Povídka “Dlouhý víkend”

Vcházíme do pokoje, atmosféra začíná být dusná. Začneš? čekám. Jakmile jsme tady, stáváš se pánem situace. Poprvé dnes mlčím, možná nevím, možná se bojím něco říct. Bereš mě za ruku a jdeme na balkón. Povídáš, ptáš se, jako bys chtěl naposledy dát najevo, že ani za dveřmi pokoje není nic nevratné. Ale já se nechci vracet. Jdu dovnitř a čekám až přijdeš.

“Klekni si” Vždycky to takhle začíná. V povídkách, nejspíš i v životě. “Svlékni si tričko”. Chvilka. “Stydíš se?” Chvilka. Sklopený pohled a moje tělo odpovídající za mne. “čekám” zvyšuješ hlas. “Ano”

“Tak si svlékni i kalhoty” usmíváš se.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Tvůj pohled už přestává být tak elektrizující, ale pod doteky se mi stále podlamují kolena. Jsem nahá, zbyla mi jen podprsenka, kterou si však sám umístil tak, aby nic nezakrývala, naopak, jen pozvedala moje kozičky. Obojek drží pevně a kožená pouta mi zapínáš za zády. Při tom všem stále klečím.

“Zavři dveře” Vstávám, ale tvé “Kdo ti dovolil se zvedat?” udeří jako rána bičíkem. Dojdu k nim po kolenou a s rukama za zády mi po chvíli nezbyde, než na ně jen zatlačit a… “Tu ránu si ještě vypiješ” oznamuješ mi přísně. “Ale přece…” Nemusíš nic říkat a já větu nedořeknu, pochopím, že jen začít ji byla chyba. Bez ohledu na to, jak nereálné jsou tvé požadavky, já nemám žádné práva a hájit se je směšné.

Tohle uvědomění mě vzrušuje možná víc, než všechno co bylo dosud.

Vracím se po kolenou k tobě, abych vzápětí vyposlechla další příkazy. Po chvíli mi nepřijde ani divné, když se tváří prohrabávám tvou taškou abych v ní našla nějakou pomůcku. Nedaří se mi to.

“Bože ty jsi ale extrémně neschopná čubka” povzdychneš si na oko a mě nezbývá, než v zubech přismýčit celý tvůj kufřík.

Ty jsi oblečený, já jsem nahá. Přestávám se stydět ačkoli ještě před chvíli jsem si to jinak nepředstavovala. Zouváš se. Ponožky, první část oděvu, kterou jsi kvůli mě odložil. Možná to tak trochu vyjadřuje naše postavení.

Leháš si na postel. “Lízej moje nožky” říkáš. “Dělej, pořádně. A přestaneš až Já řeknu dost.” (Ano… tohle je dost důrazné) Dlouho mě nenecháš přestat, ale netroufnu si tvrdit, že mi to vadí. Nedíváš si na mě a tak si i moje kolena mohou na chvíli odpočinout.

Kolínka už mám docela spálené od toho divného koberce. Klečím postele a tělem na ni naléhám. Kotníky jsi mi přivázal nahoru, takže tělo spočívá jen na kolenou a posteli. Obcházíš mě, sedáš si na postel. “Říkal sem ti, jak mě máš oslovovat” “Ne” Zkusím to hloupě, protože to bylo jen konstatování, ne otázka. Nic jsi neříkal. “Chyba” První rána. Možná bych si ji měla pamatovat. Na památku.

“Chyba… chyba… ale neboj se, to se přeci stane… určitě není tvá poslední. Koneckonců, výchova ještě pořádně nezačala… a já už vidím, jak těžké to s tebou bude” pobrukuješ

Mumlám cosi nesrozumitelného. V puse mám své vlastní kalhotky a vůbec se mi tam nelíbí.

“Jak mi máš říkat? Můj Pane. Vždycky když promluvíš… je ti to jasné?”

“Ano”

“ANO??”

“Ano pane”

“Jsi tak blbá, nebo mě provokuješ? ANO MŮJ PANE” slabikuješ s důrazem na můj. A pak procedíš mezi zuby “ještě jedou to spleteš a ošukám ti tu tvou prdýlku jen tak, nasucho…”

“Ano Můj Pane” snažím se mumlat.

Do kundičky jsi mi nacpal vibrátor a do zadečku mi vnikáš ty sám. I přes lubrikant to bolí. Kňourám, ale přikazuješ mi mlčet. “Vydrž to pro svého Pána, aby byl spokojený” šeptáš mi a líbáš mne na záda. Je to tak konejšivé.

Pochvíli tě to přestane bavit, trošku se zakloníš a poroučíš mi, abych přirážela sama. Dobře se bavíš pohledem na mě, jak překonávám svou bolest a snažím se přirážet rychle a hluboko, abych tě potěšila. Za krátkou dobu si můj zadeček zvyká a já se začínám propadat do rozkoše spolu s tebou. Chytíš mě za vlasy a doděláš to sám. Za chvíli cítím, jak mě naplňuješ. Tvůj orgasmus do mého zadečku je vždycky cítit mnohem víc, než kdekoli jinde. To je jeden z důvodů, proč to mám ráda.

Jdeme ven. Necháváš mi v kundičce vibrátor, prozatím (to slovo sám zdůrazníš) vypnutý. Převážeš ho provázkem, aby mi náhodou pod sukní nevypadl. “Budeme mezi lidmi tak dávej pozor ty nadržená čubičko” Varuješ mě a místo podprsenky mi i ňadra ozdobíš omotaným provázkem.

Dneska to není, jako jindy, když jdeme ven. Držíš mě za ruku a přesto ne tak, jako bys držel svou dívku. Cítím se jako tvoje fena na vodítku a vím, že ten pocit máš i ty a nejspíš ho v nás obou živíš záměrně.

Bavíme se zcela normálně, jen občas mi dáváš jemně najevo, snad abych nezapomněla… Stejně bych nemohla. Ještě ve výtahu se mi podlamovala kolena právě prožitým vzrušením.

Jsme v obchoďáku a ty mi poručíš jít s tebou na pánské záchodky. “Neboj, nebudeme tam nic dělat. Alespoň ne dnes”. usmíváš se. Míjíme muže, dívají se po mně. Snažím se tvářit, že je mi hrozně špatně a proto se tebou nechávám vést na pány. Nevím, jestli jsem věrohodná. V kabince zapínáš vibrace. Ujistíš se, že nejde nic slyšet do okolí a pak jdeme….. “nakupovat”

Po chvíli mám dost a prosím tě, abychom se už mohli vrátit. Chvíli se ještě bavíš mým trápením a pak se opravdu vracíme.

—

Zase jsi mi spoutal ruce za zády. Zvedáš je a chceš přivázat někam nahoru. Donutí mě se předklonit a ve vlastním zájmu tak zůstat. Jenomže tvé plány ti překazí to, že nemáš k čemu je nahoře přivázat. Tohle jsi trošku nedomyslel, co, pomyslím si a bezděky se usměju. No, možná mi nějaký ten úsměv vyšel i zvukově, protože si toho okamžitě všimneš. “Odkdy se otrokyně smějí svým pánům?”

Zlobíš se a já sama nepoznám, jestli jen na oko. Chvěju se. Začíná mi být chladno. Obojek je zase mým jediným oblečením.

Zvedneš mě a položíš na postel. Přivazuješ mě, ruce za hlavu, nohy od sebe, zapaluješ svíčku. Tu mojí.

Kapeš vosk na mé tělo a já se svíjím v poutech. Snažím se uhnout ale není kam.

Moje bezmoc tě inspiruje. (Vlastně nikdy nepoznám, kdy se jedná o momentální nápad a kdy máš všechno předem dokonale promyšlené a naplánované) Rozvážeš mě, ale ne proto, abys přestal. Hezky drž a nehýbej se, poroučíš mi. “Ano můj pane” říkám, ale za malou chvilku už sebou házím o dost víc než dřív. To tě přestává bavit a tak bereš vařečku a biješ mě s ní, přes stehna, kozičky a zadeček. Po chvilce tě to přestane bavit. Skláníš se ke mě a dlouze mě líbáš. Tvrdě a vášnivě. Cítím, jak mi tvé strniště odírá citlivou pleť kolem úst, ale tohle mi v tu chvíli vůbec nevadí. Pak se oddaluješ. Tak pomalu, že mě to instinktivně nutí zvedat hlavu a zůstat ještě chvíli s tebou. Chytáš mě za vlasy a stahuješ zpátky na postel.

“Bolí to moc, viď… ale ty to vydržíš, že? Řekni že to vydržíš, pro svého pána, abys potěšila svého pána” “Ano můj pane” poslušná otrokyňka. Čím dál víc se mi ta hra začíná líbit.

Během té krátké pauzy na stolku vyhořel dost velký kus svíčky, pomalu ho rozleješ na moje kozičky a trošku i mezi nohy, pak svíčku sfoukneš.

Sedíš na posteli, a já (jak jinak) klečí mezi tvýma nohama. Hladíš mě a cosi mi povídáš. Já tě nevnímám. Nevím, jestli si uvědomuješ, jak moc jsem mimo. Položíš si mou hlavu na klín a já toužím vzít tě do pusy. Tak straně moc to chci. Nevím, jestli začít sama, o něco se snažit, nebo počkat, co budeš dělat ty. Dotýkám se tě tváří přes látku a ty vstaneš a svlékneš se.

Dáváš mi své mužství před tvář. Nemám ho brát do úst, jen se ho dotýkat tváří. Jak dlouho to bude trvat? Líbí se ti to? Jak strašně po tom toužím? Mi rozhodně. Je to tak mučivé. Ale jsem poslušná. Za to tě můžu lízat, hezky odspoda nahoru a zpátky. Později i vzít do úst, ale… Rozmýšlíš si to.

“Přines kolíčky”.

Pamatuju si, že nesmím vstávat a s volnýma rukama není problém ti je složit k rukám. Připínáš mi je na kozičky, nejdřív kolem dokola a když už jsou napjaté, poslední dva přesně na bradavky. Vzdychám. Bolestí?

“Nesundáš si je, dokud nebudu hotový a neřeknu ti. A ručičky samozřejmě polož na zem” dodáváš protože víš, že vím, kam sáhnout a jak si to usnadnit. Bavíš se, ale pak vidíš, že to takhle nepůjde. Dneska si byl už několikrát a já na to jen takhle nestačím. Nevím, jak dlouho by sis to vydržel nechat dělat, ale nejspíš soucítíš se mnou.

“Nemám na to celý den, ty malá neschopná děvko” zlobíš se, snad jen naoko a začneš si to dělat rukou sám. Dotýkáš se při tom mého vyplazeného jazyka a po chvíli stříkáš na něj i na zbytek mojí tváře. Utřeš to ze mě prsty a dáváš mi je olíznout, pak si lehneš a necháš mě, abych tě ještě chvíli laskala ústy. Zapomněl jsi na moje kolíčky?? No ano, tebe nebolí, mě ano, ale… Můj Pán leží a odpočívá a já teď rozhodně nic říct nemůžu. Čekám, až si vzpomeneš a každá vteřina se mi zdá nekonečná.

Po chvíli si sedáš. “ty kolíčky si sundej” “ale hezky pomalu, po jednom a bez otvírání”. Sundám tak tři ale potom na tebe hledím se slzama v očích “To nejde, já si je radši nechám..” “Celou noc?” směješ se. Tváříš se neoblomně ale pomáháš mi.

Pak si lehneš.

Něco mi povídáš, ale já tě nevnímám, ani teď, nebo spíš ještě méně než předtím. Klečím vedle postele a mazlím se s tvýma rukama. Máš nádherné ruce, víš to? Ale neříkám nic. Hledím na tebe a připadáš mi strašně krásný. Jsi strašně krásný. Chtěla bych k tobě. Neříkám nic. Jen na to intenzivně myslím. Hladíš mě po vlasech a uvolníš mi místo po svém boku.

Lehám si k tobě, zabořím hlavu pod tvou paži, rukou přejíždím po tvém hrudníku, … Věřím, že i tobě je teď tak krásně.

—

“Udělej se”. Říkáš mi a díváš se na mě. Nejde to, když se díváš, přesto, že se snažím… v rámci možností. “Pokud ne, budeš dneska celou noc klečet u topení”. První co mě napadne je “aspoň mi bude teplo”, i když je to asi bezpředmětné. Opravdu tam skončím.

Zhasneš a lehneš si, já klečím zády do místnosti. Nevím, jak dlouho to trvá, nemůžu se hýbat ani otočit, někde v koutku duše začínám věřit, že mě tady vážně necháš celou noc. Spíš už, nebo ne? Mám pocit, že jsem tady už hodinu. Přála bych si vidět na tebe… Konečně ke mě přicházíš, odvazuješ mě a říkáš… “No tak pojď kotě.” Obojek a pouta mi necháš, ale po dnešním dnu usnu i tak ve tvém objetí dřív, než si stihnu jenom pomyslet slovo “nepohodlí”. Copak to jde ve tvé, v naší posteli?