Povídka “Darion”

Hrad knížete Dariona se vypíná k oblakům vysoko nad městem. Je postaven na skalním ostrohu nad říčkou Bystrou. Mhouřím oči proti zapadajícímu slunci, nohy mám bolavé únavou, ale jdu vytrvale dál. Na pláč bude čas později. Vydala jsem se na cestu ze svého domu brzy odpoledne, hned jak jsem se tu zprávu doslechla, a bez přestávky kráčím až do této chvíle. Nyní se musím na chvíli zastavit, protože jen stěží popadám dech. Nemohu odpočívat dlouho, do setmění musím projít hradní bránou. Znovu se podívám na zlověstnou siluetu knížecího sídla a zarputile kráčím dál.

Slunce již skoro zapadá, když vejdu na první nádvoří. I přes pokročilou denní dobu zde panuje čilý ruch, lidé na sebe pokřikují a spěchají za svými pochůzkami. Říká se, že v hradě knížete Dariona se nikdy nespí. Mezi jednoduše i bohatě oděnými lidmi se pohybuje spousta strážných. Vypadá to, že kníže je střežen lépe než sám král. Není divu, kníže si díky své nelítostné povaze a krutým činům udělal spoustu nepřátel. Jako památník jeho krutosti stojí v rohu nádvoří šibenice, na níž se v mírném vánku houpe několik těl. Některá již začínají hnít, jiná vypadají ještě čerstvě.

Nikdo si mě nevšímá a tak přistoupím k jednomu malému hubenému muži v knížecích barvách a rozhodně – i když je ve mně malá dušička – mu řeknu: „Chci mluvit s panem purkrabím.“

Muž kousek poodstoupí a prohlédne si mě od hlavy až k patě a zase zpátky. A pak ještě jednou. Kdyby pohledy svlékaly, stojím tu v mžiku nahá. Když se dostatečně pokochá mým tělem, nakloní svůj obličej až těsně k mému a povídá: „Ale on s tebou ne.“ Při představě, že jsem se tady trmácela zbytečně, se mi udělá trochu mdlo. Nebo to možná bude ze zkaženého dechu toho ohyzdného chlapa, který už se rty skoro dotýká mé tváře. „Pokud na mě budeš příjemná, děvenko, uvidím, jak bych ti mohl pomoct.“ Chlípně si olízne horní ret a chytne mě za levé předloktí. Nádvořím se rozlehne zvuk ostrého plesknutí. Voják lekne a pustí mě. Chytí se za pravou tvář, která mu po mém políčku pěkně zčervenala a měří si mě nenávistným pohledem Obrátím se na patě a odcházím, když tu mě náhle zezadu popadnou něčí ruce a muž na mě syčí: „Chtěl jsem být na tebe hodný, děvko, ale ty to asi chceš po zlém. Máš to mít.“ Chvíli se přetahujeme, ale poté co ho vší silou praštím loktem do břicha, muž vyjekne bolestí a překvapením, a já se mu lehce vyprostím. Pak do něho pořádně strčím a voják se válí v blátě. Náš zápas přivolal spoustu zvědavců, kteří stojí kolem a nahlas se chechtají. Darionovi vojáci nejvíc. Náhle se ozve velitelský hlas: „Co se to tady děje?“ Všichni ztichnou a každý najednou musí po své práci.

Příchozí je obrovský muž, a to jak do výšky, tak do šířky. Je asi padesátiletý, má ocelově šedé vlasy i plnovous. Jeho kabátec i kalhoty jsou černě barvy, stejně jako jeho vysoké boty. Voják se přestane válet v blátě a hbitě vyskočí na nohy.

„Pane purkrabí, ona…“ začne, ale já ho nenechám domluvit. Hluboce se ukloním a rychle řeknu: „Pane purkrabí, tento muž mě obtěžoval. Ale to nechci řešit. Potřebuji s Vámi mluvit.“

Purkrabí gestem vojáka propustí a kývne na mě.

„Tak mluv.“

„Přišla jsem si pro svého muže.“

„A kdepak je tvůj muž?“

„Támhle.“ ukážu hlavou k šibenici a oči se mi plní slzami. „Druhý zprava.“ Jeho světlé vlasy lehce vlají ve větru. Purkrabí se podívá stejným směrem.

„Takže pytlákova žena.“

„Bylo to jen jednou, jedinkrát. Měli jsme hlad, můj pane.“ Purkrabí se na mě zamyšleně podívá, ale když nic neříká, dodám si odvahy a pokračuji: „Přišla jsem prosit o jeho tělo, pane. Vzala jsem skoro všechny naše peníze, abych mohla najmout vůz a odvézt si ho domů. Chci pro něho křesťanský pohřeb, aby jeho tělo bylo pochováno v posvěcené půdě a jeho duše došla klidu.“

„Uvidíme, uvidíme…“ mumlá si tiše pro sebe, a mě napadá, jestli vůbec slyšel, co jsem mu povídala.

Purkrabí kývne na vojáky, kteří právě procházejí kolem a přikáže jim: „Vsaďte tuto ženu do žaláře. Právě se přiznala, že se společně svým mužem pytlačili. Pověsíme ji vedle jejího muže.“

Nechce se mi věřit, co jsem právě slyšela. Vojáci mě popadnou a táhnou pryč. Otáčím hlavu a zoufale volám na purkrabího: „Pane, milost, prosím…, pane.“

Knížecí vězení je temná studená vlhká díra vytesaná hluboko do nitra skály. Vojáci mě hodí do kobky a zavřou za mnou železnou mříž. V zámku zarachotí klíč.

Mé oči musí chvíli přivykat temnotě, ale po chvíli začnou věci dostávat tvar. Nejsem tu sama. Kobku se mnou sdílí další žena. Sedí v rohu, přitisknutá ke zdi a usedavě pláče. Sednu si k ní, obejmu jí a pohladím po rozcuchaných světlých vlasech.

„Useknou mi ruku.“ prozradí mi mezi vzlyky. „Ukradla jsem jen bochník chleba. Ani jsem ho nestačila sníst.“

Když se trochu uklidní, povypráví mi svůj příběh.

Lyanna se narodila jako dcera bohatého kupce. Skoro celý svůj život prožila v hlavním městě – bezstarostný život v přepychu, který jím zajistily peníze jejího otce. Její matka záhy zemřela a Lyannin otec miloval a opatroval svou jedinou dceru jako svůj největší poklad. Vyrostla z ní krásná, ale rozmazlená dívka, které její nebohý otec musel splnit každý její rozmar. Proto si netroufal jí říct o svých finančních potížích, to aby svou milovanou dcerku nezklamal. Osud si s ním šeredně zahrál, když se na moři potopilo hned několik jeho lodí, a k tomu se přidaly další potíže v jiných oblastech jeho podnikání. Úrodu obilí sežraly přemnožené myši, sklady s hedvábím vyhořely, zásilka diamantů byla ukradena. Přišel bankrot. Věřitelé se začali ozývat, banky už odmítaly půjčit, přátelé se odvraceli. A Lyanna stále žila v blažené nevědomosti, dokud jednoho dne nenašla svého otce oběšeného v jeho pracovně s dopisem začínajícím slovy: „Dceruško má milovaná, odpusť…“

Lyanna se náhle ocitla úplně sama. Po nějaké době byla nucena z města uprchnout před otcovými věřiteli. Když jí došly poslední peníze, z hostince ji vyhodili na ulici. Aby neumřela hlady, měla jen dvě možnosti – krást nebo se prodávat. Zvolila první možnost – ale byla tak nešikovná, že jí okamžitě chytili a předali Darionově spravedlnosti. Purkrabí jí odsoudil ke ztrátě pravé ruky a ortel má být vykonán již zítra za úsvitu.

„Cos provedla ty?“ zeptala se mě po chvíli mlčení.

„Vzala jsem si největšího pitomce pod sluncem.“

Můj muž mě miloval horoucí láskou, kterou dokazoval nejen slovy, ale i činy. Přesto jsme ještě po dvou letech manželství neměli žádné děti, ač jsme oba byli zdraví a silní. Velmi ho to trápilo. Stará vědma mu nakukala, že je to tím, že jíme pořád bezmasou stravu. „Dej své ženě maso a uvidíš.“ Taky, že jo.

„Nedal si říct.“ povzdechla jsem si. Mohli jsme zabít krávu, ale on, že ne. Přemlouvala jsem ho, prosila, vyhrožovala, ale byl umíněný. Upytlačil srnce a byl na sebe tak pyšný, ale vzápětí ho chytili. Chytili a pověsili.

„A mě pověsí vedle něho.“ Krávu jsem stejně musela prodat, abych měla na jeho pohřeb. Zdá se, že zbytečně. Takovou jsem měla starost o jeho nesmrtelnou duši, že jsem zapomněla na své smrtelné tělo.

Teď už se ani jedné z nás nechce mluvit. Po tvářích mi tečou slzy a tiše se modlím. Lyanna tiše pláče. Obě nejspíš dumáme nad nespravedlností tohoto světa. Takto strávím svou poslední noc v tomto slzavém údolí.

Ráno nás přesto zastihne nepřipravené. Může být člověk někdy dost připraven na smrt?

Když se dveře naší kobky otevřou, dovnitř vchází purkrabí se dvěma vojáky. Tiše si pro sebe opakuji: „I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty.“

Do kobky vchází další muž. Je stejně vysoký jako purkrabí a stejně tak oděn do černého. Tím však veškerá podobnost končí. Muž je štíhlý, ale má široká ramena a jeho krásný obličej – na muže až příliš krásný, rámují dlouhé černé vlasy. Jeho oči září intenzivní modří a pobaveně nás sledují. To je on, pomyslím si, sám kníže Darion. Krásný jako Bůh a zlý jako sám Ďábel.

„Dokonalá.“ pronese kultivovaným hlasem a kývne hlavou na purkrabího. „Odveďte ji do mých komnat.“ Ve dveřích se ještě otočí a podívá se na Lyannu, poté na mě a pak znovu na Lyannu, usměje se, jako by si snad vzpomněl na nějaký žert, a dodá: „Tu zlodějku taky.“

Knížecí komnaty jsou přepychově zařízeny, ale Lyanna ani já nedokážeme ocenit jejich nádheru. Vypadá to, že jsem prozatím unikla oprátce, ale nejsem si jistá, zda jsem na tom teď lépe. Lyanně její ručka taky ještě chvíli zůstane. Pohlédnu na ni, abych si ji pořádně prohlédla. Ve tmě vězeňské kobky jsem se domnívala, že je Lyanna ještě napůl dítě, ale teď vidím, že je to dospělá žena přibližně mého věku, tedy asi dvacetiletá. Jsme také přibližně stejně vysoké, ale to je tak všechno, co máme společného. Ona je světlá, tam kde já jsem tmavá, ona hubená tam, kde já jsem zaoblená. Je nádherná. Půvabný obličej se světlýma modrýma očima a alabastrovou pletí – nyní ovšem špinavý, lemují dlouhé rovné vlasy barvy dozrávající pšenice. Má štíhlou chlapeckou postavu s drobnými ňadry a úzkými boky.

Já vedle ní se svými vlnitými vlasy barvy havraních křídel a očima černýma jako noc vypadám hodně exoticky. Koluje ve mně krev španělských předků. Pleť mám snědou a hebkou jako hedvábí Lyannina otce a postavu, pro kterou by muži vraždili – velká pevná ňadra, štíhlý pas a oblé boky.

Dveře se otevřou a do komnaty je přinesena káď. Služebné do ní nalévají vědra plné horké vody, dokud není skoro plná. Lyanna se po lázni toužebně zadívá. Že by byla tak nevinná? Zřejmě zatím nechápe…

Kníže si dává na čas, a my nerozhodně postáváme v pokoji a bojíme se na sebe pohlédnout.

Kde je tak dlouho? Ať už to mám za sebou a můžu se vrátit domů. Nenechá mě potom přec pověsit. Nebo snad ano? Voda pomalu chladne.

Když se Darion konečně dostaví, skoro se mi uleví. Čekání je nejhorší.

Kníže se pohodlně usadí do jednoho z křesel, nalije si ze džbánu červené víno a pomalu upíjí.

Takhle brzy po ránu, podivím se.

Pak pohár odloží na stůl, podívá se nejprve na mě a pak na Lyannu a přikáže: „Svléknout!“

Lyanně to pomalu začíná docházet. S hrůzou na mě pohlédne, pak na knížete a nechápavě zavrtí hlavou. „To přece nemůžete, pane. Můj otec byl bohatý kupec, měl styky a jeho přátelé se určitě dozví, kde jsem a…“ chtěla pokračovat, přesto že jsem ji v duchu prosila, ať toho nechá. Už nestihla dopovědět, co měla na srdci. Jen co začala mluvit, kníže vstal ze svého křesla, pomalu k ní došel a stále se usmívaje, praštil Lyannu do tváře tak tvrdě, že odletěla přes půl pokoje a zůstala bezvládně ležet. Pak se opět usadil ve svém křesle a znovu upil vína.

„Vstaň!“ poručil stroze Lyanně. Ta se již neodvážila odporovat a zkroušeně se sbírala ze země. „Mě nezajímá, čí dcera jsi byla a kdo byli tví přátelé. Nikdo se nikdy nedozví, žes tu byla. Nezajímá mě ani tvé jméno. Teď jsi moje děvka. Děvka číslo dvě.“ Lyanna, zřejmě ohromena Darionovou sprostotou, nebyla schopna slova. Naštěstí. Ona nepochází z tohoto kraje. Neví…

Kníže se obrátí na mě. „Ty rozumíš?“

„Ano, Vaše milosti.“ kousnu se do rtu.

„Výborně. Takže ti nemusím nic vysvětlovat. Budeš moje děvka číslo jedna.“ vlídně se usměje a znovu se napije. Usilovně se snažím nedat najevo strach, abych ho nepohněvala. Kam zmizely všechny jeho předchozí děvky, ať už měly jakékoliv číslo? Teď si myslím, že oprátka by byla ta příjemnější možnost.

„Takže znovu. Svléknout.“ přikáže kníže o něco netrpělivěji. Obě se začínáme odkládat oděv, aniž na sebe jedinkrát pohlédneme.

„Takhle ne.“ Kníže je dokonale znechucen. „Svlékněte se navzájem jedna druhou.“ Splníme jeho příkaz, snaživě ze sebe svlékáme tuniky i kalhoty, ale kníže očividně není spokojen. Neklidně se ošívá ve svém křesle, vrtí nesouhlasně hlavou a pije čím dál rychleji. Ale neříká nic, dokud před ním nestojíme obě nahé. Znovu upije vína a dolévá si další pohár, a já přemýšlím, jestli je to pro nás dobré či naopak.

„Teď se navzájem umyjete. Ale pěkně pomalu a tak abych všechno dobře viděl. Snažte se, abych byl s vámi spokojený.“ V jeho hlase teď zazněla neskrývaná výhrůžka.

Vlezu si do kádě a sednu si v ní. Voda je ještě docela teplá, rozhodně teplejší, než voda v potoce, kde se běžně myju. Lyanna učiní totéž, ale je na ní vidět, že se jí voda zdá chladná. Je přece jen zhýčkaná. V očích má pohled člověka odsouzeného na smrt, smířeného. Je moc měkká, zlomila ji jedna facka. Začínám se o ni bát. Kníže si ve svém křesle lehce odkašlal.

No jistě, aby něco viděl, musíme se v kádi postavit. Popadnu Lyannu za lokty a zvednu ji. Bez odporu vstává. Namydlím si ruce mýdlem a začnu ji mydlit. Dívá se někam mimo mě, snažím se ji přimět, aby se na mě podívala, aby začala spolupracovat. Asi nechápe, že hrajeme o svůj život. Nebo chápe, ale je jí to jedno. „Lyannko, prosím.“ Úpěnlivě zašeptám, tak aby mě slyšela jen ona. Konečně zvedne oči. Jsou plné beznaděje. „Musíme, slyšíš.“ Smutně se na mě usměje. Navzájem si opláchneme vlasy a omyjeme obličeje. Hladím ji po tvářích, po kterých se jí kutálejí slzy. Kníže si znovu odkašle, tentokrát o něco hlasitěji. Lyanna se na něj podívá a lehce kývne. Pochopila.

Také si namydlí ruce a začne mě hladit po zádech a ramenou. Pak sjede o něco níž až na můj zadeček. Masíruje obě půlky tak dovedně, až si říkám, kde se to naučila. Já jí oplácím tou samou péčí. Bez ohledu na situaci, v níž jsme se ocitly, je to velmi příjemné. Lyanna má jemné ruce, kterými něžně hladí zadní části mého těla. Začne nahoře na krku a ramenou, pokračuje po křivce páteře a skončí na zadečku. Chvílemi její ruka zajede i do rýhy mezi mé půlky. Jsme v těsném objetí, cítím na své hrudi její malá pevná prsa a její horký klín se tiskne k mému. Vymaním se z jejího objetí a trochu ustoupím. Znovu si namydlíme dlaně, a tentokrát se věnujeme přední časti těla. Když se Lyanniny horké namydlené ruce lehce dotknou mých prsou, ucítím nápor vzrušení. Vyleká mě to, a tak ucuknu. Lyanna se na mě překvapeně podívá – všimnu si, že její pohled plný smutku je pryč. „V pořádku.“ zašeptám a nechám se znovu pohladit. Lyanna fascinovaně zírá na můj hrudník. Drží má prsa ve svých drobných dlaních jakoby zkoušela jejich váhu, pak je neskutečně jemně laská ze všech stran, štípe mě do tvrdnoucích bradavek. Já zatím zajedu přes její bříško k jejímu dívčímu klínu, který má porostlý jemným světlým chmýřím. Jakmile má ruka zajede mezi její nohy, poleká se zas ona. Nejistě se na mě podívá, ale pak jen pokrčí rameny a dál se s láskou věnuje mým ňadrům. Beru to jako souhlas, a tak znovu prsty zajedu mezi její štíhlé nohy a jemně jí tam hladím, zatímco druhou rukou laskám její zadeček. Je to tak neskutečně krásné. Na ničem jiném teď nezáleží, jen na Lyanniných rukou na mém těle a na mých rukou na těle Lyannině.

Kníže si mezitím nechal donést další džbán vína. Úplně jsme na něho zapomněly. Tváří se děsivě, když říká: „Tak už si konečně umyjte ty kundy a ven z vody.“

Lyanna se zase celá napjala a kouzlo okamžiku bylo pryč. Vypadá to, že jsem jeho knížecí milost příliš nepotěšily. Po těchto Darionových slovech jsme se již vzájemným umýváním nezdržovaly a v rychlosti jsme dokončily koupel. Když jsme se utíraly přinesenými ručníky, kníže pronesl: „Mám s vámi nekonečnou trpělivost, děvky. Pokud mě zklamete i tentokrát, nebudu mít s vámi slitování.“ Pak nám pokyne, abychom se přesunuly na postel.

Příliš nechápeme, o co knížeti vlastně jde, ale bojíme se zeptat. Darion se přesunul ze svého křesla do jiného, které stojí v bezprostřední blízkosti postele. Oči se mu lesknou, zda vínem nebo vzrušením, to těžko říct.

Ulehnu na záda a doširoka roztáhnu nohy. Knížeti se tak nabízí ničím nerušený pohled do mého rozevřeného klína porostlého hebkými tmavými chloupky, od koupele ještě trochu vlhkými. Lyanna se položí vedle mě a bez varování přitiskne své rty na mé. Má je tak horké a hebké. Jazykem zkouším vniknout do jejich úst. Když lehce pootevře ústa, špičkou jazyka přejedu její zoubky. Její jazyk mi vyjde vstříc a po chvíli se naše jazyky proplétají v lačných polibcích. Ruku má v mém klíně a snaživě ho laská a já opět začínám pociťovat šimrání v břiše. Pak Lyannin jazyk opustí má ústa, přejede mi tváři a skončí na mém uchu. Nejdříve saje můj ušní lalůček a pak mi jazykem zajede do ucha. Pak se vrátí k mým ústům a zase se vášnivě líbáme, naše polibky jsou tak hluboké a tak louhé. Její tělo se přitiskne na mé a já na své noze ucítím její vlhkost. To mě tak vzruší, že okamžitě ucítím, jak mi začíná vlhnout klín. Lyanna si toho také všimne. Její pozornost se přesune mezi mé nohy. Hlavu přiblíží těsně k mému klínu a se zájmem ho pozoruje. Nejdříve zlehka hladí mé chloupky, pak zajede níž a jemně prsty roztáhne mé stydké pysky. Fakt, že někdo pozoruje má nejintimnější místa z bezprostřední blízkosti, mě neuvěřitelně vzruší. Když se dotkne mého naběhlého poštěváčku, projede mým tělem další vlna vyrušení. Dýchám stále rychleji. Lyanna se potěšeně usměje a zajede prsty až do mé hořící štěrbinky a přenese její vláhu zpátky na poštěváček. Laská ho jemnými krouživými doteky a já se po chvíli přestávám ovládat a vycházím ji vstříc pohyby pánve. Prsty druhé ruky začne pomalu zasouvat do mé vlhké dírky. Nejdříve vsune jeden prst a pak vzápětí druhý. Hladí mě zevnitř a já začínám propadat šílenství. Její pohyby jsou stále rychlejší a intenzivnější, už jsou ve mně tři její prsty, nabodává mě stále rychleji a zběsileji, poštěváček mi dráždí celou dlaní, a já se divoce pohybuji proti jejím rukám. Hlavu mám zvrácenou dozadu, oběma rukama si hladím prsa, ale pak už to nevydržím a přitlačím Lyanninu dlaň na svém poštěváčku svýma rukama, rozkoš je ještě o něco intenzivnější, a její prsty v mém lůně kloužou tam a zpět a já v extázi trhám pánví nahoru a dolů a hlasitě sténám.

„Ještě, ještě, víc.“ slyším se křičet. Skoro omdlévám rozkoší, když mé tělo roztřese silné vyvrcholení. Projedou mnou slastné křeče a pak se celým mým tělem rozlije pocit uvolněné blaženosti.

Lyanna mě obejme a políbí na ústa. Pak mi položí hlavu na rameno a něžně mě hladí.

Podívám se na knížete. Těžce dýchá, oči se mu lesknou a neustále si olizuje rty. Velmi hezké rty, mimochodem. Všimne si, že se ně něho dívám. Usměje se a vlídně řekne: „Teď jí vylízej kundu.“

Políbím Lyannu na tvář a přesunu se mezi její roztažené nohy. Konečky prstů hladím vnitřní strany jejich hebkých stehen, laskám rozevírající mušličku, pak nekonečně jemně rozevřu její pysky, abych se dostala k poštěváčku. Na malou chvíli zaváhám, ale pak si všimnu Darionova pohledu. Špičkou jazyka se zkusmo dotknu jejího poštěváčku, několikrát po něm navlhčeným jazykem přejedu nahoru a dolů a pak nemilosrdně přitlačím. Lyannina reakce na sebe nenechá dlouho čekat. Její pánev se tlačí proti mému jazyku a z rozevřené škvírky vytéká její šťávička. Ochutnám ji. Špičkou jazyka obkroužím její dírku a pak strčím jazyk hluboko do ní. Chutnám sametovou hebkost její sladké kundičky, cítím její intenzivní vůni, slyším jak tiše sténá slastí. Na stehna jí stéká její vlastní vlhkost smísená s mými slinami. Vrátím se k poštěváčku, který saju, cucám, koušu, lížu a Lyanna je čím dál vlhčí a její stenání je pořád hlasitější. Vrátím se k její dírce, divoce do ní vrážím svůj jazyk a Lyanna zběsile přiráží. Lížu jí po celé délce škvíry, začnu dole u zadní dírky a pokračuju přes kundičku a končím u poštěváčku, a takto ji celou lížu pořád rychleji a rychleji a Lyanna křičí, sotva popadá dech: „Ano, ano, udělej mě.“ A vzápětí: „Už budu, už budu…“

Její tělo sebou trhá při silném orgasmu a Lyanna zaboří svůj klín hluboko do mého obličeje. Takto setrvá několik vteřin, stále se chvějící a tekoucí. Pak její tělo povolí a klesne zpátky do peřin. Vrátím se k jejímu obličeji a ona začne slízávat svou šťávu, která ulpěla kolem mých úst. Klekneme si naproti sobě a znovu se líbáme a naše jazyky se divoce proplétají, a obě pořád cítíme Lyanninu šťávičku. Tvrdě Lyanně mačkám půlky, roztahuji jí zadeček a znovu projíždím prsty její zvlhlou kundičku i zadní dírku. Lyanna mě přestane líbat, klekne si na paty a přesune svou pozornost k mým prsům, které olizuje a líbá, kouše a saje mé ztvrdlé bradavky. Za Lyannou vidím knížete, jak nás upřeně pozoruje a přes kalhoty si hladí bezpochyby tvrdý klacek. Když si všimne, že se na něho dívám a vstane a rázně zakročí. „To by stačilo. Jste nadržené děvky a potřebuje do těch svých nadržených kund něco velkého a tvrdého.“ Při těchto slovech se natáhnul ke skříňce a vytáhnul z ní nějaký podlouhlý předmět.

„Tuto věc nazývají mí italští přátelé diletto. Vy s s ním určitě budete vědět rady.“ a podává tu věc Lyanně. Kníže se usadí zpátky do křesla, zatímco Lyanna si prohlíží diletto. Vypadá jako ze slonoviny, na délku má asi jednu stopu a na šířku tak dva palce. V Lyanniných drobných ručkách působí strašně veliký. Nemáme odvahu pustit se do nějaké akce. Lyanna odloží předmět stranou a znovu mě obejme. Kníže to nijak nekomentuje, jen se o něco pohodlněji usadí a rozšněruje si tkanice kalhot.

Lyannka se snaží seč může, líbá mě a hladí, ale ta obludná věc nás stále straší. Pokouším se soustředit jen na doteky jejích něžných dlaní, na její obratný jazýček v mých ústech, na horkost jejího klína… Po chvíli se mi to docela daří. Začne se ve mně opět probouzet touha.

Její ruce putují po mém těle prahnoucím po rozkoši a stejně tak mé ruce nevynechají jediné místečko na jejím krásném hebkém těle. Svalíme se do peřin a divoce se po sobě plazíme. Líbám a jemně koušu Lyannu na krku, ona mi olizuje ouška a strká mi do nich jazýček, a naše těla jsou k sobě přilepená naším potem a našimi šťávami, navzájem o sebe třeme klíny a naše kundičky jsou vlhčí a vlhčí…

Kníže se pomalu přestává ovládat, stejně jako my. Jeho úd už si našel cestu ven z jeho kalhot a trčí mu ven jako nějaké kopí. Co do rozměrů je podobný té slonovinové věci, jen je asi o třetinu kratší. Ale pořád obrovský. Darion si po něm lehce přejíždí rukou. Ten pohled mě tak fascinuje, že se na chvíli přestanu soustředit na Lyannu. Ta si toho okamžitě všimne a také otočí hlavu směrem ke knížeti. Zíráme obě, ale kníže dál nevzrušeně hladí svůj ohromný úd. S hrůzou si uvědomuji, že se dívám lačně a že kníže si je tohoto faktu vědom.

„Chtěla bys ho do kundy, děvko.“ zeptá se a my nevíme, které z nás to patří, protože zřejmě zapomněl, že si nás očísloval, ale obě najednou řekneme: „Ano.“

Ano? Vážně jsem to řekla?

„Nejdřív mi ho vykouříte. A pak … uvidíme.“ usměje se a svlékne si svůj oděv. Nahý a krásný se položí se na postel mezi nás, záda si podloží polštáři, aby na nás lépe viděl a pohodlně roztáhne nohy. Lyanna uchopí jeho ptáka svou drobnou ručkou a já mu olíznu špičku žaludu. Poctivě lížu a Lyanna se přidá. Obě olizujeme úd po celé jeho délce, občas se naše jazyky setkají a propletou ve vzájemném polibku. Lyanna se skloní níž a jemně kouše Darionův šourek. Já si ptáka vezmu do pusy, pevně jej obepnu svými rty, ale je moc velký, abych ho mohla pojmout celého. Kníže uchopí mou hlavu a rytmicky jí pohybuje. Vráží mi úd hluboko do pusy a já mám co dělat, abych se neudusila. Přesto mě to vzrušuje – jeho ruka na mém zátylku, jeho tiché vzdechy, jeho chuť na mém jazyku. Netrvá to dlouho a má ústa zaplní hořkoslaná tekutina. Polykám, abych se neudusila. Kníže zvrátí hlavu dozadu a odpočívá. Lyanna ho ale dlouho nenechá. Odstrčí mě a olíže jeho úd dočista, až je zas sametový a hladký, připravený.

Kníže si mě přitáhne k sobě. Obejme mě a přitiskne mě ňadry na svou hruď.

„Myslíš, že sis mě zasloužila?“ zeptá se a lehce mě políbí na ústa. Chci víc, ale nenechá mě.

„Nejdřív odpověz.“

„Ano, Vaše milosti, zasloužím si Vás.“

„Toužíš po mně?“

„Ano.“

„Co, ano?“

„Toužím po Vás. Chci Vás.“ řeknu a s údivem zjišťuji, že je to pravda. Má kundička hoří touhou po tomto muži. Tak zlém, zkaženém a odporném. Nechal pověsit mého milovaného muže, napadne mě. Ale všechno jde teď stranou. Chci ho. Chci ho hned.

Políbí mě o něco naléhavěji.

„Řekni, co chceš. Řekni si o to. Ty víš, jak.“

„Chci, abyste mě vyšukal.“ Neveřím, že jsem to řekla. Darion mě líbá a nechá mě ochutnat svůj jazyk. Zalykám se slastí. Celým tělem se o něho otírám a jsem tak nadržená, že už se to skoro nedá vydržet. Musím ho mít v sobě. Musím ho mít hned.

Kníže lehce odstrčí Lyannu, která zatím usilovně pracovala na jeho údu a nabodne mě na sebe. Má pružná dírka se snaží pojmout do sebe celou jeho délku. Podloží mi zadek rukama a pomáhá mi. Pokaždé, když dosednu, cítím ho hluboko, tak hluboko uvnitř, cítím se plná, je to rozkoš, která se nedá popsat slovy. Darion mi drtí kozy a mačká bradavky. Stále zrychluji tempo, pohupuji se na té obrovské kládě dopředu a dozadu, nahoru a dolů, rychleji a rychleji. Už, skoro… Náhle mě obrátí na záda a vnikne do mě jediným mocným přírazem.

„Křič.“ přikáže mi. Ani se neptám, co mám křičet.

„Šukej mě, mrdej mě, ach ano, ano, ano, ano….“ křičím a Darion mě šuká, mrdá, rychle a tvrdě, dokud se neprohnu do oblouku v neuvěřitelně silné orgastické křeči, jen o chvilku dřív než do mě napumpuje své semeno. Pak se na mě zhroutí a já ho hladím a líbám. On mě však po chvíli odstrčí a vstává. Oblékne se a odchází z místnosti. Ve dveřích se otočí a řekne: „Ještě jsme spolu neskončili.“ Pak odejde a v zámku zarachotí klíč. A já nevím, jestli se mám bát nebo těšit…