Povídka „Marika“

To jsme si zase tak jednou vyjeli na pánskou jízdu. To děláme s naší partou
vždycky, když už se to doma se ženskými nedá vydržet. Tedy – pánská jízda tomu
říkáme především doma, před ženskými, ale – vlastně ano, kdysi to opravdu bývala
jen pánská jízda. Už dávno jsme ale zjistili, že úplně bez ženských to jaksi
také není ono. Přece jenom k něčemu ty ženské na světě jsou, hlavně ty hezčí.
Proto nikomu nevyčítáme, když si na takovou pánskou jízdu přivede s sebou
nějakou přítelkyni. Jedinou podmínkou je, že to nesmí být manželka, a že nesmí
být nezdravě cudná.

Tentokrát to vypadalo obzvlášť nadějně. Honza slíbil, že přivede svůj nejnovější
objev, a že budeme všichni zírat. Byli jsme všichni zvědaví, co to bude, ale
Honza nechtěl nic podrobnějšího říct. Čekali jsme nějakou hvězdu typu Marylin
Monroe, a byli jsme pak trochu zklamaní, když se na místě Honza objevil s
poněkud nevýraznou dívenkou, jakých jsou stovky. Nebyla ošklivá, to ne, tělo
měla pěkně rostlé, s lákavými vybouleninami vpředu i vzadu, bylo na ní na co se
dívat a určitě bude i na co sahat. Přesto jsme po tom Honzově tajemném slibování
čekali něco lepšího, něco neobvyklejšího.

„Já jsem Marika.“ představila se dívenka sama a každému podala ruku. Každému
ruku chvíli podržela a každého si přitom se zájmem prohlížela. Vypadala docela
odvážně, a z očí jí přitom koukali všichni čertíci. Ruce měla sametově hebké a
neposedně pohyblivé. Vypadala plná energie. Možná, že nakonec nebude tak špatná.
Náš počáteční názor na ni se začínal měnit k lepšímu. V každém případě ty její
ruce vypadaly velice nadějně.

Dorazili jsme do Honzovy chalupy. Honza tvrdil, že je to hájenka, že to tak
koupil. Možná měl i pravdu. U lesa to stálo a parohy nad dveřmi to mělo taky.
Jen nebylo jisté, jestli je tam tak koupil nebo jestli je dostal od manželky. Na
to jsme se ale neptali.

Bylo krásně, takže prvním bodem programu bylo opalování na zahradě za hájenkou.
Pro případ, že by nebylo krásně, ale hlavně pro zimní měsíce, máme uvnitř
hájenky nainstalované solárko. Ovšemže pro naši vlastní potřebu, ale nejvíc ho
vždycky ocení naši hosté. Krasavice nejlépe vědí, jak je opalování zdravé. My
zase víme, jak dobře si je přitom můžeme prohlédnout a zhodnotit, jaké kusy se
komu podařilo ulovit tentokrát. Nabídka opalování je ta nejlepší záminka, jak
přimět každou krasavici, aby se před námi svlékla.

Marika se na sluníčku svlékla velice ochotně, nijak se před námi nežinýrovala.
Poté jejího příkladu zvolna následovaly i ostatní, aby nezůstaly pozadu. Není
nad dobrý příklad, to je stará známá věc. Marika vztáhla ruce ke slunci a v jeho
paprscích se několika tanečními kroky párkrát zvolna otočila jako nějaká
divošská kněžka. Usmála se, když si všimla, jak na její natažené tělo civíme, a
elegantně se uložila do trávy. Roztáhla ruce i nohy do šířky i do délky, zavřela
oči a nehybně se oddávala sluneční lázni. Při pohledu na její božsky vytvarované
tělo jsme asi všichni na chvíli zapomněli, že tady nemáme jenom ji, že jsme si
sem každý přivedli nějakou tu kůstku, a že Marika přece patří Honzovi. Jistěže
si nakonec všichni své objevy navzájem vyměníme, posoudíme, vyzkoušíme a
zhodnotíme, ale ta chvíle ještě nepřišla. Právo prvního přefiknutí má vždycky
objevitel! Tohle pravidlo důsledně dodržujeme. A objevitelem Mariky byl Honza.

Naše objevy se mezitím také rozložily do trávy podle vzoru Mariky. Na nás zbyl
úkol je obsluhovat. Ovšemže ne proto, že by si nás tak zotročili. Každá cesta
pro pití, pro občerstvení či pro cokoliv jiného samozřejmě znamenala projít se
okolo jejich těl rozložených v trávě a pěkně si je prohlédnout ze všech stran.
Samozřejmě že si to nikdo z nás nechtěl nechat ujít. Chodili jsme pro všechno
tak ochotně, jak to nedělá asi žádný číšník ani v tom nejlepším hotelu.
Samozřejmě nikoho z nás ani nenapadlo vzít všechno najednou jedním vrzem. Na
takové plýtvání potřebnými věcmi nikdo ani nepomyslil. Každý přinesl vždy jen
jedinou věc, jediný talířek, jedinou skleničku, a když se ukázalo, že to nestačí,
rád došel pro zbytek. Bylo na co se dívat. Na tyhle naše pánské jízdy přivede
každý to nejlepší, co se mu podaří sehnat, a není nic úžasnějšího než pohled na
taková vybraná nahá ženská těla volně rozprostřená na trávníku.

Ovšem to Maričino tělo se mezi nimi vyjímalo jako drahokam. Ne že by ostatní
těla nebyla tak krásná, ale ležela nehybně, zatímco Marika se v trávě pomalounku
slastně převalovala, protahovala, svinovala do klubíčka a zase natahovala jako
roztoužená kočka. Každou chvíli vypadala jinak, stále bylo na co se dívat.
Blaženě se prohýbala, nastavovala prsa slunci, stále se zavřenýma očima, takže
to vypadalo, jakoby to dělala jen sama pro sebe, ale musela moc dobře vědět, jak
si ji při svých cestách pro občerstvení prohlížíme. Jen to na sobě nedávala znát.

Bohužel nebylo možné užívat si té krásy moc dlouho. Měli jsme tady i jiné ženské,
které jsme si sem přivedli, a ty nebyly Marikou tak nadšené. Začínaly už
projevovat jistou nelibost nad tím, že všichni můžou oči nechat jen na Marice a
jich si nevšímá nikdo. Nezbývalo než zalehnout každý k té své a věnovat se zase
chvilku jí. Nechtěli jsme riskovat, že by se ty naše ženské vzbouřily. To by asi
nebylo moc dobré, aby naši pánskou jízdu ovládly naše přizvané kůstky úplně
stejně jako naše manželky náš život doma.

Nakonec ta, co jsem si ji přivedl já, nebyla tak špatná. Rozhodně to byl můj typ
víc než Marika. Když jsem ji lovil, mohl jsem na ní oči nechat. Přesně takový
kus jsem si vždycky přál. Ani bych si nepomyslel, že taková ještě někde existuje.
Kdybych ji potkal dřív než tu moji zákonnou jedinou, kdoví… Možná, že by pak
můj život vypadal jinak. To jsem si ještě včera myslel. Včera. To jsem ještě
nevěděl, že dnes sem Honza přivede Mariku. Zase Marika! Musím na ni přestat
myslet! Mariku si přivedl Honza. Já jsem si přivedl tuhle. Musím se věnovat jí.
Vždyť je hezčí! Jenže leží v trávě nehybně jako kláda. Také má krásné tělo, jen
ho z nějakého důvodu nepoužívá. Jistě, při opalování není třeba se ani pohnout.
Jenže ona tady přece není kvůli opalování! To je přece jenom záminka!

Nezbývalo než ji nějak uvést do pohybu. Ovšem rozrajcovat znechucenou ženskou je
práce za trest pro vraha. Jenže znechucené ženské si tady pěstovat nemůžeme.
Takže do práce, a s chutí! Do rachoty zvesela! Parní lokomotiva se také musí
několik hodin roztápět, než se poprvé pohne!

Slunce plynulo po obloze a moje kráska se pomalu rozehřívala. Nakonec proč bych
měl myslet na nějakou Mariku, která patří Honzovi, když mně tady teď patří
takovéhle parádní tělo a mám je celé k dispozici jen pro sebe! Že tady leželo
jako mrtvola? To už teď přece není pravda. Už se občas i pohne. Ostatně to
záleží jen na mně. Jak si ho rozžhavím, takové ho budu mít.

Teď už se tohle tělo také slastně protahovalo a kroutilo. Vytrvalým hlazením,
laskáním a líbáním se mi podařilo vypracovat si ho pěkně do roztoužena.
Prohýbalo se mi pod rukama, objímalo mne a vinulo se ke mně, bylo krásně
rozpálené. Ohmatával jsem ho, a bylo to perfektní tělo. Bylo na něm všechno, co
jsem si jen mohl přát. Dlouhé pevné nohy, které mne objímaly z jedné strany, a
jemné hebké paže, které mne ovíjely z druhé strany. Širokánské boky, které se
tak neuvěřitelně zužovaly do nádherně tenkého pasu. Dlouhý štíhlý krk, který se
tak pružně prohýbal na všechny strany, když mne líbala všude, kam jen ústy
dosáhla. A ovšem její veliké kulaté kozy, které mne hladily a jezdily mi po těle
jako měkké sametové balóny! Jak krásně se daly do nich zabořit ruce, jak
příjemně se mačkaly v rukou, objemné a poddajné! Ten kontrast pevné a tvrdé
hrudi a měkkounkých hebounkých koz přímo zbožňuji. Nic krásnějšího na světě snad
ani neexistuje. I když to ostatní okolo na takovém parádním těle taky stojí za
to. Hlaďounká tvářička s nenasytnou pusou, kolem záplava nádherných vonících
vlasů, dlouhé pohyblivé hrdlo tyčící se mezi jemně vystupujícími klíčními kostmi,
něžné a neúnavné ruce, které mi všetečně a zvědavě jezdí po celém těle úplně
všude, i tam, kam si třeba sám ani nedosáhnu, a dělají mi tam takové věci, jaké
dovede jenom takováhle krasavice. Vystouplé pohybující se lopatky na zádech,
měkké drobné bříško s mělkým pupíkem, se kterým se dá tak pěkně pohrávat jedním
prstem, silná tuhá stehna a obrovské tvrdé oblé boky s kulatými pružnými
bochánky zezadu. Ale nejzajímavější jsou ovšem bradavky, když se tak krásně
vztyčí a tvrdě ční kupředu jako dva hroty kopí. Když mne pak takto zdokonalené
měkké poddajné kozy hladí po těle a ty tvrdé nepoddajné hroty mi ryjí do kůže,
to je pak teprve to pravé. A když pak takové správně nakynuté, nalité kozy se
snaživě vztyčenými hroty mačkám v rukou a cítím v prstech tu báječně měkkounkou
tvárnou hmotu a v dlaních mne tlačí tvrdé kolíky hrotů, a když se mi ty kozy v
rukách cukají, jak se to tělo pod mýma rukama zmítá, pak vím, že držím v rukou
tu správnou ženskou. Pak se jí pokladnice mezi nohama rozevře dokořán a
nedočkavě mne zve, abych vstoupil.

Jiný by to určitě udělal. My fajnšmekři si však dovedeme roztoužené ženské tělo
vychutnat. Pohrával jsem si s ním dál. Však mi ta otevřená pokladnice neuteče.
Tam se také dostanu. S takovým pěkným ženským tělem se dá dělat i spousta jiných
věcí. Když je ženská správně nažhavená, snese i to, co by jinak určitě nestrpěla.
Třeba právě s jejími kozami se dá tak zajímavě experimentovat, že se to ani
popsat nedá. Jejich tvárnost a poddajnost nabízí tolik možností… Ale není to
jen umělecké tvarování patřičně nabuzených ňader. Rozevřená pokladnice také
nabízí spoustu fantastických možností. Nejkrásnější na tom ovšem je, jak
zajímavě na to takové ženské tělo reaguje. Ještě nikdy se mi nepodařilo při
pohledu na nějakou novou kost odhadnout, co všechno mi svým tělem předvede, až
bude patřičně nažhavená. Ze začátku se každé takové tělo jen tak slastně svíjí a
protahuje. V tom jsu ještě všechny skoro stejné. Pak ale tenhle jejich tanec
postupně nabývá na razanci a přichází čas překvapení. Je to někdy až
neuvěřitelné, jak taková původně chladná a unuděná kráska se nakonec rozdivočí.
Tentokrát jsem moc štěstí neměl. Krasavice, kterou jsem si přivedl dnes, měla
sice tělo nádherné a zmítala se mi pod rukama také pěkně, ale zdivočelá rodeová
kobyla to přecejenom nebyla. No, nevadí. Není každý den posvícení. Příště si
třeba ulovím lepší. Nakonec tahle taky není špatná, a změna je život. I tak se
kroutila a vzdychala dost pěkně. Kromě toho to nejlepší teprve přijde.

Když si tak lehce pohrávám s parádním ženským tělem, s jeho kozami, s otevřenou
a roztékající se pokladnicí i s ostatními částmi, které za to stojí, po nějaké
době začne být ženská tak rozžhavená, že už se bez toho mého pohrávání nemůže
obejít. Prostě ho potřebuje. Když trochu odtáhnu ruku od vchodu do její
pokladnice, natáhne se mi za ní. Prostě ji tam musí mít. Dokáže se prohnout za
mojí rukou do neuvěřitelného oblouku, když ji odtáhnu dost vysoko. Tohle miluju.
Je to zajímavý pohled, když takové parádní tělo je všelijak pokroucené a
zprohýbané, aby dosáhlo svou pokladnicí až k mé ruce. To se mi líbí ze všeho
nejvíc, když si tak můžu lehkými pohyby rukou tvarovat takové parádní tělo do
těch nejfantasičtějších póz jako nějaký sochař nebo kouzelník. Tohle funguje s
každou ženskou. Přesto jsou mezi nimi obrovské rozdíly. Některá má tělo pružné a
ohebné jako hadí žena a dokáže se vzpínat do neuvěřitelných poloh. Jiná je – no,
prostě nemehlo. Ani to se nedá poznat předem. Někdy zkouším u žen, které
potkávám na ulici, odhadnout podle jejich postav, podle elegance jejich pohybů
či podle pružnosti jejich chůze, jak akrobatické polohy těla by asi byly schopné
mi v extázi předvést. Když pak ale některou z nich ulovím a vyzkouším si ji v
praxi, ještě ani jednou mi můj odhad nevyšel. Ženy jsou prostě nevyzpytatelné,
každá mne vždycky něčím překvapí.

Příležitostí k tomu poskytnu každé dostatek. I ta nejstudenější ženská dokáže
být nažhavená neuvěřitelně dlouhou dobu, když si ji pořádně vezmu do práce.
Jistě, chvíli to trvá, než taková frigidka dosáhne bodu varu, a tahle etapa není
tak zajímavá, ale zato pak to začne stát za to. Ženská se poslušně přizpůsobuje
každému pohybu mých rukou, vzpíná se k nim a ječí blahem. Musí se řádně snažit,
aby si to zasloužila. Nenechám ji při tom pohodlně ležet, musí se k mým rukám
pořádně natahovat. Je to takové příjemné zpestření té nekonečné práce, kterou
některé ženské potřebují, než se nažhaví. Nezapírám, že mne to vzrušuje, když se
mi ženská pod rukama takhle vzpíná. Když si ji pak nasadím na ocas, mám rád,
když se mi takové rozvášněné ženské tělo v náručí pořádně zmítá.

Po očku jsem přitom sledoval, jak si vedou ostatní. Nedalo se přehlédnout, že
Marika žádné nažhavování nepotřebovala. Ta byla rozpálená už od prvního okamžiku.
Až jsem Honzovi záviděl. Spíš musela ona rozpalovat jeho než on ji. Když ta moje
spící krasavice se teprve začínala poprvé neznatelně hýbat, Marika už seděla
obkročmo na Honzovi a rajtovala mu na ocase jako žokej při Velké Pardubické. Ani
jsem se nedivil, že Honza byl hotový ještě dříve, než se ta moje kráska začala
trochu slastně protahovat. Marika ovšem byla nenasytná. Když Honza svěsil ocas
tak, že už s ním nic nenadělala, přesedla na Luboše. Nic jí nevadilo, že Luboš
ještě nebyl volný. Klidně ho nechala užívat si s tou jeho, jen se zmocnila jeho
ruky a zastrčila si ji do své pokladnice. To jí prozatím stačilo. Luboš pumpoval
svoji sílu to té, co si přivedl sám, a rukou se přitom přehraboval v Maričině
pokladnici. Marika se svíjela blahem, ta Lubošova kost také, a Honza vedle ležel
na zemi jako hrdina padlý za vlast a snad ani nevnímal, co se kolem něho děje.

Jakmile Luboš skončil a ocas mu zvadl, Marika se ho hned zmocnila a začala mu ho
zase resuscitovat. Rychle začala s umělým dýcháním, tedy lépe řečeno vyssáváním,
aby ani jediná drahocenná vteřina se zbytečně neztratila. Pomáhala si
rehabilitačním masírováním oběma rukama, a výsledek se brzy dostavil. Lubošův
ocas vůčihledně ožíval, rostl a sílil. Byl zachráněn. Protože ale Luboš sám
ještě pořád připomínal také spíš padlého hrdinu, položila si ho Marika pietně na
zem, nasedla na něj jako předtím na Honzu, a pokračovala v dostizích.

Jak se dalo čekat, ani Luboš jí nestačil. Když z ní nakonec vypadl, šla zase o
dům dál a postupně tak vystřídala nás všechny. Kdyby ta moje kráska nebyla jako
antarktický ledovec, přišel bych asi na řadu mnohem dřív. Takhle jsem zbyl až
nakonec. Marika byla ochotná čekat jen do té doby, než jsem byl s tou svou
hotový, a pak ihned nastoupila sama. Ani u mne jí nijak nevadilo, že jsem
poněkud zvadlý, a ihned mne začala tím svým kouzelným způsobem křísit. I když už
vystřídala všechny ostatní, přesto s ní přímo cloumala nedočkavost, až bude mít
v sobě i mne. Třela mi ocas tak usilovně, že kdyby to byl liščí ohon, musely by
mi z něj létat jiskry na kilometry daleko. Tomu se nedalo odolat. Ačkoliv můj
ocas přávě před několika okamžiky odvedl vynikající práci, rychle se zvedal do
další šichty. Marika byla neúnavná a nějaké nažhavování rozhodně nepotřebovala.
Když jsem ji popadl, zmítala se mi v náručí tak divoce, jak jsem to ještě u
žádné jiné ženské nezažil. Poskakovala mi na ocase a vzpínala se jako divá.
Takový uragán jsem si až dosud nedovedl ani představit. Nikdy by mne nenapadlo,
že je něco takového možné. Kam se na ni hrabala ta líná unylá těla, která jsem
poznal předtím. Škoda, že to trvalo tak krátce. Byla to ale moje vina. Marika
byla tak úžasná, že se to prostě nedalo vydržet a já se udělal a zvadl mnohem
dřív, než jsem čekal a hlavně než jsem si přál. I Marika byla trochu zklamaná,
že jsem skončil tak brzo. Tak moc jí to ale nevadilo. Hbitě přesedla na souseda,
zručně si jeho ocásek vypracovala do použitelného stavu a se stejnou vervou na
něm pokračovala tam, kde na mém skončila. Než jsem si trochu odpočinul a
vzpamatoval se z toho jejího uragánu, stačila Marika mezitím stejným způsobem
vystřídat všechny ostatní a už zase byla zpátky u mne a pustila se do mne a mého
ocasu stejně náruživě jako poprvé. Objímal jsem ji a tisknul ji k sobě, ale
udržet si na těle takovou divošku bylo téměř nad moje síly. Maričino tělo bylo
tak plné energie a na prsou se mi kroutilo a zmítalo tak nezkrotně, že jsem se
zase neudržel a vystříkal se do něj tak rychle, jakoby šlo o nějaký závod.

Byla to taková nádhera, že se to ani nedá popsat. Na tom bysme se jistě všichni
shodli. Zato naše ostatní ženské nějak nebyly Marikou tak nadšené. Marika naše
ocasy stihla zaměstnat a obhospodařovat sama, a ně se prostě nedostávalo. Vedle
Mariky byly přespočetné, a to se jim jaksi nelíbilo. Zatímco Marika si neúnavně
užívala takovým tempem, jakým jsme se jen stačili z jejích nájezdů vzpamatovávat,
ostatní naše ženské se postupně shromáždily jako slepice v hloučku opodál a
jejich nespokojené reptání bylo slyšet čím dál hlasitěji.

„Udělejte s ní něco! Ona si snad myslí, že je tady sama!“

„Jak si to představuje?! A co my?! Na co jsme sem chodily?!“

„Nemůže si přece všechno užívat jen ona sama! My chceme taky!“

Což o to, my bysme rádi. Chlap ale nemá tu svoji zásobu nekonečnou a potřebuje
občas přestávku. Já už jasně cítil hranice svých možností, a ostatní viditelně
taky. Marika ale využívala našich možností až na samou hranici, takže na ostatní
jednoduše nezbývalo. Přitom se zdálo, že Marika by snadno stihla takhle postupně
využívat možností i několikrát většího počtu ocasů, než kolik jsme jí mohli
nabídnout my. Marika byla naprosto neúnavná a neukojitelná, na rozdíl od nás,
kteří už jsme pomalu začínali mít dost. To také dodávalo na nespokojenosti
zbývajícícím našim slepičkám, které s nelibostí pozorovaly, jak naše životní
energie nezadržitelně a nenávratně mizí v Maričině nenasytné pokladnici.

Nakonec Lucka jako první pochopila, že je potřeba něco udělat dřív, než z nás
Marika vyssaje poslední zbytky naší životní síly. Došlo jí, že my proti tomu
neuděláme nic, takže musí sama. Anebo ještě lépe že musí přimět k nějaké akci i
ostatní nespokojenkyně. Shromáždila je do jednoho houfu a tam se potom o něčem
potichu radily. Nebylo jim už rozumět, jen občas nějakému hlasitějšímu výkřiku.

„Copak nikdy nebude mít dost?! To jsem ještě neviděla!“

„Ona fakt sama nepřestane! To nemá cenu se s ní bavit!“

„Ale vždyť ona si nás ani nevšimne!“

„No jo, ale co s ní chceš udělat?“

„Ale to přece…“

„Já to udělám, ale vy napřed musíte…“

„Jinak to nejde! Jinak se jí nezbavíme!“

Marika jim nevěnovala ani jediný pohled. Ani koutkem oka. Pro ni prostě
neexistovaly. Z nich pro ni žádný požitek nekoukal, proto se věnovala jenom nám.
Tak pilně a neúnavně, jak o tom všichni chlapi jenom sní v těch nejkrásnějších
snech. A ještě mnohem víc. Každému z nás dopřávala jen tolik oddechu, než
stačila vystřídat všechny ostatní. Pak se zase vracela a nenasytně pokračovala
dál. Nevím, jak ostatní, ale mne už to pomalu začínalo zmáhat. Bylo to sice
fantastické, ale čeho je moc, toho je přecejenom příliš. Proto jsem to bral jako
příjemnou přestávku a zajímavé zpestření, když naše ostatní holky znenadání
obstoupily Mariku, popadly ji a společně ji odvlekly k nejbližší jabloni. Marika
to nesla dost nelibě, protože byla v té chvíli rozjetá úplně jiným způsobem, a
ony ji svou akcí vyrušily právě v nejlepším. Nebylo jí to ale nic platné. Bylo
jich moc a držely ji pevně. Lucka odběhla a rychle se vrátila s řetízkem na
zamykání bicyklu. Ostatní podle jejích pokynů přitiskly Mariku zády ke kmeni
stromu a Lucka jí pak zamkla řetízek kolem krku a vzadu kolem kmene stromu.
Marika tak zůstala stát uvězněná u stromu, i když ji pak všechny pustily a
odskočily od ní a z dosahu jejích rukou a nohou.

My jsme nijak nezasahovali, protože jsme všichni leželi padlí jako hrdinové u
Thermopyl a nechtělo se nám ani se pohnout. Jen jsme se dívali, co se děje,
protože pro žádného chlapa není příjemnější podívaná než pohled na to, jak se o
něj perou krásné ženské.

Marika chvíli oběma rukama ohmatávala řetízek na hrdle a škubala s ním, než se
přesvědčila, že ho nedokáže ani roztrhnout ani se z něj nějak vyvléct.
Ohmatávala zámek na něm, pokoušela se na něj podívat, cvakala s ním a všemožně
se pokoušela nějak ho otevřít. Poznala, že holýma rukama to nepůjde, tak si
aspoň posunovala řetízek kolem krku a stromu tak, aby ji co nejméně tlačil do
hrdla a ona nemusela pořád kvůli němu napínat krk. Pomalu se smiřovala s tím, že
se ho asi sama nezbaví a že bude muset kvůli němu stát u jabloně tak dlouho,
dokud jí někdo jiný ten řetízek neodemkne. Podle toho, jak se naše slepičky
tvářily, jí muselo být jasné, že ony to tak hned neudělají, a při pohledu na
naše bezvládná těla musela chápat, že my taky ne.

Smířila se s tím až překvapivě rychle. Přestala si osahávat krk a řetízek na něm,
a s očima upřenýma na naše padlá těla, která byla teď pro ni nedosažitelná, si
zajela rukama do rozkroku. Napřed zvolna, ale pak stále divočeji pokračovala
rukama v tom, co si předtím dělala pomocí našich ocasů a co jí ostatní naše
pipinky svým zásahem překazily. Teď jsme se mohli všichni přesvědčit, že Marika
je opravdický neukojitelný nezmar a že si svou rozkoš nenechá překazit vůbec
nikým a vůbec ničím.

Znechucení našich ženských tím dosáhlo vrcholu. Zvlášť když si všimly, s jakým
zaujetím Mariku a její počínání sledujeme. Marika se zavřenýma očima a
pootevřenými ústy vzdychala blahem, ruka mezi nohama jí jen kmitala a připoutané
tělo se jí na kmeni jabloně kroutilo a vzpínalo rozkoší. Jen ten řetěz na krku
jí trochu vadil, takže ho jednou rukou chytila a napínala si ho, aby ji při tom
blaženém zmítání netlačil do hrdla. Jednou rukou si proháněla pokladnici, druhou
rukou tahala za řetěz na krku, prsa se jí prudce vzdouvala, tělo se jí napínalo
a prohýbalo, a Marika vyrážela výkřiky extáze čím dál hlasitěji.

Ty naše ostatní slepičky už se nemohly na to dál dívat a znechuceně se odvrátily.
Tohle určitě nebylo jejich cílem, ale nic dalšího už proti tomu nebyly schopné
udělat. Přivinuly se zase k nám v bláhové naději, že teď, když Mariku vyřadily
ze hry, dostane se něco zase i na ně. Neměly šanci, my byli skutečně všichni
nadobro vyřazení. Snažily se, to se jim musí uznat, ale kde nic není, ani
nejúžasnější krasavice nic nepořídí. Ta moje se dokonce pokusila hrát si s mým
ocasem tak, jak to předtím viděla u Mariky, ale to se vůbec nedalo srovnávat. To
bylo jako když si malé děti hrají na doktora. Kromě toho jsem vlastně ani neměl
čas vnímat, co se mi ta moje nešťastnice pokouší dělat. Nemohl jsem nějak
spustit oči z Mariky a z toho, jak si tam u toho stromu užívá. Kdybych nebyl
vyždímaný do poslední kapky, byl by mne ten pohled vzrušoval mnohem víc než ty
ubohoučké hrátky, o které se skoro zoufale pokoušela ta moje kráska.

„Tady to nemá vejšku! Pojďme dovnitř!“ zaremcala Lucka jako první. Určitě ne
proto, že by venku bylo nějak špatně. Naopak, bylo tam krásně, sluníčko svítilo,
trávník pod námi byl příjemně měkký. Jediné, co mohlo Lucce vadit, bylo, že
stejně jako já i všichni ostatní si ničeho kolem sebe nevšímali a civěli jenom
na uvězněnou Mariku a její nekonečný nádherný orgasnmus. Nebo to byla nekonečná
řada orgasmů? To nebylo poznat. A naše holky to nějak ani nezajímalo. Všechny s
Luckou jednomyslně souhlasily. Uraženě se odebraly do chalupy a my po chvíli za
nimi. Jednak jsme museli zachránit, co se dá, a jednak jsme všichni byli ve
stavu, kdy nám Marika už nebyla na nic platná, ani kdyby se snažila sebevíc.
Marika zůstala venku stát sama, dál připoutaná za krk k jabloni. Museli jsme ji
tam nechat, protože klíček od jejího řetězu si Lucka nejspíš odnesla s sebou.

Pokud si naše slepice myslely, že uvnitř, odkud na Mariku už neuvidíme, budeme
schopni uspokojovat zase je, tak se krutě mýlily. To ani u toho nejzdatnějšího
nadsamce nejde tak rychle, zvlášť pokud má tak dokonale vypotřebované zásoby
jako jsme měli my. To, co se tam pak odehrávalo, byly jen zcela nevinné hrátky,
při kterých se uplatňovaly všechny ostatní části těla, ale naše ocasy už ne.

Po nějaké době jsem si všiml, že Honza chybí. Bez Mariky byl přebytečný, ale
najednou tady nikdo přebytečný nebyl. Honza se prostě kamsi vytratil. Až když se
vrátil, zjistil jsem, že byl venku na zahradě. Protože tady nikomu nechyběl,
nikdo si toho nevšiml. Alespoň jsem si to myslel. Bavili jsme se, vyměňovali si
ženské navzájem a dělali s nimi všechno, čeho jsme byli schopni, k čemu nebyly
zapotřebí naše vyčerpané ocásky, a po chvíli zase nikdo nebyl přebytečný. Při
tom vzájemném vyměňování ani nebylo na první pohled poznat, kdo to byl. Bylo
ovšem jasné, že čas od času se vždycky někdo na delší chvíli vytratí ven na
zahradu. Když jsem si tedy po delší době zase všiml, že nás mužů je zase
přebytek, předal jsem ženskou, kterou jsem v té chvíli právě obhospodařoval,
tomu přebývajícímu, a vytratil jsem se na zahradu také.

Marika tam samozřejmě stále ještě stála, jednou rukou si přidržovala řetěz na
krku do správné polohy a druhou rukou se stále ještě pilně udržovala ve stavu
permanentní extáze. Přitisknula zády na kmen stromu zmítala se blahem, jak jen
jí to uvězněný krk dovoloval. Při pohledu na její pružné a pevné tělo prohnuté a
kroutící se na drsné kůře stromu se mi můj vyprázdněný ocásek začal znovu zvedat
a natahovat k Marice. Ani jsem tomu nemohl uvěřit. To, o co se všechny ostatní
naše pipinky tak dlouho a tak usilovně a přesto bezúspěšně v chalupě snažily
jedna po druhé i všechny najednou, to teď Marika dokázala docela bez námahy, ani
se o to nemusela snažit. Ani na mne nesáhla, vlastně si mne ani nevšímala. Jen
já se díval na její rozvášněné tělo s připoutaným krkem, a najednou jsem byl
znova rozvášněný stejně jako ona. Najednou jsem věděl, kam se tak všichni
vytráceli. To byla síla, která se nedala ovládnout. Musel jsem se přitisknout k
tomu zmítajícímu se tělu, musel jsem to Maričino zmítání se procítit a zažít
celým tělem a všemi smysly. Marika to asi poznala, protože se přestala vzrušovat
rukou, pustila i ten řetěz, který jí utiskoval krk, a oběma rukama mne objala a
přitiskla si mne k sobě tak těsně, jak jsem si to předtím neuměl ani představit.
Přitom se zmítala dál, i po takové době a navzdory řetězu na krku živější a
pohyblivější než všechny ostatní naše milé krasavice dohromady. Objímal jsem ji
také, cítil jsem její jemné a hladké tělo podložené hrubou kůrou jabloně a
prohýbající se mi v náručí všemi směry. Ocas už mi stál jako zjednaný, jako
kdyby měl v sobě nedotčené zásoby za několik let. Marika už se nemusela
vzrušovat rukou, jasně jsem cítil že teď už se vzrušuje mým ocasem.

Na okamžik jsem konečkem ocasu ucítil drsnou kůru stromu v hloubce mezi
Maričinýma nohama. Ucukl jsem, a pak už mi ocas vklouzl do široce rozevřeného
vchodu do Maričiny pokladnice. Zarazil jsem jí ho tam tak prudce, až Marika
nadskočila. Celé její tělo se nádherně křečovitě napjalo a ztvrdlo, Marika mne
sevřela v náručí takovou silou, jakou jsem v těch jejích jemných pažích ani
nečekal, a vyrazila výkřik rozkoše, jaký žádná z těch našich slepiček rozhodně
neumí.

Vymetal jsem Marice ocasem pokladnici do všech koutů, a Marika nadšeně celým
tělem spolupracovala. Zavřel jsem oči stejně jako ona, abych ještě lépe vnímal a
prožíval každý její pohyb. Krk připoutaný řetězem ke kmeni nutil Mariku podivným
způsobem zaklánět krk, předklánět hlavu a vypínat hruď. Zřetelně jsem proto
cítil na prsou její vyklenutý hrudník a jeho prudké oddechování. Její hebká
měkká ňadra mne při každém pohybu jemně hladila na prsou a její trčící pevné
bradavky mne šimraly na kůži. Marika nadskakovala a pomáhala mému dorážení, jak
jen mohla. Ovšemže i já pumpoval jako o život, protože tak nádherně rozdivočené
ženské tělo jsem ještě nikdy předtím v náručí nedržel, natož abych ho měl tak
krásně napíchnuté na ocase.

Marika řádila jako dračice, i když na rozdíl ode mne měla i jiné starosti.
Napínala krk na obranu před tlakem řetězu, který si teď nemohla rukou přidržovat,
když mne objímala. Prohýbala se a natahovala, aby před jeho tlakem uhnula, a
přitom se i přesto dál mohla tisknout ke mně. Při svém zmítání se na mém ocase
se musela občas na okamžik zarazit, když jí po nějakém divočejším pohybu řetěz
sevřel krk silněji. Byla to taková nečekaná a nepřirozená trhnutí jejího těla,
která nijak nezapadala do víceméně rytmického pohybu našich těl, ale o to to
bylo zajímavější. Pravidelné rytmické šukání si mohu užít s každou jinou a
kdykoliv, proto tyhle nepravidelné zvláštnosti v pohybech Maričina připoutaného
těla mne rajcovaly mnohem víc. Možná i díky tomu mi ocas stál jako kůl, i když
už vlastně dávno neměl z čeho. Proto také žádný konec té parády nebyl v dohledu
a já si mohl užívat stále dál a dál. Mariku ovšem také ani nenapadlo přestat, ta
si užívala své nekonečné extáze s ještě větší rozkoší než já. Ženské prostě mají
oproti nám chlapům obrovskou výhodu v tom, že ony nemusí skončit nikdy. Marika
vyrážela vzdechy a výkřiky blaha ostošest, jen občas byl některý její výkřik na
okamžik přerušený zachroptěním, když při nějakém prudším vzepnutí těla jí řetěz
na krku přimáčkl hrdlo a zarazil dech. Ani to ji ale nijak nevyvádělo z míry a
Marika i pak bez přerušení řádila dál, jakoby se vůbec nic nestalo. Přiznávám,
že i tyhle přiškrcované výkřiky rozkoše mne rajcovaly jako něco, co jsem ještě
nikdy s žádnou nezažil.

Protože jsem neměl co ze sebe vystříkat, užíval jsem si s Marikou tak úžasně
dlouho jako ještě nikdy. Ovšem svůj konec má všechno. Skoro mi to přišlo líto,
když jsem najednou pocítil přicházející orgasmus. Už jsem ho ani nečekal, ale on
nakonec přece přišel. Sice už ze mne opravdu nevyšla ani kapka, ale přišel. Po
nevyhnutelném konci jsem od Mariky odpadl jako odprýsknutý kus barvy a měl jsem
co dělat, abych odešel po nohou a neodplazil se po zemi jako červ. Zato Marika
si zase zajela rukou mezi nohy, druhou rukou si přidržela řetěz, a pokračovala v
jízdě dál sama.

Po návratu do chaty jsem zjistil, že si mého zmizení nikdo ani nevšiml. Ani po
Marice nikdo ani nevzdechl, ale to bylo určitě jen proto, aby nekazil náladu.
Nepochyboval jsem, že na ni stále myslí všichni stejně jako já. Každý ale držel
zobák. Až teprve když jsme chystali k večeři, odvážil sa Honza nesměle
připomenout, že Marika už možná také má hlad. Lucka obrátila oči v sloup,
podívala se na nás tak pohrdavým pohledem, že jsme měli chuť zalézt pod stůl.
Pak se ale znechuceně zvedla, zašla si pro klíček od řetězu a přivedla mezi nás
vysvobozenou Mariku. Až mne trochu překvapilo, že teď už Marika není v extázi.
Přišla docela klidně, jakoby se nic nestalo. Dokonce na ní ani nebyly vidět
žádné následky toho, že musela takovou dobu stát připoutaná u kmene jabloně. To,
že celou tu dobu vytrvale tahala rukama za řetěz a cloumala s ním, neslo teď své
ovoce. Neměla na krku ani stopu toho řetězu, nic vytlačeného ani začervenalého,
ani skvrnku. Hrdlo měla krásně hladké, pouze přirozeně vytvarované, zcela
netknuté. Mile se na nás na všechny usmála, zatímco Lucka připomínala spíš
přetopený kotel.

Večeře ale proběhla v naprostém klidu. Zdálo se, že i pro Mariku je jídlo větším
potěšením než sex. Po tom výkonu, který předvedla, ostatně ani nebylo divu.
Zábava při večeři i po ní byla naprosto cudná, jako bychom na žádné pánské jízdě
ani nebyli. Tak počestně jsme se ještě nikdy nechovali. Také jsme ještě nikdy
nebyli tak dokonale vyssátí. To se mi stalo naposledy snad v batolecím věku, že
jsem tak dlouho vydržel bez jediné myšlenky na sex. Kolem nás se hemžily
krasavice, které jsme si sami vybrali a přivedli, a nedělalo to s námi vůbec nic.
Ani já, ani nikdo z ostatních neměl na sex už ani pomyšlení.

Ne tak Marika. Zpočátku se sice také chovala jako vzorná klášterní schovanka,
ale v očích jí hráli všichni čerti. Bylo jasné, že čeká jen na příležitost.
Nemusela čekat dlouho. Byla to přece pánská jízda s krasavicemi, a řeč nestála.
Sice jsme momentálně nebyli schopní akce, ale to neznamenalo, že bychom nemohli
o takových akcích mluvit. Marika se mezitím ochotně ujala role obsluhující
barmanky, což jí umožňovalo přibližovat se k nám do mnohem těsnější tělesné
blízkosti než v jaké byly ostatní naše unylé krasavice. Vlastně jsem si ještě
nikdy, v žádném hotelu, nevšiml, jak blízko k tělu se mi dostává obsluhující
personál. Kdykoliv mne Marika obsluhovala, vždycky se ke mně téměř přivinula,
dotýkala se mne trupem, přejela mi ňadry po ramenou nebo po paži, ale to všechno
jen tak mimochodem, samozřejmě že jen nedopatřením. Když obsluhovala některou z
našich ženských, nestalo se jí to nikdy. Zato mužská těla jsou od přírody větší,
rozložitější, neskladnější, vyhnout se jim je obtížnější, takže vyvarovat se
dotyku s nimi se Marice při obsluze jaksi nedařilo. Jak postupem času získávaly
naše silácké řeči na razanci, přitvrzovala i Marika. Při obsluze nepotřebovala
vždycky obě ruce, a kdykoliv měla jednu volnou, klidně se jí opřela o toho, koho
obsluhovala. Bylo to samozřejmě nutné, aby přes něj dosáhla na stůl. Občas jí
ruka uklouzla, takže obsluhovaného vlastně pohladila po těle. Vždycky to bylo
směrem k rozkroku. Ani jsem nečekal moc dlouho, když mi poprvé pohladila i můj
ocásek zplihlý vyčerpáním. Než jsme se nadáli, už nám hladila ocásky všem.
Samozřejmě že jen nedopatřením a jen ze služebních důvodů. Ze začátku to bylo
snad i nenápadné, ale pak už si pohrávala s našimi ocásky zcela bez zábran.

„To snad není možné!“ rozhořčeně se ozvala Lucka, když si toho konečně všimla. „Ona
si nedá pokoj! A nedá, a nedá!“

„Já tady jen obsluhuju!“ nevinně pokrčila rameny Marika.

„No slyšely jste to?! My ji snad budeme muset svázat! Jinak od ní pokoj nebude!“

„To by nemuselo být od věci!“ přidala se k Lucce další ze zhrzených krásek.

„No moment, a kdo nás pak bude obsluhovat?!“ zaprotestoval Honza.

„Klídek, šéfe, my to umíme taky!“ usmála se na něj Lucka.

„Zamkneme ji zase tam k tomu stromu?“ zazněl dotaz k věci. Zdálo se, že Lucčin
nápad padl na úrodnou půdu.

„Myslím, že to se neosvědčilo.“ zavrtěla hlavou Lucka. „Víte samy, že to nakonec
nebylo nic platné!“

„Tak co s ní teda chceš udělat?“

„Normálně svázat. Nejdřív ruce – a pak se uvidí.“

„Nebylo by lepší ji raději někde přivázat?“

„To můžeme potom taky, když bude potřeba.“ neodmítala Lucka. „Ale ruce může mít
přitom svázané taky. To se navzájem nevylučuje.“

„No jasně!“ pochopila Janička. „Jakmile bude mít svázané ruce, tak už jí pak
můžeme udělat cokoliv, co nás napadne, a ona už s tím nic nenadělá!“

Lucčin nápad pomalu dozrával, a setkával se s všeobecným souhlasem – alespoň u
našich slepiček. Musím se ale přiznat, že ani mně nebyl tak úplně proti mysli.
Byl jsem tak dokonale vyprázdněný, že Maričiny hrátky s mým ocáskem mi už vůbec
nic neříkaly, a po pravdě řečeno, docela dobře bych se bez nich obešel. Naproti
tomu někoho svázat – to by mohlo být docela zajímavé zpestření. To jsme na
našich pánských jízdách ještě nedělali. Možná proto už ani Honza nic nenamítal.

Janička hbitě přinesla odněkud jakési zaprášené klubko tlustého prvazu. Marika
musela odložit mísu s křupkami, kterou jako obsluhující barmanka právě měla v
rukou, a nastavit ruce ke svázání. Nic jiného jí nezbývalo. Utéci neměla kam,
nahá od hlavy k patě by daleko neutekla, a obléci se do vycházkového by ji asi
naše ženské nedovolily. Ani se nebránila. Asi pochopila, že nemá šanci a že by
se stejně neubránila. Podle pokynů Lucky zkřížila ruce za zády a bez odporu si
nechala od Janičky svázat zápěstí dohromady. Až jsme byli trochu zklamaní, jak
hladce to proběhlo. Čekali jsme, že uvidíme nějakou rvačku krasavic, ne sice v
bahně, to tady nebylo, ale to už bysme oželeli.

„Tobě to nevadí?“ podivil se Honza.

„Nepřekvapuje mne to.“ pokrčila rameny Marika. „Už jsem to zažila. Není to
poprvé.“

„Jak to?“

„Žárlivé ženské se vyskytují všude!“ usmála se Marika kysele. „Všechny se
vždycky snaží nějak se mne zbavit! Všechny vždycky tvrdí, že jim ty jejich
krasavce vyčerpávám a na ně že potom už nezbude. Přitom samy ale nedělají nic
pro to, aby na ně taky něco zbylo. Vždycky se jen snaží nějak to překazit mně!“

Při řeči se prohýbala do oblouku jako luk, překrucovala se a snažila se
zahlédnout své ruce a jakým způsobem jí je Lucka za zády svázala a co by se s
tím dalo dělat. Napínala paže, jednou rukou si ohmatávala provazy na zápěstích a
zkoušela si je nějak posunout, aby byly snesitelnější. Druhou rukou jen
naprázdno pohybovala prsty, protože tou si na svázaná zápěstí nedosáhla.

S obsluhou byl ovšem konec. Marika už nás svázanýma rukama obsluhovat nemohla, a
ostatní naše ženské se do toho nijak nehrnuly. Nezbývalo nám než vystačit s tím,
co tu už bylo, co stihla nachystat Marika, dokud ještě měla ruce volné. Chvíli
jsme se všichni dívali, jak si Marika zvyká a co teď dělá těma rukama, kterými
nás předtím tak všestranně obsluhovala. Marika se pokoušela posunovat zápěstí v
poutech a pootáčet jimi, různě zvedala ramena a natahovala prsty rukou doprázdna.
Bylo to poněkud jednotvárné a bezvýsledné. Nepoznali jsme, čeho tím chtěla
dosáhnout, a časem nás to přestalo bavit. Postupně se zase rozproudila zábava
jako předtím, jen už bez obsluhy. Jakmile se Marika dostatečně seznámila se
svými pouty, přidala se k zábavě taky. Mluvit a poslouchat mohla i se svázanýma
rukama. Poznávali jsme, že to není žádná hloupá blondýna, že se s ní dá mluvit
docela rozumně. Měla smysl pro humor a také znala spoustu výborných vtipů.
Postupně se znovu stávala centrem zábavy. Po chvíli už nám ani nepřišlo, že na
rozdíl od nás má přitom svázané ruce. Naše slepice znova tiše zuřily, ale nic
dalšího, co by jí ještě mohly udělat, je už nenapadalo. Marika chodila po
místnosti, kroužila kolem nás, sršela zábavou, nezastavila se ani na okamžik.
Hned zpočátku zjistila, že s rukama svázanýma tak, jak jí to Lucka udělala, si
nemůže normálně sednout, tak se o to ani nepokoušela a naopak si z toho udělala
výhodu. Zatímco naše holky seděly pořád na jednom místě skutečně jako slepice na
hřadě, Mariky bylo pořád všude plno. S rukama za zády vypadala jakoby měla větší
prsa a krásnější postavu než dřív.

Pak Honza pustil hudbu a ta nás zlákala k tanci. Všechny ženské byly rychle
rozebrány, a protože já nespěchal, vybyla na mne Marika. Protože měla svázané
ruce, nebyl o ni takový zájem. Nejspíš si všichni mysleli, že s rukama za zády
nelze tančit. Byl to veliký omyl. Vzal jsem ji za lokty, které jí za zády trčely
od těla, a přitiskl jsem si ji k sobě tak snadno a tak těsně jako ještě žádnou
jinou. Marika se mi musela přizpůsobit, musela se nechat vést, a za lokty
svázaných paží se dala vést mnohem lépe než kdybych ji držel za ruce. Mohl jsem
se k ní přitisknout jak se mi líbilo, a ona mne nemohla odstrčit ani kdyby
chtěla sebevíc. Ji to ale ani nenapadlo, naopak. Nemohla mne sice obejmout, ale
tiskla se ke mně aspoň tím způsobem, že se o mne jakoby opírala. Kromě toho se
mi na těle při tanci vlnila jako užovka, v čemž jí svázané ruce samozřejmě nijak
nevadily. Přesto jsem v rukou, v nichž jsem jí držel lokty, občas ucítil, že
zaškubala svázanými pažemi. Nejspíš při tanci stále zapomínala, co s nimi má, a
chtěla něco dělat i rukama. Mohla ovšem tančit jen nohama a tělem, a proto toho
maximálně využívala. Její tělo na mně přímo hrálo. Její ňadra mi zase jezdila po
hrudi, její trup se mi prohýbal na těle všemi směry, její nohy tančily kolem mne
tak fantasticky, že nakonec přecejenom skoro vedla ona mne. Postupem času si nás
všimli i ostatní. Tanečníků kolem nás ubývalo, až jsme nakonec zůstali sami a
ostatní jen zírali, co všechno Marika předváděla. Ovšem to, co oni jen viděli,
to já cítil přímo na těle! Skoro jsem byl rád, že mám ocásek vyčerpaný až do dna
a že se mi už nemůže postavit, protože jinak by mi při tanci určitě překážel tak
dlouho, dokud bych si na něj Mariku znovu nenabodnul, a to by před takovým davem
uměníchtivých diváků asi nebylo to pravé.

Skladba skončila, mělo dojít k vystřídání partnerů. Naráz všichni vyrazili jako
o závod k Marice a srazili se před ní, že málem vznikla valná hromada. Musel
jsem se spokojit zase s nějakou jinou. No – taky tančila, ale byl to nebetyčný
rozdíl. Oproti tomu, co jsem zažil předtím s Marikou, to bylo, jako kdybych
tančil s koštětem.

Žádná senzace ovšem netrvá věčně. Za hodinku už si Mariku vyzkoušeli všichni
několikrát a už po ní tolik necivěli. Navíc i ty ostatní naše kůstky od ní něco
okoukaly a také už se uměly při tanci trochu kroutit. Senzace se vytratila,
zábava se vrátila do normálních kolejí. Každý už se věnoval jen té, kterou právě
měl. Nakonec není tady přece jenom Marika, připomínal jsem si pořád. Každá
ženská má něco do sebe. Jistěže si zítra zase užiji něco s Marikou, hned, jak
toho budu zase schopen, a do té doby mi může docela dobře posloužit kterákoliv
jiná. Snažil jsem se už se po Marice neohlížet. Nakonec stejně to žádná
krasavice nebyla. Kromě těch svázaných rukou na ní nic zvláštního k vidění
nebylo.

Tak se stalo, že si toho jako první všimla zase Lucka. Ta zřejmě hlídala Mariku
ostražitě jako ostříž.

„No to snad není pravda!“ zaječela najednou. „Koukejte se, co už zase dělá! Ono
jí to zřejmě nestačilo!“

Všichni jsme se naráz zastavili a rozhlíželi se, co se děje. Jen hudba hrála dál.
A také Marika se nezastavila. Klečela před Lubošem, paže měla stále zkřížené a
svázané na zádech, i vkleče vlnila celým tělem v rytmu hudby jako při tanci, a v
ústech měla Lubošův ocas a usilovně mu ho vycucávala a olizovala. Také v rytmu
hudby a tance. Luboš jí rukama přidržoval hlavu u svého rozkroku, aby jí ocas z
úst nevypadl, když si ho nemohla přidržovat sama svýma rukama.

„Co to má znamenat?!“ rozhořčovala se Lucka.

„Orální tanec, nevidíš?“ pokrčil rameny Luboš. „Tobě na tom něco vadí?“

„To si piš, že vadí! Jak k tomu přijdeme my, že tady všechno vylíže jen ona sama?“
běsnila Lucka.

„Tak proč to neděláte taky tak?“

„Protože ona nám vždycky všechno vyžere před nosem!“

„Co s ní uděláme? Přece ji tady nemůžeme takhle nechat!“ zeptala se věcně
Janička.

„Nevím.“ bezradně pokrčila rameny Lucka. „Když svázání rukou nepomohlo…“

„Pomohlo.“ namítla Janička. „Rukama už to nedělá.“

„Teď to dělá pusou.“ přikývla stále stejně bezradně Lucka.

„No právě!“ přikývla Janička. „Když jí tu pusu zacpeme, už to nebude moci dělat.
Ruce má svázané, takže když jí něco nacpeme do pusy, nebude si to moci vyndat,
zůstane jí to tam napořád a bude vyřízená!“ vysvětlovala, jako kdybychom to
nechápali.

Na chvíli se rozhostilo ticho rušené jen stále hrající hudbou. Lucka si to
nechávala projít hlavou, a Marika se nenechávala rušit a stále pilně olizovala
Lubošův ocas. Na zádech jí přitom na svázaných rukou hrály prsty sice naprázdno,
ale úplně stejně, jako kdyby si jimi skutečně přidržovala Lubošův ocas před
obličejem a obhospodařovala ho i rukama.

Janička nečekala na Lucku a sama donesla z kuchyňky jakýsi dlouhý hadr a zručně
ho zkroutila a udělala z něj jakési lano. Lucka už dál neváhala, odtáhla Mariku
od Luboše, popadla ji za vlasy a zvrátila jí hlavu nazad, aby Marika musela
otevřít pusu dokořán, a Janička pak Marice strčila do otevřených úst svoje lano
a na šíji jí ho pevně zavázala. Marika vyskočila na nohy hned, jak ji Lucka
pustila, překvapeně na nás kulila oči, hryzala do hadru a vydávala jakési zvuky.
Asi se pokoušela něco nám říct, ale nebylo jí rozumět. Zuřivě škubala svázanými
pažemi, neklidně přešlapovala a bezúčelně pobíhala po místnosti. Dívali jsme se
na ni a čekali jsme, co udělá dál. Bylo to zajímavé, co s ní dokázal udělat
takový obyčejný kus hadru v ústech.

Moc nám toho ale už nepředvedla. Pomalu se uklidňovala, pak se zastavila nadobro,
ještě chvíli cloumala svázanýma rukama a naprázdno je zatínala v pěst, a pak
nechala i toho. Provazů na zápěstích se nezbavila a hadru v ústech taky ne.

Hudba dohrála a zase se rozproudila zábava jako předtím. Jen Marika už nemohla
nic vyprávět ani nic jiného dělat, takže už dál nebyla hvězdou večera. Už jen
stála v koutě, němě se na nás dívala a poslouchala, o čem se bavíme. Její role
tahouna zábavy však zůstala neobsazena. Žádná z našich slepic ji nedokázala
nahradit. Zábava proto poněkud vázla, bez Mariky to jaksi nebylo ono. Když ale
Luboš přišel s návrhem, abysme tedy Marice vytáhli hadr s úst, setkal se s tak
zuřivým odporem všech našich slepic, že na to nebylo ani pomyšlení.

Nakonec jsme se odebrali na postele. Nic lepšího se dělat nedalo. My chlapi
bysme se sice bez toho dnes už obešli docela dobře, ale to bysme to s těmi
našimi holkami nevydrželi. Ten den jsem pochopil, co to znamená manželská
povinnost. Tahle dnešní povinnost sice nebyla manželská, ale nebyla proto o nic
menší.

Noc to nebyla nijak bouřlivá, my už skutečně neměli sílu. Všechnu ji z nás
vyssála přes den Marika. Jestliže se tomu říká „spát se ženou“, pak tu noc to
platilo doslova. Zvuky v temnotách zvolna utichaly, pomalu jsme usínali, když
nás najednou zase vyburcovalo Lucčino zaječení.

„No tohleto už je vrchol! To se mně snad jenom zdá!“

Někdo rozsvítil a my uviděli Mariku s Honzou. Marika ležela zády k němu a rukama
svázanýna za zády mu poslepu honila ptáčka. Zručně a hbitě, jakoby jí svázaná
zápěstí nevadila ani v nejmenším.

„No co?“ podivil se Honza. „Kvůli tomu tady snad přece jsem! Proč by mi některá
z vás nemohla namasírovat ocas?“

„Některá ano, ale Marika ne!“ prohlásila Lucka nekompromisně. „Marika už toho
tady nadělala dost! Ta už tady nic nikomu dělat nebude!“

Naše slepice teď už byly jednomyslné. Janička zase odkudsi přivlekla kus provazu,
Marika se musela vrátit na svou postel, a Janička ji tam přivázala za nohy k
pelesti. Tím bylo definitivně rozhodnuto, že Marika stráví noc se svázanýma
rukama a zacpanými ústy, ale i s uvězněnýma nohama. Ležela teď na posteli naznak,
paže zalehnuté pod tělem, hlavu na matraci, a vypadala, že se nemůže ani pohnout.
Naše slepice ale byly nemilosrdné. Nechaly ji tam tak, Lucka zase zhasla světlo
a všechny se pak vrátily na své postele. Ani trochu je nezajímalo, co tam Marika
v tom stavu bude celou noc dělat.

To jsme viděli až ráno. Když jsme se postupně probouzeli, Marika tam byla stále
přivázaná. Nepodařilo se jí v průběhu noci se zbavit pout, jak jsem možná trochu
očekával. Ani hadru v ústech se nezbavila, hryzala do něj dál, vytrvale a
neúnavně. Zato už neležela na zádech. Navzdory přivázaným nohám se jí podařilo
nějak pootočit kotníky v poutech a převrátit se nabok, takže paže už neměla pod
tělem, ale složené vedle zad na posteli, a samozřejmě stále svázané dohromady.
Hlava jí visela dolů na matraci, nepoužitý polštář ležel bez užitku o pár
centimetrů vedle. Marika neměla žádnou možnost si ho přitáhnout pod hlavu a
proto se musela celou noc obejít bez něj. Samozřejmě se nemohla ani přikrýt, a
tak se celé její tělo ježilo mírnou husí kůží. Naštěstí bylo léto, noc nebyla
příliš chladná. Přesto bylo na Marice poznat, že se asi moc nevyspala. Našli
jsme ji s očima dokořán a s tělem trochu nepohodlně napjatým. K udržení té
polohy těla, kterou zaujímala, by se potřebovala jednou rukou vpředu opřít o
matraci. To ovšem nemohla, a tak musela udržovat polohu těla jen napínáním nohou
a trupu.

Zdálo se, že naše slepice se ze svého záští přes noc vyspaly. Když se uráčily
vylézt z pelechů a přišly se podívat, jakým způsobem musela Marika kvůli nim
strávit celou noc, vcelku bez remcání Mariku rozvázaly a vysvobodily. Pak se
rozběhly na snídani a na sluníčko, zatímco Marika si musela hodnou chvíli
rozcvičovat tělo, jak ho měla z noci strávené v poutech ztuhlé. Na zápěstích i
na kotnících měla vytlačené rudé pruhy od provazů a nejméně půl hodiny si je
opatrně rozmasírovávala. Stejně se jí ale ani pak neztratily a byly dobře
viditelné i nadále, jen už je neměla plasticky vytlačené do hloubi kůže.
Vybavilo se mi, že na hrdle neměla včera ani stopu, když byla připoutaná ke
stromu. Když měla možnost, dovedla si uchovat kůži netknutou. Se svázanýma
rukama ovšem neměla šanci, byla zcela odkázaná na to, jakým způsobem jí Lucka či
Janička provazy uváže. Ty dvě ji přitom rozhodně nešetřily.

„Co s ní uděláme dneska?“ zaznělo téměř dvojhlasně, jakmile se Marika objevila
po snídani venku mezi našimi ostatními holkami. „Takhle volně tady chodit ji
přece nemůžeme nechat! To by to dopadlo stejně jako včera!“

„Aspoň ty ruce musí mít svázané, jinak to nejde! Jinak se jimi zase rozrajcuje a
už s ní pak nikdo nic nepořídí!“

„Ale dámy! Nebuďte tak kruté!“ pokusil se je mírnit Honza. „Ruce se dají
používat i na jiné věci! Na světě jsou i jiné druhy zábavy než vaše rajcování!“

To bylo snad poprvé, co Honza vzal na vědomí, že se na světě dá dělat i něco
jiného než šukat. Asi musel být ze včerejška pořád ještě důkladně vyprázdněný.
Anebo si nechtěl nechat ujít další radosti s Marikou. V každém případě bojoval
za její svobodu statečně, ale naše ženské byly neoblomné. Nakonec po nekonečném
handrkování slevily aspoň v tom, že po dobu těch jiných druhů zábavy tedy
milostivě nechají Mariku volnou, ale ihned po jejich skončení jí okamžitě svážou
přinejmenším ruce. Od toho nehodlaly ustoupit za nic na světě.

Marika zůstávala klidná, jakoby se jí to netýkalo.

„Svázat můžou, rozvázat musí!“ pokrčila rameny, když jsem se jí zeptal také na
její názor. „Když si chci něco užít, tak pro to musím taky něco vydržet. Každý
špás něco stojí. – Když si myslí, že mne tím zastaví…“ ušklíbla se. „Když jim
to udělá radost… Dopřejme jim to. Vždyť si toho potěšení po mně už pak moc
neužily.“ uznala. „Jestli si to chtějí vynahradit na mně a právě tímhle způsobem…
Ať z toho tady také něco mají, když už tady jsou. Když už jste je sem pozvali
taky…“

„Takže ty si to od nich necháš líbit?“

„Líbit… Že by se mi to líbilo, to zrovna ne, ale – co mám proti tomu dělat? –
Mohla bych utéct, samozřejmě, ale to už bych si pak s tebou nic dalšího neužila.
To mi za to nestojí. To, co mi udělají, se dá snést. To, co mi pak uděláš ty, mi
to vynahradí stokrát. – A kromě toho, ještě mi ty ruce nesvazují. Do té doby se
třeba ještě něco stane.“

Honza měl na chalupě míč, síť natáhl mezi dva stromy, a pro začátek jsme si dali
sváteční volejbálek. Na každou stranu se postavily dvě smíšené dvojice, a to
muselo stačit. Víc nás nebylo, ale také to nebyl žádný olympijský turnaj. Měla
to být především vzrušující podívaná. Nikdy není na ženské tělo krásnější pohled,
než když má ruce zvednuté do výše a je ve střehu a v pohybu. Když je to tělo
navíc ještě nahé, je přímo neodolatelné. Takovéto pohledy jsme po včerejšku
všichni potřebovali ze všeho nejvíc. Ženský volejbal je pro tyto účely ta
nejlepší hra na světě. Ženská prsa jsou nejkrásnější jedině při volejbalu.
Rozhodně bylo na co se dívat, protože jedině Janička měla na sobě podprsenku.
Janička má totiž dudy tak obrovské, že by snad ani nebyla schopná chůze, kdyby
si je nepodepírala pořádnou podprsenkou. Nenechala se ukecat, aby hrála bez ní
jako všechny ostatní. Je totiž na ty dudy strašně háklivá, nemá ráda, když jí
volně visí, a když je nemá v podprsence, vždycky si je aspoň přidržuje rukama,
aby se jí tolik nehoupaly. To by při volejbalu pochopitelně nemohla.

Pravda, většinu toho volejbalu jsme museli odehrát sami. Naše unylé krasavice
plácaly do míče, jakoby jim překážel. Jistě, jejich prsa byla přitom krásná,
takže účel byl splněn, ale olympioničky to rozhodně nebyly.

Ne tak Marika. Ta uměla snad všechno. Po míčích se vrhala s takovou urputností a
přitom elegancí, že jí na tom našem hřišti nebylo rovno. Jestliže její strana od
samého začátku vedla a svůj náskok stále zvyšovala, pak to byla do značné míry
právě její zásluha. Marika byla téměř neporazitelná, a jestli to někdo kazil,
pak to byli spíš její spoluhráči – a jedna spoluhráčka. Přitom všichni jsme byli
odpočinutí a vyspalí, jedině Marika měla za sebou bezesnou noc, navíc strávenou
velice nepohodlným způsobem. Nijak to ale na ní nebylo poznat, pokud pomineme
stále dobře viditelné zarudlé pruhy od pout na jejích zápěstích a kotnících.
Bylo jí plné hřiště, přímo sršela energií. Jen si musela v každé volné chvilce
promasírovat Achillovky. Asi je měla nějak poničené z toho celonočního přivázání
k posteli. Jak byl ale míč ve vzduchu, okamžitě zas byla na nohou a v plné
pohotovosti, její ruce byly prostě všude a nezadržitelně táhly celý její tým k
drtivému vítězství. Když jsem přitom viděl zarudlé pruhy na jejích zápěstích,
najednou jsem si připomněl, že asi hned po dosažení vítězství budou tyhle
nepřekonatelné ruce znovu pevně svázány, bleskově zasahující všudypřítomné paže
znehybněny a uvězněny na zádech a Maričino pružné létající tělo bude znovu
bezmocně a nehybně dřevěnět v poutech. Vzhledem k tomu, jak se ostatní ženské
tvářily na Maričinu pohyblivost a neporazitelnost, se nedalo předpokládat, že by
své rozhodnutí změnily.

Jakmile zápas skončil, skutečně neváhaly ani na okamžik, sesypaly se na Mariku
jako vosy a už se jí sápaly po rukou. Šlo do tuhého.

„To mne ani nenecháte aspoň trochu se upravit?“ zaprosila Marika.

„Tak dobře.“ velkomyslně souhlasila Lucka. „Ale rychle! Máš na to jen tolik času,
než Janička přinese z ložnice provazy!“

Janička si opravdu pospíšila. Marika si stačila jen prsty obou rukou prohrábnout
a srovnat vlasy rozházené při volejbalu, a pak už musela ruce dát za záda a už
tu byla Janička zpátky a hned jí začala omotávat zápěstí provazem.

„Ou!“ ujelo Marice a tvář se jí zkřivila bolestí. „Neutahuj mně to tak moc!“
zaprosila. „To bolí!“

Zápěstí měla asi ještě rozbolavělá od celonočního mačkání v utažených poutech, a
Janička jí teď svazovala zápěstí na přesně stejném místě, kde ji pouta tlačila
už od včerejška. Zarudlý pruh na Maričiných zápěstích byl teď celý zakrytý
novými provazy. Janička však na to nebrala žádné ohledy a utahovala Marice
provazy citelně víc než včera. Marika přesto nehybně držela, nechala si od
Janičky stahovat zápěstí tak těsně, až při tom zatínala zuby a šklebila se
bolestí. Možná teď zalitovala, ale určitě si uvědomovala, že na odpor už je
stejně pozdě, že utažených pout by se teď už nedokázala sama zbavit, a že teď už
to, co jí Janička udělala, bude muset nějak vydržet.

To ale ještě nebyl konec.

„Ještě pusu!“ zavelela Lucka. „Dones ten hadr!“

Janička se objevila s hadrem tak bleskurychle, že jsme ani nestačili postřehnout,
že je pryč, a už ho chystala Marice před obličejem na zamáčknutí do jejích úst.
Tohle z nějakého důvodu Marice včera vadilo nejvíc, a i teď Marika najednou
ztratila poddajnost a za zády prudce zacloumala svázanýma rukama. Trochu pozdě.

„Copak, copak?“ zajásala Janička nadšeně.

„Nemohla bych si to tam dát sama?“ zaprosila Marika. „Já bych to uměla…“

„Nemohla!“ nenechala ji ani domluvit Lucka. „Jak bys to chtěla udělat, když máš
ruce svázané? To ti nedošlo?“ vysmívala se jí do očí.

Marika už ani nemohla odpovědět. Už měla hadr vecpaný do úst, už jen němě
poulila oči na Lucku, napínala krk, bezmocně škubala pažemi za zády a zatínala
zuby do hadru.

„Paráda!“ zhodnotila její stav Lucka, a Janička nadšeně přikývla. Chvíli se
kochaly potížemi, které Marice způsobily, pak o ni ztratily zájem a ponechaly ji
svázanou svému osudu. Nadešel čas, aby si od nás vybraly odměnu, kterou si na
Marice vybojovaly.

Já nejsem moc atraktivní, takže mne si nevybrala žádná. Na mne vybyla svázaná
Marika. Nevadilo mi to, naopak. Tušil jsem, že žádná z nich by mi to nedokázala
udělat tak perfektně jako to bude umět Marika, i když při tom bude mít ruce
svázané a pusu nepoužitelnou. Rozvazovat jsem ji nechtěl, to by mi ty naše
kůstky oči vyškrábaly. Spoléhal jsem se na Mariku, že si bude vědět rady i v tom
stavu, v jakém mi ji nechaly.

Nemýlil jsem se, jen jsem musel nějakou dobu čekat, než se Marika vzpamatovala z
toho, co jí udělaly. Nevím proč, ale ten hadr v ústech jí vadil velice moc,
přežvykovala ho přímo zuřivě. Napínala paže, nohy, břicho, krk, rvala se s pouty,
oči jí lezly z důlků, na čele a na krku jí nabíhaly žíly. Prudce oddechovala
námahou. Jen velice pomalu se smiřovala s tím, že nic z toho jí nepomůže.
Nezbývalo než počkat, až bude schopná myslet i na něco jiného.

Kdo si počká, ten se dočká. Nakonec to netrvalo ani tak dlouho jako nažhavování
kterékoliv z těch ostatních unylých krásek. Když jsem se po nich ohlédl, žádná
se ještě ani nepohnula, a Marika už po mně koukala docela zálibně. Jakmile si
nepříjemný hadr v ústech zpracovala a upravila, projevila se zase její přirozená
povaha. Ta byla silnější než všechny provazy a hadry nepřejících soupeřek.
Mariku skutečně nemohlo zastavit nic, ani svázané ruce.

Jen já nevěděl, jak se mám k ní postavit a jak s ní zacházet. Za normálních
okolností mám zkušeností se ženami dostatek a dovedu si poradit s každou, zažil
jsem už ledacos, ale ruce jsem svázané ještě nikdy neměl, takže nevím, jaké to
je a co se s takovýma rukama dá dělat a co nedá. To teď věděla jen Marika, a
říci mi to nemohla. Nechal jsem to tedy na ní, ať mi sama předvede, čeho je
schopná a co už je mimo její možnosti.

Marika rychle pochopila moje očekávání. Přistoupila ke mně, otočila se ke mně
zády a neomylně, i poslepu, na první sáhnutí nahmatala jednou ze svázaných rukou
můj ocásek. Ohmatala mi ho, aby se zorientovala, pohladila mi ho a začala si s
ním hrát. Pak se celým tělem naklonila nabok, zvedla jedno rameno a pokusila se
dosáhnout na mne i druhou rukou. Našla můj pytlík a začala si s ním druhou rukou
pohrávat také. Jak tak přede mnou stála prohnutá do oblouku, objal jsem ji a do
dlaní mi zcela automaticky vklouzla její prsa. Ani jsem se o to nemusel snažit.
V mezerách mezi prsty jsem zcela přirozeně ucítil její tvrdě vztyčené prsní
bradavky. Ona si pohrávala s mým ocasem a pytlíkem, já si pohrával s jejími
ňadry a bradavkami. Ocas se mi rychle zvedal a nezadržitelně se dral Marice
zezadu mezi stehna. Marika se mi začala v náručí vlnit a prohýbat. Přitiskl jsem
si ji k sobě, abych lépe cítil každý její pohyb. Do prsou se mi opíraly její
vztyčené a pilně pracující lopatky, na břiše jsem cítil těžké zápolení jejích
paží s pouty na zápěstích, které jí bránily zaujmout tu nejlepší polohu rukou k
honění mého ocasu.

Marika se rychle dostávala do ráže, její tělo se mi kroutilo v náručí tak divoce,
že jsem jen tak-tak udržel její ňadra v rukou. Musel jsem je pořádně sevřít do
pěstí, aby mi nevyklouzly. Marika se vzpínala jako divá, těžce oddechovala přes
hadr v ústech, prsa se jí pod mýma rukama mocně vzdouvala jako kovářské měchy.
Koncem ocasu jsem ucítil mezi jejíma nohama nahoře její tělesnou šťávu rozkoše.
Musela jí tam už vytékat proudem. Pak mi Marika najednou prudkým pohybem celým
tělem vytrhla ňadra z rukou, otočila se ke mně čelem, vytáhla se vysoko na
špičky a nasedla mi na ocas jako na hřbet koně. Protože si nemohla pomáhat
rukama, kroutila se mi na ocase, vypínala se na špičky a prohýbala se celým
tělem, až se jí podařilo dostat můj ocas do té správné díry. Pronikl jsem do ní
až na doraz, a Marika mi začala na ocase rajtovat. Nadskakovala nohama systémem
paty-špičky, a šlo jí to tak dobře, že jsem se nestačil divit. Znova jsem ji
objal a nahmatal jsem jí za zády její uvězněné paže, teď už nepoužitelné. Marika
se mi v náručí zaklonila hluboce nazad, hlavou co nejdál ode mne. Možná se bála,
abych jí nějakým neobratným pohybem nezarazil nechtěně hadr ještě hlouběji do
úst, ale mělo to úplně jiný výsledek. Pronikání do jejího prohnutého těla bylo
teď docela jiné, krásnější a mnohem intenzivnější. Co přitom cítila Marika,
nebylo poznat, protože všechny její případné výkřiky extáze jí úspěšně tlumil
hadr v ústech, ale já zažíval fantastické chvíle. Takhle jsem to ještě nikdy s
žádnou nedělal.

Jakmile jsem byl hotov a odpadl jsem, Marika se ihned otočila po někom dalším.
Přisedla k nejbližšímu ležícímu padlému, zapažila nad ním svázané ruce, opět na
první sáhnutí našla za zády jeho splihlý ocásek a zručně mu ho začala honit a
připravovat k dalšímu použití.

Následky na sebe nenechaly dlouho čekat.

„No podívejte se na ni! Ona už je tady zase!“ ozvalo se vzteklé zaječení.

Ohlédl jsem se po Marice. Už nebyla o toho, u koho jsem ji viděl naposled. Už
ležela na dalším. Prsa na prsa, z očí do očí, svázané ruce složené na zádech,
takže se jimi nemohla opírat o zem. Nijak jí to ale nevadilo. Pánev jí na jeho
vztyčeném ocase jen kmitala. Myslím, že to byl Luboš, ale na tom nezáleželo. Jí
určitě ne. Nepochyboval jsem, že už stačila vystřídat všechny, a jestli ne, tak
že to rychle napraví. Luboš jí jen rukama mírně nadzvedával ramena, aby pod ní
mohl dýchat, a jinak všechno ostatní už obstarávala Marika sama. Kroutila se na
Lubošově těle, přímo se svíjela blahem, jen žádné zvuky rozkoše nemohla přes
hadr vydávat. Proto asi si jí ty naše slepice všimly až teprve teď. Až když
začal v extázi ječet Luboš, si asi uvědomily, že to určitě nezpůsobila žádná z
nich. Hned se taky na Mariku sesypaly. Naštěstí si Luboš stihl užít své extáze
až do samého konce dřív, než se stačily seběhnout.

„Co s ní uděláme? Tohleto už přece takhle nejde dál!“

„Já jsem si s ním neužila skoro nic, a podívejte se, co teď na něm vyvádí ona!“

„A co mám říkat já?“

„Jenže ony jí ani ty svázané ruce nevadí, to přece právě vidíme!“

Marika se totiž zmítala rozkoší na Lubošovi dál a vůbec si nevšímala kroužku
rozhořčených kvokajících slepic kolem sebe. Nehodlala se vzdát ani okamžiku své
extáze, dokud bude Lubošův vadnoucí ocas aspoň trochu držet původní tvar a dokud
z ní docela nevypadne.

„V noci byla přivázaná za nohy a nesvedla s tím nic! Když jí svážeme i nohy,
byde vyřízená!“ zplodila jedna z okolostojících krásek nápad.

„Jo, a včera byla přivázaná za krk a nevadilo jí to! Svázané nohy ji také
nezastaví!“

„To ještě mohla dělat rukama, co ji napadlo. To teď už nemůže.“

„No a co? Dokud mohla, tak si to dělala rukama sama. V tom jsme jí zabránily,
tak si to teď dělá pomocí ocasů našich chlapů!“

„Ale když jí svážeme nohy, tak už je nebude moct dát od sebe a žádný ocas se jí
tam nedostane! A bude po ptákách!“

„Nevěřím! Ona si zase něco vymyslí! Musíme ji svázat celou, aby se nemohla ani
pohnout. Pak teprve nenadělá nic!“

Na tom se nakonec všechny shodly. Stáhly ji s Luboše, aby jim mezitím nevyssála
sílu ještě z někoho dalšího. Přinutily ji ale lehnout si na zem hned vedle,
Lucka jí ještě pro jistotu sedla na záda a Janička jí pak pevně svázala nohy
dohromady. Její provazy sedly Marice znovu přesně na ta samá místa, kde už měla
vytlačené zarudlé pruhy z dnešní noci. Tentokrát ovšem Marika nemohla dát najevo,
co při tom cítí, jen se pod Luckou celá napjala a zaťala svázané pěsti. Pak
musela svázané nohy ohnout v kolenou a zaťaté pěsti zapažit, a Lucka jí ještě
přivázala zápěstí ke kotníkům. Marika se musela prohnout v zádech, aby Lucka na
ni nespotřebovala zbytečně moc provazu, jak prohlásila. Marika měla pružné tělo,
uměla se hodně prohnout. Lucka jí tedy utáhla provaz jak nejvíc to šlo, přitáhla
jí zápěstí skutečně až ke kotníkům a napnula jí tělo jako luk. Pak zavázala uzel
a Marika zůstala ležet prohnutá do oblouku jako cirkusová umělkyně. Jen se
převrátila nabok, protože takto prohnutá už by stejně na zemi neležela, už by se
opírala o zem jen břichem. Přitom se mohl každý přesvědčit, že Marika skutečně
není schopná se hnout z místa. Nebyla schopná ani se převalit na druhý bok.

„No, tak teď snad je definitivně vyřízená!“ prohlásila spokojeně Lucka. „Teď už
snad dá pokoj!“

„Blázníš?“ vyjela na ni Janička. „Ty mluvíš, jako kdybys ji neznala! Tohle pro
ni vůbec nic neznamená!“

„To bych teda ráda věděla, co by asi tak mohla v tomhle stavu udělat! Víš, jak
důkladně jsem ji vyšponovala? Ta se ani nepohne!“

„To vidím!“ vztekala se Janička. „Roztáhni kolena!“ přikázala Marice. „Dělej!“
popohnala ji, když Marika nesplnila rozkaz dost rychle.

Marika ze všech sil napjala všechny svaly a podařilo se jí o kousek roztáhnout
svázané nohy.

„Vidíš?“ triumfovala Janička. „A může se do ní zase zapíchnout každý!“

„Tomu nevěřím.“ odmítala Lucka. „To se nikomu nepodaří.“

„Snad nechceš, aby ti to ještě někdo předváděl?!“ vztekala se Lucka. „To se musí
předělat! Takhle to rozhodně nemůže zůstat!“ sklonila se k provazu, který Marice
uvázala Lucka.

„Nech to být!“ vrhla se Lucka na ni. „Víš, kolik síly jsem potřebovala, abych ji
takhle vyšponovala? Nesahej na to!“

„Ale přece ji tady nechceš nechat takhle?!“ protestovala Janička. Přidřepla k
Marice a pokoušela se rozvázat uzel.

Lucka už neřekla ani slovo, jen popadla zezadu Janičku za ruce a odtáhla jí je
od svého uzlu, aby ho ochránila. Když se Janička vzpouzela, stáhla jí ruce za
záda a vyzvedla do výšky. Janička se hbitě postavila na nohy, ale Lucka jí
vyvracela paže do výšky dál. Janička se musela trochu předklonit nad Mariku, aby
si uchránila ramena.

„Co to děláš?! Pusť mně!“ protestovala. „Vždyť já to chci jenom předělat!
Vylepšit!“

„Moji práci nikdo předělávat nebude!“ prohlásila Lucka rezolutně. „Moje práce
žádné vylepšení nepotřebuje! To si jednou provždy zapamatuj!“

Na zdůraznění povytáhla Janičce vyvrácené paže ještě o kousek výš. Janička
musela vystoupit na špičky.

„Podejte mi někdo zbytek toho provazu!“ kývla Lucka hlavou na zbývající třetí z
holek, tu moji, která až dosud sledovala veškeré dění dost nezúčastněně. Podaným
provazem pak svázala Janičce ruce stejně pevně jako měla Marika.

„Co to má znamenat?! Co si to dovoluješ?!“ ječela Janička a s rukama svázanýma
za zády pobíhala kolem jako šílená, jakmile jí Lucka pustila ruce dolů a
dovolila jí se narovnat. „Okamžitě mi to sundej!“

„Neječ tady, nebo to bude horší!“ varovala ji Lucka.

Janička si ale nedala říct a vyváděla dál. Ani zdaleka to nebrala s takovým
klidem jako Marika. Lucka ale své varování myslela vážně. Najednou, už bez
varování, Janičce strhla s těla podprsenku a nacpala jí ji do úst. Janička
zmlkla jako když utne. Obrovská prsa se jí z roztržené podprsenky vyvalila jako
dva vzduté kovářské měchy. Prudce sebou zazmítala, vytřeštila oči a hluboce se
předklonila, snad v bláhové naději, že tak jí podprsenka z otevřených úst
vypadne. Lucka jí ale ramínka podprsenky omotala kolem hlavy, aby se jí
nepodařilo podprsenku vyplivnout. Uvolněná houpající se prsa jí nechala volně
viset. Přitom určitě věděla, že to Janička nesnáší a že teď ani nebude mít
možnost přidržovat si je rukama.

Teď teprve začala Janička řádit tím správným způsobem. Ječet už nemohla, o to
víc běsnila. Snažila se vytrhnout ruce z provazů, hryzala do podprsenky,
napínala paže, zatínala pěsti, celým tělem se rvala s pouty, prohýbala se všemi
směry, svaly jí na těle jen hrály. Nevydržela stát na místě, přebíhala od ničeho
k ničemu, točila se na všechny strany. Málem si ukroutika krk, když se snažila
podívat se za záda na své ruce. Chňapala svázanýma rukama do prázdna za sebou,
občas padla na kolena a chvíli bojovala s pouty vkleče, pak zas vyskočila na
nohy a vyrazila vpřed. Pobíhala kolem nás, uvolněná prsa jí poskakovala nahoru a
dolů a poletovala jí kolem těla, jak se zmítala v zuřivém zápasu s pouty na
rukou. Kdyby se mi dokázala takhle energicky pohybovat, když jsem do ní vnikal a
když jsem ji pak měl napíchnutou, bylo by to něco docela jiného. To bych potom
možná po Marice ani nevzdechnul. Janička teď názorně dokazovala, že se umí
chovat i jinak než jen jako mrtvola v márnici. Jen si pro to dokazování
nevybrala tu správnou situaci a náladu.

I Lucka asi usoudila, že teď na taková extempore není ta pravá nálada. Když
Janička ve svém úsilí neochabovala a už to začínalo být dlouhé, donesla si Lucka
svůj zamykací řetízek od bicyklu, chytila pobíhající Janičku za vlasy a
přicvakla ji ke kmeni nejbližšího stromu jako včera Mariku. Janička zůstala stát
na místě a ani kroutit už se nemohla, aby ji řetízek na krku nepřiškrtil.
Nemohla si ho upravit tak jako včera Marika, protože ruce jí Lucka nechala
svázané. Navíc Janička měla krk silnější než Marika, takže jí ho řetízek obepjal
těsněji a Janička musela na rozdíl od Mariky po celou dobu, co stála připoutaná
u stromu, vytrvale napínat svaly na krku, zaklánět krk co nejvíc ke kmeni stromu,
předklánět hlavu a vypínat prsa, aby jí nerudnul obličej. Zázračně ji to
zklidnilo, jen u kmene pořád nervózně přešlapovala z nohy na nohu, jakoby se
nemohla dočkat, kdy už ji někdo konečně od toho stromu vysvobodí.

Měla dost velké šance, protože teď už nám zbývaly jen dvě použitelné ženské na
čtyři chlapy, a to se nám zase tak moc nelíbilo. Byl tedy nejvyšší čas, abysme
mezi těmi slepicemi udělali trochu pořádek sami. Situace se ale nakonec vyvinula
úplně jinak a vzala až nečekaně rychlý a překvapivý konec.

Najednou někdo zabušil na vrata. Honza nemá u chalupy zvonek, právě proto, aby
nás nikdo nerušil. Tohle se ale nedalo přeslechnout. A to, co následovalo pak,
taky ne.

Do chalupy vtrhly jako velká voda manželky. Honzova a Lubošova. Naštěstí ne ta
moje. Nemám ani tušení, jak se o tom dozvěděly. Lépe řečeno, kdo nás zradil.

„Co se to tady děje?“ zařvala jedna z nich. Předchozí ječení svázané Janičky
bylo proti tomu motýlí pohlazení. „Co to tady děláte?!“

Na to se nedalo odpovědět. Nahé důkazy byly všude kolem nás. Svázaná Marika ani
Janička nikam utéct nemohly.

„No – víte, – jak bych vám to vysvětlil…“ zakoktal se Honza. „To je takové…“

„Nóóó???!!!“

„To my jsme si tady – takhle – nacvičovali – tu – sebeobranu…“

„Ano, – to je takové cvičení CO…“ pomáhal nu nejistě Luboš.

„Jaká sebeobrana?! Jaké CO?!“

„To znamená Civilní Obrana, to neznáte? A sebeobrana, to je, když… Když mne
třeba někdo přepadne, třeba nějaký lupič, tak abych se – jako – to – ubránil.
Abych ho uměl zneškodnit.“ vysvětloval horlivě Honza.

„No, – abych ho uměl svázat.“ přihrával Luboš.

„Ano, aby neutekl, než přijde policie…“ přikyvoval Honza.

„Ale já tady vidím ženské, a žádného lupiče!!!“ zaječela jeho stará.

„No jistě!“ přikyvoval Honza. „Na někom si to přece musíme vyzkoušet!“

„Přece si sem nepřivedeme opravdového lupiče!“ přizvukoval Luboš. „Co kdybysme
to ještě neuměli?“

„A proč si to nezkoušíte sami na sobě?!“

„No – to by nebylo ono.“

„Cože???!!!“

„No – jako – to – to by šlo moc pomalu. – To bysme se museli střídat.“

„Všechno bysme se museli učit nadvakrát. Na směny.“ pomáhal mu Luboš. „Takhle to
jde rychleji, když každý má na kom to hned zkoušet!“

„A co ony? Co na to říkají, že je tady takhle svazujete? Jim se to líbí?“

„Jistěže líbí.“ zablufoval zoufale Honza. „Ony se přece taky chtějí něco naučit.“

„Prosím tě, co by se asi tak mohly naučit, když nemůžou nic dělat?“

„No – třeba – jak se dostat z pout!“ osvítila Honzu Múza. „Když je někdo
přepadne a sváže a nechá někde ležet svázané, tak jim to nebude vadit, protože
se budou umět samy osvobodit!“

„Jóó?“ zaváhala jeho stará.

„Jistě!“ horlivě přikyvovala Lucka, a ta moje kráska jí přizvukovala. „My se
taky rády něco přiučíme!“

„Je to pravda?“ obrátila se Honzova manželka nedůvěřivě na Mariku, která jí
ležela u nohou, usilovně napínala celé tělo do oblouku a prsty rukou se snažila
nahmatat provazy. Marika přes hadr nemohla odpovědět, ale aspoň se pokusila s
vypětím všech sil přikývnout hlavou. Dokonce i Janička u stromu se rozhodla
držet s námi basu, a i když také nemohla mluvit a za přikyvování hlavou
zaplatila přiškrcením, také se všemožně snažila dát najevo souhlas. Snad právě
tahle snaha zapůsobila na obě manželky nejvíc. Nedůvěra ale přetrvávala.

„A že jste si na to vybrali právě takovéhle mladé holky?! Staří chlapi neměli
zájem?“

„No, jistě, ale – ééé, – jak bych to řekl…“

„Hezky česky to řekni!“

„No, to je tak, – že…“ Honza horečně přemýšlel, div se mu nekouřilo z hlavy. „Když
ono ženské tělo je jaksi – míň chlupaté, takže – to s ním jde líp!“

„To jako že ty uzly se mnohem líp rozvazují, když se do nich nepletou žádné
chlupy!“ pilně vysvětloval jeho slova Luboš.

„Vždyť jste říkali, že se z toho mají umět dostat samy!“

„No, to ano, ale – když to ještě neumějí, tak jim musíme pomoci!“

„A jak to, že jste při tom všichni nazí?! Snad mi nechcete tvrdit, že lupiči
chodí přepadávat nazí!!!“

„No přece – to abysme si při tom sebebránění nepoškodili oblečení! Přece bys
nechtěla, abych se vrátil domů roztrhaný a špinavý jako šupák!“

K o n e c