Povídka „Vychovatelka“

Stála tiše v rohu a se zdánlivě mdlým výrazem pozorně sledovala jednoduchou malbu na šedivé, už poněkud zašlé tapetě. Nic zvláštního, jen pár křivek, tvořících snad náznak květin, snad geometrické obrazce z nějaké jiné dimenze, člověk si pod tím vlastně mohl představit úplně cokoli, zvláště jestliže měl na to dost času. A toho měla klečící mladá žena opravdu více než dost… Alexis se zdálo, že na to jedno a samé místo na zdi zírá už celé hodiny, ačkoli ve skutečnosti se mohlo jednat tak o dvacet minut. Ovšem to, co se mělo brzy odehrát, zastiňovalo vše v její mysli, včetně správného vnímání času. Navíc zvuky, které se někde za jejími zády bez ustání ozývaly, jí dávaly jasně najevo, že ani tentokrát ji hlavní vychovatelka, slečna Allison Snowová, nebude ani v nejmenším šetřit. A všechno jen kvůli tomu, že se Alexis při jízdě na kole zase jednou chovala jako pitomé malé děcko…

Vracela se domů z knihovny a jako obvykle si při krátkém průjezdu parkem krátila cestu jízdou v protisměru, když se nenadále, zdánlivě jakoby odnikud, vyřítilo auto – najednou neskutečně velké, děsivě rychlé a mířící rovnou na ni. Alexis vystrašeně zaječela a instinktivně strhla kolo doleva, podvědomě tak chránící právě své levé koleno, které mělo za sebou už plné čtyři operace, všechny samozřejmě kvůli podobným hloupostem, kdy Alexis nedávala pozor a nevnímala okolí. Zatímco klouzala ve smyku po hladké vozovce, jediná myšlenka, která jí neustále letěla hlavou, byla právě hrůza z dalšího poranění kolena. Bože, jen ne koleno, jen ne zase to pitomý koleno, opakovala si Alexis pořád dokola, přičemž koutkem oka pouze mimovolně vnímala, jak vozidlo brzdí a s ohlušujícím pískotem zastavuje snad jen deset centimetrů od jejího blatníku. V tom samém okamžiku také dokončila elipsu smyku a sekla sebou na tvrdý asfaltový povrch vozovky. Když se vzpamatovala, automaticky zběžně prohlédla škody na kole a promasírovala si odřené nohy, vzhlédla a vyděšeně zírala do tváře slečny Snowové. Krucinál, ke vší smůle musela ještě navíc to auto řídit zrovna ona! Hlavní vychovatelka z její školy vypadala zprvu stejně vystrašeně jako ona sama, ovšem sotva zjistila, že se Alexis v podstatě nic nestalo, vystřídaly se výrazy v její tváři a nyní se v ní zračila jednoznačná zloba a rozčílení. Takový obličej před sebou Alexis již jednou měla a rozhodně se nejednalo o příjemnou vzpomínku. Tehdy jí starší žena uštědřila pořádný výprask širokým kartáčem na holou zadnicí právě za to, že se nedívala kam jede. A teď se historie až s děsivou přesností opakovala, pouze se nesetkaly na parkovišti u pošty nýbrž uprostřed parku.

„Slečno Watersová, už vás začínám mít tak akorát dost!“ vyštěkla vychovatelka rozezleně, sotva se zhluboka nadechla a vstřebala šok z předchozí nehody. „Měla bych vám dát pořádně na holou hned tady, abyste si uvědomila, kudy a jak se normálně jezdí, ale máte štěstí, že jsme na veřejnosti! Ovšem to neznamená, že vám to jen tak projde, rozumíte?!“ Tentokrát byla slečna Snowová opravdu rozčílená. Dokonce ani když jí dávala výprask, neměla ve tváři takový výraz jako nyní. Alexis nejistě přikývla, doufající v následné napomenutí a „pozvání“ do kanceláře slečny Snowové, případně k paní ředitelce. Jenže tentokrát jí to nemělo projít tak snadno. Vzápětí totiž ke své hrůze slyšela: „Takže, mladá dámo, teď půjdeme hezky společně k vám domů, tam si bicykl odložíte a hned potom půjdete se mnou! Vyjádřila jsem se dostatečně jasně?!“ Alexis opět mlčky přikývla, tentokrát se chvějící v jasně předtuše toho, co asi mělo následovat. Zatímco si zvedala kolo, učinila poslední zoufalý pokus, jak slečnu Snowovou obměkčit. „Ale madam, já za to nemůžu, já jsem si jen chtěla…“ Dál už raději nemluvila, jelikož obličej její vychovatelky počal nabírat nebezpečně nachový odstín. Slečna Snowová mohla samým vztekem každým okamžikem explodovat a kdo ví, co by se pak dělo… „Tak už ticho, mladá dámo!“ vyjela na ni také vychovatelka ihned poté. „Viděla jsem toho víc než dost, takže nějaké hloupé výmluvy vám nepomohou! A teď už konečně jdeme, nebo si to ještě rozmyslím a dám vám za vyučenou hned tady!“ Alexis jen nasucho polkla, přikývla a nasedla na kolo, které toho sice mělo očividně dost, ovšem pojízdné ještě bylo. Počkala, až slečna Snowová nasedne do svého auta a pak vyrazila směrem domů, kam už to měla opravdu jen kousek, kruci, byla to strašná smůla, chybělo jí jen pár desítek metrů a… Raději na to ani nemyslela a soustředila se na jízdu. Kdyby se jí „podařil“ ještě nějaký přestupek, slečna Snowová by ji asi skutečně rovnou na místě zmalovala, že by ji ani doma nepoznali. Pokračovala pozvolna až ke vstupním dveřím, po celou dobu pochopitelně se slečnou Snowovou těsně za zády. Hlavní vychovatelka rozhodně nehodlala ponechat něco náhodě, takže posléze Alexis následovala až do jejího bytu, kde počkala, dokud se mladá žena v koupelně náležitě neupraví. Alexis se marně snažila přijít na něco, čím by se ze zajetí vychovatelky osvobodila, doma nebyl nikdo, kdo by jí pomohl a její poraněné koleno rozhodně nemohlo dostačovat k tomu, aby ji uchránilo od očekávaného trestu. Nakonec neměla na výběr, než koupelnu opustit a nechat se slečnou Snowovou doslova odtáhnout k jejímu vozidlu, které stálo před domem. Alexis se pokoušela zdržovat a lehce vzpírat, ovšem lehký pohlavek ji rychle přivedl k rozumu.

„Ještě jednou se bude něco takového opakovat, mladá dámo, a vyřídíme si to jinak!“ pohrozila vychovatelka velice důrazně, zatímco strkala Alexis do svého malého auta. Následujících několik minut proběhlo za naprostého ticha, kdy obě ženy mířily přes skoro celé město k jejich cíli. Zatímco slečna Snowová mlčky řídila, Alexis na sedadle pro spolujezdce s hrůzou a překvapením zjišťovala, že tentokrát nejedou do školy, nýbrž rovnou do domu její vychovatelky, který se nacházel právě na opačném konci města. Alexis tam sice již jednou byla, ale tehdy se jednalo o rozhodně příjemnější okolnosti mimořádné schůzky nějakého kroužku, tentokrát si žádnou legraci neužije, tím si mohla být jistá. Z předchozích zkušeností se slečnou Snowovou věděla Alexis naprosto přesně, že na ni neplatí ani žádné výmluvy, či přesvědčování, ani vzlykání a prosby. Jakmile se hlavní vychovatelka jednou k něčemu rozhodla, byla tvrdá jako žula. Takže Alexis nezbývalo nic jiného, než si v duchu vytrvale nadávat za vlastní nepozornost, želet nepřízni osudu, který jí do cesty poslal zrovna slečnu Snowovou, a alespoň psychicky se připravovat na věci, které ji měly brzy čekat. Tak zase jednou skončím přehnutá přes koleno a s pěkně bolavým zadkem, opakovala si Alexis v duchu pořád dokola, i když změna místa exekuce ji zneklidňovala poněkud více, než bylo zdrávo. Když po cestě několikrát zastavily na křižovatkách nebo „stopkách“, Alexis měla pokaždé doslova fyzické nutkání rychle rozrazit dveře, vyskočit ven a utéct, jednou se dokonce musela skoro sama udržet, jak se celá nervozitou a napětím chvěla. Zdálo se, že hlavní vychovatelka nic nezaregistrovala, nebo to alespoň nedávala najevo. Přinejmenším si tím Alexis nepřitěžovala, nehledě na to, že celý útěk by byl tak jako tak totální nesmysl, těžko by se mohla hlavní vychovatelce ve škole vyhýbat déle než pět minut. Jediná naděje, která jí zůstávala, tak bylo modlení se, aby slečna Snowová byla tentokrát snad alespoň o něco málo mírnější než obvykle, i když jak se tak Alexis po očku dívala na zatvrzelý výraz v její tváři, moc s tím počítat nemohla. Slečna Snowová opatrně zacouvala na příjezdovou cestu k vlastnímu domu, zastavila motor a vystoupila. Alexis ji neochotně následovala, aby vzápětí zasténala bolestí, když ji hlavní vychovatelka nemilosrdně popadla za ucho a táhla ji ke dveřím. Uvnitř zamířily rovnou do obývacího pokoje, kam ji slečna Snowová doslova vhodila a následně i počastovala několika pořádnými pohlavky. To už bylo Alexis jasné, že tentokrát to bude opravdu zlé, když ji starší žena pohlavkovala už po cestě, pak přestávala veškerá legrace.

„Uvědomuješ si vůbec, co se ti mohlo stát?!“ peskovala ji vychovatelka, když se usadila do křesla, stáhla Alexis na sebe, přehnula si ji přes koleno a začala ji náležitě vyplácet holou rukou. Zatímco na její zahalený zadek dopadala jedna rána za druhou, Alexis musela poslouchat výčitky slečny Snowové, která si teď nebrala již vůbec žádné servítky. „Kdyby tam místo mě dnes jel nějaký idiot, tak mohlo být po tobě… to ti vůbec nedochází, nebo co?! To jsi se ve škole nenaučila ani to, po které straně se jezdí?!“ Alexis jen mlčky přijímala rány na zadnici, zatínala zuby a sem tam ze sebe přece jen vydala slabý sten bolesti. Byla natolik koncentrovaná na samotný výprask, že ani pořádně nevnímala, co jí vlastně vychovatelka říká. Proto jí taká hned nedošlo, že se od ní nyní očekává nějaká odpověď. „Tak co je, to jsi zapomněla i mluvit?! Nebo se se mnou snad nebavíš?!“ dorážela na ni slečna Snowová rozezleně, zatímco jí zadek zasypávala nelítostnými údery. „Ano, madam… aúúú!“ zasténala Alexis rychle, aby ji uspokojila. „Ano… co?!“ nedopřávala jí klid vychovatelka. „Ano, vím, po které straně se jezdí, au… ano, bavím se s vámi,“ sténala mladá dívka zoufale, načež vodopád ran holou rukou konečně ustal. To byla ale ve světle následujících událostí hodně slabá útěcha… Následně byla totiž Alexis odvedena do rohu, kde jí vychovatelka stáhla jak kalhoty, tak i kalhotky, a poté ji přinutila pokorně pokleknout. Pak jí zmizela ze zorného pole a Alexis se mohla jen dohadovat, co si na ni připravuje, i když jí bylo naprosto jasné, že výprask bude mít jistě pokračování. Zadnice ji už nyní trochu pálila a měla ji pěkně staženou, nechtěla si připustit že strachem, ale těžko mohla hledat jiné vysvětlení. Jak vkleče musela v rohu trávit jednu dlouhou vteřinu za druhou, postupně její nervozita a strach nabývaly na intenzitě natolik, že se začala na místě vrtět a nenápadně se pokoušela ohlížet, aby zjistila, co se za jejími zády děje, každopádně mohla jen stěží pochybovat o tom, že bude muset za své hříchy zaplatit, respektive že to bude její ubohá prdelka, která dostane své. „Alexis, ty jsi snad nepochopila, že máš zůstat na místě v klidu a bez pohnutí?!“ vyjela na ni vychovatelka, jakmile zaregistrovala, že se studentka nechová přesně dle jejích představ. „Ještě jednou a seznámíš se se skutečným peklem, to ti garantuji! I bez toho zažiješ výprask, na jaký jen tak nezapomeneš!“ S těmi slovy Alexis opět opustila, rozechvělou a zčervenalou mladou ženu, která se nyní cítila spíše jako devítiletá malá holka, než jako 18letá dívka, která má právě schytat co proto od osmatřicetileté vychovatelky. Čas ubíhal neskutečně pomalu, ale jistě, deset, dvacet, třicet minut uplynulo a stále se nic nedělo, pochopitelně s výjimkou známých zvuků, kdy se za zády Alexis slečna Snowová probírala svými pomůckami a bicími nástroji. Sem tam se ozvalo zasvištění rákosky, či prásknutí bičíku, ale to bylo vše na to, aby Alexis naskakovala husí kůže, to ale samozřejmě bohatě stačilo, takže z mladé, rozverné a energické dívky se postupně stávala ponížená bytost, která mlčky a pokorně čekala na nadcházející výprask. A přirozeně přesně to také měla slečna Snowová v úmyslu. Občas je ostatně čekání na potrestání podstatně účinnější než trest samotný. Jak čas postupoval, Alexis se začínala na místě znovu vrtět, respektive střídavě zvedala kolena o zase na ně dopadala, ne snad proto, že by si chtěla vykoledovat další rány navíc za neposlušnost, ale byla prostě příliš unavená a kolena ji bolela. Jelikož se nedovedla opanovat, jen doufala, že si toho slečna Snowová nevšimne, minule si za to vysloužila hezkých pár dodatečných úderů na holou, když ji vychovatelka vyplácela kartáčem. A dnes by to mohlo být ještě o poznání horší, i když… horší? Alexis si na ten výprask velice dobře vzpomínala tehdy by dala krk na to, že to horší už být nemůže. Také čekala dlouhé minuty na skutečnou exekuci a když se konečně dostavila, zpočátku netušila, jestli je horší to děsivé čekání a jistota přicházející bolesti, anebo bolest samotná, o pár minut později si již samozřejmě byla naprosto jistá tím, jak zní správná odpověď. Strašné bylo obojí, zvláště v podání slečny Snowové, která dokázala při výprasku namíchat vskutku odpornou směs ponížení a bolesti.

I tentokrát byla Alexis posléze z rohu místnosti konečně osvobozena, ovšem pouze proto, aby se následně ocitla u sofa, kde se měl výprask jako takový odehrát. Ne dost na tom, že byla pokořená a stála tam jen tak, skoro úplně nahá a rudá jako pivoňka, vzápětí totiž k vlastní hrůze spatřila, že tentokrát se v akci neocitne hrubý kartáč na vlasy, nýbrž klasická kůží potažená plácačka, nyní ještě v klidu ležící na sofa po boku hlavní vychovatelky. Vzápětí ji slečna Snowová nemilosrdně popadla za ruku, stáhla ji na sebe a přehnula si ji přes své pod sukní se skrývající koleno. Provedla to zkušeně a rychle, takže než se Alexis stihla nadechnout, už její bílá prdel krásně svítila do příšeří místnosti a byla připravena dostat svou porci nelítostných úderů. Alexis půlky instinktivně samým strachem stahovala k sobě, ještě nikdy sice plácačku na vlastní kůži nepoznala, ovšem slyšela bezpočet příběhů o tom, o jak děsivý nástroj se jedná. Všechny ostatní dívky svorně tvrdily, že strašně pálí, o čemž se ostatně Alexis měla přesvědčit hned vzápětí. „Takže mladá dámo, nejdříve si trochu osvěžíme paměť!“ prohlásila vzápětí slečna Snowová a uštědřila Alexis první tři seznamovací rány plácačkou. Zpočátku se mladé dívce zdálo, že její kamarádky lhaly, jelikož jí bolest nepřipadala tak hrozná, ale jakmile se poněkud rozležela, najednou jí bylo všechno jasné, údery plácačkou nepůsobily ihned, ovšem se zpožděním a dvojnásob tak intenzivně. Takže zatímco vychovatelka dále hovořila, Alexis již skučela bolestí, jak ji začínala ovládat žhavá výheň posazená rovnou na jejím pozadí. „Základní pravidla. Za prvé po celou dobu se ani nehneš! Za druhé budeš zticha! A za třetí vezmeš si z toho ponaučení, protože pokud tě chytím při něčem podobném ještě jednou, tak tě roztrhnu napůl, rozumělas?!“ Na dotvrzení vážnosti jejích slov Alexis vzápětí schytala další tři rány na holou. „Pokud některou ze zásad porušíš, dostaneš výprask navíc, jasné?!“ Vzlykající Alexis pomalu přikývla na znamení souhlasu a zaťala ruce v pěst, aby potlačila nutkání pohladit si již beztak trochu pochroumanou zadničku. Věděla, že má před sebou zatraceně nepříjemné okamžiky, které skončí teprve tehdy, až slečna Snowová rozhodne. A pokud to mělo trvat co nejkratší dobu, musela se snažit vychovatelku co nejméně rozčilovat. „Dobře, mladá dámo… a teď, víš proč dostaneš na holou?“ Než stihla Alexis zareagovat, už ji na rozpálenou zadnici opět tvrdě dopadla široká kožená plácačka. „Pro-protože jsem se nedívala na… au… na cestu,“ zasténala mladá dívka a jen stěží se dovedla udržet na místě bez pohnutí. Zadek ji bolel čím dál víc, ovšem to všechno byl stále jen pouhý počátek. „To tedy máš pravdu!“ odtušila slečna Snowová se zlým úsměvem. Prásk, prásk, prásk! Vzápětí uštědřila Alexis další tři rány na vyšpulenou a rychle rudnoucí zadnici. „A jelikož to nebylo poprvé, bude to tentokrát dvakrát horší než minule, jedině pořádný výprask tě zřejmě dokáže napravit!“

Slečna Snowová se znovu chopila plácačky a nechala ji několikrát z výše dopadnout na nahé pozadí 18leté dívky. Alexis se již nedokázala udržet a pustila se do zoufalého odprošování: „Oh, prosím, prosím, madam, já už to víckrát neudělám… je mi to líto, prosíím!!!“ sténala Alexis mezi jednotlivými vzlyky a už se nedovedla déle opanovat, pročež na noze vychovatelky divoce poskakovala nahoru a dolů, jakož i do stran. Sice ji za to mohlo potkat dodatečné potrestání, ovšem díky bolesti na to nyní ani nedovedla pomyslet. Před očima měla rudo, stejná barva kralovala i její zadnici a když ji slečna vychovatelka počala opět bít, neubránila se hlasitému jekotu. Kopala nohama a divoce máchala rukama, přičemž se marně snažila odhadovat, na které místo plácačka asi dopadne příště. Slečna Snowová si opravdu dávala velmi záležet na tom, aby ji pokaždé trefila na to zrovna nejcitlivější místečko, kde by to mladá dívka čekala nejméně. Navíc se sem tam zaměřila i na její stehna, případně na mimořádně senzitivní partie spojnic mezi nimi a samotnou prdelkou. „Au, au, auúúú!!! Prosím, madam, prosím, já už budu hodná, prosííím!!!“ ječela Alexis jako na porážce. „Už jsem se poučila, to bolíí, prosííím!!!“ „Ale to bolet má, mladá dámo!“ odtušila vychovatelka přísně a uštědřila Alexis další sérii nemilosrdných úderů. „Správný výprask prostě bolet musí, protože jinak by hříšníka nenapravil ani náhodou. Ale když je pořádně proveden, pak dokáže změnit opravdu každého, včetně tebe! Snad si příště uvědomíš, jak se máš chovat, zvláště na veřejnosti! Nemůžu tě přece vyplácet pokaždé, když uděláš nějakou pitomost!“ Prásk, prásk, práááásk!!! Zatímco vychovatelka hovořila, pokračovala zdánlivě nevzrušeně a nerušeně ve výprasku. „Tak co ty na to, budu tě muset ještě někdy trestat?!“ Prásk, prásk, práááásk!!! „Ne, neééé!!!“ zaskučela ihned mladá dívka, ve,skrytu duše doufající, že tohle by snad již mohl být závěr, nebo alespoň jeho předehra. „Prosím, už ne, už jsem se poučila, au, prosím, už mě nebijte, prosííím, je mi to vážně líííto!“ V té chvíli jí do očí vrazily přívaly slz s takovou intenzitou, že je prostě nedokázala zadržet. Počaly jí stékat po tvářích, téměř srandovně se perlily na její bradě a ty nejvytrvalejší se posléze spouštěly dolů na sebevražedný pád vstříc podlaze. Alexis kolem sebe zároveň počala divoce kopat, nyní již zcela ignorující veškerá předchozí varování ohledně zásad chování při výprasku, v podstatě teď porušovala úplně vše, o čem hlavní vychovatelka dříve hovořila. Avšak slečna Snowová to přehlížet nehodlala. Zprvu to dávala mladé dívce najevo tím, že ji začala přes vyšpulenou zadnici, mající nyní již barvu zralých jahod, bít plácačkou ještě urputněji a bezohledněji, načež se i ozvala: „Alexis! Neříkala jsem ti snad, jak se máš chovat?!“ Prásk, prásk, práááásk!!! Tentokrát ji opakovaně pleskala přes citlivá místa ve spojení stehen a zadnice. „Máš být v klidu a zticha, ne?! Mám ti přidat ještě jednou tolik, anebo to konečně pochopíš?!“ Alexis, i když sténající, vzlykající a chvějící se, ihned počala horlivě přikyvovat na znamení souhlasu. Ještě jeden celý takový výprask by nevydržela, tím si byla naprosto jistá. „Dobře, děláš, že to chápeš, tak mi to dokaž!“ útočila na ni hlavní vychovatelka, zatímco ji vytrvale bila. „Budeš se od této chvíle už konečně chovat slušně a zodpovědně, a to jak v soukromí, tak i na veřejnosti?!“ Následující série vpravdě brutálních úderů zbavila Alexis na moment hlasu, takže nebyla schopná starší ženě hned odpovědět, jak by si představovala, jen prostě brečela a ječela. „No tak, nic neslyším, budeš, nebo ne?!“ dorážela na ni slečna Snowová nemilosrdně. Šílené staccato ran plácačkou pokračovalo, takže se Alexis sama divila, kde v sobě sebrala tolik sil, aby se následně zmohla na odpovídající vyjádření. „A… ano, madam, sli-slibuji vám to, ano-o,“ zavzlykala koktavě, přičemž se současně snažila mít zaťaté zuby byl málem zázrak, že jí i přesto bylo alespoň to podstatné rozumět. V následujících minutách si pak konečně poněkud oddechla, pokud se tak dá nazývat skutečnost, že se frekvence úderů rapidně snížila. Nyní Alexis dostávala zhruba jednu ránu plácačkou co třicet vteřin, avšak výprask ještě skončit neměl, zatím ne… Slečna Snowová věděla naprosto přesně, co činí, když ji teď bila s přesností atomových hodin. Bolest se díky tomu i nyní stupňovala, poněvadž setrvávalo utrpení z předchozího rychlého výprasku, k čemuž se přidávaly nové údery a zároveň se Alexis s postupujícím časem unavovala. Její tělo ochabovalo a jí samotné připomínalo jen ubohý uzlík bolavých nervů a tkání, než živý organismus nabitý energií patřící mladé ženě. „Prosím, já už to víckrát neudělám, prosím, to bolíí, prosíím!!!“ žebronila studentka bez špetky sebeúcty, jakmile utrpení zase překonalo její práh bolesti. „Je mi to líto, vážně, prosííím, už neééé!!!“. Konečně se bouře nemilosrdných ran proměnila v déšť, pak ve skoro neškodnou přeháňku, až nakonec ustala docela. Alexis se postavila a vzápětí byla odeslána zpět do rohu, kde musela znovu zakleknout a zpytovat svědomí. Moc dobře věděla, že nesmí ani pomyslet na to, že by si postiženou, napuchlou zadnici třela rukama, pročež tam jen tak se sklopenou hlavou klečela a vzlykala, přesně jako malá holčička, která zrovna dostala pořádnou lekci od rozezlené maminky. Ostatně právě tak ji chtěla slečna Snowová vidět…

„Zůstaneš tu tak dlouho, dokud ti nedovolím odejít, mladá dámo,“ poručila jí hlavní vychovatelka a sama někam zmizela. Mladá dívka pokorně klečela v rohu další půlhodinu, přičemž stále jasněji vnímala, jak jí zadek natéká a jak se bolest stává stále více nechutnou. Prdelka jí musela svítit jasněji než světlo na semaforu, ovšem Alexis se již dovedla opanovat natolik, aby si ji nepokoušela třít. Jakmile nejhorší prvotní nával bolesti odezněl a Alexis se trochu uklidnila, jako démon zkázy se za ní hned zjevila slečna Snowová a uštědřila jí několik dalších nelítostných ran holou rukou přes stále nahou prdelku. Veškerá bolest byla okamžitě zpět a v ještě horším vydání. 0 patnáct minut později mohla Alexis konečně opustit roh, když ji hlavní vychovatelka přivolalo přímo do středu místnosti, kde se mělo odehrát finální kázání. Jakmile jej mladá dívka absolvovala, směla se obléct. Při tom si také nenápadně protřela napuchlou zadnici a opravdu se zděsila, když zjistila, že je ještě dvakrát tak nateklá, než se obávala. Skoro přes ní ani nedovedla natáhnout relativně volné kalhotky.

„Alexis, vážně doufám, že jsi se už konečně poučila, nerada bych to celé absolvovala znovu… přirozeně hlavně v tvém vlastním zájmu,“ řekla slečna Snowová na závěr překvapivě klidným a příjemným hlasem. Mladá dívka jen automaticky kývala hlavou a třela si bolavou zadnici. Nejraději by už byla doma, dávala si na zadek obklady a snažila se zapomenout, ačkoli jí bylo jasné, že to minimálně tak dva týdny určitě nebude možné. „Nic jiného než výprask ti asi hlavu nenapraví, co?“ pokračovala hlavní vychovatelka. „Ale hlavně jestli to aspoň k něčemu bylo… tak co, budeš už konečně dávat na silnicích pozor a řídit se platnými předpisy?“ Alexis zase přikývla, v duchu přesvědčená, že to myslí stoprocentně vážně, i když podvědomí jí říkalo, že to po nějakém čase zase tak žhavé nebude.

„No to jsem sama vážně zvědavá, Alexis. Mám tě odvézt domů, anebo dáš raději přednost veřejné dopravě?“ „Vaše auto, jestli smím prosit, madam,“ usmála se nevesele Alexis. „Přece jen tam jsou měkčí sedadla…“