Povídka “Daně”

Kočár poskakoval po cestě a kočí popoháněl koně stále kupředu. Už měl zpoždění a tak se to snažil dohnat. Vezl hraběnku Luevovou na panství v Yorku kam byla povolána na příkaz krále. Jela s ní taky její komorná Beatrice, která ji doprovázela na každém kroku.

Manžel hraběnky padl ve službách krále v bitvě a ona měla na starosti celé hrabství sama. Měla sice nabídky k sňatku od různých šlechticů, ale ona je odmítala.

Sama byla ve svých 33 letech velmi atraktivní a krásná žena, ale věděla že se jim jedná pouze o hrabství a veškerý majetek.

Při spravování tak velkého panství si však nevedla nijak špatně, ale poslední rok, kdy při živelném počasí přišli o úrodu, neodvedla králi v řádném termínu daně. Peníze dala dohromady a poslala je až po půl roce. To však bylo králi proti vůli a nechal ji předvolat před tribunál.

Kočár zastavil na nádvoří u zámku. Kočí seskočil z kozlíku a otevřel dveře hraběnce, která vystoupila a rozhlédla se kolem sebe. V tomto ročním počasí byla krásně rozkvetlá zámecká zahrada, kterou velmi obdivovala.

V tom se otevřeli dveře a sluha který se objevil pokynul hraběnce aby ho následovala. “Račte dál madam tribunál už čeká“ a otevřel hraběnce dveře do další místnosti. Ta vešla i s komornou dovnitř a sluha za nimi zavřel z venku dveře. V místnosti byl delší stůl za kterým sedělo šest šlechticů z králova dvora.

Před stolem byla nachystána židle na kterou si na pokyn jednoho z mužů sedla.

Řeči se ujal baron Graath. “Jak už víte milá hraběnko, byla jste předvolána na příkaz krále před tento tribunál kvůli špatně odvedeným daním a to se podle zákona rovná hrubé urážce krále, což se velmi tvrdě trestá“.

„Máte k tomu co dodat?“ Zděšená hraběnka pouze tiše špitla „nemám“.

Baron vzal do ruky zapečetěný dokument, otevřel ho a začal číst.

„Z rozhodnutí krále „ jak se dovídám z tohoto dokumentu budete potrestána“.

„Díky zásluhám vašeho manžela nebudete poslána na galeje“ v tu chvíli se hraběnce viditelně ulevilo, baron však pokračoval dále „ ale vaší trestem bude mrskání na nahém těle pruty v počtu 100 ran“ hraběnce se v tu chvíli rozklepaly kolena a do očí se jí vehnaly slzy.

„Jelikož jste šlechtična, nebude toto mrskání vzhledem k vašemu postavení veřejné, ale odbude se ve sklepení tohoto zámku za přítomnosti dvou členů tohoto tribunálu, dále bude přítomna vaše komorná a samozřejmě kat, který vás bude mrskat. Při výkonu tohoto trestu budete zcela nahá a připoutaná, aby nedošlo k jakémukoli narušení z vaší strany. Trest bude proveden za pul hodiny ve sklepení, kam vás odvede sluha. Nyní se odeberte do jedná z ložnic, kde se můžete připravit na váš trest“ zakončil baron svou řeč a díval se jak komorná odvádí viditelně třesoucí a uplakanou hraběnku z místnosti.

Když ji přivedla do ložnice, hraběnka se posadila před zrcadlo a jen tiše plakala.

Komorná ji nechala chvíli o samotě a zašla pro sklenici s vodou.

Když se vrátila, položila sklenici na stolek před zrcadlo.

„Madam, dveře nikdo nehlídá pokusme se utéct“ navrhla komorná a během minuty už obě seběhly po schodech k hlavnímu vchodu.

„Ale kampak“? přikoval je na místě hlas barona Graatha, který seděl stranou pod schody a pokuřoval doutník. “Vraťte se laskavě hraběnko zpět do pokoje, nemá smysl to protahovat, stejně trestu neujdete“ a ukázal prstem směrem ke schodům vedoucím nahoru.

Hraběnka s komornou se tedy po nezdařeném útěku vrátily zpět do ložnice a zcela zdrcené se usadily na postel.

„Je mi to hrozně líto madam, ale bohužel vás musím připravit“ řekla hraběnce.

Ta jen tiše přikývla. Komorná vytáhla z kufříku hřeben a pentle. Začala hraběnce vyčesávat její dlouhé vlasy nahoru a pentlemi je vázala do drdolu.

Když byla hotova pokynula hraběnce aby si stoupla a začala ji svlékat.

Napřed šaty, potom rozšněrovala korzet. Hraběnka stála před zrcadlem pouze v tenké košilce po kolena, kterou měla zašněrovánu pouze na ramínkách a ve střevíčkách. Komorná si klekla před hraběnku, vyhrnula jí košilku a stáhla ještě kalhotky. Hraběnka tak byla připravena na následující trest.

Přesně v ten okamžik se ozvalo zaklepání. Byl to sluha „Je čas jít“.

Komorná objala hraběnku. „Držte se madam“ špitla jí do ucha.

Sestoupili postupně po schodech až do sklepení kde je sluha postrčil do jedné z místností a zavřel za nimi dveře. V místnosti už čekal kat a dva členové tribunálu, kteří se už samozřejmě těšili na následující podívanou.

Celé místnosti vévodil velký sloup na kterém byla připevněna kladka a pár řemenů. V rohu stála káď s vodou ve které bylo namočeno asi dvacet prutů.

Každý z těch prutů měl kolem metru.

Kat se otočil na hraběnku „Madam odložte si prosím a přistupte k tomuto sloupu“ a prstem ukázal do středu místnosti.

Hraběnka si sundala střevíčky a rozpřáhla ruce. Komorná která stála za hraběnkou rozvázala šňůrky od košilky na ramenech hraběnky a ta sklouzla na zem. Na očích všech se objevilo krásně rostené a bělounké tělo hraběnky. Ta popošla s pomocí komorné ke sloupu. Tam už se jí ujal kat.

S vázal jí pevně ruce k sobě a popustil kladku. Za hák na konci kladky zahákl svázané ruce hraběnky a začal je pomalu vytahovat nahoru. Hraběnka teď stála u sloupu vytažená ze ruce do výšky a jenom špičkami nohou se dotýkala studené země. Kat ji ještě uvázal tlustým řemenem kolem pasu ke sloupu aby sebou neházela. Vše tedy bylo připraveno k mrskání.

Kat přešel ke kádi s pruty a tři z nich vytáhl. Svázal je k sobě tenkým proužkem kůže a párkrát s nimi švihl vzduchem aby z nich otřepal vodu. Svištivý zvuk které pruty vydávali vyvolával u připoutané hraběnky pocit úzkosti.

Kat se mezi tím přesunul za bezmocnou hraběnku. Podíval se na členy tribunálu a jeden z nich mu pokynul „Můžete začít s mrskáním“. Kat se otočil zpátky k hraběnce. Zrak mu spočinul na krásném a sametovém zadečku hraběnky. Byl tak krásně bělounký. Rychle zahnal hříšné myšlenky, pevně sevřel v ruce pruty, rozmáchl se a švihl.

„áááááááááááááááá“ hrozný výkřik se ozval z úst hraběnky ihned po dopadu prutů na její zadeček. Ihned naskočili tři tenká a rudá jelita.

Kat švihl podruhé „ááááááááááááááááá“ „prosím nééééééé“ křičela hraběnka ale kat na to nebral zřetel a rozmáchl se znovu.

„áááááááááááááááááááááá“ řvala hraběnka z plných plic. Nic jí to však nebylo platné. Kat ji mrskal dál a v přesných intervalech ji zasazoval jednu ránu za druhou. Jako umělec který nanáší barvu na plátno, maloval kat jelita na pozadí ubohé hraběnky, která se bolestí kroutila v poutech. A že to opravdu umí, dokazovala krásně rozložená jelita od horní části zadečku až po přechod ke stehnům.

Komorná se při pohledu na hraběnku rozplakala. Bylo ji líto své milované paní a nemohla se udržet když ji viděla tak bezmocnou a mrskanou.

Asi po patnácté ráně se výkřiky spojily v jeden neustálý a srdcervoucí křik a řev.

Když bylo padesát ran, přestal kat hraběnku mrskat a popošel si vyměnit už tak roztřepené pruty za nové.

Komorná si prohlížela hraběnku, která se mezitím trochu uklidnila a bez přestání prosila o milost a slitování. Její zadek byl pokryt bezpočtem rudých jelit a po zádech ji stékali potůčky potu. Vůbec si nedokázala představit že hraběnka dostane ještě dalších padesát ran.

Kat si nachystal další pruty a mohlo se pokračovat. Mrskání s novými pruty dostalo nový náboj. Už tak sešvihané pozadí hraběnky do stávalo nové a nové jelita a to vše za ohlušujícího řevu trestané.

Asi po osmdesáté ráně se křik mrskané hraběnky pomalu změnil na chrapot.

Na mrskaném zadku se objevili první krůpěje krve. Konečně dopadla poslední rána a kat odvázal hraběnku, která jen ztěžka a pomalu odcházela ze sklepení.

„Vy tu ještě chvíli zůstaňte“ otočil se kat na komornou.

„Za pokus o útěk a tím maření spravedlnosti obdržíte 50 ran rákoskou na holý zadek“ oznámil verdikt kat.

Komorná padla na kolena „prosím né, nebijte mě, já to už neudělám, jenom mě prosím netrestejte“.

Ale kat zůstal neoblomný „buďto si ihned vyhrnete sukně, stáhnete kalhotky a přehnete se přes támhle tu trestnou kozu, nebo vás nechám nahou vyvést na náměstí k pranýři a nechám vás tam veřejně zbičovat“.

Komorné došlo že nemá cenu klást odpor. Popošla k trestné koze, vyhrnula sukně co nejvýše a stáhla si kalhotky. “Tady se přehněte“ ukázal kat komorné místo kde se měla položit. Ta se plačky ohla přes trestnou kozu a kat ji ihned začal připravovat k výprasku. Povyhrnuj jí sukně ještě výš a přitáhl ji v pase ke koze kořeným řemenem. Potom ji připoutal ruce v zápěstích a nakonec jí mírně roztáhl nohy připoutal je pod koleny. Komorná se nemohla ani hnout a její vystrčený zadeček čekal na určený trest.

Kat uchopil dlouhou rákosku a několikrát jí švihl na prázdno vzduchem. Komorné běhal mráz po zádech když slyšela ten svist, ještě nikdy nebyla trestána výpraskem a přesto se rozhodla že to bude snášet statečně.

Kat si mezi tím prohlížel její nádherně vyšpulený zadeček a ještě krásnější kundičku, která byla v této poloze nádherně odhalena a vystavena.

Pořádně se rozpřáhl a plnou silou švihl.

„ááááááááááááááááááááááááááááááááááá“ zaječela komorná „néééééééééééééééé“ už „néééééééééééééééééééééé“ řvala na celé kolo.

Takovou bolest ještě nezažila a tu tam bylo její předsevzetí o statečnosti.

Kat švihl podruhé.

„ááááááááááááááááááááááááááááááááááá“ „prosííííím už néééééééééééééé“ křičela komorná která se pokoušela marně vyprostit z řemenů, které ji poutaly ke koze.

„ááááááááááááááááááááááááááááááááááá“ ječela dál když jí kat namaloval rákoskou třetí jelito.

„nééééééééééé už mě nebijtéééé“ „prosííííím néééééééé“ žadonila komorná a po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy.

Kat však nebral na vědomí její křik a zasadil jí rákoskou čtvrtou a pátou ránu.

„ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá“ řvala komorná na celé kolo Katovi už však došla trpělivost. Toho křiku a řevu bylo i na něho až příliž.

Odložil rákosku, obešel trestnou kozu a zamířil k protější zdi kde byly umístěny předměty, které měli souvislost s tresty prováděnými v tomto sklepení.

Visely tam provazy, rákosky, biče, pouta, roubíky. Vzal tedy do ruky jeden z roubíků a vrátil se ke komorné. Ta už sice nekřičela, ale neustále žadonila o milost a prosila ať už ji netrestají. Kat jí obratně nasadil roubík do úst a pevně utáhl kolem hlavy. Vzal zpět do ruky rákosku a začal opět tam kde skončil.

Ránu za ránou sázel s úžasnou přesností na zadek nebohé komorné a jen tiché „mmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm“ doprovázelo každou ránu.

Zadek komorné už pokrývalo jedno jelito vedle druhého. Když byla na řadě asi čtyřicátá rána, všiml si že se komorná bolestí neudržela a pod trestnou kozou se objevila loužička moči.

„Ty mi tu chcát nebudeš“ pronesl kat. Vysázel jí zbytek ran a odložil rákosku.

„Za to, že ses mi tu podělala dostaneš navíc 10 ran bičem“ a sejmul ze zdi bič, kterému se říkalo býkovec.

Odstoupil a švihl komornou plnou silou.

„mmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm“ ozývalo se tiše pod roubíku a kat viděl, jak se po dopadu biče vzepjalo tělo komorné jak jen jí to pouta dovolovala. Ihned se na zadku komorné objevil krvavý šrám.

Za chvíli už však přibyl druhý, třetí, čtvrtý a tak dál až do desátého.

Komorná se vzpínala ve strašné bolesti, avšak pouta ji pevně drželi v příslušné pozici.

Konečně výprask skončil a kat odložil bič. Začal komornou odvazovat a sundal jí roubík. Komorná celá uplakaná a zpocená se jen s velkou námahou zvedla z trestné kozy. Neodvažovala se však spustit si sukni dolů a tak si ji držela stále vyhrnutou a pomalu odcházela ze sklepení za svou paní.

Kat se za ní díval. Obdivoval její nádherné nohy a bělostnou pokožku se kterou kontrastoval jen její do krve sešvihaný zadeček. Bude mít jistě ještě příležitost se s ní blíže seznámit, neboť jak předpokládal, na zámku si určitě chvíli pobudou, aspoň do té doby než budou moci odcestovat na svoje panství.