Povídka “Zbičování ve jménu Allahově”

V tisku se objevují zprávy, že v některých zemích, zvláště islámských, je používání tělesných trestů, zvláště zbičování, nejen povoleno, ale pro některé delikty i zákonem nařízeno, a to i u žen. Jelikož jsem tyto zákony zažila na svém vlastním těle, rozhodla jsem se podrobně vylíčit s jakou přísností se zde trestají i malé přestupky. Na začátku osmdesátých let dostal můj muž přitažlivé zaměstnání na Blízkém východě. Odjel napřed a brzy jsem dostala dopis, že si najal hezký domek s příjemnými německými sousedy, a abych přijela. A poznamenal, abych jako dárek pro jejich ženy přivezla nějaké úzce střižené dámské kalhoty, ty se zde nedostanou. Když jsem byla takto upozorněna, vzala jsem si sama některé své apartní modely jako reservu. A na cestu jsem si vzala také kalhoty, které mě hezky obepínaly. Při příletu mě udivilo, že si mě jeden úředník vzal stranou, i když jsem měla všechny papíry v pořádku. A řekl mi, že je zde zákonem přísně zakázáno, aby žena na veřejnosti nosila kalhoty. A aby mě uchránil trestu, vyzval mě, abych hned raději opustila zemi, myslela jsem jen na nějakou pokutu. A jelikož jsem věděla, že mě manžel čeká, rozhodla jsem se zůstat. A dala jsem úředníkovi svou adresu a pas. Byly pak i přivezeny mé ostatní kufry, abych se mohla převléknout. Přivezené kalhoty mi nebyly zabaveny, jen zapsány.

Manželovi jsem při cestě z letiště to vyprávěla jako legrační historku, ale byla jsem udivena, jak to bral vážně. „To by mohlo mít zlé následky,“ vysvětlil. „Při překročení zákonu proti koránu by ti nikdo nepomohl, za to jsou zde drastické tresty.“ Tak jsem manžela neznala. Ale on raději hned zajel na velvyslanectví, aby to urovnal a poprosil velvyslance o intervenci. Ten mu poradil, abychom zatím vyčkali. Pak jsme jeli do našeho domku, byli jsme srdečně uvítáni sousedy a jejich ženami, přípitky. Pak jsem předala své dárky a přitom jsem sdělila oběma ženám, co se mi stalo. – „Ach, naši muži vždy přehánějí, když jde o nás. To bychom nesměli mít doma ani koňak! Zítra ráno si vyjedeme do města nakupovat a schválně si vezmeme tady tohle oblečení, tyhle kalhoty,“ řekla Helga. Jejich přístup mě uklidnil. Druhý den ráno přišla první Sigrid. Byla to roztomilá brunetka s hnědýma očima. Tenké letní kalhoty jí hezky obepínaly. Zachytila můj pohled na svém zadku a smála se: „Má figura se už trochu přizpůsobuje orientálním nárokům. Líbí se jim víc trochu oplácané.“ Přitom se otočila a pohladila si svoje pozadí. „Přes to se hezky plácá!“ – V tom okamžiku se objevila i Helga se svým autem. „Ty moje kalhoty, co jsi přivezla, padnou skvěle.“ A i ona si poklepala na zadek. „Docela hezké šunky,“ řekla bez rozpaků. „Mému muži se líbí, že jsem tak dobře vypolstrovaná…“ Mně samotné se zdálo, že by potřebovala číslo o jedno větší. „Tak, teď se taky udělej šik a pojedeme!“ Když byly obě dvě ženy tak odvážné, vzala jsem si i já téměř transparentní tenké letní kalhoty, které se setkaly s obdivným potleskem. Vesele jsme jely k celnici na letiště. Odtud jsme chtěly do města za nákupy.

Zde jsme byly ale okamžitě nějakým úředníkem předvedeny před mulaha, který se díval nesouhlasně na naše kalhoty. Obrátil se na mně a řekl: „Moc jste se nepoučila. A ještě jste hned ty další kalhoty prodala!“ Pak něco vykřikl a v mžiku se vřítili do místnosti dva uniformovaní biřici a obklopili nás. Mulah se postavil a slavnostním hlasem prohlásil: „Z moci, která mi byla udělena odsuzuji zde přítomné tři obžalované pro veřejné pobuřování a překročení našich svatých zákonů ke 44 ranám. A tato přestupnice a prodavačka zakázaných částí oděvu bude navíc potrestána 79 ranami, zvláště ostrými, a k  pokutě 10.000 dolarů. Jen díky intervenci vašeho velvyslance můžete poděkovat, že trest nebude proveden veřejně. Při vykonání trestu bude přítomna evropská lékařka. Trest bude proveden ve 12.00 v trestné komoře věznice. Dnes!“ Domluvil a klepl kladívkem o stůl.

Než jsme všechno pochopily, uchopili nás muži a odvedli nás. Po nekonečném množství schodů jsme byly odvedeny do podzemí. Po otevření dveří jsme spatřily velkou prostornou místnost, na jedné straně několik cel oddělených plaňkami. Uprostřed místnosti se nalézala nějaká lavice podobná stolu, nedaleko byl pak stůl u něj vypolštářované židle. Každá jsem byla zavřená ve své zvláštní cele. Já byla v té nejvzdálenější. Koukaly jsme mezerami mezi plaňkami na sebe hezky vyděšeně. Helga byla uprostřed. Vypadala nejstatečněji: „Nebude to tak zlé,“ řekla důvěřivě. Trest bude vykonán katem, který musí mít při tom korán v pravé ruce, tedy pod pravou paží a tak ty rány rákoskou budou snesitelné. Ode mě ti pacholci neuslyší žádné naříkání ani prosby o milost.“ Její slova mi trochu pomohla. Helga pokračovala: „ Na tomhle stole obdržíme svůj trest. Na něm se provádí výprask žen, které mají být bity přes zadek nebo chodidla. Muži dostávají přes záda. Celá se chvějíc, koukla jsem na toho kozla. Přední stabilní nohy byly přišroubovány k podlaze, byly kratší. Stupně na zadní straně byly výše. Tím se poloha horní plocha skláněla dolů. A byly na ní vyvýšeniny vypadající jako sedlo. A po stranách řemeny a provazy. Celá plocha byla volně nastavitelná. Koukla jsem se na Sigrid, která bezmyšlenkovitě třela své pozadí. Tu se otevřely dveře a pár mužů přineslo džber, a jeden nesl zvláštní kabát, jenž připomínal svěrací kazajku. A když muži odstoupili, poznala jsem, co je v tom džberu. Řada namočených rákosek. A jaké vydatné rákosky! Slyšela jsem Sigrid vydechnout: „Ještě 15 minut,“ a zoufale se po nás podívala. Teď by nám ale mohl pomoci jenom zázrak! Pak se dostavila oficiální komise. Mezi nimi soudce s dvěma přísežnými úředníky a za nimi žena v bílém plášti, zřejmě lékařka. V odstupu za nimi silný chlap v červeném, zřejmě kat se svými pomocníky. Soudce se posadil a pročetl znovu úřední doklady. Lékařka přišla k nám a vstoupila nejdřív do Sigridiny cely. Slyšela jsme, jak se ptá, zda se cítí Sigrid zdráva.Stejné otázky a změření pulsu následovaly i u mě a u Helgy. Pak nás prohlásila za schopné obdržet výprask. Soudce kývl a dal katovi znamení.

Okamžitě dva pacholci vešli do cely se Sigrid. Přes její prosby o slitování byla vytažena ven. Nic nechápajíc, viděla jsem jak jí přes hlavu natáhli lněnou kapuci. A na její zadní straně byly řemínky. Sigrid stála bez pohnutí, když ty řemínky přivázali k jejímu opasku u kalhot, takže ty kalhoty byly vytaženy maximálně vzhůru. Bez řečí byla pak oběma pacholky sevřena a položena do kozla. Stehna měla díky zdviženému sedlu lehce vystrčena. Pak byla přivázána širokým pásem z kůže přes pás tak, že ležela s napjatou vysoko zdviženou zadnicí. Přitom zasténala. Zápěstí ji byly připoutány dole k nohám stolu. Nikdy jsem neviděla takhle vyšponovanou zadnici. Kat přihlížel spokojeně práci svých pacholků. Pak se odebral ke džberu a vybíral vhodnou rákosku. „Ty jsou ještě pro zvýšení bolesti potaženy kůží,“ mumlala Helga. „A když jsou dost dlouho namočeny ve vodě, pak působí intenzivně.“ S tímhle strašným nástrojem bude spráskána i má zadnice! Copak nám nemůže nic pomoci. Soudce dal pokyn k zahájení trestu. „Vše ve jménu Alláhově,“ odfrkla Helga. „Podívej se, ten kat je levák, pak může mít snadno korán v pravém podpaždí.“ Sigridin zadek, který sama označila za vhodný k naplácání, ležel teď bezbranně na stole, připravený pro příjem ran. Kat si nyní vyměřil vzdálenost. Zaklonil se a švihl vší silou přes Sigridin zadek. Svist rákosky potažené kůží a její dopad na napnutou zadnici jen obalenou tenkou látkou byl strašný. Nesrovnatelný zvuk! A zrovna tak strašný byl i výkřik bolesti ze Sigridiných úst. „Takový zbabělec,“ řekla Helga pohrdavě. „Tolik povyku pro pár švihů rákoskou. Jistě ji ten zadek musí pálit, ale dospělá ženská má být statečná a má to vydržet mlčky.“ Podívala jsem se na ní pochybovačně. V tom jsem uslyšela další ránu prásknout na Sigridin zadeček. Viděla jsem, že to bylo plnou silou. Její tělo se zvedlo do výšky, jak jen to dovolily řemeny. Kat nelítostně švihal dál. Sigridin křik šel do vysokých tónů, jako by jí vyráželi duši z těla. Soudce to trochu rušilo a tak pokynul, aby jí dali roubík. Křik byl nyní změněn v nesrozumitelné sténání, ale stále bylo jasně slyšet, jak rákoska nelítostně dopadá na Sigridiny napjaté kalhoty. Najednou zvedl kat ruku. Že by už konec? Pak odhodil rákosku do rohu a vybral si jinou. Zkusmo s ní švihl do vzduchu. Pak se postavil k Sigrid z druhé strany a začal jí práskat s novou intenzitou, v pravidelných intervalech. Helga se stále dívala na Sigrid s pohrdáním. Muselo jí to vzadu strašně bolet! Tu se zvedla ruka úředníka. A rákoska znovu odlétla do rohu. Jakmile byl podepsán protokol o vykonaném trestu, uvolnili Sigrid roubík a řemeny, jimiž byla připoutána, pak i kapucu i řemínky k jejím kalhotám. Jakmile se postavila na třesoucích se nohách, třela si celá uslzená svůj spráskaný zadek, který se mi najednou zdál ještě značně větší. Dva pacholci jí pak odnesli do cely, kde plačící ležela na zemi. Lítostivě jsem na ní koukala, její pracný účes pryč, její oči byly zapadlé. Uřvaná.

Moje pozornost pak patřila Helze. Tenhle pytel plný energie neměl zřejmě žádný strach. Tato blondýnka byla menší než Sigrid, ale její zadek se mi zdál větší. Odmítla nabídnutý roubík. Vrtíc provokativně svými půlkami, šla ke kozlu. Kat se na ní zamračil a stiskl rty. Byla jsem si jistá, že nebude šetřit silami, aby to té pyšné blondýnce ukázal. S největší pozorností byla pak Helžina plocha určená k potrestání náležitě připravena. Mezitím se ozbrojil kat zvláště vydatnou rákoskou. Pak se zaklonil, rozmáchl se a švihl s takovou silou, že mu korán vypadl zpod paždí. Strašná rána. Helga musela mít zadek za železa. Škubla sice svou mohutnou zadnicí, ale mlčela. Plně koncentrován a s plnou silou švihl kat znovu. A zase Helga mlčela. A dál stále divěji švihal. Jediná odpověď : mlčení. Soudce se zlomyslně usmál. To kata ještě víc dopálilo. Po sedmé ráně mu praskla jeho nádherná rákoska. A Helga stále mlčela. Téměř očarovaně koukala, jak Helga statečně snáší tyto hrozné rány. Bylo mi už jasné, že vydrží celý výprask mlčky. Ale ani Helga neznala dobře vymyšlené zákony této země. Soudce zdvihl ruku. Helga dostala teprve 11 ran. Soudce pak prohlásil: „To je poprvé, kdy trestankyně byla takto spráskána a bez nářku přijala trest. Podle zákona jsem oprávněn přerušit trest. Jelikož trestankyně obdržela již čtvrtinu trestu a zřetelně trest nemá požadovaný účinek, musím účinně zostřit trest.“ Pak udělal malou přestávku, viděla jsem jak se všichni pacholci smějí. „Mocí svého úřadu zdvojnásobím počet určených ran, budou uštědřeny na obnažené hýždě a vždy zdvojeně.“

Helžino připoutání bylo uvolněno, kalhoty i kalhotky spuštěny až do třetiny stehen a pak opět byla její již pruhovaná zadnice napnuta. Pacholci si vybrali ze džberu své instrumenty. Objevily se dvě prvotřídní hole, dvě silné rákosky, obě je trochu osušili, párkrát s nimi cvičně švihli ve vzduchu, aby je trochu ohřáli. Viděla jsem jak se Helžina kůže na zadku při těch přípravách chvěla. Objevila se husí kůže. Kat dal svým pacholkům tiché pokyny. Postavili se k Helze každý z jedné strany, mrkli na sebe a napřáhli se. Na Helžino pozadí, pevně vyšponované, dopadly s praskavým zvukem dvě rákosky. Pacholci chtěli svému šéfovi zřejmě ukázat, jak dovedou spráskat ženský zadek. Teď Helga zareagovala silněji. Bolestí se jí stáhla zadnice. Tyto pohyby byly každou ranou vydatnější., bolest musela být nesnesitelná. Po několika těchto dvojitých ranách vydala Helga slyšitelné „Ooooh“ a pak už se po dalších ranách opakovaně ozývalo „Aúúú-aach“. Když to pacholci viděli, vzali kožené rákosky do obou rukou a začali trestat ženu zvláště krutými ranami. Helžiny bolestné výkřiky se změnily v pravý řev. A znovu a znovu dopadaly na ní rány. Viděla jsem zřetelně, jak se její napjaté svaly vždy stáhly, když obě rákosky zasvištěly vzduchem a s hvízdnutím dopadly na Helžin kulatý zadek. Helga se nyní bolestí kroutila, její pronikavý nářek vyplňoval celou místnost a já jsem slyšela, jak teď hlasitě prosí: „O ne, ne to jsem nevěděla,ne, ne.“ Samosebou to nepomohlo. Pacholci jí nebrali na vědomí. Slyšeli už ženy mnohokrát prosit o slitování. Jen se smáli a s porozuměním dál řezali přes napjatý Helžin zadek.

Konečně odložili rákosky. Ale byla to jen malá pausa. Vzali dvě nové kožené rákosky a dali se do díla. Na Helžin zadek měla dopadnout druhá polovina trestu. Dalších 44 zdvojených ran. Neměla roubík, slyšeli jsme ji hlasitě křičet, ječet, prosit o slitování. Slyšeli jsme, jak z téhle hrdé ženy vypráskali všechnu statečnost a vzdor. Helga sice měla silný, mohutný zadek, ale i ona musela uznat převahu rákosky. Znovu a znovu se zařezávaly rákosky do jejího bezbranného pozadí. Helga ztratila veškeré sebeovládání a křičela k mamince, k bohu, ke všemu, co by jí mohlo pomoci. Nanejvýš koncentrovaně vykonávali pacholci na Helžině zadnici své mistrovské dílo. Helze bylo pak oznámeno 12 posledních ran. Pacholci uchopili rákosky ještě pevněji a práskali Helgu tak, že jí vymlátili z těla veškerou pýchu a vzdor. Když dopadla poslední rána, odvázali ji od kozla a museli ji odnést do její cely, kde ležela, opatrně si osahávajíc svůj zadek. Já neměla čas na nějaká utěšující slova. Teď sem byla na řadě já.