Povídka „Bolest“

Vracím se z oslavy narozenin, mám trošku upito a tak potichoučku odmykám a potichu se, abych nevzbudila manžela, kradu do ložnice. Svlékám se a potichu vklouzávám pod deku. „Ale co to?“ Pavel, můj manžel nespí na své polovičce. Sice se mi moc nechce, ale jdu se podívat, zda neusnul u televize. V obýváku se svítí:“Mám toho dost, ještě jednou přijdeš domů opilá a budeme to muset řešit.“ Čekal na mě a okamžitě mi vyčetl, že jsem už podruhé během jednoho týdne přišla domů v náladě. „Slibuju, že se polepším,“ odvracím další výčitky a spěchám spát. Ale to jsem zapomněla, že série oslav nekončí, příští týden je Josefa a tak se jmenuje náš náměstek. Vše se opakuje, Pavel na mě znovu čeká, znovu vyčítá a já znovu slibuji. „Zkusím Ti naposledy uvěřit, ale porušila jsi slib z minulého týdne, souhlasíš s potrestáním?“ „No co s ním mám dělat,“ kývu hlavou a přemýšlím, co si na mě vymyslel. Zakáže mi něco, budu muset něco dělat……. „Dostaneš výprask.“ On se snad zbláznil……. Hmm, ale je to lepší než nějaký trapný zákaz, trošku bolesti vydržím. S představou, že mi naplácá zadek teď hned jdu k němu a provokativně zvedám sukni. Třeba přijde na jiné myšlenky. Ale mýlím se, nic nenaznačuje tomu, že by měl v úmyslu přehnout mě přes koleno, jen ke mně zvedá ruku a podává mi lístek s několika řádky: „V sobotu si vezmeš auto a pojedeš na tuhle adresu, tam to s Tebou vyřídí.“ Uraženě pouštím sukni, beru si lístek a nevěřícně na něj zírám: „No tak dobře, když ti to udělá radost“. Pokládám lístek na stolek a jdu spát.

Přešel čtvrtek a pátek, o žádném výprasku nepadlo jediné slovo. Sice jsme se o mém návratu a slibu znovu nebavili, ale bylo znát, že vše není úplně v pořádku. Večer, ve chvílích kdy jsme se obvykle věnovali příjemným chvílím, tvářil se Pavel, že jediné co ho zajímá je detektivka, na které po oba večery usilovně hleděl.

A přišla sobota. Vzbudil mě rachot cirkulárky. Pavel řezal za domem polena do krbu. Oblékla jsem si dlouhé tričko a sešla do kuchyně. Čekal mě podnos s připravenou snídaní, konvice s kávou byla ještě horká. Sedla jsem si a říkala si, že se Pavel asi přestal zlobit, ale vtom můj pohled padl doprostřed stolu. Ležely tam klíčky od mého auta a lístek, který jsem viděla před dvěma dny. Nezapomněl.

Zastavila jsem před domem, zaparkovala auto. Srdce se mi rozbušilo, teprve teď jsem se začala bát toho, co mě čeká Co mám dělat? Ale co, přežiju to, nebudu první člověk, který dostal výprask a jak znám Pavla, určitě by mi nenechal ublížit a jistě dohodl, že výprask bude mírný.

Zhluboka jsem se nadechla, našla ztracenou rovnováhu a vešla do domu. Po pár metrech vstupuji do prostorné haly s vysokým klenutým stropem. Musím přivřít oči, hala je oslnivě bílá, téměř prázdná. Místnost prosvětluje řada vysokých oken, kterými prochází dopolední sluníčko. V prostoru se ztrácí pár kousků nábytku. Jen uprostřed stojí majestátní barokní pohovka s mohutným opěradlem, potažená tmavě modrou látkou. Jdu blíž, rozhlížím se. Mezi okny stojí stojan na oděvy ověšený trestnými nástroji, důtkami, rákoskami, bambuskami apod. Vzadu vedle světlého točitého schodiště ze světlého dřeva stojí stolek a před ním sedátko bez opěradla.

Jdu dál, mé kroky vedou ke stojanu, prohlížím si trestné nástroje a cítím svíravý pocit. Oči se stáčí na pohovku. O opěradlo je opřena obálka, jdu k ní a rozlepuji ji. Čtu instrukce, trošku se mi klepou ruce. Mám zasednout ke stolku a na připravený list papíru napsat důvod své návštěvy. Do druhé půli papíru, pod tlustou linku mám napsat, jaký trest považuji za odpovídající svým proviněním. Popis důvodu odbývám, přemýšlím o tom, co napsat do druhé části. Ten někdo se snad zbláznil, jak mám vědět, co je dostatečné, aby to pro něho nebylo málo a já za to nedostala víc, a zase aby to nebylo moc, abych to vydržela. Napadá mě to, co občas slyším nebo čtu v souvislosti s výprasky, klasických 25 rákoskou. Napíšu to. Dalším úkolem je připravit příslušný nástroj. Vracím se ke stojanu, pohled padá na dlouhou tenkou rákosku se zahnutou rukojetí, takovou občas vídám na obrázcích. Opírám ji o bok pohovky. Vše připraveno.

Strach se ozývá čím dál víc, potí se mi ruce. Obcházím pohovku a podle pokynů se přehýbám zezadu přes její opěradlo. Čekám, čekám asi 10 minut a začínám se bát věcí příštích. Hlavou se mi honí hrozné myšlenky na to, že to může strašně bolet, že budu křičet. Nemohu se ubránit obavě, že někdo zneužije mé bezbrannosti a ublíží mi.

Najednou slyším vrzání dřeva schodiště. Nemohu se ohlédnout, přes opěradlo pohovky není na schodiště vidět. Pak kročeje na parketách. Slyším šustot papíru, to si příchozí čte list papíru, položený na stolku. Přistupuje ke mně, dotykem nohy upravuje můj postoj do mírného rozkročení a staví se po mém pravém boku. Zvedá mi sukni a vyhrnuje ji na záda. Levou rukou mě bere kolem boků a padá první rána rukou. Auuuuuuuu, to bolí. A znovu. Neodvažuji se podívat do stran, před očima mám modrou látku pohovky. Další rány padají v pravidelném rytmu. Asi po 20 ranách mi stahuje kalhotky mezi půlky a další rány dopadají na holý zadeček. Pálí to. Hlavou mi prolétne, tohle přeci nebylo v mém návrhu.

Po padesáté ráně ustupuje. Nedává mi příliš času na úvahy, shýbá se pro rákosku. Dotykem rákosky, mi naznačuje, že se mám postavit. Vstanu a chci se ohlédnout, ale další dotyk mě brzdí. Cítím další náznak rákoskou, mám si spustit sukni. Sukně padá k nohám, poté mi naznačí, že i kalhotky mají putovat za sukní. Stahuji je přes oblé půlky a nerada je nechávám spadnout, studem červenám. Skláním hlavu a dívám se na zem. Šťouchnutí rákoskou mi naznačuje, že mám udělat úkrok, abych se postavila mimo spadlé oblečení a další, že se mám opět přehnout přes opěradlo. Ještě nepromluvil jediné slovo. Slyším jen šustot jeho oblečení, jeho dech a kroky na dřevěné podlaze.

Neznámý přistupuje, opírá rákosku vedle mého zadečku a dotykem na bocích naznačuje, abych se posunula výše. Přitahuji se rukama za kraj pohovky. Zadeček se dostává na horní hranu opěradla, nohy se ocitají ve vzduchu. Ještě vnímám, jak bere rákosku a ustupuje na bok pohovky. Rákoska se dotýká vrcholku zadečku. Tuším nápřah a první rána dopadá. Štípe a pálí, hrozně pálí. To nemůžu přestát, s dopadem každé další rány je zadeček citlivější a každá rána o něco víc bolí Já to nevydržím. Začínám ztrácet dech. Deset ran dostávám z levé strany. Potlačuji stoupající nutkání začít prosit o milost.

Chvilka na odpočinutí. Rány dopadají z druhé strany. Jedna, druhá. Obě nepříjemně pálí. Třetí dopadá šikmo, jakoby se neznámý netrefil. A čtvrtá to samé, rákoska dopadla křížem přes stehna. Šíleně to pálí. Bolestí vykřiknu. Za mými zády se něco děje. Připadá mi, že exekutor nemůže najít polohu, aby se rákoskou správně trefil. Další 3 rány dopadají zase přes obě půlky. Začínám si uvědomovat, že správně dopadlá rána bolí daleko méně, než když rákoska ztratí směr. Mezi ranami jsou přestávky a já si začínám uvědomovat, že si skrytě přeji aby rákoska dopadla a bolestivě štípla. Cítím nápřah a podvědomě šponuji zadeček. Rákoska zasahuje zadeček, půlky se svírají a pokožkou se rozlévá horko. Další nápřah, slyším svist rákosky, když tu přes jamku v podkolení přejede žhavý drát. Pouštím se pohovky, a svezu se na podlahu. Snažím se utišit šílenou bolest, kterou způsobil nepovedený dopad rákosky. Pláču, dlaní zakrývám poraněné místo. Neznámý se nade mnou sklání a konejšivě mě hladí ve vlasech. „Promiň to jsem nechtěl,“ slyším Pavlů hlas. Hladí mě a odchází a přináší kapesník namočený ve studené vodě. Bolest ustupuje. „Pojď, pojď si sednout, necháme toho,“ vidím na něm, že lituje k čemu došlo a nadává si za nápad s výpraskem. Zvedám se ze země. Sedáme si na pohovku, Pavel mě drží za ruku a vypadá dost nešťastně. „Promiň, nechtěl jsem Ti ublížit.“ Je mi to jasné, Pavel má po nehodě méně pohyblivou pravačku a plně ji neovládá. V jednom směru mu rákoska sklouzávala mimo můj zadeček. Není proč se zlobit, vždyť jsem si ten výprask zasloužila. Bolest je pryč, jen podkolení slabě pálí. Jdu si pro sukni a kalhotky. Dívám se na opěradlo a rákosku. A nemůžu odolat pokušení jednak si pohladit pálící zadeček a jednak se znovu přehnout přes opěradlo. „Pojď miláčku, ještě jsi neskončil,“ vyzývám Pavla k pokračování. Nejistě se zvedá. „Ale prosím, rákoskou už raději ne.“ Pavel jde ke stojanu, probírá se nástroji a sleduje můj pohled. Když se dotkne důtek kývnu. Jde ke mně, hladí zadeček a jemně švihá. A znovu švihá, rychle a jemně. Zadeček se začíná zahřívat a já začínám vzdychat. To na něj působí, začíná přitvrzovat. Praménky důtek štípají. Ještě zesiluje a zrychluje. Hlasitě vzdychám, vykřiknu. Konec.

Pavel odkládá důtky. Zadeček pálí, má dost, další bití bych už nesnesla. Hladím horkou kůži a odpočívám. Prsty přejíždějí všechny proužky, které zanechala rákoska. Některých se nemohu vůbec dotknout. Zvedám se, Pavel mi pomáhá. Otírám si slzy a oblékám sukni, kalhotky držím nerozhodně v ruce. Strkám je do kabelky. I tak je dotyk látky sukně dost nepříjemný.

Vycházíme ven. „Pojď pojedeme mým autem, v tomhle stavu nemůžeš řídit,“ naráží na můj ještě zčervenalý obličej a chvějící se ruce. Vede mne dozadu za dům, kde má ukryté svoje auto Odjíždíme, Pavel se na mě občas tázavě dívá. Vystupuje z auta, otvírá mi dveře a bere mě za ruku …….. a něžně mne vede přímo do ložnice…………………..

Druhý den se vracíme na místo činu abychom poklidili a odvezli mé auto. Cestou se mi dostává vysvětlení. Majitel je měsíc v zahraničí a Pavel měl půjčené klíčky, aby udělal návrh interiéru. Když tu byl posledně, všiml si stojanu s bicími nástroji a napadlo ho, že by je mohl použít k mé nápravě.

Poklidili jsme, zavírám poslední okno a naposledy se rozhlížím po hale. Krásný dům. Můj pohled se střetává s Pavlovým. Beru ho za ruku a vedu ho ke stojanu s nástroji. „Myslíš, že by majitel poznal, že se mu tu něco ztratilo,“ ptám se. Pavel neodpovídá. „Třeba tyhle důtky,“ zase žádná odpověď. Sundávám je z háčku, praménky ovíjím kolem držadla a strkám je do kabelky. Odjíždíme každý svým autem. Prakticky společně zastavujeme před naším domem. Vracím se z koupelny a koukám na Pavla, jak stojí nad otevřenou kabelkou a prohlíží si důtky.

Otáčí se ke mně a se snahou o přísnost se ptá: „Víš, že krást se nemá?“ Provinile skláním hlavu a hledám háček sukně, abych ji spustila dolů. Jdu ke křeslu, abych se přehnula přes jeho opěradlo. Tvářím se provinile, ale koutky mi cuká úsměv. Jen aby to po včerejšku moc nebolelo ……………….