Představení plné napětí

Představení plné napětí

• Madam Helen-starší organizátorka společnic
• Slečna Klára-mladší společnice
• André-majordomus
• Sir Douglas-venkovský baron

Byl to obyčejný, i když luxusnější, nájemný vůz s řidičem v uniformě, který zastavil před sídlem venkovského barona, jakých je v Anglii mnoho. Na těchto lidech Anglie stojí. Stojí na nich tradice, na tradicích stojí vláda, na vládě stojí prosperita a prosperita umožňuje existenci baronů a další anglické šlechty. Kruh se uzavírá a udržuje, soukolí se otáčí. Dámy, které vystupovaly z nájemního vozu, byly z těch, které se starají o to, aby tito lidé byli spokojení. Jsou jakýmsi olejem v tomto soukolí. Nesmí být na první pohled vidět, ale musí existovat, jinak se soukolí zadrhne.

Elegantně oblečené dámy vypadaly, jako by právě sem patřily. Působily, jako když žena lehce po čtyřicítce s dcerou, tak osmnácti dvacetiletou, přijely k baronovi na odpolední čaj. I denní doba tomu napovídala. Nic, co by mohlo budit podezření, nebo zvědavost. Jen při podrobnějším pohledu byste si mohli všimnout detailů, které tomu neodpovídaly. Mladší z žen měla lehce asijský vzhled. Také zavazadla, která řidič vytáhl z kufru, neodpovídala představě společenské návštěvy. Teď to spíše vypadalo na obchodní cestující pohybující se ve vyšších kruzích. Kufry byly běžné cestovní. Mladší z dam měla o kufr víc než její přítelkyně.

Pozorný majordomus otevřel dveře v momentě, kdy se dámy blížily ke dveřím. Jako by tuto návštěvu právě očekával. Ano, očekával. Sir Douglas ho informoval. Majordomus, říkejme mu André, dal v předstihu ostatnímu služebnictvu volno a dohlédl na to, aby nikdo v domě do zítřejší večeře nebyl. André měl vše připraveno a o sira Douglase a jeho hosty byl připraven se postarat ve všech situacích, které mohly o tomto víkendu nastat. Vskutku schopný člověk.

Dámy patřily k volné společnosti, organizující několik velmi luxusních společnic, ochotných a schopných splnit každé gentlemanovo přání. Právě starší z dam, madam Helen, velmi dobře vypadající pětatřicátnice, tuto společnost organizovala. Ostatně, pokud by nebyla velmi dobře vypadající, těžko by mohla dělat to, co dělá. S mírným úsměvem na rtech, který zdobí každou ženu jistou si svých kvalit a svého postavení, noblesně, možná až trochu pyšně, zdviženou hlavou, kterou kryl elegantní klobouček ladící s kostýmem, jistě ne vyzývavým, ale o to více dávajícímu prostor fantazii. Některé z křivek dal vyniknout, některou lehce zakryl.

Na slečně Kláře, přítelkyni madam Heleny, byly na první pohled viditelné asijské rysy. To proto, že její dědeček byl ředitelem londýnské pobočky Sony a babička jedna z jeho sekretářek. Na takovou pozici byl půvab, vychování a společenské vystupování jistě nutnou kvalifikací. Pohled na slečnu Kláru, která z obou kultur zdědila to nejlepší, je toho jistě jasným důkazem. Evropsky vysoká postava a kulaté boky se štíhlým sportovním pasem doplňovaly lehce zešikmené oči a mírně vystouplé lícní kosti. Husté rovné černé vlasy svázané do copu francouzského typu. Za jejím distingovaným vystupováním byste těžko hledali rozverné mládí, ochotné vyzkoušet vše, co život nabízí. Chtivě, dravě, bez předsudků a bez zbytečného studu. Už měla pár návštěv přátel madam Helen za sebou, u barona byla už potřetí. Dávala vše, co muži chtěli, za jejich dárky si pak brala vše, co chtěla ona.

Popišme si trochu tuto společnost přítelkyň madam Helen. Bez čeho se dámy v její společnosti rozhodně neobejdou, je vzdělání, noblesní vystupování a jakási viditelná, ale nepopsatelná sebejistota lidí, kteří patří mezi společenskou smetánku. Rodiče těchto slečen se jistě velmi snažili, aby se jejich dcery společensky výhodně provdaly, a proto do jejich vzdělání a výchovy neváhali investovat. Některé z odvážnějších, nebo zvědavějších slečen si však mezi sešněrovaným obdobím školní docházky a později nudným životem spořádaným dam, o kterých bulvární plátky nikdy nepíší, chtěly užít trochu jiného života. A kde jinde si užít, než ve společnosti fantazií nabitých, ale konvencemi svázaných gentlemanů. Nikdy zákazníků. Nikdy klientů. Slovo klient se hodí tam, kde se něco nabízí a něco prodává. Madam Helen prostě jen seznamovala své známe se svými známými. Ona a její přítelkyně vždy dostávaly od svých známých gentlemanů jen dary na svá konta. Nikdy se mezi nimi o penězích nemluvilo. To se prostě mezi dámami a gentlemany nesluší, mluvit o penězích a smlouvat jako mezi prostitutkou a jejím zákazníkem.

„Vítejte madam, slečno,“ André se okamžitě ujal zavazadel dam, které právě vystoupily z auta. „Dobrý den, André,“ odpověděla mu madam Helen, „tento kufřík prosím do společenské místnosti. Nezdržím se přes noc.“ „A moje zavazadla prosím do mého pokoje,“ doplnila slečna Klára s úsměvem. „Já se přes noc zdržím.“ „Jistě dámy.“

André nechal všechna zavazadla kromě kufříku určeného madam Helen v hale a vedl obě dámy do společenské místnosti. Společenská místnost byla vybudována v největší hale baronova sídla na popud jeho ženy. Jestli ji k tomu vedla snaha trumfnout své známé, nebo láska k divadlu, ví jen ona sama, ale baron nijak neodporoval, a tak vznikla malá divadelní scéna pro několik diváků pohodlně usazených v křeslech u čajových stolků s malým, ale technicky dobře vybaveným pódiem. Amatérské divadelní spolky z celé Anglie tady sehrávaly ve střídavé kvalitě jak moderní kusy, tak i shakespearovskou klasiku. Baronkou zvaná společnost vždy nadšeně tleskala a vždy se velmi hlasitě rozplývala nad barončiným výběrem herců i repertoáru. Baron však toto divadlo používal k docela soukromým představením. Vždy se bavil mnohem lépe a intenzivněji a nikdy, skutečně nikdy nemusel potlačovat zívání, když tato představení režíroval, nebo v nich sám účinkoval.

Baron okamžitě vstal, jakmile dámy vešly do dveří, „Vítám Vás madam i Vás slečno Kláro. Jakou jste měly cestu?“ „Děkujeme, pane barone. V tomto ročním období je radost sem k Vám jezdit. Rozkvetlé louky, ovce, krávy, krajina jako ze žurnálu. Skoro bych mohla říci až kýčovitě krásná.“ „Á, jste příliš shovívavá a laskavá madam. Ale snažím se držet své nájemce zkrátka. Nicméně jsem rád, že se Vám u mě líbí.“ „Ó ano, znám Vás dost na to, abych věděla, že své nájemce dokážete stisknout opravdu pevně.“ Usmála se madam Helen. Baron se také usmál, „Jsem rád, že dokážete můj stisk ocenit, madam.“ Po úvodních zdvořilostech, které daly tušit lechtivý podtext, požádal baron Andrého o čaj a pohoštění pro hosty.

Po chvilce čekání a nezávazné konverzace na téma baronovy rodiny přivezl André na vozíku čaj a lehké občerstvení. A zatím co servíroval, položila na vedlejší stolek madam Helen svůj kufřík. „Teď Vám barone ukáži, proč jsem se dnes neplánovaně přidala ke Kláře.“ „Vaše návštěva je sice nečekaná, ale Vás vždy rád vidím madam.“ „Vaše fantazie je pokaždé osvěžující. Teď tady mám něco, čím ji jistě povzbudím. Jeden z našich klientů je vášnivý kutil a částečně sdílí Vaše záliby. Vytvořil pro nás kolekci vylepšených pomůcek. Podívejte. Tento splétaný dlouhý bič má, když se podíváte blíže, mezi řemínky zapleteny dráty a v rukojeti zdroj. Já tomu tak nerozumím, ale on říkal něco o elektrickém ohradníku. Předpokládám, že Vy se v tom vyznáte.“ „Asi začínám tušit madam.“ Baronův zájem byl jasně vidět na jeho očích i změně držení těla. Madam Helen zastavila majordoma, který zdvořile a potichu odcházel. „Zůstaňte André, možná Vás bude potřeba.“ „Jistě madam.“ Majordomus se podíval na barona a ten přikývl. „Pak tady máme podobně vybavenou starou dobrou školní rákosku a řemen.“ „Vskutku vynalézavé. Doplníte nějaké detaily? Něco jako návod k použití?“ „Ale jistě,“ pousmála se madam, „Dole na rukojeti je stupnice od jedné do desíti. Podle citlivosti osob jednička způsobí někomu šimrání, někdo ji vůbec necítí. Devítka a desítka způsobí již zaručeně mdlobu. Stupně mezi tím způsobují větší či menší bolest v závislosti na citlivosti dané osoby, vlhkosti kůže a podobně. Je to vcelku nepředvídatelné. V oblasti rukojeti je tlačítko, takže elektřinu můžete zapnout před úderem, při něm, nebo i po něm, dokud je bič ještě v kontaktu s tělem. Nebo ji nemusíte zapnout vůbec.“ „Důmyslné. Vskutku důmyslné!“ „Jistě byste si rád tuto zajímavost rád vyzkoušel, že ano?“ Usmála se madam Helen. „Tady Klára s tím už má své zkušenosti a jistě Vás provede některými možnostmi použití.“ „Možná, možná. Tuto věcičku skutečně rád vyzkouším. Ale ne na slečně Kláře a ne osobně. Se slečnou mám tento víkend jiné plány. Rád bych ale viděl použití toho vylepšeného dlouhého biče, který tak barvitě popisujete. Na Vás, madam. André bude jistě tak laskav a ujme se toho.“ Baron se chtivě pousmál. Věděl, že ho madam Helen neodmítne. Splnit jakékoli přání patřilo k její pověsti a krom toho byly sexuální hry v jakékoli jejich podobě její životní vášní. „Nu, původně jsem neměla v plánu se zdržet, ale když jinak nedáte…“ usmála se přes šálek čaje stejně chtivě, jako baron.

Zbytek odpoledního čaje pokračoval, jako by ani k debatě o bičování jedné z žen vůbec nedošlo. Při čaji a sendvičích se probíralo počasí, baronovy děti, pokles cen vlny, Klářiny šance na přijetí k postgraduálnímu studiu, … běžný hovor společenské návštěvy. Později příchozí návštěvník by nabyl dojmu, že po čaji se baron dámám galantně ukloní a všichni se spokojeně, skoro měšťansky, rozejdou domů na večeři.

Když byl čaj dopit a sendviče snědeny, André sklidil nádobí ze stolu jen na servírovací stolek, ale neodvezl ho, jak by normálně udělal. Zůstal v místnosti. „Můžeme, paní Helen?“ ozval se baron. „Jistě,“ prohlásila madam Helen, vstala a na stůl položila svou příruční tašku. Vytáhla z ní pár kožených pout s očky na ruce a pár na nohy. „Rád vidím, že jste na návštěvu přijela připravena,“ usmál se baron. „Vím, že jste vybaven, sire, ale mám raději své vlastní. Jsou na míru a pohodlnější.“ Poté se začala madam svlékat. Žádný laciný striptýz, žádné lascivní vlnění a předvádění se. O to svůdnější její počínání bylo. Nesvlékala se, ona odkládala oblečení. Jako Michelangelo, když při tvorbě sochy Davida „jen odstraňoval přebytečný kámen“, i madam Helen se nesvlékala, ale odhalovala, jako Venuše vystupující z vln. Protože měla svůj standard a znala své pánské přátele, nechala si střevíčky, punčochy a podvazkový pás. Pak požádala Andrého o pomoc při nasazování pout. Pokud to nebylo výslovné přání, nikdy si nenasazovala roubík. Připadalo jí důstojnější a přirozenější při bolesti nahlas křičet a plakat. André pak madam nabídl rámě a pomohl jí po schůdcích vystoupat na pódium. „Poprosím Vás tváří ke mně,“ požádal ji baron. Madam Helen se postavila do přední části jeviště, čelem k divákům, tedy ke slečně Kláře a siru Douglasovi. Lehce se rozkročila, trochu víc než na šířku ramen, André využil dva z mnoha úchytů v podlaze, připravených pro upevnění divadelních kulis a připoutal madam k podlaze. Pak spustil od stropu dva provazy z provaziště, určené pro „létání valkýr a andělů“ a připevnil na ně pouta rukou. Pomalu začal zvedat a čekal na odezvu. „Ještě André, ještě. Vlevo ještě pár centimetrů. Ano, takto je to pohodlné a v rovnováze,“ řídila jeho činnost madame Helen. „Můžete sem Kláro?“ vyzvala svou mladší společnici. „Podívejte, ze zkušenosti vím, že při tak prudkých pohybech, jaké Vás čekají při bičování se tělo uvolní, proto se nechte vytáhnout takto několik centimetrů od země. Zpočátku je to nepohodlné, ale po pár minutách budete stát zpět na patách a Vaše tělo bude uvolněně natažené, ideálně připravené pro diváky. A teď se vraťte k baronovi, představení, předpokládám, co nevidět začne.“ Baron se však přišel podívat spolu se slečnou Klárou. Stoupl si před madam, rukou přejel po jejích rukou a těle od zápěstí po pás a zpět. Při tom něžném lehkém doteku se zachvěla a naskočila jí lehká husí kůže. Zavřela oči a zaklonila hlavu. Baron pokračoval konečky prstů obou rukou přes ramena, klíční kosti, ňadra až na bradavky. Ty reagovaly na jeho doteky i celou situaci zvětšením a zpevněním. Lehce po nich zakroužil prostředníčky a madam vzdychla a začala dýchat silněji a hlasitěji. Lehké hlazení špičkami prsů pokračovalo směrem k břichu, kolem pupku a oblasti chloupků. To už madam přímo vzdychala. Bylo jasné, že teď je vzrušená, užívá si současnou chvíli a na bolest, která přijde v blízké chvíli vůbec nemyslí. Stejně jemně, jako s hlazením baron začal, tak skončil. Otočil se ke slečně Kláře, nabídl jí rámě a odvedl jí z jeviště ke stolu a usadil jí do křesla.

Helen otevřela oči a stále ještě vzrušeně dýchajíc, dívala se trochu zklamaně na barona. Jako dítě, kterému vezmete hračku.

Baron usadil slečnu Kláru, sám se posadil a dal pokyn Andrému. „Potem zvlhlá kůže, bude na ten elektrický bič reagovat mnohem lépe. Tak prosím nejdříve zlehka André.“ A André začal zlehka. Bič se bez velkého švihu omotával kolem Helenina těla a koneček zanechával jen nepatrně zarůžovělé stopy.  Helen nic nenutilo vykřiknout bolestí, jen prudší výdechy naznačovaly, že bič štípe. André takto pokračoval asi minutu dvě a začal pomalu přidávat na intenzitě. Stejně jako Helen nebyl žádným nováčkem. Už několikrát baron své „přítelkyně“ nebičoval sám, ale obsadil se do role diváka představení. Prudší reakce Helenina těla na bolest za chvíli způsobila, že se její pokožka začala lesknout potem.

Klára seděla na okraji křesla dosti strnule. I když už byla svědkem různých „představení“, většinou byla jejich hlavní aktérkou a role diváka pro ni byla nezvyklá. Většinou se dívali jiní, jak se ona svíjí bolestí při dopadech různých nástrojů nebo dlaní. Silných mužských i ženských. Vidět svou mentorku takto trpět bylo něco zvláštně nepříjemného, přitom vzrušujícího. Baron ji však záhy zbavil těchto myšlenek.

„Myslím André, že přišel čas. Začněte někde v polovině síly té elektrické novinky a další vývoj nechám na Vás.“ André jen kývnul, sundal si vestu, kterou měl jako správný majordomus ještě stále na sobě, na rukojeti biče nastavil číslo pět a začal experimentovat. Nejprve volil silnější úder spolu se zapnutou elektřinou a hned první Helenina reakce byla dost prudká. Trochu otupěla, trochu byla unavená předchozím „zahřívacím kolem“. Teď ji bolest překvapila svou prudkostí. Další překvapení se ale již nekonala a její reakce brzy zeslábly. Zato baron na její první náznak skutečné bolesti reagoval vzrušením. Vstal, opřel se o hranu stolu, rozepnul si poklopec kalhot a obrátil se na Kláru. „Mohla byste prosím, slečno?“ „Jistě, pane barone.“ Klára si poslušně klekla, vzala do úst baronův vzrušený úd, za zády se chytila za zápěstí a začala barona uspokojovat.

André zatím experimentoval. Po tom, co Heleniny výkřiky začaly polevovat, zvýšil stupeň na sedm a změnil taktiku. Teprve po úderu, kdy Helena vykřikla bolestí způsobenou silou rány, stiskl tlačítko. Pokud se mu podařilo načasování, nezbyl Heleně dech na druhý výkřik a ona sebou o to výrazněji škubla a jakmile nabrala dech, André úder opakoval. Tím docílil toho, že Helen byla prakticky stále bez dechu, prakticky stále křičela a v poutech se zmítala naprosto instinktivně. Dávno pryč byla její sebekontrola dámy, kterou si udržovala za všech okolností, ve všech situacích. Baronův úd na jeho vzrušení zareagoval a Klára musela také. „Promiňte pane, ale jste tak velký, že se hlouběji sama nedostanu. Byl byste tak laskav a pomohl mi?“ „Jistě“ Baron pohladil oběma rukama Kláru po hlavě, prsty jí prohrábl vlasy a jemně je promnul, spojil dlaně v Klářině týle a pomalu, přesto bez možnosti odporu, svýma silnýma rukama natlačil Klářinu hlavu na svůj penis až k jeho kořeni. Křečovité reakce Klářina hrdla na nejcitlivějších místech baronova údu zafungovala jako masáž. Po chvilince povolil, aby dovolil slečně Kláře nadechnutí a znovu její hrdlo masírovalo žalud baronova údu.

Helena dráždila baronův zrak a sluch svými výkřiky a zmítáním bolestí týraného těla, jeho úd zpracovávala Klára, jak mohla nejlépe. Baron snad nikdy nezažil podobnou kombinaci. Když už se blížil k neodvratnému konci psychické i fyzické rozkoše, rozkázal Andrému: „André, teď naplno. Chci ji vidět omdlít. Chci slyšet ten největší výkřik. Chci ji vidět bezvládně viset v poutech!“ André opět jen kývl, nastavil na rukojeti desítku a napřáhl. Helen se mezitím stihla jen nadechnout k výkřiku: „Ne! Prosím!“ a bič dopadl s maximální silou Andrého paží a maximální silou elektrického zdroje na její tělo. To spojení bylo příliš silné. Helenin výkřik, na který baron čekal, umlkl v půlce. Nedosáhl té síly, jakou chtěl. Zato její tělo sebou škublo tak, že hrozilo přetržením provazů, vyškubnutím kruhů v podlaze. V ten moment dosáhlo baronovo vzrušení vrcholu. Neuvolnil sevření Klářiny hlavy, dokud veškeré jeho semeno nevyšlo z jeho údu do jejího hrdla. Další mocnější křeče Klářiných krčních svalů tomu ještě napomohly. To už ani ona neudržela sebekázeň, neudržela ruce za zády a sevřela pevně baronova stehna. Ten obrátil zrak od bezvládně visící madam Helen ke slečně Kláře. Uvolnil sevření její hlavy, sáhl do kapsičky saka a podal jí bílý kapesník. „Děkuji, slečno Kláro. Bylo to skutečně intenzivní.“ Klára popadala dech, a přesto pečlivě otřela jazykem a kapesníkem baronův penis čistě a do sucha.

To už se z barona stal zase gentleman se zapnutými kalhotami, s plnou kontrolou dění, a André si opět oblékl vestu, patřící k jeho majordomovskému stylu. Slečna Klára opět seděla vzpřímeně v křesle. Jen madam Helen visící v mdlobách v poutech připomínala extázi, která zde ještě před chvílí vrcholila. „Čichací sůl je na poličce u ovládání světel, André.“ André na tento pokyn oživil madam Helen ze mdlob. Zesláblá se mu zhroutila do náruče, sotva povolil její pouta. „Vezměte madam k sobě do bytu a postarejte se o ní André.“ Madam Helen zdvihla překvapeně oči: „Vy ne, sire?“ „Ne. Moje pozornost tento víkend patří plně slečně Kláře. Předpokládám ale, že André pro Vás jistě udělá, co bude v jeho silách.“ „Děkuji pane,“ odpověděl André. Madam Helen se mu více schoulila do náruče, usmála se na něj, on na ni a pomalu ji odnášel do svého bytu, kde jí jistě vynahradil zažitou bolest.

Později k večeru, kdy baron, slečna Klára i majordomus vyprovázeli již plně zotavenou a usměvavou madam Helen k autu, zase všichni vypadali, jako by skončila neškodná společenská návštěva.

Jestli se baron rozhodl experimentovat s vylepšenými nástroji sám na slečně Kláře, která u něj měla strávit víkend, se možná dozvíme příště.