Povídka “Kamarádky”

“Holky, nevíte, kde mám hadry?” zaznělo nad rybníkem Petřino zaječení.

“Tam, kde sis je nechala!” odpověděla Maruna zprostředku rybníka.

“Tam nejsou!” informovala nás Petra.

“Nesmíš být taková bordelářka!” přisadila jsem si já. “Musíš si pamatovat, kam
si co dáváš!”

“Já si to pamatuji, kam jsem si to dala, ale teď tady nejsou!” vykřikovala Petra.
“Nikde je tady nevidím!”

“Tak se podívej líp!” poradila jsem jí.

“Hledej, šmudlo!” zachechtala se Maruna.

“Ty o nich něco víš?” zavětřila Petra. “Ty jsi mi je někam schovala! Kam jsi mi
je dala?”

“To bys ráda věděla, co?” pošklebovala se Maruna.

“Okamžitě mi řekni, co jsi mi s nimi udělala!” vztekala se Petra. Nebylo divu.
Petra se ocitla v dost prekérní situaci. Využily jsme totiž toho, že jsme u
rybníka sami, a vlezly jsme do vody nejen nahoře bez, ale úplně všude bez.
Alespoň já a Petra. Maruna ne. Maruna má tak obrovská prsa, že kvůli nim div
nepřepadává dopředu, takže je musí mít pořád něčím podepřené. Proto ani teď
nechtěla lézt do vody bez plavek, lépe řečeno nechtěla udělat těch pár kroků po
břehu do vody bez plavek. Petra ale byla úplně na Evu, stejně jako já. Já
naštěstí svoje oblečení na břehu našla, když jsem tam rychle vyběhla
zkontrolovat situaci, ale Petra stála bezradně u křoví, kde své oblečení nechala
a kde teď zůstal jen holý trávník.

“To si počkáš!” chechtala se Maruna.

“No počkej, ty besie!” vrhla se za ní do rybníka Petra. “Tebe bude nrzet, že ses
neutopila sama!”

Maruna ovšem nečekala a pustila se napříč přes rybník na druhou stranu. Petra za
ní. Bez plavek se jí plavalo lépe, byla znatelně rychlejší a zdatně ukusovala z
Marunina náskoku. Marunu její obrovská prsa zabalená do plavek brzdila, ale zase
to neměla tak daleko. Nedalo se odhadnout, zda ji Petra dosihne ještě ve vodě
nebo až na břehu.

Nechtěla jsem je ponechat samotné svému osudu, a tak jsem se vydala za nimi také,
jen ne vodou, ale poklusem po hrázi rybníka, protože se mi zdálo, že tak budu na
místě, kam Maruna mířila, dřív. Zdržela jsem se ale v houštinách na konci hráze,
takže Maruna už byla na břehu, když jsem já teprve dobíhala. Petra vyskočila z
vody hned za ní. Maruna ale nějakým záhadným způsobem prokličkovala kolem mne a
kolem keře vedle mne. Měla jsem co dělat, abych se nesrazila s Petrou. Chvilku
nám to trvalo, než jsme si ujasnily, kam která běží, a Maruna zatím zase získala
jakýsi náskok.

Moc plané jí to ale nebylo. Maruna běhá nemotorně jako kachna. S těmi obrovskými
vyvalenými melouny na hrudi ani není divu. Přesto stačila doběhnout až na kraj
lesa, než jsme ji chytily. Petra jí střemhlavým skokem jako okopírovaným z
nějakého akčního filmu v plné rychlosti skočila na záda a obě se svalily do
trávy. Maruna se rozpleskla na zemi na všechny čtyři. Petra jí na okamžik
zůstala ležet na zádech, ale hbitě se na jejím těle posadila a svou vahou Marunu
přitiskla k zemi.

“A teď mi okamžitě řekneš, kde jsou moje hadry!” vykřikla udýchaně na Marunu pod
sebou.

“Ani náhodou!” vykřikovala Maruna do trávy, do níž měla zabořený obličej. “Hledej
si je sama!”

Současně se vzepřela rukama o zem a pokusila se zvednout se a Petru shodit.
Petra jí ale jednu ruku chytila a podtrhla, takže se Maruna pod ní převrátila na
bok.

“Okamžitě ze mne slez, ty krávo!” vykřikovala přitom vztekle.

“Až mi řekneš, cos mi udělala s oblečením!” stejně vztekle na ni křičela Petra.

Maruně se podařilo přetočit se pod Petrou na záda a vytáhnout ruku zpod těla,
aby mohla zaútočit na Petru oběma rukama. Petra jí ale obě ruce pochytala a
roztáhla doširoka, takže jí Maruna nic udělat nemohla. Pak jí ještě klekla na
paže takovou razancí, až Maruna hlasitě zaúpěla.

“Tak co?! Kam jsi mi to dala?!” křičela Petra Maruně zblízka do obličeje. “Řekneš
mi to po dobrém, anebo chceš napřed něco zažít?!”

“Ani náhodou!” ujišťovala ji Maruna. Skrčila nohy a pokusila se aspoň kopat
Petru do zad koleny. Moc jí to nešlo, neměla k tomu potřebný prostor a Petře to
nijak viditelně nevadilo. Maruna pod ní vypadala jako brouček převrácený na záda,
který bezúspěšně hrabe nožičkama do vzduchu. Ovšem ani Petra jí nemohla nic
udělat, měla obě ruce zaměstnané držením Maruniných rukou.

“Co s ní mám udělat?” obrátila se trochu bezradně na mne. “Takhle se přece
nemůžu vrátit mezi lidi!”

To opravdu nemohla. Ani já jsem ji ještě nikdy takhle neviděla. Jak se tak
skláněla nad Marunou, prsa jí jaksi naběhly, měla je o dost větší než předtím a
při zápasu s Marunou se jí kývaly na všechny strany jako dvě kyvadla. Maruna se
navíc už vzpamatovala z překvapení a začala se usilovně snažit paže si zpod
jejích kolen osvobodit.

“Tak jí ty ruce k něčemu přivaž, ať jí je nemusíš pořád držet!” poradila jsem
Petře.

“Čím?” podivila se Petra bezradně. “A k čemu?”

To byl problém. Neměly jsme s sebou nic. Ani ty plavky. Rozhlédla jse se kolem
sebe. Jeden skaut, se kterým jsem kdysi chodila, mi tvrdil, že v přírodě se dá
najít všechno, co člověk k životu potřebuje. Rychle jsem přemýšlela, co asi
příroda člověku nabízí ke svazování rukou. Zkusila jsem sloupnout kus kůry z
větve z nejbližšího keře. Lýko prý je docela dobrý materiál na vázání čehokoliv.
Chtělo to sice trochu šikovnosti, ale získala jsem dlouhý pruh kůry, který se
skutečně nedal moc snadno přetrhnout.

“To by šlo!” zhodnotila to Petra. “Ale jak to mám udělat?”

To byla vážná připomínka. Maruna měla ruce roztažené doširoka, jak jí je Petra
držela. Pro svázání by je musela dát k sobě, a dalo se s úspěchem pochybovat, že
by to udělala dobrovolně, když teď už ví, co by se jí potom s nimi stalo. Že by
jí dokázala dát ruce k sobě Petra, bylo ještě méně pravděpodobné. Maruna je o
hlavu větší, o pár kilo těžší a určitě i o něco silnější. Petra teď měla nad ní
navrch jen proto, že jí tiskla ruce k zemi plnou vahou těla. Určitě by jí ale
nedokázala s těma rukama udělat cokoliv jiného. Navíc Maruna, když uslyšela, co
ji čeká, se pod ní začala dost divoce zmítat. Vzepřela se nohama o zem, prohnula
celé tělo do oblouku a podařilo se jí Petru zezadu postrčit tak, že Petra měla
co dělat, aby Maruniny ruce udržela. Maruna zacloumala pažemi a podařilo se jí
pohnout rukama i navzdory Petřině váze spočívající jí na zápěstích a na loktech.
Sice si je jen o kousek posunula po zemi, ani zdaleka se jí nepodařilo si je
osvobodit, ale přesto se Petra asi dost vyděsila.

“Dělej! Já už ji dlouho neudržím!” pobízela mne a v jejím hlase zazněl náznak
zoufalství.

Maruna začala bojovat doopravdy. Vzpínala se pod Petrou, přímo si ji na sobě
nadhazovala. S rukama měla zatím méně úspěchů, i když i pažemi zápolila s
Petřinou vahou ze všech sil, ale bylo vidět, že je to jen otázka času, kdy se jí
podaří si aspoň jednu ruku z Petřina uvěznění vytrhnout. Roztáhla ruce do šířky
a málem se jí to už podařilo. Petra byla menší, takže takové rozpětí paží neměla
a na Marunina zápěstí už téměř nedosáhla. Musela jsem rychle něco vymyslet. Sice
jsem proti Maruně nic neměla, byla to přece kamarádka, ale to byla Petra také.
Škodolibě mne ale napadlo, že by to mohlo být docela zajímavé vidět Marunu
svázanou. Proč to nezkusit, když je teď k tomu taková pěkná příležitost! Co když
se už nekdy nebude opakovat? Jenže jak to udělat?

Rychle jsem přitáhla jednu solidní asi dvoumetrovou větev, která ležela na zemi
poblíž, a nahodila ji Maruně přes hruď a přes roztažené paže. Maruna se prudce
vzepjala, až Petra na ní nadskočila, ale moji větev s těla neshodila. Větev jí
jen sklouzla s hrudi na krk. Marunu to jaksi uklidnilo. Najednou zůstala ležet
na zemi pod Petrou bez jediného pohybu, jen zhluboka oddechovala. Možná dostala
strach, aby se jí něco nestalo, kdyby se bránila dál. Mít takovou těžkou hrubou
větev přímo na nechráněném hrdle asi nebylo příliš povzbuzující.

“To není fér! Vy jste na mne dvě!” zaprotestovala místo toho.

“A to je fér, když jsi mi schovala věci a nechceš říct, kam?” kontrovala Petra.

Maruna teď pod ní ležela klidně, takže jsem jí už bez problémů přivázala dvěma
pruhy kůry obě zápěstí roztažených paží k oběma koncům větve. Maruna okamžitě
chytila větev oběma rukama, jakoby jí nestačilo, že ji má k rukám přivázanou.
Sevřela větev v dlaních tak silně, až jí na přivázaných zápěstích viditelně
vystoupily napjaté šlachy.

“Myslíš, že to bude držet?” zapochybovala Petra s obavami při pohledu na proužky
kůry ovinuté kolem napjatých šlach a svalů na Maruniných pažích.

“Tak to zkus!” pokrčila jsem rameny a pro jistotu jsem se odklidila o kus dál.
Petra váhavě pustila Maruniny paže a Maruna to opravdu zkusila. Napjala paže,
zaťala pěsti, vzepřela se nohama o zem, napjala i krk, zvedla hlavu a zaťala
zuby – a nestalo se nic. Kůra vydržela, ani větev nepraskla. Maruniny paže
zůstaly roztažené a přivázané.

“Tak tohle ti nezapomenu!” zasyčela Maruna vztekle směrem ke mně. “To jseš
kamarádka? Počkej, až budu mít ty ruce volné!”

“Počkám!” přikývla jsem. “Aspoň teď vím, že ti je mám nechat přivázané co možná
nejdéle!” zasmála jsem se. “To ti ochotně splním! – A snad uznáš, že Petra s
námi nemůže jít nadobro nahá! – A jaká jsem kamarádka, to ti možná líp řekne
tady Petra!”

“Nic jí říkat nebudu! To ona bude říkat mně, kam mi ty věci odnesla!” vykřikla
Petra vztekle.

Maruna zatím zkoušela, co může přivázanýma rukama dělat. Podařilo se jí posunout
si větev z krku zpět na prsa, kde jí asi vadila méně. Nic víc nedokázala.
Přivázanýma rukama ohmatávala konce větve, které jí procházely přímo nad dlaněmi.
Bylo poznat, že by si raději ohmatávala kůrová pouta na zápěstích, ale na ty
nedosáhla. Trčící konce větve jí v tom překážely.

“Nic ti neřeknu!” reagovala na Petřin požadavek. “A jestli mne hned nepustíte,
tak začnu křičet o pomoc!”

“No to chci vidět!” zachechtala se Petra. Vytrhla drn trávy a vrazila ho do
otevřených úst zhluboka oddychující Maruny pod sebou. Pak se vítězoslavně
posadila Maruně na břicho, když na pažích už jí teď klečet nemusela a kvůli
větvi vlastně ani nemohla. Maruna se pod ní prudce zazmítala, zahučela nosem,
znova se pokusila kopat Petru koleny, a opět bez úspěchu. Zděšeně vyvalovala na
Petru oči, lomcovala větví na prsou a na čele jí vystoupily žíly, jak usilovně
pracovala hrudníkem. Rychle pohybovala rty, jakoby chtěla něco povídat, jen
nebylo poznat, co to má být.

“Ale takhle ti toho moc neřekne!” upozornila jsem Petru na nový problém.

Petra se zarazila, ale pak si přece jen věděla rady.

“Tak mne tam zavede!” rozhodla. Vstala z Maruny a nohou ji rýpla do žeber v
podpaždí. “Vstávej! Jdeme!”

Maruna zůstala ležet na zemi, ani se nepohnula.

“Tak dělej!” pobídla ji ještě jednou Petra a zaryla jí nohou do jednoho prsu. “Veď
nás!”

Maruna nic, jen vzdorně zahučela nosem a usilovně přežvykovala drn v ústech. Pak
se posadila, předklonila se obličejem k zemi, hlavou mezi kolena, a zkoušela,
jestli by jí drn nevypadl z úst sám vlastní vahou.

“Myslím, že to budeme muset zařídit jinak!” navrhla jsem já. Petra se po mně
zvědavě ohlédla, ale neříkala nic, aby Maruně zbytečně neprozrazovala, co na ni
chystám. Uviděla jsem totiž v trávě u lesa velikého brouka. Krásného, kovově
lesklého až do modra. Chytila jsem ho, rozhrnula jsem Maruně vlasy na hlavě,
brouka jí do nich umístila a vlasy ho zase zakryla, aby neutekl.

Maruna nosem přímo zavřeštěla. Vyskočila, třepala hlavou, ječela nosem,
poskakovala, pobíhala z místa na místo, lomcovala roztaženými pažemi na větvi a
zoufale na nás poulila oči. Petra se rozchechtala. Maruna se rozběhla někam do
lesa, ale s třesknutím se zastavila o dva kmeny, mezi něž se s roztaženými
pažemi a větví na nich nevešla. Brouk se jí nožičkama zamotal do vlasů a odmítal
ji opustit.

“Budeš mít toho broučka v hlavě tak dlouho, dokud mne nedovedeš k mým věcem!”
vynesla ortel Petra, když se dosyta vychechtala a byla schopná zase normálně
mluvit.

Maruna asi rychle pochopila, že jí nic jiného nezbývá. Že proti tomu broukovi
nic nenadělá. Poslušně se tedy vydala kolem rybníka na druhou stranu, kde jsme
byli původně. Přes rybník pochopitelně nemohla, s přivázanýma rukama plavat
neuměla, a přes hráz to byla veliká oklika, jak jsem zjistila. Maruna se tedy
vydala opačnou stranou lesem. Po několika krocích ovšem zase narazila
rozpaženýma rukama a větví do kmene stromu. Musela tedy kráčet bokem. Přesto
uháněla tak, že jsme jí sotva stačily. Brouk v její hlavě zřejmě dělal dobrou
práci. Maruna skučela hrůzou, cukala hlavou, škubala větví i přivázanými pažemi,
ovšem nic z toho jí zjevně nepomáhalo.

Konečně se zastavila u jednoho keře. Shýbla se, zalomcovala roztaženýma rukama,
ale pak pochopila, že rukama se jí nic udělat nepodaří, a nohou zpod keře
vyhrábla hromádku Petřina oblečení. Zadívala se na nás vytřeštěnýma zoufalýma
očima. Těžce oddechovala, drn v ústech se jí pěnil slinami, po bradě jí od drnu
stékal čičůrek rozmáčeného bláta. Rozhrábla jsem jí tedy vlasy, broučka z nich
vyprostila a odložila do trávy. Petra na něj pohlížela s hrůzou a štítivě jako
na nějaké strašidlo. Ta by se ho určitě ani nedotkla, a co by asi vyváděla
Maruna, kdyby měla volné ruce a ústa, to jsem si mohla jen domýšlet.

Když byl brouk pryč, Petře zase otrnulo.

“A teď mně řekneš, proč jsi mi to udělala!” zaútočila na Marunu.

Maruna jen přerušovaně zakňučela nosem. Pohybovat rty se už ani nesnažila. Už
asi pochopila, že to nemá cenu.

“Rozumělas jí?” zeptala jsem se ironicky Petry. “Já ne!”

“Já taky ne!” ujistila mne Petra. Otočila se k Maruně, jednou rukou si přidržela
její hlavu, druhou rukou jí zalovila v ústech a drn jí odtud vytáhla. “A teď
mluv pořádně!” přikázala jí rázně.

Maruna ale ještě nebyla v pořádku. Drn jí v ústech asi Petra přetrhla anebo ho
Maruna překousla, protože ještě neměla ústa prázdná. V hlubokém předklonu
usilovně pracovala čelistmi i jazykem, chrchlala, prskala a vyplivovala kusy
hlíny a bláta a chomáčky stébel trávy. Pilně pracovala i roztaženýma rukama,
škubala přivázanými pažemi, jakoby jí to mohlo nějak pomoci. Trvalo dost dlouho,
než se uklidnila a narovnala a už si jen olizovala rty, polykala a jazykem si
čistila vnitřek úst.

“Tak dělej! Proč jsi mi to udělala?” dorážela na ni Petra netrpělivě.

“Protože jsi mi přebrala Luďka!” vyrazila ze sebe Maruna s posledními zbytky
trávy a rozslintaného bláta.

“Cože?! Já?! Luďka?!” užasla Petra. “Tak tohleto mi tady vykládat nebudeš!”
vykřikla potom rozhodně. Chytila Marunu za vlasy, zvrátila jí hlavu nazad a do
otevřených úst jí vrazila poslintaný rozblácený drn zpátky. Byl to dost zvláštní
pohled, jak tak drsně zacházela s kamarádkou, která je o hlavu větší a o poznání
širší. Uvázané ruce ovšem podstatně mění každou situaci. Maruna jen divoce
zazmítala celým tělem, zakňučela nosem, zalomcovala větví, k níž měla přivázané
paže, ale to bylo všechno, co proti tomu mohla udělat. Nic z toho jí samozřejmě
nepomohlo.

“No slyšelas to?! Takovou drzost!” obrátila se Petra ke mně. “Já prý jsem jí
přebrala Luďka!” rozhořčovala se. Maruna zatím s vyvalenýma očima zpracovávala
čelistmi drn, který jí nepochybně znova zaneřádil celá pracně vyčištěná ústa
hlínou a blátem, a pořád se přitom pokoušela pomáhat si roztaženýma rukama.

“Slyšela jsem.” přikývla jsem. “A tobě se Luděk nelíbí?”

“To tady snad nebudeme řešit!” vztekala se Petra. “Maruna prostě takové věci o
mně nesmí říkat!” a znova se vrhla na bezmocnou Marunu.

“Počkej! Nech ji být!” zarazila jsem ji.

“Co ji bráníš?!” vyletěla Petra prozměnu na mne. “Ty jseš snad na její straně?!”

“Nejsem na ničí straně!” ujistila jsem ji. “Ale připadá mi nefér pouštět se do
kamarádky, která má svázané ruce a nemůže se bránit!”

“A co je ti po tom? To je záležitost jen mezi mnou a jí!”

“Dost je mi po tom!” vysvětlila jsem jí. “Jestli si pamatuješ, tak to já jsem jí
ty ruce uvázala! Takže mi není jedno, co jí kdo udělá, dokud bude mít ty ruce
přivázané!”

“Zato mně je to úplně jedno!” vykřikla Petra. “A já ji naučím, aby si pamatovala,
že nic takového o mně říkat nesmí!”

S těmi slovy se znova vrhla na Marunu. Nezbylo mi než ji chytit za vlasy a
odtáhnout ji od Maruny do bezpečné vzdálenosti. Petra běsnila. Pokoušela se mi
bránit, ale já ji držela za vlasy zezadu, takže na mne nemohla. Pokoušela se
sice zasáhnout mne pěstmi, ale já ji držela v natažené ruce v bezpečné
vzdálenosti od těla, takže na mne nedosáhla. Pak ji přestalo bavit mávat pažemi
kolem sebe jako větrný mlýn. Otočit se nemohla, protože jsem jí držela hlavu za
vlasy dost pevně obličejem od sebe. To by si musela ukroutit krk. Přesto se o to
pokusila. Mohla ovšem otočit trup jen bokem ke mně. I tak ovšem její pravá ruka
začala být dost nebezpečná. Už na mne dosáhla. Sice na mne neviděla, otočit
hlavu jsem jí nedovolila, takže po mně tloukla poslepu, ale už jsem musela
uhýbat jejím ranám a to se mi nelíbilo. Chytila jsem jí tedy tu ruku, protože k
držení její hlavy za vlasy mi stačila levačka, a Petra byla najednou nadobro
bezmocná. Levou paží mohla mávat jen směrem ode mne. Ještě se sice pokusila
kopnout mne, samozřejmě také poslepu, ale s tím už jsem si dovedla poradit. Tu
druhou nohu jsem jí podrazila a Petra se poroučela k zemi. Přidržela jsem ji za
vlasy, aby padala pomaleji, navíc měla levou ruku volnou a mohla jí zmírnit
dopad, takže se jí nic nestalo. Rychle jsem se jí posadila na záda, aby se už
nemohla zvednout. Přesto se pokoušela levou rukou se vzepřít o zem a nadzvednout
se pode mnou. Pustila jsem jí tedy vlasy a chytila jsem jí i levou ruku a stáhla
jsem jí ji vzhůru za záda. Obě paže jsem jí zvedla nahoru nad záda a v prostoru
před sebou zkřížila. Teď mi k držení obou jejích rukou stačila samotná levačka.
Teď jsem měla pravou ruku úplně volnou a Petra se pode mnou nemohla ani pohnout.
Takovéto chvíle přímo zbožňuji, když je někdo takto dokonale v mé moci.

“Okamžitě mne pusť, ty krávo hnusná!” vykřikovala Petra pode mnou, až se jí
tráva před ústy vlnila jako ve větru. “Nepleť se mezi nás! Já si to musím s
Marunou vyřídit!”

“To můžeš. Nemám nic proti tomu.” souhlasila jsem. “Ale musí to být fér. Šance
musí být vyrovnané.”

“Jak to myslíš?!” nechápala Petra.

“Jednoduše. Maruna nemá volné ruce. Takže je nemůžeš mít volné ani ty!”

“To snad nemyslíš vážně?!” zděsila se Petra. “Přece mi nemůžeš svázat ruce?!”

“Můžu! A docela snadno!” ujistila jsem ji.

“Ale to pak nebudu moci Maruně nic udělat!” namítala Petra.

“Správně! Přesně o to mi jde!” souhlasila jsem. “Aby Maruna ten tvůj vztek
přežila!” zasmála jsem se.

“A co s ní teda mám udělat?”

“To už bude tvůj problém. To už nechám na tobě.” informovala jsem ji.

Petra asi teprve teď plně pochopila, co ji čeká, a začala se pode mnou zoufale
kroutit. Moc možností k pohybu jsem jí neponechávala, takže shodit mne nebyla
schopná. Vlastně vůbec nic proti mně dělat nemohla. Je to docela příjemný
zážitek mít pod sebou takové kroutící se a mrskající se tělo, svírat ho nohama a
určovat mu tím možnosti a hranice jeho zmítání. Chvíli jsem tak nechala Petru
vzpínat se a svíjet se v sevření mých kolen a pěkně jsem si to užívala. Když
byla pode mnou moc divoká, zvedla jsem jí paže o kousek výš a Petra okamžitě
zkrotla.

“Aúúú!” zaúpěla. “Vždyť mi ty ruce zlomíš!”

“Když budeš hodná, tak ti je třeba nezlomím!” zasmála jsem se.

Petra tedy znehybněla a tiše čekala, co jí udělám dál. Natáhla jsem se k
hromádce jejího oblečení, vytáhla jsem odtud její podprsenku a omotala jsem jí
ji kolem obou zápěstí paží tyčících se přede mnou do výšky. Petra nebyla schopná
pažemi pohnout ani o chloupek, takže to bylo skutečně docela snadné. Zavázala
jsem konce podprsenky na uzel a byla jsem hotová. Vstala jsem z Petry, nechala
jí svázané paže spadnout na záda a už jsem jen přihlížela, co Petra udělá.

Petra se na zemi posadila, prohnula se jako hák, vystrčila svázané ruce vedle
svého boku co nejvíc dopředu, aby je mohla uvidět, překroutila tělo jako když se
ždímá hadr, natáhla krk jako husa a prohlížela si, co jsem jí s rukama udělala.

“To je moje podprsenka!” s překvapením poznala, čím je spoutaná.

“Správně!” přikývla jsem. “Chytrá holka!” pochválila jsem ji za ten postřeh.

Petra napínala svázané paže a pokoušela se dosáhnout na uzel, který jsem jí
uvázala na hřbetní straně rukou, takže ho dobře viděla, mohla si ho podle
libosti prohlížet, ale byl zcela mimo dosah jejích prstů. Zkoušela všechny možné
polohy paží, které jí svázáná zápěstí dovolovala, aby si nějak pomohla, ale na
uzel nedosáhla.

“To kvůli tobě mám teď ty ruce svázané!” obrátila svůj vztek zase proti Maruně.
“Podívej, co jsi mi způsobila!”

Trochu jsem si oddechla, že za to nezačala nenávidět mne. Možná opravdu uznala,
že to od ní nebylo fér. Ted ale vyskočila a vrhla se vztekle na Marunu. Rukama
jí ovšem nic udělat nemohla, tak do ní s rozběhem vrazila tělem jako nějaká
hokejistka. Maruna je ale nejenom větší, ale i o něco těžší, takže náraz Petřina
těla ustála vcelku dobře. Zato Petra od ní odletěla jako když se odrazí míč od
zdi.

Petra rychle pochopila, že takto s ní asi moc nepořídí. Pokusila se ji tedy
kopnout. Ani to jí moc nešlo, jen tak-tak při tom udržela rovnováhu. Cloumala
přitom za zády spoutanými pažemi, bylo na ní vidět, jak moc by potřebovala
roztáhnout ruce, jak moc jí ta podprsenka na zápěstích vadí.

Maruna se rozhodla bránit se stejným způsobem. Šlo jí to o poznání lépe, buď
proto, že ona ruce už roztažené měla, i když napevno přivázané k větvi, takže s
nimi moc pohybů nenadělala, anebo prostě měla lepší balanc. Sice jsem to
nepočítala, ale myslím, že Petra schytala těch ran víc než Maruna. Nic vážného
si udělat nemohly, protože byly obě bosé, ani jedna z nich nedokázala zasáhnou
soupeřku výš než do stehna, a při častém balancování na jedné noze žádná
nedokázala dát do svého kopu větší sílu. Spíš se těma nohama jen tak postrkovaly
a většinu času jen tak kolem sebe poskakovaly jako při nějakém bláznivém tanci.

Časem ale Petra začala získávat navrch. Maruna jakoby ztrácela síly. Spíš ale
ztrácela dech. Všimla jsem si, jak těžce oddechuje. Zatímco Petra už dávno
dýchala otevřenými ústy, Maruna v nich měla nacpaný drn, který jí dýchání ústy
znemožňoval, a dýchání jen samotným nosem jí zřejmě přestávalo stačit. Už
zůstávala stát na místě a jen se otáčela za Petrou, která na ni stále stejně
energicky dorážela ze všech stran. Maruna už jen odrážela její rány, sama se o
útok už ani nepokoušela. Pak se najednou prudce rozkašlala. Tedy rozkašlala se
téměř bezhlučně, protože drn v ústech jí v kašli bránil a tlumil jí ho. Možná
jen já jsem poznala, že se rozkašlala, Petra si asi nevšimla ničeho a útočila na
ni stejně zuřivě dál. Maruna se teď ale nebyla schopná už ani bránit. Možná
vdechla kousek bláta či hlíny z drnu v ústech. Souboj se náhle stal silně
nevyrovnaný. Nechala jsem sice Petru uštědřit bezmocné Maruně několik kopanců do
nohou, ale pak už jsem musela zasáhnout.

Chytila jsem Petru zezadu za vlasy a odtáhla ji od Maruny. Mne Petra ohrozit
nemohla, protože jsem jí zase držela hlavu obličejem od sebe, a její nohy neměly
takový akční úhel, aby mne mohly zasáhnout. Petra byla sice tak v ráži, že se o
to poctivě snažila, stačilo ale táhnout ji za vlasy pozpátku trochu rychleji a
ona se na té druhé noze neudržela a poroučela se k zemi. Ani jsem jí nemusela tu
druhou nohu podrazit. Položila jsem si ji za vlasy na zem na záda a posadila
jsem se jí na břicho.

“Jaúúú!” zavyla Petra. “Vždyť mně rozmačkáš ruce!”

Pochopila jsem, že si svázané ruce zapomněla pod tělem, že si je zalehla, a když
jsem jí je teď zatížila ještě i já celou svou vahou, asi se jim tam dole mezi
Petřinými zády a tvrdou zemí moc dobře nevedlo. Trochu jsem se tedy na jejím
břiše nadnesla.

“Tak si je vytáhni!” dovolila jsem jí velkomyslně.

Petra se pode mnou prohnula a vedle jejího boku se na zemi objevily její ruce i
svázaná zápěstí. Teď už měla pod tělem jen předloktí jedné ruky a tak už to
muselo zůstat. Víc Petra pro své svázané ruce udělat nemohla a já jsem rozhodně
neměla v úmyslu jí je rozvazovat. Znova jsem se jí posadila na břicho a pohodlně
jsem se jí na něm uvelebila. Cítila jsem, jak Petra pode mnou břicho napjala,
aby se mi na něm sedělo ještě lépe. Skrčila nohy a udělala mi tak z nich za zády
pěknou opěrku. Asi to neměla v úmyslu, ale chovala se tak, jako kdyby mi chtěla
sezení na svém břiše co nejvíce zpříjemnit. Její slova ale nebyla tak pohodová.

“Proč mi to děláš?!” vykřikovala. “Proč jí pomáháš?! Vždyť jsem ji už měla!
Vždyť už byla vyřízená!”

“Právě proto!” ujistila jsem ji. “Přestalo to být zajímavé!”

“Proč se pleteš mezi nás? Proč jsi mne nenechala, abych si to s ní vyřídila?”

“Protože teď jsem tady rozhodčím já!” vysvětlila jsem jí. “A když rozhodčí
rozhodne, že zápas končí, tak zápas končí! A basta!”

“Ty nejseš žádná rozhodčí, ty jseš zrádkyně! Já tě nenávidím!” ujistila mne
Petra.

“To můžeš!” dovolila jsem jí shovívavě. “Ale kromě toho mi řekneš, co to má
všechno znamenat! Co máte vy dvě s tím Luďkem?”

“To tě nemusí zajímat!”

“Tak to se moc pleteš!” ujistila jsem ji zase já. “O tom, co mne zajímá nebo
nezajímá, o tom tady nerozhoduješ ty!”

“Na Luďka se zeptej Maruny!”

“To taky udělám!” přikývla jsem. “Ale teď se ptám tebe!”

“Já ti neřeknu vůbec nic!”

“Tak to bych s takovou jistotou netvrdila, být na tvém místě.” usmála jsem se. “Myslím,
že tenhle názor změníš tak rychle, že se budeš až divit!”

“Nezměním!” trvala na svém Petra.

“To se dá snadno zařídit!”

Využila jsem toho, že vedle Petřina těla ležely na zemi její ruce a kvůli
zalehnutému předloktí s nimi Petra nemohla pohnout ani o milimetr. Chopila jsem
se jedné té ruky a natáhla jsem jí prsty a narovnala jí je. Petra se sice
pokoušela vzdorovat, ale já jsem prostě byla silnější. Natažené prsty jsem jí
položila na zem, dlaň jsem jí přitiskla k zemi a nehet malíčku jsem jí přišlápla
patou nohy. Petra zavyla jako šakal.

“Tak jak se ti líbí začátek?” usmála jsem se na ni. “To bys mne opravdu zklamala,
kdybys začala odpovídat hned teď! Mám toho na tebe připraveného ještě mnohem víc!
Tohle ještě vůbec nic nebylo!”

Petra se pode mnou zoufale vzepjala a zazmítala. Začínalo to být zajímavé. Mít
pod sebou tak pěkně pohyblivé křesílko bylo docela fajn.

“Pokračuj!” vybídla jsem Petru, když zemdlela a znehybněla. “Líbilo se mi to! –
Ledaže bys chtěla začít odpovídat! – A pokud bys potřebovala nějakou další
pobídku, tak doufám, že je ti jasné, že máš těch prstů víc než jenom ten malíček!”

“Snad mi nechceš – ” nemohla uvěřit Petra, co jí chci udělat. “Ty krávo
sadistická!” vykřikla vatekle.

“Měla bys se mnou mluvit zdvořileji!” upozornila jsem ji. “Aby se mi to třeba
nepřestalo líbit! To by to pak mohlo být dost bolestivé!” ujistila jsem ji a
nastavila si pod patu její prsteníček. Petra nebyla schopná žádným způsobem si
ho uchránit. Když to poznala, celá se pode mnou napjala, zaťala zuby, zadržela
dech a s vytřeštěnýma očima napjatě očekávala úder bolesti, až jí ten prst
přišlápnu. Já si ale dávala načas a nechávala jsem ji čekat. “Neřekneš mi radši
něco o Luďkovi?” zeptala jsem se po chvilce.

Petra to pochopila správně.

“Chodím s ním!” pokusila se říct přes křečovitě zaťaté zuby. Moc rozumět jí
proto nebylo.

“Mluv pořádně!” okřikla jsem ji. “Nerozumím!”

“Chodím s ním!” musela zopakovat Petra a musela pohnout čelistmi,, protože moc
dobře tušila, co by se jí s jejím prstem pod mou patou stalo, kdybych s její
odpovědí nebyla spokojená. “Přece ho nenechám chodit tam s tou!” kývla hlavou
směrem k Maruně. “Pro tu je ho škoda!”

Při těch slovech sebou Maruna trhla, že přímo nadskočila. Vyrazila ze sebe
podivný zvuk, až jí z drnu v ústech vyletělo na prsa pár kousků zpěněného bláta.
Asi chtěla něco namítnout, ale nepoznala jsem, co. Věnovala jsem se proto dál
Petře.

“To je tak dobrý?” zeptala jsem se jí na Luďka. “V čem?”

“Ve všem!” ujistila mne Petra. “Luďek je nejlepší ze všech!” řekla jakoby
zasněně. Jakoby najednou byla někde úplně jinde a zapomněla, co jí dělám. “On je
tak fantastický!” vydechla a ve tváři se jí objevil tak blažený výraz, jakobych
jí na těle neseděla já, ale on.

Maruna znovu temně zahučela a zahryzla se do drnu. Asi by zase ráda něco řekla.

“Tebe se na nic neptám, tak drž zobák!” okřikla jsem ji. “Teď mluvím s Petrou!
Až budu chtít znát tvůj názor, tak teprve pak ti dovolím mluvit!”

Maruna znova nesouhlasně něco zahuhlala plnými ústy, přiskočila k nám a vztekle
nakopla Petru pode mnou do zadku.

“Tak to ne!” křikla jsem na ni. “To jsem ti nedovolila!”

Rychle jsem se zvedla s Petřina břicha, chytila jsem Marunu za vlasy a odtáhla
ji od Petry. Maruna se pokoušela bránit se a se svýma roztaženýma rukama
přivázanýma k větvi byla dost nebezpečná. Točila se a oháněla se po mně jako po
komárovi. Musela jsem ji chytit ještě i za jednu paži, aby se přestala točit a
těma roztaženýma rukama mne ohrožovat. Pak už nemohla dělat nic. Přesto jsem
jasně cítila v dlani té ruky, kterou jsem ji držela za paži, jak se jí pod kůží
nepravidelně napínají svaly. Zpočátku jsem si myslela, že se Maruna dál pokouší
mi něco udělat. Jen jsem netušila, o co se pokouší. Byla jsem přesvědčená, že
teď mi nic udělat nemůže.

Až po chvilce jsem pochopila, o co se Maruna snaží. Větev, k níž měla roztažené
ruce přivázané, jí šla vpředu na těle přímo přes prsa a při každém pohybu, při
každém kroku ji dřela do ňader. Maruna se prostě pokoušela uchránit si prsa.
Snažila se zvednout větev o kousek výš a odtlačit si ji od prsou dál. Proto
napínala paže, snažila se je zvednout, jak jen jí to větev dovolovala, a vůbec
jimi pracovala tak pilně jako snad ještě nikdy v životě. Chytala větev do
přivázaných rukou a zase ji pouštěla a nechávala si ji viset jen na přivázaných
zápěstích, jakoby se nemohla rozhodnout, co bude lepší nebo horší. Pohyby jejích
svalů, které jsem v dlani cítila, byly mnohem znatelnější než výsledky, kterých
jimi dosahovala.

Rozhlížela jsem se kolem sebe, co bych s Marunou udělala, kam bych ji umístila,
aby se to už nemohlo opakovat. Nejlepší by bylo někam ji přivázat, ale neměla
jsem čím. Pak jsem si všimla balvanů na břehu rybníka. Přivedla jsem ji tedy za
vlasy k jednomu z nich. Maruna musela jít přede mnou pozpátku, protože jsem ji
dál držela za vlasy a za jednu paži a nedovolila jsem jí otočit se. Samozřejmě
že neviděla na cestu a po pár krocích zakopla. Držela jsem ji ale za vlasy tak
pevně, že neupadla, ale zůstala mi viset v ruce. Samozřejmě že se jí takové
visení za vlasy moc nelíbilo, takže pak už kráčela pozpátku mnohem opatrněji.

U balvanu jsem ji opět za vlasy položila na zem na záda jako předtím Petru, pak
jsem jí natáhla vlasy do délky na zem za hlavu a přivalila jsem na ně balvan.
Maruna se sice vzpouzela, prskala bláto z drnu v ústech, pokoušela se vstát, ale
měla vlasy uvězněné pod balvanem a nebyla schopná si je odtud uvolnit. Po chvíli
to pochopila a zůstala klidně ležet, jen vyrážela jakési protestní pazvuky. Prsa
se jí těžce vzdouvala, asi při tom vzpouzení se spotřebovala víc vzduchu než
bylo zdrávo. Možná jí to zpěněné bahýnko z drnu v ústech, které jí předtím
stékalo po bradě na prsa, teď vleže na zádech stékalo v ústech dovnitř do krku a
nějak jí tam komplikovalo život a znepříjemňovalo jí dýchání. Nemohla jsem ji
tady takhle nechat, to mi bylo jasné. Nechtěla jsem se ale kvůli ní vzdávat
svého pohodlí, které jsem měla na měkkém Petřině břiše. Posadila jsem se jí
proto na břicho jako předtím Petře.

Maruna sebou trhla, přímo se pode mnou vzepjala a vydala jakési zakňučení, při
kterém vyprskla z úst bláto do výšky jako gejzír a pokropila si jím celý obličej.
Napjala se pode mnou a stejně jako předtím Petra i ona skrčila nohy a vytvořila
mi tak jimi za zády příjemnou opěrku. Musela jsem konstatovat, že na Maruně se
sedí znatelně příjemněji než na Petře. Maruna je větší, takže na jejím břiše
jsem měla víc místa a víc pohodlí. Zatímco na Petře mne trochu tlačila její
žebra, Maruna je měla o poznání dál, takže jsem je skoro ani necítila. Byl to
takový zvláštní pocit sedět na živém pohybujícím se nahém těle, které reaguje na
každé mé hnutí, cítit pod sebou jeho měkkou a teplou kůži a vidět pod sebou mezi
nohama kamarádku, kterou jsem až dosud znala jen jako hrdou suverénku a snad ji
i trošku obdivovala. Takhle pokořenou jsem ji ještě neznala. Jako kdyby to byl
někdo jiný. Pohodlně jsem se opřela zády o její stehna, natáhla si nohy a
zadívala se dolů na Marunu, jak si pode mnou vede.

Všimla jsem si, že rychle mrká očima. Asi si naprskala bláto z úst i do
otevřených očí a teď se ho bez pomoci rukou nemohla zbavit. Také jsem cítila, že
nedýchá – že zadržuje dech. Asi jsem ji svou vahou nějak tížila. Ani to mi nijak
nevadilo. Však ona to Maruna dlouho s dechem nevydrží, časem pochopí, že jí s
břicha hned tak nevstanu, a naučí se normálně dýchat i s mou vahou na břiše.
Stačí chvíli počkat.

Když se Maruna zase rozdýchala, vytáhla jsem jí drn z úst, aby to měla snadnější.
Maruna se dokořán otevřenými ústy zhluboka nadechla a pak si začala jazykem
čistit ústa od bláta. Už ho ale nevyplivovala. Už věděla, že by skončilo na
jejím obličeji nebo na těle. Začala ho proto hrdinně polykat.

“Co máš s Luďkem?” pustila jsem se do ní dřív, než se stačila vzpamatovat a
začít mi spílat.

“Je to můj kluk!” vypravila ze sebe Maruna přes zbytky bláta a zpěněných slin v
ústech. “Můj! Rozumíš?! A ty mně okamžitě…”

“No a co? Chlap jako chlap!” nepustila jsem ji ke slovu. “A odpovídej jen na to,
na co se tě ptám! Co na něm vidíš?”

“To bys nepochopila!” vzdorovala Maruna.

“Zkus to!” poručila jsem jí. “A abych ti trochu pomohla…” stáhla jsem jí horní
díl plavek. Vyvalila se z něj její prsa. Byla úplně bílá. Zatímco jinak měla
Maruna tělo docela dobře opálené, její prsa se ocitla na slunečním světle teď
zřejmě poprvé. Ještě nikdy jsem její prsa neviděla, a musím uznat, že něco tak
obrovského se skutečně hned tak nevidí. Vytáhla jsem jí je z plavek celá, jedno
prso po druhém, aby je nic nezakrývalo. Ležely teď přede mnou na Marunině hrudi
ničím nechráněné a vypadaly jako napolo nafouknuté balóny. Na opáleném Marunině
těle ta obnažená prsa zářila svou bělostí jako nějaké lustry. Jakoby k tomu tělu
ani nepatřily. Maruna mne s obavami a bezmocně sledovala, co jí s prsy udělám
dál.

“Proč mi to děláš?! Co mi to chceš s nimi udělat?” vyptávala se nervózně se
špatně skrývaným strachem v hlase. Škubala přivázanýma rukama, ale nebyla
schopná mi zabránit v ničem. Podebrala jsem jí prsa rukama a zvedla jsem jí je.
Byly měkké a poněkud beztvaré. Přimáčkla jsem jí je na větev, ke které měla
přivázané ruce. Každé to prso zvlášť větev téměř obejmulo, větev se do každého
zabořila málem jako do vody. S uspokojením jsem zaregistrovala, jak se Marunino
tělo pode mnou pěkně zacukalo.

“Tak co mi řekneš o Luďkovi?” zeptala jsem se spokojeně.

“Chodila jsem s ním!” honem vykřikovala Maruna. “To já jsem si ho našla! A ta
svině mi ho pak ukradla!”

“Ale ale!” podivila jsem se jako na divadle. “Tys ho měla zavřeného doma ve
skříni? Nebo jak ti ho teda mohla ukrást?”

“Docela snadno!” zasmála se Petra. “Stačilo mi jen se na něj podívat a už byl
můj!”

Ani jsem si nevšimla, že Petra, když jsem se jí přestala věnovat, se zvedla se
země a přišla za námi. Sice měla pořád svázané ruce za zády, ty si osvobodit
nedokázala, ale při pohledu na rozsednutou Marunu se tvářila docela spokojeně.
Teď stála nad námi a docela se bavila tím, co Maruně dělám.

Zato Maruna vypěnila, když ji uviděla.

“Co si to dovoluješ, ty krávo?” vykřikla. “Ty ses před ním naparovala jako
pávice, kroutila ses jako žížala, když jsi s ním tancovala, oči ti div nevypadly
z důlků, jak jsi na něj zírala a ukecávala jsi ho jako politik před volbami, tak
nevykládej, že ode mne odešel sám!”

“Neprskej na sebe to bláto z pusy, ať nejseš ještě ohyzdnější!” zasmála se Petra
znova. “A podívej se někdy na sebe do zrcadla! Snad si nemyslíš, že s takovou
postavou se můžeš někomu líbit! To pak stačilo, aby Luděk uviděl první ženskou s
normální figurou, a byl můj!”

“Ty zmije jedna hnusná jedovatá odporná!” běsnila Maruna. Cítila jsem, že se
pode mnou vzteká celým tělem. Škubala sebou při každém slově, málem si mne na
břiše nadhazovala. Kdoví, co by dělala, kdyby neměla ruce uvázané a kdybych ji
svou vahou netiskla k zemi. “Tou svou vychrtlou figurou můžeš okouzlit tak leda
šimpanze! Kdybyses mu nenabízela jako prostitutka, ani by si tě nevšiml!”

“Tak tohleto o mně říkat nebudeš!” vypěnila Petra a divoce zacloumala svázanýma
rukama. Kdyby je neměla uvězněnné za zády, určitě by se na Marunu vrhla. Takto
jí nemohla udělat nic. Tak ji aspoň nakopla stejně jako předtím Maruna ji.

Tohle jsem nemohla strpět. Maruna se nemohla bránit, protože jsem na ní seděla a
nedovolila jí téměř nic. Takovou výhodu jsem Petře nechtěla poskytnout. Musela
jsem ji zase za vlasy zpacifikovat tak, jak se to už dvakrát osvědčilo u ní i u
Maruny. Už jsem to uměla jako kdybych v tom měla celoživotní zkušenosti. Odvedla
jsem Petru k sousednímu balvanu, už vyzkoušeným podkopnutím nohou jsem si ji
položila na záda na zem a uvěznila jsem jí její dlouhé vlasy pod balvanem úplně
stejně jako předtím Maruně.

“Okamžitě mne pusť! Co si to dovoluješ?” vykřikovala Petra, když zjistila, že
nemůže skoro pohnout hlavou a už vůbec není schopná vstát. Bojovala o svou
svobodu jako dračice. Vzpínala se nohama o zem, prohýbala tělo všemi směry a
plácala se na zemi jako ryba na suchu. Musela jsem ji zasednout, aby se trochu
uklidnila. I tak se ale pode mnou mrskala a napínala jako divá. Nikdy by mne
nenapadlo, jak je to příjemné cítit pod sebou tak živě se mrskající tělo.
Nakonec jsem nechala řádit Petru pod sebou podle libosti, jen jsem ji pevně
sevřela nohama, abych její zápas lépe cítila, a pak už jsem si to nečekané
potěšení jen dosyta užívala. Skoro jsem byla až zklamaná, když se Petra unavila,
pochopila, že tím ničeho nedosáhne, a postupně znehybněla. Pak už jsem mezi
koleny cítila jen její hrudník, který se prudce zvětšoval a zmenšoval.

“Tak co ty mi řekneš o Luďkovi?” pustila jsem se do ní. “Přebrala jsi ho Maruně
nebo ne?”

“Nepřebrala! Ani náhodou!” vykřikla Petra zadýchaně, jak stále ještě lapala po
vzduchu po svém vyčerpávajícím zápase mezi mýma nohama. “On sám za mnou přišel!
Hned, když mne uviděl!”

“To není pravda!” vykřikla ze svého místa Maruna a pokusila se vztekle vyskočit
se země. Hlava jí ovšem zůstala na zemi, takže se Maruna jen akrobaticky
prohnula v zádech a dopadla zpět na zem. Zato zavyla bolestí, protože si svým
neuváženým divokým pohybem málem vyrvala z hlavy všechny vlasy uvězněné pod
balvanem. “To ty jsi ho oblbla, aby mne nechal!” zaúpěla zbytek svého názoru,
protože měla vlasy bolestivě napnuté. Kopala nohama do země a prohýbala tělo
jako píďalka, aby se posunula po zemi hlavou blíž k balvanu a vlasy si zase
uvolnila.

“To není pravda!” vykřikla pode mnou Petra. “Já jsem ho nesváděla! Ale přece ho
neodmítnu, když za mnou přišel, a když byl tak milý a tak roztoužený a tak
neodbytný a tak …”

“On že byl roztoužený?” nenechala ji domluvit Maruna. “On toužil jenom po mně!
To tys byla tak roztoužená po něm! To ty ses před ním nadnášela a zírala na něj,
div ti nevypadly oči z důlků, a kroužila kolem něj jako vosa kolem medu a …”

“Já že jsem na něj zírala?” rozvášňovala se Petra mezi mými koleny. “To on mohl
na mně oči nechat! Ty se divíš, že se chtěl podívat na hezkou ženskou?” už zase
se pode mnou energicky cukala a vzpínala, asi na zdůraznění svých slov. “Co by
taky na tobě viděl, že jo?!” vykřikovala posměšně. Mezi koleny jsem tiskla její
hrudník a cítila jsem tak každý jeho pohyb při každém jejím slově. “Ty mi prostě
závidíš, že jsem hezčí!” prohýbala se pode mnou, jakoby i v téhle situaci chtěla
někomu předvádět svá prsa a celé své tělo.

“Ty že jseš hezčí?” zachechtala se Maruna. “To si teda pořádně fandíš! Taková
prsa jako já nebudeš mít ani kdybysis je napumpovala pumpičkou na kolo! Ani
kdybysis zaplatila operaci za milión!”

“Takové beztvaré polosplasklé měchuřiny bych nechtěla mít ani zadarmo!” téměř
pode mnou nadskakovala Petra. Její stehna mi za zády jen hrála. “Za takové pytle
špeku bych se musela jen stydět!”

Průběh výslechu se mi začal nějak vymykat z ruky. Tohle mne nezajímalo. Asi není
moc dobré, když dvě takové ženské mohou mluvit současně a naprosto neovladatelně.
Vytrhla jsem tedy ze země vedle Petry patřičně velký drn.

“Řekni ‘ááá’!” přikázala jsem Petře.

“ĆĆĆ” řekla poslušně Petra nic zlého netuše. Pochopitelně přitom dokořán
otevřela ústa. Rychle jsem jí do těch úst vrazila drn a prstem jí ho tam
zamáčkla co nejhlouběji. Petra sebou divoce trhla, vykulila na mne oči a břicho
se jí pode mnou prudce zacukalo. Vzepjala se pode mnou tak silně, že si mne div
na břiše nenadhodila. Přestala jsem se opírat nohama o zem, abych ji svou vahou
zatížila co nejvíce. Zvedla jsem nohy do vzduchu, natáhla je před sebe a
položila jsem je Petře přes prsa a hlavně přes obličej. Cítila jsem, jak se
Petra začala pode mnou zmítat. Asi ji oči zakryté mýma nohama nějak šokovaly.
Zato mně se to líbilo čím dál víc. Dokonce jsem zavřela oči, aby mne nic
nerušilo ve vnímání těch pohybů pod sebou. Přímo mne to vzrušovalo. Představila
jsem si, že bych měla takhle pod sebou Luďka a že by se snažil stejně usilovně
jako teď Petra. Samozřejmě že on by se snažil o něco úplně jiného než Petra, a
že by měl k tomu také úplně jiné tělesné vybavení a že by ho měl patřičně
vztyčené. Tohle Petře nějak chybělo. Musela jsem se vrátit zpět do reality.
Luďka dostanu pod sebe a mezi nohy také, to jsem se v té chvíli pevně rozhodla.
Na Luďkovi to bude mnohem lepší, říkala jsem si. Přinejmenším má Luděk určitě
mnohem větší sílu, takže mi toho pode mnou předvede mnohem víc.

Petra se ovšem také poctivě snažila. Cítila jsem nohama na jejím obličeji, jak
pilně přežvykuje drn. Stejně tak jsem nohama na jejích prsou cítila její
oddychování. Drn ji tedy nedusil, takže o nic nešlo. I její břicho se uklidnilo,
což jsem také dobře pod sebou cítila. Petra tedy byla v naprostém pořádku a já
mohla s klidným svědomím přesednout na Marunu.

Maruna byla nějaká rozjařená tím, co jsem Petře udělala. To jsem musela co
nejdříve napravit. Dosedla jsem jí proto na břicho trochu razantněji, pěkně z
výšky. Maruna mým dopadem prudce vyhekla a oči jí málem vyletěly z důlků, jak je
na mne vykulila. Okamžitě měla po dobré náladě. Bleskurychle skrčila nohy, aby
mi vytvořila za zády moje opěradlo, a dokořán otevřenými ústy lapala po dechu.
Pohodlně jsem se jí na břiše uvelebila a čekala jsem, až se z toho vzpamatuje.

“Řekni mi něco o Luďkovi!” vybídla jsem ji. “Co na něm je, že o něj tak strašně
stojíš?”

“To nemusíš vědět!” vzepřela se Maruna.

“Tak o tom tady nerozhoduješ ty, co já můžu nebo nemusím vědět!” ujistila jsem
ji. “O tom tady rozhoduji jenom já! Tak spusť!”

“Přece nebudu zrovna tobě popisovat, v čem je můj kluk nejlepší a co všechno se
s ním dá užít!” vzdorovala Maruna. “A ještě k tomu aby to slyšela i ona!” kývla
hlavou směrem k Petře, pokud jen jí vlasy uvězněné pod balvanem dovolovaly.

“Ty nějak zapomínáš na svoje prsa!” řekla jsem pomalu a významně. “Měla bysis
uvědomit, že to, co ti s nimi budu dělat, záleží jenom na mně, ale bolet to bude
tebe!”

“Snad mi nechceš zase…” vyděsila se Maruna a nádherně se pode mnou zazmítala.
V obličeji se jí objevil děs.

“Ale ano!” ujistila jsem ji. “Nebo mi snad v tom chceš nějak zabránit?” zasmála
jsem se. Nabrala jsem její prsa do dlaní a plnými hrstmi jsem jí je nacpala pod
větev. Maruna se pode mnou prohnula, skutečně mne trochu nadzvedla a začala se
pode mnou kroutit jako úhoř a převracet do stran, že jsem měla co dělat, abych
se na ní udržela. Netušila jsem, že má takovou sílu. Maruna má sice mohutnou
postavu, ale je spíš líná a nerada se nějak namáhá. Znám ji už nějaký ten pátek,
ale takhle rozdivočenou jsem ji ještě nikdy nezažila. Ještěže měla ruce pevně
uvázané v bezpečné vzdálenosti ode mne, takže jí ta síla nebyla nic platná.
Jinak nevím, jak by se mně vedlo. Takto aspoň divoce zacvičila pažemi a ze všech
sil zvedla větev výš, asi abych jí mohla nacpat prsa pod ni snadněji a lépe. Pak
jsem zase zacvičila já s jejími prsy a protáhla jsem jí je pro větví několikrát
tam a zpátky. Co přitom Maruna vykřikovala, nebylo důležité. Nezajímalo mne to.
Neohluchla jsem, ale zato jsem si užívala něco jiného. Marunino tělo se při tom
pode mnou rozkošně kroutilo, vlnilo a cukalo sebou. Bylo to ještě krásnější než
předtím na Petře, protože Maruna je o dost větší, a jak jsem teď poznávala, i
silnější. Vidět pod sebou takové velké a zdatné tělo bezmocné a divoce se
mrskající bylo mnohem víc vzrušující. Větší a zdatnější už by mohlo být jen
nějaké mužské tělo. Zavřela jsem oči a představila jsem si, že to nahé, prudce
se pohybující tělo mezi mýma nohama je tělo Luďkovo. To by byla paráda! Musím se
dozvědět, jak na Luďka. Něco už jsem slyšela od Petry, ale Maruna mi musí říct
víc.

“Tak copak mi řekneš o sobě a o Luďkovi?” zeptala jsem se proto, když jsem jí
důkladně zpracovala prsa o větev a když Maruna konečně přestala ječet, protože
pochopila, že tím si prsa nezachrání. “Co na něm je?”

“Je úžasný!” už bez protestů ze sebe ochotně sypala Maruna. “To se nedá popsat!”

“Zkus to!” zopakovala jsem a dřela jsem jí prsa o větev. Maruna se pode mnou
zoufale zazmítala. Napjala paže a pokusila se roztaženýma rukama zvednout větev
výš mimo dosah svých prsou. Na to ale měla prsa příliš veliká a ruce příliš
roztažené a příliš pevně přivázané. Dosáhla tím jen toho, že mi to vlastně
usnadnila. Jen jsem jí prsa trochu povytáhla do délky a dřela jsem jí o větev
teď hlavně bradavky a jejich nejbližší okolí.

“Všechno ti řeknu, ale nech mne, prosím tě!” zkrotla Maruna.

“Tak spusť!” pobídla jsem ji, ale opracovávat její prsa jsem nepřestala. “A snaž
se, aby to bylo zajímavější než to, co ti teď dělám, protože jinak toho nenechám!”

“Luděk je moc milý a něžný!” začala rychle vykřikovat Maruna. “Umí moc pěkně
vyprávět a je s ním moc dobře!”

“Jenom vyprávět?” podivila jsem se. “Nic jiného neumí?”

“Umí! Všechno umí! Ten mi umí dělat tak nádherné věci, že si to nedovedeš ani
představit!”

“Tak mi to popiš, abych si to dovedla představit!” rozkázala jsem jí. “Co ti umí
dělat třeba s těmihle pytlíky?” Tím jsem myslela její prsa. Maruna už je neměla
tak bílé jako ze začátku. Mým přičiněním jí docela pěkně zčervenaly. Tím
nemyslím, že by byly odřené o větev ani za tak krátkou chvíli na slunci spálené.
Jen teď byly důkladně namasírované a trošku naběhlé. Maruna byla na ně nějak
přecitlivělá. Pořád se pode mnou cukala, ať už jsem jí s prsy dělala cokoliv.
Nejvíc ale divočila, když se jí prsa dotýkala té větve. To se mi líbilo, to jsem
si přímo vychutnávala, takže jsem jí bradavkami jezdila po kůře té větve co
nejvíc. “Tak spusť!” pobídla jsem ji.

“Především mi s nimi zachází mnohem jemněji než ty!” zahájila Maruna svoji
výpověď o Luďkovi výčitkou. “On mi je jemně hladil!”

“A to ti stačilo?” podivila jsem se. “Mně je musí chlap pořádně promačkat! Já si
chci také něco užít!”

“To já taky!” rychle mne ujišťovala Maruna. “Však on mi je potom taky pomačkal!
Ale on má jemné ruce, on mi je nedřel o takovou drsnou větev jako ty! On mi je
líbal!”

“Na bradavky?”

“Taky! Všude! On je fantastický! To bys nevěřila, co všechno on umí tím svým
jazýčkem! To je tak úžasně nádherné!”

“Co všechno ti dělal?” zajímala jsem se. “A jak?”

“Já vlastně ani nevím, jak to všechno dělal!” přiznala Maruna. “Já jenom vím,
jak senzační to bylo! To se nedá popsat, to se musí zažít!”

Tak s tím jsem souhlasila. To skutečně budu muset zažít. Proto jsem měla Marunu
pod sebou a proto jsem ji nesměla nijak šetřit, abych se od ní dozvěděla, jakým
způsobem se to dá zažít.

Trochu jsem přitlačila, až Maruna tiše zaúpěla.

“Nedělej mi to!” zaprosila najednou. “Já ti všechno řeknu, ale už mi nech ty
prsa na pokoji!”

“Dobře.” souhlasila jsem velkomyslně. “Když mi opravdu sama všechno řekneš, tak
si je můžeš nechat!”

Přestala jsem jí dřít prsa bradavkami o větev, ale dál jsem jí je držela v rukou
a promačkávala mezi prsty jako připomínku, co jí hrozí, když nebude povídat
všechno sama od sebe.

“On je úžasný! On vůbec nemyslí na sebe! On se vždycky snažil rozrajcovat
především mne!” začala svůj chvalozpěv na Luďka Maruna. “On si nejvíc užíval až
když jsem já byla úplně na vrcholu! To se mu líbilo nejvíc! On mi ty prsa taky
takhle mačkal jako ty, ale úplně jinak! Pomalu a něžně! Ale hlavně ne hned!
Nevrhnul se mi hned na prsa tak divoce jako ty! A zacházel mi s nimi opatrně a
jemně! Sice mi je taky jednou vytahoval z podprdy, ale nedělal to tak surově
jako ty! Dělal mi to pomaloučku, postupně, po kouskách, a při tom pořád pozorně
sledoval, jestli se mi to líbí! Ale stejně mi vždycky jindy místo toho tu
podprdu radši rozepnul! Věděl, že tak to mám raději, a respektoval to! A i při
tom rozepínání mi nenechal ty prsa vypadnout ven jen tak volně, ale přidržoval
mi je rukou a opatrně mi je vypouštěl z podprdy ven, aby se jim nic nestalo!
Prostě zacházel mi s nimi ohleduplně a s úctou! Ale napřed mne hladil a laskal!
A sám mne pomalu svlékal! Jemně a s přestávkami, pěkně kousek po kousku! A pořád
mne při tom líbal! Všude, na každý kousek těla, který při tom svlékání odkryl!
On přesně věděl, co mi má dělat, co se mi líbí! Luděk je neuvěřitelně pozorný a
milý! Nespěchal na mne, věděl, že potřebuji svůj čas, necpal se do mne mermomocí
hned, jak se mu ten klacek postavil! Uměl vydržet, než jsem byla připravená, a
věděl, co má se mnou dělat, abych byla připravená dřív a aby se mi to taky
líbilo! Hladil mne tam dole mezi nohama, kíbal mne tam, uměl vyhmátnout to
správné místo, které mne nejvíc rozrajcuje! Nic jsem mu nemusela říkat, nic jsem
mu nemusela ukazovat, on to fakt věděl všechno sám, co se mi líbí! S Luďkem to
bylo prostě fantastické! Nemusela jsem vůbec nic dělat, on to všechno zvládl sám!
A vůbec nemyslel na sebe, vstoupil do mne až když jsem to já chtěla a teprve až
když jsem to chtěla tak moc, že už jsem bez toho nemohla dál vydržet! Já jsem s
ním byla v ráji! Něco tak neuvěřitelného se s nikým jiným zažít nedá!”

Za mnou se ozvalo tlumené a bublavé, dlouhé přerušované zahuhlání. Typický zvuk,
když někdo se zacpanými ústy chce mermomocí něco říct. Uvědomila jsem si, že si
už dlouho nevšímám Petry. Ohlédla jsem se po ní.

Petra zuřivě zápasila s pouty na rukou. Dokonce se kvůli tomu celá prohýbala do
oblouku do výše, opírala se o zem jen nohama a krkem, aby měla pod tělem co
nejvíc místa pro své snahy osvobodit si ruce. Její tělo připomínalo obloukový
most, všechny svaly na něm se rýsovaly pod kůží napjaté jako struny. Pod tím
mostem Petra pilně manipulovala paženi všemi směry a všemi způsoby, snažila se
nahmatat si prsty pouta na zápěstích a dosáhnout si na ně. Chvílemi napínala
paže a snažila se pouta přervat. Zatím se jí to sice nedařilo, ale nemohla jsem
vědět, jak dlouho to ještě vydrží. Musela jsem jí takové snahy zarazit.

Nejdřív ale bylo nutné postarat se o Marunu. Naštěstí nadosah kolem rostlo trávy
dost. Vytrhla jsem ze země další drn.

“Co chceš dělat s tou trávou?” pojala strašlivé podezření Maruna, jakmile ten
drn uviděla, a začala se pode mnou vzpírat, jakoby jí to mohlo nějak pomoci. “Snad
mi ho nechceš zase dáááá – ááá – áá…”

Nenechala jsem ji doříct větu. Nebylo to zapotřebí, nezajímalo mne, co chce říct.
Počkala jsem si jen, až ve svém protestním projevu řekne “ááá” a otevře tak
pořádně ústa, a rychle jsem jí do nich drn zarazila, dřív než se Maruna stačila
vzpamatovat. Maruna se skutečně pokusila doříct aspoň slovo, když už ne celou
větu, ale vydávala už jen nesrozumitelné tlumené kňučení.

“Musíš počkat, až ti zase udělím slovo!” poučila jsem ji. “Pak mi to dopovíš! Až
se mi bude chtít tě poslouchat!”

Maruna pochopila, že bude muset snášet ten drn v ústech asi dost dlouho. Její
tělo se pode mnou celé napjalo, cítila jsem, jak se její nohy za mými záda
vzepřely o zem. Maruna zabojovala ze všech sil, ale žádný výsledek se nedostavil.
Asi se snažila mne shodit, ale na to jsem jí seděla na břiše příliš pevně. Ani
větev s pouty nepovolily a udržely jí ruce roztažené dál stejně jako dřív.
Vypoulila na mne oči, ale ani to jí nepomohlo. Usilovně pracovala čelistmi jako
přežvýkavec, ale drn jí vězel v ústech stále stejně hluboko, jak jsem jí ho tam
zastrčila. Na krku jí bylo vidět, že začala znova polykat hlínu z drnu,
přivázanými pažemi cvičila ze všech sil jako někde v posilovně, její tělo se
pode mnou nádherně kroutilo, škubalo sebou a bojovalo. Bylo to fajn, ty živé
pohyby mne pěkně vzrušovaly, ale nemohla jsem myslet jenom sama na sebe. Petra
potřebovala zkrotit, aby si těma rukama tolik nedovolovala. Ostatně dalo se
čekat, že se bude pode mnou také čiperně pohybovat, takže o nic nepřijdu.

Zvedla jsem se tedy a přesedla na Petru. Petra měla zavřené oči, aby ji nic
nerušilo v jejím soustředěném úsilí dostat se prsty k poutům na zápěstích, a tak
si ani nevšimla, že se k ní blížím. Dál byla celým tělem prohnutá do výšky ve
vzorném tělovýchovném mostu jako zápasník, který se nechce nechat položit na
lopatky. Jen trochu přešlapovala nohama, aby se ve svém úsilí pažemi a rameny
nepřevrátila na bok na zem. Rozkročila jsem se tedy nad ní a na ten její most
jsem se posadila.

Petra otevřela oči až když mne ucítila na břiše. Ještě se ze všech sil vzepřela
nohama o zem, ale ona není tak silná, aby mne udržela ve výšce. Posadila jsem se
na ni plnou vahou a ten most jsem jí prolomila. Její zadek s tichým žuchnutím
dopadl na zem a Petra tlumeně zaskučela přes drn v ústech, protože spoutané ruce
jí zůstaly přimáčknuté pod tělem. Škubala rameny, vzpínala se pode mnou a
snažila se dostat ruce zpod těla ven nabok tak, jak jsem jí to dovolila předtím.

“Kdepak!” zakroutila jsem hlavou a usmála se na ni. “Tohle ti tentokrát
nedovolím, tak, jako jsem ti nedovolila pokoušet se o osvobození! Když neumíš
nechat ty ruce v klidu, jak se na svázané ruce sluší a patří, tak si teď budeš
na nich ležet, aby jsi s nimi nemohla nic dělat!”

Petra byla mokrá, jako kdyby právě vylezla z rybníka. Na ty prostocviky, které
předtím dělala, bylo trochu horko. Petra byla celá rozpálená a zpocená jako myš.
Když jsem jí mezi koleny sevřela hrudník, cítila jsem, jak se jí mohutně
zvětšuje a zmenšuje. Petra odechovala přes drn v ústech tak zhluboka, až jí z
úst a dokonce i z nosu vyprskovaly zpěněné sliny zbarvené řídkým blátem z drnu.

Petra přestala pohybovat rameny, ale dál se pode mnou křečovitě napínala. Asi už
pochopila, že své svázané ruce zpod těla nedostane, ale aspoň se ze všech sil
snažila nadlehčit se, prohnout se pode mnou a nadzvednout mne, aby svým
rozmačkávaným rukám trochu ulevila. V tom už jsem jí nebránila, protože to bylo
docela příjemné to cítit. Bylo to něco trochu jiného než to, co předtím pode
mnou dělala Maruna. Chvíli jsem to se zavřenýma očima vnímala a představovala si,
že to dělá pode mnou Luděk. To mi připomnělo, že se o něm musím od Petry něco
dozvědět, abych ho dostala a aby to pode mnou dělal doopravdy.

Pokusila jsem se vytáhnout Petře drn z úst, aby mohla mluvit. Petra měla dokořán
otevřená ústa plná zpěněných slin a řídkého bláta, pod kterým drn vůbec nebyl
vidět. Zalovila jsem prsty v té její bažině, narazila jsem na její jazyk a pak
jsem nahmatala i onen drn. Asi jsem jí ho předtím zastrčila do úst moc hluboko.
Chytila jsem drn, ale vytrhla jsem Petře z úst jen pár stébel trávy. Musela jsem
na to jinak. Petra by určitě uměla vyndat si ten drn z úst sama nejlíp, protože
určitě cítila a věděla, jak ho tam má zastrčený, ale na to bych jí musela
rozvázat ruce, a to se mi nechtělo. Zaryla jsem tedy prsty Petře do úst hlouběji,
zboku v koutcích úst podle vnitřních stran tváří. Ucítila jsem její zuby,
nahmatala jsem pod zpěněným bahýnkem její stoličky a zajela jsem jí prsty ještě
hlouběji do krku. Její břicho se pode mnou zaškubalo, Petře málem vylezly oči z
důlků, vnitřek jejího krku se mi pod prsty podivně zacukal, ale mně se podařilo
podebrat jí drn v ústech a povytáhnout jí ho o kousek vzhůru. Petra zažbluňkala
jako nefungující vodovod a prudce se pode mnou zazmítala, ale mně už se pak
podařilo poměrně snadno jí drn z úst vytáhnout.

Petra okamžitě začala prskat bláto na všechny strany, což až dosud nemohla.
Musela jsem jí zakrýt ústa dlaní, jinak bych byla za chvilku stejně tak nahozená
svinstvem jako ona. Petra se pode mnou vzpouzela, pokoušela se vymanit se zpod
mé dlaně, ale na to měla hlavu příliš pevně uvězněnou svými vlasy pod balvanem.
Nelíbilo se jí to, protože teď musela zbylé bláto v ústech spolykat.

“Máš v sobě nějak moc té vody!” poznamenala jsem nevinně jakoby na vysvětlenou.
“Teče to z tebe a stříká ze všech stran!”

Petra nejenže byla celá mokrá, pot z ní stékal na zem souvislými potůčky, ale
navíc s drnem v ústech slintala o poznání víc než Maruna. Zpěněné bahýnko, které
si stačila z úst vyprskat na hruď, než jsem jí ústa zakryla dlaní, se jí na
mokrých zapocených prsou rozpíjelo a špinilo ji ještě víc.

“Ještě mi to vyčítej!” zaskřehotala Petra tlumeně zpod mé dlaně. “Jak tě to
vůbec mohlo napadnout, strčit mi do pusy takový hnus?!”

“Pokud se pamatuji, tak to nenapadlo mne, ale tebe!” zasmála jsem se. “To ty jsi
s tím začala! Ty jsi přece něco takového udělala Maruně! Takže je to jenom
spravedlivé, když jsi to teď ochutnala taky!”

“A co ty? Kdo to udělá tobě?” rozhořčovala se Petra. “Abys také poznala, jaké to
je!”

“Asi nikdo!” pokrčila jsem rameny. “Já po tom zase tak moc netoužím!” zasmála
jsem se. “Mně by to asi nechutnalo!” řekla jsem škodolibě. “Ale o tom se
nebudeme bavit.” změnila jsem téma rozhovoru. “Ty mi teď řekneš, čím jsi Luďka
získala! Co jsi mu dělala?”

Tohle jsem chtěla slyšet od Petry. V tomhle mne Maruna nezajímala. Ta si ho
nedokázala udržet. Petra byla v tomhle úspěšnější. Proto mi to musela říct ona.

“Na co jsi Luďka odchytla?” zopakovala jsem otázku, když Petra mlčela.

“Tobě už neřeknu vůbec nic! Po tom, co jsi mi udělala!” řekla Petra uraženě.

“Ne?” zeptala jsem se posměšně. “A když ti udělám ještě něco dalšího, tak potom
mi to řekneš?”

“O Luďkovi ti neřeknu nic!” prohlásila Petra pode mnou opovážlivě. “Po tom ti
vůbec nic není!”

“Opravdu nic?” zeptala jsem se ještě posměšněji. “To jsem netušila, že jseš
taková hrdinka! To opravdu vydržíš všechno?”

Rychle jsem uvažovala, co jí udělám. Rozšlapávat prsty už jsem jí nemohla,
protože ruce měla ukryté pod tělem a to tělo se pode mnou pořád krásně napínalo,
takže by bylo škoda Petře dovolit, aby si ty ruce vysunula zpod těla ven. Petra
byla ovšem po koupání pořád ještě úplně nahá, takže její prsa ležela přede mnou
ničím nechráněná, jakoby mi je Petra sama nabízela k libovolnému použití. Vzala
jsem je do rukou a pevně sevřela v dlaních. Petra má prsa o dost menší než
Maruna, takže se mi vešla do rukou celá a ještě jsem jí je pořádně prsty
podebrala u žeber. Nehty se mi zaryly do kůže Petřiných prsou. S tím jsem ani
nepočítala, ale zato Petra si toho všimla okamžitě. Až mne překvapilo, jak
prudce sebou trhla a téměř vykřikla.

“Co to děláš?! To bolí!” informovala mne rychle.

“To je dobře! To jsem ráda!” ujistila jsem ji. “Proto ti to dělám!” znova jsem
zopakovala ten pohyb prsty, o kterém jsem právě objevila, jak krásně Petře vadí.
“A budu ti dělat ještě spoustu dalších věcí, dokud mi neřekneš všechno, co chci
o Luďkovi a o tobě vědět!”

“Ale na prsa mi nesahej!” ohrazovala se Petra, jakoby mi mohla něco přikazovat.
“Já mám prsa hrozně citlivá!”

“To je dobře, že to vím!” zachechtala jsem se. “Tak to ti je musím pořádně
rozmačkat!”

“To ať tě ani nenapadne!” vykřikla Petra zděšeně. “Okamžitě mi je pusť! Ani
Luděk se mi nesměl prsu ani dotknout!”

“No vidíš, že dovedeš něco říct o Luďkovi!” zasmála jsem se. “Ale já nejsem
Luděk, takže já ti smím s nimi dělat naprosto cokoliv!”

Při těch slovech jsem Petře promnula prsa v dlaních jako když se drtí hrouda
hlíny. Petra bolestně zaskučela a divoce se pode mnou zazmítala. Jinak se
nestalo nic.

“No vidíš, co ti s nimi můžu dělat!” konstatovala jsem spokojeně. “A co ty
naděláš?” zeptala jsem se vyzývavě. “A buď si jistá, že to zdaleka není všechno!
Můžeš mi v tom snad nějak zabránit? Mám dojem, že ne! Takže bys asi měla hodně
rychle spustit, pokud nechceš zažít něco ještě mnohem horšího!”

“Nic ti neřeknu, dokud mi ty prsa nepustíš!” pokusila se Petra ještě jednou o
hrdinství.

“Tak to se, myslím, strašlivě pleteš!” oznámila jsem jí. “Já myslím, že mi to
řekneš mnohem dřív!”

Vzala jsem do prstů její prsní bradavky a stiskla jsem je ze všech sil. Petra
zavyla jako vlčice.

“Dobrý!” zhodnotila jsem její zvukový výkon uznale. “Tak co? Nezměníš své
rozhodnutí?” zeptala jsem se posměšně.

“Ano! Řeknu ti všechno, jenom mi to už víckrát nedělej!” obrátila rychle Petra.

“Když to nebudeš potřebovat…” pokrčila jsem rameny. “Když to budeš ze sebe
sypat hezky rychle, tak ti slibuji, že tě budu takhle povzbuzovat jenom mírně a
jenom když to bude nezbytně nutné!”

“A co ti teda mám říkat?” zeptala se Petra.

“Tys to neslyšela?!” obořila jsem se na ni a znova jsem jí důkladně přiskřípla
prsní bradavky. Petra pode mnou téměř nadskočila a zaťala zuby, až to cvaklo. “Ty
nevíš, na co jsem se tě ptala?!” pokračoval jsem a rozválela jsem jí bradavky
mezi prsty jako válečky. Petra se pode mnou vzepjala, že se málem znova prohnula
do mostu, a i přes zaťaté zuby tiše zaúpěla.

“Vím!” vypravila ze sebe přes zaťaté zuby.

“Tak spusť!” poručila jsem jí a zamáčkla jsem jí bradavky do hloubi prsou až
někam mezi žebra, která jsem pod prsty zřetelně ucítila. Petra pode mnou
zalomcovala celým tělem. Napjala krk, pevně zavřela oči a snažila se vydržet.
Zaryla jsem jí bradavkami mezi žebra. Petra sebou prudce trhala a já podle
jejího hrudníku poznala, že zadržuje dech, aby zůstala potichu.

“Nevěř Maruně, že se Luděk snažil především rozrajcovat ji!” rychle začala
chrlit, když pochopila, že to nevydrží, protože já s tím nepřestanu. “Luděk je
naprosto normální kluk, takže myslí především na sebe jako všichni ostatní!
Jenže on má neuvěřitelnou výdrž, takže i když se udělá, tak nezvadne tak moc
jako všichni ostatní, ale pokračuje dál, aby se za chvíli udělal znova! A vydrží
to tolikrát, že se za tu dobu dokáže rozrajcovat i taková almara, jako je Maruna!”

Maruna u svého balvanu vztekle zakloktala přes drn, vzepřela se nohama o zem a
vzepjala se do oblouku. Podívala jsem se po ní, ale Maruna ničeho víc nebyla
schopná. Kdyby mohla mluvit, určitě bych se teď dočkala další zuřivé hádky a
dalších nezdvořilých urážek. Naštěstí uvázané ruce, vlasy pod balvanem a drn v
ústech udržely Marunu v mezích slušného chování.

“Luděk je prostě fantastický!” pokračovala ve svém opěvování Petra. “Když s ním
ženská umí správně zacházet, tak si s ním užije takového blaha, jak s žádným
jiným!”

To znělo slibněji, než jsem se odvažovala doufat. Tím spíš jsem musela dostat z
Petry všechno.

“Tak, a ty mi teď přesně popíšeš, jak jsi s ním zacházela!” poručila jsem Petře.
“Co jsi mu všechno dělala? Co má rád?”

“Jako všichni chlapi!” prohlásila Petra. “Jenom jsem si hrála s tím jeho
camprdlíkem! Jedině to má rád, nic jiného ho nezajímá. Prostě jsem si
povzpomínala, co všechno se dá s takovým přívěskem dělat, a to všechno jsem mu
postupně dělala. A když mi recepty došly, tak jsem začala zase znova od začátku.”
ušklíbla se. “Ale jenom když mi on dělal všechno, co jsem mu řekla!” dodala
důrazně. “To není pravda, že by se Luděk sám od sebe snažil mne rozpálit! To si
Maruna vymyslela! To se mu musí říct, co má dělat! Jen se mu musí uznat, že to
pak už dělá sám, ale stejně jsem mu to radši každou chvíli připomněla znova!”

“To mne nezajímá, co dělal on tobě!” prohlásila jsem, i když s určitým
přemáháním. Zajímalo mne to, ale mnohem víc jsem potřebovala vědět něco úplně
jiného. “Popiš mně naprosto podrobně, co všechno jsi mu s tím camprdlíkem dělala!”
poručila jsem Petře.

“Normálně jsem mu ho postavila rukama.” odpověděla Petra. “Luděk je hodně
citlivý na pytlíku a hlavně pak za ním, tam vzadu mezi nohama. Kdyby byl ženská,
tak bych řekla, že na hrázi. Tam když jsem ho rukou hladila, tak reagoval nejlíp.
To se mu vztyčoval nejsnadněji. A když už ho má vztyčeného, tak pak ho má
nejcitlivějšího až na samotném konečku, tam vespod. Tam když jsem mu sáhla, tak
na to reagoval skoro ještě bouřlivěji než na to místečko mezi nohama. – Ale s
tím já vždycky šetřím.” ušklíbla se Petra. “I když už jsem poznala, jak
obrovskou má Luděk výdrž, tak přesto si musím tu jeho zásobu trochu šetřit, aby
se mi neuděla zbytečně, když se mi to nehodí. Takže když mu ho postavím, tak pak
už se těm citlivým místům vyhýbám. Hladím ho a laskám všude jinde, jenom ne tam,
kde by si to přál nejvíc. Třeba když mu ten jeho stožár hladím někde uprostřed
nebo hned u těla, tak to na něj nemá žádný zvláštní vliv. Tam on ho asi moc
citlivého nemá. To se mu tak moc nelíbí. Ale ty citlivá místa si musí zasloužit.
Na ty mu sahám jenom když mne napřed patřičně rozvášní. Myslím, že už jsem se
naučila docela dobře s ním zacházet, aby se mu rychle postavil a pevně stál, aby
mu ani nesplaskl ani nevystřikoval zbytečně brzy. Právě tohleto je to, co Maruna
neumí a nikdy nepochopí!”

Maryna znova něco nesrozumitelně zachrochtala a kopala nohama kolem sebe, i když
věděla, že jsme s Petrou v bezpečné vzdálenosti, že na nás nedosáhne. Musím
ovšem uznat, že jedině ty nohy měla volné. Jedině jimi mohla dělat, co chtěla, a
patřičně toho využívala, i když jí to nebylo nic platné.

“Já už prostě mám tu jeho věžičku osahanou, už ji mám v ruce!” pokračovala Petra
ve svém vyprávění o Luďkovi, protože kvůli vlasům uvězněným pod balvanem nemohla
otočit hlavu a podívat se, co Maruna dělá. To jsem věděla jen já. “Už vím, jak
moc ji má tvrdou a jak často potřebuje údržbu, aby tak tvrdá zůstala. Poznám,
kdy Luděk potřebuje, abych se mu pomazlila s tím citlivým konečkem, a už také
vím, co všechno mu s ním můžu udělat, aby mi do toho nevystříkl.”

“Ty ho nenecháš vystříknout?” podivila jsem se.

“Ale nechám!” vysvětlovala Petra. “Vždyť přece vím, že u něj to nic neznamená,
že on tím neskončí! Takže ho občas nechám vystříknout, ale jen když si to
zaslouží! Jen když jsem spokojená s tím, co dělá on mně!”

“A jak mu to děláš? Co když ještě nejseš připravená?” zajímala jsem se.

“No tak v tomhle je snad těch možností dost!” uchechtla se Petra. “Ty snad
žádnou neznáš? Ty snad umíš jenom nastavit díru?”

“O mně se tady nebavíme!” připomněla jsem jí rázně a znova jsem jí plnou silou
zmáčkla prsní bradavky a zarazila jí je do hloubky ňader až do žeber, a
tentokrát jsem jí bradavkami zaryla i mezi žebra. Takovým tónem se mnou mluvit,
to si Petra nesmí dovolovat! S uspokojením jsem cítila, jak se mi Petřino tělo
mezi nohama divoce mrská, napíná se a kroutí a svíjí bolestí. Petra asi opravdu
má ty prsa nějaká choulostivá, protože Maruna takhle nevyváděla, když jsem jí
opracovávala bradavky.

“Tak znova: Podrobně mi popiš, co jsi dělala Luďkovi!” poručila jsem Petře, když
jsem jí dopřála oddech a ona se trochu uklidnila.

“No udržovala jsem mu ten camprdlík vztyčený a tvrdý! To je všechno!”
vykřikovala pode mnou Petra s tváří ještě zkřivenou bolestí.

“To mi nestačí! Podrobněji!” nemilosrdně jsem Petře znova rozdrtila mezi prsty
prsní bradavky. Na zádech jsem cítila, jak se svaly na Petřiných stehnech znova
křečovitě napjaly. Petra bojovala celým tělem a ze všech sil, i když tím nemohla
ničeho dosáhnout. Prsa si nikam ukrýt před mýma rukama nemohla. Zatahala jsem ji
za bradavky a roztáhla jí je do šířky, až se jí prsa krásně pružně prodloužily a
protáhly do špičky. Petra zaúpěla a zoufale bojovala nohama, protože jedině těmi
mohla něco dělat. Jen jimi nemohla ničeho dosáhnout. Vychutnávala jsem si její
zápas, bylo to přímo potěšení. Vytáhla jsem jí prsa za bradavky do výšky jako
dva horské štíty. Petra se pode mnou mocně vzepjala, pokoušela se celým tělem
následovat svoje prsa do výšky, ale v tom jí bránily vlasy uvězněné pod balvanem
na jedné straně a moje váha tisknoucí ji k zemi na druhé straně. Prohýbala se
tedy pode mnou do oblouku, zakláněla hlavu a opírala se o zem jen temenem hlavy,
aby zvedla aspoň část trupu. Zhluboka se nadechla, aby se jí hrudník vyklenul co
nejvýše. Skutečně se jí podařilo si prsa nadzvednout, to jsem jasně viděla a
cítila. To ovšem pro mne nebyl problém. Jediné, čeho svou námahou dosáhla, bylo,
že jsem jí mohla povytáhnout bradavky ještě o kousek výš.

“Neměla bys to jednodušší, kdybys mi radši řekla všechno?” navrhla jsem jí.

“Kouřila jsem mu ho!” vypravila ze sebe Petra, aby mne uspokojila a zachránila
si bradavky před utržením. Milostivě jsem jí je tedy přestala mačkat a držela
jsem jí je mezi prsty o něco jemněji. Dál jsem jí ale udržovala tělo prohnuté
hrudí do výšky, i když kvůli tomu Petra nemohla pořádně mluvit, protože se
zakloněnou hlavou nemohla zavřít ústa a nedokázala pořádně artikulovat. To ale
nebyl můj problém. Musela se prostě víc snažit. “Vzala jsem mu ho do pusy, ale
musela jsem si přitom rty zakrýt zuby.” pokračovala jakž-takž srozumitelně. “Luděk
totiž nesnáší, když se mu toho jeho camprdlíku dotknou zuby. Jazyk mu ale nevadí.
Naopak, olizování jazykem se mu ohromně líbí. Jenže jazyk já potřebuji pro sebe.
Jazykem si musím chránit tu díru do krku tam vzadu v puse, protože nikdy nevím,
kdy to z něj vystříkne. Když mi ho poprvé strčil do pusy, tak jsem to ještě
neznala, a on mi to bez varování nastříkal až někam do plic, že jsem to pak
hodinu vykašlávala. Pak už jsem se naučila si pusu vzadu jazykem uzavírat a
přesto ještě Luďkovi ten jeho camprdlík v puse současně jazykem olizovat. Teď už
mi to jde docela dobře. Mám toho sice vždycky plnou pusu, ale není to špatné. Má
to docela zajímavou chuť, takovou mírně slanou, ale i trošku sladkou. I
spolknout se to dá. Luděk totiž nesnáší, když to vyplivnu, takže to polykám,
když už dostříkal a já si už nemusím jazykem chránit plíce.”

To byly zajímavé a dost důležité informace. Za odměnu jsem Petře přestala
natahovat prsa do délky a nutit ji, aby se pode mnou napínala a prohýbala
hrudníkem do výšky. Petra s úlevou sklesla zády na zem a konečně zase mohla
mluvit normálně. Pořád jsem si ale pohrávala s jejími bradavkami, žmoulala jsem
je mezi prsty, sice ne moc velkou silou, ale přesto dostatečně významně, takže
Petra velice ochotně a bez pobízení rychle pokračovala dál.

“Ale nejčastěji mu to dělám rukou!” chrlila ze sebe. “Mohla bych ti to předvést,
kdybys chtěla!”

“Abych ti kvůli tomu rozvázala ruce, že jo?!” zachechtala jsem se. “To bys tak
chtěla, co?! Tak tohleto na mně nehrej!” zahromovala jsem na ni a znovu jsem jí
trochu pomačkala bradavky. Petra vyjekla a trhla sebou. Uvědomila jsem si, že
Petra pode mnou leží už dost dlouho úplně bez pohybu. To nebylo moc zajímavé.
Začala jsem jí proto znova kroutit bradavkami a rozmačkávat jí je jen proto, aby
se pode mnou chovala trochu živěji, abych si na ní nepřipadala jako na mrtvole.

“Dobře, tak já ti to popíšu!” vykřikovala rychle Petra a asi doufala, že s tím
přestanu, když bude mluvit. Asi nepochopila, že jí to dělám jen proto, že se mi
líbí, když se pode mnou pohybuje. “Držím mu ho v prstech tak trochu jako špetku,
jenže všemi prsty. Když mu ho honím, tak mi ten tvrdý konec té jeho věžičky
naráží do dlaně. To se mu ohromně líbí. Možná, že si při tom představuje, že ho
má zaraženého do mně a že mi tím koncem naráží na dno té mé díry. V každém
případě se tímto způsobem vždycky udělá velice rychle a nastříká mi tu svou
šťávu do dlaně. – Anebo mu někdy taky tu jeho věž vezmu mezi stehna!” vykřikla,
protože stále doufala, že jí přestanu ničit prsa, když mi řekne všechno. “Ale to
mu ho vždycky přidržím rukou, aby nezajel dovnitř do mne! To by se totiž do mne
vystříkal, zatímco když mu ho stisknu jen tak mezi stehny, tak nevystříkne nikdy,
ale také nikdy nezvadne, takže to je takový výborný udržovací způsob!”

“Kdy se s ním scházíš?” zajímalo mne.

“Nejradši bych každý den…” přiznala Petra. “Ale ono to někdy nejde…”

“Takže kdy se s ním máš sejít teď, nejdřív?”

“Dneska!” neochotně pomalu a tiše řekla Petra.

“Kdy a kde?” dorážela jsem dál.

“To nemusíš vědět!” vzepřela se Petra najednou. “Jaúúú!” zaúpěla, když jsem jí
znova rozmáčkla bradavky o žebra pod prsy. “V šest! U věže!” vyhrkla rychle, aby
si zachránila prsa.

“V šest? To už je dost brzo!” poznamenala jsem. “Jak to chceš stihnout?”

“No – já nevím…” zarazila se Petra. “To bys mne musela pustit! Pak bych to
ještě stihla!”

“No jo!” přikývla jsem. “Kdybych tě pustila… To by se to asi ještě dalo
stihnout…”

Vytrhla jsem ze země další drn.

“Co to děláš?! Co mi to chceš zase udělat?!” vyděsila se Petra. “Vždyť jsem ti
všechno řekla!”

“No právě!” přikývla jsem. “Už se tě na nic ptát nebudu, takže co bys ještě
chtěla mluvit?”

“Ale to přece – tak vezmi aspoň ten, co jsem už měla!” zaprosila Petra, když
pochopila, že tomu neujde.

“Proč?” podivila jsem se.

“Na tom už není ta hlína!” vysvětlovala Petra úpěnlivě.

“Jenže je hnusný!” odmítla jsem její návrh. “Snad nechceš, abych ještě brala do
ruky něco tak odporně poslintaného!”

Druhou rukou jsem Petře stiskla nos, aby musela dýchat ústy, a když je otevřela,
drn jsem jí do nich zastrčila, pochopitelně hlínou napřed. Petra asi trochu té
hlíny vdechla, protože se prudce rozkuckala. Nechala jsem ji explodovat nosem a
drn v ústech jsem jí přidržovala prstem, aby ho ze sebe nevykašlala také. Petra
se pode mnou zmítala a svíjela, kašel tlumený drnem jí lomcoval tělem tak
nádherně, jak jsem to ještě nikdy nezažila ani na ní, ani na Maruně.
Vychutnávala jsem si to až do samého konce, kdy se Petra konečně uklidnila a
dýchala přes drn sice trochu namáhavě, ale jinak už zase docela normálně. Pak
jsem se z ní zvedla a rychle se oblékala.

Petra s Marunou na mne poulily oči poněkud vyděšeně, obě se snažily vydávat
nějaké zvuky. Určitě si myslely, že je chci opustit a nechat je tam ležet
svázané, samotné a bez možnosti přivolat pomoc. Usmála jsem se na ně a zamávala
jim. Oblékla jsem se, upravila se, abych byla krásná, a pak jsem se ještě
naposledy posadila na Petru. Petra si mezitím už dávno vysunula svázané ruce
zpod těla na bok, aby si na nich neležela, takže je teď už měla snadno přístupné.
Rozvázala jsem jí je a pak jsem sedla na kolo, abych byla u věže včas. Byl už
nejvyšší čas. Neměla jsem žádné obavy, že by mi při tom Petra s Marunou mohly
dělat nějaké potíže. Petra už sice měla volné ruce, ale všimla jsem si, že se
nejdřív ze všeho snaží vydolovat si drn z úst. Než se osvobodí celá a než se
obleče, bude už pozdě, aby se pustila za mnou. Kromě toho Petra na mne nemá.
Něco jiného by byla Maruna, ta by možná uměla se mnou zamést. Maruna ovšem
musela čekat, až ji Petra osvobodí. Petra si ovšem musela uvědomovat, že Maruna
především zamete s ní, jakmile k tomu dostane příležitost. Docela by mne
zajímalo, co osvobozená Petra nakonec vedle vzteklé svázané Maruny udělala, ale
u toho jsem už nebyla a zeptat se na to těch dvou nemohu. Už se mnou nemluví.
Ani jedna. Tyhle dvě kamarádky jsem tedy ztratila, ale Luděk mi za to stojí. Je
to ten nejúžasnější kluk, jakého jsem kdy měla!

K o n e c