Povídka „Fenka II.“

Píšu extrémní BDSM povídky s důrazem na maximální ponížení a degradaci. Hledám subinku (nebo submisivní pár), kterou podobné fantazie přitahují a vzrušují. Ačkoliv mé příběhy sahají do nejzazších koutů perverze, jsou to jen fikce určené k dráždění fantazie – reálné BDSM je vždy o dohodě dvou dospělých lidí. A na čem se domluvíme, to bude platit.

Více informací najdete na konci příběhu. Kontakt: otrocina@email.cz

Série Fenka má jen několik dílů a je méně perverzní. Měl jsem chuť zase na jiný druh příběhu.

Probudila jsem se dezorientovaná, mysl se pomalu probírala z milosrdné temnoty spánku. Na okamžik jsem nevěděla, kde jsem – měkký polštář pod mým nahým tělem, stísněný prostor kolem mě. Pak mě realita udeřila jako rána pěstí. Psí bouda. Obojek na krku. On.

Světlo pronikalo skrz záclony do obývacího pokoje. Kolik bylo hodin? Jak dlouho jsem spala? V mé boudě nebyly žádné hodiny, žádné okno přímo viditelné.

Včerejšek – byl to včerejšek? – mi připadal jako chaotický, hrozný sen. Ale bolest na mém krku od obojku, otlačená kolena od plazení po podlaze a především ponížení, hluboké a dusivé, mi říkaly, že to byla skutečnost. Jsem tady. Zajatá. Přeměněná na… zvíře.

Slyšela jsem kroky. Přicházel. Stočila jsem se do klubíčka, instinktivně se snažila zakrýt. Včerejšek mi ukázal marnost takových gest.

„Dobré ráno, Lolo,“ řekl, když vešel do místnosti. Byl už oblečený – kalhoty, modrá košile, vypadal tak… normálně. „Čas vstávat.“

Neodpověděla jsem. Včera jsem se naučila, že mluvení přináší bolest. Fenky nepoužívají lidská slova.

Naklonil se k boudě. „Řekl jsem, vstávej.“ Jeho hlas obsahoval varovný tón.

Pomalu jsem se vysunula z boudy, po čtyřech, jak očekával. Cítila jsem jeho pohled na svém těle, hodnotící, posesivní. Stud se ve mně vzedmul jako horká vlna, ale zůstala jsem tichá, pohled upřený k zemi.

„Dnes začneme s důslednějším výcvikem,“ oznámil. „Včera byl jen úvod. Dnes se naučíš skutečnou poslušnost.“

Poslušnost. To slovo mi způsobilo, že se mi žaludek sevřel strachem.

Vedl mě do koupelny – stále po čtyřech, samozřejmě. Kolena mě bolela, dlaně jsem měla odřené od včerejšího dne, ale neodvážila jsem se postavit. Strach z elektrického šoku byl silnější než tělesná bolest.

V koupelně mě čekala studená sprcha, jako včera. Jeho ruce s houbou na mém těle byly metodické, prozkoumávajíc každý záhyb mého těla. Snažila jsem se odpojit svou mysl od svého těla, představit si, že jsem někde jinde, že toto není skutečné. Ale jeho doteky mě vždy přitáhly zpět do kruté reality.

Když skončil s mytím, důkladně mě osušil a začal mi rozčesávat vlasy. Jeho prsty procházely prameny v téměř něžném gestu, které bylo v děsivém kontrastu s celou situací.

„Máš skutečně krásné vlasy,“ poznamenal, zatímco je česal. „Tak husté, tak lesklé. Tvůj největší půvab, myslím.“

Neřekla jsem nic. Jeho kompliment ve mně nevyvolal nic než strach z toho, co přijde.

„Dnes ti dám něco nového,“ pokračoval. Z poličky vzal malou červenou stužku a začal mi ji vplétat do vlasů. „Malý doplněk. Aby bylo jasné, že jsi speciální fenka.“

Když dokončil úpravu mých vlasů, přinesl malé zrcadlo a držel ho přede mnou. Spatřila jsem cizí ženu – nahé tělo, dlouhé vlasy s absurdní červenou mašlí, oči plné strachu. Kdo byla tato osoba? Určitě ne Monika, sebevědomá marketingová manažerka. Tohle byla… Lola. Jeho fenka.

Odložil zrcadlo. „Teď snídaně.“

Následovala jsem ho do kuchyně. Na podlaze už čekala miska s čímsi, co vypadalo jako ovesná kaše s ovocem. Včerejší lekce byla jasná – jíst z misky, bez rukou, jako zvíře.

Tentokrát jsem neváhala. Hlad byl silnější než důstojnost. Sklonila jsem se nad miskou a začala jíst, cítíc, jak mi kaše ulpívá kolem úst, špinavá a ponižující.

„Hodná holka,“ pochválil mě a přidřepl si vedle. Jeho ruka spočinula na mých zádech, lehce mě hladil, jako by odměňoval skutečného psa za dobré chování. Část mě chtěla ucuknout před jeho dotekem, ale jiná část – ta vyděšená, ta, která chtěla přežít – zůstala nehybná a přijímající.

Po snídani mě odvedl do obývacího pokoje. Na podlaze bylo rozloženo několik předmětů – obojky různých velikostí, vodítka, sady „výcvikových pomůcek“, jak jim říkal.

„Dnes se zaměříme na základní poslušnost,“ oznámil. „Včera jsi se naučila některé povely, ale tvá reakce byla… nedostatečná. Příliš pomalá. Příliš lidská.“

Posadil se do křesla a ukázal na místo před sebou. „Sedni.“

Okamžitě jsem si sedla na paty, ruce před sebou, přesně jak mě to učil včera. Strach je mocný motivátor.

„Lehni.“

Položila jsem se na břicho, tvář téměř na zemi.

„Ke mně.“

Připlazila jsem se k jeho nohám, stále na všech čtyřech.

„Velmi dobře,“ pochválil mě. „Vidím zlepšení. Ale stále máš daleko k dokonalosti. Musíme pracovat na tvých reflexech, na tvých instinktech.“

Z poličky vzal cosi, co vypadalo jako malý ovladač. „Tohle nám pomůže s tvým výcvikem. Elektrostimulace.“

Ukázal na můj obojek. „Včera jsi zažila nepříjemné šoky, když jsi neposlouchala. Dnes se naučíš reagovat na mnohem jemnější podněty.“

Stiskl tlačítko na ovladači. Pocítila jsem jemný záchvěv na krku – ne bolestivý jako včerejší šoky, ale nepříjemný, znepokojující.

„Toto je signál pro ‚sedni‘,“ vysvětlil. „Když tohle ucítíš, okamžitě se posadíš, bez ohledu na to, co děláš.“

Následující hodinu mě cvičil v reagování na různé signály – různé typy vibrací pro různé povely. Doleva, doprava, stůj, lehni, sedni. Pokaždé, když jsem nereagovala dostatečně rychle, zvýšil intenzitu, dokud jsem nezareagovala správně.

Byla to vyčerpávající, ponižující zkušenost. Ne kvůli bolesti – vibrace většinou nebolely – ale kvůli naprosté kontrole, kterou nade mnou měl. Nemusela jsem ani slyšet jeho hlas, aby můj svět ovládal.

„Dobrá,“ řekl nakonec. „Věřím, že se to začínáš učit.“ Odložil ovladač. „Teď si musíme promluvit o tvém chování.“

Promluvit? Bylo to nějaká past?

„Mám pro tebe důležitá pravidla, Lolo,“ pokračoval. „Naslouchej pozorně, protože jejich porušení bude mít… nepříjemné následky.“

Pohlédl na mě, pak začal odříkávat seznam pravidel, jako by četl z neviditelné knihy.

„Za prvé, fenky nikdy nemluví lidskou řečí. To už víš. Za druhé, fenky se nikdy nepohybují na dvou nohách. Za třetí, fenky nikdy nevstupují na nábytek bez pozvání. Za čtvrté, fenky vždy projevují oddanost svému pánovi – olizováním rukou, přitulením, vyjadřováním radosti z jeho přítomnosti.“

Olizováním rukou? Zachvěla jsem se odporem.

„Za páté,“ pokračoval, „fenky nemají stud. Nepokoušejí se zakrývat své tělo, neschovávají se před pohledem svého pána.“ Naklonil se blíž. „A nejdůležitější pravidlo: fenky nikdy, nikdy neutíkají od svého pána. Takové chování by přineslo trest, který si ani nedokážeš představit.“

Utíkání. Samozřejmě jsem o tom uvažovala. Od chvíle, kdy jsem se probudila v kleci, jsem přemýšlela o možnostech útěku. Ale jediný pohled na zabezpečení dveří, na zamčená okna, na obojek na mém krku, stačil, abych pochopila, jak mizivé jsou mé šance.

„Chápeš svá pravidla, Lolo?“

Pomalu jsem přikývla.

„Dobře. A teď je čas vyzkoušet pravidlo čtyři – projevení oddanosti.“

Natáhl ruku. „Polib svého pána.“

Zírala jsem na jeho nataženou dlaň, neschopná pohybu. Tohle nemůže myslet vážně.

„Lolo,“ jeho hlas ztvrdl. „Polib ruku svého pána. Hned.“

S největším odporem jsem se naklonila vpřed a krátce olízla jeho dlaň. Chuť soli a potu na mém jazyku byla odporná.

„Ne tak rychle,“ pokáral mě. „Fenky líbají důkladně, s oddaností. Znovu.“

Tentokrát jsem musela olíznout jeho dlaň pomalu, několikrát, jako skutečný pes zdravící svého pána. Cítila jsem, jak se má duše smršťuje s každým olíznutím.

„Dobře,“ řekl. „Ale oddanost se projevuje ke všem částem těla pána. Fenky nemají preference ani hranice.“

Sedl si na pohovku a natáhl nohy. Sundal si ponožky a ukázal na své bosé nohy.

„Další lekce oddanosti,“ oznámil.

Zděšeně jsem zírala na jeho chodidla.

„Teď,“ přikázal, a v jeho hlase zazněla ocelová tvrdost.

Pocítila jsem vibrace z obojku – varování. S největším sebezapřením jsem se přiblížila k jeho nohám. Zavřela jsem oči a zkusila se odpojit od reality, ale nešlo to. Přiblížila jsem svůj jazyk k jeho chodidlu a olízla ho. Chuť byla silná, pronikavá, slaná. Žaludek se mi obrátil, ale neodvážila jsem se přestat. Olízla jsem znovu, přesně jak očekával.

„Celé,“ řekl, přikazujíc mi důkladnost.

Následujících několik minut jsem strávila v naprostém ponížení, olizujíc jeho nohy od kotníků po prsty. Po každém olíznutí jsem cítila, jak další kousek mého já umírá, jak se hranice mezi Monikou a „Lolou“ dále rozpadá.

„Dobře,“ řekl konečně. „Pokrok. Ale fenčí oddanost nezná hranic.“

Postavil se a začal si rozepínat kalhoty. Strnula jsem hrůzou. Ne, tohle ne.

„Čas na další krok ve tvém výcviku,“ řekl chladně. „Skutečný projev oddanosti. Žádné hranice, žádné výmluvy.“

Svlékl si kalhoty a stál přede mnou. Nechala jsem oči sklopené, ale on mi chytil bradu a donutil mě podívat se přímo na něj.

„Dobré fenky se nedívají stranou. Dobré fenky přijímají svou roli,“ řekl a jeho hlas obsahoval zvláštní napětí, které jsem předtím neslyšela. „A teď – ukaž svou oddanost. Všude.“

Čas se roztáhl do nekonečna. Každý okamžik byl mučivě dlouhý, když jsem byla nucena předvádět „oddanost“ k jeho penisu a koulím.

„Vidíš,“ poznamenal, když jsem se třásla odporem, „tohle je podstata tvé nové existence. Není žádná část mě, která by ti byla zakázána. Není žádná část tebe, která by nebyla moje.“

Nemohla jsem se vzepřít. Nemohla jsem protestovat. Mohla jsem jen vykonávat jeho příkazy, používat svůj jazyk podle jeho instrukcí, zatímco má mysl se zoufale snažila odpojit od tohoto ponížení.

Když jsem skončila s přední částí, otočil se a vyšpulil na mě zadek. „Kompletní znamená kompletní,“ řekl jednoduše.

Musela jsem jazykem proniknout hluboko do míst, o kterých jsem nikdy nechtěla přemýšlet, a cítit chutě, které mě přiměly dávit se.

„Hlouběji,“ rozkázal a rukou mi přitlačil hlavu mezi své roztažené půlky a já musela poslušně lízat jeho anál, brečíc ponížením.

Po tom, co se zdálo jako věčnost, konečně spokojeně odstoupil. Zhroutila jsem se na podlahu, třesoucí se, s chutí ponížení v ústech, kterou jsem si myslela, že nikdy nesmyju.

„Výborně,“ pochválil mě, upravujíc si oblečení. „To nebylo tak těžké, že ne? A s každým dnem to bude snazší. Brzy budeš žádat o příležitost prokázat svou oddanost. Tak to vždy končí.“

Jeho slova mě zasáhla do nejhlubší části duše. Byla to pravda? Mohl mě skutečně zlomit natolik, že bych se změnila v to, co si přál?

S těmi slovy vstal a odešel ke skříni. Když se vrátil, držel v rukou cosi, co vypadalo jako složitý postroj z řemínků a přezek.

„Tohle ti pomůže udržet správné držení těla,“ vysvětlil, ukazujíc mi spleť popruhů. „Mnohé fenky mají tendenci vracet se k lidským postojům – narovnávat záda, zvedat hlavu příliš vysoko. Tohle ti pomůže naučit se správnému postoji.“

Přistoupil ke mně s postrojem. Neodvažovala jsem se vzdorovat, když mi ho začal upevňovat kolem těla. Popruhy šly kolem hrudníku, pasu, mezi nohama, spojovaly se s obojkem na krku. Když utáhl poslední přezku, zjistila jsem, že nemohu zvednout horní část těla – postroj mě držel v pozici „na čtyřech“, záda mírně prohnutá dolů, hlavu jen kousek nad zemí.

„Perfektní,“ řekl spokojeně. „Teď zkus chodit.“

Pohybovat se v postroji bylo obtížné a nepříjemné. Nemohla jsem se narovnat, nemohla jsem otočit hlavu do stran tak volně. Byla jsem uvězněná v pozici podřízeného zvířete.

„Tento postroj budeš nosit každý den, dokud si tvé tělo nezapamatuje správné držení,“ oznámil. „Časem to bude pohodlnější, slibuju.“

Následující hodiny splývaly dohromady v sérii cviků, povelů a trestů. Učil mě „aportovat“ – nosit předměty v ústech. Učil mě „čekat“ – zůstat bez hnutí, dokud nedostanu povolení se pohnout. Učil mě „prosit“ – sedět na zadních s předními tlapkami zvednutými, jako žebrající pes.

Každý povel, každý úkol byl navržen tak, aby rozbil další kousek mé lidskosti, mé identity. S každou hodinou jsem cítila, jak se části mého já oddělují, odumírají, jsou nahrazovány něčím jiným – reflexy, instinkty, podmíněnými reakcemi.

Když přišel čas oběda, byla jsem fyzicky i psychicky vyčerpaná. Jídlo v misce – tentokrát nějaké dušené maso s rýží – jsem jedla bez protestů, bez myšlenek na lidskou důstojnost. Byla jsem prostě příliš unavená na vzdor.

Po obědě mi dal krátký odpočinek. Dovolil mi ležet na koberci v obývacím pokoji, zatímco on seděl v křesle a četl knihu. Jeho přítomnost, jeho tichý dohled, mi připomínal, že nemám žádné soukromí, žádný únik – dokonce ani ve své vlastní mysli.

Odpoledne přineslo novou lekci: „sociální chování“.

„Brzy tě představím svým přátelům,“ oznámil. „Musíš se naučit, jak se správně chovat ve společnosti. Jak se představit, jak reagovat na cizí lidi, jak vycházet s jinými fenkami.“

Jinými fenkami? Takže nejsem jediná. Ten děsivý nápad se vrátil – existovaly další ženy jako já, držené jinými muži, transformované do… domácích mazlíčků?

„Když se setkáš s novým člověkem,“ vysvětloval, „přistoupíš k nim se sklopenou hlavou, necháš se očichat a pohladit. Počkáš, až dostaneš povolení zvednout hlavu. Pak můžeš olíznout jejich ruku jako pozdrav – ale jen pokud ti to dovolí.“

Nechat se očichat? Jako zvíře? Pomyšlení, že by mě další lidé viděli takto – nahou, na čtyřech, v postroji – způsobilo, že se mi sevřel žaludek hrůzou.

„A když potkáš jinou fenku,“ pokračoval, „budete se navzájem očichávat. Dominantnější fenka bude stát více vzpřímeně, submisivnější skloní hlavu níž. Ty, jako nová fenka, budeš samozřejmě vždy v submisivní pozici.“ Usmál se. „Alespoň zpočátku.“

Pocit znechucení ve mně narůstal s každým slovem. Tohle nebyl jen jeden šílenec, který mě unesl. Tohle byla organizace, síť lidí, kteří sdíleli tuto zvrhlou fantazii.

„Ale nejdůležitější je, jak se budeš chovat ke mně na veřejnosti,“ zdůraznil. „Musíš být perfektní, poslušná, oddaná. Odraz mé péče a výcviku. Rozumíš?“

Přikývla jsem, neschopná podívat se mu do očí.

„Dobře. A teď si to zkusíme. Představím ti svého přítele… řekněme, pana Taylora.“

Postavil se přede mě a předstíral, že je někdo jiný. „Zdravím, Richarde,“ řekl změněným hlasem. „To je ta tvá nová fenka, o které jsi mluvil? Je opravdu půvabná.“

Pak se vrátil ke svému normálnímu hlasu. „Ano, tohle je Lola. Teprve ji cvičím, ale dělá pokroky.“ Podíval se na mě. „Lolo, pozdrav pana Taylora.“

Zůstala jsem nehybná, neschopná hrát tuto bizarní hru.

Jeho tvář ztvrdla. Stiskl ovladač a pocítila jsem nepříjemnou vibraci z obojku – ne bolestivou, ale dostatečně nepříjemnou, abych věděla, že tohle je varování.

„Lolo,“ jeho hlas byl ledový. „Pozdrav pana Taylora. Hned.“

Pomalu, s pocitem naprostého ponížení, jsem se přiblížila k jeho nohám, sklonila hlavu a předstírala, že olizuji ruku neexistujícího „pana Taylora“.

„Výborně,“ řekl. „Pan Taylor tě teď pohladí po hlavě. Zůstaň klidná.“

Jeho ruka spočinula na mé hlavě, prsty se probíraly mými vlasy. V této podivné „hře na předstírání“ jsem měla pocit, že ztrácím kontakt s realitou. Co bylo skutečné? Co byla jen jeho zvrácená fantazie?

Tato „lekce“ pokračovala další hodinu. Předstírali jsme setkání s různými lidmi, různé sociální situace. S každým scénářem jsem se cítila méně lidská, více jako skutečné zvíře vystupující podle příkazů svého trenéra.

Když skončil, bylo pozdní odpoledne. Cítila jsem se vyčerpaná, zdevastovaná, prázdná.

„Udělala jsi dnes velký pokrok, Lolo,“ řekl, zatímco mi sundaval postroj. „Zítra budeme pokračovat s náročnějšími úkoly.“

Náročnějšími? Co mohlo být náročnější než tohle?

Dovolil mi odpočívat, zatímco připravoval večeři. Ležela jsem na koberci, mé tělo bolavé a vyčerpané. Mysl mi bloudila k mému předchozímu životu – ke kanceláři, k přátelům, k rodině. Zajímalo mě, jestli mě hledají. Jestli vůbec vědí, že jsem zmizela. Nebo jestli, jak tvrdil, všichni věří, že jsem prostě odjela.

Večeře byla podobná jako oběd – nějaké maso, brambory, zelenina, vše namačkané v misce na podlaze. Jedla jsem mechanicky, bez přemýšlení. Hlad mi nedával na výběr.

Po večeři mě překvapil. Místo aby mě poslal do mé boudy v rohu, vzal vodítko a připnul ho k mému obojku.

„Dnes budeš spát v mé ložnici,“ oznámil. „Jako odměnu za tvé pokroky.“

Odměnu? Tohle byla odměna?

Vedl mě do své ložnice – stále na všech čtyřech, samozřejmě. V jednom rohu místnosti byl luxusní psí pelíšek, mnohem pohodlnější než má bouda v obývacím pokoji.

„To je tvoje nové místo na spaní,“ řekl, ukazujíc na pelíšek. „Budeš tam spát každou noc, pokud si to zasloužíš svým chováním.“

Ulehla jsem do pelíšku, příliš vyčerpaná na protest. Pozorovala jsem ho, jak se svléká a obléká do pyžama. Pak vklouzl do postele a zhasl světlo.

„Dobrou noc, Lolo,“ řekl do tmy.

Ležela jsem ve tmě, naslouchajíc jeho dýchání, jak se postupně zpomalovalo do rytmu spánku. Myšlenky mi vířily hlavou – vzpomínky na můj skutečný život, strach z budoucnosti, hledání možností útěku.

Ale s každou uplynulou hodinou, s každým pokořujícím úkolem, s každým „dobrá fenka“, jsem cítila, jak se mé naděje zmenšují. Jak dlouho můžu vzdorovat? Jak dlouho si udržím svou identitu, své lidství, pod neustálým tlakem být „Lolou“?

S touto tíživou otázkou v mysli jsem upadla do neklidného spánku, plného nočních můr o klecích, řetězech a ztracené lidskosti.

Píšu extrémní BDSM povídky s důrazem na maximální ponížení a degradaci. Hledám subinku (nebo submisivní pár), kterou podobné fantazie přitahují a vzrušují. Ačkoliv mé příběhy sahají do nejzazších koutů perverze, jsou to jen fikce určené k dráždění fantazie – reálné BDSM je vždy o dohodě dvou dospělých lidí. A na čem se domluvíme, to bude platit.

Více informací najdete na konci příběhu. Kontakt: otrocina@email.cz