Povídka „Lesní procházka“

Stoupal jsem rychlým krokem do prudkého kopce. Mám dobrou kondici, kterou je
nutno pravidelně posilovat. Proto jsem udržoval tempo, při kterém jsem se
pořádně zadýchal. Jsem tady sice na dovolené, ale to není důvod, proč bych měl
se svými procházkami přestat. Les kolem nebyl naprosto temný, protože svítil
měsíc a jeho světlo pronikalo korunami stromů. Sice ho mnoho nebylo, ale na
cestu jsem viděl a to mi stačilo. Cestu na Hrádek jsem znal nazpaměť, ve dne
jsem si ji prošel několikrát. V noci vypadá sice o dost jinak než ve dne, ale o
to je zajímavější. Na takové kondiční procházky je noc lepší než den, protože v
noci není takové vedro a jde se příjemněji. I konečný rozhled z Hrádku po
krajině je za úplňku docela jiný než za bílého dne. Také není všude tolik lidí,
kteří by se pořád vyptávali, kam tak strašně spěchám, ani psů, kteří by se po
mně pořád vrhali. Jsem zvyklý, že při svých procházkách nikoho nepotkávám.
Neočekával jsem, že tady v temnotě lesa po mně někdo skočí.

Najedou mne něco prudce udeřilo do zad a něco se mi ovinulo zepředu kolem krku.
Ten nečekaný dopad číhosi těla na má záda jsem neustál a padl na zem téměř na
obličej. Okamžitě mne někdo popadl za zápěstí a stáhl mi ruce za záda. Něčí paže
se mi stále ovíjela kolem krku a nedovolovala mi vydat ani hlásku. Cítil jsem
jen, že mi někdo za zády svazuje ruce dohromady. Nebyl jsem schopen sebemenší
obrany. Ten, kdo mi to dělal, to uměl naprosto dokonale.

Když jsem měl ruce svázané, tlak té paže na mém hrdle trochu povolil a já se
mohl zase zvova nadechnout.

„Co si to do…“ vykřikl jsem vztekle, ale ta paže mi znova sevřela hrdlo a
nenechala mne ani doříct slovo.

„Buď potichu!“ zaslechl jsem zašeptání. „Ještě bys mohl někoho přivolat!“

„A nebraň se tak! Copak neznáš pravidla hry?“ ozval se jiný šepot z druhé strany.

„Jaká pravidla?! Jaké hry?!“ chtěl bych se zeptat, ale ta paže tisknoucí mi
hrdlo mi nedovolovala vypravit ze sebe ani slůvko. Horší bylo, že mi
nedovolovala ani dýchat. Ze své ostré chůze do kopce jsem byl pořádně udýchaný,
potřeboval jsem kyslík plnými plícemi, a teď jsem najednou nemohl dostat do plic
ani molekulu. Bylo to už tak šíleně dávno, co jsem se naposledy nadechl, že mi z
toho plíce málem praskaly. Naštěstí se paže na mém krku pohnula a hrdlo se mi
trošku pootevřelo. Lapal jsem po dechu jak jen to šlo, a na nějaké mluvení či
křik jsem už neměl ani pomyšlení. Ani na nějaký odpor jsem neměl dost kyslíku.

„Jakou indicii znáš?“ ozval se šepot zleva. „Řekneš nám ji dobrovolně?“

„Jakou indicii? Já nic ne…“ vyrazil jsem ze sebe mezi lapáním po vzduchu, ale
ta paže na hrdle mi znova zarazila dech uprostřed slova.

„Nemluv tak hlasitě! Šeptej jako my!“ ozval se šepot zprava. „Nebo tady snad
někde máš nějakého komplice, kterého chceš přivolat na pomoc?“

„Ale já opravdu ni…“ namítl jsem, když jsem měl hrdlo zase průchodné, ale
protože jsem odmítl přistoupit na šeptání a promluvil jsem mormálním hlasem, ta
paže na mém krku mne o ten průduch v hrdle rychle zase připravila. Potřeboval
jsem vzduch jako snad ještě nikdy v životě, srdce mi bušilo jako splašené, ale
ta paže na hrdle byla nemilosrdná.

„To nemá cenu! Ten nám neřekne nic!“ ozval se šepot zprava. „Musíme to na něm
najít samy!“

„Asi jo. Tak ho pusť, ať si stoupne!“

Paže z mého krku zmizela a já se mohl postavit. Ruce mi ale zůstaly svázané za
zády a já zjistil, že s nimi to vůbec není jednoduché. S námahou jsem se
postavil na nohy a hned jsem pocítil něčí ruce, které mi běhaly po těle a
stahovaly mi tričko po trupu nahoru ke krku.

„Co to má zna…“ zaprotestoval jsem. Okamžitě jsem zase ucítil cizí ruku na
hrdle a přišel o možnost dýchat.

„On si snad nedá pokoj!“ zaslechl jsem rozhořčený šepot. „Zašpuntuj ho, ať je od
něj pokoj!“

Měl jsem ústa dokořán, jak jsem lapal po vzduchu, a najednou se mi do nich
vecpalo cosi drsného, suchého, tvrdého, co mi otevřená ústa celá vyplnilo.
Naštěstí mi ruka na hrdle zase umožnila dýchání, ale té věci v ústech už jsem se
nedokázal zbavit. Snažil jsem se jazykem ji vytlačit z úst ven, když jsem si
nemohl pomoci rukama, ale nebylo možné s ní ani pohnout. Dýchat jsem teď mohl
jedině nosem. Vzhledem k tomu nedostatku kyslíku, který jsem pociťoval, to bylo
zoufale málo, ale nic jiného mi nezbývalo.

„Musíme ho někam přivázat! Kdo se s ním má pořád prát!“ zaslechl jsem šepot. „To
jsem zvědavá, který to je, že se i po takové době brání jako kdyby mu šlo o
život!“

Cítil jsem, že mne ty ruce vlečou někam hlouběji do lesa, dál od cesty. Najednou
jsem měl zase cosi kolem krku. Tentokrát mne to nepřipravilo o možnost dýchat,
nebyla to něčí ruka, ale svíralo mi to krk také dost nepříjemně. Pak jsem za
zády ucítil kmen stromu a za okamžik už jsem poznal, že jsem k němu za krk
přivázaný. Pak už nemělo smysl klást odpor čemukoliv.

Cizí ruce mi v temnotách ohmatávaly trup místečko vedle místečka, jezdily mi po
těle, zkoumaly mi spoutané paže za zády, sahaly mi na krk i na obličej, jen pout
na zápěstích, provazu na krku a roubíku v ústech se ani nedotkly. Bylo mi jasné,
že minimálně jedny z těch rukou patří nějaké ženě. Ohmatávaly mne docela jemně,
téměř by se dalo říct, že mne hladily. Najednou jsem si byl jistý, že mi ty ruce
neublíží. Že nejspíš došlo k nějakému omylu. Najednou jsem to ohmatávání začal
vnímat docela jinak. Zkoušel jsem si představit, jak asi ty ruce vypadají. Jak
asi vypadá ta žena. Pak mi ty ruce rozepjaly i kalhoty, stáhly mi je až na zem a
začaly mi ohmatávat a hladit nohy. Odspoda od kotníků po lýtkách ke kolenům a po
stehnech stále výš a výš. Byly to příjemné, teplé a hebké ruce, a dávaly si
práci, aby na mých nohou nevynechaly ani místečko.

„Našla jsi něco?“ ozvalo se zašeptání.

„Nenašla. Je to nějaké divné.“ ozvalo se z druhé strany.

Tak tedy dvě ženy! pomyslel jsem si. V temnotě lesa nebylo vidět vůbec nic.

„Poznala jsi už, kdo to je?“ zašeptala první.

„Fakt nevím. Myslela jsem si, že už poznám po hmatu skoro všechny, ale tenhle…
Prostě nevím. Ten je pro mne záhada.“ odpověděla druhá.

„Počkej, já to zkusím jinak.“ nabídla první. „Myslím, že vím, podle čeho bych ho
mohla poznat.“

Najednou jsem ucítil, že mi ty ruce stahují slipy. Uvědomil jsem si, že teď
stojím před dvěma cizími ženami úplně nahý. Sice v naprosté temnotě, ale přesto…
Ovšem nebyl jsem schopen na tom cokoliv změnit. Spoutanýma rukama jsem klesající
slipy zadržet nemohl, krk přivázaný ke kmeni stromu mi znemožňoval, abych se
nějak skrčil či uprchl. Musel jsem dál zůstat stát rovně jako pravítko, se svou
ozdobou volně přístupnou a ničím nechráněnou.

Hned jsem také na ní ucítil ženskou ruku. Ohmatala mi ji, pohladila, obkroužila
mi ji kolem dokola, a pak jsem ucítil ještě druhou ruku. Ta mi vzala mou ozdobu
do dlaně a jemně si s ní pohrávala. První ruka mi mezitím zajela do hloubky mezi
stehna. Musela přesně vědět, co tam hledá a kde to najde, protože mi s neomylnou
jistotou nahmatala ta místa, kde jsem nejcitlivější, a začala se zabývat právě
jen jimi. Nemohl jsem jinak, musel jsem roztáhnout nohy, aby ta ruka měla tam
mezi nimi dost místa pro svoji činnost. To, co mi tam dělala, mne sice trochu
šimralo, ale dohromady to bylo tak krásné, že jsem div nevyletěl z kůže.

Druhá ruka mi mezitím opracovávala moji ozdobu vpředu. I tahle ruka naprosto
přesně věděla, co mi s ní má dělat. Cítil jsem, jak se mi ozdoba rozrůstá a
protahuje, a že už se do dlaně té ruky nevejde. Ani to však nebylo na závadu. Ta
ruka si věděla rady a rychle našla ten nejkrásnější bod, který na své ozdobě mám.
Masírovala mi ho jemně a zkušeně, a já měl pocit, že se vznáším do sedmého nebe.
Přinejmenším moje ozdoba se tam vznášela, čím dál tvrději, čím dál pevněji, čím
dál výš a do větší délky. Ta neznámá ruka mi teď objímala moji ozdobu všemi
prsty a tak těsně a tou správnou silou, že jsem měl pocit, jako kdyby to už ani
nebyla jen ruka, ale přímo ten příslušný otvor v ženině těle.

A pak jsem najednou pochopil, že už to v sobě neudržím. Ta ruka, její dotyky,
její sevření, její pohyby byly prostě nepřekonatelné. Sice jsem nechtěl, ale mé
tělo si neovladatelně vynutilo své. Celé se mi u stromu napjalo, až mne provaz
na krku přiškrtil, ze všech sil jsem zaťal zuby do roubíku, a celým tělem mi
projel tak nádherný pocit, jaký se dá zažít jen párkrát za život. Zdaleka ne
každý orgasmus je tak nádherný. Tělo se mi u stromu prohnulo do oblouku jako luk
a z mé ozdoby vyrazil do tmy proud jako když naftaři navrtají ropu. Ruka na mé
ozdobě se okamžitě sevřela a stiskla mi ji tak silně, že další fontána prorazila
tím sevřením jen jako slabý čičůrek. Stisk ještě zesílil, takže třetí fontána už
nevytryskla, ale zarazila se v potrubí o zaťaté prsty. Mé tělo usilovně vysílalo
další a další dávky, ale já cítil, jak všechny narážejí na sevřené prsty té ruky
a nemohou pod nimi proniknout dále a ven. Mé tělo se zmítalo u stromu na všechny
strany, ze všech sil jsem napínal krk, abych si jej uchránil před stiskem smyčky
provazu na něm, přívaly slasti probíhaly celým mým tělem od kořínků vlasů až po
špičky prstů nohou, prsty spoutaných rukou za zády jsem zatínal do kůry kmene, a
ženská ruka mezi mými stehny neustále pilně pracovala na mých citlivých místech
a přiživovala mé blaho dalšími a dalšími dávkami.

„Tak tohohle neznám.“ prohlásil rezolutně šepot přede mnou. „Tenhle camprdlík
jsem ještě nikdy v rukách nedržela. A taky takhle divoce nereaguje nikdo z
našich. Takovou silou nikdo z nich stříkat nedokáže. Tohle je fakt někdo cizí.“

Moje stříkačka se pomalu zastavovala, mé tělo se uklidňovalo. Ruka z mé ozdoby
zmizela, potrubí v ní jsem měl opět volné. Cítil jsem, že má dosud v něm
zadržená šťáva teď zvolna vytéká ven. I ruka, která mi až dosud řádila mezi
stehny, byla už pryč. Zhluhoka jsem oddechoval, jak jen mi to roubík v ústech
dovoloval, a vzpamatovával se z toho úžasného zážitku, jaký mi tady ty neznámé
ženy dopřály.

„Co budeme dělat? Asi jsme fakt zajaly někoho nepravého!“ zněl šepot z temnot.

„Jak jsme měly vědět, že se sem připlete někdo cizí? Tady přece v noci nikdo
nechodí!“

„A tenhle lezl do toho kopce takovým tempem, že to fakt vypadalo, jak kdyby to
byl někdo od nás!“

„Co s ním uděláme?“

„Musíme ho pustit! A omluvit se mu!“

„A asi bysme mu měli aspoň trochu vysvětlit, jakou hru tady hrajeme!“

„To asi jo. A třeba – co kdyby se chtěl přidat? Poznaly jsme přece, že to není
žádná padavka! Co kdybysme ho vzali s sebou? Teda, jako – kdyby měl zájem?“

„To bysme mohly. Třeba naši nebudou mít námitky. Tak zdatný chlap by se jim při
dalších hrách třeba mohl hodit!“

Nakonec se šeptající hlasy dohodly o mém dalším osudu. Ty neznámé ženy mne
odvázaly, osvobodily a zkroušeně se mi omluvily. Pak jsem se dozvěděl
podrobnosti o té jejich hře, jejíž obětí jsem se stal. Dozvěděl jsem se, že
patří k mnohem větší skupině kluků a holek, kteří tady občas hrávají velkou
terénní hru. Úkolem je proniknout do nepřátelké pevnosti dřív, než nepřátelé
proniknou do pevnosti naší. Přitom nikdo přesně neví, kde ta nepřátelská pevnost
je. Dá se to zjistit jen od nepřátel, které se podaří během hry zajmout. Přitom
zajatý nepřátelský bojovník to může prozradit a nemusí. Je dovoleno dostat to z
něj mučením, ovšem jen takovým, které mu neublíží. Je ale také možné si to
přečíst na cedulce, kterou musí mít povinně nalepenou někde na těle. Jen je
potřeba tu cedulku na jeho těle najít. Začínalo mi být jasné, proč mne ty ženy
prohledávaly, proč mi ohmatávaly celé tělo.

Ta hra vypadala zajímavě. Ty dvě bojovnice také. Způsob, jakým poznávaly své
spolubojovníky od cizích lidí, mi byl docela sympatický. Takových žen je třeba
se držet. Proto jsem rozhodně neodmítl, když mi nabídly účast v té jejich hře.
Oblékl jsem se a vydal jsem se za nimi.

Nebylo to tak těžké, jak se mi v první chvíli zdálo. Měsíčního světla sice moc
pod koruny stromů nepronikalo, ani cesta už mne teď nevedla, ale občas jsem před
sebou v měsíčních paprscích zahlédl dvě pohybující se temné postavy, takže
nehrozilo, že je ztratím. V duchu jsem se vznášel v oblacích ze samé hrdosti,
jak jsem obě dívky ohromil svou všestrannou tělesnou výkonností, takže mi
neodolaly a nemohou teď už beze mne dále být, když se náhle obě temné postavy
přede mnou zastavily a počkaly, až je dojdu.

„Nemohl bys jít trochu tišeji?“ zaslechl jsem jejich šepot nepochybně určený mně.
„Děláš rámus, jak když se lesem valí stádo přežraných prasat!“

„Ještě nás někdo uslyší a zajme!“ zašeptala vyčítavě druhá postava.

Zašeptal jsem v odpověď něco o tom, že jdu přece potichu, ale neuspěl jsem.

„Tak zůstaň chvíli stát a poslouchej, jak jdeme my!“ zazněl návrh. „A pak to
zkus taky tak!“

Musel jsem uznat, že mají pravdu. Postavy se vzdalovaly a já neslyšel téměř nic.
Když jsem se pak pohnul já, zarachotilo to v nočním tichu jako když se zřítí
mrakodrap. Nechápal jsem, jak to ty dívky dělají. Pravda, šly nesmírně pomalu,
nepochybně si dávaly pozor na každý krok, na každé došlápnutí. Já jsem ale nešel
o nic rychleji, také jsem si dával pozor, ale ať jsem se snažil jak jsem se
snažil, pořád to znělo jako když jede kolona tanků. Nakonec jsem se rozhodl, že
tedy nepůjdu těsně za nimi, ale s větším odstupem. Tak mne třeba neuslyší, anebo
je aspoň nebudu ohrožovat. Počkal jsem, až se mi téměř ztrácely v dálce, a
teprve pak jsem se vydal za nimi. Postupoval jsem vpřed jakýmisi přískoky, vždy
několik kroků kupředu a pak jsem se zastavil a naslouchal lesnímu tichu, zda se
kolem mne něco neděje. Jen jsem se snažil neztrácet obě temné postavy z dohledu.

Pak jsem skutečně zaslechl nějaké podezřelé zvuky. Zůstal jsem stát a pokoušel
se uhodnout, co ty zvuky mohou znamenat. Přicházely odněkud zepředu, právě odtud,
kde se občas objevily obě postavy, pokud zrovna vkročily do paprsku měsíčního
světla. Teď tam ale nebylo vidět nic. Jen ty zvuky odtamtud přicházely, tiché a
nejasné.

Zdálo se mi, že nejrozumnější, co můžu udělat, je zůstat, kde jsem, a čekat, co
a jak se tam vyvine. Pokoušel jsem se proniknout zrakem temnotou, ale na tu
dálku to nebylo možné. Naštěstí letní noci nejsou dlouhé. Měsíc zapadal a začalo
se pomalu rozednívat. Už se daly rozeznat kmeny strumů kolem mne a po chvíli i
tam v té dálce. Pořád jsem tam ale nic neviděl. Ty podivné zvuky jsem už
neslyšel, ale to bylo možná proto, že se rozezpívali ptáci a všechno přehlušili.
Přesto jsem se rozhodl jít dál a podívat se do těch míst, kde jsem obě postavy
zahlédl naposledy.

Dlouho jsem nic zvláštního nenacházel. Byl jsem přesvědčený, že jsem do toho
místa už dávno došel a možná ho i přešel, ale nikde nic nebylo. Po dívkách ani
stopy, všude okolo jen neporušený les. Začal jsem si v duchu nadávat, že jsem
zpanikařil kvůli kdovíčemu, co se mi asi jen zdálo, a kvůli tom jsem úplně
zbytečně obě dívky ztratil. Co když už je nikdy nenajdu? Vždyť ani nevím, odkud
byly a kam šly! Kde je to jejich nepřátelské území?

Pak jsem najednou znova zaslechl něco neobvyklého. Nebyl to zvuk lesa. Pomalu
jsem se rozhlížel a zkoumal, odkud to přichází. Opatrně jsem se vydal směrem,
odkud se to ozývalo.

Pak jsem najednou obě dívky uviděl. Byly přivázané ke stromům a úpěnlivě na mne
hleděly. Určitě by na mne chtěly zavolat, aby na sebe upozornily, ale nemohly.
Obě měly ústa zavázaná nějakým šátkem. Jen nosem mohly vydávat jakési mručení, a
to byl ten zvuk, který jsem zaslechl. Obě stály natažené do výšky, s rukama
zvednutýma a přivázanýma k větvi vysoko nad hlavou. Brunetka vlevo měla na sobě
rozepnutou blůzku rozhrnutou tak, že jí z ní vypadávalo pravé ňadro, pěkně
okrouhlé a ničím nezakryté. Přivázanýma rukama se samozřejmě nemohla upravit,
nemohla dělat vlasně vůbec nic. Když jsem se na ni zadíval, pohnula sice rameny
jak jen jí to přivázané ruce dovolovaly, aby si blůzku upravila na prsou aspoň
takto, a pak se ještě chvíli kroutila celým tělem, jestli se jí nepodaří schovat
si ňadro před mým pohledem aspoň tímto způsobem, ale nepodařilo se jí nic. Bílé
ňadro s výrazným dvorcem a trčící bradavkou jí zvědavě vylézalo z rozepnuté
blůzky dál. Blondýnka vpravo pak byla nadobro nahá a její nádherně tvarované
světlé tělo na pozadí temného lesa svítilo jako lampión. Její svlečené oblečení
se válelo nepořádně poházené po zemi kolem ní. Také ona bezmocně zazmítala celým
tělem, když jsem se na ni podíval, ona ovšem neměla už vůbec žádnou možnost
cokoliv na svém těle zakrýt. Zavázanými ústy se pokoušela něco říct, ale nebylo
jí rozumět. Šátek na ústech měla celý rozmáčený slinami. Asi jsem na ni chvíli
koukal poněkud méně inteligentně. Vlastně jsem obě dívky viděl teď poprvé. Až
dosud jsem je znal jen jako dva černé stíny v temnu lesa, jen občas se na
okamžik vynořující v paprscích měsíce. Teď jsem je poprvé viděl za denního
světla, a tu blondýnu navíc rovnou v plné a ničím nezakryté kráse celého jejího
těla. Něco takového jsem rozhodně nečekal. Navíc bylo na co koukat. Její tělo
bylo dokonalé jako antická socha. Měla ohromně široké boky a neuvěřitelně úzký
pas. Zvednuté paže jí vzdouvaly prsa, takže hrudní koš jí vystupoval pod kůží
plasticky do všech podrobností. Na něm se tyčila fantastická ňadra, z jejichž
tvarů se mi svíraly všechny vnitřnosti v těle a v kalhotách se mi něco
nezadržitelně stavělo do pozoru. Měla nádherně dlouhé nohy, ale přesto musela
chvílemi vystupovat na špičky, protože měla ruce přivázané hodně vysoko. Ten,
kdo jí je tam přivazoval, jí při tom napjal tělo do délky jak jen to šlo, takže
se nemohla skoro ani pohnout. I já jsem se musel pěkně natáhnout a pořádně se
přitisknout k jejímu tělu, abych tam dosáhl, když jsem ji odvazoval. Tedy – tak
moc bych se k ní asi přitisknout nemusel, ale to ona nemohla vidět. Zato já na
sobě krásně cítil všechny obliny toho nádherného těla. Její pevná ňadra mne při
tom do hrudi přímo tlačila. Jasně jsem cítil, jak se jí při dýchání vzdouvají.
Paže měla sametově hebké a ruce – když jsem je měl před očima a odvazoval jí je
od větve, představoval jsem si, že to byly možná právě tyhle nádherné jemné ruce,
které si v noci pohrávaly s mou ozdobou. Schválně jsem s odvazováním nijak
nespěchal a hrál jsem si s provazy na jejích zápěstích o dost déle, než bylo
nezbytně nutné. To ovšem ona také nemohla poznat.

„Co se vám stalo?“ zeptal jsem se, když jsem je odvázal.

„Zajali nás.“ odpověděla klidně blondýnka.

„Kdo?!“

„Nevíme.“ pokrčila rameny brunetka. „Byla tma, nepoznala jsme ho. Někdo z té
nepřátelské strany. Však to se odpoledne dozvíme, až hra skončí.“

„A proč je ona“ ukázal jsem hlavou na blondýnku, „takhle – nahá? To jí udělali
oni? Proč?“

„Nechtěla prozradit svoji zprávu.“ pokrčila rameny brunetka. „To se hrdinkám
stává.“

Teprve teď jsem si všiml, že blondýnka má na zádech pod levou lopatkou náplastí
přilepený papírek s nějakým textem.

„A – že jen ona?“

„Myslíš, proč já taky nejsem nahá?“ usmála se brunetka. „Protože když začal
svlékat mne, tak jsem si řekla, že to nemá cenu, a tu svou hlášku jsem mu
odříkala.“

„To jim nestačila jen ta její?“ podivil jsem se.

„Ty nejsou stejné!“ usmála se prozměnu blondýnka. „Každá z nás nese jinou hlášku!“

„Jak to?“

„Protože to není přesné určení místa, kde je naše pevnost. To je jen taková
indicie, třeba jak to tam vypadá nebo co je odtamtud vidět.“

„To aby se nepřátelé nedozvěděli všechno hned od prvního člověka, kterého se jim
podaří chytit!“ vysvětlovala brunetka. „Podle jedné hlášky nenajdou nic!“

„A taky aby nad tím museli trochu přemýšlet!“ zachechtala se blondýnka. „Přesný
plánek se zakreslenou pevností nenese nikdo!“

„Teď mně tak napadá – není to přece ještě tak dlouho, co nám to udělali!“
zarazila se najednou brunetka. „Ještě nemohou být daleko! Co kdybychom se za
nimi pustili a vrátili jim to? Mohli bysme se od nich dozvědět něco víc o tom,
kde je ta jejich pevnost! Moc zpráv o ní jsme zatím nezískaly!“

„To se mi nějak nezdá!“ skepticky namítla blondýnka. „Ty už nenajdeme! A co když
naopak oni znova zajmou nás? Tobě by se chtělo zase znova stát přivázaná někde u
stromu? A tentokrát až do konce hry?“

„Ty byses jim nechtěla za to pomstít?“ zeptala se brunetka hlasem, který jasně
naznačoval, že brunetka už je pevně rozhodnutá.

„Chtěla! A s jakou radostí!“ odpověděla blondýnka s takovou pomstychtivostí, až
mne zamrazilo. „Jen nevím, jak!“

„V tom úvozu by to třeba šlo!“ zauvažovala brunetka. „Odcházeli zhruba tím
směrem, takže pokud nechtějí jít nějakou oklikou, pak do toho úvozu musí vlézt!“

„Ale to bysme tam musely být dřív než oni! To bysme je museli předběhnout!“

„A navíc oklikou, aby nás neuviděli! Takže bysme sebou měly pohnout!“ ukončila
debatu brunetka a bez váhání vyrazila. Blondýnka ještě nebyla zcela oblečená,
ale nechtěla zůstat pozadu, tak sebrala zbytek svých věcí a podprsenku si
zapínala a upravovala na těle už v běhu. Obě teď šly mnohem rychleji než v noci,
ale větší hluk teď už nevadil. Les se probudil a nebyl už tak tichý, a především
začal foukat vítr a koruny stromů se rozšuměly. Teď už mi nikdo nemohl vyčítat,
že jdu jako když se valí prase z žita.

Po nějaké době jsme se ocitli nad strání zarostlou neproniknutelným houštím.
Dolů vedla úvozem jakási určitě už dávno nepoužívaná, ale pořád ještě jakž-takž
schůdná cesta. Dívky si prohlédly cestu, usoudily, že tudy ještě nikdo neprošel,
a rychle zaujaly strategická místa v houští po stranách úvozu. Najednou byly
pryč. Nebyl jsem schopen poznat, kde jsou ukryté. Schoval jsem se tedy opodál za
kmen stromu, abych jim nic nepokazil, a jen jsem opatrně vyhlížel, co se bude
dít.

Netrvalo dlouho a všiml jsem si dvou mužů blížících se k úvozu. Šli pomalu a
opatrně se rozhlíželi na všechny strany. Před úvozem se zastavili, chvíli se
rozhlíželi kolem sebe na všechny strany, a pak začali sestupovat úvozem dolů.
Najednou odkudsi shora přiletělo tělo a ovinulo se paží zadnímu muži kolem krku.
Muž tiše zachroptěl a já si až příliš živě představil, jak moc má teď tou paží
stisknuté hrdlo a jak nemůže dýchat. Muž jdoucí před ním asi něco zaslechl a
ohlédl se, ale to už se vzduchem mihlo druhé tělo a pověsilo se na krk i jemu.
Muž zachrčel, vymrštil ruce ke krku a uchopil paži, která mu svírala hrdlo. Pak
mu ale ruce zase klesly dolů a brunetka visící mu na zádech mu zahákovanou paží
zadržovala dech dál. Oba padli na zem, ale pak už se nedělo nic. Žádný křik, ani
rvačka, kterou jsem čekal. Viděl jsem jen obě dívky klečící na zemi a poklidně
zpracovávající dvě ležící těla pod sebou. Až pak se mi vybavilo, jak mne dívky
vyzývaly, abych se nebránil, když mne přepadly. Že je to proti pravidlům.

Teď už nebylo potřeba se skrývat. Přiběhl jsem k dívkám podívat se, co těm dvěma
dělají, a případně jim pomoci, kdyby to potřebovaly. Brunetka měla pod sebou
toho většího, který vypadal silnější. Ležel na zemi obličejem dolů, s nohama
bezvládně rozhozenýma, brunetka mu seděla na zádech, držela mu paže vyvrácené za
záda a vztyčené do výšky a svazovala mu zápěstí provazem. Bylo mi jasné, že ten
muž se tomu nemůže bránit ani kdyby mu to pravidla dovolovaly. Jen bezmocně
zvedal hlavu, aby neryl obličejem v hlíně. Blondýnka měla pod sebou toho menšího.
Ten ležel na zádech s nohama pokrčenýma a blondýnka mu seděla na břiše. Tehle
muž by se určitě mohl bránit, ale zjevně ctil pravidla hry, anebo možná viděl
mne a proto ho přešla chuť na nějakou obranu, takže si nechával od blondýnky
svazovat ruce bez odporu. Měl jsem dojem, že jí dokonce sám ty ruce nastavuje ke
svázání tak, jak to blondýnka právě potřebuje.

„Proč vlastně musíte každému, koho přepadnete, zabránit v dýchání, když se podle
pravidel stejně nesmí bránit?“ podivil jsem se.

„Protože v té první vteřině každý instinktivně vykřikne a prozradil by nás tím
všem svým spolubojovníkům v širém okolí!“ vysvětlila mi brunetka. „Na pravidla
si každý vzpomene až potom. A pak už ho zase můžeme nechat dýchat, jak se mu
zlíbí. To jen ty ses chtěl mermomocí nechat udusit. Ale ty jsi nevědl, o co jde,
to tě omlouvá.“

„To se ani nedivím, že každý vykřikne, když na něj tak nečekaně skočíte. To vám
taky nařizují ta pravidla?“

„Nenařizují, ale jinak to nejde. Kdybych mu napřed zdvořile a důstojně vyšla v
ústrety a uctivě se mu poklonila, tak by pak mohl on zajmout mne. Anebo bysme se
o to přinejmenším pohádali, kdo koho vlastně zajal. Takhle je to jasné, není o
čem diskutovat.“

„A proč musíte každého svazovat, když se nesmí bránit? To vám také nařizují
pravidla?“

„Nenařizují, ale ani nezakazují.“ zasmála se blondýnka. „To si každá rozhoduje
sama, co udělá se svým zajatcem.“

„Takhle je to lepší.“ dodala brunetka. „Jinak bysme se musely na ně spoléhat, že
budou dodržovat pravidla sami od sebe. Takhle jim nic jiného ani nezbývá. Ani
utéct nám takhle nemohou. Se svázanýma rukama se moc rychle běžet nedá, takže
bysme je snadno dohonily.“

„Tak vstávej!“ pobídla blondýnka svého zajatce, když měl ruce řádně svázané, a
zvedla se z jeho břicha. Brunetka už byla se svazováním také hotova, ovšem její
zajatec měl vstávání obtížnější. Měl ruce svázané za zády a navíc ležel na svahu
hlavou dolů. Bylo poznat, jak moc mu při vstávání vadí, že si nemůže pomoci
rukama.

„A teď nás vytáhnete nahoru!“ rozhodla brunetka. Konec provazu táhnoucího se od
svázaných zápěstí jejího zajatce si ovinula kolem pasu a zavěsila se do něj.
Její zajatec se musel pořádně zapřít nohama o zem, aby její váhu na prudkém
svahu udržel. Předklonil se, aby udržel rovnováhu, a svázanýma rukama se pokusil
nahmatat a zachytit provaz, aby mu brunetka nevisela jen na zápěstích. To se mu
ale nepodařilo, protože měl provaz uvázaný na straně hřbetů rukou, takže prsty
hrabal jen doprázdna.

„Ale to není v pravidlech předepsané, že tě musím tahat do kopce jako žok!“
pokosil se namítnout.

„Ale taky to pravidla nezakazují, takže o tom rozhoduji já!“ odbyla ho rázně
brunetka. „A ty jseš teď můj zajatec, takže musíš dělat všechno, co ti poručím!
To ti pravidla předepisují! – A jestli nebudeš potichu, tak dostaneš ještě navíc
roubík a budeš se celou cestu dusit!“

Zajatec už asi někdy něco takového zažil, protože tahle hrozba ho zkrotila jako
beránka. Neodvážil se už říct ani ň. Sklonil hlavu, napjal svaly na pažích,
zaťal spoutané pěsti a těžce vykročil vzhůru. Brunetka se nechala táhnout,
nepomáhala mu ani v nejmenším. Zakloněná visela na jeho zápěstích plnou vahou
těla a kráčela po svahu nataženýma nohama jako kdyby šla po rovině.

Blondýnka ji s nadšením napodobila. Její zajatec měl ruce svázané vpředu, takže
je musel zvednout nad hlavu, ohnout paže nazad a předklonit se ještě víc.
Blondýnka se nechávala táhnout do kopce stejně pohodlně jako brunetka, jen
jejího zajatce to stálo mnohem více úsilí. Jednak byl slabší, jednak kvůli
způsobu svázání svých rukou se musel mnohem víc předklánět, takže do kopce lezl
málem po kolenou.

Dívky se nechaly vytáhnout až na samotný vrchol kopce. Tam své udýchané zajatce
postavily ke stromům a přivázaly.

„To nás ani nenecháte na chvilku si sednout a odpočinout si?“ vyčítavě namítl
ten slabší a zjevně vysílenější.

„To vydržíš!“ mávla rukou brunetka.

„Na mne jsi takové ohledy nebral!“ přidala si blondýnka. Zvedla mu ruce nad
hlavu a přivázala mu je k větvi úplně stejně jako byla předtím přivázaná sama.
Nemilosrdně mu přitáhla provaz a napnula mu tím tělo tak, že musel vystoupit na
špičky, aby to vydržel. Nechala ho stát na špičkách, o pár kroků odstoupila a
spokojeně se kochala svým dílem. Zajatec se natahoval do výšky, zakláněl hlavu a
prohlížel si přivázané ruce. Kroutil pažemi a snažil se uvolnit si zápěstí, ale
provaz držel pevně.

Brunetka svého zajatce uvázala za ruce k jiné větvi, která také byla na něj moc
vysoko. I on se musel postavit na špičky, když mu vytahovala spoutané ruce za
zády nahoru k jeho větvi. Zajatec napjal paže a pokusil se vzdorovat, aby si
chránil vyvracená ramena. Nebylo mu to nic platné, brunetka mu bez námahy
vytahovala ruce výš a výš a se zájmem ho sledovala, co on na to. Zajatec prohnul
trup do oblouku, vydechl všechen vzduch z hrudníku a bezmocně zaťal pěsti.
Napjal i stehna, povytáhl se ještě o kousek výš a tvář mu zkřivila bolestná
grimasa. Teprve teď mu brunetka přestala vytahovat ruce nahoru a v téhle výšce
mu je nechala a k větvi napevno přivázala. Zajatec začal dýchat rychle a
povrchně jen břichem, protože tenhle způsob uvázání mu nedovoloval pohnout
hrudníkem.

„Tak povídej, jakou hlášku neseš?“ zeptala se ho brunetka se spokojeným úsměvem
a lehce ho popleskala po tváři skloněné hlavy. „Řekneš mi to dobrovolně, nebo ti
mám udělat ještě něco dalšího?“

„Řeknu!“ odpověděl pokorně zajatec. „Dubové křoví všude okolo!“

„Hmmm – “ řekla přemýšlivě brunetka. „Dubové mlází – v tom se bude těžko ta
jejich pevnost hledat. A dubové mlází je tady kolem celkem na třech místech!“

„Ty mu věříš?“ podivila se blondýnka. „Co když si to vymyslel a na tom svém
nápisu má něco úplně jiného? Já uvěřím jen tomu, co uvidím na vlastní oči! – Kde
ty ho máš?“ obrátila se na svého zajatce.

„Hledej ho, šmudlo!“ uchechtl se její zajatec statečně navzdory své
nezáviděníhodné situaci. „Netvař se, že nevíš, kde ho mám!“

„To si piš, že ho na tobě najdu!“ prohlásila blondýnka sveřepě a začala ho
svlékat. Tričko mu vytáhla nahoru po pažích až k přivázaným zápěstím, rozepjala
mu kalhoty a stáhla mu je až k botám.

„Ty jseš nějaká nadržená!“ komentoval to posměšně zajatec. „To se už nemůžeš
dočkat, až si s tebou budu užívat?“

„Tak ty si chceš užívat?!“ ušklíbla se blondýnka. „No dobře! Jak si přeješ!“

Stáhla mu slipy ke kolenům. Objevila se zajatcova ozdoba. Buď ji měl hodně
velikou, anebo už ji neměl v klidovém stavu potom, jak na něj blondýnka sahala.
Ta mu ji teď vzala do ruky a začala za ni rytmicky tahat jako když se dojí koza.
Zajatcova ozdoba se viditelně zvětšovala a prodlužovala. Neobyčejně živě se mi
vybavil můj vlastní noční zážitek, kdy mi v neproniknutelné temnotě neviditelné
ruce jedné z těchto dvou dívek – pořád ještě jsem nevěděl, které – dělaly něco
podobného. Blondýnka druhou rukou zajela zajatci mezi nohy. Přímo jsem sám
pocítil tu nádheru, kterou v těch místech dělala v noci ta ruka mně. Zajatcova
ozdoba byla už přímo obrovská. Blondýnka vzala do druhé ruky jednu zajatcovu
kouli a stiskla ji mezi prsty. Zajatec sebou trhl a tiše zaúpěl bolestí.
Křečovitě napjal celé tělo a divoce zacloumal přivázanými pažemi nad hlavou.
Představil jsem si, že by mi ty ruce v noci udělaly něco takového, a otřásl jsem
se hrůzou. Zajatec zaťal zuby, zaklonil hlavu a pevně zavřel oči. Blondýnka se
spokojeně usmála.

„Tak co, užíváš si?“ zeptala se posměšně. „Teď už mi řekneš, kde tu cedulku máš?“

„Vzadu!“ procedil zaťatými zuby zajatec. „Na levé půlce!“

„Aha!“ pronesla nepříliš inteligentně blondýnka. „Tak proto jsem ji na tobě
neviděla, dokud jsi měl na sobě ty slipy!“

Pustila mu ozdobu a obešla ho.

„Výhled do krajiny je nádherný.“ četla z jeho zadku.

„To znamená, že to je na kraji lesa.“ usuzovala brunetka. „Ale to je dvoje mlází.
To nám moc nepomohlo.“

„Proč? Jedno mlází se tím vyloučilo!“ namítla blondýnka. „K něčemu to přece
jenom bylo! A co ty? Našlas jeho nápis?“

„Jasně!“ přikývla brunetka. „Má ho na stehně. A měl pravdu, nevymyslel si to.“

„Takže můžeme jít, ne?“ otočila se blondýnka směrem, kterým šly předtím, než
byly zajaty.

„A tady ty dva chceš tady nechat takhle?“

„Jasně! Snad je nechceš pustit?!“ pohoršila se blondýnka.

„To v žádném případě!“ ohradila se brunetka. „Ale budou tady teď stát takhle
přivázaní ještě několik hodin!“

„No a co? Jsou to přece zdatní chlapi, ti musí něco vydržet! – A kromě toho,
kolik hodin, myslíš, že by tady nechali takhle stát přivázané oni nás?“

„To je pravda.“ uznala brunetka. „Ale přesto já tomu svému trošku ulevím. Ty si
s tím svým dělej, co chceš.“

Odvázala svému zajatci ruce od větve a spustila mu je trochu níž. Svázané
dohromady mu je ale nechala dál. Zajatec se přestal vytahovat na špičky, sklesl
dolů, narovnal se a zhluboka se nadechl. Brunetka mu pak znova přivázala ruce k
větvi, ale trochu níž, takže musel jen zapažovat, ale jinak mohl stát rovně a na
celých chodidlech. Také dýchat už mohl zase docela normálně.

„Ještě roubíky bysme jim měli dát!“ prohlásila najednou blondýnka.

„Myslíš, že je to nutné?“ pochybovačně se zeptala brunetka.

„To asi není.“ připustila blondýnka. „Ale myslíš, že bylo nutné, aby nám je
dávali oni? Vždyť jsme přece byly potichu!“

„Tak jo.“ souhlasila brunetka. Vytáhla z kapsy cosi, co jsem si ani nestačil
pořádně prohlédnout, a rychle to vrazila do úst svému zajatci, který s ústy
dokořán zhluboka oddechoval a doháněl tím to, co mu bylo odepřeno, když nemohl
pohnout hrudníkem. Zajatec sebou trhl, vytřeštil oči a zaškubal za zády
svázanýma rukama. Brunetka si toho nijak nevšímala, ústa s roubíkem mu klidně
zavázala šátkem a nechala ho tak. Blondýnka také vytáhla z kapsy roubík, možná
ten samý, který jsem v noci měl v ústech já, a přistoupila k druhému zajatci.
Ten už věděl, co ho čeká, a nedělal potíže. Po zkušenosti se svou koulí, kterou
měl pořád ještě venku a ničím nechráněnou, asi nechtěl něco takového zažít ještě
podruhé. Sám od sebe ochotně otevřel ústa a nechal si do nich zarazit roubík.
Prudce sebou ale zazmítal, když se mu to stalo, a vydal ze sebe přes roubík
jakési zakňučení. Břicho se mu zaškubalo a začal rychle naprázdno polykat.
Vykulenýma očima zíral do obličeje blondýnky, když mu zavazovala ústa šátkem.
Jestli opravdu dostal ten samý roubík co v noci já, tak ten byl příliš veliký i
na mne, dosahoval mi v ústech nepříjemně hluboko. Tenhle zajatec byl menší než
já, jemu se musel protlačit až někam do krku. Zápasil s ním dost zoufale, ze
všech sil se snažil vytrhnout ruce z pout. Blondýnka mu s úsměvem zavázala uzel,
odstoupila a pomstychtivě si prohlížela své dílo. Zajatec zkoušel všechno možné,
chvilku zvedal hlavu do záklonu, chvilku ji skláněl k zemi, pohyboval čelistmi
všemi směry a vysoko nad hlavou zatínal pěsti. Napínal krk a ohryzek na něm mu
nepřetržitě jezdil nahoru a dolů.

„Když tak na ně koukám, jak to přežvykují, tak jsem docela dostala hlad!“
prohlásila brunetka. „Neuděláme si snídani v trávě?“

Blondýnka neměla námitky, a tak obě vybalily z batůžků zásoby a uvelebily se s
nimi téměř u nohou svých zajatců. Já jsem s sebou neměl nic, protože původně
jsem tady byl jen na kondiční noční procházce a na takovou se žádné zásoby
neberou. Procházka se mi ale nečekaně poněkud protáhla a já už také cítil
nějakou vnitřní prázdnotu. Dívky naštěstí nebyly lakomé.

„Vem si taky, nechceš?“ řekla přejícně brunetka. „Tady ten určitě taky něco má!“
ukázala palcem nahoru přes rameno za sebe na zajatce, který stál nad ní.
Bezostyšně zalovila v jeho batůžku a skutečně odtud vytáhla nadějný balíček.
Blondýnka stejně ochotně prohrabala zavazadlo svého zajatce, našla další zásobu
a vcelku ochotně se obě se mnou o zásoby svých zajatců rozdělily. Spokojeně jsme
pojedli a naši zajatci s roubíky v ústech stáli přivázaní nad námi a přihlíželi.

Dojedli jsme a zvedli se k další cestě. Naši zajatci se pomalu uklidnili a na
své roubíky si mezitím zvykli. Docela pěkně se s nimi sžili, snášeli je už
naprosto bez problémů. Oba dva jen nepřetržitě a mohutně slintali, ústa měli
celá zpěněná. To už byl ale jejich problém. Dívky je nechaly slintat do roubíků
podle libosti a vydaly se směrem, který asi měl vést k oněm dvěma dubovým mlázím.
Oba přivázaní zajatci se nám za zády časem ztratili z dohledu.

Všichni tři jsme ostražitě pozorovali les na všech stranách kolem sebe.
Nebezpečí hrozilo kdykoliv a odkudkoliv. Padnout do zajetí bylo snazší než nám
bylo milé. Dívky to v noci poznaly na vlastní kůži a nikdo z nás nestál o to
zažít to znova. Jedinou obranou povolenou pravidly bylo nenechat se přepadnout,
nevlézt nikomu do pasti. Uvidět nepřítele dřív než on uvidí nás. Proto jsme
postupovali opatrně od stromu ke stromu, od keře ke keři a neustále sledovali
všechno, co se kde kolem nás šustlo. Myslel jsem si, že jsem dobrý pozorovatel,
ale ty dvě dívky už měly z podobných her mnohem větší zkušenosti.

„Bacha, támhle někdo je!“ signalizovala najednou brunetka, která šla nejvíc
vpředu. Všichni jsme bleskurychle zmizeli za kmeny stromů, jen oči jsme
vystrkovali zpoza kmene a smažili se rozeznat, co či kdo to tam před námi, kam
ukazovala brunetka, je.

Někdo tam opravdu byl. Ve veliké dálce, na jakou se nedalo moc poznat. Nějaká
postava tam stála, a měl jsem pocit, že se dívá směrem k nám. Nepříjemný pocit!

Dlouho se nedělo nic. Postava tam stála a nehýbala se. Nakonec jsme to
nevydrželi my. Dívky opustily své úkryty a pomalu se vydaly k oné postavě. Já za
nimi. Ostatně nepřítel, o němž jsme věděli, už nám nebyl nebezpečný.

„To je Helča!“ jako první rozpoznala blondýnka. „Co tam dělá?“

Dozvěděl jsem se, že Helča patří k nepřátelskému družstvu. Co tam dělá, jsme
poznali, když jsme přišli blíž. Helča tam nestála, ale seděla na zemi u stromu a
byla k němu přivázaná za krk jako pes. Ruce měla svázané za zády, hlavu svěšenou
na kolena nohou přitažených k tělu a apaticky hleděla na zem před sebou. Od její
šíje visel volným obloukem provaz ke kmeni stromu. Byli jsme už hodně blízko,
když nás zaslechla. Zvedla hlavu, a když nás uviděla, rychle se postavila na
nohy a jakoby vykročila směrem k nám, ale provaz kolem krku ji strhl zpět. Pak
nás asi poznala, pochopila, že ji asi nejdeme osvobodit, a naděje v jejích očích
pohasla. Odvrátila se, posadila se zase na zem a schoulila se do klubíčka. Jen
očima sledovala, jak se blížíme.

„Vstávej!“ pobídla ji brunetka, když jsme došli až k ní. „A vysyp ze sebe svoji
zprávu!“

Helča poslušně vstala, ale vysypat ze sebe nemohla nic, protože měla ústa plná
něčeho, co bylo docela určitě nestravitelné.

„To bys jí napřed musela ten roubík vyndat!“ poznamenala blondýnka a zblízka
koukala Helče do úst, co to v nich má.

„Ani mne nenapadne!“ rázně odmítla tenhle návrh brunetka. „Takový hnus bych měla
vzít do ruky?! Brrr!“ pohoršovala se. „Ty nevidíš, jak ho poslintala? Tak
odporného krámu se nedotknu ani špičkou prstu!“

„Tak to asi budeme muset najít ten lístek, co na sobě má.“ usoudila blondýnka. „Mám
se do toho dát?“

„No, na tvém místě bych se do toho tak nehnala!“ zachechtala se brunetka. „Řekla
bych, že ty asi nejsi ta pravá. To jsi už zapomněla, jak jsi minule nenašla
cedulku, co měla Lenka v podprsence, protože tě ani nenapadlo jí tu podprsenku
sundat? – A co před chvílí Fanda? Ten měl cedulku ve slipech a taky bys ji
nenašla, kdyby ti o ní sám neřekl!“

„Hlavně abys nepraskla!“ uraženě odsekla blondýnka. „Tak si ji teda hledej sama!“

„Proč já? Co bych z toho měla? Já myslím, že by to mohl zkusit tady náš nový
přítel!“ ukázala brunetka na mne. „Ať se taky trochu zúčastní té naší hry! Já
myslím, že ten jí určitě podprsenku sundat nezapomene!“

Helča se na mne upřeně a němě zadívala, jako kdyby odhadovala, co jsem zač.
Proti rozhodnutí brunetky ovšem nemohla nic dělat ani namítat. Já zase koukal na
ni a nějak jsem si v té chvíli nedovedl představit, že bych ji měl prohledávat a
vlastníma rukama bez jakéhokoliv omezení ohmatávat celé její tělo. Přece jenom
to byla pro mne úplně cizí dívka, a já ještě nikdy nesvlékal úplně do naha
neznámou ženu hned jak jsem ji poprvé v životě uviděl. Na druhé straně musím
přiznat, že mne to pomyšlení docela lákalo, zvlášť když jsem věděl, že mi Helča
nebude v ničem bránit, a tyhle dvě dívky asi taky ne.

„A jaký úkol jsi připravila pro mne?“ zeptala se jedovatě blondýnka.

„Hlídat!“ odpověděla brunetka. „Aby nás tady někdo při tom nepřepadl a nezajal!
Co když je to past?! Co když tady někde poblíž někdo čeká, až se začneme plně
věnovat prohledávání Helči, a potom na nás skočí?“

„Ty myslíš, že je tady Helča jen jako návnada?“ vyděsila se blondýnka a polekaně
se rozhlédla kolem sebe.

„To uvidíme.“ pokrčila rameny brunetka. „Pokud se budeme dívat.“

Obě dívky tak, jak stály po mé pravici i levici, se otočily zády k sobě a tím i
zády ke mně s Helčou a zadívaly se ostražitě do lesa kolem nás. Teď jsem měl
Helču jen sám pro sebe. Obě dívky vypadaly, že se vůbec nezajímají o to, co budu
s Helčou dělat.

Helča měla na sobě džínovou bundu, asi byla zajata ještě za předjitřního chladu
a potom už si svázanýma rukama nemohla bundu sundat. Měla ji ale rozepnutou a
pod ní měla tílko vyhrnuté nahoru až na prsa, takže jí v polorozevřené bundě byl
vidět kousek podprsenky a pupík na břiše. Vůbec celé její oblečení bylo dost v
nepořádku. Bylo jasné, že ji už někdo prohledával a že byl úspěšný, jinak by
toho nenechal. K nalezení Helčiny zprávy určitě stačil ten stav jejího oblečení
jaký jsem na ní viděl. Nebylo nutné, abych ji svlékal ještě víc. Když se mi ale
ta příležitost nabízela, bych bych blázen, kdybych jí nevyužil. Rozhrnul jsem jí
tedy bundu na těle a stáhl jsem jí ji přes ramena a po pažích dolů až ke
svázaným zápěstím. Dál to nešlo, ale to nebylo na závadu. Objevil se její krásně
tvarovaný trup. Džíny měla Helča vpředu rozepnuté a nespadly jí jen proto, že se
snažila vzadu za zády si je svázanýma rukama přidržovat. S tou snahou byl teď
konec. Nemilosrdně jsem jí džíny stáhl dolů až na kotníky. Objevily se hladké
dlouhé štíhlé nohy. Měl jsem je přímo před očima. Byla radost se na ně podívat.
Musel jsem si sáhnout. Kůže na nich byla jemná, hebká a teplounká. Nebylo nutné,
abych je ohmatával, protože se dalo jediným pohledem zjistit, že na nich není
nic přilepené, ale neodolal jsem. Osahal jsem si je důkladně, místečko vedle
místečka, ze všech stran. Byly pevné, napjaté, perfektní. Kolena měly pevně
stažené k sobě, takže jsem se mezi ně rukou nemohl dostat. To ale nebyl problém.
Stačil jediný příkaz a Helča se musela rozkročit, nakolik jen jí to džíny na
kotnících umožňovaly. Teď už jsem mohl její nožky prozkoumat až nahoru. Nahoře
byly ozdobené miniaturními kalhotkami. Ty jsem zatím nechal být, ty jsem si
chtěl nechat až nakonec jako zlatý hřeb prohlídky. Nad nimi se mi nabízela další
jemná a nezakrytá kůžička boků a břicha. Nestává se mi moc často, aby se mi
dostalo do rukou tělo takových tvarů. Ani nevím, jak dlouho jsem si vychutnával
v dlaních tyhle fantastické tvary. Také jsem začínal docela jinak oceňovat
Helčiny svázané ruce a zacpaná ústa. Helča mi nemohla žádnými námitkami kazit
náladu a také mi nemohla v ničem bránit či jinak narušovat můj zážitek.

Pak mi začalo vadit Helčino napolo vyhrnuté tílko. To už jsem měl v rukou její
hrudník a cítil, jak se mi v dlaních pravidelně zvedá a klesá. Helčina prsa byla
ale částečně skrytá pod tílkem. Vyhrnul jsem jí tílko až k ramenům, ale výš to
nešlo. Překážely její spoutané paže visící dolů na záda. Přetáhl jsem tedy
spodní okraj tílka Helče přes hlavu jak nejdál to bylo možné. Helčin obličej tím
zmizel v tílku, zato se objevil celý její hrudník i s kouskem Helčina dlouhého
krku nahoře. Zkusil jsem roztáhnout tílko tak, aby se objevila i její ramena,
ale to už se mi nepodařilo. Také jsem zkusil postrčit tílko po Helčině krku
ještě o kousek výš, ale ani tady jsem neměl úspěch. Jen jsem pocítil, jak se v
Helčině krku napjaly a vystoupily všechny svaly, když jsem jí na něj položil
ruku.

Nakonec už ani nebylo potřeba s jejím tílkem něco dalšího dělat. Celý její
hrudník už byl odkrytý a měl jsem ho k dispozici. Podprsenku měla normálně
zapnutou a v naprostém pořádku. To znamenalo, že k nalezení její cedulky určitě
nebylo potřeba jí podprsenku sundávat. Já ale nemám rád odflinknutou nebo snad
dokonce nedodělanou práci. Když prohledat, tak pořádně. Ještě by se mi brunetka
vysmála, že jsem na podprsenku taky zapomněl! Nahmatal jsem tedy Helče na zádech
sponku a podprsenku jí rozepjal. Vyvalila se obrovská prsa. Helča je neměla ani
zdaleka tak pevná a vytvarovaná jako blondýnka. Helčina prsa – to byla záplava,
která se ale velice dobře dala vzít do ruky. Byla měkká a poddajná a každé to
ňadro mi nádherně příjemně vyplnilo celou ruku a ještě z něho kousek přetékal a
zbýval. Bradavky na těch ňadrech byly naopak překvapivě pevné a šimraly mne v
dlaních, když jsem ta ňadra mačkal a hnětl v prstech. Jak se na to Helča tvářila,
to nevím, protože jí obličej zakrývalo tílko. Ostatně na tom nezáleželo, Helča
byla zajatkyně, takže podle pravidel jsem jí mohl dělat cokoliv, co jí neublíží.
Patřičně jsem toho využíval a hrál si s jejími bradavkami a jejich okolím tak
jako ještě nikdy v životě. Tak, jak mi to ještě žádná žena nedovolila, protože
to nemohla vydržet. Helča to vydržet musela. Určitě teď znám Helčina prsa líp
než ona sama. Tohle jí určitě ublížit nemohlo.

Bylo na čase vzpomenout si na původní účel tohohle prohledávání a poohlédnout se
na Helčině těle také po oné cedulce. Nalezení nebylo nijak obtížné. Stačilo
vzpomenout si, v jakém stavu bylo její oblečení před tím, než jsem si ji vzal do
parády, a šel jsem téměř najisto. Měla původně vlastně jen vyhrnuté tílko. Na
břiše neměla nalepené nic, muselo to tedy být dole na zádech. Otočil jsem si ji
zády k sobě a zvedl jí svázané ruce nahoru. Bylo to tam. Přesně v místě, které
jí na páteři zakrývala svázaná zápěstí, měla nalepený papírek.

„Temný les ve stínu skály.“ četl jsem z papírku děvčatům.

„Tak to už je jasné, pod skálou je jen jedna dubina!“ málem nahlas vykřikla
blondýnka radostně. Zarazila se, když si uvědomila, komu všemu nás tím mohla
prozradit. Pak ale mávla rukou. „Tak jdeme, ne?“ pobídla nás.

Skutečně asi nebylo radno zůstávat dál na tomhle místě, kde o nás teď už mohl
kdekdo vědět.

„A co bude s ní?“ zeptal jsem se a myslel tím Helču.

„Nic! Co by s ní mělo být?“ podivila se blondýnka.

„To ji tady necháme takhle?“ podivil jsem se zase já. „Neměli bysme ji třeba
odvázat? – Nebo to pravidla zakazují?“ napadlo mne najednou.

„Nezakazují, ale také nepřikazují. To si může každý rozhodnout sám, co se
zajatcem udělá. A já ji tady chci nechat uvázanou.“

„Asi to tak bude lepší.“ souhlasila i brunetka. „Kdoví, co by udělala, kdybysme
ji pustili. Výsledek hry by sice asi už neovlivnila, ale třeba by ještě mohla
stihnout zajmout někoho z našich, nebo spáchat nějakou jinou neplechu. Nebudeme
riskovat. Jen ať tady zůstane tak, jak je!“ rozhodla.

„Neměl bych jí aspoň to oblečení trochu upravit?“

„Proč?“ podivila se blondýnka. „Však jí komáři ty prsa nesežerou!“

„Když se ti chce…“ pokrčila rameny brunetka. „Tak si na ni ještě sáhni! Za
těch pár minut snad nikdo nepřiběhne!“

Obrátil jsem se tedy zpět k Helči. Tílko jsem jí přetáhl přes hlavu zpět na tělo,
takže se znova objevil její obličej. Prsa jsem jí nechal volně viset, protože
připnout jí podprsenku by asi nebylo tak jednoduché. Také nevím, jestli bych to
uměl, protože jsem to ještě nikdy nedělal. To si bude muset udělat sama, až bude
mít zase volné ruce. Já jsem podprsenky ženám zatím vždycky jen rozepínal. Pak
jsem si všiml jejích kalhotek. Původně jsem chtěl až úplně nakonec jí je
stáhnout také a prozkoumat jí prstem i vnitřek jejího těla, ale pak jsem na to
nějak zapomněl. Teď už bylo pozdě. Už na to nebyl čas. Děvčata už byla
netrpělivá, a nebylo divu. Ani mně se nechtělo stát se znova něčím zajatcem.
Nedalo se očekávat, že by mi teď ve dne znova udělal to samé, co mi udělala
děvčata, když zjišťovala, kdo jsem. Zbytek Helčiných hadříků už jsem jí tedy
nechal na těle tak, jak byly, a rychle se vydal za odcházejícími děvčaty.

Dívky teď už šly najisto. Stále ovšem zůstávaly nesmírně ostražité. Každou
chvíli některá z nich upozorňovala tu druhou na nějaké podezřelé místo v lese
před námi. Po důkladném a dlouhém pozorování se sice pokaždé ukázalo, že je to
jen nějaký stín či samorost, ale ostražitost dívek neutuchala. Vlastně ani
nebylo divu. V téhle hře stačil jen okamžik nepozornosti a následky už se nedaly
napravit, protože pak o nich už rozhodoval nepřítel. Dívky to dnes už poznaly i
na vlastní kůži. Naštěstí, a to mou zásluhou, jen na krátkou chvíli. Zopakovat
si to zjevně netoužily.

„Támhle někoho vidím!“ upozorňovala blondýnka.

Nebylo to poprvé, blondýnka byla tak trochu zmatkářka a panikářka, každou chvíli
něco viděla. Přesto se každé její vidění muselo prověřit pečlivým pozorováním,
protože občas mívala pravdu. Jednou to byl chlápek patřící na naši stranu. Dívky
na něj zamávaly a on přišel za námi. Také už poznal, že cílem je dubina pod
skalou, takže jsme si své poznatky navzájem potvrdili. Nepřidal se ale k nám,
chtěl jít k cíli sám a vlastní cestou, takže jsme se zase rozešli. Podruhé
blondýnka uviděla jiného chlápka, kterého pak poznala jako nepřítele. Byl však
příliš daleko a směřoval nepříznivým směrem, takže nebylo možné ho zajmout.
Dívky se o to sice pokusily, ale uviděl je a dal se na ústup. Při té
příležitosti jsem poznal, jak je při téhle hře důležité sledovat stejně
ostražitě i les za sebou. Pak blondýnka viděla zase jen několik fantómů, ale to
nesmělo naši opatrnost otupit. Tentokrát se zdálo, že má prozměnu zase pravdu.
Skutečně tam někdo byl. Určitě to byla něčí postava. Byla totiž světlá, a to
stíny nebývají.

Dlouho jsme čekali, co ta postava udělá, ale nedělala nic. Vůbec se nehýbala.
Opatrně jsme se přibližovali.

„To je přece Dalibor!“ poznala ho najednou brunetka. „Co to tam dělá?“

Dozvěděl jsem se, že Dalibor je náš, tedy nikoliv nepřítel. Od něj nám nebezpečí
nehrozí. Jen nám nebylo jasné, proč se tak dlouho nehýbá z místa. Jestli tam na
někoho číhá v záloze, nebo se před někým skrývá, anebo jen pozoruje někoho, kdo
z našeho místa není vidět. Nechtěli jsme mu pokazit, co dělá, a tak jsme na sebe
nijak neupozorňovali a přibližovali se stejně opatrně jako k nepříteli.

Pak najednou brunetka rozeznala, co se stalo. Dalibor byl k tomu stromu
přivázaný. Někdo ho zajal.

„Ale dostal se daleko!“ uznale řekla blondýnka. „On je fakt perfektní!

„To musí být na vztek, nechat se chytit takhle blízko u cíle!“ poznamenala
brunetka.

„Asi bysme ho měly osvobodit.“ pronesla blondýnka, ale jaksi nejistě.

„To bysme asi měly.“ souhlasila brunetka stejně neochotně. „Jenže – když on je
moc perfektní! On by tam pak byl určitě dřív než my, a sebral by nám pořadí!“

„No právě! Škoda každého čísla, které nám sebere někdo před námi!“

„A přitom touhle dobou už bývá hra vždycky rozhodnutá, takže Dalibora teď už asi
na nic nepotřebujeme!“

„Zatímco jako zajatce bych ho třeba mohla dostat na trhu jako svého otroka!“
jakoby se zasnila blondýnka.

„Anebo já!“ přidala se brunetka s nadějí v hlase. „Co kdybysme ho tady nechaly a
tvářily se, jakože jsme si ho nevšimly?“

„Jasně!“ ochotně souhlasila blondýnka. „Pravidla nám přece nepřikazují, že
musíme někoho osvobozovat!“

„Ale koukali by na nás všichni dost blbě, kdyby to pak Dalibor všem rozhlásil,
že jsme ho našli a nechali ho tady bez pomoci!“

„Když nás neuvidí, tak to neohlásí! Myslím, že si nás ještě nevšiml!“ namítala
blondýnka s nadějí v hlase.

„Uvidí nás, až půjdeme kolem něj! Už jsme blízko cíle, už ho nemůžeme obejít tak
velkým obloukem, aby nás neuviděl!“

„Když mu přejdeme za zády…“

„Tak se ohlédne!“

„A co kdyby…“ dostala najednou nápad blondýnka. „Tady ten nový…“ ukázala na
mne. „Co kdyby přešel před ním? Dalibor si bude všímat jeho a my zatím
proklouzneme za jeho zády! Jeho přece Dalibor ještě nezná, takže se nebude mít
na koho zlobit, když ho on neodváže! On je přece nový, on ještě nemusí vědět, že
Dalibor patří k nám!“

„To by šlo…“ uznala brunetka. „To by se mohlo podařit!“

Tak jsem byl dívkami vyslán, abych obloukem prošel několik desítek metrů před
Daliborem a tvářil se, jakože ho nevidím. To nebylo tak těžké. Rozhlížel jsem se
po zemi před sebou jako nějaký houbař, kterého nezajímá nic, co je z dosahu jeho
rukou. Jen po očku jsem občas mrkl na Dalibora, abych neztratil směr, když jsem
ho obloukem obcházel.

Dalibor stál zády ke stromu, ruce měl zapažené a objímal jimi kmen stromu za
zády, a vzadu za kmenem měl ty ruce svázané dohromady. Měl na sobě jen šortky a
košili s krátkými rukávy, takže pouta na jeho obnažených pažích byly dobře vidět
už na první pohled. Musel tam stát takhle uvázaný už hodně dlouho, protože
vypadal dost unaveně a na nohou už mu začínaly nabíhat žíly. Moc to nehrálo s
jeho lehkým oblečením, protože musel být zajatý ještě v noci, ale možná byl
teplokrevný živočich, kterému noční chlad nevadí. Anebo tady takhle stojí už od
večera, kdy ještě nebylo tak chladno jako před ránem. Na nohou i na pažích měl
výrazné svaly zdatného sportovce. Nejen že se dostal dost daleko, ale navíc asi
také dost rychle. Asi je fakt perfektní. Jenže pak stačil okamžik nepozornosti,
a pak kus provazu na zápěstích, a všechny jeho svaly ani rychlost už mu nejsou
nic platné. Viděl mne, a ze všech sil se snažil nějak na sebe upozornit. Ústa
měl ale přelepená nějakou náplastí, takže zavolat na mne nemohl. Vydával ze sebe
nějaké slabé zvuky nosem, ale ty jsem na tu desetimetrovou vzdálenost nemusel
slyšet – anebo jsem se aspoň mohl tak tvářit. Nebyl důvod chodit k němu blíž.
Měl sice košili na prsou rozepnutou a pod ní mu bylo vidět jeho cedulku
přilepenou na hrudi, ale to byla zpráva o naší vlastní pevnosti a mohla zajímat
jen naše nepřátele. Stačilo mi, že ze mne nespouštěl oči, takže děvčata
proklouzla za jeho zády skutečně nepozorovány. Cloumal sebou a napínal paže se
všech sil, když jsem se pomalu vzdaloval, ale to už mne nezajímalo.

Dubové mlází pod skalou bylo tak husté, že bylo prakticky neprostupné. Někde
uvnitř se skrývala nepřátelská pevnost, náš cíl, ale zvenku nebylo vidět nic.
Dívky to ale nijak nepřekvapilo, asi už měly zkušenosti z dřívějších her. Vydaly
se na obhlídku kolem houští, a skutečně po chvilce našly proraženou pěšinku
dovnitř. Uprostřed houští byl malý plácek, kde na zemi ležely nejdoucí stopky a
bloček lístků s pořadovými čísly.

„Ty stopky? Ty zastavil ten, kdo sem dorazil první.“ vysvětlila mi brunetka na
můj dotaz. „Podle nich se nakonec pozná, která strana vyhrála. V naší pevnosti
jsou také takové.“

Z pořadových čísel první čtyři chyběly.

„No, nejsme tady první!“ pokrčila rameny brunetka. Utrhla si jeden, blondýnka
druhý, a na mne vybyla sedmička.

„Máš šťastné číslo!“ s úsměvem konstatovala blondýnka. „Budeš mít na trhu štěstí!“

„Já bych neměnila!“ prohlásila také s úsměvem brunetka. „Mně je pětka milejší.“

Dozvěděl jsem se, že po skončení hry se všichni zajatci stávají otroky těch, kdo
si je vyberou. Při vybírání mají přednost příslušníci vítězné strany a z nich ti,
kteří získali nižší pořadové číslo. Ti s vyššími čísly si mohou vybírat už jen z
toho, co na ně zbude, a členové poražené strany přijdou na řadu až úplně nakonec.

Úderem poledne hra skončila. Odebral jsem se s dívkami na shromaždiště, kde se
konal závěrečný blafing.

„Tomu zahajovacímu shromáždění, kdy se dozvíme poslední podrobnosti o začínající
hře, se říká brífing, a tak tomu závěrečnému shromáždění říkáme blafing.“
vysvětlila mi s úsměvem brunetka.

„Podle toho, co se tam obvykle dělá!“ uchechtla se blondýnka.

Na blafingu se postupně sešli všichni ti, kdo nebyli v průběhu hry zajati a
nestáli teď někde v lese přivázaní ke stromu. V prvé řadě se teď zjišťovalo, kdo
chybí a kde je uvázaný. Každý, kdo někoho zajal, teď hlásil, kde ho nechal.
Děvčata nahlásily své dva zajatce. Současně ohlásily i mne. Vysvětlily, proč mne
přijaly do hry, jen o tom způsobu, jakým poznaly, že jsem někdo cizí, pomlčely.
To, jak jsem je pak osvobodil, sklidilo uznání. Dalibor tam naštěstí nebyl,
takže jsem byl přijat do party bez námitek.

„Kdo ví něco o Helči?“ ptal se hlavní organizátor. Tu totiž nenahlásil nikdo.

„Ten, co ji zajal, je asi teď sám někde zajatý.“ vysvětlila mi brunetka, když
jsem se divil, jak je to možné.

Ukázalo se, že o Helči vím jen já s děvčaty. Ty ale musely jít osvobodit svoje
dva zajatce a o Helču zájem neměly. Osvobození Helči tedy připadlo na mne. Se
mnou se tam vydala ještě Anetka. Dozvěděl jsem se, že je to nějaký nepsaný zvyk,
že když má muž osvobozovat nějakou zajatkyni, musí s ním jít ještě i nějaká žena,
nejlépe kamarádka té zajatkyně.

Helča seděla u stromu polonahá tak, jak jsem ji tam nechal. Jen v kalhotkách, s
tílkem shrnutým u krku nad obnaženými prsy, protože jsem jí jej tehdy už nestihl
stáhnout níž. Nahými stehny si zakrývala prsní bradavky. Na kotnících nohou měla
stažené džíny přesně tak, jak jsem jí je tam nechal. Paže složené na zádech,
ruce zamotané do svlečené bundy, kterou jsem jí tehdy kvůli svázaným zápěstím
nemohl svléci úplně. Z nějakého důvodu už neseděla těsně u kmene stromu, ale o
kousek dál od něj, takže provaz od jejího krku ke stromu byl teď napjatý a Helča
zakláněla hlavu, asi aby ji neškrtil.

Když jsem ji osvobodil, chvilku si jemně ohmatávala zápěstí otlačená od pout, a
pak si rychle oblékla všechno to, co jsem s ní tehdy stáhl, aby před námi
nestála skoro nahá. Napěchovala si prsa do podprsenky a zakryla si je tílkem.
Bundu si ale nevzala, na to už bylo příliš horko. Zůstala jen v tom přiléhavém
tílku, které přesně kopírovalo tvary její postavy a ramena i paže jí nechávalo
zcela odkryté. Ještě si upravila účes, který jsem jí tehdy tílkem poničil a ona
až do teď neměla možnost to napravit, a mohli jsme jít.

„Ty jí nesvážeš ruce?“ podivila se Anetka.

„A měl bych?“ podivil jsem se zase já. „To nařizují pravidla?“

„Nenařizují.“ pokrčila rameny Anetka. „Můžeš si s ní dělat co se ti zlíbí. Ale
je to takový zvyk. Dá se podle toho na první pohled poznat, kdo je zajatec a kdo
ne.“

„To není moc příjemné poznávací znamení!“ poznamenal jsem.

„Na tom nezáleží. Zajatec musí vydržet všechno, co jeho pán určí.“

Otočil jsem se k Helči. Ta ale neříkala nic. Jen odevzdaně pokrčila rameny, beze
slova se otočila ke mně zády, sama od sebe zapažila, zkřížila ruce za zády a
nastavila mi je ke svázání. Zřejmě to byl zvyk, který docela samozřejmě
respektovala i ona. Ještě si ale rychle upravila polohu podprsenky na těle, a
pak už jsem měl její ruce zapažené za zády zcela k dispozici. Zápěstí měla ještě
mírně zarudlé od předchozího spoutání, když jsem jí je svazoval znova. Měla
drobné pěstěné ruce a jemné hladké paže, na zápěstích jí pod provazem lehce
vystupovaly šlachy. Když se jich dotkl provaz, napjala paže, zaťala pěstičky a
šlachy na zápěstích jí vystoupily znatelně víc. Zjevně už měla se svazováním
svoje zkušenosti a věděla, jak si tlak utažených pout zmírnit. Já jsem jí ale
pouta nijak zvlášť neutahoval, jen tak, aby jí nespadly a aby se jí nepodařilo
si z nich ruce vytáhnout. Když jsem byl hotov, uvolnila svaly na pažích, pomalu
a soustředěně pohybovala zápěstími v poutech a zkoumala, co jí moje pouta dovolí.
Pak špičkami prstů jedné ruky ohmatala provazy na zápěstích, kam až se jí
podařilo dosáhnout. Vypadalo to, že jí ruce v poutech zůstaly poměrně dost
pohyblivé. Až mne to překvapilo, jak pružné měla klouby na zápěstí a jak daleko
těma rukama dosáhne. Když se s mými provazy seznámila a znova se na mne podívala,
zdálo se mi, že v jejích očích vidím snad i náznak vděčnosti. Asi byla od hráčů
nepřátelské strany zvyklá na mnohem tvrdší zacházení a nemilosrdnější svazování.

Mohli jsme vyrazit. Podle nějakého zvyku šla Helča před námi, takže jsme měli
stále před očima její obnažené paže zkřížené na zádech a její svázané ruce. I
navzdory poutům si v nich sama musela nést bundu i ostatní své věci. Anetka se
jich ani nedotkla, ta jen přihlížela všemu dění jako nezúčastněná svědkyně, a já
pořád ještě v té době neznal všechny místní zvyklosti. Helča zjevně ani
neočekávala, že někdo bude brát ohled na její svázané ruce a pomůže jí. Sama
přidřepla zády ke každé své věci, poslepu na zemi ji rukama za zády našla,
nahmatala a sebrala, a ani jednou se přitom nepokusila se ohlédnot, kam rukama
za zády sahá. Dělalo to na mne dojem, že to určitě nedělá poprvé.

Sešli jsme se zase všichni na shromaždišti. Teprve když tam byli přivedeni
všichni zajatci, byl vyhlášen výsledek hry. Neznělo to moc radostně. Naše strana
prohrála. Někdo z řad nepřátel se dostal do naší pevnosti a zastavil tam stopky
dřív. Obě dívky byly upřímně zklamané.

Po vyhlášení výsledku začal trh s otroky. Zajatci – skutečně všichni do jednoho
s rukama svázanýma za zády – nastoupili do řady, aby na ně všichni dobře viděli.
Několik členů vítězné strany – ti, kteří našli naši pevnost a dorazili tam –
vytáhli lístky s pořadovými čísly, které v naší pevnosti ukořistili.

„Tý jo! Ty máš ale štěstí!“ poznamenala na mou adresu blondýnka. „Jak to děláš?!“

Nechápal jsem. Pak jsem se dozvěděl, že moje zajatkyně, Helča, normálně chodí s
Richardem a ten je do ní zabouchnutý jako dveře do chlíva. Richard byl
samozřejmě členem nepřátelské strany, nebyl zajatý, a navíc teď vytasil lístek s
jedničkou. On si teď tedy bude vybírat otrokyni jako první ze všech. Není pochyb,
že si vybere Helču.

„Ta by mu dala, kdyby si vybral jinou!“ zachechtala se škodolibě blondýnka.

Helča ovšem patří mně, protože zajatec patří vždy tomu, kdo ho odvázal a přivedl.
Podle pravidel nejsem povinen svoji zajatkyni přenechat kdekomu, kdo projeví
zájem. Mohu ji prý ale vyměnit za Richardovo pořadí. To znamená, že kdybych
chtěl, mohl bych si místo Richarda jako první ze všech vybrat místo Helči
kteroukoliv jinou ze zajatkyň, které tady teď před námi stály jako na přehlídce
– či jako zboží na pultu.

Začal jsem si prohlížet tu nabídku docela jinýma očima než doposud. Musím uznat,
že bylo na co se dívat. V odpoledním vedru byla většina zajatkyň oblečená jen v
nejnutnějším. Moje Helča, které jsem dovolil obléci si tílko, byla téměř
výjimkou. Ostatním zajatkyním zřejmě nedovolili jejich páni a zachránci ani to.
Nepochybně měly ruce svázané nepřetržitě od té chvíle, kdy byly zajaté, a jejich
osvoboditelé, kteří je sem teď přivedli, je jen odvázali od stromů, ale ruce jim
nechali svázané dál, takže se nemohly ani upravit. Dvě z nich měly dokonce i
prsa nezakrytá, což ve spojení s rukama uvězněnýma za zády vypadalo obzvlášť
zajímavě. Jedna z nich měla ještě na ňadru přilepenou cedulku, čímž bylo jasné,
proč musela o podprsenku přijít. Bylo tedy z čeho vybírat. Díky náhodě s Helčou
a Richardem mohu mít kteroukoliv z nich. Rozhodující je jen to, na kterou z nich
budu mít největší chuť.

Richard skutečně chtěl Helču a začal se mnou vyjednávat o vydání. Možná si
myslel, že jako nováček ještě neznám pravidla, ale děvčata mne vyškolila
dostatečně. Požadoval jsem jedině Richardovo pořadí. Kdyby mu zůstalo, byla by
to výhoda pro ostatní zájemce z jeho vítězné strany, kteří také získali lístky s
pořadím a netrpělivě čekali, kdy ho budou moci uplatnit. Jenže já už měl vybráno.
Pochopitelně tu nejkrásnější ze zajatkyň. Nemá smysl ji popisovat, na to slova
nestačí. Musela být zajata těsně před polednem, už za vedra, protože měla na
sobě jen miniaturní opalovačky. Rozhodně jsem tedy nekupoval zajíce v pytli.
Velice dobře jsem si mohl prohlédnout, jaké tělo se mi nabízí. Až pak jsem se
dozvěděl, že je to Vlasta a že s ní chodí Dalibor. To je ten, co jsem ho viděl
uvázaného, vybavilo se mi. Dalibor byl skutečně mezi zajatci, takže do toho
neměl co mluvit. Zbýval ještě Vlastin současný pán, který ji sem přivedl.
Ukázalo se ale, že je to nějaká bojovnice bez pořadí a o Vlastu že nemá zájem.
Přenechala mi ji beze slova, jen s lhostejným pokrčením ramen. Měla ještě
jednoho zajatce, jakéhosi chlápka, a zajímala se jen o něj. Tím bylo Richardovo
pořadí vyřízené a na řadu přišel ten, kdo v naší pevnosti ukořistil lístek s
dvojkou. To jsem už ale dál nesledoval. Vlastino tělo bylo zajímavější.

Krásné ženy jsou jako dobré víno: Musí se ochutnávat všemi smysly. Jako první si
musí přijít na své oči. Posadil jsem se pohodlně do trávy, opřel se o strom a
Vlasta musela přede mnou různě chodit, otáčet se, prohýbat tělo a pózovat, jak
jsem jí poručil. Zajatkyně musí udělat všechno, co se jí přikáže, nesmí nic
namítat, natožpak odmítnout. Vlasta měla krásně pružné tělo, které přímo volalo
po tom, abych si je prohlédl ze všech stran a ve všech polohách. Uměla se
pohybovat se zvláštní plavnou elegancí, jakou přecházela z jedné polohy těla do
druhé. Nechal jsem jí ruce svázané tak, jak jsem ji dostal, což jí při pohybu
trochu vadilo, ale byla šikovná a dovedla se s tím vypořádat. Zjišťoval jsem, že
ženské tělo s pažemi svázanými na zádech také vypadá zajímavě, a možná ještě
půvabněji.

Pak přišel na řadu sluch. Začal jsem se jí vyptávat na všechno možné a Vlasta
musela odpovídat co nejpodrobněji a nejobsáhleji. Nebylo důležité, co říkala,
ale jak to říkala. Měla krásný melodický hlas, který se moc dobře poslouchal.
Napadlo mne, že by mohla umět dobře zpívat. Na můj rozkaz mi musela zazpívat
několik písniček. Uměla to nádherně, ani jsem takový zážitek nečekal. Dozvěděl
jsem se, že umí také výborně hrát na kytaru, a ještě řadu jiných, dalších věcí.
Vlasta se mi totiž náramně chlubila, co všechno by mi mohla předvést, ale to
bych jí musel rozvázat ruce. To se mi nechtělo. Objevoval jsem, že takové
šikovné ruce, které toho tolik umějí, vidět svázané má také něco do sebe.

Pak přišel na řadu čich. Posadil jsem si ji před sebe mezi roztažené nohy a
přitáhl si její hlavu k obličeji. Měla krásně voňavé vlasy, jemné, dlouhé,
hebounké. Probíral jsem se v jejích vlasech, její tělo se mi opíralo o hruď a
její svázané ruce jsem měl přímo v rozkroku. Déle už se to nedalo vydržet, moje
ozdoba se mi vší mocí drala z kalhot ven. Musel jsem ji vypustit ven, a pak jsem
ji vložil do Vlastiných rukou, které, jak se mi zdálo, už na ni v mém rozkroku
dychtivě čekaly. Vlasta skutečně hned vzala mou ozdobu do rukou a začala ji
jemně ohmatávat, hladit mi ji a seznamovat se s ní. Svázaná zápěstí jí přitom
opět trochu překážela, ale měla ty ruce skutečně šikovné tak, jak se chlubila,
takže jsem ani teď neměl důvod, proč jí je rozvazovat. Měla je obratné a
pohyblivé tak, že se rychle naučila pracovat s mou ozdobou oběma rukama současně.

Trh se zajatci mezitím skončil a začaly se projednávat nějaké záležitosti,
kterým jsem nerozuměl, protože jsem neznal lidi, o nichž se mluvilo. Připadalo
mi to nezajímavé jako nějaká schůze, ovšem já teď na své ozdobě cítil něco
mnohem zajímavějšího, něco, co se na schůzích obvykle nedělává. Přitom o tom asi
nikdo nevěděl, protože Vlasta byla zády opřená o moji hruď, a co se dělo vskrytu
mezi našimi těly a mezi mými stehny, to vidět nebylo. Takhle nějak by měla
vypadat každá schůze.

Jen jsem si nebyl jistý, jestli se to Daliborovi líbí stejně tolik jako mně.
Když jsem se po něm po očku podíval, poznal jsem na něm, že naprosto přesně ví,
co mi Vlasta s mou ozdobou dělá. Nějak jsem moc netoužil mít Dalibora za svého
osobního nepřítele. Viděl jsem jeho svaly a to mi docela stačilo. V této chvíli
mi ale od nich nehrozilo nic. Dalibor byl zajatec, kterého sice osvobodili a
přivedli sem, ale jako znamení zajatce mu nechali ruce pevně svázané. Při dražbě
zajatců pak o něj neprojevil zájem nikdo. Ne že by byl tak špatný, byl to
parádní kus chlapa, ale patřil k poražené straně, a na straně vítězů nezbylo
tolik volných nezajatých žen, aby si rozebraly všechny pěkné zajatce. Dalibor
prostě zůstal na ocet a zůstal svázaný, zatímco zajatce z vítězné strany si naše
ženy rozebraly všechny do posledního, a jak jsem si všiml, některým z nich
jejich nová paní i ruce rozvázala, aby ji mohl lépe obsluhovat. Dalibor nemohl
rukama dělat nic, a aby nemohl ani volně chodit a plést se, kam nemá, ještě ho
někdo přivázal za krk ke stromu. Dalibor tedy dobře viděl, co dělám s jeho
Vlastou, ale sám nemohl dělat proti tomu nic. Určitě ale chtěl, a dost se u
svého stromu v poutech zmítal, poulil na mne oči a asi by rád aspoň něco namítal,
ale zalepenými ústy nemohl ani to. Doufal jsem, že má provazy na zápěstích dost
pevné na to, aby mu ty svaly udržely v bezpečí. I kdyby se ale Dalibor utrhl,
ani pak by mi vlastně nemělo nic hrozit. Byla to přece všchno jen hra. Jen jsem
si nebyl jistý, jestli by Dalibor byl ochoten respektovat pravidla téhle hry i v
tomto případě. Naštěstí provazy držely bezpečně, takže jsem se mohl nerušeně
věnovat Vlastinu tělu, které jsem měl před sebou mezi nohama.

Ani hmat nesměl přijít zkrátka. Měl jsem před sebou tak krásné tělo jako snad
ještě nikdy, které přímo čekalo, co s ním podniknu. Nejdřív jsem po něm přejel
oběma rukama odshora od krku a ramen až dolů ke stehnům a zase zpátky nahoru. Ty
úžasné tvary a jemnou hladkou kůži ale přímo hyzdil textil na hrudi. Byl tam
cizí jako pěst na oku, prostě se tam nehodil. Vyhrabal jsem Vlastě ňadra z
jejich plátěného úkrytu, pěkně postupně a po kouskách. Vždycky jsem jí zaryl
prsty do prsou a vydloubl jí je odtud o kousek výš. Ale opravdu jen o kousek,
abych to mohl ještě několikrát zopakovat. Objevily se její bradavky. Ucítil jsem
je pod prsty a vysvobodil jsem jí je z vězení podprsenky. Při dalším dloubnutí
už jí ale vypadly prsa z podprsenky naráz celá. Podprsenka jí teď zůstala jen
jako jakýsi provázak pod prsy. Pak jsem ale zjistil, že ten textil nepříjemně
překáží, i když je prázdný, a tak jsem ho Vlastě rozepjal a zahodil. I kalhotky
jsem jí stáhl, aby vůbec nic nenarušovalo ten nádherně hladký proudnicový povrch
jejího těla. Teď teprve to bylo to pravé. Zlehka jsem Vlastě ohmatal prsa, abych
posoudil jejich tvar. Nebyly tak veliké a beztvaré jako ty Helčiny. Zjistil jsem,
že mají tvar i velikost přesně podle mé ruky. Padly mi do dlaní jako ulité. Byly
trochu do špičky a byl to zvláštní pocit v dlani, když jsem je Vlastě
přeformovával rukou do kulatějšího tvaru podle své dlaně. Když jsem jí je pak
trošku uvolnil z prstů, zajímavě mne svými bradavkami tlačily do dlaní, aby
zaujaly zase svůj původní špičatý tvar. Byly příjemně poddajné, daly se lehce
tvarovat, jak se mi zlíbilo, a přitom při každé příležitosti pružně zaujímaly
svůj původní zajímavý tvar, jaký se moc často nevidí. Pohrával jsem si s
Vlastinými prsy a ona si zase pohrávala s mou ozdobou.

Aby to nebylo tak jednotvárné, občas jsem se potěšil i jinými tvary Vlastina
těla. Měla krásně útlý pas, který se pod jejím hrudníkem skoro ztrácel, a tak
úžasně široké boky, že jsem musel pořádně roztahovat nohy, aby se mi na zemi
mezi stehna vešly. Byl to fantastický pocit, držet v rukou tělo takových tvarů.
Nahoře zase mým rukám nabízelo pohybující se pevná ramena paží pilně pracujících
na mé ozdobě, a mezi nimi dlouhý pružný krk báječně plasticky vytvarovaný, po
němž se jezdilo rukama stejně příjemně jako po bocích a pasu dole. Když Vlasta
ucítila mou ruku na svém hrdle, zaklonila hlavu a její krk se tím stal ještě
delší a ještě zajímavěji tvarovaný. Držet ho v ruce a cítit pod prsty na
Vlastině hrdle její vzrušený tep, to byl fantastický pocit. Teď jsem ji měl
naprosto dokonale ve své moci, teď jsem jen já sám rozhodoval, co se s ní stane,
co s ní udělám.

Pak se mi po celém těle rozlil ten nádherný pocit nezadržitelně se přibližující
exploze. Pomyslel jsem si, že to se snad na schůzi nehodí, ale když jsem držel v
rukou tělo tak dokonalých tvarů, nemohl jsem se zastavit. Nehledě k tomu, že
Vlastiny ruce se nezastavily ani na okamžik. Byly úžasně šikovné a dovedly dělat
neuvěřitelné věci i když byly svázané. A pak to najednou přišlo. Přitiskl jsem
si to perfektní tělo na hruď takovou silou, až z toho Vlasta ztratila dech, asi
jsem se pod ní i vzepjal, a vystříkal jsem se do jejích dlaní s tak fantastickým
pocitem, jaký mne moc často nepotká.

Vlasta neustávala v práci, i když mi teď moje ozdoba v jejích dlaních
splaskávala navzdory veškeré její usilovné snaze. Ruce teď měla mokré a kluzké,
protože kvůli svázání jimi nemohla před mými výtrysky nikam uhnout a dostala do
nich plnou dávku. Takovýma rukama už to nebylo tak hezké, tak jsem jí poručil
poodsednout si dál, aby na mne svázanýma rukama už nedosáhla a aby mi už těmi
širokými boky nepřekážela mezi stehny. O tvary jejího těla jsem ale přijít
nechtěl, takže si mi musela lehnout mezi nohy na záda a hlavu mi položit do
klína, abych měl její prsa a její krk pěkně po ruce a měl si při té nezajímavé
schůzi s čím hrát. Její prsa si udržovala vztyčené špičky i když Vlasta ležela
na zádech, takže mne bradavkami příjemně šimrala v dlaních, když jsem Vlastě
přejížděl rukama po ňadrech. Vlastino tělo se mi mezi nohama a na stehnech lehce
kroutilo a vlnilo nahoru a dolů i do stran. Nevím, jestli to bylo kvůli tomu, co
jsem jí dělal s ňadry, anebo proto, že měla svázané ruce zalehnuté pod tělem a
ulevovala jim, ale na tom nezáleželo. Výsledek, který jsem nohama cítil, byl
překrásný.

Při tom pohrávání si s Vlastiným tělem jsem si teprve teď všiml, že má na krku
na řetízku nějaký šperk. Zatím bylo pro mne důležitější její tělo, ale teď jsem
jí tu věcičku s krku sundal, abych si ji mohl prohlédnout pohodlněji. Vlasty
jsem se neptal, protože na jejím názoru nezáleželo. Zajatkyně si musí nechat
líbit všechno, co se jejímu pánovi zachce, a navíc musí na tom i podle potřeby
sama spolupracovat. Ležící Vlasta proto musela poslušně zvednout hlavu, abych jí
mohl řetízek přes ni přetáhnout, když jsem si ten šperk bral.

Ta věcička mi totiž byla povědomá. Prohlížel jsem si ji ze všech stran, podíval
jsem se na ni i zezadu, a hele! Na zadní straně byl hluboký vryp, který jsem tak
dobře znal!

„Odkud máš tuhle věcičku?“ zeptal jsem se Vlasty.

„Od Dalibora. Dal mi ji před týdnem.“ odpověděla Vlasta. „Z lásky!“ dodala
procítěně.

„Od Dalibora?“ podivil jsem se. Pak jsem najednou pojal strašlivé podezření. „Přesně
tenhle šperčík jsem před měsícem koupil – no, své dívce!“ řekl jsem hlasem, o
němž se říká, že je hrobový. „Taky z lásky!“

Nebylo pochyb. Ta rýha vzadu, to byla vada, na kterou jsem dostal pěknou slevu.
Měl jsem kvůli tomu černé svědomí, že jsem na své dívce šetřil. Teď se mé
svědomí najednou začalo zázračně čistit.

„No dobře, ale jak k němu Dalibor přišel?“ zeptala se Vlasta ještě klidně, ale
pak jí to došlo taky. „Ten mizera!“ zařvala najednou, vymrštila se a zuřivě
zacloumala svázanýma rukama.

„Myslím, že teď jsme na tom oba stejně.“ řekl jsem a nohama rychle objal Vlastu,
abych ji udržel u sebe. Nějaká rvačka dvou svázaných zajatců by sice mohla být
zajímavým zpestřením schůze, ale nechtěl jsem ani na chvilku přijít o Vlastino
tělo. Ostatně zajatkyně si nemůže dělat, co by se jí líbilo, a pokud Vlasta
chtěla Daliborovi něco udělat, musela s tím počkat, dokud jí to nedovolím.

Vlasta si nakonec přece jen vzpomněla na pravidla a podřídila se mi. Možná si
také uvědomila, že se svázanýma rukama se Daliborovi asi moc citelně nepomstí. V
každém případě si zase lehla na zem mezi mé nohy ňadry pod mé ruce. Přesto dál
běsnila vztekem. Škubala sebou na zemi, nohama jsem cítil každý pohyb jejího
těla, prsa se jí pod mýma rukama prudce vzdouvala, a když jsem jí položil ruku
na krk jako pojistku, aby se znova nepokusila vstát, cítil jsem, jak jí tep v
krku vztekle a divoce pulzuje.

Také jsem měl vztek na tu svou. Přemýšlel jsem, jak se mohla s Daliborem setkat,
ale pak jsem si připomněl, že jsme tady v kempu na dovolené už dva týdny, takže
příležitostí měla dost. A Dalibor je parádní chlap, pokud jsem to mohl posoudit
podle toho, jak vypadal, když byl přivázaný tam u toho stromu. No co. Pro jedno
kvítí slunce nesvítí. V téhle moudrosti je víc pravdy, než jsem si kdy myslel.
Jedna byla pryč, a vida: Hned tady mám jiné tělo, a mnohem lepší! Vlasta se teď
už určitě také nebude k Daliborovi vracet, takže je vlastně volná! Pro mne! Jen
si ji ochočit dřív, než přijde někdo jiný. Naštěstí jsem teď jejím pánem a ona
mi nesmí nic odmítnout. Záleží jen na mně, jak toho využiji.

Vlasta se pořád zmítala vzteky. Svíral jsem její tělo mezi nohama a vnímal její
zmítání se jako velice příjemné, ale přesto jsem si říkal, že je těch pohybů
škoda a že bych si je mohl užívat mnohem víc. Převalil jsem se tedy na ni a
přimáčkl ji plnou svou vahou k zemi. Normálně to ženám nedělám, vždycky se nějak
nadlehčím, ale tentokrát jsem si to odpustil. Na otrokyni není třeba mít žádné
ohledy. Byla to příležitost vyzkoušet si, jaké to je. Přitiskl jsem se k jejímu
tělu tak silně jako snad ještě nikdy k žádnému jinému. Vlasta se pode mnou
vzpínala dál a já teď každý její pohyb cítil celým tělem. Bylo to mnohem lepší,
než jsem čekal. Hned jsem věděl, že takovou ženskou si nesmím nechat ujít. Začal
jsem ji ukecávat, jak jí rozumím, že jsem na tom stejně, že vím, jak jí je, a že
to společně zvládneme, když jsme na to dva a podobné nesmysly, které zabírají na
každou ženskou. Zabíraly i na Vlastu. Pomalu se pode mnou uklidňovala. To se mi
moc nelíbilo, pohybující se tělo pode mnou bylo lepší. Nemůžu mít ale všechno.
Důležitější bylo, že se Vlasta začala vyptávat na všechno možné o mém životě a
chtěla toho o mně vědět čím dál víc. To bylo moc dobré znamení. Něco takového si
otrokyně nesmí dovolit, a Vlasta to věděla. To znamenalo, že už pro ni asi
nejsen jen pouhý pán své otrokyně ze hry. Příjemné také bylo, že se pode mnou
pořád trochu kroutila, ale už to nebylo vzteky. Možná jsem ji trochu tížil,
protože jsem na ní ležel jako bezvládný žok, abych co nejlépe cítil a prožíval
každé pohnutí jejího těla. Na chvilku jsem i uvažoval, jestli bych jí neměl
ulehčit, ale pak jsem si připomněl, že je to pořád ještě má otrokyně, která musí
snášet všechno, co se jejímu pánovi zlíbí jí udělat. Na nějaké braní ohledů také
jednou dojde, ale teprve až už to nebude jen hra.

Vlasta to brala také tak. Ani náznakem mi nedala najevo, jak jí moje váha vadí,
a bojovala s ní, jak jen mohla. Cítil jsem, jak pode mnou namáhavě dýchá a že
mne svým dechem celého nadzvedává. Bylo to ohromně příjemné, i to, že se
začínala pode mnou kroutit zase trochu víc. Bylo to děsně vzrušující a já cítil,
že se mi moje ozdoba zase staví do pozoru. Tentokrát mířila dolů přímo do mezery
mezi Vlastinýma nohama. Jasně jsem ucítil Vlastina stehna po obou stranách své
natahující se ozdoby. Pak jsem si všiml, že i Vlasta ucítila, co se jí mezi
stehny děje, a pobaveně se usmála.

„Musíme přece náš nový vztah nějak zasvětit!“ řekl jsem jí také s úsměvem. Musím
si přece vyzkoušet, jaké to s tebou bude! pomyslel jsem si v duchu.

Vlasta jen pokrčila rameny, pokud jí to svázané paže uvězněné pod tělem
dovolovaly. S tím se ale nespokojila. Ucítil jsem, že se její nohy pode mnou
začínají pohybovat najednou úplně jinak, a na své ozdobě jsem pocítil, jak se na
jejích stehnech rytmicky napínají a uvolňují svaly a moji ozdobu mi tím ze stran
masírují. Vlasta byla ohromná: Věděla si rady v každé situaci, i když jsem jí
moc možností neposkytoval. Tenhle její způsob byl tak krásně rajcovní už jen tím,
jak byl nečekaný. Moje ozdoba nabývala na délce a vtlačovala se mezi Vlastina
pilně pracující stehna čím dál hlouběji. Na Vlastě bylo perfektní i to, jak se
navzdory všem svým potížím a překážkám všemožně snaží mne uspokojit. Samozřejmě
že to byla její povinnost, byla přece mou otrokyní, ale nijak to neodbývala jen
tak, aby dodržela pravidla hry. Snažila se opravdu poctivě a nápaditě. Držel
jsem v ruce její krk a z jeho tepu poznával, jakou námahu ji to stojí, když
nemůže použít ruce. Ovšem právě ten mocný tep na jejím krku a její hluboký
namáhavý dech a usilovné a přitom bezmocné pohyby jejího těla pode mnou byly
přinejmenším stejně rajcovní jako práce jejích stehen.

Sáhl jsem druhou rukou pod sebe a nahmátl na Vlastině těle to nejdůležitější
místo, kam má ozdoba patří. Vlasta se pode mnou skoro vzepjala, jakoby se chtěla
tím místem k mé ruce přissát. Rozhrnoval jsem jí prstem okraje a pokoušel se
dostat hlouběji. Vlasta prudkými pohyby celého těla reagovala na každý můj
sebemenší pokus a ze všech sil se snažila mi pomáhat. Mezi rozevřenými okraji
jsem našel její poštěváček a lehce si s ním pohrál. Vlasta se začala pode mnou
divoce zmítat, jakoby jí to nestačilo, a snažila se poštěváčkem si hrát s mým
prstem. Poznával jsem, jak nečekaná síla se v tom těle pode mnou skrývá, když
tíženo mou plnou vahou pode mnou tak vyvádí. Sílu u ženy sice nepovažuji za moc
důležitou, ale takovéhle její využití se mi docela líbí.

Všiml jsem si také, že občas usilovně zacloumala rukama svázanýma pod tělem.
Možná jí můj prst nestačil a chěla si pomoci vlastníma rukama k něčemu ještě
lepšímu. To jsem jí ale neumožnil, na to neměla nárok. Jako otrokyně se musela
spokojit s tím, co jí dovolím já. Ruce jsem jí nechal svázané dál. Pro mne to
tak bylo lepší. Měla těma rukama podložené tělo právě v tom nejzajímavějším
místě, takže se mi a mé ozdobě otvíralo vstříc tak krásně jako ještě žádné jiné
tělo, které jsem kdy pod sebou měl.

Toho bylo nutné využít. Moje ozdoba se ponořila dovnitř jakoby tam odjakživa
patřila. Při téhle podložené poloze Vlastina těla to šlo tak nádherně, až mi
zatrnulo. Budu jí asi muset svazovat ruce častěji, abych si to užil, pomyslel
jsem si.

Vlasta slastně zaskučela a vzepjala se pode mnou tak, že si sama mou ozdobu
zarazila do těla tak hluboko, jak jen to šlo. Začala se pode mnou zmítat tak
divoce, že jsem sám vlastně ani nic dělat nemusel. Vlasta všechnu práci udělala
za mne. Nevím, jestli se tak snažila proto, že se jí to tak líbilo, anebo proto,
aby si mne získala jako náhradu za Dalibora, anebo proto, že byla pořád ještě
mojí otrokyní a bylo tedy její povinností pečovat o mne a dělat mi to nejlepší
jak nejlépe uměla, ale bylo to nádherné. Vlasta se pode mnou vzpínala, kroutila,
vlnila, že jsem měl co dělat, abych se na ní udržel. Navíc jsem cítil, že mi i
moji ozdobu uvnitř svého těla tiskne a mačká pravidelnými i nepravidelnými stahy
své jeskyňky. Uměla s ní dělat snad skoro všechno to, co mi předtím dělala
rukama. Bylo to tak nádherné, že se to ani nedá popsat. Nejradši bych to
prožíval donekonečna, ale byl jsem to nakonec já sám, kdo to pokazil. I když
jsem se udělal jen krátce předtím Vlastě do rukou a myslel jsem si, že už v sobě
nic nemám, přesto jsem to nevydržel a udělal se znova. Nedalo se to zadržet.
Vlasta to uměla tak senzačně, že se tomu nedalo odolat. Cítil jsem, že už nic
moc ze mne nevyšlo, ale přesto to bylo úžasné jako snad ještě nikdy. Jestli jsem
si chtěl Vlastu vyzkoušet, tak teď už jsem věděl, že s ní to bude fantastické.

Po očku jsem sledoval, jak se Dalibor vzpíná v poutech. Zíral na nás a rval se s
provazy ze všech sil. Pohled na něj jakožto dřívějšího majitele Vlasty mne
vzrušoval ještě víc. Už dvakrát krátce po sobě použitá ozdoba se mi znovu
vztyčovala tak rychle, až to mne samotného překvapovalo. Vlasta to na stehnech
cítila a už předem se pode mnou nedočkavě kroutila v očekávání dalšího slastného
zážitku. I ona vypadala trochu překvapeně, že jsem tak brzy schopen další akce.
Pohled na přivázaného a bezmocně spoutaného běsnícího Dalibora dělal divy.
Dalibor zatím rudnul v obličeji a na čele mu nabíhaly žíly, jak se škrtil
provazem, kterým byl přivázaný ke stromu a který si sám napínal ve snaze
utrhnout se, když viděl, co s Vlastou dělám. A to ještě nevěděl, že tohle už
není hra, že tohle už je doopravdy. Ještě nevěděl, že Vlastu definitivně ztratil.
Tušil jsem, že s Daliborem ještě asi budu mít nějaké jednání a že asi nebude
příjemné. Už jsem se ale přesvědčil, že Vlasta za to stojí a že nějaký Dalibor
si něco tak úžasného rozhodně nezaslouží.

K o n e c