Povídka “Ferula”
Zoufalí rebelové vzbouřené Iudei vrhali proti pozicím římských legií nové a nové zálohy své nesmírné přesily, ty se však o semknuté formace tříštily jako vlny o skálu. Kde Římané ztratili řadu, zmasakrovali Iudaiským zástup. Už před polednem byl výsledek jistý a po poledni zpečetěný. Římští okupanti mašírovali skrz otevřené brány povstalecké citadely už vpodvečer.
Lucius Octaviánus Festus, takto právě vyznamenaný centurion první legie, druhé kohorty a třetího manipulu byl k smrti unaven. Vojáci i důstojníci běsnili a plenili v dobytém městě, ale jemu už nezbývaly síly ani na přijímání ovací. Celý den strávil v čelních liniích a z centurie mu zbyla decurie. Hoši už popadali na svá místa ve stanech polního ležení, jemu ale, coby povýšenému hrdinovi, vyznamenanému privilejí předčasného propuštění s plnými výhodami, přiřkli jeden dům. Vlekl se tam co noha nohu mine a snil jen o vodě a posteli. „Konečně!“ Úzký vchod jej propustil do vlahého stínu místnosti a důstojník už ani nevěděl, jak udělal těch pár kroků k širokému lehátku.
Zdálo se mu, že spal okamžik, když ho probral opatrný, ale pevný dotyk na rameni.
„Pane…?“
Vymrštil se jak vystřelený, gladius v pěsti.
Ordonanc legáta Germanica taktak uskočil.
„Pane…??!!!“
Skupinka vojáků ve dveřích sebou polekaně trhla.
„Ech…promiň! Lekl jsem se.“ Uklidnil se důstojník.
„P-pane…“ Uklidnili se i vojáci. „Legátus Germanicus se dává uctivě poroučet a chápe, že jste byl přespříliš znaven na včerejší oslavy triumfu. Proto, abyste se necítil dotčen svou neúčastí na nich a zároveň byl ujištěn o legátově pochopení, posílá vám zde tento malý, osobní dárek.“ A vojenský sluha ukázal mezi vojáky u vchodu. Důstojník si teprve teď všiml, že mezi sebou přidržují drobnou, snědou černovlásku.
Ze samého překvapení se jedním rázem div nerozesmál.
Dívčina byla doslova převěšená zlatými šperky od přehršle přívěsků na čelence přes několikery náhrdelníky, náramky a prsteny až po zdobené objímky na kotnících a kroužky na prstech bosých nohou. Jinak se to drobné, štíhlé, ale pěkně tvarované tělo v legionářských rukou vzpíralo, svíjelo, kroutilo a vzpouzelo, až ho tři silní chlapi měli co držet a nakonec ji raději zdvihli a pevně přidržovali asi píď nad zemí. Štíhlé kotníky se divoce mrskaly, co jen pouta zlatého řetězu dovolovala a nebýt objemného roubíku, zběsilé huhlání by asi otřáslo jadrným lodníkem. Bohaté roucho ze žluto-modře barveného plátna bylo sice objemné a halilo zajatkyni doslova od hlavy k patě, to se ovšem očividně dalo změnit zatáhnutím za pár šňůrek u krku a v pase.
Centurion se neudržel a vyprskl smíchy.
„Hleďme nepoddanou rebelku! Prala by se ještě po bitvě! Hej-Julie!“ Vzpomněl si na jméno nejbližšího legionáře. „Vyndej jí ten roubík, ať jí dobře rozumíme!“ Vojáci se zasmáli taky. „To uslyšíš, pane!“ Neodpustil si voják, když poslušně odmotával z dívčiných úst pruh plátna. A nelhal.
„AODNÁI!!! Všichni budete zhubeni! Proklatci špinaví! FUJ!!! PRYČ S VÁMI SILOU BOŽÍ!!! ADONÁI!!!“ Zavřískala holčice, brilantní latinou ledva byla látka pryč. Smáli se všichni i s ordonancem. Hodnou chvíli je jekot upřímně a dobře bavil. Pak pokročil centurion vpřed, vojáci jak na povel zmlkli a důstojníkova ruka vystřelila jako kobra. „Tak dost, dámičko!“ Procedil přes stisknuté zuby, když jí prsty zaťal do tváří, že nemohla čelistmi ani hnout. „Jsi zajatkyně z poražené země a protože jsi hezký dar od mého nadřízeného, neurazím ho tím, že bych tě odmítl, zabil, nebo zmrzačil. Teď jsou tudíž dvě možnosti. Buď se mi teď hned, na tomto místě omluvíš a podvolíš, nebo si tě podvolím já sám.
Radím ti to první! Pak jsem ochoten, být ti dobrým pánem. Tak co?“ Pustil.
Plivla.
„ADONÁI!!! VY BÍDÁCI!!! OKAMŽITĚ MNE PUSŤTE, SIC VÁS STIHNE HNĚV BOŽÍ!!! JSEM IAHVEHO KNĚŽKA A VY ŽIJETE JEN PROTO, ŽE SE MI ZATÍM NIC NESTALO!!! KDO TOTO PORUŠÍ, ŽIVOTEM ZAPLATÍ!!! PUUUSŤTEEE MĚEEE!!!“ Zacloumala se v sevření – a – nic.
Ticho.
Nikdo se nepohnul, nikdo nepromluvil. Jen centurion otřel tvář. To ji zarazilo a na okamžíček zadoufala, že jimi otřásla. Bylo to však jinak. Úplně jinak.
„Kříž?“ Zeptal se ordonanc.
„Iahve vás potrestá! Jsem nedotknutelná!!!“ Zmítání a škubání.
„Ne. Zlomím si jí. Ve jménu důstojnosti císařova vojáka a důstojníka impéria. I o rány bude žebronit!“ Pronesl Lucius a ukázal hlavou. Víc nebylo třeba. Vojáci pochopili, bleskem ji odvlekli k prázdnému lehátku, položili na břicho, natáhli jak strunku a pevně přivázali v kotnících, pase a stisknutých zápěstích.
„ADONÁI!!!!! PUSŤTE MĚEEEEE!!!!!“
Vojáci ovšem raději na nevyslovený rozkaz tiše zmizely.
Adonai! Pusť mě ty vetřelče cizácká! Pusť mě!!!“
Důstojník měl ovšem vůčihledě jiné záměry. Otočil se a vyšel dveřmi do malé dvorany, kde měl dům pramen vody a nějakou tu zeleň.
„Adonai díky Ti!“ Oddechla si dívka. „Věděla jsem, že mne neopustíš! Poddal se Tvé moci zjevené mojím hlasem! Zalekl se! Teď se vrátí a osvobodí mě!“ Těšila se a radovala, že by se ošila slastí, nebýt pout. A důstojník se vrátil. „Hej poddanče!“ Houkla na něj rádoby pánovitě, což ovšem vzhledem k poutům vyznělo strašně směšně.
„Dovoluji ti mne osvobodit, opatřit zvířata, zásoby a patřičný doprovod, s nímž mne, co kněžku, dopravíš do táborů nepokořených stanů izraelských! Čiň se!“
Přemoci pět nepřátel bylo najednou lehčí, než nevyprsknout smíchy, centurionovi se to však podařilo s ohledem na ty její dřívější kousky i na obsah toho, co říkala.
A tak tedy skutečně pokročil k nohám lůžka a sklonil se k jejím kotníkům. Místo pout však uchopil lem jejích rouch a začal jí je po nohách hrnout a kasat ku zádům. Nad spoutanými a přivázanými kotníky se ukázala pěkně tvarovaná lýtka a pak i ohbí kolen.
„ADONÁI!!! Co to děláš?!! Co se to opovažuješ?!!!!! PŘESTÁŇ!!!!!!!!! ADONÁI!!! Kněžku tvou bezectně obnažujééééé!!!!! BLESKY HO SMEEEEEŤ!!!!!!!!!!“
Namísto Božích blesků se ovšem kus po kuse ukazovala a ukázala věru sošná a úplně nahá stehna.
„ADONAIII!!! ZASÁHNÍIIIII!!!!! Vždyť on mě znectí!!!!! Pomóc!!!!!“
Výkřik zazněl skoro jako slavnostní famfára k přesunutí nachmoustané látky přes krásně oblé půlky lepého zadku a jeho úplnému, hanbatému obnažení.
„Nééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Blesky, hromy, pohromy nééééééééééééééééééééé!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Božééééééééééééééééééé, proč ještě žijéééééééééé?????????!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“ Zmítala a cloumala se zběsile v poutech, že bylo až s podivem, že nepovolila ani o nehet. Voják se chvíli libě kochal pohledem na krásnou holou zadnici, pak ovšem, prozatím, upřednostnil pragmatickou stránku věci. Došel ke dveřím, vedoucím do zahrady, sáhl za ně a najednou měl v ruce…metlu. Jeho pěst třímala pevně stažené proutky metličky – feruly, jakou se v Římě vyplácely zlobivé děti.
Dívčina to zprvu ani nepostřehla.
Pak strnula.
„Ne…!!!“ Hlesla šeplavým hlasem, spíše překvapeně, než vyděšeně.
„To ne!!!“ Zasípěla. „Toho se neodvážíš…!!! TO NEUDĚLÁŠ!!!“ Zavřískla ze všech sil.
„NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“
Zmítání, cloumání, pohazování zadkem, zoufalé kroucení nehybnými pouty a ječení, vřískotu a pískotu nekonečně.
„NEEEEEEEEEEEE!!!!!!!!!!! NEEEEEEEEEE!!!!!!!!!!! BOŽEEEEE!!!!! POMOC!!!!!!!!!!!! VĎYŤ ON MĚ BEZECTNĚ, HANEBNĚ ZTÝRÁ, když nezasáhneeeeeš!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Pomoooooooooooooooooooc!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“ Mrskala se marně v poutech čím dál víc, když viděla, jak se voják blíží. Ten k ní přistoupil a z podané nádobky jí zpolehoučka začal na holou zadnici kapat vlažnou vodu.
„Juoooj!!! Odporníku jeden hnusná!!!!! PŘESTAŇ!!!“ Řičela vzteky a pohazovala boky v marné snaze setřást si na ně vyhrnuté sukně. Kapičkou po kapičce, jednou dráždivější než druhou, měla za chviličku obě půlky docela mokré. Běsnila jako vichřice, to ale bylo všechno, co svedla. A voják začal s bohorovným klidem natírat metličku olejem. Třel ji v mastném klůcku před dívčinýma očima tam a zpět, a tam a zpět, až se každičky roztetelený prouteček leskl jako kovový. I se svými volnými konečky. „Adonai!!!“ Zasupěla děva a jaksi se opanovala. „Dobrá!“ Protlačila pak drnčivě zaťatými ústy. „Prokázals odvahu, cizinče a já uznávám své zajetí! Máš tedy právoplatný nárok na výkupné za mou osobu, které je ovšem podmíněno zachováním mé naprosté nedotknutelnosti!“ Zdůraznila. „Nyní vyšli kurýra k mému lidu a vykaž mi“, polkla „zajištění na dobu, předcházející mému vydání.“ Pokusila se opět vypadat důstojně až téměř pánovitě – což ovšem vystavený holý zadek zase obrátil ve frašku a to ještě větší než prve. Centurion na to ovšem nic a začal metličku prošvihovat.
„U všech…NO TAK DOBRÁ!!! VYHRÁL JSI!!!“ Zařvala se vztekem, říznutým už trochu hysterií, když to viděla. „Jsem tvá zajatkyně, vzdávám se ti! A teď už mě odvaž!!!“ Zacloumala pouty. Centurion jen poodešel k lůžku a začal si vystavenou zadnici se zájmem obhlížet. Nezapomněl si ani odměřit krok, podle délky metličky.
„Adonai!!! DOBŘE!!!“ Zařičela vztekle, až se hory zelenaly. „Jsem tvá zajatkyně, otrokyně, vzdávám se ti, vydávám se ti, jsi mým pánem, majitelem!!! Hned po Bohu…, adonoai!!! TAK DEJ TU METLU PRYČ!!!!!“
Centurion promnul metličku v dlani.
„Přestaň!!! NECH TOHO!!!!! NE!!!!! Já nechci!!!!! NEEEEEEEEEEEEEEEE!!!!!!!!!!!!!!!!!“
Důstojník „přiložil“ tak přesně, že proutky dívce zrovinka „spojily“ dolíčky nad hýžděmi.
„NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Jemně přitiskl, aby zkusil, jak se ohýba.
BOOOOOŽEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!!!!!!!!!!!!!!!!“
Napřáhl
„POOOOOOOOOOOOOOOOMOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOC!!!!!!!!!!!!!!!!“
„Šleh!“
„Jufffff…..!!!!!“ Vtáhla rty. „Adonai…!!!!! POCHOPILA JSEM!!!!!!!!!“ Zařvala víc, než kdy prve. „ZKOUŠÍŠ MĚ! Zkoušíš…!!! Ale já obstojím!!! VYDRŽÍM!!! ANI HLESEM UŠI TOHO CIZÁKA NEPOTĚŠÍM!!! NE!!!!!!!!!“
„Sleh!“
Šlehance nebyly kruté, nechávaly jen růžovoučkou podlitinku, ale sedaly přesně.
„Dolíčky“,
horní čtvrt půlek – jejich prohnutí,
střed oblin – nejvyšší místečko zadnice,
třetí čtvrt – nejměkčí místo
a proláklinka hýždí a stehen.
Pět šlehanců od shora dolů, vysekávaných pěkně přes celou sedinku pořád kolem dokola.
„Šleh!
Šleh!
Šleh!
Šleh!
Šleh!“
„Šleh!
Šleh!
Šleh!
Šleh!
Šleh!“
Důstojník si po každé „dávce“ dívčinu obešel a vyplácel z opačné strany.
Při ranách z leva dopadaly švihy konečků proutků na pravou půlku a naopak.
Pořád bez velké síly, zato s dlouhými, pravidelnými pauzami a pořád.
„Šleh!
Šleh!
Šleh!
Šleh!
Šleh!“
„Šleh!
Šleh!
Šleh!
Šleh!
Šleh!“
„Fjufffff…!!!!! Ahhhhh…!!!!! Jjjjjj…ja…!!!!! NE…ehhhhh!!!!! Vvvvydrrržííím…!!! IAHVE – JÁ VYDRŽÍM!!!!! Jejjjjj…JÁ VÍM, ŽE ZKOUŠÍííííŠ!!!!! VYYYDRRRŽIIIMMM…!!!!!!!
Důstojník začal šlehat tak, že konečky proutků švihaly zrovna mezy půlky.
„Šleh!
Šleh!
Šleh!
Šleh!
Šleh!“
„Šleh!
Šleh!
Šleh!
Šleh!“
Božéééééééééééééééééééééééééééééééééé!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Už DOOOOOOOOOOOOOOOOOOOST!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
IIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII
JAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUU
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
IIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII
JEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE
NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
NEEEEEEEEE!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!NEEEEEEEEEEEEE!!!!!!!!!!!!!!!!!!NEEEEEEEEE!!!!!!!!!!!!
DÓST!!!!! Bože dooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooost
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
EEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE
Nééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUžžžžžžžž
Nééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Už dost pane! Už dost! Už ne! Prosím, pane, už ne! Už mne nebijte, moc prosím! Ne už dóst! Já se poddávám! Prosím! Poddávám se! Vzdávám! Vydávám! Poslouchat budu! Jen vás! Na vždycky! Na slovo! Ve všem! Hned! Slibujuuu!!! Svatou přísahooou!!! Kněžkou až po vaší otrokynííííí!!!!! Na vždyckýýýýýýýý!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“
Voják, náhle skoro dobrácky usměvavý, odhodil metličku divce na zpocené ruce a začal ji odvazovat. Jemně a něžně. „A TOHLE muselo tolik štípat?“
Prohodil jenom.
