Povídka „Rod Delacroix“

Rod Delacroix byl vždy věrně oddán francouzskému králi a jeho rodině. Otec současného pána Jacques Delacroix byl za svou celoživotní službu v poli povýšen do hraběcího stavu. Také nynější pán se těšil králově přízni. Zvláště po tomto úspěšném tažení proti vzpurným burgundům se vracel domů ověnčen slávou a ctí. Vracel se rád, neboť jeho manželka byla krásná, mladá žena a hrabě, jenž měl čest i ve svém erbu, musel jít svým vojákům příkladem a nevyužívat služeb početných markytánek, doprovázejících jeho vojsko. Nelze se tedy divit, že hned po návratu spěchal do komnat své Karoliny. Přede dveřmi však před ním poklekla služebná jeho ženy. “Co je? Nevidíš, že spěchám za svou paní?” křikl na služku zostra. “Promiňte pane. Velice se omlouvám, křesťanská počestnost je mi nade vše. Je mi velmi líto, že to musím být zrovna já, kdo vám řekne, že vám vaše paní byla nevěrná.” “Nevěrná? Takto mluvíš o své paní? Nechám tě vyhnat ze zámku!” “Pane, skutečně jsem slyšela včera večer z jejích komnat vzdychání a milostné výkřiky její a nějakého muže. Nevím ale kdo to byl.” “Tak je to tedy? Zmiz mi z očí mrcho!” Hrabě, do běla rozzuřený, vtrhl do pokoje své ženy. “Ani nevíte,má paní, jak jsem se těšil na shledání po tak dlouhé době. Dozvěděl jsem se však, že jste mi byla nevěrná! Zůstanete teď ve svých komnatách a já se večer vrátím a potrestám vás jak náleží.” Pak práskl dveřmi a odešel. Karolina se dala do usedavého pláče. Bude potrestána. Nevěděla jak, ale podle toho jak Eduard zachází se svými poddanými to nebude žádný med. A přitom se nedopustila ničeho, zač by se měla stydět, tak PROČ? Po večeři zašel Eduard do stájí,aby se podíval, jak je postaráno o jeho koně. Podkoního pak poslal pro zahradníka a komorníka. Ti tři byli totiž v době jeho tažení jedinými muži na zámku. Ze stání Karolinina hřebce dámský jezdecký bičík. Byl delší než mužský, nikdy nevěděl proč. Párkrát jím švihl ve vzduchu. Ano, ten se bude hodit.

Za pár minut už Eduard a jeho tři sluhové stáli v pokoji jeho ženy. Jeden muž vám nestačí, jak jsem se dozvěděl. Dnes večer tedy budete mít čtyři. Protože nevím, se kterým z nich jste mě podváděla, budou vás trestat postupně všichni. Věřím, že pokud vám váš milenec uštědří dvacet pět ran vaším vlastním bičem, bude to poučný trest. Navíc všichni uvidí vaši nahou zadnici, aby vaše potupa byla úplná. “Můj manželi! Prosím. Dělejte si se mnou co je vám libo, jsem přece vaše žena, ale nenuťte mne se před nimi svléknout.” “Už jsem rozhodl! Lehněte si na postel!! Karolina se plačíc položila na břicho na postel a tvář zabořila hluboko do polštáře. Kadeře dlouhých plavých vlasů se jí rozlily kolem hlavy, takže alespoň zakryly její studem zrudlou tvář. Eduard bez kousku slitování vyhrnul její sukni až na záda. Sundal jí střevíčky z tenké červené kůže. Tak malou a jemnou nožku ti tři sluhové ještě neviděli. Když začal stahovat spodničku z jejího zadečku, začala Karolina plakat ještě usedavěji. nahou jí zatím viděl jen Bůh a manžel. Tři sluhové, kteří se za chvíli měli stát jejími katy, napětím ani nedýchali. Také měli proč. Zadeček, který se před nimi odkrýval, bylo to nejkrásnější co zatím v životě viděli. Bělostná hebká kůže, zvyklá odmala jen na hedvábí a atlasobepínala dvě nádherné půlky mladé ženy, skoro dívky. Pevná, ale pružná sedinka sevlnila podle toho, jak Karolina vzlykala. Než se stačili všichni tři utopit ve vlastních slinách, stáhl jejich pán své ženě punčošky a podal komorníkovi bič.

“Ty první. Přes chodidla. A jestli budou rány slabé, budu vědět, žes byl jejím milencem ty a budeš viset!” komorníkovi se příliš nechtělo znesvětit tu krásu bičem, ale ještě méně se mu chtělo viset. No co, pomyslel si, metla nejlépe vyhání ďábla a náš pán jistě ví, co dělá. Podložil Karolině nárty polštářem, aby rány lépe sedly a on byl mimo podezření. Poprvé švihl. Ten výkřik byl strašný. Nikdy nikdo se zatím Karoliny ani prstem nedotkl a teď jí vlna štiplavé bolesti projela tělem a způsobila, že se mladá žena vzepjala jako vyplašená kobyla. “Ááá. Ne prosím, ne. Dost.” sluha se tázavě podíval na svého pána. Ten mu však zopakoval slova o popravě. Poděšený komorník pak ještě přidal na síle. Švih. “Jauu” Švih. Švih. A ještě. Prosit nemělo význam. Po každé ráně se její svaly stahovaly v nekontrolované křeči. Na jejích jemných chodidlech naskočily okamžitě tmavě červené pruhy. Komorník byl navíc v těchto věcech nezkušený, takže jeho rány místo aby dopadaly na plocho a způsobily jen modřiny na kůži, drtily jemné kůstky Karolininých šlapek. I když obě nohy pravidelně střídal, bolest vystřelující Karolině do mozku nejenže neotupovala, ale rychle a výrazně se stupňovala. Švih. Plesk. “Áúúúú” Svist. Óóóch. Trestaná žena křičela téměř nepřetržitě. Sotva mohla popadnout dech. Komorník to chtěl mít rychle za sebou, a tak místo pauz na vydechnutí, švihal Karolinu rychle po sobě jdoucími ranami. Už před posledními pěti ranami měla chodidla rozbitá do krve. “Dobře ses činil. Věřím ti komorníku, můžeš jít.” Eduard mu musel bič doslova vytrhnout z třesoucích se prstů. Komorník pak odešel jako ve snách a úplně přehlédl služebnou, dychtivě poslouchající za dveřmi, aby jí neušel jediný Karolinin výkřik.

“Teď ty! Pěkně přes lýtka.” poručil hrabě svému zahradníkovi. “Řádných pět a dvacet ran.” Karolina od výprasku přes chodidla, která teď pálila jako by chodila po rozžhavené plotně, přestala křičet, jen usedavě plakala. Znovu se pokusila vyprosit si milost. “ To stačí můj pane. Už mě víc nebijte, prosím. To strašně bolí.” Nic platno. Hrabě stál tvrdě na svém. “No tak. Dělej! Chci ji slyšet křičet.” Zahradník byl zbabělec a z pána měl velký strach, takže jen na chvilku zaváhal a uznal, že viset kvůli té šlechtické děvce rozhodně nebude. Napřáhl se. Svist. Áááá. Výkřik trestané Karoliny se rozlehl po celém zámku. Pokrčila bolestí nohy, taže jí je hrabě musel při dalších ranách přidržovat. “Odmítáte spravedlivý trest? Dostanete tedy o ránu navíc. Pokračuj.” kývl směrem k zahradníkovi. Tomu se, jako každému zbabělci, líbilo způsobovat někomu bolest. Jeho rány byly silnější, než komorníkovy. Postupně se dostával do stavu, kdy nevěděl co dělá. Švihal a švihal s tupým pohledem stále větší silou. Vzduch byl plný zvláštního napětí, krutosti, zvrácené sexuální touhy a bolesti. A samozřejmě křiku. Jak neúprosně dopadaly ostré šlehy biče na rudnoucí lýtka ubohé hraběnky, tak stejně neúprosně jí docházely síly. Byla by už dávno omdlela, kdyby jí vždy nový příval bolesti neprobral k životu. Jak strašně jí to bolelo. Jak krutě trpěla. Přirom nechápala proč. Švih. Dvacet tři. Ááááúúú. Svist. Dvacet čtyři. Jáááíí. Švih. Dvacet pět. Óóóch. Fialová lýtka pálila jako čert. Také bylo proč. Na zrudlé kůži se jasně rýsovalo mnoho jěště tmavších tenkých pruhů bolesti. Zmučená lýtka pálila jako čert. Ještě že je na chvíli klid. Karolina vysílená křikem a tím jak se po každé ráně svíjela bolestí těžce a zhluboka oddechovala. Neměla ani sílu plakat. “Vidím zahradníku, žes silou skutečně nešetřil.” Prohlásil Eduard, když viděl jak se hebká kůže Karolininých nohou zbarvuje do nachova. “Dobře, teď se ztrať! A jestli něco vyzradíš, osobně ti vyrvu jazyk.” Zahradní se pozpátku, nepřestávajíc se klanět, dopotácel ke dveřím. Nemohl stále věřit tomu, co se tady stalo. Také on přehlédl služku potloukající se nenápadně kolem.

Podkoního jako by se to vůbec netýkalo. Služba ve stáji ho naučila zachovat si chladnou hlavu za všech okolností. Co je mi do ní? Pán vypadá rozzuřeně a jestli mu dám sebemenší záminku, tak už zítra nepovečeřím. Budu muset paní hraběnku sešvihat jako neposlušnou kobylku. Bez mrknutí oka vzal od pána bič a silnou rukou, zvyklou na vzpínající se koně, začal Karolinu nemilosrdně trestat. Strojově dopadaly nelidsky silné rány neustále na jedno místo hebkých Karolininých stehen, blízko místa kde štíhlá stehna přecházela v mladičký, pevný a dokonale klenutý zadeček, místa nejcitlivějšího. Když ztrestat, tak ztrestat. Věděl, že se i nejvzpurnější hříbě po několika ranách na jedno místo podvolí. Karolína už po šesti ranách nevydržela a na kratičký okamžik ztratila vědomí. To však stačilo, aby po jeho nabytí po osmém švihnutí zjistila, v teplé kaluži vlastní moči. Taková hanba! Takové ponížení! Nikdo nikdy jí neodporoval ani slovem, a teď se pomočila před sluhou, který ji trestá jejím vlastním bičem. Hrůza. Svist. Néééééé. Švih.Áááóóóúúú. I kámen by se ustrnul při takovém křiku. Ne však Eduard. Ten ponoukal podkoního k ještě silnějším úderům. “ Jestli budeš tu nevěrnici takhle lechtat, budu si myslet, žes to byl ty kdo s ní spal.“ Podkoní tedy ještě více přitlačil. Proč také ne? Jeho zadnice to nebyla. Chybělo ještě osm ran, ale Karolína byla na samém pokraji tělesných i duševních sil. Její výkřiky bolesti ránu od rány slábly. Už nemohla dál. Lýtka a chodidla ji od předešlých bičování neuvěřitelně pálila a kůže na nich vypadala strašně. Jako rak, kterého někdo spařil úzkými proudy páry. Některé z nejhorších ran už dokonce stačily otéct a teď vytvářely na jejích nohou bolestný doklad krutosti biče dopadajícího na jemnou pleť mladé hraběnky. Tahle část výprasku se ale jevila ještě horší. Švih. Aúúúúú. Švih. Aaach. Konečně! Dvacet pět ran, vyplacených silnou rukou křehké ženě. Poslední Karolíniny výkřiky byly sotva slyšitelné. Jen její tělo reagovalo na způsobovanou bolest křečovitými stahy. „Zmiz, mizero! O zbytek se postarám sám.“ Podkoní pomalým klidným krokem odešel z Karolininých komnat. Hrabě se rozhodl dát své manželce čas na zotavenou. Předpokládal, že potom lépe procítí jeho závěrečnou lekci dobrého chování. Odložil bič a konečky prstů přejížděl Karolininy zrasované nohy. Myslím, že ze záletů je navždy vyléčena. Ale ti tři se pěkně činili. Tak krutě zmučenou kůži jsem naposledy viděl u inkvizičního soudu v Paříži. Pro jistotu a delší zapamatování se jí ještě podívám na zadeček asi čtvrt hodiny se takto s rozpálenou tváří a skelnýma očima kochal pohledem na její zbité nohy. Karolina jen tiše plakala do polštáře a přála si zemřít. Každá ze sedmdesáti pěti ran pálila jako horký pečetní vosk. Navíc ta strašná pohana. Muset se obnažit před služebnictvem a ještě se pomočit. Chtěla alespoň omdlít. Nejenže by necítila tu palčivou bolest, ale ani ta hanba by ji na chvíli netrápila.

Mezitím podkoní, když vyšel z ložnice, uviděl na chodbě hraběnčinu komornou. Podkoní si zachoval klid a zdravý rozum, takže mu došlo, že ta malá španělská fretka poslouchala za dveřmi. Chytil tu zvědavou sukni za její dlouhé vlnité vlasy havraní barvy a přitáhl si její obličej těsně k svému. „Copak tady děláš, ty malá mrško? Co? Já ti to povím. Šmíruješ jak je naše paní bita! Vsadím se, žes to byla ta, kdo pánovi nakukal, že je mu jeho žena nevěrná, že jo?“ „Cha! To má za to, jak mě posledně zfackovala. Tohle si ke mně nesmí dovolit nikdo. Rozumíš? Nikdo!“ “ Tak já si teď dovolím mnohem víc. Předám tě pánovi. On už bude vědět co s tebou. Ale než si na tobě smlsne jeho kat, vezmu si svůj díl taky já.“ Podkoní ucpal Isabele pusu jejím čepcem a za vlasy jí vtáhl do prvních dveří, které se namanuly. Knihovna. Trefil se dobře. Tady teď neměl nikdo co dělat. Ani nikde poblíž a to bylo dobře, protože ta potvora bude pěkně křičet bolestí. V Isabele se probudila její španělská krev. Tušila, že si s ní chce ten pacholek užít. Bránila se zuby nehty opravdu urputně, jenže podkoní byl silný muž. Zkroutil Isabele ruce za záda a vyal si násilím dlouhý polibek. Pak ji otočil a obličejem přitlačil k dubovému stolu. Znovu jí vecpal do pusy roubík a zavázal pro jistotu šátkem. Jednou rukou ji přidržoval na stole a druhou zdvihl sukni. Nádhera. Plná, kulatá, snědá španělská prdelka. „Už dlouho se chystám zjistit, jestli si nevycpáváš sukni a živůtek. Ty jsi ale pěkný kus ženský. Takhle parádní zadek jsem teda ještě neviděl. To si vyžaduje něco speciálního!“ tou specialitkou byl jeho chlapácký úd narvaný nasucho násilím právě do toho zázraku mezi zadničkami. „Jo,“ přirazil ten mohutný chlap, až to mlasklo, „Francouzky mají zadky hubený, ale to tvoje hezky tvarovaný masíčko, to je jiný kafe.“ Znovu přirazil. Isabele se zatmělo před očima. Takový oheň ve vnitřnostech ještě nikdy nezažila. Měla sice už pár mládenců, ale ti se k ní chovali něžně a jemně. Kdyby neměla v puse roubík, musela by křičet na celý zámek. S takovou brutalitou se na ní ten habán ukájel. A ještě tímhle sodomským způsobem! Podkoního její překvapený výraz, později vystřídaný bolestnou grimasou, vzrušil tak, že během pár minut mohutného přirážení v extázi naplnil Isabel takovým množstvím semene, že jí málem tryskalo ušima. „Ty jsi ale kočka. Mám chuť si to s tebou rozdat ještě jednou, ale mnohem radši se podívám, co s tebou udělá pán.“ Urovnal Isabel sukni, sundal šátek a vyndal roubík. „Jako by se nic nestalo.“ Až na její natržený zadeček a brunátnou tvář. Znovu ji popadl za vlasy a táhl do hraběnčina pokoje.

Z něj se opět ozývaly strašné Karolininy výkřiky způsobované krutými údery biče. „Nádherný zvuky, co? Teď nesmíme pána vyrušovat. Hezky počkáme až skončí. Pak začne s tebou.“ Podkoní měl pravdu, kdyby teď pána vyrušil, asi by nevyvázl se zdravou kůží. Eduard byl totiž u vytržení. Švihal zadeček své ženy tak ukrutně, až se na něm začaly objevovat krůpěje krve. Karolina řvala jako nikdy předtím. Myslet mohla jen na tu strašnou bolest. Celý svět se jí smrskl do svištění biče, záblesků bolesti, při kterých se jí tmělo před očima a zvuku jejího vlastního křiku. Nevnímala už nic jiného. Kdy už tohle utrpení skončí. Zdálo se to už jako celá věčnost. Pořád to samé. Švih. Další příval bolesti. Ooou. Švih. Áááá. Pro slzy už neviděla. Ani nechtěla vidět. „A teď poslední má paní.“ Na té si dal Eduard obzvlášť záležet. Napřáhl se a zpoza hlavy udeřil. Jááááá. Po celé délce rány bič roztrhl namoženou kůži Karolinina zadečku a celou ji zaplavila krev. V tom okamžiku se na ztrápenou Karolinu snesly milosrdné mdloby. Eduard jí stáhl šaty zpět. Poslední pohled na krutě zmučený zadeček jeho ženy v něm přece jen vzbudil stopu lítosti a milosrdenství. Zbičoval jí opravdu strašně. To co jí udělali ti tři předtím dohromady, nebylo nic proti tomu jak strašně Karolinu zřídil on. Temně rudé pruhy okamžitě natékaly a z mnohých ran, hlavně z té poslední, vytékaly potůčky krve a barvily prostěradlo do ruda.

Podkoní zaklepal a vešel. „Promiňte pane, ale myslím si, že paní hraběnka je nevinná. Tahle mrcha vám lhala.“ Srazil Isabel k zemi k pánovým nohám. Eduarda zaplavila vlna spravedlivého vzteku. „Do šatlavy s ní! Teprve si rozmyslím co s ní.“ Podkoní odvedl vzpírající se služebnou a hrabě přistoupil k loži své paní. Ta se pomalu probírala ze mdlob. „Ó Karolino. Teď už vím , že jste nevinná. Můžete mi prosím odpustit?“ Eduard své ženě zopakoval to, co mu řekl podkoní. „Ale jistě můj drahý, alespoň vím že vám na mě opravdu záleží. Kromě toho to byla pro mne poučná lekce do budoucna. Myslím, že vám po dnešku budu ještě oddanější manželkou.“ „Jak vás miluji, drahá. Mohu vám na oplátku splnit nějaké přání?“ „Ano, “ Karolinin pohled potemněl, „chci být u toho, až tu malou potvoru budete trestat.“ „Ale zajisté má paní, bude bez kousku slitování potrestána. A proč to vlastně udělala?“ „No nedávno jsem ji přistihla při krádeži zlatého krucifixu v zámecké kapli a zpolíčkovala jsem jí za to.“ „Tak krucifix z kaple? Nevím, nevím, ale asi ji předám inkvizici. S takovými věcmi není radno si zahrávat.“

Další den nesmírně překvapenou Isabelu, která čekala nemilosrdný trest, naložili do kočáru a odvezli do Paříže. Zavřeli ji v cele jezuitského kláštera, což jí po vězení, kde byla na vlhké podlaze jen shnilá sláma, připadalo jako hotový přepych.nikdo z pacholků, kteří ji vezli, s ní ale nepromluvil ani slovo. Prostě ji jen strčili do vozu, a pak zase do cely. Celé jí to připadalo divné. Čekala alespoň narážky na svou krásnou postavu, jak tomu běžně bývalo. Ticho však nahánělo strach a hrůzu. Večer jí jezuitský mnich přinesl jídlo a opět nevydal ani hlásku. Po dlouhé cestě a dobrém jídle usnula Isabela tvrdým spánkem. Ráno ji, sotva vyšlo slunce, vybudil a vedl do nejvyššího patra kláštera. Zase se pokusila něco se dovědět, „Řekne mi už někdo, konečně, kde to jsem?“ „Neptej se. Všechno ti vysvětlí monsigneur Carnet.“ „Kdo to je? Co mi vysvětlí? Proč jsem zrovna tady?“ „Všechno se dovíš. Tady je monsigneurova pracovna.“ Mnich zaklepal a po vyzvání vešel.

Monsigneur Carnet byl sice jezuita a inkvizitor plně oddaný církvi a své práci, ale rozhodně nebyl fanatik. I když s mnohými musel pracovat,vždy si udržel odstup a rozumný způsob uvažování. “Tak tady je naše zbloudilá ovečka. Doufám, že jste se dobře vyspala a najedla slečno Isabel. Budete teď potřebovat všechnu sílu comáte. Spáchala jste smrtelný hřích a naším úkolem, tady u církevního soudu, je zjistit, jestli to byl náhodný čin, nebo jste ve spojení s temnými silami. “Církevní soud? Inkvizice?!? Áách” Isabela hrůzou z toho zjištění omdlela a zhroutila se na zem. “No tak, no tak. Nebojte se . pokud jste se ničeho zlého nedopustila, nemáte se proč bát.” Ale Isabela byla španělka a věděla co je to inkvizice. “Zaveďte jí dolů, převlékněte a zapište její nacionále. Já příjdu hned.” Mnich zavedl Isabelu do místnosti pro výslechy dal jí vězeňský hábit z hrubé pytloviny a řekl jí, aby se převlékla. Povinností dohlížet na ní po celou dobu, zdůvodnil svou nepřekonatelnou touhu, vidět jí nahou. Nádherná lehce snědá dívka se sice snažila zakrýt své vnady, ale při jejich rozměrech to bylo jejíma malýma ručkama zhola nemožné. Poté co z ní vypchala veškerá bojovnosta její chování teď připomínalo malou ovečku, její krása a stud vynikly o to více. Mnich měl tisíc chutí se na ni vrhnout a vzít si její mladé tělo třeba násilím. Ale byl mnichem u inkvizice. “No budiž, “ pomyslel si, ”když tě nemůžu mít, tak se alespoň pokochám tvým utrpením.” Tato jeho myšlenka slibovala Isabele velmi krušné nadcházející chvíle. Chvíli po zapsání dívčiných údajů přišel do místnosti msg. Carnetse dvěma silnými pacholky. “Tak dobře. Jestli budeš rozumná a upřímná, budeme to mít do oběda za sebou. Přiznej radši rovnou, cos provedla!” “Ale já nic neudělala!” vykřikla Isabela plačtivým hlasem. “Já ti šanci dal. Na přezmen s ní!” Pacholci dívku uchopili každý za jednu paži jako do kleští avedli jí do vedlejší místnosti. Isabele se podlomila kolena. Byla to mučírna.

Mučírna byla velká a dobře vybavená. Inkvizice vždy pohotově instalovala do svých objektů poslední novinky na poli útrpného práva. Ze stropu viselo z kladek několik provazů s háky, na stěnách byla spousta ocelových i kožených pout na ruce a nohy, v koutě stála železná panna a vedle ní křeslo s ostrými hřeby a pouty. Police byly plné bičů, důtek, holí, palečnic a presů na hlavu, nohy a paže, nechyběla devítiocasá kočka ani ostrá šídla různých velikostí. Místnosti trůnil úhlopříčný kříž, stojící uprostřed a kolem něj kláda, lavice s pouty, trestná koza tvaru širokého “A”, skřipec s kládou na nohy a přezmen, nazývaný také kůň. Na něj se vyslýchaný posadil s rukama spoutanýma za zády, na nohy mu přivázali koš a do něj přihazovali kamení. To mělo za následek roztahování rozkroku a strašnou bolest v kloubech a trhání šlach v tříslech. Pokud by kat přihodil nejtěžší závaží, mohl by snadno křehké Isabele roztrhnout přirození. “Rychle, ať to netrvá věčnost.” Kati vysadili ubohou, vystrašenou dívku na přezmen, svázali jí ruce a na dětské kotníky zavěsili masívní kovový koš. Už jen jeho váha napjala Isabelina původně pokrčená kolena dolů a napínala šlachy v rozkroku. Zatím jí to nijak nebolelo, ale příjemné to nebylo. “Prosím, já nic neudělala. Neubližujte mi. Prosím.” “Ty se tedy nepřiznáš? Přihoďte tři kameny.” Zdmi mučírny se rozlehly tři kovové rány a dívčin bolestný výkřik. “Áááááúúú. To bolí, prosím, to strašně bolííííí!” Její strachem ztuhlé svaly a šlachy náhlá zátěž skoro roztrhla. “To jsem udělal proto, žes nepřiznala ani tu krádež v kapli. Jenže to my víme, my chceme vědět, proč jsi ten kříž ukradla? Pro koho? Řekni!” Bolestí zničená Isabela odpovídala skrze slzy. “Já, já nic ne-nevím. Chtěla jsem ho prodat, abych měla na věno.” “To je všechno?” “A-ano, prosím.” “Děvče, děvče, je mi tě líto. Taková mladá, krásná, život máš před sebou a ty si ho takhle kazíš. Další kámen!” “Ne, ne, prosííííím, áááááááá.” “Tak proč? Pro koho? Co chtěl ten kacíř se svatou relikvií dělat? Řekni!” “Aúú. To bolí. Prosím dejte mě dolů. Já jsem se chtěla jen vdávat.” “Ach jo. Co s tebou? Další kámen!” Cinknutí kamene v koši. “Jaúúúúúú.” Praskání Isabeliných kostí bylo slyšet i přes její křik a pláč. Předchozí vcelku krátké výkřiky teď nahradil řev, který nebral konce. Jak se dívka bolestí zmítala, její havraní vlasy jí kolem hlavy vytvářely nádherný smuteční závoj. Čím více sebou házela, tím se navíc bolest stupňovala a čím větší byla bolest, tím více sebou ubožačka házela. Dostala se tak do temné spirály bolesti, kterou ukončily až mdloby. Čpavkovou solí ji přivedli opět do bolestivé reality. Nekřičela, jen jí z očí kanuly slzy bolesti a úpění které se jí dralo z hrdla nemohlo nikoho nechat na pochybách, jak se mučená dívka cítí. “Pane, takhlez ní nic nedostaneme. Za chíli zase omdlí.” “Dobrá,tak jí sundejte.” Další manipulace katů s košem a s ní způsobila Isabele takovou bolest,až se jí zatmělo před očima. Teď už ale neomdlela. Když jí zvedli a položili na zem, nohy se pod ní podlomily a jen silné ruce katů zabránily jejímu pádu na tvrdou zem. “Tak co? Už jsi přišlak rozumu, děvče?” “Já vážně nic nevím.” slova vycházela z Isabeliných rtů jen těžce a námáhavě, “Chtěla jsem se jen vdát, nic víc.” “Meleš pořád to samé, takže se o tobě budeme muset poradit.” “Je to zatvrzelá hříšnice monsigneure, budeme muset přitvrdit, jinak z ní nic nedostaneme.” Mnichovi se předešlé mučení nádherného dívčího těla strašně líbilo, ale s jídlem roste chuť. Chtěl víc. Větší bolest. Víc, ještě víc utrpení pro tu dívku. “Nu uvidíme. Na přezmenu moc hovorná nebyla. Uvidíme, jestli se nerozpovídá na skřipci. A když, tak jí trochu pomůžeme. Je mi jí líto. Je tak mladá.” “Vždyť víte, monsigneure, že právě mladé ženy bývají nejsnazší kořistí dáblovou.” “Ano, ano. Tak to bohužel bývá.”

Kati mezitím občerstvili Isabelu studenou vodou aby se trochu vzpamatovala. Nebyli to žádní lidumilové. Jen ji chtěli připravit na další mučení, aby déle vydržela. “Když jste nám nepomohla, nemůžeme pomoct ani my vám. Položte jí na skřipec.” “Ne, ne. Já už vám všechno řekla. Víc opravdu nevím.” “To je mi líto. Připravte jí!” Kati upnuli dívce nohy do klády a omotali provazy kolem zápěstí, aby dobře držely a nesklouzly ani při velkém tahu. Když byli hotovi, podíval se ten, který stál u navijáku, na pana Carneta a čekal na povel. “Takže ty se neumoudříš, děvěnko? Ale my to z tebe dostaneme. Donutíme ďábla opustit tvé tělo a duši. Ďábel nerad trpí tělesnými strastmi. Chce si jen užívat a posedlé nutí žít plytkým poživačným životem. Jsem si jist, ženám nakonec poděkuješ. Začněte.” Kat začal dívku natahovat nejprve snadno jednou rukou. Později se opíral do kola celou svou vahou. Isabela pociťovala zprvu jen mírný tah v zápěstí, pak se jí tělo trochu i příjemně natáhlo. Jenže tah pokračoval i tehdy když jí způsoboval citelnou bolest v rozjitřených kyčlích a jejích něžných ramínkách. Tělo jí bylo pomocí páky trháno strašnou silou. Všechny mučící nástroje byly připraveny na zarputilé zločince, a proto jejich účinek na něžnou dívku byl zdrcující. Nemohla se ani pořádně nadechnout a spíše jen plakala a tiše úpěla, místo toho aby řvala bolestí více než na přezmenu. Příšerné zvuky všech kloubů a modrající zápěstí byla neklamnou známkou toho jaké utrpení dívka prožívá. Mnich byl nadšen. Oči mu svítily jako dvě žárovičky. Naštěstí pro něj mu monsigneur Carnet nevěnoval pozornost. “Jen víc. Pořádně zatáhněte,” povzbuzoval katy mnich, “Vždyť ani nekřičí.” Sám ale věděl, že ztrápená dívka není už křiku ani schopna, tak strašně bylo její tělo nataženo. “Ani teď mi nepovíš,cochci slyšet? To je mi vážně líto.Vyhrňte jí hábit až na břicho a přineste důtky.” V mžiku byl jeho rozkaz splněn. Kati byli zvyklí pracovat rychle a účelně. “Pět ran. Přes vnitřek stehen. Pro začátek.” Kat se postavil k dívčiným nohám,podíval se jí do vystrašené tváře a silnou zkušenou rukou švihl nejprve na vnitřní stranu pravého stehna. Nešťastnice se v poutech vzepjala a div si sama nevyrvala ramena z kloubů. Jááá. Neskutečná bolest vyhnala z jejích plic poslední zbytky vzduchu do srdcervoucího výkřiku hrůzy a bolesti. Nic tak příšerného nikdy nezažila. Sotva pominula první křeč a síla provazů opět napjala zmučené tělo, dopadla druhá rána. Tentokrát na levé stehno. Ááááách. Isabela měla v kládě nohy mírně roztažené, takže se katovi dobře mířilo a rány mohly být jistější a silnější. Jejich účinek na kůži napjatou k prasknutí byl potom zničující. Při druhé ráně se dívka napnula tak, až se jí provazy zařízly do zápěstí a prosakující krví začaly tmavnout. Na pravém stehně teď vystoupily světle červené tenké proužky, které rychle přecházely do fialova a přesně označovaly místa dopadu jednotlivých pramenů kožených důtek. Než se stačily plně vybarvit, už na ně dopadla třetí rána. Jáááááá. Isabela se křečovitým zmítáním snažila vymanit z pout. Nemožné. A přesto se o to její tělo pokoušelo. I když kat před čtvrtou ranou nějakou chvíli počkal, dívka sebou nepřestávala škubat. Rána potom nemohla být vedena přesně. Svist. Jíííííáááááá. Konečky důtek mající největší rychlost a přilnavost dopadly dívce na přirození. Ve skoro smrtelné křeči se celá ocitla nad lavicí skřipce. Na chloupcích ohanbí se okamžitě objevily kapičky krve. Msg. Carnet dal katovi znamení, že to zatím stačí.

Isabel unaveně a bezmocně ležela na skřipce, těžce oddychovala a plakala. Na víc se nezmohla. „Vzpamatujte ji studenou vodou.“ Kat, který jí před malou chvilkou svou krutou ranou rozerval nejcitlivější místo ženského těla, ji teď naprosto necitelně chrstl do tváře vědro studené vody. Isabela zalapala po dechu jako topící se a začala opětovně prosit o milost. „Prosím, prosím vás. Já jsem doopravdy nechtěla nic zlého. Přiznávám, že jsem kradla. Je mi to líto, ale už mě prosím nebijte. Strašně moc to bolí. Strašně moc.“ „Už jsem ti říkal, že bych toho rád nechal, děvče, ale to bys mi musela pomoci a ne opakovat to co už víme. Kvůli tomu tady nejsi. Řekni nám hezky, kdo ti přikázal ukrást ten kříž a my tě hned propustíme a zavezeme domů.“ Msg. Carnet mluvil jako když másla ukrajuje. Isabela vysílená bolestí a křikem a zmáčená studenou vodou tak, že plátěný hábit z hrubé látky obepínal její nádherná mladá ňadra jako ruka silného muže, se třásla jak osika. Zimou i strachem.

Ukrutný, sadistický mnich těkal očima z brutálně zakrvaveného rozkroku trestané dívky na něžně ladné tvary rýsující se pod plátnem. Neslyšel, nevnímal. Jak rád by popadl důtky a pokračoval tam, kde kat přestal. Ale on by nepřestal. Strhl by z dívka šaty a bičoval její nádherně chlípná ňadra. Ne jen do krve, ale do masa. Víc, víc a ještě víc. „Nikdo mi nic neporučil, pane. Nikdo. Byl to jen můj nápad.“ „Tak takhle ne!“ msg Carnet se rozzuřil do ruda, „Už s tebou ztrácím trpělivost. Byl jsem shovívavý kvůli tvému věku a kráse, které jsem nechtěl ublížit, jenže všechno má své meze. Svléknout a na křeslo!“ Kati byli zdatní v zacházení se zločinci i s mučícími nástroji, a tak byla Isabela ve chvilce nahá a připoutaná za ruce a nohy ke kovovému křeslu. Mnich v duchu jásal. V takový obrat ani nedoufal. Teď teprve bude ta krásná nestoudnice doopravdy trpět. Teď bude bolestí křičet až jim všem bude v uších zaléhat. Isabela sama nevěděla, co jí bolí víc. Natažené klouby a natržené šlachy. Zmodralá a sedřená zápěstí. Odřené kotníky. Zbičovaná stehna. A co bylo nejhorší, pálivá bolest v rozkroku. Jako by se jí někdo pokoušel znásilnit rozžhaveným pohrabáčem přesně v rytmu tlukotu jejího splašeného srdce. Studené kovové křeslo alespoň na chvíli ulevilo jejím sešvihaným stehnům.

„Nebudu to už znova celé opakovat. Chci jméno. Řekni ho!“odpovědí mu však byl jen smutný pohled a usedavý pláč. „Jak myslíš! Čtvrt palce.“ Ostré kovové hroty, původně ukryté v celé ploše sedadla křesla, se vysunuly o první stupeň ven. (Pozn. 1/4 palce je asi 6mm) Néééééé. Ááúúúú. Áááááá. Isabela sebou škubala, co jí pouta dovolila. S tím ale právě tento krutý druh tortury počítal. Trestaný se svíjel bolestí, a tím si sám ještě více trhal kůži na stehnech a zadku. A Isabela měla skutečně skvělý zadek. Byl-li mučen muž měl brzo ze svých varlat jen ubohé cáry. Tohle nebezpečí Isabele nehrozilo. Zato několik ostrých hrotů zajelo dívce do míst, kde končí kůže a začíná sliznice střeva. Některé hroty jí prostě zajely skoro až do zadku a to byla ta nejhorší bolest ze všech. Zvláště pak potom, co si Isabela sama svým vrtěním tuto kůži roztrhla a z ní začala téct krev. Kdyby pouta nebyla skutečně pevná, byla by je ta ubohá dívka vyrvala z pantů. Mnich to už nevydržel. Došel si k polici pro tenkou rákosku, a zvědavě sledován svým nadřízeným, švihl dívku ostře přes ňadra. „Tak řekneš nám, co chceme slyšet, nebo tu chceš umřít?“ Švih. A ještě jednou. Švih. Jaúúú. Tři dlouhé švihance rychle zrudly, a pak začaly nabíhat. „Ne. Ne. Nechte mě. Já nic neudělala. Vůbec nic. Prosím.“ Svist. Áúúúúúúú. Tentokrát to bylo až do krve. Svist. Nééééé. Opět. Několik tenkých krvavých stužek začalo pomalu zdobit Isabelina prsa. Vzduch protínalo svištění rákosky jako výstřely startovací pistole dávající povel k děsivému křiku. Dívčina ňadra se vlnila přesně v rytmu mnichových ran. Krvavých stop stále rychleji přibývalo tím více, čím více byla dívčina ňadra zmučenější. Isabela už to naprosto nemohla vydržet a pomočila se. Většina její moči odtékala spolu s krví otvory pro odtok krve v křesle, ale dostala se i do ran a způsobovala nesnesitelné pálení v místech kde bolest již trochu otupovala. „Jsme na dobré cestě, ďábel ji opouští. Močí bolestí a umdlévá.“ „Teď tedy, monsigneure, nesmíme přestat.“ Pobízel s nadějí v hlase mnich. „Ne, to jistě ne. Další stupeň.“ Áááááúúú. Já nechcíííí. Néééééé. Mnich už tušil, že buď dívka nebo měkkosrdcatý msg. Carnet dlouho nevydrží, a tak se snažil ještě si přijít na své. Mlátil Isabeliny prsa jako šílenec. Pořád. Pořád. Bez přestání. Rána za ranou mučila dívku nepředstavitelným způsobem. Do stehen a hýždí se jí zabodávaly ostré hroty. Přes prsa jí švihali zkrvavenou rákoskou. To už se přece nedalo vydržet. Isabela řvala bez přestání jako tur a každého vzedmutí jejích prsou mnich využíval k obzvlášť kruté ráně. Švih. Jááááá. Svist. Nééééé. Svist. Ááááá. Snad by ji bývali umlátili a rozpíchali na tom ďábla vyhánějícím křesle, kdyby Isabele nepadla hlava bezvládně na stranu. Msg. Carnet zadržel mnichovu ruku a vzal mu rákosku. „Myslím, že je po všem. Svatý duch se opět může usídlit v její čisté duši. Satan je vypuzen. Asi skutečně nebyla ve spojení s nikým jiným. Pro církev je nevinná. To je můj konečný výrok. Zapište průběh výslech, ošetřete ji a oblékněte. No a já můžu jít na oběd. Při pořádné práci člověku pořádně vyhládne. Potom jí pošlete domů ke světskému soudu.“

Hrabě Delacroix si při podepisování přebírací listiny oddechl. „To jsem rád, že náš kraj neznečišťují ďábelské síly. Takže teď bude potrestána jen za těžkou krádež a pomluvu. Jsem vám neskonale vděčný za pomoc otče. Vyřiďte monsigneurovi Carnetovi můj pozdrav a díky.“ „Monsigneur je také rád, že s námi takto spolupracujete, sire. Mohl bych vás jen požádat, abych mohl být přítomen jejímu potrestání?“ „Ale jistě, otče. Potrestána bude opravdu tvrdě, jen co se uzdraví aby toho více vydržela a účinek trestu byl lepší. Tou pomlouvanou osobou byla totiž moje žena, víte?“