Povídka “Terezka”

Na ten víkend jsem se těšil jako dítě na novou hračku. Deset měsíců školy jsem měl za sebou a před sebou osm tejdnů pohody, klidu, ale hlavně ukrutnejch pařeb s kámošema. A ta největší z nich se blížila…

Už to bylo alespoň tři a půl roku co jsme poprvé vyrazili bez doprovodu zákonných zástupců na chatu. Tenkrát jsme jeli jenom tři a propili jsme celej tejden. Od tý doby se staly chalupy tradicí a jezdili jsme tam o každejch delších prázdninách. Ovšem já jsem tu tradici několkrát porušil a tak se stalo že tentokrát jsem jel na chalupu po roce a třech měsících. To ale nebyl jedinej důvod proč jsem se tak těšil. Hlavní důvod bylo osazenstvo, který se tam mělo tentokrát vyskytovat. Většinou jsme pořádali chalupy maximálně v šesti lidech. Teď nás tam mělo bejt ale skoro dvacet, z toho dobrá polovina holek. To slibovalo solidní zábavu. Mimo to jsme tam konečně jeli po vlastních kolech, čili dvěma autama. Tím pádem jsme si mohli s sebou celkem bez problému přivézt i dva kulatý soudky – no prostě chalupa našich snů. Ovšem to co se tam stalo překonalo moje nejdivočejší představy…

Měl jsem tam dorazit až v pátek odpoledne – peníze jsou totiž věc nutná a tak jsem o prázdninách makal jak šroub. Chalupa se samozřejmě konala od pondělka, a jelikož jsem s sebou vezl jeden z našich soudků, byl jsem víc než očekáván. Poté co zaskřípaly brzdy naší rodinné felicie, ztišil se řev vydávaný skupinou Sepultura a linoucí se z reproduktorů v autě a ozvalo se zaječení klaksonu, vyřítilo se ze dveří chalupy téměř kompletní osazenstvo a s neskrývanou radostí se všichni sápali na moje auto. „Nazdar vole, to je dost žes dorazil, doufam žes nevypil cestou ten sud!“ ozývalo se ze všech stran a už se mi rozletěly dveře od kufru a můj drahocenný náklad putoval do místnůstky s vypůjčenou pípou. Zavřel jsem auto, vešel do chalupy a na uvítanou musel povinně vypít čtyři panáky. Pak jsem si řekl že se půjdu podívat, kdo všechno tady vlastně je. Hned jak jsem vešel do dveří kuchyně, hnal se ke mně podnapilej Ondra, a prej co my dva tady děláme. Připil jsem si s nim a jelikož odpadnul, šel jsem dál. Vesměs jsem objevil všechny lidi který jsem tady čekal, ale objevil jsem i pár lidí který jsem nečekal. První byl Jirka, čemuž jsem se obzvlášť divil. Tenhle vyhlášenej abstinent a slušňáček tady neměl co dělat a já sám bych ho tu nejradši neviděl. Další osoby byly holky – Tereza a Diana. Diana mě nijak zvlášť nezajímala, ale Tereza byla objektem mého zájmu už dlouho.

Byla to slušná holka, metr sedmdesát(a možná ještě kousek navíc), dlouhý hnědý vlasy, milá tvář a pominu-li ty její jedničky tak dokonalá postava. Obzvlášť z jejího zadečku jsem nemohl spustit oči. Ale vzhledem k tomu jak se chovala ve škole – od všech akcí si držela odstup a když s náma jednou „popíjela“ na cyklisťáku byl to zázrak, jsem se nemohl nedivit tomu co tady dělá. „No, měla jsem volno a doma s bráchou by byla nuda…“ dostalo se mi vysvětlení. „Jo, tenhle víkend bude asi zajímavej.“ Pomyslel jsem si pro sebe.

Úderem sedmý hodiny večerní jsme se všichni sesedli v kalírně u velkýho stolu, vypili společně první rundu a potom každej nasadil svoje vlastní tempo. Vzhledem k tomu že jsem celej tejden tvrdě pracoval a jel sto třicet kiláků autem v příšerným hicu, lil jsem do sebe jedno pivo za druhým. Ani se nedivím že jsem vytuhnul už v jedenáct… Poslední co si pamatuju bylo jak jsem strkal klíče od auta do kapsy a říkal přísedícím, že jestli mi někdo provede cokoliv s autem tak ho ráno až vystřízlivim zabiju.

Probudilo mě zacloumání. „Co je kurva, já chci spát…“ byla moje odpověď, kterou jsem dokázal ještě v polospánku vykoktat. „Dělej vole, vstávej, máme průser jako kráva!“ řval mi kdosi do ucha. Podíval jsem se na hodinky. „No výborně, půl čtvrtý ráno, tohle si někdo odsere.“ Pomyslel jsem si těsně předtím než jsem se zvednul z postele. Ten kdo mě budil byl David a i přesto že se mi stále nedařilo dokonale zaostřit jsem poznal, že si tentokrát nedělá srandu. Jak jsem se tak potácel ven ze dveří ani jsem si nevšimnul, že už mě v kapse netlačí klíče…

„Kam mě to doprdele vedeš???“ ptal jsem se Davida cestou napříč vesnicí.

„Radši se neptej, počkej až to uvidíš.“

Ten svíravej pocit okolo žaludku mě ještě nikdy nezklamal. A dostavil se i teď. Musel to bejt opravdu velkej průser. Pomalu jsme došli až na konec vesnice kde je malej rybník…

„Uááááááááááááááááááá!!!!!!!!!!“ zaječel jsem vzteky a nohou přerazil tři prkna dřevěný lavičky vedle rybníka. „Kdo tohle byl??? Já ho zabiju!!!“ řval jsem nepříčetně dál – částečně opilostí a částečně vzteky. Ondra z Davidem se mě snažili uklidnit, ale marně. Potom co jeden schytal pravej hák přímo do brady toho radši nechali a počkali až se trochu uklidním. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit, ale už jsem věděl že tohle si někdo pořádně vypije. Moje auto, respektive opečovávaná felicie naší rodinky stála u silnice čumákem zabořená do sraček kterým místní říkali rybníček. Jenom horní okraj předního blatníku byl pár čísel nad vodou. „Dobře, jdu si dát kafe abych se trochu probral. Za hodinu se dám dohromady a pak chci vidět toho zmrda kterej tohleto spískal.“ řekl jsem polohlasně a šel zpět do chaty.

Hodina uběhla jako voda a já mezitím vystřízlivěl a stačil si rozmyslet co s tím autem dál. Ještě jsem si ale nerozmyslel co s tim kdo mi ho utopil. Nikde nikdo. „Dobře, dojdu si pro něj sám když se bojí.“ řekl jsem si v duchu když pořád nikdo nešel. Ve vedlejší místnosti seděl David, Ondra, Markéta a další lidi a debatovali o tom co se stalo.

„Kde je ten zmrd?“

„V zadu, ale je z toho pěkně vystrašená…“ odpověděl a podával mi klíče od mojí feldy.

Ona?

Otevřel jsem dveře a na chvíli jsem myslel že jsem ještě nevystřízlivěl a mám vidiny. Ale to co jsem viděl bylo skutečné. Na zemi v rohu místnosti seděla Tereza, opřená o zeď, pokrčené nohy, obličej schovaný v rukách.

„Terko???“

Zvedla hlavu a otočila se na mě. Jakmile mě spatřila, roztřásla se a začala koktat.

„Já n-nevim jak bych… promiň, j-já…“, potom jí selhal hlas a rozbrečela se. Ve mě se opět probouzel vztek a měl jsem co dělat abych po ní na místě neskočil a neseřezal jí… Seřezal… to je ono, jen počkej. Já ti ještě ukážu!

„Vyřídíme si to ráno ty mrcho!“ zasyčel jsem na ní a šel spát. No, moc jsem toho nenaspal. Usnul jsem až v sedm ráno a v půl devátý už jsem byl zase vzhůru. Hned jsem si vzpoměl na noc a opět se rozčílil. Vzal jsem mobil, zavolal odtahovku a nechal auto vytáhnout a odvézt do nedalekého servisu. Výměna nárazníku, vysušení, vyčištění motoru. „Vidim to tak na pět šest tisíc mladej pane.“ řekl mi mechanik. „Když to bude do zejtra hotový, tak není problém.“ odpověděl jsem mu a myslel si jak jsou moje peníze z brigády v prdeli. Tohle si někdo opravdu odskáče.

Vrátil jsem se do chaty a šel se podívat dozadu. Pořád byla v koutě, ale spala.

„Vstávej ty krávo, máme účty!“ zařval jsem a Tereza se okamžitě probudila.

„Něco mi dlužíš a pěkně si to odsereš!“ křičel jsem dál, chytil jí za ruku a vytáhl z místnosti. Celá chata už se sešla a se strachem v očích sledovala co udělám.

„Prosimtě vysvětli mi co tě to napadlo. Co sis sakra myslela že děláš?“ hřímal jsem na Terezu, ovšem bez účinku.

„To je jednoduchý vole, zlila se jako hovado a pak nějakýho vola napadlo se projet. David měl klíče od svýho auta u sebe a byl při smyslech takže to nešlo, a tys chrněl jak špalek… Co chceš vědět víc?“ vysvětlil mi Ondra děj předchozí noci.

„Hezký kurva, hezký! Jestli nezaplatim tu opravu, tak jsem v prdeli, co s tim budeš dělat???“ obrátil jsem se zase na Terezu. Opět bez reakce.

„Dobře, navrhuju tohle. Jenom zaplacení nestačí. Musíš si to pamatovat. To žes byla namol tě neomlouvá, takovýhle blbosti se prostě nedělaj. Musíš si to vyžrat. Dávám ti dvě možnosti. Buďto půjdeme na policajty a dostaneš něco za krádež, nebo tě tady přede všema seřežu. Vyber si.“

Znovu se rozbrečela. To už jsem nevydržel, přiskočil k ní a vrazil jí facku. „Vyber si!“ zařval jsem jí do obličeje. Podívala se na mě a vykoktala: „V-v-vý-výpras-sk…“

„Dobře, jak chceš. Nebude to sranda, ale vybrala sis sama.“ Řekl jsem a zmizel ve dveřích hledat metr dlouhou tenkou tyčku z nějakého neidentifikovatelného materiálu, kterou jsem tady kdysi viděl. Asi po dvaceti minutách jsem jí našel. Vrátil jsem se a řekl už mírněji: „Ohnout se přes stůl, břichem dolů a chyť se rukama za kraj stolu.“

Zkusmo jsem švihnul tyčkou ve vzduchu – znělo to dobře. Nutno dodat že jsem se do té doby o výprasky nijak nezajímal, takže mi nedošlo že její džíny nebudou to pravý. Rozmáchl jsem se a prásk. Jenom trochu hekla. Zatvářil jsem se dost zklamaně – tohle jsem teda nečekal. Pak mi svitlo. „Všichni vypadněte ať se necejtí jako děvka,“ houknul jsem na kolemstojící „a ty si sundej ty kalhoty.“. Nikomu se z místnosti moc nechtělo, ale naštěstí měli Ondra s Markem pro situaci pochopení a všechny včetně sebe vykopali za dveře. Otočil jsem se zpátky ke stolu a viděl že Tereza už má kalhoty dole. Stála tam jen v červených kalhotkách a tom co měla nahoře. „Kalhotky taky!“ zavrčel jsem na ní.

„Ale vždyť jsi…“

„Buď ráda že jsem všechny vyhodil. Taky je můžu přivýst aby se dívali, co ty na to?“ Odpovědí bylo sklouznutí kalhotek ke kotníkům.

„Přes stůl!“ zahučel jsem a Tereza se ohnula, ve tváři červená jako rak.

Opět jsem švihnul ve vzduchu a doufal že tentokrát bude účinek větší. Rozmáchl jsem se a MLASK! Čekal jsem že Tereza zařve, ale to co jsem uslyšel jsem rozhodně nečekal. Ta tyčka byla opravdu dobrá. Tereza zaječela a jen co chytla dech, začala brečet a chytla se za půlky na kterých nabíhalo obrovské fialové jelito.

„Budu se muset zklidnit nebo jí rozseknu vejpůl.“ Pomyslel jsem si.

„Ruce pryč ze zadku!“ křiknul jsem na ní. Nic.

Další, tentokrát mírnější nápřah a PRÁSK! Tereza opět zaječela a škubla rukama směrem k hlavě. Přes všechny prsty jsem zahlédl fialový pruh… Teď už to půjde líp…

Další nápřah a PRÁSK! „Jááááááááááúúúúúú…“ ozvalo se z jejích úst. Ruce sice opět vystřelily k zadku, ale na půli cesty si to Tereza rozmyslela a chytla se opět desky stolu. PRÁSK! „Áááááááááá!“ PRÁSK! „Ááááóóóúúúú…“ TŔÍSK! „Ááá, nééé…“ Dalších šest ran se neslo v podobném duchu. Po desáté už Tereza jen nepřetržitě ječela. Dal jsem si pauzu a rozmýšlel co dál. Původně jsem jí chtěl dát padesát ran, ale když jsem se podíval na její zadek, který tvořila souvislá rudá plocha občas přerušená bělejším místem, rozhodl jsem se jen pro třicet. Přistoupil jsem opět k ní. „Třetinu už máš za sebou.“ Řekl jsem jí. Odpovědí mi byl další pláč, sliby a prosby.

„Já už to nikdy neudělám, né, prosím, dvacet jich nevydržím, zabije mě to… Proč to děláš? Už toho nech, prosím…“ dralo se jí z úst jak hledala způsob kterým by mě obměkčila. Ovšem jediným učinkem jejího naříkání byl další nárůst mého vzteku.

„To bych řekl že už to neuděláš! Jestli budeš dál skuhrat, nedostaneš jich dvacet, ale čtyřicet a je mi jedno jestli ti rozsekám prdel nebo tě zabiju, rozumíš kurva?“ zaječel jsem na ní. Okamžitě ztichla a jen tiše vzlykala.

„Budeme pokračovat“ oznámil jsem suše a švihl tyčkou ve vzduchu. Čekala úder a tak sevřela půlky, mě se však podařilo vystihnout přesně moment kdy je opět povolila. Důsledkem toho byl strašlivý řev a proud slz.

„Dobře, zkusíme to ještě jinak.“ řekl jsem si. Počkal jsem až se uklidní a vysázel jí pět ran ve vteřinových intervalech. Po poslední ráně lapla po dechu a opět začala ječet.

„Fajn, to se ujalo.“ Pomyslel jsem si. „Vrátáme se zase k normálu.“

Další nápřah a PRÁSK! „Jáááá-áááááá…“ PRÁSK! „Áááááááá, ááááúúúúú…“ PRÁSK! „Jéé, už néééééé…„ PRÁSK! „Áááá, prosím…“

Sedl jsem si na židli a chvíli ji pozoroval. Ležela na stole, evidentně na pokraji sil a vzlykala. Když jsem viděl její zadek, bylo mi jasné že tam pokračovat nemůžu. Tereza nikdy výprask nedostala a ta tyčka dělala opravdu divy. Její zadek už nebyl růžový ani červený, byla to souvislá fialová plocha. Když jsem se ho na zkoušku dotkl dlaní, bylo to jako sahat na rozpálenou plotnu. Tereza zaskučela bolestí. Počkal jsem ještě pět minut než přišla trochu k sobě a mezitím přemýšlel co s ní dál. Dvacet ran je málo, to mi bylo jasný. Ovšem při pohledu na její zadek jsem měl pocit že další rána by ho rozsekla do krve. A to jsem nechtěl. Napadlo mě spráskat jí stehna, ale to jsem taky zavrhnul. Přece jen v minisukni vypadala líp než v kalhotách… Znovu jsem se na ní podíval a div mi nevypadly oči. Po vnitřních stranách stehen jí stékaly malé pramínky lesklé bezbarvé šťávy.

Teď jsem se doopravdy rozčílil. Tak já si tady likviduju nervy s otcovou reakcí jestli to auto nedám včas dokupy a madam se mi tu div neudělá!

Přišel jsem k ní a podíval se jí z blízka do očí. „Poslouchej, tvůj zadek už moc nevydrží. Buďto ti ho dalšíma deseti ranama rozsekám do krve, nebo dostaneš dvě přes holou kundu.“ To co jsem jí viděl v očích nebyl strach, nebyla to bolest. Bylo to něco úplně jiného.

„Dvě.“ vydralo se jí s námahou z úst.

„Lehni si na stůl na záda, zadek nijak neošizuj.“ přikázal jsem a Tereza se s námahou převalila. Když se její půlky dotkly desky stolu, trochu vypískla.

„Připravená?“ Zase bez odpovědi.

Rozpřáhl jsem se a udeřil vší silou. ŘACH! Tereza zařvala jako vražděná, její tělo se napjalo jakoby v křeči a omdlela. Uvědomil jsem si, že tohle je konec. Upustil jsem tyčku na zem a podíval se na Terezu. Pod ní byla loužička lesklé nádherně vonící tekutiny.

Vzal jsem do rukou její hlavu, která bezvládně visela přes okraj stolu. Chvíli jsem přemýšlel jak jí probudit. Fackovat jsem ji nechtěl, takže jsem jí nakonec zacpal nos. Po několika vteřinách se probrala. Podívala se na mě očima plnýma slz ve kterých svítily jiskřičky z právě prožitého orgasmu a řekla: „Miluju tě…“.