|

Povídka “Úkryt”

Rozhodnutí

Šla jsem tou ulicí dolů, koukala se na průčelí domů a občas jsem se podívala na kus papíru ve své ruce. Když jsem tak šla, vzpomněla jsem si na svůj poslední rozhovor s Bernardem. Rozhovor, ve kterém mě zval do svého úkrytu.

Bernard vyhrál v loterii celkem dost velkou sumu, aby mohl dělat cokoliv, co kdy chtěl v životě. Tak, po pečlivém rozvážení toho, co vlastně od života chce, rozhodl se zanechat svého povolání novináře a koupit nebo postavit dům, kde by mohlo být úplně odříznutý od světa a žít klidný život. Dům, kde by mohl dělat to, co on chce, ne to, co mu společnost přikazuje, co má dělat a jak má žít. Nicméně, protože mě miloval, pozval mě, abych se k němu připojila jako jeho společnice, ale nebyla jsem si jistá, že bych mohla zahodit všechno to, co jsem si tak těžce vybudovala. Měla jsem vlastní dům, který byl velice pěkně zařízený a práci, která mě bavila.

Během roku, ve kterém Bernard plánoval a stavěl svůj vysněný dům mi řekl o něm velice málo a náš vztah pokračoval, jako by se nic nedělo. Pak jednoho dne to přišlo jako rána z čistého nebe, „Dům je hotov, a během jednoho měsíce odcházím, má drahá Lucie, ale vroucně Vás miluji a chci, abyste za mnou a žila dál u mě. Prosím, prosím, řekněte, že přijdete.“ Mluvili jsme a mluvili, ale já jsem byla neoblomná, že to není možné. Bernard byl velice galantní, jak bylo jeho zvykem, a netrval na tom, že se musím rozhodnou okamžitě, a tak raději mi řekl, že se mě za měsíc znovu zeptá.

Měsíc uběhl jako voda, a já jsem dlouho a usilovně přemýšlela o Bernardovi a o jeho nabídce, a tak strašně jsme ho postrádala, že kvůli tomu se můj život zdál být pustý a prázdný. Ano, měla jsem krásný dům, vybavený vším možným, co umožňovalo žít v dokonalém komfortu, ale neměla jsem žádnou rodinu a nikoho, koho bych mohla opravdu nazývat přítelem, jen pár lidí, které jsem vídala občas příležitostně. Za posledních pár let Bernard byl mým životem, mým důvodem pro existenci, život se soustředil kolem něho, a nyní byl pryč.

Pak přišel ten osudný den, zazvonil můj  telefon a když jsem ho zvedla, Bernard byl na druhém konci linky. Po trochu nezávislém povídání se na mě nakonec obrátil s otázkou: „Drahá, měla jste měsíc na to, aby jste se rozmyslela. Rozhodla jste se přijít za mnou nebo ne?“ Na pár sekund, ve kterých jsem byla zticha, mi proběhlo hlavou vše, o čem jsem přemýšlela za uplynulou dobu. Pak, bez dalšího rozmýšlení, jsem řekla: „Bernarde, drahý, udělám to. Zjistila jsem, že mi hrozně chybíte a že nedokáži snést pomyšlení na život bez Vás. Ano, připojím se k Vám!“ Z druhé strany sluchátka jsem uslyšela veliké oddechnutí a s daleko šťastnějším tónem, než kterým začal konverzaci mi řekl, že budu mít ještě tři měsíce, abych si urovnala svoje finance a další věci, a že on udělá všechny další opatření.

O dva dny později jsem dostala od něho dopis, ve kterém stálo:

Má nejdražší Lucie,

Jsem neuvěřitelně zaměstnaný opatřeními, které dělám na domě, a tak nemám moc času na psaní dlouhého dopisu, a  tak doufám, že mi prominete stručnost. Doufám, že nemáte nějaké problémy s naleznutím kupce Vaše domu a uspořádáním všech Vašich záležitostí; nicméně pokud budete potřebovat nějakou pomoc, kontaktujte právníka, o kterém jsem Vám řekl. Dostal instrukce poskytnou Vám každou pomoc, kterou může, a poslat mi účet.

Pokud jde o Váš osobní majetek, neztrácejte čas balením, protože ho tu nebudete potřebovat. Jak to tak píšu, už Vás slyším říkat: „Ale co ty mé překrásné korzety, za které jsem tak moc utratila!“ Nemějte starost. Budete mít jich více a lepší. Vše co si potřebujete zabalit je těch několik málo věcí, které jsou Vám obzvlášť drahé a nenahraditelné, protože tu mám kompletní nový šatník udělaný jenom pro Vás.

Dohodl jsem se s místní přepravní společností, aby Vás doručili ke mně. Tak chci, aby jste se 13. května  objevila na (adresa vynechána) v 10 hodin ráno a budeme pak zakrátko spolu.

S mou nejvroucnější láskou, Bernard

Nyní ten den přišel, a byla jsem zde, abych našla tu adresu z dopisu a právě zde je velkým impozantním písmem na obrovské mosazné ceduli napsáno jméno „Boulter & Bingham – přeprava“.

Druhá kapitola – „Začátek cesty“

Prošla jsem velkými skleněnými dveřmi do oblasti recepce a přistoupila ke stolu naproti vchodu, u kterého byla usazená žena, která – jak jsem předpokládala se svým vzpřímeným postojem a útlým pasem, byla tak silně stažená korzetem jako já.

„Jmenuji se Lucie. Myslím, že mě očekáváte,“ představila jsem se a usmála se na ni.

„Lucie Nová?“ zeptala se a když jsem přikývla, vstala a provedla mě skrz dvojité dveře do postranní místnosti. „Kdybyste mohla počkat zde, za chvíli sem za Vámi přijde George,“ bylo mi řečeno a ta žena zmizela zpět k jejímu stolu v recepci.

Během dvou minut vešel do místnosti nějaký muž, představil se jako George Bingham, spolumajitel společnosti a manžel recepční. Ukázalo se také, že on a Bernard jsou staří přátelé, mající oba stejně intenzivní zájem  o korzetem tvarované ženy. „Bernard mě pověřil záležitostí, abychom Vás k němu doručili,“ (už zase ten výraz doručili, který mě přiváděl do rozpaků) „a udělat přesně to co mi řekl. Všechno je připravený, tak jestli byste mohla jít se mnou, můžeme začít.“

Následovala jsem ho dolů několika chodbami do místa, které se zdálo být soukromým obydlím. Během dvou minut se k nám přidala také jeho žena a on nás nechal o samotě.

„Prosím, svlékněte si vše, včetně Vašeho spodního prádla a korzetu,“ řekla mi přátelským tónem v hlase. S obavami jsem vyhověla a položila jsem všechno dozadu na křeslo, které bylo kousek ode mně a postavila se tam úplně nahá. Byla jsem vděčná, že místnost byla daleko teplejší než zbytek budovy, která byla strohá a chladná – typicky úřednicky zařízená. Laura – tak se ta žena jmenovala, mě pak zavedla do sousedního pokoje, který označila jako šatnu.

„Ok,Lucko, potřebujeme Vás připravit, než Vás doručíme k Bernardovi, tak si prosím lehněte na támhle tu pohovku!“ a ukázala mi směrem k něčemu, co vypadalo jako operační stůl.

Znovu jsem uslyšela to slovo ‘doručíme’. Co to znamená? Stejně jsem udělala to, co mi bylo řečeno a lehla jsem si na tu pohovku a své nohy jsem zasunula do řemenů přivázaných na bokách. Laura přinesla nějakou krabici, položila ji na místo vedle pohovky a otevřela ji. Z ní vyndala něco, co vypadalo jako dlouhá hadička, ale zjistila jsem, když ji zasunula do mě, že je to cévka. Následoval anální kolík, který mi opatrně a jemně vložila do mého análku a nakonec dost zvláštní pár kalhotek, které byly zřejmě speciálně udělané tak, aby to vše držely na svém místě.

„Ok, nyní můžete slézt z té pohovky,“ řekla mi Laura, „a my Vás dostaneme do toho Vašeho velmi speciálního korzetu.“

Vyhoupla jsem své nohy z třmenů, položila je na zem a vstala. Laura zmizela do druhé místnosti a za chvilku se vrátila nesoucí něco, co vypadalo jako nějaký panák. Ale velmi brzy jsem zjistila, že to nebyl, protože to položila na podlahu a začala povolovat šněrování vzadu. Když je rozvázala, postavila ho vedle hrazdy visící ze stropu.

„Lucie, drahá, přejděte si sem a natáhněte se k tyči a držte se jí,“ požádala mě. Tak jsem udělala to, o co jsem byla požádána.

Pak mi postupně zvedla obě nohy a vložila do spodku toho, co se ukázalo být jako dlouhý korzet a s první nohou umístěnou v něm jsem poznala, že obsahuje i integrovanou obuv na způsob baletních cviček. Jakmile jsem měla obě nohy v korzetu, stála jsem na špičkách a cítila jsem se vděčná, že jsem se mohla držet té hrazdy a přenést na ni většinu své váhy a že vůbec dokáži udržet rovnováhu. Laura zvedla zbytek korzetu až nahoru na má prsa a já jsem se musela pustit jednou rukou, dála ji do otvoru pro paži a pak se znovu se chytla tyče a zopakovat ten proces pro druhou ruku. Pak jsem sklonila svou hlavu a nechala si nasadit kuklu toho korzetu tak, že jsem byla úplně do něho zabalená od vršku mé hlavy až po prsty mých nohou. Jen má tvář a ruce byly odkryty vnějšímu světu.

Laura pečlivě zašněrovala korzet, ne moc pevně v tomto stádiu, ale dostatečně, aby držel na mém těle.

„Správně, Lucko, jestli můžete takhle chvilku vydržet, dojdu pro George, aby nám trochu pomohl,“ řekla a odešla zavolat svého muže. Oba dva se spolu za minutu vrátily.

„Velmi dobře Vám padne. Bernard měl zřejmě správné míry,“ George poznamenal a pak mi řekl: „Správně, Lucko, nyní se uvidí, jestli můžete být vytvarovaná do tvarů, o kterých si Bernard myslí, že jsou možné.“ S tím začal utahovat šněrování spodní části korzetu a já jsem pocítila, jak mé nohy jsou pevně tlačeny k sobě a strmě rovnané. Jakmile dosáhl k horní části mých stehen, nebylo již vůbec možné nijak pohybovat mýma nohama. Pečlivě protáhl hadici cévky skrz šněrování a pak pokračoval nahoru k mému pasu, kde úplně dotáhl šněrování. Vracejíc se do spodní části, udělal to, co jsem si myslela, že je teď nemožné! Utahoval tkanice znovu ještě víc, postupoval nahoru tak, že nejenže moje nohy byly neohebné, ale pevně stlačené k sobě a jakmile dosáhl k pasu, dotáhl ještě jednou ty tkanice úplně.

Následně začal nahoře mé hlavy a postupoval dolů, pak se zastavil a požádal Angelu: „Vložila jsi ucpávky do uší?“ Byla jsem zděšená, když zavrtěla svojí hlavou a on uvolnil tkanice a strhl kuklu toho korzetu z mé hlavy. Ona vyndala pár ucpávek do uší, které měly připojeny nějaké dráty, ale pak poukázala na to, že by nebyly takhle vloženy pořádně, že budu muset být položena na bok. George mě zvedl a položil mě na tu pohovku na bok a zajistil mě v té pozici. Pak pečlivě podepřel mou hlavu. Angela vyndala malý pohárek a nalila jeho obsah do mého ucha. Byl to teplý vosk! Pak, před tím, než to začalo být ztuhlý, on vložil jednu ucpávku do ucha a podržel ji na místě. Během minuty byl vosk ztuhlý a já byla úplně hluchá na to ucho. George mě otočil a postup byl zopakován pro další ucho, tak že jsem byla teď úplně hluchá na obě uši.

Znovu jsem byla zvednuta, umístěna do pozice u hrazdy a musela jsem se jí opět držet, abych nespadla, protože nyní jsem nemohla žádným způsobem udržet rovnováhu. George natáhnul tu kapuci přes moji hlavu, pečlivě umístil moje vlasy tak, aby to bylo příjemné a zašněroval horní část korzetu. Začínal utahovat z vršku hlavy a pocit tlaku na mé hlavě rostl, jak se ta kapuce stávala těsnou. Postupoval dolů, a když dosáhl krku, objevila jsem, že tu bylo pro mě ještě další překvapení. Krk byl vyrobený schválně příliš dlouhý, byl silně vyztužený kosticemi a navíc, kostice se táhly nahoru přes moji hlavu tak, že jak to bylo šněrováno, můj krk se protahoval a má hlava byla držena zpříma.

Jak George pokračoval dolů po zádech, má ramena byla zatažena dozadu a má prsa byla tlačena pevně do přední části korzetu. Posléze, když dospěl k pasu a utáhl tkanice úplně,  začal pak zvršku podruhé. Tentokrát táhnul tkanice celou svou silou a korzet mě stlačoval tak, že to bylo skoro nesnesitelné. Když dosáhl pasu, znovu utáhl korzetové šněrování a na chvilku si sedl, aby si odpočinul. Po deseti minutách, znovu rozvázal ty tkanice, pevně je chytil a začal táhnout, jak jen mohl, a můj pas byl postupně drcen do menšího a menšího obvodu. Mé dýchání se stávalo obtížnější díky vlivu té komprese a protože také hrudní oblast korzetu omezila můj dech. Právě když jsem začínala mít závratě, a věci se stávaly vzdálenějšími, přestal a zavázal tkanice tak, že jsem předpokládala, že skončil. Všiml si mého funění a zašklebil se, něco mluvil směrem ke mě, tak že jsem se mohla za několik minut uklidnit, ale ještě jsem musela dýchat v krátkých rychlých nádeších.

George teď zvedlo mé nemobilní tělo a položil ho zpět na pohovku. Mé ruce dal k mým bokům a přetáhl přes ně část korzetu a propletl tkanice skrz ten korzetový materiál. Pak, když dokončil protahování tkanice, začal opět u ramen a utahoval je směrem dolů k zápěstí, tak, že mé paže byly také držený rovně a připojený ke korzetu – a nemohly se vůbec hýbat. Pro dokončení toho celku, nakonec zašněroval pár velmi těsných rukavic, které měly také kostice, které držely mé prsty úplně rovně.

Nyní jsem byla zcela úplně zapouzdřená a extrémně ztuha stlačená od vršku mé hlavy k špičkám mých prstů na nohou a jediná má část, která byla ještě vidět byla má tvář. „Prosím, co bude následovat?“ zeptala jsem se, „takhle přeci nemohu cestovat!“

 Laura se na mě s výrazem soucitu usmála. Napsala něco na kus papíru a zvedla to tak, abych její odpověď mohla vidět: „Ano, můžete, drahá, jak brzy poznáte. Bernard nám zakázal Vám cokoliv říct, tak musíte sama pochopit, jak to bude provedeno.“

Po tom, co si George znovu odpočinul a nabral dech, mě zvedl z pohovky a vynesl mě dveřmi na druhém konci místnosti. V další místnosti opřel mě o zeď a přešel na druhou stranu k něčemu, co se zdálo být velkou dárkovou krabicí. Jak zvedl víko, zahlédla jsem nápis říkající: „Extrémně křehké – zacházet s extrémní péčí,“ a „Udržovat v této poloze – Obsah velmi křehký,“ a začínala jsem mít určitou představu o tom, jak bych mohla cestovat. Bylo to jako zboží – ne jako pasažér!

Jemně jsem byla položena do krabice tak, že jsem zapadla do profilované poloviny zámotku a hadička cévky byla vystrčena skrz uzávěr a připojena k něčemu, co jsem nemohla teď vidět. Opatrně byl průhledný vršek zámotku nasazen na své místo a uzavřený do sebe, a pak on pečlivě připojil vedení z mých ucpávek do uší do panelu, který tam byl zatím nechán otevřený. Pak zvedl mikrofon a já uslyšela jak říká, „Můžete mě slyšet?“ a já jsem odpověděla: „Ano!“

„Ok, hodláme vám nasadit dýchací masku, ale je spojená s trubičkou na krmení. Budete ji muset spolknout, jakmile ji Vám to dáme do Vašeho hrdla. Rozumíte?“ a znovu souhlasila, že ano. Vzal obličejovou masku a udělal to, co řekl. Jakmile byla maska příjemně nasazena na moji tvář, byla připojena postranními řemeny k bokům korzetové kukly. Opatrně zavřel přední panel, postaral se, aby hadice byl správně umístěny dozadu masky a připevnil je tam. Sáhl dolu do útrob té krabice a sepnul nějaké vypínače, a pak odstoupil a řekl: „Právě jsem aktivoval všechny podpůrné životní systémy, které Vám budou zabezpečovat dodávku vzduchu a krmit Vás tekutou výživou. Také Vás to bude napájet malým množství slabé drogy namíchané do výživného roztoku, tak že Vás to bude udržovat v klidu. Začne to mít účinek asi za půl hodiny, tak než předtím uzavřu víko dopravní krabice, přeji Vám a Bernardovi velmi šťastný život. Zjišťuji, že Vám je skutečně souzeno být viktoriánskou ženou s velmi těsným korzetem. Doufám, že i vy si to užijete.“ Pak víko krabice bylo přiklopeno a připevněno a já jsem byla obklopena naprostou tmou.

Příjezd

Nevím, jak dlouho trvala cesta, protože jsem byla ustavičně bez vědomí a jen občas při vědomí, ale měla jsem pocit, že to bylo mnoho dní. Nejasně si vzpomínám, že v jednou stádiu s mou bednou bylo manipulováno dost hrubě, ale závěs toho zámotku mě přiměřeně chránil. Jindy jsem měla pocit pohybu, jako bych byla na lodi za bouřlivého počasí, ale kromě toho mám jen vzpomínky na tmu, jemnou hudbu ze sluchátek a spánek. Přinejmenším to bylo do případu, než jsem ucítila, že mou krabici někdo zvedl a prudce je posunul stranou, a pak dopadla dolů s tvrdým žuchnutím. Protože jsem nemohla nic slyšet, žádný náznak toho, co se děje ve vnějším světě, mohla jsem jen ležet a očekávat, co se stane. Tentokrát jsem byla v bdělém stavu, a tak jsem mohla tušit, že drogy už mohly dojít.

Potom, co jsem cítila jako dny, ale bylo to pravděpodobně jen několik hodin, víko bedny bylo odstraněno a byla jsem oslněná něčím, co mi připadalo jako velmi jasné světlo. Když si mé oči zvykly, uviděla jsem usmívající se tvář Bernarda přes průhled v zámotku. „Vítejte v našem útočišti, Lucinko, miláčku, „uslyšela jsem ho říct. „Užila jste si svoji pozoruhodnou cestu? Doufám že ano, protože jsem udělal hodně příprav a chci, abyste přijela způsobem, který bude odpovídající Vašemu postavení zde, jako mé ženy a hračky. Konec konců, všechny hračky nepřijdou jako pasažéři, ale jsou dopraveni jako zboží, stejně jako jsi byla ty.“

Já také jsem si uvědomila, že to také znamenalo, že jsem vůbec neměla žádnou představu o tom, kde to „zde“ bylo.

Ukázalo se, že útočiště byl ostrov dost daleko od jiné země a že nic nemohlo být vidět odkudkoliv  z ostrova kromě obrovského moře. Klima tu nebylo tropické, ale bylo dost mírné, tak že to bylo téměř vždy příjemné – dokonce během zim teplota neklesla nikdy k bodu mrazu. Jediné spojení se zbývající částí lidstva se ukázal být rádio-telefon, skrytý kdesi na ostrově, a jednou za měsíc loď, která dopravovala naše zásoby.

Bernard mě uvolnil ze zámotku a po odpojení všeho, co mě k ní pojilo, mě vyzvedl z krabice ven a naložil mě dozadu kočáru taženého koňmi. Jak jsem zjistila, v útočišti bylo užíváno z vymožeností 20. století velmi málo a Bernard se doslova vrátil do 19. století. V každém případě jsem byla přepravena z přístavu, kam mě dopravila loď až k domu, který byl asi dvě míle daleko. Zde za pomoci nějakého personálu jsem byla přemístěna až do ložnice a položena na postel.

Bernard připojil mé sluchátka k malé plastové krabičce a zvedl mikrofon: „Před tím, než tě dostanu z toho korzetu, musím ti říct několik věcí!“ Postupně mi dával několik instrukcí ohledně ostrovu a jeho okolí. Po tom přešel k předmětu mého postavení v jeho naplánovaných věcech. Ukázalo se, že já jsem tu byla, aby si se mnou mohl hrát tak, jak si přál on. Budu udržovaná v korzetu 24 hodin denně a ponejvíce budu nosit stahující šaty a spodní prádlo, které kdy mohlo být vymyšleno a bylo založené na viktoriánských módních stylech. Nic z toho mě neznepokojovalo, protože jsem měla již dlouho fantazie o tom, být přesně v takové pozici. Tak jsem byla v podstatě v sedmém nebi, které bylo jak mojí, tak i jeho zálibou. Také jsem stala paní domů a služebnictvo muselo poslouchat moje příkazy, jako by byly jeho, s výjimkou, kdy by odporovaly jeho příkazům. Jeho měly vždy největší prioritu a všude po ostrově jeho slovo bylo zákon. Navíc také všichni sloužící byli dobrovolníci, kteří byl poslušné povahy, která úplně vyhovovala Bernadově dominantnímu zaměření.

To všechno zabralo značný čas, než mi to dovyprávěl a nakonec byla tma, než to dokončil. „Dobrá, půjdu se teď navečeřet a protože už je stejně pozdě, rozhodl jsem se nechat Vaše uvolnění až na ráno,“ a ihned přivlekl nějaké další zařízení z vedlejšího pokoje. Zase umístil masku na mojí tvář a přidělal ji ke kapuci korzetu a já už zase jsem byla krmena hadičkou, kterou jsem spolkla dolů do svého hrdla a dýchala přes kyslíkové hadice připojené k té masce. Velmi brzy jsem pocítila, že stroj převzal moje dýchání a tak bylo mělké a pravidelné. „Zvykněte si na to dýchání, má nejdražší, protože tímto způsobem budete dýchat povětšinou v budoucnu.“ řekl mi Bernard. Pak vypnul mikrofon a opět jsem tam byla ponechána jen s jemnou hudbou v naprosté tmě.

Začátek nového života

Probudila jsem se s leknutím náhlým zvukem Bernardova hlasu, který jemně říkal: „Vstávejte, vstávejte, Lucinko, drahá! Dnes začíná Váš nový život jako Paní mého domu.“ Byla stalé tma jako v pytli, protože jsem měla stále nasazenou masku a všechno to ostatní. Nicméně během několika sekund jsem ucítila, jak je stažená z tváře a napájecí hadice vytažena z krku a uviděla jsem denní světlo.

„Správně, mé děvče, je čas, abychom Vás dostali vez z toho přepravního korzetu a do nějakého dalšího normálního oděvu!“ S tím sdělením přeřezal tkanice na rukávech a dole na zádech korzetu. Pak ucuknul v znechucení, „Bože, Vy páchnete!“ zjistil a zavolal Angelu, která se ukázala být mou osobní služebnou. „Vezmi svoji Paní a vykoupej ji a udělej cokoliv o co tě požádá,“ nařídil a otočil se na patách a odešel z místnosti.

Angela vešla do koupelny a brzy jsem uslyšela tekoucí zvuk vody. Když se vrátila, následovali ji mraky páry. „Nevím, jak dlouho byla Paní v tom korzetu, ale dokáži si představit, že několik dní. „ A protože jsem byla také zvědavá, zeptala jsem se kolikátého je dnes.

„15. srpna, 1880, Paní,“ byla odpověď.

Okomentovala jsem to: „Byla jsem v tom 35 dní ……“ Pak bylo chvilku ticho a náhle jsem si uvědomil, co mi vlastně řekla „Ehmm……Řekla jsi 1880?“ zeptala jsem se a Angela potvrdila, že to bylo přesně to, co řekla.

Po krátkém zmizení se vrátila a řekla, že koupel je připravená. Zkusila jsem vstát, ale byla jsem tak slabá po tak dlouhém vězení. Ale s Angelininou pomocí se mi podařilo posléze dobelhat se tam a vděčně se potopit do horké provoněné lázně. Angela se ani nepokusila odstranit moji cévku, ani můj anální kolík, ale nechala mě uvolnit se  a má mysl se vrátila zpět k tomu co bylo před několika minutami.

„1880?“ Dobrá, Bernard vždy říkal, že by miloval život v 19. století a tak to vypadalo, že otočil kolo hodin zpět, aspoň přinejmenším pro tuto domácnost. Pokusila jsem se vzpomenout, co jsem si pamatovala o tomto období a připomněla jsem si ženskou módu z té doby, která spoléhala na extrémně pevně zašněrované korzety, které dodávaly módní postavě útlý pas. Navíc šaty byly  udělány v takovém tvaru, aby povznesly figuru a sebe sama, byly silně vyztužené kosticemi a vše bylo tak, aby to dokonale sedlo.

Ty myšlenky mě vzrušily, protože jsem vždy chtěla nosit extrémně těsně sešněrované korzety, ale bylo tomu bráněno díky účelnosti moderního života. Nyní se zdálo, že budu moci splnit si sen a také nosit šaty, které bylo nemožné nosit ve společnosti 20. století; šaty, které by všem oznámily: „Jsem neschopná pracovat nebo být něčím jiným, než být přivázaná k mému manželovi.“

Po třiceti minutách se Angela vrátila a pomohla mi z lázně ven, osušila mě  obrovským ručníkem a pak mě postupně hýčkala krémy, mastičkami, parfémy a navoněnými pudry. Dokončila to tak, že mě zabalila do obrovské osušky. Mé mokré vlasy byly nacpány do přikrývky s poznámkou o jejich pozdějším upravením, až to prý Paní dodělá a byla jsem dopravena zpět do ložnice a pak do dalšího pokoje. Tam na mě čekal Bernard a když jsem vstoupila vstal a přišel ke mně.

„Vítej ve své šatně! Zde je místo, kde si bude oblékat své korzety a šaty své budoucnosti!“ Angela mě usadila k toaletnímu stolku a obrátila se k Bernardovi s tázavým pohledem ve tváři. „Angelo, tvá Paní bude vždy mít korzet, a šněrování bude utaženo tak silně, jak jen to bude možné. Dnes ti ukáži, jak to má být uděláno, a v budoucnu budeš nasazovat korzety ty a když je zašněruješ tak pevně, jak to dokážeš, zavoláš mě. Rozumíš?“ Angela přitakala. Bernard pokračoval: „Navíc bude nosit korzety 24 hodin denně, a budou odstraněny jen na minimální dobu vyžadovanou na koupel!“ Znovu Angela přitakala, že rozumí.

„Správně. Lucinko, má drahá, pojďme Vás tedy dostat do Vašeho nového spodního prádla.“ A jak to řekl, pomohl mi odložit tu osušku, dostat se na nohy a přivést mě k povědomě vypadající hrazdičce. Přechodil přes mě až po kolena dlouhou dámskou košilku a pak mi dal ruce na hrazdu. Tentokrát, ne jako posledně, mé ruce byly přivázány k té hrazdě. Popisoval vše Angele, „Musí být přivázána k hrazdě, protože její svaly nejsou již dostatečně silně na to, aby vydržely to dost dlouhé oblékání korzetu.“ Pak přešel ke zdi a začal točit klikou. Jak to dělal, ta hrazdička se zvedala a krátce na to s ní i já. To pokračovalo tak dlouho, dokud jsem nestála na špičkách prstů a byla skoro pověšená za tu tyč. On pak zajistil tu kliku tak, aby se to nemohlo roztočit zpět.

Přešel pak k zásuvkám a vytáhnul hrozně vypadající korzet, který byl snad nejdelší, který sem kdy viděla (nehledě na ten přepravní). Byl jeden z těch úplně vyztužených, jaké jsem kdy poznala a tak pevný, že připomínal krejčovskou pannu. Obalil tím korzetem mé tělo a spojil ty dvě poloviny na přední části výztuže dohromady. Pak přešel dozadu, přehodil dvě ramínka přes má ramena a spojil je s tkanicemi v přední části otvoru pro rukávy. Dále začal šněrovat korzet z vrchu, tak že mé ramena byly zvednuty a staženy dozadu a mým zádům vnucena úplně rovná pozice. Jak pokračoval dolů, tento svislý postoj byl stále více formován a upnutí bylo přeneseno dopředu, kde má prsa byly silně tlačeny nahoru. Když jsem shlédla dolů, vypadlo to, že mám stoleček vyčnívající ven z mé hrudi, tak vysoko byly má prsa zvednuty.

Stále ještě utahoval tkanice dolů a má žebra trpěly krutým tlakem – ve skutečnosti jsem je slyšela skřípat! Přinejmenším jsem si myslela, že má žebra skřípají, jak byly ty tkanice utahovány. Nakonec, když dosáhl k pasu, zavázal dočasně šněrování. Pak začal na spodní straně, která byla asi ve výšce kolenou, a postupoval směrem nahoru, utahoval šněrování tak těsně, jak jen mohl tak, že mé nohy byly pevně stlačeny k sobě. Když se dostal k horní části mých stehen, pečlivě protáhl cévku skrz šněrování a pokračoval se šněrováním k mému pasu. Mezitím mé boky byly formovány dozadu a můj zadek se tlačil nahoru.

Až dosud nebyl ten tlak aplikován na můj tas, ale ten byl právě na ředě, aby se začal měnit. Korzet byl vybaven třemi sadami šněrovaček, a nyní Bernard držel v rukách třetí sadu, která pokrývala 3 palce pasu. Když zatáhl, můj pas začal být škrcen, ale i já jsem byla překvapená pocitem tlaku, který jsem pocítila, protože to byl i pro mě neznámý pocit. Bernard musel uhodnout, co mi proběhlo v hlavě, protože to okomentoval: „Tento korzet není jako ty ostatní, které jsi nosila v minulosti, má tři palce dlouhý trubkovitý pas a je tvořen doslova dvoumi polovinami z kovových trubek vestavěných do korzetu. Jak já to zašněruji, ty dvě se postupně dostanou k sobě až se nakonec spojí a semknou. Pak budete mít dokonale trubicovitý pas s kruhovým příčným průřezem.“ Pokračoval s utahováním šněrování a tlak rostl tak, že jsem to nemohla dál vydržet a unést.

Probrala jsem se ostře štiplavým pachem čichací soli na mém chřípí, abych zjistila, že jsem zavěšená stále na hrazdičce. Nyní ale tlak v mém pasu se spojil se zvyšujícím se stažením všude na mém těle. Patrně, když jsem byla v bezvědomí, Bernard dokončil dotažení šněrování na zbytku korzetu a nyní mohl sotva popadnout dech. Bernardovo vysvětlení ze včerejší noci ohledně dechu bylo potvrzeno, protože jsem mohla dýchat jen krátce a v rychlém sledu. Následkem toho jsem byla nepřetržitě na pokrají mdloby a zjistila jsem, že stačilo velmi málo abych omdlela k Bernardově potěše. Protože, podle jeho názoru, dáma, která omdlévala již při smeknutí klobouku byla rozkošné stvoření.

Ještě pověšená z hrazdičky, Angela mi navlékla pár hedvábných punčoch na mé nohy a spojila je s podvazky, které visely ze spodní části korzetu (čtyři páry dohromady). Pak boty, které jsem uviděla, mi vzaly můj dech znovu a skoro nadobro. Vypadaly báječně a tak velmi elegantně s ostrou špičkou a s podpatky tak vysokými, že chodidlo bylo úplně svislé; měly nádherně zakřivený vysoký nárt. Ve skutečnosti vypadaly jako nějaká ozdoba než jako nějaká praktická obuv, ale ihned jsem si uvědomila, že nebyly, protože mi je začala Angela nazouvat na mou nohu. Byly tak těsné, že bylo už nemožné dostat mou nohu do nich. Místo toho musela být má noha páčena lžící na obouvání a zapínacím hákem. Pak se stalo to, že jsem zjistila, jak moc je zakřivený ten nárt. Protože když má noha byla stejně tak zakřivena, že byly všechny knoflíky zapnuty, má pata byla skoro vodorovná. Celé to cvičení bylo opakováno pro další nohu, tak že posléze jsem tam stála a vypadala jako něco zkopírováno z bizardie – s útlým pasem a obuta v botách, které byly jak krásné, tak mučivé, ale měly báječně malou šlépěj na podlaze. Opravdová délka na zemi od konce prstu k patě byla jen tři palce.

 Byla jsem teď uvolněná z hrazdičky a poprvé jsem musela balancovat na těchto šíleně krásných botách. Nejprve jsem se belhala. Ale brzy, díky praxi, kterou jsem měla doma s vysokými podpatky (ačkoliv nikdy nebyli tak vysoké jako tyto), podařilo se mi získat svoji rovnováhu zpět. Nicméně jsem zjistila, že účinkem bot a korzetu jsem byla schopna jen dělat tři palce dlouhé kroky, což znamenalo umisťovat paty jedné boty rovnou před prsty další. Omezení způsobené korzetem nedovolilo žádný jiný způsob chůze. Vzrušující, ale extrémně obtížné!

Stvoření panenky

„Nyní, má drahá Lucko, vzpomínáte si, že jsem Vám říkal, že budete mojí hračkou, mojí panenkou? Dobrá, nyní podnikneme další kroky ve vytváření mé krásné porcelánové panenky!“ Poté, co to řekl, opřel mě zády o kožené čalounění a přivázal mě k němu v pasu, na nohách, ramennou a rukách. Pak mě i s ním otáčel tak dlouho, dokud jsem nebyla vodorovně. Když mi sundal čepec z hlavy, moje krásné vlasy visely k zemi a Bernard se na ně smutně díval: „Má drahá, je čas, aby jsi o ně přišla!“ Posmutněla jsem, ale nepřela jsem se a on vzal nůžky a všechny je ostříhal. Pak pomocí břitvy oholil zbývající strniště tak, že má hlava byla dokonale holá. „Toto bude bolet!“ varoval mě, když  začal vtírat nějaký odporně páchnoucí krém do mé hlavy. Měl pravdu! Štípalo to, a brzy jsem cítila, jako kdyby má hlava byla v jednom ohni a začala jsem křičet. Okamžitě jsem pocítila, jak byl roubík nacpaný do mých úst a pevně připevněný. „Lituji, má drahá, ale je to jediný způsob, jak jim nastálo zamezit růst,“ bylo mi řečeno.

Po několika málo minutách (zdály se mi jako věčnost), smyl krém a má hlava se ochladila.  „Co bude následovat dále je dostat porcelánovou hlavu přes Vaši, abyste vypadala jako porcelánová panenka a ta hlava bude permanentně usazena a budete ji mít po zbytek Vašeho života.“ Pak postupně vtíral lepidlo do mé tváře, hlavy, krku, ramen a hrudi – ve skutečnosti do všech části, které byly viditelné nad korzetem. Hlava, kterou on odněkud vytáhla byla na dvě poloviny. Umístil zadní polovina pod mou hlavu; pak začal nasazovat přední polovinu a já jsem si mohla prohlédnout všechny její vnitřní detaily. Opatrně vtlačil nějaké malé hadičky do každé mé nosní dírky tak, že nakonec sestoupili až dolů dozadu mého hrdla, a současně vsouval hadičku na krmení hluboko do mého hrtanu. Hadička končila uvnitř mé hlavy baňatou  soustavou, která byla vražena do mých ust a mé rty a zuby byly přinuceni dosednout do hrdla té baňky, když byla ta hlava přitlačena a má čelist byla tím tlačena nahoru. Nakonec pečlivě dosadil sadu těsnění kolem mých očí a pak dotlačil přední polovinu hlavy dolů k zadní.

Připojil několik šroubovacích svorek k různým místům kolem spoje mezi přední a zadní polovinou té mé porcelánové hlavy. Když bylo všechno usazeno, začal otáčet s některými šrouby a já jsem pocítila, jak obě dvě poloviny byly tlačeny k sobě tak, že se tlak kolem mé hlavy zvětšoval exponenciálně. Také jsem pocítila, že i můj krk se znovu natahuje a také, že má hlava je nucena se zaklonit do extrémně vzpřímené pozice. Po tom, co několikrát utáhl všechny šrouby řekl: „Ještě trochu lepidla,“ a vymačkal nějaký druh pasty do mezery kolem spoje. Pak se vrátil k přitahování šroubů, dokud jsem nemyslela, že ten tlak už nemůže být větší. Dokončil svůj úkol a dotáhl poslední závit se zavrčením: „Hotovo!“

Bernard přikázal pak Angele, aby namalovala moji tvář tak, abych vypadala jako panenka, ne jako žena. Ona tak učinila a celý ten proces ji zabral přes hodinu. Na konci toho pak Bernard odstranil všechny ty svorky. Tlak se vůbec nezmenšil a já jsem pochopila, že lepidlo úplně zatvrdlo. On to zkontrolovala a potvrdil, že je tomu tak. Přetočil mě do svislé polohy, vytáhl nějakou paruku, která byla pečlivě potřena lepidlem a pak připevněna na mou hlavu.

Angela poznamenala, „Pane, nevypadá vůbec skutečně,“ a Bernard odpověděl, „To taky by neměla. Je vyrobena z koňských žíní, stejně jako vlasy opravdových panenek. Nezapomeň, že panenka je úplně umělá, a to je cíl, o který se tu pokouším.“

Další poznámka byla, že mé oči potřebují zafixovat, protože mé vlastní oči mohlo být vidět přes sklo těch panenčiných očí. Vzal stříkačku, naplnil ji nějakou tekutinou modrého zabarvení a pak ji vložil do koutku panenčiných očí. Pak zatlačil na píst. Kapalina rychle pronikla do oční dutiny, dokud ji úplně nenaplnila a tlak se zase nezvětšil. Zopakoval ten stejný proces pro další oko. Tento proces zakrátko úplně zatemnil můj zrak, s výjimkou malého špendlíkového otvoru tak, že jsem měla hrozně tunelové vidění. Navíc, za několik málo minut ta kapalina způsobila, že zrak se i rozmazal. Ale před tím, než se to stalo, Bernard postavil přede mě zrcadlo, a ukázal mi, jakou krásnou panenkou jsem se stala.

„Ještě jedna poslední věc,“ dodal a vytáhl pár porcelánových rukou, také ve dvou polovinách. Pečlivě očistil a potřel lepidlem mé ruce a umístil obě poloviny těch porcelánových na mé vlastní. Sedli velice těsně a mé prsty byly úplně nepohyblivé. Pak přišly na řadu paže, také ve dvou kusech; ale ty zabraly trochu více času k nasazení, protože se museli usadit tak, aby zapadly do ramenního kloubu hlavy. Zápěstí ruky rovněž muselo správně sednout do vlastního kloubu. Nakonec všechno bylo hotovo a ačkoliv jsem nemohla ohýbat nebo narovnat své ruce, měla jsem omezené množství pohybu v ramennou a mohla jsem otáčet trochu svým zápěstím.

Když mě postavili před zrcadlo, dokonce i s tak omezeným výhledem, který jsem měla, mohla jsem vidět, že vypadám ještě víc jako jedna z těch panenek s John Williova Bizzaru. Všechny mé míry byly stejně tak extrémní, jako měly ony, a proto byly tak populární – s vysokými  malinkatými špičatými botami, s černými lesklými punčochami, v černým lesklým korzetu z útlým pasem, obrovskými prsy a uměle vypadající tváří a vlasy, s rukama a paženy ve svérázné ženské pozici.

Konečně oblečena

Bernard se otočil k Angele a řekl, „Ok, nechám tě tu, aby jsi ji mohla obléknout. Zavolej mě, až budeš hotová.“ A pak zmizel z mého výhledu.

Angela se na mě podívala se soucitným pohledem v jejím výrazu tváře a řekla: „Jak se po tom všem cítíte?“ Pak, když si uvědomila, že nemohu odpovědět, vyběhla ven a vrátila se o několik minut později s mechanickou klávesnicí, vypadající jako od klavíru. Každá klávesa měla na sobě napsáno písmeno abecedy nebo číslo. Položila to na toaletní stolek a  vybídla mě, abych to použila.

Pracně jsem napsala: „Jestli ho to dělá šťastným, pak jsem šťastná.“

Zachmuřeně to okomentovala: „Jen kdyby jste věděla, jaké věci on pro Vás naplánoval, nebyla byste tak šťastná.“

Znovu jsem napsala: „O to se nestarám, cokoliv to je, budu šťastná, jestliže bude on!“

Angela pokrčila rameny a pak řekla: „Dobrá, myslím že bude nejlepší, když začneme s oblékáním,“ vstala a přešla ke zdi, kde byly pověšené různé položky mého spodního prádla. Sundala velkou krinolínu, kterou pak mi upevnila kolem pasu. Zatímco ji zavazovala směrem k mému zadku, okomentovala to: „Jestliže Vás neomezuje ten korzet, tak tahle krinolína bude.“ Dále připevnila pět spodniček přes vršek krinolíny, poslední byla velmi bohatě zdobená a prošívaná zlatem.

Nakonec pak vyndala šaty tmavě růžové, olemované zlatem a se zlatými ozdobnými stuhami. Angela měla dost obtíží dostat je na mé ruce, protože se nemohly ohýbat a protože rukávy na oblečení byly velice těsné. Nicméně se ji to posléze podařilo dostat je přes mé paže a živůtek byl těsně zašněrovaný na mém těle. Po pečlivém uspořádání sukně nad spodničkami, zavolala Bernarda.

Vešel a zastavil se, prohlížejíc si mě velmi pečlivě. „Překrásná! Absolutně nádherná! Lucko, má drahá, vypadáte nádherně!“ Pak udělal pauzu a řekl: „Nicméně, potřebujeme se ujistit, že jste nakrmená, a pro tento účel jsem obstaral toto.“ Otočil se k Angele a řekl ji, aby šla do kuchyně a přinesla přístroj, který tam připravuje kuchař.

Vrátila se po několika minutách s něčím, co vypadalo jako velmi velká stříkačka s kouskem malé hadice připojené k jeho konci. Bernard to otevřel a zkontroloval, jestli to bylo dostatečně výživné, ale pak přidal něco dalšího a okomentoval to: „Toto je droga, která zajistí, že zůstanete povolná po celý čas.“ Pak to celé protřepal a vložil konec hadice to mého ventilku mezi mými rty a zatlačil na píst. Uvnitř jsem pocítila, jak baňaté zakončení se zvětšuje až vyplnilo má ústa a pak zvětšuje tlak, dokud Bernard nepřestal tlačit na píst, protože stříkačka byla prázdná.

„Nyní, Angelo, umísti ten vak dovnitř její krinolíny a připoj k němu hadičku cévky.“ nařídil. Poslušná Angela udělala to, co jí bylo řečeno. Když se podíval na mě, řekl: „Butt plug tam zůstane nastálo, protože budete neustále na tekutě stravě, která bude připravovaná tímto způsobem, který jste právě viděla. Budete napájena dvakrát denně a vak ve vaší krinolíně bude vyprazdňován také dvakrát denně.“

„Vy, má drahá, jste nyní má báječná, krásná, viktoriánská porcelánová panenka.“

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 3 / 5. Počet hlasů: 3

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *