Povídka „Zpověď subinky“

Klečela jsem u zavřených dveří přivázaná za krk ke klice. Do zápěstí mne tlačila
silně utažená pouta pevně mi držící ruce za zády. Smyčka provazu upevněná na
klice mi svírala krk a ztěžovala mi dýchání, protože mi v krku utlačovala
průdušnici a ponechávala mi v ní na dýchání jen úzkou škvírku. Celé tělo mne už
bolelo únavou, protože jsem se musela neustále natahovat ke klice, abych si
udržela v dýchacích cestách aspoň tu malou škvírku, aby mi provaz na hrdle
neuzavřel přívod vzduchu do plic úplně. Ze začátku jsem napínala krk, abych
smyčku trochu roztáhla, ale to už jsem dávno vzdala. Přesvědčila jsem se, že mi
to není nic platné. Teď už jsem si nechávala provazem přivírat záklopku v hrtanu
bez většího odporu a jen jsem se snažila zaujímat u dveří takovou polohu těla,
abych si smyčku na krku nenapínala sama svou vahou víc, než bylo nezbytně nutné.

Natahovala jsem se celým tělem do výšky krkem ke klice jak jen to šlo. Každý
milimetr, o který se mi podařilo protáhnout tělo do délky, jsem cítila na hrdle
jako velkou úlevu. Ovšemže mne také napadlo, že bych nemusela u těch dveří
klečet. Nohy jsem měla volné, mohla jsem se postavit. Nebylo to nijak jednoduché,
protože klika se smyčkou pochopitelně zůstávala nehybně na stále stejném místě,
takže při každém mém sebemenším pohybu mi provaz důkladně zacloumal průdušnicí i
vším ostatním, co v krku mám. Musela jsem se zvedat z kleku velice opatrně, aby
mi provaz na hrdle nezarazil dech úplně. Jak jsem se zvedala, musela jsem se
současně předklánět, protože klika dveří byla sice příliš vysoko na to, abych u
ní mohla klečet, ale zase byla příliš nízko na to, abych u ní mohla stát.
Nakonec jsem sice stála na nohou, ale v hlubokém předklonu krkem stále u kliky.
Teď jsem sice mohla dýchat volněji, ale zase mne od nepřetržitého předklánění se
začala bolet záda. Kdybych se mohla třeba rukama opřít o kolena, bylo by to
mnohem snesitelnější, jenže ruce jsem měla bez užitku složené a spoutané na
zádech.

Po nějaké době jsem dospěla k názoru, že vkleče mi bylo líp. Přimáčknutá
průdušnice mi teď připadala mnohem snesitelnější než nekončící hluboké
předklánění se ke klice. Pomalu a opatrně jsem tedy opět poklekla na podlahu.
Provaz na hrdle mne okamžitě připravil o dech, vytlačil mi jazyk ven z úst a
navíc mi i přimáčkl žíly v krku, takže jsem pocítila pořádný nával krve do hlavy.
Bylo to příšerné, kolik nejrůznějších potíží může takový jediný kus provazu na
krku člověku způsobovat. Napínání krčních svalů nebylo nic platné, a lomcování
spoutanými pažemi za zády také ne. Jedinou pomocí bylo znovu natáhnout unavené
tělo co nejvíc do délky šíjí co nejblíže ke klice. Klika mne přitom studila do
hlavy až někde u temene. Výš se natáhnout nešlo, víc jsem nevyrostla. Nejsem
žádná obryně, jsem rozkošné drobné děvče, alespoň podle názoru mých obdivovatelů.
Teď tady ovšem žádný nebyl, aby mi pomohl, protože jsem byla ve svém bytě sama a
navíc úplně nahá. Měla jsem na sobě jen řemínek, který mi za zády spoutával
zápěstí, a provaz na hrdle, který mi vytahoval krk ke klice dveří a neúnavně mne
připravoval o dech kdykoliv jsem se přestala snažit a bojovat o vzduch do plic.
Kromě toho mi stále více nebo méně přiškrcoval žíly, takže jsem pořád cítila
menší nebo silnější přetlak krve v celé hlavě. Že mne bolela kolena otlačená od
nekonečného klečení na zemi, zápěstí otlačená od utaženého řemínku
spoutávajícího mi ruce, všechny svaly v těle unavené od neustálého napínání a
hlava od kolísavého přetlaku krve zadržené stisknutýmí žílami v krku a že se mi
po většinu času jazyk nevešel ani do otevřených úst, o tom se ani nezmiňuji. To
byly bezvýznamné lapálie ve srovnání s tím, co mi provaz dělal s hrdlem a jak
skoupě mi dávkoval vzduch do plic a kolik námahy mne každý doušek vzduchu stál.
Ale ze všeho nejsilnější bylo vědomí, že jsem sama, že mi nikdo nepomůže, že mne
nikdo neosvobodí, nikdo neví, co teď se mnou je a samozřejmě ani já se nedokážu
z téhle situace sama dostat. Že mi prostě není pomoci, že mi nezbývá než to
nějak vydržet.

Měla jsem, co jsem chtěla. Vlastně už od dětství mne zajímalo, jak se asi cítí
člověk, když je svázaný. Dodnes si pamatuji, jak se mi poprvé dostala do rukou
dobrodružná knížka, kde hlavního hrdinu svázali a nechali ležet samotného a
bezmocného na opuštěném místě, kde ho nikdo nemohl najít a pomoci mu. V té
knížce se to odbylo několika větami, ale mně od té chvíle vrtalo hlavou, co asi
člověk v takové bezvýchodné situaci prožívá. Nikdo mi to nedokázal říci. Rychle
jsem tehdy poznala, že nemá smysl o tom s kýmkoliv mluvit, protože si nikdo
nedovede něco takového ani představit, a přitom to všichni považují za něco
příšerného. Mně to přitom připadalo docela zajímavé. Zkoušela jsem si to
představit sama, ale nešlo to. Vůbec jsem netušila, jaké to může být. Brzy mne
napadlo, že bych to asi musela zažít na vlastní kůži, abych se to dozvěděla. Jen
mne nenapadal žádný způsob, jak to udělat. Žádnou ze svých kamarádek jsem
nemohla poprosit, aby mne svázala. Všechny byly blbé, určitě by se mi vysmály a
určitě by mne pak už nerozvázaly. Přitom pomyšlení, že bych byla bezmocně
svázaná, se mi líbilo čím dál víc. Když mi pak narostla prsa, zjistila jsem, že
mne to pomyšlení přímo vzrušuje. Prožívala jsem krásné chvíle při představě, že
jsem svázaná. Už jsem vyloženě toužila si to zkusit. A pak jsem dostala první
nápad.

Základem každého svázání jsou samozřejmě svázané ruce. Uvázala jsem si z provazu
pevnou smyčku velkou právě tak, abych si ji mohla navléct na zápěstí jedné ruky
a dokázala pak do ní provléct ještě i druhou ruku. Jakmile se mi smyčka dostala
na obě zápěstí, byla pak pochopitelně zase velice volná. To nebylo žádné citelné
svázání. Když jsem si ale smyčku celými pažemi přetočila tak, že z původního
tvaru „O“ dostala na mých zápěstích tvar „8“, smyčka se mi krásně utáhla kolem
zápěstí a pocit svázaných rukou byl na světě. Měla jsem je zkřížené před sebou a
nemohla jsem je dát od sebe ani o kousek. Nadšeně jsem si je prohlížela a
sledovala, jak mi postupně tmavnou a nabíhají zadrženou krví. Smyčka mi na
zápěstích stiskla žíly, takže krev, kterou mi srdce do rukou napumpovalo, se
nemohla vracet zpět do těla. Ruce mi neuvěřitelně opuchly, že jsem je vůbec
nepoznávala. Na hřbetech rukou mi naběhly tak obrovské žíly, jaké jsem tam ještě
nikdy neviděla. Současně jsem v rukou cítila podivný tlak, jaký jsem také ještě
nikdy nepoznala. V sevřených zápěstích jsem zřetelně ucítila bušení svého tepu.
Tedy předpokládala jsem, že je to můj tep, ale neměla jsem možnost se o tom
přesvědčit, protože jsem si svázanýma rukama nedosáhla na žádné místo na těle,
kde se dá tep změřit.

Bylo to až neuvěřitelné množství pocitů a poznatků najednou, které jsem při tom
svém prvním pokusu o spoutání rukou získala. Vzrušilo mne to všechno tak, že
jsem si pak musela usušit kalhotky. Bylo to ještě mnohem zajímavější a krásnější
než jsem čekala. Pochopitelně že jsem si to pak hned druhý den zkusila znova a
sušila jsem pak další kalhotky.

Tenhle způsob spoutávání měl ale jeden závažný nedostatek. Kdykoliv jsem si
mohla zpětným přetočením smyčky na zápěstích ruce uvolnit. Stačil k tomu docela
jednoduchý pohyb oběma pažemi opačný k tomu, kterým jsem si ruce spoutávala.
Vědomí, že nejsem spoutaná doopravdy, ale že se mohu snadno během jediné vteřiny
osvobodit kdykoliv mne napadne, jsem brzy začala pociťovat jeko velice rušivé.
Musela jsem vymyslet něco lepšího. Nějaká opravdová pouta, z kterých nebude
možné se tak snadno a kdykoliv dostat.

Při pohledu na uskladněné lyže mne napadl řemínek, kterým byly spojené dohromady.
Když je možné jím svázat dvě lyže, proč by nešlo jím svázat dvě paže? Jenže jak
to udělat? Třetí ruku na utažení řemínku nemám! Čím bych ji tak mohla nahradit?

Zkusila jsem přiskřípnout konec řemínku mezi dveře. Nešlo to. Dveře nesevřely
řemínek dost pevně, takže se při utahování kolem mých zápěstí ze škvíry ve
dveřích vyvlekl. Pak mne napadlo do poslední dírky řemínku upevnit šroubek. Ten
zavřenými dveřmi určitě neprojde. Konečně se mi podařilo řemínek kolem zápěstí
si pořádně utáhnout. Teď jsem potřebovala už jen zapnout přezku do příslušné
dírky. Jenže jak? Hleděla jsem na přezku, ale žádným způsobem jsem se k ní
spoutanýma rukama nemohla dostat. Byl to přesně stejný problém jako když se
spoutaný člověk nemůže osvobodit. Rozdíl byl jen v tom, že já jsem se nemohla
spoutat. Zkusila jsem si pomoci jazykem. Potíž ovšem byla v tom, že jsem si teď
na přezku neviděla. Nicméně jsem přezku jazykem nahmatala, po hmatu jsem našla i
dírku a podařilo se mi přezku dostat jazykem k dírce. Teď bylo třeba řemínek
trošku uvolnit, aby hrot přezky zajel do dírky. Jenže při uvolňování se hrot
zase nezbedně zvedl do výšky a dírce se vyhýbal jakoby se jí štítil. Snažila
jsem se jazykem seč jsem mohla, až jsem celý řemínek naskrz poslintala, ale
dostat hrot přezky do dírky se mi nepodařilo.

Přemýšlela jsem, co s tím. Jak tomu prokletému hrotu zabránit v jeho neodbytném
zvedání? Zkusila jsem navléct na přezku gumičku, která by držela hrot stále dole,
přitisknutý k řemínku. To bylo ono! Přezka se krásně zapjala hned na první pokus,
já loktem stiskla kliku, aby se dveře otevřely a konec řemínku se uvolnil, a
měla jsem ruce pevně spoutané bez možnosti si je osvobodit.

Vítězně jsem si prohlížela svoje dílo. Ruka, jejíž zápěstí jsem měla ve smyčce
řemínku nahoře, mi známým způsobem temněla a vystupovaly mi na ní naběhlé žíly,
spodní ruka mi naopak zbělela jako papír. Zasvrběl mne nos a já s určitým
překvapením zjistila, že si takto spoutanýma rukama nedokážu sáhnout na obličej.
Zkoušela jsem, co dalšího mi utažený řemínek na zápěstích znemožní nebo naopak
dovolí. Zjistila jsem, že musím mít paže pořád natažené, že mi řemínek na
zápěstích téměř nedovolí ohnout paže v loktech. Měla jsem ruce pevně fixované v
poloze dlaněmi dolů a až mne překvapovalo, jak málo pohybů celých paží se dá v
této poloze rukou udělat. Spoutané ruce se mi tak důrazně připomínaly při každém
pohybu, při čemkoliv, oč jsem se pokusila. Tenhle neustávající pocit svázaných
rukou byl tak nesmírně vzrušující, že jsem zase za chvilku cítila, že jsem mezi
nohama otevřená dokořán a kalhotky jsem měla promáčené naskrz. Nejvíc mne ale
fascinovalo, že mám ruce pevně spojené dohromady a že to tak zůstává dál
navzdory všemu, co jsem rukama dělala nebo se jen snažila jimi dělat.

Horší to bylo, když jsem se té nádhery nabažila a chtěla jsem tuhle hru pro
dnešek ukončit. Sevřít konec řemínku mezi dveře se mi podařilo i spoutanýma
rukama, na tom nic nebylo. Při zatažení za konec řemínku se sice přezka uvolnila,
ale po uvolnění zapadla zase zpátky do dírky. Gumička na přezce vzorně plnila
svoji úlohu i když to teď už nebylo žádoucí. Po několika marných pokusech jsem
zpanikařila, že ruce z toho řemínku už nikdy nedostanu ven. Chvíli jsem bezradně
běhala po bytě se spoutanýma rukama před sebou a nevěděla jsem, co mám dělat. Až
když jsem se uklidnila, pochopila jsem, že musím přemýšlet. Jestliže nějaké
řešení mé situace existuje, musím ho vymyslet! Znova jsem upnula konec řemínku
do dveří a zkusila zatahat. Pozorovala jsem, jak se přezka poslušně rozepíná a
zase zapíná. Konečně mne posedl nápad. Zkusila jsem uhnout rukama, aby dveře
tahaly za řemínek zešikma. Tak se přezka rozepjala, ale po uvolnění řemínku už
hrot nezajel zpět do dírky, ale projel stranou vedle ní. Vítězství! Sice nikoliv
dokonalé, protože přezka sice minula několik dírek, ale nakonec se přece jenom
do jedné znovu zapjala, ale to už byl řemínek na mých zápěstích natolik volný,
že se mi podařilo jednu ruku z něj vytáhnout. Byla jsem zase volná! Ovšem po tak
složité a obtížné proceduře, že se to rozhodně nemohlo považovat za možnost
osvobodit si ruce snadno a kdykoliv mne napadne.

Pravé svazování rukou ovšem je vždycky za zády. Musela jsem to také zkusit.
Metodiku spoutávání rukou řemínkem pomocí dveří jsem už měla nacvičenou, takže
to nebyl problém. Jen bylo třeba to všechno udělat za zády, poslepu a pohmatu.
Podařilo se mi to už na druhý pokus. Klika cvakla, ruce se mi od dveří uvolnily,
ale zůstaly mi uvězněné za zády. Podařilo se! Stála jsem uprostřed místnosti a
zjišťovala jsem, že teď nemohu dělat rukama téměř nic. Ani prohlédnout jsem si
je nemohla. Cítila jsem v nich známý tlak, tušila jsem, že mi opět otékají
zadrženou krví, ale přesvědčit jsem se o tom už nemohla. Sice jsem se prohýbala
jako luk na všechny strany, ale svoje ruce jsem ani na boku vedle těla
nezahlédla ani na okamžik. Prsa mi dokonale zakrývala výhled právě tím jediným
směrem, který jsem potřebovala. Mám totiž prsa dost velká, a jak jsem se teď
přesvědčovala, naprosto nepřehlédnutelná. Možná, kdybych si sundala podprsenku,
tak by mi pak tolik nepřekážely. Jenže ruce jsem měla spoutané a na podprsenku
jsem si jimi teď samozřejmě nedosáhla. Chvíli jsem různě kroutila celým tělem,
jestli se mi nepodaří posunout si aspoň jeden prs trochu stranou a uvidět nějak
kolem něj své ruce, ale nešlo to. Prsy mi trčely od hrudi příliš daleko a
stínily mi výhled naprosto neodbytně. Zkoušela jsem si je i rameny trochu
nadhodit, aby trochu změnily polohu, ale podprsenka mi je neustále vracela do té
polohy, ve které mi nejvíc znemožňovaly cokoliv dole vzadu u boku svého těla
uvidět.

Chodila jsem po bytě a přesvědčovala se, že nemohu dělat zhola nic. Na všechny
věci, které tam mám, jsem se mohla jenom dívat, ale nedokázala jsem na nic ani
sáhnout. Obě ruce jsem měla pořád uvězněné za zády. Ten pocit naprosté
bezmocnosti byl fantastický. Při pokusech zahlédnout své ruce se mi vlasy
shrnuly do čela a přes oči a já si je nemohla rukama upravit. Pohazovala jsem
aspoň hlavou, ale nebylo to nic platné. Rozrajcovaná jsem byla tak úžasně jako
ještě nikdy v životě. Tentokrát jsem si ale nemohla rukama pomoci, protože jsem
si tam prostě nedosáhla. Jen z touhy po ručním dosažení toho konečného ráje jsem
si nakonec ruce u dveří vysvobodila už poměrně brzy. Pak mne mrzelo, že jsem to
nevydržela v poutech déle. Druhý den jsem si to pak vynahradila. Před spoutáním
jsem si natáhla kuchyňské minutky na celou hodinu a nepřiblížila jsem se pak k
záchranným dveřím dřív, dokud minutky nezazvonily. Celou hodinu jsem se tak
nádherně vzrušovala, až mi ta šťáva rozkoše tekla po stehnech, jak jsem si tu
bezmocnost užívala. Také jsem si tentokrát sundala podprsenku, ale moc mi to
nepomohlo. Mám prsa dost pevná, takže neztrácí tvar tak snadno. Když mi je
nepodpírala podprsenka, vypadaly sice menší, ale pořád jsem přes ně své ruce
neuviděla. Zato ale byly volnější, když nebyly uvězněné v podprsence. Mohla jsem
si je trhnutím rameny nadhodit, ale to mi nepomohlo. Zkoušela jsem to, ale ty
neúspěchy ve mně jen posilovaly pocit bezmocnosti a ještě víc mne vzrušovaly.

Mohla jsem si ovšem prsa také rozhoupat do stran jako dvě kyvadla, a to bylo to
pravé. Tak se mi při každém rozkyvu aspoň na okamžik odkrýval pohled na moje
spoutané ruce vystrčené u pasu na boku vedle těla. Ty zlomky vteřiny mi ovšem
musely stačit, protože prsa mi okamžitě vždycky ten výhled zase zakryla. Nemohla
jsem si tedy své ruce podrobněji prohlédnout, byla jsem i nadále bezmocná a
pociťovala jsem to v podbřišku ještě více.

Bylo to nepopsatelně krásné. V dalších dnech jsem si užívala spoutaných rukou
ještě několikrát. Časem mi začala vadit i ta možnost volně chodit po bytě. K
pořádnému svázání přece patří i svázané nohy! Zkřížila jsem kotníky nohou,
naněkolikrát si je ovinula provazem a utáhla. Konečně jsem mohla uvidět, co jsem
si až dosud vždycky jen představovala. Vypadalo to mnohem líp, než jsem čekala.
Když jsem se na svoje svázané nohy dost vynadívala, zkusila jsem se na ně
postavit.

Nohama mi projela tak silná a nečekaná bolest, že jsem se málem zhroutila na zem.
Jen tak-tak se mi podařilo zachytit se stolu a posadit se zpátky na židli.
Bolest zmizela jako zázrakem. Ani jsem nemusela dlouho přemýšlet, co se stalo.
Když jsem se postavila, musela jsem na nohou napnout Achilovy šlachy, jenže ty
na to neměly v utažených poutech dost místa. Napnutý provaz se mi proto zařízl
do kůže a do achilovek.

Přemýšlela jsem, co s tím. Mohla bych si samozřejmě pouta trochu uvolnit, ale to
by nebylo to pravé. Svázaného člověka přece nikdy nikdo takhle nešetřil! Svázaný
člověk prostě musí něco vydržet! Navíc jsem si nemyslela, že bych měla provazy
na kotnících nějak moc utažené. Nohy mi pod pouty netmavnuly a nefialověly jako
předtím svázané ruce. Na nártech mi nenabíhaly žíly jako předtím na hřbetech
rukou. Přitom svázanýma rukama jsem už zkoušela dělat ledacos, šlachy na
zápěstích se mi při tom také napínaly a přitom k tomu také neměly pod pouty dost
místa, to jsem vždycky na zápěstích jasně cítila, a přesto mne z toho nebolely
tak moc, i když jsem je měla stažené mnohem víc! Znova jsem se tedy postavila na
svázané nohy a snažila jsem se nenapínat achilovky.

Nešlo to. Zjistila jsem, že bez napjatých achilovek se na nohou stát nedá.
Chvíli jsem si zvykala na bolest těžce namáhaných kotníků. Musela jsem se
přidržovat stolu, abych se udržela na nohou. Když mi utlačované achilovky trochu
otupěly, zkusila jsem se pustit. Chvilečku jsem stála jen na svázaných nohou a
pak jsem se strašlivě zapotácela. Až do té chvíle mi nedošlo, že budu mít potíže
s udržením rovnováhy. Se svázanýma nohama není možné udělat ani malý krůček, ani
kvůli rovnováze. Jen tak-tak že jsem se neskácela na zem jako padlý strom. V
poslední chvíli mne opět zachránil stůl a volné ruce. Jenže svázaný člověk přece
nemá volné ruce a nemůže se ničeho přidržovat! Je mu odepřena dokonce i tak
přirozená věc jako udržování rovnováhy roztaženýma rukama! Odhodlaně jsem se
tedy pustila stolu a snažila se ustát rovnováhu bez pomoci rukou. Stála jsem
vedle stolu, opatrně jsem připažila a snažila se ani nepohnout. Šlo to! Musela
jsem se ovšem plně soustředit jen na udržení rovnováhy a udržovat ji jen pilným
prohýbáním trupu na všechny strany. Také jsem si musela rychle zvykat na to, že
s překříženýma nohama se rovnováha udržuje přesně naopak než normálně.

Jakmile jsem to trochu zvládla, uvědomila jsem si, jak je to nesmírně vzrušující.
Se skloněnou hlavou jsem hleděla na své svázané kotníky a už zase jsem cítila to
známé vlhko mezi nohama. Jen jsem neměla odvahu si tam rukou sáhnout v tak
vratké situaci. Na to jsem se musela znova posadit na židli. Nohy jsem si
nechala svázané dál, i když jsem se kvůli tomu dostávala rukou mezi ně mnohem
obtížněji. O to to bylo krásnější a já si to tehdy užívala jako snad ještě nikdy.
Bylo to něco docela jiného než cokoliv, co jsem poznala dosud.

Byla to taková nádhera, že jsem se druhý den nemohla dočkat, až budu v bytě sama
a budu to moci zažít znova. Tentokrát jsem si svázala nohy trochu volněji, aby
ta bolest napjatých achilovek nebyla tak silná. Je sice pravda, že svázaný
člověk si obvykle nemůže poroučet, jakým způsobem chce být svázaný, ale přesto
mu přece nemusí vždycky utáhnout pouta jak nejvíc to jde! Stát na svázaných
nohou jsem se už naučila, to už mi nečinilo problémy. Stažené achilovky mi dnes
tolik neprotestovaly, takže jsem si mohla tu krásu vychutnávat nerušeně.

Aby to bylo ještě zajímavější, přemýšlela jsem, jak bych se mohla na těch
svázaných nohou pohybovat. Udělat sebemenší krůček bylo naprosto nemožné.
Zkusila jsem opatrně poskočit kupředu sounož. Bylo to sice jen o nějaký
centimetr, a přesto jsem nadobro ztratila rovnováhu. Volná prsa nezpevněná
podprsenkou mi divoce poskočila nahoru a rozhoupala se do stran. Sice už dávno
vím, že moje prsa si žijí svým vlastním životem a pokud je neumravňuji
podprsenkou, pohybují se mi dost nezávisle na tom, jak se pohybuji já. Mám je
ovšem i dost těžká, ale že mne takto vyvedou z rovnováhy, to mne opravdu
nenapadlo. Svázanýma nohama jsem nic zachránit nedokázala, ač jsem se o to
skutečně mimoděk instinktivně pokusila. Zřítila jsem se naštěstí nikoliv na zem,
ale podařilo se mi v poslední chvíli nasměrovat svůj pád na stůl. Prsa se mi
rozpleskly o stůl a docela silně mne při tom nárazu zabolely. Znova jsem naplno
pocítila, jak jsem se svázanýma nohama nádherně bezmocná. Chvíli jsem ležela
břichem na stole a užívala si uvědomování si toho, co jsem právě zažila. Když mi
to přestalo stačit, postavila jsem se zase na svázané nohy a odhodlaně poskočila
kupředu znova. Prsa se mi opět divoce rozhoupaly, ale tentokrát už jsem to
čekala. Tentokrát jsem se rukama přidržovala stolu, takže jsem zůstala stát na
nohou. Velice dobře jsem ale věděla, jak moc jsem při tom ty ruce potřebovala.
To nemohlo tak zůstat. Svázaný člověk má přece vždycky svázané především ruce,
takže si jimi nemůže nijak pomáhat. Zkusila jsem tedy další poskočení. Sice jsem
se při tom pro jistotu dál jednou rukou přidržovala stolu, ale snažila jsem se,
abych ten stůl potřebovala co nejméně. Pozorně jsem sledovala chaotické pohyby
svých prsou a učila se prohýbáním těla je hbitě vyrovnávat. Když se dá udržování
rovnováhy naučit při stání na svázaných nohou, tak to musí jít naučit i při
poskakování kupředu!

Nakonec jsem ale s učením skončila ne proto, že bych to už uměla, ale že už jsem
byla tak rozrajcovaná, že se to už nedalo dál vydržet a já se musela dostat do
svého ráje. Padla jsem na židli, nezdržovala jsem se ani rozvazováním nohou a
udělala jsem si tu nejfantastičtější extázi, jakou jsem ještě nikdy v životě
nezažila. To byla taková síla, že se to ani nedá popsat.

Udržovat rovnováhu při poskocích na svázaných nohou i bez pomoci stolu a bez
pomoci rukou jsem se naučila až v následujících dnech. Musela jsem si ale nechat
prsa zpevněná podprsenkou. Pokud jsem si ji sundala, jejich prudké a
neovladatelné poskakování se mi vyrovnávat nedařilo. Musela jsem si ale na tato
dobrodružství brát jinou podprsenku, než v jaké chodím mezi lidi. Z té normální
mi totiž při jednom poskočení jeden prs vyletěl ven. Tím mi podprsenka splaskla,
takže mi z ní pak vypadl i ten druhý. Přišla tak ke cti stará hnusná podprsenka,
kterou si sice nemohu nikam vzít, protože mi celá prsa zakrývá, ale zato mi je
pevně obepíná ze všech stran, takže se mi v ní nemohou ani pohnout. Že tahle
příšerná podprsenka vůbec není sexy, jsem musela oželet. Uklidňovalo mne jen to,
že při těchto mých dobrodružstvích mne stejně nikdo nevidí. Pak už mi
poskakování na svázaných nohou docela šlo. Pokaždé jsem se při tom dostala do
ráje, ale ke konci svého učení, když už jsem dokázala přeskákat celou místnost s
rukama ležérně založenýma za zády, jsem už cítila, že by to chtělo zase něco
nového.

Zdokonalení se nabízelo samo. Svázala jsem si nohy na židli u dveří, pak jsem se
na svázané nohy postavila a už známým způsobem jsem si spoutala řemínkem i ruce.
Pochopitelně za zády. Spoutávání rukou vpředu jsem už považovala pod svou úroveň.
Jak vypadají moje spoutané ruce, jsem už viděla, svoje naběhlé žíly na hřbetech
rukou jsem už znala nazpaměť, a žádný jiný důvod, proč bych si měla spoutávat
ruce vpředu před obličejem, mne nenapadal. Chvíli jsem si užívala ten nový pocit
úplného spoutání, který jsem dosud neznala, a pak jsem zkusila poskočit na
svázaných nohou kupředu. Uvědomovala jsem si, že tentokrát je to už naprosto bez
možnosti zachraňovat něco rukama.

Ukázalo se, že už to umím naprosto dokonale. Ani jsem nezakolísala. Přeskákala
jsem doprostřed místnosti a pak mi to nedalo. Pořád jsem musela myslet na to, co
by se asi stalo, kdybych se zřítila na zem. Jaké by to asi bylo? Neodolala jsem
a uprostřed místnosti jsem se schválně zhroutila. Nemusela jsem, udržela bych
rovnováhu, kdybych chtěla. Já ale nechtěla. Jen jsem nečekala, že to bude tak
strašlivá rána. Padla jsem na zem sice opatrně, ale přesto jsem si natloukla
klouby citelně víc, než jsem čekala. Chvilku jsem ležela na zemi a vnímala stav
svého těla. Naštěstí jsem cítila, že kosti mám asi v pořádku. Dodatečně jsem se
vyděsila, co bych asi dělala se spoutanýma rukama i nohama, kdyby se mi něco v
těle zlomilo. Jak bych se asi osvobozovala? Provazy na kotnících byly teď zcela
mimo dosah mých rukou. S nohama nenadělám nic, a ruce si dokážu osvobodit jen u
dveří, a ty byly neuvěřitelně daleko. Při pohledu z podlahy vypadala klika dveří
naprosto nedosažitelně. Rychle jsem se pokusila vstát a dostat se zpět.

Nešlo to. Úplně mne to vyděsilo. Dokázala jsem se na podlaze posadit, ale to
bylo vše. Najednou jsem si uvědomila, jak moc si musím pomáhat rukama, když chci
vstát ze sedu na zemi. Ruce za zády mi ale nebyly nic platné. Dlouhatánské nohy
mi teď byly spíš na obtíž. Kdybych je neměla svázané, možná bych dokázala aspoň
jednu dostat pod sebe a zvednout se na ní. Obě současně ale pod zadek nedostanu.
Bez pomoci rukou nikdy. Trvalo mi to ale hodně dlouho, než jsem se o tom
přesvědčila. Převalovala jsem se na zemi na břicho i na záda, kopala jsem
svázanýma nohama do vzduchu, pokoušela jsem se vleže na břiše dosáhnout
spoutanýma rukama na své kotníky a na provaz na nich, předkláněla jsem se vsedě
obličejem až ke kolenům, vzpírala jsem se pažemi za zády o zem, ale nic z toho
mi nebylo nic platné. V přestávkách, když jsem odpočívala, jsem cítila, že jsem
vzrušená jako nikdy, ale ani to mi nebylo nic platné. Přímo živelně jsem toužila
udělat si už konečně ráj, ale uprostřed místnosti jsem neměla absolutně žádnou
možnost uvolnit si ruce. Hleděla jsem na spásnou kliku dveří v nekonečné dálce a
výšce a nevěděla jsem, jak se k ní dostat.

Pak jsem si všimla židle, na které jsem si svazovala nohy. Ta by mi mohla pomoci!
Dostat se k ní nebylo tak těžké. Prostě jsem „kutálela sudy“. Ten sud byl
pochopitelně moje tělo. Převalovala jsem se po zemi, narážela lokty a koleny do
podlahy, prsa pevně upnutá v podprsence mi v tom také slušně překážela, protože
při mém převalování neměla v podprsence kam uhýbat, ale k židli jsem se nakonec
dostala.

Co dál? Musím se na ni nějak dostat! Ze sedu na židli už bych dokázala vstát a
dostat se ke spásným dveřím! Jenže ta židle vypadala zespodu tak příšerně vysoká!
Dokážu na ni vylézt? Posadila jsem se vedle ní na zem – a nevěděla jsem, jak dál.
Kdybych měla volné ruce, bylo by to jednoduché. Jenže to bych pak nepotřebovala
ani tu židli. Musely mi stačit spoutané ruce. Poposedla jsem na podlaze, abych
měla židli za zády v dosahu rukou. Zapažila jsem a hmatala po židli. Ohlédnout
jsem se nemohla, abych se podívala, na co sahám. Pořád jsem po hmatu nacházela
jen nohy židle vedoucí někam donekonečna vzhůru, kam jsem už nedosáhla.
Vyvracela jsem si ruce za zády nahoru, až mi v ramenou praštělo, ale nebyla jsem
schopná nahmatat na židli nic, o co bych se mohla rukama opřít. I když jsem si
málem vykloubila ramena, na sedadlo židle jsem nedosáhla.

Musela jsem toho nechat. Snaha dosáhnout na sedadlo židle se ukázala tak
namáhavá, že mne z toho paže bolely únavou jako kdybych stěhovala klavír.
Zůstala jsem bezradně sedět na zemi vedle židle. Už po sté jsem si prohlížela
provazy na kotnících a přemýšlela jsem, co bych tak s nimi mohla udělat. Nic
jiného než je upřeně pozorovat jsem nebyla schopná. Rukama jsem nahmatala konec
řemínku visící mi od zápěstí. Chytila jsem ho dvěma konečky prstů a zkusila za
něj zatahat. Vyklouzl mi z prstů. Po chvilce námahy jsem ho nahmatala znova, ale
zase jen konečky prstů. Nebyla jsem schopná udržet ho těmi konečky prstů tak
pevně jako kdyby byl přiskřípnutý mezi dveřmi. Na rozepnutí přezky by byla
potřeba mnohem větší síla než jakou jsem byla schopná konečky ukazováčku a
prostředníčku levé ruky vyvinout. Navíc jsem si vůbe nebyla jistá, jestli tahám
správným směrem. Na přezku řemínku jsem nedosáhla a ani jsem se na ni nemohla
podívat. Musela jsem se smířit s tím, že mi ruce zůstanou za zády a že s nimi
nedokážu udělat nic.

V nouzi nejvyšší jsem si vzpomněla na malou stoličku, na které někdy sedávám. Ta
je mnohem nižší než židle, na tu bych se snad mohla dostat. To bych se ale
nejdřív musela dostat k ní. Měla jsem ji totiž v sousední místnosti. Musela bych
nějak otevřít dveře. Vzpíráním se rukama za zády o zem a poposedáváním po
podlaze jsem se přesunula ke dveřím. Kutálet se po podlaze jako sud jsem už
nechtěla. Moje tělo na to není stavěné. Moje kolena a lokty by to sice vydržely,
ale svými prsy už jsem si nebyla tak jistá. Podprsenka mi sice výborně udržovala
polohu prsou při poskakování na svázaných nohou, ale takto uvězněná prsa mi
nepředstavitelně překážela při převalování se na břicho a zase zpátky.
Poposedávání po zemi bylo únosnější. Jak ale dosáhnout na kliku?

Položila jsem se na záda a zvedla spoutané nohy do výše. Naštěstí je mám hodně
dlouhé, takže palcem jedné nohy jsem na kliku dosáhla. Stisknout ji ale palcem
nohy tak, aby se dveře otevřely, se ukázalo jako mnohem větší problém, než jsem
čekala. Nic jiného mi ale nezbývalo, takže jsem to zkoušela znova a znova.
Přestala jsem ty pokusy počítat. Konečně klika cvakla a dveře se otevřely.
Doplahočila jsem se po zemi ke stoličce. Nezklamala mne, byla skutečně
dostatečně nízká. Podařilo se mi nahmatat rukama za zády sedadlo stoličky a
vzepřít se o ně bez podstatnějšího pochroumání svých ramenních kloubů. Sice mne
ramena pořádně zabolely, ale zvedla jsem se a seděla jsem na stoličce! Dál už to
bylo jednoduché. Ze stoličky dovedu vstát i bez pomoci rukou, a doskákat na
spoutaných nohách ke spásným dveřím jsem se naštěstí naučila dobře.

Jestli si někdo myslí, že mne tahle kritická situace, do níž jsem se dostala,
odradila od dalšího svazování, je na velkém omylu. Už za hodinu jsem na tyhle
problémy vzpomínala jako na nejúžasnější dobrodružství svého života. Nedalo mi
to a musela jsem si celou tu kritickou situaci hned druhý den zopakovat. Se vším
všudy, i s tou stoličkou v sousední místnosti za zavřenými dveřmi. To namáhavé
pohybování se v poutech tak neobvyklým způsobem mne neuvěřitelně vzrušovalo.
Zopakovala jsem si to ještě mnohokrát a vždycky jsem si svou bezmocnost a přitom
existenční nutnost své anabáze ke stoličce nesmírně vychutnávala.

Časem jsem ale přece zatoužila zase po něčem jiném. Tak jako ženě nestačí jeden
milenec na celý život, ale musí své milence pravidelně vyměňovat, tak i mně
svázané ruce a nohy přestávaly stačit a chtěla jsem poznat něco ještě silnějšího.
Věděla jsem, že existuje svázání do kozelce, jen jsem nevěděla, jak to udělat.
Zato mne to velice lákalo mít svázané všechny čtyři dohromady, takže bych se
nemohla téměř ani pohnout. Jednou v noci, když jsem se zase vzrušovala
představami, jaké by to asi bylo být tak dokonale svázaná, mne napadlo řešení.

Dala jsem si od kamaráda v dílně vyrobit ze silného tvrdého drátu hák dlouhý asi
15cm na konci zahnutý a s uzavřeným okem na druhém konci. Ten jsem si chtěla
zabudovat do svázaných kotníků. Tentokrát jsem ale nohy nepřekřížila, ale
svázala jsem si je vedle sebe a provaz jsem uprostřed mezi nimi prostrčila okem
té věci, takže jsem ji teď měla vpředu na provazu navlečenou. Mezerou mezi
svázanýma nohama jsem si tu věc pak prostrčila mezi lýtky dozadu za paty tak,
aby se mi opřela o provaz na achilovkách a aby hák směřoval nahoru k lýtkům. V
téhle poloze jsem si ho upevnila ještě jedním ovinutím provazu kolem kotníků nad
hákem. Ruce jsem si pak spoutala za zády tentokrát zase tím starodávným provazem
ve tvaru „8“. Pak jsem si lehla na podlahu na břicho, rozmáčkla si prsa o zem,
ohnula nohy v kolenou a pokusila se nahmatat si je svázanýma rukama.

Skoro mne překvapilo, jak byly daleko a vysoko. Musela jsem pořádně zapažit,
abych na nich našla hák trčící mi mezi achilovkami dolů k tělu. Vidět jsem ho
nemohla, tak moc se ohlédnout neumím. Ohmatala jsem ho prsty. Byl ve správné
poloze. Jenže já potřebovala zachytit o něj provaz, který mi spojoval zápěstí.
Potřebovala jsem ho dostat mezi svázaná zápěstí, aby se tam zachytil o střed té
poutací „8“. Jenže tak dlouhé paže nají snad jedině opice. Musela jsem pořádně
prohnout tělo v zádech, abych získala těch chybějících 10 či 20 centimetrů. Bylo
to nesmírně namáhavé a vůbec se mi to nedařilo. Hák se mi sice dotkl ruky nebo
někdy dokonce i zápěstí, ale nezachytil se. Zkoušela jsem to znova a znova,
někdy se mi podařilo i trefit se hákem mezi zápěstí, ale asi to nebylo dost
daleko mezi předloktími, anebo jsem málo zapažila, takže mi hák nepronikl dost
hluboko mezi zápěstí. Už jsem si myslela, že to prostě nejde. Vzepjala jsem se
ještě k jednomu heroickému pokusu, ucítila jsem studený hák mezi zápěstími – a
najednou se mi provazy napjaly, utáhly se mi kolem zápěstí, sevřely mi kotníky,
tělo mi zůstalo prohnuté a já se najednou nemohla ani pohnout. Jen prsty jsem si
mohla ohmatávat lýtka. Na hák už jsem rukama nedosáhla, ten jsem cítila pevně
zaklesnutý mezi zápěstími. Podařilo se!

Seznamovala jsem se se situací, v níž jsem se ocitla. Bylo to dost podobné tomu,
co jsem si vždycky představovala, a přece o hodně jiné. Rychle jsem poznala, že
si nohama krutě utahuji provaz na zápěstích. Musela jsem se neustále celá
napínat a prohýbat, aby mi pouta nesvírala zápěstí tak strašlivou silou. Bylo to
nesmírně namáhavé a nemělo to konce. Utáhl se mi i provaz na kotnících a
stahoval mi je tak, že jsem nemohla ani roztáhnout kolena. Vlastně jsem nemohla
nohama ani rukama ani pohnout. Mohla jsem jen za cenu neuvěřitelné námahy a
únavy zmírňovat sevření pout na zápěstích a kotnících. Mohla jsem samozřejmě
pohybobvat hlavou, ale to mi nebylo k ničemu. A pak jsem zjistila, že mohu ještě
trochu kroutit trupem do stran. To bylo vše. Jinak jsem nemohla vůbec nic.
Poznávala jsem pocit naprostého znehybnění. Přitom bych si potřebovala trochu
upravit prsa, na kterých jsem si pochopitelně ležela. Podprsenku jsem si
tentokrát sundala, protože jsem tušila, že má prsa dnes dostanou zabrat a že
bych jim proto měla dopřát volnost. Možná proto se mi ale při mém zmítání se při
zavěšování rukou na hák trochu pod tělem posunuly a teď se mi kůže na nich
nepříjemně napínala. Jenom samotnými pohyby trupu jsem si ale nebyla schopná
prsa srovnat do normální polohy. Jak jsem se tak kroutila v pase, pokud mi to
pouta dovolovaly, najednou jsem se převrátila na bok. Cítila jsem už předem, že
se převracím, ale nebyla jsem už schopná tomu zabránit. Nohy mi dopadly na zem
neovladatelně jako nějaká mrtvá věc. Prohýbala jsem se pak na zemi na boku jak
jen to šlo, ale už jsem nebyla schopná se převalit zpět na břicho. Ležela jsem
na levém boku naprosto bezmocně a nebyla schopná pohnout se ani o centimetr.

Horší bylo, že mi levý prs zůstal pod tělem a že jsem si na něm paží zalehla a
stiskla prsní bradavku. Snažila jsem se vyprostit si ji ze sevření mezi levou
paží a podlahou, ale nevěděla jsem, jak. Na paži jsem si ležela plnou vahou a
nebyla schopná jí pohnout ani o chloupek, a prsem pochopitelně také ne. Kroutila
jsem trupem a pohybovala rameny jak jen to šlo, ale místo toho, abych si tím
bradavku vytáhla zpod paže, jen se mi prs protahoval do délky a bradavka
zůstávala stisknutá pod nadloktím. Nakonec jsem to musela vzdát. Bradavka to
prostě musela vydržet.

Za chvíli mne začalo bolet za krkem. Držet hlavu vztyčenou v téhle neobvyklé
pozici bylo nesmírně únavné. Musela jsem svěsit hlavu na levé rameno až na zem,
abych si ulevila. Cítila jsem, jak se mi krk natahuje v tom nepřirozeném
prohnutí, ale bylo to snesitelnější než zvedat hlavu rovně. Celé mé tělo
dostávalo strašlivě zabrat, ale čím bylo zničenější, tím vzrušenější jsem byla.
Už zase jsem cítila v rozkroku mokro a rozevření. A opět jsem nemohla svému
vzrušení rukama nijak pomoci. Jen jsem vnímala všechny mně dosud neznámé pocity
mého těla. Byla to taková síla, že jsem zjišťovala, že mne sama o sobě vzrušuje
skoro stejně jako kdybych si pomáhala rukou. Napínala jsem všechny svaly jak jen
to šlo, rvala jsem se s pouty, co jen moje zápěstí vydržely, a mé vzrušení
stoupalo stále víc.

Vlastně ani nevím, jak dlouho jsem tam tehdy napoprvé ležela na podlaze spoutaná
tak, jak jsem o tom dosud jen snila. Užívala jsem si tu novou situaci tak dlouho,
dokud mi ta nádhera neopadla. Do ráje jsem se sice nedostala, to bez pomoci
rukou prostě neumím, ale byla jsem hodně blízko. Teprve až po návratu od bran
ráje jsem začala přemýšlet, jak se teď z těch pout dostat. Potřebovala jsem
vyvléct pouta na rukou z háku na nohou. Prohnula jsem záda do oblouku stejně
jako když jsem se ze začátku spoutávala, zapažila ruce jak nejvíc to v poutech
šlo – a nic. Když jsem se uvolnila, pouta na zápěstích se mi utahovala dál a
nohy mi zůstávaly ohnuté a spojené s rukama dál.

Co se stalo? přemýšlela jsem. V čem je chyba? Prohnula jsem tělo ještě víc, co
jsem jen měla v zádech síly, zapažila jsem, až jsem rukama narazila do lýtek,
uvolnila se – a zase nic. Nohy jsem dál měla uvězněné kotníky u zápěstí. To už
jsem se vyděsila. Co jsem vymyslela špatně? Podaří se mi to nějak napravit? Teď,
když jsem spoutaná a naprosto bezmocná?! Co když se mi nepodaří se z těch pout
dostat? To tady zůstanu ležet na podlaze neschopná jediného pohybu už navždy?!
Začala jsem se na zemi zoufale zmítat, ale provazy mi nedovolily téměř nic.
Skutečně jsem se nepohnula z místa ani o chlup. Mám volat o pomoc? I kdyby mne
někdo uslyšel, nedostane se ke mně. Zamknula jsem zevnitř a nechala klíč v zámku
právě proto, aby sem nemohl nikdo nečekaně přijít a najít mne tady spoutanou.
Jak bych to komukoliv vysvětlovala, proč jsem tady spoutaná?! Ale co tedy mám
dělat, když nemohu dělat nadobro nic?

Zmítání se v poutech je nesmírně namáhavé. Rychle jsem se unavila a zůstala jsem
pak ležet na podlaze zcela nehybně. Jinak se nestalo vůbec nic. Provazy mi
svíraly zápěstí i kotníky přesně stejnou silou jako předtím. Ležela jsem na zemi
na přesně stejném místě a v přesně stejné poloze jako předtím. Jen jsem teď byla
naprosto vyčerpaná a bolelo mne celé tělo. Únava mne donutila se uklidnit.
Bezhlavým zmítáním se ničeho nedosáhnu, to mi začínalo být jasné. Hrubou silou
svá pouta neroztrhnu. Musím přemýšlet, jakou chybu jsem udělala. Musím zůstat
chladnokrevná, i když ze mne po prodělané námaze pot jen lil a stékal mi po těle
nepříjemnými potůčky na podlahu. Mám přece, co jsem chtěla! uvědomila jsem si.
Toužila jsem přece být spoutaná tak, abych se z těch pout nemohla dostat sama
kdykoliv mne napadne! Tak teď se mi to splnilo! Jen jsem nikdy nesnila o tom, že
by to mělo tak zůstat už napořád. Vždycky jsem docela samozřejmě předpokládala,
že nějaký způsob, jak se osvobodit, bude přece jenom existovat! Určitě existuje
i teď, přesvědčovala jsem sama sebe. Hák je přece v pořádku! Když se mi podařilo
pouta na zápěstích na něj navléct, musí jít z něj i vyvléct! Musí projít zase
stejnou cestou, jen opačným směrem! Takže musím zopakovat stejný postup, jenže v
opačném pořadí!

Znova jsem napjala celé tělo a prohnula se nazad. Jasně jsem cítila, že se mi
tím sevření provazů na zápěstích trochu uvolnilo. Teď musím co nejvíc zapažit,
aby se provaz mezi mými zápěstími vysunul z háku. To už jsem necítila pažemi nic
zvláštního. Jen jsem netušila, zda to znamená, že se mi nepodařilo vyvléct
provaz z háku, nebo zda je všechno v pořádku a já jen nemám možnost si ověřit,
že se mi všechno daří dobře. Uvolnila jsem se – a provazy se mi znova tvrdě
utáhly kolem zápěstí a ruce mi zůstaly uvězněné v háku jako dřív. Bylo to proto,
že se mi nepodařilo se z háku vyvléct anebo proto, že se mi pouta znova na hák
navlékla?

To mne najednou napadlo. Co když se na hák znova navléknu, když nechám ruce
zapažené? Zkusila jsem to tedy znova. Napnout tělo, prohnout se v zádech,
zapažit, aby se pouta vyvlekla z háku, přitáhnout spoutané paže k tělu, aby se
pouta dostala mimo hák – nešlo to. Jasně jsem ucítila, jak mi provaz mezi
zápěstími znova narazil do háku. Sice jsem na okamžik zadoufala, že to třeba nic
neznamená, ale jakmile jsem přestala napínat tělo a prohýbat se, bylo to jasné.
Pouta držela dál.

Pokusila jsem se představit si hák za mými zády. Podívat jsem se na něj nemohla
a ohmatat si ho taky ne. Přesto jsem si myslela, že vím, v jaké je poloze. Co
když jsem se málo prohnula, takže provaz mezi zápěstími neminul hrot háku? Anebo
co když se mi hák mezi zápěstími zachytil a posunul se mi dozadu k lýtkům, když
jsem se prohnula? Jenže co s tím?

Pokusila jsem se roztáhnout spoutaná zápěstí od sebe, aby měl hák mezi nimi víc
místa, abych ho nesvírala mezi zápěstími. Rychle jsem poznala, že jen pažemi
roztáhnout zápěstí se mi nepodaří. Ač jsem napínala všechny svaly na pažích ze
všech sil, jasně jsem cítila, že mám zápěstí dál pevně přitisknutá k sobě
navzájem. Pouta na nich, které jsem si nohama sama utahovala, byla prostě
silnější. Zkusila jsem tedy sepnout spoutané ruce a vzepřít se jimi síle
utaženého provazu. Současně jsem ze vší síly co nejvíc ohnula nohy v kolenou kam
až to šlo, aby se mi provazy na zápěstích aspoň trochu uvolnily. Pak jsem
napjala ještě i celý trup, prohnula se, zapažila, přitáhla ruce k tělu – a zase
nic.

Chvíli jsem odpočívala a pak to zkusila znova. Opět bez úspěchu. Zkoušela jsem
to ale stále znova a znova, protože nic jiného jsem dělat nemohla. Nehybné
ležení na podlaze by mi nepomohlo. Ze zoufalství jsem i občas měnila pořadí
napínání, prohýbání a zapažování. Nebyla v tom už žádná rozumná úvaha. Prostě
jsem nevěděla, co mám dělat, tak jsem zkoušela naslepo všechno možné. Tím vším
možným myslím skutečně jen to pořadí, protože nic jiného mi spoutání
neumožňovalo.

Najednou jsem byla volná. Vůbec nevím, jak se to stalo. Tedy volná – samozřejmě
jsem dál měla ruce i nohy spoutané, ale už jsem je neměla spojené všechny čtyři
dohromady. Podařilo se mi vyvléct ruce z háku! Ani uvěřit jsem tomu nemohla!

Najednou bylo všechno jiné. Mohla jsem narovnat nohy, mohla jsem se převrátit na
břicho nebo na záda, jak se mi zlíbilo. Mohla jsem se na podlaze dokonce i
posadit. Dál už to bylo jednoduché. Provazové osmičky na zápěstích jsem se
zbavila jediným už dávno vyzkoušeným pohybem paží a rukou a rozvázat si
osvobozenýma rukama i nohy bylo dílem okamžiku.

Celkově to všechno byl tak silný zážitek, že jsem si ho potom v myšlenkách a ve
vzpomínkách užívala ještě několik dní. Pak ovšem nevyhnutelně přišla chvíle, kdy
jsem zatoužila si ho zopakovat. Byla to příliš velká síla než abych mohla bez
něj vydržet delší dobu. Musela jsem ten úžasný pocit bezmocnosti zažít ještě
jednou. A kromě toho mne zajímalo, jakým způsobem jsem se tehdy nakonec
osvobodila. Všechno jsem si tedy zopakovala a nakonec jsem dávala dobrý pozor,
co všechno a v jakém pořadí dělám. Samozřejmě že se mi to nedařilo, navzdory
všem svým pokusům jsem zůstávala spoutaná dál, ale už jsem byla klidná. Už jsem
věděla, že nějaký způsob, jak se osvobodit, existuje a že dřív nebo později jej
objevím. Tentokrát mne i tyhle pokusy o osvobození vzrušovaly, protože jsem se
názorně přesvědčovala, že jsem spoutaná opravdu kvalitně a že se rozhodně nemohu
osvobodit tak snadno, jak se mi to vždycky nelíbilo. Tohle bylo prostě
fantasticky nádherné. Pouta držely a držely, odolávaly všem mým pokusům o
osvobození. Nic se mi nedařilo. Byla jsem čím dál vzrušenější. Pokusy o
vyvlečení rukou z háku byly neuvěřitelně namáhavé a únavné a tím víc byly
vzrušující. Čím silněji jsem musela napínat tělo, nohy a paže, čím víc jsem se
musela namáhat, tím to bylo úžasnější. Když se mi pak najednou pouta na
zápěstích přestala utahovat a já se mohla na zemi zase narovnat, byla jsem
vlastně zklamaná. Té nádhery byl konec. Zato jsem ale teď už přesně věděla,
jakým způsobem se musím osvobozovat. Roztáhnout zápěstí, zapažit, napnout tělo,
ohnout nohy v kolenou, prohnout se nazad, přitáhnout ruce k tělu, uvolnit se – a
hotovo. Místo radosti mne ale mrzelo, že ten postup teď už znám. Příště už budu
vědět, jak se osvobodit, a už ten zážitek bezmocnosti nebude takový silný.

Přesto mi to nedalo a za pár dní jsem se spoutala znova. Měla jsem pravdu.
Skutečně už to nebyla taková síla. Bylo to sice pořád fantastické, ale takové
jako tehdy poprvé a podruhé už to nebylo. Také už jsem věděla, jak se pohybovat,
abych si udržela prsa v pořádku a nezalehla si bradavku. Sice jsem se ještě
párkrát dstala do ráje a pěkně jsem si to užívala, ale už to nebylo ono. Už jsem
věděla, že budu muset vymyslet zase něco jiného.

Z literatury jsem věděla, že je možné přivázat ruce či nohy ke krku. Pěkně
nakrátko, tak, aby se ten člověk při každém nedovoleném pohybu sám škrtil.
Jednou jsem to i viděla v televizi. Uvázala jsem si tedy z provazu velkou pevnou
smyčku dlouhou asi jako má paže, lehla jsem si na podlahu na břicho a ohnula
nohy stejným způsobem jako když jsem si předtím svazovala všechny čtyři
dohromady, smyčku jsem si dala na krk, přes ramena jsem si ji natáhla na záda a
navlékla na nárty obou nohou. Pak jsem si ji nohama napjala. Provaz mi sevřel
přední část krku a začal mne nepříjemně tlačit do hrdla.

Tedy v první chvíli mi to bylo nepříjemné. Po chvilce, jakmile jsem se
přesvědčila, že se mi nic zlého nestane, to začalo být docela fajn. Seznamovala
jsem se s novými pocity a velice rychle na mne přišel první nával vzrušení. Sice
jsem už věděla, co člověk cítí, když je škrcený, protože už dávno jsem si rukama
prozkoumala krk a zkusila se přiškrtit, ale tohle bylo něco jiného. Především
jsem se ani tak moc neškrtila, asi proto, že jsem neměla smyčku utaženou kolem
celého krku. Šíji jsem měla volnou. Cítila jsem sice určitý zvláštní pocit v
hlavě, jaký jsem dosud neznala, ale jen slabý. Nebylo to nic, co by se nedalo
vydržet. Byla to spíš jen taková připomínka toho, co jsem si kdysi zkoušela
rukama, která mne teď tím víc rajcovala, protože mé vzrušení ničím nerušila.
Také mne trochu překvapilo, že mi napjatý provaz nebránil v dýchání. Ohmatávala
jsem si krk tísněný provazem. Trochu mne zamrzelo, že jsem si sem nevzala
zrcadlo, abych se mohla na sebe podívat, jak vypadám s tím provazem kolem krku a
co mi ta smyčka s krkem dělá. Sice bych si mohla pro zrcadlo ještě dojít, ale to
bych musela tohle dobrodružství přerušit, a to se mi nechtělo. Jenom po hmatu
jsem tedy rukou zjišťovala, že se mi provaz zabořil do kůže na hrdle, ale jinak
mi s ním neudělal nic. Neposunul se mi po krku nahoru pod bradu, kde by mi mohl
stisknout průdušnici a uzavřít mi ji. Zůstával mi natažený přes hrtan a jen mi
do něj dost silně tlačil podle toho, jak moc jsem si ho nohama napínala. Když se
pořád nic nedělo, zkusila jsem si posunout provaz rukou po krku až do toho
měkkého choulostivého místa pod bradou, které jsem už dávno předtím rukama
objevila a prozkoumala. Provaz se mi konečně zařízl do hrdla a trochu mi zúžil
dýchací cesty. Nepřiskřípnul mi je ale úplně, mohla jsem dýchat dál, i když to
teď znělo trošku jinak. Musela jsem otevřít ústa a začala jsem tiše sípat. Bylo
to nesmírně vzrušující. Zvedala jsem hlavu a zakláněla ji co nejvíc dozadu, aby
se mi smyčka na krku aspoň trochu uvolnila. Byl to samozřejmě nesmysl, protože
jsem si smyčku nohama sama napínala a mohla jsem si ji kdykoliv uvolnit ohnutím
nohou, ale kdyby mi někdo takhle přivázal nohy ke krku doopravdy, tak bych tuhle
možnost neměla. Chtěla jsem si proto prožít všechno jako kdyby to bylo doopravdy.
Zvědavě jsem si ohmatávala hrdlo, protože mne zajímalo, jak hluboho do
průdušnice se mi provaz zabořil. Když jsem provaz nohama napínala víc nebo míň,
nahmatávala jsem rukou, jak se mi zabořuje do hrdla víc nebo míň, a navíc jsem
jasně cítila, že mi také trošku pohybuje průdušnicí v krku dolů a nahoru.

Bylo to fantastické. Když už jsem byla zase mezi nohama celá promáčená, využila
jsem toho, že mám ruce volné, a udělala jsem si takovou extázi jako už dlouho ne.
Se staženým krkem a ztíženým dýcháním to byla tak úžasná paráda, že se to ani
nedá popsat. To by mi nikdo neuvěřil. Napínala jsem se blahem a tím si provaz na
krku ještě víc utahovala. Myslím, že mi v jednom momentě skutečně na chvilku
zarazil dýchání. Cítila jsem se v té nádheře přiškrcená víc než ze začátku, ten
zvláštní pocit v hlavě jsem cítila zřetelně silněji. Nevím, jestli proto, že se
mi tělo tak rozvášnilo a krev se mi divoce rozproudila anebo zda jsem si v bouři
orgasmu provaz víc napjala. Jasně jsem cítila, jak mi tepny na krku buší do
napjatého provazu jako dvě kladiva, a byl to další nádherný zážitek navíc, který
mi ještě víc posílil to blaho, které jsem zažívala.

Když jsem se vybouřila, bez problémů jsem si stáhla smyčku z nártů i z krku.
Tělo se mi vrátilo do normálního klidného stavu, ale já měla dál hlavu plnou
toho, co jsem zažila. Okamžitě jsem věděla, že tohle je to pravé, že tohle chci
zažít znova a potom ještě co nejvícekrát. Mělo to vlastně jen jednu jedinou vadu:
ty volné ruce. Vědomí, že si mohu provaz na krku kdykoliv uvolnit, bylo asi
nejvíc rušivé. Kdybych nebyla svojí paní a nezáleželo jenom na mně, jak dlouho a
jak silně budu tohle uvázání prožívat, bylo by to ještě krásnější. Jenže to by
mi to musel udělat někdo druhý a nechat mne pak v tom. A osvobodit mne teprve až
on sám uzná za vhodné. Jenže to bych musela mít nějakého partnera. Jenže kde ho
vzít? Copak mohu někoho požádat, aby mne svázal a přiškrtil? A navíc by to musel
být někdo spolehlivý, kterému bych mohla věřit, že mi nic neudělá, že nezneužije
toho, že jsem svázaná, a že mne pak nakonec skutečně osvobodí. Existuje vůbec
někdo takový?

Nevěděla jsem o nikom. Musela jsem si vystačit sama. Dobrodružství s přivázáním
nohou ke krku jsem si musela zopakovat, ale tentokrát jsem do něj chtěla jít se
spoutanýma rukama. Smyčku provazu jsem si nasadila na krk a přehodila přes
ramena na záda, dokud jsem ještě měla ruce volné. Pak už by to nešlo. Aby mi
provaz nesklouzl s ramen a s krku, udělala jsem na smyčce zhruba uprostřed pevný
uzel, čímž se ze smyčky stala osmička. Menší z obou ok osmičky, velké právě jen
tak, aby mi jím prošla hlava, jsem si nasadila na krk, větší oko, určené pro mé
nohy, mi viselo na zádech. Pak jsem si už známým způsobem pomocí řemínku a dveří
spoutala ruce za zády. Pak jsem se položila na zem, ohnula nohy a chtěla si
navléct provaz od krku na nárty. A už tu byl první problém: nemohla jsem
spoutanýma rukama provaz na zádech najít. Asi mi při lehání si na podlahu nějak
sklouzl po zádech nabok, kam spoutanýma rukama nedosáhnu. Příště asi budu muset
provaz zachytit rukama ještě vestoje, dokud mi visí na zádech uprostřed, a při
lehání na podlahu ho pořád držet, umiňovala jsem si. Teď mi ovšem nezbylo než
opět vstát a zaklonit se, aby se mi provaz od krku svěsil zase na záda
doprostřed podle páteře, kde jedině ho dokážu spoutanýma rukama nahmatat a
zachytit. Při lehání zpět na podlahu jsem ho pak samozřejmě nesměla pustit.
Protože jsem ho zachytila asi příliš vysoko, provaz se mi napjal a začal mne
tlačit do hrdla ještě vestoje, hned, jak jsem se narovnala. Při sedání na zem a
pak lehání na břicho jsem cítila na hrdle každý svůj pohyb. Jinak bych asi ani
netušila, jak moc nejrůznějších pohybů spoutanýma rukama dělám při tak
jednoduchém úkonu jako je položení se na podlahu. Zacloumalo mi to hrtanem víc,
než jsem čekala. Výsledkem bylo, že jsem byla docela pěkně vzrušená ještě dřív,
než jsem si začala navlékat smyčku na nárty.

Navlékání bylo teď mnohem obtížnější než minule. Rychle jsem poznala, že
tentokrát mohu pracovat pouze jednou rukou. Pevně spojená zkřížená zápěstí
způsobovala, že druhá ruka mi vždy trčela někam doprázdna, kde jsem jí na nic
nedosáhla. Druhou ruku jsem prostě měla vždycky naprosto nepoužitelnou. Jednou
rukou jsem si ale dokázala navléct smyčku jen na jednu nohu. Na levou nohu jsem
si pravou rukou za zády nedosáhla. Nevím, jak je to možné, protože jsem se
nemohla podívat, co a jak za zády dělám. Ostatně i minule jsem si na levou nohu
navlékala smyčku levou rukou. Tehdy jsem ovšem mohla pracovat oběma rukama
současně. Teď jsem tedy musela jimi pracovat postupně. Překroutila jsem se tedy
trupem tak, abych si dosáhla levou rukou na levou nohu, zatímco teď zase pravá
ruka mi trčela bez užitku někam do prázdna. Po obrovském úsilí se mi konečně
podařilo navléct smyčku i na levou nohu.

Ale jen na kousek. Jasně jsem cítila, že druhá noha mi v tom překáží a strhuje
mi smyčku zpět k prstům. Potřebovala bych stahovat smyčku ke kotníkům na obou
nohách současně, ale to jsem nemohla. Musela jsem to tedy dělat po kouskách.
Překroutit trup na jednu stranu, popotáhnout smyčku na jedné noze, překroutit se
na druhou stranu, popotáhnout smyčku na druhé noze a tak pořád dokola.

Konečně mi smyčka překonala všechny prsty na nohou a sklouzla mi ke kotníkům.
Konečně byla ta námaha u konce! Byla jsem celá mokrá potem, ale provaz mi teď
nádherně tlačil do hrdla a navíc mi nějak utlačoval i krční žíly, protože jsem
měla pocit škrcení o poznání silnější než minule. Asi proto, že tentokrát mám
smyčku ve tvaru „8“, takže je menší a svírá mi krk nejen vpředu, ale trochu i ze
stran. Obepíná mi trochu větší část obvodu krku než smyčka tvaru „O“ jako minule.
Znova jsem ucítila ten nepopsatelný pocit v hlavě, který jsem minule poznala a
který byl dnes znatelně horší. Vlastně ani nevím, jestli byl nepříjemný, protože
sevření krku a všechno ostatní, co z toho vyplývalo, mi působilo obrovské
vzrušení. Přímo dychtivě jsem pátrala ve svém těle po každém dalším projevu,
který mi provaz na hrdle působí.

Stejně jako minule se mi provaz opět neposunul sám pod bradu a nijak mi proto
neztěžoval dýchání. Asi mám ten krk příliš dlouhý. Rukama jsem si tam ten provaz
tentokrát posunout nemohla. Také jsem si neuvědomila, že tentokrát si nebudu
moci ani ohmatávat krk a zkoumat, jak hluboko do kůže se mi provaz zabořuje.
Nemohla jsem rukama dělat vůbec nic. Nemohla jsem se jimi ani vzrušovat.
Naštěstí právě tohle nebylo zapotřebí. Moje bezmocnost, o které jsem se
přesvědčila při navlékání smyčky na nohy, kombinovaná s přiškrcenými žílami v
krku a s utlačovaným hrtanem byla sama o sobě tak úžasně rajcující, že jsem mezi
nohama přímo tekla jako nějaký děravý hrnec. Sice jsem hodně potřebovala si to
tam rukama procvičit, ale bylo to fantastické i bez toho. Prohýbala jsem se v
zádech, napínala jsem paže, abych intenzívněji cítila pouta na zápěstích,
zvedala jsem hlavu a ohýbala krk nazad, napínala jsem si nohama provaz jak jen
se tlak do průdušnice dal vydržet, a užívala jsem si ten nepopsatelně nádherný
pocit, který se mi šířil z rozkroku do celého těla. „Tohle jsem potřebovala! Po
tomhle jsem toužila!“ znělo mi hlavou. Zmítala jsem se rozkoší, až jsem se
převrátila z břicha na bok. Teď jsem byla ještě bezmocnější, ještě neschopnější
cokoliv udělat. Sice jsem neměla ruce přivázané k nohám, ale ani tak jsem nebyla
schopná ničeho. Rozrajcovalo mne to ještě víc.

Do ráje jsem se sice nedostala, ale s tím jsem počítala. To se mi s rukama
spoutanýma za zády nemůže podařit nikdy. Ruce uvězněné za zády mne sice pekelně
rajcují, ale dokončení mi nedovolují. Pokud je nemám spoutané, tak se sice
dokážu dopracovat k vrcholu, ale není to ono. Potřebovala bych obojí, jenže to
bez nějakého partnera nejde.

Užila jsem si, co se dalo, a zůstala nehybně a uvolněně ležet na podlaze. Provaz
mne samozřejmě tlačil do hrdla dál, ale teď už to nebylo potřeba. Už mne to
nerajcovalo. Přišel čas se zase osvobodit.

S hrůzou jsem ale zjistila, že to nebude tak jednoduché. Vleže na boku jsem se
spoutanýma rukama mohla dostat jen k jedné noze. Zachytila jsem jednou rukou
smyčku a začala jsem zapažovat a tahat ji od těla pryč dolů z nártu, ale vůbec
to nešlo. Smyčka mi vázla na druhé noze a ta mi ji dál nepustila. Potřebovala
bych ji stahovat s obou nohou současně, anebo aspoň po kouskách střídavě jako
když jsem si ji tam navlékala, jenže to teď nešlo. Spoutanýma rukama jsem
narazila na podlahu, když jsem se pokoušela dosáhnout pravou rukou na pravou
nohu. Levá ruka trčící mi v poutech stranou do země mi neskutečně překážela. Nic
jsem s tím ale nemohla dělat. Musela jsem se smířit s tím, že dokud budu ležet
na pravém boku, pravá noha bude pro mne nedosažitelná. Pokoušela jsem se
převalit se zpět na břicho, ale zjistila jsem, že to je naprosto vyloučené.
Zmítala jsem se a kroutila a prohýbala se na zemi co jen můj hrtan vydržel, ale
nedosáhla jsem ničeho. Pochopila jsem, že zůstanu ležet na boku tak dlouho,
dokud se neosvobodím. A neosvobodím se, dokud budu ležet na boku.

Vrátila jsem se k pokusům stáhnout si levou rukou smyčku z levé nohy. Musela
jsem se snažit nejen pažemi, ale celým tělem. Ze všech sil jsem napínala a
zakláněla krk, abych si mohla dovolit větší tah provazu. Po nepředstavitelné
námaze se mi podařilo dotáhnout smyčku po nártu až k prstům a zahákovat ji o
malíček na levé noze. Dál to nešlo, protože mi smyčka stále vázla na nártu
nedosažitelné pravé nohy. Myslela jsem si, že teď budu moci z ní stahovat smyčku
i levou nohou, ale rychle jsem poznala, že to nepůjde. Takový tlak by můj hrtan
nevydržel.

Splašený tep srdce mi už nejen bušil v krku do smyčky na hrdle, ale teď jsem ho
cítila i v mozku a slyšela jsem jeho údery i v uších. Silněji napjatý provaz mi
přiškrcoval krk trochu víc. Od neustálého napínání a prohýbání už mne bolelo
celé tělo. Jasně jsem cítila, jak v unavených pažích ztrácím sílu. Netušila jsem,
jak dlouho ještě dokážu napínat a zaklánět krk. Bylo mi ale jasné, že odpočinout
si nesmím, že čas pracuje proti mně. Ze všech sil jsem rvala smyčku po levé noze
dál a dál, jeden prst za druhým. Až k palci to jakž-takž šlo. Palec je ale na
noze největší. Dostat provaz přes palec se zdálo nemožné. Zkoušela jsem to snad
desetkrát, a vždycky mi sklouzl zpět do mezery mezi prsty. Nesměla jsem to ale
vzdát. Zkoušela jsem to znova a znova, dál a dál. Nic jiného mi ani nezbývalo.

Konečně mi provaz sklouzl na druhou stranu palce. Levá noha byla volná! Jestliže
jsem ale doufala, že teď se mi podaří se převalit na břicho, krutě jse se
zklamala. Byla jsem dál stejně neschopná pohybu jako dřív. Volnou levou nohou
jsem tak nanejvýš mohla mávat do vzduchu, ale ničeho jsem tím nedosáhla. Zato
jsem mohla konstatovat, že aspoň tlak provazu do hrdla se mi zmírnil, když už ho
napínala jen jedna noha.

Další příjemné překvapení jsem zažila vzápětí. Objevila jsem, že teď si levou
rukou dosáhnu na pravou nohu. Osvobozená levá noha už mi v tom nepřekážela.
Uvolněnou smyčku z pravé nohy se mi tak podařilo stáhnout až překvapivě snadno.
Ani uvěřit jsem tomu nemohla.

Nakonec jsem se tedy dokázala osvobodit, ale byl to tak silný zážitek, že jsem
se jen samotnými vzpomínkami na něj snadno přiváděla do extáze ještě několik
týdnů potom.

Všechny vzpomínky ale časem zevšední. Skutečný zážitek je nenahraditelný. Musela
jsem si to udělat znova. Tentokrát mne políbila nějaká Můza, takže mne napadlo,
jak to udělat, aby se mi smyčka po nějaké době sama rozpojila. Nemusela bych si
ji tedy tak obtížně stahovat s nártů. Už jsem věděla, že spoutanýma rukama je to
téměř nemožné, a tohle vědomí, že žádným způsobem nejsem schopná se sama
osvobodit a že mohu jen bezmocně čekat, až se mi smyčka rozpojí sama, mne bude
vzrušovat ještě mnohem víc.

Místo smyčky ve traru „8“ jsem si vyrobila dvě menší smyčky ve tvaru „O“. Jejich
velikost jsem odměřila podle už osvědčené velikosti obou ok osmičky. Uzly obou
smyček jsem pak ponořila do misky na výrobu ledu a strčila do mrazničky. Do
druhého dne jsem měla obě smyčky pevně spojené kostkou ledu. Už vyzkoušeným
způsobem jsem si jednu z nich pověsila na krk a spoutala si ruce za zády
řemínkem pomocí dveří. Spoutanýma rukama jsem si zachytila smyčku visící mi na
zádech a napjala jsem si ji. Provaz na krku mi zatlačil do hrdla tak silně, až
se mi tělo zatetelilo očekávanou rozkoší. Tím jsem se přesvědčila, že mi kostka
ledu skutečně pevně drží obě smyčky pohromadě. Položila jsem se na podlahu a
navlékla si smyčku na nárty nohou. Bylo to sice stejně obtížné jako minule, ale
já už věděla, co mne čeká a že to bude stát z to. Rozkrok se mi začal už předem
nedočkavě roztékat. Sice jsem se při navlékání zase pořádně zapotila, ale v
očekávání toho, co budu prožívat potom, jsem si tu námahu ani neuvědomovala.
Horečně jsem posunovala provaz po nártech a těšila se, jak mi pak provaz
nádherně stlačí hrdlo, až budu hotová.

Konečně mi provaz sklouzl po nártech ke kotníkům a já si ho nohama poprvé
napjala. Provaz mi sevřel hrdlo a zatlačil mi do hrtanu, až jsem vyjekla blahem.
Tak jsem už byla rozrajcovaná samou nedočkavostí. Zvedla jsem hlavu, otevřela
ústa a napjala celé tělo. Rychle se mi dostavil známý pocit v hlavě, kterého
jsem se už nemohla dočkat. Krk mi ovládal pocit škrcení, tlak smyčky do hrdla
byl fantastický. Zazmítala jsem se blahem a převalila se na bok, abych si
ztížila možnost osvobození vlastními silami. Od minule jsem si pamatovala, jak
to bylo obtížné, a dnes jsem si při spoutávání rukou utáhla řemínek ještě o
dírku více, abych měla ruce ještě méně pohyblivé než minule. Jasně jsem to pak
poznávala při navlékání smyčky na nohy. Dnes jsem měla zápěstí stažená tak
strašlivou silou, že i prsty jsem pohybovala jen s obtížemi. Dnes bych si takto
spoutanýma rukama určitě smyčku s nohou stáhnout nedokázala. Vnímala jsem ten
obrovský tlak řemínku na zápěstí a užívala si toho neuvěřitelně vzrušujícího
pocitu, že dnes jsem naprosto bezmocná a sama se z této situace nikdy nedostanu.
Dnes mé osvobození vůbec nezáleží na mně a na tom, co bych třeba chtěla. Dnes
tady budu ležet dál a dál nezávisle na tom, co budu cítit a jak mi při tom bude,
a budu muset čekat na to, až mi kostka ledu za zády roztaje a obě smyčky mi tím
od sebe uvolní.

Brzy jsem také poznala, že dnes mám provaz mezi krkem a nohama nějak kratší než
minule. I když jsem obě smyčky odměřovala pečlivě, asi jsem se přece jenom o
kousek spletla, anebo se smyčky zmenšily při zavazování na uzel, anebo je možná
část smyček utopená v kostce ledu. To jsem teď nebyla schopná zjistit. Na tom,
co je příčinou, ovšem v téhle chvíli nezáleželo. Podstatné bylo, že jsem si
provaz ani nemusela nohama napínat. Tlačil mne do hrdla a svíral mi krk sám od
sebe. Spíš mne stálo ohromnou námahu prohnout celé tělo do oblouku nazad a
ohnout nohy tak daleko, aby tlak do hrdla povolil. Tím to bylo všechno
rajcovnější, protože to bylo skutečně jako doopravdy. Kdyby mne svázal někdo
druhý, určitě by mi provaz utáhl právě takto, určitě by nedbal na moje pohodlí.

Poznávala jsem, že prohýbání krku dozadu poněkud pomáhá. Tím mi hrdlo ve smyčce
tlaku provazu trošku uhýbá. Ne sice moc, protože jsem měla smyčku na dolní části
krku, která se při prohýbání ještě moc nepohybuje, ale já cítila každý milimetr.
Zato zaklánění hlavy nepomáhalo vůbec. To jsem také poznala dost brzo, ovšem
tohle poznání žádný význam nemělo. Ono to dost dobře nejde prohýbat krk dozadu a
nezaklánět přitom hlavu.

Časem jsem ještě poznala, že musím hlavu stále držet ve vzduchu nad zemí, že si
ji nemohu položit na zem. Když jsem to zkusila, smyčka mi sevřela krk o tolik
silněji, že jsem si nebyla jistá, jestli bych to vydržela. Bylo to sice nesmírně
vzrušující, ale bylo to už moc silné. Musela jsem udržovat krk napjatý a držet
hlavu sice jen pár centimetrů nad zemí, ale přece jen ve vzduchu. Časem mne z
toho začala únavou bolet levá strana krku, ale s tím jsem nemohla dělat nic.
Musela jsem vydržet. Vždyť jsem si to přece přála! A měla jsem pravdu: napínání
svalů a boj s provazem a s gravitací mne přiváděl do extáze víc než cokoliv
jiného.

Čím dál víc jsem si uvědomovala, že napínám svaly a vyčerpávám se úplně zbytečně.
Na mé situaci se nic neměnilo i navzdory veškeré mé námaze. Tohle vědomí bylo
tak vzrušující, že jsem si ho opakovala v hlavě stále znova a znova. Vnímala
jsem celé své tělo a nadšeně prožívala jeho naprostou bezmocnost. Z rozevřeného
rozkroku se mi šířilo blaho do všech koutů těla. Tlak provazu do hrdla
nepolevoval, bušení v hlavě mi se zrychlujícím se tepem spíš sílilo a zápěstí
jsem měla dál stisknuté takovou silou jako ještě nikdy. Musela jsem neustále
napínat paže, aby sevření zápěstí bylo aspoň trochu snesitelné. Už mne bolela
záda od neustálého prohýbání těla do oblouku, nohy od neustálého uvolňování
příliš krátkých napjatých smyček, paže od neustálého mírnění tlaku utaženého
řemínku do zápěstí a krk vzadu od neustálého prohýbání nazad a na boku od
neustálého držení hlavy kousek nad zemí. To všechno mi sice posilovalo vzrušení
a vzrušení mi všechny nepříjemné pocity přebíjelo, ale přesto jsem začínala
uvažovat, jak dlouho to ještě bude trvat. Sice jsem to nemohla nijak ovlivnit, a
tento fakt mi také posiloval moje blaho uvnitř těla, ale přesto mne začínalo
poněkud znepokojovat, že to už trvá tak dlouho. Za jakou dobu vlastně roztaje
taková kostka ledu? Jak dlouho ještě budu muset takhle bolestivě napínat stále
ty samé svaly v těle?

Čas plynul a nedělo se nic. Jen moje namáhané svaly bolely čím dál víc. Bylo to
sice pořád nádherné, pořád mne to vzrušovalo, pořád mi mezi nohama teklo jako ze
studánky, ale kdybych mohla, už bych to touhle dobou ukončovala. Jenže tentokrát
jsem nemohla. Tentokrát jsem musela čekat, až to ukončí ta kostka ledu. Je tam
vůbec ještě?! napadlo mne najednou. Nepokazilo se něco? Co když ta kostka už
dávno roztála, ale něco se někde zadrhlo? Co jsem udělala špatně? Proč se ty
smyčky nerozpojily, když led roztál? Nebo snad ještě neroztál?

Přesvědčit jsem se nemohla o ničem. Kostku ledu jsem měla za zády někde mezi
lopatkami. Tak jsem se ohlédnout nemohla a ani rukama jsem si tam nedosáhla. Ten
kousek ledu a spojení obou smyček bylo zcela mimo můj dosah. Teprve teď jsem si
naplno uvědomovala, že nejsem schopná se sama osvobodit, že žádným způsobem
nemohu ovlivnit, co se se mnou stane.

Když najednou něco prasklo a tlak na mém hrdle naráz zmizel, ani jsem si v první
chvíli neuvědomila, co se stalo. Že led konečně roztál a rozlomil se a smyčky se
za mými zády rozpojily. Najednou mi to až přišlo líto, že už je konec. Najednou
jsem cítila, že bych docela ráda pokračovala ještě dál, ale už to nešlo. Musela
jsem vstát, ve dveřích si osvobodit ruce – a začít se těšit na příště.

Samozřejmě že jsem si to v následujících dnech párkrát zopakovala. Ten nápad s
ledem byl výborný, pocit bezmocnosti dokonalý. Jen s tím pocitem škrcení jsem
jaksi nebyla spokojená. Pořád to nebylo to, co jsem čekala. Jednou kdysi ve
škole mne totiž na židli zezadu chytila pod krkem jedna holka, které jsem nedala
opsat domácí úlohu, a za trest mne pořádně rukama přiškrtila. Pamatuji si to
jako dneska a do všech detailů. Bylo to příšerné. Trvalo to nekonečně dlouho,
protože mi stála za zády, takže jsem na ni nedosáhla a nemohla jsem jí v tom
zabránit. Vlastně jsem se ani nepokusila jí něco udělat, protože jsem měla jen
jedinou starost: jak si krk vysvobodit. Nemohla jsem ani křičet, takže si toho
nikdo nevšiml a nikdo mi nepřišel na pomoc. Škrtila mne docela v klidu a něco mi
při tom pořád povídala, ale já nebyla schopná jí odpovědět. Trvalo to tak dlouho,
dokud ji to nepřestalo bavit. Já jsem to nemohla nijak ovlivnit. Byla jsem z
toho tehdy nadobro vyřízená, takže jsem ani nebyla schopná jí to oplatit, když
mne konečně pustila. Než jsem se z toho vzpamatovala a dokázala vstát se židle a
byla jsem zase schopná nějaké akce, bylo už po přestávce. Když jsem pak za pár
let vyrostla, vzpomínky na tenhle zážitek mne začaly velice vzrušovat. Neustále
jsem se musela k tomuto zážitku vracet. Připadal mi čím dál krásnější a doufala
jsem, že se mi teď podaří zažít ho znova. Docela jsem po tom toužila. Smyčka
napínaná nohama mne ale tak silně nikdy nepřiškrtila. Po všech těch pokusech
jsem si musela přiznat, že tohle asi není ta správná cesta. Pokud si chci ten
dávný zážitek zopakovat, budu to muset zkusit nějak jinak.

Napadl mne ten řemínek, kterým jsem si až dosud spoutávala ruce. Ovinula jsem si
ho kolem krku, ale ukázalo se, že řemínek nestačí. S určitým překvapením jsem
zjistila, že mám obvod krku o dost větší než obvod zápěstí a dokonce snad i
větší než obvod svých lyží. Vždycky jsem si myslela, že mám štíhlý krk. Musela
jsem si ale najít delší řemínek. Nedočkavě jsem si ho zapnula kolem krku.
Řemínek se mi nádherně přitiskl na kůži krku po celém jeho obvodu. Chvíli jsem
pozorně vnímala, jaký je to pocit mít něco tak těsně ovinutého kolem krku a pak
jsem si řemínek opatrně utáhla o jednu dírku víc než odpovídalo krejčovské míře
mého krku. Zaskočilo mne, že mi přezka řemínku bolestivě přiskřípla kůži na
hrdle. Pohledem do zrcadla jsem zjistila, že mi řemínek při utahování vtáhl malý
záhyb kůže na hrtanu dovnitř přezky. Při utahování pout na zápěstích se mi nikdy
nic podobného nestalo. Usoudila jsem, že mám asi kůžičku na hrdle jemnější než
na zápěstích. Nasadila jsem si tedy řemínek na krk přezkou na šíji, utáhla si ho
– a nestalo se nic. Tak jsem poznala, že vzadu na šíji nemám kůži tak
choulostivou jako vpředu na hrtanu.

Nebyla to ovšem tak docela pravda, že by se nestalo nic. Řemínek mi sevřel krk
zcela jiným způsobem než jaký jsem znala doposud. Ani zdaleka mne netlačil do
hrdla jako když jsem měla na krku provaz od nohou, ani pocit škrcení nebyl tak
silný. Rychle se mi objevil známý zvláštní pocit v hlavě, ale tentokrát neustále
sílil a sílil. Zvědavě jsem se podívala do zrcadla. V prvé chvíli mne až
překvapilo, že mám pleť na obličeji znatelně tmavší než kůži na krku pod
řemínkem. Pochopila jsem, že mi řemínek na krku přimáčkl žíly, kterými se mi
vrací krev z hlavy zpět do tělo, takže mi zadržuje krev v hlavě podobně jako mi
při utažení na zápěstích zadržoval krev v rukou. Skutečně jsem začala v hlavě
cítit podobný tlak, jaký jsem dříve cítívala ve spoutaných rukou. Uvědomila jsem
si, že tenhle výrazný pocit přetlaku krve v hlavě se mi dnes vyvinul z toho
zvláštního neurčitého pocitu, který jsem znala ze svých dobrodružství s
přivazováním nohou ke krku. V zrcadle jsem sledovala, jak mi na čele a na krku
nabíhají žíly. Nebyly sice tak veliké jako jsem mívala na hřbetech spoutaných
rukou, ale také jsem neměla řemínek na krku utažený tak silně jako jsem si to
dělávala na zápěstích.

Začala jsem mít potíže s dýcháním. Nos se mi něčím ucpal, takže jsem musela
dýchat ústy. Ani to ale nebylo tak snadné jako jindy. Jasně jsem cítila, že mám
teď jazyk větší než obvykle, takže jsem se musela starat, aby mi při dýchání v
ústech nepřekážel. Také jsem najednou měla ústa plná slin a přibývalo mi jich
tam neuvěřitelnou rychlostí. Musela jsem je začít polykat. Zjistila jsem, že ani
to není zcela normální. Hrtan se mi musel pohybovat pod řemínkem a neměl tam
takovou volnost pohybu jako jindy. Polykání slin bylo znatelně namáhavější.
Řemínek při něm kopíroval každý hrbolek mého hrtanu posouvajícího se pod ním, a
přenášel mi ho do celého krku. To jsem vůbec netušila, že mám hrtan tak hrbolatý,
a také mne překvapilo, o jak velký kus se mi v krku posouvá při každém polknutí.
Nikdy mne nenapadlo se o to zajímat, ale zato teď jsem to cítila do všech
detailů.

Ucítila jsem bušení svého tepu. Nikoliv v krku, protože řemínek nebyl tak
napjatý, aby se mi protlačil až k tepnám, ale v hlavě a v mozku jsem začínala
cítit každý svůj tep. Ohmatávala jsem si krk a zjišťovala, že řemínek nemám
zabořený do kůže tak, jak býval provaz od nohou. Ve srovnání s provazem mi ležel
na kůži vlastně jen docela lehce a přesto mi působil dojmy nesrovnatelně
silnější. Se zavřenýma očima jsem soustředěně vnímala všechny pocity, které mi
řemínek způsoboval, a všechno, co se mi v těle, v krku a v hlavě děje. Zažívala
jsem to sice poprvé, ale nebylo mi to tak docela neznámé. Hodně se to podobalo
tomu, co jsem si pamatovala tenkrát ze školy. Také mne to stejně tak vzrušovalo,
jak jsem rychle poznala. Pocítila jsem známé napětí v prsou a pak také že se
dole mezi nohama otevírám. Dnes to ovšem bylo něco trochu jiného než při
minulých dobrodružstvích. Volnýma rukama jsem si dnes mohla zajet do rozkroku a
pořádně si to tam všechno rozhýbat. Tentokrát jsem nezadržitelně směřovala do
svého ráje. Ze studánky mezi nohama mi šťáva rozkoše přímo prýštila, do mozku mi
bušil můj zrychlující se tep. Když jsem se v extázi předklonila, řemínek mi
sevřel krk silněji a přimáčkl mi tam žíly ještě víc. Pochopila jsem, že při
předklonu jsem napjala svaly na šíji a tím jsem si utáhla řemínek těsněji a sama
jsem si ho tak zamáčkla do hrdla ještě víc. Ucítila jsem sílící přetlak zadržené
krve v hlavě, který mne rozrajcoval ještě víc.

Když jsem napnula krční svaly, všechny tyhle pocity znatelně polevily. Jenže to
nebylo to, co jsem chtěla. Nechávala jsem tedy schválně krk úplně uvolněný a
poddajný, aby mi s ním řemínek dělal naplno všechno, čeho je schopen.

Při pohledu do zrcadla jsem uviděla svoji pleť ztmavlou a zfialovělou. Místy se
mi na temné pleti objevovaly sytě červené skvrny. Na čele se mi klikatilo
několik plasticky vystouplých žil. Když jsem si na čelo nebo na tvář na chvilku
přitiskla prst a zase ho pak dala pryč, zůstala mi po něm na kůži bílá stopa,
která ale rychle zase fialověla a temněla, až po několika vteřinách zmizela.

Nemohla jsem ze své podoby spustit oči. Něco takového jsem v životě neviděla.
Něco mi ale na té příšernosti chybělo. Někde jsem četla, že škrcenému člověku by
měly vylézat oči z důlků. Nic takového jsem na svém obličeji neviděla. Spíš
naopak. Oči se mi spíš ztrácely mezi opuchlými očními víčky. Vlastně celý
obličej jsem měla jakoby oteklý, viditelně větší než obvykle. Dokonce i krk nad
řemínkem jsem měla zřetelně tlustší než tu část krku pod řemínkem. Pochopila
jsem, že mám celou hlavu nafouknutou jako balónek zadrženou krví. Podle těch
zapadlých očí jsem ale usoudila, že se mi nic tak moc zlého neděje, že by to
mohlo být ještě mnohem horší.

Se zájmem jsem v zrcadle pozorovala, co se mnou takový pouhý jediný řemínek
udělal. Když pominulo první překvapení z mého neobvyklého vzhledu, začal mne ten
pohled vzrušovat sám o sobě. Vnímala jsem teď všechny pocity v hlavě i v krku
mnohem intenzívněji, když jsem v zrcadle viděla jejich příčinu i jejich vnější
projevy. V prsou jsem cítila krásné napětí, v podbřišku se mi dělo něco ještě
krásnějšího. Strhla jsem si podprsenku a začala si hrát se svými roztouženými
prsy. Jenže bych potřebovala ještě třetí ruku mezi nohy. S určitou lítostí jsem
proto musela ponechat jeden prs svému osudu, protože mezi nohama jsem to
potřebovala víc. Když jsem otevřela oči, v zrcadle jsem viděla nahou škrtící se
postavu s otevřenými ústy a se staženým krkem, která místo aby si krk uvolnila,
si jednou rukou hněte a mačká prs a druhou rukou si opracovává díru v rozkroku.
Ty zvuky, které se při tom ozývaly, byly ale moje. Dosáhla jsem ráje a užívala
si před zrcadlem takové nádhery, jakou jsem si před tím nedovedla ani představit.

Bylo to fantastické, ale nebylo to přesně to, co jsem si pamatovala ze školy.
Nebyla to taková síla jako tenkrát. Myslela jsem si, že si to po těch letech už
tak přesně nepamatuji, že moje vzpomínky se za tu dobu zidealizovaly. Pak jsem
si ale uvědomila, že mne řemínek nepřipravil o možnost dýchat tak, jak mi to
tenkrát udělala ta holka, abych zůstala potichu. Moc dobře si pamatuji nejenom
ten přetlak a bušení v hlavě, které mi těmi svými pazoury způsobila, ale i ten
strašlivý nedostatek vzduchu, když jsem se kvůli ní takovou dobu nemohla
nadechnout. Teď jsem mohla dýchat téměř normálně. Asi jsem si tedy řemínek málo
utáhla.

O řemínku utaženém kolem krku se mi pak zdálo i v noci. Tak silný to byl zážitek.
I ve dne jsem si pak musela pořád připomínat tlak řemínku utaženého kolem celého
obvodu krku. Docela snadno jsem se druhý den ráno dostala do ráje a zažila
nádhernou extázi jen pomocí této vzpomínky. Vlastně mi stačilo jen si vybavit
ten úžasný pocit staženého krku a už jsem byla mezi nohama mokrá. Škoda, že v
běžném pracovním dni nemám mnoho okamžiků, kdy bych si mohla užívat blaha tímto
způsobem. Přiznávám, že jsem využívala každé příležitosti, každé chvilky, kdy
jsem se ocitla sama. Netrpělivě jsem počítala dny a hodiny zbývající do chvíle,
kdy se už nebudu muset spokojovat sen se vzpomínkami a kdy to budu moci zažít
znova doopravdy.

Tentokrát jsem si utáhla řemínek ještě o dírku víc, tedy dohromady už o dvě
oproti krejčovské míře mého krku. A pak jsem si původním řemínkem ve dveřích
spoutala ruce za zády, aby to bylo ještě opravdovější.

Nedočkavě jsem se postavila před zrcadlo, abych uviděla svoji postavu s rukama
za zády, se zúženým krkem a temným opuchlým obličejem. Můj krk sice nevypadal
jako přesýpací hodiny, ale přesto mne toto přirovnání napadlo. V zrcadle bylo
zřetelně vidět, jak mi řemínek stahuje krk a deformuje mi ho.

Bylo to drsné. Tlak utaženého řemínku byl tentokrát zničující. Okamžitě jsem
pocítila, že ani napínání krčních svalů mi dnes proti jeho sevření nepomůže.
Bylo to pro mne překvapení, protože minule mi napjaté krční svaly docela pěkně
krk a hlavně žíly v něm uvolňovaly. Teď jsem napínala krk ze všech sil a nebylo
mi to nadobro nic platné. V zrcadle jsem jasně viděla své vystouplé krční svaly,
jak se poctivě snaží řemínek roztáhnout, ale zůstávají pod ním uvězněné a
zdeformované jeho tlakem. Vypadaly jako převázané tím řemínkem a stažené do
tenkého svazečku. Zalomcovala jsem rukama za zády, abych si řemínek uvolnila,
jako bych zapomněla, že je tam mám spoutané. Řemínek mi dál krutě svíral krk a
já s ním nemohla udělat nic. Musela jsem to vydržet. Přetlak krve v hlavě byl
mnohem horší než minule, ale dál už nesílil, jak jsem brzy poznala. Dalo se na
něj zvyknout. I dýchat jsem mohla jen se znatelně většími obtížemi než minule,
po chvíli jsem se ale naučila, jak si udržovat dýchací cesty průchodné. Nebylo
to tak těžké. Tep srdce mi bušil do uší jako kladivo, ale od rozkroku se mi už
zase šířil ten nádherný nadějný pocit slibující, že i tentokrát zažiji svoje
blaho. Sice jsem měla pocit, že se mi hlava musí vnitřním přetlakem rozprsknout
na všechny strany jako vybuchující granát, ale současně jsem už neměla ani
pomyšlení na to, že bych si snad měla osvobodit ruce, natožpak si řemínek na
krku uvolňovat. Ten příšerný pocit škrcení byl ve skutečnosti příšerně
vzrušující. Moje blaho se blížilo. Už mi vůbec nevadilo, co mi řemínek s krkem a
s hlavou dělá, už to bylo naopak fantasticky krásné. Užívala jsem si všechny
pocity ve stlačeném krku, v oteklé hlavě, cítila jsem opuchlé sliznice v nose,
které mi znemožňovaly dýchání nosem, i zúžený krk, který mi ztěžoval dýchání
ústy, užívala jsem si obtíže při polykání slin, které mi v ústech zaplavovaly
dýchací cesty, vnímala jsem roztoužené napětí v prsou i spoutané ruce a jejich
pevně stisknutá zápěstí, cítila jsem, že mám studánku mezi nohama už otevřenou
dokořán a nemohla jsem se toho všeho nabažit. Ze všech sil jsem lomcovala pažemi
ne proto, abych vytrhla ruce z pout, ale abych se i tělesně stále znova a znova
přesvědčovala o své bezmocnosti. Napínala jsem krk, co jsem měla sil, abych se
stále znova přesvědčovala, že mi to není nic platné. Zhluboka jsem sípala
průdušnicí zúženou tak, jak to jen bylo únosné, a moje vzrušení stoupalo do
fantastických výšin. Fascinovaně jsem hleděla do zrcadla na ten svůj převázaný
svazeček napnutých vystouplých krčních svalů, které se ze všech sil marně
snažily bojovat s řemínkem, a poznávala jsem, že nic tak rajcovního jsem ještě
nikdy v životě neviděla.

Zase to byla síla, jaké není rovno. Nevím, čím to je, ale při každém takovém
svém dobrodružství jsem vždycky měla dojem, že něco tak úžasného jsem předtím
ještě nikdy v životě nezažila. I tentokrát to byla taková paráda, jaká se nedá
slovy popsat. Tentokrát jsem navíc ještě viděla v zrcadle, jak celé mé tělo
bojuje s tím, co jsem mu udělala. Nevydržela jsem v klidu. Nohy jsem měla volné,
takže jsem mimoděk přešlapovala z nohy na nohu a pobíhala po místnosti z místa
na místo, ačkoliv mi to nemohlo nijak pomoci, a ani jsem si to v extázi
neuvědomovala. Kdybych to neviděla v zrcadle, ani bych si toho nevšimla. Teprve
až jsem se fantasticky vybouřila a tělo se mi zklidnilo, znovu jsem se zadívala
na sebe do zrcadla. Řemínek mi dál svíral krk jakoby se nic nestalo, obličej
jsem měla dál temněfialový a opuchlý, ruce dál bezmocně uvězněné za zády. Pohled
na to vše mne znovu začal rajcovat jako ze začátku a já si uvědomila, že bych
mohla to blaho začít znova. Zároveň jsem ale cítila, jak mám celé tělo unavené a
zničené. Ovládla mne obava, jestli bych další dávku vydržela. Raději jsem se
tedy přemohla, osvobodila si ruce a řemínek si jimi s krku sundala. Pak mne to
ale ještě dva dny potom mrzelo, že jsem se možná zbytečně takhle připravila o
další fantastický zážitek.

Přesto jsem neměla odvahu zkusit si to ještě jednou. Vzpomínky na to
dobrodružství byly sice nesmírně rajcující a já toho v následujících dnech
několikrát využila a nádherně jsem se udělala, ale doopravdy si stáhnout krk o
dvě dírky jsem si už podruhé netroufnula. Říkala jsem si, že bych teď pro změnu
měla zkusit zase něco jiného.

Kdysi jsem někde četla, že se ve středověku lidé uvazovali za ruce za zády.
Nedovedla jsem si to představit, a tak jsem se rozhodla, že si to vyzkouším. Jen
jsem nevěděla, jak si ty ruce spoutané za zády vytáhnout do výšky. Pak mne ale
napadlo, že bych to mohla zkusit naopak.

Dala jsem si smeták vodorovně jedním koncem na skříň a druhým koncem na otevřené
dveře. Na jeho násadu jsem uprostřed mezi dveřmi a skříní upevnila podobný hák,
jaký jsem používala při spoutávání všech čtyř dohromady, a pod hák jsem si
postavila židli. Ruce jsem si za zády spoutala známým způsobem provazovou
smyčkou překroucenou do tvaru „8“, vylezla jsem na židli, předklonila se,
zapažila spoutané ruce za zády co nejvýš a pokusila se nahmatat jimi hák na
násadě smetáku. Po chvilce tápání jsem nahmatala násadu smetáku a pak jsem na
něm našla i hák. Už známým způsobem jsem si hák prostrčila mezi zápěstími a
zachytila na něj střed smyčky spoutávající mi zápěstí. S uspokojením jsem cítila,
že mi ruce ve výšce uvízly a nešly už spustit dolů.

Opatrně jsem na židli podklesla v kolenou. Uvízlé paže se mi za zády zvedly do
takové výše, do jaké bych je sama rozhodně zapažit nedokázala. Jinak se nedělo
nic. Pomaloučku jsem se pokusila sestoupit se židle na zem. Paže se mi vyvracely
stále výš a výš a já začala cítit v ramenou bolestivý tah. Skoro mne překvapilo,
jak snadno se to dalo snést. Představovala jsem si to horší. Ovšem ještě jsem
nestála na zemi. Jen jsem natahovala jednu nohu co nejblíž k podlaze.

Ramena bolela čím dál víc. Instinktivně jsem pohnula pažemi, abych té bolesti
unikla – a skutečně to pomohlo. Rychle jsem poznala, že při tomhle dobrodružství
nebude úplně jedno, jakým způsobem mám ruce spoutané. Objevila jsem, že když
natočím ruce v poutech dlaněmi proti sobě a napnu paže v loktech, snesu mnohem
větší vyvrácení ramen než s překříženými předloktími. Naštěstí jsem měla ruce
spoutané provazovou smyčkou, ve které jsem mohla zápěstími do určité míry
pootáčet. Řemínek utažený ve dveřích by mi to nedovolil. Srovnala jsem si ruce v
poutech do nejpříznivější polohy a mohla jsem se pokoušet sestoupit se židle dál.

Konečně se mi podařilo dotknout se špičkou nohy podlahy vedle židle. Ramenní
klouby jsem měla v té chvíli už pořádně protažené. Už nebylo tak snadné to
vydržet. Uvědomovala jsem si ale, že horší už to nebude. Níž už sestoupit
nemusím. Chvíli jsem soustředěně vnímala stav svých ramenních kloubů a pak jsem
usoudila, že se jim nic tak moc zlého neděje a že by to mohly vydržet. Postavila
jsem se plnou vahou těla na špičku nohy a sundala se židle i druhou nohu.
Postavila jsem se na špičky obou nohou a zůstala stát pod smetákem ve výklenku
mezi skříní a otevřenými dveřmi předkloněná, s pažemi vytaženými do výšky a se
spoutanýma rukama bezmocně trčícíma do prázdna.

Seznamovala jsem se se zvláštnostmi své nové situace. Okamžitě jsem objevila, že
čím víc vydechnu, tím méně mne budou bolet ramena. Potíž byla jen v tom, že
úplně vydechnutá moc dlouho nevydržím. Nadechnutá bych dokázala zadržet dech
déle, ale každé nadechnutí se mi okamžitě ohlásilo bolestí vyvracených ramen.
Čím víc jsem se nadechla, tím silněji moje ramenní klouby protestovaly. Musela
jsem se naučit nadechovat se co nejméně a vydechovat co nejvíce a hlavně
nepohybovat při dýchání hrudním košem, ale dýchat jen pomocí břicha. Přiznávám,
že snad ještě nikdy v životě jsem se neučila tak rychle jako teď. Se skloněnou
hlavou jsem si mohla prohlížet svůj hrudník jakoby zabořený do trupu. Nedovedu
to popsat lépe, ale přesně tak to vypadalo. Vlastně jsem to ani moc dobře
neviděla, i když jsem se jako obvykle před každým dobrodružstvím i teď svlékla,
abych si neponičila šaty, a nechala jsem si na sobě jen podprsenku. V předklonu
mi ale prsa visela od těla a stínila mi tak výhled na dolní okraj mého hrudního
koše. Zato jsem ale mohla mezi prsy docela dobře vidět, jak mi pod středem
zabořeného hrudního koše trčí kupředu nepřirozeně vyklenulé břicho. Až jsem se
vyděsila, co se mi to stalo. Postavu mám přece docela pěkně vypracovanou,
protože trápení těla v posilovně mne také trochu vzrušuje. Žádné viditelné
břicho proto s sebou nenosím! Kde se mi teď najednou na těle vzalo?! Pochopila
jsem, že takto uvázané a vyvrácené paže mi moji krásnou postavu deformují
nepředstavitelným způsobem. Zalitovala jsem, že se teď nemohu podívat do zrcadla,
jak vypadám a co všechno mi tohle uvázání s tělem udělalo. Zrcadlo mám v bytě
úplně jinde, a před něj se smeták nainstalovat nedá.

Alespoň zblízka jsem si vždy jen jedním okem prohlížela svá zdeformovaná ramena.
Měla jsem dojem, že nejenom cítím, ale i vidím, jak je mám jakoby povytažená z
kloubů. Nebyla jsem schopná pohnout pažemi ani o milimetr. To se mi ještě při
žádném dobrodružství nestalo. Vždycky jsem měla možnost aspoň trošku se pohnout,
i když to žádný smysl nemělo. Teď jsem měla paže naprosto dokonale znehybněné.
Když jsem napjala svaly na pažích, viděla jsem, že se mi opravdu napjaly, ale
jinak se nestalo vůbec nic. Ani jsem necítila, že se mi napjaly. Vlastně vůbec
nic jsem ze svých paží a rukou necítila. Když jsem pohnula rukama, ani jsem
necítila, jestli se mi opravdu pohnuly, natožpak aby se to projevilo i nějak
jinak. Jako kdybych žádné paže ani ruce neměla. Necítila jsem je, nepohybovaly
se mi, nemohla jsem je vidět, nemohla jsem s nimi nic dělat, ani žádným jiným
způsobem nebuylo poznat, jestli je ještě mám. Bylo to dost děsivé. Tohle jsem
tedy nečekala. O tom jsem nikde nic nečetla. Možná proto jsem nakonec vystoupila
zpět na židli.

Ramena se mi tím pohnula a dostala zase téměř normální tvar. Paže mi asi dál
visely na háku, ale to jsem necítila. Až po chvilce jsem zase znova ucítila své
paže. Bolestivě mi v nich píchalo, ale já zase cítila, že je mám, že mne do
zápěstí tlačí pouta, že se mi ruce pohybují jak si přeji, že jimi mohu nahmatat
násadu smetáku, že je mám v naprostém pořádku a že bych s nimi zase mohla dělat,
co by mne napadlo, jen kdybych je neměla spoutané. Teprve teď jsem si uvědomila,
jak jsem vzrušená. To, co jsem právě prožila, mělo na moji studánku nesmírně
blahodárný vliv. Najednou jsem zatoužila si to zopakovat.

Nebylo nic jednoduššího. Znova jsem sestoupila na zem. Zabolelo mne v ramenou,
dole v břiše se mi něco sevřelo a mezi nohama mi téměř vytryskl pramen. Vypínala
jsem se na špičky, abych si nevykloubila ramena, napínala jsem trup a prohýbala
ho do nepřirozeného polopředklonu, který mi vnucovaly vyvracená ramena, téměř
jsem nemohla dýchat, znova jsem ztrácela cit v pažích, ruce jsem už zase
necítila vůbec, ale zato jsem dokonale cítila, co se mi děje v prsou a ve
studánce mezi nohama. Zase to bylo tak nádherné blaho, pro jaké stojí za to něco
vytrpět. Už mne nezajímalo nic z těch pocitů, kterými mne mé tělo zásobovalo, už
mne zajímaly jen pocity z toho jediného místa tam dole v podbřišku. Moje blaho
narůstalo tím víc, čím víc jsem napínala svaly, a ty jsem musela pořádně napínat
v celém těle, abych si svá ramena zachránila. Směřovala jsem do ráje nebývalou
rychlostí. Dokonce jsem začala doufat, že se mi třeba dnes podaří dorazit až na
vrchol i bez pomoci rukou.

To se mi nakonec přece jen nepodařilo. Jako obvykle jsem se musela napřed
osvobodit a pak se dorazit až na vrchol rukou. Zase jednou jsem zatoužila mít
nějakého partnera, který by mne dorazil, dokud jsem ještě byla uvázaná. Jaké by
to asi bylo na špičkách s vyvrácenými rameny a v naprosté bezmocnosti? To se
ovšem sama nikdy nedozvím. Přesto to bylo úžasné dobrodružství, které jsem si
musela za pár dní zopakovat.

Tentokrát jsem si ale chtěla přidat svoji oblíbenou bezmocnost. Nechtěla jsem
mít při tom možnost vystoupit na židli kdykoliv mne napadne, a všechno to tím
ukončit. Zase tedy přišel na řadu onen kus ledu. Přepilovala jsem hák na
zavěšování rukou a oba jeho nově vzniklé konce zahnula tak, aby se daly ponořit
do misky na led. Pak jsem je dala do ledničky zamrznout do ledu.

Dál už jsem postupovala stejně jako minule. Spoutala jsem si ruce, zavěsila si
je na hák vyztužený tentokrát kusem ledu, sestoupila jsem se židle na podlahu,
se zaťatými zuby si vychutnala první nával bolesti z vyvracených ramen, a pak
jsem odkopla židli tak daleko, abych na ni už nikdy nedosáhla a nemohla si ji
ani nohama přitáhnout zpět. A byla jsem v tom. Teď už pro mne nebylo záchrany.
Neměla jsem ani tu nejmenší možnost se nějak vysvobodit. Teď už jen ten kus ledu
rozhodoval o tom, jak dlouho se tady budu předklánět a vypínat na špičky, jak
dlouho tady budu se stisknutým hrudníkem lapat po dechu, jak dlouho budu napínat
všechny svaly v těle a ze všech sil bojovat s gravitací, aby se mi ramenní
klouby nevykloubily nadobro.

Tušila jsem, že to bude trvat dlouho a že se budu muset hodně snažit, abych to
vydržela. Bylo to slibné pomyšlení. Cítila jsem příjemné vzrušení od samého
začátku. Přímo jsem se těšila na dobu, kdy se unavím a svaly mi začnou vypovídat
službu. Cítila jsem, že hlavně moje lýtka dostávala pořádně zabrat. Jak dlouho
asi vydržím stát na špičkách? A copak se asi stane pak? Pomyšlení na to mne
nádherně rajcovalo. Když mne pak skutečně začala lýtka bolet únavou, bylo to
ještě krásnější. Dychtivě jsem vnímala, jak se mé tělo vyčerpává, jak se můj čas
krátí a pouta mi přitom drží paže vyvrácené stále stejně pevně a nehybně, a z
toho mého orgánu rozkoše v rozkroku se mi šířilo nádherné blaho do celého těla.
Prsa mi přímo volala po tom, aby se jich něco dotýkalo, aby je něco prohnětlo a
pomačkalo. Ruce jsem ovšem měla mimo provoz a stála jsem na takovém místě, kde
jsem se prsy nemohla dotknout ničeho. Naštěstí se mi s tělem děla spousta jiných
nesmírně vzrušujících věcí. Schválně jsem celé tělo napínala víc než bylo
nezbytně nutné, abych si tím tu krásu ještě posílila. Představovala jsem si, jak
celé mé tělo usilovně bojuje s touhle příšernou situací, v níž se ocitlo, a mé
vzrušení nádherně stoupalo k výšinám. Uvědomovala jsem si, že mi vůbec nic
nepomůže, že nemohu ani v nejmenším ovlivnit, jak dlouho tady budu takto uvázaná,
a mé vzrušení bylo zase o pořádný kus silnější.

Najednou něco prasklo a já se z předklonu zřítila na podlahu div že jsem si
nerozbila čenich. V poslední chvíli se mi podařilo instinktivně se přetočit,
abych dopadla na bok. Led nevydržel tak dlouho, jak jsem čekala. Možná proto, že
tentokrát jsem visela na háku možná polovinou své váhy a to asi bylo na tu
kostku ledu moc. Ani zdaleka ještě nebyl tak moc roztálý, když už neudržel moji
váhu.

Nu, co se dalo dělat. Byla jsem nádherně rozvášněná, takže jsem si co
nejrychleji osvobodila ruce, abych se mohla dorazit a něco si v tom ráji ještě
užít. A že to stálo za to po takovém zážitku, to snad nemusím dodávat. Naštěstí
mi k osvobození rukou ze smyčky provazu stačila jediná vteřina. Déle čekat bych
asi už nevydržela.

Propříště jsem si koupila o hodně větší misku na led, aby mi větší kostka ledu
vydržela déle. Pak to teprve bylo to pravé. Stála jsem pak s vyvracenými rameny
a pokrouceným tělem na špičkách nádherně nekonečnou dobu a led vydržel. Užívala
jsem si úžasné vzrušení, že se to ani nedalo vydržet. Nedokázala jsem se tak
dlouho vytahovat na špičky. Lýtka se mi unavila, ale led držel dál. Abych lýtkům
ulevila, musela jsem se plnou vahou těla pověsit na vyvracené paže. Ledová voda
mi kapala na záda, ale led byl stále ještě tak pevný, že mne udržel. Byla jsem
tak rozparáděná, že napětí v prsou bylo skoro nesnesitelné. Tentokrát jsem
neměla podprsenku, abych si lépe viděla na hruď, a prsa mi volně visela do
prázdna. Asi ještě nikdy jsem tak moc netoužila si s nimi pohrát a promačkat si
je, ale dokud ten led nepovolí, nemohla jsem dělat nic. Nakonec jsem už čekala
na prasknutí ledové kostky jako na smilování. Ne proto, že se pak osvobodím, ale
proto, že se pak budu moci rukama dopravit do ráje, po kterém jsem celou tu dobu
tak toužila a který byl pro mne celou tu dobu nedosažitelný. Když konečně led
povolil, udělala jsem si takovou parádu, jakou jsem ani nečekala. Ostatně po tak
dlouhé a rajcovní předehře vlastně ani nebylo divu.

V dalších dnech jsem si to musela samozřejmě zopakovat. Zase to byla paráda, ale
čím dál víc jsem si uvědomovala, že tomu něco chybí. Měla jsem při tom až příliš
volný krk. Vzpomínala jsem na ta dobrodružství, kdy mi provaz tlačil do hrdla a
řemínek svíral krk kolem dokola. Musela jsem si zase udělat něco s krkem.

Chtěla jsem si zkusit, jaké to je být uvázaná za krk. U zvířat je to běžné,
obojek a vodítko zná každý pes. I trestanci bývali dříve přikováváni za krk, o
otrocích ani nemluvě. Chtěla jsem to zažít také. Bylo mi ovšem jasné, že si to
musím udělat zase jen tak, abych se nemohla sama osvobodit. Jinak by to přece
nemělo cenu!

Odměřila jsem si délku provazu od nohy skříně ke klice dveří. Pak jsem ho
přestřihla a spojila ho v ledničce kusem ledu. Jeden konec provazu jsem uvázala
k noze skříně a druhý konec jsem si uvázala kolem krku. Pak jsem si známým
způsobem řemínkem ve dveřích spoutala ruce za zády. Provaz uvázaný ke krku mi
při tom tentokrát dost překážel, protože vycházel nepříjemně krátký. Musela jsem
se dost předklonit směrem ke skříni, když jsem si spoutávala ruce. Nicméně
podařilo se. Stála jsem u otevřených dveří se spoutanýma rukama a uvázaná za krk
ke skříni. To ale ještě nebylo všechno. Sehnula jsem se a pokusila se tělem a
rameny navléct provaz na kliku dokořán otevřených dveří. Dveře se otevíraly
směrem ke skříni, takže klika byla teď dost blízko u ní. Přesto byl můj úkol
dost obtížný. Musela jsem to chvíli zkoušet a učit se, než se mi podařilo
správně zahákovat provaz za kliku. Pak už to bylo snadné. Tlakem těla jsem
zavírala dveře a provaz mezi skříní, klikou a mým krkem se napínal. Musela jsem
pokleknout ke dveřím a přibližovat krk ke klice. Provaz se přes kliku posouval
jako přes kladku. Nakonec klika cvakla, dveře se zavřely a já zůstala uvězněná
vkleče u dveří s krkem těsně připoutaným ke klice. Abych se osvobodila, musela
bych stisknout kliku a otevřít dveře. To se ovšem spoutanýma rukama za zády
udělat nedalo.

Při závěrečném zaklapnutí dveří se provaz vedoucí od skříně ke klice napjal a
smyčka mi sevřela krk víc, než jsem čekala. Asi jsem nějak špatně odměřila délku
provazu, anebo možná mi v ledničce zamrzl do ledu o centimetr delší kus konců
provazu než jsem spočítala. V každém případě se mi teď smyčka utáhla kolem krku
a zarazila mi dech. Trhla jsem rukama za zády, abych tu chybu rychle napravila,
ale už bylo pozdě. Rukama už jsem si pomoci nemohla. Řemínek odolal mému úsilí a
udržel mi ruce za zády. Pochopila jsem, že dveře už neotevřu a s utaženou
smyčkou se budu muset vyrovnat nějak jinak.

Stalo se mi přesně to, co mi tak chybělo, když jsem si při svých dřívějších
dobrodružstvích provaz na hrdle napínala nohama. Smyčka se mi posunula po krku
vzhůru až pod bradu, kde mám to choulostivé místo, kde je možné i docela slabým
tlakem mi úplně uzavřít dýchací cesty. Přesně to, co mi tehdy ta holka ve škole
udělala. Teď to tedy zažívám znova. Přesně tak, jak jsem po tom takovou dobu
toužila. Jenže nadechnout se nějak jsem musela. Vzduch v plících, který mi tam
zůstal uvězněný, protože ani ten jsem nemohla vydechnout, mi na dlouho nevydrží.

Jasně jsem cítila, že mne smyčka táhne vzhůru. Jsem menší postavy, takže vkleče
u dveří jsem měla kliku vedle hlavy. Protáhla jsem tělo do výšky jak jen to šlo,
a sevření smyčky povolilo. Otevřela se mi dírka do plic a já mohla zase dýchat.
Sice s obtížemi, protože smyčka mi dál přívírala záklopku v hrdle, ale už mi ji
neuzavírala úplně. Ovšem za cenu, že jsem musela napínat celé tělo a natahovat
se ke klice. Získala jsem ale čas a horečně jsem přemýšlela, co dál. Bylo mi
jasné, že takhle se natahovat dlouho nevydržím. Do té doby musím něco vymyslet!

Hleděla jsem na napjatý provaz a na kostku ledu na něm, která mne měla zachránit
– ovšem až roztaje. Zatím byla přemražená z mrazničky, takže nejevila ani náznak
nějakého tání. Napadlo mne sice trochu jí pomoci svým tělesným teplem, ale byla
víc než metr daleko, tedy zcela mimo dosah mých rukou či nohou. Čím dál víc mi
bylo jasné, že nic nenadělám, dokud kostka neroztaje. Do té doby budu muset se
smyčkou na hrdle nějak vydržet.

Samozřejmě jsem ze všech sil napínala krk, ale to mi nebylo nic platné. Smyčka
mi tlačila do toho choulostivého místa na krku silou téměř celé váhy mého těla,
a tak silné krční svaly prostě nemám. V žádné posilovně se krční svaly na
takovéto použití netrénují. Škvírku na dýchání jsem si mohla v hrdle udržovat
jen natahováním těla co možná nejvýš ke klice, přičemž při každém sebemenším
pohybu mi smyčka uzavřela na chvilku přístup vzduchu do plic úplně.

Bylo to nekonečné. Nedalo se to vydržet únavou pořád v jedné poloze. Musela jsem
se pohnout, i když jsem se tím připravovala o životodárný vzduch. Zkoušela jsem
všechno možné, chvíli jsem klečela na zemi, chvíli stála v předklonu, pokoušela
jsem se vymyslet ještě i nějaké jiné polohy těla s krkem u kliky, ale nic
dalšího už se mi nepodařilo. Už jsem se ani mimoděk nepokoušela osvobodit si
ruce, měla jsem úplně jiné starosti. Musela jsem se pohybovat jen velice opatrně
a neustále pozorně sledovat, co mi při tom smyčka na krku dělá s hrdlem. A ovšem
jsem byla tím vším nesmírně vzrušená. Smyčka cloumající mi průdušnicí při
každémm mém pohybu a nemožnost jakkoliv si pomoci rukama mi dělaly v podbřišku a
v prsou neuvěřitelné věci. Potíže se vzduchem a s plícemi mne vzrušovaly ještě
víc. To bylo něco nového, co jsem ještě nikdy nezažila – vlastně až na ten dávný
zážitek tehdy ve škole. Uvědomovala jsem si, že jsem to vlastně vždycky chtěla
zažít ještě jednou. Tak teď se mi to přání splnilo. Teď jsem to prožívala ještě
mnohem intenzívněji, protože to trvalo nesrovnatelně déle. A také jsem teď byla
mnohem bezmocnější než tehdy. Tehdy jsem aspoň mohla chytit ruce té krávy a
zápolit s nimi. Teď jsem rukama nemohla dělat vůbec nic. Užívala jsem si
fantastické pocity, o kterých jsem nevěděla, jestli jsou nádherné nebo příšerné.
Hleděla jsem na tající kostku ledu a nevěděla jsem, co chci. Zda chci, aby už
konečně roztála a vysvobodila mne, anebo naopak aby vůbec netála, abych si mohla
ty nepopsatelné pocity užívat co nejdéle. Zatím ještě pořád se mi dařilo
udržovat si hrdlo prodyšné. Sice jsem už dýchala jen s přestávkami, ale vždycky
se mi podařilo se natáhnout nebo zvednout na nohy tak, abych se mohla nadechnout,
když jsem to potřebovala. Zjišťovala jsem, že nedostatek vzduchu mne vzrušuje
ještě mnohem víc než cokoliv jiného. Schválně jsem si nechávala provazem uzavřít
hrtanovou záklopku v krku, abych nemohla dýchat. Byla to taková síla, že jsem se
poprvé v životě dostala do ráje bez pomoci rukou. Zmítala jsem se u dveří v
extázi, provaz mne připravil o dech, protože jsem neměla ani pomyšlení starat se
o průchodnost svého hrdla, snad všechna krev z celého těla se mi nahromadila v
hlavě – a pak najednou led praskl, napnutý provaz se vymrštil a já měla krk
volný. Padla jsem na podlahu a zmítala se v extázi na zemi. Tentokrát jsem si
ale nemohla tak rychle a snadno vysvobodit ruce z pout, takže mi zůstaly
nepoužitelné na zádech. Smyčka na krku mi sice zůstala také, ale už nebyla tak
utažená, už mi nebránila v dýchání ani nezadržovala krev v hlavě, a tak moje
extáze rychle končila. Vracela jsem se ze svého ráje zpět na zem na podlahu
svého bytu. Snad poprvé v životě mi vadilo, že mám ruce spoutané a nejsem
schopná se těch pout snadno a rychle kdykoliv zbavit. Kdybych si mohla pomáhat
rukama, mohla jsem být v ráji mnohem déle.

Byla to taková paráda, že jsem v následujících dnech nebyla schopná myslet na
nic jiného. Jenom samotné vzpomínání už mi nestačilo. Nemohla jsem se dočkat, až
zase přijde chvíle, kdy si tu sílu budu moci zopakovat doopravdy. Najednou mi
vyloženě vadilo, že mám krk pořád takový volný. Pořád mi chyběl ten vzrušující
tlak do hrdla, celé dny jsem toužila po onom rajcujícícm sevření celého krku.

Pak mne najednou napadl výborný způsob jak dopřát svému krku to, po čem tak
úpěnlivě touží, i v běžném životě, aniž bych tím někomu vadila či dokonce budila
veřejné pohoršení. Móda přece dovoluje a většinou vyloženě přikazuje někdy přímo
šílené ozdoby. Ještě týž den jsem si koupila vysoce módní kožený náhrdelník,
který vypadal úplně jako psí obojek. V původní podobě byl poněkud volný, ale já
jsem si ho doma zkrátila tak, aby se mi kolem krku mírně utáhl. Takto vymóděná
jsem už klidně mohla mezi lidi a přitom jsem stále cítila na krku to vytoužené
stažení, které mne celý den mírně, ale krásně vzrušovalo. Utažený náhrdelník
navíc živě reagoval na mé pohyby a hbitě mi sevřel krk o něco silněji vždycky,
když jsem zvedla hlavu nebo se sklonila k práci nebo se ohlédla stranou. Přitom
mezi mými známými budil přesně takovou pozornost, jakou jsem si jen mohla přát:
obdivné pohledy u kolegů a bledou závist u kolegyň.

Večer jsem šla na mejdan, který pořádal Jarek. Samozřejmě že jsem si tam ten
náhrdelník vzala také. Jednak jsem nechtěla přijít ani na okamžik o jeho
rajcující sevření, a pak také předvést se před kolegy a naštvat kolegyně je
třeba při každé příležitosti.

„Máš zajímavý náhrdelník!“ všiml si Jarek, když jsem spolu tančili.

Ponechala jsem tu poznámku bez povšimnutí. Ale Jarek pokračoval.

„Neškrtí tě trochu?“ zajímal se.

„Proč myslíš?“ podivila jsem se.

„Máš trochu tmavší obličej!“ řekl na vysvětlenou. „I na krku jsi trochu tmavší!“
konstatoval, když mi všetečně koukl pod bradu. Samozřejmě že měl pravdu. Jarek
je krásně urostlý, musela jsem zvedat hlavu, abych mu viděla do očí, a
náhrdelník mne při tom přiškrtil trochu víc. Ze zkušenosti jsem už věděla, proč:
Při zvedání hlavy se mi napjaly svaly na šíji a tím mi náhrdelník utáhly a
zamačkly mi ho vpředu do hrdla trochu víc. „Proč to nosíš, když se v tom škrtíš?“
podivil se Jarek.

„Já něco vydržím!“ usmála jsem se. Člověk se skutečně musí někdy obětovat, když
chce být ‚in‘, tedy podle poslední módy. To jsem ale nevyslovila. „Mně se to
líbí!“ dodala jsem místo toho hrdinně.

„To chápu!“ přikývl Jarek. „Je perfektní!“ pochválil mi náhrdelník. „Anebo se ti
líbí to škrcení?“ usmál se najednou jaksi jinak než doposud.

„To taky.“ pokrčila jsem rameny a snažila se, aby to znělo co nejlhostejněji. „A
odkudpak víš, jak vypadá škrcený člověk? Ty jsi už někdy někoho škrtil?“

„To taky!“ zopakoval moji odpověď Jarek pobaveně a zasmál se.

„Ano?“ zeptala jsem se a snažila jsem se, aby to znělo pohrdavě. „A kohopak? A
kdy?“

„Při některých hrách se dělá ledacos!“ odvětil Jarek pobaveně.

„A jak to dopadlo?“ zajímala jsem se.

„Jak by to mělo dopadnout?“ podivil se Jarek. „Líbilo se to! – Hra se přece
vždycky musí líbit, jinak to není hra!“ prohlásil kategoricky. „Některým lidem
se líbí škrcení!“ pokrčil rameny jakoby na vysvětlenou. „Ty to máš ráda?“ zeptal
se najednou.

„Mně se líbí každá hra.“ řekla jsem neutrálně. „Já jsem pro každou špatnost!“
usmála jsem se.

„Takže kdybych tě přiškrtil, tak by se ti to líbilo?“ zeptal se mne Jarek s
úsměvem, ale znělo to už nějak jakoby naostro.

„A ty to umíš?“ zapochybovala jsem jakoby posměšně. „Aby se to tomu člověku
líbilo?“

„Na to by ses musela zeptat těch, co to už ode mne zažili!“ zasmál se Jarek. „Anebo
to zkusit!“ nabídl mi najednou a jemně mi sáhl jednou rukou na krk.

Neucukla jsem. Jednak mi tou jednou rukou nemohl nic udělat ani kdyby přitlačil,
a pak na mejdanu bylo dost živo, takže jsem se cítila v bezpečí. Především jsem
ale pro svá dobrodružství nějakého partnera už dávno potřebovala, a Jarek by
nebyl špatný partner, říkala jsem si, když jsem se na něj tak dívala. Jarek je
hezký chlap a nic špatného jsem o něm nikdy neslyšela. A jestli už nějaké takové
hry s někým dělal…

„Máš odvahu!“ zhodnotil moji pevnost Jarek. „Opravdu chceš něco zažít?“

„Zatím zažívám jenom tvoje řeči!“ odpověděla jsem vyzývavě. „Jestli to je
všechno, k čemu ty máš odvahu…“

„Já odvahu na nic nepotřebuji!“ ušklíbl se Jarek. „Mně by o nic nešlo! To ty bys
to musela vydržet!“ Přitom mne jemně hladil rukou po hrdle. „Zažila jsi už někdy
něco?“ zeptal se pochybovačně.

„Co jsem už zažila, z toho se ti zpovídat nemusím!“ prohlásila jsem. „A co já
vydržím, o to se nemusíš starat! To je moje věc! To třeba poznáš sám, pokud
nebudeš jenom řečnit!“

„Ty děláš jako kdybys opravdu potřebovala přiškrtit!“ uchechtl se Jarek. „Opravdu
to chceš?“

Při tom mne už ale při tanci dirigoval do ústraní, jak jsem si všimla. Pořád
jsme sice spolu tančili podle hudby, ale už jsme se ocitli v sousední místnosti.

„To záleží na tom, jak to umíš!“ zahleděla jsem se mu do očí málem vzdorně. „Pokud
to přežiji ve zdraví, tak si docela ráda vyzkouším, co mi předvedeš!“

Jarek mi přitom lehce položil ruku dlaní na hrdlo a prsty přímo na obě tepny.
Zvedala jsem hlavu, abych se mu dívala do očí, a proto měl cestu k mému hrdlu
volně otevřenou. Nesklonila jsem hlavu, strpěla jsem jeho ruku na svém hrdle bez
pohnutí.

„Klidně bych ti předvedl, co umím, ale ty máš strach!“ prohlásil náhle Jarek. „A
to by nemělo cenu. Při hře se nesmíš bát, jinak to není hra!“

„Z čeho usuzuješ, že mám strach?“ podivila jsem se. „Já se nebojím ničeho! A
nikoho!“

Přiznávám ale, že určité obavy jsem měla. Přecejenom jsem Jarka ještě tak dobře
neznala, a krk je hodně choulostivá část těla.

„Cítím tvůj tep!“ vysvětlil mi Jarek. „Nejseš moc klidná!“

To byla pravda. Tušila jsem, že se schyluje k něčemu důležitému, a srdce se mi
asi rozbušilo. Nenapadlo mne, že to Jarek na mém krku pozná.

„Přece jsme spolu tancovali!“ vymluvila jsem se. „To pořádně rozproudí krev!
Tobě ne? Mám ti sáhnout na tepny, abych se přesvědčila?“

„Nemusíš!“ zasmál se Radek. „To spíš mi předveď, co vydržíš!“

Položil mi na šíji levou ruku a vmáčkl mi krk do dlaně pravé ruky, kterou mi
sledoval tepny. Pocítila jsem jeho sevření o poznání silnější než od náhrdelníku.
Krev se mi odpovídající silou navalila do hlavy. Instinktivně jsem uchopila
rukama Jarkova zápěstí, ale jen lehce. Rozhodně jsem se nesnažila mu v něčem
zabránit. Co mi dělal, se dalo snést, a já rozhodně nechtěla v poslední chvíli
cuknout. Rozhodně jsem nechtěla, aby si o mně pomyslel, že jsem padavka, která
nic nevydrží a jen kecá a ani neví, o čem. Proto také jsem nenapjala krční svaly.
Nechala jsem krk v jeho rukou zcela uvolněný, i když jsem cítila, že mi pravou
rukou přivřel i hrtanovou záklopku. Radši jsem zadržela dech, abych před ním
nedůstojně nesípala přimáčknutým hrdlem. Ostatně trvalo to jen pár vteřin a pak
mi Jarek krk zase uvolnil. Držel mi sice krk v rukou dál, ale přetlak krve v
hlavě rázem povolil a průdušnice se mi zase otevřela. Jarek mi zkoumavě hleděl
do očí a asi se snažil zjistit, co to se mnou udělalo.

„Tak tohle se dalo vydržet docela snadno!“ prohlásila jsem pohrdavě. Nějak jsem
ale nepoznávala svůj hlas. Jarek mi přecejenom rukama trochu přivíral hrtan v
krku a tím mi měnil hlas. Mohla jsem sice normálně dýchat a mohla jsem i
normálně mluvit, ale znělo to docela jinak. Tak podivný hlas jsem ještě nikdy
neslyšela. „Pokud mi neumíš předvést nic lepší…“

Během této věty mi Jarek pomalu přivíral záklopku, takže můj hlas se měnil ještě
víc a zárověň slábl, až umlkl v půli slova nadobro. Jarkova ruka mi dýchací
cesty úplně uzavřela. Samozřejmě kdybych napjala krk a vzdorovala, mohla jsem
dýchat a mluvit dál, ale to jsem nechtěla. Hrdlo stisknuté mužskou rukou, a
přitom tak opatrně a dokonale, mne začínalo vzrušovat. Možná víc, než jsem si
přála.

„Jestli ti to nestačilo, tak já můžu přitvrdit!“ ujistil mne Jarek s úsměvem. „To
já jsem si tě jen tak jemně zkoušel!“

„A k jakému poznání jsi došel?“ zeptala jsem se změněným hlasem přivřeným hrdlem,
když mi Jarek dovolil se nadechnout a zase něco říci.

„Že asi umíš tuhle hru hrát!“ zhodnotil mne Jarek. „Nebráníš se, nevzdoruješ,
neprotestuješ, nepokoušíš se křičet o pomoc… Snášíš to docela pěkně! Začínáš
se mi líbit!“ řekl uznale.

Ta slova mi zněla jako nebeská hudba. Moc pěkně se to poslouchalo.

„Já snesu mnohem ví…“ rychle jsem Jarka ujistila přivírajícím se hrdlem. Ani
tentokrát mi jeho ruka na záklopce nedovolila doříci větu. Nechtěla jsem její
stisk přemáhat, tak jsem nechala poslední slovo nedokončené.

Sevření Jarkových rukou mi na krku pomalu sílilo. Spolu s tím se mi čím dál víc
valila krev do hlavy. Ústa jsem otvírala dokořán, ale stisknutou průdušnicí jsem
neprotáhla do plic ani molekulu vzduchu. Přesto jsem nenapjala krk ani náznakem.
Poddávala jsem se jeho mohutným rukám naprosto bez odporu. Před očima jsem měla
usmívající se Jarkovu tvář.

„Připaž!“ přikázal mi náhle.

Na okamžik jsem zaváhala, ale pak jsem poslušně pustila Jarkova zápěstí a
spustila paže dolů podél těla. Teď jsem stála před Jarkem málem v pozoru a
nechávala se bez odporu škrtit. Přitom to, co mi Jarek dělal, byla síla skoro
stejně pořádná jako když jsem byla připoutaná doma ke klice dveří. Tohle ale
bylo něco docela jiného. Byl to zcela nový zážitek a nesmírně mne vzrušoval.
Především jsem ale cítila, že jsem v dobrých rukou. Jarek zacházel s mým krkem
velice opatrně, to jsem za tu chvilku stačila poznat. Subinka to nemá v životě
snadné. Domiňák si může dělat, co ho napadne. Jemu se při tom nestane nic, jeho
se to netkne, ale subinka ty jeho nápady schytá do těla natvrdo a pokud je při
tom svázaná, nemá moc možností se nějak chránit. Je to sice nádherný pocit být
tak podřízená někomu mocnějšímu a vydaná všanc jeho nápadům, ale určitá
opatrnost u toho být musí. Říká se: Nedejte na první dojem, bývá většinou
pravdivý! Jarek na mne dělal ten nejlepší dojem. Měla jsem čím dál silnější
pocit, že od něj mi nic nehrozí. Všimla jsem si, jak pozorně sleduje, co se mnou
je a jak to všechno snáším. Cítila jsem, že mi nesvírá krk stále stejně silně,
že vždycky po pár vteřinách povolí a nechá mne se vzpamatovat a asi teprve když
zjistí, že jsem v pořádku, tak svůj stisk zase zesílí. Vždycky o trošku víc než
předtím. Pochopila jsem, že si mne asi zkouší, kolik vydržím, a že si mne zkouší
tak, aby se mi přitom nic nestalo. Pokorně jsem se poddala a nechala jsem si
dělat s krkem všechno, co se Jarkovi zlíbilo. Už jsem nic nepředstírala.
Nezadržovala jsem dech, když mi přimáčkl hrdlo, ale klidně jsem začala těžce
sípat tím zúženým místem, aby Jarek věděl, co mi dělá. Když mi vytlačoval jazyk
z úst, klidně jsem ho vyplázla, nesnažila jsem se udržet ho uvnitř. Za nic na
světě jsem nechtěla napnout ani jediný sval v krku, abych Jarka neodradila od
toho, co mi dělal. Ruce jsem si založila za záda, abych ani omylem, ani
instinktivně se nepokoušela bránit, a představovala jsem si, že je tam mám
svázané. Upřeně jsem hleděla Jarkovi do očí a soustředěně jsem vnímala, co
všechno se mi v krku děje a co všechno mi to dělá s celým tělem. Bylo toho hodně,
bylo to všechno nové a bylo to čím dál zajímavější.

„Dobrý!“ zhodnotil moje chování Jarek. Jeho sevření naráz povolilo a já se mohla
znova nadechnout. Pořád jsem sice měla krk v jeho dlaních, ale teď mi ho nijak
neutiskovaly. Jarek jen pozorně očima i rukama sledoval, co to se mnou udělalo.

„Líbilo se?“ zeptal se, když jsem se vydýchala.

„Líbilo!“ přikývla jsem a zjistila, že s krkem v mohutných Jarkových rukou není
přikývnutí hlavou tak jednoduché jako jindy.

„Mně taky!“ přikývl Jarek s úsměvem. „Pořád jsem čekal, kdy ten krk napneš. Byl
jsem připravený okamžitě toho nechat, jakmile ucítím, že jsi tam některým svalem
pohnula. Ale vydržela jsi to krásně! Jsi perfektní!“ zahleděl se na mne zálibně.
„Myslím, že bychom si mohli takhle pohrát častěji! Co ty na to?“

Chtěla jsem říct, že souhlasím, ale nemohla jsem. Jarek mi znova jemně zarazil
dech a nedovolil mi vydat ani hlásek. Jen jazyk mi zase povylezl z úst. Aspoň
jsem tedy přikývla hlavou. Tedy pokusila jsem se o to, ale jestli se mi to v
Jarkových rukou podařilo, to nevím. Nicméně Jarek to poznal. Pokud moje
přikývnutí neviděl, tak ho musel cítit rukama, protože se spokojeně usmál.

Já byla ještě spokojenější. Mám partnera na svoje hry! Čekají mne teď docela
jiná a ještě mnohem úžasnější dobrodružství než ta, která jsem prožívala doposud!
A hned zítra s Jarkem začínáme!

K o n e c