|

Povídka “U hajného”

Byla krásná, slunná neděle. Není tomu ještě ani pět dní, co jsem byl s Mankou v lese, a od té doby se cítím celý nesvůj. Stěží se na ni mohu podívat, aniž by ve mne nevzbuzovala touhu moci pokračovati ve svých výchovných metodách. Cítil jsem, že se dnes něco přihodí. Čekal jsem jen na příležitost. Po obědě vrátil jsem se do hájovny. Hajný zrovna čistil pušku, a tak jsme se dali spolu do řeči. Mluvili jsme o všem možném. Pak chystal se hajný k odchodu do hostince na nedělní potlach, jak říkal. Manka, jeho chovanka která oslavila minulý týden osmnácté narozeniny, byla též ve světnici a šila právě cosi u okna. Když byl již připraven k odchodu, povídá mi: “..a tak si myslím, že jste dokonce už zapomněl, že jste slíbil, že se občas budete věnovat Mance, a tahle metla zbývá už jen na zametání, což?” “Oh, copak o to,” říkám mu, “čas bych zrovna měl a o chuť není nouze, nemějte strach.” Odběhl jsem do komory a přinesl láhev slivovice, podávaje mu ji se slovy : “Tady tu vypijte na moje zdraví a já si tady zatím popovídám s Mankou.” Hajný radostně uchopil láhev zastrčil ji do objemné kapsy kabátu a podávaje mi ruku pravil: “Tak jen do toho, stromek se má ohýbat, dokud je mladej, a nebojte se čím víc, tím líp.” Vyšel jsem s ním před hájovnu a díval se, jak odchází, vesele si pohvizduje cestou k vesnici. Vracel jsem se již do domku, když utkvěl můj pohled na zahrádce, kde u plotu rostly kopřivy, krásné, na silných stoncích. Vytáhl jsem kapesník, omotal si jím ruku a počal jsem je vytrhávat ze země. Byly dlouhé na třičtvrtě metru. Utrhnuv jich asi deset kusů, vracel jsem se domů.

Když jsem vešel do světnice Manka se po mně bázlivě poohlédla, ale já, schovávaje kopřivy pod kabátem, odešel jsem do svého pokoje. Tam položil jsem je na stůl, došel ke skříni, vyňal odtud několik řemínku s přezkami a několik motouzů na věšení prádla. Z vysoké vázy stojící v rohu pokoje vyňal jsem ze slané vody ty pruty, kterých jsem již jednou použil, a švihnuv jimi skrze vzduch, viděl jsem, že neztratily nic ze své pružnosti naopak nyní ztěžklé, nasáklé, budou jistě ještě účinnější. Položil jsem je na stůl vedle kopřiv a šel dolů pro to děvčátko. Manka stále seděla u okna a šila. Když mně viděla k sobě přistupovati, jako by tušila, co ji očekává ani nevzhlédla, jen ještě rychleji se kmitala jehla v její ruce. Uchopil jsem ji za ucho: “Tak jen pojď sem, holčičko povídám jí a vida, jak strnula, chytil jsem ji pevně za ruku pod ramenem a pozdvihl ze židle. Držela ještě šití,ale vzal jsem jí je a hodil na zem. Dovedl jsem ji do svého pokoje a zamkl za sebou. Viděl jsem, jak pohlédla na stůl, kde ležely pruty a kopřivy, a počala se třásti. Nepodívala se však na mně a sklopila oči. “Tak se svlékni” říkám jí, “ale ať to dlouho netrvá.” Ale Manka stála jako sloup. “Tak slyšíš?” řekl jsem jí znova a uchopiv ji za rameno zatřásl jsem s ní. Ale ani to nepomohlo. “Já.. já jsem přeci již dospělá… to nesmíte….” “No jak je vidět tak jsi se ještě poslouchat nenaučila”, říkám jí a šel jsem a vyndal ze svého kufru řemen, který se tehdy tak osvědčil. Přeložil jsem jej a tím jeho délku zkrátil asi na půl metru. Přistoupil jsem k ní zezadu a pořádně ji s ním udeřil přes zadek. Řemen se jí zařízl do masa které bylo chráněno pouze lehkým letní šatem, takže bolest byla jisté velmi značná, neboť vzlyknutí vydralo se hned z jejích úst. A znovu jsem ji udeřil a Manka přikryla si rukama obličej a vzlykala. “Tak když se nechceš svlékat po dobrém, ta to půjde po zlém” zařval jsem na ni, “ale pak to bude mnohem horší!” a uchopiv ji za rameno přistrčil jsem ji až k pohovce. “Tak říkám ti naposled, svlíkni si ty šaty, ale honem, víš, co dostaneš, když neposlechneš!” Viděl jsem, jak vzlyká a jak pomalu si vpředu rozepíná knoflíčky zapínání. “Tak rychleji, rychleji” a rozmáchnuv se seknul jsem ji znovu řemenem přes zadničku. A opět několikeré prudší vzlyknutí bylo tomu odpovědí. Viděl jsem, jak si uvolňuje šaty, svléká je a již stojí přede mnou v krátkém růžovém kombinátku, které sahalo jí do půli stehýnek.

Vzal jsem jí z ruky šaty a položil je na židli. Přistoupiv pak k ní uchopil jsem ji za ruku a navlékl jí na ni připravený motouz, který jsem do kličky upevnil až těsně za loktem. Rovněž i tak na druhé ruce jsem upevnil nad loktem motouz a konce jejich přitáhl k sobě, takže měla lokty a ruce těsně svázaný k sobě a nemohla s nimi ani hnouti. Pak vyhledal jsem nůžky a jednoduše přestřihl jí na zádech ramínka kombiné které jinak nešlo svléci, a počal je dolů pomalu stahovati. Manka začala plakati, ale nedbal jsem toho. Objevila se její malá, ale pevná ňadérka s růžovými hroty jako rozvíjející se růžová poupátka. Na svých sedmnáct tedy holka rozhodně nevypadá… Neodolal jsem a uchopiv každé z nic do jedné ruky prudce sem je zmáčkl. Cítil jsem pevnou tuhost těch zaoblených forem a konečky prstů přejel jsem několikráte jejich bradavky. Pak spustil jsem kombiné až na zem. Děvčátko stálo zde polonahé, s odhalenými ňadry, na kterých byly znáti stopy po mých rukou. A pak uchopil jsem konce jejích kalhotek a stahoval jsem jí je, ale ona držela nožky pevně stisknuty dohromady. Uchopil jsem opět pásek a již mým řádným rozmachem zařízl se jí přes obnaženou část zadečku. A znovu, a znovu. Počal jsem ji řezati ze zlosti, nedbaje jejího nářku. Manka chtějíc se chrániti před ranami sedla si rychle na otoman, ale já ji obrátil na břicho a vyplácel jí dále, až se svezla z otomanu na zem. Na celých jejích zádech, zadečku i stehýnkách byly zarudlé pruhy, kam dopadaly konce řemenu. “Vstaň – nebo…” poručil jsem jí a pozdvihl opět ruku s opaskem. Rychle poklekla a snažila se povstati. Uchopil jsem ji rukou v podpaždí a pomohl ji po uvolnění motouzu povstati. Sám posadil jsem se nyní na otoman a Manka stála přede mnou, majíc kalhotky napolo staženy až do rozkroku. Odložil jsem řemen, který držel jsem ještě v ruce, a počal jsem jí ty spoďáry stahovati dál. Nebránila se nyní, již jen přerývaně vzlykala. Stáhl jsem jí je až po kotníky a vysunul jí z nich nožky. Byla zde nyní přede mnou celá nahá, s těmi štíhlými nožkami, v rozkroku s vyrážejícím chmýřím ještě neurčité barvy, s malinkými krásnými polovyvinutými ňadry, s postavou ne ještě ženy, ale již i tak, či snad proto tak krásnou. Krásné, strachy a pláčem třesoucí se dívčí tělíčko. Díval jsem se jí do očí, které rychle sklopila, a viděl jsem, jak celý její obličej je červený od studu nad její nahotou. “Otoč se” poručil jsem jí. Uposlechla bez váhání a ochotně, jistě ukazovala mně raději svoji nahotu zezadu než zepředu. Viděl jsem několik zarudlých pruhů na bocích a sedýnce, ta místa, kam dopadal pásek ale jinak celé její tílko bylo zarůžovělé. Přejel jsem svojí rukou po nahé kůži zaobleného zadečku, což vzbudilo ve mně ještě větší touhu. Rovněž jsem zpozoroval, jak děvčátko sebou neklidně pohnulo.

Odstrčil jsem ji na stranu, abych mohl vstáti a šel jsem ke stolu, kde jsem si vybral tři nejlepší kopřivy, a uchopiv je do ruky, na níž jsem natáhl rukavici, obrátil jsem se k děvčeti. Postavil jsem se před ni, její nahatá štíhlá postavička bezmocně spoutaná, sahala mi sotva po ramena a viděl jsem, jak se bázlivě dívá na mé počínání. Popadl jsem ji levačkou za její pravé ňadérko, které jsem prudce a pevně zmáčkl. Cítil jsem tu pevnou, téměř tvrdou polokouličku, pozdvihl jsem pravačku, třímající prudce palčivé kopřivy, a švihl jsem ji přes druhé ňadérko a hned zase po prvém a znovu. Přesto, že jsem ji velmi pevně mačkal a držel její jeden prs vyškubla se mi se srdceryvným bolestivým zaúpěním a uskočila ode mne, obrátivše se ke mně zády. Ale vida její zadničku rozmáchl jsem se metlou z kopřiv která svými konečky zasáhla ji přes střed jejích zadních polokouliček. “OOOOúúuúúúúch…” vykřikla maličká, ale nedbal jsem toho a počal ji přes tu její nahatou zadničku,pálivými kopřivami co nejprudčeji vyšlehávat. “Jéjeje, oúuúúúú, né, ne už nééééé, UAAAAAA, achach….” úpěla má oběť a svázanýma rukama jako by si chtěla nebohou zadničku chránit, leč marně, nedosáhla. Na hladké kůžičce její sedýnky naskakovaly jí malé pupínky jakoby husí kůže. Chtěl jsem ještě pokračovati, ale po jednom úderu se mi stonky kopřiv přelomily. A tu jsem uchopil hrst těch palčivých lístků do jedné ruky, druhou popadl jsem pevně dívenku v pase a hezky ji ohnul vyzdvihnuv jí prdelku do výše, takže jí měla ostře vyšpulenou, nožky se jí komíhaly ve vzduchu. Vsunul jsem ten pálivý chuchvalec do jejího rozkroku, tam kde tajemně mizela rýha rozdělující tu holčičí nahatou zadničku na dvě půlky. Ozval se obrovský srdceryvný zoufalý nářek a jekot. Tělíčko její počalo se silně zmítat, leč držel sem ji pevně a počal jsem jí ty kopřivové lístky roztírat o tu její na odiv se vystavující holou ještě buchtičku Za jejího řevu jsem jí kopřivami vytíral obě její zadní dírky, a hezky i dovnitř. V nebohé malinké buchtičce i několik lístků uvízlo. Konečně jsem ji pustil, ale neměla se co radovat, neboť toto vše byl jen úvod.

Uchopil jsem ze stolu metlu z pružných prutu lísky. Šel jsem opět k děvčeti a uchopiv ji za rameno vedl jsem ji plačící ke stolu. “Přehni se přes stůl”, poručil jsem jí “a ani se nehneš.” Učinila tak, ležíc svými prsy na stole a špičkami prstů opírajíc se o podlahu, zatímco její zadeček byl tak pěkně vypjat, očekávaje svůj osud. Kůžička byla na místech, kde přišla do styku se žahavými kopřivami, zduřelá a pokrytá jemnými, téměř bílými pupínky, což bylo zvláště viděti na nebohé prcínce, která byla při takto vyšpuleném zadku krásně odhalena mému pohledu. Byla celá naběhlá a opuchlá. Postavil jsem se ke straně a počal ji mrskati ty nastavené polokoule. Plnou silou vedl jsem metlu pres její zadnici a znovu a znovu ji mrskal. “Jé, jejejéée, oh, ne, už ne to tak strašlivě bolí prosím ne néééé….” sypaly se nepřetržitě bolestivé výkřiky a prosby z úst bitého děvčátka, které zmítala svým tělíčkem nahoru a dolů, ze strany na stranu. “Né né, tam nééé, prosím, ááaúúú, já už budu hodná, já už…jé,jé, budu..” Nevšímal jsem si těchto bolestných stenů a jen jsem upíral své oči na ten zmítající se zadeček, kde k mé spokojenosti rostly pod údery těch tvrdých pružných prutů rudé pruhy podlité krví, a údery mé metly pršely na ty citlivé holčičí, jinak utajované partie, dál a dál. Někdy prudší, jindy lehčí šlehance zasypávaly rovnoměrně obě polokouličky. Děvčátko, nemohouc již vydržeti tuto torturu, svezlo se ze stolu k zemi, vzlykajíc a plačíc schoulilo se do klubíčka, chtějíc si tak ochrániti svůj zadeček, který mělo jistě jako v ohni.

Odhodil jsem metlu na divan a sklonil se nad její ležící postavičku. Uchopil jsem ji kolem pasu a vyzdvihl ze země. Cítil jsem, jak se ve mně znovu rozbušila krev když jsem přišel do styku s jejím malým tílkem. Táhl jsem ji před sebou až k divanu drže ji pevně kolem pasu. Tam jsem si sedl a maje děvčátko před sebou mezi svými rozevřenými koleny, sáhl jsem pod polštář a vyňal zlatý hřeb, pružný jezdecký bičík. Kochal jsem se pohledem na to nahaté, pláčem se třesoucí děcko. Po chvíli jsem již nevydržel a přehnul jsem si ji přes jedno koleno, takže opětně její zadeček pěkně zčervenalý se mi jakoby sám vybízel k dalšímu pokračování trestu. Přidržuje si pevně holčinu takto přehnutou, pravačka uchopila pevně bičík který počal svištět vzduchem. Nemoha se udržeti, zasunul jsem během toho mrskání zespoda prst do té její panenské, nyní tak převelmi zduřelé buchtičky. Dívenka se sice snažila urputně bránit leč výprask pokračoval i v této tak zajímavé pozici. Mrskal a znovu mrskal jsem ten malý zadeček a stehna, nedbaje jejího nářku s naprostou pravidelností. Viděl jsem znovu rostoucí rudé krvavé pruhy v místech kam dopadaly konce biče. Šikmo přes obě půlky a přes stehna přisál se vždy na okamžik ohebný konec, aby tam zanechal další znamení své pružnosti. Zakusoval se bolestivě do její sedýnky a zase na okamžik ponechal jsem jim oddechu a pozoroval, jak prudce rudnou a rostou pruhy na její kůži. Vždy jsem ji pevněji přitiskl a zasunul prst co nejhlouběji když měl bičík dopadnouti, a sotva přišel do styku s jejím tělíčkem, jako kdyby měl žhavý konec, tak prudce se nebohá bitá dívenka vzepjala bolestí, táhlé zaúpění vydralo se jí z úst, tílko s sebou zaškubalo. Byl jsem již tak vzrušen, že jsem odhodil pojednou ten nástroj, ohnul si to řvoucí dítě přes divan a zezadu přistoupil k jejímu rozevřenému pohlaví…

Příští den jsem se rozhodl, že půjdu do lesa na houby. Hajný mě vyzval, abych si vzal s sebou Manku, která les dobře zná, abys nezabloudil. “Ale metlu si s sebou neberte, když jí budete chtít nařezat v lese je prutů dost,” smál se. A tak šli jsme s Mankou do stínu lesa. Kráčela po mém boku, v modré sukénce a bílé blůzičce, a její bosé štíhlé nožky bořily se do jehličí, aniž by pociťovaly nějaké píchání. Ptal jsem se jí na různé věci a kupodivu odpovídala mi docela vesele, jako by si ani nepamatovala na včerejší můj výprask. Měli jsme s sebou chléb s máslem a tak asi po dvouhodinové procházce když jsme prošli na vzrostlou paseku, kde stála hajného malá lesní chata, rozhodl jsem se, že si odpočineme. Vešli jsme dovnitř, posadili jsme se a rozdělili si chléb, který jsme s chutí snědli. Pojal jsem úmysl, když jsem ji měl tu vedle sebe v těsné blízkosti, abych se podíval, jaké následky zanechala má včerejší exekuce na jejím zadečku. Obrátil jsem se proto k ní : “Musím se také podívat, jak to vypadá s tebou po včerejšku”, řekl jsem jí a pozoroval, že po těchto slovech silně zčervenala a počala se chvět, neboť celá její dnešní veselost by jen hraná a zastírala tak její stud z toho, co se událo, tak strach z toho, že se to bude opakovat.

“Obrať se”, nařídil jsem jí. Tázavě a bojácně se na mé dívala, jako by nechtěla věřit, že to myslím vážně. “Tak ty nebudeš poslouchat? Bude třeba, abych tě té poslušnosti naučil”, říkám jí přesně a uchopiv ji za ruku, prudce jsem ji převrátil na bříško. Její suknička se přitom vyhrnula a odkryla její krásně modelovaná stehna. Prudce uchopil jsem okraj sukně a vysoukal jej, až se objevily černé kalhotky. Dále to však nešlo. Proto vsunul jsem ruku pod její tílko a v pase jsem ji nadzdvihl a druhou rukou vykasal sukničku až do poloviny zad. A opět viděl jsem ty kalhotky na napjatých zadních polokouličkách. Uchopil jsem jejich okraj a prudce jej vypjal až zavřískla. Nedočkavě jsem ji začal tvrdě dlaní vyplácet. Do jejího pláče zaznívaly prosby o odpuštění a sliby okamžitého uposlechnutí. Dle příkazu odložila tedy sukýnku i blůzku a předklonila se, opírajíce se rukama o jakýsi divan. Počal jsem ty vypjaté kalhotky stahovati. Objevil se její nahý zadeček na světle božím v celé své kráse. Zadíval jsem se s uspokojením a vzrušením na tu narůžovělou kůžičku, která byla křížem krážem poseta tlustými pruhy, které se táhly napříč celou sedýnkou dále i přes boky a záda. I stehýnka jich byla plná, zvláště ta nejcitlivější místečka tam, kde nožky přecházejí v zadeček, byla celá zduřelá a hrála všemi barvami. Jelita byla naběhlá, temně červená a fialová a někde přecházela až do modra. Tak ta se nejmíň týden pořádně neposadí! Byla to jelita a podlitiny velmi ještě bolestivé, jak jsem poznal z jejích stenů, když jsem po nich zlehka přejížděl prstem. A co teprve kdybych jí přes ně znovu trochu nasekal…Tu jsem si teprve povšiml, že opět kalhotky zůstaly vězet, sevřeny jsouce v rozkroku jejími plnými stehny. “Tak ono to zase nejde dál”, řekl jsem k ní a rozmáchnuv se udeřil jsem jí vší silou plochou rukou přes jednu polokouli a hned na to zase přes druhou a zase znova a zase střídaje jednu stranu s druhou. Manka byla tak překvapena, že teprve při třetí či čtvrté ráně začala škubati svým zadkem a z jejího “Aúúú, Ohh, Ohh..”, které hlasitě vyrážela, bylo viděti, že bolest výprasku začíná míti své účinky. Sedl jsem si a opět hodil si to tělíčko přes kolena. Moje dlaně mě již pálily a též prsty, které se zabořovaly do dívčí nahé zadnice, byly také jako zmrtvělé. Pozoroval jsem, jak se bolestí kroutí, jak sama dává nožky od sebe a opírajíc se koleny o zem, nadlehčuje se v půli těla. Uchopil jsem ji za polostažené kalhotky a svlékl jsem jí je dolů přes kolena a po lýtkách přes nohy, až jsem je držel volné v ruce a zandal je do kapsy. Její zadeček byl červený jako pivoňka.

“Teď ti musím dáti ponaučení, aby sis pamatovala, jak se máš chovat”, řekl jsem jí a odepjal jsem pásek. Byl úzký, tvrdý, z těžké surové vepřové kůže. Levou ruku kterou jsem měl až dosud pod jejím tělíčkem, posunul jsem nyní až do jejího rozkroku a nahmátl tam její jemné chmýří, které jí již na buchtičce počínalo vyrážeti, uchopil jsem je pevně mezi prsty. Rozplakala se studem a bolestí. A již se mihl řemen vzduchem a dopadl na její zadek jako had a ovinul se pres obě polokoule a prudký vzlyk děvčátka tomu byl odpovědí. A znovu jsem se rozmáchl a opět ten hádek v mé ruce ovinul se kolem zadnice trestané dívky. “Oh, ne né, oúúúúú to bolí…” bylo tomu odpovědí, ale nedbal jsem vzlyku a pláče a začal ji zcela pravidelně mrskati. Druhou rukou držel jsem ji pevně za chloupky její prcínky a cítil, jak se napínají a povolují zároveň s tím, jak cuká a škube tělíčkem. “Buuuuu, oh, oh ououou aúúúú, já už…néééé, oh, oh, už to neudělám, uAAAAA, íííiuí už budu…néééé, úúúúííiííáááchachach…” mezi ranami vyráželo z úst děvčátka, ale nedbal jsem toho a znovu jsem ji mrskal přes ten zadeček, kde po každém šlehu bylo znáti, kam pásek dopadl. “Všechno udě óóóh ne ne ou ou, udělám, Aúúú ou ne néé, prosím už, ou uí, všechno, ou ou oh udělám, oh to to bolí, ne né, ou buu, buuuu, jaujau jauveííií, já budu, oh, óóh, budu hodná…” Nyní nedbaje srdceryvných proseb ani pláče počal jsem ji mrskati přes stehna která sebou při každém doteku pásku tak cukala bolestí, až se všude i na vnitřních citlivých stranách objevovaly rudé pruhy na místech, kam dopadaly konce řemenu.

“Tak si to pamatuj pro příště”, říkal jsem jí a tím též skončil výprask. Pustil jsem ji a Manka celá ubrečená, vzlykajíc s nudlí u nosu, stála tam a třela si zlehka zadničku na které se mísily a křižovaly rudé se zardívající pruhy v místech, kam dopadaly rány bití dnešního s modrofialovými jelity ze včerejška. Pak si natáhla spoďáry. “Ty kalhotky si zas sundej, ještě jsme neskončili! Víš, co přijde. A opovaž se bránit!”

KONEC ?

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 4 / 5. Počet hlasů: 12

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *