Povídka „Angelika a piráti – 1. část“

„Vyveďte tu kurvu na palubu! Teď konečně ta pyšná děvka dostane co si zaslouží! A tu druhou taky, ať vidí, co jí čeká“

Angelika slyšela ten drsný, nepříjernný hlas, kapitána, vydávající rozkazy shromážděným mužům, stejně jasně a čistě, jakoby se jeho majitel nacházel hned vedle ní, v malé prázdné kajutě v podpalubí. Moc dobře poznala, že patří kapitánu de Scart, jednomu z nejobávanějších pirátů u pobřeží Karoliny. Jen málokterý z námořníků o něm někdy slyšel cokoli dobrého, ale kdo jej někdy spatřil na vlastní oči, většinou již potom neviděl nic jiného. Všechny lodě u pobřeží neustále byly ve střehu a pokud jen zahlédly jeho rychlý škuner Gvendolínu, snažily se zachránit, jak se dalo. V drtivé většině případů neúspěšně. Legendární pirát totiž nikdy nebral zajatce, až na výjimky.

Angelika nevěděla, kterou ze zajatých dívek mu mají jeho námořníci přivézt, přesto tušila, že se jedná o ní a její služku. Než se podařilo kapitánovi de Scart dobýt jejich obchodní loď, vyměnila si se svojí služkou šaty, aby piráty na chvilku zmátly. Ani jedna z nich však netušila jaké následky, jejich výměna bude mít.

Po dobytí jejich lodě, vzal všechny přeživší vojáky a zbytek cestujících do zajetí a přestěhoval je do podpalubí na svoji loď. Jejich loď byla tak zničená, že nebyla schopna další plavby. Druhý den nechal kapitán de Scart vyvést všechny zajatce na palubu, aby zjistil, co jsou zač, za koho dostane tučné výkupné a koho může prodat v Tunisu na trhu otroků.

Přitom mohla Angelika zjistit, koho kapitán de Scatr vůbec zajal. Byli to kapitán jejich lodi, první, druhý důstojník a několik vojáků. Z pasažérů to byla Angelika, převlečená za služebnou, její služka převlečená za paní a dvě šlechtičny se svými služebnými, o kterých Angelika vůbec nevěděla, že na palubě lodi vůbec jsou.

Až při jejich prohlídce na palubě, kdy se každého kapitán ptal, jak se jmenuje a odkud je, se Angelika dozvěděla, že ženy jsou dcera a manželka guvernéra na Kostarice. Její služka řekla, že je komtesa z Toulouse. Kapitán jí to moc nevěřil, ale tím veškeré vyptávání skončilo.

Ozvalo se zarachocení řetězů a poté již zaslechla, jak se v zámku s lomozem otáčí masivní klíč. Angelika byla zavřená lépe, než v kterékoli pevnosti na pobřeží.

Celé dva dny, které už uplynuly od momentu, kdy byla dobyta jejich loď, a za tu dobu prožívala jen příšerné, mučivé napětí. Celou dobu se bála a přitom, jakoby se nemohla dočkat chvíle, kdy se kapitán projeví.

„Vstávej, půjdeš s námi na palubu! Kapitán chce s tebou hovořit.“ nařídil jí jeden ze dvou pirátů, kteří pro ni přišli. Angelika neměla v žádném případě v úmyslu se bránit. Bez pobízení se zvedla z pryčny, na které seděla, a v doprovodu obou pirátů vyšla na palubu. Jakmile se Angelika ocitla na palubě, viděla, že její služebná Salima už tam stojí s kapitánem v živém rozhovoru. Neslyšela o čem mluví, ale podle toho, jak se Salima tvářila, to určitě nebyl moc příjemný rozhovor.

„Komtesa tvrdí, že je z chudé šlechtické rodiny, a že její rodina nemá žádný majetek. Je to pravda?“ zeptal se kapitán, jakmile jí piráti přivedli proti kapitánovi. Na rozdíl od toho co Angelika slyšela v podpalubí, jí hlas kapitána připadal mile.

„Je to pravda, “ potvrdila Angelika, to co Salima řekla kapitánovi „ mají malý statek nedaleko Toulouse“ ještě dodala.

„Vy jste se na mne domluvily. Obě lžete!“ prohlásil kapitán. „Takové drahé oblečení a šperky, které jsme našli ve vašich cestovních zavazadlech nemohou patři chudé šlechtičně z Balíkova“ zvýšil hlas kapitán de Scart. „Tak jak to doopravdy je komteso?“ zeptal se na závěr.

„Je to přesně tak, jak jsem řekla. Pocházím z chudé šlechtické rodiny, která za mne žádné výkupné nemůže zaplatit“ bránila se plačtivě Salima. Hraje velice přesvědčivě, pomyslela si Angelika. Takhle bych to nezahrála ani já.

„Dobře, jste velice přesvědčivá“ prohlásil kapitán „ale já jsem o přírody nedůvěřivý člověk, tak si vás vyzkouším. Flavio“ nařídil kapitán svému pobočníkovi „přivažte tady služebnou ke stožáru a svlékněte jí do půli těla“ a kapitán ukázal na Angeliku, aby nebylo pochyb, koho myslel.

„Nééééééé! Prosím vás néééééééé!“ vykřikly zděšením obě najednou. Salima vykřikla zděšením, kdežto Angelika strachem. Netušila co s ní chtějí provádět. Flavio ukázal na dva piráty, kteří Angeliku přivedly a celou dobu stáli za ní. Ti okamžitě uchopili Angeliku za ruce, a než se stačila vzpamatovat, jí už vlekli k hlavnímu stožáru. Angelika se jim pokoušela vytrhnout, házela celým tělem a kopala nohama, že piráti měli co dělat, aby ji ke stožáru dovlekli. Na pomoc jim přispěchali ještě dva piráti.

„Co si to dovolujete, vy sprosťáci“ křičela na ně Angelika „okamžitě mě pusťte, vy hovada!“

Piráti si z jejího křiku nic nedělali. U ostatní posádky vyvolala její slova salvu smíchu. Dva piráti jí drželi a jeden jí svázal ruce v zápěstí provazem. Další pirát mezitím za ten provaz tahal a tak zvedal Angeličiny ruce nahoru. Ještě jeden pirát se chopil provazu a ostatní od Angeliky odstoupili.

Ruce jí muži brutálně vytáhli nahoru a pevně připoutali koženými řemeny k jednomu z nižších a krátkých bočních ramen Angelika na zem dosáhla sotva špičkami prstů na nohou. Pevně připoutaná ke stěžni čekala, co se bude dít dál, přičemž se v duchu modlila, aby snad nepřišel silný proryv větru, jelikož ten by jí zaručeně v takové pozici polámal ruce, anebo alespoň vykloubil ramena.

„Abych se přesvědčil, jestli mluvíte pravdu, “ promluvil kapitán k Salimě „ budeš se nyní dívat jak Flavio bude bičovat tvoji komornou. Dostane dvacet pět ran bičem.pak vás nechám odvézt do podpalubí a dostanete čas na rozmyšlenou. Než přijedeme do přístavu chci od vás slyšet pravdu, nebo vás dám znovu zmrskat. Tentokrát i vás, milá komteso.“

Při těchto slovech naskočila Angelice husí kůže po celém těle. Nyní už měla jistotu budou jí bičovat. Angelika jenom doufala, že to Salima vydrží. Konec konců budou bičovat Angeliku a jí. Kupodivu se Angelika vůbec nezabývala tím, jakou bolest jí bičování způsobí. Kapitán pokynul Flaviovi.

„A teď se koukneme na ten tvůj zadeček“ ozval se opět kapitán, který se k ní přiblížil, chytil jí za vlasy a bolestivě jí zvrátil hlavu dozadu. A přes její odpor jí násilím vtiskl vlahý polibek na sladké, smyslné rty.

Angelika mu plivla do tváře. De Scart si utřel plivanec z tváře a ustoupil kousek od Angeliky. Vřava na lodi okamžitě ztichla. Bylo takové ticho, že kdyby upadl špendlík, zaznělo by to jako hromová rána. V tu chvíli si Angelika uvědomila, že silně přestřelila, že si něco takového ke kapitánovi před jeho posádkou neměla dovolit. Trest bude následovat, pomyslela si.

Ani nestačila domyslet a kapitán pokynul hlavou Flaviovi a rukávem od kabátku si utřel plivanec.

„Tak co, pánové, chcete tu blonďatou kurvu vidět tančil?!“ zakřičel potom na svou posádku.

„Jasněééé!!!“ ozvala se sborová odpověď.

„V tom případě se do toho pusťte, pane Flavio!“ zvolal kapitán a tím vyzval k akci svého pobočníka, jednoho z nejodpornějších a současně nejsilnějších mužů celé posádky.

Ten k ní ihned zezadu přistoupil a začal z ní strhávat jemné oblečení, které jí poslali přímo z Francie.

Neééé! ! !“ zasténala Angelika zoufale a neubránila se slzám. V tomto momentu se ani tak nebála, co s ní udělají, jako litovala nejkrásnějšího oděvu, který si nechala poslat pro Salimu. Ta se naštěstí nijak neprojevovala. Pouze stála celá zkoprnělá a v němém úžasu se dívala, co to s její paní provádějí.

Reakce Angeliky však brutální piráty samozřejmě zaslavit nemohla, jen je to parádně pobavilo a rozesmálo. Dusné napětí, které se na lodi vytvořila po tom, co Angelika plivla na kapitána, jakoby mávnutím kouzelného proutku, zmizelo. Opět vypukla mohutná vřava. Piráti se dobře bavili a jakoby zapomněli, jak Angelika pokořila jejich kapitána. Mezitím z jejího těla zmizel jeden kousek oděvu za druhým, až zůstala Angelika docela nahá před chtivými a lačnými zraky starých, krutých mořských vlků.

Všichni včetně kapitána na ni upřeně zírali, především pak na její pěkná prsa a nádherné světlé chlupy mezi nohama. Angelika se přirozeně nemohla ani nijak bránit, ani se jakkoli skrývat, musela si ve svém postavení nechat líbit úplně všechno.

Když stála Angelika u stožáru úplně nahá, Flavio někam zmizel a Angelika zůstala v bolestném očekávání, co se nyní vlastně bude dít. Jestli jí náhodou nečeká něco jiného než slíbené zbičování. Protože kapitán mluvil o nějakém tanci a místo do půli těla z ní strhali všechno oblečení. Brzy se ovšem vrátil Flavio a i když Angelika zahlédla jen koutkem jednoho oka věc, kterou teď držel v ruce ihned nabyla stoprocentní jistotu. Flavio svíral v dlani rukojeť ohromného a dlouhého biče, kterému chlapi u nich doma odjakživa říkali bejkovec. Angelika se zachvěla hrůzou, ovšem pokusila se nedat na sobě nic znát. Přece těm brutálním hajzlům neudělá radost !

Bič bylo skoro dva metry dlouhý, pročež se Flavio také postavil do patřičné vzdálenosti od jejích obnažených zad a zadnice. Angeliku polil ledový pot. Pomyšlení na výprask takovým příšerným nástrojem ji dohánělo k šílenství. Ale pomyšlení, že by kapitán přišel na to, jaký podraz na něj vymyslela, jí dodávalo sílo bičování vydržet.

Avšak panice, která se jí zmocnila, jakmile Flavio poprvé bičem zkusmo švihl do vzduchu, jednoduše zabránit nedokázala. Po ráně, která tuto činnost doprovázela se začala zoufale zmítat a škubat za kožená pouta takovou silou, až si málem zlomila zápěstí.

„Pane Flavio, prosím začněte.“ řekl kapitán, čímž dal finální povel k výkonu exekuce.

Námořník sevřel rukojeť pevně ve své pravé, silnější ruce, a poprvé se naostro rozmáchl ozval se typický, pro Angeliku příšerný svist a následně se již posledních zhruba dvacet centimetrů biče setkalo s dívčiným hladkým zadkem, který se naprosto zbytečně křečovitě sevřel. Následovala bezdechá pauza, kdy lokální klid narušovalo jen šeptání posádky, a poté Angelika doslova explodovala v nelidském výkřiku absolutní bolesti, až některým blíže stojícím pirátům málem zalehlo v uších.

„Aááágháááchgrhhh!!!“ zavřeštěla Angelika a opět se zazmítala na místě, přičemž přeskakovala z jedné nohy na druhou. Vypadalo to tak, jakoby začala tančit, jak bič Flavia pískal.

Vykonavatel ortelu si pochopitelně z její bolesti nic nedělal a po krátké pauze, kdy nechal bolest poněkud odeznít, udeřil znovu opět plnou silou svých mohutných paží. Angelika vykřikla tak silně, protože jí překvapila silná bolest, kterou neočekávala, protože s se s bičováním nikdy nesetkala. Nebyla na takovou intenzitu bolesti připravená. Bič zanechal při dotyku s jemnou kůží jejího zadku nesmazatelnou krvavou stopu.

Tentokrát zamířil Flavio poněkud výše, na její záda, kde bič svým koncem vykreslil další zběsilý krvavý ornament. A navíc se trefil tak skvěle, koneckonců měl v tom úžasně dlouhou praxi a nepřekonatelné zkušenosti, že úplné se zakončení dlouhého biče se obtočilo kolem její hrudi.

Nyní se již Angeliky zmocnilo nefalšované šílenství. Už však byla na takovou silnou bolest připravená. Vydávala ze sebe jen tiché zasténání. Po tváři se jí koulely velké slzy, špičkami prstů na nohou tancovala po hrubé dřevěné palubě a marně se snažila utišit děsivou pálivou bolest, která jí začala pohlcovat. Ze všech se snažila nedat najevo, jaká příšerná bolest jí, doslova, pohlcuje. Ještě víc než bolesti, se bála, jak na její utrpení bude reagovat Salima. I když měla velice silnou představivost, ani v nejmenším si nedovedla představit, co by následovalo, kdyby jedna z nich něco prozradila.

Ale ještě se ani nestihla uklidnit a už tu bylo to samé, jenže v bledě modrém tentokrát bič přiletěl z opačné strany a přesně a zasáhl jednu z naběhlých bradavek. Celé divadlo se opakovalo, pouze s větší intenzitou dívčina zaúpění. Angelika nyní již samou bolestí ani neviděla. Před očima měla temnotu naplněnou krvavě rudými kruhy a měla co dělal, aby vůbec dokázala dýchal. Angelika si teď připadala, jakoby ji položili hrudí na rozpálený rošt, celé tělo měla od hlavy až k patám, zpocené a lesklé, ale prosit o milost ji ani nenapadlo. Ne proto, že by nechtěla, ale momentálně prostě nebyla schopna naprosto na cokoli byť jen pomyslet. Celá se proměnila v živé vtělení čiré bolesti.

„Myslím, že by jste se měl polepšit, pane Flavio, “ slyšela, jakoby z dálky kapitánův hlas „tancovat sice umí, ale zpívat jste ji ještě nenaučil.“

Po těchto slovech vybuchla celá posádka hurónským smíchem. Angelice však do smíchu moc nebylo. Jen po se po očku podívala na Salimu. Kapitán stál opět vedle ní na horní palubě.

„Neééé, už neééé!!!“ vykřikla Angelika nahlas, když konečně po dlouhé pauze popadla dech. Reagoval tak na kapitánova slova. Kapitán Flavia schválně poněkud zadržel, aby se mohl co nejlépe pobavit a aby Angelika mohla vychutnat svoji bolest v plné míře.

„Ale, no to se podívejme!“ zažertoval kapitán hlasitě, aby to celá jeho posádka, shromážděná na palubě, dobře slyšela. Tyto procedury koneckonců sloužily k upevňování jeho autority, poněvadž takhle mohl kdykoli skončit i kterýkoli z jeho námořníků. „Madam se to nelíbí, on to jaksi bolí, že?“ pokračoval kapitán v žertování.

„Asi to děláš špatně, milý Flavio, protože ostatní přece vždycky zpívali docela jinou písničku, ne?! Takže jí hezky pořádně přidej, ať se ta děvka naučí, co má příště chovat ke kapitánovi!“

„Ne… nééééé!“ pokusila se ze sebe vykoktat Angelika, „prosím už né!“ jenže to už bylo příliš pozdě.

Pan Flavio opět pozvedl paži s bičem a udeřil.Tentokrát ji už opravdu ani v nejmenším nešetřil. Bil ji stále s maximální intenzitou, ale v trochu rychlejší frekvenci a střídal jednotlivé typy úderů a navíc neustále měnil své postavení a místo na palubě, takže Angeliku průběžně bičoval ze všech stran, přičemž tentokrát nevynechal její houpající se prsa a ani prostor mezi jejíma nohama.

Ačkoli se Angelika snažila sebevíc, bolest byla tak velká, že někdy neovládla a když bič zasáhl zvláště citlivé místo, zoufale vykřikla. Její tělo zavěšené pouze za zápěstí se neustále komíhalo ve vzduchu přesně podle tempa zasazovaných úderů.

Když ji Flavio trefil rovnou na kundu, zdálo se, že Angelika vyskočila snad půl metru vysoko, přičemž pochopitelně strašlivě zaječela. Píča jí okamžitě naběhla až k prasknutí, ale to Flavia a ostatní pouze pobavilo, nikoli zastavilo. Kotkem oka zahlédla, jak Salima klečí na palubě a rukama si zakrývá oči. V tom okamžiku zvedl kapitán ruku a tímto gestem zastavil Flaviovo bičování. Angelika si mohla na chvilku odpočinout.

„Nic takového jsme si nedomluvili, “ slyšela, jakoby z velké dálky kapitánův ostrý hlas. „Hezky se postavíte, komteso, a budete se dívat, jak musí Vaše služebná trpět za Vás. Rico a Hantre, pojďte sem a pomozte naší milé komtese.“

Oba námořníci okamžitě vyběhli po schodech na velitelský můstek a postavili se vedle Salimi, každý z jedné strany. Uchopili jí za paže a jakoby drželi nějaké píro jí zvedli a postavili na nohy. Potom jí zkroutili ruce za záda, tak že se Salima, chtě nechtě, musela dívat na Angeličino tělo, které bylo celé jakoby oblečeno do krvavého oblečení. Když Flavio zasazoval Angelice silné rány, ještě jí na žádném místě neporušil kůži, tak aby krvácela.

Po této krátké přestávce, kdy si Angelika uvědomila, jak bolestivé zbičování musí absolvovat, výprask pokračoval dál s neztenčenou intenzitou. Rány zasahovaly stehna, zadek, některé rány, jakoby objímali její tělo a Flavio se koncem biče trefoval do prsou, bradavek a pohlaví. Angelika se díky bolesti, která jí postupně celou pohlcovala se stále více vzdalovala realitě. Nyní již skutečně nevnímala dění kolem sebe, přesto se neustále snažila ovládat, aby hystericky neječela. Jenom když konec biče zasáhl citlivé místo, třeba bradavku nebo ohanbí, se nedržela a zaječela. Chvíli jí bylo strašně vedro, chvíli zase zima. V jednom momentu se cítila jako při orgasmu a potom zase, jakoby opravdu umírala. Ze vší té bolesti se jí chtělo omdlít, ale spásná mdloba ne a ne přijít. Až najednou přišel poslední brutální úder na přirození a výprask nenadále ustlal.

Její tělo se šíleně zmítalo u stěžně ještě dobré dvě minuly poté, co dostala poslední ránu, přičemž Angelika potichu úpěla a sténala nesmírnou bolestí. Poté, co zjistila, že už bičováni nepokračuje, se náhle zarazila a pokusila se zhluboka nadechnout, aby nabrala nové síly pro boj s nekonečnou bolestí a utrpením. Potom se konečně propadla do bezedných hlubin milosrdného bezvědomí a její potem zbrocené tělo zůstalo bezvládně visela v kožených poutech u stěžně pirátské lodi.

„Doufám, že jako lekce slušného chování to bude pro Vás dostačující lekce.“ Obrátil se kapitán na plačící Salimu.

Salima nemohla nyní spustit oči z visícího bezvládného těla Angeliky, které bylo úplně celé pokryto různobarevnými šrámy, že zdravá kůže nebyla ani vidět.

„Proberte jí a pak jí odveďte do kajuty!“ nařídil kapitán posádce.

Jeden z pirátů na Angeliku vychrstl celé vědro vody. Angelika sebou zaškubala, ale k plnému vědomi se však neprobrala. Ta však pirátům vůbec nevadilo. Odvázali jí zápěstí a její tělo s mohutným žuchnutím dopadlo na palubu. Jejího bezvládného těla se ihned chopili čtyři piráti, každý za jednu končenu a odnášeli jí, podle rozkazu kapitána do kajuty.

„Ať se jí nic nepřihodí!“ křičel ještě za nimi kapitán „nebo dopadnete stokrát hůře než ona.“