Povídka “Dášenka II.”

Povídka je pokračováním Dášenka I.

Je pozdní podzimní večer. Prší, fouká silný vítr a již tak černé nebe křižují desítky oranžovozlatých blesků. Po mokrých chodnících a silnicích pospíchají lidé do svých útulných domovů. Pěkně v klidu si hovím v křesle a sleduji hokejový zápas naší reprezentace. Z poklidného sportovního zážitku mne náhle vyrušilo zachrastění klíčů ve dveřích. Rázně jsem se nazvedl a šel se podívat, kdo to asi je.

Měl jsem stoprocentní pravdu, když jsem ve dveřích uviděl svou jedinou, devatenáctiletou přítelkyni Dášu. Po krátkém přivítání jsem vypnul televizi a jal se uvařit si kafe.

„Jak bylo ve škole, Dášo?“, zeptal jsem se jí klidným hlasem.

„Dobře, Hansi, všechno v naprostým pořádku!“, odpověděla mi s milým úsměvem.

„Netajíš mi nic, miláčku?“, zeptal jsem se pro jistotu.

„Ne, nemám co tajit, Hansi!“, dodala s andělským výrazem ve tváři.

„Velice zvláštní. Odpoledne mi volala tvoje paní profesorka třídní. S rozčilením v hlase mi sdělila, že jsi již celý týden nebyla svévolně ve škole.“

Chvíli bylo naprosté ticho.

„Vysvětli mi to!“, pokračoval jsem již zvýšeným hlasem.

Její čokoládové oči bloudily prostorem obývacího pokoje stejně rychle, jako když se orel spustí střemhlav na svoji kořist.

„Ztratila jsi řeč, Dášo?!“

„Ne, Hansi. Jen nevím, jak mám začít.“

„Tak Ty nevíš, jak máš začít?!“ Byl jsem již opravdu silně nazlobený. „Já čekám!“

„No, víš…“ Zasekla se.

„Jen klidně pokračuj, poslouchám tě.“

V poklidu jsem si dal již třetí lžičku cukru a řádně si zamíchal kafe. Chvíli bylo naprosté ticho. Takové ticho, že by bylo slyšet i to, jak padá špendlík na zem.

„Vidím, Dášo, že ti budu muset rozvázat jazyk jiným způsobem.“

„A jak, Hansi?“

„To ponech na mně. A otázky tady kladu já, ne Ty!“

Pomalu a těžce jsem vstal z křesla a zamířil ke skříni. Zlehka jsem otevřel dveře a s ledovou jistotou sáhnul do „tajného“ místa, kde jsem měl předem připravenou rákosku. Samozřejmě jsem to udělal tak, aby moje rozkošná přítelkyně neviděla, kde ji mám schovanou. S rozvahou jsem uzavřel dveře skříně. Dáša na mne jen nevěřícně hleděla a nebyla schopna ze sebe vypravit jediné slovo.

„Toto je ten recept, jak jsi se ptala! Nuže, sukni a kalhotky dolů a ohni se přes stolek! Ale bleskem!“

Pomalu, ale neochotně si rozepnula minisukni, kterou potom odložila. Totéž se stalo s kalhotkami. Stála přede mnou a nebyla schopna učinit jediný pohyb. Viděl jsem, jak na mne dělá psí oči, ale stačilo mi, abych se trochu víc zamračil, a tak je bez jediného slova odmluvy odložila.

„A pod břicho si dej polštářek, ať je prdelka hezky vypjatá!“

Neochotně a pomalu udělala to, co jsem po ní chtěl.

„A ruce natáhni hezky před sebe!“, dodal jsem hlasem armádního generála.

„Doufám, že budeš rozumná a řekneš mi celou pravdu, Dášo! Počítám do 5, pak ti nemilosrdně zmaluju zadek dočerna.“

Viděl jsem na ní, jak se celá strachem chvěje a jak jí naskakuje husí kůže při pomyšlení na to, že bych svoji hrozbu byl schopen vyplnit během několika málo okamžiků do písmene.

Po krátkém tichu jsem začal s počítáním: „1…, 2…, 3…, …“ Víc jsem nestihl.

„Víš, Hansi…“, začala nejistým hlasem, „já – já jsem chodila za školu…“

V daný okamžik jsem ztuhl jako beton a nebyl schopen vypravit ze sebe jediného slova. To jí dodalo odvahy k tomu, aby pokračovala ve svém vyprávění.

„Víš, chodila jsem za školu právě proto, protože ten týden bylo moc písemek a nestíhala jsem se učit.“

Zpozorněl jsem.

„Čekalo mne zkoušení z matiky, češtiny, angličtiny a francouzštiny. Každý den jeden předmět a k tomu domácí úkoly a…“ Víc nestačila říct, neboť v ten okamžik mi začalo být vše jasné.

„To stačí, Dášo!“, přerušil jsem ji. „Víc jsem nepotřeboval slyšet. Výprask Tě stejně nemine. Ale bude o něco mírnější, protože jsi se přiznala. Ale budu za to něco požadovat!“, dodal jsem velice důrazným hlasem.

Na Dáše bylo vidět, že jí spadl obrovský balvan ze srdce, ale pořádná dávka strachu z ní byla pořád cítit.

„Hansi, můžu mít otázku?“, zeptala se mne poníženě medovým hláskem.

„Jistě, miláčku, ptej se!“, něžně jsem ji vybídl.

„Hansi, co přesně po mně budeš požadovat proti mírnosti udíleného výprasku?“

Tuto otázku jsem čekal, ale potřeboval jsem získat trochu času, abych si mohl srovnat své požadavky. Hlavou se mi honily různé nápady, ale musel jsem velmi pečlivě zvažovat, které z nich jsou správné a které nikoliv.

„Podívej, Dášo, první věcí, na které se domluvíme, bude to, že tě až do odvolání budu vodit do školy. Za druhé, budeš mi vždy říkat, kam a s kým jdeš a kdy se dostavíš domů, a dáš mi jeho nebo její číslo na mobil a já si to ověřím. A konečně třetí a poslední věcí, na které se dohodneme, bude to, že se spolu budeme učit. Sice nebudu rozumět všemu, co se učíš, hodně věcí jsem již zapomněl, to přiznávám, ale bude to určitě lepší, než to, abys měla problémy ve škole.“

Byla naprosto uchvácená mým dlouhým monologem. Jsem si jist, že se jí nelíbila skutečnost, že jí budu vodit do školy jako prvňáčka, ale byla to jediná možnost, jak mít absolutní jistotu, že není za školou.

„Aha, málem bych zapomněl ještě na jednu věc: hned zítra se půjdeš omluvit paní profesorce třídní s květinou a bonboniérou a slušně ji odprosíš! A sdělíš jí, že jsme si vše doma vyříkali, rozumíš mi?“

„Ano, Hansi, rozumím ti naprosto dokonale. Jen bych si dovolila připomenout, že tam zítra paní profesorka třídní není, bude úterý, to ona má volný den a bude tam až ve středu.“

„Dobrá tedy, souhlasím. Ale opravdu to udělej, nemám zájem na tom, abychom měli kvůli takové hlouposti mrzutosti. To opravdu nemáme zapotřebí! A nyní přejděme k tvému zaslouženému výprasku, ať to zbytečně neprotahujeme.“

Tímto sdělením jsem Dášu evidentně uklidnil. S rozvahou jsem vzal rákosku do své pravice, několikráte zkusmo švihnul do vzduchu a připravil se k exekuci.

„Tak, mladá dámo, připravte se, čeká Vás 50 ran na Vaši rozkošnou zadnici!“, neodpustil jsem si určité kudrlinky.

Trochu jsem si svou přítelkyni „upravil“, napřáhl se a začal ji vyplácet.

„Fííí, prááásk, 1… Rákoska se „pozdravila“ s její prdelkou…“ Dáša zaječela jako siréna, ale byla vzápětí napomenuta, ať tolik neječí, že je již večer a sousedi nemusí poslouchat, že ji trestám.

„Fííí, 2. A 3, 4, 5, 6.“ Dáše se s každou další ránou křivil obličej bolestí a čím dál tím více jí tekly slzy. Což ovšem pro mne značilo jediné: pokračovat v započaté exekuci.

„Fíí, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25.“

Udělal jsem si krátkou přestávku a nabídl své milované, zda se nechce podívat na svoji prdelku v zrcadle, které visí v předsíni. Lehkým kývnutím dala najevo, že ano. Zavedl jsem ji tedy před zrcadlo a natočil ji tak, aby viděla to překvapení. Byla naprosto v šoku. Její prdelku lemovalo 25 silně rudých pruhů, a k tomu, samozřejmě, i 25 jelit.

„Tak, mladá dámo, přestávka skončila, pokračuje se!“, zavelel jsem.

Opět jsem ji přehnul přes stolek a jal se pokračovat. Tentokrát jsem přidal na tvrdosti a rychlosti, už jsme to chtěli mít oba za sebou. Rákoska svištěla vzduchem a kůže na Dášině zadečku se červenala více než rak. A najednou tu byla poslední, padesátá rána. Sotva jsem ji udělil, šel jsem ihned schovat rákosku na „tajné“ místo do skříně.

Pak jsem svému srdíčku pomohl vstát, natáhl jí zpět kalhotky a kalhoty a poslal ji do koupelny umýt si uplakaný obličej. Mezitím jsem si dopil takřka ledové a přeslazené kafe a zapnul televizi, protože již bylo za minutu půl osmé večer a měly být na jedné komerční televizi hlavní zprávy dne.

Uvelebil jsem se do křesla a vyčkával, zda Dáša přijde k televizi. Ovšem, že nepřišla, sezení na jejím rákoskou zmalovaném zadečku by pro ni bylo utrpením, byť zaslouženým. Protože se u mne ozvaly fyziologické potřeby, vstal jsem od televize a odebral se do patřičné místnosti. Cestou jsem narazil na svou přítelkyni, kterak si prohlíží v zrcadle svůj čerstvě zmučený zadeček. Rychle jsem zmizel, neměl jsem zájem na tom, aby věděla, že jsem ji viděl. U zbytku zpravodajství jsem byl již silně nervózní, neboť jsem chtěl s Dášou před spaním mluvit.

Po skončeném televizním programu jsem se těžce zvedl z křesla a šel se podívat, co dělá moje rozkošná přítelkyně. Našel jsem ji, jak jsem předpokládal, v pracovně. Zrovna si chystala učení do školy do aktovky. To mne utvrdilo v tom, že si má slova vzala opravdu k srdci a že výprask byl zcela namístě a zároveň měl výchovný účinek. Zlehka jsem zaklepal na dveře. Po krátkém okamžiku ticha se ozvalo slabé „dále“ a já vstoupil.

„Miláčku, chtěl bych si s tebou chvíli popovídat.“, řekl jsem natolik něžným hlasem, až jsem byl sám na chvíli v rozpacích. Avšak jsem se rychle ovládl a získal zpět svůj klid.

„A o čem, Hansi, vždyť jsme si už dneska spolu promluvili o škole.“, řekla moje láska.

Její reakce mne docela překvapila. Překvapila v tom, že všechno považuje za uzavřenou věc, i když ne všechno bylo vyjasněno.

„Víš, drahoušku, chtěl bych vědět, jestli jsi za školu chodila sama a dobrovolně, nebo jestli tě někdo k tomu přemluvil“, snažil jsem se kamuflovat své překvapení nad její reakcí.

„Dobrovolně, Hansi, nikdo mne k tomu nenutil“, řekla Dáša již klidnějším hlasem.

Tím mne překvapila ještě víc. Tohle bych opravdu od své nastávající manželky nečekal.

Měl jsem co dělat, abych nezačal ječet jako hasičská siréna. Cítil jsem, jak se mi hrne krev do všech možných koutů mé hlavy a jak mi stoupá tlak.

„Tak to mne, Dášenko, opravdu mrzí“, řekl jsem smutným hlasem a pokusil jsem se obejmout svou snoubenku.

Ani se nebránila a ihned mne objala kolem pasu. Svou překrásně vlnitou hlavinku zabořila do mých prsou a počala tiše plakat. Plakala skoro jako dítě. Já ji hladil po vlasech a snažil se jí upokojit.

„Proč pláčeš, Dášenko moje?“ řekl jsem po chvíli vzájemných dotyků.

Chvíli neodpovídala, protože si rozmýšlela svoji odpověď: „Protože mne to mrzí, Hansi. Mrzí mne, že jsem tě tolik zklamala.“

Nastalo děsivé ticho. Ticho, které se objevuje vždy, když má dojít k velké bouřce nebo když se blíží velká přírodní katastrofa. Opatrně jsem pozvedl její hlavu a zahleděl jsem se do jejich čokoládových očí. Měla je celé zarudlé od pláče. Hleděli jsem na sebe krátkou chvíli beze slov.

„Podívej, miláčku, zapomeneme na to, ale slib mi, že se to již nebude nikdy, podotýkám nikdy, opakovat!“, řekl jsem důrazným hlasem.

„Neboj Hansi, opravdu se to už nikdy nestane!“, vyhrkla.

„Ruku na to!“ a podal jsem jí svou pravici.

„Ruku na to!“ a vzápětí jsme si potřásli pravicemi, pohlédli sobě do očí a vše bylo zapomenuto.