Povídka “Čerti”

To bylo takhle… Pomalu se blíží Mikuláš a čerti a já, osmnáctiletá dívka neposlouchám rodiče a zlobím tak, že už to se mnou nemohou doma vydržet. Sice mi hrozí tím, že na mne pozvou čerty a ti mne odnesou v pytli do pekla, ale já na čerty dávno nevěřím. Trochu jsem se divila, že mne straší tím, čím se straší malé děti, ale dělala jsem si dál, co jsem chtěla. V podvečer 5. prosince jsem na rodičích viděla, jak se těší na večer. „Že by to s těmi čerty mysleli vážně?“ přemýšlela jsem.

A okolo šesté hodiny opravdu někdo zabušil na dveře. „Tak a konečně se Tě zbavíme“ řekla máma a viditelně se jí ulevilo. Znejistěla jsem. To už se do bytu vrhli 4 urostlí čerti (byla to ve skutečnosti skupina mužů převlečených za čerty, která se zabývá unášením dívek, jejich mučením a obchodem s nimi).

Než jsem se vzpamatovala, chytili mne, zkroutili mi ruce za záda a pevně svázali řetězem. Bolelo to, tak jsem začala křičet, proto mne chytli surově za vlasy, zaklonili mi hlavu a do pusy mi nacpali nějaký hadr, který přelepili lepenkou, kterou mi několikrát pevně omotali okolo hlavy. Pak mne neurvale hodili na zem na břicho a dalším řetězem mi svázali nohy v kotnících, ohnuli je v kolenou a přivázali k již svázaným rukám. Protože jsem se zmítala, dali mi další řetěz okolo krku, protáhli mezi nohama a přivázali k rukám. Když mne měli takhle svázanou, zvedli mne za vlasy na kolena a přetáhli přes mne od hlavy dolů pytel. Potom mne hodili zase na břicho a pytel přetáhli až přes nohy ohnuté v kolenou, na konci ho stáhli a pevně zavázali provazem. A byla jsem jejich. Slyšela jsem akorát, jak se baví s rodiči o tom, kolik peněz jim za mne dají. S hrůzou jsem si uvědomila, že to asi nebude žádný žert a že je to myšleno naprosto vážně. Potom jsem cítila, jak mne uchopili a někam nesli. Zřejmě si mne takhle svázanou v pytli naložili do kufru auta. Slyšela jsem, jak zřejmě zaklaplo víko kufru. Potom bylo slyšet bouchnutí dveří, nastartování motoru a po chvíli jsem cítila, jak se auto dalo do pohybu.

Vůbec nevím, kam mne vezli ani netuším, jak dlouho trvala cesta. V tom pytli, kam nepronikla ani troška světla, byla tam úplná tma a nedalo se skoro dýchat, to vypadalo jako celá věčnost. Když jsem cítila, že auto konečně zastavilo, myslela jsem, že mne konečně vyndají, ale nic se nedělo a bylo ticho. Oni totiž zastavili pouze u nějaké restaurace a šli na večeři, zatímco já nic netušící ležela bezmocná pevně svázaná a vstrčená v pytli zavřená v kufru auta. Netušila jsem vůbec, kde jsme a kam oni šli. Ani jsem nevěděla, v jakém autě jsem zavřená, protože to, čím si pro mne přijeli, jsem neviděla a když mne do auta nakládali, byla jsem už v pytli. Ani jsem nevěděla jistě, jestli jsem v kufru, ale tušila jsem to. Chvíli jsem lomcovala s pevně utaženými řetězy, ale akorát jsem si rozedřela ruce i nohy, řetěz dřel i mezi nohama a navíc jsem se přiškrtila, takže jsem to hodně rychle vzdala. Těžce jsem lapala po vzduchu, kterého byl v pytli a navíc přes pevný roubík nedostatek. Snažila jsem se přemýšlet, kde asi jsem, kam mne vezou a co se mnou udělají, ale měla jsem hlavu úplně prázdnou a nenapadlo mne vůbec nic.

Najednou jsem uslyšela vrznutí (říkala jsem si, že asi někdo otevřel víko kufru auta – a bylo to tak) a uslyšela nějaké hlasy. “Je ještě živá?”, slyšela jsem jak se baví. Někdo zalomcoval pytlem a já se zase trochu přiškrtila, takže jsem zasténala do roubíku. To jim stačilo. “Jo, zatím je živá, můžeme jet dál” zasmáli se. Slyšela jsem, jak zase vrzlo víko kufru, pak jsem slyšela bouchání dveří a startování motoru. Pak jsem zase cítila, jak se auto rozjelo. Nekonečná cesta pokračovala.

Když po další nekonečné době auto zase zastavilo, byla jsem už téměř v bezvědomí. Trochu mne probralo, když jsem slyšela skřípání pantů u kufru auta a zase se mnou někdo zalomcoval. Když viděli, že se pytel trochu pohnul, byli spokojeni. Cítila jsem, jak mne někdo zvedl, hodil si mne asi přes rameno a někam nesl. Po chvíli mne surově hodil na zem. Pěkně jsem se potloukla, protože jsem ten pád nemohla pevně svázaná bez možnosti pohybu ovlivnit. Bolestně jsem zasténala do roubíku, ale moc toho přes roubík slyšet nebylo. Pak jsem omdlela.

K vědomí mne probralo pár kopanců do pytle, to chtěli zjistit, zda jsem naživu. Když jsem se pohnula (nebo spíš se trochu pohnul pytel) a zase zasténala do roubíku, spokojeně se zasmáli a někam odešli. Slyšela jsem jen, jak se zavírají nějaké dveře a pak bylo chvíli ticho, zřejmě jsem tam byla sama.

Po nějaké době znovu zaskřípali dveře a tušila jsem, že někdo přišel. Chvilku se nic nedělo, ale najednou jsem dostala ránu nějakou dřevěnou tyčí (nebo co to bylo) přes pytel do ohnutých chodidel. Z druhé strany místnosti jsem uslyšela příkaz : “Polez ke mně, ty děvko!” Pomyslela jsem si, že to snad nemyslí vážně, ale další hodně prudká rána mě přesvědčila, že to bylo myšleno naprosto vážně. Snažila jsem se tedy plazit po místnosti, i když to vůbec nešlo, protože jsem byla pořád krutě svázaná řetězy do kozelce a zavřená v tmavém pytli. Škrtila jsem se a skoro nemohla dýchat, navíc pevně utažená pouta hrozně dřela, takže to hrozně bolelo. Byla jsem ale popoháněná nějakým bičem, nebo co to bylo. Hrozně to bolelo, tak jsem se snažila, co to šlo a oni z toho měli akorát legraci. Když je to přestalo bavit, nechali mne tak, jak jsem byla – tedy svázanou do kozelce s roubíkem v puse v pytli a šli spát…

Zůstala jsem sama, bezmocná, spoutaná, zbitá, přiškrcená. Zdálo se mi, že se asi udusím. Byla jsem tak vysílená, že jsem i v pevném kozelci usnula nebo spíš upadla do bezvědomí. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale k vědomí mne probral kopanec přes pytel do žeber. „Vstávej, kurvo!“ uslyšela jsem nějaký hlas. Škubla jsem s sebou a zasténala do roubíku. Chvilku se nic nedělo, ale najednou jsem ucítila, jak někdo pytel rozvazuje a stahuje ho ze mně. Když jsem už byla z pytle venku, uvolnili mi řetězy tak, že mi zbyly pouze řetězy na rukou, pořád bolestivě svázaných za zády. V místnosti byli mimo mně ještě dva muži, pořád v masce čertů, takže jsem jim neviděla pořádně do obličeje. Stála jsem před nimi a třásla se strachy, v očích se mi objevily slzy a huhňala jsem do roubíku prosby, ať mně pustí a pořád jsem doufala, že je to jen sen, ze kterého se musím co nevidět probudit. Jeden z čertů mně potom postrčil doprostřed místnosti a postavil se těsně za mě. Konečně jsem se trochu porozhlédla. Místnost to byla maličká, jen čtyři holé zdi, ve kterých stejně jako na stropě bylo zazděno několik kovových kruhů.

Druhý čert stál u těžkých ocelových dveří místnosti a jakoby nic prohodil: “Svlékni se.” Zatmělo se mi před očima. To přeci ne!! Ne to nemůže myslet vážně! Muž stojící za mnou mne prudce šlehl bičem přes záda. Vyhrkly mi slzy. Ten u dveří opět nevzrušeně řekl: “Pokud vím, tak se máš svléknout!” Bezmocně jsem zahuhlala do roubíku a zakývala přitom rukama svázanýma za zády. Muž ode dveří předstoupil těsně přede mně, vlepil mi dvě pořádné facky a vyštěkl na mne: “Ty jsi nerozuměla? Svlékni se!” Pokusila jsem se zoufale spoutanýma rukama nahmatat vzadu zip na sukni. Po chvilce se mi to podařilo a sukně sjela ke kotníkům. Více jsem toho s rukama svázanýma za zády nedokázala. V tom mne muž za mnou, na kterého jsem už téměř zapomněla, chytil za halenku zezadu u krku a jedním škubem ji roztrhl a serval ze mne. Pak mi stáhl silonky až ke kotníkům. Stála jsem tam s rukama za zády bezmocná jen v kalhotkách a podprsence, zatímco čerti se pobaveně rozesmáli.

Potom mi uvolnili řetězy na rukou. Vzápětí mi ale ruce zase spoutali, ale tentokrát vepředu. “Pokračuj”, řekl čert a pohodlně se opřel o zeď. Styděla jsem se, ale pomalu jsem si dřepla a sundala boty, vysvlékla se úplně ze sukně a stáhla úplně silonky. Čert stojící za mnou mé svršky odkopl ke dveřím místnosti. Postavila jsem se a opět se snažila prosit do roubíku o smilování. Nebylo to ale nic platné. Čert jen klidným hlasem řekl: “Pokračuj”. Nikdy jsem před nikým cizím nebyla nahá. Plačíc a celá červená v obličeji jsem si rozepla podprsenku a nechala svá prsa vykouknout ven. Muž za mnou ji ze mně strhl a hodil k ostatnímu oblečení. Zahalila jsem si spoutanýma rukama prsa a dál plakala a snažila se prosit o slitování.
“Do naha”, řekl opět nevzrušeně čert a současně jsem ucítila silnou ránu bičem přes zadeček.
“Jsi naše a budeš dělat co budeme chtít. Jasný?”, chytil mne za bradu a podíval se mi přímo do očí. Druhý muž mne chytil za svázané ruce a řetěz, který je poutal protáhl kovovým okem ve stropu místnosti. Poté za řetěz prudce vytáhl mi je tak vysoko, že jsem musela stát na špičkách. Připadala jsem si hrozně. Téměř nahá a visící jako nějaký kus masa. V tom jsem ucítila, jak mi začal stahovat kalhotky. Rozplakala jsem se. Kalhotky byly dole a zůstala jsem před nimi úplně nahá…

“Tak a teď dostaneš první výchovnou lekci, aby sis uvědomila, že jsi náš majetek a že si s tebou můžeme udělat, co se nám zlíbí!” řekl jeden z čertů, zatímco já stála uprostřed místnosti, nahá, s roubíkem v puse a rukama svázanýma nad hlavou, takže jsem se země dotýkala jen špičkami nohou. Mezi tím přišli do místnosti další dva muži v maskách čertů – také ti, co se zúčastnili mého únosu. Všimla jsem si, že všichni drží v ruce pořádný dlouhý bič. Začali si mne pořádně prohlížet a osahávat po celém těle. “No, pěkně a levně jsme koupili”, smáli se, zatímco mne stále osahávali. “Až ji pořádně zkrotíme a vycvičíme, tak bysme za ni mohli dostat tak třikrát tolik” bavili se spokojeně.

Potom mi na hlavu nasadili malý hadrový pytel a kolem krku ho pevně uvázali provazem, takže jsem zase nic neviděla. Přemýšlela jsem nad tím, co jsem před chvílí slyšela. Až mne vycvičí, tak mne prodají? Komu a co se mnou bude, jsem netušila. Z myšlenek mne vyrušila prudká rána bičem přes záda. Zaskučela jsem do roubíku a vzápětí jsem dostala ránu z druhé strany přes prsa. Rány dopadaly jedna přes druhou, i když jsem nic neviděla, bičovali mne zřejmě všichni čtyři. Za chvíli jsem měla celé tělo v jednom ohni. Když po chvíli krutý výprask ustal, těžce jsem oddychovala. “To byla jen malá výchovná lekcička pro výstrahu” zašeptal mi do ucha jeden z mých věznitelů. “Je to jenom zlomeček toho, co tě čeká, když budeš vzpurná a nebudeš se chtít podvolit” řekl další z nich a mne naskočila husí kůže z představy, co mne asi čeká, pokud bych neudělala přesně to, co po mně budou chtít…

Výprask ustal a já jsem stála potupená a zbitá, tělo v jednom ohni. Visela jsem nahá uprostřed cely bez možnosti cokoliv říct nebo vidět, co se kolem mne děje. Navíc jsem měla pocit, že jsem v místnosti již zase úplně sama. Pojednou jsem uslyšela, že se otevírají dveře a nějaké ruce mi sundaly pytel z hlavy. V místnosti byl se mnou nějaký muž s černou kuklou na hlavě. Nevěděla jsem, je-li to někdo z čertů a nebo jestli je to někdo úplně jiný. Sundal mi ruce dolů a já jsem se pomocí rukou spoutaných řetězem snažila zakrýt svou nahotu. Rozhlížela jsem se po svém oblečení, ale nikde jsem ho nenašla. Přeci nebudu pořád nahá. Ten člověk, jakoby četl mé myšlenky, řekl: “Nemusíš se snažit zakrývat, tady budeš pořád jen nahá!”. A abych si nemohla nic zakrývat, sundal mi pouta, aby mi ruce vzápětí zase svázal za zády. Potom mi odlepil ústa a konečně vytáhl roubík. Konečně jsem se mohla pořádně nadechnout. Začala jsem prosit, aby mne pustili, ale hned jsem dostala pořádnou facku a dostala nařízeno být zticha, jinak že se výprask bude hned opakovat. Raději jsem tedy zmlkla.

Muž mně vyvedl z kobky a zavedl do vykachlíčkované místnosti s vodovodem a hadicí. Tam mne hodil do rohu a hadicí celou ostříkal. Pak mne chytil a na krk zacvaknul nějaký chladivý, asi kovový obojek s krátkým řetězem, za který mně vedl do další místnosti, ve které stálo uprostřed křeslo, velmi podobné křeslu v gynekologické ordinaci. Musela jsem si na to křeslo vylézt a poté k němu byla za ruce i nohy připoutaná. Po celém těle a zejména na intimních místech mně potřel nějakou mastí a zapálil si cigaretu. Když dokouřil, drsným hadrem ze mně ten krém setřel a já jsem ke svému zděšení zjistila, že mně tím zbavil úplně všeho ochlupení. Na mou nevyslovenou otázku zabručel: “A takhle to teď bude pořád, děvenko”. Uvědomila jsem si, jak jsem roztažená a vystavená jeho pohledům. Teď jako úplné holátko jsem si připadala tak nahá, že už to více ani nejde. Nakonec mne ještě pomazal nějakou dezinfekcím která na zbičovaném těle příšerně štípala.

Poté mne z toho křesla sundal, hned mi zkroutil ruce za záda a zase svázal řetězem. Pak mne za řetěz na obojku odvedl do nějaké místnosti, kde byly jen holé zdi a v nich kruhy na připoutání. Nebyla jsem si jistá, jestli to byla ta místnost, ve které jsem byla zavřená předtím v pytli, ale je možné, že to byla ona. Konec řetězu přivázal k jednomu oku ve zdi a se slovy: “Buď tady hodná, za chvíli začne Tvoje převýchova”, odešel. Řetěz, za který jsem byla přivázaná u zdi, byl tak krátký, že jsem si nemohla lehnout ani sednout, mohla jsem buď stát nebo klečet – bezmocná s rukama za zády. V místnosti byla úplná tma, protože tam nebylo žádné okno a světlo, co svítilo, když mne tam přivedl, zhaslo. Nemohla jsem si tedy ani prohlédnout rány po bičování. Pořád mi úplně nedocházelo, co se to se mnou děje, ale i tak jsem propukla v hořký pláč a roztřásla se hrůzou z očekávání věcí příštích.

Najednou se rozsvítilo ostré světlo z holé žárovky na stropě. Ruce spoutané za zády mne bolely a na nahém těle jsem cítila zimu. Podívala jsem se na své tělo zbavené veškerých chloupků a poprvé viděla jak se na něm podepsaly rány biče. Moje prsa, břicho i stehna byly křížem krážem poznamenány pořádně viditelnými šrámy od bičů mých věznitelů. Zatím jsem byla v místnosti stále sama, takže jsem si ji mohla v klidu prohlédnout. Byla to malá místnost asi 3 x 2 metry bez oken, s bitelnými ocelovými dveřmi. V jedné stěně byli zapuštěny kovové kruhy a stejné kruhy byly zapuštěny uprostřed místnosti i ve stropě a v podlaze. Neměla jsem však čas více o tom přemýšlet, protože jsem uslyšela na chodbě kroky.

Zarachotil zámek a dveře se otevřely. Do místnosti vešel opět muž v kukle provázen nějakým starším mužem oblečeným do dlouhého černého kabátu. Ten druhý muž zůstal stát ve dveřích, zatímco muž v kukle došel ke mně, odpoutal řetěz od obojku od zdi a trhnutím za něj mně neurvale postavil doprostřed místnosti. “Tak to je ten novej úlovek, šéfe“ řekl. Muž ke mně přistoupil a začal si mne zblízka prohlížet. Byla jsem rudá studem a měla jsem chuť plivnout mu do obličeje, ale vzpomínka na včerejší bičování mně od tohoto rychle odradila. Když si mně prohlédl ze všech stran, sáhl mi rukou na má prsa. Instinktivně jsem ucukla, ale muž v kukle mne pevně chytil za spoutané ruce a za řetěz až těsně u obojku, že jsem se nemohla ani pohnout. Ten šéf mi zatím ohmatával prsa a mezi svými prsty mnul moje bradavky, které se proti mojí vůli postavily a ztvrdly jako kamínky. Potom sjel svýma chlípnýma rukama níž a chtěl mi sáhnout i mezi nohy. Nohy jsem ale měla pevně semknuté k sobě a s hrůzou očekávala, co se bude dít. Kupodivu mu to ani pro tuto chvíli nevadilo a se slovy: “Však ty povolíš, kočičko” ode mne odstoupil. „Jsi panna, couro?“ zeptal se potom. „Ano“ tiše jsem špitla. „Nahlas a celou větou“ přikázal mi a dal pořádnou facku. „Ano, jsem panna“ řekla jsem hlasitěji. „A oslovíš mne pane!“ dostala jsem další facku. „Ano, jsem panna, pane“ řekla jsem znovu. Muži se na sebe podívali na a šéf řekl: “Je to v pořádku, můžeš ji označit”. “Rozkaz, šéfe” odpověděl muž v kukle a šéf opustil místnost.

“Máš veliké štěstí”, řekl mi Kukla, když jsme osaměli, “byla jsi přijata na převýchovu”. “Na jakou převýchovu?“ zeptala jsem se, ale hned jsem zase dostala pár facek se slovy: “Mluvit budeš, jenom když se tě na něco budu ptát, jasné?”. Pak mne za řetěz na obojku táhl do druhé místnosti, a tak jsem neměla čas přemýšlet o tom, jaké to je štěstí být přijata na jejich převýchovu a po předchozí zkušenosti mně ani nenapadlo, abych se zeptala, co by se stalo, kdybych přijata nebyla. Byla jsem dovedena do nějaké místnosti ke kříži, který byl zapuštěn ve zdi a nakrátko připoutána za řetěz od obojku čelem ke zdi. Pak mi rozvázal ruce spoutané za zády a připoutal mi je vysoko nad hlavou k ramenům kříže. Poté mi doširoka roztáhl nohy, čím se napětí v připoutaných rukou ještě zvýšilo a já jsem se musela postavit na špičky. Za kotníky mi připoutal ke kříži i nohy. Několika řetězy uprostřed kříže mne připoutal i v pase, že jsem se nemohla ani pohnout. Tahle spoutanou mne nechal a odešel jedněmi bočními dveřmi z místnosti pryč. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle stála, ale celé tělo jsem měla napnuté jako strunu a do lýtek už jsem začínala dostávat křeč, když se dveře otevřely a opět vešel tentýž muž. V ruce měl držadlo, na jehož konci byla do červena rozpálené nějaké železo. Zatmělo se mi před očima a z vykřikla jsem: “Nééé, to nééé!!”. On si však ničeho nevšímal, přistoupil až ke mně a rozpálené železo mi přiložil na pravou horní část mého zadečku. Místností se rozlehl strašlivý bolestný řev, který vycházel z mého hrdla a současně se kolem mně rozšířil zápach pálené kůže. Byla jsem označkována jak dobytek.

Při tom značkování jsem to nevydržela a bolestí jsem se pomočila. „Cos to provedla, ty prase!“ rozčílil se na mne a přetáhl mne přes záda bičem. Pak mne odvázal od kříže a spoutal mi zase ruce řetězem za zády. „Klekni, ty kurvo a ukliď to!“ přikázal mi a trhnutím za obojek mne donutil, abych si klekla. „Jak to mám takhle s rukama za zády uklidit?“ zeptala jsem se nechápavě, ale odpovědí mi byla rána bičem. „Na nic jsem se tě neptal! A od čeho máš jazyk?“ zasmál se a já se zatřásla odporem. Pak mne chytil za krk, přitiskl mne k podlaze a vymáchal mi v tom obličej. „Koukej to pořádně vylízat, nebo něco zažiješ!“ zasyčel výhrůžně. Uvědomila jsem si, že je schopen všeho a s odporem jsem to začala lízat. Měla jsem strach, abych se nepozvracela, protože to by mi asi jen tak neprošlo. Naštěstí jsem to vydržela a všechno slízala. Pár kapek jsem si ale nevšimla, za což jsem dostala dalších pár ran bičem a musela jsem to napravit.

Když byl spokojen, donutil mne vstát a odvedl mne zpět do mé cely. Ruce mi nechal spoutané za zády, ale ke zdi mne přivázal delším řetězem, takže jsem si mohla i lehnout. Zavřel dveře, ale po chvilce se vrátil zpět a přinesl misku s na kostičky nakrájeným chlebem a druhou misku s vodou. Také přinesl kbelík, abych prý kdyžtak mohla vykonat potřebu. Potom odešel, zamknul dveře a nechal mne o samotě. Chvíli svítilo světlo, tak jsem se sklonila k misce s vodou a i s rukama spoutanýma za zády se napila. Pak jsem snědla i pár kousků chleba. Potom jsem unavená usnula.

Opět mně probudilo velice ostré světlo a tentokrát navíc i velmi nepříjemný pískavý zvuk. Celé tělo a hlavně pak spoutané ruce mně bolely, ale nebylo to nic, proti bolestivé spálenině na zadečku. Bolela a cukalo mi v ní. Nepříjemný zvuk ustal, ale ostré světlo svítilo stále. Musela jsem vstát, jelikož jsem musela vykonat potřebu. Ve střevech mně bolelo a nedalo se to déle odkládat. Dřepla jsem si na kbelík a i když mi to bylo velmi nepříjemné, udělala jsem do toho kbelíku malou i velkou potřebu, v důsledku čehož se moje cela naplnila velmi nepříjemným zápachem. Bylo mi také velmi nepříjemné, že jsem se nemohla nijak očistit, takže ani já jsem nijak příjemně nevoněla. Pak jsem si sedla a přemýšlela nad svým dalším osudem. Kam jsem se to dostala a jak mi to mohli rodiče udělat. Bylo to všechno jako ve zlém snu, ale bolavé tělo a vypálená značka na zadečku mi dávaly jasně najevo, že se o sen v žádném případě nejedná.

Z přemýšlení mně vytrhlo otevření dveří do nichž zase vstoupil mi už známý muž v kukle a zařval: “Ty se neumíš zahlásit, ty děvko?”. Byla jsem vyděšená, protože jsem absolutně netušila, jak bych se měla hlásit, ale on mi to hned vysvětlil: „Vždycky, když si pro tebe přijdu já a nebo i někdo jiný, a ty nebudeš svázaná tak, že to nepůjde, klekneš do kouta čelem ke zdi s rukama za zády a ohlásíš se slovy – Vaše kurva je připravena k výcviku, pane. A dělej, nebudu na to čekat věčně“ přetáhl mne bičem, který držel v ruce. Rychle jsem tedy klekla do kouta, přesně jak chtěl a řekla „Vaše kurva je připravena k výcviku, pane“. “Fuj, tady to ale smrdí”, zavrčel on a chytil mně za řetěz u obojku, odemkl jej od zdi a vyvedl mně do vedlejší místnosti, kde jsem asi dosud nebyla. Místnost byla celá vykachlíkovaná a byl v ní vodovodní kohoutek s hadicí a uprostřed kanál, nad který mně Kukla postavil a řetěz od obojku zamkl do kruhu v podlaze a uvolnil mi spoutané ruce. Pak ke mně kopnutím přisunul hadici, pustil vodu, která byla kupodivu teplá a se slovy: “Máš minutu na to aby ses umyla” odešel. Když se vrátil, zastavil vodu a hodil po mně něco, co jsem s notnou dávkou fantazie mohla považovat za ručník. Jakmile jsem se utřela, spoutal mi opět ruce za zády, odemkl řetěz a vyvedl mně do další místnosti.

Uprostřed místnosti mně nechal stát a sám si sedl naproti mně. Je načase, abych tě seznámil se základními pravidly, která budeš muset dodržovat po celou dobu svého pobytu zde. Je ti doufám jasné, že jakékoliv, byť sebemenší porušení některého z pravidel, s nimiž tě teď seznámím, bude pro tebe znamenat přísné potrestání, které mnohonásobně předčí všechno to, co jsi zde dosud zažila. To, co máš vypáleno na prdeli je značka zdejší “školy” a po jejím absolvování ti bude na vedlejší půlku vypálená známka, kterou zde za dobu “studia” získáš. Podle ní pak budeš prodána a podle ní s tebou také bude v tvém budoucím působišti zacházeno, proto se snaž, aby tvé “studijní” výsledky byly co nejlepší. Deset pravidel, která ti teď řeknu musíš znát nazpaměť a kdyby tě o půlnoci probudili a řekli číslo, musíš příslušné pravidlo přesně a bez chyby odříkat, takže začneme:

Pravidlo číslo 1 – Jsem jen bezcenná otrokyně, která nemá žádná práva.

Pravidlo číslo 2 – Jsem dobrá jen k tomu, abych věrně a oddaně sloužila svému vychovateli a až budu prodána, tak budoucímu pánovi a majiteli.

Pravidlo číslo 3 – Svého současného vychovatele a až budu prodána, tak budoucího pána a majitele musím poslouchat na slovo a být mu neustále k dispozici.

Pravidlo číslo 4 – Oslovovat ho budu Můj Pane a budu mu vykat, sebe budu nazývat Já, Vaše kurva

Pravidlo číslo 5 – Za jakoukoliv chybu budu potrestaná tak, jak můj pán nebo vychovatel uzná za vhodné.

Pravidlo číslo 6 – Za každý trest musím co nejponíženěji poděkovat.

Pravidlo číslo 7 – Bez dovolení je mi přísně zakázáno mluvit, smím jen odpovídat na položené otázky a to celou větou. Pokud chci něco říci sama, musím nejprve poníženě požádat větou: Já, Vaše kurva, bych Vás, můj Pane, chtěla co nejponíženěji poprosit o dovolení promluvit.

Pravidlo číslo 8 – Před svým pánem musím vždy klečet a to tak, aby nebyly zakryté mé genitálie. Klečet tedy musím s koleny od sebe a rukama za zády, pokud je nebudu mít v poutech.

Pravidlo číslo 9 – Pokud mne můj Pán bude chtít spoutat a vysloví příkaz “Ruce”, musím si kleknout, pořádně se předklonit a ruce nastavit co nejvýše, aby mi je mohl za zády pohodlně a bez námahy spoutat.

Pravidlo číslo 10 – Jsem jen bezcenná otrokyně, která musí poslouchat svého pána a vychovatele a nemám žádné právo na jakékoliv přání.

Potom přede mně hodil papír s těmi pravidly a se slovy: “Máš dvě hodiny na to, aby ses pravidla naučila nazpaměť” odešel. Klekla jsem si a ústy jsem papír rozložila, položila ho popsanou stranou nahoru a učila jsem se pravidla. Připadalo mi, že jsou schválně formulovaná tak, aby se pletly, ale dělala jsem ze strachu co jsem mohla, abych se je naučila nazpaměť. Celé tělo mně opět bolelo od nepříjemného svázání a polohy v kleče a předklonu nad papírem, abych mohla číst drobné písmo, jímž byla pravidla na papíře vytištěna.

Po dvou hodinách opět vešel můj vychovatel, přetáhl mi přes hlavu neprůhledný pytel, který na krku zavázal a za řetěz mě vyvedl ven z místnosti. Chtěla jsem jít opatrně, v úplné tmě a s rukama za zády, ale táhl mne nekompromisně za sebou, takže jsem klopýtala chodbou a vedl mně i někam nahoru po schodišti. Pak jsme vešli do další místnosti, která byla příjemně vytopena a kde jsme se zastavili a kde jsem byla k něčemu připoutána za řetěz od obojku. Nebyla jsem však připoutaná ani nakrátko, ani mně to nenutilo k nějaké nepřirozené poloze. Potom mi odpoutal ruce a já jsem se mohla zase po dlouhé době trošku protáhnout a ulevit rukám často bolestivě spoutaným za zády. Podle zvuku jsem vytušila, že se otevřely dveře a do místnosti vstoupil někdo další. Potom jsem uslyšel hlas mého vychovatele: “Ahoj doktore, tak tady ji máš”.

Něčí ruce mě uchopily a já se musela přehnout přes nějakou lavici. Potom jsem cítila, jak mi prohlíží moji stále čerstvou ránu na zadečku a něčím maže. Rána mně okamžitě začala strašně pálit, že jsem začala křičet. “Ale, to se podívejme, kurvička je ještě málo odolná” slyšela jsem doktorův hlas, který by mi za jiných okolností připadal velmi příjemný. Potom mi byly připnuty na ruce i nohy pouta s rozporkou a já jsem byla za ruce vytažena do výšky. Opět jsem cítila, jak mi doktor potírá celé tělo tělo a zejména intimní partie mezi nohama mastí. To už jsem znala – depilace chloupků, které mi snad ještě nezačaly ani pořádně rašit po minulém důkladném odstranění. Po depilaci jsem byla usazena a pevně uvázána na gynekologické křeslo a podrobena velmi drsné a dostatečně bolestivé prohlídce. “Hmmm, měl jsi pravdu, je to ještě panna”, slyšela jsem doktorův hlas. “Nevíš, jestli má zůstat pannou až do dražby?” ptal se doktor. “To nevím”, odpověděl vychovatel, “budu se muset zeptat šéfa, ale byla by škoda si s takovou kurvičkou něco neužít, ne?”, zasmál se. A taky bychom byli dost omezeni, pokud se týká výchovných a výcvikových metod”, pokračoval ve svých úvahách. “Budu to muset zjistit co nejdříve”.

Z přemýšlení na těmito slovy mě vytrhl doktorův hlas: “Vypálený cejch se hojí dobře a po dnešním ošetření už bude v pořádku a navíc bude pěkně zřetelný, ještě ji vydesinfikuji a budeš si ji moci zase odvést.“ Cítila jsem jak mi na mé pysky připíná nějaké svorky, které mi přilepil k roztaženým stehnům, takže moje už tak dost roztažená lasturka se stala ještě více přístupnou, ale za cenu další bolesti. To hlavní však mělo teprve přijít. Doktor mi dovnitř nalil tak pálivou tekutinu, že snad žhavé olovo by nemohlo být horší. Z mých intimních míst jsem dostávala takové dávky bolesti, že jsem se neubránila děsivému křiku, který vyplnil celou ordinaci, tohoto šíleného doktora. “Néééé, to nééé, dost, prosím dost”, křičela jsem ve snaze ukončit toto mučení. Místo toho jsem jen slyšela pobavený hlas: “Zapomněla jsi na pravidlo 7 holčičko, doufám, že 20 ran rákoskou přes kozy ti toto pravidlo dostatečně vštípí do paměti”. Po chvilce už jsem ucítila, jak mi na mých malých, ale pevných prsech přistála první rána. “Áááááááá”, můj řev neměl konec. Vychovatel mi sázel jednu ránu za druhou a vždy se snažil, aby rákoska zasáhla bradavku. Několikrát se mu to i povedlo a bolest to byla opravdu nesnesitelná. Po dvacáté ráně už jsem ani neměla sílu křičet, zhluboka jsem oddychovala a celé moje tělo bylo pokryto potem. „Zapomnělas na pravidlo číslo 6, že za každý trest musíš poděkovat“, oznámil mi chladným hlasem. „Takže trest zopakujeme!“ Chtěla jsem znovu začít prosit, ale pak jsem si uvědomila, že by mi to asi akorát přitížilo, takže jsem raději byla zticha. To už přes moje prsa dopadaly další rány rákoskou. „Ááááá“ křičela jsem znovu po každé ráně. Prsa jsem měla v jednom ohni. Když výprask ustál, byla jsem vyřízená, ale na ponižující poděkování za trest jsem tentokrát už nezapomněla.

Po nějaké době, která mi připadala jako věčnost mi doktor sundal svorky z pysků a bolest to byla ještě o poznání větší, než když mi je připínal, pak mně odvázal od křesla a já jsem se musela postavit. Lasturka mně bolela, že jsem se bála dát nohy k sobě a prsa o sobě rovněž dávala při každém pohybu vědět. Opět mi spoutali ruce za zády a za obojek jsem byla odvedena zpět do mojí cely. Tam vychovatel připoutal řetěz k jednomu z kruhů tak, že jsem nemohla ani pořádně stát, ani sedět. “Odpočiň si, děvenko”, řekl se zjevnou ironií v hlase, “za chvíli tě přijdu vyzkoušet ze znalostí pravidel”. Pak mi sundal z hlavy pytel a odešel. Můj pohled sklouzl na zbitá prsa.

Při pohledu na svá jindy nádherná ňadra se mi opět draly slzy do očí. Na hrudi jsem měla dvě červenofialové oteklé boule, ze kterých mi neustále vystřelovaly ostré šípy bolesti. Bradavky byly k nepoznání nateklé. Díky svému spoutání jsem si nemohla na svá prsa sáhnout a pokusit se nějak zmírnit tu strašnou bolest. Předsevzala jsem si, že pokud to jen trošku půjde, tak nebudu dávat sebemenší záminku k dalším trestům. Až jsem se lekla, že už jsem se pomalu začala smiřovat se svým osudem. Když jsem se znovu snažila najít ve svém připoutání nějakou pokud možno pohodlnější polohu, otevřely se dveře a vešel můj vychovatel, odpoutal řetěz a vyvedl mě z mojí cely.

Ve vedlejší místnosti jsem si musela kleknout a opět jsem byla připoutána za řetěz k podlaze. Ruce spoutané za zády mi neuvolnil. Vychovatel si sedl do křesla u zdi a řekl mi: “jedna”. “Jsem jen bezcenná otrokyně, která nemá žádná práva” odříkala jsem jako stroj. “Správně”, řekl s úšklebkem a pokračoval: “sedm”. “Bez dovolení je mi přísně zakázáno mluvit, smím jen odpovídat na položené otázky a to celou větou. Pokud chci něco říci sama, musím o to poprosit slovy: Já, Vaše kurva, bych chtěla promluvit”. “Skoro správně” opět se ušklíbl a vyštěkl: devět”. “Pokud mne můj Pán bude chtít spoutat a vysloví příkaz Ruce, musím si kleknout, pořádně se předklonit a ruce nastavit co nejvýše, aby mi je mohl za zády spoutat”. “Zase to bylo skoro dobře”, řekl “vidím, že sis dala při učení opravdu záležet, jen tak dál holčičko. A teď třeba pět”. “Za jakoukoliv chybu budu potrestaná tak, jak můj pán nebo vychovatel uzná za vhodné”, řekla jsem tichým hlasem. “Velmi správně, velmi správně”, řekl Vychovatel. “No a já jsem v tuto chvíli tvůj vychovatel a tak tě musím potrestat za tvoje chyby.”

Jeho slova nevěstila nic dobrého. Z toho, jak mně za každé naučené pravidlo vlastně pochválil, jsem si myslela, že je vše v pořádku. To jsem se však mýlila. Vychovatel přede mně položil opět jeden mi tak známý výtisk pravidel a řekl: “Protože to nebylo dokonalé, tak se budeš učit, zatímco já tě budu za tvoje předešlé chyby trestat. Je pravda, že chyby to nebyly velké, proto určuji sazbu 2, což znamená, že za každé slovo v pravidle, které jsi necitovala naprosto přesně dostaneš dvě rány rákoskou přes zadek.” Zatmělo se mi před očima, ale Kukla pokračoval: “Teď mi řekni, ve kterých pravidlech jsi chybovala”. Horečně jsem si vzpomínala na jeho reakce po tom, co jsem citovala ty děsné pravidla a s obavami jsem řekla: “Myslím, že to byly pravidla sedm a devět, Pane”. “Velmi správně děvenko”, řekl a přikázal: “Spočítej si trest”. Podívala jsem se na papír ležící přede mnou a napočítala v pravidlech 7 a 9 celkem 74 slov. Netušila jsem, jak moc jich je a skoro tomu nechtěla uvěřit. Po vynásobení dvěma mi vyšlo 148 ran, to přeci nemohu vydržet. “Tak dělej”, zařval na mně už netrpělivý vychovatel. “Sto čtyřicet osm, Pane, řekla jsem a ztěží jsem zadržovala pláč. “No je to dost,tak to po tobě ani nebudu kontrolovat. Odpoutal můj řetěz od kruhu v podlaze, uvolnil mi spoutané ruce a odvedl mně k těžké dřevěné lavici stojící podél zdi. Tam mně položil na břicho tak, že hlava a ruce v zápěstích byly uzavřeny v jedné kládě a nohy v kotnících ve druhé na opačném konci lavice. Mimo to mne ještě pevně připoutal řetězy v pase k lavici, takže jsem se nemohla ani pohnout. Navíc o sobě dávaly znatelně vědět mé bolavé prsy, na nichž spočívala velká část mojí váhy. Na zem přede mně položil papír s pravidly a řekl: “Opakuj si holčičko, ať se příště vyhneš trestu. Už by nebyl takhle mírný! A aby sis nestěžovala, že se na učení nemůžeš soustředit, tak budu rány počítat sám a ty nemusíš za každou jednotlivou ránu děkovat”.

Netrvalo dlouho a ucítila jsem na svém zadečku první štiplavou ránu rákoskou. Z hrdla se mi vydral výkřik, který v tu chvíli zdaleka nebyl poslední. Můj vychovatel se snažil pokrývat svými ranami rovnoměrně celý zadeček, ale zadeček je malý a ran je hodně, takže se rány začaly brzy překrývat jedna přes druhou, což bolest ještě znásobovalo. Nemohla jsem se soustředit na nic z toho, co jsem měla položené před sebou a stejně jsem přes závoje slz viděla jen rozmazaně. Jen jakoby zdálky jsem vnímala jeho počítání, které se jen velmi pomalu blížilo finálovému číslu 148. Pojednou rány ustaly a něco ve mně mi napovědělo – poděkuj. “Děkuji Vám Pane za potrestání” vypravila jsem ze sebe přes bolest a nářek. “No vidíš, jak rychle se učíš” reagoval vychovatel a pokračoval: “Myslím, že to s tebou půjde a že se z tebe brzy stane poslušná kurva, kterou výhodně prodáme”.

Po provedeném trestu mně odpoutal od lavice a řekl: “Ruce”. Hned jsem si vzpomněla na pravidlo 9 a tak jsem si klekla předklonila se a ruce složené za zády jsem nastavila co nejvýše, aby mi je mohl za zády opět spoutat. Pak mně za řetěz od obojku odvedl do mojí cely. Opět na můj nos zaútočil pach výkalů, které pomalu přibývaly v kýblu. Měl by se už vynést, napadlo mne a on, jako by četl moje myšlenky řekl: “Je na čase, udělat pořádek.“ Uvolnil mi ruce spoutané za zády a spoutal mi je před tělem a přivázal na vzdálenost asi 15 cm k obojku. Pak mi přikázal, ať vynesu kýbl a vyliji ho vedle do kanálu a všechno spláchnu hadicí. Vzala jsem tedy kýbl se svými dvoudenními výkaly a vynášela jej do vedlejší vykachlíkované místnosti. Díky svému spoutání jsem nesla kýbl těsně u obličeje a bylo to velmi nechutné a nepříjemné. Nesmíš se pozvracet, přikazovala jsem si a naštěstí mně můj žaludek poslechl. Vylila jsem kýbl do kanálu a celou podlahu jsem důkladně osprchovala z hadice a nezapomněla taky důkladně vymýt kýbl. Taky jsem využila pobytu v “koupelně”, že jsem se vymočila a omyla si svou lasturku. Pak jsem se vrátila zpět do své cely, kde na mně čekal vychovatel a hned mi přikázal: “Než vrátíš kýbl na místo, tak to místo pořádně vytři”. Když jsem se začala rozhlížet po nějakém hadru, dodal: “Jazykem, samozřejmě”.
S odporem jsem vylízala místa, kde stál kýbl s výkaly a pak jsem postavila vymytý kýbl na jeho místo. Když jsem byla s úklidem hotova, odpoutal mi ruce a samozřejmě hned vydal opět příslušný pokyn “Ruce” a spoutal mi je opětně za zády. Následně mně ještě připoutal za řetěz na obojku, tentokrát nečekaně volně, takže jsem měla i nějakou možnost pohybu po cele.

V tom se ozvalo tiché zaklepání na dveře, které vedly na chodbu. “Dál”, řekl vychovatel a do cely vešla mladá dívka. Byla bosá a úplně nahá, až na kovový obojek kolem krku. Její husté černé vlasy byly velmi krátce ostříhány. Jinak bylo její tělo bez jediného chloupku. Její velké prsy byly pokryty fialovo-modro-žlutými šrámy, svědčícími o nedávném bičování nebo bití rákoskou. V obou prsních bradavkách měla vsazeny kroužky a stejnými kroužky byly “ozdobeny” i její stydké pysky. V rukou držela tác se dvěmi miskami, které položila na zem a stejně tiše, jak přišla, tak taky odešla. Když se otočila, všimla jsem si, že stejnými šrámy je pokrytý i její zadeček a zadní strana stehen. Znak školy, který jsem já měla vypálený na jedné půlce zadečku na mne u této dívky koukal z obou jejích půlek.

“Máš tady večeři, tak dobrou chuť a dobře se vyspi, zítra tě čeká perný den”, řekl a odešel. Klekla jsem si k miskám a najedla se nějaké teplé kaše s kousky ovoce, která byla kupodivu docela dobrá a zapila to vodou z druhé misky. Jakoby mně někdo pozoroval, v okamžiku, kdy jsem dopila vodu z misky, zhaslo v cele světlo a já jsem zde zůstala ve tmě, sama pouze se svými myšlenkami na mou zoufalou a bezvýchodnou situaci.

Nějakou dobu jsem ještě přemýšlela nad svou zoufalou situací a pak jsem celá unavená usnula. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale zřejmě nejdéle za dobu mého pobytu v tomto vězení. Probudil mne rachot klíče v zámku od mé cely. Světlo již svítilo a než jsem se vzpamatovala, stál v cele opět můj vychovatel. Byla jsem celá rozespalá a nevěděla, co se děje, takže jsem se zapomněla zahlásit. Než jsem si to uvědomila, dostala jsem ránu bičem. „Ty se neumíš zahlásit, kurvo?“ otázal se mne jedovatě v momentě, kdy mi to už také došlo. Rychle jsem si klekla čelem ke zdi a ohlásila se „Vaše kurva je připravena k výcviku, pane“. „Neboj, já ti to spočítám!“, zasmál se. „Jak je pravidlo číslo 5?“ zeptal se potom. „Za jakoukoliv chybu budu potrestaná tak, jak můj pán nebo vychovatel uzná za vhodné.“ řekla jsem rychle naučenou frázi, stále klečící s rukama za zády čelem ke zdi. „Přesně tak“ řekl on. „A za to, že ses nezahlásila, tě potrestám přesně, jak se mi bude líbit“. Pak mne odvázal od kruhu ve zdi a vedl do vedlejší místnosti.

Tam mne veprostřed místnosti postavil pod kladku, která vedla od stropu. Donutil mne, abych roztáhla doširoka nohy a připevnil mi mezi ně širokou rozporku. Ruce spoutané za zády pak připevnil k té kladce a vytáhl mi je do výšky. Musela jsem se hluboce předklonit, jinak bych si je vykloubila. Stála jsem tam předkloněná, bezmocná, roztažená, vydaná svému vychovateli na milost. Ten mne chvilku obcházel a osahával a pak mi zničehonic připevnil na bradavku skřipec se závažím. Vyjekla jsem bolestí, ale hned mne okřikl: „Drž hubu, na nic jsem se tě neptal!“ Dal mi závaží i na druhou bradavku a to samé provedl i s mými stydkými pysky. Zatínala jsem zuby, abych neskučela bolestí. „Tak a teď dostaneš dvacet ran. Budeš je pěkně nahlas a srozumitelně počítat a za každou poděkuješ!“ přikázal mi potom a na chvilku někam odešel. Když se vrátil, držel v ruce veliké důtky. Chvilku si s nimi pohrával a pak mne přetáhl přes už dost bolavý zadeček. Zasáhl samozřejmě i mojí lasturku mučenou už těmi závažíčky. Vykřikla jsem bolestí a vzápětí rychle oznámila „Jedna, děkuji pane“. „Špatně“, řekl on. „Jak mne máš oslovovat?“. „Můj pane“, zašeptala jsem. „Celou větou!“, zařval na mne. „Mám vás oslovovat, můj pane“, řekla jsem vzlykajíc. „Tak jedeme znovu od začátku“, řekl mi a přetáhl mne řádně důtkami. „Jedna, děkuji, můj pane“ řekla jsem mezi vzlyky. Přilétaly další rány a já poslušně počítala a děkovala. Když jsem došli k číslu dvacet, měla jsem zadek i mušličku v jednom ohni. „Děkuji za trest, můj pane“ vysypala jsem ze sebe a těžce oddychovala.

Po výprasku mne můj vychovatel nechal nějakou dobu přivázanou tak, jak jsem byla. Bylo to nepříjemné, ruce jsem už měla hodně odkrvené a skoro je necítila. Byla proto velká úleva, když mi potom odvázal ruce, sundal závažíčka a rozporku. „Kleknout do kouta!“ houkl na mne a já bez váhání poslechla. „Teď zkusíme něco nového“ řekl mi potom. „Každá kurva musí mimo jiné umět pořádně vykouřit svého pána“ oznámil mi potom. Trhnutím za řetěz u obojku mne donutil vstát a s rukama pořád spoutanýma za zády mne někam vlekl. Došli jsme do místnosti, která vypadala o něco lépe než moje cela a mučírna. Byl tam pěkný velký gauč a pohodlné křeslo. To samozřejmě nebylo pro mne, ale pouze pro mého vychovatele. Také se v něm hned pohodlně usadil, kdežto já musela kleknout u jeho nohou. Nastavil nohu a já ji musela políbit. Poté rozepnul poklopec a vytáhl své ztopořené přirození. „Už jsi to někdy viděla?“ zamával mi s ním před obličejem. „Ano, viděla, ale ne takhle zblízka, můj pane“ špitla jsem. „Tak ho polib“ nastavil mi ho před ústa. Nezbývalo mi než poslechnout. Chvíli jsem ho nesměle líbala. To ho samozřejmě dlouho nebavilo, takže mi poručil, abych otevřela pořádně pusu a pak mi ho do ní vrazil. Chytil mne za vlasy a přirážel tak, že mi žalud klouzal skoro až do krku. Cítila jsem, jak v něm buší krev. „Nepřej si mne, jestli všechno nespolykáš!“ zafuněl na mne mezi vzdechy a v tom to na něj přišlo a vystříkal se mi do úst. Nechutnalo mi to, ale netroufla jsem si neposlechnout. Přesto mi pár kapek spermatu ukáplo koutkem úst na zem. „Co jsem ti řek?“ zařval na mne a dal mi pořádných pár facek. „Řekl jste mi, že mám všechno spolykat, můj pane“ odpověděla jsem třesoucím se hlasem. „A proč jsi to neudělala?“ zeptal se jedovatě. „Nevím, můj pane“ zavzlykala jsem. „Pořádně ho olízej“, strčil mi ho pod nos, „potom tě potrestám“.

Když jsem ho olízala, odvedl mě zpět do místnosti, kde jsem před tím dostala výprask. Sundal mi pouta z rukou, ale jen proto, aby je vzápětí zase spoutal vepředu. Potom je zase přivázal ke kladce u stropu a vytáhl tak, že jsem zůstala stát jen na špičkách. Do pusy mi vrazil roubík a pak dal přes hlavu pytel, který okolo krku zavázal. „Buď tady hodná! A jestli se pohneš, tak uvidíš!“ zašeptal mi do ucha. Stála jsem tam bezmocná, nic jsem neviděla, takže jsem netušila, jestli je tam pořád se mnou. Přesvědčila jsem se o tom, až když jsem přešlápla, abych uvolnila napjaté paže a hned dostala ránu přes prsa. „Řek jsem ani hnout!“ slyšela jsem, jak říká…