Povídka „Santiago“

Jsem Paola Delgado. Je mi 19 let. V létě jsem maturovala. Moc jsem chtěla jít studovat žurnalistiku , ale v naší zemi už druhý rok vládne vojenská junta a ta byla jiného názoru. Před půl rokem mi totiž tajná policie CNI zatkla matku. Byla za Allendeho vlády novinářkou. Po puči v roce 1973 přišla o práci v redakci a asi se zapojila do boje proti diktatuře. Otec zahynul před třemi lety při autonehodě. Zůstala jsem s Dominicou, to je moje 18letá sestra, sama. Musela jsem začít pracovat v továrně. Už jsem se, stejně jako mnoho jiných, nemohla nečinně dívat na to, co se kolem mě děje. Se svým chlapcem Rodrigem jsem se zapojila do ilegální práce proti režimu. Působila jsem jako spojka při distribuci letáků. Vše probíhalo tak, že ze schránky na nádraží jsem vyzvedla balíček a doručila jej na adresu, která na něm byla uvedena. Celou akci jsem sama, nebo s Rodrigem, provedla úspěšně několikrát. Pak přišel osudný pátek 15.srpna.

 

Přinesla jsem balíček na určenou adresu a zazvonila u domovních dveří. Otevřel mi neznámý muž a ptal se, co si přeju. Měl se mě ale zeptat na to, jak se daří strýčkovi. To mě zaskočilo. Uvědomila jsem si, že něco není v pořádku a zarazila jsem se. Neznámý však na nic nečekal. Vtáhl mě dovnitř a zabouchl dveře. Tam už jsem se na nic ptát nemusela. Okamžitě mě dva muži chytili a spoutali mi ruce za zády. „Tak holčička donesla babičce košíček! To si s ní bude určitě o čem povídat,“ pravil neznámý když balíček rozbalil. „Prohledat a odvést!“ Přikázal stroze třetí muž, který seděl za stolem a pokuřoval. Než jsem se na cokoliv zmohla, tak mě jeden z nich chytil ze zadu tak, že mi obejmul paže a celou mě nadzvedl jako pírko. Druhý mě začal prohledávat. V kapse kalhot našel moje doklady, ale postupně prošel dlaněmi celé moje tělo. Bylo to strašně ponižující. Snažila jsem se bránit, ale bylo to marné. Cítila jsem jeho vzrušený dech, když mi přejel přes ňadra. „Kde jsi nechala kozy! Ksicht máš jako obrázek, ale kozy po tatínkovi!“ A už jsem cítila, jak jeho neohrabané prsty zápasí s knoflíčky na mé hrudi. „Na co si bereš šprndu?“ Zasunul zespodu palce pod lem podprsenky a přetáhl ji přes prsy nahoru. „To je kopřivka, nebo ses někde poprlila?. Ale neboj, my už z tebe uděláme ženskou, to budeš koukat! Ale bradavky ti stojí pěkně, bude do čeho pouštět šťávu.“ A hned uchopil moji levou bradavku mezi palec a ukazováček, silně zmáčkl a přitáhl k sobě. Spíše studem než bolestí mi vyhrkly slzy. Kromě mého Rodriga se mě ještě nikdo na takových místech nedotýkal. „Vykašli se na ni. Pohrajem si s ní ve sklepě. Ještě koukni dole, jestli tam něco nemá a jdeme!“ Zavrčel ten za stolem. Ztuhla jsem. Ne, prosím vás ne…. Džíny mi stáhl ke kolenům. Kalhotky zachytl prsty na bocích a stáhl je až k džínám. „Tak děvenka má krámy! Má tam vraženou vložku! To máš holka smůlu. Už jsem myslel že ti to udělám, ale nebude z toho nic.“ Spěšně mi upravili oblečení a odvedli mě do auta. Vezli mě městem a pomalu mi začínalo být jasné, že mě vezou do obávaného centra tajné policie CNI. Tato šedivá budova byla proslulá krutostmi, které se v jejích zdech odehrávaly při výsleších zatčených. Nemýlila jsem se. S rukama spoutanýma za zády mě vedli do spleti tmavých chodeb. Došli jsme do kanceláře v prvním patře. Sundali mi kovová pouta a posadili mě na židli. Za stolem seděl dobře oblečený muž, asi čtyřicátník a prohlížel si moje doklady.

 

„Tak slečna Paola Delgado nám dělá potíže. Asi je po mamince. Jestli se nepletu, tak jsme ji tu před časem měli také. Chvíli jí to trvalo, než dostala rozum a začala s námi spolupracovat. Ale když jsme jí chvíli léčily paměť, tak se to rychle zlepšilo. Přece bys nechtěla, abychom ti ublížili. Když mi řekneš pro koho a s kým jsi pracovala, tak můžeš být za hodinu doma. Jinak se tu asi zdržíš. Víš, taková mladá a hezká holka by si měla vzpomenout rychle. Tady dole v budově máme takovou malou, řekněme nemocnici, kde léčíme paměť. A právě takové křehoučké blondýnky léčíme nejraději a téměř vždy přednostně.“ Neměla jsem co říct. Přece bych neudala svého Rodriga. Mlčela jsem. „Rozhodni se ale rychle. Já zatím zavolám na příjem pacientů, jestli se ti můžeme hned věnovat. Nejhorší totiž je, když se tvoje nemoc zanedbá a okamžitě se neléčí.“ Bylo mi do breku. Podle toho, co jsem slyšela, tak mě, když se nepřiznám a nepromluvím, čeká krutý výslech, mučení, znásilnění, bolest, moc bolesti… „Já už jsem v tom, ale nezradím přece Rodriga!“ Dodávala jsem si v duchu odvahu. Mlčela jsem. „Tak na oddělení elektroléčby mají zrovna volno. Dostala jsi už někdy pořádnou ránu proudem?“ Pravil s úsměvem a položil sluchátko. To je na paměť moc dobrá léčba, když se onemocnění ještě moc nerozvinulo. Tak co. Řekneš nám, co chceme slyšet, nebo se přesuneme o dvě patra níž. Není tam dneska sice pan primář, ale léčbu tak hezké pacientky jistě zvládne i nějaký ochotný medik.“ „Nic vám neřeknu“, vyšlo mi tiše z úst, ale na víc jsem se už nezmohla. „Dobrá. Jak chceš.“ Stiskl tlačítko zvonku a přivolal ty dva, co mě zatkli. „Slečna si pořád nemůže vzpomenout. Doprovoďte ji prosím na elektroléčbu. Tady máte papíry. Bude číslo 306.“ Nasadili mi želízka a přivedli k výtahu. Jeden z nich, ten starší, asi třicetiletý vazoun, odemknul přivolaný výtah a vstrčil mě dovnitř. „To je vynález. Do nemocnice se dostaneš jenom výtahem a ten je na zámek. To proto, aby ses zbytečně netrápila myšlenkami na to, že nám vezmeš ze sklepa roha. Ostatně, bude se ti tam určitě moc líbit.“ Pravil a oba se přitom zasmáli. Výtah se s trhnutím zastavil. Vystrčili mě ven do tmavé špatně osvětlené chodby. Za mříž před výtahem nás mlčky propustil voják který tady seděl u stolku. Po obou stranách byly těžké dveře bez oken. „To jsou pokoje pacientů“ uchychtl se ten mladší drobný skrček. Došli jsme skoro až na konec chodby. Skrček, budu ho tak nazývat, protože dodnes nevím, jak se jmenuje, zazvonil na zvonek. Ve dveřích to zabzučelo a my jsme vešli dovnitř. Místnost vypadala jako malý sklad. Spousty regálů ve kterých byly srovnané pytle s nějakýma cedulkama, před námi stůl s kartotékou a za ním menší, plešatý člověk, asi skladník. „Tak Manueli, vedu ti další zákaznici,“ pravil vazoun. Sundal mi želízka a postrčil mě ke stolu. „Tak slečinka má číslo 306. Tak šatičky pěkně dolů a uložit tady do toho pytlíčku. Botičky taky. Taky ty náušničky bych prosil a hodinečky s řetízkem tady do krabičky. Hned donesu slečince nové slušivé šatičky. Budou se moc líbit. Budete moc spokojená.“ Chvíli jsem váhala. Mám se bránit? Nemá to cenu. Jsou tři a určitě si se mnou snadno poradí. A nechat se zase osahávat… Začala jsem se svlékat sama. Halenku, košilku. Kalhoty, boty… Zůstala jsem jenom v prádle. „No slečinko, jako u pana doktora úplně.“ Zaskřehotal skladník. „Úplně radši ne, Manueli, panenka má menstruační krvácení, jestli víš, o co jde.“ „Kalhotky si teda zatím nech, ale tu šprndu a ponožky dolů.“ Stáhla jsem si ponožky, dala je do pytle a totéž jsem udělala s podprsenkou. Strašně jsem se styděla. Paže jsem si zkřížila na prsou a schoulila se. Stála jsem nahá před třemi cizími muži, kteří mě lačně hltali očima. „No tak se předveď, princezno,“ dožadoval se skladník. „Nějak neslyší, hoši.“ „Ale no, asi je trochu stydlivá:“ Odpověděl mu vazoun a strhl mi ruce za záda. „Kozy teda nic moc, ale jinak je moc roztomilá. Snad by mohla i trošku přibrat ať je za co vzít. Škoda že má ty „svoje dny“, cha cha, hned bych si s ní dal rande… Berete si ji zrovna do ordinace, nebo ji chcete oblíct tady.“ „Jdeme zrovna na to, vidíš, slečna už je celá nedočkavá. Šaty si vezmeme až pak. Zatím je nachystej.“ „Můžu se taky přijít kouknout? Starej tady dneska není a tohle blonďaté kuřátko je fakt k nakousnutí..“ „Ale jo, ale ne že se rozjedeš jako posledně… Pamatuj, co by tomu řekla tvoje stará, že tady v pracovní době ošaháváš neposlušná kůzlátka… Možná bude stačit předváděčka a pár bliknutí do bradavek a děvenka si vzpomene. Jen přijď.“ Vyvedli mě tak, jak jsem byla a zazvonili u dveří až na konci chodby. Tentokrát nám dveře otevřel mladík s knírkem, tak o něco starší než já, v lékařském plášti a kalhotách. Vypadal jako medik.

 

„Jen račte dál, už tu na vás čekáme.“ Skrček mu podal moje papíry a on se do nich začetl. „Tak číslo 306, Paola Delgado, 19 let, zadržená dnes při distribuci letáků. Požadované INFO: jména a adresy spolupracovníků, organizace a cíle skupiny… No dobrá.“ Zavřel složku s papíry a pokynul, abychom ho následovaly. „Slečna je tady poprvé, tak se na ni musím trochu podívat“ pronesl tiše, spíše jen tak pro sebe. Přešly jsme do malé, dobře osvětlené místnosti, která vypadala jako ordinace. Můj doprovod pokračoval do další místnosti a já zůstala s medikem sama. Psací stůl se psacím strojem, s přístrojem na měření tlaku, prosklené skříně s nějakými krabičkami léků, skleněné krabice s kovově lesklými víčky s nějakými lékařskými nástroji uvnitř…..“ Posaďte se slečno, “ pravil mladík a ukázal na židli. Přistoupil ke mně a omotal mi paži bandáží pro měření tlaku. Několikrát zapumpoval balónkem a pozoroval sloupec rtuti. Pak mi přiložil sondu fonendoskopu na hruď a chvíli poslouchal můj zrychlený dech. „Netrpíte nějakou nemocí srdce, nebo něčím podobným,“ zeptal se po chvilce. Ne. Špitla jsem tiše. Pojďte prosím tady, a postavte se na váhu. Chvíli posunoval závaží na ramínku váhy a pak si zapsal údaj do mých papírů. „Máte jenom 46 kilogramů, to není zrovna mnoho. Kolik měříte?“ „Metr šedesát devět.“ Špitla jsem. Opět si to poznamenal a podíval se na mě. „Sundejte si ty kalhotky a pojďte se tady položit,“ pravil a ukázal na gynekologické křeslo, kterého jsem si původně nevšimla. Strnula jsem. „Tak, už to začíná.“ „Nebojte se, zatím vás jenom vyšetřím. V této místnosti se ještě nemusíte bát. Toto je lékařská vyšetřovna. Horší to je vedle. Tam už vám od bolesti nemůžu pomoct. Tam je vše v rukách výslechových specialistů a to jsou dost tvrdí pánové. Radím vám dobře. Řekněte jim hned, co chtějí slyšet a jste z toho venku. Jinak to z vás dříve, nebo později dostanou. Nezastaví se před ničím. Elektrické šoky do prsou a citlivých částí genitálií, to je asi to nejšetrnější, co se dá od nich čekat. Nejhorší to mají mladé, paličaté krásné dívky a ženy, jako jste právě vy, slečno … Tam nastupují metody, které hodně bolí a můžou mít i trvalé následky…. Tak položte se tady prosím, nohy pěkně do korýtek“. Sedla jsem si na jeho okraj a stáhla si kalhotky s vložkou. Lehla jsem si, jak chtěl a zavřela jsem oči. Kalhotky jsem tiskla v dlani. Přistoupil ke křeslu a než jsem stačila nějak reagovat, tak mi zatáhl kolem nohou ve třmenech křesla poutací řemínky. „Jenom pro jistotu….“ Pak roztáhl ramena se třmeny a zajistil je šrouby. Nohy jsem měla doširoka roztažené. Ze stolu si vzal gumové chirurgické rukavice, natáhl si je na ruce a přistoupil ke mně. Z kapsy pláště vyjmul nějaký lesklý nástroj podobný dlouhým nůžkám a zasunul jej do mé pochvy, kterou jsem ze všech sil svírala. Ne, prosím vás ne, vyšlo mi tiše z úst. To ne….. „Odpusťte slečno, víc pro vás už udělat nemohu“ pravil a roztáhl pysky mého pohlaví od sebe. „Kolikátý den máte menzes, slečno,“ zeptal se stroze. „Čtvrtý.“ Odpověděla jsem tiše.“ Děložní sliznice jsou ještě překrvené a krvácení ještě trochu pokračuje. Pro dnešek vám ještě pomůžu. Zavedu vám tampón. Přes ten dneska nepůjdou.“ Otočil se a ze stolu vzal nějaký předmět, rozevřel mě a zasunul jej hluboko do mé pochvy. Ven ze mě vycházel jenom krátký provázek. Pak se ke mně ještě jednou otočil a zeptal se: „Opravdu mi nechcete nic říct?“ „Ne. Nemůžu. Nemám co…“ Zašeptala jsem tiše. „V tom případě musíte ale vedle.“

 

Otočil se a otevřel dveře do vedlejší místnosti. „Pánové, po dobrém to asi nepůjde. Je vaše. Jenom dneska ještě trochu pomaleji!“ Ve dveřích se objevil snad dvoumetrový chlap. Měl tmavé brýle a na lékařském plášti bílou gumovou zástěru až pod kolena. Na rukách měl gumové chirurgické rukavice. „Tak to je můj kat,“ blesklo mi hlavou a celá jsem se zachvěla.. Chtěla jsem v zoufalství vyskočit a snad se i bránit, nebo aspoň něco udělat, ale nohy připoutané ke křeslu mi to neumožnily…… V mžiku byl u mě a přitlačil mě tlapou ke křeslu. Než jsem se nadála, stáli u mě další dva a drželi mi ruce za hlavou. Byla jsem bezmocná, neschopná odporu. „Bránit se asi nemá cenu,“ říkala jsem si v duchu, „ale nic vám neřeknu. Můžete si se mnou dělat, co chcete, ale nic ze mě nedostanete. Když už jsem ztracená já, tak ale neprozradím ostatní. Hlavně ne mého Rodriga!!“ „Holčička je najednou nějaká pokrotlá! Držte ji dobře amigos!“ Pravil kat. „Trochu si tě tady ještě připravíme, když tě tady pan doktor nepřemluvil. On to s holkama asi moc neumí, skoro každá mu tady dá košem. A přitom je to fešák! To my jsme daleko úspěšnější, že hoši.“ Uchychtl se kat. Sklonil se ke mně a zcela nečekaně mi vrazil palce do mého klína a hrubě ho roztáhl. Od bolesti jsem vykřikla. „Trošku posuneme tampónek, aby nám dobře těsnil a aby nám moc nevadil při léčbě.“ Cítila jsem silný tlak na dělohu, ale dalo se to vydržet. „Tak, ještě si tě vyholíme a už se dočkáš.“ Otočil se, vzal ze stolu za sebou elektrický holící strojek, jako mívají kadeřníci a holiči a uvedl ho do chodu. Levou rukou mi stiskl malé pysky, které mi trochu vystupovaly z křečovitě stažené štěrbinky a silou je táhl k sobě. Druhou rukou se strojkem mě začal odzadu vyholovat chloupky. „Asi na tom něco bude, doktore, že pravé blondýnky mají také blond chlupy. Že jo…. Tahle je jako broskvička.“ Když mě dole úplně vyholil, tak ještě z každé strany přejel strojkem po chloupcích v mém podpaždí. Byla jsem zcela bez chloupků. „Tak, Broskvičko, ještě se ti kouknu na poštěvák a už půjdeme.“ Z kapsy u zástěry vytáhl nějaký nástroj, asi pinzetu, nebo možná kleště. Roztáhl mi nahoře štěrbinku a stiskl mi poštěváček. Bolestí jsem vykřikla. „Stěží dvojka, je sotva vidět, asi ho napíchnem, “ pravil ke svým pomocníkům. Jeden z nich odešel do vedlejší místnosti a vrátil se s malou injekční stříkačkou a podal ji katovi. Ten, aniž povolil stisk nástroje, zabodl jehlu do nejcitlivější tkáně mého těla. Po tváři mi začaly stékat první slzy. Cítila jsem, jak se mi můj hrášek, tak ho nazýval při mazlení Rodrigo, napíná k prasknutí. Pak kat jehlu vytáhl, ale injekci ještě neodložil. Palcem a ukazováčkem levé ruky mi stiskl levé ňadro a do vystupující bradavky znovu vbodl jehlu a stiskl pístek stříkačky. Celou proceduru opakoval s druhou bradavkou. „Tak, slečno, vstávat, jde se vedle,“ pravil a uvolnil mi řemínky poutající nohy ke křeslu. Sedla jsem si a zakryla si dlaněmi ňadra. Cítila jsem, jak mi pomalu napuchají a tuhnou citlivé bradavky i dvorce okolo nich. Stejně jsem pociťovala i reakci v klíně. „No tak, šup šup, ať si do večera ještě něco užiješ,“ pobídl mě jeden z pochopů, vzal mě za paži a vedl mě do vedlejší místnosti. „Ty kalhotky už u nás potřebovat nebudeš,“ řekl a aniž čekal na reakci, tak mi je vytrhl z ruky a hodil je do koše v rohu místnosti.

 

Prošli jsme širokými dveřmi do další místnosti. Tak to je mučírna, tady se ukáže jak se znám. Projelo mi hlavou, když jsme se rozhlédla. Místnost byla poměrně velká. Šedivé, hrubě omítnuté stěny, žádné okno, kachličkovaná chladná podlaha. Světlo zářivek vše osvětlovalo zcela jasně. „Tak Broskvičko, máš na tu ztrátu paměti dneska naordinovanou jenom elektroléčbu. Ona samotná někdy nepomůže, ale musíme to zkusit… Pověste ji na hák!!“ Zavelel kat rázně svým pomocníkům. Dovedli mě do středu místnosti, kde pod stropem vysel na kolejnici malý jeřáb kočka jakou máme u nás v továrně. Ruce mi spoutali vpředu. Zápěstí stáhli do kožených manžet spojených ocelovým kroužkem. Jeden z pacholků stiskl tlačítko dálkového ovládání jeřábu. Shora se z kočky spustil řetěz s hákem na který pověsili za kroužek pout moje ruce. Pacholek stiskl druhé z tlačítek a ruce mi pomalu začaly stoupat nahoru. Za několik vteřin se zvedly od studené podlahy i špičky mých bosých nohou. Houpala jsem se pověšená za ruce, zcela nahá, napnutá jako struna bezmocně na háku. Ucítila jsem na bocích dotyk chladných rukou v gumových rukavicích. Zavěšenou mě převezli nad zvláštní lavici s malou vanu uprostřed, koženými pouty na bocích a s hadicí sprchy. Pomocníci mi roztáhli nohy nad vanou tak, že jsem její okraje měla mezi koleny. Pouty mě nad koleny a nad kotníky připoutali a trochu zvedli na jeřábu. Byla jsem napnutá k prasknutí, naprosto bezmocná, zoufalá, odevzdaná na milost a nemilost svých mučitelů…. Kat mezitím přivezl stůl na kolečkách. Přelétla jsem očima, co je na něm. Plechová skříňka s množstvím vývodů pro kabely, vypínače, měřící přístroje, spousta různobarevných kabelů…. Nebylo pochyb! Elektrická aparatura… A vedle na stojánku – celá jsem strnula. Celá sada předmětů, jejichž tvar nepřipouštěl žádné pochybnosti… „Na tyhle kousky zatím nekoukej. Ty ti pan doktor dneska nechce ještě dopřát. Cha cha.“ Zasmál se hlasitě kat, když viděl, že se vytřeštěnýma očima dívám na výřad umělých údů, jejichž velikost a tvary spadaly snad jen do zvířecí říše… Znenadání jsem ucítila na břiše chlad dopadající vody. Rychle jsem otočila hlavu a uviděla jsem jednoho z pochopů jak s hadicí v ruce otáčí kohoutkem. „Trochu si tě navlhčíme, to je pro léčbu moc dobré! A trocha hygieny ti taky jenom prospěje…… A než jsem se nadála, tak mi tryskou několikrát bez odporu projel mojí štěrbinkou. Byla jsem neskonale ponížená, zoufalá nad svojí bezmocností… Zavřela jsem oči a odvrátila hlavu. Třásla jsem se strachem a zimou. Voda mi stékala přes ňadra po břiše, přes vyholený klín po stehnech do vany.

 

Najednou jsem ucítila prudkou bolest v pravé prsní bradavce. Zděšeně jsem se podívala ve směru, odkud přicházela bolest. Hrot mého ňadra byl sevřen kovovou čelistí svorky z níž vycházel červený kabel. Zvedla jsem hlavu. Přede mnou stál kat a v ruce držel druhý červený kabel. Mezi prsty mačkal stříbrnou věc, která vypadala jako kovový ozubený kolíček na prádlo. Chytil mě za levé prso a jeho růžová, po injekci citlivá špička byla bolestivě sevřena kovovou ozubenou čelistí. Kabely mi splývaly po břiše a jejich druhé konce byly zasunuty do zdířek v bzučící aparatuře. „Tak ,Broskvičko, nechceš mi ještě než začnu něco špitnout? Nějaké jméno, adresu…….“ „Ne, nemám co. Pracovala jsem sama.“ V místnosti se rozprostřelo zlověstné ticho. Jen voda někde pode mnou kapala na dno plechové vany. Kat beze slova přešel ke skříňce generátoru. Uslyšela jsem tiché lupnutí vypínače. Reflexivně jsem zatnula svaly v očekávání přívalu bolesti, o které jsem tolik slyšela. „Děvenka už je celá nedočkavá,“ uchychtl se posměšně kat. „Ještě si tě změřím a už to bude.“ Uslyšela jsem druhé lupnutí. Opět jsem sebou reflexivně škubla. Ani tentokrát však bolest ještě nepropukla. Pouze jsem cítila v bradavkách lehké zamrazení. Pak přišlo třetí lupnutí…. Jako kdybych dostala přes ňadra ránu koženým bičem. První, druhá, třetí! Ve vteřině se mi tělo sevřelo v nekontrolované křeči a z úst mi vyrazil výkřik nečekané bolesti. Tři blesky sjely v okamžiku do mých malých ňader. Zavřela jsem oči a zaklonila hlavu. Stačila jsem se asi třikrát rychle nadechnout když….. Zase tři blesky.. Výkřik… rychlý nádech .. Tři blesky. Hlava mi klesla na rychle se zdvíhající hruď. Neslyšela jsem nic, jen svůj dech. Pak mě někdo vzal za bradu a zvedl mi hlavu. „Jména, adresy!!“ uslyšela jsem před sebou. „Pracovala jsem sama….“ Kovové cvaknutí!! Tělo se mi přes napnutí jeřábu snažilo schoulit.. Šlehnutí biče byla tentokrát ještě silnější. Tak tři vteřiny pauza…. a zase. Zatnula jsem zuby! Už jsem přestala počítat, kolik šoků jsem dostala. „Jména, adresy!! Jména, adresy!!“ slyšela jsem neustále… Oba prsy jsem měla v jednom ohni. Síla a délka šoků stále rostla. Napuchlé bradavky jsem už ani nevnímala. Při každém šoku se mi hrudník s prsy zachvěl reakční křečí hrudních svalů. Celou hruď svírala jedna velká bolest. Při dalších šocích už jsem ani nekřičela, jenom jsem se zmítala v křeči vyvolané výboji. „Dvacet minut na devítku do bradavek , ale zatím negativní,“ uslyšela jsem jakoby z dálky. Otevřela jsem slzami zalité oči. Vedle kata stál úředník ze druhého patra, kvůli kterému jsem teď tady!! Nezúčastněně se na mě dívá, cigaretu v ruce…. „Tak pokračujte dole, jako obvykle, možná se to zlepší. Jak půjdu nahoru, tak se tu ještě stavím.“ Pravil ke katovi a zmizel za dveřmi. Kat přikývl a mlčky si vzal další kabel. S rozechvěním jsem sledovala jak se ke mně blíží. „Slyšelas pana vyšetřovatele. Máme pokračovat dole. Já si to už chvíli myslel taky, ale když už máš zaplacenou kůru, tak ji musíš dobrat. To se nedá nic dělat. Vidíš tohohle krokodýla?“ Zvedl mi před oči lesklou ozubenou svorku na kabelu a několikrát s ní zacvakal. „Tu ti teďka připnu pěkně mezi nohy, na poštěvák! Teď teprve poznáš, co je to opravdová rozkoš. Opravdu. Některý holky při tom normálně vlhnou a sem tam tu vidíme i nějaký ten orgasmus!! Nejsme tu ale pro zábavu, tak jim pak musíme radikálně změnit léčbu… No uvidíme co ty na to… Máš kluka?….. Uvidíš, že ti to neudělá nikdy tak dobře, jako my….“ Když jsem viděla, jak se ke mně sklání, sevřela jsem křečovitě klín. Bylo to ale zbytečné. Jednou rukou mě roztáhl pysky a shora stiskl uzdičku. Druhou rukou nasadil svorku na můj hrášek. Ucítila jsem palčivou bolest, jak se ostré ozubené čelisti zakously do nejcitlivější tkáně mého těla. Do očí mi okamžitě vyhrkly slzy. „Nevzpomněla sis náhodou na nějaké to jméno, nebo adresu??“ Neodpověděla jsem… Jen jsem přes slzy viděla, jak přechází ke generátoru..Ještě jsem cítila, jak mi někdo stříká něco sprejem na prsa, ale pak už zase to děsivé CVAK! Z prsou mi vyrazil neartikulovaný skřek.. Do klína mi vrazil blesk. Tentokrát jenom jeden. Ty, co mě šlehly zároveň do bolavých prsou byly proti němu zanedbatelné. Úplně mi to vyrazilo dech. CVAK! Křečovitě jsem se bez dechu sevřela v křeči. Ztratila jsem kontrolu nad svým tělem. Cítila jsem, jak mi po stehnech ztéká do vany moč. Neudržela jsem to….. „Tak co, neřekneš mi už něco? Toto je, Broskvičko, jenom první stupeň výslechu. Proti těm dalším třem je to úplná sranda!!… CVAK!… CVAK!… CVAK!… Po každém šoku jsem strašně křičela. Spíše jsem už ani nepřestávala křičet. Zdálo se mi, že to pomáhá snášet bolest. Byla to moje jediná obrana… CVAK!… CVAK!… CVAK!… Jenom jsem si ještě uvědomovala, že šoky postupně sílí.. Nevím, jak dlouho jsem trpěla. Už jsem ztrácela sílu i schopnost křičet. Jenom jsem bezvládně visela a po každém šoku se zachvěla v křeči obranné reakce mého mučeného těla… „Trochu to zpestříme,“ uslyšela jsem katův hlas. Už jsem ani neotvírala oči, když jsem cítila, jak mi nějakou lepící páskou lepí elektrody po těle. Nad ňadra, do podpaždí, na páteř, na boky, na břicho, na podbřišek, na vnitřní stranu stehen… Dva další krokodýly mi připnul na malé pysky, vystupující trochu ze sevřené štěrbinky.“ Tak tobě se to asi moc nelíbí, jsi uvnitř docela suchá!“ Slyšela jsem kata když mi sáhl do pochvy. Ani jsem se nesnažila stáhnout… „No, nevzpomeneš si asi ještě na nic. Láká tě, co bude dál?“ CVAK!… CVAK!… Tentokrát šlehly dva blesky do různých míst. To mě trochu zaskočilo, ale už jsem ani nekřičela. CVAK!… CVAK!… CVAK!… Místa zásahů se stále měnila. Aniž jsem to mohla ovlivnit, tak moje tělo reagovalo v rytmu šoků… Slyšela jsem o mučení elektřinou hodně, ale to, co jsem teď prožívala…… Strašně mě bolel podbřišek. Měla jsem přece menstruaci… A teď ty kruté šoky…. „Tak jak to jde?“ Probral mě známý hlas. „Pomalu už má dost, ale pořád negativní…..“ Vyšetřovatel!! Blesklo mi. Vjel do mě náhle strašný vztek a pocit nenávisti. „Ty jedna sadistická svině!!! Ještě si neviděl pěknou holku, tak ses přišel podívat! Jen si posluž, ty zrůdo! Nic ze mě nedostaneš! Ani kdybys mě zabil, tak se ode mě nic nedozvíš, jenom že jsi impotentní sadistický hajzl!!!“ „To se ještě uvidí kočičko,“ řekl tiše. Přistoupil těsně ke mně. Jedním pohybem ruky zachytil kabely, které visely dolů z mých ňader a silně je přitáhl k sobě. Bradavky i dvorce kolem nich se napnuly a svorky s cvaknutím odpadly. S vytřeštěnýma očima jsem sledovala jeho ruku. Mezi prsty svíral cigaretu, ze které si právě potáhnul. Pomalu mi zakroužil před očima. „Tak to jsi neměla děvko!!“ Levou rukou mi sevřel pravé prso a silně stiskl. „To ne..to ne…,“ zavzlykala jsem, když jsem viděla cigaretu, blížící se k zarudlé bradavce. „To jsi neměla!“ Uslyšela jsem ještě. Žhavý popel se dotkl pokožky v místě, kde bradavka přechází do dvorce… Tiše to zasyčelo….. Ještě před chvílí jsem si myslela, že víc už trpět nemůžu. Nebyla to pravda. Z úst mi vyšel neartikulovaný hrdelní skřek. Uviděla jsem před očima barevné kruhy a pak… Ticho. Krásné ticho, žádná bolest, louka… kytky……

 

Nevím, jak dlouho jsem nebyla při vědomí. V mučírně jsem se už neprobrala. Probudila jsem se zimou. Ležela jsem nahá na kovové posteli v nějaké malé místnosti. U stopu svítila slabá žárovka, která místnost osvětlovala jenom spoře. Hladké, hrubě omítnuté stěny bez oken, dveře bez kliky, malý stolík bez židlí, nějaký kbelík… Na stole sklenice s vodou, krajíc suchého chleba… Jinak nic. Jenom u mých nohou pohozená hromádka nějakého oblečení. Posadila jsem se. K mému překvapení jsem nepociťovala žádnou velkou bolest. Sáhla jsem si na špičky ňader do kterých mi pouštěly proud asi nejvíc. Bradavky byly ještě citlivé, trochu napuchlé. Pod pravou bradavkou jsem měla malou červenou skvrnu, popáleninu, která však byla ošetřena nějakou mastí a proto asi tolik nebolela. Na místech, kde jsem měla přilepené elektrody nebyly už žádné stopy. Sáhla jsem si do klína. Hrášek mě na dotyk celkem zabolel. Zubatá svorka asi poznamenala jemnou citlivou tkáň. V klíně jsem měla stále ještě tampón, který mi tam dal medik před výslechem. „Tak první kolo mám za sebou,“ pomyslela jsem si. Zatím jsem vydržela. Bolelo to ale hodně. Mám obavy z toho, co bude následovat. Hltavě jsem vypila sklenici vody. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Spíše mi bylo zima. Přestože byl srpen, tak ze stěn sklepní kobky vystupoval nepříjemný chlad. Sehnula jsem se k hromádce oblečení pohozené u postele. Košile neurčité barvy. Asi stará vojenská a aspoň tisíckrát vypraná. Oblékla jsem si ji a zapnula na všechny knoflíky, které jí ještě zbývaly. Rukávy jsem si musela na koncích zatočit, protože původním majitelem musel být nějaký obr. Sahala mi skoro až ke kolenům. Místo kalhot jsem našla něco, co připomínalo kalhoty od pánského pyžama. V pase na gumičku, bez kapes. Látka i barva byly velmi podobné tomu, z čeho byla košile. Asi armádní zásoby. Podprsenku, kalhotky a ponožky jsem nenašla. Jenom pod postelí jsem našla staré plátěné tenisky. Byly asi o číslo větší, ale lepší než být bosá. Takto oblečená jsem se schoulila na postel pod malou deku. „Co bude dál? Určitě to ještě neskončilo. Než jsem při výslechu omdlela , nic jsem neřekla. Vydržela jsem! Elektrické šoky jsou ale strašné. Takovou bolest jsem ještě nezažila. A ten strašný pocit, to ponížení, když se mě dotýkají! Chladné tlapy v gumových rukavicích, lačné pohledy katů vzrušených mou nahotou, bolestí a ponížením… Co bude ale příště? Vydržím zase? Jak mě budou mučit? Budu mít dost síly?“ Usnula jsem. Nevím, jak dlouho jsem spala, když ve dveřích zarachotil zámek.. Vešel kat s jedním pacholkem.“Tak už se konečně prober, děvko komunistická! Bude se pokračovat! Včera jsi mě zklamala. Usnula jsi nám při léčbě a to se nedělá!! Dnes si na tebe udělal čas sám pan primář. On je ranní ptáče. Takhle k ránu se mu práce nejvíc daří.“

 

Chytili mě každý z jedné strany a vystrkali do tmavé chodby. Na konci chodby, nad dveřmi do mučírny jsem si všimla ciferníku nástěnných hodin. Je tři čtvrtě na pět…. Prošli jsme potemnělou ordinací rovnou do mučírny. V rohu seděl za stolem starší, asi padesátiletý prošedivělý muž v bílém plášti a četl nějaké papíry. Dovedli mě před něho. „To je ona, pane primáři,“ sdělil mu ten, co mě mučil včera. Muž vstal a přistoupil ke mně. „Tak mi ji ukažte Carlosi,“ pravil a než jsem se na cokoliv zmohla tak mi kat zezadu strhl přes ramena košili a chytil mi vzadu paže. Muž v bílém, blesklo mi hlavou. V hnutí odporu to byl pojem. Jeho jméno nikdo neznal, ale jeho krutosti při výsleších byly pověstné. Mučil muže, ženy… mučil pro potěšení. Hlavně mladé ženy a dívky byly jeho specialita…. A teď stojím před ním…“ Zachytila jsem jeho chladný pohled. Přistoupil ke mně. „Ještě ty kalhoty! Kolikrát vám mám říkat, že materiál musí být bezvadně připravený!“ sykl na svoje pochopy. Jeden mě svíral vzadu paže a druhý mi stáhl kalhoty. Zůstala jsem úplně nahá. „Tak ty si holčičko nemůžeš na nic vzpomenout.“ Zavřela jsem očí a otočila hlavu stranou.. „No to se může rychle změnit. Jak na tobě vidím, tak tě tady zatím hodně šetřili. To já budu určitě důslednější!!“ Ucítila jsem, jak surově mne moje bradavky mezi prsty. „Běžte mi ji pořádně umýt! Hlavně dole! Nevidíte, že má menzes?! A pak mi přiveďte!“ Rozkázal chladně svým pochopům. Odvedli mě do další místnosti. Byla celá obložená zelenými kachličkami. Ze stropu visela stejná kočka, jakou mě zvedali včera v mučírně. Už jsem nebyla ani překvapená, když mě na ní vytáhli do výšky. Tentokrát mi však roztažené nohy zafixovali ke kroužkům v podlaze. Kat si oblékl svůj gumový plášť a chopil se hadice. Během několika málo sekund na mé napjaté tělo dopadl prudký proud tlakové vody. Postupně mi proudem prošel celé tělo. Úplně jsem se topila, když ni vytrvale stříkal do tváře. Ještě horší chvíle ale nastala, když přistoupil ke mně a za provázek vyrval tampón z mého klína a namířil do něj trysku. Ostrý, studený proud vody, přesto, že jsem jej křečovitě svírala, si bolestivě pohrával s mými labiemi a hráškem. Ještě horší to bylo, když kat zasunul trysku dovnitř. Cítila jsem v celém podbřišku nesnesitelný tlak. To ale nebylo ještě všechno. Kat přepnul páku baterie ze studené na teplou. To jsem už nevydržela a začala jsem křičet. To kata ještě povzbudilo a zasunul trysku ještě hlouběji. Nevím, asi bych zase omdlela, kdyby ho druhý pochop nezastavil. „To stačí, ať nám zase nezvadne.“ Zastavili vodu a spustili mě na zem. Celá jsem se chvěla vyčerpáním a zimou. „Ještě ti trochu popravíme účes. Pan primář nemá rád střapaté holky!“ Pravil kat a překvapivě obratně mi sáhl vlasy dozadu a sepnul je velkou kovovou sponou. Odvedli mě zpátky do mučírny. Odtáhli závěs, který rozděloval místnost a já jsem strnula. Přede mnou bylo něco, co vzdáleně připomínalo gynekologické křeslo. Vedle už stál připravený vozík s elektrickou aparaturou. Na pojízdném stole u zdi na kovovém táce ležely vyrovnané lesklé nástroje. Určitě mučící nástroje. „To mají nachystané na mě!!“ Zachvěla jsem se. „Pan primář si myslí, že potřebuješ důkladně vyšetřit. Myslí si, že dnes určitě najde klíč k té tvojí zablokované paměti.“

 

Kat mě chytil zezadu za paže a každý z jeho pomocníků za jednu nohu. Bránila jsem se, ala zbytečně. Položili mě na křeslo. Ruce a nohy připoutaly k ramenům koženými pásy. Pak kat přestavil polohu pohyblivých prvků tak, že moje pánev a stehna byla v rovině. Nohy byly ohnuté v kolenou. Hlavu jsem měla opřenou v opěrce. Ruce byly připoutány ke křeslu ve vzpažení. Přes hrudník nad prsy a přes kyčle mě přitáhli ke křeslu koženým řemenem. Nohy mi doširoka roztáhli. Nemohla jsem se ani hnout. Pomocník nade mě spustil světlo, takové, jaké bývá na operačních sálech a naklonil ho tak, aby mi svítilo přímo do klína. Druhý pomocník mi mezi roztažené nohy postavil židli a hned vedle přivezl stolík s nástroji.. Kleště, pinzety, jehly, elektrická aparatura se spoustou drátů …a… ty strašné údy! Zavřela jsem oči. „Musím vydržet i dnes! Musím! Musím!“ Opakovala jsem si v duchu. „Na bradavky jí dáme jedničky vakuovky, ať je dobře napojená“ probral mě hlas primáře, který stál nade mnou a nasazoval si chirurgické rukavice. „Tak ty nám nechceš nic říct“, pravil, sklonil se ke mně a postříkal mi prsy nějakým sprejem. „Dneska už to bude horší, tomu věř. Oni hoši jsou sice mladí a šikovní, ale ještě jim chybí zkušenosti a bojí se na takovou kurvičku trochu přitlačit! Pomocník mlčky shora přitáhl rozdvojenou hadici s dvěma skleněnými koncovkami. Někde za mnou začal zlověstně vrčet motor. Ucítila jsem, jak mi kat v bílém přiložil konce hadic na napnutá ňadra. Pak to za mnou zasyčelo a strašlivá síla podtlaku vtáhla špičky mých prsou do úzkých hrdel na koncích hadice. Měla jsem pocit, jako by mi je chtěli vytrhnout z těla. „Přidej ještě, ať je dostanem pěkně do dna.“ Tah byl strašlivý.. Jako bych visela za prsy vytažená do výšky… A pak to přišlo: Nejdříve se hrotu ve dně přísavky dotkla moje levá bradavka. Trochu to zabolelo, ale ještě jsem nekřičela. Za okamžik se ale hrotu ve druhé přísavce dotkla druhá bradavka a strašlivý elektrický výboj spojil moje prsy a sevřel hruď v bezdeché křeči. Udělaly se mi kruhy před očima a okamžitě jsem omdlela ….. „Už se probírá vy volové! Jestli bude v šoku, tak z ní už dneska nic nevypadne!“ Uslyšela jsem jakoby z dálky hlas primáře. „No tak, prober se, děvko!“ Otevřela jsem oči. Stáli všichni čtyři nade mnou. „Musíte nám prominout, slečinko, ale nějaký skléróza zapomněl vypnout generátor a tak jste hned na začátek dostala trochu větší dávku. Aspoň teď víš, na co se těšit!!“ Pravil primář a usadil se na stoličce u mého klína. “ Mlčela jsem. Jenom jsem vnímala tupou bolest na prsou vtažených pod tlakem do přísavek. „Tak jestli sis to nerozmyslela, tak začneme.“ Uslyšela jsem nevzrušený hlas primáře.

 

„Nejdřív zkusíme hrotovou elektrodou, kde máš nejvhodnější body “ pokračoval, aniž čekal na odpověď. „Je to něco jiného, než jsi poznala posledně, možná se ti to zalíbí a začneš si vybavovat nějaká jména…“ Zatnula jsem svaly a čekala na příval bolesti. Chtěla jsem uhnout pánví, ale řemen přes kyčle mi neumožnil vůbec žádný pohyb. Známé cvaknutí a elektrická aparatura se tiše rozebzučela. Spíše intuitivně jsem cítila, jak se k mému klínu blíží ruka s mučícím nástrojem. Ostrý dotyk a prudký výron bolesti. Hrášek mi úplně srtnul pod přívalem proudu. Bolest tentokrát nešlehala v krátkých záblescích, ale intenzivně pulzovala. Zatnula jsem zuby. „Musím vydržet!!! Nebudu křičet!!! Musím vydržet!!!“ Bolest s plynoucími vteřinami sílila. Oči se mi zalévaly slzami, ale nekřičela jsem. Hrot nástroje si mezitím pohrával s mým hořícím hráškem. Strnula jsem v křeči, zcela paralyzovaná bolestí, ale mlčela jsem. Jenom jsem se každou chvíli rychle nadechla a se zatajeným dechem jsem odolávala. Po několika minutách se působiště hrotu rozrostlo na celou oblast vstupu do mého klína. Bolest přecházela od zadečku přes sliznice malých pysků až k hrášku. Začínala jsem se chvět vyčerpáním, ale držela jsem se. „Zatím se ti to asi líbí, no tak trochu přidáme“. Příští dotyk mne šokoval. Jako by mi hrášek někdo sevřel vší silou kleštěmi. Tělo se mi sevřelo v křeči a z úst vyšel první výkřik bolesti. Při každém dotyku jsem se nedokázala ovládnout a vykřikla jsem.. „No podíváme se ti trochu hlouběji, je to ještě větší roskoš“ broukl si spíše pro sebe kat v bílém plášti. V jeho ruce jsem na okamžik uviděla dlouhou jehlu s kuličkou na konci. Rukojeť s kabelem….Cítila jsem, jak se nástroj blíží k mému pohlaví. Jako by mi do pochvy šlehl oheň! Křečovitě jsem se snažila sevřít, ale nepomohlo to…. Oheň pronikal stále hlouběji, až se zastavil v oblasti bodu G. Kat v bílém přesně věděl, kde hledat… Prvních pár impulzů jsem se zaťatými zuby vydržela. Pak ale kat přidal na intenzitě a mé odhodlání vzdorovat mlčky už bylo neudržitelné. Rychlé nádechy se střídaly s výkřiky bolesti, které už jsem nemohla zastavit. „Tak jak se ti to líbilo děvenko“ zeptal se kat, když po několika dlouhých minutách vyjmul jehlici z mého klína. „Pořád si nemůžeš vzpomenout ??“ “ Ne… nic vám nemůžu říct… Špitla jsem… “ „To je ale velká chyba. Musíme teda ještě hlouběji… Trochu to ale zpestříme.“ Otočil se ke generátoru, něco na něm nastavil. Pak mi náplastí přilepil na podbřišek elektrodu. Asi tak tam, kde končily dříve mé chloupky. Pak se opět sklonil k mému klínu. Raději jsem zavřela oči…. Cítila jsem , jak hrubě proniká prsty hluboko do mé pochvy. Špička jednoho prstu nahmatala čepičku mé dělohy. Strnula jsem. „To přece nemůžete….“ Špitla jsem zoufale. „Ale, ale.. Kurvička si asi začíná něco vybavovat.“ Zajásal kat. „Já teď ale chvíli nebudu nic slyšet. Ano?“ A pak to přišlo… Elektrodu musel mít přímo na tom prstě… Jako by mi vrazil do podbřišku nůž! Téměř okamžitě jsem vydechla v nelidském skřeku…. Bylo to jenom krátké šlehnutí, ale strašné. Cítila jsem, jak špička prstu nahmatala skulinku v děložním hrdle, bránu, za kterou ještě nikdo nebyl…. A zase kruté bodnutí. Tělo se mi snažilo schoulit, ale pevné poutání to nepřipouštělo. Prst násilně pronikal úzkou skulinkou stále hlouběji. Každou chvíli pak z něho sjel blesk výboje směřující k elektrodě na břiše… Bylo to strašlivé. Vždyť jsem měla ještě svoje dny. Všechno bylo tak citlivé. Trvalo to celou věčnost. Kat se očividně bavil mým utrpením. Už jsem ani nekřičela. Jenom jsem se chvěla v křečích vyvolaných šoky. Byla jsem na pokraji vědomí.. A pak to přestalo. Kat vyjmul svoji v gumové rukavici krytou ruku s elektrodou na ukazováčku. Přes uslzené oči jsem viděla, jak si ji prohlíží. „Ještě hodně barví, děvka, hlouběji dnes ještě nemůžeme, ať jí zrovna nezavaříme. No můžeme ale zkusit něco jiného,“ pravil ke svým pomocníkům kat. „Trochu ji roztáhneme a vysušíme… Dej mi tak trojku vaginálku.!“ „Tak to ještě pořád neskončilo, právě naopak.“ Jenom letmo jsem zahlédla, jak na velký stříbrný úd stříká sprejem a připojuje na něj kabely od generátoru. Zatnula jsem zuby a vší silou sevřela klín. Nebylo to však nic platné. Krutá ruka hrubě vtlačovala mučidlo do mé pochvy. „Je moc úzká, dej mi dvojku Carlosi, nechci ji ještě natrhnout,“ slyšela jsem katův hlas. Pak už jen syčení spreje a pak… Určitě už jsem nešla víc roztáhnout. Byla jsem úplně plná. Snažila jsem se zoufale tlačit ven, ale nešlo to. „To si jenom zhoršuješ. Víš, tenhle kousek se na rozdíl od toho , co do tebe vráží tvůj amant, se na konci zužuje, takže ven určitě nevyklouzne! A hlavně neměkne!“ slyšela jsem poznámku provázenou smíchem přihlížejících pochopů. „Ještě zkusíme chřestýše,“ pokračoval nevzrušeně kat. Někde za mnou to zasyčelo a přísavky na mých prsou se k mé úlevě uvolnily. „Otevři oči ty rudá kurvo, koukni se sem..“ Kat držel v ruce něco lesklého na červeném kabelu. Až mi přiblížil ruku před obličej, tak jsem to uviděla zcela zřetelně. Delší ozubená svorka, jejíž čelisti obepínaly tenkou ostrou jehlu.. „Jestli si rychle nevzpomeneš tak tě kousne chřestýš…cha, cha.“ „NE! NIC ze mě nedostanete vy svině.“ Ani nevím, kde se to ve mně vzalo.. Jenom jsem cítila, jak mi prsty postupně sevřely dvorce a jehly vnikly středem bradavek do mého těla. „No, my si zatím zajdeme na snídani. A aby ses tady sama nenudila, tak tě trochu rozptýlíme.“ Slyšela jsem cvakání přepínačů a pak to začalo. Nejdřív jenom mírné teplo. Postupně pomalu sílilo, až asi po minutě vrcholilo strašlivým ohněm v mé pochvě. Pak to v aparatuře cvaklo a vše začalo od začátku nanovo.“ Tak si to tu užij. My se tak do půl hodinky vrátíme. Moc nekřič, ať nevzbudíš partaje, kdo má pak vyřizovat stížnosti,“ pravil se smíchem kat. Jakmile se za nimi zavřely dveře, rozpoutalo se pravé peklo. Už nikdy si nebudu myslet, že už nemůžu poznat větší bolest. Tady v tomto sklepě to určitě neplatí. Celý pekelný kolotoč se s krutou pravidelností sále opakoval. Vždy před vrcholem jsem musela ze všech sil křičet. Aspoň trochu to určitě pomohlo. Pak pět vteřin pauza. Pět vteřin naděje, že peklo už znovu nezačne. Pak tiché lupnutí kdesi v nitru plechové krabice na vozíku a další výstup na horu bolesti. Nevím, jak dlouho jsem to vydržela.Po dvacátém kole už jsem se soustředila jenom na oheň drásající můj klín a pálící špičky mých ňader. Pak možná ještě deset minut a pohltila mě vysvobozující tma. Už jsem nic necítila. Žádná bolest, žádní kati, žádná mučírna, žádná aparatura, žádné dráty, NIC!

 

Probrala jsem se zase až na cele. Stejně, jako posledně. Jenom následky byly mnohem víc cítit. Nejvíc to odnesly asi bradavky. Vpichy po jehlách. Cítila jsem, jak mi v nich pulzuje krev. Celý další den se nic nedělo, jenom v poledne mi dozorce přinesl talířek polévky neurčité chuti a vzhledu a láhev s vodou. Zámek ve dveřích zarachotil až večer. Ve dveřích stál vyšetřovatel. Ten z kanceláře, co mě při prvním výslechu popálil. „No pojď, dnes pro tebe máme malé překvapení.“ Zastavil se na prahu a pokynul dvěma vojákům, které jsem ještě neznala, aby mě vyvedli. Nebránila jsem se. Opět jsme šli tmavou chodbou do mučírny. „Kam jinam.“ Pomyslela jsem si. „Zase mě čeká týrání a muka.“ Ve dveřích do ordinace jsem strnula. Přede mnou stála moje sestřička Dominika! Moje malá Domi, která o ničem, co jsem dělala nic neví! „Vždyť jí bude teprve patnáct.“ Zhrozila jsem se. Zachytila jsem její vyděšený uplakaný pohled. „Paolo! Co se to s náma děje?“ Ptaly se její uslzené oči. Nedokázala jsem odpovědět. „Dnes jsme si přivedli na pomoc sestřičku,“ zaskřehotal vyšetřovatel. „Dneska bude jenom jako vděčný divák, ale když nedostaneš rozum, tak si vyměníte role. Jak zjistil tady náš pan primář, tak je ještě panna. To je na první lekci to úplně nejlepší. Má jí natrhnout nějaký diletant někde v parku? To je lepší, když jí to pěkně udělá nějaký odborník tady u nás. Jenom to bude určitě víc bolet.“ Nato ji jeden z pochopů hrubě posadil na kovovou židli s vysokým opěradlem. Ruce jí skroutil dozadu spoutal pouty za opěradlem. Řemenem na opěradle jí přitáhl hlavu k tvarované opěrce, tak že jí nemohla pohybovat a přitom její pohled směřoval do míst, kde mě mučili prvně. Nebylo pochyb. „Dnes to bude na stejném místě,“ uvědomila jsem si při pohledu na spuštěný řetěz jeřábu. „Pana primáře už znáš, ale paní doktorku jsi ještě nepoznala.“ Otočila jsem se a spatřila ženu, asi třicet, štíhlá drobná brunetka v bílém plášti s elegantními brýlemi. Vypadala celkem sympaticky, rozhodně ne na to, že by dokázala mučit lidi. „Tak mi ji připravte,“ vypálila stroze na dvojici pomocníků, které jsem také viděla prvně. Už jsem věděla, že bránit se a vzdorovat nemá cenu. Bez odporu jsem ze sebe nechala strhnout košili. Nedalo jim to mnoho práce. Byly na ní už jenom dva knoflíky.K mému velkému překvapení mě ale hned nepověsili, jak jsem myslela prvně. Odhrnuli závěs kousek dál za houpajícím se řetězem a já jsem spatřila něco jako kolmé opěradlo židle na vysokých nohách.

 

Přivedli mě k opěradlu, otočili mě k němu zády a ruce mi spoutali pouty vzadu za ním. Pak jeden z nich vzal do ruky asi metrovou tyč a z boku mi ji zasunul mezi opěradlo a záda. Druhý pochop mezitím nade mě dovezl jeřáb. Hák zachytily za oko asi v polovině tyče. Pak zavrčel motor jeřábu. Řetěz se ve chvíli napnul a táhl za sebou nahoru i tyč. Ta se zaklesla za mé ramena a já začala stoupat s ní. Bolelo to strašně už od začátku. Ruce vzadu byly spoutané těsně u sebe a tyč je táhla nemilosrdně nahoru. Motor jeřábu utichl. Přistoupil ke mně jeden z pomocníků a nad prsy mě přitáhl k opěradlu koženým řemenem. Ani jsem pro bolest nevnímala, když mi stáhli kalhoty. Pak mě vzali za kotníky a připoutali je k nějaké tyčí za opěradlem. Visela jsem bolestivě s nohama široce roztaženýma, zcela bezmocně, odevzdaná na milost a nemilost svým katům. Vše se seběhlo strašně rychle, snad ve dvou minutách. Teprve teď jsem začala vnímat svoje okolí. Vyděšená Domi seděla pár metrů přede mnou a s vytřeštěnýma očima se dívala na to strašné divadlo. Primář s vyšetřovatelem pokuřovali a dívali se, jak mě pochopové připravují. Doktorka si natahovala gumové rukavice. „Je to jasné, bude mě mučit ona! Žena ženu!“ Nemohla jsem to pochopit, kde se to v ní bere. Brzy jsem se měla dozvědět, že je tvrdší než všichni ti kati, co mě mučili dříve. „Tak pánové, můžeme začít!“ Obrátila se žena k pokuřujícím mužům. „Holky už jsou nedočkavé a moji hoši taky.“ Vyšetřovatel odhodil nedopalek do přeplněného popelníku a přistoupil ke mně. „Dneska si tě bude všímat hlavně tady paní doktorka se svými chlapci. Jsou moc šikovní! Minulý měsíc byla na školení u našich přátel v USA a předtím dlouho studovala staré osvědčené metody slavných předchůdců. Inkvizice, Gestapo, NKVD… Určitě jsi o nich už něco slyšela. A na rozdíl od tady našeho pana primáře nesází tolik jenom na elektřinu. Ostatně, jestli mi už konečně něco neřekneš, tak se hned přesvědčíš. Podívej, zatím je tvoje tělo téměř netknuté. Trochu to bolelo, ale stopy za pár dní zmizí. Řekni s kým pracuješ a do týdne jsi doma ty i tvoje sestřička. Jinak… Tady hoši jsou pěkní kanci…“ Na chvíli jsem zakolísala. Podívala jsem se na Dominiku. Celá se na židli chvěje. Má zavřené uslzené oči a asi se tiše modlí. Za ní stojí se založenýma rukama dva statní pochopové, které má ta sadistka k ruce. Jeden, o něco starší než já, s vyholenou hlavou, druhý, asi tak 40, s knírkem. Oba od pasu nahoru nazí. Hltají mě očima jako hladoví psi kořist, která je na dosah. Bože, co mě dnes čeká. Rodrigo, co mi řekneš, když dnes nevydržím mučení a vydám tě těmhle zvířatům? „Ne, nemám vám co říct. Už jsem vám všechno řekla,“ splynulo mi tiše ze rtů. „Jak chceš. Paní kolegyně, začněte!“ Otočil se k ženě a pokynul rukou ke mě. „Je vaše!“

 

„Tak ty jsi tak neochotná a tvrdohlavá.“ Stála těsně u mě a upravovala si gumové rukavice na prstech. Dívala se mi zkoumavě do očí. „Dneska holčičko nevydržíš. Vsadíme se? Moji hoši už se nemůžou dočkat! Už dlouho neměli tak mladou laňku. Máš prostě smůlu.“ Otočila se, vzala ze stojanu dlouhý červený kabel a jeden jeho konec připojila k černému kufříku, který ležel na stole. „Někdy je elektřina nenahraditelná,“ pronesla tiše, spíše jenom pro sebe. Přistoupila ke mně, povytáhla mi malé pysky z křečovitě sevřeného klína a připnula na ně ozubenou kovovou svorku na druhé straně kabelu. Tak hoši, pro začátek ji trochu rozmasírujte, ať se zahřeje. Starší z mužů si už pošvihával tenkým pružným kovovým prutem s malou kuličkou na konci. Z rukojeti vycházel drát a mizel v kufříku s aparaturou. Žena na ní něco nastavila a sledovala se zalíbením, jak se pochop blíží ke mně. Prut zasvištěl vzduchem a švihl mě přes vypnutá prsa. Byla jsem připravená na bolest, ale to, co přišlo, bylo nad všechna očekávání. Jako bych dostala dvěma biči najednou. Po jednom mi zůstala červenající stopa na hrudi a po druhém mi v křeči strnul celý klín. Nedokázala jsem se ovládnout a vykřikla jsem. Sotva jsem se nadechla, zasvištěl prut a dopadl o něco níže. Kulička, která zřejmě působila jako elektroda, přitom dopadla na moji levou bradavku. Obvod se na zlomek vteřiny uzavřel a z mého hrdla se vydral zoufalý skřek. Katan šlehal jako stroj. Už jsem nepočítala rány. Bez dechu jsem visela na mučidle. Jen tělo se mi po každém šlehnutí sevřelo v křeči. „Je suchá! Navlhčit! A taky jí trochu napružte poštěvák a bradavky!!“ Štěkla mučitelka na pochopy. Rány ustaly. Lačně jsem lapala po dechu. Vycítila jsem, že se ke mně někdo blíží. Otevřela jsem oči zrovna v okamžiku, když mi pochop s holou hlavou hrubě stiskl prackou prso a druhá jeho ruka s kleštěmi se nezadržitelně blížila k vystupující bradavce. Stisk byl hrozný. Ozubená čelist kleští drtila, co jí stálo v cestě. Ještě jsem se držela. Jen v nádechu jsem zatínala zuby. Pak katan prudce zatáhl. Zdálo se mi, že mi vyrve kus těla. Musela jsem už křičet. Musela. Na druhém ňadru se vše opakovalo, jen trhnutí bylo asi ještě prudší. Bradavka vyklouzla z kleští a na vteřinku se mi ulevilo. Dvakrát jsem se stačila nadechnout, když čelist kleští znovu našla citlivý hrot mého ňadra. „Vysmekla ses, kurvo! Tak by to nešlo!“ Slyšela jsem kata procedit mezi zuby. Jednou rukou se mi zapřel do hrudi a druhou krutě tiskl a táhl. „To je lepší, viď!!“ Řval na mě, když viděl jak trpím. Bylo to strašné. Ještě několikrát vše zopakoval na obou prsech. Řvala jsem bolestí. Kat se vyloženě bavil. Čím víc jsem trpěla, tím víc si dával záležet. Přes slzy už jsem neviděla, ale dvorce i s bradavkami byly jako v ohni. „Když se ti to tak líbí,“ nedopověděl a strhl svorku kabelu, který vedl k mému klínu. Ruka mě hrubě roztáhla a čelist tentokrát neomylně našla nejcitlivější tkáň mého těla. „No, kozy nestojej za nic, ale poštěvák teda máš!“ Čelist kleští se opět nelítostně sevřela. Křičela jsem, ale už mi to zase nepomáhalo. Bolest mě pomalu začala přemáhat. Kleště tiskly stále víc. Kat, abych ještě víc trpěla, začal kleštěmi otáčet a prudce trhat. Udělaly se mi kruhy před očima a všechno ztichlo.

 

Nevím, jak dlouho jsem nebyla při vědomí. Když jsem otevřela oči, uviděla jsem doktorku s injekcí v ruce. „Tak se probuď, holčičko, mejdan pokračuje!“ Byla jsem jako opilá. Hlava mi třeštila a v uších mi šumělo, asi po tom, co mi píchli. Jediné, co jsem si uvědomovala, byl tep mého srdce, který jsem cítila v rozdrcených bradavkách a v klitorisu. Ach Rodrigo… Už dlouho nevydržím. Kat vytáhl z vedle stojícího kbelíku hadr, ze kterého crčela voda a připlácl mi ho na ňadra. „Málo se potíš, kurvo! Musíme ti trochu pomoct!“ Cítila jsem, jak mi otírá prsy, břicho, stehna. Voda, která stékala po mém těle, páchla tak, že mi bylo na zvracení. „Nevoní, co? To víš, včera se ti do toho kýblu při výslechu ve slabé chvilce vychcala tvoje rudá kámoška. A já asi taky. Aby to líp vedlo a něco jsi z toho měla. Kdo se v tom má ale cabrat!“ Odporem se mi svíralo hrdlo. Znovu protáhl páchnoucí hadr kbelíkem a několikrát projel mezi pysky mého pohlaví. Cítila jsem, jak mi voda teče po stehnech. Zase jsem ztratila nad sebou kontrolu a začala jsem se chvět. Chladem, ponížením, bolestí. „Tak tohle se ti líbí!“ Zajásal katan, když si toho všimnul. „To si ale musíme dát záležet!“ Omotal si hadrem ukazováček, znovu ho ponořil do páchnoucí vody a pomalu ho zasunul do mé pochvy. „Ne, prosím, to ne, prosím,“ splynulo mi ze rtů. „Tak co nám řekneš?“ Zeptala se s nadějí v hlase žena. „Já opravdu nemám co!“ Zabojovala jsem. „To je ale škoda. Pokračujte!“ Prst s hadrem ještě několikrát projel uvnitř mého těla. Kat si dal záležet, abych trpěla co nejvíce. Velkou část hadru mi nacpal dovnitř a nechal ho tam. „To je lepší tampónek, než používáš obvykle. Můžeš se na něj plně spolehnout! Chacha cha,“ zasmál se ironicky kat.

 

Svorkou kabelu teď sevřel obnažený poštěváček. Snažila jsem se reflexivně uhnout, ale byla jsem už vyčerpaná a ani nebylo kam. Zase se ozvalo svištění prutu. Bolest mě zcela ovládla. Bylo to ještě mnohem horší než na začátku. Síla bolesti byla strašlivá. Následkem šoků jsem se pomočila. Křičela jsem téměř nepřetržitě, ale moc mi to už nepomáhalo. Po několika minutách se vyčerpal i kat a ustal s výpraskem. Vyrval hadr z mého klína a odpojil elektrodu. Visela jsem rezignovaně na mučidle a horečně dýchala. Vůbec jsem nevnímala svět kolem sebe. Po několika okamžicích jsem si uvědomila, že se něco děje. Otevřela jsem oči a strnula překvapením: Pode mnou stál obrovský pes, asi doga, a tlama s vyplazeným jazykem se nezadržitelně blížila k mému klínu. „Nééééé! To ne,“ zavřela jsem uslzené oči. Cítila jsem jen, jak drsný teplý jazyk zvířete líže moje lůno. Nikdy v životě jsem se necítila tak ponížená, jako teď. Pes lačně pronikal svým jazykem až do mé pochvy. Určitě cítil můj ženský pach a to ho dráždilo. Už jsem neměla sílu na odpor. Cítila jsem lačné pohyby jazyku zvířete provázené jeho skučením. Pes byl jako v tranzu. Dral se bezohledně stále hlouběji. Jeho ostré zuby drásaly vstup do mého klína. „To je náš Fidel, nejlepší milovník, jakého tady máme! Cha cha.“ Použili psa, aby mě pokořili a zahanbili co nejvíc. „Rodrigo,“ splynulo mi ze rtů „Rodrigo? A dál,“ uslyšela jsem náhle před sebou hlas kata. Rychle jsem otevřela oči a podívala se před sebe. Všichni stáli v řadě přede mnou a dívali se na mě. „Dál! Jméno! Adresa!“ Křičel na mě nepříčetně vyšetřovatel. „Ne, Ne! Rodrigo s tím nemá nic společného!“ Snažila jsem se zachránit, co se dalo. „Řekni celé jméno a my hned přestaneme! Jinak budeme pokračovat.“

 

Uběhlo pár dlouhých vteřin ticha. „Hrušku!!!“ Slyšela jsem, jak doktorka vyštěkla na pochopy. Neměla jsem odvahu otevřít oči. Jenom jsem si uvědomila, že se mě to strašné zvíře už nedotýká. „Jen se dívej, ty rudá kurvo! Tohle je jiný klacek, než má ten tvůj!“ Cedil mi přes zuby do tváře vyšetřovatel a násilím mi otočil hlavu, abych viděla. Otevřela jsem oči a jen letmý pohled byl děsivý. Pochop měl v ruce velký lesklý předmět o jehož použití nemohlo být pochyb. Slyšela jsem jenom kovové cvaknutí, jak jej připevnil někde mezi mými stehny ke konstrukci. Pak do stejných míst zasunul kovovou tyč a začal jakoby pumpovat. Někdo mě uchopil za boky a přitáhl mě nad stoupající nástroj. Po několika vteřinách jsem ucítila v klíně dotyk chladného kovu mučidla. Ze všech sil jsem se sevřela, ale čísi ruka mě roztáhla do stran a strašná síla vtlačovala mučidlo dovnitř. Umělý úd mě po chvíli zcela naplnil, ale kat stále nepřestával, jenom trochu zvolnil. Tlak přerůstal v krutou bolest, která rostla s každým katovým pohybem. Už jsem pocítila, že do značné míry má váha spočívá na té strašné věci v mém klíně. „Tak co je to za Rodriga! Už sis vzpomněla?“ A aniž čekal na odpověď, začal kat otáčet nějakou kličkou. Zvuk jako bych znala. Tak rachotila západka, když se napínala síť na hřišti. Okamžitě jsem si uvědomila změnu. Mučidlo už nemohlo hlouběji, ale s každým otočením kličky se roztáhlo do šířky. Bolest stále rostla. Čelisti nástroje mě krutě roztahovaly. Se zatajeným dechem a zatnutými zuby jsem vzdorovala. Cvakání západky už nebylo tak rychlé, ale bolest už byla nesnesitelná. Otevřela jsem oči. Všichni se upřeně dívali na můj klín a na katovy ruce otáčející klikou. Sama jsem si tam neviděla, ale bolest, která odtud zaplavovala celé tělo, byla strašlivá. Hryzala jsem se do rtů, abych vydržela. „Tak co bude s tím Rodrigem! Nějak špatně slyším! Noo?“ Jen jsem se rychle nadechla, ale jinak jsem mlčela. „Ještě otáčku,“ slyšela jsem pokyn doktorky. Západka čtyřikrát pomalu klapla. Nastala chvíle napjatého ticha. „Ještě o dva zuby!“ CVAK, CVAK! Už jsem nevydržela a z hrdla mi vyšel bolestný výkřik. „Tak co, kurvičko, dobrý? Můžeme ještě zatočit, nebo už konečně něco pustíš!!“ Nic jsem neříkala, jen jsem asi sténala bolestí. „Opasky!!“ Štěkla doktorka na katy. Fungovali jako stroje. Stroje na bolest a utrpení. Teprve teď jsem si všimla Dominiky… Seděla pořád připoutaná na židli. Byla však už nahá! Úplně nahá. Ani jsem nezaregistrovala, kdy ji ti netvoři svlékli a co s ní dělali. Na zemi jí u nohou leží šaty. Kalhotky s puntíkama. Dala jsem jí je k narozeninám. K prsům jí vedou červené dráty. Není pochyb, ti netvoři ji chtějí mučit elektrickými šoky! Nevinné děvče, které vůbec nic neví. Zná ale Rodriga, zamrazilo mě.

 

Ale to už u mě byli oba pochopové. Kolem pasu mi stáhli nějaký řemen. Cítila jsem jenom, jak studí. Podobné řemeny mi přitáhli kolem stehen. Ani mě nepřekvapilo, když k nim a k tomu co bylo ve mně připojili dráty. Sbírala jsem poslední zbytky sil. „Tak co, Paolo,“ probral mě laskavý hlas. Vyšetřovatel stál přede mnou. „Když mi teď řekneš, kdo je to Rodrigo, tak jsi ty i tvoje sestřička za týden doma a už tě necháme. Už tě nic nebude bolet. Všecko bude tak, jak bylo. Když neřekneš, tak budeme házet mincí. Která z vás vyhraje ta se bude bavit jako první. Asi víš jak. Zatím, co jsi odpočívala, tak jsme si ji trošku připravili. Nešťastnou náhodou už není panna. Upadla strašně nešikovně… Zatím si jenom trochu poplakala, ale jinak jí ještě nikdo doopravdy neublížil. Co jí to ale udělá, když jí do bradavek pustím 200, 300, 500 voltů, nebo když jí rozmačkám poštěvák kleštěma?“ Zakolísala jsem. Než jsem se ale na něco zmohla, zaleskla se ve vzduchu mince. Kat se pro ni sehnul a podal ji vyšetřovateli. Ten, aniž se na ni podíval řekl: „Maličká“. V následující vteřině to cvaklo. Reflexivně jsem sebou cukla, ale bolest nepřišla. Zato se mučírnou rozlehl strašný výkřik. Vycházel z Dominičina hrdla. Primář stál u aparatury, do které vstupovaly dráty z Dominičiny hrudi a snad i z klína. Nikdy jsem nikoho neslyšela tak křičet. Bylo to hrozné. Křičela ze všech sil, jako raněné zvíře. Bolelo mě to daleko víc, než když mučili mě samotnou. Dominičino tělo ztuhlo v křeči pod přívalem proudu. Trvalo to snad minutu, než jí došly síly ke křiku. Uplynulo ještě snad dalších předlouhých dvacet vteřin, než katan usoudil, že to dál nemá efekt a cvakl vypínačem. Hrůzné divadlo skončilo. Dominika rychle lapala po dechu. „Teď ty,“ štěkl vyšetřovatel. Jako by mi neviditelná síla chtěla všecko, co bylo v mém klíně a podbřišku vyrvat nahoru. Křeč mě svírala už nekonečně dlouho. Věc v mé pochvě pálila jako oheň! Cvak! To co před tím táhlo nahoru, se s cvaknutím jakoby otočilo dolů. Jenom strašný oheň v mé pochvě pálil pořád dál. Jako bych měla vevnitř rozžhavené železo. Bylo to nekonečné. Už se mi zase začaly dělat mžitky před očima, když mě vysvobodilo cvaknutí vypínače. „Tak co holky, co je to za frajera, ten Rodrigo. Řeknete mi to, nebo si dáme další kolo?“ Podívala jsem se na Dominiku. S vytřeštěnýma očima hleděla přímo na mne. Hruď se ji rychle zdvíhala jako by chtěla něco říct. Několik vteřin bylo hrobové ticho. Jenom mladší z pochopů se sklonil k Dominice a něco jí dělal v klíně. „Skoro vytlačila vaginálku! To bych do holky, která byla ještě před chvílí panna nikdy neřekl. Můžete, pane primáři!“ Pronesl směrem k muži za aparaturou. Dominika s hrůzou v uplakaných očích sledovala kata, jak sahá po vypínači. „Paoloooooooo!!“ Po několika dalších dlouhých vteřinách, kdy bezdechým tělem mučené dívky zmítal elektrický šok se zase ozvalo vysvobozující cvaknutí vypínače. Tentokrát se už Dominika nemohla následkem šoku udržet a ocitla se v kaluži vlastní moči.

 

„Paolo, prosím, už néééé! Paolo řekni jim to, prosím! Já už nechci, strašně to bolí,“ zoufale plakala a slzy jí stékaly po tvářích na mučenou hruď. „No, maličká má asi víc rozumu než ty. Nebo ti to nevadí, když tady kvůli tobě musí trpět? My máme času dost. Můžete se tady dneska střídat, dokud je libo. Po každém kole trochu přidáme, abyste neřekly, že na vás šetříme. Když mi ale řeknete, kdo je Rodrigo a jaká je jeho funkce, tak už to pro vás skončí. Pro obě. Víme, že Maličká nám nemá co sdělit a ty jsi taky jenom malá ryba. Pošťák, žádný companěro.“ „Paolo už ne, prosím, prosíím,“ ozvalo se mezi vzlyky. Zavřela jsem oči. „Rodrigo Perez-Montego… Náměstí Cordoba, číslo 273.“

 

Za dva týdny jsme byly s Dominikou opravdu volné. Už nás dál nemučili. Několikrát nás obě prohlédl lékař. Ošetřil nás. Aspoň naše těla. O duši se moc nezajímal. Byly jsme volné. Dokonce nás dovezli domů. Volné, ale za jakou cenu! Zradila jsem Rodriga, svou jedinou lásku. Vydala jsem ho těm katům, nevydržela jsem. Jsem slabá, sobecká, bezcitná. Kolik bolesti a ponížení jsem ale zažila! Rodriga jsem viděla už jen na konfrontaci, když ho zatkli. Zavedli mě do mučírny. Bylo to strašné. Neměla jsem sílu se mu podívat do očí. Visel nahý na řetěze. K pohlaví mu vedla spousta drátů. Za ním stála ta zrůda, doktorka, co řídila můj poslední výslech. Gumové rukavice, kleště…

 

„Tak to je tvoje milá, Rodrigo? Předevčírem tě práskla, ani se moc nebránila.“ Rozplakala jsem se. Rodrigo mlčel. Zrůda mu před mýma očima rozdrtila varlata v kleštích…. Od té doby jsem ho nespatřila. Pořád to všechno vidím. V noci se mi to vrací a Domi v noci někdy pláče. Proč to všechno?