Povídka „Zásnubní ples“

Mladičký král země České seděl ve své ložnici a nebylo mu do zpěvu. Zítra pořádal zásnubní ples, na kterém si měl definitivně vybrat choť. To by nebylo tak zlé, víceméně měl vybráno a celá akce byla jenom formalitou, ale v ruce měl dopis, kterým mu jeho vyvolená – krásná Bavorská princezna Barbara – sdělovala, že přes všechny dohody a záruky svou účast ruší. Slůvka odmítnutí se zařezávala do duše mladého muže tak mučivě, že první zaklepání na dveře ani neslyšel. Až druhé důrazné zabušení na dveře jej probralo z chmurných myšlenek.

„Dále!“ přese všechno trápení zněl králův hlas důstojně. Jako velká voda vtrhla dovnitř králova mladší sestřenice Liběna. Liběně bylo právě osmnáct jar. Měla modré oči, nosánek trošku nahoru a vlasy do zrzava, které ji trápili asi nejvíce a teď měla, podle jejích měřítek ovšem, důležitou zprávu: „Karle, víš co jsem zjistila!? Na ples se prý chystá i Kateřina z Korycan! To je drzost! Tomu musíš zabránit!“ „Kateřina z Korycan? To je ta, tvoje bývalá dvorní dáma, co vyvdala zámek v Korycanech a záhy ovdověla, že sestřenko? Ta snad má Prahu zakázanou, ne? Tu stráže vůbec nepustí do města.“ „Prahu má zakázanou od té doby, co způsobila skandál na návštěvě Polského velvyslance – přimíchala mu rtuť do vína a moc nechybělo, aby ses taky úplně znemožnil. Svého muže utrápila a kdo ví jak to všechno bylo. Ten sňatek byl stejně podfuk: pánovi z Korycan bylo šedesát sedm a byl těsně nad hrobem, co asi mohl očekávat od sedmnáctiletého děvčete – za tři měsíce ho vezli na márách a Kateřině spadl do klína celý dvůr. Od tý doby, se Praze posmívá, odmítá platit daně a nepřej si vědět, co o Tobě vykládá! Karle já mám strach, že něco provede při tvých zásnubách!“ „Neříkal jsem Ti snad, že ji do Prahy vůbec nepustí. Ostatně ten ples má už teď hořkou příchuť: slíbil jsem, že představím národu svou nevěstu a má milovaná mi právě napsala, že své slovo ruší.“ „No, snad si nemyslíš, že stráže zabrání ve vstupu do města, někomu, kdo se rozhodne, že chce dovnitř! Cos to říkal? Bavorská princezna nepřijede?“ „Ne, Barbara mi napsala, že naše zásnuby ruší, ale já jsem dal slovo, že představím svou nevěstu Pražským radním. Víš co to znamená? Budu si prostě muset vybrat nějakou nevěstu na tom plese!“ „No tak tě snad alespoň neraní, co jsem zjistila. Představ si, že Kateřina chce přicestovat do Prahy pod bavorskou korouhví!“ „Cože?“ „No, chce se vydávat za Bavorskou princeznu, když to chceš slyšet po lopatě!“ „A jak to všechno víš?“ „Od jejího sluhy Bonifáce. Svou novou paní příliš nemiluje a za galon vína nám pěkně všechno vyklopil!“ „Tak teď když víme, že Barbara do Prahy nepřijede, tak ji do Prahy nepustíme!“ konstatoval král, ale Liběna už měla v hlavě jiný plán. „No, já bych měla trošičku jiný návrh, kdybys mě nechal velet strážím u vstupní brány, zařídila bych aby se Kateřina na ples vůbec nedostavila a když, tak rozhodně nebude mít chuť dělat nějaké vylomeniny. Navíc si bude myslet, že se jednalo o omyl a vůbec jí nenapadne, že jsme o jejím přestrojení věděli. Moc prosím, nechej mě udělit pár rozkazů veliteli městské stráže…“

Král nechal zavolat velitele městské stráže a kázal: „Komtesa Liběna Ti udělí několik instrukcí ohledně zítřejšího plesu. Její vůle je i mou vůlí!“ a s těmito slovy pustil celou záležitost z hlavy. Plán Komtesy Liběny byl celkem promyšlený, ale měl trhliny, se kterými mladá intrikánka nepočítala. Tak předně Kateřinin sluha Bonifác svou novou paní rád měl, dokonce tak, že v jejím loži strávil nejednu žhavou chvilku a tak komtese Liběně neposkytl úplně pravdivé informace. Že si vybral zrovna královu vyvolenou, byl osudný žertík náhody. Krásná princezna Barbara totiž napsala Karlovi odmítavý list, ale na jejich sňatku měl velký zájem především její otec, který Barbaru i přes její protesty nasoukal do kočáru a vypravil směrem ku Praze…. Druhý den v podvečer nejprve hlídka u městské brány zastavila kočár s červenou pětilistou růží na bílém poli. Z okna kočáru se usmál Kateřinin sluha Bonifác. „Pán z Rožmberka?“ víceméně konstatoval velitel stráže „také přijíždíte na ples? „Ale pánové, já se svou postavou, přeci nemohu tancovat! Mám v Praze určité obchodní zájmy.“ „Tak tedy dobré pořízení pane.“ Hlídka pokynula vozkovi, aniž by si všimla, že mladík na kozlíku má přeci jenom klenutější hrudník a jeho mužný knírek se pomalu začíná odlepovat a věnovala se dalším vozům. Do brány právě vjížděl kočár se znakem Bavorského království.

Velitel stráže zastavil koně jedním zkušeným pohybem a přistoupil k okénku, ze kterého vykoukla otrávená tvář princezny. Barbara měla nádherně velké hnědé oči, roztomilý nosík a půvabnou tvář lemovaly dlouhé tmavohnědé vlasy, nebylo divu, že po ní král smutnil ve svých komnatách. „Proč nejedeme?“ zeptala se mrzutě. „A kampak byste chtěla paní?“ zeptal se pobaveně velitel stráže. „To jsi natolik hloupý, že nevíš, že se dnes koná ples, tady je má pozvánka“. Velitel sebral pozvánku z princezniných rukou, s pobaveným úsměvem ji roztrhl a dodal: „Nevidím žádnou pozvánku, jsem nucen Vás požádat, abyste mě následovala do strážnice“ a otevřel dvířka kočáru. Princezna se překvapeně vztyčila: „Víte kdo já jsem?“ „To víš, že to víme!“ řekl velitel. Vzápětí nemilosrdně chytil princeznu za výstřih cestovních šatů a neurvale ji vytáhl z kočáru. Venku už čekali dva hromotluci, kteří princeznu chytli každý z jedné strany a vlekli ji do dveří přízemního domečku, kde byla strážnická stanice. Velitel stráže pokynul zmatenému kočímu aby zajel s vozem kousek za bránu a počkal. Potom kývl na obecního drába: „Znáš rozkaz slečny komtesy?“ Dráb neznatelně kývl, usmál se na půl úst a potěžkal v ruce kožený karabáč. Velitel stráže pokýval hlavou a dráb zamířil do stejných dveří kam před chvílí jeho pohunci dovlekli nebohou princeznu. Velitel stráže potom poslal směrem k hradu posla se zprávou, že rozkaz byl vykonán.

Mezitím drábovi pomocníci ohnuli princeznu přes několik trámů stlučených do tvaru roztaženého písmene „A“ a koženými pouty ji připoutali za ruce a za nohy. Potom neustále protestující nešťastnici vyhrnuli sukni i celou soustavu spodniček tak, že ji zakrývaly horní polovinu těla a naopak zadeček a nohy byly zcela obnažené. Stáhli ji širokým řemenem v pase, čímž nejenom že znemožnili princezně poslední, i když trochu zbytečnou, možnost pohybu, ale i udrželi neposlušné sukně nahoře. Barbařin krásný zadeček už zakrývaly pouze bavlněné spodní kalhoty, které dle poslední módy dosahovaly těsně nad kolena a jejich stažení bylo dílem okamžiku. Nyní byla princezna dokonale připravena k nařízené exekuci. Princezně se tento vývoj událostí samozřejmě příliš nelíbil, ale sama disponovala pouze mocnými hlasivkami a než se stačila rozvřeštět, už byl kočár s její gardou za branou a ve dveřích se objevil dráb se zlověstně vyhlížejícím karabáčem. Dráb se nepokrytě těšil, takovouhle exekuci ještě nezažil. Zatím měl možnost seřezat spíše nějakého neposlušného sedláčka, či vojáčka, který si neplnil své povinnosti. Jakmile mělo dojít k zmrskání hezkého děvčete, bylo v „obecním zájmu“ provést tak veřejně v neděli na náměstí a to měl v popisu práce městský kat. A tahle holčina, to byl kus. Krásnější postavičku svět neviděl a ten kulatej zadeček s bělostnou a na výsost jemnou kůžičkou přímo vyzýval k polaskání karabáčem. Navíc se zdá, že to není žádná hampejznice, ale nějaká šlechtična, či co. Nuže rozkaz je rozkaz….

Dráb se poprvé napřáhl, karabáč zasvištěl vzduchem a s mlaskavým zvukem dosedl na vyšpulený zadeček. Vzápětí se ozval Barbařin nelidský řev. Dráb si prohlédl jelito, které ihned naskočilo na bělostné kůžičce a začínalo natékat. Dal slečince chvilku času a vší silou ji přetáhl podruhé. S pokračujícím výpraskem se Barbařiny zoufalé výkřiky pomalu slévaly v souvislý hrdelní řev, přestože dráb dělal celkem dlouhé přestávky mezi jednotlivými ranami. Vysázel nebohé princezně, která pořád nechápala, proč se ocitla v této nezáviděníhodné pozici, deset pořádných ran karabáčem a počkal dokud se jelita nezbarví do šarlatova a nebožačka se trochu neuklidní. Potom vytáhl ze džberu se solným roztokem březovou metlu. Princezna pořád ještě sténala, když za sebou uslyšela pohyb, vtom vzduch rozčísla metla tvořena desítkou štiplavých proutků. Po předchozím zmrskání byl princeznin zadeček velice citlivý a metla sama o sobě byla dost krutý nástroj, takže se princezna znovu zoufale rozvřeštěla. Dráb byl spokojen – čtyřicet ran metlou byla pořádná porce a on si ji užíval jak jenom uměl. Barbara měla zadeček rozšvihaný do krve a když byl výprask u konce, nebylo ani pomyšlení na večerní zásnubní ples. Drábovi pohunci ji dovlekli napůl v bezvědomí do kočáru a ten přesto odejel směrem k hradu….

V hlavním hradním sále zatím začínal zásnubní ples. Komtesa Liběna spokojeně vyslechla zprávu, že její ortel byl právě vykonán a těšila se představou rozšvihané sedinky své sokyně. Ano, ano sokyně! Kateřina z Korycan, dříve dvorní dáma slečny komtesy, byla velice krásná a přestože ani Liběna nebyla zcela prosta půvabů, v minulosti vzniklo mezi oběma děvčaty mnoho sporů o milence a Kateřina jednoznačně vyhrávala na body. Ostatně už její vykázání z Prahy bylo Liběniným povedeným dílkem. Komtesa měla celkem oprávněný strach, že se král dozví celou pravdu, proto se potřebovala Kateřiny zbavit. Kdo ví, co by mu šeptala během tance. Kateřině totiž podlehl každý muž, kterého si umanula získat. O to větší šok si mladá komtesa prožila, když Lokaj ohlásil příchod Kateřiny, paní z Korycan a krásná Kateřina majestátně vplula do místnosti. Král mohl na mladé vdově oči nechat, ostatně nebyl sám. Paní Kateřina vypadala, jako ztělesnění bohyně lásky a byla si svých předností zcela vědoma. Zásnubní ples teprve začal a už byl vlastně u konce. Karel se topil v modrých očích a záplavě zlatých vlasů a už vůbec si neuvědomil, že tato dáma má vlastně zákaz pohybovat se v hlavním městě, spíše se divil, že si té krásy dříve nevšiml. Zato Liběna začínala mít velice neblahé tušení…

Krátce po zahájení plesu přistoupil lokaj k tančícímu královi: „Vaše výsosti, myslím, že byste se měl jít podívat do pokoje pro vzácné hosty – dorazila princezna Barbara“. Král sice neměl ani nejmenší chuť nechat se rušit v družné zábavě, zvláště kvůli té, která mu způsobila takový šrám na duši, ale naléhavost v lokajově hlasu jej donutila dopřát mu sluchu. V pokoji pro hosty ležena zbědovaná Bavorská princezna na pohovce v poloze na břiše a královský ranhojič se právě pokoušel chladivou mastí mírnit následky princeznina extempore. Nutno podotknout, že jeho práce neměla valný účinek, a nešťastná kráska sténala skoro jako při výprasku. Když vstoupil král doprovázený lokajem a paní Kateřinou, ranhojič zakryl plenou zmrskaný zadeček a urychleně se vzdálil. „Myslel jsem, že nepřijedete…“ řekl poněkud zmateně král. „A proto jste mě nechal takto zneuctít?“ vyhrkla zraněná dívka „To vám přijde draho!“ „Odpusťte paní, ale nic takového jsem nenařídil. Kde a za jakých okolností jste k této újmě přišla?“ „Hned u vstupu do města. Odporní hromotluci mě vytáhli z kočáru jako nějakou poběhlici, odvlekli do strážnice a tam…“ princezně znovu vyhrkly slzičky při vzpomínce na přestálé ponížení. „Přiveďte velitele stráže!“ rozkázal král. „Paní, dávám Vám své královské slovo, že viníka najdu a přísně potrestám!“ Velitel Městské stráže přišel do pokoje s očima navrch hlavy, když jej uviděla princezna vykřikla: „To je on, ten mě vytáhl z kočáru a všemu velel!“ Zděšenému mužovi vyrazily na čele kapičky potu. „Co to má znamenat, můžeš vysvětlit, proč jsi nechal takto zneuctít princeznu spřáteleného království“. „Ale Vaše výsosti, tohle výslovně nařídila slečna komtesa. Sám jste mi včera říkal, že se mám řídit její vůlí, jako by to byla vůle Vaše…“ Král si najednou vzpomněl na včerejší rozhovor se svou sestřenkou a začalo mu svítat: „Jak přesně zněl rozkaz?“ „Zastavit kočár v barvách Bavorského království, osobu, která se bude vydávat za princeznu odvést do strážnice a ztrestat za opovážlivost deseti ranami karabáčem a po té ještě čtyřiceti ranami březovou metlou, vše na zcela obnažený zadek. Mě se to zdálo moc, ale mám to od slečny písemně i s pečetí. Tvrdila, že v tom kočáře bude někdo jiný, někdo, kdo se za princeznu jenom vydává, že princezna vůbec do Prahy přijet nemá.“ „Můžeš jít,“ řekl k velitelově nesmírné úlevě král „zavolejte komtesu Liběnu!“

Komtesu našli stráže v jejích komnatách, jak balí do uzlíku pár nejdražších šperků. Velice rychle jí došlo, že když byl rozkaz splněn a přesto se Kateřina dostavila kypící zdravím, někdo to odnést musel a nemusela přemýšlet dlouho, aby ji napadlo kdo asi. Po té, co král přerušil zábavu, nečekala na nic, nechala zapřáhnout koně a chystala se po anglicku zmizet, ale touha nevypadnout přeci jen docela bez prostředků, ji byla osudnou. „Tvůj pokus o útěk se dá brát jako přiznání, máš nám k tomu co říci?“ zeptal se král, když Liběnu přivedli do pokoje, kde si mezitím osazenstvo posedalo jako u soudu. „Za všechno může tahle mrcha“ vyhrkla komtesa a ukázala na usměvavou Kateřinu „Vždycky mi všechno překazila, měla všechno co jsem chtěla já. Každýho chlapa mi přebrala a teď si dělá zuby i na Tebe! Přitom víš, že má Prahu zakázanou!“ Kateřina zakroutila hlavou „Ale slečno komteso, vždyť vy jste královského rodu, vy jste měla všechno, co si normální smrtelník může nechat jenom zdát, ale jste tak sobecká, že jste chtěla ještě víc. Ostatně s tím mým vypovězením, díky němuž jsem dnes musela cestovat inkognito, také nebylo všechno úplně v pořádku a to si pište, že již mám důkazy jak to bylo doopravdy.“ „Ale Ty jsi měla cestovat pod Bavorskou zástavou, a tahle vůbec přijet neměla, za to já přeci nemůžu, že to takhle dopadlo“ pokusila se Liběna o poslední zoufalý útok. „Tak dost!“ vykřikl král „Za prvé i kdyby vše bylo podle tvých představ, nikdo ti nedal právo takhle zacházet s nikým, tudíž ani s paní Kateřinou. Za druhé jsi dala na svědectví nějakého sluhy“ (a za závěsem se Bonifác usmál do dlaně) „nepřesvědčila ses, jak se věci mají a dopustila tak újmu nevinné a ctěné návštěvě! Za to zasluhuješ ten nejpřísnější trest! Zavolejte kata!“ Když přišel mistr popravčí, nechal jej král nejprve odvést k zmrskané Barbaře, aby ji doporučil nějakou mast na zmizení následků výprasku, neboť ve středověku platil kat za nejlepšího bylinkáře a léčitele, zvláště těch poranění, která i sám dokázal způsobit. Potom jej vyzval: „Jak dlouho potrvá, než se tyto následky zcela zahojí?“ „No, Vaše výsosti, odhaduji tak šest, sedm týdnů“

„Dobrá, po dobu léčení bude princezna Barbara naším hostem. Dále nařizuji: Kat vysází komtese Liběně stejný počet ran, jako nechala ona vysázet princezně Barbaře. Po dvou měsících, tj. po zahojení následků se bude celá exekuce opakovat a to po dobu jednoho roku. Celkem tedy komtesa obdrží pět výprasků totožných s tím, který sama nařídila. Po dobu trestu bude komtesa zpytovat svědomí zamčena v hradní věži. Vzhledem k tomu, že se jedná o člena širší královské rodiny nebudou exekuce veřejné, budou probíhat v hradní šatlavě za účasti královské rodiny a nejnutnějšího služebnictva, případně královských hostů! První exekuce bude provedena zítra tj první den šestého měsíce po západu slunce, následující exekuce proběhnou vždy k prvnímu dni sudého měsíce. Proti královskému rozsudku není odvolání. Odveďte odsouzenou!“ Zatímco odváděli vzpouzející se Liběnu do hradního vězení, odváděl si král do sálu krásnou Kateřinu, která se už přímo těšila, jak se zítra bude kochat pohledem na důkladně vymrskanou sedinku potvůrky, jež ji málem dostala. Nikterak nepochybovala o tom, že král svolí s její účastí, vždyť přímo zdůraznil možnou účast královských hostí a to nemyslila na skutečnost, že již brzy se stane královou chotí. Pro Liběnu nastala noc beze spánku. Marně se pokoušela usnout, tak alespoň usilovně přemýšlela, jak se ze zapeklité situace vyvléknout. Nakonec zkusila vsadit na ženskost. Celé odpoledne věnovala krášlení své tvářičky, ale když dorazili stráže s příkazem, aby se komtesa svlékla a připravila na odchod k exekuci, moc nechybělo, aby si oční stíny znovu rozmazala. Z komtesy sklouzly šaty a stráže na ní mohli oči nechat. Liběna měla drobnou, ale roztomilou postavu s pevnými ňadry a hezky klenutým zadečkem. Nakonec ji však přeci dle rozkazu spoutali obě ruce provazem a přes ramena přehodili plášť. V hradní šatlavě bylo všechno připraveno na velké divadlo. Malou místnost osvětloval tucet velkých pochodní, uprostřed scény byla připravena trestná lavice – dřevěné lehadlo, které bylo uprostřed vyvýšeno, tak aby zadeček odsouzené byl patřičně vystaven, na jedné straně bylo připraveno hlediště: jedno větší křeslo pro krále, po jeho boku byla pohodlně usazena paní Kateřina, dále královi rádci, kancléř, dvorní dámy, písař, králův šašek….. Málo platné, Liběna nebyla u dvora příliš oblíbena a její zmrskání si málokdo nechal ujít. Na druhé straně byl džber se solným roztokem a pečlivě připravenou metlou a na odkladném stolku tři důkladně promazané karabáče. Všemu vévodila majestátní postava královského kata, který měl tradiční kápi, černé, kožené kalhoty a obnaženou horní polovinu patřičně vypracovaného těla, na které mu hrál každý sval.

Když přivedli nebohou Liběnu, ta se málem zhroutila. Jen ji rozvázali pouta podnikla poslední zoufalý pokus – vrhla se na kolena před krále „Pane můj, prosím ušetřte mne této potupy, prosím. Vím, že si trest zasloužím, ale snažně Vás prosím….“ Král však pokynul katovým pacholkům. Ti chytili nahou komtesu a vlekli ji k lavici „Pusťte mne vy prašiví psi, prosím výsosti, alespoň ne před tou mrchou!“ Liběna vrhla oči směrem ke Kateřině a jestli měla alespoň naději na odpuštění části trestu, teď o ní přišla. Katovi pacholci ji připoutali pevně k lavici a kat potěžkal v ruce karabáč. První rána rozčísla vzduch a karabáč mlaskavě dosedl na obnažený zadeček: „Jáááááááááááááááááááá“ Liběna sebou zoufale zaškubala. Zrzavé vlasy létaly ze strany na stranu a kat pokračoval „néééééééééééééééééé, jáááááááááááááá“ další rána dosedla na jemnou bělostnou kůžičku. Královský kat měl daleko větší zkušenosti s mrskáním neřestných dívek, než dráb, takže Liběna prožívala ještě větší muka než den před tím Barbara. „Ááááááááááááá“ řev mrskané zrzky nabíral na intenzitě a obecenstvo se dobře bavilo. Kat zahlédl vzrušený pohled paní Kateřiny, které růžové tvářičky moc slušely a přistihl se při touze, udělat něco, co Kateřinu opravdu potěší a tak se napřáhl s ještě větší chutí – Jáááááááááááááááááááááááááááááá. Než dosedlo deset ran karabáčem byla Liběna na pokraji zhroucení. Zadeček hrál všemi barvami, ale kůže nebyla nikde rozťata – mistr popravčí svému řemeslu zkrátka rozuměl. Kat odložil karabáč a nešťastná komtesa na rozdíl od Barbary věděla, že to zdaleka není všechno. Katovi pacholci přitáhli pouta na rukou a polili komtesu ledovou vodou, aby ta snadno neztrácela vědomí. Kat si dal s metlou na čas – léta jej naučila, jak výprask prodloužit a udělat z něj úchvatné divadlo pro náročné obecenstvo. Metla zasvištěla a desítky březových proutků se zakously do zmučeného pozadí. Liběna se znovu rozeřvala. Kat si vychutnával přízeň publika a šťastný výraz paní Kateřiny mu dodával síly, které by mohly být tlumeny soucitem s nebohou zrzavou kráskou. Liběna vydržela třicet ran metlou a potom se dostavily milosrdné mrákoty, ale král byl neoblomný – ledová koupel a čpavek trýzněnou dívku znovu uvedly do stavu bdělosti a nešťastnice si tak vytrpěla vše až do konce. Do cely ve věži ji stráže nesly zcela nahou na nosítkách……

Druhý den v podvečer Liběna pomalu začala vnímat – zmučený zadeček nepředstavitelně bolel. Dívka mohla jenom ležet na břiše s obnaženým pozadím, které nesneslo žádnou tkaninu a vadil jí i každý závan větru. Chůva, která jediná měla přístup k odsouzené se pokoušela šetrně nanést hojivou mastičku na postiženou část, když se otevřely dveře a do cely majestátně vstoupila Kateřina. „Včera jsi byla úžasná“ řekla místo pozdravu a za šokovaného pohledu ztýrané sokyně pokračovala „netušila jsem, že máš tak mocný hlas, zanechalas ve všech úžasný dojem! Už se moc těšíme na reprízu. Škoda, že bude až za dva měsíce! Jen tak mimochodem, už brzo budu tvojí královnou. A protože se mi to včera tak líbilo, tak si nemysli, že tvoje výprasky po čtyřech reprízách skončí! Já už si nějakou záminku najdu. Holt jsi přecenila své síly, když ses dala do boje se mnou a kdo prohrál musí platit. Tak ať se ti to hojí! Čím dřív budeš mít zadeček jako z alabastru, tím dřív ti ho zase nechám zmalovat, tak papá!“ Kateřina obdařila okouzlujícím úsměvem jak zničenou komtesu, tak její chůvu a odplula z místnosti. Komtesa Liběna se usedavě rozeštkala….