Povídka “Asistentka ředitele”

Sedím na židli a sem tam poposednu. Snažím se pracovat, ale nějak mi to nejde. Od minulého týdne začala nová epizoda mého života a já nevím, zda se mám obávat, nebo se zcela poddat vzrušující situaci, do které jsem se dostala. Koukám do monitoru, ale nemám se k vymýšlení zdvořilých odpovědí…

Když mi došel dopis, že jsem vyhrála výběrové řízení na post asistentky ředitele místního podniku nemohla jsem uvěřit svému štěstí. Rozváděla jsem se, mateřská dovolená mi pomalu končila a já se musela starat o svou dcerku. Místo asistentky mi padlo do oka hlavně kvůli pracovní době, která by mi umožňovala, abych mohla vodit do školky malou a ze školky ji i vyzvedávat.

Plna odhodlání jsem se v určený termín oblékla, nalíčila a vyrazila na výběrové řízení. Mé odhodlání ale nevydrželo dlouho. V místnosti sedělo několik žen. Tedy spíše holek. Bylo jim kolem dvaceti let a já si mezi nimi připadala ve svých třiceti letech stará. Všechny byly svůdně oblečené, nalíčené a já vypadala jako malá šedá myška. Co šedá. Byla jsem černá. Nechápu, co mě to napadlo vzít si černé pouzdrové šaty. Asistentka, která hýří barvami vypadá přeci jen lépe.

Potlačila jsem nutkání odejít a odhodlaně se posadila. Ani nevím, jak jsem ten den přežila. Každopádně jsem prošla pohovorem. Ředitel byl sympatický čtyřicátník a ve mně byla čím dál menší dušička, když se mě ptal na děti, zda má malou kdo hlídat a podobně. Byla jsem si jista, že jsem neobstála. Ty holky přede mnou byly jistě bez nějakých závazků a mohly se přizpůsobit práci podle potřeby.

Když jsem do týdne dostala dopis, kde stálo, že jsem vyhrála výběrové řízení, nemohla jsem uvěřit svému štěstí. Ředitel měl pro mě pochopení. Všechno mi trpělivě vysvětloval, toleroval i nějakou chybičku a já si říkala, že má asi děti a tudíž i pochopení pro matku samoživitelku. Jediné, co bezpodmínečně vyžadoval bylo reprezentativní oblečení. Nakoupila jsem si tedy nějaké kostýmky navíc a užívala si své práce a pohody. Byla jsem šťastná, že se zvládám postarat sama i o malou a byla věčně usměvavá.

Jednoho dne mi šéf oznámil, že musí jet na týden na služební cestu a já měla odvolat veškeré schůzky a starat se jen o vyřizování korespondence. První dny jsem chodila v kostýmku, ale pak jsem si řekla, že do kanceláře stejně nikdo nepřijde a začala nosit rifle. V pátek jsem si pak vzala černé rifle, které měly na bocích po celé délce otvory olemované štrasovými kamínky. Chystala jsem se jít s kamarádkami na mejdan, který začínal v 16 a já končila v práci v 15:30, tak jsem se nechtěla ještě zdržovat tím, že bych musela jít domů a oblékat se. Malou mi měla hlídat babička a já se těšila, že se aspoň trošku pobavím.

Dopsala jsem poslední maily a začala uklízet stůl a chystat se pryč, když tu se najednou otevřely dveře a vstoupil šéf. Krve by se do mě nedořezal. Vždyť měl do práce přijít až v pondělí. „Dobrý den paní Heleno, potřeboval bych ještě přepsat tento dokument…“ zarazil se, když uviděl mé oblečení a já věděla, že je zle. Začala jsem koktat něco o tom, že se chystám s kamarádkami na mejdan a obhajovat se, ale věděla jsem, že je to nanic. Jeho jindy přátelský a chápavý pohled zmizel. „Zavolejte kamarádce, že se na mejdan zpozdíte a přijďte do mé kanceláře!“

Chvíli jsem koukala na dveře, které za sebou právě zavřel a pak jsem chvějící se rukou začala vytáčet číslo na kamarádku Simonu. Co nejklidnějším hlasem jsem jí vysvětlila, že se ještě musím zdržet v práci a přijdu později. Pak jsem vešla do šéfovy kanceláře. Snažila jsem se jednat rychle a zbytečně jej nenazlobit. Velice jsem se bála, že bych mohla přijít o tak dobrou práci. Stála jsem před jeho stolem a kajícně sklopila oči k zemi. Připravila jsem se na kázání, ale to co řekl mi vyrazilo dech.

„Paní Heleno jsem nucen Vám dát výpověď“ Do očí mi vyhrkly nechtěně slzy a on pokračoval, „víte, že jsem měl vždy trpělivost. Toleroval jsem nějaké chyby, protože jste jinak dobrá pracovnice a chápal jsem, že máte dítě a starosti. Chtěl jsem po Vás pouze jedinou věc a to abyste byla v kanceláři vždy reprezentativně upravená a sotva odjedu na služební cestu, tak Vy tu začnete chodit v riflích a ještě jakých!“ Zrudla jsem, protože si mě začal důkladně prohlížet a já si uvědomila, že v těsných riflích s otvory na bocích po celé délce nohavic musím působit opravdu vyzývavě.

Nebyla jsem schopna jediného slova a snažila se potlačit slzy. „Jelikož však vidím, že svého prohřešku litujete, tak bychom to mohli udělat ještě jinak. Nedostanete výpověď, ale musíte si dostatečně pamatovat, že si nemůžete dovolit chodit v práci v riflích a proto dostanete 25 ran řemenem na holou.“ Naštvaně jsem vzhlédla a chtěla mu říci něco ostrého, ale vzápětí jsem si uvědomila, že mě má ve své moci. Práci jsem potřebovala a v našem malém městečku bych jen tak nesehnala další práci, která by mi časově dokonale vyhovovala jako toto místo asistentky

Tiše jsem tedy špitla, že souhlasím. „Dobře, jsem rád, že jste se tedy domluvili. Nyní mi ještě podejte razítko.“ Nechápavě jsem na něho pohlédla, ale neodvažovala jsem se vznášet nějaké dotazy a raději jsem poslechla. Podala jsem mu ze stolu jeho razítko a když mi přikázal, abych si stoupla na stůl, tak jsem bez odmlouvání poslechla. Chtěla jsem mít už všechno za sebou a bylo mi jedno, že ničemu z toho, co chce udělat nerozumím.

Stála jsem na stole a on ke mně přistoupil s razítkem. Byla jsem droboučká, takže i když jsem byla na stole, tak jsem ho o moc zase nepřevyšovala a on mohl pohodlně přejet palcem v prvním otvoru , který začínal po boku nohavic na horní straně stehna. Vzápětí do něho obtiskl na holou kůži razítko, přesunul se k dalšímu otvoru a udělal to samé. Bezděčně jsem si vzpomněla na Ostře sledované vlaky a známou razítkovou scénu, která mě vždy vzrušovala. Nikdy bych netušila, že se dostanu do podobné situace. Tělem mi probíhaly vlny vzrušení. Nikdy se mě nedotýkal jinak než formálním podáním ruky a teď tu klidně stojím a cítím jeho prsty na holé kůži nohou.

Nevím, jak dlouho mi prsty přejížděl po nohou a razítkoval, ale když skončil musela jsem potlačit zklamaný povzdech. Nic tak vzrušujícího jsem dlouho nezažila a jelikož jsem se rozváděla neměla jsem ani náladu na nějaký další vztah, takže jsem neměla ani žádného přítele a sex jsem dost zanedbávala. Do reality mě vrátilo až to, když mě šéf chytil kolem pasu, sundal mě ze stolu a začal si rozepínat opasek, který měl kolem pasu. Z úst mi uniklo nechtěné zakňourání, protože ten opasek byl kožený a vypadalo to, že výprask s ním bude hodně bolet. Naposledy jsem dostala jako malá holka, ale dobře jsem si pamatovala tu bolest.

Prosebně jsem na svého šéfa pohlédl a chystala se k tomu, že ho nějak přemluvím, aby mi trest odpustil, ale než jsem stačila otevřít pusu zarazil mě příkazem: „Svlékněte si kalhoty a kalhotky a přehněte se přes stůl.“ Hlas měl klidný, ale já si najednou uvědomila, že pro mě není úniku. Byl rozhodnutý trest provést a já bych se z této situace dostala jen tehdy, když bych přijala výpověď a to jsem nemohla. Musela jsem se nějak postarat o malou dcerku.

Celá rudá studen jsem si stáhla kalhoty a kalhotky a přehla jsem se přes stůl. Při svlékání jsem zjistila, že mám vlhké kalhotky a jen jsem doufala, že si toho šéf nevšimne. Dřevěná deska mě tlačila do bříška, ale já si uvědomovala, že bude hůř, než jen snášet tuto nepříjemnou pozici.

„Můžete klidně křičet, protože Vás nikdo neuslyší, ale za žádnou cenu nesmíte vstávat, jinak dostanete rány navíc.“ Upozornil mě a pak už vzduchem zasvištěla první rána. Rozhodla jsem se, že mu neudělám radost a nebudu křičet, tak jsem zatnula zuby a nevydala ani hlásku i když mě zadeček po ráně hodně zabolel. Ovšem čím víc ran jsem dostala, tím to bylo bolestivější. Cítila jsem, jak mi na zadečku vznikají jelita a po každé ráně jsem vykřikla. Slzy se mi koulely z očí, byla jsem zamotána do svých dlouhých vlasů, jak jsem házela hlavou, ale pevně jsem se držela okraje stolu a neodvažovala se vstát. Další rány bych už nesnesla.

Když výprask skončil, tak jsem si na zadeček vzlykajíc položila ruce a zděsila se toho, jak je naběhlý. Stále jsem ovšem byla přehnutá a čekala na to, kdy mi dovolí vstát. Zatím jsem si zadeček hladila a pomalu se zklidňovala. „Položte ruce ještě zpátky na stůl a zůstaňte tak“. Zaslechla jsem tekoucí vodu a pak se mého zadečku dotklo něco konejšivě studeného. Uvědomila jsem si, že namočil ručník a překryl mi s ním seřezané pozadí. Byla jsem najednou strašně vděčná a když přešel k mému obličeji a začal mi dávat na stranu vlasy, které se k mému obličeji přilepily slzami, tak jsem se mu tváří vděčně otřela o ruku.

Pak se ke mně sklonil. „Zajedu ještě do supermarketu a tak za půl hodinky budu na Vás čekat před budovou a odvezu Vás domů, ať se můžete převléci a jít s kamarádkami na mejdan.“ Odešel a já zůstala sama. Několik minut jsem tak ještě ležela a pak jsem vstala. Zašla jsem do koupeny, která byla vedle kanceláře a zvědavě se podívala v zrcadle na svůj zadek. Neubránila jsem se zděšenému výkřiku, protože zadek jsem měla plný jelit a pěkně mi fialověl. Tohle budu muset tedy před malou schovávat pěkně dlouho, aby neměla zbytečné otázky. Pak jsem se podívala na holé nohy, kde se mi skvěla razítka s hlavičkou firmy a šéfovým jménem. Najednou jsem si uvědomila, že se mi to celé vlastně líbilo. Opláchla jsem si obličej, oblékla se, učesala rozcuchané vlasy a sešla jsem dolů…