Povídka “Vojáci, pozor!”

Prázdnou noční ulicí zněl osamělý klapot ženských střevíčků. Vojínka Lucie, půvabná černovlasá dívka, se spěšně vracela do kasáren z vycházky, kterou si dnes poněkud protáhla. Jak by také ne, po rande s tak skvělým klukem. Stále ještě cítila jeho pevné mužné objetí a vzpomínala, jak ji svíral, jak líbal, a potom i… Inu, není divu, že Lucie zapomněla na čas a na své povinnosti, takže si teprve teď uvědomovala, že přetáhla vycházku o tři hodiny. Ale snad se to podaří ututlat. Na bráně se jí nebudou na nic ptát, tam se starají jen o to, aby se dovnitř nedostal někdo nepovolaný a ven neodcházel nikdo bez povolení, ale ne o to, jestli se ona vrací včas. A na jednotce má dnes dozorčí službu desátnice Lenka, a ta ji určitě neprozradí, vždyť v celých kasárnách nemá větší kamarádku než právě ji. Kamarádí spolu už od prvního dne, kdy se poznaly při společné cestě do kasáren. Po základním výcviku se jejich cesty dočasně rozešly, když byla Lenka vybrána do poddůstojnického kursu, ale teď už jsou zase spolu a jsou si tak blízké, jak jen dvě opravdu dobré kamarádky mohou být. Ne, Lenka ji jistě neshodí.

Prošla přes bránu a podle očekávání se tu o ni nikdo nezajímal. Zamířila tedy rychle k ubytovně své jednotky. Vklouzla do dveří, zula si střevíčky, aby ji náhodou někdo neuslyšel, a naboso se rychle rozběhla tmavou chodbou. Ve spěchu si ani nevšimla, že z výklenku se náhle vynořil jakýsi stín a jde za ní.

Lucie vyběhla po schodech do patra a lehce udýchaná se zastavila u dozorčího stolku. Desátnice Lenka, krásná blondýnka oblečená stejně jako ona ve slušivé zelené uniformě, k ní zvedla oči a viditelně úlevně si oddychla.

„Díky bohu, že jsi tady, už jsem se bála, že přijdeš až ráno. Ale buď klidná, je to bez průšvihu, napsala jsem ti do knihy, že jsi se vrátila včas.“

Lucie se lehce naklonila k Lence a políbila ji na tvář.

„Dík, Leni, máš to u mě.“

A už se chystala odejít na ložnici, když se Lenka zeptala:

„Hele, Lucko, a co rande? Dobrý?“

Lucie horlivě přikývla.

„Skvělý. Je fakt super. Zejtra ti budu vyprávět.“

„Už jsem celá nažhavená,“ ujistila ji Lenka a mrkla na ni. „Ale teď už jdi. Dobrou.“

Lucie jí poslala vzdušný polibek a šťastně odběhla. Rande se vydařilo a obešlo se to i bez maléru. A Lenka se uklidněná usadila u stolku a uvolněně si natáhla nohy. Ještě hodinu, pak předá službu pomocnici a půjde si také lehnout. Znovu si pomyslela, copak jí asi bude Lucie zítra vyprávět, a napadlo ji, kdypak si zase vyrazí na nějaký tah spolu. Je to prima, jak se tam na ně vždycky někdo nalepí. Ani by nevěřila, že je tolik kluků vysazených na hezké holky v uniformě…

Vtom na stolek padl stín.

Lenka zvedla hlavu a hrůzou zbledla. U stolku stála plukovnice, která velela jejich jednotce. Rázná, statná a silná žena, která by bez potíží dokázala velet i samým mužům. Lenka ani nedokázala vstát a podat své velitelce hlášení, jak by měla podle řádů učinit. Náhlé leknutí ji doslova přibilo k židli. Velitelka se na ni upřeně dívala.

„Zdá se, že svou službu vykonáváte velice nesvědomitě, Lenko,“ řekla tiše, „ale o tom si ještě promluvíme. Teď si ještě popovídám s tou vojínkou, která tu stála před chvílí.“

A tiše, ale rychle proběhla chodbou a bez rozmýšlení vpadla do ložnice, ve které před okamžikem zmizela Lucie.

Ta se ve spěchu svlékala, aby mohla co nejrychleji zalézt a předstírat, že už dávno spí. Byla polonahá, bez blůzky a podprsenky, a právě si rozepínala sukni, když na ni dopadl pruh světla z baterky a stála tváří v tvář své velitelce. Lucie strnula uprostřed pohybu a vyděšeně hleděla do jejích přísných očí.

„Do kolika jste dnes měla vycházku, Lucie?“ zněla tiše, leč přísně pronesená otázka.

Zaskočená Lucie chtěla v první chvíli zalhat, než jí rychle došlo, jak hloupé by to od ní bylo. Vždyť její lež se mohla hned na místě zjistit. Stačilo by, aby se velitelka podívala do její vycházkové knížky, a bylo by to hned jasné. Provinile tedy přiznala:

„Do půlnoci.“

„A jsou tři,“ dodala velitelka. „Jak vidím, nebylo vůbec od věci udělat si tady takovou malou neplánovanou kontrolu. Teď už je ale moc pozdě na to, abych něco řešila. Běžte spát, Lucie, ať se aspoň trochu vyspíte. A ráno, hned po rozchodu do zaměstnání, se ohlásíte u mě v kanceláři.“

Otočila se a tiše vyšla z ložnice. Vrátila se zpátky ke stolku, uchopila knihu vycházek a zvolna si prohlížela záznamy z posledního dne, až se její prst zastavil u Luciina jména. U něj jasně stálo: vycházka povolena do 24:00, a v kolonce „návrat“ bylo dopsáno: 23:55. Beze slova jej ukázala Lence. Ta zrudla hanbou a nevypravila ze sebe ani slovo.

„Moc pěkné, Lenko,“ ohodnotila vše velitelka. „Ráno si o tom promluvíme. Po rozchodu do zaměstnání předáte službu náhradnici a přijdete s Lucií do mé kanceláře.“

Odešla a zanechala Lenku samotnou. Ta si hluboce povzdechla a smutně se podívala na hodinky. Kdyby už aspoň mohla probudit pomocnici a jít spát. Snad se jí podaří usnout a nemyslet na to, co se bude dít ráno.

Lucie už spala. Moc starostí si nedělala, smířila se s tím, že ji prostě ráno čeká nepříjemný rozhovor s velitelkou, a celkem klidně usnula. I Lence se to nakonec podařilo. Obě mladé vojákyně by však nejspíš nespaly moc dobře, kdyby věděly, co je druhý den opravdu čeká…

Ráno se obě dívky setkaly až u dveří velitelčiny kanceláře, poté co po snídani odešly všechny ostatní do zaměstnání a Lenka předala službu povolané náhradnici. Poprvé od Luciina příchodu v noci měly možnost spolu mluvit. Lucie vycítila, že její kamarádka má strach, a pokusila se ji povzbudit.

„Neboj, určitě to bude dobrý. Nejdřív nám uspořádá přednášku o tom, čím vším jsme se prohřešily a co by se nám za to mohlo stát, pak udělá trošku bububu a nakonec nám napaří nějakou tu důtku a zarazí nám vycházky. A bude to za náma, uvidíš.“

„Já nevím,“ strachovala se Lenka, „tobě se to mluví, ty jsi na stolku neseděla. Já se bojím, že po mně bude rajtovat mnohem víc.“

„Tak už snad pojď, ať to radši máme za sebou,“ navrhla Lucie a Lenka lehce zaklepala na dveře.

„Jen pojďte, už na vás čekám,“ vyzvala je velitelka a dívky váhavě vstoupily a pečlivě za sebou zavřely. Jejich velitelka seděla za stolem a měřila si je pohledem, ve kterém se mísila přísnost a výraz napovídající, že jí je velice nepříjemné to, co teď bude muset udělat.

„Jistě obě víte, proč jste tady,“ začala. „Hodně jsem nad vámi přemýšlela, co s vámi dnes udělám a jak budu řešit to, co jste provedly. Než se k tomu ale dostanu, ještě s vámi oběma proberu všechno znovu, abyste si pořádně uvědomily, co se stalo.“

Odmlčela se a pokračovala:

„Obě jste asi včera pozapomněly, kde jste a co se od vás požaduje. Já samozřejmě leccos chápu a jistě si o mně nemyslíte, že bych byla přehnaně netolerantní nebo nespravedlivá. Také mi bylo tolik co vám, a vy jste obě ještě velmi mladé, není vám žádné ani dvacet. Rozumím i tomu, že si chcete užívat života, to je ve vašem věku přirozené. Ale vy si na druhou stranu musíte uvědomit, že jste přijaly jistý závazek. Nikdo vás nenutil vstupovat do armády, bylo to vaše dobrovolné rozhodnutí. Ovšem armáda je, milé dívky, prostředí, ve kterém vždy budete mít méně svobody než kdekoli jinde. To jste jistě věděly už předtím, než jste se jí zavázaly svými podpisy. Vaše podpisy však znamenají i to, že jste veškerá tato omezení dobrovolně přijaly a podřídily se všem vojenským řádům. A právě ty jste včera neomluvitelným způsobem porušily.“

Obrátila se k provinilé vojínce.

„Začnu vámi, Lucie. Už sama skutečnost, že jste se z vycházky vrátila o tři hodiny později, než jste měla povoleno, je závažným prohřeškem proti řádům. Jestli chcete, ocituji vám přesná čísla i znění příslušných ustanovení, ale nemyslím, že bychom se tím musely zdržovat. Nepozvala jsem si vás sem na hlášení, ale na vážný pohovor. Vy jste se však, Lucie, včera provinila ještě něčím víc, než jen pozdním příchodem. Neuznala jste vůbec za vhodné alespoň zavolat na útvar, ohlásit, kde jste a kdy se vrátíte. Na skutečnosti, že se nevrátíte včas, by to už samozřejmě nic nezměnilo, ale aspoň bychom věděli, co je s vámi a byli bychom klidní. Vy jste se místo toho pokusila proplížit na pokoj, honem se schovat do postele a předstírat, že jste se včas vrátila a už dávno spíte. Mohla jste se spoléhat na to, že službu má vaše kamarádka a bude vás krýt. Zkrátka: pokus o podvod. A nebýt toho, že jsem se nečekaně vrátila, abych si ověřila, jaký je tu pořádek v mé nepřítomnosti, asi by vám i vyšel. Ale aspoň teď sama vidíte, jak hluboká pravda se skrývá ve větě: Nikdy se nepovede dokonalý zločin.“

Odvrátila pohled od Lucie, klopící zahanbeně oči k zemi, a upřela jej na bledou Lenku.

„A pokud jde o vás, Lenko, musím říci, že vaše provinění je mnohem závažnější a především jste mě velice zklamala. Vy jste nesla hned dvojí odpovědnost. Jako desátnice a velitelka družstva jste Luciina bezprostřední nadřízená a včera jste navíc měla dozorčí službu. Konstatuji, že jste se zachovala velmi neodpovědně a svým povinnostem vůbec nedostála. Vaší povinností bylo ihned poté, co jste zjistila, že se Lucie do určené hodiny nevrátila a ani se neohlásila po telefonu, zavolat stálou dozorčí důstojnici a podat oznámení. Neučinila jste tak a místo toho jste ještě pomáhala Lucii při pokusu o podvod. Možná jste si myslela, že tak pomáháte své kamarádce. Ve skutečnosti jste se ale zachovala velmi nekamarádsky. Co kdyby se Lucii venku něco stalo a my bychom jí kvůli vašemu mlčení přišly na pomoc pozdě? Pomyslela jste vůbec na takovou možnost?“

Lenka se roztřásla a bylo vidět, že má pláč na krajíčku. Až příliš dobře si uvědomovala, že jejich velitelka má ve všem pravdu a ona nemůže říci nic, čím by se obhájila. Jakoby z velké dálky slyšela, jak velitelka pokračuje:

„Třeba si teď myslíte, že mluvím jenom teoreticky a nic takového by se nemohlo stát. Jenže já jsem právě tohle už zažila. Byla jsem tenkrát výkonná rotmistryně u jednoho útvaru v Praze a nikdy na to nezapomenu. Bylo to velice podobné. Voják byl na vycházce a nevrátil se z ní. Službu dozorčího měl jeho kamarád, který to neohlásil a jen čekal. Pak náhle přišli k bráně nějací lidé, že kousek odtamtud leží voják na chodníku. Hned jsme zalarmovali lékaře i vojenskou policii, ale už se jen zjistilo, že je mrtvý. A jak se to stalo? Na vycházce se opil, a když se vracel, spadl do louže a byl opilý natolik, že z ní nejen nevstal, ale navíc usnul, a ve spánku se převrátil tak nešťastně, že měl celý obličej ve vodě a utopil se. Vidíte, a kdyby jeho kamarád hloupě nemlčel, vyrazili by ho hledat včas a třeba mohl být ještě zachráněn. Já samozřejmě netvrdím, že Lucii by se stalo zrovna toto, ale mohla ji potkat jiná nehoda. A vy, Lenko, dovedete si představit, jakými hroznými výčitkami byste se pak trápila celý život?“

Lenka, na kterou velitelčina slova těžce doléhala, nebyla schopna promluvit. Jen slabě pokývala hlavou. Lucie se dívala do země a litovala, že své kamarádce způsobila nepříjemnost. Kdyby jen byla zavolala! Všechno by si odnesla sama, a Lenka by se teď nemusela trápit. Ale neměly mnoho času na přemýšlení. Nadešel čas vynést ortel.

„Takže, milé mladé dámy, je na čase seznámit vás s trestem. Dlouho jsem nad ním přemýšlela. Co rozhodně nemíním, je využívat svých kázeňských pravomocí, které vyplývají z mé velitelské funkce. Samy dobře víte, že jako ženy nemůžete být potrestány vězením, a omezit se na to, že vám udělím důtku a zakážu vycházky, to nepokládám za žádný trest. To plně stačí jen při takových drobnostech, jako když někdo mluví ve tvaru, nemá v pořádku výstroj nebo kouří tam, kde nemá. Ale ve vašem případě byste z toho vyšly až moc lacino a nakonec byste si začaly myslet, že se vlastně nic nestalo. Mám samozřejmě jednu možnost plně v souladu s řády: předat celou věc nadřízeným a vojenské policii a zahájit s vámi disciplinární řízení. Co by to pro vás znamenalo, asi také víte. Obě jste se zavázaly k několikaleté službě a chcete to jistě někam dotáhnout. Tohle by ovšem mohlo velice nepříznivě ovlivnit váš další postup. A pokud se domníváte, že tedy raději odejdete do civilu a třebas i oželíte peníze, které by vám byly vyplaceny po odsloužení celé doby, musím vás ujistit, že si příliš nepomůžete. Předčasný odchod z armády, a ještě za takovýchto okolností, pro vás nebude zrovna tím nejlepším doporučením při hledání zaměstnání.“

Prohlédla si obě mladé vojákyně: Lucii, očekávající s napětím, co přijde, a Lenku, jejíž tvář byla plná obav.

„Ale já vám nechci kazit budoucnost. Proto jsem se rozhodla dát vám možnost vybrat si jiný trest, o kterém sice v řádech není ani slovo, ale který nejlépe odpovídá tomu, čeho jste se dopustily. Víte, za tu dobu, co velím této jednotce, jsem dospěla k poznání, které mi včerejšek znovu potvrdil. Že pokud je někdo úředně plnoletý, neznamená to ještě, že je opravdu dospělý a schopen chovat se vždy odpovědně. Tady to vidím až moc dobře. Nastupují mi sem převážně samé mladé holky kolem osmnácti, a mnohdy se chovají tak, že s nimi nemohu jednat jako nadřízená s dospělou podřízenou, ale jako matka s nedospělou dcerou. A to je přesně váš případ. Včera jste se obě zachovaly jako malé holky, a jako malé holky budete také potrestány!“

„To ale znamená…“ hlesla Lenka, která už pochopila, kam jejich velitelka míří, ale zdráhala se tomu uvěřit. Ne, ne, honilo se jí hlavou, proboha, to přece ne!

„To znamená, milé dívky, že ode mě dostanete výprask. Pochopitelně rákoskou, protože výprask musí pořádně bolet, má-li být opravdu trestem, a samozřejmě na holou, aby vaše zadečky opravdu všechno důkladně pocítily a vy jste si to pořádně pamatovaly. Vždyť co jste vlastně včera provedly: jedna z vás se nevrátila do určené hodiny a nedala o sobě nic vědět, druhá ji kryla a obě jste lhaly. Za něco takového by vám každý správný rodič jistě dal nářez na holou. A protože já se tu mnohdy musím chovat spíše jako matka než jako velitelka, potrestám vás stejným způsobem.“

Pohlédla na překvapenou Lucii i bojácně se tvářící Lenku a dodala:

„Můžete si pochopitelně zvolit tu druhou možnost a jít k disciplinárnímu řízení. Ale osobně bych vám doporučovala odbýt si trest raději ihned a tady. Bylo by to pro vás lepší. Je lépe dostat zasloužený výprask, než si kvůli neodpovědnému chování zkazit kus dalšího života, možná i celý. Radím vám dobře, poslechněte mě.“

„Ale vždyť to bude hrozná ostuda!“ zabědovala Lenka, která nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. Ona, která v životě nebyla bita, by najednou měla dostat na holý zadek jako nějaká zlobivá školačka? A hlavně: odbude se to sice tady v kanceláři, ale určitě se to neutají! Vždyť všechny dívky v jednotce jsou pořád pohromadě, a i kdyby jim ušlo, že Lenka a Lucie leží náhle pořád jen na břiše a místo sezení pořád jen stojí nebo opatrně poposedávají, nakonec se všechno stejně prozradí. Ve sprchách a na ložnicích se před sebou naprosto běžně svlékají do naha, a jelit na zadku si určitě některá z nich okamžitě všimne. A že o tom nepomlčí, to je víc než jisté. A co potom? Jak bude moci někomu velet, když se jí všechny dívky budou smát do očí?

„Nemusíte mít žádné obavy, Lenko,“ zasáhla velitelka. „Já naopak předpokládám, že se o vašem potrestání ostatní vojákyně dozvědí a vy jim poctivě přiznáte, že jste byly bity a za co, a vysvětlíte jim, že to byl zasloužený a ten nejlepší trest. U jednotky je mnoho dívek, které mají sklony chovat se stejně nedospěle jako včera vy. Váš příklad je přinutí zamyslet se nad sebou a dávat si přinejmenším větší pozor, uvědomí-li si, že by to samé mohlo potkat i je. A pokud by se vám snad některá z dam chtěla posmívat, tak si to s ní vyřídím já. Pozvu si ji sem a dostane výprask před vámi. Ale teď, děvčata, chci slyšet vaši jasnou odpověď. Podvolíte se a přijmete výprask?“

Lucie usilovně přemýšlela. Když uslyšela o výprasku, velmi ji to překvapilo a zadoufala, že to velitelka nemyslí vážně. Teď už věděla, že ano, a náhle se ve svých myšlenkách vrátila jen o několik málo roků zpět. Vzpomněla si na svou maminku, hodnou, ale přísnou ženu, která rozhodně nebyla odpůrkyní tělesných trestů a považovala je za prospěšnou část výchovy své dcery. Kdykoli Lucie porušila domácí pravidla, něco závažného provedla nebo zalhala, skončila ohnutá přes matčino koleno a vařečkou, řemenem či rákoskou od ní dostala na holou. Vzpomněla si i na svého strýčka, matčina staršího bratra, k němuž jezdívala na prázdniny, a když mu ji maminka poprvé předávala, požádala ho, aby se nerozpakoval dát Lucii výprask, pokud něco provede. Strýček na to tenkrát odpověděl, že na mladou dívku jedině patří pořádný řemen či rákoska pěkně na holou sedýnku, a zejména pak na hezkou dívku, aby se nespustila. A také od něj dostala bezpočtukrát nasekáno. Představila si je oba, jak teď stojí zde v kanceláři, a v duchu úplně slyšela, jak velitelce naléhavě doporučují: „Jen ji pěkně seřežte, paní plukovnice! Pořádně jí na tu holou zadnici napráskejte, ať si to pamatuje, holka jedna nezvedená!“ A málo platné, za to, jak se zachovala, si opravdu zaslouží dostat nařezáno, to musí uznat. Pohlédla na velitelku a prohlédla si její statnou postavu a silnou paži. Jejky, to bude asi bolet! Možná ještě víc než od strýčka. Ale nedá se nic dělat. Lucie se tedy odhodlala. Nadechla se a promluvila.

„Ano, paní plukovnice,“ řekla jasně, „jsem připravena dostat od vás ihned zasloužený výprask.“

Ohlédla se po Lence, která se na ni zděšeně dívala. Lehce pokývla hlavou a povzbudivě se na ni usmála, jako by jí chtěla doporučit, aby se podvolila také, a snažila se jí ten těžký krok trochu ulehčit.

„A co vy, Lenko?“ otázala se velitelka.

„Já… nevím,“ vyrazila ze sebe Lenka, která si připadala jako chycená do pasti. Copak tomu opravdu nemůže nějak ujít?

„Ale no tak, Lenko,“ pokárala ji velitelka, „co to od vás slyším? Jste přece poddůstojnice, velíte družstvu, rozhodnost – jak jsem si mnohokrát všimla – vám zcela určitě nechybí, a najednou se neumíte rozhodnout jen sama za sebe, když to skoro denně činíte i za jiné? Takže jak: disciplinární řízení, nebo výprask?“

Lenka zoufale zatěkala očima po místnosti. Co mám dělat, co mám dělat, ptala se v duchu. Znovu se setkala s Luciiným povzbudivým pohledem a sebrala všechny svoje síly.

„Vý…výprask,“ vyrazila zajíkavě.

„Dobrá,“ schválila velitelka, „vidím, že jste se obě rozumně rozhodly pro správný trest. Můžeme si tedy rovnou povědět, jak proběhne. Ze všeho nejdříve si obě svléknete sukně a samozřejmě i kalhotky a odevzdáte mi je. Lucie si pak lehne sem,“ ukázala na zelenou pohovku u zdi, „a dostane tolik ran, kolik jí určím. Nemusíte si je sama nahlas počítat, není důvod dělat z trestu divadlo. Bude vám je počítat Lenka a postačí, když po poslední ráně řekne prostě: dost. Zdůrazňuji, nepokoušejte se podvádět! Já si samozřejmě počet ran budu kontrolovat, a pokud byste snad chtěly své kamarádce o pár ran ulehčit, stejně je dostane, ale vám pak za každou nedopočítanou ránu přidám dalších pět. Až budu s Lucií hotová, vyměníte se. Lenka dostane výprask a Lucie bude počítat.“ Postřehla náznak nesouhlasu v Lenčiných očích a okamžitě zareagovala: „Lenko, vy mi asi chcete připomenout onu starou nepsanou zásadu, již po staletí platnou mezi vojáky: že vyšší šarže nemá kárat nebo dokonce trestat nižší v přítomnosti mužstva, je to tak? To ale ve vašem případě neplatí. Vy jste se společně provinily a společně budete i potrestány. Tak dál: je dobrým zvykem za potrestání poděkovat, což vy učiníte také, až budete mít obě po výprasku. Já vás nebudu nutit, abyste si přede mnou klekaly a líbaly mi ruce, na to jste zase opravdu velké. Ale protože jsme v armádě, uděláme to prostě po vojensku. Postavíte se do pozoru, pořádně zasalutujete a hezky rázně poděkujete jako správné vojákyně. Pak teprve vám vrátím odevzdané oblečení a budete moci odejít. Po zbytek dne pak už žádné zaměstnání mít nebudete, můžete zůstat na ubytovně, trochu se vzpamatovat z výprasku a také se nad vším zamyslet. Je vám všechno jasné?“

Dívky pokorně přikývly.

„Výborně. Zbývá tedy už jen jediné: stanovit každé z vás počet ran.“

Podívala se na vojínku.

„Vy, Lucie, jich dostanete… patnáct. Myslím, že to vašemu provinění dostatečně odpovídá.

A oslovila desátnici:

„Vás, Lenko, čeká vyšší trest, protože na vás padá i větší díl viny. Vy jste se nezachovala ani trochu odpovědně, jak to od vás vyžadovala vaše hodnost, funkce a navíc i vaše včerejší služební zařazení. Kromě toho nechápu, jak jste se mohla takto zachovat, když šlo právě o Lucii, vaši nejlepší kamarádku. Kdyby se takhle zdržela venku kterákoli jiná příslušnice jednotky, nepochybuji, že byste to včas ohlásila. A u Lucie to neuděláte v domnění, že jí tak pomáháte. A přitom jste jí mohla velmi snadno uškodit. Čili, když to u vás spočítám, vychází mi to právě na těch klasických pětadvacet.“

Napřímila se a zavelela:

„Tak se do toho dáme. Svlékat, dámy!“

Dívky si poslušně začaly rozepínat sukně. Lucie byla celkem rychle hotová, Lenka se svlékala jen pomalu, jako by chtěla co nejvíce oddálit očekávaný výprask. Ale přece jen tu nakonec stály s odhalenými pozadími, své sukně a kalhotky držely v rukou a podaly je velitelce.

Ta je převzala a uzamkla do skříně. Pak sáhla kamsi nahoru a vytáhla odtamtud dlouhou a viditelně silnou rákosku.

Při pohledu na ni Lucie zatajila dech a Lenka se zachvěla. Velitelka rákosku pevně sevřela, sotva znatelně se pousmála a pokynula vojínce:

„Tak pojďte, Lucie.“

Vyzvaná bez otálení přešla pár kroků po místnosti a s odevzdaným výrazem ve tváři se položila na zelenou pohovku. Její nahý zadeček se lehce chvěl.

Velitelka si stoupla nad ni a upozornila desátnici:

„A vy teď dávejte pozor, Lenko, a až jich bude patnáct, víte, co máte říct.“

A trest mohl začít. Velitelka se rozmáchla, vší silou švihla, a na Luciin nahatý zadek dopadla první rána.

Lucie zasykla a vynaložila veškerou svou sílu, aby nahlas nevykřikla. Juj, to tedy opravdu bolí, a ještě jich má čtrnáct před sebou! Již při druhé tiše zaúpěla a v očích se jí objevily první slzičky. „Úúúhhh,“ zavyla polohlasně při třetí a s každou další pociťovala stále větší bolest. Při páté již pocítila touhu zakrýt si zadničku rukama ale ovládla se a poslušně držela dál. A výprask pokračoval, rány hezky po pauzách dosedaly znovu a znovu, a do toho se mísilo Luciino bolestné:

„Aúúúúú! Au! Ááááu!“

Náhle uslyšela velitelčin hlas:

„Tak tohle byla osmá. Musím vás pochválit, Lucie, chováte se velmi statečně. Tak jenom vydržte, už máte polovinu za sebou.“

Znovu zmlkla a dál pečlivě a s rozmyslem zasahovala rychle ubývající dosud neporušená místa obnaženého zadku krásné vojínky. Velitelce se zničehonic vybavilo, jak s ním Lucie při chůzi ráda svůdně kroutí a přitahuje žádostivé pohledy všech mužů okolo, velice pozorně je vnímá a dělá jí to náramně dobře. Nu což, nějaký čas si teď bude muset tohle potěšení odepřít. Ale zaslouží obdiv. Viditelně ji to bolí, tiše naříká, s každou ranou víc, ale nepokouší se bránit, neprosí, pokorně drží a přijímá bití. Opravdu statečná dívka!

A tak se nakonec bitá Lucie prosténala a proúpěla až k okamžiku, kdy se ozval tichý Lenčin hlas: „Dost.“ A velitelčina odpověď: „Ano, to byla patnáctá. Tak, Lucie, jste hotová, můžete vstát.“

Lucie se opatrně zvedla z pohovky. Přejela si hřbetem ruky po obou půlkách svého horkého bolavého zadečku, a rozplakala se.

Velitelka pokynula desátnici:

„Lenko, je řada na vás.“

Zkroušená blondýnka se oběma rukama pevně držela za zadek a vystrašená Luciiným výpraskem, připadala si, že jde na popravu. Jen velmi pomalu přešla k pohovce, teprve tam svůj zadek odkryla a za nešťastného vzdychání se na ni uložila. Natáhla ruce před sebe, položila si na ně hlavu a upřela svůj smutný pohled do země.

„Ale no tak, Lenko,“ napomenula ji velitelka, „musíte snad něco vydržet, vždyť jste vojákyně! Dívejte se dobře, Lucie, a počítejte, dokud jich nebude pětadvacet.“

Rákoska opět zasvištěla vzduchem, a poprvé přistála na Lenčině odhalené zadničce.

„Auííííííííí!!!“ zakvílela Lenka tak hlasitě a pronikavě, že si Lucie málem zakryla uši. Chudinka malá, politovala v duchu svou kamarádku, vždyť je to její první výprask v životě, a hned pětadvacet takovouhle rákoskou! Přišla druhá rána. Lenka znovu vykřikla a už bez zábran se dala do obrovského brekotu. Při třetí ráně již nevydržela, sáhla si oběma rukama dozadu a zoufale se snažila svůj nahatý zadek schovat před ranami té hrozné rákosky. „Ruce pryč, Lenko, nebo dostanete přídavek,“ zazněl přísný velitelčin hlas a Lenka raději uposlechla. A tak mohly rány nerušeně dopadat dál a místností se nesl Lenčin vzlykot, střídající se s kvílením, křikem, jekotem a prosbami:

„Auááááá! Aúúúíííau! To bolííí! Ne, už nééé! Prosííím! Ááááá! Já už to nikdy neudělááám!“

To vám vřele doporučuji, Lenko,“ odbyla ji nemilosrdně velitelka, „protože pokud to uděláte znovu, dostanete další výprask. A bude-li to nutné, budu vás řezat znovu a znovu, dokud se to nenaučíte nedělat!“

A Lenčin výprask pokračoval až k desáté ráně, kdy sebou náhle pohnula tak, jako by se chtěla zvednout z pohovky. „Okamžitě zpátky, Lenko, ještě jich máte dostat patnáct!“ okřikla ji velitelka. Lenka si ustrašeně znovu lehla, ale po pěti dalších ranách se začala znovu zmítat a málem opravdu vstala. Velitelka ustala ve výprasku a na okamžik se zarazila.

„Takhle by to nešlo,“ usoudila, „pojďte sem, Lucie, a přidržte Lenku, ať sebou tak nehází. A držte ji pevně, protože jestli sebou bude pořád mlít, dostanete obě přidáno! Rozuměla jste?“

Stále ještě brečící Lucie si přidřepla k bité kamarádce a zlehka ji políbila na uslzenou tvář. „Leni, moc tě prosím, vydrž to. Ani nevíš, jak šíleně mě to drásá, když se na tebe takhle musím dívat a slyším, jak pláčeš a naříkáš, ale opravdu se nedá nic dělat, musíš to prostě vydržet až do konce. Tak to prosím udělej, já hrozně chci, abys to už měla za sebou a já taky. No tak!“ Pohladila ji, napřímila se, a pak svou kamarádku jemně, leč pevně přitiskla k pohovce.

Velitelka pochvalně přikývla a dala se znovu do díla. Lenka se mezitím přece jen částečně uklidnila, už se nehýbala a odevzdaně přijímala výprask, zato její hlasitý pláč, nářek a křik neustávaly. To ale velitelce nevadilo, hlavně že měla Lenčinu nahatou sedýnku hezky nastavenou a mohla na ni sázet ránu za ranou. A když Lence nevadí, že ji slyší po celých kasárnách, tak je to jenom její problém. Nakonec se už vlastně nemusí starat o nějakou ostudu, teď už to určitě plno lidí ví, že právě dostává výprask. Lucie se zblízka dívala na Lenčinu bitou zadničku, zřetelně viděla, jak ji pokrývá jeden červený pruh za druhým, jak už na ní nabíhají i první fialovějící jelita, a pomyslela si, jak asi vypadá její vlastní, kterou už také pořádně cítila. Bože, ať už to skončí, prosila úpěnlivě. A opravdu si zhluboka úlevně vydechla, když mohla konečně říci: „Dost.“

Velitelka trochu poodstoupila a mírným hlasem pokynula:

„Můžete vstát, Lenko.“

Lenka velice pomalu vstala, oběma rukama se chytila za svou zpráskanou zadničku a znovu se rozbrečela.

Velitelka přešla ke skříni a uložila rákosku zpět na její místo. Pak se obrátila a podívala se na obě mladé vojákyně, které právě tak důkladně potrestala. Obě nyní vzlykaly, Lucie tiše a Lenka nahlas, a své holé seřezané zadky si zakrývaly rukama. Pokročila k nim a vpadla do jejich neustávajícího brekotu:

„Tak, děvčata, čekám na to poděkování!“

Ačkoli ubrečené, dokázaly se dívky postavit do pozoru a zasalutovat. Lenka pak plačtivě, nicméně souvisle odříkala větu:

„Paní plukovnice, děkuji vám za zasloužené potrestání!“

O poznání klidnějším, i když také nepevným hlasem, ji po ní opakovala Lucie.

Velitelka je chvíli nechala stát v pozoru. Obešla je, postavila se za ně a velice zálibně si prohlédla jejich zmalované zadečky. Pěkně jim je zpracovala, jen co je pravda! Na tenhle trest určitě hned tak nezapomenou a bude jim to jen ku prospěchu. Tisíckrát lepší, než kdyby je honila k nějakému řízení, které by o nich rozhodlo vlastně bez ní a jí by byl jenom oznámen výsledek. Takhle všechno vyřešila hned na místě. Dívky dostaly na holou, jejich sedýnky se budou nějakou dobu hojit a budou jim lépe než cokoli jiného připomínat, jak se mají coby správné vojákyně chovat. Samozřejmě hlavně Lenka, ale ani Lucii ten výprask jistě neuškodil.

„Pohov!“ povolila konečně, když se dosyta vynadívala.

Dívky rychle spustily ruce a ihned si znovu začaly hladit své seřezané zadničky. Velitelka se vrátila ke skříni, sáhla dovnitř a podala jim jejich věci.

„Oblečte se a můžete jít,“ řekla jim, „a doufám, že jste si ze dneška vzaly poučení a nebudete opakovat to, co jste provedly. A že to bude poučení a výstraha i pro ostatní.“

Dívky se velmi opatrně oblékly. Když si natahovaly kalhotky, snažily se, aby se moc nesetkaly s poznamenanou kůží jejich zadečků. Nepodařilo se jim to úplně, ale dokázaly to vydržet. Když se ovšem jejich sukně poprvé dotkly svým povrchem stejných míst, bylo to pro ně bezmála stejné utrpení jako celý výprask. Lenka bolestně vykvikla a Lucie zasténala, a jen s vypětím sil si dokázaly sukně doobléci a zapnout. Pak už se ničím nezdržovaly a vyběhly na chodbu.

„Pojď na umývárnu,“ uchopila Lucie kamarádku za ruku, „tam teď nikdo nebude.“

Lenka se nechala vést a ani nehlesla. Jen se však za nimi zavřely dveře umývárny, znovu se usedavě rozplakala.

Lucie ji soucitně objala a přitiskla k sobě.

„No tak, Leničko, neplač už, vždyť už to máš za sebou. Teď už to bude dobrý, uvidíš! Musíš vydržet tak dva týdny, a pak to bude úplně v pořádku. Lenuško, zlatíčko, no tak pšššt!“

Lenka zoufale zanaříkala:

„To je strašné, mě bolí každý krok! Zadek mi úplně hoří a bolí mě tak, že budu ráda, když nebudu muset sedět!“

„Ale to já přece taky! Vidíš, nejsi v tom sama, a já budu pořád u tebe, dokud se nám zadky nezahojí. Aspoň to budeme společně líp snášet.“

„A ta hrozná ostuda,“ vzlykala dál Lenka. „Já už to úplně vidím, jak si na nás ve sprše nebo na pokoji všechny ukazují, jak si něco špitají a pořád se hihňají a chichotají. A už slyším i ty otázky: Tak co, už nemusíš spát na břiše? Už se ti sedí dobře? Už se ti zahojil zadek? Už ti zmizely jelita?“

„Ale neboj,“ utěšovala ji Lucie, „víš přece, že kdyby se nám některá posmívala, velitelka jí nařeže před náma. Tohle všem řekneme, a nikdo si nic nedovolí, uvidíš.“

Lenka si lehce přejela rukou po zadku.

„Au, ta mi jich ale nandala,“ postěžovala si.

„No, mně taky,“ ujistila ji Lucie, „ale víš, opravdu si myslím, že jsme si to zasloužily a že udělala to nejlepší, co mohla.“

„Hm, zadek mě bolí sice přímo neskutečně, ale musím uznat, že máš pravdu,“ přisvědčila Lenka.

„Víš,“ pokračovala Lucie, „já jsem si vzpomněla na svoji mámu a hned jsem věděla, že ta by se zachovala úplně stejně. A můžu ti říct, že nemít mámu, chtěla bych za ni právě ji. Je to skvělá ženská, sice tvrdá, ale spravedlivá. Mohla nám klidně zničit životy. Místo toho nám nařezala na holou, abysme si to líp pamatovaly a polepšily se. Vlastně nám tak ukázala, že nás má ráda a záleží jí na nás.“

Lenka zvedla hlavu. Ač měla ještě oči plné slz, začala se usmívat, a Lucie pocítila obrovskou radost. Její nejlepší kamarádka se přestává trápit!

„Lucinko, já jsem tak ráda, že jsi moje kamarádka,“ vydechla náhle Lenka a políbila ji.

„To víš, že jsem, koťátko,“ pošeptala jí dojatě Lucie a znovu ji k sobě přivinula. Zůstaly si tak v objetí dlouhou chvíli, až pak Lucie dala Lence velkou pusu, usmála se na ni a navrhla:

„A teď si trochu ochladíme ty naše prdelky, chceš?“

„A nepřijde sem někdo?“ obávala se Lenka, ale Lucie ji uklidnila:

„Vždyť nemá kdo! Dozorčí je samosebou na stolku, pomocnice píše nějaký dopis, a z těch tří holek, co mají zálohu, jedna hlídá v návštěvní místnosti, druhá spí a třetí kouká na televizi. Takže tu budeme samy a můžeme si trochu ulevit.“

A tak se obě dívky dnes už podruhé svlékly ze sukní a kalhotek, vrhly se už se smíchem ke dvěma nízkým umyvadlům, sloužícím obvykle k mytí nohou, a až po okraj je naplnily studenou vodou. A pak už se jen opatrně posadily a s velkou úlevou do ní ponořily své rozpálené nahé zadečky…