Povídka „Prázdniny v Římě“

Jmenuji se Anna, je mi osmnáct let a narodila jsem se jako princezna. Po celý svůj život jsem vychovávána, v duchu královských tradic. Zodpovědnost, povinnosti, pevná vůle, usmívat se když se Vám vůbec nechce, neudělat žádnou ostudu na veřejnosti, vydržet stát celé hodiny a být milá, umět sníst i smažené brouky na palmovém listě a tvářit se, že vám opravdu chutná. Od dětských let jsem já i můj o sedm let starší bratr slýcháme, že je to nezbytné, protože budeme jednou reprezentovat naši zem. A jelikož bratr se měl v budoucnu stát králem, nároky na něj kladené jsou ještě větší než u mě. A přesto to vše zvládá se stoickým klidem a své povinnosti plní do puntíku. Se mnou to mají rodiče těžší. Nejraději bych žila úplně normální život, bez vychovatelů, ochránců a domácích učitelů. Dlouho mě tatínek bránil, říkal o mě, že jsem jeho všetečná holčička a určitě z těch lumpáren vyrostu.

Jednou se pověstné ucho utrhne a otci došla trpělivost. Jednoho krásného jsem se rozhodla, že nepůjdu na hodinu klavíru (nebo čeho vlastně) a podařilo se mi schovávat se po opuštěných koutech zahrady a půdy celé odpoledne. Našli mě, samozřejmě, ale až večer. Rodiče byli strachem bez sebe a hledání princezničky se stalo státním zájmem. Tehdy jsem poprvé okusila výprask od otce. Odvedli mě rovnou k němu a ten mne uplakanou, špinavou vzal do mé ložnice. Sedl si na nízký taburet, ohnul si mne přes koleno a vyplatil mi rukou nepočítaných.

Od toho dne výrazně zpřísnil můj „dohled“ a otec vzal mou výchovu do vlastních rukou. Doslovně. Následovaly krušné chvíle, kdy i já jsem se seznamovala s jeho pádnou dlaní a na rozdíl od mého bratra to pro mě byla úplně nová a hodně nepříjemná zkušenost. Pravdou je, že mé chování se rychle napravovalo k lepšímu a mezi jednotlivými výprasky, prováděné vždy beze svědků v soukromí ložnice, ubíhalo čím dál tím víc času.

Ještě dnes však, když zahrozí odepnutím řemene, se mi sevře žaludek strachem a dávám si velký pozor, aby nedošlo na nejhorší…. S řemenem jsem už dostala a zadek mě pak bolel pěkně dlouho.

Bylo to před rokem. To mě a Katku, to je dcera našeho kuchaře, přistihl s cigaretou. Kdo mohl tušit, že se nečekaně objeví v opuštěném zahradním altánu?! Obě dvě řádně vyděšené jsme museli típnout hořící cigarety a následovat ho do jeho soukromé pracovny. Tam mě zanechal mým černým myšlenkám na to, co se bude dít a odvedl Katku k jejímu otci. Když se vrátil začalo kázání. Rozzlobený otec mi kázal o vlivu kouření na naše zdraví, o mé nevyspělosti a když začal se svými častými výtkami o mém postavení a příkladu pro ostatní, mihl se mi obličejem úšklebek. Bylo to v tu chvíli silnější než můj strach.

A to byla chyba.

Velká.

Měla jsem se ovládnout.

Otci totiž došla trpělivost.

Doposud seděl za svým stolem a já stála před ním. Za chvíli se mělo všechno změnit. Vstal, nařídil mi ať se přehnu přes okraj stolu a rukama se chytnu protější hrany. Sám se zvedl a došel ke dveřím pracovny a zamkl. Já mlčky sledovala co dělá a neměla se k tomu udělat to, co mi bylo nařízeno. V tom mi jeho dlaň zatlačila na záda a já se musela podvolit. Vyhrnul mi sukni a stáhl kalhotky. Chtěla jsem protestovat, snažila jsem se rukou na ně dosáhnou a natáhnout je zpět, ale to bylo marné.

„Nehýbej se! Neumíš se chovat, tak teď dostaneš co si zasloužíš.“

„Tati, prosím ne na holou, to bude strašně bolet. Prosím, já už to nikdy neudělám,“ prosila jsem ze všech sil. Zbytečně. Otec si za mne stoupl, napřáhl a …….. PLESK, PLESK a znovu a znovu.

„Auuuuu, prosíííím, auuu. Já …. auu .. už nikdy …..prosííím dost,“ mé nářky nebyly vyslyšeny.

„Kouříš a ještě se mi budeš vysmívat do obličeje?!“, dopadající rány zesílily. Otec přestal až za nekonečně dlouhou dobu. Když skončil postavila jsem se a začala si rukama rychle třít rozpálené pozadí. Polykala jsem slzy a chtěla odejít, jenže to nebylo všechno.

„Počkej tu na mě,“ došel ke spojovacím dveřím se svou ložnicí a šatnou a zmizel.

Zpět byl za chviličku a v ruce držel kožený řemen.

„Myslím, že potřebuješ důraznější poučení, takže budeme pokračovat s tímhle. Zase se ohni.“

Můj brek zesílil: „Už nechci, prosíím,ne. Opravdu už nebudu nikdy kouřit, ani se pošklebovat.“

„Nebudeš, o to se osobně postarám!“

Co mi zbývalo. Vystrčila jsem zadek a můj královský otec pokračoval v trestání ….

Na konci výprasku už jsem neměla sílu prosit a slibovat, jen jsem brečela. Počítat jsem přestala už dávno. Tak takhle vypadá důkladný výprask ….. hlavou se mi honily všelijaké myšlenky, když jsem se plížila do své ložnice, aby mě nikdo neviděl. Až do večera jsem nevystrčila hlavu ze svého pokoje, v koupelně jsem si chladila zbité pozadí a přemýšlela, zda-li to nikdo neslyšel.

Nepříjemné překvapení mě čekalo před večeří. V jídelně jsem potkala svého bratra: „A hele, naše průšvihářka. Nebafneš si před večeří?“ Dostala jsem vztek a vyplázla na něj jazyk. Michael ovšem nelenil, přiskočil ke mně a plácl mne přes zadek.

„Pravidlo první: nedovoluj si na starší sourozence..“

Jeho rána nebyla nijak silná, ale přesto mi vehnala slzy do očí. Michael se na mě zahleděl už se soucitem „tolik to ještě bolí?“

Přikývla jsem a snažila se na polstrované židli najít nějakou polohu, abych se mohla najíst.

„A co Katka?“ Michaelova otázka mě zasáhla jako blesk. Já si na ni nevzpomněla! Byla jsem tak zaujatá sama sebou, že mě ani nenapadlo ji vyhledat. Udělala jsem to hned po večeři. Ta probíhala v hodně napjaté atmosféře – naštěstí pro mě už nepadly žádné další výtky. Mé neustálé poposedávání nikdo nekomentoval. Ponimrala jsem se v jídle, odmítla dezert a prchla za Katkou.

Ležela na posteli v dlouhém tričku a pobrekávala do polštáře. Opatrně jsem na ni promluvila:

„Katko? Dostala si?“

Zvedla se na loktech „ Co myslíš?! To víš, že jo. Táta mi zmaloval prdel tou největší vařečkou podívej!“ se syknutím vyhrnula tričko. Neměla pod ním vůbec nic. Jen napuchlý červený zadek plný fialových podlitin. „Musela jsem si pro ni sama dojít a svléknout kalhoty i kalhotky! On mě pak ohnul přes koleno a takhle mě zřídil. Ještě mi slíbil třikrát tolik, když ho kvůli mně propustí!!!“ Znovu se nahlas rozplakala.

Sevřelo se mi srdce, na tohle jsem vůbec nepomyslela. „Určitě ne, vždyť to ani nebyl tvůj nápad,“ začala jsem ji utěšovat „mě táta taky zbil, koukni.“ To ji zaujalo, sedla si a vzápětí se okamžitě postavila.

Můj zadek byl hodně podobný tomu jejímu, věděla jsem to, protože jsem si ho několikrát dobře prohlédla v zrcadle. Jen ona měla kruhové otisky po vařečce a já široké pruhy po pásku. Opatrně se dotkla vystouplých stop. „Můžeš sedět? Já ani náhodou. A mám zaracha do konce měsíce.“

„Sedím stejně jako ty,“ okomentovala jsem její pokus posadit se na posteli.

Neměla jsem odvahu ji déle zdržovat, pohled jejího otce, když jsem k nim přišla byl dostatečně výmluvný princezna – nepricezna. Noc jsem proležela na břiše a hlavou se mi honilo, jestli Katčina otce opravdu nepropustí z práce. Věděla jsem, že bych měla dojít za otcem a vysvětlit mu kdo koho vlastně k čemu naváděl. Ale měla jsem strašný strach, bála jsem se, že mi po mém přiznání ještě přidá. Krabičku cigaret sice koupila Katka, ale já ji pro ni poslala. Pro mě je takřka nemožné učinit takový „choulostivý“ nákup. Představa dalšího bití mi brala odvahu k dalšímu rozhovoru o mém kouření s mým zásadovým otcem.

Pocit pro povinnost a představa, že Katka dostane další nářez a už se mnou nikdy nepromluví, mě donutily znovu navštívit otce v jeho pracovně. Přiznání ze mě lezlo hodně pomalu. A když odsunul židli a vstal od stolu, vyděšeně jsem couvla a chytla se ohrožených partií.

„Tušil jsem, že to tak bylo. Tvé obavy o osud Katčina otce jsou zbytečné. Nikdy by mě nic takového nenapadlo. Ten kdo zasloužil potrestání potrestán byl a myslím si, že dostatečně. Co říkáš?“ zpříma se mi podíval do očí.

„Ano….“ polkla jsem.

Když jsem brala za kliku ozvalo se zase už zpoza stolu, „potěšil mě tvůj smysl pro spravedlnost.“

Od té doby jsem otci nedala důvod k tak velkému tělesnému trestu. Jen jednou jsem měla na mále. Při pořádání jedné veledůležité recepce jsem po několika hodinách „kožených obličejů“ a oficiálností začala dělat opičky za zády vážených hostů. Nikdo mě neviděl, jenže Michael, který se zahleděl mým směrem přilákal otcovu pozornost a malér byl na světě. Otcova ruka sjela k pasu – pro všechny jen bezděčné gesto – pro mne jasná výstraha. Nemýlila jsem se. Při první příležitosti mi otec slíbil zmalovanou zadnici. Zbývající část večera jsem byla naprosto vzorná a doufala jsem v odpuštění. Po recepci jsem odešla rovnou do své postele a okamžitě usnula.

Po snídani mi otec sdělil, že mě očekává ve své pracovně. „Mami, prosím přimluv se za mě,“ snažila jsem se ulehčit si následující „jednání“.

„Bohužel, už jsem to zkoušela, ale znáš otce, je neoblomný,“ její odpověď mi klidu nepřidala. Přestala jsem tedy prověřovat otcovu trpělivost a vydala se za ním.

Jakmile jsem vstoupila do pracovny otec vstal a já ztuhla strachem.

„Tak mladá dáme je konečně tady. Víš proč jsi tu?“

„Ano, vím.“

„Myslel jsem, že jsi už z podobných hloupostí vyrostla….,“

v tom okamžiku se otevřeli dveře a přišel Michael. „Tati, nebuď tak přísný, vždyť se to vážně nedalo vydržet. Neříkej, že ty jsi to nikdy neudělal.“

Můj zlatý bratříček ulomil hrot otcovu hněvu, protože ten se na chviličku zasnil a sám pro sebe usmál. Michael využil otcovy dobré nálady a kul železo dál: „myslel jsem, že vezmu Annu dnes s sebou. Nemá školu a i já mám dnes volný den, mohli bychom si někam vyjet.i.“

„Tati, prosím pusť mne. Já už budu hodná…“ slibovala jsem spěšně s náhlou vidinou uniknutého trestu.

„Tak dobře, běžte si,..“ otec po chvilce váhání svolil. „Pořád máš u mě vroubek,“ hrozil mi prstem, ale jeho oči se smály.

„Jsi můj nejlepší tatínek pod Sluncem,“ objala jsem ho.

„Dobrá, dobrá. Tak už jděte.“ Oplatil mi mé objetí a v okamžiku, kdy mě pouštěl pleskl mě přes zadek: „pro dnešek si z toho vyklouzla!“

Věděla jsem to. Michael mě zachránil. A nejen to, přemluvil rodiče a já mám povolený výlet!! Michael se chystá jako budoucí panovník na oficiální návštěvy několika zemí. A já mohu jet s ním. A pojedeme úplně sami!! Tedy ne úplně, ale bez drahých rodičů. Skvělé.

Cesta byla skvělá, nepřinesla mi sice tolik volnosti, kolik bych si bývala přála. Bratr je podle mého skromného názoru skutečný syn svého otce. Musela jsem ho doprovázet na všech oficiálních akcích, a že jich bylo. Ale stejně se mi to líbilo. Až do této chvíle.

Teď sedím ve „svém“pokoji na velvyslanectví v Římě a přemýšlím co se mnou bude. Michael dští síru a oheň a chce mě okamžitě poslat domů ….. i z pouhé myšlenky na návrat k rodičům je mi špatně …. Jestli to udělá a opravdu zavolá otci, jak mi slibuje, tak si určitě alespoň měsíc nesednu. Táta mě přerazí!

Ale užila jsem si ….

Řím mě uchvátil, absolvovali jsme prohlídku města, pěkně s doprovodem a výkladem a v autě – jak jinak. A já tolik chtěla vidět ty ulice zblízka. Procházet se. Večer po slavnostní večeři se mi podařilo opustit velvyslanectví. Tak, ať si všichni trhnou nohou. Potulovala jsem se ulicemi a dorazila do nějakého tanečního klubu. Skupinky mladých tam tančily. Popíjely!! Bavily se mezi sebou. Nadchlo mě to. Za chvilku jsem si našla několik známých a bavila se s nimi, naštěstí mě vůbec nepoznali. Vlasy do ohonu v kšiltovce naražené hluboko do čela, plátěné kalhoty a volné bratrovo tričko se na oficiálních fotografiích nevyskytnou a já jim navykládala, že jsem tam na prázdninách s rodiči a ti že si vyjeli na výlet lodí a já jsem sama v hotelu …. Vymýšlet si teda umím.

Večer už značně pokročil, když mě mí noví přátelé pozvali k sobě domů a druhý den na piknik za město. Byla jsem tolik opojena svobodou a vínem, že jsem souhlasila. Výčitky svědomí jsem rychle vyhnala z hlavy ….

Ráno jsem byla na vahách, zda se nemám vrátit. Zvítězila má lehkomyslnost: „proč bych si nemohla udělat skutečné prázdniny!“ Vyrazila jsem s nimi po městě, odpoledne jsme měli úžasný piknik a siestu.

Během dne byla zveřejněna krátká zpráva že Její Výsost onemocněla lehkou virózou. „No jasně, vydají zprávu, že jsem v tahu,“ vůbec jsem si nepřipouštěla, že bratr musí být bez sebe strachy co se mnou je. Přiblížil se večer a já si umínila, že půjdu ještě chvilku tančit a pak se vrátím. Mezi námi, neodbytně mě začalo tížit svědomí.

Navštívili jsme stejný klub jako předchozí večer. Věděla jsem, že je to na dlouhou dobu můj poslední „mejdan“. Ucucávala jsem ze sklenky vína a tančila. Během několika následujících minut bylo ale najednou všechno špatně.

Mého stávajícího tanečníka vystřídal neznámý mladík. Jeho krok nebyl z nejjistějších, chtěla jsem okamžitě odejít, ale on se ke mně začal vinout. „Pojď, kočičko, užijeme si,“ začal mě tlačit do tmavého kouta a rukou se začal dobývat pod mé prádlo. „Pusť, já nechci!“ V hlase zazněla panika. Jeho ruce se mi bolestivě zaťaly do bradavky, smradlavý dech se mi přibližoval k obličeji a jeho ruka se hrubě vtírala do rozkroku. Vědomí, že mě nikdo nesmí poznat předstihl strach. Natlačil mě do opuštěného skládku na všelijaké haraburdí.

„Copak se takovéhle krámy nezamykají?!!“Vteřinu před tím než jsem začala křičet, mladíka odmrštila rána pěstí: „Neslyšel si dámu? ZZMIZ!!“ já nevěřícně zírala do ledových očí mého bratra. Během okamžiku začala rvačka. Mladík se snažil na Michaela vrhnout, ale do cesty se mu postavil další muž – Jeremiáš – šéf mojí ochranky

„Jeremiáši, vysvětli mu pravidla slušného chování!“ bratr nic neprotahoval „a ty pojď se mnou,“ otočil se ke mně zády a šel. Rozklepaly se mi nohy a poslušně jsem šla. U východu mě obklopila děvčata: „Kam si zmizela?“

„Objevil se můj strýc s bratrancem, musím do hotelu.“ Moje poslední lež toho večera.

Za rohem klubu stálo neoznačené osobní auto, Michael si sedl za volant a beze slova popojel před osvětlený klub. Tam nasedl Jeremiáš. Nikdo nepromluvil. Ani slovo. Nevydržela jsem to. Zvedla jsem oči a tázavě se podívala na Jeremiáše. Díval se z okna. Stočila jsem pohled a ten střetl ve zpětné zrcátku s bratrovým: „Hned ráno letíš domů, okamžitě volám otci, co jsi tu provedla!“ Nic dalšího už neřekl ani před dveřmi mé ložnice. Zastavil se otevřel dveře, ustoupil, počkal až vejdu a zavřel.

Vykoupala jsem se, převlékla. A teď tu sedím a přemýšlím co mám, proboha dělat. Michal říkal, že zavolá otci. Doma to tedy ještě nevědí? Rozhodla jsem se jít s kůží na trh. Vycházím dveřmi na chodbu a z křesla proti nim vstal Jeremiáš a nesouhlasně se na mě dívá.

„Kde je můj bratr?“ snažím se, aby se mi neklepal hlas.

„U sebe.“

„Jdu za ním.“

„Doprovodím Vás.“ Takhle suše se mnou nikdy nemluvil.

Zaklepala jsem a vešla. Michal seděl v křesle a v ruce držel sklenici s pitím. Můj úmysl s ním promluvit, tál jako sníh na slunci pod jeho nepřístupným pohledem.

Nemluví, jen mi bradou ukáže ke dveřím.

„Já ….“ docházel mi dech … „už si mluvil s rodiči?“

„Bojíš se? Máš proč!!! Otec ti to spočítá…“

„Sám bych nejraději…“ dodal potichu.

„Neposílej mě prosím domů, já ……“

„Běž. Budu to řešit zítra.“

„Nemohli bychom to probrat …. hned?“

„Ne, jestli mi nezmizíš z očí, tak se vážně neudržím a zmaluju ti zadek osobně.“

……………………..

„Udělej to.“

„Cože?“ prudce zvedl hlavu.

„Máš na to právo, musel si mít velkou starost.“

„Vůbec nemáš představu, co jsem všechno prožil. Hledali jsme tě celý den. Pošlu tě domů, ať to s tebou řeší otec.“

Jenom to ne! „Tak mě potrestej ty, zasloužím si to.“

„Jestli to udělám, budeš toho litovat, nic ti neodpustím!“

„Já vím,“ ledová ruka mi sevřela žaludek a kolena připomínala sulc.

Bratr vstal a rozhlédl se po pokoji, pak sáhl pro něco do stolu a odešel. Sedla jsem si do křesla a zaháněla představy s čím se asi tak vrátí. Trvalo to tak dvacet minut. Vrátil se a v ruce si nesl sako. Položil sako na stolek a přišel ke mně. Vytáhl si pásek z kalhot, položil nohu na stolek se sakem a jedním pohybem mě vytáhl z křesla a ohnul přes koleno. Měla jsem na sobě šaty, vyhrnul mi je. Ruce mi automaticky vystřelily no ochranu ohroženého.

„Tohle už nedělej,“ s dopadem první rány se mi oči naplnily slzami. Síla jeho úderu mi dala okusit jeho zlobu. Pásek nebyl tak hrozivý jako ten otcův, ale bolelo to stejně ne-li víc. Zkousla jsem zuby a snažila se nekřičet nahlas. „Auvajs, auuu“ úpěla jsem, rány dopadaly pravidelně a neztečenou silou. To přece nemůžu vydržet. Začala jsem sebou mrskat.

„Drž, tohle je teprve začátek.“ pevněji mě sevřel. Michael jinak nepromluvil, žádné morální poučky, nic. Jen jedna rána za druhou. Už jsem brečela nahlas. Neprosila jsem ho ať přestane, když jsem si sama řekla o trest. Jen jsem si vůbec neuměla představit, jak se bude tvářit Jeremiáš, který to určitě všechno slyší.

Musela jsem jich dostat tak padesát, když přestal a natáhl se k saku. Vyndal z něj čerstvě uříznutý prut, bůh ví z čeho. Vypadal hrozivě. Dlouhý asi metr, tlustý jak prst, ale ne ten můj. Tohle bude hodně těžká zkouška. Michael mě vede k čalouněné pohovce. Ohýbá mě přes její opěradlo a posunuje tak, že nohy se špičkami dotýkají země a obličej mám zabořený v polštářích, co tam byly nachystány na lenošení. Stahuje mi poslední kus prádla na mé spodní polovině těla a já se křečovitě chytám jednoho polštáře a bořím do něj obličej.

Svist na sebe nenechal dlouho čekat. Prut se zakousl do mého pozadí dost hladově. A hned další, v rychlém sledu dopadá deset ran. Tohle nevydýchám.

„Auuuuuuuuuuuu. Dost. Prosíííííím, dost.“ začala jsem křičet nahlas.

„Nepros, sám určím konec.“

Začal znovu a vždycky když dopadla rána tak chvilku počkal. Po další pětici další pauza. A další pětka a ještě jedna. Ta poslední mi tančila na samé hranici zadečku a stehen.

„Míšo, prosím, prosíííííííííííím už dost.“

„Ještě přitlačím, abys věděla, jak moc jsi mě naštvala. Už nikdy se mnou nikam nepojedeš.“

konečně začal mluvit, i když mi nadává, alespoň už se mnou mluví.

„Jáááááááááuuu. Auuuu.“ Další pětice.

Už jen brečím.

Michael má už nejspíš unavenou ruku, zdá se mi, že jeho poslední rány už nemají tu razanci. Je to tak! Bratr už mě spíše symbolicky naposledy švihl. Výprask skončil

Michael si sedá proti mně. Vztek z jeho obličeje vyprchal. Čeká až přestanu brečet.

„Můžu tu zůstat?“ Ptám se a nemyslím tím pohovku v jeho pokoji….

Neodpověděl.

„Zajímalo by mě, co jsi celou tu dobu dělala a kde jsi byla?“ Znovu se uvelebil proti mně.

Začnu vyprávět …….