i docela jiným způsobem. Když jsem jí pak sáhl mezi nohy, měla tam
přímo bažinu. Svoji studánku už měla rozevřenou dokořán a pramen z ní přímo
prýštil. Nejvyšší čas do ní také něco ponořit a vykoupat to v ní.

To bylo poprvé, kdy byla Ilonka připravená dřív než já. Možná právě proto až
dosud do svých nejcitlivějších míst moje ruce nepouštěla. Dnes tu možnost neměla.
To ovšem znamenalo, že jsem ji teď musel dohnat.

Na to byly vždycky nejlepší její ruce. Teď je sice měla svázané, ale to nemuselo
být na závadu. Otočil jsem si ji zády k sobě a přitiskl si ji na hruď. Její ruce
se mi ocitly mezi stehny. Ilonka je menší než já, takže si musela stoupnot na
špičky a ještě vytáhnout ramena až k uším, aby svázanýma rukama dosáhla na ten
můj orgán. Následovala rychlá a spolehlivá ruční práce, v níž je Ilonka
nepřekonatelná. Aby při tom ani moje ruce nezahálely, pohrával jsem si jimi
mezitím s Ilončinými ňadry. Nutno ocenit, jak moudře matka příroda umístila
ňadra na ženském těle. Jsou přesně tam, kam nejpohodlněji sáhnou moje ruce, když
mám Ilonku takto před sebou. Měl jsem plné ruce Ilončiných ňader, a protože mne
nemohla od nich odhánět ani nijak jinak si je chránit, užíval jsem si s nimi
jako ještě nikdy. Od té doby je znám jako vlastní boty, možná ještě líp než
Ilonka sama.

Když Ilončiny ruce odvedly svou práci, položil jsem si Ilonku na gauč a zabodl
do ní svého macka. Ilonka se pode mnou kroutila docela jiným způsobem než
obvykle, protože jí asi vadily svázané ruce, které jí zůstaly rozmáčknuté pod
tělem, ale o to to bylo zajímavější. Neobvyklé vzpínání se Ilončina těla, jaké
jsem ještě nikdy nezažil, bylo o to víc vzrušující. Udělal jsem se
nezapomenutelným způsobem.

“Nevadí ti, že jsem ti nechal ty ruce svázané?” zeptal jsem se Ilonky, když jsem
vedle ní odpočíval po vykonané práci. “Dokážeš to vydržet?”

“A co můžu dělat jiného než se snažit to nějak vydržet?” usmála se Ilonka. “Můžu
snad na tom něco změnit? Já vím, že ti ta tvoje stará zakázala mne osvobodit!
Mně zase vynadala, že jsem se včera nechala osvobodit! Ona si snad představuje,
že jsem měla ta svoje pouta bránit!”

“Ona tě chce odtud vyštvat!” prozradil jsem jí.

“To je mně jasné.” přikývla Ilonka jakoby to věděla už dávno. “Jenže se mnou
nehne. Já jsem tvrdá ženská, já snesu mnohem víc, než si ona myslí!”

“Takže se nemusím bát, že dáš výpověď?”

“Ani náhodou! Kam bych asi tak šla? Myslíš, že bych někde našla lepší flek než
tady? Za pět a půl šupu sedět deset hodin denně u pokladny v hypermarketu a
nesmět se celý den ani vyčůrat? A z těch pár šupů ještě muset platit všechno, co
tam lidi ukradnou? Pěkně děkuju! A to si radši ani nepředstavuji, co všechno by
mi dělal nějaký šéf! Kdepak! To ta tvoje stará je ještě nejlepší! Ženská mi
aspoň nemůže nic udělat!”

Musím přiznat, že se mi ty hrůzy poslouchaly jako rajská hudba. A to nejlepší
přitom ještě mělo přijít.

“Ale hlavně: Vždyť bych přece přišla o tebe!” dodala Ilonka jako eso. “Víš, jak
se vždycky celý den těším na tyhle večery s tebou?”

Tak to mi nemusela popisovat. Jak já se vždycky těšil na ni, to se ani nedá
popsat.

“Tak ty ses bál, ty můj kocourku, abych od tebe neodešla!” přitulila se ke mně
Ilonka a kdyby neměla svázané ruce, určitě by mne objala. “Víš, jak jsi byl
nádherný, když ses tam dneska tak nade mnou tyčil a zvedal mi z prsou tu
příšernou činku? Ten obraz si budu nadosmrti pamatovat!”

Takové vyznání od tak krásné ženy nemohlo zůstat bez následků. Můj macík
zareagoval téměř okamžitě. Ilonka velice brzy ucítila, že ji tam dole najednou
něco tlačí. Normálně by si s tím velice rychle poradila rukama, ale to teď
nemohla. Přetočila se tedy v mém náručí a vzala mi ho do úst. Pocítil jsem na
svém nejcitlivějším místečku teplo a vlhko jejího těla, jako kdybych jí ho už
zastrčil do toho správného otvoru. Tohle jsem od ní ještě nikdy nezažil, zatím
vždycky mne obsluhovala jen ručně. Tohle bylo ale mnohem krásnější. Ilonka to
umí jazykem a rty a vůbec celými ústy mnohem lépe než rukama, což jsem až do
této chvíle netušil. Najednou už jsem necítil vůbec žádné výčitky svědomí, že
jsem jí nechal ty ruce svázané. Tohle za to stálo. Budu jí muset nechávat ty
ruce svázané častěji. Ještě štěstí, že jsem tu smlouvu s mojí starou uzavřel.
Ani ve snu by mne včera nenapadlo, k čemu to bude dobré. Znova jsem si musel
přiznat, že moje stará má vždycky pravdu. Jen mi to dnes nevadilo ani zdaleka
tolik jako jindy. Ilonka mi dělala svojí rozkošnou pusinkou takové blaho, jaké
jsem dnes rozhodně nečekal. Bylo to tak silné, že jsem jí rukama přidržel hlavu
u svého orgánu, aby nemohla přestat.

Ilonka se činila tak, že se to nedalo vydržet. Chtěl jsem jí sice nastříkat
všechno zase do její studánky jako obvykle, ale tentokrát to bylo silnější než
já. Neudržel jsem to v sobě tak dlouho. Ilonka to asi také nečekala. Dost slušně
sebou trhla, když jsem jí vystříkl do krku první dávku. Držel jsem jí ale hlavu
dál, takže nemohla můj orgán pustit z úst a musela pokračovat dál. Měl jsem
jednu ruku položenou na jejím hrdle a tak jsem jasně cítil, že polykala co mohla.
Slyšel jsem sice, že zadržuje dech, abych jí to nenastříkal až do plic, ale
nemohl jsem si pomoci. To byla taková nádhera, že jsem si nedovedl ani
představit, že by s tím měla přestat. Ilončino polykání mé šťávy života a s tím
spojené pohyby v hloubi její pusinky byly ještě fantastičtější, protože mi tím
masírovaly právě ten nejcitlivější koneček. Hlavu jsem jí pustil až dlouho potom,
co se moje stříkačka vyčerpala. Teprve až když jsem úplně splaskl a skončila mi
ta úžasná citlivost konečku mého orgánu, jsem Ilonce dovolil pustit můj orgán z
úst.

Samozřejmě, že si za takový výkon zasloužila patřičnou odměnu. Dopřál jsem jí
radosti dokud měla sílu se zmítat rozkoší. Znal jsem přece řadu nových míst na
jejím těle a musel jsem je všechny znova vyzkoušet a důkladně ověřit. Ilonka se
vzpínala blahem tak, že jsem ji musel zalehnout a zakrýt jí ústa rukou, aby
nevzbudila celý dům. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby se moje stará
přišla podívat, co se to v mé pracovně děje, a našla nás tam takhle.

Kvůli mojí staré nás čekala ještě jedna nutnost. Když se Ilonka po své extázi
zklidnila, bylo zapotřebí ji vrátit tam, odkud jsem si ji přivedl. Nechtěl jsem
riskovat další hádku se svojí starou. I Ilonka uznávala, že to tak bude lepší.
Že by jinak asi měla velké nepříjemnosti, kdyby moje stará zítra sešla se schodů
a Ilonku tam dole u zábradlí nenašla.

Nechal jsem Ilonku odpočívat na gauči tak dlouho, jak jen to bylo možné, ale
když jsem šel spát, už jsem jí to udělat musel. Odvedl jsem ji dolů a tam jsem
jí ovinul kolem krku provaz. Ilonka měla krásný dlouhý krk, provaz na tom
půvabném jemném hrdle vypadal přímo příšerně.

“Jak moc ti to můžu utáhnout?” zeptal jsem se.

“Jen dělej!” povzbudila mne Ilonka. “Já už to nějak zvládnu!”

Moje stará ji totiž večer tím provazem trochu přiškrtila, jak jsem si pamatoval.
Kdyby ráno našla ten provaz na Ilončině krku uvolněný, poznala by, že to není
její uvázání. Musel jsem tedy Ilonku přiškrtit také. Ilonka napjala krk, pod
kůží jí vystoupily všechny svaly, já jí je převázal provazem jako nějakou otep a
provaz jí na šíji utáhl. Provaz se jí zařízl do napjatých svalů a já jej zavázal
na uzel. Pozorně jsem ji sledoval, co to s ní udělá. Ilonka opatrně uvolnila krk
a začala pomalu rudnout v obličeji. Pootevřela ústa, ale jakmile znova napjala
krk, rychle se jí původní barva pleti vrátila. Chvíli napínala svaly, pak je
uvolnila a hned zase začala rudnout. Natáhla krk, jakoby ho chtěla mít ještě
delší a štíhlejší. Naprázdno polkla, hrtan jí vyjel v krku nahoru a pak se zase
vrátil zpátky pod provaz. Sklonila hlavu, pak ji zase zvedla, asi našla nějakou
nejvýhodnější polohu a chvilku nehybně s mírně skloněnou hlavou a uvolněnými
svaly na krku zkoumala, co to s ní udělá.

“Tak co? Jaké to je?” zeptal jsem se s obavami.

“Ale jó!” zhodnotila Ilonka, co jsem jí udělal. “Dá se to snést. Akorát asi budu
mít ráno pořádný červený pruh kolem krku!”

Ano, to asi bude mít, přikývl jsem. Pokud tohle byla její jediná starost, tak to
snad opravdu do rána vydrží. Pak se Ilonka posadila na zem ke sloupku zábradlí a
já jsem jí provazem přitáhl krk šíjí až k tomu sloupku. Ilonka prohnula tělo,
vypjala prsa a já jsem ji konci provazu na šíji k tomu sloupku přivázal.

“Tak se snaž to tady nějak vydržet!” rozloučil jsem se s ní a vrátil se nahoru.
Z nejvyššího schodu jsem se po ní ještě ohlédl. Ilonka seděla se skloněnou
hlavou u zábradlí, dýchala otevřenými ústy, hleděla na své nohy a pomalu
pohybovala hlavou nahoru a dolů a do stran. Asi se seznamovala s tím, jak jsem
ji uvázal, a hledala nejvhodnější polohu, při které by se nejmíň škrtila. Za
mnou už se nepodívala. Asi nemohla otočit hlavu, aby se nepřiškrtila ještě víc.

Odebral jsem se na lože, ale při usínání jsem pořád musel myslet na Ilonku, jak
musí sedět tam dole ve sklepě až do rána, až do příchodu mé staré a škrtit se
tam celou tu dobu provazem, který jsem jí sám vlastnoručně uvázal, zatímco já si
tady spokojeně ležím v pohodlné a teplé posteli.

Když jsem šel druhý den do práce, Ilonka už tam nebyla. Moje stará byla přitom
zticha, neběsnila, takže to všechno nakonec přece jenom k něčemu bylo.

Při mém návratu Ilonka ještě nebyla přivázaná k žádnému posilovacímu stroji.
Dělala velký úklid celého domu podle pokynů mé staré. Večerní cvičení v
posilovně ji teprve čekalo. Teď pilně pracovala a pobíhala po domě a já jen
zíral, jak jí to všechno krásně jde od ruky. Ilonka byla půvabná v každé situaci.
Jen jsem musel myslet na to, že ty pilné, obratné a něžné Ilončiny ruce budou
nejdéle za hodinu nemilosrdně svázané a to její krásně pružné a pohyblivé tělo
bude asi v noci zase nehybně přivázané k zábradlí.

“Tak pojď!” pobídla moje stará Ilonku, když byla s prací hotová. Ilomka se tedy
místo odpočinku po práci odebrala do posilovny. Ve tváři se jí zračila obava, co
ji tam čeká dnes.

“Tady se posaď!” přikázala moje stará a ukázala na posilovací stroj. “Jestli
chceš mít pořádná prsa, tak si je musíš pořádně vytrénovat!”

Ilonka pořádná prsa už měla, což bych jí mohl kdykoliv dosvědčit, protože jsem
je znal do každého detailu i do hloubky až na žebra určitě líp než moje stará,
ale to ji asi nezajímalo. Ilonka musela usednout na sedadlo vzdechů, rozpažit a
chytit se rukama roztažených madel stroje.

“Mám ti tam ty pazoury přivazovat, nebo budeš cvičit sama?” zeptala se moje
stará.

Ilonka neodpovídala, jen si viditelně vychutnávala poslední okamžiky klidného
odpočinku po vykonané práci v domě.

“Tak dobře. Tak já ti tedy nechám ty ruce volné.” řekla moje stará tónem
nesmírného milosrdenství. “Zatím!” dodala. “Jestli nebudeš makat pořádně, tak ti
je pak svážu jako včera!” pohrozila Ilonce. “Tak dej se do toho! Sto předpažení!”
stanovila jí tréningovou dávku a vynulovala počítadlo zdvihů závaží. “Dělej! A
počítej si to! Pěkně nahlas, pro kontrolu, ať to slyším!”

Ilonka se poslušně plnou silou opřela do madel. Na pažích jí naskočily svaly,
prsa se jí nadzvedla, jakoby se jí opravdu zvětšily, oči jí povylezly z důlků a
závaží se pohnulo. S námahou srazila madla v předpažení k sobě. “Jedna!”
vyrazila ze sebe těžce. Závaží kleslo k zemi a madla jí roztáhla ruce zpátky do
rozpažení. Ilonka se zhluboka nadechla, zavřela oči, napjala krk a znovu se
pažemi vzepřela do madel. Zadržela dech, závaží stoupalo vzhůru a ruce na
madlech se jí před obličejem znova přibližovaly k sobě. “Dvě!” vyrazila ze sebe,
když madla třeskla na doraz. Následovala rána dopadu závaží na zem.

Ilonka se snažila seč měla síly. Zpočátku jí to docela šlo, ale už po dvacítce
začala ochabovat. Zpomalovala, zatínala zuby, na krku jí po stranách nabíhaly
žíly tlusté jako provazy. Po každém zdvihu závaží chvilku těžce oddechovala,
protože během zvedání nebyla schopná dýchat, jak napínala celé tělo. Přestávky
na vydýchání si dělala stále delší a delší, zvedání závaží jí trvalo také stále
déle a déle. Přesto bojovala s madly dál. Dosáhla třicítky a vypadala, že už
nezvládne ani jediný další zdvih. Vzpírala se nohama, paže se jí chvěly únavou,
pomáhala si celým tělem, tlačila do madel ze všech sil a skutečně se jí nakonec
podařilo ještě jednou je před sebou srazit k sobě. Téměř se pak zhroutila a
těžce lapala po vzduchu. Blůzka na těle jí temněla propocením.

“Tak pokračuj! Pokračuj!” pobízela ji moje stará. “Ještě nemáš ani třetinu!”
připomínala jí.

Ilonka se strhaným obličejem nabírala síly k dalšímu pokusu. Pak napjala všechno,
co v těle měla, sklonila hlavu jako beran před útokem, zadržela dech a vší mocí
se opřela do madel. Tentokrát s nimi zápasila dlouhých několik vteřin, než se jí
podařilo srazit madla k sobě. “Dvaatřicet!” vymáčkla ze sebe hlasem umírajícího.
Vracející se madla jí znova doširoka roztáhla ruce. Prsa se jí prudce zvedala,
jak doháněla kyslíkový dluh ze zadrženého dechu.

Blížil se čas televize. Bylo jasné, že to Ilonka do té doby až do stovky
nestihne.

“Tak podívej!” pustila se do ní moje stará. “Já mám teď důležitější věci na
práci než se tady o tebe starat! Ale nemysli si, že se tady budeš flákat, když
tady zůstaneš sama! Budeš posilovat až do té stovky, jak jsem ti poručila! Já to
pak na počítadle zkontroluji! A abys neměla nějaké zaječí úmysly, když tě tady
teď nebude nikdo hlídat – dej nohy k sobě!” poručila Ilonce. “Zkřížit kotníky!”
upřesnila svůj rozkaz, když ho Ilonka nepochopila přesně tak, jak si to moje
stará představovala.

Když Ilonka poslechla, moje stará jí svázala kotníky nohou dohromady a utáhla
tak, až se Ilonka zašklebila bolestí.

“Nohy k tomu cvičení nepotřebuješ!” prohlásila moje stará, když to viděla. “Takže
se nemůžeš vymlouvat, že ti to nějak vadí. Kdybys pořádně cvičila, tak jsi mohla
teď mít nohy volné a jít domů! Zavinila sis to sama! Tak se dej do toho! Až se
vrátím, tak chci na počítadle vidět stovku! – A neodvažuj se těch nohou ani
dotknout!” dodala na závěr. “Jestli zjistím, že se na tom uzlu cokoliv změnilo,
budu to považovat za těžké porušení pracovní kázně! Za odepření poslušnosti
zaměstnavateli!”

“Proč ji pořád tak trápíš?” zeptal jsem se mojí staré u televize.

“Jak to – trápím?!” pohoršila se moje stará. “Rozcvička přece není žádné trápení!”

“Tak dobře.” přijal jsem její terminologii, abysme se domluvili. “Tak proč jí
pořád ukládáš takové rozcvičky?” zeptal jsem se opatrně, aby mi zase nevyčetla,
že se jí pořád zastávám a že s ní asi něco mám.

“Protože je to moderní trend dneška! To nevíš?” podivila se moje stará. “To se
dělá ve všech světových firmách! Každý zaměstnavatel přece musí dbát o své
zaměstnance! A já přece nemůžu stát stranou! Musím jí také dopřát možnost
pravidelné rozcvičky! Viděl jsi přece sám, jak moc to potřebuje!”

“Myslíš, že to dokáže docvičit až do té stovky?”

“Nemyslím. Nevypadala na to.” pohrdavě se usmála moje stará.

“Takže ji chceš nechat cvičit celou noc, dokud to nedocvičí?”

“Aby nám tady celou noc řachtala těmi závažími?” usmála se moje stará. “To ani
náhodou! Tak moc světoví snad být nemusíme! Já se chci v noci vyspat!”

Po televizi jsme se zašli podívat za Ilonkou, jak si vede. Jak se dalo čekat,
nedotáhla to ani do padesátky. Nicméně snažila se poctivě, několikrát v naší
nepřítomnosti ta závaží zvedla. I nohy měla stále svázané přesně tak, jak jí to
moje stará udělala. Uzel na kotnících měla nedotčený přesně tak, jak si to moje
stará naporučila.

Moje stará to ale neocenila.

“Tak úkol jsi nesplnila!” konstatovala po pohledu na počítadlo. “Víš, co tě teď
za to čeká?”

Ilonka jen mlčky přikývla.

“Tak ukaž!” poručila moje stará.

Ilonka se dlouze podívala na mne, neobratně se vymotala z posilovacího stroje a
postavila se na svázané nohy. Stání na zkřížených nohou jí zjevně moc
nevyhovovalo. Přidržovala se stroje, aby neupadla, a hledala způsob, jak se
postavit, aby na těch nepřirozeně přetočených nohou udržela rovnováhu. Tvář se
jí křivila bolestí, protože se jí utažený provaz na kotnících zařezával do
napjatých Achillových šlach.

Konečně se odvážila pustit se stroje. Zakymácela se, zamávala pažemi, ale
nakonec rovnováhu udržela. Chvílku nehybně stála s roztaženýma rukama, než si
zvykla, a pak opatrně dala ruce za záda a zkřížila paže ke spoutání. Moje stará
jí svázala ruce už docela zručně, už v tom měla praxi. Nohy jí nechala svázané
dál.

V noci, když moje stará usnula, jsem si musel pro Ilonku zajít zase sám. Seděla
v posilovně na zemi, protože asi nevydržela stát na těch zkřížených nohou a s
utiskovanými achilovkami. Ani se nepokoušela vstát, když jsem za ní přišel.
Pohybovala se po zemi jako píďalka. Zapažila, vzepřela se spoutanýma rukama i
nohama o zem, zvedla zadek se země a posunula se o kus vzad za rukama. Mohla se
tak pohybovat po celé místnosti, ale dveře si otevřít nedokázala. Na kliku
svázanýma rukama se země nedosáhla.

Vypustil jsem ji z posilovny na chodbu a Ilonka už sama začala lézt po schodech
nahoru stejným píďalkovitým způsobem. Ohnula paže v loktech, vyvrátila si ramena
dozadu jak jen to šlo, vzepřela se rukama o schod výš, vytáhla se k němu a
posadila se na něj. Nohy přitáhla za sebou. Dolezla tak po schodech a po podlaze
chodby až do mé pracovny, jen dveře jsem jí zase musel otevřít já. Ani slůvkem
si nepostěžovala, že bych jí měl pomoci ještě nějak jinak.

Dokázala i sama vylézt na gauč. Sice jí při tom slyšitelně zapraštělo v ramenou,
jak si při tom musela vyvrátit paže za zády nahoru, ale podařilo se jí to.
Nedočkavě sledovala, jak se svlékám. Až když jsem viděl, jak se chvěje
žádostivostí, jsem pochopil, proč nechtěla ode mne žádnou pomoc. Nechtěla mne
zdržovat, nechtěla ani o vteřinu oddálit tu chvíli, kdy naše hrátky začnou.
Kdyby měla volné ruce, určitě by mne samou nedočkavostí svlékala sama. Takhle
jsem musel svlékat já ji, a ona mi v tom celým tělem pomáhala jak jen jí to
svázané ruce a nohy dovolovaly.

Ani nečekala, až si k ní přilehnu na gauč. Sklouzla z něj, protože ze sedu na
gauči se do kleku na zemi dokázala dostat i s těmi pouty, přivinula se k mým
nohám, a protože rukama nemohla dělat nic, tak si mého macka podala do úst
jazykem a hned mi ho začala zpracovávat tím svým nepopsatelně nádherným způsobem.

Měl jsem ten svůj orgán v té chvíli ještě nadobro splasklý, ale to už Ilonka
uměla snadno a rychle napravit. Můj macek jí naplňoval pusinku čím dál víc a po
krátké době už se jí tam vůbec nevešel. Proháněla mi ho jazykem, rty i pohyby
celou hlavou, klečela přede mnou s rukama za zády a s roztaženými koleny a
masírovala mi stehna svými ňadry. Připadal jsem si jako v ráji. Bylo to ještě
lepší než když mi to včera dělala naležato. Také se asi po včerejšku poučila.
Slyšel jsem, že už preventivně zadržuje dech, aby ji to zase nepřekvapilo
nepřipravenou, až to do ní nastříkám. Nemusel jsem tedy brát na ni ohledy, a
když to na mne přišlo, přidržel jsem jí hlavu a zarazil jsem jí svůj orgán tak
hluboko do pusinky, jak jen to šlo. Až tam úplně dozadu, kde se jí to tak
zajímavě zužovalo a objímalo mi to právě ten nejcitlivější koneček
nejintenzívněji. Cítil jsem, jak se jí v pusince všechno cuká, ale právě to jsem
chtěl. Právě to bylo v té chvíli tak úžasné, že jsem si to prostě nemohl nechat
ujít. Cítil jsem pod prsty, jak Ilonka napíná krk. Asi to v té chvíli neměla se
mnou moc jednoduché, ale teď to prostě musela vydržet. Tuhle extázi jsem si
nemohl nechat ujít.

Však jsem se jí pak za to patřičně odměnil. Už jsem znal všechna důležitá místa
na jejím těle, už jsem je měl vyzkoušené, a tak teď všechny postupně dostaly
zabrat jako ještě nikdy. Ilonka se blahem vzpínala všemi směry a do pusinky jsem
jí musel nacpat polštářek, aby svým ječením v extázi nevyvolala policejní
poplach. Moje stará jí svázala ruce a nohy asi opravdu důkladně, když to ty
provazy vydržely. Až jsem se tomu divil.

“Jak jsi snášela tu dnešní noc tam dole u zábradlí, jak jsem tě tam uvázal?”
zeptal jsem se, když se Ilonka uklidnila a když jsem jí vytáhl polštářek z úst.
“Dalo se to vydržet?”

“Muselo!” usmála se Ilonka a pokrčila rameny, pokud jí to svázané ruce
dovolovaly. “Co by mi to bylo platné, kdybych to nevydržela? – Ale dalo se to
zvládnout.” řekla smířlivě. “Myslela jsem na tebe, a tak mi to nevadilo. Když
myslím na tebe, tak je mi vždycky dobře!”

Takové vyznání se poslouchá docela pěkně od takové krasavice. Ale stejně mi to
vrtalo hlavou.

“Já si to vůbec nedovedu představit, že bych třeba já měl být celou noc takhle
někde uvázaný!” poznamenal jsem.

“Já si zase vůbec nedovedu představit, že bych měla celý život žít s někým
takovým, jako je ta tvoje stará!” namítla Ilonka. “Jak to s ní můžeš vydržet?!”

“Hmmm – dá se to zvládnout.” usmál jsem se zase já. “Když myslím na tebe, tak mi
to nevadí!”

“Proč se s ní nerozvedeš?” padla otázka, kterou jsem už nějakou dobu čekal.

“To není tak jednoduché.” vytáčel jsem se. “To bysme se museli taky handrkovat o
majetek, a po několika letech by to nakonec dopadlo tak, že všechen náš majetek
by za tu dobu shrábli naši advokáti a nám by nezůstalo nic. Ani mně, ani jí.
Myslíš, že by to bylo rozumné?”

Docela mne potěšilo, že to asi pochopila a dál už se na toto téma nevyptávala.
Asi už měla také nějaké zkušenosti s advokáty. Anebo už se nemohla dočkat
dalšího orgazmu. Ostatně já taky ne.

Tentokrát jsme si to rozdali vleže a tentokrát jsem jí prozměnu naplnil zase
její studánku. Ilonka měla nohy svázané tak, že je musela držet stále roztažené
koleny od sebe, a proto mi její pouta ani v nejmenším nevadila. Nemohla mne sice
při tom objímat nohama, ale to nebylo na závadu, to byla spíš zajímavá změna.
Dokonce ani její ruční práci jsem nepotřeboval. Taková krásná žena ruce na nic
nepotřebuje.

Když jsme si to oba dosyta užili, přišel čas zahladit stopy. Ilonka se musela
vrátit tam, kde ji moje stará zanechala. Z gauče se jí podařilo postavit se na
svázané nohy celkem snadno. Přidržel jsem ji za vlasy, abych jí pomohl udržet
rovnováhu na zkřížených nohou. Ilonka zkusila poskočit sounož směrem ke dveřím,
ale nešlo to. Měla provaz kolem kotníků od mojí staré tak utažený, že nemohla
napnout achilovky a lýtka a zhroutila se proto k zemi. Mohl jsem ji jen přidržet,
aby nedopadla moc tvrdě. Dál už musela lézt po zemi sama tím svým píďalkovitým
způsobem. Otevřel jsem jí dveře, ona dolezla po podlaze ke schodům, otočila se
tam, spustila svázané mohy na druhý schod, vzepřela se rukama za zády o zem a
přesedla na první schod. Předklonila se obličejem na kolena, aby si za zády
nevyvrátila ramena. Přešlápla nohama o schod níže, poposedla si až na hranu
schodu, na němž seděla, opřela se o něj za zády rukama a přesedla si na další
schod. Ve vyvracených ramenou jí zapraskalo, protože se málo předklonila. Rychle
se poučila a dál už zvládala sestup se schodů bez větších potíží.

“Ty ses vlastně dneska vůbec nevyspala tady u těch schodů, že?” napadlo mne.

“Ale ano!” ujistila mne Ilonka. “Víš přece, že tvoje stará vstává se slepicemi!”

Ano, to vím, jaká je moje stará slepice.

“Takže mne odvázala a proustila dost brzo.” pokračovala Ilonka. “A víš přece, že
nastupuji vždycky až odpoledne, takže jsem se vyspala doma. Neboj! Nic se
nestalo! Tohleto já zvládnu!”

Dolezla do posilovny, posadila se tam na žíněnku, opřela se zády o stroj a
pohledem se se mnou rozloučila. Zavřela oči a se soustředěným výrazem v obličeji
se duševně připravovala na další noc strávenou se svázanýma rukama. Zavřel jsem
za ní dveře a tím ji tam uvěznil. Sama bez možnosti postavit se na nohy a
dosáhnout na kliku neměla šanci se odtud dostat. Šel jsem spát, ale zase jsem
měl stále před očima svázanou Ilonku sedící opuštěně a bezmocně na zemi v
prázdné posilovně.

Ráno jsem se tam zase podíval, ale posilovna byla prázdná. Ilonka tedy noc v
poutech přežila a teď už asi doma dospává ztracené hodiny.

Když jsem se odpoledne vrátil, Ilonka právě končila úklid domu. Vypadala už zase
docela dobře. Buď jí ta řada hodin strávených se svázanýma rukama i nohama nijak
neublížila, anebo se z toho doma dokonale vzpamatovala a zotavila.

Na závěr úklidu musela mojí staré donést už známý provaz a už docela samozřejmě
i bez povelu sama od sebe dala ruce za záda a nastavila je ke spoutání. Moje
stará ale tentokrát měla vymyšleno něco jiného. Nechala Ilonce ruce volné a
provaz jí uvázala kolem krku. Naštěstí poměrně volně, jak jsem si všiml. Ilonka
se rozhodně neškrtila tak jako tehdy u zábradlí.

“Tak pojď!” pobídla ji moje stará a za provaz ji jako nějaké dobytče odvedla do
posilovny. “Připaž!” poručila jí, když Ilonka mimoděk zvedla ruce ke krku a
sáhla si na provaz. Ilonka tedy sestupovala se schodů s rukama připaženýma jako
loutka, ale přesto pažemi škubla, když jí provaz od mojí staré občas trhl krkem.

Moje stará ji odvedla do posilovny a trhnutím za provaz ji zastavila pod hrazdou,
kterou tam máme na konzole u zdi.

“Chyť se toho!” přikázala Ilonce.

Ilonka se na chvilku zahleděla na hrazdu nad sebou a pak vyskočila a pověsila se
na ni.

“Tak dělej! Nahoru!” zazněl očekávaný rozkaz.

Ilonka předvedla dost zdařilý shyb. Ani jsem netušil, že má v těch svých jemných
pažích takovou sílu. Nebo že by to už byly výsledky té drezůry, kterou s ní moje
stará provozovala?

“Tak pokračuj! Další!” poroučela moje stará, když se Ilonka po úspěšném shybu
spustila zase dolů do visu za paže. Ilonka chvilku odpočívala a pak se skutečně
vytáhla nahoru znova.

“Pokračuj! Na co čekáš?” pobízela ji netrpělivě moje stará, když Ilonka
odpočívala ve visu čím dál déle.

Ilonka sice cvičila krásně, ale už na ní začala být poznat únava. Vytahovala se
nahoru čím dál pomaleji a s čím dál větším úsilím. Přestávky mezi shyby byly čím
dál delší.

“Tak to budeme muset zařídit jinak!” prohlásila moje stará, když nabyla dojmu,
že ji Ilonka už neposlouchá a visí na hrazdě bez jediného pohybu. Přehodila
provaz od jejího krku přes hák ve stropě a za volně visící konec zatáhla. Smyčka
kolem Ilončina krku se napjala a zabořila se Ilonce pod bradou do hrdla. Ilonka
zachrčela zúženým hrdlem, napjala krk, ale provazu se tím nezbavila. Smyčka na
provazu byla uvázaná jako pevná, takže se Ilonce kolem krku neutahovala,
zůstávala volná, ale vpředu pod bradou jí krk svým tahem znatelně deformovala.
Ilonka otevřela ústa a z nich jí vylezl jazyk. Napjala paže, aby se trochu
nadzvedla a hrdlo si tím uvolnila. Moje stará ale přitahovala provaz a nedopřála
Ilonce úlevy, dokud s vyplazeným jazykem nepředvedla další vzorový shyb až
nahoru ke hrazdě. Teprve až v těch posledních centimetrech přestala moje stará
tahat za provaz a nechala Ilonku, ať si vytažením se do nejvyšší polohy hrdlo
uvolní. Ilonka schovala jazyk a otevřenými ústy se volně zhluboka nadechla jako
potápěčka po vynoření z vody. Moje stará uvolnila provaz a dovolila tím Ilonce
sklesnout zpět dolů do visu na pažích.

Ilonka zhluboka oddechovala po vykonané práci. Moje stará jí ale mnoho odpočinku
nedopřála. Tentokrát už bez povelu jen znova zatáhla za provaz a přiskřípla tím
Ilonce hrdlo. Ilonka na okamžik zachrčela a ztratila dech. Němě otevřela ústa
dokořán, vykulila oči a vyplázla jazyk, ale nic z toho jí ke vzduchu nepomohlo.
Musela se znova vytáhnout nahoru na hrazdu. Tentokrát jí to šlo o poznání
obtížněji. Paže se jí chvěly únavou, od nich se jí při zvedání třáslo celé tělo,
ale nakonec se jí podařilo dostat se až nahoru. Moje stará ji tam milostivě
nechala nadechnout. Ilonka začala nahlas lapat po vzduchu, jakoby byla kdovíjak
dlouho pod vodou, a jakmile ucítila, že provaz na jejím hrdle povolil a jazyk se
jí vrátil zpět do úst, sklesla zase dolů. Rychle se vydýchávala, jakoby tušila,
že to ještě není konec.

Nebyl. Moje stará ji zase připravila o dech a vytlačila jí jazyk z úst. Ilonka
místo odpočinku musela nahoru za vzduchem. Tentokrát už ji ale vysílené paže
neuzvedly. Ilonka se chvíli bez dechu poctivě snažila, obličej jí rudnul námahou
i sevřením smyčky na krku, ale pak poznala, že už to nejde a začala si pomáhat
nohama. Skrčila je koleny až na prsa a prudce vykopla pod sebe. Tím se dostala
přes kritické místo, které vyžadovalo největší námahu a na které už se jí
nedostávalo sil. Dál už to bylo snazší, takže se Ilonce podařilo dokončit shyb a
v nejvyšším místě za to byla odměněna douškem vzduchu do plic a rychlým návratem
normální barvy pleti do obličeje.

Další shyb byl ještě obtížnější. Jedno vykopnutí nohama už nestačilo. Ilonka se
v kritickém místě chvíli s vyplazeným jazykem a rudnoucím obličejem marně
vysilovala a pak začala kopat nohama kolem sebe jako chcípající kobyla. Musel
jsem ustoupit, aby mne nezasáhla. Nicméně měla úspěch. Podařilo se jí kritické
místo překonat a dostat se až nahoru. Hrdlo se jí uvolnilo, takže mohla zatáhnot
jazyk a začít zase dýchat.

Ne na dlouho. Jakmile sklesla dolů, moje stará jí hrdlo zase uzavřela. Ilonce
znova vylezl jazyk z úst a začal rudnout obličej, takže musela zpátky nahoru.
Jenže tentokrát už to nešlo. Ilonka kopala nohama jako divá, škrábala nehty
nohou po zdi, ale jenom nohama se nahoru dostat nemohla. Bez dechu zápasila ze
všech sil neuvěřitelně dlouho, ale právě ty síly jí docházely. Navzdory veškeré
své námaze od kritického místa pomalu klesala dolů, místo aby se dostala přes
něj nahoru. Provaz na krku jí svíral hrdlo čím dál víc. Obličej jí tmavnul, oči
jí vylézaly z důlků, obrovsky otevřená ústa nevydala ani hlásku, pleť jí
brázdily naběhlé žíly. Pak ji ruce zradily nadobro a Ilonka spadla s hrazdy dolů
na zem jen to žuchlo. Moje stará to nečekala, takže jí to vytrhlo provaz z ruky.
Ilonce se tím uvolnilo hrdlo, takže se začala na zemi hlasitě a volně zhluboka
vydýchávat.

“Vstávej!” přikázala jí moje stará a trhla provazem, kterého se okamžitě zase
chopila. Ilonce na zemi tím trhnutím poskočila hlava. Rychle provaz chytila do
ruky, aby si chránila krk.

“Tak ty si nedáš pokoj?!” rozlítilo to moji starou. “Abyses udržela na hrazdě,
to ne, ale na tohle máš síly dost?! Pusť to!” rozkázala Ilonce. “Anebo ne. Dej
ty pracky za záda!” rozhodla se potom jinak.

Ilonka se na zemi pomalu převalila na břicho a odevzdaně složila ruce na záda.
Moje stará vytáhla odkudsi další kus provazu a s rutinou zkušeného člověka jí je
rychle svázala dohromady.

“Tak, a teď vstávej!” řekla pak spokojeným hlasem a znova se chopila provazu od
Ilončina hrdla.

Ilonla se na zemi převalila, posadila se a bez pomoci rukou dost těžkopádně se
postavila na nohy.

“Tady se postav!” ukázala moje stará na místo pod hákem ve stropě.

Ilonka zvedla hlavu, zadívala se na hák a pak se váhavě postavila pod něj. Moje
stará přehodila provaz od Ilončina hrdla přes hák.

“Paže ti za moc nestojí, tak teď si budeš procvičovat nohy.” oznámila Ilonce. “Dnes
ti vytrénuji lýtka. Postav se na špičky!” přikázala jí.

Když Ilonka poslechla, moje stará napjala provaz od jejího krku k háku na stropě.
Protože Ilonka pořád hleděla na hák nad sebou, měla stále zvednutou hlavu a na
prohnutém krku vystouplou průdušnici, bylo dokonale vidět, jak se jí napjatá
smyčka provazu zařízla do hrdla. Ilonka krátce zachrčela, smyčka jí zarazila
dech. Ilonka otevřela ústa dokořán a vytřeštila oči na strop. Prudce zacloumala
svázanýma rukama za zády, prsa se jí několikrát naprázdno zvedly a klesly.
Nevydala však ani hlásek. Moje stará se spokojeně usmála, chvilku pozorovala
Ilončin zoufalý zápas o vzduch a pak provaz o kousek povolila. Ilonka znova
dlouze zachroptěla, nadechla se a začala těžce dýchat přiškrceným hrdlem. Moje
stará spokojeně pokývla hlavou a provaz v této poloze napevno uvázala.

“Tak půjdeme, ne?” obrátila se na mne.

Nezbývalo mi než přikývnout. Odešli jsme na večerní televizi a Ilonku jsme
nechali stát na špičkách uvázanou za krk ke stropu posilovny. Musel jsem doufat,
že Ilončiny dokonalé nohy a vytrénovaná lýtka tu zátěž vydrží.

“Nepřeháníš to trochu?” zeptal jsem se u televize, když hlasatelka ječela svou
reportáž trochu tišeji, takže bylo slyšet vlastního slova.

“Proč?” podivila se moje stará. “Kdyby ta coura pracovala hlavou, třeba v nějaké
kanceláři, tak by si tam musela zvyšovat kvalifikaci, aby stačila požadavkům
svého zaměstnavatele. A zaměstnavatel je povinen dbát o řádné zvyšování
kvalifikace svých zaměstnanců. Ta coura u mne pracuje rukama, to znamená tělesně.
To znamená, že si musí posilovat tělo. Je to vlastně zvyšování kvalifikace. A já
jsem povinna dbát o řádné zvyšování kvalifikace svých zaměstnanců! Máš snad něco
proti zvyšování kvalifikace zaměstnanců?”

To jsem samozřejmě nemohl mít. Zvlášť když jsem sám po nocích dbal o řádné
zvyšování kvalifikace Ilonky zase v jiném oboru. To jsem ovšem mojí staré nemohl
prozradit. Přesto jsem byl jako na trní při pomyšlení, jak si asi Ilonka v
posilovně vede. V jakém stavu jsou její lýtka a hlavně co dělá její hrdlo a jak
pracují její plíce.

Tentokrát i moje stará asi uznávala, že to není žádná legrace, co Ilonce udělala.
Po televizi jsme proto za ní zašli oba.

Ilonka stála pod hákem bez jediného pohybu, s hlavou hluboce skloněnou na prsa,
s vyplazeným jazykem a s obrovsky vyklenutým hrudníkem. Když jsme se k ní
přiblížili, těžce vystoupila na špičky a začala se rychle vydýchávat. Dýchala až
překvapivě volně a snadno, jen stále skláněla hlavu a vyplazovala jazyk. Zato
lýtka se jí čím dál víc chvěla únavou a v jejich rytmu jí poskakovalo celé tělo.
Pomalu klesala k zemi, jak pod ní lýtka povolovala. Pak její dech začal znít
třaslavě, jak jí provaz od stropu začal v rytmu chvění lýtek přerušovaně
přivírat hrdlo. Ilonka se třaslavě naplno nadechla, prsa se jí vzedmula do
obrovských rozměrů. Pak naráz sklesla k zemi na plná chodidla a její dech zmlkl.

“Nemyslíš, že už dneska trénovala dost?” zeptal jsem se opatrně.

“No – mohla by jestě pokračovat. Jde jí to docela dobře.” protáhla uvážlivě moje
stará. “Ale kdo ji tady má hlídat…” dodala otráveně a Ilonku odvázala od
stropu. “Zítra bude pokračovat.” rozhodla.

Ilonka se po odvázání okamžitě posadila na zem pod hákem. Asi už nebyla schopná
udržet se na nohou ani o vteřinu déle. Moje stará ji za provaz od krku uvázala k
nejbližšímu stroji jako psa a nechala ji sedět na zemi se svázanýma rukama
samotnou.

Teprve až když moje stará usnula, zašel jsem si zase jako obvykle pro Ilonku,
odvázal ji a odvedl jsem si ji do pracovny. Její nohy si už asi stačily
odpočinout, takže Ilonka vystoupala po schodech sama a poměrně rychle.

“Já tě obdivuji, jak jsi to mohla tam dole tak dlouho vydržet!” řekl jsem Ilonce,
když jsme byli už za zavřenými dveřmi a nemohli moji starou vzbudit. “Vůbec jsem
netušil, že máš tak perfektně vytrénovaná lýtka – a taky svaly na krku!”

“Já jsem to taky netušila!” usmála se Ilonka. “Zvlášť ze začátku, když jste
odešli, jsem se dost bála, jestli se vrátíte a odvážete mne včas. Ale dalo se to
zvládnout. Když jsem z řečí té tvojí staré poznala, co mne čeká, tak jsem se
podle toho zařídila. Ta tvoje stará asi opravdu není moc chytrá, když si toho
nevšimla.”

“Jak – zařídila?” nechápal jsem. Sice jsem nechtěl před Ilonkou vypadat jako
stejný blbec jako moje stará, ale zvědavost mi nedala.

“Tím, že jsem zvedla hlavu, když mne ta tvoje stará uvazovala!” zasmála se
Ilonka. “Tím mi ten provaz od šíje nešel nahoru ke stropu přímo, takže když jste
pak odešli, tak jsem sklonila hlavu a provaz se mi tím uvolnil.”

“Ale stejně jsi musela vystupovat na špičky, abys mohla dýchat!”

“To ano.” připustila Ilonka. “Ale nebylo to tak strašné. Nemusela jsem se
vytahovat tak vysoko, takže jsem nemusela lýtka tak moc namáhat. A také dovedu
na dost dlouho zadržet dech, takže jsem se mohla vždycky postavit na paty a
nechat lýtka odpočinout.”

“Ano, to jsme viděli.” připustil jsem.

“Ano, to jediné mne mrzí. Že to viděla i ta tvoje stará. Velice dobře poznala,
že bych to tam ještě nějakou dobu dovedla vydržet. To se nemělo stát. Ona toho
určitě zneužije a příště mne tam v tom nechá o hodně déle! – Ale mám v záloze
ještě jednu fintu, která mne tam dole během té doby na špičkách napadla. Takže
příště to vydržím ještě déle.”

“Ty jseš tak úžasná, že je to až neuvěřitelné!” nešetřil jsem obdivem. “Jak jsi
na to přišla?”

“Hmmm – když člověku dochází kyslík, tak to mu to v té chvíli myslí docela
rychle!” usmála se Ilonka nad mojí chválou. “Horší je, že všechno, co člověka v
té chvíli napadne, se dá použít vždycky až příště, vždycky jen v okamžiku
uvazování. Když už člověk uvázaný je, tak to už je pozdě, to už se nedá použít
nic z toho, co člověk v té chvíli vymyslí. – Naštěstí už o tom něco vím
zdřívějška.” přiznala najednou.

“Jak to?” nechápal jsem.

“No – mám určité zkušenosti.” neochotně přiznávala Ilonka. “Už jsem to zažila.
Není to poprvé, co jsem takhle stála na špičkách uvázaná za krk! Takže jsem
věděla, co mám dělat, když mne tvoje stará uvazovala.”

“To nechápu!”

“Opravdu to nechápeš?” usmála se Ilonka, jako kdyby to bylo naprosto samozřejmé.
“Ty sis nikdy nevšiml, jak jsem vždycky nažhavená po každém takovém tréningu od
té tvojí staré?”

Tak nad tím jsem zatím nikdy nepřemýšlel. Samozřejmě jsem si všiml, že Ilonka
byla mnohem lepší vždycky po tom, když ji moje stará potrápila, ale žádnou
souvislost jsem v tom nikdy nehledal.

“Já jsem masochistka, tos ještě nepochopil?” bavila se Ilonka mým asi dost
přiblblým výrazem obličeje. “Mne to vzrušuje, když mne ta tvoje stará takhle
trápí!”

“A to tě každé trápení takhle vzrušuje?” nemohl jsem uvěřit.

“Každé ne!” ujistila mne Ilonka. “Ale když je to kvůli tobě… Já si při tom
vždycky představuji tebe! Že to musím snášet proto, abych si tě zasloužila. Že
to musím vydržet kvůli tobě, abych mohla být s tebou!”

“A to ti stačí?” divil jsem se. “Jenom kvůli mně?”

“Jéje!” zasmála se Ilonka. “To je přece ze všeho nejdůležitější!” prohlásila
Ilonka, přitulila se ke mně a zaškubala pažemi za zády, protože mne asi chtěla
obejmout a zapomněla, že má ruce pořád ještě svázané. “Kvůli tobě vydržím
všechno! A čím víc toho musím vydržet, tím je to pak s tebou krásnější!”

Tak takhle mi ještě žádná žena lásku nevyznávala. Aby při tom měla svázané ruce
a vůbec jí to nevadilo. Musel jsem ji obejmout a přitisknout si ji k sobě.
Ilonka rychle zapažila, abych ji mohl obejmout kolem těla a její spoutané paže
mi v tom nepřekážely. Pak mi těmi pažemi přitiskla ruce ke svým zádům, abych ji
už nemohl pustit.

“Ale doufám, že to té tvojí staré neprozradíš, že mi to její trápení působí ve
skutečnosti potěšení!” řekla mi s určitou obavou v hlase. “To bylo zatím jen
moje tajemství, to jsem zatím ještě nikomu neřekla! Jenom teď tebě!”

“Tak teď to bude naše společné tajemství!” prohlásil jsem. “Nikdo jiný se to
nedozví!” a na potvrzení tohoto slibu jsem Ilonku dlouze políbil.

K o n e c

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 3.6 / 5. Počet hlasů: 7

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *