Povídka “Spiknutí”

Francie, pevnost Louvre, 11. listopadu 1559, 23:17

Potemnělými chodbami královského paláce rychlými kroky procházejí Francois, vévoda de Guise a kardinál Karel z Lorraine. Dva nejmocnější muži Francie. Slabý mladý král František je hadrovou panenkou v jejich rukou. Jen oni mohou dělat co chtějí. Ale ti hugenoti… ti hugenoti…

Nejvážnější problém celé Francie! A František, co ten k tomu řekl: Jsou to dobří lidé, nechte je… nechte jim jejich víru. Hlupák! Ale teď už mají plán! František byl čerstvě ženatý s překrásnou, osmnáctiletou dívkou Isabellou. Je jediným dítětem Alaina de Condé a jeho krásné pětatřicetileté manželky Florance. Alain de Condé nyní dlí v Ženevě, stejně jako vůdce hugenotů, kazatel Jan Kalvín.

A oni mohou začít uskutečňovat svůj plán! Asi jediná cesta, jak přesvědčit krále o tom, že s hugenoty je třeba zatočit, je přesvědčit ho, že má špióny přímo ve svém domě. A jak? Jednoduše. Ukáží králi, že Condé je hugenot a přesvědčí ho svědectvím Condého manželky. Samozřejmě nebude jednoduché svědectví získat, ale existují metody, které jí přesvědčí, aby podepsala.

Plán byl jednoduchý. Unesou Florance de Condé na vzdálený hrad jednoho ze spojenců a donutí ji podepsat falešné svědectví proti svému manželovi. A ona podepíše, podepíše za každou cenu. Za každou cenu! I kdyby měli použít mučení…

Potichu se spolu baví o podrobnostech svého plánu až dojdou k východu z paláce, kde na ně čeká velitel stráže, kapitán de Crétienne. “Jeďte a přivezte ji” rozkazuje kardinál a kapitán de Crétienne s pokývnutím vyskakuje do sedla.

“Do sedel!” velí skupině čtyř mužů, kteří ho budou doprovázet a vyrážejí nocí z nádvoří.

“Jsme svědky počátku dějinné změny, příteli” poznamenává vévoda.

“Jistě, jistě, ale my musíme jet také. Je to 150 km, čeká nás dlouhá cesta, příteli.” S úsměvem si potřásají rukama, vyskakují na koně a mizí ve tmě.

00:10 Florance de Condé je ponořena do hlubokého spánku a sní o svém manželovi. Je v Ženevě, tak daleko, tak odporně daleko. Miluje ho z celého srdce. Miluje jeho ruce, když si hrají s jejími plnými, pevnými prsy, když si hraje s jejími vyholenými pysky, s jejím velkým, vlhkým poštěváčkem, miluje jeho ptáka, který jí přivádí k nevídaným vyvrcholením. Miluje jeho jazyk, miluje jeho mazlení se s jejíma nohama, jejími boky…

Během snění její pravá ruka sjíždí po plochém břichu do rozkroku a začíná si dráždit svou vlhkou kundičku. Její tělo se začíná chvět rozkoší, dýchá stále hlasitěji, když tu se ozývá klepání na dveře. Vzápětí vstupuje její komorná.

“Omlouvám se, že Vás ruším, ale přijela skupina královských gardistů a chtějí s Vámi mluvit. Jsou dole v hale”

“Ale z jakého důvodu? Řekli ti to?” ptá se Florance, zatímco se obléká. Spěchá natolik, že si ani neobléká korzet a její plné prsy jsou zčásti vidět v hlubokém výstřihu.

“Ne, nic mi neřekli…” souká ze sebe vystrašené děvče. Florance spěchá po schodech a vidí čtyři muže, kteří jí očekávají. Jsou oblečeni v černých uniformách a ona poznává jejich velitele – kapitána de Crétienna!

“Stalo se něco mému muži? Řekněte mi to, prosím!” vyráží ze sebe zděšeně.

“Bude lepší, když pojedete s námi, madam de Condé. Prosím, pospěšte si!” odpovídá kapitán a ukáže ke dveřím.

“Madam…” mladá komorná chce něco říct, ale Florance jí jen popadne za ramena a říká:

“Neboj se… Brzo se vrátím, mé dítě. Běž si lehnout.” A po těchto slovech vychází z paláce a nasedá do připraveného kočáru. Srdce jí tluče na poplach a tuší, že se stalo něco špatného…

Vyrážejí. Gardisté jedou jako o závod, zjevně spěchají.

05:45 Konečně kočár zastavuje a jeden z gardistů otvírá dveře. Florance vystupuje a v počínajícím rozbřesku vidí, že jsou u nějakého hradu. Otáčí se de Crétienna. “Co to je za hrad? Kde to jsme? Řekněte mi to! Mám právo to vědět!”

“Madam, brzo se dozvíte odpovědi na své otázky. Teď mne prosím následujte!” a ukáže na cestu k těžkým dřevěným vratům – vchodu do hradu. Pod ochranou čtyř gardistů v čele s de Crétiennem prochází temnou chodbou a nakonec se všichni ocitají ve velké klenuté síni. Na druhém konci sálu je velký krb a před ním stojí postava muže, ten se otáčí a – poznává kardinála!

“Vítám Vás, madam de Condé! Chovejte se jako doma.” říká svým ledovým hlasem a nabízí jí pohodlnou židli, stojící u obrovského stolu. Florance se posadí a kardinál dál nervózně přechází sem a tam po místnosti.

“Důvod, proč jste zde, je velmi jednoduchý. Slyšel jsem, že si myslíte, že jsem jedna z největších stvůr, jaké existují… Ale to je život…” Florance cítí, jak jí celou zachvacuje hrůza. Nenávidí způsob, jakým začal tuto rozmluvu.

“Nu, tedy… jediné, co po Vás chceme, je svědectví proti Vašemu manželovi…”

“CO! VY JSTE SE ZBLÁZNIL! O ČEM TO MLUVÍTE?” vyskakuje ze židle a oči jí planou hněvem.

Ale kardinál zůstává ledově klidný – tuhle reakci očekával. Florance stojí, stále nemůže uvěřit tomu, co slyšela. Ve vzteku se jí zrychlil dech, její nádherné prsy se znovu a znovu vzdouvají. Když se vzteká, je ta překrásná, černovlasá, mladá žena ještě víc sexy, říká si pro sebe kardinál.

“Slyšela jste dobře. Chceme svědectví proti vévodovi de Condé. Je hugenot a my chceme, abyste to potvrdila!”

“To není pravda! Není hugenot a vy to víte! Nechte mě odejít!!” a udělá několik kroků k východu, ale stráže jí zatarasí cestu halapartnami.

“Nepůjdete nikam, Florance!” rozesmál se kardinál. “Potřebujeme ten podpis a my ho dostaneme, ať to bude trvat jakkoli dlouho. Už rozumíte?”

Podklesla jí kolena, ale snaží se zůstat v klidu. “Budou mne hledat…”

“O to se nebojte! Všichni se dozvědí, že jste odjela za svými rodiči v jižní Francii. Nikdo Vás nebude hledat!”

“Ale moje komorná…” Florance hledá nějakou naději, nějakou cestu z téhle zoufalé situace….

“Ovšem, to sladké dítě…” a kardinál kývá na stráže. Dva z nich odcházejí, ale vzápětí se vracejí a v železech vedou její komornou Beatrice. Florance je v šoku. Zatočila se jí hlava a sedá si zpět na židli.

“Máte na to den, mé dítě. Jeden den, abyste si to rozmyslela a podepsala. Potom použijeme jiné způsoby přesvědčování.” říká ledově chladným hlasem a odchází z místnosti.

Stráže přistupují k Florance a berou jí v podpaží. “Půjdu sama!” říká hrdě a vydává se za kapitánem. Sestupují po schodech do žaláře, kde je společně s Beatrice zamykají do studené, vlhké cely.

Ubohá Florance je bez sebe. Nikdo jí nepomůže. A jak jí chtějí přesvědčit, aby podepsala? Náhle by se v ní krve nedořezal. MUČENÍ! ONI JÍ CHTĚJÍ MUČIT! Bože! Ne! To není možné! Vždyť je z urozeného rodu a její matka je králova manželka! To je spiknutí! Ano, kardinál se stal hlavou spiknutí proti králi! Je jí ale jasné, že si to jen namlouvá, že hra je příliš vysoká a ona ví, že lidi jako kardinál nic nezastaví. Prohrála! Tak to je! Je v rukou toho krutého, zcela bezcitného muže, který udělá všechno, aby podepsala!

Celý den se Florance trápila a snažila najít nějakou alternativu. Jediné, k čemu došla, bylo, že nezradí svého milovaného muže. Je silná žena a přetrpí ponížení i bolest… Ale jak dlouho? Jak dlouho? Bohužel věděla, že je to jen otázkou času, kdy podepíše…

Šílený křik přerušil její myšlenky. Ženský křik. Zní jako by jí trhali na kusy! A znovu! A teď to trvá déle! Je poledne a kat s pacholky vykonávají běžnou práci: mučí uvězněné oběti! A Florance ví, že brzo přijde také na řadu.

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 3 / 5. Počet hlasů: 1

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *