|

Povídka “Intenzivní seminář z trestního práva”

Stojím celá zmatená a stydící se tak, jak jsem se dosud za celý svůj třiadvacetiletý život nestyděla v místnosti, která byla kdysi asi malou tělocvičnou a v hlavě se mi honí myšlenky, jak-že jsem se zde vlastně ocitla.

Studuji již čtvrtým rokem práva v Praze na univerzitě. Ještě před necelým týdnem jsme s kamarádkou Věrou diskutovaly o tom, zda-li bylo potřebné zavést dlouho projednávaný zákon o boji proti výtržnictví, alkoholismu a drogám v silniční dopravě. Zřizoval po mnoha desetiletích institut tělesných trestů, kromě jiného zejména za alkohol při řízení motorových vozidel. Protože nás čekal tak zvaný intenzivní seminář z trestního práva, kdy jsme se musely účastnit různých částí trestního řízení včetně výkonu trestů opakovaly jsme si s Věrkou tuto novelu a mrazilo mne v zádech, když kolegyně nahlas četla ze zákoníku:

„… výše trestu se určuje tak, že se zjištěný obsah alkoholu v krvi v promile násobí koeficientem padesát, u mladistvých třicet a u recidivistů sto. Výsledné číslo udává počet ran, který odsouzený obdrží na obnažené hýždě. Trest je vykonán ratanovou rákoskou jeden centimetr tlustou a 120 cm dlouhou. O trestu musí být rozhodnuto zvláštním přestupkovým senátem do tří dnů od spáchání přestupku a trest je vykonán nejpozději do týdne od spáchání přestupku. Do vykonání trestu je pachatel ponechán ve vazbě.“

Ještě jsem tak komentovala: „To musí být síla – padesát na prdel za jedno nebo dvě piva.“ Věra dodala: „Však uvidíme. Seminář v pondělí odpoledne začínáme ve vazební věznici na Pankráci – v ženské části právě náhledem při výkonu trestu výprasků.“

Druhý den odpoledne jme s několika spolužáky slavili narozeniny kamaráda Franty a to se neobešlo bez patřičné dávky alkoholu. Mám oblíbenou zvláště pravou ruskou vodku, protože mne z ní nebolí hlava a není ze mne cítit jako jiný alkohol. Spořádaně jsme se po oslavě dopravili do svých dočasných studentských domovů. Druhý den jsem klasicky zaspala a protože jsem chvátala na přednášky a žádný alkohol jsem na sobě nepociťovala jela jsem svou stařičkou fiatkou pětistovkou.

Hned u výjezdu z parkoviště u  kolejí mne však stavila policejní dopravní hlídka: „Policejní preventivní akce, na požívání alkoholu za volantem, slečno. No ale vás se to asi týkat nebude“ zašvitořil mladý sympatický policista a podával mi přístroj na měření alkoholu v dechu. Nic zlého netuše jsem se hluboce nadechla a foukla do přístroje. „Nula celá šedesát čtyři promile, slečno, to jsem nečekal“ již méně příjemně pravil policista a já v duchu dodala, že já teda taky ne. Následná krevní zkouška potvrdila výsledek a věci dostaly rychlý spád. Já putovala do vazby na Pankrác. Soud proběhl bez průtahů. Třicet dva ran na mojí pěstěnou a krásně opálenou prdelku. Pak mi teprve došlo, že nejstrašnější věc mne dosud nenapadla. Výkon mého trestu bude s největší pravděpodobností součástí semináře mých spolužáků!!!

Ve vazbě jsem strávila ve velmi nepříjemných představách víkend. Jedinou – velmi slabou –útěchou bylo, že jsem zde nebyla sama. Na cele nás bylo osm. Od dvaceti dvou do devadesáti šesti ran, které si vysloužila noblesní úřednice z finančního úřadu za 1,92 promile. Se svými třiceti dvěma jsem byla ve slabém průměru.

Trochu jsem doufala, že na mne přijde řada v pondělí ráno a nebudu součástí představení pro kolegy, ale marně. Výprasky probíhají podle abecedy a já se jmenuji Zvoníčková.

Po obědě nás čtyři pobledlé odvedly do přípravné šatny. Tam jsme si musely svléci veškerý oděv od pasu dolu a mohly si ponechat zatím kalhotky. Též nám bylo doporučeno, abychom se před exekucí raději vymočily. Policistky nám spoutaly pouty ruce za zády a odvedly do vedlejší místnosti, kde nás za spoutané ruce připnuly ke kruhům ve zdi. V místnosti uprostřed byla asi tři metry dlouhá a metr široká lavice, v každém rohu opatřena kovovým „náramkem“ na řetízku. Uprostřed lavice byl položen kůží potažený válec asi půl metru v průměru. V jednom čele lavice byla kovová válcová nádoba s nápisem DESINFEKCE. V ní stály namočeny čtyři rákosky přesně odpovídající popisu v zákoníku. Nadmíru povzbudivý pohled. Policistky odešly a do místnosti vešel předseda senátu, který nás soudil, ošetřovatelka v bílém plášti a tři mladé, mohutné ženy v policejních kalhotách s kanadami a v četných tílkách s bílými nápisy na prsou: SOUDNÍ VYKONAVATELKA. Všechny byly na krátko ostříhané, měřily nejméně metr osmdesát a zřejmě celý svůj mladý život dosud trávily v posilovnách.

Takže jsem tu a z toho co mne čeká mám malou radost. Za předsedovými zády se znovu otevírají dveře a do nich se tlačí asi patnáct mých spolužáků a spolužaček včetně Věrky. Přišli vskutku všichni. Škodolibá zvědavost sem přivedla i obvyklé fluktuanty. Spolužačka není přece mrskána každý den. Soudce vstává a z papíru čte jméno první trestané: „ Inženýrka Jarmila Kovandová, finanční úřednice, čtyřicet dva let, výše trestu devadesát dva ran za 1,92 promile alkoholu. Vykonejte trest!“

Vykonavatelky odpoutávají nešťastné Jarmile na okamžik ruce a nařizují jí, aby si svlékla své exkluzivní krajkové kalhotky s krátkými nohavičkami. Zatímco jedna z nich jí přidržuje, zbývající dvě prostírají přes trestnou lavici čisté, bílé prostěradlo. Jarmila podvědomě svírá hýždě, své široké zadnice, které čeká brzo mnoho bolesti. Má na svůj věk, velmi pěknou mohutnou postavu, která prozrazuje, že na péči o své tělo asi nešetří. Černý kožíšek na své kundičce má decentně zastřižený do plavek a kdyby jí policajtka nepřidržovala, asi by se jí podlomily strachem kolena. Vykonavatelky jí přivádějí k lavici, kde se musí položit tak, aby jí válec podpíral pod boky. Ruce a nohy jí připoutávají připravenými pouty na řetízcích, které následně dotahují do rohů lavice, aby bylo tělo napnuto. Uvědomila, jsem si že odsouzená má takto celou dobu roztažené nohy. Zároveň si to také uvědomili někteří moji spolužáci a tiše se přesunuli tak, aby trestaným koukali přímo do přirození. Já hloupá si jí ještě před necelým týdnem pečlivě oholila, takže to budou mít s celou parádou. K Jarmile přistupuje ošetřovatelka a potírá jí zadek jakousi tekutinou, o které jsem se později dozvěděla, že to byla jódová tinktura – ďábelsky pálící kapalina – sloužící k desinfekci. Jedna z vykonavatelek vyndává z válce hrozivou rákosku, stoupá si z boku lavice proti nám (asi abychom dobře viděli), napřahuje se a na Jarmilině zadku se objevuje první krvavá šmouha. Jarmila se snaží potlačit výkřik, ale nejde to a tak vzduch protne nelidské zavití. Bolest je asi větší než čekala. Dvě volné vykonavatelky stojící o krok za tou co právě vyplácí unisono nezúčastněným hlasem pronesou „Jedna“. Nový nápřah, svist rákosky, plesknutí dopadu a nový výkřik. „Dvě“…. Po páté ráně přechází Jarmila v souvislý řev. Exekutorka zkušeně pokrývá její prdel jasně rudými pruhy, tak aby využila celou velikou plochu, která již není ani sněhobílá, ani pěstěná. Postupně dochází i na horní část pevných stehen. Po třicáté ráně se vykonavatelky střídají a pokračuje nejmohutnější z nich – s postavou těžkého atleta, s malými prsy a mohutnými stehny vycházejícími z úzkých boků. Po dalších třiceti ranách vyplácených ve strojovém tempu asi po pěti vteřinách se znovu prostřídali vykonavatelky a Jarmila nemá daleko k omdlení. Na její prdeli není prakticky kousku zdravé kůže a ještě jí čeká celých třicet dva ran – vlastně tolik, co činí celý můj trest. Policajtka jí bije bez slitování přes čerstvé rány a místy začíná téci krev. Konečně je jejímu utrpení konec. Exekutorka odkládá rákosku to válce s desinfekcí a ošetřovatelka znovu potírá Jarmiliny do krve rozsekané hýždě jodovou tinkturou, což je, jak se brzy přesvědčím, samo horší než dalších deset ran. Jarmilu v polovičním bezvědomí dvě exekutorky zdvihají z lavice a znovu za ruce uvazují na původní místo ke kruhu. Nabízejí jí možnost si obléci kalhotky, ale raději (tak jako my ostatní po ní) vystavuje svou pičku pohledům přítomným, než si na zmasakrovanou prdel, po které jí stékaly tenoučké proužky desinfekce smíšené s krví navléci jakékoliv oblečení.

„Zdena Malá, pojišťovatelka, dvacet pět let, čtyřicet ran za držení dvou cigaret marihuany. Vykonejte trest“ Soudce čte jméno a trest další nešťastnice. Zdenka je silnější bruneta, se kterou jsme se ve vazbě téměř skamarádily. Prozradila mi, že při razii stihla zahodit krabičku s dalšími dvaceti cigaretami. „To bych tu zůstala dva měsíce a každý týden by mne řezali. (Tresty nad sto ran se vyplácejí po splátkách: první výprask sto ran a potom každý týden po padesáti). Je též odvázána a když si s povzdechem svléká své šedomodré kalhotky, je vidět, že udělala stejnou chybu jako já; svou masivní kundičku, ze které jí dole laškovně vykukují mohutné malé pysky, daleko větší než velké, které by je měly skrývat si též úplně oholila. Vykonavatelky vyměňují prostěradlo na lavici, upoutávají Zdenku, která se tváří velmi vzdorovitě (ve vazbě mi tvrdila, že nevydá při bití ani hlásku) Ošetřovatelka jí potírá zadek desinfekcí. Je vidět, jak zřejmě jodová tinktura stekla mezi její pysky a ta se zachvěla. Při prvních pěti ranách vskutku nevydává ani hlásku, jen vždy tělem jakoby projel elektrický proud, jak se zaťatými rty po každé ráně sebou cuká. Sadistická exekutorka si toho asi povšimla a považuje to za známku toho, že svou práci nedělá dobře. Dalších pět ran vyplácí vší silou skoro do jednoho místa, kde Zdenčina velká prdel přecházela ve stehna. Z ran začíná prosakovat krev a trestaná se zlomila. Začíná zoufale křičet. Po dvaadvacáté ráně se pomočila. Napřed se jí mezi roztaženými nohami vyřine jen maličké ukrůpnutí a při další ráně se močový měchýř vyprázdnil úplně. Pochopila jsem, proč pokaždé trestané dávají čisté prostěradlo. Další zbytek trestu probíhá v pravidelném rytmu svištící rákosky, počítání ran a nepřetržitého křiku trestané. Také ona je ošetřena tinkturou. Její vzpurná povaha jí však dopomohla k novému maléru. Neudržela se a ošetřovatelce začíná nadávat: „Ty zkurvená nemytá píčo, nech mne na pokoji“. Reakce soudce je nemilosrdná. Za urážku veřejného činitele zůstane po exekuci do dalšího soudu ve vazbě a příští pondělí jí zřejmě přece jenom čeká další masáž rozsekaných hýždí, které se do nového výprasku určitě řádně nezahojí.

Následuje další odsouzená a já nemám daleko strachy k mdlobám. Některé spolužačky mi za zády soudce drží symbolicky palce, ale od strachu to moc nepomáhá. „Karolína Pokorná, švadlena, třicet šest let, dvacet osm ran za 0,56 promile alkoholu“. Karolína, jediná z mrskaných, která dostane menší trest než já je vytáhlá hubená blondýna. Nemá téměř žádná prsa ani boky. Její svalnatá, úzká, a pevná prdelka je snědě opálená ze solária a když si musí stáhnout červená tanga odhalí úzký pruh světlých chlupů, zakrývající protáhlou, velmi dopředu položenou kundičku. Karolína je též obětí zrádného zbytkového alkoholu, na nějž jsem dojela i já. Je také podrobena stejné proceduře, jako její předchůdkyně a již dopadají pádné údery na její opálenou prdel. Když si uvědomím, že už za malou chvíli tam budu ležet s roztaženýma nohama, holou kundou a vyplácenou prdelí já, přechází mne mráz. Ani pořádně nevnímám Karolininy pravidelné výkřiky, kterými si při svižných dopadech dlouhé rákosky snaží ulevit od bolesti. Její relativně malý trest je však již u konce. Je odpoutána a odvedena ke kruhu. Teprve teď si ošetřovatelka uvědomuje, že si nesplnila povinnost a nepotřela jí desinfekcí prdel. Když si tuto povinnost jde splnit na již stojící Karolině, ta se snad bolestí, snad z frajeřiny se mocným proudem pomočí. Chčije téměř jak muž, na ženu nezvykle dopředu a zasahuje i bílý plášť ošetřovatelky. Kdyby mne nečekal zrovna nyní téměř veřejný výprask, možná by mne to i vzrušilo. Již dávno jsem zjistila, že jsem bisexuálně založená. Má to své výhody. Jednou večer jsem přistihla Věrku, jak prostředníčkem v zadku, palcem v pičce a druhou rukou na zduřelém poštěváku vášnivě masturbuje. Od té doby, pokud nemají naši hoši zrovna na nás čas, jednou – dvakrát týdně spíme spolu v jedné posteli. Její ruce i jazyk jsou šikovnější a jemnější než mužské. Říkáme tomu občanská výpomoc a je to rozhodně hezčí, než si jí honit tajně sama.

Leč dosti myšlenek na sex. Nastává okamžik mého potrestání. V podvědomí slyším jak soudce čte: „Jana Zvoníčková, studentka, dvacet tři let, třicet dva ran za 0,64 promile alkoholu. Vykonejte trest.“ Pouta cvakla a já se tak bojím, že si své krajkové, bílé kalhotky nejsem ani schopna sama stáhnout a musí mi je doslova servat exekutorka. Je mi to docela jedno. Vím, že si je několik dnů jistě neobléknu. Poloha břichem na válci není příliš pohodlná a také být napnutá řetízky pout do čtyř stran pohodě nedopřává. Cítím pohledy spolužáků zblízka do mé roztažené kundičky. Z přítomných kluků ji dosud viděl jen Pepík, když jsme jednou po společném učení dali slovo a najednou, nějak úplně pomalu a přirozeně jsme spolu neseděli, ale leželi a jeho mrštný jazyk mi zlehka kroužil kolem naběhlého klitorisu….

Čekání na první ránu trvá jen několik vteřin, ale zdá se nekonečné. Mám jsem celé tělo křečovitě napnuté a zadek pevně stažený. Najednou se ozývá známě zasvištění a na prdeli jako by mi vybouchl granát. Nekontrolovatelně řvu a cukám sebou. Další rány se slívají v jeden příval bolesti. Pochopila jsem, že intervaly 5 vteřin byly rafinovaně zvoleny, protože bolest z první rány ještě nedozněla a již tu byla nová. Kdyby byl veden výprask rychleji, byl by podle názoru exekutorů asi zbytečně krátký. Vše má svůj konec i mé utrpení a konečně slyším vytoužené „Třicet dva“. Ještě šílená desinfekce, která je relativně milosrdná, protože mám kůži rozseknutou jen asi na čtyřech místech (jaké to asi muselo být pro Jarmilu, s celou prdelí a stehny rozsekanými do živého masa!).

Soudce a seminaristi odcházejí a nás po odpoutání odvádějí policistky zpátky do šatny. Loučíme se s nešťastnou Zdenkou odváděnou, na celu, se šaty v ruce a od pasu dolů nahou. My ostatní jsme propuštěny. Jsem ráda, že jsem při zatčení měla sukni, protože v té se dá jít naostro. Hůř je na tom Jarmila. Odvádí si jí manžel a ze zadu na světlých kalhotách jejího kostýmu prosakují červené šmouhy. Lidé bydlící kolem této věznice si na takovéto scény již asi pomalu zvykají.

Když jsem si šla po týdnu nechat zapsat účast na tomto semináři do indexu, jedovatá bába docentka si neodpustila s úšklebkem poznámku o tom, že to byl opravdu náročný a intenzivní seminář. Vím, že tajně dost pije a taky kudy jezdí autem. Myslím že dopravní policie uvítá typ na jistý úlovek. A pak si zase rákoska zasviští po její vypasené prdeli. Docela ráda bych u toho byla.

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 4.5 / 5. Počet hlasů: 17

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *