Povídka “Výlet do Mexika”

Visím zcela nahá pověšená za ruce, mé bílé tělo je pokryto rudými pruhy od hlavy až k patě. Jsem nucena dívat se na to, jak o pár metrů dál na špinavé zemi leží moje nešťastná sestra a zrovna se při plenění jejího mladého krásného těla střídají tlustý mexický policista s nechutným bělochem. V tmavé kobce, kde se toto všechno odehrává, je kromě nás ještě jeden na první pohled slušně vyhlížející běloch (údajně státní zástupce či soudce) a odporně vyhlížející obrovský černoch. Ten na pokyn soudce zrovna přestal sledovat své bavící se kamarády a bere do rukou bič. Hrůzou ječím, protože již příliš dobře vím, co bude následovat a…… Probouzím se… Jako sen je to hrozné, jako noční můra ze skutečného prožitku však mnohem horší. Těžko na něco takového vzpomínat, ještě hůře o tom někomu vyprávět. Proto mi dovolte, abych vám tento hrůzný příběh jako silné varování předala přesně tak, jak je zachycen střídavě mnou a mou sestrou v policejním protokolu(aby bylo vyprávění souvislejší, vynechávám záměrně otázky policistů)…

Susan: Se svou sestrou Helen jsme sice bydlely u svých rodičů na jihu Spojených států, ale protože jsme díky odlišnému zaměstnání měly každá jiný okruh známých, příliš mnoho času jsme spolu k oboustranné škodě netrávily. Docela mě to mrzelo, ale po pravdě řečeno mě nenapadlo nic, co by se s tím dalo udělat. Sestra je rozhodnější, také pracuje jako finanční poradce, takže mě jednoho večera překvapila návrhem, že bychom si spolu mohly vyrazit na společnou dovolenou do Mexika. Jako obvykle měla všechno dopředu promyšlené-trasu, ubytování, stravování i termín. Jedině s posledně jmenovaným byl drobný problém, na poslední chvíli musela cosi nutného řešit v zaměstnání. Proto jsme se dohodly, že na místo prvního noclehu v jakémsi městečku dorazíme každá zvlášť (já dříve) a dále již budeme pokračovat společně.

V určený den jsem ve výborné náladě vyrazila svým autem přes hranice. Hranice s Mexikem patří mezi pečlivě střežené, ale pouze z Mexika k nám, nikoli naopak, zřejmě se nepředpokládá, že by někdo emigroval z USA do Mexika. Projela jsem jen s letmým mávnutím pasu a těšila se na setkání se sestrou. Docela mě překvapilo, když mě několik kilometrů za hranicemi zastavila policejní hlídka provádějící jakousi kontrolu. Policisté se chovali sice slušně, leč poměrně důrazně. Z mně tehdy nejasných důvodů se vyptávali, kam, s kým a proč jedu, a zkoumali mé doklady osobní, i ty od vozu, který několikrát obešli kolem dokola. Po prohlídce mi umožnili pokračovat v cestě s přáním pěkné dovolené. Nevím, jestli si to až nyní namlouvám, nebo jsem již v tom okamžiku měla neblahé tušení, že se za jejich přáním hezké dovolené skrývá něco zcela jiného? V každém případě tímto okamžikem začaly mé problémy. O několik kilometrů začal mít motor mého jindy naprosto spolehlivého vozu divný zvuk a netrvalo dlouho, zastavil se úplně. Byla jsem tím docela vystrašená, jednak se mi nikdy nic takového nestalo, a za druhé jsem nevěděla, co si mám počít. Sama uprostřed noci v cizí zemi na silnici, která hustotou provozu neoplývala. Otevřela jsem motor a zbytečně a bezradně do něj zírala. Když jsem uviděla v dáli světla vozu, dostala jsem naději a začala na něj mávat, aby zastavil. Shodou okolností to byl opět policejní vůz. Zastavil a z vozu vystoupili dva policisté: jeden, již alespoň padesátiletý nevysoký muž byl oblečen v uniformě, druhý tak o deset let mladší byl v civilu, v kožené bundě. Oba dva měli zarostlé tváře bradkami a tvářili se nepřístupně. “Co se vám přihodilo?” otázal se mě starší. “Nejede mi auto a já to neumím opravit”, odpověděla jsem po pravdě. “Jen jestli nám nelžeš”, k mému překvapení odsekl ten mladší, “známe ty Američanky, co k nám vozí drogy a fetují. Tváří se, že jí nejede auto a zatím tady čeká na klienty, z nichž tahá peníze.”

“Budete se muset podrobit osobní prohlídce”, sdělil mi starší a bylo vidět, že ho tato představa těší. “V žádném případě”, mluvila jsem již zvýšeným hlasem, “jedu do X., kde se mám setkat se svou sestrou a jet s ní na dovolenou.” “Výborně, takže máš i komplicku”, konstatoval mladší, který se zdál být ostřejší z těch dvou. Začali mě cpát do auta. Bránila jsem se ze všech sil, mlátila kolem sebe rukama a kopala nohama. Aby to se mnou měli snadnější, nasadili mi pouta. Ještě v autě jsem se jim já naivní husa snažila vysvětlit, že se jedná o nedorozumění. Velmi brzy jsem měla poznat, že nikoli. Až v autě jsem zjistila, že nedojeli sami, měli ještě statného černocha jako řidiče. Vmáčkli mě mezi sebe na zadní sedadlo a zálibně se pásli na mých obavách, které jsem v tu chvíli již skutečně pociťovala. Zničehonic mi jeden zajel rukou pod tričko (bylo parné léto) a zmáčkl mi prso. “Kozy má skvělý”, konstatoval, “na těch si užijeme, a dokonce má i šprndu.” “Jestlipak má i píču”, uchechtl se druhý a zajel mi rukou pod krátkou sukni, kterou jsem měla oblečenou na cestu. Sevřela jsem rychle nohy k sobě a křičela, ať toho nechají, že je udám na policii. Jen se smáli a říkali, že to klidně můžu, protože policie jsou oni a na feťáky musí být přísnost. Mladší z mužů mi přiložil ke krku nůž se slovy, že to bylo naposledy, co jsem neudělala přesně to, co chtěli a ať urychleně roztáhnu nohy. Neměla jsem na vybranou a udělala, co mi poručil. Starší policista mi brutálně přes kalhotky zmáčkl moje pysky a začal je tahat se slovy, že si musí zvykat. Druhý mi mezitím nacpal svou ruku pod podprsenku a hnětl mi prso. Měla jsem hrozný strach, že ve víru vášně mi podřízne hrdlo nožem a proto jsem se snažila nezavdat žádnou příčinu jejich vzteku. V duchu jsem uvažovala, co bude dál a věřila, že se musím dostat k nějakému jejich nadřízenému či soudci, který zakročí a oni za své obtěžování hrubě zaplatí.

Helen: Dovolenou se sestrou Susan jsem plánovala delší dobu a byla jsem mile překvapená její radostnou reakcí. Bohužel jsme nemohly vyrazit zároveň, jela jsem o několik hodin později. Cesta až do městečka X. proběhla bez nejmenších zádrhelů. Na místě samotném jsem byla nemile překvapena, že sestra dosud nedorazila. Zato se po nějaké době objevili dva policisté v civilu – muž a žena- s dotazem, jestli jsem Helen Brown, že má moje sestra nějaké problémy s vozem. Po mé kladné odpovědi následoval podivný požadavek, zda-li by mohli vidět moje auto. Přes můj údiv jsem svolila. Jaký však byl můj šok, když mi po krátké prohlídce sdělili, že v mém voze objevili drogy a proto jsem zatčena. Snažila jsem se hájit, že to není možné, protože jsem drogy nikdy nebrala, ale nebrali na to žádný ohled. Naopak mi zkroutili ruce za zády. nasadili pouta a posadili do auta, s nímž přijeli. Zřejmě z obavy z mého útoku mi zde pouta přichytili k jakési úchytce na boku auta a přidali pouta i na nohy. Mnohonásobného vraha by asi nepřeváželi bezpečněji. Žena řídila vůz a muž odjel s autem mým poté, co naložil i všechny mé věci a vyřídil celou záležitost i na recepci, aby se po mě nikdo nesháněl. Během cesty jsem se s dívkou snažila zapříst hovor, ale odbyla mě jen sprostým zavrčením, takže jsem byla nucena věnovat se svým černým myšlenkám.

Susan: Po dost dlouhé době mě ti dva přestali různě osahávat a naopak mi ještě zavázali oči. Dostala jsem strach, že se rozhodli zabít mě hned a prosila jsem je, ať mě nechají být, že nic neprozradím a že mám bohatého otce , který by jim eventuálně dal nějaké peníze. “To my moc dobře víme”, zasmál se mladší, “a také bude pěkně cálovat”. Cesta byla zřejmě horší než dosud, protože auto drncalo. Konečně jsme zastavili. Vytáhli mě z auta a vedli do nějaké budovy, jejíž vrata se se skřípotem otevřela. Zakřičela jsem: “Pomóóóc!” “Klidně křič”, řekl jeden, “tady tě kromě nás nikdo neuslyší.” Když mi pásku sundali z očí, nevěřila jsem tomu, co vidím. Stála jsem uprostřed soudní síně a byla obžalována z pašování drog. Žalobu přednesl starší policista, soudní tribunál tvořil jediný zhruba čtyřicetiletý běloch. Na můj dotaz, kde mám obhájce, mi odpověděl, že drogové delikventy není v Mexiku nikdo ochoten obhajovat, a že se můžu obhajovat sama. Když jsem se o to pokusila, řekl mi, že jsem lhářka a feťačka, a nařídil provést výslech spojený s osobní prohlídkou, na jejímž základě on posléze vysloví spravedlivý rozsudek. Neznala jsem poměry v mexické justici a přestože mi bylo mnoho věcí podivných, stále jsem věřila, že bych z celé šlamastiky mohla vyváznout.

Tento pocit jsem ztratila velmi záhy po zahájení výslechu. Oba policisté mě odvlekli do podzemí do jakési kobky, spíše mučírny. Tady si na spravedlnost již ani nehráli. Přivázali mi ruce k nějakým hákům nad hlavou, roztáhnuli nohy a také je přivázali ke kovovým kruhům v podlaze. Pak již mě osahávali zcela nestydatě – nejprve oblečenou a potom začal nedobrovolný striptýz. Tričko roztrhnul mladší policista jedním pořádným trhnutím od krku až k pasu, podprsenku rozřezal nožem na malé kousíčky ten druhý. Měla jsem velká bílá měkká prsa s výraznými bradavkami uprostřed růžových dvorců. Oba policisté je začali ihned mačkat, hníst, cumlat, kousat, fackovat… Na můj křik, ať toho nechají, reagovali ihned slovy: “Teď začneme s výslechem.” Po dvou otázkách typu kde jsou drogy a mých odpovědích žádné nemám poodstoupili na okamžik dál ode mě. V jejich rukou se ocitly důtky (obdobné, jakými otec doma ve výjimečných případech bil psy), které zahájily ihned svůj koncert. Jeden mě bičoval zezadu přes záda, druhý zepředu přes břicho a prsa. “Co to děláte??!!”, stihla jsem ještě zakřičet dříve, než se můj křik změnil v jekot z nečekané, nezvyklé a nesnesitelné bolesti. Zejména každý pramen důtek, který zasáhnul prsa, vyvolával gejzír bolesti. “Tak co, ty kurvo, seš feťačka a dealerka drog?”, slyšela jsem jejich slova mezi svistotem důtek. “Ne, proboha, ne, nechte mě být, prosím, prosím…” Brzy bylo jasné, že podobnou akci spolu neprovádějí poprvé. Každý jejich pohyb, každá rána byly přesně mířené a cílené. Lítala jsem zepředu dozadu a naopak, podle toho, kdo zrovna udeřil, a moje ubohá prsa pokrytá červenými pruhy se zmítala ponížením a bolestí. Konečně ustali, ale jen proto, aby mohli pokračovat v mém týrání. “Teď už se v klidu pokocháme pohledem na tu tvoji píču, co jsi nám ji nechtěla ukázat v autě. A můžeš si být jistá, že nezůstane jen u pohledu, ale že si ji pořádně vyzkoušíme (a nejen my), stejně jako tu tvoji tučnou bílou prdel.” Se sukní se vypořádali stejně jako s ostatními částmi mého oděvu – nožem. Na krátký okamžik si mě prohlédli a já po tuto vteřinku věřila, že by to všechno mohlo skončit. Ale dvě další blesknutí nožem na mých bocích tuto nepatrnou naději brutálně ukončily. Kalhotky mi sjely ke kolenům, kde mi je ponechali, snad aby se mi ještě více vysmívali. “Viděls někdy něco takového, vždyť ona má tu píču skoro holou, asi vydřenou od těch, co už ji mrdali…” posmíval se mi starší z policistů. Byla to pravda. Jsem blondýna a příliš husté ochlupení na pohlaví mi nenarostlo. Má to však i svoje výhody, nemusíte se stydět, že vám lezou chloupky z kalhotek a navíc, těm několika mužům, s nimiž jsem měla poměr, se to líbilo a vzrušovalo je to, dávalo to chuť k laskání kundičky jazykem. Začalo další ponižování a zesměšňování, nadávka střídala nadávku, facka přes tvář kopanec do zadku nebo štípání či mačkání prsou. Vylepšením dosavadního postupu bylo štípání do kundičky a škubání za chloupky, což bylo také více než bolestivé. Po době, která se mi zdála věčností, se zřejmě na chvíli unavili, takže mě odvázali.

Odvedli mě na druhý konec kobky, kde stál dřevěný osel s ostrým hřbetem, přesně takový, jaký je možno vidět v knihách zabývajícími se torturou nebo na středověkých hradech. “Tady budeš sedět tou holou píčou tak dlouho, až dostaneš rozum”, bavili se oba muži na můj účet, když viděli mou vyděšenou tvář. Snažila jsem se lehnout na zem, ale za pomoci kopance do žeber a ostrého nože mě donutili vylézt na osla a dosednout. Od prvního okamžiku to bylo více než kruté, bolest z mučené kundičky vystřelovala do celého těla, ale těm dvěma to bylo málo. Svázali mi ruce k sobě, musela jsem je zvednout nad hlavu, kde mi je uvázali. Ne snad proto, abych neupadla, ale aby mě mohli v případě chuti nadzvednout a zase spustit na ostrý hřbet osla. “A co s kozama, ať si taky užívají”, napadlo staršího policistu. “Svorky?”, vcelku zbytečně se otázal mladší a už odkudsi vytáhl dvě kovové svorčičky s velmi ostrými zoubky. Každý vzal do rukou jednu a už se s ďábelským výrazem blíží k mým naběhlým velkým bradavkám. “Nééé, prosím, néééé!!!” Můj marný křik se rozlehl kobkou… Aúúúúúú…následovalo ihned poté…

Helen: Po nějaké době dívka zastavila vůz a zavázala mi oči šátkem. Na moje námitky či dotazy zareagovala jen zavrčením, že už brzy budeme na místě, kde bude můj případ ukončen. Doufala jsem, že vše dobře dopadne, a já brzy uvidím svou sestru. Vtom druhém jsem se nezmýlila, zanedlouho jsem ji skutečně spatřila, hned poté, co mi sundali šátek z očí. Ale v jak zuboženém stavu se nacházela. Abych řekla pravdu, mockrát jsem ji nahou neviděla, a v posledních letech již vůbec ne. Teď jsem se mohla “pokochat” její nahotou dosyta. Seděla nahá na dřevěném oslu s velmi ostrým hřbetem, který se zařezával do jejího pohlaví víc a víc, což bylo doprovázeno bolestí, která se zračila v jejím obličeji. Již ani moc nekřičela, zřejmě si hlav vykřičela již před tím, než jsem dorazila, jen sténala a prosila dva muže, kteří seděli u stolu a popíjeli nějaký alkohol, aby ji sundali dolů. Záda měla pokrytá červenými pruhy po bičování stejně jako břicho a prsa, na bradavkách trůnily dvě kovové svorky, které ji jistě působily další bolest. Muži se spokojeni bavili mezi sebou, jen občas některý pronesl nějakou sprostou nadávku na účet mé sestry. Zdálo se, že všichni na někoho čekají, aby určil, co bude dál. Nejdříve jsem si myslela, že na muže, který jede mým autem, ale brzy se ukázalo, že skutečný vůdce této chásky je někdo zcela jiný. Ve dveřích se objevil asi 45-letý běloch, na rozdíl od všech tady velmi slušně oblečen v obleku, doprovázený vysokým, statným černochem. Moje sestra na něho začala křičet, že je nevinná, ať nařídí její propuštění, zavolá advokáta a velvyslanectví, protože si bude stěžovat, ale muž na její hlas vůbec nereagoval. “Tohle je ta druhá holubička?” zeptal se s pohledem upřeným na mě. “Ano, pane,” zahlásila se dívka, která mě přivezla. “Už se přiznaly?”, další dotaz. “Bloncka zatím vzdoruje, ale je to otázka spíše minut než hodin a tuto jsme zatím nevyslechli.” “Tak na co čekáte, hlupáci!”, obořil se na ně kápo, čímž z něho na okamžik spadla maska gentlemana. “A tvrdě, chci výsledky”, dodal. Zatýkající muž mě odvedl ke zdi, od níž byl výborný výhled na osla, na němž trpěla sestra, takže jsem moc dobře viděla bolest její a ona zanedlouho moji. Ruce mi přichytili k jakési kovové skobě ve zdi. Dívka mi zatím se zcela zřejmým lesbickým zaujetím vytáhnula bílý rolák až nad prsa pod krk.

“Kde jsi vzala drogy, které jsme u tebe našli v autě?”, zněla první otázka. Po mé odpovědi, že mi je tam někdo musel podstrčit, mě praštila pěstí do břicha tak silně, že bych spadla na zem, kdybych nebyla připoutána ke zdi. “Chceš snad říct, ty odporná zfetovaná kurvo, že jsme ti je podstrčili my?” Nemohla jsem popadnout dech, nejsem žádná kulturistka a navíc jsem úder vůbec nečekala. Druhá rána do obdobného místa, pak další a další… Do břicha, facky přes tvář i prsa. Po nějaké době jsem téměř mrtvá, jen chroptím a sténám, že jsem drogy nikdy ve svém životě nebrala. “Zase lež”, křičí ta svině a napřahuje se k další ráně. “To stačí, seržantko”, zvolá bílý muž, “buďte nápaditější. Nechceme ji přece zabít…” I v tak napjaté chvíli se mi téměř chce smát, jsem polomrtvá, výslech ledva začal, ale oni mě nechtějí zabít. Ironie osudu. Do práce si mě bere zatýkající muž. Nožem rozřízne rolák, takže jsem do půli těla nahá. Zanedlouho celá, protože černoch si chce také užít, takže mi stahuje rifle a škube krajkové kalhotky. Stojím před všemi tak, jak mě pán bůh stvořil – zcela nahá. Jsem o něco vyšší a o dost hubenější než moje sestra. Nic, ani delší černé vlasy, nekryje moje pevná prsa s tmavými dvorci, z posilovny vypracované opálené tělo s černým středem – hustě porostlou kundičkou. Seržantka (zcela evidentní sadistická lesba) si čichá k mé “proscané píči” a směje, že mám navoněnou i tu. Muži s výjimkou “pana soudce” nadšeně kvitují její žert a jeden po druhém mě osahávají v rozkroku. Připadá mi to jako děsivý sen, ale je to realita. Zábava však netrvá dlouho a jsem odvedena k jakési vyslýchací židli, z níž trčí snad 25-i centimetrový penis. “Tak nasedej, ty děvko, ať vidíme, jak dobře umíš šukat.” Nemíním se jen tak vzdát, ale braňte se zbitá s pouty na rukou několika chlapům. Černoch mě zvedá a za burácivého jásotu všech kolem nasazuje na obrovský penis. Cítím, jak mi snad drtí i vnitřnosti, jsem suchá a na něco takového zcela nepřipravená. Naštěstí se mě černoch nesnaží zabít a naráží mě na kůl relativně pomalu a postupně. Bolest je však přesto děsná, křičím tak, že mi dávají roubík do úst, abych je nerušila. “A teď se mrdej”, řvou na mě, a já vstávám z penisu, docela ráda. To ovšem není to, co by chtěli vidět, chtějí, abych znovu a znovu nasedala a nabodávala se na ten kůl. “Seš dost blbá”, zařval kterýsi chlap a odešel. Po chvíli se vrátil s lanem, na jehož konci byla smyčka, kterou mi nasadil kolem krku a trochu utáhl. “Proboha ne, nezabíjejte mě, udělám vše, co budete chtít”, prosila jsem. “Ty hloupá píčo, když tě zabijem, nic si neužijem a to byla škoda”, zasmál se muž v kožené bundě a začal mě tahat za lano hozené přes kladku vzhůru. Ať jsem chtěla nebo ne, pokud jsem nechtěla být oběšená, musela jsem se zvedat podle lana a tlakem černocha zase dosedat na pyj. Ti dva byli sehraná dvojka a za nějakou dobu tak zrychlili tempo, že jsem téměř ztrácela vědomí. Při žádném pohlavním styku jsem tolik nevydržela, ale nakonec jsem omdlela.

Susan: Ti zlosynové věděli, jak všechno načasovat. Zatímco jsem s velkou bolestí trpěla na oslu, přivedli moji sestru. Na okamžik jsem jí záviděla, nebyla nahá, mučená, zesměšněná, týraná, jen dost vyděšená. Když přišel soudce, chtěla jsem volnost, ale rychle jsem pochopila, že pokud vůbec je to soudce, tak pěkně zločinný, zneužívající stejně jako policisté svůj úřad k vlastnímu pobavení na úkor svých obětí. Brzy jsem však na svoji bolest téměř zapomněla, když jsem viděla svou sestru, jak je vysvlečena, zbita téměř do bezvědomí a posléze znásilňována umělým penisem za současného škrcení lanem. Bože, říkala jsem si, jak se na toto můžeš dívat. Když sestra omdlela, zanechali ji bezvládnou sedět naraženou na tom obrovském penisu , a přenesli svoji pozornost zase na mě. Nejprve mě sundali z osla a dívce řekli, ať mi sundá z bradavek svorky. Nikdo mi nevymluví, že mi je schválně sundala co nejprudčeji, aby se moje bolest alespoň na chvíli vystupňovala. Ale komu by to vadilo, stejně bylo jasné, že mě sundali jen proto, aby mučení mohlo pokračovat s novou intenzitou. “Co teď?” radili se muži mezi sebou. “Vytáhnout kundu a elektřinu,” navrhl starší policista a jeho návrh se setkal s všeobecným souhlasem. Sestru polili kýblem ledové vody, aby se probrala, a nebyla ochuzena o nějaký ten požitek. Znovu mě postavili na místo, kde jsem dostávala výprask důtkami, ale tentokrát donesli dvě jakoby sponky do vlasů ve tvaru půlměsíce, jenže kovové s očky, jejichž význam mi v té chvíli zůstal skryt. Ti dva, co mě sem dovezli, mi roztahovali pysky mé kundičky co nejvíce od sebe, takže mi bylo vidět téměř až do krku, což mimo mě nikomu nevadilo, spíše naopak. A pak, bez sebemenšího varování, mi na každý pysk přicvakli jeden skřipec. Jestliže na bradavkách byla to bolest hrozná, tady o nic menší. Vždyť pysky jsou tak jemné a citlivé, bohatě prokrvené, aby jejich laskání bylo co nejpříjemnější. A tito parchanti toho zneužili k mučení. Chvíli počkali, až se trochu přestanu zmítat, a potom začali na očka na skřipci zavěšovat závažíčka rovnoměrně po celé délce, takže bolest se stupňovala a pysky protahovaly. Postup byl stále stejný – chvíle klidu, trochu uklidnění a pak další závaží…

Helen: Ubohá sestřička Susan. Sotva přestála mučení na oslu, musela její pička snášet další hroznou bolest. Tentokrát nemířící dovnitř, ale zaměřenou na tu část, která je nejvíce vidět. Její mučené pysky se pod tíhou závaží protáhly o několik centimetrů, možná o nějaký decimetr. Bála jsem se za ni, že nevydrží, natrhnou se a sestra možná vykrvácí bez pomoci. Ale zřejmě skutečně nechtěli, abychom zemřely, takže se nic takového nestalo. Kdoví, kolikátou takovou nešťastnicí tímto stylem mučenou již byla. Nakonec měla pysky protažené až mezi stehna, což vyvolávalo bouřlivou radostnou reakci všech zúčastněných, že takto protáhnout píču se jim ještě nikomu nepodařilo. “Jen aby ti nepřekážela při chůzi,” posmívala se jí ta sadistická mrcha, “nebo moc hlasitě neplácala.” Starší muž potom vymyslel zlepšení, jak vyzkoušet pružnost pysků tím, že občas někdo, jakoby náhodou, lehce zavadí či kopne do závažíček, ty se rozhoupou a pysky rovněž. V těch okamžicích sestra již jen sípala, myslím, že na nohou ji držely jen provazy, v nichž visela.

Susan: “Měli bychom ji probrat z mdlob”, uslyšela jsem ve stavu jakési vyčerpanosti. Sundali mi z pysků závaží i svorky a měli radost z toho, jak se jim jejich “dílo” zdařilo. Byl to však jen začátek dalšího pokračování této děsivé ságy. Na bradavky, na velké a nově i malé pysky mi přichytili znovu svorky. Ze začátku se zdálo, že to bude lepší, protože nebyly tak pevné a nedrásaly tělo, bylo to však jen zdání. Když mi k nim začali připevňovat drátky od jakéhosi trafa, bylo mi jasné, že dosavadní hrůzy nejsou nic proti tomu, co mě čeká. Skutečnost byla ještě mnohem horší. Po prvním stisknutí tlačítka na trafu, které s velkou chutí obsluhoval muž, který dovezl mou sestru, jsem myslela, že mi hoří celé tělo a já jsem v plamenech. Byla jsem překvapená, že tomu tak není, nechápala jsem, že ještě nejsem mrtvá. Tak nějak si představuji utrpení v pekle. Šoky se opakovaly ještě několikrát a já věděla, že se přiznám k čemukoli a udělám cokoli po mě budou chtít. “Prosíííím, néééé, nechte měěěěěě, všechno příznám…!!!!!

Helen: Bože, co teď bude se mnou, kladla jsem si otázku, když jsem viděla ten neskutečný horor, který prožívala moje sestra. Moje rozedraná kundička se mi najednou zdála téměř nepodstatnou proti děsivé bolesti, kterou zažívala moje Susan. Vyčítala jsem si, že to byl můj blbý nápad jet na dovolenou zrovna do Mexika, samy dvě dívky, jistě atraktivní pro tyto únosce. Nenechali mě zase tak dlouho čekat. “I kdyby ses teď chtěla přiznat, máš smůlu”, řekl mi kterýsi z nich, “tvoje sestra již vytrpěla více a bylo by vůči ní nefér, kdybys ty byla ušetřena, špinavá gringo!” “Nemusela by trpět, kdybyste nás nechali na pokoji,lotři”, vykřikla jsem bezmocným vztekem. “Takže slečinka si bude ještě otvírat ten svůj nevymáchaný rypák?! Zbičujte jí píču, až z ní budou černé chlupy lítat!!”, rozkázal soudce svým pohůnkům. Měla jsem mlčet, ale nic se nedá vrátit zpět. Přivázali mě za nohy hlavou dolů, což se neobešlo bez různých nadávek, strkání prstů do mé kundičky, bití po všech v tu chvíli dostupných částech těla, štípání a mačkání prsů, prostě co koho napadlo zrovna udělat. Nejhorší byla ta sadistická mrcha, která mě několikrát štípla do poštěváčku a měla z toho zcela nefalšovanou radost. To však byla jen příprava. Čtyři mě obstoupili a začal výprask. Dva mě bičovali zezadu a zepředu přes kundičku, jeden přes záda a zadek, poslední přes břicho a prsa. Svému nejhoršímu nepříteli bych nepřála něco takového prožít. Nedalo se určit, která bolest je nejstrašnější, ona byla strašná celkově. Myslím, že jsem se bolestí i počurala, ale v dané chvíli to bylo úplně jedno. Po nějaké době se vždy vystřídali a kobkou se nesl jen zvuk jejich nadávek: kurvo, píčo, mrdno, zkurvená děvko, promrdaná píčo… přehlušovaný jekotem mým a mé sestry.

Susan: Trvalo to celou věčnost, ale skončilo to. Obě dvě jsme se přiznaly k tomu, že jsme narkomanky, které kromě vlastního fetování zamořují drogami také území Mexika. Také jsem doznaly, že jsme lesby a předvedly se sestrou ukázku, jak si to děláme. Po pravdě řečeno bychom přiznaly i to, že jsme čarodějnice, kdyby to od nás vyžadovali. Dokonale v nás zlomili jakýkoli byť jen náznak odporu. Potom donesl šéf kameru a natočili šot, v němž sedím na oslu se závažím na nohou, aby se hřbet zarýval pěkně ostře a bylo to vidět i přes protažené pysky. Sestru natočili poskakující na penisu, občas ji jen tak pro zábavu někdo švihnul bičem a přidal tak další pruh na její zmasakrované tělo. Obě jsme musely namluvit šot, v němž jsme prosily svého otce za odpuštění, protože jsme narkomanky a teď za to tvrdě, ale spravedlivě trpíme. Jedině on nás mohl zachránit z této věznice, jestliže zaplatí včas vysoké výkupné. V opačném případě bychom zde trpěly nadále nebo byly prodány jako otrokyně do zemí, kde je o bílé maso zájem. Pro pobavení nám každé během šotu několikrát pustili z jakéhosi sebeobranného prostředku proud do prsou.

Vyšetřovatel: Můžete mi sdělit, co se s Vámi dělo poté, co byly natočeny vyděračské šoty? Na tomto místě byl výslech přerušen pro naprosté psychické vyčerpání slečen Susan a Helen Brown.

Autor: Myslím, že můžeme prozradit, že po mnoha dalších útrapách, poníženích, znásilněních a mučeních nejen těmi zmíněnými v první části výslechu byly sestry po zaplacení výkupného otcem nakonec propuštěny. Z tohoto děsivého zážitku se však dosud nevzpamatovaly.