Povídka “Adélka”

Bylo nebylo. V jednom království žila princezna Adélka a ta se zamilovala do chudého ovčáka. Jenže její matka královna ji chtěla provdat za urozeného šlechtice a o lásce k ovčákovi, samo sebou, nechtěla ani slyšet. Tak se s ním Adélka scházela tajně. Pomáhala jí její služebná Lída. Jenže princezna ovčáka milovala víc a víc a brzo už neuběhl ani den, aby se s ním alespoň jednou tajně nesešla. Bylo jen otázkou času, kdy se to provalí. Rádce Matyáš, pravá ruka královny, brzy pojal podezření a tak dlouho čmuchal, až se mu podařilo chytit komornou Lídu na cestě k ovčákovi se vzkazem od princezny.

Lída si duchapřítomně strčila lísteček do pusy a rychle polkla. Matyáše to však nevyvedlo z míry. Ihned Lídu popadnul za límec a odvedl do zámku. Lídě bylo hned jasné, kam ji Matyáš vede a co bude následovat. Jejich kroky se neomylně blížily k místnosti určené k trestání služek. Když byli na místě, Matyáš poručil Lídě, aby se svlékla a nechal poslat pro pacholka Janka. Lída, jako osobní komorná princezny, nebyla trestána často. Vlastně dostala jen dvakrát po 15 ranách rákoskou na holou, což byl na zámku trest nejmírnější. Ostatní služebné zdaleka takové štěstí neměly. Teď byla ale situace jiná. Matyáš chtěl za každou cenu získat informace o tajném milenci princezny Adélky a byl odhodlán řezat Lídu tak dlouho, dokud neprozradí komu bylo psaníčko určeno. Lída byla přivázána k trestnému kůlu a zatímco sbírala odvahu k tomu, aby přes palčivé rány rákoskou dokázala zachovat Adélčino tajemství, Janek se rozmachoval k první ráně.

Janek byl samozřejmě mistr ve vyplácení dívčích zadečků, vždyť to dělal téměř denně. A tak jeho rány pálily jako žhavé železo. Lída zatínala zuby a ze začátku přijímala výprask celkem statečně. Po pětadvaceti ranách dal Matyáš pokyn Jankovi, aby přestal. Zvedl dvěma prsty Lídinu bradu a řekl: „Řekneš nám pro koho byla ta zpráva, nebo chceš ještě dalších pětadvacet?“ „Já vám to nesmím říct!“ vzlykala Lída. A tak Janek zhodnotil znaleckým okem Lídin zadeček, který teprve začínal pomalu modrat, a pak začal znovu švihat rákoskou rovnoměrně přes obě nahé půlky. Teď už to bylo o poznání horší. Během přestávky, kdy jí Matyáš přesvědčoval, aby prozradila Adélčino tajemství, Lídin zadek vychladl a trochu otekl a teď byl mnohem citlivější. Lída už zdaleka nedokázala tlumit své sténání a mezi bolestnými výkřiky vzlykala. Po padesáté ráně už toho měla dost. Zadek jí pálil, jako by seděla na rozžhavené plotně a měla pocit, že by jí další rána rozpůlila. Ve skrytu duše doufala, že se Matyáš smiluje a smíří se s tím, že si Lída ponechá tajemství, které nevyzradila ani po padesáti ranách rákoskou, ale byla to bláhová naděje. Matyáš nenechal Lídu na pochybách o tom, že pokud neprozradí obsah a adresáta vzkazu, čeká jí dalších pětadvacet. Lída bojovala, ale nedokázala si představit, že by mohla vydržet další muka. Nakonec jí nezbylo nic jiného, než prozradit všechno, co chtěl Matyáš vědět.

Matyáš Lídu hned předvedl před královnu a řekl jí všechno, co zjistil o tajném vztahu mezi Adélkou a ovčákem Ondrou. Královna byla stále poměrně mladá, ale také tvrdá a rázná žena. Poté co král zahynul v bitvě s Turkem, vládla celému království železnou rukou, zato však moudře a spravedlivě. Když se dozvěděla o Adélčině lásce k Ondrovi, samozřejmě ji to velmi rozhněvalo. Adélka byla nejstarší ze tří dcer. Syna neměla žádného a jako královna musela myslet na nástupce trůnu. Na druhé straně jí šlo o Adélčino štěstí. Sama pocházela z chudých poměrů a kdyby si ji král nevybral za ženu, jistě by sama žila ve stejné chudobě jako Ondra. Chvíli přemýšlela a došla k závěru, že jestli Adélčina láska k Ondrovi je čistá a pevná, bude s ním šťastná, i když není bohatý a urozený. Ale k sňatku nesmí dojít, dokud si královna nebude jistá, že Adélka Ondru miluje víc než sebe sama. Nechala si zavolat Adélku, na všechno se jí vyptala a když jí Adélka potvrdila, že Ondru miluje nade všechno na světě, sdělila jí toto rozhodnutí: „Ty sis možná myslela Adélko, že nikdy nesvolím s tvým sňatkem s ovčákem. Já jsem však tvoje matka a chci jenom tvoje dobro. Jsem-li proti tvé lásce k Ondrovi, je to jen proto, že vím jak vrtkavá někdy láska bývá. Pokud by časem uvadla, nikdy bys mi neodpustila, že jsem tě nechala provdat za ovčáka. Tady před sebou vidíš svou komornou, která z oddanosti k tobě vydržela 50 ran rákoskou na holý zadek. Na víc už její oddanost nestačila a ona tě ze strachu před další bolestí zradila. Jestli si chceš vzít Ondru, musíš prokázat alespoň dvojnásobnou oddanost. Proto jsem rozhodla takto. Matyáš s Jankem tě odvedou do trestnice. Protože jako ovčákova žena musíš zapomenout na hrdost a pýchu, svlékneš se tam před nimi do naha a aniž bys svou nahotu zakrývala, necháš se připoutat k trestnému kůlu. Janek ti pak vysází 25 ran stejnou silou a stejným nástrojem, jaký použil na Lídu. Můžeš křičet, plakat i škemrat o milost, Janek bití přeruší až po 25 ranách. Pak se tě Matyáš zeptá jestli trváš na sňatku s Ondrou. Pokud řekneš ano dostaneš dalších 25 ran. Matyáš se tě znovu zeptá a pokud budeš stále trvat na svatbě s ovčákem, bude Janek pokračovat až do sta s malou přestávkou po každé desáté ráně. V těchto přestávkách můžeš bití ukončit, pokud řekneš, že se Ondry vzdáváš. Pokud necháš Janka vyplatit všech 100 ran můžeš si vzít Ondru, pokud však výprask ukončíš tím, že se Ondry vzdáš, vezmeš si toho, koho já určím. Souhlasíš?“ Adélka se smíšenými pocity hrůzy a štěstí z šance, kterou ji matka dala, přikývla.

Adélka neměla ani ponětí, co jí čeká. V životě samozřejmě nařezáno nedostala. Všimla si sice Lídina ubrečeného obličeje staženého bolestí, ale řekla si, že ona je princezna a tedy mnohem statečnější než komorná. Stačí vydržet 100 ran a může si vzít milovaného Ondru. Nebylo vůbec co řešit. Potom co jí odvedli do trestnice, připadalo jí nejtěžší svléknout se před oběma muži do naha. Nahou jí žádný muž zatím neviděl, ani Ondra ne. Janek by mi ani tak nevadil, říkala si, ale ten slizoun Matyáš se určitě celý třese, že mě uvidí bez šatů. Ale co, pro Ondru udělám cokoliv. Když sundala svrchní část svých šatů, ještě jednou zaváhala. Stačilo však pomyslet na Ondru a Adélka hned pokračovala ve svlékání. Soustředila se jen na to, aby do puntíku vyplnila pokyny své matky a zasloužila si tak svého Ondru. Její odhodlání bylo tak silné, že když odložila poslední část oděvu, který zakrýval její nahotu, zaujala panovačnou pozici a pevným hlasem řekla Matyášovi. „Jsem připravena a nemysli si, že se tě budu bát ty ubohý žalobníčku.“ Matyášovi to však moc nevadilo. Jednak se mu pohled na nahou princeznu líbil a jednak věděl své. I ta drzá kuchta Markéta, která je bita každou chvíli a je na rákosku zvyklá, nevydrží víc jak padesát ran bez toho, aby škemrala o milost. Sto ran se tady vyplácí maximálně jednou za půl roku a ta dotyčná by vždycky udělala všechno na světě, aby mohla výprask zkrátit. Co potom taková princezna s kůží jemnou jak plátno bubnu, myslel si Matyáš, když Janek Adélku přivazoval ke kůlu. A pak dal Jankovi povel, aby začal s výpraskem.

Janek se rozmáchnul a princezna zatajila dech. První rána byla jen cvičná, ale to Adélka vůbec netušila. Zasykla bolestí a uvědomila si, že rákoska bolí rozhodně víc než čekala. Navíc slyšela Matyáše, jak Janka napomenul, aby švihal pořádně. Copak tohle nebylo pořádně, stačila si pomyslet předtím než Janek švihnul podruhé. Nebylo. Druhá rána byla mnohem prudší. Janek byl sice trochu nervózní z toho, že vyplácí samotnou princeznu a jeho rána šla vysoko, takže nezasáhla nejcitlivější místa Adélčina zadečku. Byla však vedena plnou silou a princezna zařvala „Áaaaaaauuu!“ Další švihnutí hned následovalo a Matyáš začínal být s Jankovou prací spokojen. První šleh sice stopy nezanechal, ale ty další dva už zanechávaly zřetelné pruhy, které se časem pěkně vybarví. Jelit na královské zadnici přibývalo a soudě podle Adélčiných výkřiků, Matyáš předpokládal, že princeznino odhodlání vzít si za muže Ondru nevydrží ani do druhého kola. Po pětadvaceti ranách se Matyáš dvorně uklonil a zeptal se: „Smím se vás optat, zda trváte na sňatku s ovčákem, jasnosti?“ K jeho údivu uslyšel Adélčino ano, které vyslovila sice mezi vzlyky, ale zcela bez váhání. Nezbylo než pokračovat. Janek si dal záležet a princezna ječela ještě hlasitěji než předtím. Po padesáté ráně se jí Matyáš podruhé zeptal, zda trvá na sňatku s Ondrou. Adélka tentokrát potřebovala trochu času, aby se vybrečela a sebrala zbytky odhodlání a odvahy. Matyáš jí to mezitím nezapomněl „ulehčit“ tím, že zdůraznil, že pokud řekne ano, čeká jí ještě jednou přesně tolik, co už dostala, tedy plných padesát ran. Pokud ovšem neřekne v krátkých přestávkách po každých deseti ranách, že se Ondry vzdává. Adélka se brzy trochu vzchopila a plačky prohlásila, že na svatbě trvá. Matyáš i Janek nevěřícně studovali jelita na Adélčiným zadku a nechápali, kde se v ní ta odvaha bere. Přes tyhle modřiny musí každá rána bolet jako čert a princezna se hodlá dobrovolně odsoudit k dalším padesáti ranám. Však ona ještě ráda svatbu odvolá. Podle toho jak ječí, jistě už dlouho nevydrží, říkali si oba v duchu. A tak přišla padesátá první, padesátá druhá…. a princezna se zase pod rákoskou prohýbala a křičela bolestí. V přestávce po šedesáté ráně však jen vzlykala a osvobozující větu neřekla. Neřekla jí ani po sedmdesáté ráně a Matyáš z toho byl naprosto v šoku. Byl by se vsadil o cokoliv, že Adélka přes padesát ran nevydrží. Teď jich snesla 70 a pořád svatbu neodvolala. Začal to pociťovat jako svůj osobní neúspěch a po osmdesáté ráně se dokonce v rozporu s pravidly, která královna stanovila, snažil Adélku přesvědčit, aby se Ondry zřekla. „Nikdy, nikdy“, koktala mezi vzlyky Adélka. Matyáš tedy aspoň vybídl gestem Janka, aby ze sebe vyždímal ještě více síly a opřel se do rákosky jako nikdy předtím. Zbývala už jen jedna přestávka a pokud ji Adélka přečká, bude Matyáš poražen. Janek opravdu dokázal ještě najít drobnou rezervu v razanci svých šlehů, ale jediné čeho dosáhl bylo, že Adélka začala trochu chraptět. Co naplat, Matyáš opravdu prohrál. Princezna Ondru nezradila ani v poslední přestávce a teď už nezbývalo nic jiného než dokončit ten strašlivý výprask. Princezna sice řvala, jako když jí na nože berou, ale jako jediná z dívek, které na zámku žily, vydržela 100 ran rákoskou bez jediné prosby o slitování.

Když pak ukázala svůj sešvihaný zadek matce, musela královna uznat, že Adélčina láska k Ondrovi je opravdu pevná. Přesto se však ještě nedokázala zcela smířit s ovčákem v rodině, a tak vymyslela ještě jeden zoufalý pokus. „Dokázala jsi,“ řekla, „že toho ovčáka doopravdy miluješ a máš ho teda mít. Ale musíš zítra sednout na koně a dojet si pro něj do salaše“ V Adélce hrklo a zbledla jako stěna. Pak si ale řekla, že když pro Ondru už vytrpěla tolik, tak jedny muka ještě vydrží. Jestli se jí to povedlo, tak spolu žili šťastně až do smrti.

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 4.3 / 5. Počet hlasů: 3

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *