Příběh O

PŘÍBĚH O

Krásná z Roissy I.

Milenci z Roissy

 

Jednoho krásného dne pozve slečnu O. její milý do míst, která spolu ještě nikdy nenavštívili – do parku Montsouris či Monceau. Poté, co se chvilku procházeli pod stromy a poseděli těsně jeden vedle druhého na okraji trávníku, všimli si, že na nezvyklém místě parkuje vůz, který by dokonale připomínal taxi, kdyby byl vybaven taxametrem.

“Nastup”, vybídne ji.

Nasedá. Je podzim a už se stmívá. Má na sobě podobně jako pokaždé: vysoké podpatky, kostýmek s plisovanou sukní, hedvábnou blůzku. Je prostovlasá, oděv doplňují pouze dlouhé rukavičky, které si přetáhla přes rukávy kabátku, a kožená kabelka obsahující doklady, pudřenku a rtěnku.

Taxi se zvolna rozjíždí, ačkoli milenec řidiče vůbec neoslovil. Zatahuje však záclonky na oknech po obou stranách vozu stejně jako vzadu. Slečna O. si stahuje rukavice, poněvadž si domýšlí že ji chce líbat, anebo že si přeje, aby ho trošku polaskala. Namísto toho povídá:

“Kabelka ti jen překáží, podej mi ji.”

Odevzdává mu kabelku. Odloží ji mimo její dosah a dodává:

“Taky máš na sobě příšerných šatů. Odepni si punčochy a sroluj si je nad kolena.”

Taxi stále nabírá rychlost, takže to není zase tak úplně snadná ope­race. Taky se obává, aby se řidič neotočil. Konečně punčochy sroluje a přepadnou ji zároveň rozpaky, když pocítí hedvábný dotek kombiné na nahých stehnech. Uvolněné podvazky navíc jezdí ze strany na stranu.

“Stáhni si podvazkový pás,” říká, “a sundej si kalhotky.”

Ted’ dostala snazší úkol, musí jen sáhnout oběma rukama dozadu pod sukni a trochu se nadzvednout. Podvazkový pás i s kalhotkami si od ní bere, otevírá kabelku a všechno vkládá dovnitř.

Pak říká:

“Neměla by sis mačkat kombiné a sukni. Vyhrň si ji nahoru, abys seděla přímo na sedadle:’

Sedadlo je vyrobené z jakési koženky, kluzké a chladné. Je to na­prosto nezvyklý vjem cítit, jak jí lne ke stehnům. Načež on povídá:

“A teď si zase natáhni zpátky rukavice.”

Taxík si to pořád sviští pořádnou rychlostí a ona se neodvažuje vyptá­vat, proč René už dále nepokračuje a jen si sedí, nic neříká. Ani ne­dokáže uhodnout, co to má všechno znamenat – že ji nechává sedět jako pecku, napůl vysvléknutou, vystavenou cizím pohledům, zato s pečlivě navlečenými rukavicemi, v černém autě ženoucím se bůhvíkam. Neřekl jí, jak si má počínat či nepočínat, takže se bojí přehodit nohy přes sebe nebo přitisknout stehna k sobě. Sedí a oběma rukama v rukavicích se pevně opírá o sedadlo.

“Už jsme tady,” povídá znenadání. A jsou na místě: Taxi zastavuje v hezké uličce, pod stromem – rostou tu platany – před jedním z malých rodinných domků, choulících se mezi dvorkem a zahradou, přesně tím typem malých soukromých obydlí, jaká člověk nalezne v Faubourg Saint ­Germain. Pouliční lampa stojí kousek opodál, takže uvnitř v autě je do­cela tma. Venku prší.

“Nehýbej se,” říká René. “Sed’, ani nedutej.”

Natáhne ruce k límečku její blůzky, rozváže mašli, pak blůzku rozepíná. Ona se pozvolna naklání kupředu, neboť’ se domnívá, že jí chce polaskat prsy. Ne. Pouze nahmatá ramínka podprsenky a malým kapes­nímˇnožíkem je odřízne. Rozříznutou podprsenku jí sundá. Pod blůzkou, kterou jí znovu zapjal, má nyní prsa nahá a volná. Stejně tak cítí i jinou část těla od pasu po kolena.

“Poslouchej,” říká, “Ted’ jsi připravená. Já tě tu nechám. Vystoupíš a půjdeš zazvonit. Budeš následovat člověka, který ti přijde otevřít, a uděláš, co ti řekne. Jestli jsi na vážkách, zda tam jít, dojdou si pro tebe a odvedou si tě. Když se budeš zdráhat, donutí tě. Kabelku? Ne, svoji ka­belku teď už nebudeš potřebovat. Jsi pouze dívka, kterou dodávám. Ano, samozřejmě, že tam přijdu. Tak už běž”

Jiná verze úplně stejného začátku je jednodušší a stručnější: stejně oděnou mladou ženu naložil její milenec společně se svým přítelem, kterého neznala. Cizí muž řídil, její milý seděl vedle ní. Neznámý přítel vysvětlil mladé ženě, že její milý byl pověřen úkolem, aby ji připravil. Že jí sváže ruce za zády, rozepne jí punčochy a sroluje jí je, sundá pod­vazkový pás, kalhotky a podprsenku a zaváže jí oči. Pak že ji odvedou do zámku, kde okamžitě dostane instrukce, jak si má počínat dál.

A skutečně, jakmile .ji svlékli a svázali, po půlhodinové jízdě jí po­mohli vysoukat se z vozu, vyvedli ji po několika schodech a, stále s páskou přes oči, prošli s ní jedněmi či dvěma dveřmi. Když jí pak pásku sňali, zjistila, že stojí sama v temné komnatě. Nechali ji tam půl hodiny, hodinu či dokonce dvě hodiny, to přesně nevím, avšak jí to připadalo jako celá věčnost. Potom, když se konečně otevřely dveře a dovnitř proniklo světlo, zjišťuje, že čekala ve zcela běžné, luxusně vyhlížející, a přece velmi zvláštní místnosti: podlahu pokrývá silný koberec, jinak se v ní však nenachází ani kousek nábytku a všechny čtyři stěny lemují skříně ve zdi či kabinetky. Dveře otevřely dvě ženy, dvě mladé a velmi pohledné ženy oděné do garderoby komorných z osmnáctého století: nabírané sukně z jakéhosi lehoučkého materiálu, dostatečně dlouhé, aby jim skryly nohy, těsné korzety vepředu svázané tkanicí či upevněné na háčky, jež ostře zdůrazňovaly linie ňader, krajkové volánky kolem krku, poloviční rukávky. Používaly oční stíny i růž na rty. Obě měly těsné náhrdelníky i náramky na zápěstích.

Počítám, že právě ony uvolnily slečně O. ruce, které měla stále spoutány za zády. Řekly jí, aby se svlékla, že ji vykoupou a upraví. Stáhly z ní šaty do poslední nitky, pak je úhledně složily do jedné ze skříní. Ne­dovolily jí, aby se vykoupala sama, a pak ji přiměly, aby usedla do jednoho z těch křesel, která se skloní dozadu, zatímco vám myjí vlasy, a vrátí zase nazpátek, když už patří vysušit. Děvy si počínaly jako zkušené kadeřnice.

Taková procedura si pokaždé vyžádá alespoň hodinu, a komorným trvala ve skutečnosti ještě déle. Po celou dobu seděla v křesle, nahá, a komorné ji zakázaly, aby si přehodila nohu přes nohu anebo přitiskla stehna k sobě. Poněvadž celou stěnu před ní pokrývalo zrcadlo, jednolitá skleněná plocha od země až do stropu, viděla se celá i s rozevřeným klínem pokaždé, když k němu zvedla zraky.

Když. ji bezchybně upravily a namalovaly – oční víčka zlehka tužkou, rty jasně červené, bradavky a prsní dvorce růžovým pudrem, růží okraje stydkých pysků, štědře jí naparfémovaly podpažní jamky a stydkou kra­jinu, parfém jí nastříkaly také do záhybů kůže mezi stehny, pod oba prsy i na předloktí – zavedly ji do místnosti, kde jí třídílné zrcadlo a ještě jedno další postavené vzadu umožňovalo, aby se dokonale prohlédla. Řekly jí, aby usedla na otoman umístěný mezi zrcadly a vyčkala.

Otoman pokrývala černá kožešina, která ji trochu píchala, černý byl i koberec, stěny rudé. Na nohou měla rudé nazouvací pantoflíčky. V jedné ze zdí malé ložnice bylo zasazené široké okno, jež hledělo do překrásného, temného parku. Déšť ustal, stromy se kolébaly ve větru, měsíc vyšplhal vysoko nad mraky.

Nemám ponětí, jak dlouho setrvala v rudé ložnici, ani jestli byla skutečně sama, jak se domnívala, anebo zda ji někdo pozoroval tajnou štěrbinou ve stěně. Vím jen tolik, že když se obě ženy vrátily, jedna nesla krejčovský metr a druhá košík. S nimi vstoupil muž oděný v dlouhé pur­purové róbě, s rukávy nabíranými na zápěstí a na ramenou. Jak kráčel, róba se mu od pasu dolů rozevírala a vlála za ním. Bylo vidět, že pod ní má jakési punčocháče, jež mu pokrývaly nohy a stehna, avšak přirození nechávaly nezahalené. A bylo to právě přirození, co padlo slečně O. do očí nejdříve, hned při jeho prvém kroku. Pak bič upletený z kožených řemínků, který měl připevněný na opasek. Nato si všimla, že muž je za­maskovaný černou kápí, – jež mu skrývala pod síťkou jemné tkaniny dokonce i oči, – a konečně že má rovněž na rukou rukavice z jemné černé kozlečiny.

Začal ji familiárně tykat. Řekl jí, aby zůstala nehnutě stát a ženám poručil, aby si pospíšily. Dívka s metrem pak vzala slečně O. míry krku a zápěstí. Ačkoliv byla štíhlá, její míry se zase nevymykaly běžným, a nedělalo potíže nalézt v košíku druhé dívky vhodný náhrdelník a náramky. Obojí bylo vy­robeno z několika vrstev kůže, ovšem jemné a tenké, takže výsledná tloušťka byla zhruba na prst. Náhrdelník i náramky měly spony, jež se při stisknutí automaticky sepjaly a uzamkly, takže se daly otevírat jen malým klíčkem. Přesně naproti zámkům byly mezi vrstvy kůže zapuštěny nená­padné kovové kroužky, jež umožňovaly oba náramky uchytit, pokud by se člověku zachtělo, neboť náhrdelník i náramky jí obepínaly krk i zápěstí velmi elasticky – ačkoli nikoli tak těsně, aby jí působily bolest – takže bylo nemožné nasazovat ještě jakékoli pouto dospodu přímo na kůži.

Dívky jí tedy připjaly náhrdelník a náramky na krk a na zápěstí a muž jí vyzval, aby se postavila. Zaujal její místo na otomanu a přivolal si ji tak blízko, až se mu dotýkala kolen. Rukou v rukavici jí vklouzl mezi stehna a přejel po prsech. Vysvětlil jí, že bude oficiálně uvedena ještě týž večer, jen co ještě sama povečeří.

Skutečně večeřela o samotě, stále nahá, v jednom z těsných kabinetů a neviditelné ruce jí podávaly pokrmy malým okénkem ve dveřích. Nakonec, jakmile bohatou večeři dojedla, si pro ni přišly ony dvě ženy. V ložnici jí sepjaly oba kroužky na náramcích k sobě tak, že měla ruce spoutané za zády. Ke kroužku na náhrdelníku jí připevnily dlouhý rudý přehoz a nařasily jí ho přes ramena. Zcela zakrýval její nahotu, avšak rozevřel se, jakmile vykročila, a s rukama svázanýma za zády si nemohla obě poloviny přidržovat při sobě. Jedna z žen ji vedla a otevírala dveře, druhá malé procesí uzavírala, aby opět dveře zamykala.

Prošly vestibulem, dvěma salónky a vstoupily do knihovny, kde čtyři muži popíjeli kávu. Měli na sobě stejné róby jako ten první, byli však bez masek. Jenže slečna O. neměla čas, aby jim vzhlédla do tváře anebo se ujišťovala, zda je mezi nimi její milý (ale byl tam), neboť jeden z nich jí namířil ostré světlo přímo do očí a oslepil ji. Všichni ztuhli jako sochy, obě ženy po její bocích a muži si ji zpředu podrobně prohlíželi. Pak ženy odešly, světlo sice pohaslo, avšak slečna O. už měla zase pásku přes oči. Poručili jí, aby pokročila vpřed, při chůzi trochu klopýtla – až ucítila, že stojí přímo před ohněm, kolem něhož se původně ti čtyři muži rozesadili: ovanul ji žár a v tichu zaslechla droboučké praskání hořících polen.

Byla obrácená k ohni čelem. Dvě ruce nadzvedly přehoz, dvě jiné ­poté, co překontrolovaly, že má náramky pevně svázané k sobě – jí sjely po celé délce zad a hýždí. Byly bez rukavic a jedna z nich jí náhle vnikla do vagíny, tak prudce, že vykřikla.

Kdosi se zasmál. Jiný hlas řekl:

“Obrať ji, ať se jí koukneme na prsa a na břicho.”

Otočili ji, takže žár ohně se jí opřel do zad. Čísi ruka ji stiskla prs a na bradavku druhého se přisála ústa. Náhle ztratila rovnováhu a začala se kácet dozadu. Jiné ruce ji včas zachytily, roztáhly jí nohy a jemně jí rozevřely pysky. Mezi stehny ji lehce zaškrábaly vlasy. Zaslechla, jak kdosi říká, aby poklesla.

Spustili ji na kolena. Dostala se do strašně nepohodlné pozice, hlavně proto, že jí nedovolili, aby dala kolena k sobě, a protože ruce svázané za zády ji automaticky převažovaly kupředu. Dovolili jí, aby se zhoupla dozadu, takže si napůl seděla na patách jako chůva s nemluvnětem. “Copak jsi ji nikdy nesvazoval?”

“Ne, nikdy.”

“A nikdy jsi ji nezbičoval?”

“Ani nebičoval. Ale praktického hlediska…” Mluvil její milenec.

“Z praktického hlediska,” přerušil ho druhý hlas, “když ji budeš trochu mučit a bičovat, jí se to začne li’bit a k ničemu to stejně nepovede. Musíš překonat stádium slasti, až pronikneš k slzám.”

Potom slečnu O. přiměli, aby vstala, a už ji chtěli rozvázat, pravděpodobně proto, aby ji připoutali k nějakému sloupu anebo ke zdi, když kdosi zaprotestoval, že ji chce první, a to hned a místě. Takže ji opět přinutili pokleknout, tentokrát s prsy opřenými o otoman. Ruce měla stále svázané za zády a boky výš než přední část těla. Pak jí jeden z mužů, jenž ji oběma rukama pevně svíral za boky, prudce pronikl dovnitř. Po chvíli ji přenechal druhému. Třetí do ní vrazil tak tvrdě, že vykřikla bolestí.

Když uvolnili sevření, svezla se na podlahu, vzlykala a tváře měla za­lité slzami, které jí prýštily zpod pásky přes oči. Vzápětí ucítila, že se jí kolem hlavy sevřela kolena a cosi tvrdého jí vniklo do úst.

Konečně ji pustily, otrokyni oděnou do laciné nádhery, ležící na zádech před ohništěm. Zaslechla, jak se plní sklenice a jak muži pijí. Vrzání křesel. Jak přikládají dřevo do ohně.

Náhle a nečekaně jí strhli pásku z očí. Rozlehlou místnost, jejíž stěny lemovaly police s knihami, zalévalo mdlé světlo z jediné lampy připevněné na zeď a plameny z krbu. Oheň se rozhoříval. Dva z mužů postávali a kouřili. Další seděl a pohrával si na kolenou s jezdeckým bičíkem. Ten, který se nad ní skláněl a laskal jí prsy, byl její milenec. Uvědomila si, že si ji vzali všichni čtyři a že není schopna rozeznat, kdo po kom následoval.

Sdělili jí, že takhle to bude pokaždé, dokud setrvá na zámku. Že posléze spatří tváře těch, kteří ji znásilnili a zmučili, avšak nikdy v noci, a nikdy se nedozví, kdo z nich se k ní choval nejhůř. Totéž platí, až ji budou bičovat. Jedině pokud by si přála, aby se směla sama na sebe dívat, pak že jí oči nezavážou. Museli by si ovšem navléknout masky a zase by je nebyla schopna rozeznat jednoho od druhého.

Její milý jí pomohl na nohy, zahalen do jejího rudého přehozu. Přiměl ji usednout na opěradlo pohodlného křesla poblíž ohně, aby vyslechla, co jí zamýšlejí prozradit, a viděla, co jí chtěli předvést. Ruce měla stále spoutané za zády. Ukázali jí jezdecký bičík, dlouhý, černý a jemný, vy­robený z tenkého bambusu potaženého kůží. Podobný mohl člověk spatřit za výkladem obchodů s drahým jezdeckým vybavením. Kožený bič, jehož si všimla za opaskem prvého muže, byl dlouhý a skládal se ze šesti dlouhých řemínků ukončených uzlíky. A ukázali jí i třetí bič z úplně jemných šňůrek, z nichž každá měla na konci několik uzlíků. Šňůrky byly ztuhlé, jako by je předem namáčeli ve vodě – což také udělali. Slečna O. to zjistila brzy, neboť jí bičíkem pohladili břicho a několikrát ji šťouchli, aby rozevřela stehna. Na jemné vnitřní kůžičce pocítila, jak jsou vlákna ve skutečnosti tvrdá a vlhká.

Na stolní desce ležely klíče a ocelové řetězy. Podél celé stěny nesoucí knihovnu, uprostřed mezi podlahou a stropem, vedl ochoz, jenž pode­píraly dva sloupy. V jednom z nich byl ukotven hák, právě tak vysoko, aby na něj dosáhl muž stojící na špičkách, když se pořádně natáhne. Slečně O. oznámili, zatímco ji její milenec choval v náručí, jednou rukou jí pod­píral záda a druhou hladil v záhybech klína, který ji pálil tak, až jí to chvílemi připadalo k nesnesení, tedy slečně O. oznámili, že jí sice teď ruce rozvážou, avšak jen proto, aby jí je za okamžik spoutali znovu. Že ji přikovají ke sloupu a použijí k tomu náramků a jednoho z těch ocelových řetězů. Řekli jí, že s výjimkou paží, které jí bude svírat řetěz nad hlavou, se bude moci zcela volně pohybovat a uvidí, jak na ni prší rány. Zásadně jí však budou bičovat jen stehna a hýždě, jinými slovy část těla mezi pasem a koleny. Tu samou, která byla už připravena v autě, co ji sem přivezlo – když musela sedět holou kůží na sedadle.

Jeden ze čtyři mužů, kteří se budou podobat jeden druhému jako vej­ce vejci, jí pěkně poznamená stehna jezdeckým bičíkem. Zanechá jí na kůži pěkná jelita, která se budou dlouho hojit. Nebude muset vydržet všechno trýznění najednou, dopřejí jí dost času, aby se mohla vykřičet, aby se mohla bránit, aby se vyplakala. Poskytnou jí oddechový čas, avšak jakmile popadne dech, bičování začne znovu. Výsledek nebudou samozřejmě posuzovat podle křiku a slz, nýbrž podle velikosti a zabar­vení modřin, které jí naskáčou.

Jemně podotkli, že tohle je velmi spravedlivá a poctivá metoda, jak posoudit efektivnost mrskání, a kromě toho že dělá zcela bezpředmětným úsilí oběti utrpení přehánět ve snaze, aby v mučiteli probudila útrpnost. Umožňuje jim postupovat podle stejných měřítek mezi zdmi zámku, venku v parku – k čemuž často dochází – nebo v jakémkoli bytě či hotelovém pokoji za předpokladu, že použijí roubík, stejný jako ten, který pohotově vytáhli a předvedli jí, neboť roubík pohltí každý sten a utlumí všechen hluk, i ty nejhlasitější výkřiky. Naopak slzy mohou zcela nerušeně kanout.

Bylo mimo jakoukoli pochybnost, že bič použijí ještě této noci. Naopak, toužili poslouchat její nářek, a to čím dřív, tím líp. Hrdost, díky níž odolávala a tiskla rty k-sobě, jí nevydržela dlouho. Začala je úpěnlivě prosit, aby ji odvázali, aby na okamžik přestali, jenom na chviličku. Zmí­tala se bolestí a utrpením tak divoce, ve snaze uniknout žahavým řemenům, že se prakticky otočila dopředu. Řetěz byl totiž dostatečně dlouhý, a i když pevný, poutal ji celkem volné.

Výsledkem bylo, že měla břicho a přední stranu stehen poznamenánu téměř stejně jako zadní. Tohle se jim přestalo li’bit a skutečně na chvíli bičování přerušili. Začali znovu až tehdy, když vzali lano, uvázali jí je nej­prve kolem pasu a potom i ke sloupu. Poněvadž ji připoutali pevně, aby jí pas ke kůlu přiléhal, lano jí naklánělo horní polovinu těla na jednu stranu a hýždě proto vyčnívaly na druhou. Od téhle chvíle už rány lépe nacházely svůj cíl, pokud je nemířili vysloveně jinam. Slečna O. pravděpodobně dospěla k názoru, že kdyby prosila o milost svého mi­lence, vedlo by to jen k tomu, že by svou krutost znásobil. Nejprve ji sem přece dovezl a nyní se zjevnou radostí čerpal z jejího ponížení důkazy své moci. A skutečně to byl on, kdo upozornil ostatní, že kožený bič, který na ní vyzkoušeli nejdříve, jí nezanechává na kůži prakticky žádné stopy – na rozdíl od toho z namočených vláken, který vyznačil každý dotek, a jezdeckého bičíku, po němž jí okamžitě naskakovala jelita. Kožený bič jim umožnil, aby agónii prodloužili, a také občasné přestávky, přesně tak, jak si to přál.

Když mladou ženu odvázali, zapotácela se a téměř omdlela. Než ji odvedli do cely, kterou měla obývat, zahalili ji opět rudým přehozem a posadili do křesla u ohně. Nastínili jí pravidla, která bude muset dodržovat během svého pobytu na zámku a také později v běžném životě, až jej opustí – což samozřejmě nebude znamenat, že jí vrátí svobodu.

Pak zazvonili. Vstoupily dvě mladé ženy, které ji připravovaly. Nesly šaty, jež bude nosit po celou dobu pobytu, a odznak, podle kterého ji poznají. Všichni, co pobývali na zámku před jejím příchodem, i ti, kteří budou hosty po jejím odchodu. Získala stejný vzhled jako ony: dlouhé šaty se sukní až na zem přetažené přes pevnou šněrovačku s výstuhami z velrybí kostice těsně staženou v pase, a přes silně naškrobenou plátěnou sukni. Hluboký výstřih prakticky odhaloval prsy nadzvednuté konstrukcí korzetu, halila je jen řídká krajka. Sukně byla bílá stejně jako krajka, zatímco šaty a šněrovačka ze saténu v barvě mořské zeleni.

Ženy slečnu O. oblékly mlčky. Pak ji usadily nazpět do křesla. Její sinalost ostře kontrastovala s barvou šatů. Když se už obě chystaly k od­chodu, jeden z přátel chytil bližší z nich a druhé dal znamení, aby vyčkala. Přivedl dívku před slečnu O. a otočil. jednou rukou ji uchopil kolem pasu a druhou nadzdvihl sukni, aby tak slečně O. předvedl, podle vlastních slov, praktické výhody tohoto oděvu a dokázal, jak skvěle je vymyšlený.

Všechno, co člověk musí udělat, aby sukně udržel nahoře, dodal, je připojit šikovný pásek a rázem je snadno přístupné všechno, co se pod sukněmi skrývá. Často mívají děvčata takhle pěkně v pohotovosti na zámku či v parku. Bud’ tímhle způsobem, anebo se sukněmi vepředu za­strčenými za vysoký pás. Přiměl mladou ženu, aby slečně O. ukázala, .jak bude muset se sukní zacházet: že ji musí několikrát srolovat, jako lokýnku vlasů na natáčce, a zastrčit za těsný pásek. A to bud’ vepředu, aby odhalila břicho, anebo vzadu uprostřed, aby byl volný přístup k hýždím. V obou případech spodní i vrchní sukně spadaly dolů v bohatých záhybech látky, které se prolínaly. Zadní část stehen mladé ženy stejně jako slečny O. nesly čerstvé modřiny po jezdeckém bičíku. Opustila místnost.

Jeden z mužů se ještě obrátil na slečnu O.

“Jsi tady, abys pánům sloužila. V průběhu dne budeš vykonávat veš­keré domácí práce, které ti budou uloženy, jako zametat, zakládat knížky nazpět do knihovny, zdobit místnosti květinami či obsluhovat u.stolu. Nic obtížnějšího. Avšak při prvním slově anebo při pouhém náznaku od ko­hokoli okamžitě odložíš všechno, čím se zrovna zabýváš, a připravíš se na svou první a ve skutečnosti jedinou povinnost – abys posloužila sama se­bou. Tvé ruce nepatří tobě, ani prsa, ani rozkrok. Náleží ke zkoumání a pronikání nám, kdykoli se nám zachce. Navždycky si zapamatuješ ­a pokaždé budeš mít na paměti – že jsi ztratila jakékoli právo na soukromí a na své vlastní tělo. Abys sis to neustále uvědomovala, nikdy nebudeš mít v naší přítomnosti zcela semknuté rty, nesmíš dávat kolena k sobě či překládat nohu přes nohu. Možná se rozpomeneš, že ti to zakazovali od okamžiku, kdys do zámku vstoupila. Takové chování bude sloužit jako trvalé připomenutí, jak tobě, tak i nám, že tvoje ústa, tvůj klín i tvoje hýždě jsou pro nás neustále otevřené. Nikdy se v naší přítomnosti nebudeš dotýkat svých prsů. Korzet ti je pěkně nadzvedává, směrem k nám, takže nám i patří. V průběhu dne budeš chodit oblečená, a když ti kdokoli přikáže nadzvednout sukně, nadzvedneš je. Když si kdokoli bude přát cokoli jiného, poslouží si tebou. Maskovat se nemusí.

Existuje však jedna vyjímka – bič. Bič se smi používat jen v době mezi soumrakem a úsvitem. Ale kromě bičování, které ti může v tu dobu uštědřit kdokoli, komu se zachce, budeš také mrskána večer za trest a.a veškerá provinění, jichž ses v průběhu dne dopustila. Například za to, žes byla liknavá v obsloužení, že se podívala na pána, který tě oslovil nebo si tě vzal – nikdy nesmíš nikomu z nás pohlednout do tváře. Jestliže kostým, který si oblékáme na večer – ten, co mám nyní na sobě – odhaluje pohlaví, není to z důvodů pohodlnosti, protože mít přirození v kalhotech vyjde nastejno, ale abychom ukázali svou nadvládu. A proto budeš upírat oči právě tam a nikam jinam. Podle pohlaví poznáš svého pána, pro něhož – kromě ostatních věcí a především – jsou určeny tvoje rty a pysky.

V průběhu dne, když jsme oděni normálně a ty tak, jako právě teď, platí stejná pravidla. Kromě toho, že jestliže tě bude někdo z nás požadovat, šaty si vyhrneš a zase se zahalíš, jakmile na tobě skončí. A ještě jedna věc: v noci nás budeš smět uctívat pouze rty a roztaženými stehny, neboť ruce budeš mít svázané za zády a budeš nahá, stejně jako ještě před chvílí. Pásku přes oči ti budeme zavazovat jen tehdy, když tě budeme mučit, jak jsi už zažila, bičovat a mrskat. Mimochodem: je naprostá pravda, že bičování postupně přivykneš, protože je budeš pod­stupovat v průběhu svého zdejšího pobytu každodenně. Děláme to však spíše než pro své potěšení pro tvé poučení. Jak hluboká pravda se zde skrývá, to se ukáže za nocí, kdy po tobě nikdo nezatouží. Počkáš, dokud do tvé osamělé cely nevstoupí sluha, jehož povinností je zařídit to, co potřebuješ, ale nač zároveň my nemáme chuť ti poskytovat vlastnoručně. Jak mrskání, tak i řetěz – který budeš mít připevněný ke kroužku na náhrdelníku a který tě bude ač už volněji či těsněji poutat k posteli po několik hodin denně – je jen z menší části zamýšlen, aby ti působil strádání, aby tě dohnal k nářku či k slzám, jako spíše k tomu, abys skrze tohle utrpení pocítila, že nejsi svobodná, nýbrž otrokyní. Aby ti utrpení vštípilo, že jsi zcela zasvěcena čemusi mimo sebe. Až odsud odejdeš, budeš nosit na svém třetím prstu železný prsten, podle kterého tě poznáme. Do té doby se budeš muset naučit uposlechnout ty, kteří se prokáží stejnou insignií. Když u tebe prsten spatří, budou hned vědět, že pod sukni už nic nenosíš, ať je slušivá anebo kus hadru, a že tvoje nahota je tu pro ně. Kdyby kdokoli zjistil, že se chováš sebeméně vzdorně, vrátíš se zase sem. A nyní ti ukáží tvou celu.”

Zatímco muži ke slečně O. promlouvali, obě ženy, které ji před chvílí oblékly, postávaly po obou stranách sloupu, u něhož ji bičovali. Ani jedna se ho nedotkla, jako by se sloupu děsily, nebo jako kdyby to měly za­kázáno – což bylo pravděpodobnější. Když muž proslov uzavřel, přistoupily ke slečně O., která si uvědomila, co se od ní očekává: že se zvedne a bude je následovat. Vstala tedy, podebrala si sukně rukama, aby si je nepřišlápla, neboť nebyla zvyklá nosit tak dlouhý oděv a necítila pevné nohy ve střevíčkách s tak tlustými podrážkami a na tak vysokých podpatcích. Na noze jí je držela jen silná saténová paska ve stejné zelené barvě, jakou měly šaty.

Když se sklonila, zároveň otočila hlavu. Ženy na ni vyčkávaly, muži si jí už víc nevšímali. Její milý seděl na podlaze, zády se opíral o otoman, přes nějž jí přehodili na počátku, lokty se opíral o zvednutá kolena a pohrával si s koženým bičem. Jak vykročila, aby se připojila k ženám, zavadila o něj sukní. Zvedl hlavu a usmál se. Oslovil ji jménem a povstal. Něžně ji pohladil po vlasech, konečky prstů se jí zlehýnka dotkl očních řas a jemně ji políbil na rty. Hlasitě prohlásil, že ji miluje. Slečna O., která se ještě celá chvěla, byla jeho chováním tak zděšená, že odvětila:

“Miluji tě.” Byla to pravda.

Přitáhl si ji k sobě a řekl: “Miláčku, zlatíčko.”

Políbil ji na krk a na zaoblení tváří.

Nechala svou hlavu, aby se sesula na jeho rameno pokryté pur­purovou róbou. Znovu velmi měkce opakoval, že ji má rád, a stejně tak měkce dodal:

“Ted’ si klekneš, pomazlíš mě a políbíš.”

Odstrčil ji od sebe a dal znamení ženám, aby se odklidily stranou, neboť se chce opřít o stůl. Milý slečny O. byl vysoký, měl dlouhé nohy zahalené do stejného purpuru, jako by celá jeho róba. Stůl mu proto nestačil a musel mírně pokrčit kolena. Naškrobená róba se konci opřela o zem a rozevřela. Stolní deska mu mírně zvedla objemné pohlaví i lehký porost nad ním.

Ostatní tři muži k nim přistoupili. Slečna O. poklekla na koberec, ze­lené šaty kolem ní utvořili okvětí. Tělo jí pevně svíral korzet. Prsy s viditelnými bradavkami měla na úrovni milencových kolen.

“Trošku víc světla,” požádal jeden z mužů.

Když namířili lampu tak, aby paprsek světla dopadl přímo na přirození a na tvář jeho milenky, která se ho téměř dotýkala, i na její ruce hladící jeho spodní část, René náhle poručil:

” Řekni to znovu: miluji tě!”

“Miluji tě,” opakovala slečna O. s rozkoší a její rty se témě~ dotkly konečku Reného pohlaví, stále ještě krytého pouzdrem z jemňoučké kůžičky. Tři muži, kteří nepřestali pokuřovat, komentovali každý její po­hyb, jak mu uchopila přirození a vložila si je do úst, jak na něm semkla rty, jak začala pohybovat hlavou sem a tam. Měli poznámky k slzám, které jí vytryskly a kanuly po zohyzděné tváři pokaždé, když jí ztopořený úd narazil vzadu do hrdla, stlačil jí jazyk jako roubík a probudil dávivý reflex.

“Miluji tě,” mumlala znovu ústy plnými narůstající a tvrdnoucí hmoty. Obě ženy zaujaly místa vpravo a vlevo od Reného, jenž každé z nich položil paži přes ramena. Slečna O. sice slyšela poznámky přítomných, ale dychtila jen po tom, aby přes slova vnímala slastné povzdechy svého milence. Laskala ho ohleduplně, pozvolna, způsobem, o němž věděla, že ho potěší. Vycítila, že její ústa jsou báječná, poněvadž milý se snížil k tomu, že sám vyhledával jejich doteky, poněvadž se uráčil nabídnout jí, aby se s ním veřejně pomazlila a konečně poněvadž v nich nalezl vyvr­cholení.

Přijala to, jako bůh je přijímán, zaslechla jeho výkřik a smích těch ostatních.

Když to ucítila v ústech, zhroutila se na podlahu. Obě ženy ji zvedl a tentokrát už ji odvedly.

Střevíčky zaklapaly na červených kachlících chodby. Jedny dveře teď následovaly za druhými, diskrétní a nedotčené, s malými zámky jak dveře pokojů ve velkých hotelech. Slečna O. sbírala odvahu, aby se ze ptala, zda jsou některé z těch místností obydlené a kým, když jí jedna z jejích průvodkyň, jejíž hlas ještě neslyšela, řekla:

“Budeš v Červeném křídle a tvůj sluha se jmenuje Pierre:’

“Jaký sluha?” zeptala se slečna O. překvapená jemností onoho hlasu. “A jak se jmenuješ ty?”

“Andrea.”

“Já Jeanne,” ozvala se druhá.

“Sluha je jedním z těch, co mají klíče;’ pokračovala Andrea, “kteří tě budou zamykat na řetěz a zase odvazovat. Bude tě bičovat, když budeš muset podstoupit trest a když na tebe ostatní nebudou mít čas.”

“Byla jsem v Červeném křídle minulý rok,” řekla Jeanne. “To už tady Pierre byl. Často přicházel v noci. Sluhové mají klíče a právo použít kteroukoli z nás v pokojích své sekce.”

Slečna O. se chystala zeptat, co je to zač, tenhle Pierre, jenže už na neměla čas. Když zašly za roh chodby, zastavily ji před dveřmi, jež v žádném ohledu nijak nelišily od všech ostatních. Na lavici mezi a dveřmi následujícími si všimla podsaditého, červenolícího venkovana. Hlavu měl dohola oholenou, malá černá očka posazená hluboko v lebce a na krku záhyby sádla. Oblečený byl jako sluha z nějaké operety: volány košile mu vylézaly zpod černé vesty, přes niž měl krátký červený dvouřadový kabátek, jakému se říkalo spencr. Dole pak černé jezdecké

rajtky se zapínáním pod koleny, bílé punčochy a kožené lakovky. I on měl za pasem bič z kožených řemínků. Paže mu pokrývaly zrzavé chlupy. Z kapsičky u vesty vytáhl klíč, odemkl dveře, uvedl tři ženy dovnitř a řekl:

“Zamykám. Až dokončíte, zazvoňte.”

Cela byla docela malá a ve skutečnosti sestávala ze dvou místnůstek. Jakmile se za nimi zavřely dveře do chodby, slečna O. zjistila, že se ocitla v jakési předsíňce, jež se otevírala do vlastní cely. Ze stejné stěny přímo v komůrce vedly jiné dveře do koupelny. Naproti bylo okno. K levé stěně, mezi dveřmi a oknem, byla přiražena hlava široké postele čtvercového tvaru. Byla velmi nízká a pokrytá kožešinami. Kromě ní už však už místnost neobsahovala žádný další nábytek ani žádné zrcadlo. Stěny měla jasně červené, na podlaze ležel černý koberec.

Andrea předvedla slečně O., že postel je spíše jen pouhá matrace pokrytá jakousi černou imitací pravé kožešiny s dlouhými chlupy. Polštář, plochý a tvrdý stejně jako matrace, byl ze stejného oboustranného ma­teriálu. Jediným předmětem shlížejícím ze stěn byl silný kruh z lesklé oceli, zapuštěný nad postelí přibližně ve stejné výšce jako hák ve sloupu nad podlahou knihovny. Z kruhu visel dlouhý ocelový řetěz přímo na postel, články se na ní kupily do malé hromádky. Druhý konec byl připevněn na vzdálenost paže na hák uzamčený visacím zámkem, takže řetěz připomínal jakýsi kovový závěs.

“Musíme tě vykoupat,” řekla Jeanne. “Rozepnu ti šaty.”

Jediným zvláštním prvkem v koupelně byl turecký záchod umístěný v koutě za dveřmi, a skutečnost, že každičký čtvereční palec plochy stěn pokrývala zrcadla. Jeanne s Andreou nedovolily slečně O. vstoupit dovnitř dříve, než byla zcela nahá. Její šaty uložily do skříňky ve zdi vedle umyvadla. Už tam byly její střevíčky a rudý přehoz.

Obě ženy u ní zůstaly. Když přidřepla nad porcelánovou mísu, přepadly ji tisíce odrazů ze zrcadel, takže si rázem připadala stejně odhalená a bezbranná jako v knihovně, když si ji násilím braly neznámé ruce.

“Počkej, až přijde Pierre,” řekla Jeanne, “a uvidíš.” “Proč Pierre?”

“Až tě přijde přivázat na řetěz, možná že po tobě bude chtít, abys sis dřepla před ním Slečna O. cítila, jak bledne. “Ale proč?” vyptávala se. “Protože musíš,” odvětila Jeanne. “Ale stejně máš štěstí.” “Proč myslíš?”

“To byl tvůj milý, kdo tě sem přivedl?” “Ano,” přikývla slečna O.

“Tak s tebou budou zacházet mnohem hůř.” “Nechápu.. “

“Porozumíš už velice brzy. Zazvoním na Pierra. Přijdeme pro tebe a vyzvedneme si tě zítra ráno.”

Andrea se na ni na odchodu usmála a Jeanne, dříve než ji násle­dovala, polaskala slečně O. prsní bradavky. Slečna O., zcela vyvedená z rovnováhy, zůstala zmateně stát v nohách postele. S výjimkou náhrdel­níků a náramků, jež se vodou zúžily, poté, co se vykoupala, a tísnily jí víc než předtím, byla zcela nahá.

“Ejhle, překrásná dáma!” pronesl sluha, když vstoupil. A uchopil ji za

obě ruce. Zasunul jednu ze spon na náramcích do druhé, takže jí rázem zápěstí pevně spoutal k sobě, a potom zahákl obě za kruh na náhrdel­níku. Ruce měla sepjaté ve výši krku v pozici připomínající modleni. Pak už jen zbývalo, aby ji přivázal ke stěně řetězem, který ležel na posteli a vedl ke kruhu nahoře. Odemkl hák, k němuž byl připojen druhy konec řetězu a vytáhl jej vzhůru, aby jej tak zkrátil. Slečnu O tím donutil, aby sklouzla do hlav postele, kde ji povalil. Řetěz přicvakl ke kruhu. Byl tak krátký, že mladé ženě nedovoloval víc než pohyb z jedné strany postele na druhou, a nebo povstat na polštáři. Poněvadž řetěz náhrdelník ještě více zužoval, přesněji stahoval dozadu, musela jej rozšiřovat rukama, aby se nezačala dusit. Zůstala ležet s hlavou ohnutou k levému rameni.

Sluha přehodil přes slečnu O. černou pokrývku. Předtím však jí na okamžik zvedl nohy a ohnul jí je koleny k hrudi, aby ji mohl sáhnout do štěrbiny mezi stehny. Víckrát se jí pak už nedotkl, nepromluvil ani slovo, vypnul světlo, které se linulo z lampy zavěšené na konzole vystupující ze stěny mezi oběma dveřmi, a odešel.

Jak slečna O. ležela na levém boku, osamělá v temnotě a tichu, bez hnutí a prohřátá pod dvěma vrstvami umělé kožešiny, snažila se přijít na to, proč hrůzy, které musela podstoupit obsahují zároveň tolik příjemných pocitů. Anebo proč v násilí nachází rozkoš. Uvědomila si, že nejvíce ze všeho ji pravděpodobně sužovalo, že se nemohla bránit rukama. Ne snad, že to něco změnilo na výsledku – a chtěla se vůbec bránit? – avšak kdyby je bývala měla volné, zůstalo by jí alespoň gesto.

Mohla se pokusit odstrčit ruce, které se po ní sápaly, úd, jenž se do ní chystal vniknout, mohla si chránit slabiny před bičem. Jenže ani teď jí nebyly ruce dopřány, její tělo ležící pod kožešinou jako by pro ni samot­nou bylo nepřístupné. Jaký to byl podivný pocit, nemoci se dotknout vlastních kolen anebo pohladit si vlastní klín. Nemohla ulevit pyskům,které ji pálily mezi stehny – možná pálily tak silně proto, poněvadž věděla, že je bude muset otevřít pro prvního, kdo sem přijde: sluhovi Pierovi , pokud bude stát o to, aby mezi ně vstoupil.

Překvapilo ji, že jí tak málo vadilo bičování. Místo mezi pasem a koleny: opět měla před očima ruku, která od ní v autě přebírá pod­vazkový pás a kalhotky, viděla, jak si roluje punčochy až ke kolenům a obává se, aby se řidič neohlédl. Vzpomínka byla tak živá, až zapomněla, až zapomněla, že má nyní ruce svázané, a řetěz zachrastil.

Jenže potom proč, když vzpomínku na mučení přecházela tak snadno, proč jen pouhé pomyšlení, už samotné slovo či pohled na bič jí prudce rozbušil srdce a nutil, aby zavírala oči hrůzou? Stále uvažovala o tom, jestli je to pouze hrůza. Byla to hlavně panika, co ji zcela uchvacovalo: panika tryskající z představy, že na ni navléknou řetěz a pomocí něj ji vyzvednou na nohy. A začnou ji bičovat, na posteli s břichem přitisknutým ke stěně, budou ji bičovat, strašně ji zbičují – tohle slovo se ji znovu a znovu vynořovalo v hlavě a děsilo ji., Pierre ji zbičuje, vždyť to Jeanne přece říkala. Ale stejně máš štěstí, povídala Jeanne, budou s tebou zacházet mnohem hůř. Co tím chtěla říct?

Pak už necítila nic jen náhrdelník, náramky a řetěz, její tělo se roz­plynulo. Slečna O. usnula.

Velmi časně zrána, v nejtemnější a nejchladnější hodinu před úsvitem, se Pierre objevil znovu. Rozsvítil světlo v koupelně a nechal otevřené dveře, takže čtverec světla dopadal doprostřed postele, do míst, kde leželo svinuté štíhlé tělo slečny O. Vytvářelo pod přikrývkou nevelkou vyvýšeninu.

Fierre z něj tiše stáhl černou kožešinu. Poněvadž slečna O. spala na levém boku, tváří k oknu a s mírně pokrčenýma nohama, nabídla mu tak pohled na své bílé boky, jež se v kontrastu k černé kožešině zdály ještě bělejší. Vytáhl jí polštář zpod hlavy a zdvořile požádal:

“Kdybyste laskavě vstala:”

Zvedla se na kolena, do pozice, jíž dosáhla tím, že se přitáhla za řetěz. Dál jí pomohl, uchopil ji za lokty a postavil tváří proti stěně. Černá kožešina na posteli pohlcovala značnou část slabého světla dopadajícího z koupelny. Čtverec tak osvětloval její tělo, avšak jeho pohyby se ztrácely ve tmě. Dohadovala se, ale nebyla schopna . rozeznat, že odemyká řetěz a upevňuje jej na hák zase jiným článkem, aby byl pěkně našponovaný. Zároveň pocítila, že je připoutána ještě těsněji. Bosýma nohama už nemohla udělat ani krok.

Nestačila se povšimnout, že má připevněny k opasku nikoli kožený bič, ale černý jezdecký bičík podobný tomu, jímž ji šlehali, když byla upoutána ke sloupu. Jenže to ji švihli pouze dvakrát a slabě. Cítila, jak ji Pierre svírá levačkou v pase a jak se matrace maloučko prohnula, když si o ni opřel pravou nohu. Ve stejném okamžiku zaslechla slečna O. v pološeru svištivý zvuk a ucítila, že jí zadek vzplál v jednom ohni.

Vykřikla. Pierre ji šlehl ze vší síly. Nevyčkal, až její křik dozní, ale udeřil ji ještě čtyřikrát, a pokaždé pečlivě dbal, aby rána dopadla nad anebo pod předcházející místo a aby všechny stopy byly zřetelně patrné.

I poté, co už přestal, křičela dál a slzy se jí řinuly po tváři do otevřených úst.

“Buďte tak moc hodná a laskavě se otočte, prosím,” vyzval ji. Když neuposlechla, bolestí téměř šílená, uchopil ji za boky, aniž bičík odložil, takže ucítila jeho rukojeť, jak ji tlačí v pase. Když ji obrátil proti sobě, nepatrně se odtáhla a třískl ji jak dokázal nejkrutěji bičíkem zezadu přes obě stehna.

Všechno dohromady trvalo pět minut. Když odešel, poté co vypnul světlo a zavřel dveře do koupelny, slečna O. dál ve tmě sténala bolestí s zmítala se na stěně na konci řetězu. Když nastal pozvolna rozbřesk, pokusila se přemoci steny a přitisknout se ke stěně, jejíž třpytivý perkál ji příjemně ochladil zmučené tělo.

Vysoké okno, proti němuž byla obráceně, neboť se opírala o zeď jed­ním bokem, mířilo na východ. Zvedalo se od podlahy až do stropu a kromě závěsů – z téhož červeného materiálu, jímž byly i stěny . nařasených po každé straně a naškrobeně splývajících do záhybů, už je nezakrývala žádná záclona. Slečna O. pozorovala pozvolný zrod úsvitu, nejprve slaboučkého, jenž pozvolna zvedal ranní mlhu ze záhonů aster na úrovni okna, až nakonec odhalil vysoké topoly. Ačkoli bylo bezvětří, čas od času z nich opadl žlutý list a zakroužil vzduchem. Přímo před oknem, za záhonem purpurových aster, se táhl trávník a na jeho konci vedla cestička. Nyní už ji zalévalo jasné denní světlo a slečna O. setrvala dlouhou dobu bez hnutí. Na cestičce se totiž objevil zahradník tlačící před sebou trakař. Dokonce slyšela, jak železné kolo skřípe na štěrku.

Stačilo přejít trávník, aby shrabal listí, jež napadalo mezi astry, a spatřil by slečnu O, připoutanou na řetězu a nahou s modřinami po jezdeckém bičíku na stehnech. Okno bylo dostatečně vysoké a místnůstka už plná světla.

Rány jí otekly a vytvořily tenké opuchliny nesoucí mnohem temnější barvu než červené stěny. Kdepak asi spal její milý, jenž tak miloval spánek za tichých jiter? V jakém pokoji, ve které posteli? Uvědomoval si, jakou bolest, jaká muka jí způsobil? Patřil k těm, kteří tohle všechno rozhodli? Slečně O. se vybavila vzpomínka na obrázky vězňů, které spatřila na starých rytinách a v historických dílech. Ty rovněž uvazovali za řetěz a bičovali, před mnohými léty, Před staletími – a ti vězňové pak umírali. Nepřála si zemřít, ale pokud se mučení mělo stát cenou za to, že si udrží lásku svého milého, pak mohla jen doufat: snad ho potěšilo, že je přežila. Zněžněle a tichounce tedy vyčkávala, vyčkávala, že si ji znovu vezme k sobě.

Žádná z žen neměla klíče k jedinému zámku, ani od dveří, ani od řetězů, náhrdelníků či náramků, zato každý muž nosil kruh se třemi řadami klíčů, jimiž se daly otevřít veškeré dveře, všechny visací zámky a každé pouto. Sluhové je měli rovněž: Ráno však sluhové, kteří měli noční službu, vyspávali, takže to byl některý z pánů nebo jiný sluha, kdo odemkl celu slečny O.

Muž, jenž vstoupil, byl oblečen do koženého kabátce, jezdeckých raj­tek a na nohou měl vysoké holínky. Slečně O. byl neznámý. Nejprve odemkl řetěz na stěně, takže se mohla konečně volně položit na postel. Něž jí však odemkl zápěstí, osahal ji mezi stehny stejným způsobem, jako ten první muž s maskou a v rukavicích, který si ji přišel prohlédnout do malého červeného salónku. Možná to byl tentýž. Tváře měl kostnaté a vyzáblé, oči hleděly pronikavě, takže člověku připomněly portréty starých Hugenotů. Vlasy měl prošedivělé.

Slečna O. se střetla s jeho očima na dobu, která jí připadla nekonečná. Až si s náhlým zamrazením uvědomila, že je zakázáno pohlédnout pánům výše než do pasu. Okamžitě zavřela oči, jenže už bylo pozdě. Zaslechla, jak se směje a povídá, zatímco jí osvobozoval ruce z pout:

“Za tohle tě po obědě očekává trest.”

Ještě cosi řekl Jeanne a Andree, které vstoupily za ním a nyní ve stoje vyčkávaly po obou stranách postele. Poté odešel. Andrea sebrala polštář, který zůstal na podlaze, i pokrývku, kterou Pierre stáhl do nohou postele, když přišel slečnu O. zbičovat. Jeanne mezitím přistrčila k hlavě servírovací stolek, jenž předtím dovezly do chodby. a na němž byla káva, mléko, cukr, chleba, loupáčky a máslo.

“Pospěš si a najez se,” řekla jí Andrea. “UŽ je devět. Pak můžeš spát až do poledne, a až uslyšíš zvonek, bude čas, aby ses připravila na oběd. Vykoupeš se a uděláš si vlasy. Přijdu, abych tě nalíčila a zapjala ti šněrovačku.”

“Nastoupíš do služby až odpoledne,” navázala Jeanne. “V knihovně: budeš podávat kávu a likér a udržovat oheň.”

“A co vy?” zeptala se slečna O.

“Od nás se neočekává nic víc, než že se o tebe postaráme po prvních čtyřiadvacet hodin tvého zdejšího pobytu. Potom se už budeš muset starat sama o sebe a přijdeš do styku jen s muži. Nebudeme mít možnost s tebou promluvit a stejně tak se to nepodaří ani tobě.”

“Neodcházejte,” zaškemrala slečna O. “Zůstaňte ještě chvilku a povězte mi…”

Ale neměla čas ani větu dokončit. Dveře se otevřely: vstoupil její milý a nebyl sám. Vešel oblečený tak, jak býval, když právě vstal z postele a zapálil si první cigaretu toho dne: v proužkovaném pyžamu a v modrém županu, což byla jakási vlněná róba s vatovanými hedvábnými klopami, kterou vybrali společně před rokem. A trepky měl už úplně obnošené, bude mu muset koupit jiné. Obě ženy zmizely, zcela nehlučně vyjma za­šustění hedvábí jak si nadzdvihly sukně – všechny zdejší sukně byly o nepatrný kousek delší a couraly se po zemi. Jejich střevíčky klouzaly po koberci zcela neslyšně.

Slečna O. svírající v levačce šálek s kávou a v pravé ruce loupák, seděla na okraji postele s nohama mírně přes sebe, jedna se jí mírně houpala a druhou měla zasunutou pod sebe. Zůstala nehnutě, avšak šálek se jí pojednou v ruce roztřásl a loupáček upustila.

“Zvedni to,” řekl René. Byla to zároveň jeho první slova.

Odložila šálek na stolek, zvedla napůl snězený loupák a položila jej vedle hrníčku. Velký drobek zůstal na koberci hned vedle její bosé nohy. Tentokrát se shýbl René a sebral jej. Potom usedl vedle slečny O., složil ji zády na postel a začal líbat.

Zeptala se ho, jestli ji má rád. Odvětil: “Ano, miluji tě!”

Pak se zvedl na nohy a přiměl ji, aby vstala. Jemňounce jí přejel dlaněmi po jelitech, která jí naskákala z bičování, a prsty po rtech.

Slečna O. netušila; jestli se na muže, který přišel společně s jejím milencem, smí podívat, anebo ne. Nyní stál obrácen k nim zády a u dveří kouřil cigaretu. To co následovalo, jí však jistoty nepřidalo.

“Pojď sem, ať si tě můžeme lépe prohlédnout,” vyzval ji její milý: Zavedl ji do noh postele a poznamenal směrem ke svému společníkovi, že měl pravdu. Poděkoval mu a dodal, že by se proto patřilo, aby si slečnu O. vzal první, jestli má chuť.

Neznámý muž, na něhož se stále neodvažovala pohlédnout, jí nejprve pohladil po prsech a sjel rukou na hýždě. Pak ji požádal, aby roztáhla nohy.

“Dělej, co ti povídá,” řekl René, který ji držel ve vzpřímené poloze. Stál tak, že k němu byla obrácena zády. Pravou rukou jí laskal jeden z prsů, druhou jí položil na rameno.

Neznámý se posadil na okraj postele, sáhl jí do rozkroku a rozhrnul chloupky. Pak jí zvolna roztáhl pysky chránící vchod do ní dovnitř. Dříve než si uvědomila, co se po ní chce, René ji postrčil trošku vpřed, aby byl k jejímu klínu snadnější přístup. Pravačkou sklouzl dolů do pasu a držel ji tak mnohem pevněji.

Takové laskání si na ní nikdy nevymohl bez boje. Pokaždé se pak styděla a snažila se mu co nejrychleji uniknout. Obvykle tak rychle, že se jí prakticky ani nedotkl. Pokaždé jí to přišlo jako svatokrádež, neboť její milenec přitom musel klečet na kolenou, zatímco jí připadalo správné, aby se naopak v takové poloze nacházela ona.

Nyní si však uvědomila, že mu už neunikne, a přepadl ji pocit zoufal­ství. Zasténala, když pocítila vzrušení, jak se jí cizí rty přitiskly na malé hrbolky jemných vnitřních pysků, a když špička jazyka pronikla dokonce ještě hlouběji. A zasténala ještě hlasitěji, když se rty přitiskly znovu. Přisály se pevně a ucítila, jak zachytily poštěváček, který začal tvrdnout a napřimovat se. Ten pocit jí vyrazil dech.

Ztratila půdu pod nohama a rázem zjistila, že leží na posteli. René jí tiskl svá ústa na rty a jeho ruce jí pevně přimáčkly ramena k matraci, za­tímco ty druhé stoupaly od kolen a roztahovaly jí nohy. Na svých vlast­ních rukou si ležela, neboť už předtím ji René přistrčil k onomu neznámému, který ji pevně spoutal zápěstí tak, že prostě zacvakl obě spony na náramcích do sebe.

Cizí muž se vzrušoval doteky v jejím klíně, aby pak do něho tvrdě vniknul. Při prvním nárazu vykřikla, jako by ji zasáhly třásně biče, a stejně tak křičela při každém dalším přiražení, přestože její milenec dusil výkřiky svými rty. Náhle se cizí muž od ní odtrhl, svalil se na podlahu jako zasažen bleskem a dal se rovněž do křiku.

René jí uvolnil ruce, zvedl ji a zasunul pod pokrývku na posteli. Muž se postavil a René ho doprovodil ke dveřím.

Slečnu O. přepadl pocit, že se stala veřejnou, že ztratila jakoukoli cenu, že propadla prokletí. Vždyť sténala slastí, když se jí k tělu přitiskly rty cizího muže, a tak daleko ji její milý nikdy nepřivedl. Křičela pod nárazy jeho přirození jako nikdy pod svým milencem. Cítila se pošpiněná, ponížená a provinilá. Nemohla by mu mít za zlé, kdyby ji teď nechal.

Ale ne, dveře se opět zavíraly, vracel se. Už zase stál nad ní, lehal si vedle ní pod přikrývku, vklouzl do jejího vlhkého rozkroku. Potom, za­tímco ji stále držel v objetí, řekl:

“Miluju tě. Až tě taky dám sluhům, jedné noci za tebou přijdu a zmrskám tě tak, že z tebe poteče krev.”

Slunce se prodralo z mlh a zaplavilo místnost. Ale probudil je až polední zvonek.

Slečna O. byla na rozpacích, co počít. Její milý ležel vedle ni, tak blízko, tak něžně vyčerpán a stejně odevzdaně jako v té posteli, která stála v pokojíku s nízkým stropem, kde spolu spali od doby, kdy začali žít společně. Byla to veliká mahagonová postel anglického typu na čtyřech sloupcích, bez baldachýnu a nohy v hlavě byly o něco vyšší než na opačné straně. Vždycky, spával po její levici a kdykoli procitl, dokonce i přímo uprostřed noci, jeho ruce se pokaždé natáhly dolů k jejím nohám. Proto si vždycky brala jen noční košilku a pokud měla na sobě pyžamo, nikdy si neoblékala kalhoty i teď mu ruka zabloudila do jejího klína. Přitáhla si ji a políbila, aniž se odvažovala na cokoli se ho zeptat.

Promluvil však on. Uchopil ji za náhrdelník a dvěma prsty vklouzl mezi její krk a kůži. Řekl jí, že to byl jeho nápad, aby se od nynějška o ni dělil s lidmi podle svého výběru i s těmi, které sice neznal, ale kteří patřili k zámecké společnosti. Bude ji sdílet s nimi tak, jako předchozího večera. Rozhodovat o ní bude on, jedině on, ačkoli se může přihodit, že dostane rozkazy i od jiných osob než přímo od něho, a to i když bude přítomen. Neboť v principu souhlasí se vším, co se po ní bude vyžadovat či co ji postihne. A bude to zase jen on, komu bude patřit a kdo se z ní bude těšit prostřednictvím těch, jejímž rukám bude vydána na milost a nemi­lost – díky prosté skutečnosti, že jim ji vydal on sám.

Musí je zdravit a podřizovat se jim se stejnou úctou, s níž zdravila jeho, jako by se jen zmnožil v jejich postavách. Tím pádem ji bude vlast­nit stejně, jako bůh vlastní své výtvory, ať už je nechává na světě vystupo­vat pod pláštíkem zvířete nebo ptáka, neviditelného ducha anebo člověka v extázi. Nechce ji nechat. Čím víc ji pro sebe uchvátí, tím dražší mu bude. Skutečnost, že ji odevzdal druhým, mu to dokazuje. A stejně tak by to měl být důkaz i pro ni, že mu náleží: člověk přece může dát jen to, co mu patří.

Předal ji jiným také proto, aby si ji mohl okamžitě vyžádat nazpět. Vyžádat nazpět v jeho očích ještě žádostivější jako jakýsi veřejný předmět, který se používal k nějakým božským účelům a je tudíž posvěcený. Dlouho uvažoval, že ji přiměje, aby se stala prostitutkou, a potěšení které z takové představy vyvěralo, bylo dokonce silnější, než očekával. Jenže tohle ho k ní připoutá ještě silněji stejně jako ji k němu, protože ji to ještě víc pokoří, poníží a zpustoší. Protože ho miluje, jistě bude milovat i všechno ostatní co se od něho odvíjí.

Slečna O. naslouchala a chvěla se štěstím, neboť bylo jasné, že ji stále má rád. Celým tělem jí zachvíval tichý souhlas.

Bezpochyby to uhodl, neboť pokračoval:

“Povídám ti to všechno proto, aby pro tebe bylo snazší souhlasit se vším; co po tobě chci. I když to budou věci, které ti připadnou nesne­sitelné, ačkoli jsi s nimi souhlasila předem, ačkoli dnes říkáš ano a zdá se ti, že se dokážeš podřídit. Budeš schopna se nevzepřít. Poslušnost a pokoru v tobě probudím pro tvé blaho, nejen pro jedinečné potěšeni, které z něj budu čerpat já společně s ostatními. Takhle si budeš i ty uvědomovat; že to všechno dělám pro tebe.”

Slečna O. se užuž chystala vyznat, že je jeho otrokyní a že pro něj snese jakékoli utrpení. Přerušil ji.

“Včera jsme ti řekli, že pokud budeš žít na zámku, nemáš pohlédnout žádnému muži do tváře ani ho oslovit. Totéž platí i ve vztahu ke mně: i se mnou musíš mlčet a jen poslouchat. Víš, že tě miluji. A teď vstaň. Od nynějška smíš otevřít ústa v přítomnosti muže jen proto, abys křičela, anebo abys ho polaskala.”

Slečna O. se zvedla. René zůstal ležet v posteli. Vykoupala se a upravila si vlasy. Když se jí vlažná voda dotkla odřeného klína, celá se roztřásla a musela se jen lehoučce opláchnout houbou, aby ostrou bolest znovu nerozdráždila. Namalovala si ústa, oči však ne, napudrovala se a se sklopenýma očima, stále nahá, se vrátila do pokoje.

René si prohlížel Jeanne, která mezitím vstoupila dovnitř a stála u hlavy postele, rovněž mlčky a se sklopenou hlavou. Poručil jí, aby slečnu O. oblékla. Jeanne přinesla korzet ze zeleného saténu, bílou škrobenou sukni, šaty i zelené střevíčky. Navlékla slečně O. šněrovačku zepředu a začala ji zezadu utahovat.

Korzet byl dlouhý a těsný, vyztužený mohutnými velrybími kosticemi stejně jako v dobách, kdy byly v módě vosí pasy. Pod oběma prsy měl výztuhy. Čím víc se šněrovačka utáhla, tím výš se prsy podpírané výztuhou zvedly, až se zřetelně objevily bradavky. Konstrukce pasu v téhle fázi zároveň zvedla zadní část, takže se ostře vyklenula. Zvláštní však bylo na celé věci to, že brnění bylo zároveň velice pohodlné a v jistém smyslu uklidňující. Nutilo ženu, aby se držela velmi zpříma, avšak zároveň jí vnukalo pomyšlení – těžko říct proč, snad z jakéhosi kontrastu – že nechráněná část těla je zároveň svobodná, nebo přesněji snadno přístupná. Sukně až na zem a lichoběžníkový tvar výstřihu klesajícího od krku až po hroty ňader dívce připadala výše než ochrana těla jako věc vymyšlená pro upoutání očí a povzbuzení zájmu.

Když Jeanne zavázala šňůrky na dvojitý uzel, slečna O. zvedla z postele šaty. Byly ušité z jednoho dílu a škrobená sukně se k nim pouze připojovala. Šněrovačka tudíž; převázaná vepředu křížem a vzadu upevněná, utvářela svůdné obrysy jejích ňader. Záleželo především na tom, jak těsně byla utažená. Jeanne ji zašněrovala velice pevně a slečna O. se viděla otevřenými dveřmi v jednom ze zrcadel v koupelně, štíhlá a utopená v zeleném saténu, jenž se jí vzdouval na bocích, což sukně vyztužené obručí rády dělávají.

Obě ženy stály jedna vedle druhé. Jeanne natáhla ruku, aby uhladila záhyby na zelených šatech a pohyb jí rozechvěl ňadra. Oba prsy měla za­končené dlouhými bradavkami v tmavých dvorcích. Šaty měla ze žlutého hedvábného rypsu.

René, který přešel místností a přistoupil k oběma ženám, řekl slečně O.:

“Počkej.” A Jeanne: “Nadzvedni si šaty.”

Dívka si oběma rukama zvedla šustící hedvábí krinolíny. Objevila se zlatavá pokožka břicha, bělostná stehna a kolena a jimi sevřený černý trojúhelník. René na něj položil ruku a prsty zvolna zajížděl mezi stehna. Druhou rukou uchopil jednu z bradavek.

“To je tak, aby to viděla,” obrátil se na slečnu O.

A slečna O. viděla: Pozorovala jeho ironickou tvář, která se však neubránila zaujetí, jeho oči napjatě sledující Jeanniny pootevřené rty a její krk, pevně obepjatý koženým náhrdelníkem a mírně zvrácený dozadu.

Jakou rozkoš mu mohla Jeanne dopřát navíc, zrovna tahle Jeanne, kterou by mu ona sama poskytnout nemohla?

“Tohle sis nikdy nepomyslela?” dodal.

Ne, tohle ji nikdy nenapadlo. Zhroutila se na stěnu v partii mezi oběma dveřmi, paže jí ochable sklesly. Ted’ už jí nikdo nemusel nabádat, aby nikdy nepromluvila. Co by mohla ještě říkat?

Její zoufalství ho snad přece jen vyburcovalo. Nechal Jeanne být a vzal ji do náruče. Řekl jí, že jen ona je jeho věčná láska a jeho celý život. Znovu a znovu opakoval, jak ji miluje.

Ruce, jimiž ji hladil na krku, nesly ještě vůni Jeanne. No ale co? Zoufalství, které ji přepadlo, pozvolna odplouvalo. Miluje ji, ano, miluje. Ať si klidně něco užije s Jeanne a třeba i s jinými, jen když ji bude milo­vat.

“Miluji tě,” šeptal jí do ouška tak něžně, že to sotva slyšela. “Miluji tě “

Neodešel dříve, než se ujistil, že se jí oči zase vyjasnily, že se uklidnila a nalezla rovnováhu.

Jeanne vzala slečnu O. za ruku a vyvedla ji ven do chodby. Jejich střevíčky opět hlasitě zaklapaly na dlaždičkové podlaze. Opět spatřily sluhu sedícího na lavici mezi dveřmi. Oblečený byl jako Píerre, ale Pierre to nebyl. Tenhle byl vysoký, suchý a měl tmavé vlasy. Kráčel před nimi a uvedl je do předsíně, kde před dveřmi z tepaného kovu, jež po obou stranách lemovaly dvě dlouhé zelené drapérie, postávali dva jiní sluhové a u jejich nohou leželo několik bílých psů s červenohnědými skvrnami.

“Tohle je ta uzávěra,” zamumlala Jeanne:

Avšak sluha kráčejí před nimi ji zaslechl a obrátil se. Slečna O. překvapeně pozorovala, že Jeanne rázem mrtvolně zesinala a pustila se její ruky. Zároveň upustila i sukni, kterou si lehce nadzvedávala druhou rukou, a klesla na kolena na černou kamennou podlahu – předpokoj byl vyložen černým mramorem.

Oba dva sluhové u dveří vypukli v smích. Jeden z nich přistoupil ke slečně O. a zdvořile ji vyzval, aby ho následovala. Otevřel dveře přímo naproti těm, jimiž právě vešly, a ustoupil stranou. Slyšela smích a zvuk kročejů, pak se za ní dveře zavřely. Nikdy se nedozvěděla – ne, nikdy – co se stalo, zda Jeanne potrestali za. to, že promluvila, a pokud, jaký trest ji stihl. Jestli se podvolila vrtochům sluhů, anebo zda etiketa prostě přikazovala vrhnout se na zem, či tak chtěla vzbudit ve sluzích útrpnost – a jestli ji její záměr vyšel.

V průběhu svého počátečního pobytu na zámku, který trval po dva týdny, zaznamenala pouze to, že požadavek mlčenlivosti byl sice abso­lutní, jenže jen málokdy jej neporušovaly tehdy, když osaměly se sluhy, kteří je převáděli na zámku z místa na místo, z komnaty do komnaty, anebo v průběhu jídla, zvláště za dne. Připadalo jim, že šaty jim dodávají pocit jistoty, který ničili jejich pánové, nahota a noční řetězy. Rovněž postřehla, že v jednání se sluhy jim procházelo i to, co bylo v přítomnosti pánů zcela nemyslitelné. Sluhové nikdy neporoučeli, ačkoli jejich zdvořilá vyzvání měla stejně neodvolatelnou platnost jako rozkaz. Zjevně je těšilo, když mohli trestat i sebemenší provinění proti zámeckým pravidlům, jichž se dopustila v jejich přítomnosti, a trestat je okamžitě. Takhle viděla slečna O. celkem třikrát, jak byly dívky přistiženy při hovoru, sraženy k zemi a zbičovány – jednou přímo na chodbě vedoucí k Červenému křídlu a dvakrát v jídelně, do níž právě vstoupily. Nebylo tedy pravda, že ji nemohou zbičovat za denního světla, ačkoli jí přece toho prvého večera řekli něco jiného: I když to, čeho se dopouštěli sluhové, se nedalo takhle počítat. Vykonávali jakousi vlastní pravomoc.

Za denního světla působil jejich vzhled podivně a hrozivě. Někteří sluhové nosili černé punčochy a namísto červené kamizoly s bílou košilí s volány měli na sobě košilky z červeného hedvábí se širokánskými rukávy nabranými u manžet a kolem krku.

Právě jeden z těchhle sluhů osmého dne jejího pobytu v poledne vyzval prsatou blondýnku jménem Madeleine, která seděla nedaleko slečny O.,aby vstala od stolu. Madeleine, která měla překrásné mléčně bílé prsy, se na něj usmála a pronesla několik slov tak rychle, že je slečna O. nezachytila. Dříve než se jí stačil dotknout, vrhla se na kolena, rukama kontrastně bílýma proti černému hedvábí mu vytáhla povislé přirození, jemně je vydráždila a zasunula si je do pootevřených úst.

Tenkrát bičování unikla. A poněvadž sluha byl jediný, kdo je mohl v jídelně zaslechnout, a protože přijal úplatek, dívky se daly volně do řeči. Sluhové tedy byli úplatní. Jenže co z toho?

Jestli existovalo nějaké pravidlo, jemuž se slečna O. podřizovala jen s velkou neochotou – a nikdy je nepřijala úplně – byl to zákaz pohlížet mužům do tváří. Jestliže měla předpokládat, že tohle platí i o sluzích, nacházela se v neustálém nebezpečí, že ji potrestají. Jenže nedokázala překonat zvědavost a touhu vzhlédnout, takže ji sluhové skutečně zbičovali. Pravda, ne pokaždé, když zjistili, že si tak počíná. Nebrali totiž instrukce zase tak strašně přísně. Možná se obávali, aby se nezhnusili sami sobě tím, že budou dodržování pravidla střežit přespříliš rigidně. Snad jim šlo jen o to, aby ukázali převahu svého pohlaví aby cítili své biče, aby je ponižovali.

Bez ohledu na to, jak krutě s ní zacházeli, když se jim zrovna zachtělo nikdy v sobě nenalezla dost odvahy – anebo naopak zbabělosti, aby se jim vrhla k nohám. A ačkoli jí dávali najevo svou nadřazenost, nikdy ji to k takovému jednání nesvádělo. Co se týkalo pravidla mlčenlivosti, neměla s jeho dodržováním, s výjimkou vůči svému milému, žádné problémy. Neporušila je ani jednou a neodpovídala na signály, jež jí dávaly dívky, které využily momentální nepozornosti svých strážců. Stá­valo se to obvykle v průběhu stolování, k němuž se scházely v místnosti, do níž ji uvedli tehdy, když se vysoký sluha, který je doprovázel, obrátil na Jeanne.

Měla černé stěny a černou kamennou podlahu. Černý byl i dlouhý stůl z těžkého skla. Každá z dívek měla vlastní stoleček pokrytý černou kůží, u něhož usedala. Aby se posadily, musely si nadzvednout sukně. Když to slečna O. udělala, znovu se jí vybavil okamžik, kdy pod stehny ucítila hladkou chladnou kůži, tehdy v autě, když po ní její milý chtěl, aby si srolovala punčošky a sundala kalhotky. Naopak, poté co zámek opustila a oblečená jako každá jiná s vyjímkou toho, že pod zcela krotkou sukní či pod šaty byla úplně nahá, kdykoli si nadzvedla sukni, aby usedla vedle svého milého anebo kohokoli jiného v autě nebo na židli v kavárně, pokaždé se ji znovu vybavil zámek. Prsy, které šněrovačka přímo nabízela, ruce a ústa, po nichž nikdo nic nevyžadoval, a to příšerné ticho.

A přece v ničem jiném nenalézala takové uklidnění, jaké ji přinášelo ticho a řetězy. Řetězy a ticho. Měly ji pohroužit hluboko do sebe, měly potlačit její osobnost, zadusit ji, ale naopak ji povznášely nad sebe samu. Co by se z ní stalo, kdyby dostala právo mluvit, kdyby měla ruce svo­bodné, kdyby získala svobodu vlastní volby za okolností, když jí její milenec donutil k prostituci před vlastníma očima?

Pravda, během mučení směla otevřít ústa, mohl však křik a nářek nahradit slovo? Kromě toho často ji umlčovali roubíkem. Pod pohledy, pod rukama a pod slabinami, jež ji zneucťovaly a špinily, po biči, které si vybíraly svůj desátek, se rozplývala v jakémsi deliriu, jež v ní znovu ob­novovalo schopnost milovat a snad ji přivádělo až na sám okraj smrti. Tady se proměnila v jednu z bezejmenných, naprosto bezejmenných dívek, které byly všechny podrobovány a dobývány násilím stejně tak, ,jako ona sama. Tak to viděla všude kolem sebe, i když o to vůbec nestála.

Ještě neuplynulo ani čtyřiadvacet hodin od jejího příjezdu a v průběhu druhého dne ji po jídle odvedli do knihovny, aby podávala kávu a udržovala oheň. Přišla s ní Jeanne, kterou už černovlasý sluha mezitím přivedl nazpátek, a ještě jedna dívka jménem Monique. Sluha, který je sem dopravil, zůstal stát v místnosti nedaleko sloupu, k němuž slečnu O. včera připoutali. Knihovna byla stále ještě prázdná. Francouzské dveře se obracely k západu. Na bezbřehé obloze takřka bez mráčku se zvolna loudalo po své dráze slunce a jeho paprsky zalévaly ohromnou kytici sirově zbarvených chryzantém vonících po humusu a trouchnivějícím listí, která stála na nízké skříňce se zásuvkami.

“Poznamenal tě Pierre dnes v noci?” zeptal se sluha slečny O. Pokývla, že ano.

“Pak bys mi to měla ukázat,” řekl. “Vyhrň si, prosím šaty.”

Vyčkal, dokud si vzadu nenadzvedla šaty, stejným způsobem, který jí včera předvedla Jeanne, a dokud jí Jeanne nepomohla, aby je v téhle poloze upevnila. Pak jí řekl, aby zapálila oheň.

Když se slečna O. sehnula, byla celá až do pasu lemována kaskádovitě skládanými záhyby zeleného hedvábí a bílého plátna: stehna i štíhlá lýtka. Pět jelit po biči zčernalo.

V krbu už kdosi přichystal hraničku, takže na slečnu O. nezbývalo už nic víc, než zapálit třísky na podpal, které okamžitě jasně vzplály. Brzy začaly hořet jabloňové větve a od nich chytila i dubová polena, jež hořela dlouhými, téměř bezbarvými plameny za denního světla téměř ne­viditelnými. Krásně však voněla. Jiný číšník vstoupil a odložil na stolek tác s narovnanými šálky na kávu: Včerejší lampa už na něm nebyla. Když se číšník zase ztratil, slečna O. přešla ke stolku, zatímco Monique a Jeanne postávaly po obou stranách krbu.

Náhle vstoupili dva muži doprovázeni prvým číšníkem. Slečně O. se zdálo, že poznává jednoho z nich podle hlasu, že to je jeden z těch, kteří jí předchozího večera znásilnili, a to ten, který do ni tak tvrdě vnikl. Když rozlévala kávu do malých černých a zlatých šálků, které pak Monique rozdávala společně s cukrem, kradmo si ho prohlédla. Byl to štíhlý světlovlasý muž, anebo spíš ještě chlapec, zjevně anglického vzezření.

Když znovu promluvil, už si tím byla jistá.

Druhý muž byl také světlovlasý, podsaditý, s masitými tvářemi. Oba dva se usadili ve velkých kožených křeslech a nohy natáhli směrem ke krbu. Potichu pokuřovali a četli jakési papíry, ženám nevěnovali žádnou pozornost, jako by tu vůbec nebyly. Čas od času bylo slyšet zašustění pa­píru, anebo jak se v krbu rozpadají žhavé uhlíky. Slečna O. občas na oheň přiložila nové poleno.

Seděla na polštáři na podlaze hned vedle koše s dřevem, Monique a Jeanne naproti ní rovněž na podlaze. Jejich roztažené sukně překrývaly jedna druhou. Po hodině světlovlasý chlapec náhle zavolal Jeanne a pak Monique. Řekl jim, aby přinesly otoman – tentýž otoman, který si už slečna O. vyzkoušela předešlého večera.

Monique nečekala na žádné další instrukce, poklekla, přitiskla se prsy ke kožešině a oběma rukama uchopila rohy otomanu. Ani se nehnula, když jí mladík nadzdvihl červenou sukni. Jeanne pak dostala příkaz, aby nu svlékla šaty – dal jí ten rozkaz příšerně obhroublým způsobem – a aby nu vzala do dlaní úd, který včera tak nemilosrdně zabořil do slečny O. V ženských dlaních rychle narostl a ztuhl. Slečna O. viděla tytéž ruce, Jeanniny drobné ručky, jak roztahují Monique stehna a jak se ztopořené přirození ponořuje do otvoru mezi nimi, v několika krátkých nárazech, pod nimiž dívka zasténala.

Druhý muž, jenž mlčky přihlížel, se přiblížil ke slečně O., a aniž by odtrhl oči od divadla, přehnul ji přes opěradlo svého křesla a zvedl jí sukně. Spatřil nahé tělo a prsty si našel její lůno.

Když o chvilku později otevřel dveře René, nalezl ji stále ještě v téhle poloze.

“Prosím, pánové, nenechte se rušit,” řekl a usadil se na podlahu, přesně na tentýž polštář vedle ohně, na němž seděla slečna O., než si ji zavolali. Nespouštěl z ní zraky a zasmál se pokaždé, když pod tvrdou rukou, která do ní zajížděla stále hlouběji a hlouběji a ohmatávala ji zepředu i zezadu, zasténala bolestí, která se už nedala vydržet.

Monique už zase stála na nohách, Jeanne se hrabala v ohni. Přinesla Renému sklenici whisky a on jí políbil ruku, když mu ji podávala. Vypil nápoj, aniž se odpoutal od pohledu na slečnu O.

Chlap, který ji stále svíral, se zeptal: “To je ta tvoje?”

“Ano,” odvětil René.

“James má pravdu,” pokračoval ten druhý, “Je příliš úzká. Musíme ji rozšířit.”

“Pozor, ne zas moc,” řekl James.

“Dám na vás,” mínil René a zvedl se na nohy. “Umíte to posoudit líp než já.” A zazvonil.

Po následujících osm dní nosila slečna O. mezi stehny, v době od soumraku, kdy končila svou službu v knihovně, vrátila se do cely a nahá pod červeným přehozem byla upoutána na řetěz, až do úsvitu, obyčejně nějakých osm až deset hodin, ebonitovou tyčku zpodobňující ztopořený mužský úd. Vsunuli jí ji zezadu a připevnili třemi drobnými řetízky připojenými ke koženému opasku, který jí uvázali kolem boků, aby klacek pohyby vnitřního svalstva nevytlačila ven. Jeden z řetízků jí vedli mezi hýžděmi, další dva po obou stranách podbřišku, aby nepřekážely nikomu, kdo by si k ní chtěl z téhle strany zjednat přístup.

Když René zazvonil, bylo to právě proto, aby přinesli skříňku, která v jedné části obsahovala změt’ řetízků a pásků a v jiné kompletní soubor tyček od úplně tenkých až po nejtlustší. Jedno měly však všechny společné, nálevkovitě se rozšiřovaly směrem k základně, což znemožňovalo, aby vklouzly hlouběji dovnitř. Takováhle nehoda by měla za následek efekt právě opačný, než jakého si přáli dosáhnout. Prstenec na kraji by se opět semknul, zatímco si ho naopak přáli roztáhnout.

Takže ji rozšiřovali, den ze dne víc a víc, neboť James, jenž ji pokaždé přinutil do pokleku, anebo aby se položila a roztáhla stehna, jí pokaždé ordinoval tlustší a tlustší vložky. Vybranou tyčku jí vkládala Jeanne, Monique anebo jiná dívka, která se zrovna naskytla. Při večeři, kterou děvčata dostávala společně v téže jídelně poté, co se vykoupala, mohl každý vidět, co nosí v klíně, neboť se scházeli nahé a pás s řetízky byl zřetelně patrný.

Sluha jí ho odepínal jen tehdy, když o ni někdo požádal. Pak za ní přišel do cely, svázal jí ruce za zády a odváděl ji do knihovny. Noci, kdy se nikdo neobjevil, aby si posloužil průchodem, který sice měla užší než jiné, ale který se rychle rozšiřoval, bývaly vzácné. Po osmi dnech James uvážil, že není ničeho víc zapotřebí. Slečně O. její milenec řekl, že ho velice těší, že je nyní dvakrát tak široká než původně, a že si je jist, že jí to už vydrží. Zároveň ji upozornil, že odjíždí a že ho během posledních sedmi dnů, které má na zámku strávit, nespatří. Potom se vrátí a odveze jí nazpět do Paříže.

“Ale miluju tě,” dodal. “Doopravdy tě miluju. Ne abys na mě za­pomněla.”

Ach, jak by na něj mohla zapomenout! Byl rukou, která ji oslepila, bičem, jímž ji sluha Pierre mrskal, řetězem, jenž jí visel nad hlavou, neznámým, který do ní tak hrubě vnikl a ve všech hlasech, které ji poroučely, jako by zazníval ten jeho. Propadala snad vyčerpání a útrapám? Ne. Díky neustálému ponižování přivykala ukrutnostem stejně jako stavu, kdy byla proměněna v pouhý sexuální objekt – pokud se pod bičem nedalo přivyknout bičování. Přemíra útrap a rozkoše ji pozvolna strhávala do stavu pokraje mezi bděním a bezvědomím či náměsíčností. Korzet, který ji držel zpříma, řetězy, které jí měly naučit poddajnosti, zákaz promluvit – tohle všechno sehrávalo svou roli – stejně jako neustálá podívaná na dívky, které stály ihned po ruce, ať byly zrovna zneužívány nebo ne. Pohled na její vlastní tělo a vědomí, že patří jí.

Denně znovu a znovu potřísňovaná připadala si doslova jako stoka, jako ona hříšnice, zmiňovaná Písmem svatým. A přece ty části jejího těla, jež byly hanobeny neustále a pozvolna ztrácely vnímavost, jí zároveň začínaly připadat jako by krásněly, stávaly se šlechetnějšími: její ústa, která musela svírat anonymní údy, prsy laskané cizíma rukama, i neustále hanobený klín. Samotnou ji překvapovalo, že by ji stav, kdy se proměnila v prostitutku, měl zušlechťovat či dodávat jí větší důstojnosti, a přece důstojnost byla to pravé slovo. Jako by ji cosi ozařovalo, jakési vnitřní světlo. Její tvář nabrala výraz nenarušitelného klidu a člověk v ní mohl objevit vyrovnanost, klid a sotva postřehnutelný úsměv, jenž se rozsvěcuje jen v očích poustevníků.

Když jí René sdělil, že odjíždí, už se snesla noc. Slečna O. byla nahá ve své cele a vyčkávala, až po ni přijdou a odvedou ji do jídelny. Její milenec se oblékal

stále stejně, do týchž šatů, v nichž chodil denně ve městě. Když ji vzal do náručí, tvrdý tvíd jeho saka ji zaškrábal na hrotech ňader. Políbil ji, položil na postel, ulehl vedle ní a vzal si ji, něžně, po­maloučku a jemně. Nastavila mu i ústa, v nichž nalezl vyvrcholení a která pak znovu zlíbal.

“Než odejdu,” řekl potom, “rád bych tě zbičoval, ale tentokrát tě požádám o svolení. Souhlasíš?”

Přikývla na to.

“Já tě tak miluju,” opakoval. “Zazvoň na Pierra.” Stiskla zvonek.

Pierre ji připoutal ruce nad hlavu řetězem visícím nad postelí. Když byla svázána, její milenec stojící vedle ní na lůžku ji znovu políbil. Ještě jednou jí vyznal lásku, pak slezl z postele a kývl na Pierra.

Pozoroval, jak se pod bičem zmítá, naslouchal, jak sténání přerůstá ve výkřiky z bolesti. Když jí vytryskly slzy, poslal Pierra pryč. I nyní v sobě stále ještě nalezla sílu, aby mu řekla, že ho má ráda.

Pak ji políbil na zmučenou tvář, na ústa lapající po dechu, rozvázal jí pouta a odešel.

Tvrdit, že slečna O. začala čekat na svého milého chvíli poté, co ji opustil, by byla lež. Ve dne v noci na nic jiného nemyslela. Ve dne byla ztělesněná duševní vyrovnanost. Nepřikládala žádný význam své měkoučké kůži a poddajným ústům a neustále sklopeným očím. Zaklá­dala a udržovala oheň, nalévala a nabízela kávu a likéry, zapalovala cigarety, rovnala květiny do váz a uklízela noviny. Povadle a sklesle posluhovala ve svém hlubokém výstřihu a s koženým náhrdelníkem, v těsné šněrovačce a s náramky jako trestanec mužům, kteří znásilňovali nějakou jinou dívku, což je někdy inspirovalo, aby si ji přibrali navíc.

Její utrápenost je dráždila a bezpochyby vysvětlovala, proč s ní zacházeli ještě hůře než předtím. Prohřešila se snad něčím? Anebo ji snad její milý opustil a zanechal těmhle lidem, kterým ji zapůjčil a kteří si s ní dělali, co se jim zachtělo?

V každém případě zůstane faktem, že druhého dne po jeho odchodu, když se po soumraku svlékla a prohlížela se v jednom ze zrcadel v koupelně, které ji utvrdilo, že jelita, která jí tehdy udělal Pierre jezdeckým bičíkem na přední straně stehen, už pomalu zmizela, Pierre vstoupil. Do večeře stále ještě scházely dvě hodiny. Oznámil jí, že ten­tokrát nebude večeřet ve společné jídelně, a vyzval, aby se připravila. Ukázal přitom na turecký záchod a na vanu.

Po celou dobu, co se koupala, setrval mezi zrcadly a pozoroval ji, jak už hned první večer varovala Jeanne. Potom se namalovala a na­pudrovala. Když přes sebe přehodila červený pláštík a nazula si střevíčky, zastavil ji, spoutal ruce za zády a dodal, že to vlastně nebylo zapotřebí. Potom jí nakázal, aby na něj chvíli počkala.

Usedla na růžek postele. Venku vypukla bouřka, vítr hnal vlny ledového deště a jeho prudké závany ohýbaly topoly poblíž jejích oken sem a tam. Čas od času se na okenní tabulku přitiskl vybledlý mokrý list. Tma byla jako o půlnoci, ačkoli ještě neodbila sedmá. Podzim však už pokročil a dny se pořádně zkrátily.

Když se Pierre vrátil, nesl tutéž pásku, kterou jí převázali oči prvního večera. Držel také dlouhý řetěz, vydávající chrastivé zvuky, velice podobný tomu, jímž ji přivazovali ke stěně. Na slečnu O. působil sluha dojmem, že se nemůže rozhodnout, co jí má nasadit dříve, jestli řetěz anebo pásku. Nevšímavě hleděla do deště a vůbec ji nezajímalo, co po ní ještě budou chtít. Myslela na jediné, že jí René slíbil, že se pro ni vrátí. Že jí zbývá ještě pět dní a pět nocí a že nemá vůbec ponětí kam odjel, zda odcestoval sám a jestli ne, kdo ho doprovází. Ale určitě se vrátí.

Pierre odložil řetěz na postel, a aniž by narušil slečně O. její snění, zavázal jí oči páskou z černého sametu. Zespodu byla trochu zabraná, takže dokonale sedla na lícní kosti a znemožňovala výhled sebemenší štěrbinkou, dokonce i pouze zvednout víčka. Avšak- blahořečená tma, která slečnu O. ponořila do její vlastní noci – nikdy nepřivítala temnotu s takovým potěšením – blahořečené řetězy, jež ji umožňovaly oprostit se od vlastního těla.

Pierre připevnil řetěz ke kruhu na náhrdelníku a vyzval ji, aby ho následovala. Povstala, ucítila, že jí trochu postrčil kupředu, a vykročila. Do bosích nohou jí ledově zábla kamenná podlaha. Dohadovala se, že ji vede chodbou Červeného křídla. Pak pokračovali po povrchu, který byl stejně chladný, ale mnohem hrubší, udělaný z pískovce či ze žuly.

Cestou ji sluha dvakrát zastavil. Zaslechla zachrastění klíče v zámku, jak zámek povolil, dveře se otevřely a celá operace se opakovala, zase za nimi zamkl.

“Pozor, schody, opatrně,” upozornil ji Pierre.

Sestupovali po schodišti. Náhle špatně došlápla a zapotácela se. Pierre ji zachytil kolem pasu. Zatím se jí nikdy nedotýkal vyjma tehdy, kdy ji před bičováním zamykal na řetěz. Nyní, když se snažil spoutanýma rukama udržet rovnováhu na studených stupních, ji znenadání uchopil za oba prsy. Jeden po druhém políbil, a jak se k ní přitiskl, ucítila, že se mu pomalu zvedá přirození.

Svedl ji dolů až tehdy, když dosáhl svého. Celá mokrá a chvějící se zimou měla konečně za sebou poslední schod a zaslechla jak se otevírají další dveře. Prošla jimi a okamžitě ucítila pod nohama silný, měkký koberec. Vnímala slabý tah za řetěz, pak jí Pierre rozvázal ruce a sňal pásku z očí.

Nacházela se v kruhové místnosti s klenutým stropem připomínající hrobku, tak byla těsná a nízká. Stěny a oblouky měla z neomítnutých ka­menů, takže slečna O. mohla vidět jednotlivé spoje. Řetěz připojený k je­jímu náhrdelníku Pierre druhým koncem uvázal na železné oko vsazené do zdi přímo naproti dveřím. Bylo zazděné tři stopy nad podlahou a ne­dovolovalo jí, aby pokročila dále než na dva kroky dopředu. Scházela tu postel, či zařízení, které by jako postel mohlo posloužit. Nebyla zde ani žádná pokrývka, jen tři nebo čtyři polštáře jaké používají Marokánci, jenže ty měla mimo dosah a zcela jasně nebyly zamýšleny pro ni.

Dosáhnout ovšem mohla do výklenku, odkud se linulo slabé světlo ozařující místnost a kde stál dřevěný podnos, na němž byla voda, trochu ovoce a chleba. Teplo z radiátorů instalovaných podél celé místnůstky nad podlahou a zasazených přímo do zdi, takže vytvářely jakýsi horký sokl, nedostačovalo, aby potlačilo pach země a bahna – charakteristický zápach vězení a kobek ve starodávných hradech.

V horké polotmě slečna O. brzy ztratila jakýkoli přehled o plynutí času. Tady neexistoval ani den, ani noc, sem nikdy nepronikl ani sebe­menší paprsek světla. Pierre či nějaký jiný sluha – co na tom ostatně záleželo? – jí přinášel nový podnos s vodou, ovocem a chlebem, kdykoli předchozí potravu snědla. Odváděl ji také do lázně do rozlehlejší kobky.

Nikdy nespatřila muže, kteří sem vcházeli, neboť ji pokaždé sluha dříve oslepil páskou, kterou sňal teprve tehdy, když odešli. Brzy ztratila jakýkoli pojem, kdo to mohl být a kolik jich bylo. Ani její ruce, ani líbané rty by nedokázaly identifikovat ty, kteří se jich dotýkali. Občas jich přicházelo několik, častěji jen jeden, avšak pokaždé bez vyjímky ji přinutili, aby poklekla tváří směrem ke zdi, náhrdelník připevněný řetězem ke kruhu na stěně, a zbičovali ji. Opírala se o stěnu a hlavu si kryla rukama, aby se o ostré kameny nepoškrábala. Rozdrásala si však o ně kolena a prsy.

Pak jí všechno mučení splynulo v jedno, stejně jako se slily její výkřiky pohlcované kamennými zdmi. Žila jen z čekání.

Až se její čas přece jen naplnil. Jedné krásné noci řetěz povolil a spadl jí z rukou. Nevěděla, zda to celé trvalo tři měsíce nebo tři dny, deset dní či deset roků. Cítila, jak ji balí do těžké látky, jak ji kdosi zvedá a odnáší za ramena a pod koleny. Pak zjistila, že se nalézá ve své cele, že leží pod černou kožešinovou přikrývkou a že je časné odpoledne. Oči měla nezavázané, ruce volné. Vedle ní seděl René a hladil ji po vlasech.

“Musíš se teď obléct,’ řekl, “odjíždíme.”

Naposledy se vykoupala. René jí vykartáčoval vlasy a podával pudřenku i rtěnku. Když se vrátila do cely, na posteli ležely její šaty, blůzka, kombiné, punčochy a boty, a také tam našla své rukavičky a ka­belku. Dokonce objevila i svůj plášť, který nosívala za opravdu špatného počasí, a čtvercový hedvábný kabátek na krk. Scházel zato podvazkový pás a kalhotky.

Pomalu se oblékla, punčochy si srolovala právě nad kolena a plášť si na sebe nevzala, neboť v cele bylo horko.

V témž okamžiku vstoupil muž, který jí prvého večera vysvětloval, co od ní na zámku očekávají. Odemkl jí náhrdelník a náramky, které nosila jako vězeň po celé dva týdny.

Cítila se osvobozená? Anebo si připadala, že jí cosi schází?

Neřekla ani slovo, zlehka si po zápěstích přejela dlaněmi, avšak ke krku je nezdvihla.

Pak ji požádal, aby si vybrala mezi několika naprosto stejnými prsteny, jež jí předvedl v neveliké dřevěné krabice, který z nich jí padne na prsteníček. Byly to prapodivné železné kroužky zevnitř vyložené zlatem s přední částí rozšířenou natolik, jako by před sebou skutečně měla pečetní prsten. Jenže na rozdíl od něj tenhle byl vydutý a bylo na něm zlatem vyložené kolo se třemi loukotěmi. Každá z loukotí ubíhala ve spirálách dozadu. Obrázek připomínal keltské sluneční kolo.

Druhý prsten, který si vyzkoušela, jí padl, ačkoli byl trochu těsný. Připadal jí na ruce těžký a zlato na něm jasně zářilo, ačkoli bylo skryté pod matnou šedí glazurovaného železa.

Proč zrovna železo se zlatem a proč tenhle znak, kterému nerozuměla? Avšak v téhle místnosti se stěnami potaženými červenými tapetami, kde ze stěny nad posteli stále visel řetěz, kde ležel na podlaze zmačkaný černý koberec, v cele v níž se mohl v kalném listopadovém dni kdykoli vynořit sluha Pierre ve svém směšném operetním obleku, ne­dokázala pronést jediné slovo.

Do poslední chvíle se obávala, že se Pierre objeví, ale zmýlila se, nepřišel. René ji přiměl, aby si na sebe vzala ještě kabátek od kostýmu a aby si oblékla i dlouhé rukavice, které jí přesahovaly přes konce rukávů. Zvedla šátek, kabelku a plášť si přehodila přes ruku.

Podpatky jejích vlastních střevíčků nadělaly na chodbě mnohem méně hluku než ty předchozí půjčené. Všechny dveře, které míjely, byly zavřené, předsíň prázdná. Slečna O. držela svého milého za ruku.

Cizí muž, jenž je doprovázel, jim otevřel dveře z tepaného kovu, které tehdy Jeanne nazvala “uzávěrou”. Dnes je nehlídali ani sluhové, ani psi. Nadzvedl jeden ze zelených sametových závěsů a provedl je pod nimi.

Záclona se za nimi opět spustila. Zaslechli, jak se dveře zavírají. Ocitli se v jiné předsíni, z níž bylo vidět na trávník. Zbývalo jim už jen sestoupit po schodech vedoucích z plošinky a slečna O. si všimla, že je venku očekává auto.

Usadila se vedle svého milého, jenž sevřel volant a nastartoval. Projeli přes nádvoří a mohutnou bránou, která byla otevřená dokořán. O několik set metrů dál zastavil a políbil ji. Stáli nedaleko okraje malého klidného městečka, jímž pak projeli a pokračovali dál.

Slečna O. si stačila na značce přečíst jeho název: Roissy.

II.

SIR STEPHEN

Byt, v němž slečna O. žila, se nacházel na Ile Saint-Luis, pod střechou starého domu obráceného k jihu, jenž hleděl přes hladinu Semy. Všechny místnosti, ačkoli prostorné, měly zkosené stropy a dva pokoje v přední části domu se dveřmi na balkón byly přímo zasazeny do svažující se střechy.

Jeden z nich obývala slečna O., druhý, s přihrádkami na knížky vy­plňujícími celou jednu stěnu po obou stranách krbu od podlahy až do stropu, sloužil jako obývák, studovna nebo v případě nutnosti jako ložnice. Proti dvěma oknům stál rozměrný gauč a před krbem velký starožitný stolek. Právě u něj se večeřelo, kdykoli jí připadlo, že maličká jídelnička obrácená do dvora a vytapetovaná tmavě zeleným seržem je pro hosty skutečně příliš nepohodlná.

Další pokoj, který rovněž hleděl do dvora, byl Reného. Tady se převlékal a ve skříni měl uložené šaty. Žlutou koupelnu měli společnou. Kuchyňka byla také velmi těsná a vymalovaná na žluto. Posluhovačka sem docházela každý den.

Podlahu v místnostech obrácených do dvora tvořily červené kachlíky, přesně tytéž tradiční šestiboké červené kachlíky, jež pokrývají ve starých pařížských hotelích schodiště a odpočívadla od prvního poschodí výš. Když je slečna O. znovu spatřila, ucítila přímo otřes a srdce se jí prudce rozbušilo: úplné stejné dlaždice ležely totiž také na podlaze chodeb v Roissy. Její pokojík ji připadl těsný, růžové a černé záclony z potištěného kartounu byly zatažené. Za kovovým ochranným plechem žhnul oheň. Postel byla rozestlaná, přehozy stažené.

“Koupil jsem ti nylonovou noční košilku,” řekl René. “Nikdy jsi žádnou neměla.”

Ano, na té straně postele, kde spávala slečna O., ležela rozložená bělostná nařasena nylonová noční košilka, připomínající úžasné roby egyptských soch, téměř průhledná. Slečna O. se svlékla, přetáhla si přes hlavu noční košili a kolem pasu si převázala tenký pásek, přes elastický pas všitý přímo do košile. Látka byla tak světlounká, že ji prosvítající stehna obarvovala do matně růžové barvy.

Všechno – vyjma záclon a závěsu ze stejného materiálu, který pokrýval stěnu v místech, kam byla přiražena hlava postele, plus dvě malá křesílka potažená stejným kartounem – všechno ostatní v místnosti bylo bílé: zdi, okrasné třapce kolem mahagonové postele stojící na čtyřech sloupcích, kobereček z medvědí kožešiny na podlaze. Slečna O. usedla v noční košili před oheň a naslouchala svému milenci.

Začal konstatováním, že by se neměla domnívat, že je nyní už svo­bodná. S jedinou vyjímkou, a to, že má naprostou volnost v rozhodnutí, zda chce pokračovat v jejich vztahu. Může se s ním okamžitě rozejít. Avšak jestli ho miluje doopravdy, pak není svobodná v žádném ohledu.

Naslouchala mu beze slova a pomyslela si, jak by byla šťastná, kdyby ji požádal, aby mu dokázala, že ho stále miluje – a málo záleželo na tom jak – a že mu stále patří. Také ji napadlo, že je pořádně naivní, jestli si neuvědomuje, že tohle vlastnictví zachází mnohem dál, než je možnost jakéhokoli důkazu. Ale třeba si to opravdu uvědomoval a zdůrazňuje to jen proto, že z toho chce vytěžit nějakou rozkoš?

Po celou dobu, co hovořil, hleděla upřeně do plamenů, on se jim však vyhýbal, jako by se snažil uniknout jejím očím. Přecházel sem a tam. Znenadání jí řekl, že pro začátek by po ní chtěl, aby mu naslouchala s koleny od sebe a s pažemi volně podél těla, neboť se mu nelíbí že sedí naopak s koleny přitisknutými k sobě a s rukama založenýma.

Vysoukala si tedy noční košili a poklekla, nebo přesněji posadila se na paty po vzoru karmelitánek či Japonek. Pocítila jedinou změnu, lehké šimrání ostré bílé kožešiny mezi napůl rozevřenými stehny.

Zamračil se a prohlásil, že nemá nohy roztažené dostatečně. Výraz “roztažené nohy” splynul ze rtů jejího milého tak nesouhlasně a důrazně, že takový tón od něj ještě nikdy neslyšela, takže v ní probudil pocit naprosté oddanosti, svaté poddajnosti, jako by k ní nepromlouval člověk, nýbrž sám bůh. Poslechla a zůstala pak nehnutě, s rukama složenýma podél kolen dlaněmi vzhůru. Klín jí zahalovala pouze noční košile, jejíž záhyby se napjaly.

Co po ní její milý požadoval, bylo velmi jednoduché: má být neustále a okamžitě přístupná. A nebylo mu dost vědět, že taková je. Měla se stát dokonale přístupná, aniž by kladla sebeslabší překážky. Například veš­keré odění musí její stav zkušeným očím zřetelně symbolizovat.

To znamená, pokračoval, dvě věci. S tou první ji už seznámili, hned onoho prvého večera po jejím příjezdu na zámek: nikdy nesmí sedět s nohama křížem či se semknutými rty. Bezpochyby se domnívá, že je to ta nejsnazší věc na světě (a přesně tohle si taky myslela), avšak brzy pochopí, že pravidlo disciplinovaně dodržovat bude od ní vyžadovat neustálé úsilí. Vynaložené úsilí ovšem jí na druhé straně bude neustále připomínat tajemství jejího stavu, jež sdílí s nemnoha zasvěcenými. Až se dostane mezi ostatní, kteří o něm nemají ponětí až vstoupí do všedního života.

Co se týká jejího odění, záleží jen na ní samotné. K její přesnější představě třeba podotknout, že takové polosvlečení, jaké po ní vyžadoval v autě na jejich cestě do Roissy, už není zapotřebí. Zítra se probere šat­níkem a oblečení vytřídí. Totéž provede se spodním prádlem v zásuv­kách. Odevzdá mu však absolutně všechno, co najde v přihrádkách na pásy a kalhotky. Totéž se týká podprsenek podobných té, kterou rozřezal, aby ji z ní mohl sundat. Dále pak kombiné, která by jí zakrývala prsy, všech blůzek a šatů, jež se nedají vepředu rozepínat, a sukní, které jsou příliš úzké, než aby se daly nadzvednout jedním pohybem. Má si dát ušít jiné podprsenky, jiné blůzky a jiné šaty.

Mimochodem, co si myslí? Očekávají od ní, že až si nechá dělat novou šněrovačku, přijde ke krejčímu, aniž by měla pod blůzkou či svet­rem cokoli na sobě? Samozřejmě že si pod ni nebude nic oblékat. Jestli si toho někdo povšimne, může to vysvětlit jakkoli anebo nevysvětlovat vůbec, jak se jí zachce. To je její problém, nechávají to zcela na ní.

A teď, pokud se týká zbytku toho, co by ji měl ještě naučit a vysvětlit, dal by přednost tomu, aby s tím pár dní vyčkali. Byl by rád, kdyby si nej­prve opatřila řádné oblečení, než si jeho slova poslechne. Veškeré peníze, které bude potřebovat, nalezne v malé zásuvce svého psacího stolu.

Když domluvil, zašeptala: “Miluju tě.” Zůstala však sedět nehybně, slova nedoprovodila žádným gestem.

René přihodil několik polen na oheň a rozsvítil lampu z růžového opálu u postele. Pak řekl slečně O., aby si lehla do postele a počkala na něj, že s ní bude spát. Když se vrátil, slečna O. se natáhla, aby lampu zhasla. Udělala to levou rukou a poslední, co spatřila, než se místnost ponořila do tmy, byla slabá záře vycházející z jejího železného prstenu.

Uložila se na svou stranu postele. Její milenec ji něžně oslovil jménem. Zároveň jí položil ruku do klína a přitáhl si ji k sobě.

Příštího dne slečna O. oděná jen v županu právě dojedla ve své zeleně jídelničce oběd o samotě – René odešel časně zrána a neměl se vrátit domů dříve než večer, aby ji vzal na večeři – zazvonil telefon. Aparát stál v ložnici, pod lampou u postele. Slečna O. se posadila na zem, aby zvedla sluchátko.

Volal René, chtěl vědět, jestli už je pryč posluhovačka.

Ano, právě odešla, hned poté, co jí naservírovala oběd. Vrátí se zase až zítra ráno.

“Už jsi začala probírat šatstvo?” řekl René.

“Chystala jsem se k tomu,” odvětila, “jenže jsem vstala pozdě, vy­koupala se, a než jsem se vším skončila, bylo poledne.”

“Jsi oblečená?”

“Ne, mám na sobě jen noční košili a župan.” “Tak odlož sluchátko a obojí si svlékni.”

Slečna O. uposlechla, ale překvapením strhla telefon z postele dolů na bílý koberec a dostala strach, že se spojení přerušilo.

Ne, naštěstí ne.

“Už jsi nahá?” pokračoval René “Ano,” řekla. “Ale odkud mi to voláš?”

Její slova zcela ignoroval a pouze se otázal: “Máš na ruce ten prsten?”

To měla.

Pak jí už jen řekl, aby zůstala nahá tak, jak je, dokud se nevrátí domů. Že spolu vyčlení do kufru všechno šatstvo, jehož se má zbavit. A zavěsil. Bylo něco po jedné a venku panovalo krásné počasí. Na koberec dopadala sprška slunečních paprsků a klouzaly po bílé noční košili a manšestrovém županu, bledě zeleném jako ještě měkké mandlové skořápky. Když se slečna O. svlékala, nechala ze sebe šaty prostě sklouz­nout na podlahu. Nyní se zvedla a odnesla je do koupelny, kde je uložila do skříně ve zdi.

Cestou náhle postřehla v zrcadle připevněném na dveřích odraz. Společné s dalšími zrcadly pokrývajícími část stěny a protější dveře tvořilo celou soustavu. Měla na sobě pouze kožené střevíčky stejného zeleného odstínu, jaký měl i její župan – byla to jen o jediný odstín tmavší barva než na odění, které nosila v Roissy – a pak ještě prsten. Už nenosila ani kožený náhrdelník, ani náramky a určitě byla sama – svůj jediný divák. A ačkoli už nepodléhala neúprosné cizí vůli přímo, nikdy se necítila více otrokyní, a nikdy také nebyla spokojenější, že se jí stala.

Když se sklonila, aby otevřela zásuvku prádelníku, všimla si, jak se jí zavlnily prsy. Zabralo jí téměř dvě hodiny, než vytahala na postel všechny šaty, které musela zabalit do kufru. Kalhotky jí nedělaly žádné problémy, naskládala je do nevysokého sloupku k jedné z vyřezávaných noh postele.

Totéž platilo o podprsenkách. Ani jednu nevzala na milost, neboť všechny měly zapínání na pásku vzadu a pevná ramínka. Bude si muset opatřit takové, které mají sponu vepředu, přímo nad údolím mezi ňadry.

Problémy neměla ani s podvazkovými pásy;. avšak zaváhala, zda má na hromádku přiložit korzet potažený růžovým brokátem, který měl vzadu šňůrky. Utahoval se tak pevně, že jí rázem ostře připomněl šněrovačky, které nosily v Roissy. Odložila jej nahoru na šatník, rozhodnutí nechá na Reném.

Stejně tak se její milý bude muset vyjádřit ke svetrům. Všechny měla jen přes hlav a bez výstřihu, takže se samozřejmě nedaly rozepínat. Zato však byly krátké, akorát do pasu, a snadno by odhalily ňadra.

Bezpochyby ovšem musela přijít na postel všechna kombiné. V zásuv­ce prádelníku jí zbyla jen jedna spodnička z černého rypsu lemovaná nabíranými volánky a jemnou valencijskou krajkou, kterou si nechala ušít, aby ji nosila pod lehoučkou letní sukni z černé vlny, jež byla tak tenká; až prosvítala. Bude tedy potřebovat další spodničky a košilky, nej­lépe ve světlých pastelových barvách. Rovněž si uvědomila, že buď bude muset odložit těsně přiléhavé pouzdrové šaty, anebo volit takové, které budou mít zapínání vepředu odshora až dolů. A že by si mohla nechat udělat i rozepínací kombiné, aby se dala svléknout společně se šaty.

Se sukněmi to bude snadné, s obyčejnými šaty také. Jenže co má říct krejčímu, až přijde bez spodního prádla? Nějaká spodnička snad vystačí a bude mu muset prostě vysvětlit, že je horkokrevná. Ve skutečnosti ovšem byla naopak citlivá na chladno a prochlazení. Náhle ji přepadlo velice nepříjemné pomyšlení, jak proboha přežije zimu v takhle lehoučkém odění?

Když byla konečně hotová s probírkou a z celého šatníku jí zbylo jen pár blůzek, všechny propínací shora dolů, její černá plisovaná sukně, samozřejmě pláště a šaty, jež měla na sobě cestou z Roissy domů, šla postavit na čaj. Zapjala elektrickou plotýnku s termostatem na sporáku v kuchyni. Posluhovačka nedoplnila koš na dřevo stojící v obýváku a slečna O. věděla, že jejího milého pokaždé potěší, když ji navečer při návratu z práce nalezne usazenou vedle plápolajícího ohně. Doplnila koš ze skříně v chodbě, odnesla jej do obýváku ke krbu a zažehla oheň. Pak už jí nezbývalo na práci nic jiného, než vyčkat na jeho příchod. Čekala jako obvykle schoulená ve velkém pohodlném křesle s čajovým podnosem před sebou.

Jenže tentokrát přece jen trošku jinak. Totiž přesně tak, jak jí poručil: nahá.

První potíž, na něž slečna O. narazila, se vyskytly v práci. Možná že obtíže je příliš silné slovo. Snad by se přesněji dalo říct, že uvedla několik lidí v údiv.

Slečna O. byla totiž zaměstnaná v pobočce velké fotografické agen­tury, která se zabývala módou. To znamená, že stála nikoli před kamerou, nýbrž naopak za ní, zatímco ve studiu zatím musely po celé hodiny pózovat ty nejkrásnější a nejexotičtější dívky, které si módní návrháři a tvůrci pro své modely vybrali.

Všichni byli překvapeni, že si – slečna O. odložila dovolenou až do pozdního podzimu, protože tohle je období, kdy bývá ve světě módy nej­rušněji, kdy se uvádí na trh spousta nových kolekcí. Jenže tohle samo ještě nic nebylo. Co je udivovalo nejvíc, byl její proměněný vzhled po návratu. Na první pohled nikdo nedokázal říct, co se na ní vlastně změnilo, ale přitom to všichni pociťovali. A čím dále ji pozorovali, tím víc se v tom všichni utvrzovali. Zcela zřetelně chodila i seděla vzpřímeněji, oči měla nezvykle projasněné a gesta podivně odměřená, což vynikalo zejména ve chvílích oddechu.

Odjakživa se oblékala konzervativně, jak často dělávají dívky, které zastávají obvyklou mužskou práci. Jenže ona si počínala tak šikovně, že to všichni přijímali jako samozřejmost. Proto ostatní dívky, které se po­hybovaly v jejím okolí – nezajímaly se totiž o nic jiného než o módu, jako ženy i jako profesionálky, o šaty a módní doplňky – jediným pohledem zaregistrovaly to, co by třeba uniklo jiným.

Slečna O. nosila nyní svetry rovnou na holém těle, což bylo jasně pa­trné podle chvění ňader – René jí totiž nakonec její svetry schválil a plisované sukně, které kolem ní doslova vířily, když se prudčeji otočila, a které nosila tak často, až se staly jakousi její uniformou.

“Úplně jako malá holčička,” řekla jí jednoho dne jakási modelka, blondýnka se zelenýma očima, slovansky oblými tvářemi a olivovou pletí, která s tímhle vším šla skvěle dohromady. “Jenže bys neměla nosit pod­vazky,” dodala. “Tak si úplně zničíš nohy.”

Právě tahle poznámka způsobila, že slečna O. nyní v její přítomnosti usedala poněkud příliš hbitě – s dobrým rozmyslem – na opěradlo rozměrného křesla, obvykle přímo před jejími zraky. Sukně se jí přitom vyhrnula vysoko vzhůru. Vysoká dívka tak moha vidět její nahá stehna, bíle prosvítající nad srolovanými punčochami, jež jí dosahovaly právě nad kolena.

Slečna O. pozorovala její úsměv, tak podivný, že by se byla ráda dozvěděla, co si pokaždé v tu chvíli myslí. Při téhle příležitosti si jednou začala vytahovat punčochy nahoru, jako by si je upravovala. Nebylo totiž snadné, ani s pomocí gumových podvazků, udržet punčochy na noze těsně, aby se nekrčily, když jí dosahovaly sotva do půli stehen.

“Tohle je praktická věc,” obrátila se k Jacquelině jakoby na vysvětlenou.

“Praktická k čemu?” chtěla vědět Jacquelina. “Nemám ráda podvazkový pás,” odvětila slečna O.

Avšak Jacquelina už její odpověď nekomentovala, měla oči jen pro železný prsten.

V průběhu několika málo následujících dní vyfotografovala slečna O. Jacquelinu snad padesátkrát. A fotky vyšly tak skvěle, jak se jí ještě žádné nepodařily.

Snad ještě nikdy neměla k dispozici takovou modelku. Ale především ještě nikdy předtím nedokázala na snímcích objevit takový výraz a tolik citovosti, jak ve tváři, tak i v těle samotném. I když vlastně jejím prvotním dílem bylo jen to, jak zatraktivnit hedvábí, kožešiny a krajky prostřednictvím náhle objevené krásy tohoto stvoření úžasného jako víla. Jacquelina vypadala v nejprostší blůzičce, jako by měla na sobě norka.

Snad ji samotnou překvapilo, co snímky ukázaly. Měla na nich krátké, husté světlé vlasy, jež se jen lehoučce vlnily. Když se omlouvala, měla ve zvyku sklánět mírně hlavu k levému rameni a ukrývat tvář ve zvednutém kožešinovém límci, pokud na sobě zrovna měla kožešinu. Slečna O. ji je­denkrát v téhle pozici zachytila na fotografii, rozněžnělou a rozesmátou, s vlasy jako by je rozfoukl náhlý závan větru a s hladkými, tvrdými tvářemi zabořenými do šedivé norčí kožešiny, tak měkoučké a šedavé jako popel z čerstvě vyhořelého dřeva.

Rty měla nepatrné od sebe a oči přivřené. Na zářivě lesklé fotografii vypadala jako dokonale šťastné děvče, a přitom jako utopená – tak byla bledá, tolik bledá.

Slečna O. ten snímek vykopírovala z negativu tak měkce, s potlačením kontrastu, jak se jen odvážila. Udělala také jinou fotku Jacqueliny, která jí připadla ještě úžasnější: s nahými rameny, krásné modelovanou hlavou a s jemnými tvářemi. Světlo na ni dopadalo zezadu. Halil ji rozměrný závoj tvořený širokými oky, z něhož vyčníval dvojitý, absurdní chochol z volavčích per. Nehmatná bílá pera jí lemovala hlavu jako proužky kouře.

Na sobě měla ohromnou róbu z těžkého brokátového hedvábí, červenou jako šaty středověkých nevěst, která jí klesala až ke kotníkům.

Róba byla těsná v pase, aby se rozšiřovala v bocích a její výztuž zřetelně odhalovala křivku ňader. Něco takového návrháři obvykle označovali jako slavnostní společenské šaty, a nikdy je nikdo nevzal na sebe.

Sandály na jehlovém podpatku byly rovněž červené. Po celý čas, co před ní Jacquelina pózovala oděná do těchhle šatů, v červených střevíčkách a pod závojem, jenž vzdáleně připomínal masku, slečna O. očima v duchu trošku pozměňovala a doplňovala, nepatrně tady a malounko jinde: pas ještě trošičku stáhnout těsněji, nepatrně zvednout prsy – a náhle to byly tytéž šaty jako v Roissy, tytéž, co nosila Jeanne. Vždyť to bylo totéž hlaďoučké hedvábí spadající v bohatých kaskádách, jehož měl člověk plné ruce a které zvedal na požádání… Prokrista, ano, vždyť Jacquelina je nadzvedla úplně stejným pohybem, když sestupovala z rampy, na níž posledních patnáct minut pózovala. Ozvalo se dokonale totožné zašustění suchého listí.

Cožpak tyhle slavnostní šaty nebude už oblékat nikdo jiný? Ale ano, určitě ano. Jacquelina rovněž nosila kolem krku těsný zlatý náhrdelník a dva zlaté náramky na zápěstích.

A pak udělala slečna O. něco, co ještě nikdy předtím: následovala Jacquelinu do rozlehlé převlékárny, která přiléhala rovnou ke studiu. Tady se modelky převlékaly a upravovaly, tady odkládaly předváděné modely a ukládaly si sem své skříňky s líčidly po pracovní době. Zůstala stát přímo ve dveřích opřená o veřeje, očima jako přikovaná k zrcadlu na toaletním stolku, k němuž usedla Jacquelina, aniž si červenou róbu svlékla.

Zrcadlo bylo natolik rozměrné – pokrývalo celou zadní stěnu stolku a ostatně i povrch stolku tvořila prostá deska z černého skla – že mohla vidět zároveň obraz Jacqueliny i svůj vlastní a navíc kostymérku, která Jacquelině právě snímala chochol a tylový přehoz tvořený širokými oky. Jacquelina sama si odepjala náhrdelník, její dvě nahé paže se zvedly jako páky.

V podpažních jamkách se jí zaperlily droboučké krůpěje potu. Slečna O. postřehla, že si podpaží vyholila. Proč? Napadlo ji, jaká je to škoda, když má chloupky takhle světloučké? Vdechla ostrou, ale přitom nevtíravou vůni, tak trochu kořennou, a zauvažovala, jaký parfém by měla Jacquelina používat – jaký by jí asi přidělili oni?

Pak si Jacquelina rozepjala oba náramky a odložila je na skleněnou desku, o niž krátce třeskly jako jednotlivé články kovového řetězu o sebe. Měla tak světlé vlasy, že dokonce i její pokožka nesla temnější odstín, še­davě narůžovělou, barvou připomínající jemňoučký píseček, který zůstane na pláži, když ustoupí odliv.

Na fotografii bude rudé hedvábí jako černé. Přesně v tomhle okamžiku se nadzvedly dlouhé řasy, které si Jacquelina velice nerada černila, a slečna O. se v zrcadle střetla s jejím pohledem. Byl to pohled strašlivě dlouhý a pronikavý, od nějž neměla silu odtrhnout oči. Jen cítila, jak začíná ve tváři rudnout.

A nic víc.

“Odpust’,” řekla konečně Jacquelina, “musím se svléknout ” “Promiň,” zamumlala slečna O. a zavřela za sebou dveře. Následujícího dne si přinesla domů zkušební pozitivy snímků, které udělala včera, aniž přesně chápala, co tím vlastně sleduje či kam míří, aby je ukázala svému milému, který, ji pozval na večeři. Prohlížela si je, zatímco dokončovala líčení u toaletního stolku ve svém pokojíčku. Sklouz­la na fotografii prstem a zastavila se na křivce obočí. Tvář nesla slaboučký náznak úsměvu.

Avšak, když zaslechla zvuk klíče ve dveřích od bytu, nechala fo­tografie sklouznout do zásuvky.

Za dva týdny byla slečna O. kompletně vybavená a připravená k použití, což se jí začalo příčit, když jednou navečer nalezla po návratu domů ze studia vzkaz od svého milence, jímž ji žádal, aby se připravila, že půjdou společně ještě s jedním jeho přítelem na večeři. Že pro ni přijede auto, šofér přijde nahoru a zazvoní na ni. Postskriptum upřesňovalo, že si má vzít kožešinový kabátek, že se má obléci celá do černého (slovo celá bylo podtrženo) a že má vynaložit tu námahu a použít stejný parfém jako v Roissy.

Bylo šest hodin. Měla být celá v černém a jak se slušelo na večeři uprostřed prosince, za chladného počasí. Znamenalo to vzít si na sebe černé punčochy, černé rukavičky, svou plisovanou vlnící se sukni, silný svetr s flitry nebo krátký černý kabátek z hedvábného rypsu. Rozhodla se pro rypsový kabátek. Byl vycpaný prošívanou podšívkou a pěkně vypaso­vaný od ramen až do pasu, takže připomínal vyšívané vatované kabátce, jaké nosívali muži v šestnáctém století. Krásně zdůrazňoval vystupující poprsí, což bylo tím, že do něj byla všitá jakási podprsenka. Lemovaný byl stejným rypsem a vzadu se dělil do dvou šůsků dosahujících na boky.Jedinými třpytivými doplňky byly zlaté háčky podobné těm, jaké mívají dětské zimní boty. Byly uchycené na širokých kroužcích, jež při zapínání a rozepínání vydávaly cinkavé zvuky.

Slečna O. rozložila všechny zvolené šaty na postel a pod ni postavila své střevíčky z jemné hlazené kůže s vysokými podrážkami a jehlovými podpatky. Náhle jí připadlo velice podivné, že sleduje sama sebe, jak se v koupelně s úzkostlivou pečlivostí maluje a parfémuje po koupeli. Snad proto, že stejně si počínala i v Roissy. V šuplíku svého toaletního stolku nalezla zvláštní růž – dosud nikdy takovou nepoužívala – jíž se dala zintensivnit barva prsních dvorců. Ihned po použití byla takhle růž prakticky neviditelná, později však způsobila značné ztmavnutí. Uvážila, že jí nanesla příliš mnoho a pokusila se jí trochu setřít lihem. Příliš se jí to však nedařilo a musela začít úplně znovu, nanášet pivoňkově růžovou hmotu na hroty svých ňader.

Zcela však neuspěla, když se pokusila zdůraznit si rtěnkou konečky pysků mezi stehny. Nemohla se k nim přes chloupky vůbec dostat, a když se jí to konečně podařilo, růž nezanechávala na jemné pokožce žádné stopy. Pak přece jen nalezla mezi všemi drobnými válečky rtěnek, které se jí v zásuvce nashromáždily, jednu neslíbatelnou, kterou neměla ráda, protož jí připadala příliš suchá a držela tak pevně, že se prakticky nedala odstranit. Ta konečně v klíně splnila svůj účel.

Nalakovala si vlasy, napudrovala se a nastříkala na sebe parfém. René jí daroval rozstřikovač, z něhož tryskal silný proud. Nikde nenašla uveden název parfému. Vydával vůni vyschlého dřeva a vřesovišť na blatech, pronikavou a trochu divokou. Proud parfému se jí vstřebával do pokožky a ztrácel, na chloupcích v podpaží a v klíně ulpíval a utvářel droboučké kapičky.

V Roissy se slečna O. naučila, že příprava vyžaduje čas. Naparfemovala se celkem třikrát, když pokaždé dopřála kapičkám, aby se vsákly či vyschly. Nejprve si na sebe natáhla punčochy a nazula si střevíčky na vysokém podpatku, nato si oblékla spodničku a sukni a nakonec kabátek. Pak si ještě natáhla rukavice a vzala kabelku. Měla v ní pudřenku, rtěnku, hřeben, klíče a deset franků.

Když si oblékla rukavičky, vytáhla ze skříně kožíšek a zároveň pohlédla na budík na nočním stolku: tři čtvrtě na osm. Usedla šikmo na okraj postele a očima se zabodla do ciferníku. Nehnutě vyčkávala, až za­zvoní.

Jakmile se konečně ozval, povstala a chystala se k odchodu. Ještě než zhasla světlo, zahlédla v zrcadle nad toaletním stolkem svůj jemný, dy­chtivý a poddajný výraz.

Když tlakem otevřela dveře malé italské restaurace, před níž auto za­stavilo, René byl prvním člověkem, kterého postřehla. Něžně se na ni usmíval od baru. Uchopil ji za ruku a obrátil se k jakémusi proše­divělému atletovi. Představil ji v angličtině a atleta nazval sirem Stephenem H.

Slečně O. nabídli židli mezi sebou. Když se chystala usednout, René jí pološeptem řekl, aby si dala pozor a nezmačkala si šaty. Pomohl jí vyhrnout sukni a rozestřít ji přes hrany židle. Okamžitě pocítila na nahém těle chladnou kůži sedadla a jeho bílý kovový rám se jí přitiskl přímo do záhybu, kde hýždě přecházejí ve stehna.

Nejprve se totiž odvážila usednout jen na krajíček, neboť se obávala, že když se usadí pohodlně, neodolá pokušeni, aby si přehodila nohu přes nohu. Sukně se kolem ní rozprostřela a vzdula. Pravou patu si opřela o příčku spojující nohy židle, špičkou levé se dotýkala země.

Angličan, který se jí bezeslova uklonil, od ní nemohl odtrhnout zraky. Všimla si, že si prohlíží její kolena, ruce, nakonec i její rty – avšak tak chladně, s natolik zkoumavým výrazem a s takovým sebevědomím, že si slečna O. připadala, že je pouhá věc, kterou právě měří a váží. A zároveň si plně uvědomovala, že ve skutečnosti také ničím jiným není.

Dohnána tím pohledem i z vlastní vůle si stáhla rukavičky: dobře věděla, že ten muž promluví, jakmile si obnaží ruce. Věděla, že je má zcela neobvyklé, spíše jako ruce mladíka než skutečně ženské, a že nosí na třetím prstě levé ruky ten železný prsten s trojitou zlatou spirálou.

A přece nepronesl ani slovo, jen se pousmál: spatřil prsten.

René pil Martini, sir Stephen whisky. Svíral skleničku v dlani, upíjel pozvolna a vyčkával, až René dorazí své druhé Martini a slečna O. dopije grapefruitovou šťávu, kterou jí René objednal. Mezitím se vyjádřil, že jestli bude slečna O. zajedno s , jejich společným názorem, povečeří v dolejší místnosti, která je útulnější a méně hlučná než tahle v přízemí. Tady dole vlastně není nic jiného než rozšířený bar.

“Samozřejmě,” souhlasila slečna O. a hned sbírala kabelku s ruka­vicemi, které odložila na barový pult.

Sir Stephen, aby jí pomohl vstát od stolu, jí nabídl pravé rámě, o něž se opřela rukou. Konečně ji oslovil a prohlásil, že její ruce jsou jako stvořené, aby je krášlilo železo, a proto že jí železo strašně sluší. Avšak poněvadž to pronesl anglicky, připadlo jí, že slova provází stín dvoj­značnosti. Nevěděla, zda se vyjadřuje přímo k prstenu, anebo jestli nemá náhodou na mysli řetězy.

V místnosti pod schody, jež měla sice prostý bíle vymalovaný strop, byla však chladivá a příjemná, se nacházely pouze čtyři stolky. U jednoho z nich seděli hosté, kteří už s večeří pomalu končili. Stěny pokrývala kresba – připomínající fresky – znázorňující gastronomickou a turistickou mapu Itálie, vyvedená v pastelových, zmrzlinových barvách: vanilkové, malinové a pistáciové. Připomněly slečně O., že má chuť poručit si namísto moučníku zmrzlinu se spoustou mandlí a šlehačky. Náhle se cítila uvolněně a šťastně, neboť se pod stolem dotýkala svými koleny jeho, a když promluvil, věděla, že hovoří jen a jen k jejím uším.

I René ji očima visel na rtech. Souhlasili s tím, aby si dala zmrzlinu, ale nedopřáli jí kávu. Sir Stephen totiž pozval slečnu O. a Reného na kávu k sobě. Všichni povečeřeli velmi lehce a slečna O. si uvědomila, že stejně tak opatrně pijí. Jí vůbec žádný alkohol neobjednali – k večeři jen půl litru Chianti pro všechny tři dohromady. Povečeřeli také velice rychle – bylo sotva devět hodin.

“Poslal jsem řidiče domů,” řekl sir Stephen. “Neřídil byste, prosím, vy, René? Najít můj dům je ta nejjednodušší věc na světě.”

René usedl za volant, slečna O. vedle něj a hned po její pravé ruce sir Stephen. Auto bylo totiž velikánský buick, takže tři lidé měli na předním sedadle spoustu místa.

Když minuli křižovatku Alma, spatřili Cours la Reine, poněvadž z ko­run stromů opadalo listí, a dále Place de la Concorde, celé se třpytící pod oblohou, jež sice slibovala sníh, ale z níž se zatím ještě vločky nesypaly. Slečna O. zaslechla slabé cvaknutí a ucítila, jak jí po nohou vzhůru stoupá teplý vzduch – sir Stephen zapjal topení.

René se stále držel na pravém břehu Seiny, pak však zabočil na Pont Royal a přes něj přejel na opačný břeh. Voda mezi kamennými pilíři se zdála stejně mrazivá jako kámen a také stejně černá.

S barvou se jí v mysli spojila myšlenka na hematity, jež také někdy bývají černé. Když jí bylo patnáct, její nejlepší přítel, jemuž tehdy bylo třicet a kterého milovala, nosil na prstenu hematit zasazený do kolečka maličkých diamantů. Slečně O. by se líbil celý náhrdelník z takových černých kamenů, bez diamantů, velice těsný náhrdelník. Vyměnila by náhrdelník, který dostala nyní – ne, už jej přece nenosila – za ten s hematity ze svých představ? Znovu se jí vynořila před očima ta strašná místnost, kam ji zavedla Marion, kdesi za křižovatkou Turbigo, a vybavilo se jí, jak si rozvázala – ona, ne Marion – své dva dlouhé culíky, které si česala jako pravá školačka, když ji Marion svlékla a položila na železnou postel. Jak byla Marion krásná, když ji laskala! A je pravda, že oči mo­hou třpytit jako hvězdy. Ty její skutečně vypadaly jako mihotající se modré hvězdičky.

René s autem zastavil. Slečna O. úzkou uličku nepoznávala, byla to některá z těch, co křižují rue de lUniversité nebo rue de Lille.

Byt sira Stephena ležel na vzdáleném konci dvora, v jednom z křídel starého soukromého domu, takřka paláce. Jeho pokoje ležely v řadě za sebou, procházelo se z jednoho přímo do druhého. Místnost úplně na konci řetězce byla z nich zároveň největší a nejpoklidnější, zařízená nábytkem z tmavého anglického mahagonu a světle žlutými a šedivými hedvábnými závěsy.

“Neměl bych po vás chtít, abyste se starala o oheň,” řekl sir Stephen slečně O., “zato tahle pohovka je určena pro vás: Posaďte se, prosím. René postaví na kávu. Byl bych vám nanejvýš vděčen, kdybyste mohla vyslechnout, co vám musím říct.”

Velká pohovka potažená světlým damaškem stála v pravém úhlu ke krbu, přímo naproti oknům, která hleděla přes zahradu. Okna na opačné straně mířila naopak do dvora. Slečna O. si svlékla kožíšek a přehodila jej přes konec pohovky. Když se obrátila nazpět, všimla si, že její milenec společně s hostitelem stojí a sir Stephen ji chce přivítat.

Odložila kabelku vedle kožíšku a stáhla si rukavice. Kdy už se konečně naučí, jestli se to vůbec kdy v životě naučí, tak samozřejmé po­hyby, aby nikoho ani nenapadlo, když si nadzvedává sukni, že nedokáže zapomenout na svou nahotu, na své podrobení? Ne, určitě ne v téhle situaci, kdy její milý společně s cizím mužem zírali přímo na ni, jako právě teď.

Usedla a opustila tuhle myšlenku. Když sir Stephen prohrabával oheň, René znenadání obešel pohovku, uchopil slečnu O. za hrdlo a za vlasy, položil jí hlavu na gauč a políbil ji na ústa. Byl to polibek tak dlouhý a tak vášnivý, až zalapala po dechu a cítila, jak jí z klína stoupá horkost.

Odtrhl ústa na tak krátký okamžik, aby jí řekl, že ji miluje, a okamžitě se k ní přisál znovu. Slečna O. si složila ruce, rozhozené v gestu naprosté poddajnosti a odevzdání, dlaněmi vzhůru na své černé šaty, jež se kolem ní rozvinuly jako okvětní lístky. Mezitím se přiblížil sir Stephen, a když se René od ní konečně odtrhl a ona otevřela oči, střetla se s Angličanovým šedivým a neuhýbajícím pohledem.

Třebaže byla překvapená, dost vyvedená z míry a vzrušením ještě sotva popadala dech, přesto nemohla přehlédnout, že ji rovnou hltá oči­ma a že z něj přímo vyzařuje žádost. Ostatně kdo by ji dokázal odolat, je­jí vůni, jejím pootevřeným rtům s plnými rty, jejím dvěma běloskvoucím kolenům ostře kontrastujícím se sukní a s pážecím kabátkem, jejím ve­likým a čistým očím, které už před ním neprchaly? Sir Stephen si však dovolil jen jediné gesto. Jemňoučce jí přejel prstem po obočích a pak i po rtech. Usedl naproti ní na opačné straně krbu, a když se René rovněž usadil do křesla, dal se do řeči.

“Počítám, že René s vámi nehovořil o své rodině,” řekl. “Přesto už přece jen možná víte, že jeho matka, předtím než se vdala za jeho otce, měla za manžela jakéhosi Angličana, který měl syna z prvého manželství.

Ten syn jsem já. Ona mě vychovávala po celou dobu, než mého otce opustila. Takže René a já nejsme skutečnými příbuznými, a přece svým způsobem bratři. Nemám nejmenší pochybnosti o tom, že vás miluje. Byl bych na to býval přišel, i kdyby mi to neprozradil, dokonce i kdyby vůbec neotevřel ústa: člověku úplně stačí, když zachytí pohled, jímž se na vás dívá. Vím také, že patříte mezi dívky, které byly v Roissy, a domnívám se, že se tam ještě vrátíte. Prsten, který nosíte, mi principiálně dává právo, abych si s vámi dělal, co se mi zachce, stejně jako všem mužům, kteří vědí, co to znamená. Pro ně by to však znamenalo jen prchavé dobro­družství zatímco my od vás očekáváme něco mnohem hlubšího. Říkám my, protože, jak sledujete, René mlčí: dává přednost tomu, abych mluvil za nás oba.

Jestli se můžeme považovat za bratry, já jsem ten starší, o deset roků. Vždycky jsme se mezi sebou o všechno dělili, jako bratři. Co náleželo mně; patřilo zároveň jemu, stejně jako obráceně. Souhlasíte s tím, že byste se k nám přidala? Prosím vás o to a zároveň vás žádám, abyste to odpřísáhla. Protože tohle bude vyžadovat více než jen vaši poddajnost, o které víme, že s ní můžeme počítat.

Než odpovíte, zauvažujte na okamžik nad tím, že já znamenám pouze, že já můžu být jen jiná tvář vašeho milého: i nadále budete mít jen jed­noho pána. Impozantnější, ujišťuji vás, než byli muži, jimž jste byla k dis­pozici v Roissy. Vždyť jsem tam pobýval řadu dní, a kromě toho ctím zvyky a rituály.”

Poslední větu vyslovil anglicky.

Tichý, sebevědomý hlas sira Stephena se rozplynul v absolutním tichu. Dokonce i plameny v krbu se mihotaly zcela nehlučně. Slečna O. seděla přimrazená k pohovce jako motýl připíchnutý špendlíkem do skříňky, dlouhým nástrojem ukutým ze slov a z pohledů, jimiž jí pronikal pod kůži, jimiž jí svlékal a ohledával její nahé tělo. Už nevládla svým prsům, rukám, své šiji. Avšak jedním si byla více než jistá: zvyky a rituály, o nichž se zmínil, se budou výhradně vztahovat (kromě jiných částí jejího těla) k jejím dlouhým stehnům ukrytým pod černou sukní, k jejím již pootevřeným stehnům.

Oba muži seděli naproti. René pokuřoval, avšak dříve než si zapálil cigaretu, přiložil plamének k jedné z těch lamp s černým stínidlem, jež odsávají kouř. Vzduch pročišťovaný již hořícím dřevem zavoněl chladnou nocí.

“Dáte mi odpověď, anebo byste si přála dozvědět se víc?” opakoval sir Stephen.

“Jestli budeš souhlasit,” řekl René, “sám tě upozorním na záliby sira Stephena.”

“Požadavky,” opravil sir Stephen.

Nejtěžší na celé záležitosti, pomyslela si slečna O., nebyl problém, zda má dát svůj souhlas. Dobře si uvědomovala, že nikomu z přítomných se ani na okamžik nesnilo o tom, že by snad mohla odmítnout, a proto také samozřejmě nesměla. Nejtěžší bylo vůbec promluvit. Na rtech cítila mravenčení a dokonale jí vyschlo v ústech, po slinách v nich nebylo ani památky. Mučivá úzkost jak ze strachu, tak zároveň i ze žádosti jí stáhla hrdlo. Ruce, které náhle znovu objevila, že je vůbec vlastní, měla chladné a vlhké.

Kéž by tak mohla zavřít oči! Jenže to se nedalo. Dva cizí pohledy se proti ní obracely, pohledy, před nimiž nemohla – a ani si nepřála – uni­knout. Připoutávaly ji k čemusi, o čem se domnívala, že to navždy zanechala v Roissy. Neboť od jejího návratu měl pro ni René jen laskání. Symbol hlásající, že patří každému, kdo zná tajemství prstenu, zůstával bez následků. Bud’ se nesetkala s nikým, kdo byl do tajemství zasvěcen, anebo ti, kteří byli, mlčeli. Jedinou osobou, kterou měla v podezření, byla Jacquelina – jenže jestli byla Jacquelina v Roissy, jak to, že sama prsten nenosila? Kromě toho, jaká práva by dávalo Jacquelině to, kdyby věděla, že slečna O. byla v Roissy, kdyby znala tajemství – a měla by vůči ní vůbec nějaká?

Aby dokázala promluvit, musela by zaujmout jinou pozici. Jenže nebyla schopna pohybu o své vlastní vůli – ačkoli kdyby jí oni poručili, dokázala by povstat okamžitě. Jenže tentokrát po ní naopak požadovali, aby to nebyla jen slepá poslušnost, podrobení se příkazu. Chtěli, aby je­jich přání dokonce předvídala, aby se považovala za otrokyni a s tím vědomím aby se oddávala.

Tohle tedy měli na mysli, když hovořili o jejím souhlasu. Uvědomila si, že Renému vlastně nikdy nic neřekla kromě Miluji tě a Jsem tvoje. Dnes se zdálo, že po ní chtějí, aby mluvila a aby vyjádřila souhlas, konkrétně a podrobně, s tím, s čím až doposud souhlasila mlčky.

Konečně se posadila, vzpřímila se a jako by ji to, co se chystala pronést, škrtilo, rozepjala si horní háčky na své tunice, až bylo patrné údolí mezi ňadry. Pak povstala. Ruce a kolena se jí chvěly.

“Jsem tvoje,” konečně řekla Renému. “Udělám všechno, co chceš, abych udělala.”

“Ne,” přerušil ji, “naše. Opakuj po mně: patřím vám oběma. Udělám všechno, co vy dva budete chtít, abych udělala.”

Šedé pronikavé oči sira Stephena si ji neoblomně prohlížely. Také René do ní zabořil svůj pohled. Pod jejich očima si připadala ztracená. Pomalu opakovala slova, která jí diktoval, jako by to bylo nějaké gra­matické cvičení – převést větu do prvé osoby.

“Dáváš právo siru Stephenovi a mně…”

Právo nakládat s jejím tělem tak, jak si budou přát, jakýmkoli způ­sobem a na jakémkoli místě. Právo uvrhnout ji do řetězů, právo zbičovat ji jako otrokyni či vězně za sebemenší prohřešek či přestupek anebo jednoduše pro jejich potěchu. Právo nebrat v potaz její prosby a nářky, kdyby ji dohnali až tak daleko.

“Hádám,” řekl René, “že když jsme pokročili až tak daleko, byl by sir Stephen rád, abych převzal slovo, když se ty i já snažíme spolupracovat, a abych tě stručné zpravil o jeho požadavcích.”

Jak nyní slečna O. naslouchala svému milému, připomněla se jí slova, která od něj slyšela v Roissy – tentokrát zněla téměř stejně. Avšak teď je prakticky nevnímala, schoulila se do sebe tak, že klouzala kolem ní. Ochraňoval ji pocit, že tohle všechno se neděje ve skutečnosti, že je to pouhý sen, nebo součást nějakého jejího druhého života a snad to vůbec ani není pravda. Je to úryvek snu, noční můry: nachází se v jakémsi vězení, má na sobě překrásné večerní šaty, muži jsou v maskách. Tohle všechno ji odřezávalo od jejího vlastního života, dokonce až do takové míry, že vlastně nevěděla, ve kterém světě se nachází. Tam v Roissy se cítila tak, jak si připadáte v noci, utopeni ve snu, který se vám zdál předtím a která na vás sestupuje znovu: jste si jistí, že to je jen sen a že skončí, a přejete si, aby skončil, protože nemáte jistotu, zda to všechno vydržíte. Ale zase si naopak přejete, aby pokračoval, protože jste zvědaví, jaký má konec.

Tedy, konec se začínal rýsovat tam, kde jej očekávala nejméně a možná, že už neočekávala vůbec žádný – a v podobě, kterou očekávala nejméně. Za předpokladu, jak ji také napadlo, že tohle je skutečný konec, že to není ve skutečnosti jen cosi, co jej skrývá, aby se za tím skrývalo ještě něco jiného. Současný konec ji vrátil ze vzpomínek do skutečnosti. Co zatím bylo jen realitou v uzavřeném kruhu, jakýmsi soukromým vesmírem, náhle se chystalo proniknout do celého jejího všedního života, do jejího každodenního počínání a zvyků, a to ve vnějším světě i do ní dovnitř. Ted’ už se nespokojí jen se symboly, s obnaženými hýžděmi, s podprsenkou rozepínací vepředu, se železným prstenem – nyní bude vyžadovat skutečné naplnění.

Byla pravda, že René ji nikdy nebičoval, a jediný rozdíl na jejich vztahu v období předtím, než ji zavezl do Roissy, a po jejím návratu byl v tom, že nyní vyhledával nejen její klín, ale také ústa, zatímco předtím se soustřeďoval pouze na vagínu. Nebyla schopna uhodnout, zda některé z těch pravidelných mrskání, která jí uštědřovali v Roissy, bylo také jeho rukou – byt’ i třeba jednou jedenkrát. Mohlo se to stát jen tehdy, když jí převázali oči páskou, nebo když se muži zamaskovali. Osobně o tom však pochybovala. Vzrušení které mu poskytovala podívaná na její spoutané tělo, které si brali cizí muži, na její marný odpor, na její pláč bylo bezpochyby tak veliké, že by sám jistě proti ní nezvedal ruku a nerozptyloval se tím.

Jako by její dohady nyní potvrzoval. Řekl jí totiž, velmi jemně, velmi něžně, aniž by opustil své pohodlné hluboké křeslo, v němž napůl ležel s nohama křížem, řekl jí, že je šťastný. Může jí totiž tlumočit rozkazy a požadavky sira Stephena, a navíc ona sama po nich touží.

Kdykoli si sir Stephen bude přát, aby s ním strávila noc v jeho domě, anebo třeba jen hodinu, nebo když zatouží, aby jej doprovázela mimo Paříž, či někam přímo v Paříži, třeba v restauraci anebo na nějaké představení, zavolá jí a pošle pro ni auto – pokud pro ni nezajede sám René a nevyzvedne ji. Dnes, právě teď, je na ní, aby se vyjádřila. Sou­hlasí?

Jenže slova ji zradila. Vyjádřit souhlas, který po ní tak znenadání vyžadovali, znamenalo kývnout k tomu, že se jim sama vydá do rukou. Říct předem ano na všechno, s čím si přála souhlasit, ale k čemu její vlastní tělo říkalo jasné ne, alespoň pokud se týkalo bičování. A co se týkalo všeho ostatního, kdyby byla poctivá sama k sobě, musela by připustit, že pociťuje jak vzrušení, tak i zároveň úzkost. Její pocity probouzelo to, co četla v očích sira Stephena. Byly příliš intenzivní na to, aby mohla oklamat sama sebe. Celá se chvěla jako lísteček ve větru a právě z toho důvodu, proč se tak chvěla, věděla, že očekává dokonce ještě netrpělivěji než on sám okamžik, kdy se jí dotkne, kdy k ní přitiskne své rty.

Asi bylo na ní, aby tu chvíli uspíšila. Ačkoli měla dost odvahy, ačkoli se přání proměnilo ve zdrcující touhu, náhle se cítila tak slaboučká, jako by se měla každým okamžikem sesout na podlahu a její šaty se kolem ní rozestřít jako květ.

V tichu poznamenal sir Stephen dutým hlasem, že strach jí velice sluší. Jeho slova však neplatila jí, nýbrž Renému. Slečně O. se zdálo, že vynakládá značné sebeovládání, aby na ni nespěchal, a že zároveň svého sebeovládání lituje. Ačkoli se jeho pohledu vyhýbala a upírala zraky na Reného, ze strachu, aby nespatřil, co se jí usadilo v očích, a aby to snad nepovažoval za proradnost. Vždyť přece nikoho nezradila, neboť kdyby měla skutečně zvážit svou touhu náležet siru Stephenovi oproti tomu, aby patřila Renému, nezaváhala by ani na okamžik. Poddávala se této žádosti jen z jediného důvodu, protože jí to René dovolil a v jistém smyslu jí dal najevo, že jí to přikazuje. A v hloubi duše se stále trošku obávala, aby Reného neranila tím, že bude svolná příliš rychle a příliš radostně. Jestliže jí dá sebeslabší náznak, okamžitě na všechno zapomene, všechno bude smazáno.

Avšak žádné znamení nepřišlo. Naopak se omezil jen na to, že se jí potřetí zeptal na její odpověď. Zamumlala:

“Souhlasím se vším, co si vy dva přejete,” a sklopila pohled na své ruce, které měla položené na oblinách kolen, nesepjaté. Pak dodala stejně mumlavě: “Ráda bych věděla, jestli mě budete bičovat…”

Nastala předlouhá pauza, v jejímž průběhu dvacetkrát zalitovala, že se otázky odvážila. Pak jí hlas sira Stephena pomalu odpověděl:

“Čas od času.”

Slečna O. zaslechla škrtnutí zápalky a zazvonění skleniček: oba muži si pravděpodobně dopřávali další rundu whisky. René nechal slečnu O., aby si poradila, jak umí. Neříkal nic.

“I když teď budu s bičováním souhlasit,” řekla, “i když vám to nyní slíbím, pak to třeba nevydržím.”

“Všechno, oč vás nyní žádáme, je, zda jste ochotná bičování pod­stoupit. Jestli dáte souhlas předem, bude pak marné křičet a naříkat,” pokračoval sir Stephen.

“Ach, prosím vás, pro všechno na světě, ještě ne!” vykřikla slečna O., neboť sir Stephen se zvedl na nohy, naklonil se nad ní a uchopil ji za ra­mena. René jej následoval.

“Dejte nám tedy svou odpověď!” řekl sir Stephen. “Souhlasíte?” Konečně se z ní vydralo, že ano, že souhlasí. Jemně jí pomohl, aby se zvedla. Nejprve ji posadil, ale vzápětí ji přiměl, aby poklekla tváří dolů k rozměrné pohovce a složila na ni natažené paže, poprsí a hlavu.

Oči měla zavřené a myslí jí probleskl obrázek, který viděla před několika lety: byla to prapodivně tištěná ilustrace, která zachycovala ženu klečící stejně jako ona sama před křeslem. Podlaha byla z dlaždic a v jednom rohu místnosti si hrálo dítě se psem. Žena měla zdvižené sukně a těsně nad ní stál muž hrozivě mávající svazkem prutů, chystal se ji zmrskat. Všichni měli na sobě šaty ze šestnáctého století a ilustrace nesla název, který ji dočista znechutil: Rodinné trestání.

Jednou rukou ji René uchopil obě zápěstí jako do svěráku a druhou jí vyhrnul sukni tak vysoko, že ucítila, jak se jí mušelínový okraj otřel o tvář. Pohladil ji boky a obrátil pozornost sira Stephena ke dvěma půvabným dolíčkům a k záhybu mezi jejími stehny. Pak jí stejnou rukou sevřel kolem pasu, aby ještě lépe vyvstaly její hýždě, a poručil jí, aby víc roztáhla kolena.

Poslechla beze slova. Chvála, jíž René zahrnoval půvaby jejího těla, odpovědi sira Stephena – a zejména to, jak vulgárních slov oba muži užívali, v ní probudila tak ochromující a neočekávanou vlnu studu, že v ní zcela pominula žádost, aby si ji sir Stephen vzal. Začala si naopak přát, aby se do ní zahryzl bič. Považovala by to za osvobození, bolest a nářek by zasluhovala oprávněně. Avšak ruce sira Stephena jí sklouzly do slabin, pronikly branou, ustoupily, pak se do ní prsty opět vnořily, až zasténala bolestí. Cítila se tak ponížená, odhalená a znásilněná, že jí zbyl jen pláč.

“Nechám tě teď siru Stephenovi,” prohlásil pak René. “Zůstaň ve stej­né poloze, v jaké jsi, dovolí ti odejít, až mu to bude vhod.”

Jak častokrát zůstávala takhle v Roissy, na kolenou, přístupná všem, kteří o ni stáli? Jenže tam měla pokaždé ruce spoutané náramky, šťastná vězeňkyně, na niž kdokoli mohl vložit ruku a od níž nic nebylo jinak požadováno. Tady se naopak stalo z její svobodné vůle, že zůstala polo­nahá. Přitom stačil jediný pohyb ruky, aby se zahalila, a stejně nepatrná námaha, aby opět vstala. Avšak slib ji svazoval stejně jako kožené náramky či ocelový řetěz. Ale byl to jen slib? A jakkoli byla ponížena, či lépe protože ji ponížili, bylo v tom cosi příjemného. Že si jí považovali právě za její ponížení, za pokoru, s níž se oddávala, za poslušnost, s níž se otevírala?

Když byl René na odchodu, sir Stephen ho šel doprovodit ke dveřím a slečna O. osaměla. Zůstala nehybná a v tu chvíli se cítila dvojnásob odhalená, takhle o samotě, a víc zprostituovaná než kdykoli předtím. Šedé a žluté hedvábí pohovky ji hladilo po tváři. Přes nylonové punčochy cítila, jak se jí kolena boří do silného vlněného koberce a po celé délce levého stehna se jí rozlévalo teplo stoupající z krbu, neboť sir Stephen přihodil do ohniště tři polena, která nyní plápolala s hlasitým praskáním.

Nad prádelníkem visely starožitné hodiny a tikaly tak tichounce, že se daly zaslechnout jen tehdy, když se v celé místnosti rozkládalo ticho.

Slečna O. se do jejich zvuku zaposlouchala a myslela na to, jak absurdní je pozice, v níž se nachází, v téhle civilizované a příjemné místnosti. Přes žaluzie sem prosakoval ospalý šumot, který vydávala Paříž teď po půl­noci. Rozpozná za denního světla, zítra ráno, místo na čalounění po­hovky, na němž nyní měla položenou hlavu? Vrátí se sem vůbec ještě někdy, až se rozední, do tohoto pokoje, aby s ní zase takhle nakládali?

Sir Stephen zcela zjevně s návratem nijak nespěchal a slečna O., která takhle poddajně mnohokrát vyčkávala na zámku v Roissy, až ti neznámí ukojí svou rozkoš, nyní pociťovala, jak jí rozčilení těsně svírá hrdlo při pomyšlení, že za minutu, za deset minut na ni sir Stephen opět vloží ruce. Avšak všechno se odehrálo trochu jinak, než si představovala.

Zaslechla, jak otvírá dveře a přechází přes celou místnost. Na okamžik se zastavil zády k ohni a prohlížel si klečící slečnu O. Pak jí téměř šeptem řekl, aby se zvedla a posadila.

Překvapená, vlastně vyvedená z míry uposlechla. Dvorně jí přinesl skleničku whisky a cigaretu, avšak obojí odmítla. Teprve nyní postřehla, že se převlékl do županu, županu velice konzervativního střihu z podomácky tkané látky z hrubé mykané příze, jenž mu barvou ladil s vlasy. Ruce měl dlouhé a vyschlé a ploché nehty, nakrátko ostříhané, strašně bílé.

Přistihl ji, jak si ho prohlíží, a slečna O. se zarděla. Tohle byly jistě tytéž ruce, které tehdy před otomanem uchvátili její tělo. Ruce, z nichž na ni teď šla hrůza a po kterých zároveň toužila.

Jenže nepřiblížil se k ní ani o krok.

“Rád bych, kdybyste se úplně svlékla,” řekl. “Ale nejprve si svlékněte ten kabátek aniž byste vstala.”

Slečna O. rozepjala veliké zlaté háčky a stáhla si těsný kabátek z ra­men. Pak jej odložila na kraj pohovky od sebe, kde už ležel její kožíšek, rukavice a kabelka.

“Pohrajte si teď trošku s bradavkami, jen tak lehoučce,” řekl pak sir Stephen a dodal: “Musíte si opatřit temnější růž, ta vaše je příliš světlá.” Zcela vyvedena z rovnováhy slečna O. uchopila hroty svých prsů do konečků prstů, a jak se s nimi laskala, cítila, že se napřimují a rostou. Přikryla si je dlaněmi.

“Proboha, ne!” zasténal sir Stephen.

Odtáhla ruce a položila se zády na pohovku. Prsy měla vzhledem ke štíhlé hrudi těžké, a když ulehla, sklouzly jí od sebe a směrem k podpaží. Šíjí spočívala na pohovce a ruce měla položené po bocích. Jenže proč se nad ní sir Stephen neshýbal? Proč se jeho ústa netiskla na její, proč jeho ruce nemířily k bradavkám, které se teď tvrdě vztyčily? Cítila, když nyní ležela zcela nehybně, jak se ji při každém vdechu zachvívají.

Ale přiblížil se, usedl na přední rám pohovky, avšak nedotkl se jí ani konečkem prstu. Kouřil a krátkým pohybem ruky – slečna O. nikdy nepřišla na to, jestli to udělal schválně nebo ne – jí odklepl ještě horký popel mezi prsy.

Dostala pocit, že ji chce pohanět, urazit svou přezíravosti, mlčením, svým nevšímavým postojem. Jenže před chvilkou po ní vzplál touhou a plný žádostivosti byl pořád, zřetelně viděla, jak se mu napíná měkká látka županu. Tak ať už si ji vezme, i kdyby ji měl pouze zraňovat!

Nenáviděla se za to, že po něm tak dychtila, a mrzela se na sira Stephena za to, jak předvádí své sebeovládání. Chtěla, aby se do ní za­miloval, jistě, náhle pravda vyplula nad hladinu: aby podlehl touze dotk­nout se jejích rtů, vniknout jí do těla, vrhnout se na ni a zničit ji, jen aby nezůstal takhle chladný, plný dokonalého sebeovládání.

V Roissy se naprosto nestarala o to, jestli si ti, co si na ni užívali, něco mysli nebo pociťuji. Vždyť to byly pouhé nástroje, pomocí nichž její milý dosahoval z jejího těla slast, pomocí nichž se stávala tím, čím si přál, aby byla, hladcí a chladní jako kámen. Jejich ruce byly jeho rukama, jejich příkazy vycházely z jeho úst.

Avšak tady už ne. René ji siru Stephenovi předal a bylo zřejmé, že se s ním o ni chce dělit. Že to neudělal proto, aby tak dosáhl nových požitků, slast z toho, že je zcela podmaněna, ale aby se podělil se sirem Stephenem o to, co miloval na světě nejvíce. Podobně jako v minulosti, když byli oba mladí, sdíleli společné loďku, koně, dělili se o úlovek. Že se o ni chtěl dnes dělit, vyplývalo mnohem více z jeho vztahu k siru Stephenovi než k ní. Co v ní nyní každý z nich bude hledat, bude pečeť toho druhého, stopa, která na ní z něho ulpěla.

Před krátkou chviličkou, když před nimi klečela polonahá a sir Stephen jí oběma rukama rozevřel stehna, René mu vysvětloval, proč je vnitřek jejího klína tak snadno přístupný a jak po potěšilo, že jej tak zdokonalili. Stalo se to proto, že ho napadlo zařídit, aby měl sir Stephen k dispozici svůj oblíbený způsob. Dodal dokonce, že jestli si sir Stephen přeje, bude jej mít k výhradnímu použití.

“No, rád,” řekl sir Stephen, avšak poznamenal, že přesto přese všechno je nebezpečné, aby si takhle slečnu O. vypůjčil.

“O. je tvoje,” odvětil René. “Bude šťastná, když ti ji propůjčím.” A sklonil se nad ní, aby jí zlíbal ruce.

Už jen samotné pomyšlení, že Reného vůbec mohlo napadnout, aby se vzdal některé části jejího těla, slečnu O. drásalo a ničilo. Považovala to za známku, že jejímu milému je přednější sir Stephen než ona. A také, ačkoli jí tak často říkal, že co na ni miluje, je právě ten objekt, který z ní vytvořil, že mu je vydána zcela na milost a nemilost, že má naprostou svobodu naložit s ní jakkoli, jako člověk zachází s kusem nábytku, který někdy rád sdílí s někým druhým a jindy jej naopak chce jen sám pro sebe, uvědomila si, že už mu vůbec nevěří.

A shledávala i další známky, které se sotva daly vykládat jinak, než jako podbízivá úcta a respekt k siru Stephenovi. Především ve skutečnosti, že René, jenž tak strašlivě miloval pohled na to, jak na ní leží cizí těla, či jak jí cizí ruce uštědřují rány, ačkoli jeho pohled byl neustále něžnost sama, který plesal radostí, kdykoli pozoroval, jak se jí ústa otevírají nářkem a steny a oči zaplavují slzami, ji tentokrát klidně opustil. Nejprve se ujistil, když ji před sirem Stephenem vlastnoručně obnažil způsobem, jímž se koňovi otevírá tlama, aby se kupující mohl přesvědčit, že to není žádná herka na padnutí, že se siru Stephenovi líbí, nebo přesně řečeno, že ji považuje za vyhovující a že se ji uráčí přijmout.

Jenže ať bylo jeho chování vůči ní sebeurážlivější, ať ji jakkoli zranilo, její láska k Renému zůstávala nedotčena. Považovala se za šťastnou, že ji ve svých očích shledal dostatečné hodnou toho, aby ji urazil a ponížil, a potěšil se tak: stejně jako věřící děkují Bohu za toho, je pronásleduje tisícerými útrapami.

Avšak v siru Stephenovi, uvažovala, nacházela vůli jako železo a led, která nepodléhá žádostivosti. Vůli, která ji doposud shledávala jako absolutní nicku, ať se chová sebeposlušněji a sebeponíženěji. Proč by jinak byla tak zděšená? Biče, které nosili sluhové na zámku v Roissy na opascích, řetězy, jež jí téměř neustále drásaly tělo, tohle všechno jí nepřipadalo zdaleka tak úděsné jako vyrovnanost, s níž si dlouze prohlížel její prsy. A stále se jich nedotýkal.

Palčivě si uvědomovala jejich plnost, hladkost, jak se jí rozlévají po štíhlé hrudi směrem k ramenům, jak jsou křehké. Nedokázala zabránit, aby se jí nezachvívaly, to by musela přestat dýchat. Naděje, že jejich překrásná křehkost sira Stephena odzbrojí, byla nepatrná, a slečna O. si plně uvědomovala, že je to všechno úplně naopak: její jemnost, již nabízela, přímo křičela po ranách stejně jako po laskání, nehty stejně jako rty. V ,jednom okamžiku dokonce podlehla přeludu. Zdálo se jí že prostředník pravé ruky sira Stephena, v níž svíral cigaretu, se konečkem dotkl špiček jejích ňader, které se opět poslušně napřímily. Slečna O. nepochybovala o tom, že tohle všechno je ze strany sira Stephena jen jakási hra, anebo snad hru na hru. Nebo snad výzkum, prováděný zhruba stejným způsobem, jakým se člověk přesvědčuje a ujišťuje, že jeho hračka dobře funguje.

Aniž by se zvedl z opěradla, sir Stephen jí přikázal, aby si svlékla sukni. Kovový háček vyklouzl slečně O. ze zpocených rukou a potřebovala dva pokusy, aby sundala černou spodničku z hedvábného rypsu, kterou měla pod sukní.

Když se zcela obnažila, kromě kožených střevíčků na vysokém pod­patku a punčoch, které měla srolované nad koleny a jež tak jen zdůrazňovaly jemné linie jejích lýtek a bělost stehen, sir Stephen, jenž povstal zároveň s ní, ji jednou rukou uchopil v rozkroku a postrčil k po­hovce. Přinutil ji, aby poklekla zády k ní, a ještě silněji ji přitlačil tak, že se jí zapřel o ramena. Tlak ji zároveň donutil, aby mírně roztáhla stehna. Rukama se uchopila za kotníky, takže se jí rozevřel klín a prsy se stále vystouplými bradavkami se svěsily dolů. Hrdlo měla zvrácené dozadu.

Neodvažovala se pohlédnout siru Stephenovi do tváře, ale spatřila, jak si rozvazuje pásek. Pak se postavil nad slečnu O. která stále klečela, obkročmo sevřel ji za šijí a přirození jí zastrčil do úst. Netoužil po tom, aby ho polaskala rty, ale celou délkou vnikl až dozadu hrdla. Dlouho klouzal sem a tam a slečna O. cítila, jak ten masitý roubík, co ji dusil, narůstá a tuhne, až konečně narážel jako kladivo a bolestí jí vyhrkly slzy.

Aby do ní lépe pronikal, sir Stephen nakonec klečel na pohovce, obě kolena po stranách semknutá kolem jejích tváří, a v některých okamžicích jí hýžděmi dosedal až na prsa. Pronikavě cítila, jak jí vagínu, kterou nevyužil a pohrdl, spaluje žádost.

Ačkoli byl sir Stephen zjevně vydrážděný a těšil se v ní dlouhou dobu, nedovolil své žádosti, aby vyvrcholila. Mlčky ustal, a aniž si zapjal župan, znovu se postavil na nohy.

“Jste snadno k mání, slečno O.,” řekl jí. “Sice milujete Reného, ale jste snadno k mání. Uvědomuje si René, že prahnete žádostí vůči všem mužům, kteří po vás zatouží, že cestou do Roissy, tím, že vás postoupil i jiným, zároveň vám poskytl skvělé alibi, abyste si přišla na své a vaše ctnost aby neutrpěla?”

“Miluju Reného,” odvětila slečna O.

“Milujete Reného, ale toužíte po mně, kromě jiných,” opravil sir Stephen.

Ano, toužila po něm, jenže nezměnilo by to vztah Reného k ní, kdyby se o tom dozvěděl? Nezbývalo než mlčky sklopit zraky, stačil jediný přímý pohled do jeho očí, aby se rovnal doznání.

Pak se nad ní sir Stephen sklonil, vzal ji za ramena a přiměl, aby se sesmekla na koberec. Lehla si na záda, zvedla nohy a zdvojené je přitáhla k břichu. Sir Stephea sedící na gauči v těch místech, o něž se předtím opírala, ji uchopil za pravé koleno a přitáhl si je k sobě. Poněvadž byla obrácená směrem ke krbu, záře plamenů jí pronikavě dopadala na dvojitou brázdičku v otevřeném rozkroku.

Aniž by uvolnil sevření, sir Stephen jí znenadání přikázal, aby se uvnitř polaskala sama, pěkně s roztaženýma nohama. Slečna O. vy­plašeně a poslušně natáhla pravou ruku k rozkroku a dotkla se prsty měkkých záhybů, ležících pod ochranou chloupků, které přitom rozhrnula. Už nahmátla jemňoučké pysky, které se pod nimi vynořily a které žhly žádostí.

Avšak ruka sama jí ucouvla a slečna O. zašeptala: “Já nemůžu:”

A skutečně to nedokázala. Sama si to tajně dělala potmě v teple své vlastní postele, když spala sama, avšak nikdy to nezkoušela dotáhnout až do konce, k vyvrcholení. Avšak později mívala orgasmus ve spánku a budívala se zklamaná, neboť to sice byl pocit nesmírně intenzívní, jenže ještě prchavější.

Sir Stephen na ni nehnutě pohlížel. Připadlo jí, že jeho pohled nesnese a opakovala:

“Já nemůžu.” A zavřela oči.

Obrázek, který jí opět vyvstal, do smrti nezapomene. Ještě dnes ji plnil takovým odporem, až se jí obracel žaludek. Bylo jí patnáct, když to zažila, viděla však všechno tak živě, jako by se to přihodilo dnes. Viděla Marion, jak se svezla do hloubi koženého křesla v hotelovém pokoji. Viděla Marion, jak s jednou nohou přehozenou přes opěradlo a hlavou svěšenou přes druhé si zasunuje prsty mezi pysky, dráždí se a sténá, nijak jí nevadí přítomnost O.

Marion jí také vyprávěla, jak se jednou tímhle způsobem ukájela v kanceláři, když se domnívala, že ji nikdo nemůže překvapit, ale náhodou vstoupil její šéf a přistihl ji rovnou při tom. Slečně O. se vybavila i Marionina kancelář, holá místnost se světlezelenými stěnami, situovaná na sever, takže světlo se sotva procedilo přes zaprášená okna. Stála tam jediná pohodlná židle určená pro návštěvy, proti stolu.

“A cos dělala?” zeptala se slečna O. “Utekla jsi?”

“Ne,” odvětila Marion, “požádal mě, abych začala znova, jenže předtím prostě zamkl dveře, přinutil mě, abych si úplně stáhla kalhotky a přistrčil židli přímo pod okno.”

Slečna O. tehdy oněměla obdivem – a hrůzou, neboť by v sobě nikdy nenašla Marioninu kuráž. Ale dál tvrdohlavě odmítala vzrušovat se sama v její přítomnosti a přísahala, že nebude nikdy, nikdy před nikým.

Marion se jen zasmála a řekla!

“No, uvidíme. Počkej, až tě o to požádá tvůj milenec.”

Ale René to po ní nechtěl nikdy. Byla by poslechla? Ano, jistě, poslechla by, jenže i před ním by ji to zděsilo, protože by se domnívala, že by v jeho očích mohla spatřit stejný odpor, jaký cítila ona sama při pohledu na Marion.

Bylo to absurdní, tohle všechno. A poněvadž to po ní chtěl sir Stephen, všechno bylo ještě absurdnější. Co jí bylo po tom, jestli se siru Stephenovi nad ní zvedne žaludek?

Ale ne, nedokáže to. Potřetí zašeptala! “Já nemůžu.”

Přestože pronesla ta dvě slova téměř neslyšně, zachytil je a pustil jí koleno. Zvedl se na nohy, zapjal si župan a rozkázal slečně O., aby povstala.

“Tak tohle je ta tvoje poslušnost?” řekl.

Levou rukou jí stiskl obě zápěstí a pravačkou ji udeřil přes obě tváře. Zavrávorala a byla by se zhroutila, kdyby ji nezachytil.

“Klekni si a poslouchej mě!” řekl. “Reného výcvik bohužel zanechal ještě mnoho nedostatků.”

“Reného vždycky poslechnu,” zašeptala.

“Pleteš si lásku a poslušnost. Budeš mě poslouchat, aniž bys mě milo­vala, a aniž bych miloval já tebe.”

Cítila, že jeho slova v ní zvedají bouřlivou vlnu vzdoru. Kdesi uvnitř se mu chtěla vzepřít, zatoužila odstoupit od slibu, že bude vždy otrocky poslušná, odvolat svůj souhlas, zapřít vlastní roztoužení, nevidět svou na­hotu, pot, který na ní vyrazil, chvějící se ruce a kruhy pod očima.

Sevřel ji a přinutil, aby se sehnula a lokty se zapřela o podlahu, hlavu mezi rameny a hýždě zvednuté. Nedala se, zápasila s ním, zuby zaťaté zlostí. Přesto se mu podařilo zezadu se na ni přitisknout a vstoupit do ní: půjčil si ji, přesně tak, jak mu to René nabídl.

Poprvé nevykřikla. Povytáhl úd a narazil znovu, tvrději, a to už nevydržela. Křičela ze vzdoru i z bolesti a sir Stephen si to plně uvědomoval. Také věděla, že to znamená její porážku a že ho velice těší, že ji dohnal až k pláči.

Když skončil, pomohl jí na nohy a dostal se do rozpoložení, kdy ji vzal na milost. Poznamenal, že to, co do ní vypustil, se pozvolna rozplyne roz­neseno krví z rány, kterou jí způsobil, a že ji ta rána bude pálit tak dlouho, dokud se mu jejích hýždí nezachce znovu. A že má tenhle způsob ve značné oblibě. Tenhle způsob jejího použití René vyhradil jemu a on se ho bude snažit plně využít. Neměla by si na tohle konto dělat žádné iluze. Znovu jí připomíná, že souhlasila stát se Reného otrokyní, a stejně tak i jeho. Zdá se však nepravděpodobné, že si uvědomovala – že si byla plně vědoma – k čemu svůj souhlas dala. Jenže teď, když už pochopila, je na útěk příliš pozdě.

Slečna O. naslouchala a pomyslila si, že možná bude i pro něho příliš pozdě k úniku – příliš pozdě, aby se do ní nezamiloval. Neboť ona vůbec neměla v úmyslu nechat se snadno ochočit a s postupem času, než se mu to podaří, mohlo by se mu přihodit, že se do ní trošičku zamiluje. Přes všechen vnitřní odpor s bázlivou rezistencí, kterou se obávala dát najevo, směřovala jen k jedinému: přála si existovat pro sira Stephena, ať už v jakkoli nepatrné podobě, stejným způsobem, jakým tu byla pro Reného, a toužila po tom, aby k ní pocítil něco víc než jen pouhou žádostivost. Ne proto, že by ho milovala, ale zcela zřetelně pozorovala, že René má rád sira Stephena tím vášnivým způsobem, jímž milují chlapci své starší ideály. Vycítila, že kdyby to bylo zapotřebí, je ochoten obětovat ji kterémukoli z vrtochů sira Stephena, v touze zalíbit se mu.

Neomylná intuice jí napovídala, že René bude všechny jeho postoje napodobovat, a kdyby jí sir Stephen začal opovrhovat, mohlo by se to přenést i na něj, ať už ji miloval sebevíc. Že by mohl načichnout tím, co nikdy nedělal a o čem se mu nikdy ani nesnilo a to postoji a příkladem mužů z Roissy. Byl tu jeden podstatný rozdíl: ve vztahu k ní v Roissy byl jejím pánem a ostatní muži, jimž ji dal, neměli nad ní definitivní moc. Jenže teď už jejím pánem nebyl.

Naopak, sir Stephen ovládal Reného, aniž by si její milenec toho byl zcela vědom. Což přesně znamenalo, že ho René obdivoval, snažil se ho napodobovat, soutěžit s ním, a právě proto se s ním chtěl o všechno dělit a proto mu daroval slečnu O. Tentokrát bylo jasné, že byla darována bez jakýchkoli předchozích podmínek. René ji bude pravděpodobně dál milovat do té míry, až sir Stephen usoudí, že mu stojí za potíže a zamiluje se do ní sám. Je ovšem zřejmé, že do té doby bude jejím pánem, bez ohledů na to, co se domnívá René. Jejím jediným pánem, pokud máme přesně definovat vztahy. Neočekávala od něj ani stín soucitu, ale copak v něm nedokáže probudit záchvěv lásky?

Rozložený ve stejném rozměrném křesle u ohně, v němž seděl před Reného odchodem, ji nechal stát před sebou nahou a řekl jí, aby vyčkala jeho dalších rozkazů.

Čekala beze slova. Pak se zvedl na nohy a přikázal jí, aby ho násle­dovala.

Stále zcela nahá vyjma střevíčků na vysokých podpatcích a černých punčoch za ním vystoupila po jednom křídle schodiště, jež se zvedalo z podesty schodů v přízemí. Vstoupili do malé ložnice, tak těsné míst­nůstky, že tu bylo místo jen pro postel v jednom rohu a toaletní stolek se židli mezi postelí a oknem. Tenhle malý pokojík se spojoval s větší míst­ností, kterou obýval sir Stephen. Uprostřed mezi nimi byla umístěna společná koupelna.

Slečna O. si svlékla boty a punčochy, umyla se o otřela. Ručník měl na sobě jemné růžové puntíky. Pak si zalezla pod chladné přikrývky. Zá­clony na oknech zůstaly roztažené, ale noc byla temná.

Když už slečna O. ležela v posteli, sir Stephen za ní přišel a zlíbal jí konečky prstů, stejně jako to udělal tehdy, když sklouzla z barové stoličky a on jí složil kompliment týkající se železného prstenu. Své rty se tedy uráčil přiložit pouze na konečky jejích prstů, ačkoli rukou a přirozením vnikl až hluboko do ní a vyplenil i její ústa.

Pak zavřel dveře mezi jejich pokoji.

Slečna O. se rozplakala a neusnula dříve než za úsvitu.

Následujícího dne těsně před polednem řidič sira Stephena dovezl slečnu O. domů. Probudila se v deset a komorná, postarší mulatka, jí přinesla šálek kávy, připravila lázeň a donesla jí její šatstvo vyjma kožíšku, rukavic a kabelky. Tohle všechno nalezla pak na gauči v obývacím pokoji, když sešla se schodů. Pokoj byl prázdný, žaluzie vytažené. Oknem naproti pohovce spatřila zahradu, tak úzkou a zelenou, že jí připomněla akvárium, posázenou výhradně břečťanem, cesmínou a lemovanou brslenovými živými ploty.

Když si navlékla kabátek, komorná-mulatka jí řekla, že sir Stephen odešel a podala jí obálku, na níž byly napsány jen její iniciály. Bílý aršík papíru uvnitř obsahoval dvě řádky:

“René telefonoval, že se pro vás zastaví v ateliéru v šest hodin.” Sdělení bylo podepsáno velkým S a následovala douška: “Jezdecký bičík je připraven na Vaši příští návštěvu.”

Slečna O. se rozhlédla kolem sebe: na stole mezi dvěma křesly, v nichž sir Stephen a René seděli předchozího večera, ležel u vázy se žlutými růžemi jezdecký bičík s dlouhými, tenkými koženými třásněmi.

Komorná vyčkávala u dveří. Slečna O. vložila dopis do kabelky a odešla.

Tak tedy René zavolal siru Stephenovi – a ne jí. Když se vrátila domů, svlékla se, v županu posnídala a pořád ještě měla spoustu času, aby se znovu namalovala. Učesala se, oblékla a šla do ateliéru, kde měla být ve tři. Telefon mlčel, René nevolal.

Proč? Copak mu asi řekl sir Stephen? Jak o ní mluvili? Vzpomněla si na slova, která oba dva pronášeli v její přítomnosti, letmé poznámky podtrhující kvality jejího těla a zároveň se týkající jejich nároků a chutí. Možná to bylo jen skutečností, že nebyla zvyklá na tento druh v angličtině, ale všechny francouzské ekvivalenty, na něž připadla, jí zněly vulgárně a sprostě. Pravda, šla z ruky do ruky tak často jako prostitutka v bordelu, takže proč by s ní nakonec měli zacházet jinak?

“Mám tě ráda, René miluji tě,” opakovala rozechvěle uvržená do samoty svého pokoje. “Miluji tě,” opakovala, “udělám všechno, co po mně budeš chtít, jenom mě neopouštěj. Proboha, jen mě neopouštěj!”

Kdo má slitování pro ty, kteří musí čekat? Snadno je poznáte: mají ve tvářích jakousi jemnost a vnímavé oči – jenže ta jejich vnímavost je falešná, neboť nevidí to, nač hledí – a také je poznáte podle toho, že jsou duchem nepřítomni. Po celé tři hodiny jí v ateliéru pózovala malá ob­tloustlá a zrzavá modelka, kterou slečna O. neznala. Fotografovaly spolu kolekci kloboučků. Slečna O. vůbec nevnímala, co dělá, zcela se soustředila na sebe, na svou úzkost. Přála si jen jediné, aby čas ubíhal co nejrychleji.

Přes blůzku a spodničku z rudého hedvábí si přetáhla plisovanou sukni a krátký kabátek z jemné hlazené kůže. Jasná červeň její blůzky pod polorozhaleným kabátkem způsobovala, že její pobledlá tvář vy­padala ještě bledější. Malá zrzavá modelka jí řekla, že vypadá jako femme fatale. “Osudová pro koho?” ptala se slečna O. v duchu.

Před dvěma roky, ještě než se setkala s Reném a zamilovala se do něho, byla by přísahala:

“Osudová pro sira Stephena,” a dodala by: “Však uvidí!”

Avšak její láska k Renému a Reného láska k ní jí zbavila všech zbraní a namísto toho, aby ji vybavila mocí ještě silnější, zbavila ji i té, kterou měla nad muži doposud. Kdysi, když bývala rozmarná a přelétavá a uměla vychutnat svou svůdnost, dokázala utrousit slovíčko či správné gesto, mladí mužové po ní prahli, ale nic nedostali. Pak se začala dávat zcela impulsivně, bezdůvodně, každému jen jednou jako jakousi odměnu, jenže to je rozněcovalo ještě bouřlivěji a spalovala je tím větší vášeň, čím méně ji slečna O. opětovala. Měla pak jistotu, že oni jsou do ní zamilo­vaní.

Jeden z nich se pokusil spáchat sebevraždu. Když ho propustili z nemocnice, kam ho odvezli, zašla k němu domů, svlékla se do naha a lehla si na postel. Předtím musel přísahat, že se jí nedotkne ani prstem. Mlčky ji hltal očima dvě hodiny, bledý bolestí a touhou, ale předchozí slib ho proměnil v kámen. Vůbec si nepřála, aby ho ještě někdy v životě spatřila. Nebylo to proto, že by brala vášeň, kterou probouzela, na lehkou váhu. Chápala, oč jde, anebo se alespoň domnívala, že tomu rozumí. O to víc, poněvadž ona sama pociťovala podobnou (nebo se tak dohadovala) ve vztahu ke svým přítelkyním či náhodným známostem. K dívkám, s nimiž se náhodně seznamovala. Někdy měla úspěch a pak si je vodila do nějakého diskrétního hotýlku s úzkými chodbami a stěnami jako z papíru, zatímco jiné ji s odporem a pohrdáním odmítly.

Jenže to, co považovala – ať už oprávněně či nikoli – za vášeň, nebylo ve skutečnosti nic jiného než touha dobývat. Ani její výrazně chlapecký vzhled, ani fakt, že měla už předtím několik milenců – pokud je ovšem můžeme považovat za milence, ani její tvrdost a dokonce ani odvaha jí nijak nepomohla, když se seznámila s Reném.

V průběhu jediného týdne poznala, co je to obava o lásku a jistota, co jsou muka lásky a štěstí. René ji ovládl jako pirát svou zajatkyni a jí se její nová role otrokyně zalíbila. Připadala si, jako by měla okovy na zápěstích i na kotnících, jako by měla spoutané všechny údy a dokonce i tajné hlubiny srdce a těla pouty neviditelnými jako nejtenčí vlásek a přitom pevnějšími než lana, jimiž Lilliputové svazovali Gullivera. Pouty, která její milenec uvolňoval a nasazoval jediným pohledem.

Copak už nebyla svobodná? Bohudíky, teď už ne! A přece si připadala, že se vznáší jako nymfa lehčí než obláček, připadala si jako ryba ve vodě, zcela ztracená ve svém štěstí. Ztracená proto, že ony vlásky, ona lana, která svíral René bez výjimky ve svých rukách, znamenala zároveň jediné žíly, jimiž do ní nyní proudil život.

Byla to pravda do takové míry, že když René svou hrst, v níž ji svíral, uvolnil – anebo když jí to tak připadalo – když se zdál rozmrzelý, když ji opustil v rozpoložení, z něhož usuzovala, že už mu na ní nezáleží když se nějaký čas neviděli, nebo když jí neodpovídal na dopisy a slečna O. z toho usoudila, že už ji má dost a jeho láska k ní polevuje, pak z celého světa rázem zbyly jen trosky. Tráva zčernala, den přestal být jasný a noc krás­nou, ale čas se proměnil v pouhý nástroj jejích muk, jenž střídal období světla a tmy. Z chladné vody se jí dělalo špatně. Připadala si, jako by se proměnila v sochu uplácanou z popela – neužitečnou, bez chuti, prokle­tou – v cosi jako Lotova žena, v solný sloup.

Neboť se cítila provinile. Ti, kteří milují Boha a ten je opustí v tem­notě noci, jsou vinni, protože jinak by je asi neopustil. Rozpitvávala sebemenší vzpomínku, aby zjistila, kde zhřešila. Vracela se a pátrala sama v sobě. Ale všechno, co našla, byly jen nedůležité počiny, k nímž ji vedla laskavost nebo shovívavost k sobě samotné, které nebyly ani tolik vrozenou součástí její osobnosti jako touha vzbuzovat žádost ještě i v jiných mužích než jen v Reném. V mužích, které považovala jen za jakési dotvrzení lásky, kterou jí poskytoval René, za jistotu, že mu patří. Tenhle vztah jí dával štěstí, naplňoval pohár jejího štěstí natolik, že přímo přetékal, a její naprostá oddanost a odevzdanost, s níž se Renému vzdá­vala, ji dělal zranitelnou, nespolehlivou a bezohlednou. Všechny ty nicotné, bezvýznamné flirty – ale jaké flirty? Neměla si co vyčítat, snad jen tu a tam pomyšlení a letmé pokušení. Ano, už na to přišla. René si myslí, že ho zradila, a aniž by vlastně chtěl, trestá ji za hřích, o němž nic neví – ani nemůže, protože jej spáchala jen v duchu. Jenže sir Stephen to zjistil okamžitě, ihned odhalil její chlípnost.

Slečna O. byla šťastná, když ji René bičoval a prostituoval, protože svou vášnivou poddajností mu podávala důkaz, že mu náleží. Navíc bolest a stud, kterou pociťovala při mrskání, a násilí, jímž se na ni proviňovali ti, kteří jí působili rozkoš, když si ji vzali, kteří tím zároveň působili rozkoš sami na sobě a ani za mák nedbali na její pocity, tohle všechno považovala za cestu, jíž se vykupovala ze svých hříchů. Končila také v objetích, která jí byla odporná, sápaly se po ní ruce, které ji rvaly za prsy tak, že jí působily nesnesitelnou bolest, na rty se jí přisávala nechutná ústa, do jejích úst pronikaly cizí údy, dusily ji a ona je musela tisknout ze vší síly. Do rozkroku jí tvrdě vráželo cosi, co tam bobtnalo, tvrdlo a zanechávalo po sobě vazkost. Zůstávala pak ležet celá zdřevěnělá odporem a kolikrát ležela tak dlouho, dokud jí z toho nehybného stavu nevytrhlo zapráskání biče, aby nakonec kapitulovala před ranami a třeba s nechutí, zase se poslušně rozevřela.

A co když měl sir Stephen pravdu, právě pro tohle? Co když se jí skutečně líbilo, když ji ponižovali a prznili? V tom případě čím se propadala hlouběji, tím milosrdněji se k ní choval René, když byl svolný s tím, že z ni udělá nástroj své rozkoše.

Jako dítě slečna O. četla citát z bible napsaný rudými písmeny na bílou stěnu místnosti, v níž po dva měsíce bydlela, když kdysi pobývala ve Walesu. Takové texty jsou v protestantských domech časté. Nápis zněl:

ČLOVĚKA NEMŮŽE POTKAT NIC STRAŠNĚJŠÍHO, NEŽ PADNOUT DO RUKOU ŽIVOUCÍHO BOHA

Ne, pomyslela si slečna O., to není pravda. Hrozné je být vyrván z rukou živoucího Boha. Pokaždé, když René odložil termín jejich schůzky anebo přišel pozdě, což se dělo právě nyní – neboť šest už bylo dávno pryč, blížilo se půl sedmé – slečnu O. rvaly na kusy dva pocity: šílenství a zoufalství, ačkoli pro to neměla žádný důvod. Šílela zbytečně, zoufala si bezdůvodně. René přece dorazí, zase tu bude s ní, nic se nezměnilo, stále ji miluje, zdržela ho schůze na pracovišti nebo nečekaná práce, kterou nemohl odložit na zítřek, neměl ani čas, aby se jí omluvil.

Slečna O. prudce vyrazila ze své dusné komůrky, a ačkoli jako by ty nápory hrůzy nechala v místnosti za sebou, kdesi hluboko uvnitř v ní vzklíčila neblahá předtucha, temné varování: Neboť René někdy opomí­jel sdělit jí důvody svých pozdních příchodů, zda to byl golf, či partie bridže, anebo některá jiná? Protože sice slečnu O. miloval, ale měl naprostou volnost, mohl si jí být jistý a byl tak přelétavý, tolik přelétavý! Ať se zase vzdáli den smrti, který mě sežehne na popel, hodina na konci dlouhé struny dní, jež mě uvrhne v šílenství, která měl pohltí navždy! Ať zázrak pokračuje, ať stále svírám v dlani štěstí, jen ať mě René neopouští!

Slečna O. nikdy nehleděla dále do budoucnosti, a ani o to nestála, než do příštího dne. Nezajímalo ji, co nastane následující týden, příští měsíc. A každá noc, kterou trávila v Reného objetí, by podle ní klidně mohla trvat navěky. .

René nakonec dorazil v sedm a byl tak šťastný, že ji zase vidí, že ji začal líbat přímo před elektrikářem, který spravoval jeden z reflektorů. Z oblékárny zároveň vyšla malá zrzavá modelka a jí v patách se objevila Jacquelina, kterou tu nikdo neočekával.

‘”To je ale krásná podívaná!” řekla Jacquelina slečně O. “Zrovna jsem šla kolem. Chtěla jsem tě jen požádat, jestli bys mi neukázala poslední fotky, které jsi se mnou udělala, ale počítám, že jsem si nevybrala správný okamžik. Tak už zas pádím.”

“Slečno, nechoďte, prosím!” zavolal za ní René, aniž by přitom pustil slečnu O., kterou objímal kolem pasu. “Prosím, nechoďte!”

Slečna O. je vzájemně představila: René, Jacquelina – Jacquelina, René.

Zrzavá modelka dotčená tím, že jí si nikdo ani nevšiml, se vrátila do převlékárny a elektrikář předstíral, že náhle neví co dřív. Slečna O. si prohlížela Jacquelinu a vycítila, že Reného oči kopírují její pohled.

Jaequelina měla na sobě lyžařský komplet, přesně takový, jaký nosí filmové hvězdy, které nikdy v životě nelyžovaly. Černý hořejšek dával vystoupit jejím malým ňadrům se širokým údolím mezi a vypnuté šponovky poskytovaly stejnou službu jejím dlouhým sportovním nohám. Celá vypadala jako zasněžená: modravý povrchový lesk jejího kožíšku z tulení kožešiny připomínal sníh ve stínu, jakoby ojíněný odlesk jejích vlasů a řas naopak sníh ozářený sluncem. Na rtech měla nanesenou rtěnku, jejíž hluboká červeň téměř přecházela v purpur, a jak se usmívala a zvedla upřený pohled proti slečně O., ta si pomyslela, jak vůbec může člověk odolat touze upít doušek z té zelené živé vody pod stříbřitými řasami, servat z ní šaty a přiložit ruce k pěkným malým prsům.

Takže sledujete: jen se René vrátil a slečna O. nalezla v jeho přítomnosti ztracenou rovnováhu, okamžitě v ní zase vzplála žádostivost po jiných, žádostivost jí samé po sobě a po životě.

Odešli z ateliéru společně, všichni tři. Sníh, který se sypal ve velikých vločkách už dvě hodiny, na rue Royale teď padal v celých vírech a drobné bílé vločky se lepily na tváře. Pod nohama jim chrupala hrubá sůl, která měla sníh na chodníku rozpouštět, a slečna O. cítila ledový dech, který stoupal vzhůru podél jejích nohou a ulpíval na nahých stehnech.

Slečna O. měla celkem jasnou představu, co vyhledává na mladých ženách, které tak ráda získávala. Nedělala to proto, aby budila dojem, že soupeří s muži. Ani proto, že by si chtěla vykompenzovat na odiv dá­vanými projevy mužnosti ženskou poddajnost, kterou zjevně pociťovala. Pravda byla taková, že když jí bylo dvacet, přistihla se, že nadbíhá nejhezčí ze svých přítelkyň. Zdravila ji tak, že si sundávala baret, otevírala jí dveře a nechávala projít. Když vystupovaly z taxíku, podávala jí opěrnou ruku. Stejné nutkání ji vedlo k tomu, že si nemohla pomoci, aby neplatila útratu, kdykoli zašly na čaj do nějaké cukrárny. Líbala jí ruku, a když se jí naskytla příležitost, i na ústa, pokud se dalo přímo na ulici. Ovšem na tomhle všem bylo mnoho afektovaného a vyuměl­kovaného. Předváděla se, protože by s chutí způsobila skandálek. Vyplý­valo to mnohem víc z dětinství než ze skutečného nutkání.

Na druhé straně však slabost pro sladkost namalovaných rtů, jež se podrobují jejím vlastním, pro přivřené oči třpytící se jako korálky nebo jako perly v přítmí pohovky, když se v pět hodin zatáhnou závěsy a rozsvítí lampička na krbové římse, pro hlas, který opakuje: “Ještě, ach, prosím tě, ještě…”

Pro vůni moře, která jí ulpívala na prstech, pro tu skutečnou, hluboce zakořeněnou příchuť. Také však jí zachutnala aktivní role. Asi ne přímo pro dobývání samotné, ačkoli i to bývalo zábavné a fascinující, ale pro ten naprostý dojem svobody, jenž objevila v aktu lovu. Ona a jen ona sama stanovovala pravidla a řídila průběh, tedy něco, co nikdy nemohla dělat při setkáních s muži, anebo jen nejobligátnějším způsobem. Ona vedla dialogy a určovala termíny schůzek, ona byla aktivní při polibcích do té míry, že nedopustila, aby ji některá začala líbat první a téměř nikdy ne­dovolovala dívkám, které laskala, aby jí tímtéž oplácely. Stejně usilovně, jako se snažila, aby své dívky svlékla do naha co nejrychleji, se snažila, aby ona se svlékat nemusela. Hledala nejrůznější důvody, aby se tomu vy­hnula. Nejčastěji říkala, že jí je zima, anebo že má měsíční potíže.

Závažnější však bylo, že jen velice zřídka narazila na ženu, na níž by neodhalila něco krásného. Vzpomínala, že právě když ukončila lyceum, pokoušela se svést ošklivou, uzavřenou a neustále špatně naloženou dívku z jednoho jediného důvodu, poněvadž měla rozcuchanou, divokou kštici světlých vlasů, jejichž záhyby a lokny jí vrhaly na pokožku celé zá­plavy světelných odlesků. A kůži měla krásně hlaďounkou, měkoučkou, bez poskvrny.

Jenže děvče všechny její pokusy o sblížení odmítalo: A pokud vůbec někdy den slasti rozjasnil jeho nehezkou tvář, slečna O. v tom prsty neměla. Přesto dál vášnivě milovala tváře zahalené tím podivuhodným oparem, který jim dodávalo jejich mládí a krása, nekonečné mládí, jež sice nemůže vrátit člověka do dětství, ale umí způsobit, že mu změknou rty, oči se mu rozšíří stejným způsobem, jako to dokáže make-up, a duhovky se náhle rozzáří a pročistí. V tomhle procesu hraje větší roli obdiv než pýcha, neboť to nebyl její vliv, který to všechno způsoboval: v Roissy přece zažila nepříjemný pocit, když se takhle proměnila tvář dívce, kterou si půjčil cizí muž.

Omračovala ji nahota a skutečnost, že má cizí tělo ve své moci. Probouzel se v ní dojem, že její milenky, když souhlasily předvádět se nahé v uzamčené místnosti, jí dávají dar, který jim nemůže žádným způ­sobem oplatit. Neboť nahota o prázdninách, když se člověk sluní na pláži, na ni nedělala žádný dojem, jednoduše ne proto, že to bylo na veřejnosti, ale naopak tím, že tahle nahota byla veřejná a ne absolutní. Právě tohle ji do jisté míry odrazovalo.

Krása jiných žen, slečna O. byla totiž tak štědrá, že měla tendenci přiznávat jiným větší podíl na kráse než sama sobě, ji nicméně jaksi utvr­zovala v názoru, že sama je také pohledná. Ve své kráse, kdykoli nečekaně pohlédla do zrcadla, nacházela odraz jejich krásy. Moc, kterou odhalovala ve svých milenkách, znamenala současně záruku její moci nad muži. A přesně to, co brala od žen – a nikdy jim to nevynahrazovala, či pokaždé jen nepatrně – rozdávala pak mužům. Shledávala zcela přirozeným, když muži byli tak rozdychtivělí a netrpěliví, aby totéž získali od ní. Byla z toho šťastná, že se může dát. A byla současně partnerkou jak mužům, tak i ženám. Neustále měla tedy před sebou svůj sladký nápoj a upíjela z něj.

Nastávala také období, kdy hra neprobíhala zase tak snadno. Ted’ milovala Jacquelinu, o nic víc a o nic méně než mnohé ostatní před ní. A nepochybovala o tom, že slovo milovat je i za těchhle okolností zcela vhodné. Proč to tedy pak tolik skrývala?

Dohadovala se, že v sobě konečně nalezne odvahu navázat kontakt se Jacquelinou tehdy, až na topolech podél nábřeží vyraší poupata a den se prodlouží natolik, že dopřeje milencům pár okamžiků, aby po prácí usedli na lavičky v parcích. Ted’ v zimě jí Jacquelina připadala příliš triumfální pod svou chladnou kožešinou, příliš oslnivá, nedotknutelná a nepřístupná. A Jacquelina to věděla. Na jaře se vrátí do obyčejných šatů, svetrů a střevíčků s nízkým podpatkem. Pak jí bude nakrátko zastřiženou patkou připomínat ty svěží, upravené spolužačky, které slečna O. brávala za zápěstí a mlčky je zatahovala na prázdné záchodky, anebo je v šatně zatlačovala mezi visící kabáty. Sypaly se pak z ramínek a slečna O. nevydržela, aby nevypukla v smích.

Nosívaly školní uniformu, blůzky z hrubé bavlny se svými iniciálami vyšitými červenou bavlnkou na náprsní kapsičce. O tři rok později a o tři kilometry dál oblékala Jacquelina tutéž blůzičku v jiném lyceu. Zcela náhodou se slečna O. dozvěděla cosi, co ji zaujalo. Jednoho dne Jacquelina předváděla jakousi ultramódní kolekci a se slabým povzdechem prohlásila, že kdyby bývaly směly chodit do školy v takových pěkných šatech, byly by tam bývaly mnohem spokojenější. Nebo ať si třeba nosily tu pitomou blůzu, ale nic pod ní.

“Jak to myslíš, nic pod ní?” zeptala se slečna O. “No, pod šaty, samozřejmě,” odvětila Jacquelina.

Slečna O. cítila, jak začíná rudnout. Nemohla stále přivyknout chodit pod šaty nahá a každá poznámka na tohle téma jí připadala jako narážka na její stav. Nijak jí nepomáhalo, když neustále přesvědčovala sama sebe, že každý člověk je nakonec pod šaty nahý. Ne, cítila se stejně obnažena jako žena z Verony, která tak vyšla na ulici, aby se nabídla veliteli armády, jež dobyl její město: zcela vysvlečená pod pláštěm, který stačilo rozhrnout. I jí stejně jako té Italce připadalo, že se má nahotou z čehosi vykoupit. Jenže z čeho?

Ovšem Jacquelína si byla sama sebou jistá, ta se nemusela z ničeho vykupovat. Nemusela se nechávat o ničem ujišťovat, Jacquelině stačil jen pouhý pohled do zrcadla. Slečna O. k ní vzhlížela s pokorou a uvažovala, že jediné květiny, které by se jí odvážila nabídnout, by byly magnólie, protože jejich silné, jakékoli smyslné touhy prosté okvětní lístky jen pozvolna hnědnou a teprve pak povadnou a opadají. Anebo kamélie, neboť jejich vosková bělost bývá občas ozářena růžovým odstínem. Když pominula zima, bledavé opálení, které pozlacovalo a krášlilo Jacqueli­ninu pokožku, se ztrácelo spolu se vzpomínkou na sníh. Brzy budou vhodné pouze kamélie.

Avšak slečna O. se nechtěla ztrapnit a zesměšnit tím, že by jí darovala takhle melodramatické květiny. Jednoho dne přinesla obrovskou kytici modrých hyacintů, jejichž vůně člověka přímo omračovala. Připomínaly tuborózy voněly stejně olejnatě, sytě, neodbytně, přesně tak, jakou vůni měly vydávat kamélie, jenže prostě nevydávaly.

Jacquelina zabořila svůj mongolský nosík do vlahých květů na pevných stoncích, svůj malý nosík a růžové rtíky, které si poslední dva týdny malovala růžovou rtěnkou, už ne červenou. ‘

“Ty jsou pro mě?” řekla tónem vlastním ženám, které jsou zvyklé dostávat dárky.

Nato slečně O. poděkovala a zeptala se jí, jestli pro ni přijde René. Ano, zaskočí pro ni, řekla slečna O. Přijde, opakovala si pro sebe, a Jacquelina bude před ním stát bez hnutí a předstírat mlčenlivost, a na okamžik zvedne k němu své ledové jakoby tekuté oči, ty oči, jež nikdy na nikoho nepohlédly zpříma. Tu ženskou jistě nikdo nikdy nemusel nic učit, sama dobře věděla, jak mlčet, jak držet paže svěšené podél boků, jak stát s hrdlem mírně zvráceným vzad. Slečna O. zmírala touhou pořádně ji drapnout za ty příliš odbarvené vlasy na zátylku a stáhnout jí tu poddaj­nou hlavu nazpátek, a pak jí smět alespoň přejet konečkem prstu po řasách. Jenže Renému by se to jistě zachtělo taky.

Plně si uvědomovala, proč se stala, dříve tak odvážná a průbojná, náhle tak plachou. A proč, i když už po Jacqucliné touží dva měsíce, ne­prozradila svou žádostivost ani slůvkem či sebemenším gestem, a proč si sama pro sebe vymýšlí výmluvy, aby si vysvětlila svou nesmělost a ostýchavost. Překážka totiž nebyla v Jacquelině, ležela hluboko ve slečně O, samotné. Její kořeny tkvěly hlouběji než všechno ostatní, s čím se dosud v životě střetla.

Bylo to proto, že René jí daroval svobodu, a protože ona svou svo­bodu nemohla vystát. Taková volnost byla tíživější než nejsilnější řetězy.

Její svoboda ji totiž oddělovala od Reného. Mohla už nesčíslněkrát položit Jacquelině ruku na ramena a bez slova ji oběma rukama přistrčit ke zdi, tak, jak jsou do skříňky napichováni motýli. Jacquelina by se ne­dokázala ani hnout a pravděpodobně by se nezmohla ani na žádný ze svých úsměvů. Jenže slečna O. si náhle připadala v roli divokého zvířete, jež padlo do zajetí a musí sloužit lovci bud’ jako návnada, nebo vyrážet vpřed pouze na rozkaz a nadhánět mu kořist.

Takže to naopak byla ona, kdo se čas od času tiskl ke stěně. V těch chvílích bývala celá bledá a rozechvělá, drcena svým vlastním tvr­dohlavým rozhodnutím mlčet, spoutaná svým mlčením a zároveň i šťastná. Vyčkávala na cosi víc než jen na pouhé svolení” neboť to už přece měla.

Čekala na rozkaz. A dostala jej nikoli od Reného, nýbrž od sira Stephena.

Ode dne, kdy ji René daroval siru Stephenovi, uplynuly celé měsíce a slečna O. propadla zděšení. Postřehla totiž, že důležitost, jíž v očích je­jího milence sir Stephen nabývá, se ještě prohlubuje. A co hůř, zároveň si uvědomila, že se jejich vztahem nejspíš nechala mýlit, když se domnívala, že vůbec může ještě k nějakému prohlubování dojít. Ale ať už tomu bylo jakkoli, rychle zaznamenala, že René si pokaždé volí trávit s ní ty noci, které následovaly po nocích se sirem Stephenem, a žádné jiné. Sir Stephen ji nechával u sebe po celou noc jen tehdy, když René byl mimo Paříž.

Také si všimla, že pokud byl při těchhle příležitostech přítomen u sira Stephena i René, nedotkl se jí jinak, než aby ji siru Stephenovi připravil, zpřístupnil, kdyby náhodou vzdorovala. Zůstával však jen velmi zřídka a neudělal to nikdy, pokud ho o to sir Stephen výslovně nepožádal. I když setrval, zůstával zcela oblečený, stejně jako poprvé, mlčel a zapaloval si cigarety jednu od druhé, servíroval siru Stephenovi jeho, pití – ale sám nepil nikdy.

Slečně O. se zdálo, že ji sleduje stejným způsobem, jako krotitel Ivů pozoruje zvíře, které má ve své péči. Zejména dává pozor na to, zda vykonává cviky s naprostou poslušností, a tím uznává jeho nadvládu. Anebo ještě lépe jako člen královské osobní stráže či zástupce náčelníka banditů, jenž dostal za úkol přivléci svému pánovi prostitutku, a teď ji právě sleduje, jak prochází ulicí. Důkaz, že se René skutečně dostal do role služebníka či jakéhosi ministranta, viděla slečna O. ve skutečnosti, že sledoval všechna hnutí ve tváři sira Stephena ještě bedlivěji než v její – ­a slečně O. – pod jeho upřeným pohledem připadalo, že se svléká z veškeré své vilnosti a chlípnosti. Pro tuhle smyslnou rozkoš skládal René hold siru Stephenovi, vyjadřoval mu obdiv a dokonce vděčnost. A sir Stephen, jenž tyhle pocity přivedl na svět, byl potěšený, že se uráčil potěšit – tím, co mu René daroval.

Všechno by pravděpodobně bylo mnohem jednodušší, kdyby měl sir Stephen rád chlapečky, a slečna O. nepochybovala, že René, jenž k ničemu takovému neinklinoval, by mu pohotově splnil veškerá přání od toho nejjednoduššího až po nejnáročnější. Jenže siru Stephenovi chutnaly jen ženy.

Slečna O. si však uvědomovala, že prostřednictvím tohoto média – je­jího těla – dospívají k čemusi mysterióznějšímu a snad palčivějšímu a in­tenzivnějšímu, než by byla vzájemná láska a tělesný styk. Až k jakési základní koncepci, kterou sice považovala za krutou, ale jejíž existenci a sílu nemohla popírat. Jenže proč se o ni takhle dělili, když rozdělení bylo vlastně abstraktní? V Roissy slečna O. patřila současně a na jednom místě stejně tak Renému jako i všem ostatním mužům. Proč si ji tedy René v přítomnosti sira Stephena nevzal, a dokonce jí ani nerozkazoval? Nikdy neudělal nic jiného, než že ji předal siru Stephenovi. Zeptala se ho na to, ačkoli si byla odpovědí jista předem.

“Výraz úcty,” odvětil René.

“Jenže já patřím k tobě,” řekla slečna O. “Především patříš siru Stephenovi.”

A to byla pravda, alespoň ve smyslu, že když ji René propůjčil, byla to půjčka absolutní. Sebenepatrnější přání sira Stephena mělo přednost před jakýmkoli rozhodnutím Reného – pokud se to týkalo slečny O., a dokonce i před rozhodnutím jí samotné. Jestliže si René přál, aby společně povečeřeli a šli pak do divadla, ale sir Stephen náhodou zavolal hodinu předtím, než měl slečnu O. vyzvednout podle domluvy v ateliéru, René se sice pro ni zastavil, jenže jen proto, aby ji zavezl před dům sira Stephena a tam ji zanechal. Jednou, jen jedinkrát chtěla slečna O. po Reném, aby byl tak laskav a požádal sira Stephena, aby setkání odložil na druhý den, protože hrozně touží jít s Reném na večírek, na který byli oba pozváni.

René odmítl.

“Můj nejsladší anděly,” odvětil, “když to vůbec můžeš chtít, znamená to, že jsi stále ještě nepochopila, že už nenáležíš mně. Že už nejsem tvůj pán, který s tebou může volně nakládat.”

Nejenže odmítl, ale navíc siru Stephenovi řekl o její žádosti a v její přítomnosti po něm chtěl, aby ji tvrdě potrestal. Nesmí si vícekrát trouf­nout porušovat své povinnosti, to ji vůbec nesmí ani napadnout. “Ovšemže,” potvrdil sir Stephen.

Scéna se odehrála v malém pokojíku s parketami ze vzácného dřeva, jediným kusem nábytku tady byl perletí vykládaný stůl. Místnost přímo přiléhala ke žlutému a šedivému obývacímu pokoji.

René zůstal jen tak dlouho, aby na slečnu O. žaloval a uslyšel odpověď sira Stephena. Pak si s ním potřásl rukou, usmál se na ni a odešel.

Viděla ho oknem, jak přechází přes dvůr, ani se neotočil. Zaslechla, jak bouchla dvířka od auta, jak se rozeřval motor, a v malém zrcátku za­sazeném do stěny zahlédla svůj vlastní obraz: svou tvář bledou strachem a zoufalstvím. Pak mechanicky prošla kolem sira Stephena, který jí otevřel dveře do obývacího pokoje a ustoupil, aby mohla vejít.

Pohlédla na něj: byl stejně bledý jako ona. V jakémsi jasném záblesku vědomí pocítila absolutní jistotu, že ji miluje, jenže ten zášleh pominul stejně rychle, jako vzplál. Ačkoli tomu neuvěřila a kárala se za dětinskost, že ji něco takového mohlo vůbec napadnout, přesto ji to jaksi uklidnilo.

Poddajně se svlékla, stačil jí rozkaz pouhým gestem. Strach jí zmítal natolik, že se mu poprvé zcela otevřela; ze strachu, ze zlosti a z rozčarování nad Reného zradou se mu poprvé zcela oddala.

Až doposud po ní sice chtěl, aby za ním přicházela dvakrát až třikrát týdně, ale někdy ji nechával čekat nahou třeba celou hodinu, aniž se k ní přiblížil, bez odpovědi naslouchal jejím naléhavým prosbám, jejímu žadonění. Nutil ji dodržovat stále stejný rituál, všechno dělat v pevně stanoveném pořadí, takže už věděla přesně napřed, kdy ho má vzít do úst, kdy pokleknout na kolena a zabořit hlavu do hedvábné pohovky.

Poprvé vzhlédla k jeho planoucím očím tak poddajně, že jí náhle řekl francouzsky, s familiárním tykáním:

“Ted’ ti dám do úst roubík, O., protože bych tě rád zbičoval tak, až z tebe poteče krev. Dáš mi své svolení?”

“Jsem vaše,” řekla slečna O.

Stála uprostřed salónu. Ruce měla zdvižené, spoutané náramky jako v Roissy a řetězem přichycené ke kruhu zasazeném do stropu, na němž předtím visel lustr. Prsy se jí vyklenuly vpřed.

Sir Stephen k ní přistoupil, pohladil je a zlíbal. Pak políbil na ústa, ještě, desetkrát. Nikdy předtím ji dosud nepolíbil. Zastrčil jí do úst roubík.

Chutnal po mokré plachtovině a stlačil jí jazyk až hluboko do hrdla. Sir Stephen zasunul roubík tak, že jej nemohla pořádně sevřít zuby, a pak ji jemně uchopil za vlasy. Zapotácela se na bosých nohou, ale řetěz jí pomohl udržet rovnováhu.

“Promiň, O.,” zašeptal. Nikdy předtím se za nic neomlouval. Pak ji pustil – a začal bít.

René šel na večírek, na nějž byli pozváni oba, sám. Když se po půl­noci vrátil do jejího bytu, nalezl ji v posteli, jak se ještě chvěje v bílém nylonu své dlouhé noční košilky. Domů ji dovezl sám sir Stephen, sám ji uložil do postele a znovu zlíbal.

Takhle to alespoň Renému vyprávěla. A také mu řekla, že ji už nikdy nenapadne, aby neuposlechla přání sira Stephena. Že si velice dobře uvědomuje, co z toho René usoudí: že bití považuje za základní a dokonce příjemnou záležitost. Což sice byla do jisté míry pravda, ale ne důvod jediný. Neboť pro Reného bylo také důležité, že ji sir Stephen zmrskal. Pomyšlení na to, že by vzal do ruky bič, ho děsilo natolik, že by se k tomu nikdy nepřinutil, zvlášť kdyby viděl, jak se svíjí a naříká.

Jednou v jeho přítomnosti na ni sir Stephen vzal jezdecký bičík. René přehnul slečnu O. přes stůl a držel ji tak, že se nemohla ani hnout. Když se jí sukně svezla dolů, zase ji zvedl. Ale ještě víc se snad potřeboval ujišťovat, že slečna O. trpí, když ji nevidí, když on pracuje anebo se baví. Že se svíjí, pláče a křičí bičem, rosí o milost a žádné se jí nedostává.

Potřeboval vědět, že ji ponižuje a že jí způsobuje bolest člověk, jehož miluje. Že se to všechno děje z jeho vůle a pro jeho potěšení. V Roissy ji nechával bičovat sluhy. V siru Stephenovi jí nalezl tvrdého pána, jímž on sám nebyl schopen být.

Skutečnost, že člověk, jehož na celém světě obdivoval nejvíce, v ní nalezl potěchu a zalíbení a převzal na sebe všechny starosti s tím, aby ji zkrotil, Reného obdiv jen podtrhovala. To slečna O. už zřetelně viděla. Všechna ústa, která se tiskla na její rty, všechny ruce, které ji svíraly prsy a hladily ji břicho, všechny údy, které do ní pronikaly, byly živoucím důkazem toho, že je skutečně prostituována, ale tím ovšem zároveň důkazem, že má dostatečnou cenu, aby prostituována byla, což ji takříkajíc činilo posvátnou, posvěcovalo.

Jenže tohle všechno v Reného očích ještě nebylo nic proti tomu, jaký důkaz mu poskytoval sir Stephen. Pokaždé, když vstala z jeho objetí, René pátral po známkách toho, že se proměnila v bohyni. Slečna O. vzorně chápala, že když ji před několika hodinami zradil, stalo se to jen proto, aby na ní vyvolal nová, ještě krutější znamení. A také si uvědomovala, že i kdyby třeba důvody k odhalování těchhle znamení pominuly, sira Stephena už nic nevrátí zpátky. Čím dát hůř. Jenže pro

sebe si pomyslela něco právě opačného.

René si zaujatě a ochromeně prohlížel její štíhlé tělo poznamenané silnými purpurovými šlehy. Jako by jí vedly přes ramena, přes záda, přes hýždě, přes břicho i přes prsa krvavé provazy, jež se proplétaly a křížily. Tu a tam jí ještě z ran trochu prosakovala krev. Dlouze a upřeně na ni zíral.

“Ach, jak já tě miluju,” zašeptal.

Chvějícíma se rukama ji svlékl košilku, zhasl světlo a ulehl vedle ní. Slečna O. ve tmě sténala, po celou dobu, po niž se ji zmocňoval.

Trvalo téměř celý měsíc, než slečně O. jelita z těla zmizela. V místech, kde se pokožka protrhla, jí zůstávaly stopy i nadále, v podobě nepatrně bělejších proužků připomínajících prastaré jizvičky. Ale i kdyby měla někdy v úmyslu zapomenout, odkud pocházejí, chování Reného i sira Stephena jí to mělo neustále připomínat.

René měl samozřejmě klíče od jejího bytu. Zatím ho nenapadlo dát jeden siru Stephenovi, pravděpodobně jen proto, že ten neprojevil přání slečnu O. doma navštěvovat. Avšak skutečnost, že ji tu noc zavezl domů, náhle vnukla Renému myšlenku, že dveře, které mohl otevírat jen on sám a slečna O., by sir Stephen mohl považovat za překážku, přehradu, omezeni schválně Reném zavedené. A že je tedy absurdní darovat mu slečnu O., když zároveň nemá svobodu přicházet a odcházet z jejího bytu, kdykoli se mu zachce. Stručně: dal udělat klíč, předal jej siru Stephenovi a slečně O. to oznámil až poté, co si sir Stephen klíč vzal.

Slečně O. se ani nesnilo, že by snad mohla protestovat, a dokonce brzy zjistila, že když vyčkává na příchod sira Stephena, pociťuje v duši nepochopitelný klid a mír. Čekala dlouho a trápila ji zvědavost, jestli ji překvapí uprostřed noci, zda využije některý Reného pobyt mimo Paříž, jestli přijde sám nebo zda za ní vůbec někdy přijde. S Reném se o tom neodvažovala hovořit.

Jednoho jitra, když posluhovačka náhodou nedorazila a slečna O. vstala dříve než obvykle, v deset hodina už byla oblečená a připravená vyrazit ven, zaslechla, jak pod klíčem povoluje zámek. Rozlétla se ke dveřím a křičela:

“René!” Neboť někdy se stávalo, že dorazil tímhle způsobem a v tuhle hodinu, a ji prostě vůbec nenapadlo, že by to snad mohl být někdo druhý.

Objevil se však sir Stephen. Usmíval se a řekl:

“V pořádku, proč bychom neměli Renému zavolat?”

Jenže René mohl přijít až za hodinu, protože zrovna měl nějaké úřední jednání ve své kanceláři.

Slečna O. čekala, až sir Stephen zavěsí a srdce jí přitom divoce bušilo, i když nechápala proč. Usadil ji na postel, sevřel ji hlavu oběma rukama a přiměl ji, aby mírně pootevřela rty. Pak ji políbil.

Úplně ztratila dech, takže by se málem svezla k zemi, kdyby ji nezachytil. Ale držel ji pevně a usadil zase nazpátek.

Nechápala, proč se jí svírá hrdlo tak ostrým pocitem úzkosti a sklíčenosti. Copak se snad mohla od sira Stephena nadát ještě něčeho, co dosud neokusila?

Poručil ji, aby si svlékla všechen oděv, a bez jediného slůvka ji po­zoroval, jak uposlechla. Jenže copak si už mezitím nezvykla stát nahá pod jeho pohledem, stejně jako přivykla jeho mlčení a čekání na to, až se rozhodne, jaký způsob dosažené rozkoše si vybere tentokrát? Na druhou stranu však musela připustit, že klame sama sebe, a kdyby se ohlédla do minulosti, snadno by se přesvědčila, že v těchto místnostech se nikdy před nikým s vyjímkou Reného nahá neobjevila.

Hlavní důvod toho, že ji nahota náhle tolik vyvedla z míry, byl ve skutečnosti jen jeden jediný: někdy snadno podléhala zaraženosti a roz­pakům. Rozdíl proti stejným situacím byl především v tom, že dříve se všechny takové věci odehrávaly na zvláštních místech, takže si mohla vy­snít jakousi svou tajnou existenci a délka jejího snu byla zanedbatelná k délce celého dne, stejně jako délka pobytu v Roissy k době jejího života s Reném.

Jenže jasné světlo květnového dne proměnilo tajnost v cosi veřejného, realita dne a realita noci náhle splynula v jedno. Od nynějška, uvažovala slečna O. To je také bezpochyby zdrojem toho podivného pocitu bezpečí smíšeného s hrůzou. Vnímala, jak ji celou zaplavuje, aniž by mu rozuměla, a jak v ní vyvolává neblahé předtuchy. Od nynějška už nebu­dou žádné přestávky, žádná mrtvá údobí, žádné úlevy.

Ten, jehož očekávala, byl už tady, už se stal jejím pánem. Sir Stephen byl mnohem náročnější avšak také mnohem jistější pán než René. A ať slečna O. milovala Reného sebevášnivěji, a on ji také, jejich vztah obsa­hoval jakousi rovnost, i kdyby to měla třeba být rovnost jen v tom, že věkově byli vrstevníci, která v ní potlačovala poslušnost, vědomí, že má být poddajnou. I kdyby po ní požadoval cokoli, měla by chtít totéž, už jen z toho jediného důvodu, že to po ní žádá.

Jenže pokud se týkalo sira Stephena, dokázal v ní probudit obdiv i úctu. Příkazy sira Stephena poslouchala jako cosi, o čem se prostě nediskutovalo, a byla mu přímo vděčná, že ji je vůbec uděluje. Ať na ni mluvil anglicky nebo francouzsky, ať jí tykal anebo vykal, slečna O. ho nikdy neoslovila jinak než sire Stephene, jako cizí člověk anebo služebník. Sama pro sebe si říkala, že titulování “lorde” by bylo vhodnější, jenže se to neodvažovala vyslovit. Stejně tak by siru Stephenovi do­poručila, aby vůči ní používal slovo “otrokyně”. A také si říkala, že teprve takhle by to bylo správné, poněvadž René byl šťasten, když mohl milovat otroka sira Stephena v její podobě.

Úhledně tedy složila svlečené šaty k posteli, znovu si nazula střevíčky a vyčkávala se sklopenýma očima obrácenýma směrem ke siru Stephe­novi, který se opíral o parapet okna. Puntíkovanými mušelínovými zá­clonami proudilo dovnitř’ jasné slunce a jemně jí ohřívalo boky a stehna. Nedávala si sice záležet na nějakých speciálních efektech, ale náhle jí připadlo, že by se měla ještě trochu připarfémovat. Zároveň si uvědomila, že si nenamalovala prsní dvorce a že naštěstí má na nohou střevíčky, neboť lak na prstech u nohou se jí začínal odlupovat. A dál si uvědomila, že v tomhle tichu a slunečních paprscích čeká jen na jediné – až jí sir Stephen dá nějaký pokyn, náznak, co má dělat, až jí třeba poručí, aby před ním poklekla, rozepjala ho a polaskala.

Jenže nic takového. Když si své vlastní myšlenky uvědomila, zrudla, ale vzápětí ji napadlo, proč se vlastně červená? Nezbláznila se snad? Nebylo to na obyčejnou kurvu trochu moc studu a útlocitnosti?

A právě v tu chvíli ji sir Stephen požádal, aby se posadila ke svému toaletnímu stolku a poslechla si, co jí musí říct. Tenhle toaletní stolek nebyl přesně vzato toaletní stolek, ale veliké otočné zrcadlo z počátku devatenáctého století, z období Restaurace, zasazené do stěny vedle nízké římsy. Slečna O. na něm měla naskládané všechny své lahvičky a štětečky a sedávala u něj v nízké houpací židli, takže se mohla vidět v zrcadle úplně celá.

Když hovořil, sir Stephen přecházel sem a tam. Čas od času se jeho obraz mihnul přes zrcadlo, za podobou slečny O. Jeho odraz však zastá­val nejasný a jakoby vzdálený, protože stříbro na zadní straně zrcadla už bylo zašlé a místy zčernalé.

Slečna O. sedící s pažemi svěšenými podél těla a s koleny od sebe měla nutkání člověka v zrcadle uchopit a zastavit. Připadalo jí, že tak by se jí snáze odpovídalo. Neboť sir Stephen na ni hovořil anglicky a polykal přitom celé slabiky a navíc ji zasypával otázkami.

Byly to otázky, o nichž se jí ani nesnilo, že by ji je někdy mohl položit, pokud kdy počítala, že se jí vůbec bude na něco vyptávat. Sotva však začal, hned se přerušil, aby slečnu O. usadil hlouběji v křesílku. Levou nohu přehodila přes opěradlo a druhou mírně natočila, aby ji zalila sluneční záplava. Jejím očím i zraku sira Stephena se naskytl takový pohled, jako by se z ní její neviditelný milenec právě zvedl a ještě ji nechal trošku pootevřenou. Sir Stephen jí kladl otázky s důrazem vyšetřujícího soudce a zároveň s uměním zpovědníka. Slečně O. připadalo, že ho vůbec nevidí mluvit, a přitom zjišťovala, že mu odpovídá.

Patřila po návratu z Roissy ještě nějakému jinému muži kromě Reného a jeho samotného?

Ne. Toužila po tom s někým se seznámit a oddat se mu? Ne:

Jestli si to někdy dělala, když byla sama? Ne:

Měla někdy nějakou přítelkyni, se kterou se milovala, která jí to dělala anebo která dovolila, aby ona laskala ji?

Ne: Při tomhle ne trošku zaváhala. Touží teď po přítelkyni?

No, připomněla se jí Jacquelina, jenže slovo “přítelkyně” toho v sobě zahrnuje mnoho. Kamarádka je důvěrnější, nebo dokonce kámoška, jak si navzájem říkaly na internátě, když navštěvovala drahou soukromou školu.

Nato se jí sir Stephen zeptal, zda nemá nějaké fotografie Jacqueliny, a pomohl jí na nohy, aby pro ně mohla dojít a podat mu je. Tak je překvapil René, v obývacím pokoji, když vrazil dovnitř bez dechu, protože vyběhl čtyři křídla schodiště: slečna O. stála před velkým stolem, na němž zářily, černé a bílé jako lesknoucí se hladina louží za noci, všechny fotografie Jacqueliny. Sir Stephen na stole napůl seděl, bral fo­tografie jednu po druhé, jak mu je slečna O. podávala, a zase je pokládal na stůl. Druhou ruku ji držel v rozkroku.

Odpověděl Renému na pozdrav, aniž její klín opustil. Slečna O. naopak cítila, jak jí jeho prsty zajíždějí dovnitř do vagíny hlouběji. Od tohoto okamžiku se k ní začal chovat, jako by byla vzduch a obracel se výhradně na Reného. Napadlo ji, že ví proč: Jakmile tu byl René, byl opět navozen souzvuk mezi nimi, pokud se týkalo jí. Ona sama zname­nala jen příležitost pro něj, objekt souzvuku.

Přestal jí klást otázky a ona na tu poslední neodpověděla. Co s ní bude dál, to se stejně rozhodne bez ní.

Blížilo se poledne. Pod přímými paprsky, které se tvrdě opíraly o stůl, se okraje fotografií trochu zkrabatily. Slečna O. je chtěla vzít a vyrovnat, aby je uchránila od zničeni, avšak prsty jí selhaly. Palčivě cítila ruku sira Stephena ve svém klíně a mnoho nescházelo, aby jí ze rtů unikly steny.

V zápětí už je však nedokázala dál potlačovat a zavzdychala. Sir Stephen jí stroze ukázal, aby si lehla na stůl na snímky. Když ho však poslechla, nechal ji ležet nahoře s roztaženýma nohama, které se kývaly ve vzduchu, protože nedosahovaly na zem. Jeden střevíček se ji svezl dolů a nehlučně spadl na bílý koberec. Do tváře jí šlehalo světlo: zavřela oči.

Později, mnohem později se jí vybavil rozhovor, který spolu sir Stephen a René tenkrát vedli. Tehdy však plynul dokonale kolem ni, jako by se jí vůbec netýkal a zároveň jako by už tohle všechno zažila někdy předtím. Ostatně byla pravda, že už podobnou scénu prožila, poněvadž hned poprvé, kdy ji René zavezl k siru Stephenovi, o ní hovořili podobným způsobem. Jenže tehdy byla pro sira Stephena zcela cizí a většinu řečí obstaral René. Od té doby ji sir Stephen přiměl, aby splnila všechny jeho představy, zformoval ji podle svých chutí, vyžadoval po ní a dostával od ní kromě toho, co bylo běžné, i nejodvážnější a nejob­scénnější akty. Nemohla mu poskytnout nic víc než to, co už získal. Alespoň se to domnívala.

Hovořil on, ten, který obvykle v její přítomnosti mlčel. Z jeho slov, stejně jako z Reného, pochopila, že už zase konverzují na téma, k němuž se neustále rádi vraceli a kterým byla samozřejmě ona sama. Řešili otázku, jak by jí dokázali využit co nejlépe a jak by se mohli podělit navzájem o zážitky, které s ní každý jednotlivě získal. Sir Stephen rád připustil, že slečna O. přiráží mnohem lépe, když má pěkně pozname­nané tělo ať už čímkoli, že jelita jí znemožňují podvádět a že jak naskočila první hned šlo všechno jako na drátku. Jedna věc je totiž vědět, ale úplně jiná mít důkaz či dokonce důkaz pokaždé opakovat. René měl naprostou pravdu, povídal sir Stephen, když si přál, aby ji zbičoval. Nato se dohodli, že bude mrskána co nejčastěji, a to bez ohledu na rozkoš, jakou jim působí její nářek a slzy, aby měla po těle neustále nějakou památku.

Slečna O. přitom stále ležela na zádech a v rozkroku ji pálila žádostivost. Když takhle naslouchala, měla dojem, jako by došlo k jakési podivné záměně a sir Stephen začal promlouvat z ní. Jako by jí nějak vstoupil dovnitř do těla a ucítil její úzkost, strach, stud, avšak také utajo­vanou pýchu a trýznivou rozkoš, kterou pociťovala, zejména když kráčela sama mezi neznámými kolemjdoucími, sama v anonymním davu na ulici, když nastupovala do autobusu, anebo když pobývala v ateliéru mezi modelkami a techniky. V takových chvílích si říkala, že všichni tihle lidé, kteří jsou kolem ni, kdyby je na chodníku potkala nehoda, kdyby leželi na dlažbě a skláněl se nad nimi doktor, všichni by si podrželi své tajemství, dokonce i tehdy, kdyby byli v bezvědomí a zcela nazí, ona však ne. Její tajemství nenáleželo jen na ní samotné, jen na jejím mlčení. Dokonce i kdyby po tom toužila, nemohla podlehnout sebeslabšímu vrtochu ­a tohle také byl obsah jedné z otázek sira Stephena – aniž by se okamžitě neprozradila. Nemohla se zúčastnit ani těch nejnevinnějších činností, ja­ko třeba jit si zahrát tenis anebo zaplavat. Že měla tyhle věci zakázané, to jí dodávalo jakési podivné uspokojení, asi takové, jako když mříže vězení znemožňují uvězněným dívkám, aby patřily jedna druhé anebo aby z něho unikly. Ze stejného důvodu také nemohla podstoupit riziko, že ji Jacquelina neodmítne. Jinak by totiž musela vyjevit Jacquelině pravdu, nebo alespoň její část.

Slunce na obloze postoupilo a svezlo se ji z tváře. Ramena se jí přilepila na vyleštěné líce fotek, na nichž ležela, a na koleně ucítila drsný okraj saka sira Stephena, neboť se vrátil zpátky a postavil se vedle ní. Společně s Reném jí každý uchopili za jednu ruku a pomohli jí na nohy. René zvedl jeden z jejích střevíčků. Byl čas, aby se oblékla.

Pak následoval oběd v Saint-Cloud na břehu Seiny. Když spolu osaměli, sir Stephea se jí znovu začal vyptávat. Restaurační stolky pokryté bílými ubrusy stály na zastíněné terase, kterou ohraničoval živý plot z pámelníku, a na spodní straně terasy se rozkládal záhon temně rudých, ještě téměř nerozvinutých pivoněk.

Slečna O. nečekala na pokyn sira Stephena, nadzvedla si sukni a usedla na kovovou židličku. Trvalo dlouho, než stehny ohřála ledové železo. Slyšeli, jak voda šplouchá o boky člunů uvázaných ke dřevěnému molu. Sir Stephen se posadil naproti.

Slečna O. hovořila zvolna, rozhodnuta neříci nic, co by nebyla pravda. Sir Stephen chtěl vědět, proč má ráda Jacquelinu.

Ach! Na to byla snadná odpověď: protože je pro ni příliš krásná, něco jako když dítě z chudé rodiny dostane k vánocům obrovskou pannu, úplně jako živou, tak krásnou, že se jí bojí vůbec dotknout. Ale přesto ví, že když ji neosloví, když se s ní nedá do řeči, je to jen proto, poněvadž ona sama nechtěla.

Když dopověděla takhle slova, zvedla oči, které měla až dosud sklopené a upřené na záhon pivoněk, a postřehla, že sir Stephen jí zírá na rty. Naslouchal jejím slovům, či jen naslouchal melodii jejího hlasu, nebo čistě jen sledoval jejich pohyb?

Když náhle zmlkla,sir Stephen se od rtů odtrhl a jeho oči se srazily s pohledem slečny O. Co mu v nich četla, bylo tentokrát tak jasné a jemu muselo být zcela zřejmé, že ona to vidí, že nyní pro změnu zbledl on.

Jestli ji doopravdy miluje, odpustí jí, že to postřehla? Nedokázala ani odtrhnout pohled, ani se usmát, ani promluvit. I kdyby na tom závisel její život, nebyla by schopna pohnout třeba jen malíčkem, dát se na útěk, nohy by ji prostě neunesly.

Pravděpodobně po ní nikdy nebude chtít nic víc, než aby se podrobo­vala jeho žádosti, pokud jeho touha po ní potrvá. Mohla však jen pouhá vášeň dostatečně vysvětlit skutečnost, že ode dne, kdy mu ji René předal, ji požaduje stále častěji a častěji, třeba jen proto, aby byla vedle něho, aniž by po ní chtěl cokoli jiného?

Ted’ seděl naproti ní mlčky a nehnutě. U sousedního stolu rozmlou­vali jacísi obchodníci a pili černou kávu tak aromatickou, že její vůně se nesla až k nim dvěma. Dva pečlivě upravení a opovržlivě se tvářící Američané si zapálili cigarety uprostřed jídla. Číšníkům pod nohama skřípal štěrk – jeden z nich přešel přes terasu, aby siru Stephenovi dolil sklenici, kterou měl ze tří čtvrtin vyprázdněnou. Jenže jaký smysl mělo napájet dobrým vínem sochu, náměsíčníka? Ovšem číšník si ničeho nevšiml.

Slečna O, vnímala s potěšením, že když se jeho šedivý, žhavý pohled odtrhl od jejích očí, bylo to jen proto, aby ulpěl na jejích ňadrech, na je­jích rukách – něž se opět k očím vrátil. Konečně postřehla, že mu na rtech zahrála stopa úsměvu.

Nalezla v sobě odvahu, aby stejně odpověděla. Ale vypravit ze sebe jediné slovo jí připadalo nemožné. Dokázala sotva dýchat.

“O., …” řekl sir Stephen.

“Ano,” slaboučce pípla slečna O.

“O., o čem s tebou teď budu mluvit, prodiskutoval jsem už s Reném, a oba na to máme shodný názor. Jenže taky, já…” odmlčel se.

Slečna O. se nikdy nedozvěděla, zda se tak stalo proto, že ona uchvá­cená náhle jakousi ledovou rukou zavřela oči, anebo jestli měl také potíže s dechem. Zarazil se, číšník jim zatím vyměňoval talíře a přinesl slečně O. jídelní lístek, aby si mohla vybrat moučník.

Podala jej siru Stephenovi. Suflé?

Ano, suflé. Jenže to potrvá dvacet minut. V pořádku, dvacet minut.

Číšník se ztratil.

“Já potřebuji víc než dvacet minut,” řekl sir Stephen.

A pevným hlasem pokračoval dál. Jeho slova rychle přesvědčila slečnu O., že přinejmenším jednu věc může považovat za naprosto jistou. A to, že i kdyby ji miloval, nic by se nezměnilo kromě jednoho jediného aspektu. Namísto aby musela prostě plnit jeho požadavky, říkal by jí: “Byl bych nanejvýš potěšen, kdybyste se laskavě svlékla.” Jenže i přesto by to stále zůstaly rozkazy a bylo zcela nemyslitelné, že by je slečna O. neuposlechla.­

Poukázala na to. Sir Stephen to také připustil: “Chci, abys mi napřed odpověděla,” řekl.

“Udělám, cokoli budete žádat,” odpověděla slečna O. a z paměti jako by jí vystoupila ozvěna jejích slov: “Udělám, cokoli budeš chtít,” říkávala Renému. Jediný rozdíl byl v tom, že Renému tykala. Šeptem zamumlala: “René:..”

Sir Stephen to zaslechl.

“René ví, co po tobě chci. Poslouchej mě.”

Hovořil anglicky, ale tichým, pečlivě kontrolovaným hlasem ne­slyšitelným u sousedních stolů. Kdykoli se k jejich stolku přiblížili číšníci, zmlkl, a jakmile zase odešli, zopakoval celou větu, kterou přerušil. Obsah jeho slov byl velice zvláštní a vůbec neladil s tímhle klidným, veřejným místem. A vůbec nejzvláštnější na tom všem bylo, že to mohl říct a že ho slečna O. zcela přirozeně vyslechla.

Začal tím, že jí připomněl hned ten první večer, kdy ho navštívila v jeho bytě. Tehdy jí dal rozkaz, který odmítla uposlechnout. znamenal, že ačkoli ji tehdy za to mohl potrestat, takový příkaz už nikdy od toho večera neopakoval. Mohla by mu slíbit nyní to, co tehdy odmítla?

Slečna O. pochopila, že se musí nejen podvolit, ale že chce navíc slyšet, vyřčené jejími vlastními slovy, že se před ním bude sama laskat, kdykoli ji o to požádá. Řekla to tedy a znovu se jí vybavil před očima žlutý a šedivý salón, Reného odchod, odpor a hnus, jímž ji všechno naplňovalo, oheň, který ji hřál mezi rozevřenými koleny, když ležela nahá na koberci. Dnes večer, v tom samém saloně… Ne, sir Stephen neurčil blíže žádný čas.

Pokračoval dál. Poukázal na to, že v jeho přítomnosti se jí nikdy ne­zmocnil René – ani nikdo jiný – na rozdíl od toho, že on v Reného přítomnosti ano – a v Roissy celá spousta dalších. Z toho by neměla vyvo­zovat, že René je jediný, kdo se ji pokouší ponižovat tím, že ji půjčuje muži, který ji nemiluje – a možná z toho čerpá slast – v přítomnosti muže, jenž ji má rád.

Dál pokračoval tak zdlouhavě a s takovou krutostí – brzy prý bude muset otevřít stehna a zadek a ústa všem těm jeho přátelům, kteří když ji spatří, zatouží po ní – až ho slečna O. začala podezírat, že všechny své hrubosti míří sám proti sobě spíše než proti ní. Zapamatovala si pouze konec jediné věty: v přítomnosti muže, který tě má rád. Jaké průkaznější vyznání mohla chtít?

A co víc, někdy v průběhu léta ji zaveze nazpět do Roissy. Copak ji nepraštila do očí izolace, v níž ji nejprve René a pak i on sám drželi? Vždyť byli jedinými muži, které viděla, ať už oba pohromadě nebo každého zvlášť. Kdykoli si sir Stephen pozval do svého bytu v rue de Poitiers nějaké lidi, nikdy nebyla zároveň pozvána slečna O. Nikdy u něho nebyla na oběd či na večeři. Stejně tak ji René nikdy nepředstavil žádnému ze svých přátel vyjma sira Stephena. S největší pravděpodobností ji dál bude držet v pozadí, neboť on, sir Stephen, dostal privilegium nakládat s ní tak, jak se mu zachce. Avšak neměla by propadat klamu, že mu patří, v takovém případě by naopak byla poutána mnohem legálnějším způsobem.

Nejvíce se však slečny O. dotklo, nejvíce ji zranilo, když si uvědomila, že sir Stephen s ní bude zacházet přesně stejným způsobem, jakým se k ní choval René. Prsten ze železa a ze zlata, který nosila na levé ruce, ­copak už zapomněla, že ji jej vybrali tak těsný, že jí ho na prsteník doslova narazili a že jej nemohla stáhnout? – ten prsten byl znamením, že je otrokyně, ovšem taková, která je majetkem všech. Bylo pouhou náhodou, že se až do dneška, do pozdního podzimu, nesetkala s nikým z Roissy, komu by její železa nepadla do očí anebo na sobě nedal znát, že je zaregistroval.

Slovo železa, použité v množném čísle, jež jí přišlo tak dvojznačné, když jí tehdy sir Stephen řekl, že jí železa sluší, nebylo vůbec dvojznačné. Byl to způsob, jak se poznat – heslo. Jenže čí jsou železa; jimiž je spoutaná? Kdyby se jí dnes na tohle někdo zeptal, co by odpověděla? Slečna O. zaváhala.

“Reného a jeho přátel,” řekla.

“Ne,” odvětil sir Stephen, “mých, René chce, abys byla zodpovědná především mně.”

Slečna O. si to přece plně uvědomovala, proč předstírala, že ne? Za­krátko, a v každém případě ještě před návratem do Roissy, bude muset podstoupit definitivní poznamenání, jež ji nezprostí závazku být obecně přístupnou otrokyní, ale mimo to navíc promění v osobní otrokyni sira Stephena. A známky po důtkách, či známky způsobené jezdeckým bičíkem, i kdyby ji znovu naskákaly po těle, byly by skryté a zanedbatelné ve srovnání s tímhle definitivním poznamenáním.

Jenže jak bude tohle poznamenání vypadat, z čeho bude sestávat, jakým způsobem bude definitivní? Slečna O., zděšená a fascinovaná zmírala touhou, aby se to dozvěděla, toužila dozvědět se to okamžitě. Avšak bylo zřejmé, že sir Stephen jí to zatím nijak nespěchá vysvětlovat. A nakonec byla pravda, že ve skutečnosti nemusela přijmout, nemusela souhlasit s ničím, co by jí vnucoval násilím a s čím by nesouhlasila předem. Mohla odmítnout, nic ji přece nedrželo v otrockém područí kromě její lásky a jejího dobrovolného zotročení.

Co jí třeba bránilo v tom, aby odešla?

Prozatím, než bude takhle poznačena, a než si ji sir Stephen navykne pravidelně bičovat, jak se společně s Reném rozhodli, že ji budou mrskat tak, aby měla po těle neustále viditelné nějaké známky po bičíku, bude jí poskytovat odklad. Taková doba, jakou bude potřebovat, aby dobyla Jacquelinu.

Slečna O. ohromeně zvedla hlavu a pohlédla na sira Stephena. Proč? Proč Jacquelinu? A jestli sira Stephena zajímá Jacquelina, proč do toho musí být zapletena O.?

“Mám dva důvody,” řekl sir Stephen. “Za prvé, ten méně závažný, že bych tě rád viděl, jak se líbáš a miluješ se ženou.”

“Ale dokonce i když připustíme, že se mi vzdá,” vykřikla slečna O ., “jak pro všechno na světě můžete očekávat, že ji přiměji k tomu, aby souhlasila s vaší přítomností?”

“To je poslední, co mi dělá problémy,” řekl sir Stephen. “Když bude nezbytné, prostě zradou. A v každém případě počítám, že mi pomůžeš mnohem víc než jenom při tomhle. Neboť ten druhý důvod, proč chci, abys ,ji svedla, je, že se staneš návnadou, která ji vláká do Roissy:”

Slečna O. odložila šálek s kávou, který držela v ruce, a zachvěla se tak silně, že řídká sladká sedlina z kávy na dně šálku vyšplíchla. Na ubruse se rozpila hnědá skvrna a ona jako věštkyně v ní viděla obrazy, jež jí připadaly nesnesitelné: Jacquelininy oči, jak se střetávají s pohledem sluhy Pierra, její boky, bezpochyby stejně nazlátlé jako její prsy; ačkoli slečna O. je nikdy nespatřila, odhalené všem pohledům, když jí kdokoli nadzvedne záhyby červených sametových šatů a vyztuženou sukni, její heboučké tváře potřísněné slzami a namalované rty, jak se přes ně prodírají steny, její rovné vlasy s patkou do čela, rovné strniště – ne, to bylo nemožné: Je ne ona, ne Jacquelina.

“O tom vůbec nemůže být řeč,” řekla.

“Ale samozřejmě, že může,” opáčil sir Stephen. Jak si myslíš, že získáváme dívky do Roissy: Jakmile ji tam přivedeš, neneseš už za nic žádnou odpovědnost. A ostatně, když bude chtít odejít, přece může kdykoli. Ted’ pojď se mnou.”

Rychle se zvedl a nechal na stole peníze na zaplacení účtu. Slečna O. ho následovala k autu, vlezla dovnitř a usadila se. Sotva zajeli na okraj Boulogneského lesa, odbočil na vedlejší silničku, zastavil na jejím úzkém pruhu a vzal ji do náručí.

III.

ANNE-MARIE A PRSTENCE

Slečna O. věřila, či chtěla věřit, protože v tom nacházela dobrou výmluvu, že Jacquelina je neobvykle plachá. Proto se jí rozhodla trochu otevřít oči a maličko ji v tomhle směru osvítit.

Nevinné vzezření které na sebe Jacquelina brala – když zavírala dveře do zrcadly vyložené šatny, kde se oblékala a svlékala – mělo ve skutečnosti jediný cil, probudit ve slečně O. touhu. Vnuknout jí přání, aby prošla dál dveřmi, které sice zůstávaly dokořán otevřené, ale jimiž dosud nikdy nenašla odvahu vstoupit. A tak poslední podnět vzešel mimo ni a nebyl výsledkem uzavřeného komplotu, nýbrž přímo od Jacqueliny samotné.

Slečna O. se tím nejprve bavila: Když například pomáhala Jacquelině upravit účes, poté, co si dívka svlékla šaty, v nichž pózovala, natáhla si svetr ke krku a připjala náhrdelník, jehož tyrkyzy měly stejnou barvu jako její oči, slečna O. zjišťovala, že ji až pozoruhodně těší pomyšleni, jak by v tuto chvíli ocenil každičký Jacquelin pohyb sir Stephen. Uvažovala, jestli by jí Jacquelina dovolila, aby jí přes černý svetřík hladila její malé, pěkně utvářené prsy, zda by přitom sklopila víčka s řasami světlejšími než její pokožka, zda by ji směla pohladit po tvářích a jestli by přitom vzdychala a sténala rozkoší.

Pokaždé, když ji slečna O. objala, Jacquelina se proměnila v bezvlád­nou, těžkou loutku a zjevně očekávala, co bude dál. Rty měla mírně pootevřené, vlasy se jí svezly dozadu. Slečna O. ji pokaždé musela vně sevřít za ramena a opatrně ji opřít o veřeje anebo o skříň. Jinak by se Jacquelina bez hlesu a se zavřenýma očima svezla na podlahu. Ovšem jakmile ji slečna O. pustila, tvář se Jacquelině okamžitě zase proměnila v led a sníh, zasmála se a odtažitě pronesla:

”Otiskla ji na mě rtěnku.”

A utřela si ústa. Slečnu O. těšilo zrazovat právě tuhle chladnou, odtažitou cizí ženu a snažila si pečlivě uložit do paměti, aby z toho neza­pomněla ani drobek a dokázala popsat všechno do posledního detailu – jak se Jacquelině vlil do tváři ruměnec, její šalvějovou vůni, krůpěje jejího potu. O Jacquelině se vůbec nedalo říct, jestli se jí oddává, anebo jestli se brání. Když si nechávala líbit její polibky – a polibky byly také všechno, co až dosud slečně O. dovolila – které jí neoplácela, slečně O. náhle připadalo, že se Jacquelina na těch deset sekund anebo pět minut proměňuje v kohosi úplně jiného. Po zbytek času se chovala jak koketně, tak i ostýchavě a rezervovaně. Neuvěřitelně chytře odrážela všechny útoky, dokonale předstírala, že nevidí ani neslyší všechny pokusy slečny O. Vítězství i porážka tak splývaly v jedno a slečna O. v takových okamžicích pomalu začínala věřit, že jí polibek dovolila jen proto, neboť chtěla ucítit její rty na svých.

Jediným náznakem, že pod naprosto klidnou hladinou mohou přece jen vířit divoké proudy, byl občasný, zjevně nechtěný náznak úsměvu, který se jí objevoval v trojúhelníkové tváři. Podobal se úsměvu kočky, neboť byl stejně prchavý a stejně dráždivý, a rovněž tak nejistý. A přece slečně O. netrvalo dlouho, aby si uvědomila, že se tenhle úsměv dá probudit hned dvěma způsoby, a že si Jacquelina není ani jednoho z nich vědoma.

Jednak jej vyvolávaly všechny dárky, které dostávala. A za druhé každičký jen trochu zřejmý důkaz, že v lidech vzbuzuje žádost. (A to jen za předpokladu, že osoby, na nich bylo patrné, že po ní zatoužily, jí mohly být nějak ku prospěchu, anebo byly tak vysoce postavené, že to zalichotilo její marnivosti.

Jakým způsobem ji ovšem mohla být prospěšná slečna O.? Anebo to bylo jednoduše tak, že slečna O. znamenala prostě vyjímku a že Jacquelinu těšilo, když po ní toužila, protože jí obdiv dávaný takhle zřetelně najevo dělal dobře, a také proto, že ženská žádostivost je neškodná a zůstává bez následků? A co víc, slečna O. byla přesvědčená, že kdyby nabídla Jacquelině namísto dárků, které jí nosila, perleťové brože anebo posledního výkřiku módy, šátku od Hermese, na němž bylo natištěno MILUJI TĚ snad ve všech jazycích, co se jich pod sluncem nachází, nějakých sto nebo dvě stě franků, které Jacquelina, jak se zdálo, neustále potřebovala, rychle by svůj postoj změnila. Takhle však nikdy neměla čas, když ji slečna O. zvala k sobě na oběd nebo na čaj, a všem důvěrnostem se i nadále vyhýbala.

Jenže slečna O. neměla samozřejmě žádný důkaz, že její domněnka je správná. Sotva se o tom rozhovořila se sirem Stephenem, jenž ji plísnil za pomalost, když vstoupil René. Pětkrát či šestkrát, když se pro slečnu O. stavil v ateliéru, byla přitom náhodou i Jacquelina a všichni tři šli pak společně do baru k Weberovi nebo do některého z anglických barů v blízkosti Madeleine. Při všech těchhle příležitostech si René měřil Jacquelinu s přesně toutéž směsicí zájmu, sebevědomí a arogance, s níž si prohlížel v Roissy dívky, které mu byly plně k dispozici. Jeho arogance se však od Jacquelinina pevného, třpytivého pancíře dokonale odrážela, možná, že si ji vůbec ani neuvědomovala. Podivným paradoxem dráždila však naopak slečnu O., která by považovala za přirozené a normální, kdyby se takovým způsobem díval na ni. Pro Jacquelinu byl urážlivý. Má za Jacquelinu lámat kopí, anebo pociťovat zlost jen proto, že chtěla všechno pro sebe? Bylo by pro ni hodně nesnadné, kdyby na tuhle otázku měla odpovědět, tím těžší že ji nedobyla – alespoň ještě ne. Ale jestli se jí to nakonec podaří, musela připustit, bude to jen díky Renému. Celkem třikrát poté, co opustili bar, kde nalili Jacquelině podstatně víc whisky, než vypít měla – tváře jí zarudly a rozžhavily se, oči ztvrdly – René ještě předtím, než odvezl slečnu O. k siru Stephenovi, dopravil Jacquelinu domů.

Bydlela v jednom z těch ponurých činžáků v Passy, do nichž se ihned po revoluci nahrnuly hordy bělogvardějců, a ze které se už nikdy neodstěhovaly. Vstupní hala byla vymalována barvou, která měla imitovat dubové obložení. Mezery mezi sloupky zábradlí na schodišti pokrýval prach a zelený běhoun byl na mnoha místech tak ochozený, až z něj zbývaly jen jednotlivé nitě. René se chtěl pokaždé pozvat dovnitř ­a přitom se do dneška nedostal ani za domovní dveře. Jacquelina pokaždé vyskočila z auta, vykřikla “Dnes ne” nebo “Díky moc” a zabouch­la dvířka, jako by ji najednou pálily do ruky.

Ostatně byla pravda, říkávala si slečna O., že Jacquelinu pronásle­dovaly plameny pekelné. Bylo obdivuhodné, jak to dokázala vycítit, ačkoli dosud neměla sebemenší konkrétní důkaz. Přinejmenším si uvědomovala, že si musí dávat pozor na Reného, i když na ni jeho netečnost neudělala žádný dojem. Anebo zapůsobila? Byla to všechno jen přetvářka? Pak ti dva hráli proti sobě a René jí byl zdatným pro­tihráčem.

Jednou jedinkrát Jacquelina dovolila slečně O., aby vešla do domu a následovala ji až do jejího bytu. Okamžitě pochopila, proč tak neoblomně odmítá vpustit Reného dovnitř. Jak by pohasl její lesk, její černobílá nádhera na hlazených stránkách nejelegantnějších módních žurnálů, kdyby někdo jiný než žena jako ona sama spatřil její odporně špinavé doupě, z něhož se každodenně znovu rodilo takové úžasné stvoření? Postel se zřejmě nestlala nikdy, z povlečení vylézaly polštáře, prostěradlo bylo viditelné špinavé a umaštěné, neboť Jacquelina nikdy nešla do postele, aniž by si předtím nenamasírovala tváře chladným krémem, a zřejmě usínala tak rychle, že si je ani nestačila setřít.

Kdysi v minulosti odděloval pokoje od toalety závěs: dnes však zbývaly na tyčce s trojúhelníkovým průřezem jen dva kroužky a pár cárů látky, Barvy vybledly všude, kam oko dohlédlo: na koberci, na tapetách, jejichž růžové a šedé květy šplhaly vzhůru jako vegetace, která zdivočela, ale pak náhle zmrtvěla v podobě mřížky, po níž se pnou fazole. Člověk by mohl vyhodit doopravdy všechno a začít úplně znovu: strhat tapety, vynést koberec, vydrhnout podlahu. Jenže ještě předtím by v každém případě musel sedřít všechnu tu hroznou špínu všude kolem, vrstvu po vrstvě, která pokrývala třeba i email umyvadla. Musel by otřít a srovnat všechny lahvičky s odlakovači a roztoky odstraňujícími make-up, kelímky s krémy a pudřenky. Musel by všechno smést do koše a otřít toaletní stolek, zahodit bavlněný kartoun a otevřít okna.

Jenže Jacquelina, chladná a čistá, vonící kolínskou a divokými květinami, špínovzdorná a nevinná, si se svým zaneřáděným bytem vůbec nelámala hlavu. Co ji trápilo, co jí způsobovalo nekonečné starosti, byla její rodina.

Slečna O. byla natolik upřímná, že se Renému o Jacquelinině kut­lochu zmínila. A kutloch se pak týkal Reného návrhu, který měl změnit jejich životy a který Jacquelina přijala jen kvůli ohledům na svou rodinu.

Reného návrh zněl, aby se Jacquelina odstěhovala a žila se slečnou O. “Rodina” bylo v Jacquelinině případě slovo, které značně zavádělo. Její rodina, to byl spíš jakýsi klan neb ještě lépe ženská horda. Babička, matka, tetička a služka – čtyři ženy ve věku mezi padesátkou a sedm­desátkou, haštěřivé, těžce zmalované, dusící se pod onyxy a černým hed­vábím, vzlykající a kvílející ve čtyři ráno před ikonami ve slabém načervenalém světle. Kolem všech čtyř neustále vířil hustý cigaretový kouř, pořád chrastily čajovými šálky, stále na sebe ostře syčely jazykem, který by Jacquelina tak strašně ráda zapomněla, že by za to snad dala půl života.

Než aby poslouchala jejich příkazy, raději se uzavírala do sebe, než aby jim musela naslouchat anebo třeba je jen vidět. Když pozorovala matku, jak si vkládá na jazyk kostku cukru a přelévá přes ni čaj, odklá­dala šálek a prchala z toho horkého, špinavého chlívku a nechávala je tam všechny tři pohromadě, babičku, matku a matčinu sestru, s jejich načerno obarvenými vlasy, vystříhaným obočím, s jejich širokýma, ne­souhlasnýma očima laně, v matčině pokoji dvojnásob tak rozlehlém než byl obývák. Tam panovala čtvrtá žena, posluhovačka, která se jim konečně začínala podobat.

Vylétla z bytu a práskla za sebou dveřmi. Volaly za ní:

“Šuro, Šurko, holubičko!” úplně stejně jako v Tolstélno románech, neboť se nejmenovala Jacqvelina. Jacduelinu si dala jako uměleckou přezdívku, aby zapomněla na své vlastni jméno a s ním i na celý ten špinavý, i když něžný babinec. Aby s ním vplula do francouzského slunce, do světa pevných hodnot, kde existují muži, kteří se s člověkem ožení a: neztratí se hned, jak se to přihodilo jejímu otci, jehož vůbec nepoznala. Odešel kamsi do nekonečných polárních pustin, odkud se už nikdy nevrátil.

Byla celá po něm, jak si říkávala se směsicí zlosti a hrdosti. Měla jeho vlasy a jeho vysedlé lícní kosti, jeho barvu pokožky a jeho sešikmené oči. Své matce vděčila jen za to, že ji porodila, toho plavovlasého démona, který otci jakoby z oka vypadl. Jenž vyrostl ze sněhu, stejně jako ostatním lidem dala život země. Naopak za zlé jí měla, že na něho zapomněla až příliš rychle a jednoho krásného dne porodila děvčátko s temnou pletí, výsledek krátkého milostného poměru.

Její nevlastní sestřička, jejíž otec zůstal údajně neznámý, se jmenovala Natálie. Natálii dnes už bylo patnáct a vídala se s nimi jen o prázdninách. Se svým otcem nikdy. Platil však Natálii podnájem v jedné místnosti a školné v lyceu nedaleko Paříže. Její matce potom pravidelný důchod, který s bídou vystačil pro všechny tři ženy i posluhovačku – a až do nynějška dokonce i pro Jacquelinu. Žily v zahálce, která jim připadala jako ráj. Proto všechno, co zůstávalo ze Jacquelinina výdělku modelky, když si nakoupila kosmetiku a luxusní prádlo, boty a šaty – věci musely pocházet ze špičkových módních salónů a byly úděsně drahé, i když se odečetla sleva, kterou coby modelka dostávala – všechno spolykal bezedný chřtán rodinných výdajů a zmizelo to do posledního franku, bůhví kam.

Jasně, Jacquelina si mohla opatřit milence, který by ji vydržoval, a jistě jí příležitosti nescházely. Ve skutečnosti jednoho či dva milence také měla. Ani ne proto, že by o ně zase tolik stála – i když na druhé straně proti nim nic neměla – jako z toho důvodu, neboť chtěla dokázat sama sobě, že dokáže probudit žádost a vydráždit muže až do zamilovanosti. Jen jeden z těch dvou – druhý z nich – byl bohatý a daroval jí velmi krásnou perlu se lehounce narůžovělým odleskem, kterou nosila na levé ruce. Poněvadž se s ní odmítl oženit, nechtěla už s ním dál žít a rozešla se s ním bez velké lítosti. Hlavně se jí ulevilo, že neotěhotněla.

Jednu dobu si totiž myslela, že je v tom, a několik dní strávila v hrůze, kdykoli na takovou možnost pomyslela. Ne, žít s milencem, to znamenalo ztratit prestiž, vzdát se nadějí do budoucna. Bylo to totéž, co se stalo její matce s Natáliiným otcem. Něco zcela nemyslitelného.

Žít se slečnou O., to ovšem znamenalo něco naprosto jiného. Jacquelina mohla snadno lhát a před veřejností předstírat, že se prostě nastěhovala ke kamarádce, s níž se budou dělit o všechny náklady. Slečna O. dobře poslouží hned ze dvou hledisek: sehraje roli milence, který ji, svou milenku, bude podporovat, ale zároveň také teoreticky úlohu zcela opačnou. Osoby, která dohlíží na její morální profil. Přítomnost Reného byla v celé záležitosti víceméně povrchní a nemohla tuhle fiktivní představu rozvrátit.

Kdo však dokáže posoudit, jestli se Jacquelinino rozhodnutí neopíralo právě o tuhle přítomnost a zda to nebyla ta práva motivace, aby nabídku přijala?

Faktem je, že zůstalo na slečně O. – a jen na ní – aby celou záležitost předestřela Jacquelinině matce. Ještě nikdy v životě si slečna O. pronikavěji neuvědomovala, že vystupuje v roli zrádkyně, tajné agentky. Nikdy nepociťovala tak palčivě, že je poslem jakési zločinecké organi­zace, jako tehdy, když hovořila se ženou, která jí děkovala za to, že se spřátelila s její dcerou. Zároveň však slečna O. začala v hloubi srdce očišťovat své poslání a důvody, které ji sem přivedly. Ano, Jacquelina se sice k ní odstěhuje, ale nikdy, nikdy se slečna O. nepropůjčí až k tomu, aby ji dohodila do rukou sira Stephena. I povolnost má své meze.

A přece… Jacquelině totiž přidělili místo v části obývané slečnou O., na Reného žádost. Předstíral, že svou ložnici přece jen občas obývá – ano, předstíral, protože pokaždé spal v posteli slečny O. A slečnu O. překvapilo, jaká zničující touha ji, proti všem jejím předpokladů, posedla, aby dostala Jacquelinu za každou cenu. Pochopila, že je ochotná zapro­dat ji i siru Stephenovi, jen aby dosáhla svého cíle.

Pokusila si celou situaci racionalizovat: neznamená nakonec Jacquelinina krása dostatečnou ochranu pro ni samotnou? A kromě toho, co je jí, slečně O., do toho? A dokonce i kdyby měla Jacquelina dospět tak hluboko, kam klesla ona, je to doopravdy něco tak strašného? Někdy o tom mívala pochybnosti, ale ty všechny pomíjely při omračující představě, že vidí Jacquelinu ležet nahou a bezbrannou vedle sebe. Stejně nahou, jako je ona sama.

Poslední týden, než Jacquelina získala souhlas své matky a než se ke slečně O. nastěhovala, René se překonával v touze zalíbit se. Obden je zval na večeři, neustále je bral do kina a bylo s podivem, že vybíral samé detektivky, příběhy o pašerácích drog a obchodu s bílým masem. Sedával mezi nimi, obě držel jemně za ruce a často nepromluvil ani slovo. Avšak kdykoli se na plátně objevila nějaká násilná scéna, slečna O. pozorovala, jak bedlivě studuje Jacquelininu tvář a hledá v ní sebeslabší projev emocí. Jenže všechno, co se na její tváři objevilo, bylo jen náznak znechucení, který se projevoval svěšenými koutky úst.

Po představení je vozíval domů ve svém kabrioletu. Odsunul střechu a proud vzduchu pronikající do otevřeného vozu se staženými okénky přilepil Jacquelininu bohatou kštici světlých vlasů k úzkému čelu a ke tvářím a navál jí vlasy do očí. Pohazovala hlavou, aby je dostala nazpátek, a pomáhala si přitom rukama, úplně chlapeckým pohybem.

Jakmile Jacquelina strávila skutečnost, že žije se slečnou O. a slečna O. je Reného milenkou, shledávala docela přirozené, že si vůči ní do­voloval drobné familiárnosti: Ani v nejmenším jí nevadilo, když René vstoupil do jejího pokoje pod záminkou, že hledá jakýsi papír, která tam zapomněl. Slečna O. dobře věděla, že to jen předstíral, protože sama vlastnoručně vyprázdnila všechny zásuvky velikého holandského psacího stolu, bohatě vykládaného, s kůží lemovanou svrchní deskou. Stůl se nikdy nezamykal a naprosto neladil s Reném vkusem. Proč si jej opatřil? Od koho jej získal? Stůl vyzařoval těžkopádnou eleganci a představoval jediný drahý kousek nábytku v poněkud setmělé místnosti obrácené na sever a hledící do dvora. Měla stěny vymalované ocelovou šedí a její chladná, navoskovaná podlaha ostře kontrastovala s veselými pokoji hledícími k řece. No, tohle mohlo mít i svou výhodu: tady si Jacquelina sotva bude připadat šťastná. O to pak bude snazší přimět ji, aby se přestěhovala do dvou předních místností obývaných slečnou O. a aby spala v její posteli. Ostatně hned první den souhlasila s tím, že budou společně používat koupelnu, kuchyňku, spíž, ale také kosmetiku a par­fémy.

Jenže v tomhle se slečna O. zmýlila. Jacquelina ukázala hluboký a vášnivý smysl pro soukromý majetek. Ostře si hlídala všechno, co jí patřilo – například růžovou perlu – a naopak si počínala nevšímavě k tomu, co její nebylo. Kdyby se nastěhovala do paláce, zajímal by ji jen v takovém případě, kdyby za ní někdo přišel a řekl jí, že palác je celý její, a dokázal to tím. že by jí předal notářsky ověřenou smlouvu. Vůbec se nestarala o to, jestli je šedivý pokoj hezký nebo ne, a nebylo síly, která by ji přiměla, aby vlezla slečně O. do postele. Stejně tak jí ani neprokazovala žádnou vděčnost, neboť ve skutečnosti taky žádnou nepociťovala. Slečna O. jí však takové pocity připisovala a zneužívala je, nebo se alespoň dom­nívala, že je zneužívá. Jacquelina uměla vychutnat tělesnou rozkoš a shledávala, že jí jednak přináší osobní prospěch, jednak je v výhodné přijímat ji od ženy, neboť od ženy nehrozí žádné riziko.

Pět dní nato, co tady vybalila kufry a slečna O. jí pomohla jejich obsah roztřídit a uložit, René je celkem už potřetí přivezl ze společné večeře. Bylo kolem desáté a René stejně jako v obou předešlých případech hned odjel. Jacquelina se objevila nahá a ještě celá mokrá, jak vylezla z vany, ve dveřích a zeptala se slečny O.:

“Jseš si jistá, že se už nevrátí?”

Ani nevyčkala na odpověď a vklouzla do velké postele. Dovolila sleč­ně O., aby ji líbala a aby se s ní mazlila, měla však oči zavřené a sama na doteky neodpovídala. Nejprve tichounce vzdychala, pak začala sténat, čím dál hlasitěji, až nakonec křičela slastí nahlas. Usnula napříč přes postel, s nohama nataženýma a koleny od sebe. Horní část těla měla natočenou k jedné straně a dlaně rozevřené. Její tělo se koupalo v jas­ném světle růžové lampičky. Mezi prsy se jí leskly drobné kapičky potu.

Slečna O. ji přikryla a zhasla. O dvě hodiny později dostala chuť laskat ji znovu, potmě. Jacquelina nekladla odpor, jen zamumlala:

“Ty mě úplně zničíš. Víš, že musím zítra ráno brzy vstávat.”

Právě v těch dnech začala Jacquelina uvažovat, že se kromě perio­dicky se opakujících angažmá modelky pokusí o zajímavější, avšak stejně riskantní kariéru: podepsala smlouvy na několik drobných roli ve filmu. Těžko se na ní dalo poznat jestli je na to pyšná nebo ne, jestli to považuje za první krůček ke kariéře, která ji možná promění ve hvězdu, anebo zda zůstala realistická.

Ráno se však vypotácela z postele spíš zlostně než s nějakým nadšením, vysprchovala se, namalovala a posnídala jen velký hrnek černé kávy, který ji slečna O. taktak stihla uvařit. Dovolila slečně O., aby jí zlíbala konečky prstů, odpovídala na to však jen mechanickým úsměvem a potměšilým výrazem ve tváři: slečna O. byla totiž měkoučká a teploučká ve svém župánku z vikuní vlny, byla čistě omytá, vlásky nače­sané a vypadala jako poslední tvor na celém světě, který se chystá vrátit do postele.

Ostatně to tak ani nebylo. Slečna O. jen ještě v sobě nenalezla dost odvahy, aby Jacquelině všechno vysvětlila. Pravda byla taková, že každý den, když Jacquelina odjela do filmového studia v Boulogne, kde natáčela, ve stejný čas, kdy děti vyrazily do školy a úředníci do svých kanceláří, slečna O., v minulosti příjemně trávící celé dopoledne ve svém bytě, se už také oblékala.

“Posílám vám auto,” říkal sir Stephen, “aby zavezlo Jacquelinu do Boulogne. Pak se vrátí a vyzvedne tebe.”

A tak slečna O. zjišťovala, že každého jitra, když se slunce opřelo o jižní stěny domů, míří do domu sira Stephena. Ostatní zdi ještě zábly, avšak stíny stromů v zahradách se už zkracovaly.

V rue de Poitiers ještě ranní domácí práce neskončily. Nora, služebná mulatka, vodívala slečnu O. do malé ložničky, kde ji sir Stephem zane­chal první noc, aby se o samotě vyplakala a prospala. Mulatka vyčkala, dokud si slečna O. neodložila rukavice, kabelku a šaty na postel. Pak je vzala a před očima slečny O. zamkla všechno do malé skříňky ve zdi, od níž měla klíče jen ona sama. Nora vydala slečně O. střevíčky z lakované kůže na vysokém podpatku, které pod ní při chůzi hlasitě cvakaly, a od­vedla ji k siru Stephenovi do studovny. Cestou před ní pokaždé otevřela dveře a zdvořile se postavila stranou, aby slečna O. mohla projít.

Slečna O. si na tenhle rituál stále nemohla zvyknout, ani na to, že se musela svlékat před touhle cizí ženou. Byla postarší a trpělivá, sotva na slečnu O. pohlédla a nikdy nepromluvila ani slovo. Slečně O. přitom připadala stejně nebezpečná a stejně hrůzu nahánějící jako sluhové z Roissy, když před nimi stála nahá. Nora měla na nohou bačkory a pohybovala se v nich tichounce jako chůva.

Když ji následovala, slečna O. nedokázala odtrhnout oči od zdvo­jených puntíků na madránském šátku, který měla převázaný přes vlasy. Pokaždé, když před ní Nora otevírala dveře, upoutala ji její vyzáblá zahnědlá ruka svírající porcelánový knoflík. Ta ruka ji připadala tvrdá jako dřevo.

Zároveň však v ní Nora probouzela kromě hrůzy pocit naprosto odlišný, aniž by si slečna O. dokázala tenhle paradox nějak vysvětlit. Pociťovala totiž také pýchu, že služebná sira Stephena – jenže jaký přesné byl její vztah k siru Stephenovi a proč jí svěřoval tenhle důvěrný úkol jakési kostymérky, pro nějž se vůbec nehodila: – je svědkyní faktu, že slečna O. je hodna, že má dostatečnou cenu, aby byla k siru Stephenovi uvedena. I když možná jako mnoho dalších, sotva se mohla domnívat něco jiného. Ačkoli sir Stephen ji možná miloval, mimo jakoukoli pochybnost ji miloval, a slečna O. vycítila, že se pomaloučku blíží chvíle, kdy mu už nebude stačit, že ji nechává, aby se o tom dohadovala, a kdy jí lásku vyzná. Cítila, že jejich vztah dospěl k tomu stupni, kdy jeho láska a touha po ní narůstá, kdy ho vzrušuje ještě víc, kdy se jí vzrušuje záměrně až na dno.

Zůstávala tedy po jeho boku každé dopoledne. Během celé doby se jí sotva dotkl a vyžadoval po ní jen laskání. Dělala všechno, co po ní chtěl, a pociťovala přitom cosi, co bychom museli kvalifikovat jako vděčnost, která byla tím hlubší, čím více jí rozkazoval. Každý jeho rozkaz jí způ­soboval radost. Vykonávala jej, jako by plnila svou povinnost. Bylo podiv­né, že ji to mohlo tak dokonale uspokojovat – a přece tomu tak bylo.

Pracovna sira Stephena, umístěná přímo nad žlutým a šedým salónem, v němž vládl večer, byla menší a měla nižší strop. Nebyla tam pohovka ani sedačka, jen dvě empirová křesla potažená goblénem s květinovými motivy. Slečna O. čas od času do jednoho usedala, avšak sir Stephen dával obvykle přednost tomu, aby ji měl po ruce, doslova na dosah. A pokud se zabýval jinými záležitostmi přesto po ní chtěl, aby seděla přímo ke stěně, po jeho levici.

Stůl byl situovaný v pravém úhlu ke stěně, což slečně O. umožňovalo opírat se zády o přihrádky, které obsahovaly jakési slovníky a v kůži vázané telefonní seznamy. Telefon ji tlačil do levého stehna a pokaždé, když zazvonil, nadskočila. Brala sluchátko a říkala do něho:

“Kdo volá, prosím?”

Pak bud’ opakovala jméno volajícího nahlas, anebo podávala sluchátko siru Stephenovi. Nebo, když jí dal znamení, s nějakou výmluvou ho zapřela.

Když přišla návštěva, ohlašovala ji stará Nora. Sir Stephen nechával návštěvníky čekat tak dlouho, aby Nora stačila slečnu O. odvést do ložničky, kde se svlékala, a kam si pro ni zase přišla, když návštěva opustila dům a sir Stephen jí dal zvonkem signál.

Nora vstoupila do pracovny a odešla v průběhu každého dopoledne několikrát, aby bud’ přinesla siru Stephenovi kávu nebo poštu, roztáh­nout nebo zatáhnout záclony či vyprázdnit popelník. Měla právo vejít kdykoli a byla výslovně instruována, aby neťukala. Pokaždé tiše vyčkávala, kdykoli přišla něco oznámit, dokud ji sir Stephen nevyzval, co mu chce. Proto se jedenkrát nutně přihodilo, že když Nora vstoupila do pracovny, slečna byla přehnutá přes stůl s obnaženou zadní částí těla. Hlavu a paže měla položené na kůží potažené svrchní desce a čekala, až do ní sir Stephen vstoupí.

Slečna O. zvedla hlavu. Kdyby na ni Nora nepohlédla, byl by to také jediný pohyb, který udělala. Jenže tentokrát bylo zcela zřetelné, že se Nora pokouší zachytit její pohled. Černé oči připomínající korálky se zabořily do jejích. Slečna O. nedokázala posoudit, jestli vyjadřují lhostej­nost či ne – oči zasazené do vrásčité tváře, z níž se nedal vyčíst ani záchvěv citu. Slečnu O. natolik vyplašily, že se pokusila od sira Stephena vyprostit.

Dal si dohromady, co se děje. Jednou rukou ji v pase přitiskl ke stolu, zatímco druhou pátral, kudy do ní. Ačkoli až dosud se mu vždycky snažila vyhovět a být co nejlepší, nyní se v ní všechno napjalo a stáhlo. Sir Stephen se do ní musel prodrat násilím, a i když se mu to podařilo, slečna O. cítila, jak se její prstenec svírá kolem něho stále silněji, a že už do ní hlouběji nemůže.

Vystoupil z ní, jen aby vyčkal, až se uklidní a až to půjde snáze. Po­tom, když už se chystal vzít si ji znovu, řekl Noře, aby počkala, a přikázal jí, aby pomohla slečně O. s oblékáním, až tohle skončí. A než ji propustil, něžně ji políbil na ústa.

Právě tenhle polibek dodal slečně O. tolik odvahy, aby se mu o několik dní později svěřil,a, že ji Nora strašně vyděsila.

“To bych taky doufal,” odvětil. “A až na sobě budeš mít mou značku a moje železa, a věřím, že se to stane už brzy – pokud s tím ovšem budeš souhlasit – budeš mít mnohem více důvodů, aby ses jí strachovala.”

“Proč?” zeptala se slečna D., “a jakou značku a jaká železa? Už přece nosím tenhle prsten…“

“To záleží zcela na Anne-Marie. Slíbil jsem jí, že tě určitě předvedu. Navštívíme ji po obědě. Věřím, že ti to nevadí? Patří k mým přítelkyním. Možná jsi postřehla, že jsem tě až dosud nepředstavil žádnému ze svých přátel. Až s tebou bude Anne-Marie hotová, prozradím ti skutečné důvody, proč se máš Nory bát.”

Slečna O. se neodvažovala k celé záležitosti ještě někdy vracet. Tahle Anne-Marie, kterou ji strašili, upoutala její zvědavost ještě více než Nora. Sir Stephen se už o ní jednou zmínil, kdy spolu obědvali v Saint-Cloud. A byla naprostá pravda, že slečna O. nevěděla absolutně nic o jeho přátelích, dokonce ani o známých. Stručně řečeno, žila sice v Paříži, avšak uzamkli ji v tajemství, jako by byla zavřená do bordelu. Jediné dvě osoby, které měly k jejímu tajemství klič, René a sir Stephen, měly také jako jediné klíč k jejímu tělu.

Neustále uvažovala o tom, že úsloví “otevřít se někomu”, což znamená někoho s pochopením vyslechnout nebo někomu se oddat, pro ni mělo jen jeden jediný význam. Doslovný, fyzický a vlastně absolutní význam, neboť musela otevírat každou část těla, která se otevřít dala. Také jí připadalo, že právě tohle je její raison d’etre a že jak sir Stephen, tak i René usilují, aby byl. Poněvadž kdykoli hovořili o svých přátelích, jako například sir Stephen v Saint-Cloud, dělo se tak jen proto, aby jí oznámili, že ti, jimž ji možná představí, budou mít právo nakládat s ní – což samozřejmě není třeba nijak zdůrazňovat – tak, jak se jim zachce, pokud se jim bude chtít.

Jenže když si pokoušela představit Anne-Marii, jak asi vypadá a když se dohadovala, co asi sir Stephen od Anne-Marie očekává, pokud se tyká přímo jí, tápala v naprosté nejistotě. Mohla jen stavět na písku, a dokonce. ani zkušenosti z Roissy ji v tomhle nepomohly.

Sir Stephen se jí kdysi zmínil, že ji chce vidět, jak se miluje s jinou ženou, nemohlo to být třeba tohle? Jenže tehdy měl přesnou představu, že to musí být Jacquelina. Ne, tohle to nebylo.

“Že tě určitě předvedu,” Řekl jenom. Skutečně.

Jenže když slečna O. od Anne-Marie odcházela, nebyla o nic chytřejší než předtím.

Anne-Marie bydlela nedaleko Qbservatoire, v bytě ukončeném na jedné straně jakýmsi rozlehlým ateliérem. Nacházel se v nejvyšším poschodí nové budovy a hleděl přes vrcholky stromů.

Byla to štíhlá žena přibližně stejného věku jako sir Stephen, s černými vlasy prokvetlými šedí. Oči měla modré tak temně, až se zdály černé. Nabídla slečně O. a siru Stephenovi kávu, velice silnou, hořkou kávu, kterou podávala vřelou v nepatrných kalíšcích. Slečně O. však dodala odvahu a sebevědomí. ­

Když dopila a vstala ze židle, aby odložila prázdný hrníček na kávový stolek, Anne-Marie ji uchopila za zápěstí obrátila se na sira Stephena , a řekla:

Smím? “Prosím, jen do toho,” odvětil sir Stephen.

Nato jí Anne-Marie, která na ni doposud nepromluvila, nevěnovala jí jediný úsměv, dokonce jí ani neodpověděla na pozdrav při představování, měkce řekla, s tak něžným úsměvem, že by si člověk pomyslel, že mu právě předává dárek:

“Tak pojď, mé dítě, ukaž mi bříško a zádíčka. Ale bylo by ještě lepší, kdyby ses svlékla ze šatů úplně “

Zatímco slečna O. plnila její přání, zapálila si cigaretu. Sir Stephen neodtrhával oči od slečny O.

Nechali ji tam stát snad pět minut. V místnosti scházelo zrcadlo, avšak slečna O. zachytila nezřetelný odraz svého těla na černě nalako­vaném povrchu stěny.

“Stáhni si také punčochy,” řekla náhle Anne-Marie. “Víš,” pokračova­la, “neměla bys nosit podvazky, nebo si zničíš stehna.”

A konečkem prstu ukázala na místo těsně nad kolenem, kam si slečna O. rolovala punčochy a upevňovala je tam širokým elastickým pod­vazkem. Skutečně jí zůstal na noze vytlačený pruh.

“Kdo ti řekl, abys to takhle dělala?”

Než slečna O. stačila odpovědět, ozval se sir Stephen:

“Chlapec, který mi ji dal. Však ho znáš – René.” A dodal: “Ale jsem si jistý, že bude ctít tvůj názor.”

“To ráda slyším,” řekla Anne-Marie. “Dám ti nějaké dlouhé tmavé punčochy, O., a korzet, na který je můžeš upevnit. Jenže bude to korzet vyztužený velrybí kosticí takový, co je v pase dost těsný.”

Když Anne-Marie zazvonila, mladá světlovlasá dívka beze slova přinesla dovnitř velice průhledné černé punčochy a těsný korzet z černého nylonového taftu, vyztužený a zformovaný hustě umístěnými kosticemi. Klenul se přes boky a naopak dovnitř pod podbřiškem. Slečna O., která pořád stála, přenesla váhu těla z jedné nohy na druhou a natáhla si punčošky, které jí dosahovaly až nahoru na stehna. Mladá blondýnka jí pomohla do korzetu, který měl řadu spon podél jedné z kostic po straně. Stejně jako šněrovačky v Roissy i tahle se dala zašněrovat tak těsně anebo tak volně, jak si člověk přál.

Slečna O. si připjala punčošky ke čtyřem páskům, které vpředu a po stranách visely z korzetu. Pak ji děvče zašněrovalo tak těsně, jak jen dokázalo tkanice utáhnout. Slečna O. cítila, jak jí jehlice svírají břicho a pas. Vepředu dosahovaly téměř až po stydkou kost, stejně jako boky ji však nechávaly volnou. Korzet byl vzadu kratší a hýždě jí nechával zcela volné.

“Tohle ji podstatně vylepší,” řekla Anne-Marie směrem k siru Stephenovi, “stáhne jí to pas na zlomek předchozí velikosti. A co víc, když nebudeš mít čas na zdlouhavé svlékání, korzet ničemu nebrání. A teď, O., pojď sem.”

Dívka odešla a slečna O. přistoupila k Anne-Marie, která seděla v nízkém křesílku, v malém pohodlném křesílku potaženém jasně červeným sametem. Anne-Marie jí lehoučce přejela dlaní po zadku a pak ji překotila na otoman potažený stejně jako křesílko červeným sametem. Poručila jí, aby se nehýbala a uchopila oba její velké stydké pysky.

Přesně takhle se zachází s rybami na trhu, napadlo slečnu O., takhle se berou za žábry, a koňům se zase podobně otevírá tlama. Připomněl se jí také sluha Pierre, že jí prvního večera v Roissy udělal totéž, poté, co ji spoutal na řetěz. Ostatně už přece nebyla paní svého vlastního osudu a vůbec nejmenší vládu měla nad tou částí svého těla, která byla takříkajíc k volnému použití bez ohledu na jeho zbytek. Proč ji to tedy pokaždé, když si to plně uvědomila, tak překvapilo – ne, tohle není to pravé slovo, proč pokaždé pociťovala tak hlubokou úzkost a neštěstí? Tenhle pocit jí znepříjemňoval náruč tuho, kdo si ji zrovna vypůjčil, a tím více toužila po muži, jenž ji do té náruče předal. Tenhle pocit ji dělal tím závislejší na Reném, čím více jiných ji mělo. Tím více toužila – po kom? Po Reném, anebo po siru Stephenovi? Už ani nevěděla… Jenže to bylo jen proto, že vědět nechtěla, neboť bylo zřejmé, že nyní patří siru Stephenovi… A jak dlouho už to takhle pociťovala?

Anne-Marie jí přikázala vstát a zase se obléci.

“Můžeš mi ji přivést, až se ti zachce,” řekla siru Stephenovi, “Budu v Samois…”

Samois? Slečna O. očekávala, že řekne v Roissy. Když ne Roissy, co to tedy znamenalo?

“…už za dva dny. To bude dobré.” Co by bylo dobré?

“Za deset dní, jestli ti to vyhovuje,” řekl sir Stephen, “na počátku července.” V autě, které ji vezlo domů samotnou, sir Stephen zůstal u Anne­ Marie, se jí připomněla socha, kterou jako holčička viděla v Lucem­burské zahradě: socha ženy stažené v pase podobně, jako byla teď ona. Vypadala proto velice štíhlounká, měla však bohaté prsy, a plnou zadní část těla. Nakláněla se nad křišťálově čistou vodu, nad chrlič, který byl stejně jako žena pečlivě vytesán do mramoru a nesl její odraz. Mramor se zdál tak tenoučký a křehoučký, až se slečna O. obávala, že se žena v pase přelomí. Ale jestli si to sir Stephen takhle přál…

Pokud se týkalo Jacqueliny, zvládla to celkem snadno. Řekla jí, že korzet je jedním z Reného vrtochů. Což ovšem přivedlo slečnu O. nazpět k proudu myšlenek a úvah, před nimiž raději prchala, kdykoli se jí vynořily v hlavě. Překvapovalo ji však, že jedna z nich jí nepřipadá bolestivější než ostatní: proč se René, od té doby, co se k ní Jacquelina přistěhovala, nesnažil, aby byly ony dvě pohromadě – to by ještě pochopila – ale proč se vyhýbal jí, proč netoužil zůstávat s ní o samotě? Červenec se rychle blížil, pak odjede pryč a René ji jistě nebude navštěvovat u té Anne-Marie, kam ji sir Stephen posílá.

Musí se tedy vyrovnat se skutečností, že jediné chvíle, kdy se s Reném uvidí, budou večery, kdy bude mít náladu na to, aby je navštívil společně, ji a Jacquelinu? Anebo příležitostně dopoledne, když byla slečna O. u sira Stephena a Nora nejprve Reného příchod ohlásila a pak ho teprve uvedla dovnitř? Ani nevěděla, která z obou těchto možností ji vyvádí , z míry více – ačkoli mezi nimi leželo cosi základně falešného, způsobeného skutečností, že jejich vzájemný vztah byl teď takhle vymezen.

Sir Stephen ho pokaždé přijal. René ji vždycky políbil, polaskal jí hroty ňader a sladil svůj denní program se záměry sira Stephena. Pak odešel.

Jejich plány nikdy nezahrnovaly slečnu O. Daroval ji snad siru Stephenovi natolik úplně, že ji dokonce přestal i milovat? Takové pomyšlení slečnu O. úplně zpanikařilo. Před vchodem zcela bezmyšlenkovitě vylétla z auta, ve kterém ji sir Stephen odeslal domů, za­pomněla poručit řidiči, aby na ni počkal. Auto odjelo a ona musela vyběhnout, aby našla taxi. Jenže na nábřeží de Bethune jezdí taxíků pramálo. Slečna O. proto musela utíkat celou cestu až k bulváru Saint­Germain, a ani tady nic nechytila. Byla úplně bez dechu a celá zalitá potem, neboť v korzetu se dýchalo strašně špatně.

Konečně na rohu ulice Cardinal-Lemoine jeden taxík zpomalil. Za­mávala na něj, nasedla a dala řidiči adresu kanceláře, aniž věděla, jestli tam René vůbec. je nebo zda na ni bude mít čas. Bylo to ostatně poprvé, co ho měla navštívit v jeho pracovně.

Nepřekvapila ji impozantní budova v postranní ulici přímo u Champs-­Elysées ani americký styl, v němž byly kanceláře zařízeny. Velice ji však rozladil Reného přístup, přestože ji přijal okamžitě.

Ne proto, že by na ni křičel, anebo ji něco vyčítal. Ostatně raději by vyslechla celou horu výčitek, protože ji nikdy nezval, aby ho navštívila a rušila v práci. Bylo docela dobře možné, že skutečně přišla velice nevhod. Propustil sekretářku, řekl jí, že teď nikoho nepřijímá, a požádal, aby mu nepřepojovala žádné telefonické hovory.

Pak se slečny O. zeptal, co se jí stalo.

“Dostala jsem strach, že už mě nemiluješ,” řekla slečna O. Zasmál se. “A takhle najednou, z ničeho nic?”

“Ano, v autě, když jsem se vracela…” “Vracela odkud?”

Ale slečna O. mlčela jako zařezaná. René se znovu zasmál:

“Ale, blázínku, přece vím, kdes byla. Vracela ses od Anne-Marie A za deset dní pojedeš do Samois. Sir Stephen mi to právě zavolal.”

René seděl na jediné pohodlné židli v celé místnosti, která stála u stolu. Slečna O. se mu vrhla do náručí.

“Můžou si se mnou dělat, co se jim zachce, je mi to jedno,” šeptala. “Ale řekni mi, že mě pořád miluješ!”

“Samozřejmě, že tě mám pořád rád, miláčku,” řekl René, “jenže chci, abys mě poslouchala, a bohužel v tomhle směru nijak zvlášť nevynikáš. Řekla jsi Jacquelině, že patříš siru Stephenovi? Povědělas jí o Roissy?”

Slečna O. ho ujistila, že nic nevyzradila. Jacquelina se podrobovala jejímu laskání, avšak den, kdy se měla dozvědět, že slečna O….

René ji nenechal dokončit větu, zvedl ji a usadil na židli, kde předtím seděl sám. Prohmátl jí sukni v pase.

“Aha, takže už máš korzet, řekl. “Je pravda, že budeš mnohem pohlednější, když budeš mít užší pas.”

Pak si ji vzal.

Slečna O. si uvědomila, že ho podvědomě začínala podezírat, že o ni víc nestojí, protože se spolu nemilovali už strašně dlouho. Nyní v tom spatřovala jasný důkaz lásky.

“Víš,” řekl jí potom, “je to od tebe bláznovství, žes ještě Jacquelině nic nepověděla. Potřebujeme ji v Ruissy za každou cenu a nejjednodušší způsob, jak ji tam dostat, by byl přes tebe. Kromě toho, až se vrátíš od Anne-Marie, nepůjde už dál skrývat skutečný stav věcí.”

Slečna O. chtěla vědět proč.

“To poznáš,” pokračoval René. “Pořád máš ještě pět dní, a právě jen pět dní, protože sir Stephen tě už zase zamýšlí denně bičovat. Pět dní předtím, než tě pošle k Anne-Marii. Pak už neexistuje žádný způsob, jak bys mohla následky skrývat. Jak bys to Jacquelině vysvětlila?”

Slečna O. neodpověděla. René totiž nevěděl, že pokud se týkalo jí, Jacquelina dělala všechno jen z pouhé vypočítavosti. Nikdy se na slečnu O. ani pořádně nepodívala, nezajímala ji. Byla jen pouhým objektem vášně. Jestliže se slečna U, vrátí s tělem pokrytým jelity po bičování, stačí, aby si dávala pozor a v Jacquelinině přítomnosti se nekoupala a ne­chodila před ní v noční košilce. Jacquelina nic neobjeví. Ještě ani nepřišla na to, že slečna O. vůbec nenosí kalhotky, a nehrozilo vůbec žádné nebezpečí, že by někdy něco odhalila. Slečna O. ji ve skutečnosti abso­lutně nezajímala.

“Poslouchej,” pokračoval René, “stejně mám jednu věc, kterou ti chci říct, a řeknu ti ji hned. Jsem do Jacqueliny zamilovaný.”

“To myslíš vážně?” řekla slečna O.

“Chci ji,” odvětil René, “a poněvadž ty nemůžeš – anebo nechceš v té věci něco udělat, začnu se o svoje záležitosti starat sám. Vezmu je pěkně do ruky.”

“Nikdy ji nepřiměješ, aby souhlasil s cestou do Roissy,” namítla slečna .

“Že ne? V tom případě,” opáčil René, “ji k tomu donutíme.”

Tu noc, po setmění, když Jacquelina už ležela v posteli, slečna O. z ní stáhla pokrývku, aby si ji mohla ve světle lampičky prohlédnou. Ještě předtím jí řekla:

“René se do tebe zamiloval, víš.”

Tím doručila vzkaz a doručila jej bez prodlení.

Slečna O., kterou ještě před měsícem děsila představa, že by spatřila tohle jemné a křehoučké tělo poznamenané bičem, ta úzká bedra sešle­haná křížem krážem, že by slyšela, jak se Jacquelině z čistých úst dere nářek a viděla slzy kanoucí po světlých tvářičkách, tahle slečna O. si nyní opakovala poslední Reného slova a cítila se šťastná.

Protože Jacquelina odjela a neměla se vrátit dříve než začátkem srpna, jestli do té doby skončí natáčení filmu v němž účinkovala, slečně O. nezbylo nic, co by ji ještě v Paříži drželo. Červenec byl na spadnutí ve všech pařížských zahradách se rozpučely karmínové pelargónie, v poledne se celé město dusilo pod spuštěnými žaluziemi a René si stěžoval, že bude muset zajet do Skotska.

Slečna O. na okamžik zadoufala, že ji vezme s sebou. Ovšem i když odhlédneme od skutečnosti; že ji nikdy nikam s sebou nebral, věděla, že ji podstoupil siru Stephenovi, který o ni požádal.

Sir Stephen oznámil, že se pro ni zastaví týž den, kdy René odlétal do Londýna. Pojede na prázdniny.

“Zajedeme k Anne-Marii,” řekl, “už tě očekává. Neobtěžuj se balením nějakých kufrů, nic nebudeš potřebovat.”

Jejich cílem však nebyl byt poblíž Observoire, kde se slečna O. s Anne-Marií setkala poprvé; nýbrž nízký dvoupodlažní domek na konci rozlehlé zahrady na okraji lesa ve Fontainebleau. Hned od prvého dne slečna O. nosila korzet vyztužený velrybími kosticemi, který Anne-Marie považovala za tak zásadní. Každý den jí jej utahovala o trošku víc, takže nyní už sotva měla v pase větší objem, než co by se vešlo do spojených dlaní. Anne-Marie mohla být spokojená.

Když dorazili, byly dvě hodiny odpoledne. Celý dům spal, a když za­zvonili, jen pes slabě zaštěkal: velká, chundelatá kolie, která slečně O. strčila hlavu pod sukni a začenichala jí na kolenech. Anne-Marie seděla pod červeným bukem na okraji trávníku, v jednom z rohů zahrady, který byl obrácený proti oknům její ložnice. Nenamáhala se povstat.

“‘Tak, tady je slečna O.,” řekl sir Stephen. “‘Ty už víš nejlíp, co s ní dále podniknout. Kdy s ní budeš hotová?”

Anne-Marie si slečnu O. změřila pohledem. “Chceš říct, žes jí nic neřekl? No tak dobře, začnu okamžité. Měl bys mi dopřát asi ještě deset dní, až to skončí. Hádám, že ji budeš chtít nasadit prstenec s mono­gramem vlastnoručně? Vrat’ se za dva týdny. A celou záležitost skončíme pak další dva týdny nato.”

Slečna O. to zkusila s otázkou.

“Okamžik, O.,” řekla Anne-Marie, “běž do přední ložnice támhle naproti, svlékni se, ale nech si sandálky a vrat’ se sem.”

Místnost, rozlehlá bílá ložnice s těžkým purpurovými potištěnými zá­clonami, byla prázdná. Slečna O. si odložila kabelku, rukavice a šaty na malou židličku stojící u dveří skříně ve zdi. Žádné zrcadlo tu nebylo. Vyšla ven a oslněna ostrým slunečním světlem pozvolna kráčela nazpět do stínu buku.

Sir Stephen stále postával před Anne-Marií, jako pes u nohou paničky. Její černé vlasy prokvetlé šedí zářily, jako by používala nějaký speciální přípravek. Modré oči se zdály téměř černé. Oblečená byla v bílém, kolem pasu měla pásek z lakované kůže a na nohou sandály rovněž z lakované kůže, jež odhalovaly jasně červený lak na prstech jejích bosých nohou. Stejnou barvou si namalovala i nehty na rukách.

“O., poklekni před sirem Stephenem.”

Slečna O. uposlechla. Ruce měla spojené za zády, hroty ňader se jí chvěly. Pes vyskočil, jako by se na ni chystal vrhnout.

“Lehni, Turku!” poručila Anne-Marie. Pak řekla: “Jsi svolná, O., nosit prstenec a monogram, jímž si tě sir Stephen přeje označit, aniž bys věděla, jakým způsobem se tak stane?”

“Jsem,” souhlasila slečna O.

“Pak je všechno v pořádku. Doprovodím sira Stephena k autu. Zůstaň tady.”

Když se Anne-Marie zvedla ze svého lehátka s podnožkou, sir Stephen se sehnul a sevřel v rukách oba prsy slečny O. Políbil ji na rty a zašeptal:

“Jsi moje, O., doopravdy jsi moje?” Pak se otočil a opustil ji v patách za Anne-Marií.

Branka zaklapla a Anne-Marie se vrátila. Slečna O. seděla na patách s nohama složenýma pod sebou a ruce měla opřené o kolena, jako egypt­ská socha.

V domě bydlely ještě tři další dívky, všechny v ložnici v prvním poschodí. Slečně O. přidělili malou ložnici v přízemí, která přímo sousedila s Anne-Mariinou.

Anne-Marie je svolala, aby sešly do zahrady. Všechny tři byly nahé stejně jako slečna O. Jedinými osobami v tomhle ženském domě – který se pečlivě ukrýval pod vysokými zdmi a za staženými žaluziemi na oknech hledících na úzkou špinavou silničku – jedinými oblečenými osobami byla Anne-Marie a její tři služebné: kuchařka a dvě služky. Všechny byly starší než Anne-Marie, tři upjaté, zarputilé ženy v černých sukních z alpakové vlny a tvrdých naškrobených zástěrách.

“Jmenuje se O.,” řekla Anne-Marie, která si znovu sedla. “Přiveďte mi ji blíž, ať si ji můžu lip prohlédnout.”

Dvě z dívek pomohly slečně O. na nohy. Obě to byly brunetky, vlasy měly stejně tmavé jako porost v klíně, prsní bradavky velké a temné, téměř purpurové. Poslední dívka byla malá buclatá rudovláska a křídovou plet’ jejího poprsí křižovala nehezká soustava zelených žil a žilek.

Dívky postrčily slečnu O. tak, že stanula přímo před Anne-Marií. Žena ukázala na tři černé pruhy, které se slečně O. táhly přes přední stranu stehen a stejně tak i na hýždích:

“Kdo tě bičoval?” zeptala se. “Sir Stephen?” “Ano,” řekla slečna O.

“Kdy? A čím?”

“Před třemi dny. Jezdeckým bičíkem.”

“Počínaje zítřkem a po celý měsíc tě nikdo bičovat nebude. Jenže dnes ano, aby se ti vštípil den tvého příjezdu, a to hned, jakmile si tě prohlédnu. Bičoval tě sir Stephen někdy mezi stehny, když jsi měla roztažené nohy? Ne? Pravda, muži nevědí, jak na to. No, brzy uvidíme. Ukaž mi pas. Ano, tohle už je mnohem lepší!”

Anne-Marie stiskla slečně O. pas tak, že už jej doopravdy měla jako vosa. Pak poslala rusovlásku pro jiný korzet a poručila, aby ji do něj oblékly. Byl rovněž ušitý z černého nylonu, avšak tak vyztužený a tak uzounký, že připomínal ze všeho na světě nejvíc široký pás. Neměl žádné podvazky.

Jedna z dívek jí korzet utáhla tak pevně, nakolik jí jen síly stačily. Anne-Marie ji po celou dobu povzbuzovala, aby pořádně za šňůrky zabrala.

“To je strašné,” povzdechla slečna O. “Nevím, jestli to vydržím.”

“Tak to vidíš,” řekla Anne-Marie. “Jsi mnohem, mnohem pohlednější, než jsi byla předtím. Ale problém je v tom, že sis nevázala korzet dost pevně. Budeš jej takhle nosit každý den. Ale teď mi pověz, jak to s tebou sir Stephen dělal nejraději. Potřebuji to vědět.”

Všemi prsty jí ohmatávala přirození a slečna O. nedokázala odpovědět. Dvě z dívek seděly na trávníku, třetí, jedna z brunetek, sedla k nohám Anne-Marie na podnožku jejího lehátka.

“Otočte mi ji, děvčata, ať si ji prohlédnu zezadu,” řekla Anne-Marie. Obrátily ji a ohnuly, obě dívky ji rukama rozšířily.

“Samozřejmě,” pokračovala Anne-Marie, “už mi vůbec nemusíš odpovídat. Musíš být poznamenaná zezadu. Postav se. Ted’ ti nasadíme náramky. Coletto, dojdi pro krabici, budeme tahat los, která ji zbičuje. Přines žetony, Coletto, pak půjdeme do hudebního salónku.”

Colette byla vyšší z obou tmavovlásek. Druhá se jmenovala Claire a malá rusovláska Yvonne. Až nyní slečna O. postřehla, že všechny mají na sobě, stejně jako v Roissy, kožený náhrdelník a kožené náramky na zápěstích. Podobné náramky měly také kolem kotníků.

Když Yvonne vybrala pro slečnu O. takové náramky, které se na ni hodily, Anne-Marie jí podala čtyři žetony a požádala ji, aby dala po jed­nom každé z dívek, aniž by se přitom dívala na čísla, která na nich byla.

Slečna O. rozdala žetony. Dívky si mlčky žetony prohlížely a vyčkávaly, až promluví Anne-Marie.

“Mám číslo dvě,” řekla. “Kdo je jednička?” Číslo jedna měla Colette.

“Výborně, odved’ si ji. Je tvoje “

Colette uchopila slečnu O. za rameno a ruce jí spojila za zády. Sepjala náramky dohromady a postrkovala ji před sebou. Na prahu fran­couzského okna, jež se otevíralo do nevelkého křídla ve tvaru L vůči přední části domu, si Yvonne, která šla v čele, sundala sandály. Světlo pronikající francouzským oknem odhalilo zrakům slečny O. místnost, jejíž vzdálenější konec tvořila jakási rotunda. Strop ve tvaru nízké kopule podpíraly dva úzké sloupy zasazené asi šest stop od sebe. Tohle pódium bylo čtyři schůdky nad úrovní podlahy a v úseku mezi sloupy se mírným obloukem svažovalo do místnosti.

Podlahu rotundy stejně jako zbývající části pokoje pokrýval červený plstěný koberec. Stěn byly bílé, záclon na oknech červené a pohovky umístěné v půlkruhu obrácené proti rotundě byly potažené stejným červeným plyšovým materiálem, jaký tvořil i koberec. Ve čtyřúhelníkové části místnosti bylo ohniště, jež mělo šířku větší než hloubku. Naproti krbu stála hrací skříň sdružující gramofon a rádio, s přihrádkami na desky po obou stranách. Proto tedy říkaly místnosti hudební salónek.

Sousedil přímo s ložnicí Anne-Marie a spojovaly jej s ní dveře poblíž krbu. Stejné dveře na druhé straně krbu vedly na kloset. Kromě hrací skříně a pohovek nebyl už v místnosti žádný jiný nábytek.

Colette přinutila slečnu O., aby se posadila na okraj pódia, které se v ústřední části mezi sloupy svažovalo kolmo k podlaze. Schůdky vedly nalevo a napravo od sloupů. Obě zbývající dívky nejprve trochu stáhly žaluzie a pak zavřely francouzské okno.

Slečnu O. překvapilo, když si všimla, že dveře jsou zdvojené a Anne-­Marie se smíchem řekla:

“To je proto, aby nikdo neslyšel, jak budeš křičet. A stěny jsou vylepené korkem. Neměj obavy, žádný nezaslechne ani nejslabší ozvěnu toho, co se tady děje. A teď si lehni.”

Uchopila ji za obě ramena a položila na záda, pak ji trochu přitáhla dopředu. Ruce slečny O. se tak přichytily k okraji pódia – Yvonne je za­hákla ke kruhu zasazenému do zdiva – a hýždě jí zůstaly volně ve vzduchu: Anne-Marie ji přinutila; aby zvedla kolena až k hrudníku, a slečna O. znenadání ucítila, že její stále ještě dvojmo složené nohy cosi táhne stejným směrem. K náramkům na kotnících kdosi připjal pásky, které vedly ke sloupům po stranách. Zůstala tedy ležet na vyvýšeném pódiu tak že z ní zespodu byl vidět jen dvojitý záhyb pysků a její hýždě ještě místy černé po minulém bičování.

Anne-Marie ji polaskala mezi stehny.

“Tohle je nejchoulostivější místečko na celém těle,” řekla, “dávej po­zor, abys ho nepoškodila. Ne moc tvrdě, Coletto.”

Colette stála nad ní rozkročmo na úrovni jejího pasu a výseku utvářeného jejíma tmavýma nohama viděla slečna O. střapec biče, který držela v ruce.

Když se jí do slabin zahryzly první rány, slečna O. zasténala. Colette střídala strany nalevo napravo, na okamžik přibrzdila a pak všechno zopakovala. Slečna O. se svíjela bolestí, zuby zakousnuté do rtů a zdálo se jí, že jí prameny biče odervou jeden úd od druhého. Nechtěla se před nimi plazit, nechtěla prosit o milost. A přece právě tohle jí Anne-Marie toužila vymáčknout ze rtů.

“Rychleji,” řekla Colettě, “a trošku přitlač.”

Slečna O. se vzpírala, ale nijak jí to nepomáhalo. O chvilku později už se bolest stala nesnesitelnou. Vykřikla a vytryskly jí slzy.

Anne-Marie ji pohladila po tváři.

“Už jenom chviličku,” řekla, “a bude po všem. Jenom pět minut. Dokáže křičet pouze pět minut. Je celá dvacet pět, Coletto. Přestaň, až bude půl. Já ti řeknu.”

Avšak slečna O. ječela:

“Ne, ne, proboha, přestaňte!” Protože muka se už nedala vydržet. Zdálo se jí, že každou vteřinou musí bolestí umřít. A přece ji přestála až do konce. Když Colette opustila těsné jeviště, Anne-Marie se na ni usmála.

“Poděkuj mi,” vyzvala slečnu O. A slečna O. jí poděkovala.

Bylo ji naprosto jasné, proč ji Anne-Marie – kromě jiných útrap, které pro ni připravuje, – dala zbičovat. Slečna O. nikdy ani na okamžik nepochybovala o tom, že samice od tohoto živočišného druhu je stejně krutá – a mnohem neúprosnější a nesmiřitelnější – než muž. Jenže podezírala Anne-Marii, že ani tolik nezamýšlela předvést, jakou panuje mocí, jako vzbudit ve slečně O. pocit spoluviny. Slečna O. tomu nikdy docela neporozuměla a nakonec přijala jako nevyhnutelnou a ověřenou pravdu, že se prostě sama ve svých pocitech nevyzná: pomyšlení na to, že ji budou mučit, jí připadalo příjemné, jenže když ji skutečně mučili, už jen to slovo samo se jí zdálo hrůzné. Zatímco když bylo po všem, probouzel se v ní šťastný pocit, že všechno dobře přestála, pocit tím silnější čím byla muka delší a krutější.

Anne-Mane se v obojím dohadovala správně: předpokládala, že se slečna O. bude chovat jak poddajně, tak i vzpurně, a samozřejmě věděla, že její prosby o milost jsou zcela upřímné. Ale existoval ještě jeden důvod, proč to všechno zinscenovala, jak slečně O. vysvětlila. Chtěla dokázat všem dívkám, které se do jejího domu dostaly, které osud zanesl do téhle výhradně ženské společnosti, že její postavení ženy nijak nesnižuje ani nediskvalifikuje skutečnost, že se stýká jen se samými jinými ženami. Naopak, že se tak povyšuje a stává se intenzivnějším. Právě proto vyžadovala, aby dívky chodily neustále nahé. Ani způsob, jakým slečnu O. zbičovaly, a pozice, v níž ji spoutaly, neměla žádný jiný důvod. Dnes to bude slečna O., která zůstane po celý zbytek odpoledne – na tři hodiny – vystavená na jevišti se zdviženýma a roztaženýma nohama. Zítra to čeká Claire, nebo Colettu, nebo Yvonnu a naopak slečna O. je bude pozorovat a rozvažovat o všem. Je to metoda mnohem pozvolnější a pečlivější, stejně jako byl způsob, jímž tady používají bič, než jaké vládnou v Roissy. Avšak slečna O. sama pozná, jak je účinná. Kromě prstenců a písmen, které bude mít na sobě, až se bude k siru Stephenovi vracet, stane se navíc mnohem otevřenější a mnohem důkladněji zotročená, než jí kdy přišlo na mysl, že je vůbec možné. ‘

Následujícího jitra po snídani řekla Anne-Marie slečně O. a Yvonně, aby ji následovaly do ložnice. Zvedla z psacího stolu zelenou koženou skříňku, položila ji na postel a otevřela. Obě dívky si přidřeply na patách.

“Cožpak ti Yvonne nic neřekla?” zeptala se Anne-Marie slečny O.

Slečna O. potřásla hlavou. Co by jí měla Yvonne povídat?

“Vím, že ani sir Stephen o tom s tebou nemluvil. Ale na tom nezáleží. Tady jsou ty prstence, které chce, abys nosila:’

Prstence byly z nerezavějící oceli, neleštěné a měly stejný matný povrch jako její železný prsten zasazený do zlata. Tvar měly protáhlý, podobný článkům těžkého řetězu. Kov byl v průměru přibližně stejně silný jako trochu tlustší pastelka. Anne-Marie předvedla slečně O., že každý prstenec se skládá ze dvou polovin ve tvaru U, z nichž jedna přesně zapadá do druhé.

“Tohle je jen zkušební model,” řekla, “který se dá po nasazení zase sejmout, spojí se napevno s druhou částí a uzavře ženskou štěrbinu. Nedá se odemknout, leda přepilovat.”

Každý z prstenců byl dlouhý asi jako dva články malíčku a široký tak, že se jím dal prostrčit zase jen zhruba malíček. Všechny prodlužoval ještě další předmět, cosi jako plný prsten nebo okrouhlý kotouč udělaný z téhož kovu, jenž měl přibližně stejný průměr jako prstenec délku. Na jedné straně na něm bylo zlatem vyložené heraldické trojnoží, opačnou měl prázdnou. Oba kusy kovu vypadaly dohromady jako jakási ohromná náušnice, z toho prstenec jako závěs, jímž se připevňuje k ušnímu lalůčku.

“Tady na tom prázdném místě bude tvoje jméno, pak příjmení sira Stephena a jeho křestní jména,” ukázala Anne-Marie, “a pod tím kom­pozice z překříženého biče a jezdeckého bičíku. Yvonne nosí úplně stejný náhrdelník, jenže ty budeš mít svůj mezi nohama.”

“Ale…” . pokusila se ozvat slečna O.

“Já vím,” přerušila ji Anne-Marie, “proto jsem taky přivedla Yvonne. Ukaž ten svůj, Yvonne.”

Rudovlasá dívka povstala a položila se na postel. Anne-Marie jí roztáhla stehna a předvedla slečně O., že jeden z pysků je propíchnut, uprostřed a hned u těla. Železný půlprstenec krásně dírkou prošel.

“Za okamžik tě taky propíchnu,” řekla Anne-Marie. “Vůbec to neboli. Ze všeho nejdéle trvá připojit svorky tak, aby se dala sestehnout vnější a vnitřní vrstva a přišit pokožku ke vnitřní tkáni. Vydržíš to snadno, není to vůbec nic proti bičování.”

“Chcete říct, že mě přitom neuspíte?” vykřikla slečna O. a celá se chvěla.

“Samozřejmě že ne,” odvětila Anne-Marie. “Jenom tě přivážeme trochu pevněji, než jsi byla včera. To bude úplně stačit. Pojď se mnou.”

O týden později ji Anne-Marie sňala svorky a zasunula do dírky zkušební prstenec. Zdál se lehčí než vypadal, protože byl dutý, jenže i tak slečna O. jeho váhu cítila. Tvrdý kov, jenž viditelně prostupoval tkání, připomínal mučící nástroj. Jaké to bude, až se přidá i váha druhé poloviny? V každém případě bude ten barbarský předmět okamžitě a jasně patrný i při sebemenším pohledu.

“Samozřejmě že bude,” souhlasila Anne-Marie, když na to slečna O. poukázala. “Ale nejsi si snad nyní plně vědoma toho, co po tobě sir Stephen chce? Každý v Roissy nebo kdekoli jinde, sir Stephen či kdokoli jiný, dokonce i ty sama v zrcadle, každý, kdo ti nadzvedne sukně, okamžitě postřehne prstence na tvých slabinách, a když se otočíš, jeho monogram na tvém zadku. Možná si jednoho dne zámek upiluješ, ale cejch vzadu neodstraníš nikdy.”

“Myslela jsem, že tetování se odstranit dá,” řekla Colette. Právě teto­vala Yvonnu, do bělostné pokožky na břiše, hned nad trojúhelníkem klína, jí vyznačovala iniciály jejího pána ozdobnými modrými písmeny, jako by je vyšívala.

“O. nebude tetovaná,” odvětila Anne-Marie.

Slečna O. na ni pohlédla. Colette a Yvonne ztuhly a neozvaly se ani slovem. Anne-Marie jakoby hledala vhodný výraz.

“Tak mi to přece řekněte!?” naléhala slečna O.

“Moje ubohá holčičko, právě sbírám odvahu, abych ti to pověděla. Musí se to vypálit. Před dvěma dny mi sir Stephen poslal cejchovadla.” “Vypálit?” zavýskla Yvonne, “do ruda rozpáleným železem?”

Od prvého dne se slečna O. účastnila života v domě. Hlavním příkazem, jímž se řídily, byla nečinnost, absolutní a záměrná nečinnost zpestřovaná mdlou zábavou. Dívky se mohly podle libosti procházet v zahradě, číst, malovat, hrát karty nebo pasiáns. Směly pospávat ve svých pokojích anebo se slunit na trávníku. Občas si ve dvojicích povídaly nebo se v párech procházely po celé nekonečné hodiny, a někdy posedávaly mlčky Anne-Marii u nohou. Doba jídla se přesně dodržovala, večeře se podávala při svíčkách po setmění, čaj v zahradě. Jenže v pohledu na to, jak dvě služky zcela samozřejmým způsobem obsluhovaly nahé dívky sesazené kolem bohatě vypraveného stolu, bylo cosi absurdního:

Večer Anne-Marie určovala jednu z nich, aby šla spát s ní, někdy tutéž několik nocí po sobě. Laskala svou vybranou partnerku a nechala si od ní laskání oplácet obvykle až do úsvitu, kdy ji poslala nazpět do její ložnice a okamžitě usnula. Purpurové záclony zatažené jen napůl, barvily rozbřesk do slezové, lehce nafialovělé barvy.

Yvonně říkávala, že Anne-Marie přijímá rozkoš tak nádherně a vznešeně, jako je velkorysá ve svých požadavcích. Žádná z nich ji však nikdy nespatřila nahou. Noční košili z bílého nylonu si vytahovala nahoru anebo částečně rozepínala, ale nikdy ji nesvlékla. Ani potěšení, které jí poskytla některá z dívek předchozí noci, ani výběr partnerky na další večer neměl nejmenší vliv na její rozhodnutí následujícího odpoledne, jež určoval výhradně los. Ve tři odpoledne Anne-Marie přinášela pod červený buk, kde stála kolem kulatého stolku z bílého mramoru zahradní křesílka, skříňku s žetony. Která si vytáhla nejnižší číslo, tu pak odvedli do hudebního salónku a položily na jeviště stejným způsobem, jaký zažila slečna O. hned prvního dne. Pak musela ukázat – jen slečna O. byla toho uchráněna až do svého odjezdu – na pravou nebo levou ruku Anne-­Marie, a tak si vybrat bílý nebo černý míček. Pokud si zvolila černý, zbičovaly ji, při bílém tomu unikla.

Anne-Marie se od rituálu nikdy neodchylovala, dokonce ani tehdy, když náhoda chtěla, aby se šikanování obrátilo proti některé z dívek několikrát za sebou, anebo aby mu naopak některá unikala. Tak se stalo, že mučení postihlo malou Yvonnu, která vzlykala a volala svého milence, hned čtyřikrát v řadě za sebou. Stejně jako na prsou i na stehnech jí žilky utvářely zelenou sít’. Když rozevřela klín objevila se růžovoučká plet’ a silný železný prstenec, který jí už Anne-Marie vsadila. Podívaná byla o to působivější, že se Yvonne mezi nohama úplně vyholila.

“Ale proč?” chtěla vědět slečna O. “A proč máš prstenec i v klíně, když už nosíš kotouč na náhrdelníku?”

“On tvrdí, že když jsem vyholená, vypadám mnohem víc nahá. A ten prstenec, myslím, že prstenec mě s ním má těsněji spojovat.”

Yvonniny zelené oči a její drobná trojúhelníková tvářička připomínaly slečně O. Jacquelinu, kdykoli na dívku pohlédla. Ale co jestli Jacquelinu doopravdy zavlečou do Roissy? Pak se dříve či později dostane i sem a přivážou ji na záda na tomhle jevišti.

“Nechci,” říkávala si slečna O. “Nechci, aby takhle skončila a nehnu ani prstem, aby se sem dostala. Jestli jsem na to někdy myslela, zašla jsem příliš daleko. Jacquelina není typ, aby se dala mrskat a poznačovat.”

Jenže jak překrásně slušely rány a železo malé Yvonnce, jak úžasně se poslouchaly její v výkřiky a steny, jaký báječný pohled byl na tělo zalité potem! A jaká radost, když mohla steny a pot z jejího těla vyždímat ona sama! Neboť Anne-Marie dvakrát půjčila slečně O. kožený bič – po obakrát byla její obětí Yvonne – a řekla jí, aby jej použila. Poprvé na okamžik zaváhala a první Yvonnin výkřik slečnu O. zarazil a vzbudil v ní odpor, avšak jakmile začala znovu, i když Yvonne nepřestávala sténat a naříkat, byla přímo ohromena pocitem strašlivého potěšení, pocitem tak intenzívním, až se přistihla, že samou radostí jásá a připadalo jí téměř nemožné brzdit se, aby Yvonnu nešlehala ze vší síly.

Pak u ní setrvala po celou dobu, co dívka ještě zůstala uvázaná, a chvílemi ji objímala. V několika ohledech ona sama skutečně asi připomínala Yvonnu. Anne-Marie se to určitě domnívala. Byla to snad mlčenlivost slečny O., poddajnost, jíž si získávala přízeň u Anny-Marie?

Slečna O. se ještě rány ani pořádně nezahojily, když k ní Anne-Marie poznamenala:

“Jak mě mrzí, že tě už nebudu moct zbičovat! Až se vrátíš zpátky… Ale už o tom nemluvme. V každém případě tě budu otevírat každý den.” A pak si slečna O. musela každý den vyměnit místo s dívkou, na kterou vyšel los, poté, když si vytrpěla svoje. Slečna O. zůstala přivázaná až do chvíle, kdy se rozezněl zvonek svolávající je k večeři. A Anne­-Marie měla pravdu: během těch dvou hodin skutečně nedokázala myslet na nic jiného než na to, že je otevřená, a na prstenec, který jí těžce visel z klína. Když jí pak přidělali druhou polovinu, tíha jí přišla ještě mnohem větší. Hlavou jí táhly myšlenky, že už ji nic nemůže zachránit před zotročením, a na průvodní známky, které s tím jsou spjaté.

Jednoho večera se Claire vrátila s Colettou ze zahrady, přistoupily ke slečně O. a začaly zkoumat obě strany kotouče.

“Když tě zavezli do Roissy,” zeptala se, “byla to Anne-Marie, kdo tě tam poslal?”

“Ne,” řekla slečna O.

“Protože to byla Anne-Marie, která tam dostala mě, před dvěma lety. A pozítří se tam vracím zpátky.”

“Copak ty nikomu nepatříš?” podivila se slečna O.

“Claire patří mně,” ozvala se Anne-Marie, která se zjevila odnikud. “Tvůj pán přijede zítra, O. A dnes v noci budeš spát se mnou.”

Krátká letní noc se rychle rozjasňovala, a ke čtvrté hodině denní světlo vymazalo poslední hvězdy. Slečnu O., která spala s nohama u sebe, probudila ruka Anne-Marie, jíž jí vklouzla mezi stehna. Jenže Anne-­Marie chtěla slečnu O. jen probudit, aby se nechala polaskat. Oči jí v šeru svítily a černé vlasy protkané šedí se jí svezly dozadu na polštář. Protože je měla nakrátko ostříhané a jen nepatrně zakadeřené, dodávaly ji vzhledu zámožného šlechtice ve vyhnanství, nebo spíše starého zhýralce.

Rty klouzaly slečně O. po tvrdých, vztyčených hrotech prsů a rukou jí lehce hladila údolí na břiše. Anne-Marie se slasti oddávala ráda – ale ne přímo slečně O. Rozkoš, která jí rozšiřovala oči vnímající blednoucí úsvit, byla anonymní, neosobní rozkoš, a slečna O. byla pouhým nástrojem k jejímu dosažení. Pro Anne-Marii nehrálo vůbec žádnou roli, že slečna O. obdivovala její tvář, hladkou a omládající, její vzdychající rty. Bylo jí jedno, zda slečna O. slyší její slastné steny, když do rtů a mezi zuby sevřela hřebeny pysků ukrytých v záhybu mezi nohama. Vzala jen slečnu O. za vlasy, aby ji k sobě přitiskla ještě pevněji, a sténala:

“Ještě, dělej mi to ještě!”

Slečna O. se milovala s Jacquelinou stejným způsobem. Když jí svírala v náručí, dívka jí připadala zcela odevzdaná. Dobyla ji, anebo si to ales­poň myslela. Avšak podobnost v počínání neznamenala vůbec nic. Slečna O. nedobyla Anne-Marii. Nikdo nikdy nedobyl Anne-Marii. Anne-Marie vyžadovala laskání, aniž by se sebeméně starala o to, co člověk, který ji laská, snad pociťuje, a odevzdávala se všem s arogantní volností. Ke slečně O. se chovala něžně a jemně, líbala ji na ústa, na prsy, tiskla se k ní a za hodinu ji poslala nazpět do jejího pokoje. Předtím jí sňala železa.

“Nastávají závěrečné hodiny tvého zdejšího pobytu,” řekla, “můžeš spát bez nich. Ty, které ti nasadíme za chvíli, si už nikdy sundat ne­dokážeš “

Nataženou rukou pohladila slečnu O. po zadečku a zavedla ji do místnosti, kde se oblékala. Byl to zároveň jediný pokoj v celém domě, kde stálo třídílné zrcadlo. Rozevřela je tak, aby na sebe slečna O. dobře viděla.

“Tohle je naposledy, co se vidíš takhle nedotčená,” řekla. “Sir Stephen si přeje, abych jeho iniciály vypálila na tahle hlaďoučká, pěkně zakula­cená místečka po obou stranách. Den předtím, než odejdeš, tě zavedu sem, aby ses mohla prohlédnout ještě jednou. Vůbec se nepoznáš. Ale sir Stephen má pravdu. A teď už pojď a trochu se prospi, O.”

Jenže slečna O. byla příliš vyděšená a vykolejená, a když pro ni násle­dujícího jitra v deset přišla Yvonne, chvěla se tak, že jí dívka musela po­moct s koupelí, s vlasy a dokonce jí musela i rty namalovat. Slečna O, za­slechla, jak se otevírají vrátka do zahrady. Sir Stephen byl tady.

“Tak pojď,” řekla Yvonne, “už na tebe čeká.”

Slunce už stálo vysoko na obloze, na červeném buku, který vypadal jako by jej celý vytepali z mědi, se nezachvěl ani lísteček. Pes zmožený vedrem ležel při úpatí stromu. Poněvadž se slunce dosud neskrylo za nejhustší clonou koruny, jeho paprsky procházely listovím větví na kraji a vrhaly na stůl lehký stín: mramor byl posetý jasnými, horkými světelnými skvrnami.

Sir Stephen stál bez hnutí u stolku, Anne-Marie seděla vedle něho.

“Tak, tady je,” řekla Anne-Marie, když Yvonne přivedla slečnu O. před ně, “prstence se jí dají nasadit, kdykoli si budeš přát. Už jsem ji propíchla.”

Aniž odpověděl, sir Stephen vzal slečnu O. do náručí a políbil ji na rty. Pak ji přehnul přes stůl, až ztratila půdu pod nohama, a sklonil se nad ní. Narovnal se, znovu ji políbil a pohladil ji po obočí a po vlasech. Obrátil se k Anne-Marii:

“Ted’ hned, jestli ti to vyhovuje.”

Anne-Marie vzala koženou skříňku, kterou si přinesla s sebou a kterou měla položenou na lehátku, a podala siru Stephenovi nespojené prstence. Na železném kotouči byla vyryta jména slečny O. a sira Stephena.

“Už navždycky,” řekl sir Stephen.

Yvonne nadzvedla slečně O. kolena. Pocítila dotek chladného kovu, jak jí Anne-Marie zaváděla první část prstence do dírky. Když vkládala druhý díl do prvního, dávala bedlivý pozor, aby strana vykládaná zlatem mířila směrem ke stehnům slečny O., a i naopak druhá s iniciálami aby byla obrácená dovnitř.

Jenže pérko se ukázalo tak silné, že vidlice nechtěly zapadnout do sebe. Museli poslat Yvonnu, aby přinesla kladívko. Potom slečnu O. zvedli a s roztaženýma nohama zase přehnuli přes mramorovou desku. Stůl posloužil jako kovadlina, na které oba články řetězu zatloukly do sebe.

Sir Srephen mlčky přihlížel. Když bylo po všem, poděkoval Ann-­Marii a pomohl slečně O. na nohy. Napadlo ji, že tahle nová želízka jsou mnohem těžší než kroužky, které nosila dočasně po několik minulých dní. Jenže nové byly nastálo.

“A teď tvůj monogram, pravda?” Řekla Anne-Marie siru Stephenovi. Sir Stephen přikývl na souhlas a uchopil slečnu O. v pase, neboť se zapotácela a zdálo se, že by se mohla složit. Neměla na sobě svůj černý korzet, avšak šněrovačka jí už dodala žádané tvary. Vypadala nyní v pase tak štíhlounká, až člověku připadalo, že by ji v pase přelomil. Kromě toho korzet přinesl ještě vedlejší důsledky: její boky a prsy vypadaly nyní plnější.

Colette s Claire posedávaly na úpatí jeviště v hudebním salónku, kam sir Stephen slečnu O. spíše přivedl. Když procesí vstoupilo, obě dívky se zvedly. Na jevišti stál okrouhlý kahan s jedním hořákem. Anne-Marie vyňala ze skříně ve zdi stuhu a kolem pasu a kolen přivázala slečnu O. těsně k jednomu ze sloupů. Svázala jí také ruce a nohy.

Slečna O., zcela zachvácená hrůzou a děsem, cítila Anne-Mariinu ruku, jak si na jejích hýždích vyznačuje přesné místo, kam cejchovadlo přitlačit. Slyšela syčení plamene a také, v naprostém tichu, jak kdosi za­vírá okna. Mohla by otočit hlavu a podívat se, ale scházely ji k tomu síly.

Projelo jí kruté bodnutí bolesti, které jí proniklo až do morku kostí a ze rtů vyrazilo výkřik. Nikdy se nedozvěděla, kdo to byl, kdo jí přiložil obě rozpálená železa najednou na kůži, ani kdo to počítal zvolna do pěti, ani kdo dal pokyn, aby cejchovadlo odtáhli.

Když ji odvázali, zhroutila se Anne-Marii do náručí. Než se kolem ní všechno zatmělo a úplně ztratila vědomí, mezi dvěma vlnami temnoty letmo zahlédla příšerně bledou tvář sira Stephena.

Když scházelo do konce července deset dnů sir Stephen odvezl slečnu O. nazpět do Paříže. Železo zavěšené na kroužku procházejícím jejím levým pyskem výraznými písmeny vyhlašovalo, že je osobním majetkem sira Stephena. Dosahovalo jí asi do třetiny délky stehna a při každém kroku se jí mezi nohama zakývalo sem tam jako srdce zvonu. Kotouč, na němž byl vyrytý nápis, byl těžší než kroužek, který jej poutal k tělu.

Monogram vypálený značkovacím železem, písmena asi tři palce vysoká a jeden a půl široká, vypadala jakoby je do kůže vyryl jakýmsi dlátem. Byla snad půl palce hluboká, člověk je ucítil i pod sebeslabším dotekem špičkou prstu.

Železo a monogram probouzelo ve slečně O. pocit úžasné pýchy. Kdyby měla po ruce Jacquelinu, namísto toho, aby před ní všechno skrývala jako tehdy jelita po jezdeckém bičíku, jímž ji sir Stephen častoval poslední dny před jejím odjezdem, okamžitě by ji utíkala vyhle­dat, aby se jí předvedla. Jenže Jacquelina se neměla vrátit ještě celý následující týden. A nebyl tu ani René.

V průběhu toho týdne si slečna O. na rozkaz sira Stephena nechala ušít několikery letní šaty a celou řadu večerních šatů z velice lehoučkého materiálu. Povolil ji pouze dva modely, ale nechal na ni aby si na obou poručila různé variace: jeden se zipem vpředu až dolů – slečna O. měla už několik podobných šatů, u jiné zřasenou sukni, aby se dala snadno nadzvednou, obě tyhle variace nahoře s jakýmsi korzetem bez vyztužení, který dosahoval pouze po prsa, nechával je volná a nosil se s bolerkem až ke krku. Stačilo tedy jen stáhnout bolerko a ramena i prsy se rázem odhalily. Anebo je čistě jen rozepnout, pokud si člověk přál pokochat se prsy.

Plavky samozřejmě nepřicházely v úvahu, železo by z nich vylézalo. Sir Stephen ji slíbil, že tohle léto se bude muset koupat nahá, když se jí zachce jít si zaplavat. Plážové kalhoty byly zrovna tak vyloučené. Ovšem Anne-Marie, která nesla odpovědnost za oba základní modely a věděla, jak to má sir Stephen se slečnou O. nejraději, navrhla typ kalhot, které by vepředu přidržovala blůzka a po obou stranách by měly dlouhé zipy , takže by se zadní část dala odhalit, aniž by se musely kalhoty svlékat celé. Avšak sir Stephen to odmítl.

Byla pravda, že se miloval se slečnou O., pokud se mu nezachtělo je­jích úst, jako by byla chlapec. Přesto měla dostatek příležitostí, aby se přesvědčila, že když se nalézá v jeho blízkosti, a to i v případech, kdy ne­toužil přímo po milování, strašně rád jí kladl ruku do rozkroku. Někdy to dělal úplně mechanicky, rukou jí hladil v chloupcích a tahal za ně, dokud se mu neotevřela a dokud konečně nepronikl prsty dovnitř. Slečna O. umírala slasti; když si velice podobně hrála s Jacquelinou, vlhkou a žhoucí pod jejíma rukama, jimiž ji pevně svírala. A právě tahle zkušenost pro ni byla zárukou a dostatečným důkazem, že sir Stephen pociťuje stejné vzrušení s ní. Chápala, že si nepřeje vnější překážky, které by se jeho žádosti stavěly do cesty.

Slečna O. chodila bez kloboučku, prakticky nenalíčená, vlasy jí vlály a vypadala jako děvčátko z dobré rodiny. Takový dojem probouzelo i její oblečení ať už měla na sobě keprové proužkované šatičky anebo ty s bílými puntíky, plisované letní sukně v kombinaci temně modré či šedivé s bílou a nahoře těsné bolero zapjaté až ke krku, anebo konzervativnější šaty z černého nylonu.

Pokaždé, když ji sir Stephen někam přivedl, všichni ji považovali za jeho dceru nebo neteř. Tenhle omyl ještě povzbuzovala skutečnost, že on jí tykal, zatímco ona jemu vykala. Když se společně procházeli po pařížských ulicích a prohlíželi si obchody nebo se loudali po nábřežích, jejichž kamenné dláždění bylo v suchém počasí celé uprášené, kolem­jdoucí nijak nepřekvapovalo, že se na ně tenhle pár usmívá: usmívali se totiž takovým způsobem, jako lidé, kteří jsou šťastni.

Po chvíli ji sir Stephen pokaždé zavedl někam do ústraní, do výklenku, do průjezdu, který byl vždy trochu setmělý a který vydával zatuchlý pach, jaký je cítit ve starých sklepeních, a tam ji líbal a vyznával jí lásku. Slečna O. zachytávala podpatky o práh průjezdu, který už přišel o původní dvířka pro chodce. V letmém pohledu se před nimi objevil dvůr, za okny na prádelních šňůrách schnoucí stuhy prádla. Z jednoho z balkónů na ně upřeně civěla jakási plavovláska. Pod nohama se jim protáhla kočka.

Nejčastěji se procházeli v okolí rue de Gobelins, k Saint-Marcel, po ulici Mouffetard, v místech známých jako Temple a okolo náměstí Bastily.

Jednou sir Stephen zamířil se slečnou 4. do zchátralého hotýlku, který připomínal spíš bordel. Recepční po nich nejprve chtěl, aby se za­psali do knihy hostí, ale pak prohlásil, že ho to nezajímá, pokud budou jen hodinu.

Stěny pokoje byly vylepeny modrou tapetou s ohromnými zlatými pivoňkami, okno směřovalo do šachty, z níž stoupal zápach odpadků. Ačkoli žárovka v hlavě postele jen skomírala, člověk jasně viděl na krbové římse šmouhy po pudru a zapomenuté sponky. Na stropu nad postelí bylo připevněné veliké zrcadlo.

Jednou, ale jen jednou jedinkrát pozval sir Stephen slečnu O. na oběd se dvěma svými krajany, kteří projížděli Paříží. Stavil se pro ni hodinu předtím, než měli domluveno, a místo aby ji zavezl k sobě, odjel s ní na quai de Bethune.

Slečna O. se právě stačila vykoupat, ale ještě si neudělala vlasy, ani se nestihla namalovat, a nebyla ani oblečená. S překvapením si všimla, že sir Stephen nese pytel s golfovou výbavou, ačkoli žádné hole uvnitř neviděla. Překvapení se brzy vysvětlilo: sir Stephen jí řekl, ať vak otevře. Uvnitř bylo několik kožených jezdeckých bičíků, dva z červené kůže už docela silné, dva měly dlouhé a úzké třásně z černé kůže, důtky s dlouhými pruhy byly ze zelené kůže. Všechny zastrčil do vaku takovým způsobem, že se konce ohýbaly do smyčky. Dále ještě pytel obsahoval bič na psa tvořený jediným silným pruhem, jehož rukojeť byla kůží vypletená, a konečně – ačkoli rozhodně nikoli poslední co do důležitosti – kožené náramky podobné těm, které se používaly v Roissy, plus nějaké provazy.

Slečna O. všechny biče vyložila vedle sebe na nezastlanou postel. Třebaže už bití přivykla a ačkoli si představovala, že zůstane pevná, ne­dokázala překonat chvění. Sir Stephen jí vzal do náručí.

“Kterému dáš přednost?” zeptal se jí.

Nedokázala promluvit a ucítila, jak se jí po pažích spouští pot.

“Tak kterému dáš přednost?” opakoval. “No dobře,” řekl, když se střetl s jejím mlčením, “nejdřív mi budeš muset s něčím pomoct.”

Požádal ji o pár hřebíků a než je přinesla, všechno na posteli dekora­tivně uspořádal, biče a jezdecké bičíky pěkně překřížil. Pak ukázal na táflování mezi zrcadlem a krbem, naproti její posteli, které bude ideálně vyhovovat.

Zatloukl do dřeva několik hřebíků. Na koncích násad bičů i jezdeckých bičíků byly připevněné kroužky, za něž se daly pověsit na hřebíky. Tenhle systém umožňoval snadno a pohotově biče vzít a opět jej vrátit na jeho místo na stěně. A připočteme-li náramky a provazy, slečna O. teď měla neustále na očích, přímo naproti své posteli, dokonalou přehlídku svých mučících nástrojů. Byl to překrásný přehled výzbroje, stejně obsažný a harmonický jako na obrázku svaté Kateřiny-Mučednice vplétací kolo a španělská bota, přesně tak jako hřebíky a kladivo, trnová koruna, kopí a důtky na obraze ukřižování Krista. Až se vrátí Jacquelina… jenže teď už byla do všeho zapletená i Jacquelina. A zapletená pořádně.

Bude muset konečně odpovědět na otázku sira Stephena: jenže slečna O. to prostě nedokázala.

Sám proto vybral bič na psa.

V malinkém jídelním salonku restaurace La Pérouse na nábřeží na levém břehu Seiny, který byl umístěný ve druhém poschodí a stěny měl rozjasněné malbami postaviček v pastelových barvách, jež jako by vyskočily z Watteauových obrazů a připomínaly figurky z loutkového di­vadla, se slečna D. usadila na pohovce. Jeden z přátel sira Stephena seděl v křesle po její pravici, druhý po levici a sám sir Stephen přímo proti ní. Rozpomněla se, že jednoho z nich už viděla v Roissy, avšak nemohla si vybavit, jestli si ji tam vzal nebo ne. Druhý byl vysoký, rusovlasý chlapec s šedivýma očima, jemuž nemohlo být víc než nějakých pětadvacet. Několika slovy jim sir Stephen vylíčil, proč slečnu O. pozval a co je vlastně zač.

Když mu slečna O. naslouchala, znovu ji udivila hrubost, s níž se o ní vyjadřoval. Jenže co vlastně měla očekávat? Jestli nebyla přímo kurva, pak tedy dívka, která si v přítomnosti tří mužů – nepočítáme-li číšníky, kteří neustále přecházeli sem tam, neboť ještě stále podávali oběd – obnažila prsa. Rozepjala si šněrovačku a všichni se mohli pokochat jejími nahými prsy, jejichž hroty si přibarvila rtěnkou. Stejně tak jako mohli všichni spatřit purpurové šlehy přes její mléčně bílou pokožku, jed­noznačný doklad bičování.

Jídlo trvalo dlouho a oba Angličané v jeho průběhu pěkně pili. Když už bylo po kávě a číšníci podávali likér, sir Stephen odstrčil stůl k protější straně. Pak slečně O. nadzvedl sukni, aby svým přátelům předvedl, jak ji dal poznačit a jaké okovy jí dal vsadit. A pak jim ji přenechal.

Muž, s nímž se už setkala v Roissy, nemarnil čas. Aniž by se zvedl z křesla, dokonce aniž by se ji dotkl konečkem prstu, přikázal jí, aby před ním poklekla a tak dlouho ho laskala v ústech, dokud nedospěl k vyvr­cholení. Pak ji požádal, aby mu upravila šaty, a odešel.

Avšak rusovlasý mladík, jenž byl úplně vyvedený z míry poddajností a povolností slečny O., jejím železem v klíně a jelity, která na jejím těle uviděl, se na ni nevrhl, i když to očekávala. Namísto toho ji jemně vzal za ruku. Svedl ji se schodů, nevěnoval ani špetku pozornosti jedovatým úsměvům číšníků, zavolal taxi a odvezl si ji do svého hotelového pokoje. Nedovolil ji odejít, dokud se nesetmělo a dokud ji vášnivě nepomiloval zepředu i zezadu. Měl neobyčejně objemné přirození, tvrdé jako ocel a chvílemi souložil hlava nehlava, zcela opojený tím, že narazil na ženu, která si při milování počíná přesně podle jeho přání. Včetně toho, že mu to dělala tak, jak jí to jeho přítel rozkázal před chvíli v salónku a oč by se on sám nikdy nikoho neodvážil požádat.

Následujícího dne, ve dvě odpoledne, když slečna O. dorazila na rozkaz sira Stephena do jeho domu, postřehla, že jakoby zestárnul a ve tváři má ustaraný výraz.

“Eric se do tebe šíleně zamiloval, O.,” řekl jí. “Volal mi hned ráno a přímo žebral, abych ti dal svobodu. Řekl mi, že se s tebou chce oženit. Že tě chce zachránit. Víš, jak a tebou zacházím, když jsi moje, a že dokud mi patříš, nemáš právo neuposlechnout mých rozkazů. Jenže zároveň taky víš, že máš svobodu volby a můžeš ode mne odejít. Řekl jsem mu to. Přijde sem ve tři.”

Slečna O. se rozesmála. “A není to trošku pozdě?” řekla. “Oba jste úplní blázni. Co byste se mnou dělal dnes odpoledne, kdyby neměl přijít Eric? Šel byste se mnou se projít? Nic víc? Pak tedy pojďme na procházku. Anebo jste mě dnes odpoledne vůbec nechtěl zavolat? V tom případě odejdu…”

“Ne,” přerušil ji sir Stephen, “byl bych tě zavolal, ale ne kvůli procházce. “Chtěl jsem.. “

“No tak, jen to povězte.”

“Pojď, bude jednodušší, když ti to ukážu.”

Povstal a otevřel dveře umístěné ve stěně naproti krbu. Byly naprosto stejné jako ty, které vedly do jeho pracovny.

Slečna O. se vždy domnívala, že to jsou dveře na dnes už nepoužívaný kloset. Spatřila těsnou ložnici, čerstvě vymalovanou, na okně závěsy z temně rudého hedvábí. Polovinu místnosti zabíralo okrouhlé jeviště se dvěma sloupy po stranách, stejnými jako v hudebním salónku v Samois.

“Stěny i strop jsou vylepené korkem, že?” řekla slečna O ” “Dveře pol­strované a do okna vsazená dvojitá skla?”

Sir Stephen přikývl.

“A odkdy už je to hotové?” zeptala se slečna O. “Od té doby, co ses vrátila.”

“Tak proč…?”

“Proč jsem vyčkával až do dneška? Protože jsem tě nejdřív chtěl dát jiným mužům. Ted’ tě za to můžu potrestat. Zatím jsem tě nikdy netres­tal, O “

“Ale já vám přece patřím,” řekla slečna O. “Potrestejte mě. Až přijde Eric…” O hodinu později mladík dorazil a sir Stephen mu předvedl slečnu O. bizarně přivázanou, s roztaženýma rukama i nohama, k oběma sloupům. Eric zbledl, cosi zamumlal a zmizel.

Slečna O. se domnívala, že už ho nikdy nespatří. Srazila se s ním však v Roissy, koncem září, a Eric požádal, aby mu byla přidělena na tři dny po sobě. Během nich s ní souložil jako urvaný z řetězu a zacházel s ní jako s otrokyní.

IV.

SOVA

Slečna O. nyní absolutně nechápala, proč předtím, kdy váhala hovořit s Jacquelinou o tom, co René správně nazýval jejím skutečným postavením. Anne-Marie ji sice upozorňovala, že se změní, až opustí Samois, avšak nikdy by ji nenapadlo, že proměna bude tak hluboká.

Takže když se Jacquelina vrátila, ještě krásnější a oslnivější než kdykoli předtím, slečně O. připadlo naprosto přirozené, že se už ne­chovala tak úzkostlivě, když se koupala anebo oblékala, a klidně se před ní ukazovala. A ačkoli Jacquelinu ostatní lidé vůbec nezajímali, stejně jako nic, co se netýkalo přímo jí, odhalila všechno hned druhý den po svém, příjezdu.

Náhodou vstoupila do koupelny právě v okamžiku, když slečna O. vylézala z vany a její železa zazvonila o porcelánovou hranu. Zvláštní zvuk přilákal její pozornost. Jacquelina otočila hlavu a spatřila obojí zároveň: kotouče pohupující se slečně O. mezi nohama a černé pruhy, jež se jí táhly přes stehna a přes prsa.

“Proboha, co to má znamenat?” řekla.

“To sir Stephen,” odvětila slečna O. A dodala, jako by se všechno rozumělo samo sebou: “René mě daroval jemu a on měl dal propíchnout a vsadit mi tam tenhle kroužek. Podívej.”

Jak se otírala osuškou, přistoupila k Jacquelině, která se ohromením sesula na lakovanou židličku v koupelně. Přiblížila se natolik, že Jacquelina mohla vzít kotouč do ruky a přečíst, co na něm bylo vyryto. Pak se obrátila, odtáhla osušku a předvedla jí iniciály S a H, které měla obtisknuté na hýždi. Řekla:

“Taky mi dal vypálit svůj monogram. A co se týká toho ostatního, modřiny mám po mrskání jezdeckým bičíkem. Obyčejně mě bičuje sám, ale taky přikazuje svojí negerské komorné, aby mě švihala.”

Jacquelina omráčeně zírala na slečnu O. Ta vypukla v smích a naznačila, jako by ji chtěla políbit. Jacquelina zachvácená hrůzou ji odstrčila a prchala do svého pokoje. Slečna O. se klidně utřela, nastříkala na sebe parfém a učesala se. Navlékla si korzet, natáhla punčošky a vklouzla do střevíčků. Když otevřela dveře koupelny, v zrcadle se střetla s Jacquelininým pohledem. Jacquelina se česala, aniž měla nejmenší ponětí o tom, co vlastně dělá.

“Zavaž mi korzet, prosím té,” požádala ji slečna O. “Vypadáš, jako by tě to opravdu vyvedlo z míry. René tě miluje, copak ti to nikdy neřekl?” “Já tomu nerozumím,” řekla Jacquelina. Aniž by ztrácela čas, vytrysklo z ní, co jí na tom všem překvapilo nejvíc: “Vypadáš, jako bys na to byla kdovíjak pyšná. Tomu já nerozumím.”

“Pochopíš to, až tě René odveze do Roissy. Mimochodem, už ses s ním vyspala?

Jacquelinina tvář se zalila jasným karmínem. Odmítavě potřásla hlavou, gesto však vyznělo tak pramálo přesvědčivě, že se slečna O. rozesmála znovu.

“Lžeš, drahoušku, nebuď trapná. Máš přece na to jako každá jiná, vyspat se s ním. A mohla bych dodat, že to ještě neznamená žádný důvod k tomu, aby nechával mě. Pojď, dovol mi, abych se s tebou trošku pomazlila. Zato ti povím všechno o Roissy.”

Ať se už Jacquelina obávala, že když odmítne, v slečně O. přece jen vzkypí žárlivost a obrátí se proti ní, nebo to bylo z úlevy, že se tak nestalo, či ze zvědavosti, neboť zatoužila vyslechnout slíbené vyprávění, anebo jen prostě měla ráda trpělivý, pomaloučký, vášnivý způsob, jímž ji slečna O. milovala – ať už to bylo jakkoli, v každém případě se jí oddala.

“Pověz mi o tom,” řekla potom slečně O.

“No dobře,” souhlasila O. “Ale nejdřív mě pěkně líbej na bradavky. Už máš nejvyšší čas, aby ses všechno pořádně naučila, jestli máš Renému k něčemu být.”

Jacquelina udělala, oč byla požádána, a provedla to tak dobře, až slečna O. slastí zasténala.

“Vyprávěj mi o tom,” žadonila Jacquelina.

Příběh, který jí slečna O. pověděla, ačkoli byl jasný a zjevně pravdivý, neboť vypravěčka sama představovala dostatečný důkaz, přesto připadal Jacquelině naprosto šílený.

“Chceš říct, že se tam v září vrátíš?” ptala se.

“Až přijedeme z Midi,” řekla slečna O. “Vezmu tě tam s sebou anebo René.”

“Nevadilo by mi, kdybych se podívala, jak to tam vypadá doopravdy,” řekla Jacquelina. “Ale jen se podívat.”

“To by se určité dalo zařídit, ” souhlasila slečna O., ačkoli byla přesvědčena o opaku. Ale neustále si říkala, že jestli se jí podaří přesvědčit Jacquelinu, aby vstoupila v Roissy do vrat, sir Stephen jí určitě bude vděčný – a jakmile bude jednou uvnitř, pak už Jacquelinu sluhové, řetězy a biče naučí poslušnosti.

To už věděla, že sir Stephen najal letní dům na Riviéře poblíž Cannes, v němž měli naplánováno strávit v srpnu celý měsíc společně: René, Jacquelina a on – a ještě Jacquelinina mladší sestra. Jacquelina požádala, aby ji směla vzít s sebou, ani ne proto, že by o ni kdovíjak stála, ale protože na ni matka naléhala, aby získala svolení slečny O. Jenže slečna O. věděla už i něco víc a to že její pokoj, kam s jistotou předpokládala, že Jacquelinu vláká, jí bylo jasné, že dívka nedokáže odmítnout, když bude René pryč, odděluje od ložnice sira Stephena stěna, která sice vypadá, že je poctivě vyzděná, ve skutečnosti však do toho má daleko. Bylo v ní zamaskované mřížoví se skrytými kukátky. Siru Stephenovi pak stačilo na své straně jen nadzvednout clonu, aby všechno viděl a slyšel stejně dobře, jako kdyby stál přímo u postele. Jacquelina tak bude jeho pohledu zcela odhalena, zatímco se bude milovat se slečnou O., a až to zjistí, bude pozdě.

Slečnu O. těšilo pomyšlení, že Jacquelinu zradí a předhodí ji zrakům sira Stephena, protože ji uráželo, když dívku viděla, jak září spokojeností nad jejím stavem zbičované otrokyně s vypáleným znamením.

Stavem, jímž se slečna O. pyšnila.

Slečna O. nikdy předtím na jihu Francie nebyla. Čistě modré nebe, moře téměř jako zrcadlo, borovice pod žhnoucím sluncem, na nichž se nehnula ani větvička: tohle všechno jí připadalo jako barevná nepřátelská mozaika.

“To přece nejsou skutečné stromy,” říkala si smutně sama pro sebe, když si prohlížela neproniknutelné houštiny křovisek. Každý kámen, a dokonce i mech byl na dotek teplý. “Tohle moře přece vůbec nevoní jako moře,” pomyslila si. Měla tomuhle moři za zlé, že nevyplavilo nikdy nic hezčího než potrhaný stonek chaluhy, který jí připomínal hnůj. Vyčítala mu, že je příliš modré a že šplouchá o stále stejný kousek pobřeží.

Avšak v zahradě vily sira Stephena, což byla přestavěná farmářská chalupa, se nacházeli od moře daleko. Zleva i zprava je před sousedy chránily vysoké zdi. Křídlo, v němž byli ubytováni sloužící, se obracelo čelem ke vstupnímu nádvoří, zatímco část domu hledící do zahrady mířila k východu.

V těchto místech byla také ložnice slečny O., která se otevírala přímo

na terasu v prvním poschodí. Vrcholky vysokých černých cypřišů dosaho­valy přesně po přečnívající duté kachličky, které sloužily coby parapet terasy. Před poledním sluncem terasu chránilo mřížoví upletené z rákosu.

Celou podlahu terasy tvořily červené kachlíky a stejné měla i slečna O. ve své ložnici. Kromě stěny, která oddělovala její pokoj od ložnice sira Stephena – a v téhle stěně byl také rozlehlý výklenek s klenutým vchodem, oddělený od zbývající části místnosti jakýmsi zábradlím podobným tomu, jaké bývá na schodištích, s držadlem z vyřezávaného dřeva – všechny ostatní zdi byly vymalovány bíle. Na kachlíkové podlaze ležel tlustý bílý koberec upletený z bavlny, záclony byly ze žlutě a bíle pruhovaného plátna. Stejným materiálem byla potažena i dvě křesla a několik orientálních polštářů sešitých ze tří vrstev. Jediným kusem nábytku byl těžký a velice krásný empirový sekretář udělaný z ořechového dřeva, a pak ještě velmi dlouhý a úzký vesnický stolek ze světlého dřeva, který byl tak navoskovaný, až se leskl jako zrcadlo. Šaty si slečna O. věšela do skříně ve zdi. Jako toaletní stolek jí sloužila svrchní deska sekretáře.

Jacquelinina malá sestra Natálie dostala pokoj hned vedle ložnice slečny O. a ráno, když věděla, že se slečna sluní na terase, vycházela a uléhala vedle ní. Měla sněhově bílou plet’, byla maličko buclatější, avšak rysy měla bezesporu velice jemné a stejně jako starší sestra sešikmené oči. Její však byly černé a jiskrné, takže vypadala jako Číňanka. Černé vlasy měla vepředu nad čelem sestřižené do zarovnaných střapců přesně po obočí, vzadu stejně rovně pod zátylek. Měla pevné, roztřesené malé prsy a její dívčí boky se teprve začínaly zaoblovat.

Natálie také pokukovala po slečně O. a zažila pěkné překvapení, když se jednoho dne vyřítila na terasu v očekávání, že tam najde sestru, avšak místo ní narazila na slečnu O. ležící o samotě na břiše na svých orientál­ních polštářcích. Jenže to, co Jacquelinu šokovalo, Natálii naplnilo závistí a touhou. Běžela za sestrou, aby se jí na všechno vyptala.

Jacquelina odpovídala schválně tak, aby mladou Natálii šokovala a zhnusila, a proto zopakovala vlastní slova slečny O., přesto však ani v nejmenším Natáliiny pocity nezměnila. Pokud něčeho dosáhla, pak pravého opaku. Natálie se do slečny O. zamilovala. Déle než po celý týden si to pokoušela nechat pro sebe, až jedno pozdní nedělní odpoledne to navlékla tak, aby zůstala se slečnou O. o samotě.

Počasí bylo o něco chladnější než obvykle. René, který strávil část dopoledne plaváním, spal na pohovce v chladné místnosti v přízemí.

Jacquelina podrážděná tím, že si dovolil dát přednost schrupnutí, odešla po schodech nahoru a připojila se ke slečně O. v jejím přístěnku. Moře a slunce ji pozlatily ještě víc, než jak bývala kdy předtím: vlasy, obočí, řasy,chloupky v klíně a v podpaží vypadaly jako poprášené stříbřitým práškem, a protože se nenamalovala, její ústa měla stelně růžovou barvu jako jemná kůže mezi stehny. Aby se ujistila, že sir Stephen uvidí Jacquelinu do posledního detailu – slečna O. si pomyslila, že na Jacquelinině místě by určitě uhodla, anebo se přímo utvrdila v jeho neviditelné přítomnosti – dala si záležet, aby Jacquelině přitáhla nohy do světla stolní lampičky u postele, kterou a rozsvítila, a držela jí je pěkně roztažené. Žaluzie byly spuštěné, místnost se ponořila téměř do tmy, přestože tu a tam, v místech, kde dřevo nedo­léhalo, pronikalo dovnitř pár paprsků.

Déle než celou hodinu Jacquelina vzdychala slastí pod laskáním slečny O. Ležela s prsními bradavkami vztyčenými, s pažemi rozhozenými nad hlavou a rukama svírala svislé dřevěné tyčky v ozdobné hlavě italské postele slečny O. Nakonec začala křičet, když jí slečna O. roztáhla pysky lemované světlými chloupky a vzala do rtů vztyčený výběžek v místech, kde se jí mezi stehny spojovalo poddajné, jemňoučké masíčko. Cítila, jak to místo pod jejím jazykem tvrdne, cítila vroucí Jacquelinu a slyšela, jak se jí z úst dere výkřik za výkřikem. Až se náhle zlomila, napětí pod zlatavou kůží jí povolilo a slastně oddechovala zalitá potem. Pak ji slečna O. poslala zpátky do její ložnice, kde Jacquelina usnula.

Když se však pro ni v pět stavil René, aby si šli zaplachtit, byla už vzhůru a oblečená. Chodívali společně s Natálií jezdit v malém člunu s plachtou. Na sklonku odpoledne se obyčejně nad mořem zvedal slabý větřík.

“Kde je Natálie?” zeptal se René.

Natálie nebyla ani ve svém pokoji, ani nikde v celém domě. Vyběhli do zahrady a volali ji. René zašel až k houštině tvořené zakrslými doubky na samém konci zahrady, ale po Natálii ani stopy.

“Možná odešla napřed na ostrůvek,” řekl René, “anebo už je ve člunu.”

Sebrali se a odešli, víc po ní nepátrali.

Okamžik nato se slečna O. ležící na terase na svých orientálních polštářcích podívala skrz zábradlí a viděla Natálii, jak utíká k domu. Vstala, oblékla si župan – bylo stále tak teplo, dokonce i v pozdním odpoledni, že zůstávala nahá – a když si zavazovala kolem pasu pásek,

Natálie vrazila do domu jako jedna z fúrií a vrhla se ke slečně O.

“Už je pryč!” vykřikla, “konečně je už pryč! Líbaly jste se a milovaly. Pojď se milovat se mnou, že mě taky políbíš? Nechceš, protože jsem tmavá, protože nejsem tak hezká? Ona tě nemiluje, O., jenže já ano. Já tě miluju!”

Zhroutila se na zem a začala vzlykat.

Slečna O. zvedla dítě do křesla a ze sekretáře vzala veliký kapesník – patřil siru Stephenovi. Když se Natáliiny vzlyky trochu ztišily, otřela jí slzičky.

Natálie ji začala prosit, aby jí vystup odpustila a líbala jí přitom ruce. “Když mě nechceš líbat, O., nechej mě aspoň u sebe. Nechej mě, abych s tebou byla napořád. Kdybys měla psa, byl by pořád s tebou a starala by ses o něho. Když mě nechceš líbat, třeba se ti bude líbit, když mě budeš bít. Můžeš mě klidně zbít. Ale jen mě od sebe neposílej pryč!”

“Uklidni se, Natálie, vždyť vůbec nevíš, co to povídáš,” zamumlala slečna O. téměř šeptem. ­

Dítě sklouzlo z křesla a objalo slečnu O. kolem kolen. Natálie odpověděla také šeptem:

“Ach, to vím. Viděla jsem tě jednou ráno na terase. Viděla jsem ini­ciály, viděla jsem ty dlouhé modré a černé šlehy. A Jacquelina mi pověděla.. “

“Ti pověděla co?”

“Kdes byla, O., a co tam s tebou všechno dělali.” “Mluvila s tebou o Roissy?”

“Taky mi řekla, žes byla, že jsi…” “Že jsem byla co?”

“Že nosíš železné prstence “

“To je pravda,” řekla slečna O., “a co ještě?” “Že tě sir Stephen každý den bičuje.”

“To je pravda,” opakovala slečna O., “a bude tady každou chvilku. Takže radši už běž, Natálie “

Aniž by uvolnila objeti, dívka zvedla hlavu a oči slečny O. se střetly s jejím pohledem plným obdivu.

“Nauč mě to, O., prosím tě, nauč mě to všechno,” spustila znovu. “Chci být jako ty. Udělám všechno, co mi řekneš. Jen mi slib, že mě vezmeš s sebou, až zase půjdeš zpátky na to místo, o které mi Jacquelina vyprávěla “

“Na to jsi moc mladá,” řekla slečna O. . “Ne, nejsem moc mladá. Je mi patnáct a už brzy mi bude šestnáct,” vykřikla zlostně. “Nejsem moc mladá! Zeptej se sira Stephena,” řekla, neboť právě vstoupil do místnosti.

Tak Natálie získala svolení, že může zůstat se slečnou O. a že ji vezme do Roissy. Avšak sir Stephen slečně O. zakázal, aby jí učila, jak si počínat při laskání a

dokonce jí zakázal, aby Natálii učila líbat, a také přísně zapověděl, aby se nechala líbat ona od Natálie. Pojal záměr, že ji dostane do Roissy naprosto netknutou, dokonce i jen na rtech či na rukou.

Jako odměnu Natálii povolil – jinak se totiž nebyla ochotná vůbec od slečny O. hnout – že nemusí odcházet v tuhle chvíli, že se může dívat, jak se slečna O. laská s Jacquelinou a s ním, jak se mu oddává, jak ji bude bičovat anebo když ji bude mrskat stará Nora. Polibky, jimiž slečna O. zasypávala její sestru, když se ústa slečny O. přitiskla pevně na Jacquelinina, rozechvívaly Natálii žárlivostí a nenávistí. Jakmile se však krčila na koberečku ve výklenku za postelí slečny O. podobně jako Di­narzáda u postele Šeherezádiny, nemohla od divadla odtrhnout oči, když sledovala, jak se slečna O. s rukama připoutanýma k dřevěné balustrádě zmítá a sténá pod jezdeckým bičíkem, když viděla, jak si slečna O. kleká a sir Stephen jí zastrkává do úst mohutný ztopořený úd, nebo jak si oběma rukama roztahuje hýždě od sebe, aby mu umožnila snáze do ní proniknout – tohle všechno v ní vzbuzovalo pouze obdiv, závist a nedočkavost.

Přibližně ve stejnou dobu se zároveň změnil Jacquelinin vztah ke slečně O. Možná se slečna O. přespříliš spolehla na Jacquelininu lhostej­nost co se týče partnera a na její smyslnost, nebo se snad Jacquelina naivně domnívala, že oddávat se dále slečně O. je nebezpečné pro její vztah k Renému. Ale ať už to mělo jakýkoli důvod, přestala náhle slečnu O. navštěvovat. Současně se zdálo, že se začala stranit i Reného, s nímž dosud trávila téměř každý den a každou noc. Nikdy si nehrála na to, že je do něho kdovíjak zamilovaná. Chladně ho zkoumala, a i když se na něho usmívala, její oči zůstávaly bezcitné. I když slečna O. předpokládala, že se mu oddala stejně bezvýhradně jako předtím jí, což bylo celkem pravděpodobné, dál zůstávala přesvědčená, že lásku vždycky jen předstírala.

René se však do ní mezitím zamiloval zcela bezhlavě a láska ho přímo drtila. Nikdy předtím žádný takový cit nepoznal, lásku plnou muk, vrtošivou lásku, v níž si zdaleka nemohl být jist, že je mu opláceno stejným, lásku, ve které se bál cokoli podniknout, aby se to neobrátilo proti němu, aby ji neztratil. Žil s nimi se všemi, se slečnou O. i sirem Stephenem, společně v jednom domě, obědval s nimi i večeřel, chodil s nimi na procházky a rozmlouval s nimi – jenže jeho oči je neviděly a uši neslyšely, co mu povídají. Jeho pohled jimi pronikal, jako by vůbec ne­existovali, jejich slova ho míjela a unikala mu, jako se člověk ve snu marně snaží doběhnout odjíždějící vlak, jako se marně pokouší udržet na krajíčku bortícího se mostu. Stále usiloval, aby pochopil raison d’etre, aby přišel na to, co ho tak strašně láká, co ho přitahuje kamsi dovnitř Jacqueliny, pod tu její zlatavou pokožku, jako by v ní chtěl objevit podobný mechanismus jako v mluvící panně.

“Takže,” uvažovala slečna O., “den, kterého jsem se tak bála, je tady, den, jímž počínaje budu už jen bezvýznamným stínem v Reného minu­losti. A dokonce mě to ani nijak zvlášť nermoutí, cítím k němu vlastně jen lítost. I když vím, že po mně netouží, můžu se s ním každodenně potkávat, aniž by ve mně zbyla třeba jen stopa hořkosti, lítosti, aniž bych pociťovala jakoukoli bolest. A přece uplynulo sotva pár týdnů od chvíle, kdy jsem letěla přes půl města k němu do kanceláře jen s prosbou, aby mi řekl, že mě stále ještě miluje. Dala jsem mu opravdu všechnu svou lásku? Copak láska doopravdy tak snadno poleví a uprchne, tak lehce se na ni zapomene? A tak snadno dosáhne člověk útěchy? Ne, útěcha není správné slovo: cítím se šťastná. Chceš snad říct, že ti stačilo, když tě předal siru Stephenovi, aby tě od sebe odtrhl, že jsi tak snadno našla novou lásku v náručí jiného?”

Jenže co znamenal René ve srovnání se sirem Stephenem? Stéblo slámy, úlomek korku, řetěz z papíru: tohle byly ve skutečnosti symboly pout, jimiž ji k sobě vázal a která tak snadno přerval. Jenže namísto nich ji teď těšil a uklidňoval železný prstenec, jenž jí pronikal tělem, který ji neustále tížil jako jakási známka věčnosti. Jaký klid a mír ji přinášela pevná pánova ruka, která ji pokládala na úpatí skály, láska jejího pána, který věděl, jak si nemilosrdně vzít, po čem tak bezohledně toužil!

A na závěr všech rozborů si slečna O. řekla, že s Reném byla v lásce pouhá učednice, milovala ho jen proto, aby se naučila, jak se odevzdat, jak se nechat zotročit, jak utonout v siru Stephenovi. Avšak když spatřila Reného, který se choval tak uvolněně – a ona milovala jeho nonšalantní chování – jak kráčí svou klátivou chůzí jako by se při každém kroku bořil pod neproniknutelnou hladinu rybníka a bahno s rákosím se ho zespodu snažilo zachytit, když Reného takhle uviděla, přepadla ji nenávist k Jacquelině. Vnímal v skrytu její pocity? Dávala snad příliš okatě najevo, co cítí? V každém případě se slečna O. dopustila chyby.

Jednoho odpoledne odjela společně s Jacquelinou do Cannes ke kadeřníkovi. Jely samy a pak zašly do kavárny Reserve, kde si na terase daly zmrzlinu. Jacquelina vypadala přímo úžasně, v těsných černých kalhotách a v průhledném černém svetříku. Její krása zastínila všechno kolem. Byla dokonale do bronzova opálená, útlá a elegantní, zářila v planoucím slunci, byla suverénní a nedostupná. Prozradila slečně O., že se tady má sejít s režisérem filmu, v němž v Paříži hraje, aby se domluvili na natočení některých exteriérů, pravděpodobně v horách nad Saint­Paul-de-Vence.

A už přicházel, ve tváři přímý a rozhodný výraz. Vůbec ani nemusel otevřít ústa, aby bylo všem jasné, že je do Jacqueliny zamilovaný. Člověku stačilo, aby sledoval, jak se na ni dívá. Jenže co na tom bylo tak překvapujícího? Avšak co slečnu O. překvapilo, byla Jacquelina. Mlčky mu naslouchala, napolo ležíc v jednom z těch nastavitelných plážových lehátek, jak hovoří o termínech které je nutno dodržet, o schůzkách, které se musí dojednat, o problému, jak sehnat dost peněz, aby mohl dokončit napůl rozdělaný film: Když Jacquelinu oslovoval,tykal ji, za­tímco ona mu odpovídala jen pokývnutím nebo potřesením hlavou, oči měla přivřené.

Slečna O. seděla naproti Jacquelině, on mezi nimi. Člověk nemusel být příliš vnímavý, aby postřehl, že Jacquelina, ačkoli zdánlivě neustále upírá oči k zemi, bedlivě mladého muže pozoruje zpod přivřených viček. Mrkla po něm vždycky, když si myslela, že se na ni nikdo nedívá a bezpochyby na něm viděla, jak po touží.

Nejpodivnější však na tom m bylo, že se zdála zcela vyvedená z míry. Ruce jí nehybně visely podél boků, tvář měla vážnou a bezvýraznou, beze stopy po hněvu, což se jí v Reného přítomnosti nikdy nestávalo. Když se slečna O. předklonila, aby odložila na stolek sklenici s vodou a s kostkami ledu, a jejich oči se střetly, Jacquelině přelétl přes rty prchavý, téměř nepostřehnutelný úsměv. Slečně O. úplně stačilo, aby pochopila, že tohle všechno je hra. Ovšem Jacquelina se tím netrápila, byla to naopak slečna O., koho zalil ruměnec.

“Není vám příliš horko?” zeptala se Jacquelina. “Za pět minut se zvedneme. Mimochodem, červená vám sluší.”

Nato se usmála znovu a obrátila pohled ke svému protějšku. Její úsměv vyzněl tak něžně, až se zdálo nemožné, aby ji nevzal do náručí a nezačal ji objímat.

On to však neudělal. Byl příliš mladý na to, aby věděl, že v hávu mlčení a strnulosti se může skrývat nestoudnost. Pomohl Jacquelině vstát, třásl si s ní rukou a rozloučil se s ní. Ať mu zavolá. Řekl na shledanou i slečně O., ačkoli pro něho znamenala pouhý stín. Zastavil se na chodníku a sledoval černého buicka, dokud se neztratil na konci ulice mezi sluncem vyprahlými domy a potemnělým, téměř purpurovým mořem. Palmy vypadaly jako vysoustruhované z kovu, procházející se lidé jako špatně vymodelované figurky oživované jakýmsi absurdním mecha­nismem.

“Doopravdy ho máš tak strašně ráda?”

Zeptala se slečna O. Jacqueliny, když auto vyjelo z města a uhánělo po horní pobřežní silnici.

“Je ti něco do toho?” odvětila Jacquelina. “Renému je,” odsekla.

“Do čeho by Renému mělo být, a siru Stephenovi, a jestli tomu dobře rozumím i spoustě dalších lidí, je to, že sedíš nedovoleným způsobem. A mačkáš si šaty.

Slečna O. se ani nehnula.

“A taky, jestli se nepletu, si nesmíš dávat nohu přes nohu,” dodala Jacquelina.

Jenže slečna O. už ji neposlouchala. Co jí bylo do Jacquelinina vyhrožování? Jestli jí vážně vyhrožuje, že na ni bude pro tenhle hříšek žalovat, snad si nemyslí, že ji něco odradí od toho, aby všechno vyzvonila Renému?

Ale ne, že by po tom slečna O. zase tolik toužila. René by se totiž přes novinu, že mu Jacquelina lže či má své vlastní plány, v nichž vůbec není obsažen, nemusel přenést. Jenže jak má přesvědčit Jacquelinu, aby jí uvěřila, že jestli bude zticha, bude to jen proto, aby se vyhnula pohledu do Reného bledé a zdivočelé tváře? Že nechce, aby se projevil jako takový slaboch, že ji potrestá? Jak jen ji má přesvědčit, že navíc bude její mlčení pramenit z obavy, aby se Reného hněv neobrátil přímo proti ní, proti informátorce, proti nositelce zlých zpráv? Jak má Jacquelině vysvětlit, že bude mlčet jako hrob, aniž by v ní vzbudila dojem, že s ní za­kládá společný pakt? Jacquelina získala dojem, že je celá zděšená z toho, co se jí přihodilo.

Od tohoto zlomu až do okamžiku, kdy vystoupily z auta na dvoře bývalé farmy, už na sebe nepromluvily ani slovo. Jacquelina, aniž by na slečnu O. pohlédla, utrhla bílou pelargónii rostoucí u domu. Slečna O. šla za ní tak daleko, že zachytila závan silné, jemné vůně. Vydával ji list, který Jacquelina rozdrtila mezi prsty. Doufala snad, že tak zamaskuje pach svého potu, který se jí vyrazil v podobě tmavnoucích kruhů okolo podpaží a způsobil, že se jí tenká černá látka svetříku přilepila na tělo?

V bíle vymalované rozlehlé místnosti s podlahou z červených kachlíků zastihly samotného Reného.

“Jedete pozdě,” přivítal je, když vstoupily. “Sir Stephen na vás čeká dole,” dodal a kývl ke slečně O. “K čemusi tě potřebuje. Nemá moc dobrou náladu.”

Jacquelina vypukla v smích. Slečna O. na ni pohlédla a zčervenala. “Tohle byste si mohly nechat na jindy,” zavrčel René, jenž si špatně vyložil jak Jacquelinin smích, tak i ustaranou tvář slečny O.

“Jemu se nesměji,” řekla Jacquelina, “ale měla bych tě René, upozor­nit, že tvoje poslušná kráska není zase tak poslušná, když ti sejde z očí. Podívej se jí na šaty. Vidíš, jak jsou zmuchlané?”

Slečna O. stála uprostřed pokoje tváří přímo proti Renému. René jí řekl, aby se obrátila.

Udělala to na místě.

“Taky sedává s nohou přes nohu,” dodala Jacquelina, “jenže to na ní samozřejmě vidět není. Stejně jako na ní nepoznáš, jak umí koketovat s mladíky “

“To není pravda! vykřikla slečna O., “ty jedna!” A vrhla se po Jacquelině.

René ji chytil právě v okamžiku, kdy se ji chystala uhodit. Prala se s ním jen z toho důvodu, aby cítila, o kolik je slabší než on, že je zcela v jeho moci. Když zvedla hlavu spatřila, že ve dveřích stojí sir Stephen a hledí na ni.

Jacquelina sebou praštila na pohovku, drobná tvář jí ztuhla zlostí a strachem. Slečna O. vycítila , že René, ačkoli měl plně ruce práce, aby ji zkrotil, má oči jen jen pro Jacquelinu. Přestala klást odpor a celá se schlípla při pomyšleni, že by ji mohli obvinit v přítomnosti sira Stephena. Proto opakovala, tentokrát šeptem:

“To není pravda, přísahám, že to není pravda.”

Aniž by ztratil slovo a aniž by pohlédl na Jacquelinu, sir Stephen dal Renému znamení, aby slečnu O. pustil a odvedl si ji do vedlejší místnosti. Hned za dveřmi ji přitiskl ke stěně, sevřel jí prsy a klín a do úst pronikl jazykem.

Slečna O. zasténala štěstím, rázem se cítila vysvobozená. Hroty ňader se jí pod laskáním jeho ruky napřímily. Druhou rukou jí sir Stephen zajel dovnitř klína tak tvrdě, že si pomyslela, že omdlí. Kdyby se mu tak někdy odvážila říct, že nikdy nepocítila takovou rozkoš, takové potěšení, dokonce ani v představách, aby to sneslo srovnání se štěstím, které v ní probouzí když s ní zachází takhle naprosto svobodně! Při pomyšlení, že si s ní může dělat co chce, že hledání rozkoše, kterou mu svým tělem dává, je bez hranic a bez omezení. Měla tak absolutní jistotu, že když se jí dotýká, ať už se s ní mazlí, anebo ji bičuje, ať jí přikazuje cokoli, dělá to jen a jen proto, že to chce, že si tak naplňuje svou vlastní touhu. Pokaždé, když se střetávala s novým důkazem, a často když na to jen pomyslela, připadalo ji, jako by přes ni přehazovali ohnivý plášť, jehož žár se šířil z prsou do ramen a do nohou.

Když jí nyní sir Stephen přitiskl ke zdi, stála se zavřenýma očima a připadalo jí, že oheň je ještě palčivější než kdykoli předtím. Její rty še­ptaly miluju tě pokaždé, když nabrala dech. Ten žár vycházel z rukou sira Stephena, ačkoli byly ledové jako voda horského potoka, jimiž ji pronikal od hlavy až k patě.

Potom sevření jemně zvolnil, spustil jí sukni zpátky na zpocená stehna a bolerkem přikryl její chvějící se prsy.

“Pojď, O.,” řekl, “budu tě teď potřebovat “

Slečna O. otevřela oči a zjistila, že nejsou sami. Velká, holá na bílo vymalovaná místnost ve všem podobná obývacímu pokoji se rovněž tak otevírala francouzským oknem do zahrady. Na terase, rozkládající se mezi domem a zahradou, seděl v proutěném křesle ohromný chlap, doslova obr, s cigaretou mezi rty.

Hlavu měl oholenou, rozpjatou košilí a přes plátěné kalhoty se mu valilo ven břicho. Upřeně si slečnu O. prohlížel. Povstal a nakročil proti siru Stephenovi, který ji postrkoval před sebou.

V tom okamžiku slečna O. postřehla přívěšek se znakem Roissy, jenž se tlusťochovi houpal na řetízku od hodinek. Přesto jí ho sir Stephen zdvořile představil prostě jako “komtura”, aniž by k titulu připojil jakékoli jméno, a slečna O. oněměla překvapením, když viděla, jak jí líbá ruku. Tohle se jí stalo poprvé, s výjimkou sira Stephena, co se zapletla se členy společenství z Roissy.

Všichni tři se společně vrátili do místnosti a dveře zanechali otevřené. Sir Stephen přešel ke konci krbu a zazvonil. Slečna O. spatřila na čínském stolku u pohovky láhev whisky, sifón a skleničky. Sir Stephen tedy nezvonil proto, aby si poručil pití. A zároveň si povšimla veliké le­penkové krabice ležící na podlaze vedle krbu.

Muž z Roissy usedl do proutěného křesílka, sir Stephen se posadil na kraj kulatého stolku s nohou pokrčenou v koleni. Slečna O., kterou postrčil k pohovce, si poddajně zvedla sukni a ucítila na kůži štiplavou bavlnu hrubě tkaného provensálského potahu.

Dovnitř vstoupila Nora. Sir Stephen jí poručil, aby slečnu O. svlékla a její šaty odnesla z pokoje pryč. Slečna O. ji nechala, aby z ní stáhla bolero, šaty i šněrovačku vyztuženou velrybími kosticemi, která jí staho­vala v pase, a aby jí vzala i střevíčky.

Jakmile ji Nora svlékla do naha, opustila místnost. Slečna O., jíž se okamžitě připomněla pravidla z Roissy, a jistá si tím, že sir Stephen po ní především vyžaduje naprostou poddajnost, zůstala stát uprostřed. Protože měla oči sklopené, spíše vycítila než uviděla, že Natálie vklouzla dovnitř otevřeným francouzským oknem. Šla naboso, tichounce a oblečená byla do černého stejně jako její sestra.

Sir Stephen bezpochyby už předtím návštěvníkovi vysvětlil, kdo to je a proč je tady, takže nyní jen vyslovil její jméno. Komtur na to neod­pověděl, jen jí přikázal, aby mu udělala drink.

Chrastění kostek ledu o sklo připadalo slečně O. jako nervy drásající rachot. Jakmile Natálie podala návštěvníkovi sklenici s trochou whisky, sody a s ledem, zvedl se z proutěného křesílka, v němž seděl od okamžiku, kdy se slečna O. začala svlékat, a se sklenkou v ruce se k ní přiblížil.

Slečna O. očekávala, že jí volnou rukou začne osahávat prsy, anebo jí prsty strčí do klína. Jenže se jí ani nedotkl a spokojil se s tím, že si ji po­drobně přeměřil, od pootevřených rtů až po roztažená kolena. Celou ji obešel, zahleděl se jí na prsa, důkladně si prohlédl stehna, zadní část je­jího těla, všechno detailně prozkoumal, ale nic nijak nekomentoval.

Tohle ohledávání a těsná blízkost takového obrovského těla slečnu O. tak drtilo, že ani nevěděla, jestli se jí chce odsud prchat, anebo si přeje, aby ji povalil na záda a začal ji pod sebou drtit. Natolik ji to vykolejilo, že zvedla oči a vrhla pohled k siru Stephenovi, hledala pomoc u něho.

Pochopil, usmál se a přešel k ní. Vzal ji za obě ruce, založil jí je za záda a tam je jednou svou podržel. Pozadu se mu složila do náruče, s očima zavřenýma, a všechno jí rázem připadalo jako ve snu. Anebo jako tehdy, když ještě jako děcko ležela v přítmí, způsobeném polospánkem a vyčerpáním a zbytky éteru, který z ní ještě zcela nevyprchal, a slyšela, jak se o ní baví sestry. Jak hovoří o jejích vlasech, o tom, jaká je bledá, o tom, že jí pod břichem teprve začínají vyrážet chloupky. Stejně tak nyní poslouchala, jak ji neznámý siru Stephenovi chválí, zejména vyzdvihuje kontrast mezi plnými prsy a útlým pasem, a železa, která mu připadají delší, silnější a viditelnější než je obvyklé.

Zároveň pochopila, že sir Stephen pravděpodobně souhlasí s tím, že ji cizinci pro příští týden zapůjčí, poněvadž ten mu neustále za cosi děkoval. Pak jí sir Stephen jemně položil ruku na zátylek a řekl jí, aby se zvedla, šla s Natálií nahoru a tam vyčkala ve svém pokoji.

Jistě měla dost důvodů k tomu, aby se cítila zcela vyvedená z míry, a taky znechucená Natálií, která při vyhlídce, že bude pozorovat, jak do klína slečny O. pronikne někdo jiný než sir Stephen, zajásala a zatančila kolem ní divoký indiánský tanec. Křičela:

“Myslíš, že ti ho taky vrazí do pusy? Mělas vidět, jak ti na ni čuměl! Prokristapána, ty máš ale štěstí, že po tobě všichni tak jedou! Jsem si ,jistá, že tě bude bičovat: třikrát se vrátil k těm modřinám, podle kterých jasně poznal, že tě řežou důtkama! Aspoň pak už přestaneš myslet na Jacquelinu!”

“Já nemyslím na Jacquelinu, ty pitomá bláznivko,” odvětila slečna O. “Ne! Nejsem pitomá a nejsem bláznivka. Vím až moc dobře, jak bys ji chtěla!” řeklo dítě.

Měla pravdu, ale ne zas tak úplně. Po čem slečna O. toužila, nebyla přísně vzato Jacquelina, ale ženské tělo, které by jí patřilo bez jakýchkoli zábran. Kdyby jí nepřipadalo, že by v Natáliině případě překročila hra­nice, vzala by si ji. Zákaz sira Stephena nepřekročila z jediného důvodu: byla si jistá, že Natálii dostane v Roissy už za pár týdnů. Půjde tam zároveň s ní a díky jí. Přímo žhla touhou, aby mohla tuhle hranici pros­toru a času prolomit, a zároveň vychutnávala čekací lhůtu, kterou si uložila.

Řekla to Natálii, jenže ta jen potřásla hlavou, neuvěřila jí.

“Kdyby tu byla Jacquelina, dala by sis říct,” prohlásila, “chtěla by ses s ní mazlit.”

“Samozřejmě, že bych chtěla,” řekla slečna O. se smíchem. “Tak vidíš, jaká jseš!” vyčetlo jí dítě.

Jak jí to jen vysvětlit, aby pochopila – a stálo to vůbec za námahu? Vysvětlit, že vůbec nemiluje Jacquelinu ani žádnou jinou dívku, ale že miluje ženy jako takové, ženu obecně, asi takovým způsobem, jakým člověk miluje svůj vlastní obraz. Jenže v tomhle případě se ten pocit lišil tím, že pokaždé považovala ty druhé dívky hezčí a žádoucnější, než jakou shledávala sama sebe.

Rozkoš, kterou pociťovala, když slyšela, jak dívky sténají pod jejími doteky, když viděla jejich zavřené oči, cítila na rtech a mezi zuby jejich naběhlé a vztyčené bradavky, rozkoš, již pociťovala, když jim pronikala do klína, mezi pysky a ještě hlouběji do těsného průchodu, byla strašlivější, než se vůbec dalo snášet. Jenže tahle rozkoš byla tak inten­zivní jen proto, že si uvědomovala vzrušení, které vzbuzuje její tělo v každém případě, pod kým ona vzdychá slastí, kolem něhož se těsně stahuje její vagína. Ovšem s tím rozdílem, že si neuměla představit, že by ten někdo byla žena – viděla v představách vždycky jen muže.

A co víc, připadalo jí, že dívky, které pomilovala, měli zároveň ti muži, kteří se milovali s ní. Že ona je pouhým prostředníkem. Kdyby sir Stephen vstoupil do její ložnice v průběhu některého z těch odpolední, kdy s ní Jacquelina spala, a přistihl je při milování, nic by ji nepotěšilo víc, než kdyby mohla Jacquelině pěkně podržet obě nohy, aby se do ní sir Stephen dostal – kdyby se mu zachtělo něčeho víc, něž jen šmírovat kukátkem ve zdi. Připadala si jako dravý pták, který se sám vycvičil v lovu, jenž uchvátí kořist a pokaždé ji přinese svému lovci. A když už mluvíme o ďáblově nástroji…

V téhle chvíli se jí znovu rozbušilo srdce: při představě Jacquelininých pysků ukrytých pod chloupky v klíně, tak růžovoučkých a měkkoučkých, dokonce ještě jemnějších a růžovějších než bylo masíčko mezi jejími hýžděmi, kam se za celou dobu odvážila proniknout jen třikrát.

Zároveň zaslechla, jak do svého pokoje vstupuje sir Stephen. Věděla, že on ji může vidět, zatímco ona jeho ne, a znovu pocítila uspokojení, že je takhle nahá vystavena jeho zrakům, že je jakýmsi vězněm jeho vševi­doucích očí.

Malá Natálie seděla na bílém koberci uprostřed místnosti. Připomínala mouchu na hrnku se smetanou. Slečna O. postávající před masivním sekretářem, jenž jí sloužil zároveň jako toaletní stolek, se mohla vidět od hlavy do pasu v lehounce nazelenalém starožitném zrcad­le zvrásněném jako vlnky na rybníku a připomnělo jí to všechny ty obrázky z konce devatenáctého století, na nichž se v tlumeném světle, dokonce i uprostřed léta, procházely nahé ženy ve svých komnatách.

Když sir Stephen otevřel dveře, otočila se tak prudce, až železo mezi jejíma nohama narazilo na bronzový knoflík na sekretáři, nad nímž se skláněla, a zazvonilo.

“Natálie,” řekl sir Stephen, “doběhni dolů a dones tu bílou lepenkovou krabici, která zůstala v předním obývacím pokoji.”

Když se Natálie vrátila, položila krabici na postel, otevřela jí a jeden po druhém z ní vyjímala jakési předměty. Rozbalovala je a podávala siru Stephenovi.

Byly to masky, či jakési kombinace masky a přilby. Bylo zřejmé, že je vyrobili tak, aby zakryly celou hlavu s vyjímkou úst a brady ­a samozřejmě štěrbin pro oči. Masky zpodobňovaly krahujce, sokola, soba, lišku, lva, býka – představovaly výhradně zvířata, ale měly rozměry lidské hlavy. Byly vyrobeny ze skutečných kožešin a z pravého peří, na očích měly dokonce i řasy, pokud je ono zvíře – například třeba lev – mělo i ve skutečnosti, když maska představovala ptáka, pokračovalo peří dolů až na ramena osoby, která si ji oblékla.

Aby maska pevně přisedla ke rtům – pro každou nosní dírku byl zvláštní otvor – a k lícím, člověk musel jen přitáhnout dost volnou pásku. která visela vzadu a zajistit ji měděnou sponou jako třeba popruh na ba­tohu. Základ masky tvořil tvarovaný a zpevněný kartón vložený mezi vnější a vnitřní vrstvu který udržoval její tvar.

Slečna J. si vyzkoušela všechny masky před zrcadlem, v němž byla vidět celá. Nejnápadnější byla maska sovy a jí navíc připadlo, že zároveň nejvíc proměňuje její podobu. Vypadala také nejpřirozeněji, nejvíce se shodovala s živou předlohou. Bezpochyby proto, že ji slepili z žlutohnědého, zlatavého peří, jehož barva dokonale ladila s jejím opáleným tělem. Přesahující pernatý závoj jí téměř zcela skrýval ramena, splýval až do poloviny zad a vpředu dosahoval k místům, kde se začínala zvedat křivka jejích prstů. Takové masky krabice obsahovala dvě.

Sir Stephen jí setřel ze rtů rtěnku. Když si masku svlékala, řekl jí: “Výborně, pro komtura budeš sova. Jenže, O., a doufán, že mi to od­pustíš, musím tě přivázat na šňůru. Natálie, běž se podívat do horního šuplíku mého psacího stolu. Najdeš tam řetízek a kombinačky.”

Natálie se vrátila s řetízkem a kombinačkami, jimiž sir Stephen rozevřel poslední článek, protáhl jím kroužek, který nosila slečna C. mezi nohama, a znovu stiskl kov k sobě. Řetízek podobný psímu vodítku – ve skutečnosti to také vodítko bylo – měl na délku čtyři až pět stop a končil koženým nástavcem.

Když si slečna O. znovu nasadila masku, sir Stephen řekl Natálii, aby si vzala konec a provedla slečnu O. po pokoji. Natálie přešla třikrát tam a zpátky a táhla za sebou slečnu O. za její kroužek, nahou v masce sovy.

“No, musím připustit,” poznamenal sir Stephen, “že komtur měl pravdu, ty chlupy musí všechny přijít pryč. Ale to může do zítřka počkat. Zatím budeš pěkně na řetízku.” .

Toho večera slečna O. poprvé večeřela nahá ve společnosti jak Jacqueliny a Natálie, ale i Reného a sira Stephena. Řetízek měla protažený mezi nohama a hýžděmi a přivázaný v pase. Jídlo podávala jen Nora samotná, která dorazila na bývalý statek na zavolání sira Stephena před dvěma hodinami. Slečna O. se jejímu pohledu vyhýbala.

Dívku v salónu krásy následujícího dne zcela vyvedlo z míry, či přímo šokovalo – a to ještě víc než železo mezi nohama a fialově černé šlehy vzadu po těle – když ji slečna O. požádala, aby jí udělala depilaci na takovém místě, na jakém ji ještě nikdy neprováděla. Zašla si totiž nechat odstranit chloupky, které hyzdily její dokonalé tělo.

Dívce nijak nepomohlo přesvědčování, že tenhle způsob depilace, metoda; při níž se na příslušnou část těla naleje horký vosk, nechá se zatuhnout a pak se naráz strhne, není o nic bolestivější než sešlehání jezdeckým bičíkem. Ačkoli jí to slečna O. opakovala bezpočtukrát, ačkoli ji říkala, že to je její záležitost a že si od toho moc slibuje, nenechala se uklidnit, ani to nezmírnilo její odpor a hrůzu. Slečna O. dosáhla jediného patrného výsledku, tím vším přesvědčováním a konejšením, že ji dívka přestala litovat, ale začala na ni pohlížet s hrůzou. A nic na tom nezměnily upřímné a srdečné díky, jimiž ji slečna O. zahrnula, když opustila malou kóji, kde ležela s roztaženýma nohama, jako by očekávala milence, ani štědré spropitné, které jí zanechala.

Když bylo po všem, nenechala už slečnu O. ani pořádně vydechnout a ihned ji vypudila ven. Jenže co na tom záleželo? Slečně O. bylo zřejmé, že kontrast mezi ochlupením mezi nohama a peřím na masce je zjevně nepatřičný, až šokující. Bylo jí jasné, že to vyžadovala nutnost. Aby získala ten překrásný vzhled egyptské sochy, který jí maska propůjčovala, se širokými rameny, úzkým pasem a dlouhýma nohama, které zdůrazňo­valy – a zároveň vyžadovaly – dokonale hladkou plet’.

Pouze sošky pravěkých bohyň byly modelovány se zářezem mezi no­hama, vydávaným hrdě na odiv. Slečně O. však teď byly vidět i velké pysky a občas se dokonce nezřetelně objevily i tvary malých pysků. A existovala snad nějaká soška, která by měla do pysků vsazený kovový kroužek?

Slečna O. si vybavila baculatou zrzavou dívku u Anne-Marie, která povídala, že její pán používá kruh pouze k tomu, aby ji za něj přivazoval k posteli. A taky tvrdila, že ji dal oholit proto, protože takhle mu připadala doopravdy úplně nahá.

Slečna O. si dělala starost, aby sir Stephen nepocítil rozladění, neboť si ji rád za chloupky přitahoval k sobě, ale mýlila se: sir Stephen ji takhle shledal ještě působivější. A když si nahoře i dole setřela všechnu rtěnku a nasadila si masku, měla rty i pysky tak neobyčejně bledé, že ji laskal téměř bázlivě a ustrašeně, způsobem, jakým se člověk mazlí se zvířetem, které si chce ochočit.

O místě, kam ji odveze, jí dosud neřekl ani slovo, ani nestanovil dobu, kdy budou muset odjet. Stejně tak jí neprozradil, kdo všechno budou komturovi hosté. Zato za ní však přišel a zbytek odpoledne prospal vedle ní. A navečer poručil, aby jim jídlo přinesli do pokoje, jen pro ně dva.

Odjeli hodinu před půlnocí buickem. Slečna O. byla zahalená do široké hnědé horolezecké pláštěnky a na nohách měla dřeváky. Natálie v černém svetru a v přiléhavých kalhotách přidržovala její řetízek. Kožené prodloužení si připjala ke koženému náramku, který jí obepínal pravé zápěstí.

Sir Stephen řídil.. Byl téměř úplněk zalévající silnici velkými světlými skvrnami, které vypadaly jako sněhové. Podobně osvětloval i stromy a domy ve vesničkách, jimiž projížděli. Zbytek světa byl černý jako tuš. Tu a tam dokonce i v tuhle pokročilou hodinu viděli skupinky lidí postávající na zápraží. Zdálo se jim, že cítí jejich zvědavost, probuzenou průjezdem uzavřeného vozu – sir Stephen totiž nestáhl střechu.

Rozštěkalo se pár psů. Olivovníky po stranách silnice zalité měsíčním světlem vypadaly jako stříbrné mraky vznášející se šest stop nad zemí, a cypřiše jako černé peří. V téhle pohádkové zemi nebylo nic skutečného, všechno se proměnilo v přízraky a stíny, kromě vůně šalvěje a levandule.

Cesta začala stoupat vzhůru, avšak stále nad ní ležela vrstva teplého vzduchu jako u moře. Slečna O. si shodila z ramen pláštěnku. Tady ji nikdo spatřit nemohl, v dohledu nebyla živá duše.

O deset minut později, poté, co projel lesem zelených dubů na vrcholku kopce, sir Stephen zpomalil před dlouhou zdí, v níž byla vyříznutá ozdobná brána. Otevřela se, když se auto přiblížilo. Brána se za nimi opět zavřela a sir Stephen zaparkoval na jakémsi nádvoří. Přikázal slečně O., aby pláštěnku a dřeváky nechala ve voze a pomohl jí i Natálii vystoupit:

Když prošli dveřmi, objevilo se před nimi vnitřní klášterní nádvoří. Tři strany tvořily renesanční arkády, na čtvrté kamenem dlážděné nádvoří přecházelo v terasu.

Na terase i na nádvoří tančilo tucet párů, několik žen s hlubokými výstřihy a mužů v bílých smokincích sedělo u malých stolků osvětlenými svíčkami. Gramofon zněl z levé galérie, stůl s občerstvením byl umístěný na galérii vpravo.

Měsíc vrhal na kameny tolik světla jako svíčky. Slečnu O. vedla Natálie, která vypadala jen jako malý černý stín. Jakmile nahou ženu spatřili, ustávali v tanci a muži u stolu povstávali. Chlapec obsluhující gramofon postřehl, že se cosi děje, obrátil se a zcela zmaten jej vypjal.

Slečna O. zůstala stát. Sir Stephen, dva kroky za ní, také vyčkával bez hnutí.

Komtur rozehnal všechny, kteří se kolem slečny O. shlukli, a hned si nahlas poroučel pochodeň, aby si ji mohl lépe prohlédnout.

“Kdo to je?” vyptávali se jeden druhého, “a komu patří?”

“Vám, jestli chcete,” odpovídal komtur a zavedl slečnu O. s Natálií do rohu terasy, kde u nízké zídky stála kamenná lavice vystlaná polštáři. Slečna O. usedla a opřela se zády o stěnu, ruce měla složené na kole­nou. Natálie se uvelebila na podlaze u její levé nohy a držela řetízek. Komtur se ztratil mezi hosty.

Slečna O. pátrala očima po siru Stephenovi a nejprve ho nemohla na­jít. Pak ho postřehla, ležel na lehátku na opačném konci terasy. Uklidnila se, neztratil ji z očí.

Hudba znovu zazněla, hosté se opět dali do tance. Jeden či dva páry zamířily jejím směrem, nejprve jakoby náhodou, pak jeden z pánů odhodil přetvářku a pod vedením ženy troufale protančil kolem. Slečna O. na ně hleděla očima, které měla pod opeřením namalované hnědou barvou, očima do široka rozevřenýma jako oči nočního dravce, jehož ztělesňovala. Její zjev působil na všechny tak úžasným dojmem, že se nikdo neodvážil, aby ji obtěžoval otázkami, ačkoli by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Jako by měli před sebou skutečnou sovu, němou a hluchou k lidské řeči.

Mezi půlnocí a úsvitem, který se rozžehl na východní části oblohy asi v pět, když pohasl měsíc a sestoupil za západní obzor, se k ní přesto několik lidí přiblížilo. Někteří se jí dokonce dotýkali, utvořili kolem ní kroužek, několikrát jí roztáhly nohy a braly do rukou řetízek. Přinesli si jeden z dvouramenných svícnů z provensálské keramiky, aby si mohli lépe prohlédnout, jak je na řetízek upoutaná. Slečna O. cítila, jak ji plaménky svíček hřejí mezi stehny.

Objevil se dokonce jeden opilý Američan, který jí se smíchem hrábl do rozkroku. Když mu však došlo, že svírá v dlani maso protknuté řetězem, v tu chvíli vystřízlivěl a slečna O. mu spatřila ve tváři stejný výraz zděšení a odporu, jaký viděla už na dívce, která jí prováděla de­pilaci. Odvrátil se a prchal pryč.

Namísto něho se vynořila velmi mladá dívka s obnaženými rameny a perlovým náhrdelníkem kolem krku. Měla na sobě bílé šaty, jaké nosí mladá děvčata na svůj první ples, do pasu vetknuté dvě čajové růže a na nohou zlaté střevíčky. Chlapec, který ji doprovázel, ji posadil vedle slečny O., po její pravici. Vzal ji za ruku a tu přiložil slečně O. na prsa.

Slečně O. se pod lehoučkým chladným dotekem prs rozechvěl. Chlapec přiměl svou dívku, aby ji začala po prsech hladit, aby jí osahala klín a vzala do ruky řetízek. Dívka mlčky poslechla, i když přiložil prsty k dírce, kterou procházel kov. Když jí pak chlapec řekl, že totéž by teď chtěl dělat s ní, nezdála se nijak překvapená.

Ačkoli si všichni slečnu O. zvědavě prohlíželi, třebaže ji využili dokonce jako jakýsi model či předváděcí objekt, nikdo ji přímo neoslovil. Byla snad z kamene či z vosku, anebo nějaké stvoření z jiného světa a všichni se domnívali, že by jim stejně nerozuměla? Nebo se prostě neodvažovali?

Hned s rozbřeskem, když se všichni tanečníci rozešli, sir Stephen s komturem probudili Natálii, která usnula slečně O. u nohou, a slečně O. pomohli vstát. Zavedli ji doprostřed nádvoří, odepjali jí řetízek a sňali masku.

Potom ji položili zády na stůl a jeden po druhém se jí zmocnili.

V poslední kapitole, která byla cenzurou zakázána, se slečna Q. vrací do Roissy, kde ji sir Stephen opustí.

Existuje však ještě jiný konec příběhu slečny O. Když je jí zřejmé, že ji sir Stephen hodlá nechat, řekne mu, že by raději zemřela. Sir Stephen jí k tomu dá svůj souhlas.

JEAN PAULHAN člen Francouzské akademie

V ZOTROČENÍ NALEZENÉ ŠTĚSTÍ

REVOLUCE NA BARBADOSU

V průběhu roku 1838 se mírumilovný ostrov Barbados zmítal v podivné a krvavé revoluci. Okolo dvou stovek černochů obou pohlaví, které všechny před nedávném zrovnoprávnila Proklamace pokroku, se jednoho jitra shromáždilo u jistého Glenelga, jejich dřívějšího pána. Černoši ho prosili, aby je přijal zpátky do otroctví. Anabaptistický kněz, který vystupoval jako jejich mluvčí, přečetl celý seznam důvodů a stížností, jež měl sepsané v notesu.

Potom o nich začal s bývalým pánem diskutovat. Avšak Glenelg, bud’ z ustrašenosti, anebo proto, že ctil zákona či se jej prostě bál porušit se um­luvit nedal. V tu chvíli ho černoši napadli, začali bít a nakonec ho i s celou jeho rodinou zmasakrovali. Ještě téhož večera se vrátili do svých opuštěných chatrčí, ke své předchozí práci a ke všem ustáleným zvykům. Pohotová akce ze strany guvernéra MacGregora je úspěšně rozprášila a rasová rovnoprávnost mohla být opět nastolena. Co se týká notesu se stížnostmi, ten se už nikdy nenašel.

Občas na něj myslívám. Je velmi pravděpodobné, že obsahoval – kromě oprávněných stížností týkajících se nucených prací, požadavku zrušit cely, kde černochy bičovali, zavést zákon, který zakazoval takhle zacházet s ”učni”, jak byli zváni černoši propuštění z otroctví, s těmi, kteří onemocněli, – přinejmenším velice hrubý náčrt apologetiky otroctví. Například poznámku, že jediné svobody, jež skutečně oceňujeme, jsou ty, které uvrhují ostatní do stejného stavu poddanství. Neexistuje na světě člověk; který by o sobě mohl prohlásit, že dýchá skutečně svobodně. Když si například vydobudou právo hrát na bendžo do dvou do rána, můj soused zároveň ztrácí právo mě v noci neposlouchat. Jestli získám právo nepracovat, můj soused se musí ohánět za dva. A navíc už dobře víme, jak zničující vášeň pro svobodu pokaždé vede ke konfliktům a válkám, jež nejsou o nic méně zničující. Připočteme-li k této skutečnosti, že otrok, alespoň podle zákonů dialektiky, je po každém dějinném obratu předurčen stát se pánem, pak se bezpochyby dopouštíme chyby, když se snažíme urychlit přirozený běh věcí. A konečně dodejme, že odevzdání se do vůle druhých, jak často dokáží milenci a mystikové, a oproštění se tím pádem od sobeckých radostí, zájmů a ambicí je v každém případě akt; v němž člověk pociťuje štěstí, svou mravní velikost a ušlechtilost. Stručně shrnuto, onen notes by dnes působil mnohem kacířštěji než před jeden a půl stoletím: dnes by byl skutečně považován za nebezpečné dílo.

Nás však nyní zajímá jiná nebezpečná knížka. Abych byl konkrétní: knížka erotiky.

I. PŘESVĚDČIVÁ JAKO OSOBNÍ VYZNÁNÍ

Proč tuhle knížku označují za nebezpečnou? Poněkud odvážné tvrzení, přinejmenším. Neboť na světě se vyskytuje mnoho odvážných, kteří takové tvrzení přijmou jako osobní výzvu, budou si chtít takovou knížku přečíst a vystavit se tomuto nebezpečí. Zeměpisné společnosti mají dobré důvody k tomu, aby své členy varovaly, když uveřejňují líčení velkých výzkumných cest a dobrodružství, aby nebezpečenství přespříliš neprožívali. A cestovatelé je také často bagatelizují. Není to otázka skromnosti, nýbrž snaha neuvést nikoho v pokušení neboť droboučká jiskřička se často rozhoří ve zničující požár. Jaká nebezpečí však v sobě skrývá Příběh O.?

Můj pohled mi prozrazuje, že přinejmenším jedno tu vyvstává zcela jasně. Je to však nebezpečí neokázalé a mírné. Podle veškerých náznaků je Příběh O. knížka, která čtenáře poznamená. Po jejím přečtení už nikdy nebude tentýž člověk anebo zcela tentýž – jako byl předtím. Ovšem knížky tohoto druhu jsou jaksi podivně závislé na vlivu, který na čtenářskou obec mají, a v souladu s oním vlivem se také proměňují. Po několika letech už to nejsou tytéž knížky, a původní recenzenti shledávají, že jejich ocenění bylo poněkud prostoduché. Jenže málokdy to chtějí napravovat, kritikové by se měli tvářit neomylně.

Pročítal jsem stránky Příběhu O. s podivným pocitem, že čtu pohádku – víme, že pohádky jsou erotické příběhy pro děti – že procházím jedním z těch pohádkových zámků, jež se zdají opuštěné, a přece jsou opěradla křesel, otomany a široké postele pečlivě oprášené, a ani stopy po prachu nenajdeme rovněž na bičích a důtkách, což, abych tak řekl, považuji jaksi za samozřejmé. Železné řetězy nejsou poskvrněny rzí a na pestrobarevných okenních sklech se nesrazila ani kapka dechu.

Pokud se mi něco vybaví při pomyšlení na slečnu O., je to slovo de­centnost. Byl by pro mě příliš těžký úkol, kdybych je měl obhajovat, takže se o to ani nepokusím. Hned potom cítím ten vítr, který provanuje všemi místnostmi zámku. Ve slečně O. rovněž koloval jakýsi nedefinovatelný, vždy čistý a vášnivý duch, nevyčerpatelný a nefalšovaný. Je to silný duch, a přesto nechává všemu volný průběh, ať jsou to výkřiky hrůzy, extáze či zhnusení.

Musím se ještě z něčeho vyznat. Obecně řečeno tyhle záležitosti nemám zrovna příliš v lásce. Inklinuji ke knížkám, jejichž autor váhá, jsou na něm poznat rozpaky z toho, že má strach ze svého vlastního hrdiny a že je na pochybách, jestli se mu jeho věc podaří dovést až do konce. Jenže Příběh O. je naopak zvládnutý od počátku až do konce brilantně a bez jediného zaváhání. Připomíná spíše proslov něž pouhý výlev citů, spíš dopis než intimní deník. Jenže komu je pak ten dopis adresován? Koho se proslov snaží přesvědčit?

Avšak na koho se s otázkami obrátit? Vždyť ani nevíme, kdo je autor. Mám však jen málo pochybností, že to je žena. Ani ne tak proto, jaké potěšení nachází v detailních popisech šatů ze zeleného saténu, korzetů pro dívky s vosími pasy a sukní, které při zvednutí splývají dolů v desítkách záhybů, ale spíš z jiných důvodů: ve chvíli, kdy René slečnu O. opouští, aby ji podrobil ještě krutějším rukám, dívce zůstává dostatek všímavosti, aby postřehla, že její milý má obnošené trepky a v duchu si poznamenává, že mu musí koupit nové. Pro mne je podobné pomyšlení v kritickém okamžiku nepředstavitelné. Tohle je něco, co muži prostě vůbec nepřijde na mysl, a pokud, nikdy by se to pravděpodobně neodvážil napsat.

Navíc slečna O. vyjadřuje jakýsi svébytný, specifický ideál mužnosti – anebo alespoň vítězství. Konečně se objevuje žena, která připouští něco, zač muži jsou od nepaměti káráni: ,že si nemohou počínat proti své přirozenosti, proti hlasu své krve, poněvadž jejich podstatou, dokonce i podstatou duchovní, je pohlavnost. Ženy naopak proklamují že musí muže neustále krmit, mýt, udržovat, a také neustále bít. Že muž potřebuje především dobrého pána, který není příliš mírný. Neboť v okamžiku, kdy bychom ukázaly příliš mírnou tvář, okamžitě by v něm opět vybujel všechen jeho chtíč. Jedním slovem, přibližujeme-li se k němu, nesmíme odložit bič. Muž jenž nesní, že se vyspí s Justinou, je totiž naprosto vyjímkou. Ovšem pokud mi je známo, žádná žena nikdy nesnila o tom, že by se stala Justi­nou. Přesněji mám na mysli, aby se k takovým snům přiznala, stejně jako k tomu, že ji naplňuje pýchou, když je uvržena v zármutek a v slzy, po­drobena zničujícímu násilí a může ukázat nenasytnou schopnost trpět i úžasnou vůli dosahující až na dno, a dokonce ještě hlouběji. Možná že je taky autorkou žena, ale žena pocházející z rytíře nebo z křižáka. Rozdvo­jená osobnost. Ale je také možné, že osoba, pro kterou autor tenhle dopis napsal, byla neustále přítomná, takže podlehl jejím touhám, jejímu hlasu. Pokud je tedy autorkou Příběhu O. žena, kam ji pak máme zařadit? Kdo to je?

V každém případě vyrůstá Příběh O. z hlubokých kořenů. Má, podle mého názoru, v sobě jakousi útěšnost, dimenze, jako by zrál v autorce po dlouhou dobu – jako by jí tohle vyprávění bylo důvěrně blízké. Kdo je Pauline Réagoeová? Patří snad k těm spisovatelů, kteří svůj příběh prožili v snu ? Ale ano, jsou takoví, tvrdí, že postačí naslouchat diktátu srdce. Vlastní srdce člověka nikdy nezradí.

Anebo je Pauline Réageová žena z velkého světa, která dobře ví, o čem píše? Ví, o čem mluví a užasla, že dobrodružství, jež tak slibně začalo – nebo alespoň střízlivě, v atmosféře odříkání a trestu – by se mělo takhle ošklivě zvrtnout a skončit v pochybné eleganci a blazeovanosti? Neboť se můžeme domnívat, že slečnu O. přivedla její láska do jakéhosi druhu bordelu, kde nejenže setrvává, ale její stav se jí dokonce líbí. V téhle souvislosti mě napadá slovní spojení

II. BEZOHLEDNÁ SLUŠNOST

I mne konec překvapil. A nic na světě mě nepřesvědčí, že se životní příběh slečny O. doopravdy uzavřel takhle. Že ve skutečnosti (jestli můžeme mluvit o skutečnosti) naše hrdinka přesvědčí sira Stephena, aby souhlasil s její smrtí. Že jí sejme železa jedině až po smrti. Zjevně zde zůstalo mnoho dalších věcí nevyřčených a naše pilná včelička – to mluvím o Pauline Réageové – si ponechala pěkný díl medu sama pro sebe. Kdoví, možná se dala svést zájmy autora a jednoho dne bude chtít sepsat pokračování dobrodružství slečny O. Kromě toho, její konec je natolik očekávaný, že pomalu nestál za to, aby jej psala. Každému je jasný předem.

Každému je předem jasný, a přesto jsme jí jaksi posedlí. Co znamená tenhle otevřený konec, který má všechno vysvětlit? Vracím se k tomu neustále proto, neboť se mi zdá jisté, že jednou se konec vysvětlí, a s ním zároveň i všechny otomany, rozlehlé postele pokryté kožešinami a dokonce i řetězy. Potom už se bude naše přízračná hrdinka mezi námi pohybovat svobodně.

Na tomhle místě musím odbočit a uvážit, co je na mužské žádostivosti skutečnosti divné a neobhajitelné. Slýcháme o skalních útvarech, jež se znenadání zhroutí, když na ně zafouká větřík, v jiných vítr skučí a na ještě dalších vyluzuje zvuky jako na mandolínu. Přicházejí je obdivovat lidé z široka daleka. Počáteční impuls bývá takový, že člověk má chuť se obrátit a prchat pryč, ať ho ta skalní hudba sebevíc okouzluje.

A co když role erotických – či nebezpečných, chcete-li – knížek je taková, aby nás informovaly a poučily? Aby nás uklidnily, vrátily nám sebejistotu stejným způsobem jako jakýsi zpovědník? Uvědomuji si, že nejobecněji řečeno lidé si na ně zvykají. Muži už je nepřijímají s přílišnými rozpaky. Dokonce se hlásí k tomu, že to byli oni, kdo s tímhle vším přišel. Podle nich jsou fakta jasná, naprosto jasná.

Ženy k takovým knížkám přistupují podobně, jak se přiznávají, ale počínají si skrytěji. Pak mohou vždycky prohlašovat, že to není pravda. Nedají dopustit na slušnost. Z čehož bezpochyby vyplývá, že ženy jsou ta krásnější polovička, že krása je ženská vlastnost.

Nejsem si tím zase tak moc jistý. V každém případě jsou však diskrétnější, dávají jisté věci méně na odiv, a to koneckonců je způsob krásy. Když jsme si ozřejmili tohle, jsem nyní dvakrát nakloněn považovat knížky, v nichž se obvykle slušnost nehledá, za slušné…

Jenže je slušnost v tomhle případě doopravdy tak podstatná? Nemám na mysli ten druh bezkrevné, pokrytecké a licoměrné slušnosti, jež se přetvařuje a utajuje, která zběsile prchá před slovem varle a vyžaduje, aby její úprk všichni viděli. Je ještě jiný druh slušnosti, nezdolné a okamžitě trestající, slušnosti, která záměrně pokořuje tělesnost, aby nabyla své původní integrity, jež ji nutí k návratu do časů, kdy žádostivost ještě ne­prosákla na povrchu a skála nezazpívala. Slušnost, do jejíž moci padnout je nebezpečné. Neboť aby se nasytila, nespokojí se s ničím než s rukama spoutanýma za zády, s roztaženýma nohama, s potem a se slzami.

Zdá se, že hlásám přístupy, které mohou někoho zděsit. Možná i hlásám, jenže v tom případě děs je naším denním chlebem – a nebezpečné knížky jsou pak možná ty, které nás navracejí k našemu přirozenému stavu ohrožení. Cožpak by se milenec nezděsil, kdyby si v jednom okamžení plně uvědomil všechny důsledky svého vyznání lásky – že se zavazuje na celý život? A co jeho milá, kdyby se na okamžik pozastavila nad svými slovy: “Než jsem tě potkala, nikdy jsem nikoho jiného nemilovala… Nikdy jsem neprožila skutečný cit, než jsem poznala tebe?” Nezhrozila by se, jaká slova jí to vycházejí ze rtů ? Anebo tahle o cosi chytřejší – chytřejší? – “Chtěla bych se potrestat za to, že jsem se cítila šťastná předtím, než jsem tě potkala!” Náhle je uvězněna ve svých vlastních slovech. Abych tak řekl, dostává to, co si vykoledovala.

V příběhu slečny O. jsme se setkali s hojností trýznění. Hojně se tu bičovalo jezdeckým bičíkem, vypalovala se dokonce do kůže znamení do ruda rozžhaveným železem, a to vůbec nezmiňuji kožený náhrdelník a podívanou na jevišti u Anne-Marie. Setkali jsme se téměř s tolika útra­pami, jaké podstupují ti, kteří odcházejí vzývat Boha na poušť v osamělosti a askezi. Ne vždy přistupují k mučení s radostí, ne všechny těší, když do ruky berou důtky. René to ostatně odmítá vůbec. Sir Stephen se sice přemůže, bičování však vykonává jako svou povinnost. Dá se říci, že nikdo nepřistupuje k mučení jen pro svou zábavu. Není v něm nic sadistického. Všechno se děje tak, jako by sama slečna O. vyžadovala, aby byla potrestána.

Na tomhle místě se jistě najdou takoví, kteří poukáží na masochismus. Nehodlám s nimi polemizovat, dodám jen tolik, že to znamená roubovat falešné mystérium na zcela reálné kořeny. Co znamená masochismu? Že bolest současně vyvolává slast, utrpení, požitek? To se skutečně může velice dobře stávat. Vždyť už metafyzikové používali stejného jazyka, stejných výroků. Netvrdili snad, že jsoucno znamená zároveň nejsoucno, řeč mlčení? Jsem poslední, kdo by chtěl popírat, že by všechny tyhle výroky mohly mít svou obsažnost, ačkoli připouštím, že jim nerozumím. Anebo alespoň jis­tou použitelnost. Je to však použitelnost, jež se v žádném případě nedá odvodit z jednoduchého pozorování – a tudíž nemůže patřit do oboru lékařů či pouhých psychologů, a tím méně prosťáčků a hlupáků.

Už slyším, jak kdosi namítá:

“Ne, jakmile se vyvolává bolest, je to bolest, kterou si masochista přetváří v rozkoš, utrpení, které si takový člověk pomocí jakési tajemné alchymie – ta pracuje jen v něm, protože je masochista – přetváří v slast.”

Jaká úžasná novinka! Konečně člověk odhalil, po čem tak usilovně po celé věky pátral; v medicíně, v etice, filosofii a ve věrouce: nalezl prostředky, jak se vyhnout bolesti – anebo ji alespoň přetransformovat, pochopit ji ­i kdybychom tak měli objevit jen svou hloupost či vlastní pochyby. A co víc, tohle všechno přece člověk mohl odhalit už před věky, neboť masochismus není žádný nový vynález. Překvapuje mne tedy, že tenhle objev není přivítán fanfárami a odměněn cenami, že se nikdo nepokusil, aby tohle tajemství ukradl. A rovněž mě překvapuje, že masochisty nikdo neshromáždil dohromady a nenahnal je do laboratoří, do muzeí, do klecí, kde by se dali mnohem snáze sledovat a zkoumat.

Lidé si pravděpodobně nikdy nepoložili takovou otázku, která by nebyla předem zodpovězena. Snad by k odstranění bolesti stačilo, abychom je shromáždili dohromady a oprostili od jejich osamění. Jenže to je ne­splnitelná lidská touha. Namísto ní máme tedy alespoň klec, a v té kleci mladou ženu. A stačí jí naslouchat.

III. PODIVNÝ MILOSTNÝ DOPIS

“Nemělo by vás to tolik překvapovat, ” říká. “Podívejte se blíž na svoji vlastní lásku. Zhrozila by se, kdyby si náhle uvědomila, že jsem žena, a živá. A není to tím, že pomíjí žhavá zřídla krve, která vysušíte.

Vaše žárlivost vás neklame. Je pravda, že jste mě utvořili zdravou a šťastnou a tisíckrát živější. A přece neexistuje nic, co bych mohla podnik­nout proti tomu, aby se tohle štěstí neobrátilo proti vám. Kámen přece také zpívá mnohem hlasitěji, když krev prýští volně a tělo se nachází v klidu. Chovej mě raději v téhle kleci a krm střídmě, jestli se odvážíš. Všechno, co mi přináší rány a přivádí mě na pokraj smrti, dělá mě zároveň věrnější. Jen když mi působíš utrpení, cítím se bezstarostná a v bezpečí. Nikdy jsi neměl souhlasit s tím, že se staneš pro mne Bohem, jestli se bojíš plnit své božské povinnosti, o nichž my oba víme, že nejsou zase tak úplně běžné. Už jsi mě viděl plakat. Nyní se musíš naučit mé slzy vychutnat. A mé hrdlo: není snad okouzlující právě tehdy, když přetéká výkřiky, jež se snažím ze všech sil v sobě udusit když je napjaté k prasknutí, když je sevřené, jak se ovládám? Je taky naprosto správné, aby sis s sebou vzal bič, až nás přijdeš navštívit. A pro nejednu z nás raději devítiocasou kočku.

Tohle je jenom špatný vtípek ” spěšně dodává. Ale ve skutečnosti jsi nepochopil pointu. A kdybych tě tak bláznivě nemilovala, myslíš si, že bych se odvážila takhle k tobě promlouvat?A zradit všechny sobě rovné?”

Připojuje: “Neustále tě ovšem zrazují moje představy, mé mlhavé sny. Oslabují mě. Zbav mě těch snů. Osvoboď mě. Použij jakýchkoli kroků, které budou zapotřebí, abych neměla čas snít, že jsem ti nevěrná. (Ale realita je v každém případě méně poutavá). Ze všeho nejdřív zajistit, aby mi vypálili tvé znamení když budu poznamenána tvým jezdeckým bičíkem, když budu nosit tvoje řetězy nebo ty prstence ve svém klíně, celý svět bude vědět že jsem tvá. Pokud budu mučená a przněná kvůli tobě, nejsem nic než myšlenka na tebe, touha a šílenství po tobě. A tohle, domnívám se, je právě to, co chceš. Jistě, miluju tě, a to chceš přece také.

Kdybych jedenkrát a provždy přestala být milenkou sama sobě, kdyby mi má ústa, můj klín a moje prsy přestaly patřit, potom se stanu stvořením z jiného světa, ze světa, v němž všechno má nový význam. Třeba jednoho dne ztratím veškeré povědomí o sobě samé. Co potom pro mne bude zna­menat rozkoš, co budu mít z toho, že mě laskalo tolik mužů – tvých zá­stupců, z nichž nerozpoznám jednoho od druhého – kdy je už nebudu moci srovnávat s tebou?”

Takto promluvila. Naslouchám jí a jsem přesvědčený, že nelže. Snažil jsem se ji pozorně sledovat – co mě dlouho mátlo a trápilo, byla její pros­tituce. Ale nakonec třeba žhavý pláštík mytologie není jen prostá alegorie a posvěcená prostituce pouhá historická kuriozita. Možná že ty řetězy v oné naivní lidové písničce a verš “život bych dal pro tvou lásku”, nejsou pouhopouhé metafory. A když šlapky na chodníku tvrdí svým pasákům: ‘Mám v srdci jen tebe, můžeš si se mnou dělat co chceš, ” ani to třeba není jen řečnický obrat. Mimochodem není podivné, že když se chceme zbýt nějakého pocitu, který nás mate, připisujeme jej pasákům, zločincům či kurvám ? Možná, že když Héliose napsala Ebelardovi “budu tvá děvka ” nebyl to pouhý slovní obrat a vyznání.

Příběh O. je bezpochyby nejvášnivější dopis, jaký kdy kterýkoli z mužů obdržel. Připomíná mi příběh o Holanďanovi, jenž byl prokletím odsouzen přeplout sedmero moří, pokud se nenajde dívka, která by obětovala život, aby ho osvobodila. A také osud rytíře Guiguemara jehož mohla ze smrtelných ran vyléčit jen žena, která by pro něho vystála “co ještě žádná žena na světě nevytrpěla. ” Je jisté, že příběh slečny O. je delší než rozsah legendy a že zachází do mnohem podrobnějších detailů než pouhý dopis. Pravděpodobně také vytryskl z mnohem palčivějších hloubek.

Sotva někdy bylo obtížnější než dnes pochopit, co si chlapci a dívky říkají na ulici – i když mám podezření že totéž co požadovali barbadosští otroci. Žijeme v dobách, kdy nejprostší pravdy nemají jinou volbu, než vracet se k nám nahé – jako slečna U. – pod maskou sovy.

Neboť dnes slýcháme zcela patrně normální lidi, dokonce i takové, co uvažují velmi chladně, jak žvaní o lásce, jako by byla jakýmsi nicotným, jalovým pocitem, z něhož neplynou žádné skutečné následky. Přiznávají, že nabízí mnohé požitky, a že tohle propojení dvou těl není zcela kouzla prosté. Rozvádějí to dále a tvrdí, že kouzlo i požitek je největší odměnou pro osobu, která je schopna prožívat lásku imaginativní, vrtošivou, a především přirozenou a svobodnou.

Jsem dalek toho, abych proti tomuto názoru cokoli namítal, a pokud je pro dva lidi opačného (či dokonce stejného) pohlaví takhle snadné, aby si zpříjemnili život, pak ať se do toho ihned pustí: Dokonce by byli blázni, kdyby to neudělali. Objevuje se v tom však jedno či dvě slůvka, která mě znepokojují, a to slovo láska a slovo svobodná

Netřeba říkat, že se k sobě mají jako oheň s vodou. Láska nutně vede k závislosti, obsahuje v sobě závislost – nejen ve svých rozkoších, nýbrž v samotné své existenci a v tom, co její existenci předchází, přímo v samotné touze, aby existovala – závislost na desítkách podivných věciček: na dvou rtech (a na tom, jestli se usmívají či jaký pocit vyjadřují), na ramenech (a na tom zvláštním způsobu, jakým se pokrčí a zase po­klesnou), na dvou očích (a jejich výrazu, zda je koketní, nebo jestli za­kazuje), na celém cizím těle s myslí a duší uloženou uvnitř – na těle, jež je schopno proměnit se v okamžení v cosi zářivějšího než slunce či mrazivějšího než kus sněhové pustiny. Když se tohle tělo sehne, aby si nazula střevíček, všechen se rozechvějete a máte pocit, že vás celý svět pozoruje ostřížím zrakem. To raději bič a okovy!

A co se týká svobody… Kterýkoli muž či kterákoli žena, která něco takového doopravdy zažila, se ihned vztekle rozkřikne a má pro svobodu jen ta nejsprostší slova.

Ne, v Příběhu O. skutečně neschází ošklivost a dokonce snad hnus. Avšak někdy mi připadá, jako by to spíše byla idea, souhrn myšlenek, ná­zor než skutečná mladá žena, kterou bychom pozorovali, jak se všem mukám podrobuje.

PRAVDA O REVOLTĚ.

Zní podivně, že by myšlenka štěstí nalezeného v zotročení nám dnes měla připadat tak novátorská. Copak doopravdy nezůstalo nic ze staro­dávných zákonů? Zákonů, které dávaly rodině moc nad životem a smrtí svých dětí? Tělesné tresty a šikanování byly prakticky ve škole vymýceny a staré privilegium zbít ženu vykázáno z rodiny. Mužové, kteří v minulých staletích hrdě kladli hlavy na špalek před náměstím plných diváků, nyní smutně hnijí ve vlhkých a zatuchlých celách. Jediná mučení která v naší době provádíme, jsou nezasloužená a anonymní, tudíž tisíckrát strašnější. Dnešní války dokáží jediným výbuchem sežehnout celá města. Přílišná laskavost otců, učitelů či milenců je splácena koberci napalmových bomb nebo atomovým výbuchem. Všechno tohle se děje, jako by na světě panovala jakási mysteriózní rovnováha násilí stále stejné odměřené množství. Jeho příchuť jsme již zapomněli a dokonce nám přestalo být srozumitelné i ono slovo samotné. A osobně se necítím dotčen, že to byla žena, kdo je opět pochopil. Dokonce mě to ani nepřekvapuje.

Popravdě řečeno nechovám vůči ženám tolik předpojatosti jako většina mužů. Překvapuje mě, že vůbec existují. Více než překvapuje: naplňují mě úžasem a obdivem. To možná vysvětluje, proč mi připadají tak skvělé, a proč jim nepřestávám závidět. Co jim konkrétně závidím ?

Prožívám chvíle, kdy lituji, že mládí tak neodvratně uprchlo. Vzpomínám na doby, kdy jsem si myslel, že nesu odpovědnost za celý svět. Chvíli jsem byl mistr světa v boxu, chvíli kuchař, skvělý řečník politik (ano), generál, zloděj a dokonce rudoch, strom nebo kus skály. Namítnete, že to všechno byla jen hra. Ano, pro vás dospělé možná hra, ale ne pro mne vůbec ne. A stejně tak jsem nesl na svých bedrech všechnu tíhu světa, veš­keré jeho útrapy a nebezpečenství, cítil jsem starost o všechny. Ale co tímhle vším chci říci:

Ženám osud přiřkl schopnost připomínat celým jejich životem děti, jimiž jsme kdysi všichni byli. Žena chápe tisíce věcí, které mi dokonale unikají. Umí ledacos ušít. Umí vařit. Ví, jak vymalovat byt, a umí posoudit, co se k sobě nehodí. Netvrdím, že tyhle záležitost: dokáže bezvadně, ale já taky nebyl indián dokonalý.

A umí toho ještě mnohem víc. Dokáže zacházet se psy a s kočkami a zpacifikovat ty nepochopitelné tvorečky, které mezi sebe připouštíme – děti. Učí je kosmologii a vychovává je, učí je mýt si ruce a čistit zuby a ostatní základní hygienu. Vypráví jim pohádky a dokonce jsou známy takové, které je učí hrát na piáno. Jedním slovem, od nejútlejšího mládí neustále sníme o člověku, v němž by zároveň byli obsaženi všichni lidé na světě. Přitom se zdá, že každé ženě je dána schopnost být všemi ženami najednou – a snad i všemi muži. Ale nalézáme zde ještě cosi podivnějšího.

V naší době slýcháme rčení, že plně pochopit znamená plně odpustit. Mně naopak vždycky připadalo, že s ženami – ať jsou jakkoli univerzální – se to má právě opačně. Mám pěknou řádku přátel, kteří mě berou takového, jaký jsem, a přátelím se s nimi proto, že jsou takoví, jací jsou – aniž by se z mé či z jejich strany projevovala sebemenší touha jeden druhého pozměnit. Dokonce bych mohl prohlásit, že mě těší – stejně jako je – že jsme každý takový jedinečný a odlišný od ostatních.

Neexistuje však na celém světě žena- která by se nezajímala o to, jak proměnit muže, jehož miluje, a jak zároveň změnit sama sebe. Jako by ono úsloví lhalo a plně pochopit by znamenalo neodpustit mu absolutně nic.

Ne, Pauline Réageová mnoho neodpouští. A mě dokonce napadá, když celou záležitost domýšlím do důsledků, jestli tak trochu nepřehání. Zda její hrdinky, ženy z jejího světa, jsou doopravdy takové, jak nám je líčí. Jenže většina mužů jí to jistě spokojeně uzná.

Máme tedy litovat, že se tehdy ztratil notes barbadoských otroků ? Obávám se, že se musím k čemusi přiznat. Napadá mě, že onen ctihodný anabaptistický kněz, který text sepsal, možná všechno spletl dohromady. Apologetiku s pravdou a s řádkou otřepaných pravd a frází. Nejspíš povídal, že otroci na světě zůstanou – což se v každém případě průkazně potvrdilo. Že se povaha otroka nezmění – což je naopak otázka otevřená. Že se člověk musí smířit se svým postavením, nebouřit se, nerebelovat a nemarnit tak čas, jenž se dá lépe využít v hrách, meditacích a v denních radovánkách. A tak dále. Já ho však navíc podezírám, že nemluvil pravdu, když tvrdil, že Glenelgovi otroci svého pána milují natolik, že bez něho ne­dokáží žít. Ačkoli právě tahle pravda propůjčuje Příběhu O. jeho kvality, jeho neuvěřitelnou decentnost a zvedá ten ostrý, neutuchající vítr, co z téhle knížky nikdy nepřestane vát.

KONEC