Povídka “Falešný mnich”

„Mileno! Mileno!! No tak Mileno!!!“ Ostré výkřiky se rozléhaly klenutou chodbou hradu Hromařic málem jeden přes druhý. Drobné plavovlásce v prosté lněné kytli bylo do pláče. S jarem „oslavila“ tato dcera zemana Ctimíra z Jezevic osmnácté narozeniny a třetí rok „služby“ v této kamenné pevnosti – kde jejího otce věznil rytíř Matěj po celý ten čas v nejspodnějším žaláři. Co Hromařický stekl tvrz Jezevici, zabral panství a uvěznil Ctimíra, žila Milena na jeho hradě jako nejposlednější a nejbědnější služka. Od jara do podzimu směla nosit jen starou bílou kytlici, chodit musela bosa a své krásné hladké vlasy mohla nosit jen rozpuštěné. Všechno proto, aby se vedle ní Matějovy dcery, Léna a Háta, cítily náležitě vznešené a krásné. A ty to prožívaly a užívaly po svém…

Zoufalá dívka doběhla k okovaným dveřím komnat urozených panen a rychle je otevřela. „Přejete si, urozenosti?“ Vyhrkla překotně a úpěnlivě se modlila za dobrý rozmar obou fúrií. Bohužel marně. „To tě vždycky budu muset volat desetkrát?!!“ Otočila se starší Háta od bronzového zrcadla, ve kterém právě obdivovala sebe samotnou v nových, zelených šatech.

„Matěj zase někde kořistil!“ Blesklo dívce hlavou, ani na okamžik se však nepřestala uklánět své paní. Té její zrzavé copy jen létaly kolem hlavy a spolu s vysokou postavou jí činily podobnou bájné bohyni sváru. Milena ani nepostřehla, že v odlehlém výklenku sedí druhá Hromařicovna.

„Ale sestřičko!“ Zapředla mladší, osmnáctiletá Léna hlasem tak jedovatým, že Mileně až naskočila husí kůže. Černovlasá, žlutým šatem oděná dívka zatím vstala z bohatě vyřezávaného křesla. „Nenič přece své bílé hrdlo křikem na nějakou služku!“ Usmála se krutostí vyhlášená šlechtična a pohodila záplavou svých nepoddajných kadeří, až jí zavířily kolem snědých lící. „Ať raději křičí ona!“ A jakoby ho vyčarovala, držela najednou v dlani silný, lískový prut.

„NE!“ Rány byly to jediné, čeho Milena dostávala požehnaně, ale přesto, nebo spíš – právě proto, z nich měla stále větší a větší strach. Aniž by si to uvědomila, couvla plavovláska ke dveřím. „HA!“ Statná zrzka jak by to čekala, přiskočila rázem k ní a po zápasnicku ji popadla svými silnými pažemi kolem těla, až jí vyrazila dech. „Tak ty budeš vzdorovat?!! Křičela. „Utíkat?!! Bouřit se?!! No však my už ti to z hlavy vyženeme!!!“ Jedním rázem jí prudce smýkla ke stěně a čelem k ní přimáčkla až běda. A aniž by zaváhala, zkroutila jí ruce za záda a volnou rukou chutě vyhrnula kytlici až po stisknutá zápěstí. . „Ne! Ne! Prosím ne! Smilování! Prosila a naříkala dívčina, dobře ale věděla, že marně. TAHLE „zábava“ byla u Hromařicoven jednou z nejoblíbenějších.

Léna už prošvihávala loupanou haluzí vzduch a přistupovala k ní. Škodolibý úsměv se nepokoušela skrýt ani Háta.

A už se černovláska rozpřahovala.

HVÍZD! HVÍZD! HVÍZD!

Prut zasvištěl a v ostrých ranách začal dopadat na odhalenou Mileninu sedinku.

„Au! AU! Milost! AU!! JAU!!! JAUUU!!! JÁUUUUU!!! ÁÁÁŮŮŮ!!! ÁÁÁU-Jau!!! JAAAŮŮŮ!!! JAAAŮŮŮ!!! DÓÓÓST!!! DÓÓOST!!! UŽ DÓÓÓST!!! JAŮŮŮ-Ů-ÚÚÚ!!! AÚÚÚÚÚ!!!!! AUVAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“

Co mohla se křičící a naříkající dívka u stěny kroutila a svíjela, hupkala z nohy na nohu, Háta ale držela pevně a Léna švihala, švihala a švihala. Konečně byl konec. Skučící Milena se svezla podél stěny na roztřesená kolena, dlaně na zbitých hýždích. Nedokázala se ani ohlédnout po škodolibostí a krutostí rozpálených slečnách a pro vlastní nářek neslyšela ani vrznutí náhle otvíraných dveří.

Probere ji až Hátino ulekané vyjeknutí a štulec od Lény. „Zakryj se, nestydo!“ Křikla jakoby nahněvaně a Milena zakňučela hanbou. Ve dveřích stál vysoký, štíhlý, mladý a neuvěřitelně hezký mnich, s kapucou převázané kutny staženou kolem své protáhlé, hladké, bílé a čisté tváře. „Vary ty psí sloto!“ Křikly sestry jako secvičené a herdu přidala i Háta.

„Ctné panny prominou.“ Ozval se mnich hlasem tak libozvučným, že obě šlechtičny přestaly s bitím i postrkováním. „Mám však nakázáno doprovodit za vaším panem otcem nejen vaše osoby, ale i zde přítomnou služebnou – pokud v ní tedy správně poznávám pannu Milenu!“

Dívka strnula překvapením, dračice se ale rozesmály. „Tak konečně ti našli ženicha!“ Chechtaly se jako pominuté. „Pán ze Slavíkovčic pro tebe zaručeně bude ten pravý!“ Halekaly ještě a kalupem se začaly chystat na odjezd. V Mileně hrklo. „Tak Hromařický dobyl Slavíkovčice!“ Došlo jí. Chabě si navíc vzpomínala, že o Arnoštu Slavíkovčickém její otec kdysi opravdu promluvil, jako o jejím budoucím nápadníkovi. Nikdy v životě ho neviděla, ale v skrytu duše ho chovala, jako jednu ze svých posledních nadějí. A ta byla najednou pryč…..

Milena se rozvzlykala a její slzy nezahnaly ani rány, ani křik. Téměř nevnímala, jak jí vystrkaly, vysmýkaly a vycloumaly na nádvoří, kde na ně čekal připravený povoz.

Lačností po dárcích z nové kořisti zmámené šlechtičny jen pokřikovaly po větším spěchu a tak vůz brzy projel branou k lesu.

Milena se ustrašeně choulila v koutečku drkotajícího povozu a tiše plakala. Plakala pro nápadníka, kterého nikdy v životě neviděla a nejspíš už neuvidí, pro naději, kterou s ním ztrácela, pro tatínka, kterého rytíř Matěj nikdy ze svého žaláře nepropustí…“Tak slyšíš?!!! HYBAJ!!!“ Za křiknutím přiletěl šlehanec prutem. „Aúúú!“ Chytila se za přetáhnutou paži a zoufale těkla očima po mnichovi. Ten ale seděl s kočím na kozlíku. Léna hrozila lískovicí ve vzduchu a Háta se škodolibě culila. „Tak ty si myslíš, že když si tě náš otec poručil k sobě, že nás už poslouchat nebudeš?!!“ Vstávala už snědá černovláska a bledá zrzka zamnula rukama. „TO SE PLETEŠ!!! Sestřičko! Podrž mi jí!“ Jako popíchnutá vyskočila statná zrzka z lávky. „NE…!“ Stačila ještě vykřiknout plavá dívka, ale to už ji silná dívčice srážela tváří dolů na podlahu kočáru. A jen jí k podlaze přimáčkla, chytila jí pevně za ruce a až vysoko na záda vykasala její bílou kytlici. Milena jen zaskučela a už se po jejích holé zadnici roztancovala Lénina lískovka. „AU! AU!! AU!!! AUUU!!! AUUUUU!!!!! JAUUUUU!!!!! JAAAAAAA!!!!!!! JAUVAAAAAAA!!!!!!! RJAAAIIIIIJAAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!! AAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!! IIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! JAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“

Milenin dříve už zbitý zadek prodělával muka pekelná. Švihance sekaly do živého a dívce bylo, jakoby ji pálili ohněm. Ještě horší bylo, že teď byla bita i po stehnech a lýtkách. Kopání nepomohlo, Léna jí bez obtíží chytila a přidržela bosé paty. Dívka křičela, naříkala a šlechtičny se smály. Málem by tak byly přeslechly hluk zvenku. „ŽUCH!“ „Stát! Ani hnout, je li ti život milý!“ Obě fúrie zavřískly hrůzou. Cestu přehrazovaly vpředu i vzadu koruny poražených stromů a kočí i s mnichem už leželi podél vozu, svazovaní každý jedním mužem v zelených loveckých šatech a s kápěmi na hlavách. Další půltucet stejně oblečených maskovanců už se vrhal do povozu. A začalo peklo.

Jako ve zlé noční můře Milena vnímala svazování zápěstí a kotníků i nasazování roubíku. Poslední co zahlédla bylo, že s Hátou a Lénou je učiněno stejně jako s ní, jen ještě navíc dostaly šátky přes oči. Pak jí jeden z mužů přehodil přes přivedeného koně jako pytel a jiný zakuklenec vyskočil do sedla.

Hlouček jezdců se zajatkyněmi vyrazil klusem do lesa a jedním rázem zmizeli v bludišti houštin, srázů, pěšin a stezek. Milena sice viděla, ale stejně hned ztratila směr. Její věznitel navíc neodolal, vyhrnul jí vypjatou košili a když viděl, jaký dostala mazec, zasmál se a začal jí do rytmu klusu vyplácet taky. Dívka se dala do takového pískotu a jekotu, že se to až rozléhalo. Lapkové se ale jen smáli. Než se ocitli v neuvěřitelně dobře skryté kotlině, prodělala Milena opravdové martirium. Jezdci se zábava zalíbila a nepřestal celou cestu. A nejhůř bylo, když zastavili. Když jí totiž, spolu urozenými pannami stáhli z koní a uvázal ke třem stromům uprostřed mýtinky, obklopené chatrčemi a sruby, Milena s hrůzou poznala, že její mučitel je – žena.

Vysoká, statná tmavovláska Hilda, oblečená v mužských šatech a s očividným slovem mezi loupežníky. A ti nehodlali s vyplněním okamžitých rozkazů otálet. Popadli urozené panny, přes všechen křik, vřískot, jekot, vzdor, pláč a dokonce usilovně huhlané prosby z nich servali všecičko oblečení, nahaté je srazily k zemi tváří dolů a natažené ruce i nohy, stále v poutech, přivázali k zatlučeným kolíkům.

A pak se děly věci!

Ničemové si podali hladké, ale silné hole a začaly řvoucí dívky mlátit po zadnicích i stehnech.

Hučivé hvízdání, rány skoro duté a řev, že z toho v uších zaléhalo.

„VUMS! VUMS! VUMS! VUMS!“

„BLASK! BLASK! BLASK! BLASK! BLASK!“

Čtyři chlapi kolem každé z holek bili do kola jako secvičení a obě neomdlévaly jen proto, že je bolest vždy hned zase probrala.

Řičení, jak od dvou tuřic.

A bylo hůř.

Po holích si chlapi podali maštěné lískovky a zase – raz, dva, tři, čtyři.

„Hvizd! Hvizd! Hvizd! Hvizd!“

„Švajsk! Švajsk! Švajsk! Švajsk!“

Holky vřískaly do ohluchnutí.

A pak…, pak si v hadrech podali…kytice kopřiv.

Urozené pany omdlely, jen to uviděly.

Hilda je dala polít štoudvemi vody a postavila se před ně. „Na pět okamžiků vám roubíky vyndám!“ Pronesla s pozdviženou pěstí. „Ale jestli za tu dobu nezačnete říkat něco tak užitečnéh o skrýších tatínkových pokladů, že mne to bude zajímat, budou mládenci pokračovat.“ Řekla jen a volnou rukou vytáhla roubík Hátě. Ani palec vztyčit nestačila a už se zrzce z úst řinula tajemství po tuctech. A chvíli na to bylo nejinak s Lénou. Co věděly, vyječely, jen aby už na kopřivy nedošlo. Ale ono došlo! Jakmile celé udýchané, uřícené, zasípěly a zanaříkaly, že víc už nevěd, Hilda se zlomyslným úšklebkem zvedla ruku a kývla prstem na „kopřivničníky“. A ti začaly urozené panny šlehat, až to hučelo! Háta s Lénou začaly hýkat a řehtat. Nebylo možné popsat jinak ty zvuky, které obě vydávaly a vydávat nepřestaly a které duněly jak polnice.

„HRÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝHYYYHHHHHJJJÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁUUUUUUUUUUJJJAAAAAAAA!!!!!!!!“

Linulo se mýtinou a Hilda se smála a smála, jakoby kejklíři pro ni kozelce metali. A pak, když slečny zas a nadobro omdlely, dala je i s Milenou odvázat a všechny hodit do jedné prázdně, temné zemnice. Nahaté holky ležely na břiše na holé zemi a skučely, naříkaly a brečely jako o závod. A vtom, jako duch ze zdi, vystoupil ze tmy na konci prohlubně – mnich. „Upokojte se, slečny! Upokojte se! Bůh poslal hodinu trápení, ale prozřetelnost nedovoí páchat další křivdy! Šeptal podmanivým hlasem a co bylo ještě lepší, přinášelvědro chladné vody a čisté klůcky. Šlechtičny sek němu vrhly málem po čtyřech a střemhlav a stud nestud, honem se dávaly o překot chladit a ošetřovat. I Milena zatoužila po vlahém osvěžení, jí ale cudnost přiměla stáhnout se do koutečku a co jen šlo se schoulit a zakrýt rukama. Přesto cítila, že mnich ji pozoruje podivnými, ale ne nepříjemnými pohledy. Háta s Lénou se ávaly ošetřovat až do aleluja a Milena, přestože byla opodál, postřehla, že si o něčem povídají. Šlechtičny pak najednou zajásaly, až je mnich tiše okřikl. „Jak říkám, můžeme utéct, ale protože nás brzy začnou pronásledovat, musíme si rychle najít dobrý úkryt!“ Řekl potom trochu hlasitěji, takže zaslechla i ona. „To my máme! To máme!“ Šuškaly dračice o překot. „Ta ďáblice se nás naštěstí ptala jen na poklady, ale my známe tajnou chodbu do hradu, vchod je ve Včelí rokli!“ „PST!“ „Ano, ano, jistě! Pomůžete-li nám utéct, vezmeme vás sebou! Na hradě budeme všichni v bezpečí!“ „Dobrá!“ Řekl mnich. „Pojďme!“ A světe div se, došel do zadní části zemnice, kde se objevil, čímsi hnul a byl tu malý, ale dostačující otvor, vedoucí do houštiny při okraji mýtiny.

Mileně se na tom celém cosi nezdálo, ale obě urozené nahotinky se do díry vrhly málem střemhlav. Mnich se po ní ohlédl. Jí bleskla hlavou myšlenka zůstat, ale pak si vzpomněla na bití, řekla si, že lepší to mít nebude a šla. Jenomže dřív než vyšplhali z údolí, začal s ní mnich zaostávat. A to už věděla, že opravdu něco nehraje.

A nehrálo.

Sotva přešplhali první údolí, přiložil mnich prst na ústa a nenápadně dívce ukázal, ať jde nenápadnou úzkou stezkou, které si prve nevšimla. Nevěděla proč, ale udělala to. A došla nad úzkou soutěsku, kam zrovna došly obě fúrie. „Honem! Pospěš si než se ten fráterský zimolez přikulhá!“ Vrčela splavená Léna vztekle, zatímco Háta odklízela kamení a tahala za nějaké podivné páky, které jakoby vyrůstaly z podivné kamenné mísy, kterou odkryla. Pak něco zadunělo, jeden blvan ve stěně průrvy se odsunul, odkryl vchod do podzemního tunelu – A NA OBĚ UROZENÉ MEGERY SE VRHL CHUMEL ZELENÝCH MASKOVANCŮ! „Srdečný dík, urozenosti!“ Smál se přicházející „mnich“, takto jejich pravý náčelník Arnošt ze Slavíkovčic. „Srdečný dík, že jste mi samy vchod otevřely! To jediné jsem potřeboval! Vyrovnat se s vaším panem tatínkem za svou tvrz, nevěstu i ostatní už budu umět sám!“Smál se. „Promiň mi to bití.“ Ozvalo se najednou Mileně za ramenem, div dolů nespadla. „Musela jsem tě přinutit křičet, aby to slyšely a změkly.“Omlouvala se Hilda, Arnoštova sestra.

Co dodat?

Šťastný konec.

Arnošt nejen dobyl Hromařice, obsadil panství a dosáhl uznání králem, ale ještě osvobodil Milenina otce a s ní se oženil.

A aby to bylo se správnou tečkou, zjistila Milena, že bití jí začalo chybět při milování!

Arnošt byl naštěstí manželem příliš milujícím na to, aby své manželce dokázal cokoli odepřít…a vyhověl. A protože teď už nešlo o opravdovou surovost, ale spíš kapičku ostřejší hru, naučil se to velice brzy víc než snášet…

KONEC

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 4.2 / 5. Počet hlasů: 13

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *