Povídka “Drvoštěpova schovanka”

Šimon jel dnes nakupovat do Prahy dříví, teď je na to nejlepší doba, dříví poražené v zimě je nejtrvanlivější. Na tržišti vyhledal drvoštěpa Pavla z Černokosteleckých lesů, který pro něj měl připraveno několik polen zvláštního dříví. “Mám tu pro tebe tyhle habrová polena, no a taky tři klády z vlnitého jasanu.” “Ukaž!” Šimon si prohlížel šikmo stesaný konec kmene, sloupl kus kůry a na konci každé klády udělal krátký podélný a příčný řez. “Tak tyhle dvě bych bral, ale tamtu ne, ta se bude hodně kroutit doleva.” “Já bych řek, že všechny takovéto klády se při schnutí hodně kroutí, nikdo to nechce. Lidi to neberou ani na topení, nejde to štípat.” odvětil dřevorubec. “No a to je právě ono, že kláda, která má vlnitá vlákna a navíc se v ní střídají křížem krážem vrstvy točené doleva i doprava, nejde rozštípnout. Tohle dříví výborně odolává dynamické…”

Šimon nedomluvil, protože tržištěm se rozlehl šílený křik, takže nebylo slyšet vlastního slova. “Aááá, aúúú, áááá, íííí, íííí, pomóóc, íííí!” kvílel nějaký ženský hlas. “Co se to děje?” zeptal se Šimon. “Ale vymrskávají nějakou děvku. Nevšímej si toho, to tu máme každou chvíli. Tahle prej už s tím jebáním skončila, vstoupila do kláštera a složila slib čistoty, ale pak zas utekla a kurvila se v té nejhorší plavecké krčmě na Rejdišti.” odpověděl uhlíř Milan u vedlejšího stánku. “To z toho ještě vyšla dobře, útěk z kláštera rovnou do bordelu se někdy taky trestá smrtí nebo uříznutím koz,” pravil pražský truhlář Klapka, který si také vybíral dříví. “No myslím, že když v tomhle počasí vymrskají nahatou holku z města, od rozsudku smrti se to moc neliší. Dokonce bych řekl, že zmrznutí je horší smrt, než stětí či oběšení.” odpověděl topič Jíra.

“Třeba se někdo slituje a dá jí starej kabát. Já vám to dopovím o tom dřevě.” řekl Šimon. “Tyhle klády nejlépe odolávají dynamickému namáhání ve zkrutu za ohybu, proto se výborně hodí třeba na klikové hřídele vodních pil. A s tím kroucením při schnutí to není tak tragické, levotočivá a pravotočivá vlákna působí proti sobě, takže jejich tahy při schnutí se vyrovnávají. Pokud ovšem vyberu dobrou kládu, kde je obou druhů vláken stejně.” Šimon naložil vlnité klády, rovně rostlé si vzal truhlář a zbytek lacino skoupil topič. Jen několik křivých vlnitých dřev Pavlovi zbylo, nikdo je nechtěl. Přece je nepovezu zpátky, řekl si Pavel, někomu je vnutím. Dlouho se dohadoval s lidmi a dřevo postupně zlevňoval. Nakonec přemluvil nějakého nádeníka, aby si ty neštípatelné křiváky vzal zadarmo. Pavel už se musí vydat domů, aby ty nebezpečné serpentiny za Říčany projel ještě za světla. Drvoštěp Pavel se vrací z Prahy domů do svého srubu v hloubi černých lesů. Již se blíží soumrak, kostelecká cesta je prázdná, všude je ticho, jen postroje koní cinkají. Koleje od vozů již pokryl souvislou vrstvou sníh, jen podkovy dvou těžkých valachů a lyžiny saní zanechávají stopy v bílé peřině. Tady v těch zákrutech za Říčany často číhávali lupiči, a dnes by mi měli co sebrat, říká si Pavel. Ale je taková zima, že se jim snad nebude chtít čekat na pocestného, vždyť ani nevědí, zda tudy dnes ještě někdo pojede. S obavami upřeně sleduje okraje lesa okolo cesty, připraven prásknout do koní, nebo se bránit. V pravé ruce pevně svírá otěže koní, v levé napřažený bič a na kozlíku vedle něj leží ostrá podtínačka, velká sekyra na kácení stromů.

V tom valach Karel zafrká a něco se pohne pod osamělým velkým smrkem. Pavel zvolá: “Kdo tam?” “Pomoc, pane, pomóc!” ozývá se tenký dívčí hlásek. “Prrr! Doufám, že to nebude nějakej raubířskej trik, nějaká lest. Lesane, hlídej!” Vořech Lesan se zvedne z korby, sedne si na kozlík a sleduje okolí. Pavel seskočí a se sekyrou v ruce kráčí ke stromu. Rozhlíží se po lese. Nic se neděje, koně stojí klidně, jen dívka pod stromem tiše naříká. Pavel přistoupil ke stromu a trochu se lekl. Asi 19-letá černovlasá dívka má na sobě jen cáry tenkých plátěných šatů a je celá promodralá chladem. Ve tváři má několik krvavých šrámů. Pomůže jí vstát, ale ona se již neudrží na nohou, tak jí Pavel vezme do náruče a nese ji k vozu. “Jak ti říkají?” “Hana.” “A co se ti stalo, Haničko, přepadli tě?” Ona jen zavrtěla hlavou a mlčela. Její hluboké černé oči byly plné bezedného smutku. Pavel ji zabalil do dvou dek, z čutory jí dal loknout trochu svařeného vína a položil dívku do saní. Chvíli jí třel promrzlé nohy, pak je zabalil do hadru. Přes něj uvázal druhý hadr, do kterého dal trochu čerstvých teplých koňských koblih a vše zachumlal do dek. Přes ramena jí posadil Lesana, aby jí zahříval. Pavel práskl do koní, musí ji co nejdříve dovézt domů do tepla.

Zastavil před chatou na úpatí lesnaté hůrky, vzal dívku a nese ji do dveří. “No to je dost, že už deš, škubánky sou už skoro studený. Měl ses vrátit do soumraku a už je dobrou hodinu tma!” láteří babka, jediná spoluobyvatelka dřevorubcovy chatrče. “Našel jsem promrzlé, poraněné děvče, babi, musíme se o něj postarat. Uvař kotel čaje, a taky šalvěj a kostival na rány.” Pavel položil Hanku na postel vedle krbu, přiložil několik polen a prohrábl oheň, takže jasně vzplál. V chatě je teplo a útulno. Sáhl do lékárničky pro smotek čistého plátna na obvazy, rozmotal deky a ptá se na dívky: “Co se ti stalo?” Ona jen mlčí a smutně se kouká. Podal jí hrnek plný teplého čaje s medem. Vypila ho, a špitla jen “Děkuju ti” a mlčí dál. Babička přinesla kotlík s odvarem z šalvěje a misku kostivalové masti. Sundali dívce cáry šatů a viděli, že je celá samá modřina a šrám. Když ji obrátili na bříško, spatřili, že měla na rameni čerstvě vypálen znak pražského rychtáře, šibenici a písmena KKZ. To nebylo jen tak. Znak šibenice znamenal, že musela podepsat hrdelní revers. To bylo něco jako podmíněný trest smrti. Trest smrti jí prominuli, když se upsala, že již nikdy nic špatného neprovede. Po podepsání reverzu byla vymrskána z města, a nesměla se tam nikdy vrátit. Pokud by kdekoliv v Českém knížectví spáchala jakýkoliv trestný čin, mohli ji bez milosti hned popravit. Písmena označovala trestné činy, za které byla odsouzena. KKZ znamenalo, že utekla z kláštera a stala se kurvou a zlodějkou. Celá záda měla samou krvavou šmouhu od metly. Teď si Pavel uvědomil, kdo je ta dívka. Velký křik, který odpoledne slyšel z rynku, byl od ní. Pavel si vzpomněl, jak Klapka říkal, že soudce byl velmi shovívavý, když Hanku dal jenom označkovat žhavým železem a pak vymrskat na nahém těle ven z města. Nikdo z Pražanů s ní neměl slitování. Na vlastní uši slyšeli její zoufalý nářek a bylo jim to jedno, klábosili o jejím hrozném trestu jako by to byla jen nějaká zábavná kramářská zkazka.

Žádný počestný měšťan ani sedlák se zavržené dívky nechtěl ujmout a vrátit do města se nesměla. Jak se ocitla tak daleko od Prahy uprostřed zasněženého lesa, to Pavel nevěděl, ale na tom nezáleželo. Teď ji musí vykurýrovat. Bába povídá : “No povedený děvče sis to přivez. Nestoudná děvka je to, a ještě k tomu krade. Jak se dá trochu do pořádku, pude pryč z domu. A ne aby sis s ní něco začínal, Pavle. Chraň tě pámbu!” hrozila babička. “Ještě bys od ní mohl chytit nějakou ošklivou nemoc,” pošeptala.

Začali jí tělo omývat teplým šalvějovým odvarem, krvavé rány jí zavázali a pohmožděniny natřeli kostivalovou mastí. Teprve teď si Pavel všiml, že Hanka má ze stran a zespodu na prsou krvavé a napůl spálené rány od katových kleští. “Teda ten tě zřídil, chudinko malá,” poznamenal Pavel a rány jí důkladně omyl bylinným odvarem a zavázal. Babička se lekla: “Děvče, vždyť ty krvácíš i z pipinky!” Podívali se jí na to detailněji. Dírku měla samou odřeninu a na jedné straně ji měla natrženou. Již při lehkém doteku Hanička zakvílela bolestí, a rozplakala se. “Musíme to zašít, nic jiného se nedá dělat.” Pavel navlékl nit do jehly a podal ji babičce. Pavel podržel blízko zapálenou lampu, babka ránu očistila a dala se do šití. “Ááááh, aúúú!!” naříkala Hanka. “Musíš držet, děvče, už to bude,” uklidňovala ji babička. Stačilo pět stehů a bylo to. “Tak, teď to zavážeme. Musíš být opatrná, a po použití záchodu to vždy znovu umyješ, a dám ti nový obvaz. Pak se to bude hojit dobře. Za tři týdny budeš moci dovádět s kluky jako dřív.” Pavel stíral Hance slzy z tváře a zeptal se: “Jak se ti to stalo? Takové zranění by ti při znásilnění nezpůsobil ani chlap s netlustším ptákem. Oni ti tam cpali něco ostrého?” “Kat mě při výslechu posadil pipinkou na jehlan s ostrými hranami, hrozně to bolelo.” “No to je ale surovec!” “To ale není všechno. Na tom jehlanu jsem se přiznala i k tomu, co jsem neprovedla, jen aby mne už sundali.” “Tak proto tě zmučili tak krutě. Takové hrozné bezpráví. To je zralé na stížnost u nejvyššího sudího, nebo u samého knížete.”

“Pokud ale seženete svědky a spolehlivé důkazy. Pouštět se do sporu s pány, to je moc riskantní,” brzdila Pavla babička. “Obávám se, že to bude dost těžké, ti papaláši budou tvrdit, že jsi byla jen bita metlou a to zranění v pochvě ti v lese udělali lupiči při znásilnění. Co se opravdu dělo v mučírně, se nikdo nedoví. Kat, soudce a písař drží spolu a o bezpráví, páchaném na vězenkyních do smolné knihy psát nebudou.” “Hanko, odpočiň si, vyspi se, a zkus na to zapomenout. My se o tebe dobře postaráme. S tou stížností si to ještě rozmyslím,” řekl jí Pavel. Promrzlé prsty na nohou i na rukou Hanku začaly v teple šíleně pálit a svědit. Babka na její nářek odpověděla: “Buď ráda, že prsty pálí, to znamená, že přicházejí k sobě. Zítra budou v pořádku. Kdybys v nich nic necítila, to by bylo zlé, to by ti je musel felčar uříznout.” Pak jí dali vypít ještě jeden velký hrnek bylinného čaje s medem a nakonec jí přikryli hřejivou peřinou, plněnou peřím lesních ptáků. Jen co bolest rozmrzajících údů trochu polevila, dívka hned usnula. Pavel do sebe cpal vychladlé škubánky a babička mu znovu důrazně připomínala, ať si s Hankou nic nezačíná. Její mravokárné řeči pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Už ho nebavilo ji poslouchat, ani nedojedl a šel ke koním. Venku v duchu poděkoval babičce, která zpocené koně aspoň přikryla dekou a pustila do stáje. Pavel je sušil, čistil a v klidu přemýšlel, co se to událo. Ta holka se mu líbila. Měla krásnou pružnou postavu, jemnou tvář a v jejích očích spatřoval směs hlubokého smutku, vděčnosti a lásky. Nejraděj by si jí nechal napořád, to už si před babičkou obhájí. Nakonec to nebyla jeho vlastní babička, ale adoptivní. Když bude nejhůř, připomene jí, jak ji před pěti lety schoval v lese před zbrojnoši, kteří ji chtěli zatknout za čarodějnictví. Záleží ale i na Haničce, zda bude Pavla chtít a jestli se spolu snesou. To, že i po uzdravení bude mít dívka na těle jizvy, Pavlovi nevadilo, sám byl taky samý šev. Již několikrát měl co do činění s rozhněvanou pilou či sekerou. A nejhorší byla ta zavěšená jedle, co ho předloni při pádu zasáhla silnou větví. Starost mu ale dělaly jizvy na duši. Pavel nemohl odhadnout, zda se Haničce bude u něj líbit, nebo zda jí zase nezačne přitahovat veselý hlahol krčem. Pavel má také vrub na duši, trochu zanevřel na svět a usadil se v odlehlé lesní samotě. Se ženami měl jen ty nejhorší zkušenosti. Co když Hanka je otrlá cynická mrcha, která mu vyvede něco špatného, jen co se uzdraví? Uvidím, řekl si. Zítra se jí zeptám, co zažila a jak se ocitla daleko od města uprostřed zasněženého lesa.

Během noci Hanka dostala horečku, a některé rány jí začaly otékat. Již za svítání dala babička Hance čaj z bezinky a lípy, ale jeho účinek byl nedostatečný. Hanka se i pod tlustou peřinou střídavě třásla zimnicí a potila horkem, bylo jí čím dál hůře. Babka řekla hned ráno Pavlovi: “Přines náruč vrbového proutí, uděláme odvar proti horečce.” Zatímco Pavel ořezával vrby u potoka, babka v komoře připravovala tajemný čarodějnický lék. “Zelená plíseň bílá houba, křižákova babučina, smrtce zhouba. Fialová houba rudý vřes, ať přejde horečnatý třes.” brumlala si při tom zaklínadlo, které bylo zároveň zkráceným receptem. Bílých hub i zelených plísní je mnoho druhů, a záměna by znamenala pacientčinu smrt. Proto byly takovéto léky zakázány a jejich používání se považovalo za čarodějnictví. Babka ale vše dokonale znala. I různé plísně, které vypadaly na pohled úplně stejně, dokázala rozlišit podle toho, v jakých podmínkách rostou, jak páchnou, a jak reagují na pokapání různými činidly. Pavel přinesl náruč proutí. Hanka v polospánku spatřila muže s pruty, a zvolala : “Drábe, nebij mne, prosím!” Vše se jí pletlo – vzpomínky na výprask, děsivé sny a skutečnost. Tvář měla rudou horečkou. “Jsem to já, Pavel, a neboj se mě, já ti neublížím,” uklidňoval jí. Pavel šikovně oloupal kůru z proutí do velikého hrnce, a babka z něj udělala odvar. K obědu babka Hance podala misku silné slepičí polévky. Hanka na ni vůbec neměla chuť, ale Pavel ji krmil po lžičkách a nakonec polévku snědla. Potom jí babka podala svůj čarodějný lék – odpornou hořkou hnědozelenou kaši. Hana ji pozřela, i když tušila oč jde. Slyšela o nebezpečných lécích lesních bab, které někoho zachránily před jistou smrtí, a jiného zabily. Věděla ale, že jí nic jiného nezbývá, horečka ji krutě sužovala a rány šíleně pálily. Odpornou kaši Hanka zapila odvarem z vrby s přísadou pelyňku na lepší trávení. Léčivá kaše nebyla příliš poživatelná a poněkud dráždila útroby. Hance se po ní divně svíral a cukal žaludek, ale nakonec tu příšernou hmotu strávila.

Za chvíli Hanka usnula, ale každou chvíli se budila z děsivých snů. Zdálo se jí, jak visí nabodnuta za prsa na dvou hácích nad velikým žhnoucím ohništěm a líné rudé plameny jí olizují tělo. Ruce a nohy měla roztažené do stran čtyřmi řetězy. Malý ošklivý skřet potíral její pomalu se pekoucí tělo grilovací šťávou s ďábelským kořením, které jí v ranách šíleně svědilo. Krutí démoni jí bodali do bříška a boků rozpálenými vidlemi. Do hrdla jí pacholci nacpali veliký železný trychtýř, a strašlivý katan jí do krku nalil roztavené olovo. Cítila, jak jí žár spaluje vnitřnosti. Katové podobní ďáblům Hance vráželi rozžhavené pohrabáče do podpaží, do pupíku, do kundičky a do prdelky. Zasekli jí do kundičky dva zahnuté žhnoucí pohrabáče, jeden ze předu a druhý zezadu a roztahovali jí skoro až k prasknutí. Hanka řičela bolestí jak šílená a zmítala se v poutech. Při každém pohybu jí krutě zabolely prsa, za která visela na hácích. Hanka už myslela, že umírá bolestí a žárem. Najednou ji vyhodili z horké mučírny ven do sněhu. Studená závěj jí příjemně chladila spálené tělo. V tom kde se vzali, tu se vzali, plání se plížili hladoví vlci. Z jejich lačných pohledů se Haničce srdce svíralo hrůzou, a dala se na útěk. Tak se na ní před několika dny dívali katovi pacholci, když z ní kat v mučírně serval šaty a ruce jí přivázal nad hlavou k oku kladkostroje. Vlci Haničku pronásledovali pustou zimní krajinou a ona prchala nahá a bosá ledovou plání. Již necítila chodidla, jak byla zmrzlá, a nohy jí těžkly strachem a únavou. A šedivé lačné bestie byly blíž a blíž. Nakonec ji vlci dostihli, vrhli se na ni a ostrými zuby jí kousali po do stehen a lýtek, až upadla. Šelmy jí rvaly ruce a nohy, bříško i ňadra na kusy. Přitom na sebe vrčeli, ňafali a prali se mezi sebou. Každý vlk si chtěl pro sebe urvat kus sladké, křehké Haničky, a nikomu ho nedat. Najednou se všichni vlci rozestoupili, přišel vůdce smečky a pomalu k ní kráčel. Nastavila mu hrdlo, aby jediným kousnutím důstojně ukončil její trápení. Už stál nad ní, už cítila ve tváři jeho dech, už otevíral tlamu s velkými bílými tesáky. V tom se Hanka probudila.

Spatřila nad sebou vrásčitou babičku, která držela jakousi tyč. Hanka se lekla, že je to sama Smrt, která v ruce drží kosiště. Ale babka odložila pometlo a vlídně na ní promluvila: “Uvidíš, že zítra ti již bude líp. A za dva tejdny už budeš zase moct škádlit hochy!” Již se stmívalo. Babka Hance dala napít, vyčistila a převázala jí rány, a šla míchat lektvar. Večer musela Hanička zbaštit dalších 5 lžic zelenofialové kaše, a zapít to vrbovým odvarem. Ráno zjistila, že se cítí o malinko lépe. Stále měla horečku, ale už ji netrápila zimnice, a spalo se jí klidněji. Děsivé sny z mučírny nahradila hluboká temnota zapomnění. Po týdnu léčby zelenou kaší Hance horečka ustala, a za deset dní již mohla vstát z postele. Byla velmi zesláblá, Pavel ji podpíral, když kráčela přes světnici k oknu. Vyndali rámeček s měchuřinou a čerstvý voňavý předjarní vzduch foukl Hance do tváře. Venku svítilo slunce a sníh se třpytil jako rozsypané křišťály. Hanka se usmála. “Já jsem tak ráda, když vidím svítit Slunce a v dálce mraky volně plynou… Já tě mám tak ráda, Pavle, tys mě zachránil.” “Já ne, to babička tě vyléčila.” “Ale kdybys mě nepřivez, tak bych zmrzla, a už nikdy bych nespatřila jarní slunce.” “Ale to je přece samozřejmé, že jsem tě přivezl, ne?” odvětil Pavel.

Rány se Hance dobře hojily. Babka jí vyndala i stehy z pipinky, trhlina jí srostla dobře. Pozítří se šli podívat na zahrádku. Sníh již tál, a z mokré země vyrážely sněženky. “Ty jsou tak čisté, spanilé, jako ty, Haničko.” povídá Pavel. “Ale neblázni, vždyť víš, co jsem zač.” odvětila Hanka. “Jsem ocejchovaná. Pro každého budu jen špinavá děvka, co roznáší ošklivou nemoc.” “Babka povídala, že ta kaše se zelenou plísní je tak silný lék, že z těla vyžene všechny ošklivé nakažlivé nemoci. S tím si nedělej starost, má milá sněženko.” Pohladil ji po vlasech. “A ten znak na rameni ber jako značku kvality. Když k tomu přikreslíš takhle dvě čáry, je z toho kamenická značka pro závěrný kámen klenby, nejlepší kus v celé stavbě.” “Tobě se to povídá, vždyť všichni vědí, jakou mám černou minulost.” “U nás v dřevařské osadě tě nikdo nezná, a o minulost druhých lidí se drvoštěpové nestarají, mají lepší věci na práci. Tady platí jen jaká jsi a co umíš.” pravil rozhodně Pavel. “Na minulost zapomeň a na lidské řeči se vykašli. Trestem ses očistila ode vší viny i před bohem. A pro mě jsi teď zase čistá jako panna.”

“Máš asi pravdu, Pavle. Ale já umím jen to jedno.” řekla Hanička a stydlivě sklopila oči. “To nevadí, všechno ostatní, co má ženská umět, se snadno naučíš, když budeš chtít. A když umíš dobře to jedno, rád ti odpustím připálenou kaši nebo rozbitej hrnek.” usmál se na ni Pavel a políbil ji na tvář. “Tak jo. Pipinka se mi sice už téměř zahojila, ale když mi to uděláš prvně, bude to ještě trochu bolet, jako kdybych byla panna. A toto své druhé panenství nedám nikomu jinému, než tobě. Chci být už jen tvá.” řekla Hanka a políbila Pavla na ústa.