Povídka „Injekce“

Simona seděla spolu s Evou v čekárně zdravotnického střediska a cítila se trapně. Rusovlasá, atleticky stavěná lesbička svou barbiovsky krásnou, plavovlasou milenku přímo nekonečně milovala a hodně jí promíjela, zvláště poté, co společně objevily vzájemný a mocný SM aspekt svého partnerského vztahu, jenže tohle bylo opravdu trochu moc. „Simono! Simonko…prosím!“ Klepala se Evička jak ratlík, až jí kramflíčky černých lodiček ťukaly do linolea podlahy učiněný kastanět. „Pojďme domů!“ Mnula si dívčina lem výstřihu své bílé blůzičky. „Tetanovku přece vlastně vůbec nepotřebuju! Určitě!“ Argumentovala s dětinskou naivitou a nechtíc tak podněcovala Simoniny dominantně – ochranitelské pudy, o profesionalitě zkušené ošetřovatelky nemluvě. „Uvidíš, že paní doktorka řekne, že můžeme klidně jít domů! Jasně! Tak pojď! Půjdeme hned, ať jí zbytečně nezdržujeme!“ Zvedala se. Simona jí beze slova vzala za paži a znovu posadila. To už Evě na rozklepaných kolenou drnčely černé silonky o sebe. „Paní doktorka má určitě málo času!“ Kňourala blondýnka. „Jistě se na nás bude zlobit, že ji zdržujeme!“ Začala nasazovat na moldánky. ‚Ještě, že jsme tu samy!‘ Pomyslela si Simona. „Já – já se bojím!“ Pípla Eva fňukavě – a vtom se dveře do ordinace otevřely. „Další!“ Zašvitořila kudrnatá brunetka v nezaměnitelném čepečku a Simona nekompromisně vytáhla svou partnerku na nohy. Do ordinace ji zčásti dovedla, zčásti dotlačila, zčásti donesla. Doktorka byla macatá čtyřicátnice, ještě vyšší, rozložitější a statnější než sportovní zrzka, ale růžovoučký obličejík měla usměvavější, než kmotřička víla. Do karty jí stačilo mrknout. „Tak tetanovou? No dobrá, tak – hajneme si na bříško, slečinko!“ Postrčila vápníkově sinalou sexbombu k lehátku. Simonu vzalo hrozně divné tušení… „Ták! Uděláme hajinku“ srazila blondýnu na břicho s takovou lehkostí, až se to zdálo být něžné „ – a ukážeme sedinku!“ Smála se čerstvě rekvalifikovaná pediatrička a vyhrnula prkenně natažené devatenáctce ke kolenům dlouhou sukni pěkně vysoko nad pas. Zpod černé „opony“ se „vykulily“ punčocháči kryté černé kalhotky s pokladem Evina zadečku. „Šupinky!“ Broukla doktorka a obojí najednou poodtáhla tak, že na ni nahaté půlky zrovna vyjukly. A tehdy TO vypuklo!

„NEEEEEEEEEEEEE!!!!!!!! JAAAAA NECHCIIIIIIIIIIIIIII!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“

Zavřeštěla Eva jako pominutá a vyletěla z lehátka všemi čtyřmi do vzduchu směrem ke dveřím. Doktorku přitom smetla k zemi jako kuželku. S holým zadkem v předklonu vystrčeným hrábla po klice – a vtom se jí kolem těla „ovinula“ sestřička. V mžiku byly obě na zemi a přes všechno vřískání, kopání, kousání a škrábání byla z klubka judisticky zdatná ošetřovatelka hnedle navrch. „UF!“ Vydechla zatím lékařka a bylo to, jako když si odfrkne bizonice. Na nohy se vyhrábla dřív, než jí hanbou napůl omdlelá Simona stačila podat ruku a z usměvavé líbeznosti nezbylo nic. Ba naopak.

„Tak takhle teda ne, Kalupinko! Ne ne! Takhle se v mojí ordinaci pacientky nechovají, kdepák! Luci, vem ji zpátky na lehátko – a tady slečna průvodkyně raději počká venku!“ Jen částečně probraná Simona cítila, že NĚCO ve vztahu k Evě cvaklo.. „Vůbec ne! Slečna průvodkyně zůstane, moc ráda se podívá a ještě radši pomůže! Je obstojná ošetřovatelka a ví, co a jak s problémovými pacientkami!“ A jak se rozhodně a zpříma postavila proti mohutné lékařce – pohlédly si do očí – a pochopily. Pochopily navzájem, že lékařka se sestřičkou jsou tatáž dvojice, jako Simona s Evou. A že vtom, co bude následovat, jsou dokonale zajedno. „Dobrá! Tak Lucino! Kde to vázne?!!“ Vázlo to v Evině urputném vzdoru, škubání, vzpírání a smýkání, ale jen se doktorka se Simonou zapojily, ležela blondýna na lehátku břichem dolů natažená jak strunka – a mohla v hlavách a nohách lehátka přidržovanými zápěstími i kotníky kroutit, jak jen chtěla. Simča s Lucinou držely pevně, marné bylo skučení a kroucení očima. „Ták…!“ Protáhla doktorka, a vytáhla injekci dvakrát větší, než prve. „A jdeme naší zlobivou holčičku píchnout!“ Přikročila k lehátku. „Bzzzzz-Včelička už letí!“ „Né…!“ Kňourala Eva.

„No!“ Vyhodila jí doktorka černou sukni úplně na záda a punčochy i s kalhotkami strhla až do půli lýtek. „Včelička už bzučí!“ Pronesla. „Né! Né! Já neeechcííí!!!“ Skučela blondýnka a Simona děkovala Bohu za polstrované dveře. „Prdelku si napřed prokrvíme!“ Prohlásila lékařka resolutně a hned se do toho jak se patří dala. Rozpřáhla se svou herkulovskou rukou vysoko nad hlavu a – PLÁÁÁC!

Její pánvovitá dlaň dopadla na nahatý zadeček, až obě půlky na chvilečku zakryla.

„JAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAuuuuuu!!!!!!!!!!!!!“

PLAC!-PLAC!-PLAC!-PLAC!-PLAC!-PLAC!-PLAC!-PLAC!-PLAC!-PLAC!-PLAC!…

Se strojovou pravidelností bila doktorčina pravice nahaté půlky, které se bezesporu perfektně prokrvovaly.

„JAAAAAAAAAAU!!!!! JAAAAAAAAAU!!!!! JAUVAAAAAA!!!!! AAAAAAAAA!!!!!“

Doprovázela Evička zdárné dílo křikem a ječením, stejně jako dokonale marným pohazováním a zmítáním. „No a když máme prokrveno, vydezinfikujeme!“ Zařečnila lékařka a celým chumlem tamponů začala rudavou zadničku doslova mašlovat neředěnou dezinfekcí.

„AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“

Kvitovala to blondýnka, až okna jej-jen zadrnčela. Doktorka ale neodložila iniciativu. Injekce se jen kmitla vzduchem – a BOD! Už se jehla zakuchla do zadečku…

„RJIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“

Řev bylo prý tenkrát slyšet až na vrátnici. A ze Simony a doktorky Eriky se staly kamarádky.

A tak se začala psát historie, ve které Simona vzala, přese všechnu svou zamilovanost, Evinu výchovu pořádně do ruky… A doktorka se sestřičkou se jí staly kamarádskými pomocnicemi.