Povídka „Neposlušná manželka“

Po příchodu domů jsem zjistil, že má manželka nevykonala jeden z příkazů, který jsem jí dal. Zavolal jsem si ji a nařídil ji, aby za pět minut přišla do pokoje. Sám jsem šel dříve, abych zkontroloval, zda je vše v pořádku. V pokoji poblíž stěny stál kozlík a u druhé stěny stála lavice. U další stěny stála vanička s vodou a v ní byly namočené rákosky, aby byly stále pružné a vláčné. Některé byly tenké a dlouhé, další byly kratší a silnější, aby výprasky nebyly jednotvárné. Vedle vaničky stála židle, na kterou si má žena odkládala šaty. Přesně po pěti minutách zaklepala manželka na dveře a po dovolení vstoupit vešla a postavila se na určené místo.

Podíval jsem se na ni. V obličeji byla pobledlá. „Připrav se!“přikázal jsem. „Ano prosím.“ Žena přešla k židli, sundala si sukni, poté halenku a nakonec si sundala podprsenku. Vylouply se krásná, plná ženská ňadra. Žena vše pečlivě srovnala a přešla na určené místo. Tam si stáhla kalhotky do půli stehen, postavila se do pozoru a čekala na další příkazy. Položil jsem ji ruku na holou zadnici a cítil, jak se chvěje. Věděla, co ji čeká a měla strach. Poplácal jsem ji po nahém zadečku a zajel rukou pod něj. Žena stála bez hnutí v pozoru, věděla, že za jakýkoliv pohyb by dostala bití navíc.

„Před exekucí si promluvíme“ řekl jsem „můžeš začít!“ „Ano prosím. Nesplnila jsem Váš příkaz a to znamená, že jsem byla neposlušná. Za neposlušnost je přísný trest. Dostanu dvakrát pětadvacet ran rákoskou na holou zadnici. První výprask dostanu vysázený na lavici, po něm budu hodinu klečet a pak dostanu druhý výprask na kozlíku. Všechny rány budu nahlas počítat. Při výprasku se budu snažit co nejméně křičet. „Dobře“ nezapomněla zatím na nic. „První výprask si zpestříš, navrhni jak!“ nařídil jsem ženě. „Ano prosím. Budu komentovat prvních deset ran rákoskou, které od Vás dostanu“ navrhla si žena zpestření svého výprasku. „Dobře“ poplácal jsem ji po nahém zadečku a přikázal: „Připrav rákosku a pak si lehni na lavici!“ „Ano prosím. Jakou rákosku mám připravit?“ „Delší a tenčí!“

„Ano prosím.“ Žena přešla k vaničce, ohnula se a vybrala si rákosku. Byl na ni při tom pěkný pohled. Vzala ručník, který u vaničky visel a otřela držadlo rákosky dosucha, aby mi rákoska v ruce při výprasku neklouzala. Pak šla k lavici, rákosku položila na kraj tak, aby se dala dobře vzít, stáhla si kalhotky ke kotníkům a položila se na lavici. Srovnala tělo do roviny, nohy měla u sebe, rukama se držela lavice a dívala se na rákosku ležící před ní. Prohlédl jsem si ji , zda zaujala správnou posici, vzal jsem rákosku a postavil se do středu lavice, kde byla krásná ženská, ale stále pevná holá zadnice mé ženy.

Napřáhl jsem a švihl. Po dopadu rákosky žena velmi tiše zasténala. „Jedna. Byla to velmi pěkná rána.“ Na holé zadnici bylo tenké, ale pěkně rudé jelito. Rákoska zasvištěla a po dopadu na holou zadnici bylo odpovědí tlumené ženské zasténání. „Dvě. Po této ráně muselo naskočit pěkné jelito. Bylo opravdu pěkné, rána se povedla. Při další ráně žena zasténala hlasitěji. „Tři. Tato rána sedla.“ „Čtyři. Prosím za prominutí, tato rána nesedla, je to moje chyba.“ Za každou ránu, která nesedla, se žena musela omluvit. Pokud jich nesedlo víc, tak si zopakovala celý výprask. Po páté ráně žena slabě vykřikla. „Pět. Prosím za prominutí, že jsem vykřikla. Byla to rozkošná rána.“ Po šesté ráně zaznělo opět jen slabé zasténání. Žena dobře věděla, že při prvních ranách nesmí křičet. Pokud žena během prvních deseti ran dvakrát vykřikne, tak si musí poprosit o výchovné lekce. „Šest. Děkuji za pěknou ránu.“ Při sedmé ráně žena opět slabě vykřikla. „Sedm. Protože jsem již podruhé vykřikla , prosím, abych měla celý měsíc výchovné lekce. Rána pěkně zabolela.“ Výchovné lekce jsem měl rád. Učil jsem při nich ženu pomocí rákosky napravovat chyby, kterých se během výprasků dopouštěla. Šlo to poměrně rychle, protože rákoska je nejúčinnější výchovný prostředek. Opět jsem švihl rákoskou. Na holé zadnici ženy přibylo další jelito. Žena jíž nevykřikla. „Osm. Byla to nádherná rána.“ „Devět. Tato rána byla velmi bolestivá.“ Při desáté ráně žena mírně zasténala. „Deset. Prosím Vás, aby jste mi takové povedené rány vyplácel stále.“ Na ženině holé zadnici byla rudá jelita naskládaná jedno vedle druhého, pouze s malými mezerami. Poplácal jsem ženu po nahém zadečku a pod rukou jsem cítil krásná jelita. Pokračoval jsem ve výprasku. Zena zpočátku křičela mírně, ale se stoupajícím počtem ran se intensita křiku zvyšovala. Ale stále držela tělo v předepsané posici a nahlas počítala rány. Po vysázení pětadvaceti pěkných ran rákoskou jsem ženě nařídil, aby vstala. Žena se postavila do pozoru vedle lavice, poděkovala za pěkný výprask a její sešvihaná a rudá zadnice mi byla k dispozici. Položil jsem ruce na její nahý zadeček a důkladně jsem jí prohmatal. Pod rukama jsem cítil krásně opuchlou zadnici. Nakonec jsem ji popleskal po zadečku a přikázal, aby pokračovala.

„Ano prosím.“ Žena vzala rákosku a odnesla ji k vaničce, do které ji položila. Pak šla ke stěně, klekla si, paže přitiskla k tělu, které vyrovnala a dívala se na hodiny, které visely na zdi. Věděla, že za hodinu ji čeká pokračování trestu a do té doby se nesmí bez mého příkazu pohnou. Sedl jsem si a díval se na ni , hlavně na její parádní holou zadnici. Po chvíli mě ten pohled začal vzrušovat, tak jsem ji zavolal a přikázal, aby šla k lavici, ohnula se rozkročila a rukama se držela lavice. Byl na ni krásný pohled. Její rudá zadnice byla pěkně vystrčená a pod ní byla její pěkná mušlička. Věděl jsem, že mám čas, a tak jsem na ní pracoval pěkně pomalu. Když se blížilo vyvrcholení, tak jsem ji otočil, musela si kleknout a začít na mě pracovat ústy a rukama. Věděl jsem, že to bude dělat dobře, jinak by ji čekal výprask, o čemž dobře věděla z předchozích zkušeností. Vyvrcholení bylo opravdu nádherné, žena se snažila. Po skončení jsem ji poslal opět klečet.

Uplynutí hodiny mi žena oznámila a poprosila, zda může vstát a postavit se na místo, abych mohl pokračovat v jejím trestání. Svolil jsem. Žena se postavila na místo a řekla: „Po hodině klečení jsem připravená na pokračování trestu. Dostanu od Vás pětadvacet ran rákoskou na vyšpulenou holou zadnici. Výprask dostanu vysázený na kozlíku.“ Zatím to bylo bez chyb, ale byl jsem zvědavý, kdy udělá první chybu. „Připrav rákosku na kozlík a postav se před něj!“poručil jsem jí. „Ano prosím. Jakou rákosku si budete přát?“ „Kratší a silnější!“ „Ano prosím.“ Žena vybrala ve vaničce rákosku a šla s ní ke kozlíku. „Jakou chybu jsi udělala?“ Žena se zarazila, ale vzápětí si svou chybu uvědomila. „Omlouvám se Vám, že mi musíte stále napomínat. Zapomněla jsem utřít držadlo rákosky. Smím si navrhnout trest?“ „Ano!“ Líbí se mi, když si žena sama přidává rány. „Prosím Vás, aby jste mi po skončení trestu vysázel ještě deset ran rákoskou na holou zadnici. Prosím, aby jste mi tento trest vysázel ve stoje.“ Věděla dobře, že posice při trestech musí střídat, aby zpestřila průběh trestání. „Po skončení výprasku si o ně poprosím“ dodala pro zpestření. „Pokračuj!“ vyzval jsem ženu, která přešla zpátky k vaničce, otřela držadlo rákosky, pak přešla ke kozlíku na který položila na kraj rákosku a postavila se do pozoru před něj. „Zopakuj si správné chování při výprasku na kozlíku!“ „Ano prosím. Ohnu se přes kozlík tak, aby mé tělo leželo celé na kozlíku a bylo na něm po celou dobu výprasku. Nohy budu mít napnuté v kolenou a nesmím je pokrčit, špičky nohou budu mít stále na zemi a holou vyšpulenou zadnici budu držet ve stále stejné posici. Rány budu nahlas počítat a budu co nejméně křičet.“ Byl jsem zvědavý, kolik chyb udělá a kdy s nimi začne. Při výprasku na kozlíku jsem jí toleroval dvě chyby, což věděla. „Za každou chybu, kterou udělám, budu po skončení výprasku potrestaná. Oznámím Vám, kolik chyb jsem udělala a Vy mi určíte trest.“

„Lehni si na kozlík!“ „Ano prosím.“ Žena se položila na kozlík, vyrovnala se do správné posice, rukama se držela po stranách kozlíku. Kozlík byl tak vysoký, aby žena stála na špičkách a měla krásně vyšpulenou a vypnutou holou zadnici, na které ji už začala jelita z předchozího výprasku místy modrat. Neodolal jsem a poplácal ji po zadečku, rukou jsem zajel níž, kde byla její ještě vlhká mušlička. Pak jsem vzal rákosku, postavil se za ní, položil rákosku na její rudý zadeček, napřáhl a silně švihl. „Jedna.“ Po první ráně žena ani nezasténala, takže byl slyšet krásný zvuk rákosky při dopadu na holou zadnici. Byl to uspokojivý zvuk. „Dvě.“ Ozvalo se velmi tiché zasténání, ale počítala pěkně hlasitě. „Tři.“ Zasténání bylo o něco silnější a počítání tiší. „Čtyři.“ Zasténání bylo ještě silnější, ale křik to ještě nebyl. „Pět.“ Zasténání se velmi přiblížilo křiku a při počítání se ozvalo vzlyknutí. „Šest.“ Žena vykřikla. „Prosím za prominutí, je to moje první chyba“ řekla s pláčem na krajíčku. Švihal jsem ji s co největší silou, abych viděl co vydrží. „Sedm.“ Zasténala žena a se slzami v očích počítala. „Osm.“vykřikla. Prosím za prominutí, jeto moje druhá chyba“ řekla plačtivým hlasem. „Devět.“ Žena jen zasténala. Do desáté rány jsem vložil co největší sílu. „Deset.“ Žena slabě zasténala, ale při této ráně neudržela nohy a přešlápla. Všiml jsem si toho a oznámil jí to. „Prosím za prominutí, je to moje třetí chyba“ řekla plačící žena. Položil jsem rákosku ženě na záda a polaskal se s její krásně vyšpulenou a nádherně zmrskanou zadničkou. Pak jsem vzal rákosku a pokračoval v důkladném výprasku. Dával jsem si záležet, aby rákoska dopadala stejnoměrně na celou holou zadnici, což mělo za následek čím dál hlasitější křik ženy. Ale držela předepsanou pozici, nepřešlápla ani se nepokusila uhnout holou zadnicí. Byl to krásný výprask. Pětadvacátou ránu dostala doprostřed holé zadnice, takže silně vykřikla, ale nezapomněla počítat.

Věděl jsem, že po takovémto výprasku jí bude druhý den hrát holá zadnice všemi barvami. Ale ještě nebyl konec. „Vstaň!“ Žena vstala z kozlíku, zapotácela se, ale hned se postavila do pozoru. Věděla, že po skončení výprasku již žádné chyby netoleruji. „Povídej!“ rozkázal jsem. „Ano prosím. Před výpraskem jsem udělala jednu chybu, za kterou dostanu deset ran rákoskou na holou zadnici ve stoje. Při výprasku jsem udělala další chybu, za kterou budu potrestaná.“ „Dobře. Dostaneš deset ran ve stoje a když se při tom budeš chovat dobře, tak ti další trest odpustím.“ Žena poděkovala a dostala pokyn, aby uklidila rákosku a připravila se na další trest. „Ano prosím. Jakou rákosku si budete přát?“ „Kratší tenkou!“ „Ano prosím.“ Žena přešla k vaničce, rákosku položila do vody a vybrala si novou rákosku. Tentokrát nezapomněla otřít držadlo. Stál jsem uprostřed místnosti. Žena ke mně došla, postavila se do pozoru a rákosku držela podél nohy. „Jak se budeš chovat?“ „Při výprasku ve stoje budu stát v pozoru, pravou ruku předpažím a levou Vám podám. Během celého výprasku musím stát na místě, nesmím popojít a po každé ráně se smím mírně prohnout, ale hned musím zaujmout správnou pozici. Pravou ruku nesmím spustit dolů a rány budu nahlas počítat.“ Při výprasku ve stoje směla žena již od prvních ran křičet. „Podej mi rákosku!“ Žena vzala rákosku oběma rukama a vložila ji držadlem do mé nastavené dlaně. Pak předpažila pravou ruku, vyrovnala tělo a podala mi levou ruku. Byl na ni nádherný pohled, její plná a pevná prsa, bříško, které přecházelo v klín a z druhé strany krásný zadeček připravený k výprasku.

„Jedna“ vykřikla žena, trochu se prohnula, ale zase se srovnala. Miloval jsem pohled na ní po ráně, kdy zdvihla hlavu do výše a vykřikla, na její tělo, které se prohnulo a na její nohy, jak se snaží neudělat krok. Proto směla již při prvních ranách křičet. „Dvě.“ Výkřik byl silnější, prohnutí těla také, ale krok neudělala. „Tři.“ Výkřik byl slabší, ani tělo se tolik neprohlo. Bylo mi jasné, že rána nesedla tak jak měla. „Čtyři.“ Výkřik byl silný a krásně čistý. Také tělo se prohlo jako luk. Tak tahle rána sedla. „Pět.“ Výkřik byl ještě silnější. Věděl jsem, že výprask probíhá dobře. „Šest.“ Výkřik byl ničím netlumený a byl nádherný. Takový křik zvěstuje, že výprask je velmi bolestivý. „Sedm.“ Křik byl překrásný, ale ani teď žena neudělala krok. „Osm.“ Žena překrásně zvrátila hlavu a rozkošně vykřikla. Bylo mi jasné, že si to bude dlouho pamatovat. „Devět.“ Žena stále dobře držela, ani ruka jí nesjela níž. Na desátou ránu jsem od ženy ještě kousek odstoupil, abych měl ještě větší rozmach a vší silou jsem švihl. „Deset.“ Žena zaječela, ale zvládla i tu poslední ránu. „Vem si rákosku a otoč se!“ Žena vzala rákosku a poslušně se otočila, takže jsem se mohl kochat její holou zadnicí, což jsem učinil. Dostal jsem na ní znovu chuť.

Ukliď rákosku, vezmi si šaty a půjdeš do ložnice!“ Přestože měla za sebou pořádný výprask, nezapomněla mi za něj pěkně poděkovat. Potom splnila mé příkazy a se šaty v náručí šla přede mnou do ložnice. Byl to nádherný pohled na krvavě rudou zadnici, která se přede mnou vlnila. Byl jsem velmi spokojený.